4 C 341/2025 - 48

Rubrum

Okresní soud v Kutné Hoře rozhodl samosoudkyní Mgr. Pavlou Fukalovou ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně]., IČO [IČO žalobkyně] sídlem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátem JUDr. Ing. Karlem Goláněm, Ph.D. sídlem Letenská 121/8, 118 00 Praha proti žalovanému: [Jméno žalovaného], narozený [Datum narození žalovaného] bytem [Adresa žalovaného] o 31 080,01 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 3 910 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,5 % ročně z částky 3 910 Kč od [datum] do zaplacení do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se ve zbývajícím rozsahu zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se domáhala stanovení povinnosti žalovanému zaplatit částku 15 940,01 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 1 426,84 Kč, s kapitalizovaným úrokem ve výši 732,93 kč, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 14,75% ročně z částky 6 754,63 Kč od 21.2.2025do zaplacení, s úrokem ve výši 8% ročně z částky 6 513,42 kč od [datum] do zaplacení a dále částky 15 140 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 1 339,11 Kč, s kapitalizovaným úrokem ve výši 694,23 Kč, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 5 778,95 Kč od [datum] do zaplacení, s úrokem ve výši 8% ročně z částky 5 627,88 Kč od [datum] do zaplacení do zaplacení, které vyplývají ze dvou nároků.

2. Svůj nárok odůvodnila tím, že dne [datum] uzavřela právní předchůdkyně žalobkyně [právnická osoba]., IČ [IČO] s žalovaným smlouvu o úvěru, na jejímž základě poskytla žalovanému částku 9 000 Kč. Tuto částku měl žalovaný vrátit společně s částkou 456 Kč představující úrok, 4 410 Kč představující úhradu za poskytnutí úvěru a uzavření smlouvy, 1 244 Kč představující úhradu za administrativní činnost a vyhodnocení úvěrového případu a 1 620 Kč za možnost platit splátky v hotovosti v místě svého bydliště. Žalovaný se celkovou dlužnou částku ve výši 16 730 Kč zavázal uhradit v 14 měsíčních splátkách po 1 195 Kč. Žalovaný nehradil splátky řádně a včas, ke dni [datum] činila dlužná jistina 6 513,42 Kč, dlužný úrok 241,21 Kč, dlužná úhrada za poskytnutí úvěru a uzavření smlouvy 2 835 Kč, dlužná úhrada za administrativní činnost a vyhodnocení úvěrového případu 799,41 Kč a dlužný poplatek za umožnění splácet v hotovosti v místě svého bydliště 1 050,97 Kč. Dále žalobkyně uvedla, že dne [datum] uzavřela právní předchůdkyně žalobkyně s žalovaným smlouvu o úvěru, na jejímž základě poskytla žalovanému částku 11 000 Kč. Tuto částku měl žalovaný vrátit společně s částkou 558 Kč představující úrok, 5 390 Kč představující úhradu za poskytnutí úvěru a uzavření smlouvy, 1 512 Kč představující úhradu za administrativní činnost a vyhodnocení úvěrového případu a 1 980 Kč za možnost platit splátky v hotovosti v místě svého bydliště. Žalovaný se celkovou dlužnou částku ve výši 20 444 Kč zavázal uhradit v 14 měsíčních splátkách po 1 460 Kč. Žalovaný nehradil splátky řádně a včas, ke dni [datum] činila dlužná jistina 5 627,88 Kč, dlužný úrok 151,07 Kč, dlužná úhrada za poskytnutí úvěru a uzavření smlouvy 2 310 Kč, dlužná úhrada za administrativní činnost a vyhodnocení úvěrového případu 648,04 Kč a dlužný poplatek za umožnění splácet v hotovosti v místě svého bydliště 903,01 Kč. Dne [datum], s účinností ode dne [datum] byla pohledávka za žalovaným postoupena na žalobkyni. Žalovaný dlužné částky neuhradil ani po tom, co byl žalobkyní vyzván k plnění. K posouzení úvěruschopnosti žalovaného žalobkyně uvedla, že si její právní předchůdkyně od žalovaného nejprve vyžádala doklady a informace o rodinných, majetkových, pracovních a jiných poměrech. V žádosti měl žalovaný uvést, že je zaměstnán u [právnická osoba], výše použitelných měsíčních příjmů činí 11 787 Kč a výše jeho měsíčních výdajů činí 5 460 Kč. Použitelný měsíční příjem měl být vypočten na 6 326 Kč. Žalovaný do žádosti uvedl, že má bydlení u rodinného příslušníka, je ženatý a nemá žádné vyživovací povinnosti. Právní předchůdkyně provedla lustraci žalovaného v systémech BRKI, NRKI, SOLUS a v Insolvenčním rejstříku. Příjmy žalovaného byly ověřeny pracovní smlouvou, výplatními páskami a potvrzením o vyplacených dávkách nemocenského pojištění, výdaje pak výpisy z účtu.

