4 C 92/2024 - 38

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 6 rozhodl samosoudkyní Mgr. Ing. Terezou Vaňkátovou ve věci žalobkyně: [Jméno zainteresované společnosti 0/0], IČO [IČO zainteresované společnosti 0/0] sídlem [Adresa zainteresované společnosti 0/0] sídlem [Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/0] proti žalované: [Jméno zainteresované osoby 0/0][Datum narození zainteresované osoby 0/0] [Adresa zainteresované osoby 0/0] pro zaplacení částky 37 325 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 14 014,99 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 14 014,99 Kč ve výši 15 % ročně od 17. 6. 2023 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba se v části nároku na zaplacení částek 23 310,01 Kč s kapitalizovaným úrokem ve výši 558,66 Kč a 658,42 Kč dále s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 978,73 Kč a ve výši 962,48 Kč, s úrokem ve výši 20,88 % ročně z částky 8 600 Kč od 15. 12. 2022 do zaplacení a s úrokem ve výši 20,88 % ročně z částky 8 600 Kč od 15. 12. 2022 do zaplacení a dále se zákonným úrokem z prodlení z částky 8 600 Kč od 15. 12. 2022 do 16. 6. 2023 a dále se zákonným úrokem z prodlení z částky 1 138,63 Kč od 17. 6. 2023 do zaplacení a dále se zákonným úrokem z prodlení z částky 8 600 Kč od 15. 12. 2022 do 16. 6. 2023 a dále se zákonným úrokem z prodlení z částky 2 046,37 Kč od 17. 6. 2023 do zaplacení, zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se žalobou, došlou zdejšímu soudu dne 1. 2. 2024 (návrh na vydání elektronického platebního rozkazu), domáhala rozhodnutí, kterým by byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 37 325 Kč s příslušenstvím. Žaloba byla odůvodněna tím, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně společností [právnická osoba], a žalovanou byla dne 4. 2. 2021 uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru č. [tel. číslo] a dne 24. 2. 2021 byla uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru č. [tel. číslo]. Součástí obou smluv jsou i smluvní podmínky. Pohledávky z výše uvedených smluv byly postoupeny na žalobkyně smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 14. 12. 2022. Právní předchůdkyně žalobkyně zkoumala schopnost žalované splácet jí požadované zápůjčky. Na základě každé smlouvy byla žalované poskytnuta částka 10 000 Kč v hotovosti. Žalovaná se v obou smlouvách zavázala zaplatit právní předchůdkyni žalobkyně částku ve výši 13 979 Kč, jenž představuje součet kapitalizovaných úroků za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy ve výši 7 847 Kč, s úrokovou sazbou ve výši 20,88 % ročně sjednanou ve smlouvách o spotřebitelském úvěru, a částku za zpracování zápůjčky ve výši 1 500 Kč a částku za službu komfortního a flexibilního splácení ve výši 2 292 Kč. Celkovou částku odpovídající součtu poskytnuté zápůjčky a poplatku a pojistného se žalovaná ve smlouvách zavázala uhradit v hotovosti v 78 týdenních (sedmidenních) splátkách po 308 Kč, přičemž poslední splátky byly stanoveny na 24. 08. 2022 a 4. 8. 2022. Žalovaná však nehradila sjednané splátky řádně a včas a poslední příslušná splátka byla ze strany žalované uhrazena dne 12. 04. 2021. Žalobkyně tedy po žalované požaduje ze smlouvy spotřebitelském úvěru č. [tel. číslo] zaplacení celkové dlužné částky ve výši 19 050,37 Kč sestávající se z dlužné jistiny ve výši 8 600 Kč a dlužné částky poplatku ve výši 10 450,37 Kč, kapitalizovaných úroků ve výši 558,66 Kč, kapitalizovaných zákonných úroků z prodlení ve výši 978,73 Kč, úroků ve výši 20,88 % ročně z dlužné jistiny ve výši 8 600 Kč od 15. 12. 2022 do zaplacení a úroků z prodlení v zákonné výši 8,50 % ročně z dlužné jistiny ve výši 8 600 Kč od 15. 12. 2022 do zaplacení. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru č. [tel. číslo] žalobkyně požaduje po žalované celkovou dlužnou částku ve výši 18 274,63 Kč sestávající se z dlužné jistiny ve výši 8 600 Kč a dlužné částky poplatku ve výši 9 674,63 Kč, kapitalizovaných úroků ve výši 658,42 Kč, kapitalizovaných zákonných úroků z prodlení ve výši 962,48 Kč, úroků ve výši 20,88 % ročně z dlužné jistiny ve výši 8 600 Kč od 15. 12. 2022 do zaplacení, úroků z prodlení v zákonné výši 8,50 % ročně z dlužné jistiny ve výši 8 600 Kč od 15. 12. 2022 do zaplacení. Žalovaná ničeho neuhradila i přes zaslanou předžalobní výzvu.

