4 C 337/2025 - 133

Rubrum

Okresní soud v Kutné Hoře rozhodl samosoudkyní Mgr. Pavlou Fukalovou ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně]., IČO [IČO žalobkyně] sídlem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátkou Mgr. Michaelou Patočkovou sídlem Čechyňská 419/14, 602 00 Brno proti žalované: [Jméno žalované], narozená [Datum narození žalované] bytem [Adresa žalované] o 74 368,39 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Řízení se co do částky 50 192,78 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 72 346,80 Kč od [datum] do [datum], ve výši 1,25 % ročně z částky 72 346,80 Kč od [datum] do zaplacení a ve výši 11,50 % ročně z částky 48 171,19 Kč od [datum] do zaplacení zastavuje.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 24 175,61 Kč a se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,50 % ročně z částky 24 175,61 Kč od [datum] do zaplacení ve lhůtě 60 dnů od právní moci rozsudku.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 326,59 Kč k rukám zástupce žalobkyně do 60 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

IV. Žalobkyně je povinna doplatit ČR – Okresnímu soudu v Kutné Hoře soudní poplatek ve výši 744 Kč do patnácti dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se domáhala stanovení povinnosti žalované zaplatit částku 74 368,39 Kč s příslušenstvím. Svůj nárok odůvodnila tím, že dne [datum] uzavřela právní předchůdkyně žalobkyně [právnická osoba]. s žalovanou smlouvu o úvěru „[název]“, na jejímž základě poskytla žalované částku 150 000 Kč. Tuto částku měla žalovaná splatit spolu se sjednanou úrokovou sazbou 5,4 % ročně, a to v 72 pravidelných měsíčních splátkách. Žalovaná nehradila splátky řádně a včas, opakovaně se dostávala s jejich úhradou do prodlení, kdy byla opakovaně právní předchůdkyní žalobkyně vyzývána k nápravě a dne [datum] byla žalovaná informována, že došlo k zesplatnění celého úvěru, a to z důvodu závažného porušování povinností vyplýváních ze smlouvy o úvěru. Ke dni [datum] činila dlužná jistina 72 346,80 Kč a dlužný smluvní úrok 2 021,59 Kč. Dne [datum] byla pohledávka za žalovanou postoupena na žalobkyni. Žalovaná dlužné částky neuhradila ani po tom, co byla žalobkyní vyzvána k plnění předžalobní výzvou. Žalobkyně dále uvedla, že žalovaná uhradila její právní předchůdkyni celkem částku 107 224,39 Kč a její právní předchůdkyně si při posuzování úvěruschopnosti žalované od žalované vyžádala informace o jejím pracovním poměru, příjmech a výdajích. Žalovaná měla uvést, že je na mateřské dovolené, její příjem činí 17 000 Kč, výdaje 0 Kč a že si není vědoma okolností, které by ohrožovaly její schopnost splácet úvěr. Právní předchůdkyně žalobkyně měla k dispozici bankovní účet žalované, který sama vedla a měla možnost si ověřit příjmy a výdaje žalobkyně, konkrétně z výpisů za měsíce září, říjen a listopad 2020. Právní předchůdkyně žalobkyně nadto provedla lustraci žalované v některých registrech (SOLUS, Bankovní a Nebankovní registr klientských informací). Po prvním jednání soudu vzala žalobkyně žalobu částečně co do výše 50 192,78 Kč zpět, neboť žalovaná mezitím uhradila částku 18 600 Kč, jednak změnila právní titul, na základě kterého se domáhala žalované částky na bezdůvodné obohacení.

