4 C 8/2020-53

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 7 rozhodl samosoudcem Mgr. Tomášem Mottlem ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená advokátkou [údaje o zástupci] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] o ochranu osobnosti a náhradu nemajetkové újmy takto:

Výrok

I. Žaloba, aby žalovaná byla povinna zdržet se tvrzení o tom, že by:„ zjištěné osobní jednání žalobkyně představovalo nebezpečí ohrožení bezpečnosti a veřejného pořádku České republiky, a to svým zaměřením na osoby či skupiny, které používají nezákonné postupy a kriminální činy k dosažení svých ekonomických a jiných cílů.“, se zamítá.

II. Žaloba, aby žalovaná byla povinna odstranit záznam ze dne 8. 4. 2019 ze spisu č. j. OAM - [číslo] a také ze spisu sp. zn. V [číslo], kterého obsahem je, že:„ zjištěné osobní jednání žalobkyně představuje nebezpečí ohrožení bezpečnosti a veřejného pořádku České republiky, a to svým zaměřením na osoby či skupiny, které používají nezákonné postupy a kriminální činy k dosažení svých ekonomických a jiných cílů.“, se zamítá.

III. Žaloba, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni zadostiučinění ve výši 300 000 Kč, se zamítá.

IV. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 900 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se domáhala žalobou petitorních rozsudečných výroků (viz výroky I až III tohoto rozsudku) z titulu ochrany osobnosti, resp. odpovědnosti státu za újmu způsobenou při výkonu veřejné moci. Žalobkyně v žalobě uvedla, že postupem Policie České republiky a následně také Ministerstva vnitra bylo zasaženo její právo na ochranu osobnosti, zejména cti, důstojnosti, dobrého jména a pověsti, a to následujícím způsobem. Žalobkyně podala dne 27. 11. 2018 u Ministerstva vnitra České republiky žádost o prodloužení povolení k pobytu za účelem výkonu zaměstnání (dále jen„ žádost o prodloužení zaměstnanecká karty“). Dne 9. 8. 2019 bylo žalobkyni doručeno rozhodnutí Ministerstva vnitra, Odbor azylové a migrační politiky, č. j. OAM - [číslo] ze dne 7. 8. 2019 (dále jen„ prvostupňové rozhodnutí správního orgánu“) o zamítnutí žádosti žalobkyně o prodloužení doby platnosti zaměstnanecké karty na území České republiky, rovněž bylo ministerstvem vnitra rozhodnuto o neprodloužení platnosti zaměstnanecké karty. Ministerstvo vnitra zamítlo žádost žalobkyně o prodloužení zaměstnanecká karty na základě záznamu Policie České republiky a zpravodajských služeb vedeném v utajovaném režimu pod sp. zn. V [číslo] (dále jen„ záznam“) z důvodu, že by žalobkyně mohla ohrozit bezpečnost státu nebo závažným způsobem narušit veřejný pořádek, přičemž odůvodnilo své zamítavé rozhodnutí zejména tím, že ministerstvu vnitra byla„ bezpečnostní složkou státu poskytnuta písemná informace vztahující se k osobě žadatelky“, podle níž„ zjištěné osobní jednání účastnice řízení představuje nebezpečí ohrožení bezpečnosti a veřejného pořádku České republiky, a to svým zaměřením na osoby či skupiny, které používají nezákonné postupy a kriminální činy k dosažení svých ekonomických a jiných cílů.“ Žalobkyně odmítla jakékoliv protiprávní jednání ze strany své osoby, neví, o jaké její údajné zaměření na osoby či skupiny uvedené v záznamu se má jednat, žádné takové skupiny nebo osoby skutečně nezná a ničeho nezákonného se nedopustila. Žalobkyně se nikdy nedopustila žádného trestného nebo jiného závažného protiprávného jednání (dokonce ani přestupku) a proto považuje záznam policie za zcela nepravdivou skutečnost, způsobilou způsobit žalobkyni vážnou újmu, poškodit ji na dobrém jménu a pověsti. Žalobkyně proto podala proti zamítavému rozhodnutí odvolání ke Komisi Ministerstva vnitra pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců (dále jen„ Komise MV“). Komise MV rozhodnutím ze dne 25. 10. 2019, č. j. MV-122264-5/SO-2019, (dále jen„ rozhodnutí odvolacího orgánu“), odvolání žalobkyně zamítla a potvrdila prvostupňové rozhodnutí správního orgánu jako správné s odůvodněním, že je důvodné nebezpečí, že by účastnice řízení (žalobkyně) mohla při svém pobytu na území České republiky ohrozit bezpečnost státu nebo závažným způsobem narušit veřejný pořádek. Komise MV vzala v odvolacím správním řízení v potaz, že:„ dne 8. 4. 2019 byl sepsán úřední záznam do spisu č. j. OAM-48918-19/ZM-2018 z něhož vyplývá, že součástí spisového materiálu jsou i utajované informace poskytnuté Policií České republiky či zpravodajskými službami, které jsou vedené mimo spis pod sp. zn. V [číslo], přičemž s ohledem na povahu daných podkladů není možné, aby se s nimi účastnice řízení seznámila, neboť by došlo ke zmaření účelu jejich utajení“. [jméno] újmy a zásahu do osobnostních práv žalobkyně z důvodu existence nezákonného a nepravdivého policejního záznamu se tak znásobila. Žalobkyně dále zdůraznila, že jí ani jejímu manželovi nebylo ze strany policejního či jakéhokoli jiného státního orgánu České republiky doručeno žádné obvinění či jiné sdělení, které by alespoň nějak navazovalo na dezinformace uvedené v správním spisu ministerstva vnitra a v citovaném záznamu policie. Záznam je čirou fabulací, vytvořenou bez existence reálných faktů, či okolností, které by odůvodňovali přijetí závěru tam obsaženého. Nepravdivé skutečnosti uvedené policejním orgánem v záznamu měly velmi negativní dopad na rodinný a soukromý život žalobkyně, zejména také na jejich podkladě došlo k vydání zamítavých rozhodnutí ministerstva vnitra a Komise MV. Žalobkyně utrpěla nemajetkovou újma v důsledku citovaných rozhodnutí správního orgánu opřených o předmětný policejní záznam vedený v utajovaném režimu, újma utrpěná žalobkyní je skutečně rozsáhlá. Nepravdivými tvrzeními došlo ke snížení vážnosti žalobkyně a jejího postavení ve společnosti a ve veřejném i soukromém životě ve značné míře, přičemž považuje újmu, která jí byla způsobena, za závažnou. Žalobkyně požadovala náhradu nemajetkové újmy po ve výši 300 000 Kč, dále zadostiučinění spočívající ve výmazu nepravdivého údaje ze spisu – z předmětného policejního záznamu a v omluvě ze strany policejního orgánu, který záznam pořídil.

