4 CO 1/2021 - 634

Rubrum

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Eustasie Rutarové a soudkyň JUDr. Lenky Dopitové a JUDr. Magdaleny Vinklerové ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] bytem [adresa] zastoupená advokátem JUDr. [jméno] [příjmení], Ph.D. sídlem [adresa] proti žalované: [osobní údaje žalované] sídlem [adresa], [PSČ] [obec] zastoupená advokátem JUDr. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] o 396.000 Kč s příslušenstvím o odvolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. 10. 2020 č. j. 23 C 75/2012-519 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se v odstavci I. výroku částečně mění takto: „ Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 82.617 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 7,75% ročně od 1. 1. 2014 do zaplacení do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.“

II. Ve zbylé části odstavce I. výroku, pokud jím byla zamítnuta žaloba v rozsahu částky 313.383 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 7,75% ročně od 1. 1. 2014 do zaplacení a v rozsahu úroku z prodlení ve výši 7,75 % ročně z částky 396.000 Kč od 16. 5. 2012 do 31. 12. 2013, se rozsudek soudu prvního stupně potvrzuje.

III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na nákladech řízení 349.583,50 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalované.

IV. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na nákladech odvolacího řízení 21.550 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalované.

V. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice na nákladech odvolacího řízení 9.957,60 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku na účet Vrchního soudu v Olomouci.

VI. Žalovaná je povinna zaplatit České republice na nákladech odvolacího řízení 2.631 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku na účet Vrchního soudu v Olomouci.

Odůvodnění

1. Citovaným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu (odstavec I. výroku) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované na nákladech řízení 650.027 Kč (odstavec II. výroku).

2. Soud prvního stupně skutkově zjistil, že během zakládání žalované [právnická osoba] [právnická osoba], tehdejší člen představenstva trval na tom, že grafické práce zpracuje pro žalovanou žalobkyně, manžele [příjmení] proto s žalobkyní seznámil a ti se společně dohodli, že žalobkyně zpracuje pro žalovanou po grafické stránce logo, etikety, pečeť a kapsle, když u pečeti byl dán manžely [příjmení] požadavek na využití koníka nakresleného [anonymizováno] [jméno] [příjmení]. K uzavření písemné smlouvy mezi účastníky nedošlo, určitá ústní dohoda dle soudu prvního stupně však jistě existovala. S ohledem na nepřesvědčivost závěrů znalce [anonymizováno] [jméno] [příjmení] (naprosté opomenutí spoluautorství a nekritické převzetí výše nároků vyčíslených žalobkyní, přičemž znalec zřejmě přehlédl, že žalobkyně požaduje dvojnásobek a určil přiměřenou odměnu ve dvojnásobné výši oproti žalobkyni), stanovil podíly spoluautorů na základě jiných provedených důkazů. Dovodil, že žalobkyně je spoluautorkou logotypu z 90 %, pečeti z 20 %, etikety z 53 % a kapsle ze 43 % (odstavce 41 - 46 odůvodnění napadeného rozsudku). [datum] byly podány přihlášky ochranných známek pro logo a pečeť, v tomto okamžiku musela tato díla existovat. Tiskový návrh kapslí je z [datum], grafické zpracování kapslí muselo být k tomuto datu dokončeno. Ohledně etiket se účastníci dohodli na jejich zpracování ve druhé polovině [anonymizováno] [rok] a žalobkyně tvrdila, že díla zpracovala řádně a včas. Užití logotypu a etiket bylo mezi účastníky nesporné, užití kapslí vyplynulo z ohledání a fotografií láhví žalované. Jiná situace nastala u pozvánek, neboť na jedné z nich je uvedeno, že na akci zve [právnická osoba] [anonymizováno], u druhé nelze posoudit, zda podnět k jejímu vzniku vzešel od žalované nebo [právnická osoba] [anonymizováno]. Žalobkyně proto byla vyzvána, nechť doplní tvrzení a prokáže zadání a užití pozvánek žalovanou, avšak v tomto bodě neunesla břemeno tvrzení a důkazní.