2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. K nařízenému ústnímu jednání se nedostavila.

3. Soud zjistil tyto skutečnosti:

4. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru č. [tel. číslo] a smluvních podmínek smlouvy o spotřebitelském úvěru soud zjistil, že dne 4. 2. 2021 byla uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru mezi [právnická osoba], a žalovanou, na základě které byla žalované poskytnuta částka 10 000 Kč a žalovaná se zavázala zaplatit [právnická osoba], celkovou dlužnou částku ve výši 23 979 Kč, kdy úroková sazba činí 86 %, a to formou 78 splátek ve výši 308 Kč. Roční procentní sazba nákladů na spotřebitelský úvěr činí 168,88 %.

5. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru č. [tel. číslo] a smluvních podmínek smlouvy o spotřebitelském úvěru soud zjistil, že 24. 2. 2021 byla uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru mezi [právnická osoba], a žalovanou, na základě které byla žalované poskytnuta částka 10 000 Kč a žalovaná se zavázala zaplatit [právnická osoba], celkovou dlužnou částku ve výši 23 979 Kč, kdy úroková sazba činí 86 %, a to formou 78 splátek ve výši 308 Kč. Roční procentní sazba nákladů na spotřebitelský úvěr činí 168,88 %.

6. Ze zákaznické karty, žádostí o spotřebitelský úvěr ze dne 4. 2. 2021 a 24. 2. 2021 soud zjistil, že bylo ověřeno na základě pracovní smlouvy a výplatních pásek, že žalovaná pracuje jako skladnice u společnosti [jméno FO] s.r.o., kdy její čistý příjem činí dle jedné žádosti částku 11 680 Kč a druhé žádosti částku 12 232 Kč. Odhadované měsíční výdaje žalované jsou 8 000 – 9 000 Kč. Žalovaná je svobodná a žije s rodiči.

7. Z tabulky umoření ke smlouvě č. [tel. číslo] z 19. 12. 2022 soud zjistil, že žalované byla poskytnuta částky 10 000 Kč, přičemž žalovaná zaplatila žalobkyni dne 2. 3. 2021 částku 1 400 Kč, dne 12. 4. 2021 částku 300 Kč a dne 1. 10. 2021 částku 838,63 Kč.

8. Z tabulky umoření ke smlouvě č. [tel. číslo] z 19. 12. 2022 soud zjistil, že žalované byla poskytnuta částky 10 000 Kč, přičemž žalovaná zaplatila žalobkyni dne 9. 2. 2021 částku 1 400 Kč, dne 6. 3. 2021 částku 310 Kč, dne 15. 3. 2021 částku 310 Kč, dne 22. 3. 2021 částku 305 Kč, dne 12. 4. 2021 částku 260 Kč a dne 1. 10. 2021 částku 861,37 Kč.

9. Z výzvy k plnění se základním skutkovým a právním rozborem předcházející žalobě ze dne 1. 6. 2023, včetně podacího lístku, soud zjistil, že žalobkyně vyzvala žalovanou k zaplacení dlužné částky nejpozději do 16. 6. 2023.

