4 C 73/2024 - 206

Rubrum

Okresní soud v Kutné Hoře rozhodl soudkyní Mgr. Pavlou Fukalovou ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně]., IČO [IČO žalobkyně] sídlem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátem JUDr. Ing. Karlem Goláněm, Ph.D. sídlem Letenská 121/8, 118 00 Praha proti žalovanému: [Anonymizováno], narozený [Anonymizováno], bytem [Anonymizováno] t.č. neznámého pobytu zastoupený opatrovnicí Mgr. Janou Rajdl Jílkovou sídlem Ostašova 524, 284 01 Kutná Hora o 102 370 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 38 464 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 38 464 Kč od 22. 5. 2025 do zaplacení do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se co do částky 63 906 Kč s kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši 6 449,62 Kč, s kapitalizovaným úrokem ve výši 3 410 Kč, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,75% ročně z částky 43 429,75 Kč od 28. 9. 2023 do 21. 5. 2025, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,75% ročně z částky 4 965,75 Kč od 22. 5. 2025 do zaplacení a s úrokem ve výši 22,44% ročně z částky 43 429,75 Kč od 28. 9. 2023 do zaplacení zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

IV. Žalobkyně je povinna zaplatit na náhradě nákladů řízení státu ČR – Okresnímu soudu v Kutné Hoře částku, jejíž výše bude stanovena samostatným usnesením v rozsahu 71,88 % jejich celkové výše do 15 dnů od právní moci takového usnesení.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se domáhala stanovení povinnosti žalovanému zaplatit částku 102 370 Kč. Svůj nárok odůvodnila tím, že dne 24. 8. 2021 uzavřela právní předchůdkyně žalobkyně [právnická osoba] s žalovaným smlouvu o úvěru, na jejímž základě poskytla žalovanému částku 50 000 Kč. Tuto částku měl žalovaný vrátit společně s částkou 66 918 Kč představující úrok, poplatek za zpracování, a platbu za komfortní a flexibilní splacení. Ke dni 1. 10. 2022 činila dlužná jistina 43 429,75 Kč a dlužný celkový poplatek 58 940,25 Kč. Uvedla, že žalovaný na smlouvu uhradil částku 11 536 Kč. Dne 21. 9. 2023 byla pohledávka za žalovaným postoupena na žalobkyni. Žalovaný dlužné částky neuhradil ani po tom, co byl žalobkyní vyzván k plnění.

2. Žalovaný se k žalobě vyjádřil prostřednictvím svého opatrovníka jako osoba neznámého pobytu tak, že mu bylo doručováno na adresu uvedenou jako náhradní a nikoliv trvalou. Uvedl, že mu nebylo řádně doručováno oznámení o postoupení pohledávek. Dále uvedl, že před uzavřením předmětné smlouvy nebyla řádně zkoumána jeho úvěruschopnost, smlouvě nemusel pro jinou státní příslušnost a jazykovou vybavenost rozumět. Zároveň bylo zpochybněno, že žalovaný předmětnou smlouvu podepsal a tedy i potvrdil převzetí uvedených finančních prostředků.

