4 C 228/2025 - 58

Rubrum

Okresní soud v Kutné Hoře rozhodl samosoudkyní Mgr. Pavlou Fukalovou ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně]., IČO [IČO žalobkyně] sídlem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátkou Mgr. Martou Ondačkovou sídlem Thunovská 192/27, 118 00 Praha proti žalovanému: [Jméno žalovaného], narozený [Datum narození žalovaného] bytem [Adresa žalovaného] o 135 608 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 100 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,5 % ročně z částky 100 000 Kč od [datum] do zaplacení do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se co do částky 18 408 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 18 408 Kč od [datum] do zaplacení, do částky 17 200,47 Kč, úroku ve výši 68,34 % ročně z částky 100 000 Kč od [datum] do [datum] ve výši 4 009,72 Kč, úroku ve výši 12 % ročně z částky 100 000 Kč od [datum] do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový tento úrok za dobu od [datum] dosáhne částky 352 742 Kč, úroku ve výši 0,5 % ročně z částky 100 000 Kč od [datum] do zaplacení a úroku 12 % ročně z částky 100 000 Kč od [datum] do [datum], zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 13 807,42 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se domáhala stanovení povinnosti žalovanému zaplatit částku 135 608 Kč. Svůj nárok odůvodnila tím, že dne [datum] uzavřela s žalovaným distančním způsobem smlouvu o úvěru, na jejímž základě poskytla žalovanému částku 100 000 Kč. Tuto částku měl žalovaný splatit v celkem 48 měsíčních splátkách po 6 124 Kč. Ke dni [datum] došlo ke zesplatnění celého úvěru, neboť se žalovaný ocitl v prodlení se splacením prvních dvou splátek a žalovaný k tomuto dni dle žalobkyně na nově vzniklé jistině dlužil celkem 117 010,44 Kč. Žalobkyně uvedla, že osobní a majetkové poměry žalovaného zjišťovala prostřednictvím bankovních a nebankovních registrů, prostřednictvím údajů uvedených v prohlášení žalovaného, prostřednictvím potvrzení o poukázání výplaty zaměstnavatelem na účet žalovaného a prostřednictvím ekonomických modelů. Žalobkyně dále po žalovaném požadovala smluvní pokutu ve výši 998 Kč s příslušenstvím, náhradu nákladů souvisejících s prodlením ve výši 400 Kč, smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z nové jistiny ode dne splatnosti do dne vyhotovení žaloby ve výši 17 200,47 Kč a smluvní úrok ve výši 68,34 % ročně od [datum] do zaplacení z částky 100 000 Kč. Žalovaný dlužné částky neuhradil ani po tom, co byl žalobkyní vyzván k plnění.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

3. Soud provedl následující důkazy, z nichž zjistil následující skutkový stav:

4. Ze Smlouvy o úvěru č. [číslo smlouvy] soud zjistil, ze smlouvy o úvěru ze dne [datum], obsahující informace o poskytovateli úvěru – žalobkyni a klientovi. Dále obsahuje informace o výši poskytnuté částky 100 000 Kč, počtu a výši měsíčních splátce, úrokové sazbě 68,34 % a RPSN ve výši 94,38 %. Dokument obsahuje i informace o způsobu uzavření smlouvy, kdy poskytovatel úvěru zašle klientovi návrh smlouvy a ten ji následně podepíše buď vlastnoručním podpisem, nebo pomocí zařízení výpočetní techniky a klient podpisem stvrzuje, že se seznámil s obsahem smlouvy a souhlasí s ní. Žalovaný smlouvu podepsal pomocí kódu č. [hodnota]. Z dodatku ke smlouvě a technického popis uzavření smlouvy a jejího podpisu soud zjistil, že jde o dokument, řešící podpis smlouvy o spotřebitelském úvěru na dálku, který obsahuje kromě údajů o smluvních stranách a jedinečného kódu místo podpisu žalovaného podrobně proceduru podpisu smlouvy. Konkrétní postup upravuje tak, že klient pošle poskytovateli úvěru na telefonní číslo [tel. číslo] zprávu vyjadřující svůj souhlas s předloženými dokumenty obsahující jméno klienta a jedinečný kód odpovídající variabilnímu symbolu verifikační platby ve výši 1 Kč, která byla klientovi zaslána na bankovní účet. Odesláním této SMS zprávy dochází k učinění závazné nabídky ze strany klienta, kterou ještě nemusí poskytovatel akceptovat, k tomu dojde až poskytnutím sjednaného úvěru.