3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

4. Soud z provedených důkazů zjistil, že žalovaný uzavřel s právní předchůdkyní žalobkyně [právnická osoba]. smlouvu, na jejímž základě poskytla žalovanému částku 9 000 Kč. Tuto částku měl žalovaný vrátit společně s částkou 456 Kč představující úrok, 4 410 Kč představující úhradu za poskytnutí úvěru a uzavření smlouvy, 1 244 Kč představující úhradu za administrativní činnost a vyhodnocení úvěrového případu a 1 620 Kč za možnost platit splátky v hotovosti v místě svého bydliště. Žalovaný se celkovou dlužnou částku ve výši 16 730 Kč zavázal uhradit v 14 měsíčních splátkách po 1 195 Kč ( Smlouva o spotřebitelském úvěru č. [číslo smlouvy] a předpis splátek ). Dále soud zjistil, že dne [datum] uzavřela právní předchůdkyně žalobkyně s žalovaným smlouvu o úvěru, na jejímž základě poskytla žalovanému částku 11 000 Kč. Tuto částku měl žalovaný vrátit společně s částkou 558 Kč představující úrok, 5 390 Kč představující úhradu za poskytnutí úvěru a uzavření smlouvy, 1 512 Kč představující úhradu za administrativní činnost a vyhodnocení úvěrového případu a 1 980 Kč za možnost platit splátky v hotovosti v místě svého bydliště. Žalovaný se celkovou dlužnou částku ve výši 20 444 Kč zavázal uhradit v 14 měsíčních splátkách po 1 460 Kč ( Smlouva o spotřebitelském úvěru č. [číslo smlouvy] a předpis splátek). Žalovaný nesplácel řádně a včas, na první pohledávku uhradil celkem 5 290 Kč a na druhou 10 800 Kč ( transakční historie k úvěrovým smlouvám ). Z předžalobní výzvy ze dne [datum] soud zjistil, že žalovaný byl vyzván k plnění do [datum].

5. Soud dále zjistil, že žalovaný do žádostí o úvěr ze dne [datum] uvedl, že je zaměstnaný a ženatý, bydlí u dcery a jeho měsíční příjmy činí 11 787 Kč a celkové měsíční výdaje činí 5 460 Kč, konkrétně 2 000 Kč na bydlení, 2 000 Kč na dopravu a jídlo a 1 460 Kč splátky stávajících půjček. Příjmy byly právní předchůdkyní žalobkyně ověřeny z pracovní smlouvy, výplatních pásek a potvrzení o potvrzení o vyplacených dávkách nemocenského pojištění.

6. Z výplatních pásek žalovaného soud zjistil, že za květen 2022 činil čistý příjem žalovaného 18 095 Kč, kdy po srážkách bylo žalovanému vyplaceno 16 110 Kč, za červen 2022 pak činila čistá mzda 15 708 Kč, kdy po srážkách bylo žalovanému vyplaceno 13 819 Kč. Z potvrzení o vyplacených dávkách nemocenského pojištění z [datum] soud zjistil, že dávky nemocenského pojištění pak byly za období [datum] až [datum] vyplaceny žalovanému v celkové vši 24 631 Kč.

7. Z pracovní smlouvy žalovaného ze dne [datum] soud zjistil, že den nástupu do práce byl sjednán [datum] s tím, že se jedná o závazek na dobu neurčitou.

8. Ze smlouvy o postoupení pohledávky, seznamu postoupených pohledávek a oznámení o postoupení pohledávky soud zjistil, že dne [datum], s účinností od [datum] byla pohledávka za žalovaným postoupena na žalobkyni a žalovaný byl o tomto vyrozuměn.

9. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

10. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

11. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

12. Podle § 86 odst. 2 zákona č. 257/2016 Sb. poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

13. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

14. Podle § 2991 odst. 1, 2 o.z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

15. Podle § 2991 odst. 2 o. z. bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

16. Předmětnou smlouvu soud posuzoval dle ustanovení o. z. jako smlouvu o úvěru. Zároveň se však jedná o spotřebitelský úvěr ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb.