2. Žalovaná uvedla, že žalobkyni psala dne [datum] požadavek, zda je možné vytvořit splátkový kalendář o čtyřech splátkách, které je schopna žalobkyni uhradit. Sama je momentálně finančně omezena, neboť otec jejího syna neplatí vyživovací povinnosti a je vůči němu vedena exekuce, kdy část, kterou žalované dluží, by pokryla její dluh vůči žalobkyni. Prosí proto, zda by bylo možné vytvořit dohodu o splátkách, první může poslat dne [datum] nebo [datum]. Ráda by celou částku uhradila co nejdříve, aby nebyla dlužníkem. S částečným zpětvzetím žaloby žalovaná souhlasila na jednání dne [datum] a zároveň souhlasila s posunutím splatnosti na 60 dnů.

3. Z návrhu smlouvy o úvěru ze dne [datum], informací o spotřebitelském úvěru, akceptace návrhu na uzavření smlouvy ze dne [datum] a doplnění žádosti ze dne [datum] soud zjistil, že si žalovaná zažádala u právní předchůdkyně žalobkyně o poskytnutí neúčelového úvěru ve výši 150 000 Kč + 1 500 Kč za poplatek za poskytnutí úvěru. Žalovaná do žádosti uvedla že je vdaná, má střední vzdělání s maturitou, bydlí ve vlastním nebo družstevním bydlení, její příjmy ve výši 17 000 Kč plynou z mateřské nebo rodičovské dovolené a výdaje uvedla ve výši 0 Kč. Úvěr měl být načerpán jednorázově na účet č. [č. účtu] vedený u právní předchůdkyně žalobkyně. Úroková sazba byla sjednána ve fixní výši 5,4 %, RPSN činilo 5,89 % a úvěr včetně příslušenství měl být splatný v 72 pravidelných měsíčních splátkách splatných vždy k 25. dni měsíce. Smlouva o úvěru a informace o spotřebitelském úvěru pak dále obsahují informace o možnostech odložení splatnosti splátek a zákonné informace o úvěru a jeho poskytovateli. Dne [datum] pak bylo žalované oznámeno schválení žádosti a byla upozorněna, že první splátka ve výši 2 469 Kč je splatná dne [datum].

4. Z výpisů z úvěru za období od [datum] do [datum] soud zjistil, že žalovaná čerpala úvěr ve výši 150 000 Kč, často se dostávala s některou splátkou za termín splatnosti a celkem na něj uhradila 107 224,39 Kč.

5. Ze sdělení [právnická osoba] ze dne [datum] soud zjistil, že bankovní účet [č. účtu] je stále aktivní, je vedený na žalovanou a aktuální zůstatek činil 2 091,13 Kč.

6. Z upomínek ze dnů [datum], [datum], [datum], [datum], [datum], [datum], [datum], [datum], [datum], [datum], [datum], [datum] a [datum] soud zjistil, že právní předchůdkyně žalobkyně opakovaně upomínala žalovanou, aby uhradila jednotlivé dlužné částky (splátky), s jejichž splatností se dostávala do prodlení.

7. Z výzvy před zesplatněním ze dne [datum] a podacího archu ze dne [datum] soud zjistil, že právní předchůdkyně žalobkyně zaslala žalované upomínku k úhradě dlužné částky ve výši 9 955,01 Kč do [datum] s tím, že žalovanou upozornila, že pokud nedojde k řádné úhradě, přistoupí k zesplatnění celého úvěru.

8. Z oznámení o okamžité splatnosti ze dne [datum] a podacího archu ze dne [datum] soud zjistil, že právní předchůdkyně žalobkyně oznámila žalované zesplatnění úvěru a vyzvala ji k úhradě celé dlužné částky 75 650,76 Kč do [datum].

9. Ze smlouvy o postoupení pohledávek, oznámení o postoupení pohledávky a podacího archu soud zjistil, že dne [datum] došlo mezi žalobkyní a její právní předchůdkyní k uzavření smlouvy o postoupení pohledávek a žalovaná byla o tomto právní předchůdkyní žalobkyně vyrozuměna.

10. Z výpisu z registru NRKI a SOLUS soud zjistil, že právní předchůdkyně žalobkyně provedla lustraci žalované v těchto databázích, kdy u žalované bylo zjištěno několik ukončených úvěrů a poté několik odmítnutých úvěrů z druhé poloviny roku 2020.