5. Z oznámení žalobce o schválení úvěru soud zjistil, že žalobkyně schválila nabídku žalovaného oznámila mu poskytnutí úvěru ve výši 100 000 Kč.

6. Z dodejky k oznámení žalobce (věřitele) o schválení úvěru na soud zjistil, že žalobkyně zaslala žalovanému zásilku, která byla dne [datum] doručena do vlastních rukou žalovaného.

7. Z předsmluvního formuláře na soud zjistil, že žalobkyně disponuje dokumentem obsahujícím informace o úvěru, který hodlal poskytnout žalovanému, kdy tento dokument obsahuje zákonné i další informace o spotřebitelském úvěru.

8. Z prohlášení klienta na soud zjistil, že žalovaný stvrdil, že se seznámil s veškerými informacemi o spotřebitelském úvěru. Tento dokument je podepsaný jedinečným kódem č. [hodnota].

9. Ze splátkového kalendáře ke smlouvě na soud zjistil, že žalobkyně předložila dokument s rozpisem splátek pro spotřebitelský úvěr č. [číslo smlouvy].

10. Z karty klienta na soud zjistil, že žalobkyně předložila dokument, do kterého si zapisovala údaje o splácení úvěru a o aktuální výši dluhu žalovaného.

11. Z dokladu o vyplacení úvěru ze dne [datum] soud zjistil, že žalobkyně zaslala na účet č. [č. účtu] částku 100 000 Kč.

12. Z formuláře hodnocení klienta na soud zjistil, že žalobkyně předložila dokument obsahující informace o zjištěné bonitě žalovaného, kdy pravidelný měsíční příjem žalovaného měl činit 38 872 Kč plynoucích ze zaměstnání a kdy výdaje byly vypočítány pouze z životního minima ve výši 4 860 Kč a nákladů na bydlení ve výši 6 492 Kč.

13. Z ověření v registru SOLUS – bez negativního příznaku soud zjistil, že žalobkyně ověřila žalovaného v systému SOLUS.

14. Z Ověření v registru NRKI – bez negativního příznaku soud zjistil, že žalobkyně ověřila žalovaného v systému NRKI, kdy bylo zjištěno, že žalovaný měl limit kreditních transakcí ve výši 407 700 Kč, dále počet žádostí o úvěr měl pět a měl nesplacené transakce v celkové výši 996 154 Kč.

15. Ze základních informací o klientovi soud zjistil, že žalobkyně disponuje kontaktními informacemi žalovaného, a to telefonním číslem [tel. číslo] a emailem [e-mail] a číslem účtu [č. účtu].

16. Z důkazu o odeslání 1 Kč soud zjistil, že žalobkyně eviduje verifikační platbu 1 Kč.

17. Ze záznamu o zaslání SMS soud zjistil, že žalobkyně spolu s verifikační platbou zaslala žalovanému SMS s textem obsahující informace o provedení podpisu smlouvy.

18. Z výzvy ze dne [datum] soud zjistil, že dne [datum] zaslala žalobkyně žalovanému dopis, ve kterém ho upozornila na prodlení se splátkami a na zesplatnění celého úvěru pro případ, že neuhradí dlužné splátky.

19. Z výzvy k zaplacení ze dne [datum] soud zjistil, že dne [datum] žalobkyně zaslala žalovanému výzvu k uhrazení dlužných splátek a upozornila jej na zesplatnění celého úvěru v případě, že se ocitne v prodlení s úhradou kterékoliv splátky delší než 65 dnů.

