4 C 47/2024 - 40

Rubrum

Okresní soud v Kutné Hoře rozhodl soudkyní Mgr. Pavlou Fukalovou ve věci žalobkyně: [Jméno zainteresované společnosti 0/0], IČO [IČO zainteresované společnosti 0/0] sídlem [Adresa zainteresované společnosti 0/1], Ph.D. sídlem [Adresa zainteresované společnosti 0/0] proti žalované: [Jméno zainteresované osoby 0/0][Datum narození zainteresované osoby 0/0] [Adresa zainteresované osoby 0/0] o 49 245,96 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 14 500 Kč, žalovaná je oprávněna zaplatit 14 500 Kč ve splátkách po 1 000 Kč měsíčně k rukám žalobkyně, splatných vždy k 20. dni měsíce, počínaje měsícem následujícím po měsíci, kdy rozsudek nabude právní moci, pod ztrátou výhody splátek.

II. Žaloba se co do částky 34 745,96 Kč s kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši 1 347,49 Kč, s kapitalizovaným úrokem 495,5 Kč, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,5% ročně z částky 13 000 od 15. 12. 2022 do zaplacení, s úrokem ve výši 20,79% ročně z částky 13 000 od 15. 12. 2022 do zaplacení, s kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši 1 187,24 Kč, s kapitalizovaným úrokem 777,27 Kč, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,5% ročně z částky 11 453,98 Kč od 15. 12. 2022 do zaplacení, s úrokem ve výši 20,88 % ročně z částky 11 453,98 Kč od 15. 12. 2022 do zaplacení, se zamítá

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se domáhala stanovení povinnosti žalované zaplatit částky 26 372,13 Kč s příslušenstvím a částku 22 873,83 Kč s příslušenstvím. Svůj nárok odůvodnila tím, že dne 11.4.2021 uzavřela žalovaná s právní předchůdkyní žalobkyně [právnická osoba] smlouvu, na jejímž základě poskytla žalované částku 15 000 Kč. Spolu s poskytnutými finančními prostředky měla žalovaná zaplatit právní předchůdkyni žalobkyně 20 071 Kč. Dále žalobkyně uvedla, že dne 19.2.2021 uzavřela s žalovanou právní předchůdkyně žalobkyně uzavřela smlouvu, na jejímž základě poskytla žalované částku 15 000 Kč. Žalovaná se zavázala tuto částku ve splátkách vrátit společně s částkou 20 071 Kč. Žalobkyně uvedla, že její právní předchůdkyně prověřovala úvěruschopnost žalované na základě údajů, které uvedla do zákaznické karty, doloženého příjmu. Žalobkyně uvedla, že na smlouvu ze dne 11.,4.2021 uhradila žalovaná částku 5 818 Kč. Na smlouvu ze dne 19.2.2021 uhradila částku 9 682 Kč. Na základě smlouvy o postoupení pohledávky byla pohledávka za žalovanou postoupena na žalobkyni. Na základě předžalobní výzvy nebylo uhrazeno ničeho.

2. Žalovaná uvedla, že když se smlouvy uzavřely, bydlela s matkou v sociálním bytě. Pak se musely vystěhovat. Nastěhovala se ke svému příteli. Musela si najít práci, když ji měla, snažila se platit alespoň po 1 700 Kč, ale když si pak zjišťovala, kolik ještě má [Anonymizováno] uhradit, bylo jí řečeno, že stále stejnou částku. Sdělila, že nyní má práci, ale je těhotná. Uvedla, že by chtěla splátkový kalendář, kdy je nyní možné, aby hradila částku 1 000 Kč měsíčně.

3. Ze smlouvy o úvěru číslo [tel. číslo]ze dne 11.4.2021 a smluvních podmínek o spotřebitelském úvěru soud zjistil, že [právnická osoba] a žalovaná uzavřely smlouvu, na jejímž základě poskytla [Anonymizováno] žalované částku 15 000 Kč. Spolu s touto částkou se žalovaná ve smlouvě zavázala zaplatit částku 20 071 Kč, z čehož činí částka 12 088 Kč jako úrok ze smlouvy kapitalizovaný ve výši 20,79% ročně, částka 1 500 Kč za zpracování půjčky a částka 4 143 Kč za službu komfortního splácení. Tyto částky měla žalovaná zaplatit ve splátkách po 450 Kč týdně.