2. Žalovaná se k žalobě vyjádřila tak, že žalobou uplatněný nárok neuznala co do základu ani co do výše a navrhla zamítnutí žaloby v celém rozsahu. Žalovaná uvedla, že žalobkyně svojí žalobou brojí proti rozhodnutí správního orgánu, kterým byla zamítnuta její žádost o prodloužení doby platnosti zaměstnanecké karty na území České republiky, toto rozhodnutí bylo na základě odvolání žalobkyně potvrzeno rozhodnutím odvolacího orgánu. Žalobkyně proti rozhodnutí odvolacího orgánu podala následně správní žalobu ve správním soudnictví, která byla pravomocně zamítnuta rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 24. 9. 2020, č. j. 6 A 175/2019-43. Byť tento rozsudek napadla žalobkyně ještě kasační stížností, o níž dosud nebylo rozhodnuto, ta však nemá odkladný účinek ve vztahu k právní moci citovaného rozsudku. Žalobkyně přes určité směšování odpovědnostních titulů a nekonzistentnost žaloby (kdy se dovolává občanského zákoníku – ochrany osobnosti a náhrady nemajetkové újmy a Listiny základních práv a svobod, ale skutkově brojí proti postupu, resp. obsahu předmětných rozhodnutí správních orgánů ve správním řízení) ve skutečnosti ve skutkové rovině spojuje svůj nárok s odpovědnostním titulem státu, jenž měl vzniknout ve správním řízení vedeném o neprodloužení zaměstnanecké karty žalobkyně. V tomto řízení však nedošlo k vydání nezákonného rozhodnutí, což je potvrzeno právě rozhodnutím soudu ve správním soudnictví, kterým byla žaloba podaná proti rozhodnutí odvolacího orgánu ve správním řízení zamítnuta a není zde ani žádný nesprávný úřední postup, jenž spatřuje žalobkyně v nepravdivém záznamu policie, na jehož podkladě správní orgány zamítly žádost žalobkyně, neboť je-li konečné rozhodnutí správního orgánu na něm založeno, pak se nelze domáhat nároků z odpovědnosti státu z nesprávného úředního postupu, ale toliko z případného nezákonného rozhodnutí, v nějž úřední postup vyústil. Žalovaná dále zdůraznila, že se ani nelze žalobou na ochranu osobnosti domáhat přezkumu skutkových či právních závěrů, které správní orgány přijaly v pravomocném správním rozhodnutí, jež bylo přijato v souladu s právními předpisy, když civilní soudy nejsou příslušné k přezkumu rozhodnutí správních orgánů, případně tvrzeného zásahu správního orgánu do práv fyzických osob. Žalovaná uzavřela, že v uvedených rozhodnutí správních orgánů jsou popsány veškeré skutkové okolnosti vedoucí k aplikovaným zákonným ustanovením, včetně odkazů na relevantní judikaturu správních soudů týkající se problematiky ohrožení bezpečnosti státu nebo závažného narušení veřejného pořádku. Zkoumání existence důvodného podezření, že by cizinec mohl při svém pobytu na území ohrozit bezpečnost státu, závažným způsobem narušit veřejný pořádek nebo ohrozit mezinárodní vztahy České republiky, je legitimní a v zákoně předvídaný způsob ochrany státu před možným nebezpečím zájmů České republiky a jejích občanů. Negativní stanoviska bezpečnostního sboru jsou pak vydávána v případě, že příslušný bezpečnostní sbor k závěru o existenci takovéhoto rizika na základě svých poznatků v konkrétní situaci dospěje. Závěr o bezpečnostním riziku pro Českou republiku spojený s osobou žádající je založen na ověřených poznatcích a skutečnostech. Postup správních orgánů i Policie České republiky byl tak plně ústavně konformní a zákonný.