17. Soud se v prvé řadě zabýval tím, zda porušení povinnosti věřitele podle § 86 odst. 1 a 2 zákona č. 257/2016 Sb. spočívající v nedostatečném zkoumání úvěruschopnost dlužníka vede k relativní neplatnosti právního jednání, které se podle § 586 odst. 1 o. z. může dovolat pouze osoba, pro jejíž ochranu zájmu je tato neplatnost stanovena, anebo k absolutní neplatnosti právního jednání, ke které soud přihlíží podle § 588 o. z. bez návrhu.

18. Povinnost věřitele poskytující spotřebitelský úvěr posuzovat s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele byla stanovena již v předchozí právní úpravě v § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11. 2016. Tento postup zahrnoval povinnost věřitele ověřit podstatné informace poskytnuté spotřebitelem svědčící o jeho schopnosti splácet sjednaný úvěr ( k tomu srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2007, sp. zn. 32 Odo 1726/2006, ze dne 22. 4. 2009, sp. zn. 32 Cdo 241/2009, rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2009, č. j. 1 Afs 94/2009 – 56 ). Věřitel tak byl povinen náležitě aktivně zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k jeho tvrzení, nikoliv se spokojit pouze s jeho ničím nedoloženými prohlášeními. Rozhodovací praxe se přitom ustálila na závěru, že nesplnění této povinnosti věřitele podle předchozí právní úpravy vedla k absolutní neplatnosti právního jednání (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018), a to přestože tento následek § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 výslovně nestanovil.

19. Soud si je vědom, že s účinností nové právní úpravy § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. a podle jeho striktně jazykového výkladu by se na první pohled mohlo dospět k závěru, že došlo ke změně v následku porušení této povinnosti (z absolutní neplatnosti právního jednání na relativní neplatnosti právního jednání). V tomto ohledu je ovšem namístě podotknout, že obecné soudy jsou vázány smyslem a účelem zákona, tj. jeho teleologickým výkladem. Ústavní soud totiž v usnesení pléna ze dne 3. 4. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 92/06 stanovil, že „obecný soud není absolutně vázán doslovným zněním zákona, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku; povinnost soudů nalézat právo neznamená pouze vyhledávat přímé a výslovné pokyny v zákonném textu, ale též povinnost zjišťovat a formulovat, co je konkrétním právem i tam, kde jde o interpretaci abstraktních norem a ústavních zásad (srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 21/96, Sb.n.u. sv. 7, str. 87, Pl. ÚS 19/98, Sb.n.u. sv. 13, str. 131, Pl. ÚS 3/06, I. ÚS 50/03, IV. ÚS 611/05, dostupné na www.usoud.cz). Jinými slovy řečeno, soudy musí při své činnosti postupovat tak, aby interpretační a aplikační právní problémy řešily s maximální mírou racionality. Jestliže interpretace právní normy za použití jazykové metody výkladu vede k nerozumným výsledkům, zakládajícím neodůvodněnou nerovnost mezi subjekty, je na místě použít další výkladové metody, jako je metoda výkladu systematického, logického, teleologického či historického, které by přiměřeně korigovaly interpretační výsledky plynoucí ze základního, nikoliv však jediného, výkladu jazykového.“ V této souvislosti proto soud dále posuzoval smysl a účel nové právní úpravy, a to s přihlédnutím k vývoji v zákonodárství, evropským předpisům a k ustálené rozhodovací praxi.

20. Koncepce ochrany spotřebitele jakožto subjektu, který nemá znalost oboru, dostatek profesionálních zkušeností, právní poradenství, účinný marketing a ekonomickou sílu je pevně zakotvena v českém právním řádu (mj. právě v zákoně č. 257/2016 Sb., ale též zákon č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, a § 1810 až 1867 o. z.) i evropských předpisech (směrnice č. 93/13/EHS a směrnice č. 2008/48/EHS) s tím, že dorovnává faktickou nerovnost spotřebitele a podnikatele jako profesionála. Účelem této ochrany je, že po spotřebitelských úvěrech si přirozeně poptávají osoby, které volné peněžní prostředky spíše nemají a tyto prostředky se proto snaží získat za každou cenu. Svou schopnost úvěr splácet pak subjektivně často přeceňují a naopak podceňují rizika s jeho vzetím spojená. Proto je povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele před uzavřením smlouvy ukládána zákonem nikoli spotřebiteli, ale poskytovateli, od něhož se očekává, že k tomuto přistoupí jakožto profesionál v daném oboru s náležitou odbornou péčí a objektivitou. Následek relativní neplatnosti ovšem tento účel zákona znemožňuje, když soudu neumožňuje splnění této povinnosti kontrolovat z vlastní iniciativy – bez návrhu protistrany, čímž nestanovuje dostatečně účinné následky porušení povinnosti podnikatele jako profesionála při neposuzování úvěruschopnosti. Poskytovatelům úvěrů následek v podobě relativní neplatnosti umožňuje systematicky takovou povinnost porušovat. Oslabení ochrany spotřebitele však nebylo záměrem zákonodárce.