11. Z výpisu z bankovního účtu žalované za období září až listopad 2020 soud zjistil, že žalobkyně předložila bankovní výpisy z účtu žalované vedené u právní předchůdkyně žalobkyně za tato období. Z příjmové stránky je připsána na účet žalované částka 10 000 Kč, - rodičovský příspěvek od Úřadu práce. Za každý měsíc se pak opakuje připsání částky 5 000 Kč, uvedená jako „výživné na syna“ od plátce [jméno FO]. Další příjmy jsou pak nahodilé, nejčastěji v rozmezí vyšších stokorun až nižších tisícikorun, jsou většinou od fyzických osob, potažmo od [právnická osoba] a v popisu jsou uváděny často jako granule, krmení, pelech nebo geloren. V neposlední řadě, co se týče příjmů na bankovním účtu, je zde několik plateb ve výši přibližně pěti, respektive patnácti tisíc korun od „[jméno FO]“ a „[jméno FO]“. Co se týče výdajové stránky žalované, opakují se platby ve výši kolem 11 700 Kč s příjemcem „autoleasing“, dále pak několik plateb s příjemcem „O2“ ve výši přibližně 800 až 1 500 Kč. Nejčastější výdaje jsou platby na e-shopech a u obchodníků v řádu stokorun až vyšších tisícikorun, kdy část tvoří platby v drogeriích, lékárnách, řeznictvích, čerpacích stanicích, potravinách či stavebninách, často se pak opakují platby s příjemcem [právnická osoba], [právnická osoba], [právnická osoba], [právnická osoba], nebo platby prováděné přes platební brány. Časté jsou pak výběry z bankomatů v různé výši. V neposlední řadě se pak objevuje výdaj pro [právnická osoba] v proměnlivé výši nižších tisícikorun, což je ale také jediný výdaj přímo související s bydlením, který soud z výpisů z účtu vyčetl. Z přehledu transakcí pak soud zjistil, že i přes vysoký obrat na účtu (70 000 Kč až 100 000 Kč měsíčně) se zůstatky každý měsíc pohybovaly v nižších tisícovkách.

12. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

13. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

14. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, (dále jen „zákon č. 257/2016 Sb.“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

15. Podle § 86 odst. 2 zákona č. 257/2016 Sb. poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

16. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

17. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

18. Podle § 2991 odst. 2 o. z. bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

19. Předmětnou smlouvu soud posuzoval dle ustanovení o. z. jako smlouvu o úvěru. Zároveň se však jedná o spotřebitelský úvěr ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb.

20. Soud se v prvé řadě zabýval tím, zda porušení povinnosti věřitele podle § 86 odst. 1 a 2 zákona č. 257/2016 Sb. spočívající v nedostatečném zkoumání úvěruschopnost dlužníka vede k relativní neplatnosti právního jednání, které se podle § 586 odst. 1 o. z. může dovolat pouze osoba, pro jejíž ochranu zájmu je tato neplatnost stanovena, anebo k absolutní neplatnosti právního jednání, ke které soud přihlíží podle § 588 o. z. bez návrhu.

21. Povinnost věřitele poskytující spotřebitelský úvěr posuzovat s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele byla stanovena již v předchozí právní úpravě v § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11. 2016. Tento postup zahrnoval povinnost věřitele ověřit podstatné informace poskytnuté spotřebitelem svědčící o jeho schopnosti splácet sjednaný úvěr (k tomu srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2007, sp. zn. 32 Odo 1726/2006, ze dne 22. 4. 2009, sp. zn. 32 Cdo 241/2009, rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2009, č. j. 1 Afs 94/2009 – 56). Věřitel tak byl povinen náležitě aktivně zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k jeho tvrzení, nikoliv se spokojit pouze s jeho ničím nedoloženými prohlášeními. Rozhodovací praxe se přitom ustálila na závěru, že nesplnění této povinnosti věřitele podle předchozí právní úpravy vedla k absolutní neplatnosti právního jednání (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018), a to přestože tento následek § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 výslovně nestanovil.