10. Z oznámení o postoupení pohledávek ze dne 16. 12. 2022 soud zjistil, že dne 14. 12. 2022 byla na základě smlouvy o postoupení pohledávek postoupena pohledávka ze společnosti [právnická osoba], na žalobkyni.

11. Z dalších před soudem provedených důkazů nezjistil soud žádné další skutečnosti rozhodné pro zjištění skutkového stavu ve věci.

12. Provedeným dokazováním vzal soud za prokázané níže uvedené skutečnosti: Dne 4. 2. 2021 a 24. 2. 2021 byly mezi [právnická osoba], a žalovanou uzavřeny smlouvy o spotřebitelském úvěru č. [tel. číslo] a č. [tel. číslo]. Právní předchůdkyně žalobkyni zkoumala schopnost žalované splácet jí požadované zápůjčky. Na základě těchto smluv byla žalované poskytnuta dvakrát částka 10 000 Kč a žalovaná se zavázala zaplatit [právnická osoba], celkovou dlužnou částku ve výši dvakrát 23 979 Kč, kdy úroková sazba činí 86 %, a to formou 78 splátek ve výši 308 Kč. Roční procentní sazba nákladů na spotřebitelský úvěr činí 168,88 %. Žalovaná zaplatila žalobkyni celkem částku 5 985 Kč. Dne 14. 12. 2022 byla na základě smlouvy o postoupení pohledávek postoupena pohledávka ze společnosti [právnická osoba], na žalobkyni. Žalobkyně předžalobní výzvou ze dne 1. 6. 2023 vyzvala žalovanou k zaplacení dlužné částky nejpozději do 16. 6. 2023.

13. Po právní stránce posuzoval soud uplatněné nároky žalobkyně podle těchto právních předpisů:

14. Podle § 576 zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas.

15. Podle § 577 o. z., je-li důvod neplatnosti jen v nezákonném určení množstevního, časového, územního nebo jiného rozsahu, soud rozsah změní tak, aby odpovídal spravedlivému uspořádání práv a povinností stran; návrhy stran přitom vázán není, ale uváží, zda by strana k právnímu jednání vůbec přistoupila, rozpoznala-li by neplatnost včas.

16. Podle § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

17. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

18. Podle § 1796 o. z. je neplatná smlouva, při jejímž uzavírání někdo zneužije tísně, nezkušenosti, rozumové slabosti, rozrušení nebo lehkomyslnosti druhé strany a dá sobě nebo jinému slíbit či poskytnout plnění, jehož majetková hodnota je k vzájemnému plnění v hrubém nepoměru.

19. Podle § 1798 o. z. platí ustanovení o smlouvách uzavíraných adhezním způsobem pro každou smlouvu, jejíž základní podmínky byly určeny jednou ze smluvních stran nebo podle jejích pokynů, aniž slabší strana měla skutečnou příležitost obsah těchto základních podmínek ovlivnit (odst. 1). Použije-li se k uzavření smlouvy se slabší stranou smluvní formulář užívaný v obchodním styku nebo jiný podobný prostředek, má se za to, že smlouva byla uzavřena adhezním způsobem (odst. 2).

20. Podle § 1813 o. z. se má za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem.

21. Podle § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

22. Podle § 2991 odst. 1 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odst. 2 se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

23. Po zhodnocení všech výše uvedených zjištění za využití zmíněných zákonných a smluvní ustanovení dospěl soud k následujícím právním závěrům: Soud právně kvalifikoval smlouvu uzavřenou mezi účastníky jako smlouvu o úvěru dle § 2395 a násl. o. z., a to uzavřenou adhezním způsobem ve smyslu § 1798 a násl. o. z. Žalovaná na straně úvěrovaného smlouvu uzavřela v postavení spotřebitele a žalobkyně na straně úvěrujícího v postavení podnikatele ve smyslu § 419, § 420 a § 1810 a násl. o. z. Smlouva podléhá rovněž režimu zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Soudu je z úřední činnosti známo, že Městský soud v Praze jako soud odvolací posuzoval obdobnou věc rozsudkem ze dne 16. 4. 2019, č. j. 30 Co 61/2019-90. V něm odvolací soud uzavřel, že úvěrová smlouva na částku 65 000 Kč, kterou měl dlužník splatit v 36 měsíčních splátkách, s efektivním úrokovou sazbou 101,79 % ročně a nominální úrokovou sazbou 72,3 % ročně, je za daných skutkových okolností absolutně neplatná, neboť se jedná o lichvu. Soud takto rozhodoval na základě skutkových zjištění, kdy předmětem dokazování bylo i naplnění subjektivního prvku lichvy u tam konkrétně žalované strany na základě její aktivní obrany, a uzavřel, že tento prvek je naplněn, a to spolu s prvkem objektivním v podobě hrubého nepoměru vzájemného plnění stran důsledkem nemravně vysokého úroku z úvěru.