21. V důvodové zprávě k zákonu č. 257/2016 Sb. totiž zákonodárce uvádí, že „stanoví se najisto, že věřitel smí poskytnout spotřebiteli spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud výsledek posouzení úvěruschopnosti napovídá, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet. Jedná se o posílení principu zodpovědného úvěrování a posílení ochrany spotřebitele před praktikami vyskytujícími se na úvěrovém trhu, kdy jsou úvěry poskytovány nikoli s cílem jejich splacení, nýbrž s cílem dosáhnout zisku realizací zajištění poskytnutého spotřebitelem, přičemž věřitel předem počítá s možností, že dlužník nebude pravděpodobně schopen poskytnutý úvěr splácet.“ Nová úprava tudíž jako svůj cíl deklaruje „posílení principu zodpovědného úvěrování“, tj. aby byl takovýto věřitel dostatečně efektivně motivován k řádnému plnění svých zákonných povinností. Lze proto s ohledem na výše uvedené konstatovat, že smyslem institutu posuzování úvěruschopnosti spotřebitele před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru je vyhnout se situacím, kdy by úvěr byl poskytnut i osobám, u nichž by bylo namístě důvodně pochybovat o tom, že budou schopny úvěr splácet. Účelem této úpravy je předejít případnému nezvladatelnému zadlužování těch spotřebitelů, kteří by mohli skončit ve spirále dluhů, předlužení a insolvence se všemi negativními důsledky s tím spojenými, včetně pádu spotřebitele a všech osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů, jejich přechodu do šedé ekonomiky atd., jak se nezřídka u narůstajícího počtu dlužníků stává. V současné době jsou již nadto zřejmé negativní celospolečenské dopady ponechání vývoje spotřebitelských vztahů pouze na nikterak neomezené smluvní volnosti. Porušení této povinnosti nelze akceptovat s odkazem na zásadu pacta sunt servanda s tím, že spotřebitel přístup poskytovatele odsouhlasil. Tyto celospolečenské souvislosti negativních sociálních důsledků předlužení spotřebitele s (prevenční) povinností posouzení úvěruschopnosti byly rozebírány v již zmíněném rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018.

22. Nelze ani pominout, že tento závěr podporuje též nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, podle kterého obecný soud poruší právo spotřebitele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jestliže nezkoumá, zda věřitel dostatečně zjišťoval úvěruschopnost spotřebitele.

23. Z provedeného dokazování vyplývá, že žalobkyně k posouzení úvěruschopnosti podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. přistupovala převážně formálně, nepostupovala s řádnou péčí odborníka a nebylo spolehlivě zjištěno, že žalovaný bude schopen dostát svým závazkům, a to na poskytnuté úvěry v celkové výši 20 000 Kč zaplatit celkem 1 195 Kč a 1 460 Kč měsíčně. Ověřen byl pouze příjem žalovaného, který ověřila žalobkyně prostřednictvím výplatních pásek žalovaného a potvrzením o vyplacených dávkách nemocenského pojištění. Tento (průměrný čistý) měsíční příjem činil 11 787 Kč. Co se týče výdajů žalovaného ve výši 5 460 Kč měsíčně nedošlo ze strany právní předchůdkyně žalobkyně k žádnému ověření těchto tvrzení žalovaného, respektive dle jejího tvrzení mělo dojít k částečnému ověření tvrzení pomocí výpisů z účtů, tyto však soudu nepředložila. Obezřetnost poskytovatele úvěru byla na místě zejména na nízký příjem žalovaného, a nízké uvedené náklady na bydlení a další životní potřeby. Naopak soud co se týče příjmů žalovaného, uvádí, že takto nízký příjem již vzbuzuje výraznou pochybnost o možnostech splácet žalovaného, který již v době sjednání závazků hradil i jiné závazky. Uvedený postup žalobkyně v tomto případě lze jen stěží označit jako aktivní zjišťování schopnosti žalovaného splácet úvěr. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je přitom i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, čj. 1 As 30/2015-39, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 3225/2015, použitelný i za účinnosti zákona č. 257/2016 Sb.).