3. Soud prvního stupně se dále zabýval otázkou obvyklé odměny, přičemž nevycházel ze znaleckého posudku znalce [anonymizováno] [příjmení], jehož závěry považoval z již výše uvedených důvodů za excesivní, ale vycházel ze zpráv subjektů označených v odstavcích 26 a 27 odůvodnění napadeného rozsudku provozujících reklamní činnost a grafický design k obvyklé struktuře a výši odměny za zhotovení a licenci k užívání autorských děl. Postupem podrobně popsaným v odstavcích 50 - 55 odůvodnění pak dospěl k částce [částka] za logotyp, [částka] za etiketu, [částka] za kapsle a [částka] za pozvánky. Konstatoval, že žádné ze stran se nepodařilo prokázat, že by došlo ke sjednání konkrétní odměny, ani že byla sjednána odkládací podmínka splatnosti této odměny. Soud prvního stupně aplikoval ust. §§ 2 odst. 1, 5 odst. 1, 8 odst. 1, 2 a 4 a 61 odst. 1 zákona č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (dále jen AZ), ustanovení §§ 631, 634 odst. 1 a 2, 35 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (obč. zák.) s ohledem na přechodné ustanovení § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., obč. zák. a dovodil, že žalobkyně je autorkou či spoluautorkou všech předmětných děl a je tudíž k podání žaloby aktivně legitimována. Dovodil, že žalobkyně se ve smyslu smlouvy o dílo zavázala zpracovat pro žalovanou logotyp, etikety a kapsle, žalovaná se zavázala dílo převzít a s ohledem na tvrzení stran (žalobkyně očekávala zaplacení [částka], žalovaná očekávala platbu formou dvou kartonů vína), je evidentní, že žádný z nich neočekával zpracování díla bezplatně. Pokud se žádné ze stran nepodařilo prokázat, že by o ceně jednaly a že by se na některé z těchto variant shodly, soudu prvního stupně nezbylo než vycházet z předpokladu, že výše odměny sjednána nebyla a dle § 634 odst. 1 obč. zák. náleží žalobkyni cena přiměřená, tedy cena obvyklá při zohlednění místa, času, náročnosti a všech dalších podstatných kritérií. Podle § 61 AZ platí v takovém případě právní domněnka poskytnutí licence k účelům vyplývajícím ze smlouvy o dílo. Podle soudu prvního stupně není nikterak složité dovodit, že účastníci měli srozumitelný zájem na tom, aby žalovaná logotyp, etikety a kapsle využívala k obchodním účelům bez geografického a časového omezení a v tomto rozsahu žalované svědčí domněnka dle § 61 AZ. Pokud žalovaná logotyp, etikety a kapsle užívala, dělo se tak na základě řádně získané licence. Nároky žalobkyně tedy posoudil jako nároky na zaplacení ceny díla dle § 631 a násl. obč. zák., a to ceny přiměřené dle § 634 odst. 1 obč. zák. Za zásadní a nosné dílo celého souboru považoval logotyp, který je zpracován mimořádně kvalitně, proto za přiměřenou odměnu považoval dvojnásobek zjištěné průměrné odměny snížený na 90 % z důvodu spoluautorství [anonymizováno] [příjmení], tedy [částka]. Autorský podíl žalobkyně na etiketě odpovídá 53 % z průměrné ceny, kterou zde již soud považuje za přiměřenou, takže by žalobkyni náleželo [částka] a v případě kapslí, kdy autorský podíl žalobkyně činí 45 %, by žalobkyni náleželo [částka]. Proto je dle soudu prvního stupně žaloba nedůvodná v části, v níž se žalobkyně domáhala sankčního dvojnásobku odměny za logotyp, etikety a kapsle, neboť žalovaná je užívala na základě platné licence. Ve zbývající části je nárok žalobkyně promlčen (ust. §§ 100 odst. 1, 2 a 101 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník). Žalobkyni se nepodařilo prokázat odkládací podmínku pro splatnost odměny, proto soud prvního stupně vycházel z toho, že odměna byla splatná při předání díla. Logotyp musel být předán nejpozději [datum], kdy byly podány přihlášky ochranných známek, grafický návrh kapslí před [datum], kdy je datován návrh na tisk u [právnická osoba] a etikety musely být předány nejpozději ve druhé polovině měsíce [anonymizována dvě slova] [rok], neboť z e-mailové komunikace vyplynulo, že tento termín byl sjednán a žalobkyně tvrdila, že dílo předala řádně a včas. Došla-li žaloba soudu [datum], stalo se tak po uplynutí tříleté promlčecí doby. I kdyby nároky nebyly promlčeny, náleželo by žalobkyni toliko [částka] a žaloba by dále též v části [částka] musela být zamítnuta.

4. Dále soud prvního stupně aplikoval ust. §§ 451 odst. 1 a 2 a 107 odst. 1 a 2 obč. zák. a dovodil, že i v případě posouzení nároků vyplývajících z užití logotypu, etiket a kapslí jako nároků z bezdůvodného obohacení je žalobu třeba zamítnout z důvodu promlčení. Vycházel i přes závazný právní názor Nejvyššího soudu z toho, že nárok žalobkyně je jednotný, nikoli postupný. Z provedeného dokazování, které bylo oproti poslednímu rozsudku ještě doplněno např. i listinou od [anonymizováno] [jméno] [příjmení], jednoznačně vyplynulo, že pro posuzovaný případ je obvyklá jednorázová odměna za časově neomezené udělení licence. V případě bezdůvodného obohacení dle § 40 odst. 4 AZ je bezdůvodné obohacení rovno dvojnásobku odměny, která by byla za získání licence obvyklá. Po uživatelích autorských děl tohoto druhu v běžném obchodním styku nikdo nepožaduje, aby platili autorům grafických děl po blíže neurčitou dobu za jejich užívání. Soud je přesvědčen, že běžný a jediný reálně možný způsob vypořádání práv je jednorázovou odměnou, po jejímž uhrazení uživatel získá časově neomezenou licenci k užití díla a autorovi žádné další poplatky již neplatí. Podle soudu není žádoucí, aby autor v této oblasti vystupoval v podobě rentiéra, který po zbytek svého života požívá výnosy z firemní grafiky vytvořené pro konkrétního klienta jednorázově a s jasným úmyslem, aby tato byla nadále objednatelem užívána. S ohledem na absenci povinného kolektivního zastoupení, délku trvání autorských práv a případné spoluautorství více osob by jakýkoli jiný postup představoval pro uživatele děl nepřiměřené a v některých případech až neřešitelné problémy. Této skutečnosti si dle soudu byla vědoma i žalobkyně, neboť když navrhovala rozšíření žalovaného období nároků z bezdůvodného obohacení, za prodloužené období požadovala stejnou částku jako za období kratší. Je proto evidentní, že i sama žalobkyně kalkuluje bezdůvodné obohacení jako jednorázové, nikoli postupné plnění. Z tohoto důvodu považuje soud prvního stupně uvedenou judikaturu Nejvyššího soudu za nepřiléhavou na projednávanou věc. Počátek běhu objektivní promlčecí doby odpovídá skutečnému užití děl a tato byla užita před květnem 2009. Nad rámec uplynutí objektivní tříleté promlčecí doby musela marně uplynout i dvouletá subjektivní promlčecí doba. Odlišná situace je v případě pozvánek, když žalobkyni se v řízení nepodařilo tvrdit a prokázat objednání či užití těchto pozvánek žalovanou, přičemž jejich užití žalovanou nelze prokázat tím, že je žalovaná v jejich textu zmiňována. Pokud by soud zvažoval, že pozvánky byly žalovanou skutečně užity, nebylo prokázáno, že by byly zhotoveny na základě alespoň ústní smlouvy mezi účastníky. Zatímco ohledně logotypu, etiket či kapslí bylo v řízení provedeno množství různých důkazů, pozvánky zde nebyly zmíněny. Soud by tyto nároky musel považovat za nároky z bezdůvodného obohacení, a když pozvánky byly použity vždy jednorázově na jednu akci, názor Nejvyššího soudu o průběžném a trvajícím bezdůvodném obohacení je ohledně pozvánek nepřiléhavý. První pozvánka byla užita nejpozději do [datum], druhá v průběhu [anonymizována dvě slova] [rok], nejpozději v [anonymizováno] [rok] by proto začala běžet subjektivní promlčecí doba, která je dvouletá a tato marně uplynula již téměř rok před podáním žaloby.