3. V replice na vyjádření žalované žalobkyně zdůraznila, že se jasně domáhá náhrady škody, která jí byla způsobena nezákonným postupem správních orgánů v daném případě včetně řízení, které jim předcházelo, a také provedením nepravdivého záznamu sp. zn. V [číslo] Policí České republiky, vše„ v souladu s § 7 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti státu za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci“ (přičemž žalobkyně cituje i § 8 uvedeného zákona – poznámka soudu). Dále žalobkyně znovu uvedla a rozvedla, že postupem správních orgánů a policie bylo zasaženo do jejích práv chráněných Listinou základních lidských práv a svobod, zejména do práva na svobodu a rovnost v důstojnosti i právech dle článku 1 Listiny, do práva na ochranu rodinného života, práva na zdravé životní prostředí, práva na soudní ochranu, že byl porušen také článek 2 Listiny, přičemž žalobkyně cituje i článek 3 Listiny, s tím, že má žalobkyně za to, že postupem Komise MV i Ministerstva vnitra jí byla způsobena újma, žalobkyně chce pouze žít bez strachu o svůj život a své rodiny, zde v ekonomicky, hospodářsky i politicky stabilní zemi. V případě, že nedojde k prodloužení její zaměstnanecké karty – dlouhodobého povolení k pobytu, je nucena opustit Českou republiku bez nezletilého staršího syna, kterému bylo prodlouženo studentské vízum, bez existence domova a práce na Ukrajině a zejména proti své vůli. Takový postup je rozporný nejenom ve vztahu k Listině, ale také k Úmluvě o právech dítěte. Konečně žalobkyně uvedla, že došlo i k porušení článku 25 Listiny a porušení jejího práva, jakožto občanky tvořící národní nebo etnickou menšinu společně s jinými příslušníky menšiny rozvíjet vlastní kulturu, právo rozšiřovat a přijímat informace v jejich mateřském jazyku a sdružovat se v národnostních sdruženích a také k zásahu do jejího práva na svobodnou volbu povolání a práva opatřovat si prostředky na svůj život prací chráněného článkem 26 Listiny; tím, že se žalobkyně nemůže řádně postarat o své syny, došlo k porušení práva na ochranu rodičovství a rodiny, dětí a mladistvých a na pomoc státu rodičům, kteří pečují o děti dle článku 32 Listiny.