3. Soud z provedených důkazů zjistil, že žalovaný uzavřel s právní předchůdkyní žalobkyně [právnická osoba] smlouvu, na jejímž základě poskytla žalovanému částku 50 000 Kč. Tuto částku měl žalovaný vrátit společně s částkou 66 918 Kč představující úrok, poplatek za zpracování, a platbu za komfortní a flexibilní splacení. Úroková sazba byla sjednána ve výši 22,44 %. To vše měl žalovaný právní předchůdkyni žalobkyně vrátit v 21 měsíčních splátkách po 5 568 Kč (smlouva o spotřebitelském úvěru č. 238185982 a smluvní podmínky a standartní informace o spotřebitelském úvěru). Ze zařazení zákazníka do pojistného programu soud zjistil, že byl žalovaný zařazen do skupinového pojištění schopnosti splácet, kde oprávněnou osobou byla právní předchůdkyně žalobkyně. Platba pojistného činila 30 Kč týdně. Ze zákaznické karty z 24.8.2021 soud zjistil, že žalovaný uvedl, že pracuje jako operátor ve společnosti [právnická osoba] s příjmem 26 290 Kč. Uvedl další čistý příjem domácnosti 21 000 Kč. Dále uvedl odhadované měsíční výdaje 6 000 Kč. Uvedl, že nemá jiný úvěr, že má bankovní účet, že žije v nájemním bydlení, má středoškolské vzdělání a je ženatý. Uvedl náhradní kontaktní adresu [adresa]. Z tabulky umoření soud zjistil, že žalovaný celkem zaplatil na závazek částku 11 536 Kč. Ze smlouvy o postoupení pohledávky, přílohy 1 k ní a oznámení o postoupení pohledávky ze dne 29. 9. 2023 adresované žalovanému na adresu [adresa] soud zjistil, že dni 21. 9. 2023 byla pohledávka za žalovaným postoupena na žalobkyni. Z předžalobní výzvy ze dne 15. 2. 2024 soud zjistil, že žalovaný byl vyzván k zaplacení částky 118 046,31 kč do 1. 3. 2024. Předžalobní výzvy byla adresována žalovanému na adresu [adresa]. Z dokladu o odeslání ze dne 15. 2. 2024 soud zjistil, že tohoto dne byla odeslána zásilka zástupcem žalobkyně žalovanému. Ze znaleckého posudku ze dne 16. 4. 2025 č.j. [č. účtu] a [Anonymizováno] vypracovaném [tituly před jménem] [jméno FO] znalcem z oboru písmoznalectví soud zjistil, že sporné podpisy na jméno [Anonymizováno] [Anonymizováno], které se nacházejí na originálu zákaznické karty [právnická osoba] a smlouvě o spotřebitelském úvěru č. 238185982 v kolonce podpis zákazníka jsou kategoricky pravými podpisy osoby [Anonymizováno]

4. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

5. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

6. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, v rozhodném znění do 23. 4. 2020 (dále jen „zákon č. 257/2016 Sb.“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

7. Podle § 86 odst. 2 zákona č. 257/2016 Sb. poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

8. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

9. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

10. Podle § 2991 odst. 2 o. z. bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

11. Předmětnou smlouvu soud posuzoval dle ustanovení o. z. jako smlouvu o úvěru. Zároveň se však jedná o spotřebitelský úvěr ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb.

12. Soud se v prvé řadě zabýval tím, zda porušení povinnosti věřitele podle § 86 odst. 1 a 2 zákona č. 257/2016 Sb. spočívající v nedostatečném zkoumání úvěruschopnost dlužníka vede k relativní neplatnosti právního jednání, které se podle § 586 odst. 1 o. z. může dovolat pouze osoba, pro jejíž ochranu zájmu je tato neplatnost stanovena, anebo k absolutní neplatnosti právního jednání, ke které soud přihlíží podle § 588 o. z. bez návrhu.

13. Povinnost věřitele poskytující spotřebitelský úvěr posuzovat s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele byla stanovena již v předchozí právní úpravě v § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11. 2016. Tento postup zahrnoval povinnost věřitele ověřit podstatné informace poskytnuté spotřebitelem svědčící o jeho schopnosti splácet sjednaný úvěr (k tomu srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2007, sp. zn. 32 Odo 1726/2006, ze dne 22. 4. 2009, sp. zn. 32 Cdo 241/2009, rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2009, č. j. 1 Afs 94/2009 – 56). Věřitel tak byl povinen náležitě aktivně zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k jeho tvrzení, nikoliv se spokojit pouze s jeho ničím nedoloženými prohlášeními. Rozhodovací praxe se přitom ustálila na závěru, že nesplnění této povinnosti věřitele podle předchozí právní úpravy vedla k absolutní neplatnosti právního jednání (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018), a to přestože tento následek § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 výslovně nestanovil.