5. Soud prvního stupně doplnil, že žalobkyně vyhotovila díla jako fyzická osoba, živnostenské oprávnění získala až [datum], tedy rok po dokončení a předání děl a z tohoto důvodu aplikoval podpůrně k § 61 AZ ustanovení občanského zákoníku, nikoli úpravu obchodního zákoníku.

6. Soud prvního stupně nedospěl k závěru, že by námitka promlčení měla být vznesena v rozporu s dobrými mravy. Vycházel z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, podle něhož vznesení námitky promlčení může být v rozporu s dobrými mravy ve výjimečných případech, pokud jsou kumulativně splněny podmínky: 1. jedná se o zneužití práva, 2. námitka promlčení je na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí lhůty nezavinil a 3. vůči tomuto účastníku by v takové situaci šlo o nepřiměřeně tvrdý postih ve srovnání s charakterem a rozsahem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil. Takové skutečnosti soud prvního stupně neshledal, když konstatoval, že žalobkyni nic nebránilo své nároky uplatnit včas.

7. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně včas odvolání, kterým jej napadla v celém rozsahu a domáhala se jeho změny tak, že žalobě bude v celém rozsahu vyhověno. Žalobkyně uplatnila odvolací důvody podle ust. § 205 odst. 2 písm. c), e) a g) o. s. ř., namítala tedy, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, soud prvního stupně dospěl na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním a věc nesprávně právně posoudil.

8. Za nesprávný považuje žalobkyně závěr soudu prvního stupně o promlčení nároku, který je v rozporu s dřívějšími závaznými právními závěry nadřízených soudů v rozhodnutích Vrchního soudu v Olomouci z 31. 5. 2018 č. j. 4 Co 22/2016-296, Nejvyššího soudu z 21. 3. 2018 č. j. 30 Cdo 2191/2017-290 a Vrchního soudu v Olomouci z 8. 10. 2019 č. j. 4 Co 4/2019-388. Za situace trvajícího užití autorského díla nelze učinit závěr o jednorázovém promlčení jaksi navždy do budoucna - není možné, aby se pohledávka promlčela dříve, než vznikne. Žalobkyně je přesvědčena, že poslední závěr soudu prvního stupně ve svém důsledku znamená promlčení jejího autorského práva jako takového, které je ale ze zákona nepromlčitelné. Soud jí totiž ve výsledku nepřiznává žádné právo na odměnu za soustavně trvající užití jejího autorského díla ani právo jakékoli kontroly nad užitím jejího díla. To je nepřípustným výkladem pravidel o promlčení v neprospěch výkladu o široké ochraně práv autora, včetně doby ochrany, jak ji ukládá právo Evropské unie, ale i mezinárodní závazky České republiky v oblasti autorského práva. Výsledek tohoto posouzení otázky rozsahu zákonné licence a v návaznosti na to i promlčení vede k důsledku, kdy autorské právo žalobkyně k dílu zaniká nikoli po uplynutí 70 let od smrti autora, jak stanoví § 27 odst. 1 AZ, nýbrž nejpozději uplynutím objektivní promlčecí lhůty ve smyslu § 107 obč. zák., tedy dle názoru soudu prvního stupně nejpozdější již uplynutím tří let od vzniku takového autorského díla. Příslušnému porušiteli výkladem v pojetí soudu prvního stupně vzniká zdarma časově neomezené právo dále předmětné autorské dílo užívat mimo možnosti autora požadovat náhradu, přestože jeho majetková práva nadále trvají. Žalovaná zároveň dle soudu má zdarma i právo poskytnout třetímu právo si jádro předmětného autorského díla zapsat jako ochrannou známku. Toto právo žalovaná realizovala, když dodnes má [jméno] [příjmení] zapsánu národní ochrannou známku, č. přihlášky [číslo]„ [příjmení]“. Obdobně má i žalovaná dodnes zapsánu národní ochrannou známku č. přihlášky [číslo] k pečeti [příjmení]. Žalobkyně má právo na náhradu za trvající užití, při absenci řádné licence ve formě bezdůvodného obohacení dle § 40 odst. 4 AZ, a to pro užití přinejmenším v označeném období, příp. i v období po [datum], neboť užití trvá dodnes. I kdyby žalobkyně přijala závěr o účelové licenci dle § 61 AZ, platí, jak popsáno shora, že není možné bez dalšího dovodit čistě účelovou zákonnou licenci v neomezeném rozsahu. Výjimku z § 61 AZ je třeba v neprospěch autora díla vykládat restriktivně v souladu s § 29 AZ, který soud prvního stupně neaplikoval vůbec. Je namístě dávat neoprávněnému uživateli autorského díla k tíži, že si nebyl schopen smluvně dojednat rozsah licenčního užití díla. Žalovaná by tedy měla nést tíži absence běžné licenční dohody navíc v situaci, kdy se žalovaná pro existenci svého práva dílo užívat spoléhá jen na aplikaci promlčení coby titulu k nezaplacení odměny při zachování svého do budoucna neomezeně trvajícího práva užití.