24. Později Městský soud v Praze jako soud odvolací v rozsudku ze dne 24. 10. 2019, č. j. 22 Co 197/2019-99, řešil nárok téže žalobkyně ze smlouvy o úvěru 70 000 Kč z února 2017 se sjednaným efektivním úrokem ve výši 138,18 % ročně, resp. nominálním úrokem ve výši 90 % ročně. Soud rozhodující v I. stupni uzavřel, že v rozhodném období se obvyklá úroková sazba pohybovala okolo 7 % až 15 % ročně, nejvyšší sazby pak okolo 20 % až 26 % ročně. Ujednání o lichevním úroku považoval soud prvního stupně za absolutně neplatné dle ustanovení § 588 o. z. a s ohledem na absolutní neplatnost ujednání pak nepřistoupil ani k moderaci sjednané úrokové sazby a žalobě vyhověl pouze co do původní jistiny a smluvních pokut, ve zbytku soud I. stupně žalobu zamítl. Odvolací soud ve výše uvedeném rozsudku shledal závěry soudu I. stupně, pokud jde o naplnění objektivního prvku lichvy, správnými, poukázal na judikaturu z doby před účinností současného občanského zákoníku, která dovodila následující: „Nepřiměřenou, a tedy odporující dobrým mravům je zpravidla taková výše úroků, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. prosince 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004). Současný občanský zákoník pak stanoví, že absolutně neplatné je právní jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek (§ 588 o. z.). Zároveň obsahuje speciální úpravu neplatnosti smlouvy, při jejímž uzavírání někdo zneužije tísně, nezkušenosti, rozumové slabosti, rozrušení nebo lehkomyslnosti druhé strany a dá sobě nebo jinému slíbit či poskytnout plnění, jehož majetková hodnota je k vzájemnému plnění v hrubém nepoměru (§ 1796 o. z.). Aby bylo možné označit smlouvu za lichevní ve smyslu uvedeného ustanovení, musí být dán jednak objektivní prvek lichvy v podobě hrubého nepoměru vzájemného plnění stran, jednak prvek subjektivní spočívající ve zneužití tísně, nezkušenosti, rozumové slabosti, rozrušení nebo lehkomyslnosti strany úvěrové smlouvy.“ Odvolací soud přijal závěr, že byl bezesporu naplněn prvý znak, když mezi plněním obou stran je zjevně hrubý nepoměr. Účastníci si (ve věci řešené odvolacím soudem pod sp. zn. 22 Co 197/2019) v úvěrové smlouvě na částku 70 000 Kč, kterou měla žalovaná splatit v 30 měsíčních splátkách, sjednali efektivní úrokovou míru 138,18 % ročně. Žalovaná měla celkově zaplatit částku 177 810 Kč, tj. více než 2,5 násobek čerpané částky. Odvolací soud shledal správným postup soudu I. stupně, který přistoupil k porovnání sjednaného úroku s úroky obvyklými v dané době a pro dané parametry úvěru, přičemž obvyklý úrok zjišťoval dotazy na banky i nebankovní poskytovatele úvěru, z jejichž odpovědí vyplynulo, že nejvyšší sazby se v posuzovaném období pohybovaly v rozmezí 20 % až 26 % ročně. Odvolací soud za daných okolností dovodil zřejmý dramatický nepoměr mezi jejich výší a výší sjednanou mezi žalobkyní a žalovanou, uvedl, že sjednaná efektivní úroková sazba je více než pětkrát vyšší než nejvyšší úroková sazba zjištěná soudem prvního stupně v rozhodném období pro úvěr se shodnými parametry. Nominální úroková sazba (tj. 90 % ročně) je pak vyšší třiapůlkrát. V případě zjištěné obvyklé úrokové sazby (tj. mezi 7 % až 15 % ročně) je nepoměr ještě dramatičtější – efektivní úroková sazba je téměř dvacetkrát vyšší, než je dolní hranice obvyklé úrokové sazby a více než devětkrát vyšší než je horní hranice; nominální úroková sazba je pak vyšší téměř třináctkrát, resp. šestkrát, než byla obvyklá výše úrokové sazby. Mezi účastníky se přitom jednalo o běžný úvěrový vztah v tom smyslu, že žalobkyně neposkytovala žalované tzv. mikropůjčku na velmi krátkou dobu či v nízké výši v řádu několika