4. Soud v tomto případě shledal podmínky pro rozhodnutí věci toliko na základě samotných žalobních tvrzení, aniž by bylo potřeba provádět dokazování, neboť už ze samotných žalobních tvrzení plyne, že žaloba vůči žalovanému státu z žádného z uplatněných právních důvodů (žalobních titulů) nemůže být důvodná, přičemž soud neshledal ani jiný právní důvod, jenž by žalobní nárok opodstatňoval.

5. V posuzované věci nebylo sporu o skutkovém základu projednávané věci, podle něhož prvostupňovým rozhodnutím správního orgánu byla zamítnuta žádost žalobkyně o prodloužení doby platnosti zaměstnanecké karty na území České republiky z důvodu, že by žalobkyně mohla ohrozit bezpečnost státu nebo závažným způsobem narušit veřejný pořádek, a to na základě záznamu policie a zpravodajských služeb vedeném v utajovaném režimu, podle něhož„ zjištěné osobní jednání účastnice řízení představuje nebezpečí ohrožení bezpečnosti a veřejného pořádku České republiky, a to svým zaměřením na osoby či skupiny, které používají nezákonné postupy a kriminální činy k dosažení svých ekonomických a jiných cílů.“ Rozhodnutí správního orgánu bylo k odolání žalobkyně potvrzeno rozhodnutím odvolacího orgánu jako věcně správné s odůvodněním, že je důvodné nebezpečí, že by účastnice řízení (žalobkyně) mohla při svém pobytu na území České republiky ohrozit bezpečnost státu nebo závažným způsobem narušit veřejný pořádek. Žaloba podaná žalobkyní ve správním soudnictví proti rozhodnutí odvolacího orgánu byla pravomocně zamítnuta rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 24. 9. 2020, č. j. 6 A 175/2019-43; rozsudek napadla žalobkyně kasační stížností, která nemá odkladný účinek.

6. Podle § 1 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona [obec] národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen„ zákon č. 82/1998 Sb.“ nebo jen„ OdpŠk“, stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci.

7. Podle § 5 OdpŠk stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena a) rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním, b) nesprávným úředním postupem.

8. Podle § 7 odst. 1 OdpŠk právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím mají účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda.

9. Podle § 8 odst. 1 OdpŠk nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán.

10. Podle § 13 stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě (odstavec 1). Právo na náhradu škody má ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda (odstavec 2).

11. Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně uvádí, že v souladu se zásadou presumpce správnosti rozhodnutí není soud v řízení o odpovědnosti státu za škodu oprávněn sám posuzovat zákonnost rozhodnutí vydaného v jiném řízení a podmínka nezákonnosti rozhodnutí je splněna pouze tehdy, bylo-li toto pravomocné rozhodnutí skutečně jako nezákonné zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1230/2003, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2006, sp. zn. 25 Cdo 2162/2005). Tento závěr je rovněž potvrzován judikaturou Ústavního soudu (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 11. 2012, sp. zn. III. ÚS 3622/12, usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2008, sp. zn. III. ÚS 541/08 nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. II. ÚS 1015/10). Jinými slovy řečeno, řízení odškodňovací není ve vztahu k posuzovanému řízení řízením přezkumným, přičemž soud v rámci občanského soudního řízení při nalézání podmínek odpovědnosti státu za škodu (újmu) způsobenou při výkonu veřejné moci nemůže nahrazovat či obcházet rozhodovací činnost příslušných orgánů, v jejichž působnosti je rozhodování o opravných prostředcích či jiných účinných právních prostředcích nápravy ve vztahu k posuzovanému řízení a v něm vydaným pravomocným rozhodnutím. Právě z toho důvodu je esenciální podmínkou odpovědnosti státu z nezákonného rozhodnutí, že pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem (§ 8 odst. 1 OdpŠk).