9. Dále žalobkyně namítala nesprávný právní závěr o nedůvodnosti nároku na bezdůvodné obohacení v důsledku uzavření platné smlouvy, který je navíc v rozporu se závěry již učiněnými v tomto řízení jak soudem prvního stupně, tak soudem odvolacím a vrací tuto věc zcela na začátek. Soud prvního stupně nesprávně uzavřel, že se strany domluvily na ujednání smlouvy bez určení výše odměny. Ze stanovisek stran v této otázce plyne opak, neboť strany se nedohodly ani na výši odměny ani na bezúplatnosti, ale ani na uzavření smlouvy bez ujednání výše odměny. Vůle stran se totiž vůbec neprotnula a dodnes si každá z nich vykládá věc jinak. Absentuje tedy dohoda na zákonné náležitosti licenční smlouvy, jejíž absenci zákon sankcionuje neplatností. Již z tohoto důvodu je smlouva pro rozpor s § 49 AZ neplatná a nemůže být správný závěr o poskytnutí platné licence. I kdyby bylo možné uzavřít, že strany spolu platně uzavřely smlouvu o dílo a že se má uplatnit pravidlo tzv. účelové zákonné licence k užití, není rozhodnutí správné. Zcela totiž absentuje závěr o tom, jaký je tedy účel takto uzavřené smlouvy o dílo a jaký je tudíž rozsah licence. Tedy, zda lze z takového účelu dovodit licenční právo neomezené co do času, místa, způsobu užití, zda je možné usuzovat o právu žalované zapsat si na podkladě takové licence předmětné autorské dílo jako ochrannou známku, poskytnout třetímu právo zapsat si ochrannou známku, zda je možné usoudit, že jde o licenci výhradní atp. Žalobkyně je přesvědčena že nikoli. Podle žalobkyně nelze bez dalšího výslovného licenčního ujednání dovodit, že„ k žádnému z výše jmenovaných charakteristik užití vztahuje účel smlouvy o dílo, kterou je podnikatelem ve vinařství podnikateli v oblasti designu zadáno vytvoření logotypu, vzoru etiket a kapsle pro láhve vína a vzorů pozvánky na degustační večer vína“. Proč je závěr soudu prvního stupně opačný, však v odůvodnění rozhodnutí absentuje. Žalobkyně zdůrazňuje, že výkladové ustanovení rozsahu licence dle § 50 odst. 3 AZ říká, že není-li mezi stranami sjednáno jinak, platí a) územní rozsah na teritorium České republiky a b) časový rozsah nikoli delší jednoho roku. Obojí nutně vede k závěru, že žalovaná byla i v nyní označeném období mimo rámec jakékoli možné licence, a tudíž je důvodný nárok z titulu bezdůvodného obohacení. Žalobkyně má za to, že dovozuje-li soud v neprospěch autora zákonnou licenci dle § 61 AZ, jedná se o zákonné omezení jinak absolutního práva autora a je třeba k aplikaci této výjimky přistupovat restriktivně a v souladu s pravidlem § 29 AZ, tedy zejména nedovozovat rozsah licence tak, že jde bez racionálního důvodu i za rámec zákonných domněnek § 50 AZ a v konkrétní věci tak nepřiměřeně zasahuje oprávněné zájmy autora. Zarážející je, že v tomto sporu dosud byla věc neuzavření platné smlouvy nesporná mezi stranami. V jednom z předchozích rozhodnutí tak uzavřel i sám soud prvního stupně a stejně věc posuzovaly soudy nalézací i odvolací. Vůbec se naopak nevedlo dokazování k otázce, zda a s jakým obsahem a v jakém právním režimu byla či nebyla uzavřena smlouva. Je proto překvapivé, pokud soud náhle dojde k závěru o uzavření smlouvy o dílo, navíc v režimu občanskoprávním. Podle žalobkyně je jediným smyslem aktuální právní konstrukce zamítnout žalobu„ za každou cenu“. Soud prvního stupně činí dalekosáhlý nový závěr o uzavření platné smlouvy, byť k tomu nebyl proveden žádný nový důkaz a nedošlo k jakékoli změně skutkového stavu ve věci. Rozhodnutí je tedy překvapivé. Závěr o uzavření platné smlouvy, a tudíž i poskytnutí licence je v rozporu se zákonem (§§ 49 odst. 2, 50 a 29 AZ) a výsledky provedeného dokazování. Soud nevysvětluje, proč a jak dospěl k závěru o účelové licenci ve své podstatě v neomezeném rozsahu, který podle něj úplně vylučuje nárok dle ust. § 40 odst. 4 AZ.

10. I kdyby byl správný závěr soudu prvního stupně o uzavření platné smlouvy o dílo, je nesprávný závěr soudu, když podřazuje takový právní vztah povahou pod úpravu zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku a nikoli zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, neboť by se v takovém případě správně mělo jednat o vztah mezi podnikateli dle § 261 odst. 1 obch. zák. Návazně je pak v takovém případě nutně nesprávná aplikace tříleté promlčecí lhůty místo čtyřleté ve smyslu ust. § 397 obch. zák. s ohledem na závazek na zaplacení dlužné odměny ze smlouvy. Žalobkyně v této věci vystupovala v rámci své profesionální podnikatelské činnosti ve vztahu s jiným podnikatelem. Z provedeného dokazování vyplynulo, že se žalobkyně soustavně podnikatelsky věnuje tvorbě vizuálních (designových) řešení produktů a jejich obalů, což doložila příklady své vlastní fakturace obdobných zakázek. Výsledek činnosti žalobkyně přitom byl určen výlučně v rámci podnikatelské činnosti žalované. Činnost designéra jako žalobkyně je i obecně typickým projevem tzv. svobodného povolání, tedy typicky spíše činností osoby samostatně podnikající. Správně tedy bylo posoudit věc jako závazkový vztah mezi podnikateli dle § 261 odst. 1 obch. zák. Soud prvního stupně zdůvodnil odmítnutí obchodněprávní povahy závazkového vztahu jen tím, že žalobkyně nabyla živnostenského oprávnění teprve v roce 2010. To je ale dle žalobkyně špatně. Již zákonem č. 370/2000 Sb. bylo do obchodního zákoníku vneseno pravidlo § 3a, které výslovně stanoví, že povaha ani platnost právního úkonu není dotčena tím, že určitá osoba nemá oprávnění k podnikání. S otázkou právního režimu smlouvy se soud vypořádal v rozporu jak s aplikovatelným pravidlem dle § 5 odst. 2 ve spojení s § 3030 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, tak dle dobového § 3a obchodního zákoníku, ale zejména s judikaturou, např. s rozhodnutími Nejvyššího soudu z 10. 1. 2008 sp. zn. 32 Odo 801/2006, z 27. 5. 2004 sp. zn. 32 Odo 314/2003 a z 29. 8. 2019 sp. zn. 23 Cdo 4037/2017. Důsledkem aplikace nesprávného právního režimu je i nesprávná aplikace promlčení s ohledem na druhou polovinu nároku, když správné je aplikovat čtyřletou nikoli tříletou lhůtu.