22. Soud si je vědom, že s účinností nové právní úpravy § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. a podle jeho striktně jazykového výkladu by se na první pohled mohlo dospět k závěru, že došlo ke změně v následku porušení této povinnosti (z absolutní neplatnosti právního jednání na relativní neplatnosti právního jednání). V tomto ohledu je ovšem namístě podotknout, že obecné soudy jsou vázány smyslem a účelem zákona, tj. jeho teleologickým výkladem. Ústavní soud totiž v usnesení pléna ze dne 3. 4. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 92/06 stanovil, že „obecný soud není absolutně vázán doslovným zněním zákona, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku; povinnost soudů nalézat právo neznamená pouze vyhledávat přímé a výslovné pokyny v zákonném textu, ale též povinnost zjišťovat a formulovat, co je konkrétním právem i tam, kde jde o interpretaci abstraktních norem a ústavních zásad (srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 21/96, Sb.n.u. sv. 7, str. 87, Pl. ÚS 19/98, Sb.n.u. sv. 13, str. 131, Pl. ÚS 3/06, I. ÚS 50/03, IV. ÚS 611/05, dostupné na www.usoud.cz). Jinými slovy řečeno, soudy musí při své činnosti postupovat tak, aby interpretační a aplikační právní problémy řešily s maximální mírou racionality. Jestliže interpretace právní normy za použití jazykové metody výkladu vede k nerozumným výsledkům, zakládajícím neodůvodněnou nerovnost mezi subjekty, je na místě použít další výkladové metody, jako je metoda výkladu systematického, logického, teleologického či historického, které by přiměřeně korigovaly interpretační výsledky plynoucí ze základního, nikoliv však jediného, výkladu jazykového.“ V této souvislosti proto soud dále posuzoval smysl a účel nové právní úpravy, a to s přihlédnutím k vývoji v zákonodárství, evropským předpisům a k ustálené rozhodovací praxi.

23. Koncepce ochrany spotřebitele jakožto subjektu, který nemá znalost oboru, dostatek profesionálních zkušeností, právní poradenství, účinný marketing a ekonomickou sílu je pevně zakotvena v českém právním řádu (mj. právě v zákoně č. 257/2016 Sb., ale též zákon č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, a § 1810 až 1867 o. z.) i evropských předpisech (směrnice č. 93/13/EHS a směrnice č. 2008/48/EHS) s tím, že dorovnává faktickou nerovnost spotřebitele a podnikatele jako profesionála. Účelem této ochrany je, že po spotřebitelských úvěrech si přirozeně poptávají osoby, které volné peněžní prostředky spíše nemají a tyto prostředky se proto snaží získat za každou cenu. Svou schopnost úvěr splácet pak subjektivně často přeceňují a naopak podceňují rizika s jeho vzetím spojená. Proto je povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele před uzavřením smlouvy ukládána zákonem nikoli spotřebiteli, ale poskytovateli, od něhož se očekává, že k tomuto přistoupí jakožto profesionál v daném oboru s náležitou odbornou péčí a objektivitou. Následek relativní neplatnosti ovšem tento účel zákona znemožňuje, když soudu neumožňuje splnění této povinnosti kontrolovat z vlastní iniciativy – bez návrhu protistrany, čímž nestanovuje dostatečně účinné následky porušení povinnosti podnikatele jako profesionála při neposuzování úvěruschopnosti. Poskytovatelům úvěrů následek v podobě relativní neplatnosti umožňuje systematicky takovou povinnost porušovat. Oslabení ochrany spotřebitele však nebylo záměrem zákonodárce.