12. Dále konstantní soudní judikatura Nejvyššího soudu dovodila k otázce vzájemného střetu právních úprav občanskoprávní ochrany osobnosti a odpovědnosti státu za újmu způsobenou při výkonu veřejné moci, že nároky spadající pod zákon č. 82/1998 Sb., ve znění účinném od 27. 4. 2006, nelze uplatnit z titulu ochrany osobnosti podle občanského zákoníku, když úprava odpovědnosti státu za škodu v zákoně č. 82/1998 Sb. je zároveň speciální úpravou v oblasti ochrany osobnosti tam, kde bylo do těchto práv zasaženo při výkonu veřejné moci (viz rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 31 Cdo 3916/2008, uveřejněný pod [číslo] 2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). V usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2018, sp. zn. 30 Cdo 4610/2017, pak Nejvyšší soud dále vyložil, že„ žalobu, kterou by žalobce formálně označil jako žalobu na ochranu osobnosti, by v tomto případě soud musel podle obsahu posuzovat podle zákona č. 82/1998 Sb. (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. prosince 2014, sp. zn. 30 Cdo 4286/2013, uveřejněný pod [číslo] Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. března 2017, sp. zn. 30 Cdo 5199/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května. 2017, sp. zn. 30 Cdo 73/2017).

13. Rovněž aplikací obecných norem občanského práva (občanského zákoníku) ve vztahu k nárokům z odpovědnosti státu při výkonu veřejné moci se Nejvyšší soud ve své judikatuře již zabýval. V usnesení ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2032/2013, uvedl, že § 26 OdpŠk„ stanoví, že pokud není stanoveno jinak, řídí se právní vztahy upravené v tomto zákoně občanským zákoníkem. Nicméně zákon 82/1998 Sb. ve vztahu k občanskému zákoníku je ve vztahu speciality, tj. uplatní se zde zásada lex specialis derogat lex generali a aplikace speciálního zákona OdpŠk má tedy přednost. Znamená to např., že je vyloučeno použití § 420 obč. zák. na nároky z odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem, která je upravena zvláštním zákonem (viz. [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení], a kolektiv, Občanský zákoník I, II, 2. vydání, 2009, s. [číslo]).“ (obdobně srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2010, sp. zn. 25 Cdo 3929/2009, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2011, sp. zn. 25 Cdo 5162/2008, uveřejněný pod [číslo] 2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Výklad, který nabízí dovolatel, dle nějž je nutné užít obecnou úpravu, neplyne-li mu nárok na odškodnění z úpravy zvláštní, neboť nejsou splněny touto úpravou vyžadované podmínky, je v rozporu s výše uvedeným principem přednosti zvláštní úpravy před úpravou obecnou. V konečném důsledku by tento výklad znamenal nadbytečnost jakékoliv zvláštní úpravy, neboť veškeré právní poměry by bylo nutné posuzovat pouze podle ustanovení nejobecnějších, což popírá základní principy, na nichž je právní řád vystavěn (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 3. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3370/2014).