14. Soud si je vědom, že s účinností nové právní úpravy § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. a podle jeho striktně jazykového výkladu by se na první pohled mohlo dospět k závěru, že došlo ke změně v následku porušení této povinnosti (z absolutní neplatnosti právního jednání na relativní neplatnosti právního jednání). V tomto ohledu je ovšem namístě podotknout, že obecné soudy jsou vázány smyslem a účelem zákona, tj. jeho teleologickým výkladem. Ústavní soud totiž v usnesení pléna ze dne 3. 4. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 92/06 stanovil, že „obecný soud není absolutně vázán doslovným zněním zákona, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku; povinnost soudů nalézat právo neznamená pouze vyhledávat přímé a výslovné pokyny v zákonném textu, ale též povinnost zjišťovat a formulovat, co je konkrétním právem i tam, kde jde o interpretaci abstraktních norem a ústavních zásad (srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 21/96, Sb.n.u. sv. 7, str. 87, Pl. ÚS 19/98, Sb.n.u. sv. 13, str. 131, Pl. ÚS 3/06, I. ÚS 50/03, IV. ÚS 611/05, dostupné na www.usoud.cz). Jinými slovy řečeno, soudy musí při své činnosti postupovat tak, aby interpretační a aplikační právní problémy řešily s maximální mírou racionality. Jestliže interpretace právní normy za použití jazykové metody výkladu vede k nerozumným výsledkům, zakládajícím neodůvodněnou nerovnost mezi subjekty, je na místě použít další výkladové metody, jako je metoda výkladu systematického, logického, teleologického či historického, které by přiměřeně korigovaly interpretační výsledky plynoucí ze základního, nikoliv však jediného, výkladu jazykového.“ V této souvislosti proto soud dále posuzoval smysl a účel nové právní úpravy, a to s přihlédnutím k vývoji v zákonodárství, evropským předpisům a k ustálené rozhodovací praxi.

15. Koncepce ochrany spotřebitele jakožto subjektu, který nemá znalost oboru, dostatek profesionálních zkušeností, právní poradenství, účinný marketing a ekonomickou sílu je pevně zakotvena v českém právním řádu (mj. právě v zákoně č. 257/2016 Sb., ale též zákon č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, a § 1810 až 1867 o. z.) i evropských předpisech (směrnice č. 93/13/EHS a směrnice č. 2008/48/EHS) s tím, že dorovnává faktickou nerovnost spotřebitele a podnikatele jako profesionála. Účelem této ochrany je, že po spotřebitelských úvěrech si přirozeně poptávají osoby, které volné peněžní prostředky spíše nemají a tyto prostředky se proto snaží získat za každou cenu. Svou schopnost úvěr splácet pak subjektivně často přeceňují a naopak podceňují rizika s jeho vzetím spojená. Proto je povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele před uzavřením smlouvy ukládána zákonem nikoli spotřebiteli, ale poskytovateli, od něhož se očekává, že k tomuto přistoupí jakožto profesionál v daném oboru s náležitou odbornou péčí a objektivitou. Následek relativní neplatnosti ovšem tento účel zákona znemožňuje, když soudu neumožňuje splnění této povinnosti kontrolovat z vlastní iniciativy – bez návrhu protistrany, čímž nestanovuje dostatečně účinné následky porušení povinnosti podnikatele jako profesionála při neposuzování úvěruschopnosti. Poskytovatelům úvěrů následek v podobě relativní neplatnosti umožňuje systematicky takovou povinnost porušovat. Oslabení ochrany spotřebitele však nebylo záměrem zákonodárce.

16. V důvodové zprávě k zákonu č. 257/2016 Sb. totiž zákonodárce uvádí, že „stanoví se najisto, že věřitel smí poskytnout spotřebiteli spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud výsledek posouzení úvěruschopnosti napovídá, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet. Jedná se o posílení principu zodpovědného úvěrování a posílení ochrany spotřebitele před praktikami vyskytujícími se na úvěrovém trhu, kdy jsou úvěry poskytovány nikoli s cílem jejich splacení, nýbrž s cílem dosáhnout zisku realizací zajištění poskytnutého spotřebitelem, přičemž věřitel předem počítá s možností, že dlužník nebude pravděpodobně schopen poskytnutý úvěr splácet.“ Nová úprava tudíž jako svůj cíl deklaruje „posílení principu zodpovědného úvěrování“, tj. aby byl takovýto věřitel dostatečně efektivně motivován k řádnému plnění svých zákonných povinností. Lze proto s ohledem na výše uvedené konstatovat, že smyslem institutu posuzování úvěruschopnosti spotřebitele před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru je vyhnout se situacím, kdy by úvěr byl poskytnut i osobám, u nichž by bylo namístě důvodně pochybovat o tom, že budou schopny úvěr splácet. Účelem této úpravy je předejít případnému nezvladatelnému zadlužování těch spotřebitelů, kteří by mohli skončit ve spirále dluhů, předlužení a insolvence se všemi negativními důsledky s tím spojenými, včetně pádu spotřebitele a všech osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů, jejich přechodu do šedé ekonomiky atd., jak se nezřídka u narůstajícího počtu dlužníků stává. V současné době jsou již nadto zřejmé negativní celospolečenské dopady ponechání vývoje spotřebitelských vztahů pouze na nikterak neomezené smluvní volnosti. Porušení této povinnosti nelze akceptovat s odkazem na zásadu pacta sunt servanda s tím, že spotřebitel přístup poskytovatele odsouhlasil. Tyto celospolečenské souvislosti negativních sociálních důsledků předlužení spotřebitele s (prevenční) povinností posouzení úvěruschopnosti byly rozebírány v již zmíněném rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018.