11. Soud zcela přehlíží závěry znaleckého posudku [anonymizováno] [jméno] [příjmení] a nesprávný je též jeho závěr o spoluautorství jiných osob. Znalecký posudek [anonymizováno] [příjmení] je po obsahové stránce kvalitní, své závěry znalec jasně vysvětluje, je z něj patrná jasná metodika. Znalec je v oblasti designu, tvorbě logotypů a marketingové komunikace skutečně znalcem nejpovolanějším, jeho znalecký posudek má všechny formální náležitosti. V otázce autorství znalec dospěl k jednoznačnému odbornému úsudku, že jediným původcem nosných prvků předmětného autorského díla je právě žalobkyně. Přesto soud prvního stupně s odkazem v podstatě pouze na obsah„ účastnických výpovědí“ žalované dospěl k poměrně komplikovanému závěru o zásadním spoluautorském vkladu třetích osob. Tento závěr je skutkově neodůvodněný a nesprávný. V otázce obvyklé odměny pak znalec s využíváním racionální srovnávací metody a se zohledněním vlastní zkušenosti dospěl k určení obvyklé výše autorské odměny. Zde soud znalci jen stroze vytkl, že závěr o odměně přisuzuje žalobkyni podezřele vysoký nárok na obvyklou odměnu, a tudíž je nedůvěryhodný. Soud přehlédl, že závěr znalce měl racionální oporu ve srovnávacích případech. Samotný posudek nevybočil ani z jiných odhadů, jež soudu předložila zavedená designová a reklamní studia [příjmení] [příjmení] či [příjmení] [příjmení] [příjmení]. Soud se vyjadřuje negativně o volbě srovnávacích příkladů z oblasti veřejného zadávání, což není korektní. Není pravdou, že by se vytvoření loga pro vinařství zásadním způsobem co do rozsahu poskytované licence lišilo např. od loga pro veřejnou knihovnu apod. Žalobkyně soudu prvního stupně vytýká, že případné nesrovnalosti ve znaleckém posudku nenechal znalce odstranit při výslechu, k němuž znalce sice předvolal, avšak na poslední chvíli od tohoto důkazu upustil. Naopak je zarážející, že zprávu [anonymizováno] [jméno] [příjmení], který není znalcem v oboru formálně ani reálně, vzal soud za naprosto přesvědčivou. [anonymizováno] [příjmení] přitom v podstatě náhodně vybral subjekty a těch se zeptal na jakousi cenu. Není zcela jasné, co měla tato cena zahrnovat. Navíc se [anonymizováno] [příjmení] vybrané subjekty jeví být spíše obyčejnými„ copyshopy“ a nikoli designéry či designovými studii. Jde také o rozdíl v poptávané kvalitě zpracování. Zjištěné ceny na první pohled zaráží svou nízkou úrovní. Soud prvního stupně postupoval nekorektně i při hodnocení dalších důkazů v této věci. Hodnotí například odměny fakturované žalobkyní v jiných obchodních případech, zde však staví vedle sebe celkovou odměnu za celý projekt a hodinovou sazbu a tyto jednotkové částky bere do své kalkulace v průměru. Tento svůj závěr o nízkém průměru jinak účtovaných honorářů žalobkyně používá i k dalšímu odmítnutí posudku [anonymizováno] [příjmení] coby excesivního. Soud tedy měl vyjít ze znaleckého posudku [anonymizováno] [příjmení], příp. měl přistoupit k jeho výslechu, měl-li pochybnosti o jeho závěrech, což však neučinil.

12. Žalovaná navrhla potvrzení napadeného rozsudku. Má za to, že jakékoli nároky žalobkyně jsou promlčeny, když promlčecí lhůty počaly běžet v momentě zahájení užívání těchto děl. Významným milníkem při posuzování užití děl je [datum], kdy se měla konat marketingová akce [právnická osoba] [anonymizováno]. K tomuto datu musela mít žalovaná připravené své výrobky, které měly být prezentovány. Pozvánka musela být vyhotovena v předstihu, aby ji bylo možné vytisknout a rozeslat a stejně tak musely být dokončeny výrobky žalované, které na sobě nesly merkantilie v podobě viněty a kapsle. Je zjevné, že k užití těchto děl došlo nejpozději v [anonymizováno] roku [rok] a byla-li žaloba dána k poštovní přepravě [datum], stalo se tak po uplynutí roční subjektivní promlčecí doby, jakož i po uplynutí tříleté objektivní promlčecí doby. Žalovaná nadále tvrdí, že žalobkyně není autorkou předmětných děl, příp. že není výhradní autorkou. Z provedených důkazů je nutno dovodit, že autorská díla byla zhotovena na objednávku žalované, nastala tedy právní fikce existence zákonné licence, přičemž hospodářský účel smlouvy mezi účastnicemi je zcela zřejmý, neboť autorská díla jsou natolik specifická, že je není možné užít k jinému účelu. Žalovaná má za to, že nárok žalobkyně uplatněný v tomto řízení nemůže spočívat v bezdůvodném obohacení. Co se týče autorské odměny, jejíž výše je mezi účastnicemi sporná, je zjevné, že strany projevily vůli, aby licence byla poskytnuta bez toho, že se na konkrétní výši odměny dohodly. V tomto případě má význam obvyklost smluvních podmínek, k níž se znalec [anonymizováno] [příjmení] nevyjádřil. Podle žalované je zcela obvyklou a většinovou praxí, že strany sjednají jednorázovou odměnu, jejíž součástí je i licenční poplatek za časově neomezené a výhradní právo užít autorské dílo. Žalovaná doložila tuto obvyklost prohlášeními grafických studií, vinařství i znaleckým posudkem [anonymizováno] [příjmení].