24. V souladu se § 86 odst. 2 zákon č. 257/2016 Sb. poskytovatel posouzení činí zejména na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele, a dále způsobu plnění dosavadních dluhů. K tomuto porovnání však reálně vzhledem k nedostatku relevantních podkladů k výdajům žalovaného v daném případě nemohlo dojít. Způsob dosavadního finančního hospodaření žalovaného tedy objektivně vedl k důvodné pochybnosti o jeho schopnostech dostát svým závazkům řádně, což znamená, že žalobkyně jako odborně způsobilá osoba měla tuto pochybnost odstranit, což zjevně neučinila. Tyto skutečnosti ve svém souhrnu tak měly vést žalobkyni při odborné péči k důkladnějšímu prověřování úvěruschopnosti žalovaného, zejména jeho výdajů. Soud tak uzavřel, že neprokázala, že došlo k řádnému ověření úvěruschopnosti žalovaného.

25. Soud uzavírá, že žalobkyně v daném případě nesplnila svoji povinnost poskytovatele spotřebitelského úvěru podle § 86 odst. 1 a 2 zákona č. 257/2016 Sb. řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a to na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací. Porušení této povinnosti pak podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. ve spojení s § 588 o. z. vede k absolutní neplanosti smlouvy o úvěru, neboť toto odporuje smyslu a účelu zákona a současně zjevně narušuje veřejný pořádek. Absolutně neplatné právní jednání nevyvolává žádné zamýšlené právní následky. V řízení však bylo prokázáno, že žalobkyně poskytla žalovanému částku 20 000 Kč, přičemž nevrácená část finančního plnění činila ke dni rozhodnutí 3 910 Kč. Vzhledem k tomu, že soud uzavřel, že smlouva o úvěru je absolutně neplatná, jedná se ze strany žalobkyně o plnění bez právního důvodu a příjemci vzniká bezdůvodné obohacení (§ 2991 odst. 2 o. z.). Soud proto vyhověl žalobě co do zaplacení částky 3 910 Kč a ve zbývajícím rozsahu, žalobu zamítl, jak je uvedeno ve výroku II tohoto rozsudku.

26. Jak uvedl Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, konkrétním účelem § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je (krom ochrany spotřebitele) postih poskytovatele spotřebitelského úvěru, který nedostatečně posoudil úvěruschopnost žadatele (při upřednostnění svého ekonomického zájmu poskytnout úvěr) a zapříčinil tak neplatnost úvěrové smlouvy, soukromoprávní sankcí, jejímž faktickým důsledkem je ztráta zisku v podobě smluvních úroků a dalších poplatků za poskytnutí spotřebitelského úvěru. Projevem ochrany spotřebitele je pak zvláštní úprava vypořádání poskytnutých plnění z neplatné smlouvy. S ohledem na fakt, že z neplatnosti smlouvy vyplývá povinnost stran vzájemně si bez zbytečného odkladu vrátit poskytnutá plnění na základě ustanovení o bezdůvodném obohacení, z čehož pro spotřebitele mohou vyplývat problémy související s nutností urychleně si opatřit již utracené peníze ze spotřebitelského úvěru, stanoví se na jeho ochranu, že poskytnutou jistinu není povinen vrátit ihned, nýbrž v době odpovídající jeho možnostem. Spotřebitel je povinen vrátit celou poskytnutou jistinu, avšak v takových splátkách, v jakých je schopen splácet. Text „v době přiměřené jeho možnostem“ míří na rozložení vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru v čase. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem ochrany. V obecné rovině z uvedeného vyplývá, že dokud se spotřebitel nedostane do prodlení s vrácením poskytnuté jistiny, nemůže poskytovateli úvěru vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. Soud dospěl k závěru, že žalovaný byl vyzván k plnění do [datum], což soud považuje za datum splatnosti pohledávky bezdůvodného obohacení, proto i úrok z prodlení přiznal žalobkyni ode dne následujícího po splatnosti.

27. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”) tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť žalovanému, žádné náklady nevznikly (výrok III.).

28. O lhůtě k plnění rozhodl soud v souladu s § 160 o.s.ř., když ve věci neshledal důvod odchýlit se od obecné pariční lhůty.

Poučení