17. Nelze ani pominout, že tento závěr podporuje též nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, podle kterého obecný soud poruší právo spotřebitele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jestliže nezkoumá, zda věřitel dostatečně zjišťoval úvěruschopnost spotřebitele.

18. Z provedeného dokazování vyplývá, že právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému částku 50 000 Kč, na základě smlouvy o úvěru. Zároveň z provedeného dokazování a tvrzení žalobkyně vyplynulo, že právní předchůdkyně žalobkyně k posouzení úvěruschopnosti podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. přistupovala převážně formálně, nepostupovala s řádnou péčí odborníka a nebylo spolehlivě zjištěno, že žalovaný bude schopen dostát svým závazkům, a na poskytnutý úvěr ve výši 50 000 Kč hradit měsíčně částku 5 568 Kč. Ověřen byl pouze příjem žalovaného, který ověřila žalobkyně prostřednictvím výplatních pásek žalovaného a které soudu již nepředložila. Tento (průměrný čistý) měsíční příjem činil 26 290 Kč. Žalovaný sice uvedl další příjem domácnosti ve výši 21 000 Kč, nicméně již z ničeho nevyplývá, o koho se jedná, z čeho příjem pochází a nebyl nijak ověřován. Co se týče výdajů žalovaného ve výši 6 000 Kč měsíčně s tím, že bydlí v nájmu, nedošlo ze strany právní předchůdkyně žalobkyně k žádnému ověření těchto tvrzení žalovaného, například předložením nájemní smlouvy, inkasa a dalších možných pravidelných výdajů. Uvedený postup žalobkyně v tomto případě lze jen stěží označit jako aktivní zjišťování schopnosti žalovaného splácet úvěr. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je přitom i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, čj. 1 As 30/2015-39, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 3225/2015, použitelný i za účinnosti zákona č. 257/2016 Sb.).

19. V souladu se § 86 odst. 2 zákon č. 257/2016 Sb. poskytovatel posouzení činí zejména na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele, a dále způsobu plnění dosavadních dluhů. K tomuto porovnání však reálně vzhledem k nedostatku relevantních podkladů k výdajům žalovaného a částečně i příjmům, když nebyly ověřeny veškeré příjmy domácnosti, v daném případě nemohlo dojít. Nedostatek zjištěných údajů tak vede k důvodné pochybnosti o jeho schopnostech dostát svým závazkům řádně, což znamená, že právní předchůdkyně žalobkyně jako odborně způsobilá osoba měla tuto pochybnost odstranit, což zjevně neučinila. Tyto skutečnosti ve svém souhrnu tak měly vést žalobkyni při odborné péči k důkladnějšímu prověřování úvěruschopnosti žalovaného, zejména jeho výdajů. Tím, že žalobkyně nedoplnila tvrzení a důkazy k výdajům žalovaného v době sjednání smlouvy o úvěru, soud tak uzavřel, že neprokázala, že došlo k řádnému ověření úvěruschopnosti žalovaného.

20. Jelikož byla žalovaným rozporována pravost podpisu na žalobkyní předložených originálech, vyzval soud žalovaného, aby navrhl důkazy k prokázání opaku ( srovnej rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 3646/2018 ). Opatrovník žalovaného jako osoby neznámého pobytu navrhl zpracování znaleckého posudku z oboru písmoznalectví. Jelikož je žalovaný osobou neznámého pobytu, soud tak nevyzval žalovaného k zaplacení zálohy na zpracování znaleckého posudku obdobně jako když osoba neznámého pobytu nemá povinnost hradit soudní poplatky dle § 2 odst. 4 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích. Ze znaleckého posudku vyplynulo, že se jedná o pravé podpisy žalovaného, tedy že žalovaný svým podpisem potvrdil, že od právní předchůdkyně žalobkyně převzal částku 50 000 Kč.