13. Pokud jde o znalecké dokazování, rozsah licence znalce je nutno vnímat nikoli formálně ale v širším slova smyslu. Podstatná je dovednost a rozsah znalostí znalce. Skutečnost, že žalovaná předložila vlastní znalecký posudek, není ničím neobvyklým. Znalecký posudek [anonymizováno] [příjmení] považuje žalovaná za nepřezkoumatelný v klíčových otázkách, jde o znalcem určené autorství žalobkyně, k němuž dochází znalec na základě nepodložených podkladů a úvah, dále jde o metodiku, kterou znalec zvolil, kdy žalovaná kritizuje zejména přiléhavost zvolených obchodních případů, neboť znalec vycházel výlučně z poptávek orgánů veřejné moci a veřejných subjektů. Znalecký posudek nepředkládá žádný obchodní případ, ve kterém by byl obsažen zákaznický prvek. Znalec nesprávně vychází z premisy, že malé vinařství nemůže být založeno akciovou společností. Pro skutečnost, že znalec dochází v otázce přiměřené ceny autorských děl k totožné částce, jako je částka uplatněná žalobou, nemá žalovaná vysvětlení, konstatuje toliko, že jde o zcela neobvyklou shodu. Posudek je nepřezkoumatelný v zásadní otázce výše obvyklé odměny. Naproti tomu posudek [anonymizováno] [příjmení] je srozumitelný, strukturovaný, závěry vycházejí z jasných argumentů, použité komparativní případy jsou přiléhavé posuzované věci.

14. Z obsahu spisu vyplývá, že žalobou doručenou Krajskému soudu v Brně dne [datum] se žalobkyně domáhala zaplacení částky 396.000 Kč se 7,75% úrokem z prodlení od 16. 5. 2012 do zaplacení s odůvodněním, že je autorkou výtvarných děl užívaných žalovanou, a to logotypu, etikety na láhve, kapslí [právnická osoba] a pozvánky na zahájení činnosti [právnická osoba] Žalobkyně tvrdila, že se s žalovanou v [anonymizováno] roku [rok] ústně dohodly na tom, že za licenční oprávnění k užití předmětných děl bude žalovanou poskytnuta odměna za neomezenou výhradní licenci k užití logotypu ve výši [částka], etiket ve výši [částka], kapsle [částka] a návrh pozvánek [částka]. Dále tvrdila odkládací podmínku, na základě které byla splatnost odměny odložena až do doby, než se žalovaná na trhu s vínem„ zavede“ a její roční produkce lahví dosáhne aspoň 30.000 kusů. Odkládací podmínka byla splněna nejpozději v roce [rok], žalobkyně proto žalovanou vyzvala k plnění, žalovaná jakýkoli závazek vůči žalobkyni odmítla, nadále však pokračuje v užívání autorských děl žalobkyně, aniž jí svědčí licenční oprávnění. Žalované proto vzniklo bezdůvodné obohacení, jehož výše činí dvojnásobek obvyklé licenční odměny. Žalovaná popírala žalobní tvrzení, uváděla, že s žalobkyní nebyla řeč o nějaké odměně za její práci, popírala autorství žalobkyně, příp. namítala, že jde o díla vytvořená spoluautorsky, logo vytvořil z 50% [anonymizováno] [příjmení], pečeť se skládá z kreseb koně a hroznů vytvořených [jméno] [příjmení] za technického poradenství [jméno] [příjmení], na etiketě podíl žalobkyně nepřesáhl 25 %, neboť ta sestává z logotypu, popisku a pečeti. Pozvánky si žalovaná neobjednala a žalobkyně je vytvořila po dohodě se svým bratrem a [právnická osoba] [anonymizováno]. Žalovaná namítala promlčení jak nároku ze smlouvy, tak nároku z bezdůvodného obohacení, neboť dílo bylo vytvořeno v roce [rok] a k datu podání žaloby byly případné nároky žalobkyně promlčeny.

15. Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 18. 2. 2013 č. j. 23 C 75/2012-70 žalobu zamítl zejména z důvodu nedostatku aktivní legitimace na straně žalobkyně, usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. 10. 2013 č. j. 1 Co 248/2013-95 bylo jeho rozhodnutí zrušeno a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud soudu prvního stupně uložil, aby žalobkyni vyzval k doplnění skutkových tvrzení týkajících se náležitostí licenční smlouvy, příp. neplatnosti licenční smlouvy a včasnosti žalobou uplatněného nároku. V případě, že byla díla zhotovena bez smluvních ujednání, je žalobkyně povinna doplnit tvrzení, proč se tak stalo a z jakého důvodu uplatnila nárok na vydání bezdůvodného obohacení po uplynutí subjektivní i objektivní promlčecí lhůty. Odvolací soud soudu prvního stupně též uložil, aby v případě, pokud prokázané okolnosti budou nasvědčovat tomu, že je nárok žalobkyně promlčen, zkoumal, zda žalovanou vznesená námitka promlčení není v rozporu s dobrými mravy. Žalobkyně svá skutková tvrzení upřesnila tak, že uvedla, že svůj nárok uplatňuje z titulu bezdůvodného obohacení, neboť strany mezi sebou jednaly, jejich postoje ohledně ceny licence však byly diametrálně rozdílné, k dohodě o ceně za licenci nedošlo.