4. Ze smlouvy o úvěru číslo [tel. číslo]ze dne 19.2.2021 a smluvních podmínek o spotřebitelském úvěru soud zjistil, že [právnická osoba] a žalovaná uzavřely smlouvu, na jejímž základě poskytla [Anonymizováno] žalované částku 15 000 Kč. Spolu s touto částkou se žalovaná ve smlouvě zavázala zaplatit částku 20 071 Kč, z čehož činí částka 12 088 Kč jako úrok ze smlouvy kapitalizovaný ve výši 20,79% ročně, částka 1 500 Kč za zpracování půjčky a částka 4 143 Kč za službu komfortního splácení. Tyto částky měla žalovaná zaplatit ve splátkách po 450 Kč týdně.

5. Ze zákaznické karty ze dne 19.2.2021 soud zjistil, že žalovaná uvedla, že bydlí s rodiči, že žádá o zápůjčku na výbavu domácnosti. Uvedla, že má pracovní smlouvu na dobu neurčitou, uvedla, že předložila dvě výplatní pásky, průměrný čistý příjem uvedla 27 908 Kč, jako odhadované výdaje 5 000 Kč.

6. Ze zákaznické karty ze dne 11.4.2021 soud zjistil, že žalovaná uvedla, že bydlí u rodičů, zápůjčku požaduje na výbavu domácnosti. Uvedla, že má smlouvu na dobu neurčitou, průměrný čistý příjem 21 256 Kč. Interní splátky uvedla 1 980 Kč a odhadované měsíční výdaje žadatele 3 000 Kč.

7. Z potvrzení o příjmu ze dne 9.4.2021 soud zjistil, že průměrný čistý měsíční příjem žalované činil 21 256 Kč.

8. Z přehledu plateb vyplynulo, že žalovaná uhradila na smlouvu ze dne 19.2.2021 částku 9 682 Kč a na smlouvu ze dne 11.4.2021 částku 5 818 Kč.

9. Ze smlouvy o postoupení pohledávek, z přílohy 1 ke smlouvě o postoupení pohledávek a oznámení o postoupení pohledávky soud zjistil, že dne 14.12.2022 byla pohledávka za žalovanou postoupena na žalobkyni.

10. Z předžalobní výzvy s dokladem o odeslání soud zjistil, že žalobkyně žalovanou vyzvala k plnění před tím, než byla žaloba podána.

11. Podle § 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce.

12. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

13. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, (dále jen „zákon č. 257/2016 Sb.“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

14. Podle § 86 odst. 2 zákona č. 257/2016 Sb. poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

15. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

16. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle § 2991 odst. 2 o. z. bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

17. Podle § 1968 o. z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele.

18. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení.

19. Předmětnou smlouvu soud posuzoval dle ustanovení o .z. jako smlouvu o zápůjčce. Zároveň se však jedná o spotřebitelský úvěr ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb.

20. Soud se v prvé řadě zabýval tím, zda porušení povinnosti věřitele podle § 86 odst. 1 a 2 zákona č. 257/2016 Sb. spočívající v nedostatečném zkoumání úvěruschopnost dlužníka vede k relativní neplatnosti právního jednání, které se podle § 586 odst. 1 o. z. může dovolat pouze osoba, pro jejíž ochranu zájmu je tato neplatnost stanovena, anebo k absolutní neplatnosti právního jednání, ke které soud přihlíží podle § 588 o. z. bez návrhu.

21. Povinnost věřitele poskytující spotřebitelský úvěr posuzovat s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele byla stanovena již v předchozí právní úpravě v § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11. 2016. Tento postup zahrnoval povinnost věřitele ověřit podstatné informace poskytnuté spotřebitelem svědčící o jeho schopnosti splácet sjednaný úvěr (k tomu srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2007, sp. zn. 32 Odo 1726/2006, ze dne 22. 4. 2009, sp. zn. 32 Cdo 241/2009, rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2009, č. j. 1 Afs 94/2009 – 56). Věřitel tak byl povinen náležitě aktivně zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k jeho tvrzení, nikoliv se spokojit pouze s jeho ničím nedoloženými prohlášeními. Rozhodovací praxe se přitom ustálila na závěru, že nesplnění této povinnosti věřitele podle předchozí právní úpravy vedla k absolutní neplatnosti právního jednání (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018), a to přestože tento následek § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 výslovně nestanovil.