14. Konečně se Nejvyšší soud ve své judikatuře vyslovil i k otázce dovození odpovědnosti státu za škodu přímo z ústavních předpisů (čl. 36 odst. 3 Listiny). V tomto lze poukázat na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2006, sp. zn. 25 Cdo 2632/2005, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí NS, pod C [číslo], z jehož odůvodnění jednoznačně vyplývá, že ustanovení Listiny nezakládají přímý nárok na náhradu škody. Ustanovení čl. 36 Listiny nestanoví přímé hmotněprávní nároky poškozeného proti odpovědnému subjektu a v tomto směru jeho odst. 4 výslovně odkazuje na zákonnou úpravu, která ve zvláštním zákoně, jímž je v daném případě zákon č. 82/1998 Sb., stanoví předpoklady, za nichž má každý právo na náhradu škody. Nejsou-li tyto předpoklady splněny, nelze nad rámec tohoto zvláštního zákona odškodnění přiznat. Ostatně i Ústavní soud v rozhodnutí ze dne 24. 8. 2005, sp. zn. III. ÚS 152/05, vyslovil, že kromě nároků upravených ve zvláštním zákoně (tehdy zákon č. 58/1969 Sb.) soud nemůže žádné další nároky konstituovat (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2007, sp. zn. 25 Cdo 3113/2005, nebo ze dne 22. 11. 2007, sp. zn. 25 Cdo 811/2006). Také v rozsudku (velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia) Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 31 Cdo 3916/2008, uveřejněného pod [číslo] Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2011, bylo vyjádřeno, že právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem nelze přiznat přímo na základě článku 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 3. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3370/2014).

15. Konečně k otázce vzájemného vztahu nesprávného úředního postupu a nezákonného rozhodnutí coby odpovědnostních titulů státu judikatura Nejvyššího soudu spočívá na konstantních závěrech, podle nichž odpovědnost za škodu z nesprávného úředního postupu orgánu státu nezakládá úřední postup, který se následně projeví v obsahu rozhodnutí (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 129/97, ze dne 24. 6. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1260/2014, ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. 30 Cdo 1761/2016). Z uvedených rozhodnutí plyne závěr, že pro vzájemný vztah odpovědnosti státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem a nezákonným rozhodnutím platí, že„ ačkoliv není vyloučeno, aby škoda byla způsobena i nesprávným úředním postupem prováděným v rámci činnosti rozhodovací, je pro tuto formu odpovědnosti určující, že úkony tzv. úředního postupu samy o sobě k vydání rozhodnutí nevedou, a je-li rozhodnutí vydáno, bezprostředně se v jeho obsahu neodrazí. Pokud orgán státu zjišťuje či posuzuje předpoklady pro rozhodnutí, shromažďuje podklady (důkazy) pro rozhodnutí, hodnotí zjištěné skutečnosti, právně je posuzuje apod., jde o činnosti přímo směřující k vydání rozhodnutí; případné nesprávnosti či vady tohoto postupu se pak projeví právě v obsahu rozhodnutí a mohou být zvažovány jedině z hlediska odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1260/2014).

16. Konečně za relevantní pro danou věc lze shledat judikaturní závěr Nejvyššího soudu, podle něhož nesprávným úředním postupem je porušení pravidel stanovených právními normami pro takové úkony orgánu veřejné moci, které jsou prováděny v rámci rozhodovací činnosti, avšak neodrazí se bezprostředně v obsahu vydaného rozhodnutí. Pro tuto formu odpovědnosti je určující, že úkony úředního postupu samy o sobě k vydání rozhodnutí nevedou a je-li rozhodnutí vydáno, bezprostředně se v jeho obsahu neodrazí (viz [příjmení], P. [příjmení] za škodu při výkonu veřejné moci. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2007, s. 92; obdobně viz též např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3199/2009, usnesení téhož soudu ze dne 3. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 2025/2009, či usnesení téhož soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. 25 Cdo 487/2003, nebo ze dne 12. 9. 2012, sp. zn. 28 Cdo 3866/2011).

17. Ve světle shora citovaných právních norem a citované judikatury Nejvyššího soudu lze v poměrech projednávané věci vyslovit následující závěry.

18. Je nepochybné, že předmětné pravomocné konečné rozhodnutí vydané ve správním řízení, kterým byla zamítnuta žádost žalobkyně o prodloužení doby platnosti zaměstnanecké karty na území České republiky, v němž shledává žalobkyně odpovědnostní titul státu, nebylo zrušeno pro nezákonnost orgánem k tomu příslušným. Za té situace předmětné rozhodnutí nelze považovat za nezákonné, přičemž závěry k jeho zákonnosti nelze nalézat a vyvozovat v rámci tohoto odškodňovacího řízení, které není řízením přezkumným ve vztahu k řízení posuzovanému. Žalobkyně se tak nemůže v tomto případě domáhat žádného nároku z titulu odpovědnosti státu z nezákonného rozhodnutí.