20. Z předžalobní výzvy ze dne [datum] soud zjistil, že zástupkyně žalobkyně zaslala dne [datum] žalovanému předžalobní výzvu.

21. Z podacího archu o odeslání předžalobní výzvy soud zjistil, že zástupkyně žalobkyně odesílala dne [datum] zásilku žalovanému.

22. Z oznámení ze dne [datum] soud zjistil, že žalobkyně zaslala dne [datum] žalovanému dopis, ve kterém vyčíslila dlužnou částku po dni zesplatnění úvěru a vyzvala žalovaného k zaplacení dlužné částky ve výši 118 408 Kč.

23. Z kopie občanského průkazu na soud zjistil, že žalobkyně disponuje kopií občanského průkazu žalovaného.

24. Z exportu transakční historie soud zjistil, že žalobkyně předložila tento dokument obsahující vybrané příjmové transakce na účet žalovaného za měsíce srpen až listopad 2024, ze které vyplývá příjem žalovaného od srpna 2024 do listopadu 2024, kde je uvedeno, že pracuje jako provozní ve výši 32 101 Kč až 48 224 Kč a zároveň soud zjistil, že účet číslo [č. účtu] je účtem [Jméno žalovaného].

25. Z úplného výpisu ze seznamu ČNB soud zjistil, že žalobkyně je registrovaným nebankovním poskytovatelem spotřebitelského úvěru.

26. Soud zjištěný skutkový stav posoudil po stránce právní následovně:

27. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

28. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

29. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, v rozhodném znění ke dni uzavření smlouvy (dále jen „zákon č. 257/2016 Sb.“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

30. Podle § 86 odst. 2 zákona č. 257/2016 Sb. poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

31. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

32. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

33. Podle § 2991 odst. 2 o. z. bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

34. Předmětnou smlouvu soud posuzoval dle ustanovení o. z. jako smlouvu o úvěru. Zároveň se však jedná o spotřebitelský úvěr ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb.

35. Soud se v prvé řadě zabýval tím, zda porušení povinnosti věřitele podle § 86 odst. 1 a 2 zákona č. 257/2016 Sb. spočívající v nedostatečném zkoumání úvěruschopnost dlužníka vede k relativní neplatnosti právního jednání, které se podle § 586 odst. 1 o. z. může dovolat pouze osoba, pro jejíž ochranu zájmu je tato neplatnost stanovena, anebo k absolutní neplatnosti právního jednání, ke které soud přihlíží podle § 588 o. z. bez návrhu.

36. Povinnost věřitele poskytující spotřebitelský úvěr posuzovat s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele byla stanovena již v předchozí právní úpravě v § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do [datum]. Tento postup zahrnoval povinnost věřitele ověřit podstatné informace poskytnuté spotřebitelem svědčící o jeho schopnosti splácet sjednaný úvěr (k tomu srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2007, sp. zn. 32 Odo 1726/2006, ze dne 22. 4. 2009, sp. zn. 32 Cdo 241/2009, rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2009, č. j. 1 Afs 94/2009 – 56). Věřitel tak byl povinen náležitě aktivně zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k jeho tvrzení, nikoliv se spokojit pouze s jeho ničím nedoloženými prohlášeními. Rozhodovací praxe se přitom ustálila na závěru, že nesplnění této povinnosti věřitele podle předchozí právní úpravy vedla k absolutní neplatnosti právního jednání (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018), a to přestože tento následek § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 výslovně nestanovil.

