4 Cmo 293/2019

Rubrum

Závazek poradce z uzavřené poradenské smlouvy (§269 odst. 2 obch. zák.) je splněn řádným výkonem dohodnuté poradenské činnosti. Vznik práva poradce na úplatu není podmíněn protokolárním předáním hmotně zachycených výsledků vykonané poradenské činnosti, ledaže uzavřená smlouva stanoví protokolární přejímku jako hmotněprávní předpoklad jejího řádného výkonu.

Výrok

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michala Krenka, Ph.D., a soudců JUDr. Marty Tůmové a JUDr. Ivany Petrové, v právní věci žalobce: L., IČO: XY sídlem P. zastoupený advokátem JUDr. Jiřím Hartmannem sídlem Sokolovská 5/49, 186 00 Praha 8 proti žalovanému: S., IČO: XY sídlem S. zastoupený advokátem JUDr. Pavlem Tomkem sídlem Polská 61/4, 360 01 Karlovy Vary o zaplacení částky 1 806 186 € s příslušenstvím, o odvolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni č.j. 49 Cm 521/2009-882 ze dne 11. září 2018 takto:

Odůvodnění

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje. II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému (na účet jeho zástupce), na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 154 686,40 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Poučení

1. Krajský soud v Plzni rozsudkem z 11.9. 2018 zcela zamítl žalobu z 18.12. 2009, kterou se žalobce domáhal po žalovaném zaplacení částky 1 809 186 € s příslušenstvím - úrokem z prodlení v zákonné výši (výrok I). O nákladech řízení rozhodl tak, že žalobci uložil zaplatit žalovanému (v obecné lhůtě na účet zástupce), na jejich náhradu částku 3 608 508 Kč (výrok II).

2. V odůvodněnírozsudku vycházel soud prvního stupně z podané žaloby, dle které byl žalobce (resp. jeho již zaniklý předchůdce H., IČO: XY), na základě poradenské smlouvy z 5.11. 2007 žalovanému zavázán k poradenské činnosti v rozsahu stanoveném v jejím čl. III odst. 3; jednalo se - stručně řečeno - o poradenskou činnost v oblasti snižování emisí skleníkových plynů v souvislosti s nakládáním a využitím emisních povolenek, přidělených žalovanému Národním alokačním plánem II (dále také jen „NAP II“). Smlouva byla přípisem žalovaného z 2.9. 2008 vypovězena (v souladu s čl. II odst. 2), a to ke dni 31.12. 2008. Povinnosti založené čl. III odst. 3 smlouvy přitom žalobce splnil: písemné výstupy zde představovala Zpráva o poradenské činnosti pro klienta S. u. z 2.6. 2008 (zahrnující období 1 - 5/2008) a Zpráva o poradenské činnosti pro klienta S. u. č. 7/2008 z 23.7. 2008 (zahrnující období prvního pololetí r. 2008). K naplnění účelu uzavřené smlouvy bylo žalovanému ve vypracovaných Zprávách žalobcem navrženo: a) nezávislé měření vzorků, b) zajištění odběru vzorků a přípravu jejich měření ve spolupráci s laboratoří žalovaného, c) výběr vhodné laboratoře - Výzkumný ústav pro hnědé uhlí, a.s. - (dále také jen „VÚHU“), d) provedení konzultací a zajištění měření vzorků ve vybrané laboratoři, e) implementace získaných dat na výpočet emisí CO2 žalovaným pro období 1 - 6/2008. Pro vypracování odpovídající Zprávy o poradenské činnosti též za období 2. pololetí r. 2008 již žalovaný žalobci neposkytl potřebnou součinnosti. Pokud jde o odměnu žalobce za poradenskou činnost, dle čl. VI odst. 1.1. smlouvy představovala 50% kladného rozdílu mezi počtem povolenek (tun CO2), vypočtených metodikou užívanou žalovaným podle monitorovacího plánu a interních dokladů ke dni uzavření poradenské smlouvy, a počtem povolenek ověřených autorizovanou osobou (tun emise CO2) pro rok 2008 v důsledku poradenské činnosti žalobce poskytnuté podle uzavřené smlouvy. Dle obdržené zprávy od Ministerstva životního prostředí činilo množství emisí žalovaného v r. 2008 4 258 461 tun, z vypracovaných Zpráv žalobce je zřejmá (ke dni 30.8. 2008) úspora ve výši 8,78%. Ke dni 31.12. 2008 by tato úspora představovala 359 840 kusů emisních povolenek. Tržní hodnota jedné emisní povolenky na burze EEX Lipsko by v rozhodné době představovala částku 8,45 €. Při této ceně a dohodnutém způsobu odměny vznikl žalobci nárok na odměnu za poradenskou činnost v částce celkem 1 809 186 €. Její zaplacení bylo žalovanému dne 11.5. 2009 účtováno fakturou č. VF9003, splatnou dne 25.5. 2009. Pro latenci žalovaného - přes opakovaně činěné výzvy - se žalobce domáhá zaplacení účtované odměny spolu s úrokem z prodlení v zákonné výši podanou žalobou.