tisíců korun, kde by za určitých okolností mohla být vyšší úroková míra akceptovatelnou. Stejně tak nebyl úvěr poskytován prostřednictvím kontokorentu či kreditní karty, u nichž je obvykle s ohledem na specifické smluvní podmínky (například sjednání určitého bezúročného období) stanovena vyšší úroková míra. Zjištěný nepoměr oproti běžným úrokovým sazbám je možné označit za dramatický i při vědomí, že se ve vztahu mezi účastníky jednalo o nebankovní úvěr – ačkoliv totiž úrokové sazby nebankovních poskytovatelů úvěrů bývají oproti bankovnímu sektoru obvykle vyšší, nehraje tato skutečnost roli při posouzení přiměřenosti sjednaného úroku, respektive existence hrubého nepoměru ve smyslu ustanovení § 1796 o. z. Pokud by totiž soudy měly použít jiné srovnávací měřítko pro nebankovní poskytovatele než pro banky, vedlo by to k absurdním závěrům zakládajícím nerovnost mezi oběma skupinami poskytovatelů úvěrů (stejná úroková míra by při poskytnutí úvěru bankou mohla být označena za lichevní a při poskytnutí úvěru za shodných podmínek nebankovním subjektem nikoliv). Odvolací soud v daném případě uzavřel, že „mezi plněním obou stran je hrubý nepoměr“. Odvolací soud zdůraznil, že řešená věc je od věci řešené odvolacím soudem dříve v řízení sp. zn. 30 Co 61/2019 odlišná v tom, že v důsledku pasivity žalované nebylo prokázáno naplnění subjektivního znaku lichvy. Proto odvolací soud ustanovení o lichvě neaplikoval, přesto však dospěl k závěru, že ujednání o výši úroku z úvěru je pro svou zjevnou nemravnost absolutně neplatným podle ustanovení § 588 o. z. Dále řešil otázku, zda přichází do úvahy moderace podle ustanovení § 577 o. z., když podmínkou této možnosti je právní závěr o pouze částečné neplatnosti smlouvy. Odvolací soud dospěl k závěru, že moderace podle ustanovení § 577 o. z. na obvyklou, ještě přípustnou, výši úroku z úvěru zde možná není. Je totiž přesvědčen, že žalobkyně jako profesionálka na trhu poskytování nebankovních úvěrů staví své podnikání právě na zjevně neobvykle vysoké sazbě úroku z úvěru. Vyvažuje tím podnikatelské riziko nevrácení části úvěrů, když jejími klienty jsou z povahy věci subjekty s horší platební morálkou, kterým by banky úvěr možná ani neposkytly. Z toho lze dle odvolacího soudu bez pochyb uzavřít, že žalobkyně by úvěry se standardní sazbou, byť v horní části rozmezí, neposkytovala, tedy smlouvy s takovou sazbou by neuzavírala. Zmíněnou podstatu svého podnikání žalobkyně ani nijak nezastírá, programově staví model svého podnikání ve sféře poskytování rizikových úvěrů na tom, že ti klienti, kteří plní její podmínky (platí vysoký úrok z úvěru) a generují žalobkyni vysoký zisk, vyvažují ztráty žalobkyně z nesplácených rizikových úvěrů. Dle odvolacího soudu by žalobkyně úvěry se standardní sazbou, byť v horní části rozmezí, neposkytovala, smlouvy s takovou sazbou by neuzavírala. Za takové situace zde není prostor pro moderaci podle ustanovení § 577 o. z. Dále odvolací soud vysvětlil, že vada spočívající v nezákonném určení rozsahu právního jednání se z povahy věci bude vztahovat vždy pouze na část právního jednání. Důsledkem této vady však může být nejen částečná neplatnost právního jednání, ale i neplatnost právního jednání jako celku, pokud zbývající část právního jednání nebude možno od neplatné části oddělit či pokud lze předpokládat, že by dotčená strana právní jednání bez neplatné části neprovedla, rozpoznala-li by neplatnost včas (§ 576). Proto byla úvěrová smlouva uzavřená mezi žalobkyní a klientem v řešeném případě posouzena jako neplatná podle ustanovení § 588 o. z. ve spojení s ustanovením § 576 a 577 o. z., arg. a contrario, absolutně a jako celek.