37. Soud si je vědom, že s účinností nové právní úpravy § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. a podle jeho striktně jazykového výkladu by se na první pohled mohlo dospět k závěru, že došlo ke změně v následku porušení této povinnosti (z absolutní neplatnosti právního jednání na relativní neplatnosti právního jednání). V tomto ohledu je ovšem namístě podotknout, že obecné soudy jsou vázány smyslem a účelem zákona, tj. jeho teleologickým výkladem. Ústavní soud totiž v usnesení pléna ze dne 3. 4. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 92/06 stanovil, že „obecný soud není absolutně vázán doslovným zněním zákona, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku; povinnost soudů nalézat právo neznamená pouze vyhledávat přímé a výslovné pokyny v zákonném textu, ale též povinnost zjišťovat a formulovat, co je konkrétním právem i tam, kde jde o interpretaci abstraktních norem a ústavních zásad (srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 21/96, Sb.n.u. sv. 7, str. 87, Pl. ÚS 19/98, Sb.n.u. sv. 13, str. 131, Pl. ÚS 3/06, I. ÚS 50/03, IV. ÚS 611/05, dostupné na www.usoud.cz). Jinými slovy řečeno, soudy musí při své činnosti postupovat tak, aby interpretační a aplikační právní problémy řešily s maximální mírou racionality. Jestliže interpretace právní normy za použití jazykové metody výkladu vede k nerozumným výsledkům, zakládajícím neodůvodněnou nerovnost mezi subjekty, je na místě použít další výkladové metody, jako je metoda výkladu systematického, logického, teleologického či historického, které by přiměřeně korigovaly interpretační výsledky plynoucí ze základního, nikoliv však jediného, výkladu jazykového.“ V této souvislosti proto soud dále posuzoval smysl a účel nové právní úpravy, a to s přihlédnutím k vývoji v zákonodárství, evropským předpisům a k ustálené rozhodovací praxi.

38. Koncepce ochrany spotřebitele jakožto subjektu, který nemá znalost oboru, dostatek profesionálních zkušeností, právní poradenství, účinný marketing a ekonomickou sílu je pevně zakotvena v českém právním řádu (mj. právě v zákoně č. 257/2016 Sb., ale též zákon č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, a § 1810 až 1867 o. z.) i evropských předpisech (směrnice č. 93/13/EHS a směrnice č. 2008/48/EHS) s tím, že dorovnává faktickou nerovnost spotřebitele a podnikatele jako profesionála. Účelem této ochrany je, že po spotřebitelských úvěrech si přirozeně poptávají osoby, které volné peněžní prostředky spíše nemají a tyto prostředky se proto snaží získat za každou cenu. Svou schopnost úvěr splácet pak subjektivně často přeceňují a naopak podceňují rizika s jeho vzetím spojená. Proto je povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele před uzavřením smlouvy ukládána zákonem nikoli spotřebiteli, ale poskytovateli, od něhož se očekává, že k tomuto přistoupí jakožto profesionál v daném oboru s náležitou odbornou péčí a objektivitou. Následek relativní neplatnosti ovšem tento účel zákona znemožňuje, když soudu neumožňuje splnění této povinnosti kontrolovat z vlastní iniciativy – bez návrhu protistrany, čímž nestanovuje dostatečně účinné následky porušení povinnosti podnikatele jako profesionála při neposuzování úvěruschopnosti. Poskytovatelům úvěrů následek v podobě relativní neplatnosti umožňuje systematicky takovou povinnost porušovat. Oslabení ochrany spotřebitele však nebylo záměrem zákonodárce.