19. Žalobkyně se však nemůže (úspěšně) domáhat žádného nároku z odpovědnostního titulu, kterým by byl nesprávný úřední postup – který žalobkyně spatřuje v (údajně) nepravdivém záznamu policie a zpravodajských služeb, podle něhož zjištěné osobní jednání žalobkyně představuje nebezpečí ohrožení bezpečnosti a veřejného pořádku České republiky, a to svým zaměřením na osoby či skupiny, které používají nezákonné postupy a kriminální činy k dosažení svých ekonomických a jiných cílů. Uvedený záznam, má-li být považován za úřední postup (byť svou povahou jde o důkaz o určité skutečnosti, již správní orgán považoval pro své rozhodnutí za skutečnost rozhodnou a z něhož ve svém rozhodnutí vycházel), je v každém případě postupem, který se v konečném rozhodnutí projevil, na němž konečné rozhodnutí spočívalo a který je vlastním důvodem rozhodnutí. Za takové situace nepřichází ve smyslu shora citované judikatury (viz bod 15 odůvodnění tohoto rozsudku) do úvahy odpovědnost státu z takového (nesprávného) úředního postupu, ale jen z případného (nezákonného) rozhodnutí, v nějž vyústil. S tím navíc souvisí i to, že žalobkyně v průběhu řízení netvrdila, jaká pravidla předepsaná pro počínání státního orgánu právními normami tento orgán porušil, aby bylo lze vůbec uvažovat o„ nesprávnosti“ úředního postupu; jinými slovy nevyložila, jaký řádný postup byl porušen tím, že předmětný záznam policie a zpravodajských služeb vznikl, byl veden v utajovaném režimu a použit pro rozhodnutí správního orgánu. Nesprávnost úředního postupu neplyne jen z obsáhlých tvrzení žalobkyně, že jím bylo zasaženo do její osobnostní sféry a základních práv.

20. Konečně soud dodává, že právní titul pro odpovědnost státu v tomto případě nemůže plynout z obecných norem občanského práva k odpovědnosti za škodu, nemajetkovou újmu či na ochranu osobnosti, neboť jak vyloženo výše v citované judikatuře (viz body 12 a 13 odůvodnění), obecnou právní úpravu nelze užít tam, kde má přednost úprava zvláštní představovaná zákonem č. 82/1998 Sb.

21. Judikatura Nejvyššího soudu dosud nepřipouští ani dovození hmotněprávní odpovědnosti přímo z ústavních předpisů (Listiny), neboť i v tomto se odkazuje na zvláštní úpravu zákona č. 82/1998 Sb., který stanoví předpoklady, za nichž má každý právo na náhradu škody (viz bod 14 odůvodnění). Soud nadto neshledal důvod k přímé aplikaci norem práva ústavního – žalobkyní odkazovaných ustanovení Listiny základních práv a svobod, neboť tuto věc nepovažuje za případ, kdy by nedokonalá zákonná úprava znemožňovala žalobkyni přístup k soudu, vyprázdnila její právo na soudní ochranu a představovala odepření spravedlnosti (denegatio iustitiae).

22. Soud uzavírá, jak uvedeno výše, že žalobu neshledal opodstatněnou žádným právním důvodem, proto ji v celém rozsahu zamítl.

23. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 a § 151 odst. 3 o. s. ř. o. s. ř. tak, že přiznal žalované, jež byla v řízení zcela úspěšná, právo na náhradu nákladů řízení ve výši 900 Kč, jejíž výši soud stanovil za použití vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 254/2015 Sb., dle které účastníkovi řízení, jenž nebyl zastoupen zástupcem podle § 151 odst. 3 o. s. ř. a nedoložil výši hotových výdajů, náleží částka 900 Kč představující 300 Kč za každý ze 3 úkonů dle § 1 odst. 3 uvedené vyhlášky (vyjádření ve věci samé, příprava účasti na jednání a účast na jednání soudu).

Poučení