16. Nato rozhodl krajský soud rozsudkem ze dne 8. 3. 2016 č. j. 23 C 75/2012-207 opětovně tak, že žalobu zamítl a toto rozhodnutí bylo potvrzeno rozsudkem vrchního soudu ze dne 9. 2. 2017 č. j. 4 Co 22/2016-261. Oba soudy dospěly k závěru, že právo žalobkyně na zaplacení bezdůvodného obohacení je promlčené, neboť díla byla předána žalované nejpozději v [anonymizováno] a [anonymizováno] [rok], kdy počala běžet roční subjektivní doba a byla-li žaloba podána soudu 17. 5. 2012, bylo to po uplynutí subjektivní roční promlčecí doby. Rozsudek vrchního soudu byl rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2018 č. j. 30 Cdo 2191/2017-290 zrušen a věc byla vrácena vrchnímu soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší soud předně konstatoval, že v projednávané věci se aplikuje zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen obč. zák.), konkrétně ustanovení § 451 a 107 obč. zák. a dále ust. § 40 odst. 4 AZ a konstatoval, že bezdůvodné obohacení z důvodu neoprávněného užití autorského díla vzniká postupně den po dni (každým dnem neoprávněného užití autorského díla), a tudíž se (po uplynutí subjektivní či objektivní promlčecí doby) též den po dni promlčuje (a to s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2014 sp. zn. 28 C 1128/2014), proto je nesprávný názor vrchního soudu, podle něhož je právo na vydání bezdůvodného obohacení získaného neoprávněným užitím autorského díla po určitou dobu jednotný nárok a nesprávný je též závěr, že dojde-li k promlčení základu tohoto práva, nelze jej přiznat na další nepromlčené období.

17. Nato vrchní soud usnesením ze dne 31. 5. 2018 č. j. 4 Co 22/2016-296 zrušil rozsudek soudu prvního stupně ze dne 8. 3. 2016 a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení, aby se vypořádal ve smyslu právního názoru Nejvyššího soudu s námitkou promlčení, kterou posoudil stejně, jako byla posouzena v rozhodnutí vrchního soudu zrušeném rozhodnutím Nejvyššího soudu.

18. Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 7. 12. 2018 č. j. 23 C 75/2012-362 žalobu znovu zamítl, neboť nárok z bezdůvodného obohacení se odvíjí od obvyklé autorské odměny, tato je částkou jednorázovou, a když logotyp, etikety i kapsle byly dokončeny a do dispozice žalované se dostaly nejpozději před [anonymizováno] [rok], uplynula k datu podání žaloby 17. 5. 2012 tříletá objektivní, natož dvouletá subjektivní lhůta. Toto rozhodnutí bylo zrušeno usnesením vrchního soudu ze dne 8. 10. 2019 č. j. 4 Co 4/2019-388, neboť bylo založeno na nesprávném právním závěru o promlčení, který je v rozporu se závazným právním názorem odvolacího soudu (ten byl vázán právním názorem dovolacího soudu). Odvolací soud věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení a uložil mu, aby se zabýval otázkou užívání předmětných děl žalovanou v rozhodném období, spoluautorství žalobkyně a výší licenční odměny, což se neobejde bez znaleckého posudku.

19. Soud prvního stupně vycházel z toho, že mezi účastnicemi je nesporné, že žalovaná od [datum] do [datum] užívala logotyp, etikety i kapsle v podobě, jak byly uvedeny v žalobě. Provedl důkaz výpisem z živnostenského rejstříku, z nějž zjistil, že žalobkyně je oprávněna k podnikání mimo jiné pro obor návrhářské, designérské, aranžérské činnosti a modeling od [datum], dále výpisem z obchodního rejstříku žalované, z nějž zjistil, že žalovaná je v obchodním rejstříku zapsaná od [datum] s předmětem činnosti zemědělského podnikatele, společnost založili [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení], bratr žalobkyně, který byl rozhodnutím valné hromady ze dne [datum] odvolán z pozice člena představenstva. Zabýval se podobou logotypů, etiket, kapslí na láhve a pozvánek (odst. 10 odůvodnění napadeného rozsudku), e-mailovou komunikací mezi žalobkyní a manžely [příjmení], vyslechl žalobkyni, z jejíž výpovědi zjistil toliko, že její bratr [jméno] [příjmení] jí zprostředkoval kontakt s žalovanou, s níž se dohodla na zpracování předmětných děl vyjma pozvánek, ale další zjištění z její výpovědi neučinil, neboť tuto výpověď považoval za nevěrohodnou (z důvodů uvedených v odst. 15 odůvodnění napadeného rozsudku). Dále provedl důkaz výpovědí žalované v osobě předsedy představenstva [anonymizováno] [jméno] [příjmení], z níž zjistil, že se žalovaná s žalobkyní dohodly na zpracování loga, etiket i pečeti, [jméno] [příjmení] měl přesnou představu o podobě děl, jinak jeho výpověď rovněž považoval za nevěrohodnou (z důvodů uvedených v odst. 17 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Dále vyslechl svědkyni [jméno] [příjmení], z jejíž výpovědi zjistil, že tato zpracovala skicu koníka použitou do pečeti, obrázek hroznů připravila [anonymizováno] [příjmení], ve zbytku považoval jej výpověď rovněž za nevěrohodnou (z důvodů uvedených v odst. 19 napadeného rozhodnutí). Vyslechl svědky [anonymizováno] [jméno] [příjmení], která uvedla, že k návrhu koníka nakreslila hrozen a listy, dále bratra žalobkyně [jméno] [příjmení], který potvrdil, že žalobkyni seznámil s manžely [příjmení] a že žalobkyně obdržela návrh pečetě s koníkem. Dále soud prvního stupně ohledal a porovnal díla vyobrazená na str. 2 - 7 žaloby, výtisky grafických návrhů a variant od žalobkyně, kapsle předložené žalovanou, 2 CD nosiče předložené žalobkyní. Ustanovil znalcem z oboru školství a kultura, umění výtvarné, současné výtvarné umění, grafický a průmyslový design, typografie, písmo, reklama, vizuální a marketingová komunikace a ekonomika a odhady, současné výtvarné umění, grafický a průmyslový design, typografie, písmo, reklama, vizuální a marketingová komunikace [anonymizováno] [jméno] [příjmení], z jehož písemného posudku zjistil, že grafická činnost žalobkyně při tvorbě a zpracování předmětných děl dosahuje mimořádně kvalitní úrovně a vyznačuje se jedinečnou znalostí a technikou kaligrafie. Označil-li znalec žalobkyni za výlučnou autorku děl, soud prvního stupně z jeho znaleckého posudku nevycházel, neboť podle něj byla jasně prokázána spoluautorská činnost dalších osob. Soud prvního stupně konstatoval, že znalec nekriticky převzal výši nároků požadovaných žalobkyní a přiměřenou odměnu určil ve výši dvojnásobku odměny požadované žalobkyní. Soud prvního stupně znalce nevyslechl.