22. Soud si je vědom, že s účinností nové právní úpravy § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. a podle jeho striktně jazykového výkladu by se na první pohled mohlo dospět k závěru, že došlo ke změně v následku porušení této povinnosti (z absolutní neplatnosti právního jednání na relativní neplatnosti právního jednání). V tomto ohledu je ovšem namístě podotknout, že obecné soudy jsou vázány smyslem a účelem zákona, tj. jeho teleologickým výkladem. Ústavní soud totiž v usnesení pléna ze dne 3. 4. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 92/06 stanovil, že „obecný soud není absolutně vázán doslovným zněním zákona, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku; povinnost soudů nalézat právo neznamená pouze vyhledávat přímé a výslovné pokyny v zákonném textu, ale též povinnost zjišťovat a formulovat, co je konkrétním právem i tam, kde jde o interpretaci abstraktních norem a ústavních zásad (srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 21/96, Sb.n.u. sv. 7, str. 87, Pl. ÚS 19/98, Sb.n.u. sv. 13, str. 131, Pl. ÚS 3/06, I. ÚS 50/03, IV. ÚS 611/05, dostupné na www.usoud.cz). Jinými slovy řečeno, soudy musí při své činnosti postupovat tak, aby interpretační a aplikační právní problémy řešily s maximální mírou racionality. Jestliže interpretace právní normy za použití jazykové metody výkladu vede k nerozumným výsledkům, zakládajícím neodůvodněnou nerovnost mezi subjekty, je na místě použít další výkladové metody, jako je metoda výkladu systematického, logického, teleologického či historického, které by přiměřeně korigovaly interpretační výsledky plynoucí ze základního, nikoliv však jediného, výkladu jazykového.“ V této souvislosti proto soud dále posuzoval smysl a účel nové právní úpravy, a to s přihlédnutím k vývoji v zákonodárství, evropským předpisům a k ustálené rozhodovací praxi.

23. Koncepce ochrany spotřebitele jakožto subjektu, který nemá znalost oboru, dostatek profesionálních zkušeností, právní poradenství, účinný marketing a ekonomickou sílu je pevně zakotvena v českém právním řádu (mj. právě v zákoně č. 257/2016 Sb., ale též zákon č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, a § 1810 až 1867 o. z.) i evropských předpisech (směrnice č. 93/13/EHS a směrnice č. 2008/48/EHS) s tím, že dorovnává faktickou nerovnost spotřebitele a podnikatele jako profesionála. Účelem této ochrany je, že po spotřebitelských úvěrech si přirozeně poptávají osoby, které volné peněžní prostředky spíše nemají a tyto prostředky se proto snaží získat za každou cenu. Svou schopnost úvěr splácet pak subjektivně často přeceňují a naopak podceňují rizika s jeho vzetím spojená. Proto je povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele před uzavřením smlouvy ukládána zákonem nikoli spotřebiteli, ale poskytovateli, od něhož se očekává, že k tomuto přistoupí jakožto profesionál v daném oboru s náležitou odbornou péčí a objektivitou. Následek relativní neplatnosti ovšem tento účel zákona znemožňuje, když soudu neumožňuje splnění této povinnosti kontrolovat z vlastní iniciativy – bez návrhu protistrany, čímž nestanovuje dostatečně účinné následky porušení povinnosti podnikatele jako profesionála při neposuzování úvěruschopnosti. Poskytovatelům úvěrů následek v podobě relativní neplatnosti umožňuje systematicky takovou povinnost porušovat. Oslabení ochrany spotřebitele však nebylo záměrem zákonodárce.

24. V důvodové zprávě k zákonu č. 257/2016 Sb. totiž zákonodárce uvádí, že „[s]tanoví se najisto, že věřitel smí poskytnout spotřebiteli spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud výsledek posouzení úvěruschopnosti napovídá, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet. Jedná se o posílení principu zodpovědného úvěrování a posílení ochrany spotřebitele před praktikami vyskytujícími se na úvěrovém trhu, kdy jsou úvěry poskytovány nikoli s cílem jejich splacení, nýbrž s cílem dosáhnout zisku realizací zajištění poskytnutého spotřebitelem, přičemž věřitel předem počítá s možností, že dlužník nebude pravděpodobně schopen poskytnutý úvěr splácet.“ Nová úprava tudíž jako svůj cíl deklaruje „posílení principu zodpovědného úvěrování“, tj. aby byl takovýto věřitel dostatečně efektivně motivován k řádnému plnění svých zákonných povinností. Lze proto s ohledem na výše uvedené konstatovat, že smyslem institutu posuzování úvěruschopnosti spotřebitele před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru je vyhnout se situacím, kdy by úvěr byl poskytnut i osobám, u nichž by bylo namístě důvodně pochybovat o tom, že budou schopny úvěr splácet. Účelem této úpravy je předejít případnému nezvladatelnému zadlužování těch spotřebitelů, kteří by mohli skončit ve spirále dluhů, předlužení a insolvence se všemi negativními důsledky s tím spojenými, včetně pádu spotřebitele a všech osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů, jejich přechodu do šedé ekonomiky atd., jak se nezřídka u narůstajícího počtu dlužníků stává. V současné době jsou již nadto zřejmé negativní celospolečenské dopady ponechání vývoje spotřebitelských vztahů pouze na nikterak neomezené smluvní volnosti. Porušení této povinnosti nelze akceptovat s odkazem na zásadu pacta sunt servanda s tím, že spotřebitel přístup poskytovatele odsouhlasil. Tyto celospolečenské souvislosti negativních sociálních důsledků předlužení spotřebitele s (prevenční) povinností posouzení úvěruschopnosti byly rozebírány v již zmíněném rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018.