24. V důvodové zprávě k zákonu č. 257/2016 Sb. totiž zákonodárce uvádí, že „stanoví se najisto, že věřitel smí poskytnout spotřebiteli spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud výsledek posouzení úvěruschopnosti napovídá, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet. Jedná se o posílení principu zodpovědného úvěrování a posílení ochrany spotřebitele před praktikami vyskytujícími se na úvěrovém trhu, kdy jsou úvěry poskytovány nikoli s cílem jejich splacení, nýbrž s cílem dosáhnout zisku realizací zajištění poskytnutého spotřebitelem, přičemž věřitel předem počítá s možností, že dlužník nebude pravděpodobně schopen poskytnutý úvěr splácet.“ Nová úprava tudíž jako svůj cíl deklaruje „posílení principu zodpovědného úvěrování“, tj. aby byl takovýto věřitel dostatečně efektivně motivován k řádnému plnění svých zákonných povinností. Lze proto s ohledem na výše uvedené konstatovat, že smyslem institutu posuzování úvěruschopnosti spotřebitele před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru je vyhnout se situacím, kdy by úvěr byl poskytnut i osobám, u nichž by bylo namístě důvodně pochybovat o tom, že budou schopny úvěr splácet. Účelem této úpravy je předejít případnému nezvladatelnému zadlužování těch spotřebitelů, kteří by mohli skončit ve spirále dluhů, předlužení a insolvence se všemi negativními důsledky s tím spojenými, včetně pádu spotřebitele a všech osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů, jejich přechodu do šedé ekonomiky atd., jak se nezřídka u narůstajícího počtu dlužníků stává. V současné době jsou již nadto zřejmé negativní celospolečenské dopady ponechání vývoje spotřebitelských vztahů pouze na nikterak neomezené smluvní volnosti. Porušení této povinnosti nelze akceptovat s odkazem na zásadu pacta sunt servanda s tím, že spotřebitel přístup poskytovatele odsouhlasil. Tyto celospolečenské souvislosti negativních sociálních důsledků předlužení spotřebitele s (prevenční) povinností posouzení úvěruschopnosti byly rozebírány v již zmíněném rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018.

25. Nelze ani pominout, že tento závěr podporuje též nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, podle kterého obecný soud poruší právo spotřebitele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jestliže nezkoumá, zda věřitel dostatečně zjišťoval úvěruschopnost spotřebitele.