3. Žalovaný soudu navrhl, aby podanou žalobu jako nedůvodnou v celém rozsahu zamítl. Uvedl, že na základě zák. č. 695/2004 Sb., o podmínkách obchodování s povolenkami na emise skleníkových plynů mu bylo rozhodnutím Ministerstva životního prostředí č.j. CZ - 0197-05 z 5.4. 2005 uděleno povolení k emisi skleníkových plynů v rozsahu získaných povolenek. Pro stanovení emisí CO2 výpočtem je dán jediný způsob výpočtu: aktivní údaj x emisní faktor x oxidační faktor. Pro stanovení emisního faktoru se dle ust. § 13 vyhl. MŽP č. 696/2004 Sb. použijí laboratoře akreditované podle normy EN ISO 17025. Metody, postupy a zařízení používané akreditovanými laboratořemi jsou přitom veřejně přístupnými informacemi. Postup zjišťování emisí skleníkových plynů žalovaného je v souladu ze zák. č. 695/2004 Sb. a vyhl. MŽP č. 696/2004 Sb. popsán a vymezen v monitorovacím plánu, který má žalovaným zpracován a MŽP schválen již od r. 2005. Žalovaný pro potřebu NAP I (roky 2005-2007) uzavřel dne 28.11. 2006 se společností H., IČO: XY poradenskou smlouvu s obsahem a účelem obdobným s tou z 5.11. 2007. Dle Zprávy o množství emisí CO2, vypracovanou poradcem dne 14.2. 2007 na jejím základě došlo ke změně hodnoty emisního faktoru doložené protokolem VÚHU; poradce doporučil též změnu akreditované laboratoře na VÚHU. Ačkoli výsledky poradenské činnosti na základě této smlouvy žalovaný nakonec nevyužil (s důvodu nulového finančního efektu v důsledku poklesu cen emisních povolenek), výsledek poradenské činnosti byl obapolně potvrzen v protokolu č. 1 z 28.3. 2007 a společnosti H. byla k vystavené faktuře č. VF7013 z 29.3. 2007 vyplacena odměna ve výši 134 719,90 €. Od poradenské smlouvy z 5.11. 2007 (uzavřené již mezi účastníky) žalovaný očekával další snížení emise skleníkových plynů (např. změnou technologických procesů, návrhem technologických úprav zařízení žalovaného) pro období 1. roku NAP II (od 1.5. 2008 do 30.4. 2009); uvedený účel je jasně deklarován např. v čl. I odst. 1, III. odst. 2, III odst. 3, III. odst. 9 a VI odst. 1.1. poradenské smlouvy z 5.11. 2007. Vykonávanou činností žalobce však účel uzavřené smlouvy naplněn nebyl: žalobce nedoporučil, nenavrhl ani žalovanému nepředložil pokyn pro činnosti směřující k fyzickému snížení emisí skleníkových plynů, ale ani nenavrhl nezávislé měření vzorků. Objednávku pro stanovení hodnoty výhřevnosti a emisního faktoru spalovaného uhlí učinil žalovaný dne 22.4. 2008 u VÚHU zcela samostatně. S touto laboratoří žalovaný spolupracuje již od r. 2007 na základě finančně vypořádaného výstupu poradenské smlouvy z 28.11. 2006. Žalobcem vypracované Zprávy z 2.6. 2008 a z 23.7. 2008 nijak neprokazují splnění závazků žalobce dohodnutých v čl. III odst. 3 poradenské smlouvy z 5.11. 2007, k obsahu zpráv zaujal žalovaný četné výhrady (údaje v tabulkách byly převzaty od žalovaného, do prognóz r. 2008 byly přeneseny údaje z r. 2007, pro výpočet emise zdroje teplárna byly použity údaje od zdroje plynárna aj.). Právě vadné a účelu smlouvy neodpovídající výstupy v obou Zprávách byly důvodem, proč žalovaný přípisem z 2.9. 2008 uzavřenou poradenskou smlouvu s účinností k 31.12. 2008 vypověděl. Pokud jde o 2. pololetí r. 2008, výsledky měření vzorků žalobce logicky očekávat nemohl, když pro toto období jsou od VÚHU k dispozici až v období 1 - 2/2009. Ověření emisí skleníkových plynů za r. 2008 pak žalovaný zajistil zcela samostatně, nezávisle a dle vlastního monitorovacího plánu u akreditovaného verifikátora - společnosti B. CZ, IČO: XY. Právo na odměnu ve smyslu čl. VI odst. 1.1. smlouvy z 5.11. 2007 žalobci nevzniklo, když ten své povinnosti dohodnuté v čl. III. odst. 3 smlouvy nesplnil. Žalovaný totiž již před uzavřením uvedené smlouvy disponoval a používal postupy upravené monitorovacím plánem a souvisejícími interními dokumenty, které použil i pro výpočet emisních povolenek za r. 2008.