25. Odvolací soud se ve výše odkazované věci zabýval i odkazem žalobkyně na ustanovení § 1813 o. z. a uzavřel, že není přiléhavý. Ustanovením § 1813 a následujícími o. z. je provedena směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. dubna 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. Ustanovení sice obsahuje výjimku z aplikace pro ujednání o ceně, tato výjimka ovšem vylučuje aplikaci právě jen ustanovení § 1813 o. z., nikoliv jiných ustanovení občanského zákoníku, která řeší hrubý nepoměr vzájemného plnění. Uvedené závěry nelze považovat za absolutizaci ochrany spotřebitele a nepředstavují ani popření žalobkyní zmiňovaných zásad autonomie vůle, pacta sunt servanda či vigilantibus iura scripta sunt. Výrazná nevyváženost smlouvy jako programová součást podnikatelského modelu žalobkyně založeného na neakceptovatelné solidaritě dlužníků, zde překračuje přípustnou hranici smluvní autonomie a meze základní slušnosti.

26. Dle výše uvedeného právního názoru posuzoval zdejší soud v řízení sp. zn. 19 C 560/2019 i nárok vyplývající z úvěrové smlouvy, podle níž měl žalovaný poskytnutý úvěr ve výši 80 000 Kč splatit ve 30 měsíčních splátkách po 6 380 Kč, tj. s efektivním úrokovou sazbou 122,62 % ročně a nominální úrokovou sazbou 82,76 % ročně, tedy celkem měl žalobkyni při řádném splácení zaplatit 191 400 Kč. Rozsudkem ze dne 10. 9. 2020, č. j. 19 C 560/2019-43, zdejší soud převážně zamítl žalobu a přiznal žalobkyni právo na zaplacení ekvivalentu částky vyčerpané žalovaným. K odvolání žalobkyně posuzoval uvedenou věc Městský soud v Praze jako soud odvolací a rozsudkem ze dne 25. 3. 2021, č. j. 70 Co 74/2021-80, rozsudek zdejšího soudu v zamítavém výroku o věci samé potvrdil. Odvolací soud shledal správným posouzení nároku žalobkyně jako bezdůvodného obohacení a zdůraznil, že výrazná nevyváženost smlouvy jako programové součásti podnikatelského modelu žalobkyně založeného na neakceptovatelné solidaritě dlužníků, přípustnou hranici smluvní autonomie a meze základní slušnosti výrazně překračuje.