25. Nelze ani pominout, že tento závěr podporuje též nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, podle kterého obecný soud poruší právo spotřebitele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jestliže nezkoumá, zda věřitel dostatečně nezjišťoval úvěruschopnost spotřebitele.

26. Z výše uvedeného proto vyplývá, že povinnost věřitele posuzovat úvěruschopnost i podle nové právní úpravy je stanovena zaprvé na ochranu spotřebitele, který není schopen dostat svých závazků, zadruhé na ochranu samotných věřitelů, protože snižuje jejich riziko, že dluh nebude plněn, ale především zatřetí na ochranu společnosti jako celku, která je chráněna před nezvladatelném zadlužování spotřebitelů se všemi negativními důsledky s tím spojenými včetně pádu spotřebitele a všech osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů a jejich přechodu do šedé ekonomiky. Vzhledem k tomu, že zákonodárce v důvodové zprávě prohlásil, že jeho cílem není oslabení ochrany spotřebitele, ale právě posílení této pozice, nedává rozumný smysl, aby změnou právní úpravy došlo k tomu, že dosavadní následek spočívající v absolutní neplatnosti právního jednání bude reformován na relativní neplatnost právního jednání. Tento výklad činí ochranu spotřebitele podmíněnou vznesením námitky neplatnosti ze strany spotřebitele, čímž ji značně oslabuje.

27. K tomu, aby právní jednání mohlo být shledáno, jako absolutně neplatné je nutno, aby byly splněny dvě kumulativní podmínky podle § 588 o. z., tj. takové jednání musí odporovat zákonu a zjevně narušovat veřejný pořádek. Co se týče první podmínky, není pochyb o tom, že porušení § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. odporuje podle § 87 odst. 1 tohoto zákona zákonu. Co se týče druhé podmínky, veřejný pořádek je pojem, který reprezentuje pravidla či hodnoty obsažené v právním řádu, jež jsou takového významu, že jejich porušení nelze akceptovat, proto i právní jednání, které je s nimi v rozporu, musí být absolutně neplatné. Současně s tímto platí, že základním kritériem pro závěr o absolutní neplatnosti právního jednání by měl být smysl a účel zákona, který byl právním jednáním porušen. Pokud smysl a účel porušeného zákona vyžaduje, aby právní jednání od počátku nevyvolávalo právní následky, nelze stanovit jiný důsledek porušení zákona než absolutní neplatností právního jednání. Toto kritérium je uvedeno již v § 580 odst. 1 o. z., které činí právní jednání neplatným, pokud to smysl a účel porušeného zákona vyžaduje. Neplatnost právního jednání může být buď relativní, nebo absolutní, smysl a účel zákona podle § 580 odst. 1 o. z. tedy musí vyžadovat, aby právní jednání, které porušuje zákon, bylo buď relativně, anebo absolutně neplatné. Pokud je k dosažení smyslu a účelu porušeného zákona nezbytné, aby právní jednání bez dalšího nevyvolávalo právní následky, je třeba vždy dospět k závěru o absolutní neplatnosti takového právního jednání (Lavický, P. a kol.: Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1-654). Komentář. 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2014, s. 2135 a 2136).

28. S ohledem na vše výše uvedené smysl a účel též nové právní úpravy požaduje po podnikateli – profesionálovi, aby zkoumal schopnost spotřebitele splácet jeho úvěr. Tato povinnost je dlouhodobě a pevně zakotvena v českém právním řádu a evropských předpisech. Chrání přitom nejenom zájmy na ochranu určité osoby, ale chrání zájem na prevenci společnosti jako celku před zadlužováním a negativními důsledky, kterou s touto problematikou souvisí. Jestliže věřitel povinnosti podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. poruší, ohrozí tím tyto zájmy, čímž celá společnost může být nucena nést následky předlužení její podstatné části (viz body 22 až 25 výše). Takové jednání proto zjevně narušuje pravidla či hodnoty obsažené v právním řádu, jež jsou takového významu, že jejich porušení nelze akceptovat, a proto je absolutně neplatné podle § 588 o. z. Nadto lze dodat, že relativní neplatnost ani v tomto ohledu neposkytuje společnosti dostatečnou záruku k zajištění zájmů chráněných zákonem.