4. Soud prvního stupně po provedeném - velmi obsáhlém- dokazování (důkazními prostředky dle ust. § 126 o.s.ř., 127a o.s.ř., § 127 odst. 2 a 3 o.s.ř., § 129 o.s.ř. i dle ust. § 131 o.s.ř.) vzal předně za prokázané, že dne 28.11. 2006 a 5.11. 2007 žalovaný platně uzavřel obsahově obdobné poradenské smlouvy (první z nich se společností H. druhou se společností H. CZ. jako právním předchůdcem žalobce), jejichž společným účelem bylo - za podmínek ve smlouvách uvedených - provádění poradenské činnosti v oblasti snižování emisí skleníkových plynů; první smlouva se vztahovala k období NAP I, druhá pak NAP II. Smlouva z 5.11. 2007 byla ve smyslu čl. II odst. 2 ke dni 31.12. 2008 platně ukončena výpovědí žalovaného z 2.9. 2008 s tříměsíční výpovědní lhůtou. Ač tak z odůvodněnírozsudku přímo neplyne, obě uzavřené smlouvy soud prvního stupně posoudil jako nepojmenované (§ 269 odst. 2 obch. zák.), čili s prioritou dohodnutého obsahu pro identifikaci vzájemných práv a povinností smluvních stran. Pokud jde o vznik práva žalobce na úplatu dohodnutou v čl. VI odst. 1.1. smlouvy z 5.11. 2007, vycházel soud s čl. VI odst. 2 smlouvy vyžadující pro účtování odměny obapolně odsouhlasený písemný protokol. Jeho existence v řízení prokázána nebyla, a to ani po příslušném procesním poučení dle § 118 odst. 1 a 3 o.s.ř. Soud prvního stupně zde připomněl i předchozí praxi, spočívající v pořízení protokolu dne 28.5. 2007 jako podkladu pro fakturaci odměny poradce dle uzavřené předchozí poradenské smlouvy z 28.11. 2006. Kromě uvedeného formálního nedostatku však soud prvního stupně učinil těžištěm obsáhlého dokazování v řízení spornou skutečnost, zda žalobce ve prospěch žalovaného vůbec vykonal činnost předpokládanou v čl. III odst. 3 smlouvy z 5.11. 2007, resp. zda tato činnost vedla či mohla vést ke smlouvou předvídanému účelu. Z obsahu vypracovaných Zpráv o poradenské činnosti z 2.6. 2008 a 23.7. 2008 uzavřel, že nikoliv. Zprávy totiž obsahují rekapitulaci údajů obsažených ve Zprávě předchozí z 14.2. 2007 (vypracované poradcem na základě smlouvy z 28.11. 2006), týkající se období NAP I a let 2006 a 2007 včetně návrhu, aby hodnota emisního faktoru 101,67 tCO2/TJ pocházející z laboratoře žalovaného byla nahrazena hodnotou 97,08 tCO2/TJ, dle rozboru vzorků hnědého uhlí provedeného akreditovanou laboratoří VÚHU. Uvedené informace však již obsahovala Zpráva z 14.2. 2007, Zprávy žalobce z 2.6. 2008 a 23.7. 2008 tedy žalovanému žádné nové informace ohledně snižování emisí skleníkových plynů pro období NAP II nepřinesly. Tvrzení i důkazy žalobce (dle ust. § 126 o.s.ř.) o tom, že za účelem snížení emisního faktoru doporučil žalovanému v r. 2008 provádění analýzy odebraných vzorků paliv ve VÚHU pomocí nové, vhodnější tzv. Liebigovy metody, byly v průběhu řízení bezpečně vyvráceny dokazováním dle ust. § 129 o.s.ř. i dle ust. § 126 o.s.ř. Předně zůstala neprokázána jakákoliv formální spolupráce (od r. 2007) mezi VÚHU na straně jedné a společností H. (resp. žalobcem nebo jeho právním předchůdcem) v oblasti testování a analýz odebraných vzorků paliv. Akreditaci k provádění analýz vzorků paliv pomocí Liebigovy metody obdržel VÚHU od Českého institutu pro akreditaci, o.p.s. až dne 12.12. 2008 (Osvědčení o akreditaci č. 99/2009). Jak plyne z protokolů VÚHU z 22.4. 2008 a 23.7. 2008, v r. 2008 byla pro chemické rozbory paliv a pro stanovení obsahu oxidu uhličitého z uhličitanů použita v té době běžně používaná Vysokopecní spalovací metoda. Spornou skutečnost, zda činnost žalobce dle poradenské smlouvy z 5.11. 2007 mohla vést ke snížení emisí CO2 nebo ke změně metodiky žalovaného podle jeho monitorovacího plánu a interních předpisů podrobil soud prvního stupně konečně i obsáhlému dokazování dle ust. § 127a o.s.ř. a § 127 odst. 2 a 3 o.s.ř. Soud zde vycházel z dokazování dle ust. § 127a o.s.ř. k objednávce žalovaného (znalecký posudek č. 05-02-2014/008 z 5.2. 2014 vypracovaný B.A.s. - Z. ú. a výslech pověřených pracovníků ústavu), dle kterého výše odměny žalobce dle poradenské smlouvy z 5.11. 2007 činí nula €, jím definované činnosti popsané ve Zprávách z 2.6. 2008 a 23.7. 2008 postrádají know- how v technickém smyslu a emisní faktor do vzorce pro výpočet emisí CO2 použitý pro verifikaci za rok 2008 nebyl stanoven ve VÚHU dle Liebigovy metody, ale Vysokopecní spalovací metody, a to plně v souladu s monitorovacím plánem žalovaného a jeho interními předpisy používanými ke dni 5.11. 2007. Uvedené znalecké závěry byly přitom - zejména v části absence know-how žalobce - verifikovány dokazováním dle ust. § 127 odst. 2 a 3 o.s.ř. (znalecký posudek z 19.7. 2016 vypracovaný Č.). Opačné závěry plynoucí z dokazování dle § 127a o.s.ř. k objednávce žalobce (znalecký posudek č. 603-36/2017 z 10.4. 2017 vypracovaný znaleckým ústavem M.-H.), jsou oslabovány jednak nedostatečným zapsaným oborem ústavu pro podání posudku (pouze ekonomika, nikoliv též potřebná ekologie či ochrana ovzduší), nedostatkem podkladů předaných znalci ke zpracování posudku a zejména pak tím, že znalecký ústav se při učinění znaleckých závěrů vůbec nezabýval skutečností, zda žalobce činnost předpokládanou v čl. III odst. 3 poradenské smlouvy z 5.11. 2007 ve prospěch žalovaného také fakticky vykonal; z uvedených formálních i obsahovaných nedostatků vypracovaného posudku proto soud učiněné znalecké závěry neposoudil pro daný případ jako relevantní. Za situace, kdy na základě dokazování nebyly na straně žalobce prokázány materiální, ale ani formální předpoklady pro vznik nároku na odměnu (čl. VI odst. 1., 1.1. poradenské smlouvy z 5.11. 2007), byla podaná žaloba v celém rozsahu jako nedůvodná zamítnuta. Výrok o náhradě nákladů řízení odpovídá zásadě úspěchu ve věci (§ 142 odst. 1 o.s.ř.).