39. V důvodové zprávě k zákonu č. 257/2016 Sb. totiž zákonodárce uvádí, že „stanoví se najisto, že věřitel smí poskytnout spotřebiteli spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud výsledek posouzení úvěruschopnosti napovídá, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet. Jedná se o posílení principu zodpovědného úvěrování a posílení ochrany spotřebitele před praktikami vyskytujícími se na úvěrovém trhu, kdy jsou úvěry poskytovány nikoli s cílem jejich splacení, nýbrž s cílem dosáhnout zisku realizací zajištění poskytnutého spotřebitelem, přičemž věřitel předem počítá s možností, že dlužník nebude pravděpodobně schopen poskytnutý úvěr splácet.“ Nová úprava tudíž jako svůj cíl deklaruje „posílení principu zodpovědného úvěrování“, tj. aby byl takovýto věřitel dostatečně efektivně motivován k řádnému plnění svých zákonných povinností. Lze proto s ohledem na výše uvedené konstatovat, že smyslem institutu posuzování úvěruschopnosti spotřebitele před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru je vyhnout se situacím, kdy by úvěr byl poskytnut i osobám, u nichž by bylo namístě důvodně pochybovat o tom, že budou schopny úvěr splácet. Účelem této úpravy je předejít případnému nezvladatelnému zadlužování těch spotřebitelů, kteří by mohli skončit ve spirále dluhů, předlužení a insolvence se všemi negativními důsledky s tím spojenými, včetně pádu spotřebitele a všech osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů, jejich přechodu do šedé ekonomiky atd., jak se nezřídka u narůstajícího počtu dlužníků stává. V současné době jsou již nadto zřejmé negativní celospolečenské dopady ponechání vývoje spotřebitelských vztahů pouze na nikterak neomezené smluvní volnosti. Porušení této povinnosti nelze akceptovat s odkazem na zásadu pacta sunt servanda s tím, že spotřebitel přístup poskytovatele odsouhlasil. Tyto celospolečenské souvislosti negativních sociálních důsledků předlužení spotřebitele s (prevenční) povinností posouzení úvěruschopnosti byly rozebírány v již zmíněném rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018.

40. Nelze ani pominout, že tento závěr podporuje též nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, podle kterého obecný soud poruší právo spotřebitele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jestliže nezkoumá, zda věřitel dostatečně zjišťoval úvěruschopnost spotřebitele.

41. Soud vzal za prokázané z provedených listinných důkazů. Že to byl žalovaný, kdo s žalobkyní uzavřel předmětnou smlouvu, jelikož byl zaslán identifikační kód žalovanému s využitím jeho platebního účtu, předložil žalobkyni své doklady a byla mu doručena zásilka o uzavření smlouvy do vlastních rukou, kterou převzal osobně.

42. Z provedeného dokazování vyplývá, že žalobkyně k posouzení úvěruschopnosti podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. přistupovala převážně formálně, nepostupovala s řádnou péčí odborníka a nebylo spolehlivě zjištěno, že žalovaný bude schopen dostát svým závazkům, a to na poskytnutý úvěry v celkové výši 100 000 Kč zaplatit celkem 6 124 Kč měsíčně. Ověřen byl pouze příjem žalovaného, jehož výše vyplynula z exportu transakční historie. Tento průměrný čistý měsíční příjem činil 38 872 Kč. Co se týče výdajů žalovaného, žalobkyně pracovala s životním minimem ve výši 4 860 Kč a náklady na bydlení ve výši 6 492 Kč, aniž by byly od žalovaného zjištěny relevantní informace a ty ověřeny. Obezřetnost poskytovatele úvěru byla na místě zejména na nízké uvedené náklady na bydlení a také na zjištěné informace ze systému NRKI, ze kterého žalobkyně zjistila, že má žalovaný evidované závazky ve výši přes 900 000 Kč. Žalobkyně vůbec nezjišťovala, jaké jsou další výdaje žalovaného, zejména výše splátek jeho závazků vyplývajících ze systému NRKI. Uvedený postup žalobkyně v tomto případě lze jen stěží označit jako aktivní zjišťování schopnosti žalovaného splácet úvěr, neboť bez zjištění informací o tom, jak se žalovaný staví a stavěl k plnění povinností vyplývajících z jeho závazků. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je přitom i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, čj. 1 As 30/2015-39, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 3225/2015, použitelný i za účinnosti zákona č. 257/2016 Sb.).