26. Z provedeného dokazování vyplývá, že žalobkyně k posouzení úvěruschopnosti podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. přistupovala převážně formálně, nepostupovala s řádnou péčí odborníka a nebylo spolehlivě zjištěno, že žalovaná bude schopna dostát svým závazkům, a to na poskytnutý úvěr v celkové výši 150 000 Kč zaplatit celkem 2 469 Kč měsíčně. Žalovaná do žádosti uvedla průměrný měsíční čistý příjem 17 000 Kč a výdaje 0 Kč. Žalobkyně tvrdila, že její právní předchůdkyně, jakožto bankovní instituce, která vedla žalované účet měla možnost ověřit tvrzené příjmy a výdaje a k podložení tohoto tvrzení předložila výpisy z účtu žalované za měsíce září až listopad 2020, ze kterých právní předchůdkyně při ověřování úvěruschopnosti měla vycházet. Z účtů je vidět, že jedinými pravidelnými příjmy jsou rodičovský příspěvek ve výši 10 000 Kč měsíčně a výživné na syna v celkové výši 5 000 Kč měsíčně. Další příjmy jsou pak nahodilé a plynou jednak od (pravděpodobných) rodinných příslušníků žalované, jednak z možného přivýdělku žalované. Žalobkyně však neuvedla, jakým způsobem zkoumala její právní předchůdkyně výdaje žalované, když v žádosti byly uvedeny ve výši 0 Kč a z výpisů z účtu vyplývají z nutných výdajů na bydlení a živobytí nanejvýš výdaje na vodu, mobilní telefon či internet, drogistické a lékárenské zboží a potraviny, přičemž platby v potravinách jsou v docela nízké výši a je pravděpodobné, že netvoří veškeré výdaje na potraviny (je však pravdou, že podstatným výdajem jsou výběry z bankomatů a zde se nedá zjistit, jestli byly určeny například na potraviny nebo třeba na nájem). Žalobkyní bylo uvedeno, že žalovaná uvedla, že je vdaná a bylo předpokládáno, že výdaje na bydlení hradí manžel. Právní předchůdkyně žalobkyně však měla tyto pochybnosti odstranit, vyžádat si od žalované tvrzení o jejích výdajích, potažmo vysvětlení výdajů na bankovním účtu a příslušné podklady k nim, případně doplnit údaje o tom, kdo výdaje hradí a v jaké výši. Obezřetnost poskytovatele úvěru byla na místě zejména na nízký příjem žalované, nízké uvedené náklady a zároveň vysoké faktické výdaje na bankovním účtu. Vedle toho pak i výpis ze systému SOLUS měl žalovanou vést k pečlivějšímu zkoumání úvěruschopnosti žalované, především jejích výdajů, neboť za několik měsíců před poskytnutím úvěru si žalovaná bezúspěšně žádala o několik půjček. Uvedený postup žalobkyně v tomto případě lze jen stěží označit jako aktivní zjišťování schopnosti žalované splácet úvěr. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je přitom i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, čj. 1 As 30/2015-39, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 3225/2015, použitelný i za účinnosti zákona č. 257/2016 Sb.). Právní předchůdkyně však, ačkoliv měla k dispozici alespoň výpisy z účtů žalované, neudělala pro prověření hospodaření žalované nic dalšího.

27. V souladu se § 86 odst. 2 zákon č. 257/2016 Sb. poskytovatel posouzení činí zejména na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele, a dále způsobu plnění dosavadních dluhů. K tomuto porovnání však reálně vzhledem k nedostatku relevantních tvrzení o zkoumání těch podkladů, které měla právní předchůdkyně žalobkyně k dispozici v daném případě nemohlo dojít. Způsob dosavadního finančního hospodaření žalované, který ostatně vyplývá i z předložených výpisů z účtu žalované a výstupu ze systému SOLUS tedy objektivně vedl k důvodné pochybnosti o jejích schopnostech dostát svým závazkům řádně, což znamená, že žalobkyně jako odborně způsobilá osoba měla tuto pochybnost odstranit, což zjevně neučinila. Tyto skutečnosti ve svém souhrnu tak měly vést žalobkyni při odborné péči k důkladnějšímu prověřování úvěruschopnosti žalované, zejména jejích výdajů. Soud tak uzavřel, že neprokázala, že došlo k řádnému ověření úvěruschopnosti žalované.

28. Soud uzavírá, že žalobkyně v daném případě nesplnila svoji povinnost poskytovatele spotřebitelského úvěru podle § 86 odst. 1 a 2 zákona č. 257/2016 Sb. řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a to na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací. Porušení této povinnosti pak podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. ve spojení s § 588 o. z. vede k absolutní neplanosti smlouvy o úvěru, neboť toto odporuje smyslu a účelu zákona a současně zjevně narušuje veřejný pořádek. Absolutně neplatné právní jednání nevyvolává žádné zamýšlené právní následky. V řízení však bylo prokázáno, že žalobkyně poskytla žalované částku 150 000 Kč, přičemž nevrácená část finančního plnění činila ke dni rozhodnutí 24 175,61 Kč. Vzhledem k tomu, že soud uzavřel, že smlouva o úvěru je absolutně neplatná, jedná se ze strany žalobkyně o plnění bez právního důvodu a příjemci vzniká bezdůvodné obohacení (§ 2991 odst. 2 o. z.). Soud proto vyhověl žalobě co do zaplacení částky 24 175,61 Kč (výrok II.).