29. Z provedeného dokazování vyhodnoceného v závěru o skutkovém stavu přitom vyplývá, že právní předchůdkyně žalobkyně a žalovaná uzavřely smlouvu o zápůjčce dne 19.2.2021 a 19.4.2021. Pohledávka z těchto smluv byla postoupena na žalobkyni. Zároveň právní předchůdkyně žalobkyně k posouzení úvěruschopnosti podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. přistupovala převážně formálně, nepostupovala s řádnou péčí odborníka a nebylo spolehlivě zjištěno, že žalovaná bude schopna dostát svým závazkům, a to na poskytnuté zápůjčky hradit předepsané splátky 450 Kč týdně. Právní předchůdkyně žalobkyně se v případě smlouvy ze dne 19.2.2021 zabývala příjmem žalované pouze formálně, nedoložila jakékoli potvrzení o příjmu. Co se týče výdajů spokojila se právní předchůdkyně žalobkyně s tvrzeními žalované. Obdobně tomu bylo i u smlouvy ze dne 19.4.2021. Zde doložila žalobkyně potvrzení o příjmu. Ani u jednoho závazku se právní předchůdkyně žalobkyně nezabývala výdaji žalované, jejím doložením. To se v tomto případě nestalo.

30. Uvedený postup právní předchůdkyně žalobkyně v tomto případě lze jen stěží označit jako aktivní zjišťování schopnosti žalované splácet úvěr. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je přitom i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, čj. 1 As 30/2015-39, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 3225/2015, použitelný i za účinnosti zákona č. 257/2016 Sb.). V souladu se § 86 odst. 2 zákon č. 257/2016 Sb. poskytovatel posouzení činí zejména na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele, a dále způsobu plnění dosavadních dluhů. K tomuto porovnání však reálně vzhledem k nedostatku jakýchkoli podkladů k výdajům žalované v daném případě nemohlo dojít. Nadto soudu uvádí, že žalobkyně je povinna vzít v potaz nejen stávající situaci, ale i skutečnosti, které lze na základě informací dostupných v době před uzavřením smlouvy s vysokou mírou pravděpodobnosti očekávat, přičemž ani této povinnosti žalobkyně nedostála. Lze tudíž uzavřít, že žalobkyně neprovedla řádnou analýzu finančního rozpočtu žalované.

31. Jelikož se žalobkyně nedostavila k jednání, vzdala se tak dobrodinní poučení ze strany soudu, aby tvrdila prokázala ověření úvěruschopnosti žalované při sjednání smluv, tedy zkoumání a ověřování příjmů a výdajů.

32. Soud uzavírá, že vzhledem k závěru o skutkovém stavu a jeho právnímu hodnocení, právní předchůdkyně žalobkyně v daném případě nesplnila svoji povinnost poskytovatele spotřebitelského úvěru podle § 86 odst. 1 a 2 zákona č. 257/2016 Sb. řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a to na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací. Porušení této povinnosti pak podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. ve spojení s § 588 o. z. vede k absolutní neplanosti smlouvy o zápůjčce, neboť toto odporuje smyslu a účelu zákona a současně zjevně narušuje veřejný pořádek. Absolutně neplatné právní jednání nevyvolává žádné zamýšlené právní následky.

33. V řízení však bylo prokázáno, že právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalované částku 15 000 Kč a 15 000 Kč. Vzhledem k tomu, že soud uzavřel, že smlouva o zápůjčce je absolutně neplatná, jedná se o plnění bez právního důvodu a příjemci vzniká bezdůvodné obohacení (§ 2991 odst. 2 o. z.). Pokud tedy žalovaná uhradila 9 682 Kč na první smlouvu a 5 818 Kč na druhou smlouvu, k úhradě tak zbývá zaplatit částku 14 500 Kč.

34. Soud proto vyhověl žalobě co do zaplacení částky 14 500 Kč a vzhledem k tomu, že žalovaná požádala o možnost hradit dluh ve splátkách, soud stanovil splatnost ve splátkách po 1 000 Kč, což odpovídá současné finanční situaci žalované ( výrok I. )

35. Ve zbývajících nárocích uplatněných žalobou soud žalobu zamítl ( výrok II. ).

36. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. za použití § 151 odst. 1 o. s. ř., podle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. V souzeném případě byla žalovaná oproti žalobkyni úspěšná. Žalované tudíž náleží nákladů, avšak žádné náklady jí nevznikly. Soud proto rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.).

Poučení