21. Soud uzavírá, že žalobkyně v daném případě nesplnila svoji povinnost poskytovatele spotřebitelského úvěru podle § 86 odst. 1 a 2 zákona č. 257/2016 Sb. řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a to na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací. Porušení této povinnosti pak podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. ve spojení s § 588 o. z. vede k absolutní neplanosti smlouvy o úvěru, neboť toto odporuje smyslu a účelu zákona a současně zjevně narušuje veřejný pořádek. Absolutně neplatné právní jednání nevyvolává žádné zamýšlené právní následky. V řízení však bylo prokázáno, že žalobkyně poskytla žalovanému částku 50 000 Kč, přičemž nevrácená část finančního plnění činila ke dni rozhodnutí 38 464 Kč. Vzhledem k tomu, že soud uzavřel, že smlouva o úvěru je absolutně neplatná, jedná se ze strany právní předchůdkyně žalobkyně o plnění bez právního důvodu a příjemci vzniká bezdůvodné obohacení (§ 2991 odst. 2 o. z.). Soud proto vyhověl žalobě co do zaplacení částky 38 464 Kč (výrok I.) a ve zbývajícím rozsahu, žalobu zamítl, jak je uvedeno ve výroku II tohoto rozsudku.

22. Jak uvedl Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, konkrétním účelem § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je (krom ochrany spotřebitele) postih poskytovatele spotřebitelského úvěru, který nedostatečně posoudil úvěruschopnost žadatele (při upřednostnění svého ekonomického zájmu poskytnout úvěr) a zapříčinil tak neplatnost úvěrové smlouvy, soukromoprávní sankcí, jejímž faktickým důsledkem je ztráta zisku v podobě smluvních úroků a dalších poplatků za poskytnutí spotřebitelského úvěru. Projevem ochrany spotřebitele je pak zvláštní úprava vypořádání poskytnutých plnění z neplatné smlouvy. S ohledem na fakt, že z neplatnosti smlouvy vyplývá povinnost stran vzájemně si bez zbytečného odkladu vrátit poskytnutá plnění na základě ustanovení o bezdůvodném obohacení, z čehož pro spotřebitele mohou vyplývat problémy související s nutností urychleně si opatřit již utracené peníze ze spotřebitelského úvěru, stanoví se na jeho ochranu, že poskytnutou jistinu není povinen vrátit ihned, nýbrž v době odpovídající jeho možnostem. Spotřebitel je povinen vrátit celou poskytnutou jistinu, avšak v takových splátkách, v jakých je schopen splácet. Text „v době přiměřené jeho možnostem“ míří na rozložení vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru v čase. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem ochrany. V obecné rovině z uvedeného vyplývá, že dokud se spotřebitel nedostane do prodlení s vrácením poskytnuté jistiny, nemůže poskytovateli úvěru vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. Soud dospěl k závěru, že s ohledem na skutečnost, že žalovaný je osobou neznámého pobytu, nejsou soudu známy ani jeho možnosti zbývající nesplacenou část bezdůvodného obohacení zaplatit. Soud tak rozhodl, že je žalovaný povinný vrátit bezdůvodné obohacení ve lhůtě 30 dnů od právní moci rozsudku, tak aby měl případný časový prostor pro zajištění takové částky.

23. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”) tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť úspěšnějšímu žalovanému, žádné náklady nevznikly (výrok III.).

24. Dle § 148 odst. 1 o.s.ř. má stát podle výsledků řízení proti účastníkům právo na náhradu nákladů řízení, které platil, pokud u nich nejsou předpoklady pro osvobození od soudních poplatků. Jelikož byl ve věci žalovaný zastoupený opatrovníkem jako osoba neznámého pobytu a ve věci byl vypracován znalecký posudek, jedná se o náklady státu, které stát platil. Jelikož žalobkyně byla ve věci neúspěšná v rozsahu 71,88 % (jistina včetně příslušenství), uložil soud žalobkyni povinnost zaplatit náhradu nákladů vzniklých státu v souvislosti se zastoupením opatrovníkem žalovaného a náklady na vypracování znaleckého posudku v rozsahu jejího neúspěchu. Jelikož o nákladech na zastoupení opatrovníkem žalovaného nebylo dosud rozhodnuto, o celkovém vyčíslení nákladů státu a jejich poměrné části bude rozhodnuto samostatným usnesením (výrok IV.).

Poučení