43. V souladu se § 86 odst. 2 zákon č. 257/2016 Sb. poskytovatel posouzení činí zejména na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele, a dále způsobu plnění dosavadních dluhů. K tomuto porovnání však reálně vzhledem k nedostatku relevantních podkladů k výdajům žalovaného v daném případě nemohlo dojít. Žalobkyně jako odborně způsobilá osoba měla tuto pochybnost odstranit, což zjevně neučinila. Tyto skutečnosti ve svém souhrnu tak měly vést žalobkyni při odborné péči k důkladnějšímu prověřování úvěruschopnosti žalovaného, zejména jeho výdajů na bydlení a splácení dalších závazků. Žalobkyně ověření majetkových a osobních poměrů žalovaného neprokázala ani po poučení soudu. Soud tak uzavřel, že žalobkyně neprokázala, že došlo k řádnému ověření úvěruschopnosti žalovaného.

44. Soud uzavírá, že žalobkyně v daném případě nesplnila svoji povinnost poskytovatele spotřebitelského úvěru podle § 86 odst. 1 a 2 zákona č. 257/2016 Sb. řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a to na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací. Porušení této povinnosti pak podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. ve spojení s § 588 o. z. vede k absolutní neplanosti smlouvy o úvěru, neboť toto odporuje smyslu a účelu zákona a současně zjevně narušuje veřejný pořádek. Absolutně neplatné právní jednání nevyvolává žádné zamýšlené právní následky. V řízení však bylo prokázáno, že žalobkyně poskytla žalovanému částku 100 000 Kč, přičemž žalovaný neuhradil ničeho. Vzhledem k tomu, že soud uzavřel, že smlouva o úvěru je absolutně neplatná, jedná se ze strany žalobkyně o plnění bez právního důvodu a příjemci vzniká bezdůvodné obohacení (§ 2991 odst. 2 o. z.). Soud proto vyhověl žalobě co do zaplacení částky 100 000 Kč a ve zbývajícím rozsahu, žalobu zamítl, jak je uvedeno ve výroku II tohoto rozsudku.

45. V obecné rovině z uvedeného vyplývá, že dokud se spotřebitel nedostane do prodlení s vrácením poskytnuté jistiny, nemůže poskytovateli úvěru vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. Soud dospěl k závěru, že žalovaný byl vyzván předžalobní výzvou ze dne [datum] k plnění do 15 dnů od odeslání výzvy, tedy do [datum], což soud považuje za datum splatnosti pohledávky bezdůvodného obohacení, proto i úrok z prodlení přiznal žalobkyni ode dne následujícího po splatnosti.

46. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”) tak, že přiznal žalobci, jenž byl v řízení úspěšný, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 13 807,42 Kč, přičemž tato částka představuje 32,74 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 66,37 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 33,63 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 6 781 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 135 608 Kč sestávající z částky 6 540 Kč za každý ze čtyř úkonů uvedených v § 11 odst. 1 a. t. ( tři úkony před podáním žaloby a jedna účast na jednání soudu ) včetně čtyř paušálních náhrad výdajů po 450 Kč dle § 13 odst. 4 a. t., v souvislosti s cestou realizovanou dne [datum] náhrada 1 289,54 Kč za 90 ujetých km v částce 689,54 Kč (35,80 Kč za litr paliva dle vyhlášky č. 475/2024 Sb., ve znění pozdějších předpisů, při průměrné spotřebě 5,2 l/100 km a 5,80 Kč/km za amortizaci vozidla dle vyhlášky č. 475/2024 Sb., ve znění pozdějších předpisů) podle § 13 a. t. a náhrada za ztrátu času v trvání 4 × 30 minut v částce 600 Kč podle § 14 a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 29 249,54 Kč ve výši 6 142,40 Kč.

47. Povinnost k plnění byla stanovena v obecné pariční lhůtě tří dnů (§ 160 odst. 1 věta prvá před středníkem o. s. ř.). O splatnosti náhrady nákladů řízení k rukám zástupkyně žalobkyně soud rozhodl podle § 149 odst. 1 o. s. ř.

Poučení