27. Rovněž Nejvyšší soud ČR v usnesení ze dne 1. 6. 2021, sp. zn. 20 Cdo 644/2021, posuzoval nárok žalobkyně uplatněný v exekučním řízení a o úvěrové smlouvě uzavřené mezi žalobkyní a klientem dne 2. 12. 2015, na jejímž základě žalobkyně poskytla úvěr s výpůjční úrokovou sazbou 109,56 % p. a. a sjednanou smluvní pokutou ve výši 0,25 % denně, a vyhodnotil žalobkyní požadované a rozhodcem přisouzené plnění jako natolik nemravné a vedoucí k nepřiměřenému postižení povinného, že bylo namístě exekuci zastavit, a to bez ohledu na pasivitu povinného při uzavírání předmětné úvěrové smlouvy a v řízení před rozhodcem.

28. Dle výše uvedených právních názorů odvolacího soudu posoudil zdejší soud i nárok žalobkyně uplatněný předmětnou žalobou vyplývající z úvěrových smluv, podle níž měla žalovaná poskytnutý úvěr ve výši 10 000 Kč splatit ve 78 měsíčních splátkách s úrokovou sazbou 86 % ročně a roční procentní sazbou nákladů ve výši 168,88 %. Tato sazba několikanásobně převyšovala průměrnou úrokovou sazbu spotřebitelských úvěrů poskytovaných bankami v době uzavření úvěrové smlouvy. Za situace, kdy odvolací soud ve výše uvedených řízeních vyhodnotil úrokovou míru u úvěrů ve výši 138 % p. a. (resp. sazby nominální 90 % p. a.) ve věci sp. zn. 22 Co 197/2019, a 101 % p. a. (resp. sazby nominální 72 % p. a.) ve věci sp. zn. 30 Co 61/2019, jako zjevně nemravou, dospěl soud i v předmětné věci k závěru, že předmětná úroková sazba a RPSN je dramaticky vyšší než úroková míra na trhu obvyklá a představuje hrubý nepoměr mezi sjednaným plněním stran smlouvy.

29. Soud proto smlouvy uzavřené mezi účastníky (i vzhledem k zásadě jednotného rozhodování dle ustanovení § 13 o. z.) posoudil shodně s právním hodnocením uvedeným výše podle ustanovení § 588 o. z. ve spojení s ustanovením § 576 a 577 o. z., arg. a contrario, jako absolutně neplatné jako celek.

30. Z důvodu absolutní neplatnosti smluv o úvěru jako celku nemá žalobkyně právo na zaplacení úroku z úvěru, ale ani dalších z absolutně jako celku neplatných smluv plynoucích nároků – tj. smluvních pokut a nákladů žalobkyně spojených s prodlením žalované.

31. Soud tak plnění přijaté žalovanou bez právního důvodu (na základě absolutně neplatné smlouvy) posoudil ve smyslu § 2991 o. z. jako bezdůvodné obohacení, které je žalovaná povinna žalobkyni vrátit. Žalované bylo za každou smlouvu o spotřebitelském úvěru vyplaceno 10 000 Kč, celkem tedy 20 000 Kč, přičemž žalovaná z částky 10 000 Kč, která jí byla poskytnuta na základě smlouvy č. [tel. číslo], splatila částku ve výši 3 446,37 Kč. Z druhé částky 10 000 Kč, která byla žalované poskytnuta na základě smlouvy č. [tel. číslo], splatila částku 2 538,63 Kč. Žalovaná je tedy povinna vrátit žalobkyni částku 14 014,99 Kč, která jí byla prokazatelně žalobkyní vyplacena a nebyla dosud splacena (20 000 Kč - 5 985 Kč), a dále má žalobkyně nárok na zákonný úrok z prodlení z částky 14 014,99 Kč ve výši 15 % ročně od 17. 6. 2023 do zaplacení, a to na základě prokázání zaslaní předžalobní upomínky žalované. Proto soud výrokem I. tohoto rozsudku tuto částku žalobkyni přiznal, přičemž výrokem II. tohoto rozsudku zbylé nároky žalobkyně s ohledem na výše uvedené zamítnul.

32. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud výrokem III. tohoto rozsudku podle § 142 odst. 1 o. s. ř. a za situace, kdy ve věci převážně úspěšné žalované žádné náklady nevznikly, rozhodl soud, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů řízení právo.

Poučení