5. Žalobce podal včasné odvolání proti rozsudku z 11.9. 2018. Odvolacímu soudu navrhl jeho změnu a vyhovění podané žalobě, event. jeho zrušení a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolatel vytýká soudu prvního stupně neúplně ale i nesprávně zjištěný skutkový stav a z toho plynoucí též nesprávné právní posouzení věci. Akcentuje předně skutečnost, že pro vznik práva žalobce na odměnu je rozhodující naplnění podmínek obsažených v čl. VI odst. 1., 1.1. a 1.2. poradenské smlouvy z 5.11. 2007. Podpis protokolu dle čl. VI odst. 2 smlouvy z 5.11. 2007 pak nepředstavuje hmotněprávní skutečnost podmiňující vznik práva žalobce na dohodnutou odměnu. Odkazuje v této souvislosti i na recentní soudní praxi (rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 29 Odo 104/2003 z 14.5. 2003). Pro naplnění smluvního předpokladu dle čl. VI odst. 2 smlouvy navíc žalobce učinil vše: návrh protokolu podepsaný žalobcem byl dne 4.5. 2009 prokazatelně zaslán žalovanému k podpisu, ten však na výzvu nijak nereagoval a podpis protokolu bezdůvodně odepřel. Za situace, kdy poradenská smlouva byla již ke dni 31.12. 2008 žalovaným vypovězena, je třeba takové omisivní jednání žalovaného považovat za kolidující s ust. § 265 obch. zák. Odvolatel však nesouhlasí ani ze závěry soudu prvního stupně spočívající v tom, že žalobci právo na odměnu dohodnutou v poradenské smlouvě z 5.11. 2007 materiálně nevzniklo. Dle uzavřené smlouvy spočívala poradenská činnost žalobce ve zpřesňování, optimalizaci a výpočtech emisí CO2. Jak plyne ze Zprávy žalobce z 23.7. 2008, jím navržená metoda výpočtu je prokazatelně odlišná od té, užívané žalovaným před 5.11. 2007. V rámci plnění poradenské činnosti dle uzavřené smlouvy se žalobce nejprve seznámil s postupy stanovení a způsobem výpočtu emisí CO2 žalovaným, následně doporučil způsob odběru a doručení referenčních vzorků spalovaných paliv do VÚHU a tam získané údaje následně předal žalovanému za účelem implementace do jeho výpočtu. Způsob výpočtu emisí CO2 navržený žalobcem v obou Zprávách přitom odpovídá výpočtu žalovaného uplatněnému v „Oznámení o ověření emisí žalovaného CO2 za rok 2008.“ Proti způsobu plnění povinností žalobce dle poradenské smlouvy z 5.11. 2007 přitom žalovaný nevznesl žádné námitky. Činnost žalobce vykonávaná dle uzavřené poradenské smlouvy tedy měla pro žalovaného jednoznačně pozitivní přínos. Odvolatel se na rozdíl od soudu prvního stupně též domnívá, že poradenská činnost měla charakter explicitního know-how žalobce, při jejím výkonu došlo k využití žalobcových zkušeností získaných při porovnání rozborů evropských uhlí. Do výkonu poradenské činnosti ve prospěch žalovaného přitom žalobce investoval nemalé peněžní prostředky. Závěr soudu prvního stupně o vazbě vzniku práva na odměnu poradce na dosažený výsledek považuje odvolatel za nesprávný a neodpovídající znění uzavřené smlouvy. Existence takové vazby odměny na dosažený výsledek např. z čl. VI odst. 1.2. uzavřené smlouvy vůbec neplyne.