29. Jak uvedl Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, konkrétním účelem § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je (krom ochrany spotřebitele) postih poskytovatele spotřebitelského úvěru, který nedostatečně posoudil úvěruschopnost žadatele (při upřednostnění svého ekonomického zájmu poskytnout úvěr) a zapříčinil tak neplatnost úvěrové smlouvy, soukromoprávní sankcí, jejímž faktickým důsledkem je ztráta zisku v podobě smluvních úroků a dalších poplatků za poskytnutí spotřebitelského úvěru. Projevem ochrany spotřebitele je pak zvláštní úprava vypořádání poskytnutých plnění z neplatné smlouvy. S ohledem na fakt, že z neplatnosti smlouvy vyplývá povinnost stran vzájemně si bez zbytečného odkladu vrátit poskytnutá plnění na základě ustanovení o bezdůvodném obohacení, z čehož pro spotřebitele mohou vyplývat problémy související s nutností urychleně si opatřit již utracené peníze ze spotřebitelského úvěru, stanoví se na jeho ochranu, že poskytnutou jistinu není povinen vrátit ihned, nýbrž v době odpovídající jeho možnostem. Spotřebitel je povinen vrátit celou poskytnutou jistinu, avšak v takových splátkách, v jakých je schopen splácet. Text „v době přiměřené jeho možnostem“ míří na rozložení vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru v čase. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem ochrany. V obecné rovině z uvedeného vyplývá, že dokud se spotřebitel nedostane do prodlení s vrácením poskytnuté jistiny, nemůže poskytovateli úvěru vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. Soud dospěl k závěru, že žalovaná byla vyzvána k plnění do [datum], což soud považuje za datum splatnosti pohledávky bezdůvodného obohacení, proto i úrok z prodlení přiznal žalobkyni ode dne následujícího po splatnosti.

30. Jelikož žalobkyně vzala svým podáním, žalobu částečně co do částky 50 192,78 Kč, zákonného úroku z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 72 346,80 Kč od [datum] do [datum], ve výši 1,25 % ročně z částky 72 346,80 Kč od [datum] do zaplacení a ve výši 11,5 % ročně z částky 48 171,19 Kč od [datum] do zaplacení zpět, s odůvodněním, že žalovaná uhradila částku 18 600 Kč a žalobkyně se rozhodla nadále svůj nárok požadovat z titulu bezdůvodného obohacení, soud řízení co do částky 50 192,78 Kč s příslušným příslušenstvím zastavil v souladu s § 96 odst. 1, 2, 3 a 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu tak, jak je uvedeno ve výroku I.

31. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”) tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 326,59 Kč, přičemž tato částka představuje 1,46 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 50,73 % a úspěchu žalované v rozsahu 49,27 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 3 719 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 74 368,39 Kč sestávající z částky 4 100 Kč za převzetí a přípravu zastoupení dle § 11 odst. 1 písm. a) a. t., z částky 2 050 Kč za jednoduchou výzvu k plnění dle § 11 odst. 2 písm. h) a. t. a z částky 4 100 Kč za písemné podání nebo návrh ve věci samé dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t. včetně tří paušálních náhrad výdajů po 450 Kč dle § 14b odst. 5 písm. b) a. t. a a odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 a. t. z tarifní hodnoty ve výši 74 368,39 Kč sestávající z částky 4 100 Kč za účast na jednání soudu dle § 11 odst. 1 písm. g) a. t. a z částky 2 050 Kč za písemné podání nebo návrh ve věci samé (částečné zpětvzetí) dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t. včetně dvou paušálních náhrad výdajů po 450 Kč dle § 14b odst. 5 písm. b) a. t. a. (výrok III.).

32. Jelikož nebyl vydán elektronický platební rozkaz, soud vyzval žalobkyni k zaplacení doplatku na soudním poplatku v souladu s položkou 2 bod 2 sazebníku soudních poplatků (výrok IV.).

Poučení