6. Žalovaný v podaném vyjádření k odvolání navrhl potvrzení rozsudku soudu prvního stupně jako věcně správného. Zcela se ztotožňuje se skutkovým zjištěním i právním posouzením věci, plynoucím z jeho odůvodnění. Z interpretace čl. VI odst. 1.1. poradenské smlouvy z 5.11. 2007 standardními výkladovými prostředky (§ 266 obch. zák. a § 35 odst. 2 obč. zák.) je zřejmé, že vznik práva žalobce na dohodnutou odměnu je podmíněn dosažením výsledku (existence kladného rozdílu nastalého výlučně v důsledku činnosti žalobce). Taková poradenská činnost žalobce však v posuzovaném případě prokázána nebyla. Nebyl však splněn ani formální protokolární předpoklad dle čl. VI odst. 2 smlouvy: též s odvoláním na praxi zachovávanou při plnění dřívější obsahově zcela obdobné smlouvy z 28.11. 2006 uzavřené se společností H. a existující konstantní rozhodovací praxi (rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 2664/2010, sp. zn. 32 Odo 1477/2006 a sp. zn. 23 Cdo 1168/2011) je zřejmé, že existence obapolně podepsaného protokolu zde pro žalobce představuje hmotněprávní podmínku vzniku práva na odměnu. V případě tvrzeného odpírání podpisu protokolu žalovaným žalobci nic nebránilo domáhat se nahrazení projevu jeho vůle soudní cestou (§ 161 odst. 3 o.s.ř.). Nicméně žalovaný v této souvislosti připomíná, že doručení návrhu protokolu přípisem žalobce z 4.5. 2009 žalovanému, nelze mít z obsáhlého dokazování dle ust. § 126 o.s.ř. a § 131 o.s.ř. vedeného k uvedené sporné otázce za prokázané. Žalovaný však zejména souhlasí se soudem prvního stupně v tom, že materiální předpoklady pro vznik práva žalobce na odměnu dle čl. VI odst. 1.1. smlouvy z 5.11. 2007 v řízení prokázány nebyly. Tvrzení žalobce o doporučení Liebigovy metody pro analýzy vzorků paliv a úzké spolupráci s VÚHU v r. 2008 bylo v řízení spolehlivě vyvráceno, neboť VÚHU nikdy pro žalobce, společnost H. ani s nimi spolupracující společnost S., IČO: XY žádné vzorky Liebigovou metodou neanalyzoval a k provádění analýzy paliv uvedenou metodou byla jeho laboratoř akreditována až k 12.12. 2008. Žalovaný poměrně obsáhle zdůrazňuje, že žalobcova činnost k výsledku, zakládající pro žalobce právo na odměnu dle čl. VI odst. 1.1. smlouvy z 5.11. 2007, nevedla. Žalovaný zde navíc připomíná, že k uvedené sporné otázce odborné povahy bylo v řízení vedeno dokazování dle ust. § 127 o.s.ř. a § 127 odst. 2 a 3 o.s.ř. Z odborných závěrů důkazu dle ust. § 127a o.s.ř. obstaraného žalobcem (znalecký posudek č. 05-02-2014/008 z 5.2. 2014 vypracovaného znaleckým ústavem B.A.s. - Z. ú.) zčásti potvrzených též dle § 127 odst. 2 a 3 o.s.ř. (znalecký posudek z 19.7. 2016 vypracovaný Č. h. ú.) je prokázané, že v poradenskou činností žalobce nebylo žalovanému žádné know-how v technickém slova smyslu poskytnuto, výše odměny žalobce dle čl. VI odst. 1.1. smlouvy z 5.11. 2007 činila nula €, neexistují žádné emisní povolenky uspořené v důsledku poradenské činnosti žalobce a konečně, že emisní faktor vstupující do vzorce pro výpočet emise CO2 a použitý k verifikaci žalovaného za r. 2008 nebyl stanoven na základě laboratorních zkoušek prováděných VÚHU podle Liebigovy metody. Závěry oponentního důkazu dle ust. § 127a o.s.ř. obstaraného žalovaným (znalecký posudek č. 603-36/2017 z 10.4. 2017 vypracovaný znaleckým ústavem M-H.) byly devalvovány nedostatkem zapsaného oboru uvedeného ústavu (pouze ekonomie), nedostatkem podkladů potřebných pro učinění odborného závěru jakož i tím, že znalecký ústav vycházel z předpokladu plnění povinností žalobce, plynoucích z uzavřené smlouvy z 5.11. 2007. Při hodnocení všech důkazů provedených dle ust. § 127a o.s.ř. a § 127 odst. 2 a 3 o.s.ř. se žalovaný se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně ztotožňuje. Na rozdíl od odvolatele žalovaný v řízení před soudem prvního stupně nenachází žádné vady, rovněž hodnocení všech provedených důkazů odpovídá zásadě dle ust. § 132 o.s.ř.

7. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací po provedeném jednání přezkoumal podle § 212 o.s.ř. a § 212a o.s.ř. ve znění účinném do 31.12. 2013 napadený rozsudek. Po tomto přezkoumání dospěl k následujícím závěrům a zjištěním:

8. Předně je třeba uvést, že Krajský soud v Plzni zjistil skutkový stav úplně a přesně, v rozsahu dostatečném pro učinění správného právního závěru. Závěr o skutkovém stavu věci, zjištěný soudem prvního stupně (na který odvolací soud pro stručnost pouze odkazuje), nedoznal změn ani v řízení odvolacím, a to ani po opakování dokazování poradenskou smlouvu z 28.11. 2006 uzavřenou mezi žalovaným a společností H., dodatkem č. 1 z 7.3. 2007 k uzavřené smlouvě, Zprávou o množství emisí CO2 pro žalovaného z 14.2. 2007, protokolem z 28.3. 2007 k uzavřené smlouvě z 28.11. 2006, poradenskou smlouvou z 5.11. 2007 uzavřenou mezi žalovaným a předchůdcem žalobce - společností H. CZ, přípisem žalovaného žalobci z 2.9. 2008 „Výpověď smlouvy“, znaleckým posudkem (§ 127a o.s.ř.) č. 05-02-2014/008 z 5.2. 2014, vypracovaným k objednávce žalovaného znaleckým ústavem B. A. s. - Z. ú., zprávou uvedeného znaleckého ústavu z 2.12. 2014 (č.l. 570 -575 spisu); k tomu byl konstatován též obsah výslechu pověřených pracovníků znaleckého ústavu T. B a J. D na jednání soudu dne 3.12. 2014, revizním znaleckým posudkem (§ 127 odst. 2 a 3 o.s.ř.) z 19.7. 2016, vypracovaným Č. h. ú. a konečně znaleckým posudkem (§ 127a o.s.ř.) č. 603-36/2017 z 10.4. 2017, vypracovaným k objednávce žalobce znaleckým ústavem M.-H.; k tomu byl konstatován též obsah výslechu pověřených pracovníků znaleckého ústavu J. Š. a J. M. na jednání soudu dne 12.6. 2018.

9. Kromě dostatečně zjištěného skutkového stavu se odvolací soud ztotožňuje i s právním posouzením věci soudem prvního stupně, které pokládá v zásadě za správné i výstižné.

10. Odvolací soud se předně ztotožňuje se závěrem soudu prvního stupně v tom, že dne 5.11. 2007 byla mezi právním předchůdcem žalobce (H. CZ, IČO: XY) jako poradcem na straně jedné a žalovaným jako klientem na straně druhá uzavřena platná poradenská smlouva. Ačkoli to z odůvodněnírozsudku přímo neplyne, byla soudem prvního stupně s ohledem na dohodnutý předmět plnění právně kvalifikována jako tzv. nepojmenovaná smlouva dle ust. § 269 odst. 2 obch. zák. I pokud by měla být vzhledem k dohodnutému předmětu činnosti poradce posouzena jako typizovaná smlouva mandátní (§ 556 a násl. obch. zák.), na právním posouzení celé věci by tato odchylka ničeho nezměnila. S výjimkou ust. § 566 obch. zák. jsou totiž všechna ustanovení upravující mandátní smlouvu dispozitivní povahy (§ 263 odst. 1 obch. zák.), čili, pro identifikaci obsahu vzájemných práv a povinností účastníků, včetně podmínek vzniku práva žalobce na úplatu, je obsah uzavřené smlouvy z 5.11. 2007 určující; v dalším textu bude tedy na příslušná rozhodná ustanovení uzavřené smlouvy odkazováno. Z čl. II odst. 2 smlouvy je rovněž zřejmé, že výpovědí žalovaného z 2.9. 2008 byla ke dni 31.12. smlouva platně ukončena podanou písemnou výpovědí.

11. Projevy vůle obou účastníků obsažené v uzavřené smlouvě z 5.11. 2007 je soud povinen interpretovat podle výkladových pravidel obsažených v ust. § 35 odst. 2 obč. zák. a § 266 obch. zák. Ke způsobu interpretace právních úkonů lze odkázat i na vyslovené závěry rozhodovací praxe soudů (rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 25 Cdo 1650/1998 z 26.11. 1998). Možnost interpretace činěných projevů vůle však naráží na nepřekročitelnou maximu záležející v tom, že výkladem lze pouze zjišťovat obsah právního úkonu, nelze jím však projev vůle doplňovat (rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 1 Odon 110/97 z 7.10. 1998 uveřejněné v Soudní judikatuře sešit 3/1999, pod označením SJ 30/1999, rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 29 Cdo 81/2000 z 7.11. 2000). Otázka určitosti písemného projevu je pak objektivní kategorií; projev vůle by neměl vzbuzovat důvodné pochybnosti o jeho obsahu ani u osob, které nejsou účastníky daného smluvního vztahu. I zde je možné odkázat na závěry již vyslovené rozhodovací praxí (rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 26 Odo 1155/2005 z 29.8. 2007).

12. V rámci výše uvedených limitů výkladu příslušných ustanovení uzavřené smlouvy souhlasí odvolací soud se závěry krajského soudu v tom, že poradenská činnost žalobce měla žalovanému přinést očekávaný výsledek v podobě snížení emise skleníkových plynů vztahující se k NAP II. Tato skutečnost očekávaného záměru či cíle uzavřené poradenské smlouvy je opakovaně ve více jejích ustanoveních výslovně vyjádřena. Je v této souvislosti možné zmínit čl. I odst. 1 (předmět smlouvy) nebo čl. III. odst. 2 (provádění poradenské činnosti). Též právo žalobce na odměnu dle čl. VI odst. 1 a 1.1. uplatněné podanou žalobou je podmíněno úsporou vzniklou žalovanému v důsledku poradenské činnosti žalobce. Této skutečnosti napovídá jak uvozující ustanovení čl. VI odst. 1 smlouvy: „Za činnost dle této smlouvy se klient zavazuje poradci zaplatit odměnu…..“ nebo v čl. VI odst. 1.1. „….v důsledku poradenské činnosti poskytované poradcem dle této smlouvy.“ Ostatně vazba práva na odměnu v závislosti na očekávaný výsledek není nijak cizí ani dispozitivní právní úpravě mandátní smlouvy (§ 571 odst. 2 obch. zák.).

13. Na druhou stranu odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně nepovažuje existenci obapolně podepsaného protokolu dle čl. VI odst. 2 smlouvy za hmotněprávní podmínku vzniku práva žalobce na dohodnutou odměnu. Na rozdíl od smlouvy o dílo (§ 554 obch. zák.) není protokolární předávání vykonávané poradenské činnosti či jejích výsledků obvyklé. Ostatně i v prostředí smlouvy o dílo představuje předávací protokol hmotněprávní podmínku vzniku práva na zaplacení ceny díla jen tehdy, stanoví-li tak výslovně uzavřená smlouva. Je možné v tomto ohledu odkázat i na rozhodovací praxi (rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 23 Cdo 1505/2013 z 4.3. 2015 nebo rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 23 Cdo 996/2018 z 13.6. 2018). Znění čl. VI odst. 2 smlouvy z 5.11. 2007 přitom dle výše uvedených výkladových pravidel nelze dle názoru odvolacího soudu interpretovat tak, že existence protokolu pro žalobce představuje hmotněprávní podmínku vzniku nároku na odměnu za poradenskou činnost. V tomto směru lze podpůrně argumentovat již zcela ustálenou rozhodovací praxí, týkající se splnění podmínek vzniku mandatáře na odměnu (rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 32 Odo 1056/2004 z 15.3. 2005, rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 23 Cdo 3992/2011 z 20.12. 2011 nebo rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 32 Cdo 3612/2017 z 6.11. 2017). Dle uvedených závěrů soudní praxe je jedinou podmínkou pro vznik nároku mandatáře na úplatu jen jím řádně vykonaná činnost.

14. Rozhodující pro posouzení v řízení sporného práva žalobce na odměnu dle čl. VI odst. 1 a 1.1. smlouvy z 5.11. 2007 tedy považuje odvolací soud materiální hledisko: řádný výkon (provádění) poradenské činnosti dle čl. III. smlouvy z 5.11. 2007 prokazatelně vedoucí k očekávanému výsledku v podobě snižování emisí skleníkových plynů vztahujících se k NAP II. K této otázce bylo přitom soudem prvního stupně vedeno rozsáhlé dokazování prakticky všemi důkazními prostředky vyjmenovanými v ust. § 125 o.s.ř. Obsáhlé dokazování bylo soudem prvního stupně vedeno též podle ust. § 127a o.s.ř. i dle ust. § 127 odst. 2 a 3 o.s.ř. Bylo přitom zcela namístě. S ohledem na velmi specifickou oblast vzájemné obchodní spolupráce obou účastníků bylo třeba k posouzení sporného řádného výkonu poradenské činnosti žalobce ve prospěch žalovaného odborných znalostí, kterými soud nedisponuje. Zvláštnost tohoto důkazu pak výrazně limituje soud v možnosti jeho hodnocení (§ 132 o.s.ř.). Je v zásadě omezeno pouze na to, zda posudek znalce má formální náležitosti, tedy zda závěry uvedené ve vlastním znaleckém posudku jsou náležitě odůvodněny a zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda znalec vyčerpal úkol v rozsahu, jak mu byl zadán, zda přihlédl ke všem skutečnostem, s nimiž se měl vypořádat, zda jeho závěry jsou podloženy výsledky řízení a nejsou v rozporu s výsledky ostatních provedených důkazů. Soud však nemůže přezkoumávat věcnou správnost odborných závěrů znalce, neboť k tomu soudci nemají odborné znalosti anebo je nemají v takové míře, aby mohli toto přezkoumání zodpovědně učinit (stanovisko Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. Cpj 41/1979, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 1/1981 nebo rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 25.4. 2002, sp. zn. 25 Cdo 583/2001). Odvolacímu soudu je na druhou stranu samozřejmě známá i rozhodovací praxe soudu Ústavního (rozhodnutí Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 49/06, rozhodnutí Ústavního soudu, sp. zn. III. ÚS 299/06 a zejména plenární nález Ústavního soudu, sp. zn. Pl. ÚS 11/08), která poměrně striktně soudům ukládá hodnotit znalecký posudek podle zásady volného hodnocení důkazů, neponechávat bez povšimnutí též věcnou správnost posudku a kriticky hodnotit i úplnost a bezvadnost pokladových materiálů, které znalec podrobuje svému zkoumání.

15. Ohledně „odborného důkazního aparátu“ použitého soudem prvního stupně je třeba vycházet z toho, že závěry dokazování dle ust. § 127a o.s.ř. k objednávce žalovaného (znalecký posudek č. 05-02-2014/008 z 5.2. 2014 vypracovaný znaleckým ústavem B. A. s. - Z. ú.) byly zcela rozdílné od závěrů dokazování dle ust. § 127a o.s.ř. k objednávce žalobce (znalecký posudek č. 603-36/2017 z 10.4. 2017 vypracovaný znaleckým ústavem M.-H.). Protože dle aktuální rozhodovací praxe (rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 32 Cdo 1124/2014 z 12.8. 2014) má znalecký posudek vypracovaný k žádostem účastníka a opatřený doložkou dle ust. § 127a o.s.ř. důkazní sílu znaleckého posudku, postupoval soud prvního stupně zcela logicky, zvolil -li též postup dle ust. § 127 odst. 2 a 3 o.s.ř. Ustanovenému znaleckému ústavu s názvem Č. h. ú. bylo uloženo vypracování originálních znaleckých závěrů při současné znalosti odborných závěrů obsažených v dříve vypracovaném posudku k objednávce žalobce dle ust. § 127a o.s.ř. Pověření pracovníci obou ve věci činných znaleckých ústavů dle ust. § 127a o.s.ř. byli při provádění tohoto důkazu v řízení též vyslechnuti (§ 127 odst. 1 o.s.ř.).

16. Pokud jde o hodnocení důkazů provedených k prokázání v řízení klíčové sporné skutečnosti, totiž faktického provedení poradenské činnosti žalobcem - dle smlouvy z 5.11. 2007 - takového charakteru, jejímž výsledkem by bylo snižování emisí skleníkových plynů žalovaným ve vztahu k NAP II., nenalezl odvolací soud v postupu a úvahách soudu prvního stupně nic, co by odporovalo zásadě obsažené v ust. § 132 o.s.ř. Odborný znalecký závěr plynoucí z dokazování dle ust. § 127a o.s.ř. k objednávce žalobce (včetně výslechu pověřených pracovníků ústavu) určil, že: a) podle ustanovení čl. VI odst. 1.1. poradenské smlouvy z 5.11. 2007 činí výše odměny žalobce částku nula €; b) emisní faktor vstupující do vzorce pro výpočet emisí CO2 a použitý k verifikaci žalovaného za rok 2008, nebyl stanoven na základě laboratorních zkoušek prováděných VÚHU podle Liebigovy metody; c) emisní faktor vstupující do vzorce pro výpočet emisí CO2 a použitý k verifikaci žalovaného za rok 2008, byl stanoven na základě laboratorních zkoušek prováděných VÚHU podle tzv. Vysokopecní spalovací metody, která vychází z ČSN ISO (44 1254) Tuhá paliva - Stanovení uhlíku a vodíku a zpracovanou VÚHU pod IPM 096; d) vysokopecní spalovací metoda, která vychází z ČSN ISO 609 (441254) Tuhá paliva - Stanovení uhlíku a vodíku, zpracované VÚHU pod IMP 096, která byla použita pro stanovení emisního faktoru vstupujícího do vzorce pro výpočet emisí CO2 a použitého k verifikaci emisí CO2 za rok 2008, byla plně v souladu s Monitorovacím plánem žalovaného a interními předpisy a dokumenty používanými žalovaným dle stavu ke dni 5.11. 2007; e) není možné hovořit o tom, že by žalobce navrhl v souvislosti s poradenskou smlouvou z 5.11. 2007 systém stanovení emisí CO2 a v dokumentech definované činnosti postrádají know-how v technickém smyslu 17. Odvolací soud zde připomíná, že tyto závěry byly učiněny znaleckým ústavem disponujícím zápisem pro potřebné obory ekonomika a ekologie za využití služeb konzultanta (§ 10 odst. 2 zák. č. 36/1967 Sb.) - vědeckých pracovníků Vysoké školy chemicko-technologické v Praze F. S. a V. T. Revizí uvedeného posudku dle ust. § 127 odst. 2 a 3 o.s.ř. (Č. h. ú.) nebylo shledáno jeho obsahové pochybení, závěr ad e) byl pak revizním ústavem přímo potvrzen. Věrohodnost opačných odborných závěrů plynoucích z dokazování dle ust. § 127a o.s.ř. k objednávce žalobce (str. 40 - 41 znaleckého posudku č. 603-36/2017 z 10.4. 2017 vypracovaného znaleckým ústavem M.-H.) snižuje nedostatečné oprávnění znaleckého ústavu (pouze zapsaný obor ekonomika), ale hlavně pak skutečnost, že při činění odborných závěrů vycházel uvedený ústav pouze z obsahu Zpráv žalobce o poradenské činnosti pro klienta S. u. ze dne 2.6. 2008 a 23.7. 2008, aniž by se otázkou existence faktického výkonu poradenské činnosti žalobce pro žalovaného dle smlouvy z 5.11. 2007 vůbec zabýval.

18. Skutkové - výše uvedené - závěry plynoucí z dokazování dle ust. § 127a o.s.ř. k objednávce žalobce přitom nezůstaly v řízení vůbec osamoceny, právě naopak. Nahrazení emisního faktoru 101,67 tCO2/TJ stanoveného laboratoří žalovaného na nový údaj 97,08 tCO2/TJ, stanovený akreditovanou laboratoří VÚHU, je obsažen již ve Zprávě o množství emisí CO2 pro organizaci S. u., z 14.2. 2007, vypracované dle předchozí poradenské smlouvy z 28.11. 2006. Není třeba připomínat, že odměna poradce z této smlouvy ve výši 134 719, 90 € byla žalovaným prokazatelně vyplacena. Pokud jde o metody stanovení emisí CO2 v laboratořích VÚHU, z osvědčení o akreditaci č. 99/2009 vydaného Č. i. a. je jednoznačně prokázané, že k provádění Liebigovy metody byla zkušební laboratoř žalovaného č. 1078 akreditována (oprávněna) až dne 19.2. 2009. Z odborného vyjádření VÚHU (§ 128 o.s.ř.) z 21.6. 2013 pak plyne, že pro žalobce, jeho právního předchůdce a společnosti H. nebo S. NT. nebyl v akreditované zkušební laboratoři č. 1078 žádný vzorek paliv metodou dle Liebiga analyzován. Z dalšího vyjádření VÚHU z 15.10. 2013 lze pak považovat za prokázané, že v případě analýzy vzorků paliv žalovaného bylo v akreditované laboratoři VÚHU postupováno dle normy ČSN ISO (Tuhá paliva - Stanovení uhlíku a vodíku - Vysokopecní spalovací metoda). Samostatný a na žalobci nezávislý charakter obchodní spolupráce mezi žalovaným a VÚHU v r. 2008 v oblasti analýzy dodaných vzorků paliv je v řízení prokázán jak dokazováním dle ust. § 129 o.s.ř. (roční objednávka pro rok 2008 učiněná žalovaným dne 22.4. 2008), tak dle ust. § 126 o.s.ř. výpovědí představitelů VÚHU - bez vztahu k účastníkům - M. Š. a p. J. K. (č.l. 605 - 608 spisu).

19. Uzavřel -li tedy soud prvního stupně tak, že na základě poradenské smlouvy z 5.11. 2007 nevykonal žalobce (resp. jeho právní předchůdce) ve prospěch žalovaného žádnou poradenskou činnost, v jejímž důsledku by v případě žalovaného došlo ke snížení emisí skleníkových plynů vztahujících se k NAP II., resp. neposkytl mu žádné informace, které by žalovanému byly pro dosažení tohoto cíle již před 5.11. 2007 neznámé, je jeho závěr správný a odvolací soud se s ním zcela ztotožňuje. Právo na odměnu dle čl. VI odst. 1. a 1.1. smlouvy z 5.11. 2007 proto žalobci nevzniklo. Žaloba z 18.12. 2009 tedy nebyla podána důvodně.

20. Protože ani v nákladovém výroku nebylo shledáno žádné pochybení, ve světle všech výše uvedených skutečností tedy odvolací soud rozsudek Krajského soudu v Plzni z 11.9. 2018 jako věcně správný potvrdil (§ 219 o.s.ř.).

21. Podle stejné zásady (§ 142 odst. 1 o.s.ř.) bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení. V jeho průběhu vznikly žalovanému účelně vynaložené náklady na zastupování advokátem ve výši 154 686,40 Kč (§ 7 bod 7 a § 11 odst. 1 vyhl. č. 177/1996 Sb. za dva hlavní úkony právní služby po 63 620 Kč při kursu 26,665 Kč/€ dne 23.6. 2020 + 2 x režijní paušál po 300 Kč dle ust. § 13 odst. 3 cit vyhl. + 21% DPH z uvedených částek ve výši 26 846,40 Kč). 100 % nákladů odvolacího řízení - tedy částku 154 686,40 Kč - je žalobce povinen žalovanému uhradit v obecné pariční lhůtě na účet jeho advokáta (§ 149 odst. 1 o.s.ř.).