20. Předložila-li žalovaná znalecký posudek znalce z oboru ekonomika, odvětví ceny a odhady, specializace oceňování nehmotného majetku (know-how, goodwill, práva průmyslová, ochranné vzory) [anonymizováno] [jméno] [příjmení], soud prvního stupně tento důkaz považoval za běžnou listinu, neboť [anonymizováno] [příjmení] je znalcem pro oceňování nehmotného majetku, nikoli autorských děl. Dále prováděl důkazy prohlášeními osob zpracovávajících firemní grafiku a zprávami vinařství (odst. 26 odůvodnění napadeného rozsudku) k obvyklé ceně za tvorbu firemního loga a grafiky, vycházel též z dotazníkového šetření, které provedl [anonymizováno] [příjmení]. Dále provedl důkaz výpisem z databáze ochranných známek ÚPV a zjistil, že na základě přihlášky podané dne [datum] byla pro [anonymizováno] [jméno] [příjmení] zapsána grafická ochranná známka shodná či podobná s logotypem dle žaloby, dne [datum] podala přihlášku ochranné známky žalovaná, kombinovaná ochranná známka pro ni byla zapsána [datum] v podobě pečeti. Dále zjistil z faktury pro [právnická osoba], že tisk a finální úprava kapslí byla hotova dne [datum].

21. Odvolací soud vycházel z dikce ust. § 127 odst. 1 o. s. ř., dle které soud znalce vyslechne, pouze v odůvodněných případech se může spokojit s písemným znaleckým posudkem, proto doplnil dokazování o výslech znalce [anonymizována dvě slova] [jméno] [příjmení], [anonymizováno] a z jeho výpovědi zjistil, že znalec setrval na tom, že autorkou logotypu, etiket na láhve, kapslí i pozvánek je žalobkyně. Znalec vycházel z obsahu spisu zejména z obsahu CD nosiče a dvou výtisků grafických prvků obsahujících vývojové etapy vzniku loga, etiket a kapslí. Pro výlučné autorství žalobkyně mluví též její profesionálních školení a dokazuje je i neobvykle velké množství studií jednotlivých prvků. Nejde o běžnou designérskou rutinní práci, ale znalost kaligrafie, která je výjimečná. Osobu, která ke vzniku díla přispěla radou nebo i formulováním svého požadavku, nelze považovat za autora díla. Kvalita a podrobnost zadání nesnižuje náročnost a rozsah autorské práce. Kresebně vytvořenou ruční kaligrafii znalkyně převedla do vektorů za využití současných technologií. Kresebné a vektorové podklady pro logo včetně kapslí jsou součástí obrazové přílohy znaleckého posudku, obsahují velmi dobrou genezi vývoje autorky, ale žalovaná nedodala ani list, z něhož by byl patrný její přínos. U výslechu znalec setrval na tom, že přiměřená cena je [částka] za logotyp, [částka] za etikety, [částka] za kapsle a [částka] za pozvánky, přičemž nedokázal vysvětlit, z jakého důvodu cenu stanovil přesně ve výši dvojnásobku částky tvrzené žalobkyní.

22. Dále odvolací soud doplnil dokazování výslechem [anonymizováno] [jméno] [příjmení], který je zapsán v seznamu znalců, mimo jiné v oboru oceňování nehmotného majetku. Jelikož do tohoto oboru spadá oceňování duševního vlastnictví a oborem znalce je též oceňování ochranných známek, má odvolací soud za to, že [anonymizováno] [jméno] [příjmení] je kompetentní ke stanovení obvyklé ceny za zhotovení a licenci předmětných autorských děl. Odvolací soud vycházel z toho, že při provádění důkazu znaleckým posudkem předloženým účastníkem řízení, který má všechny zákonem stanovené náležitosti a obsahuje doložku znalce o tom, že si je vědom následků vědomě nepravdivého znaleckého posudku (jako je tomu v tomto případě), se postupuje, jak vyplývá z ustanovení § 127a o. s. ř. - stejně jako by se jednalo o znalecký posudek vyžádaný soudem. Má-li soud při rozhodování k dispozici dva znalecké posudky s rozdílnými závěry o stejné otázce, musí je zhodnotit v tom smyslu, který z nich a z jakých důvodů vezme za podklad svého rozhodnutí a z jakých důvodů nevychází ze závěrů druhého znaleckého posudku, pro tuto úvahu je třeba vyslechnout oba znalce (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2015 sp. zn. 21 Cdo 4543/2014). Z výpovědi znalce ve spojení s jeho písemným znaleckým posudkem, kterým provedl důkaz soud prvního stupně, odvolací soud zjistil, že [anonymizováno] [příjmení] stanovil obvyklou výši odměny za vyhotovení a licenci k užívání logotypu, etiket, kapslí a pozvánek na [částka] bez DPH s tím, že obvyklá struktura odměny za zhotovení a licenci k užívání je v tomto případě ve formě jednorázového plnění. Znalec není schopen stanovit výši obvyklé odměny za užití předmětných děl v době od [datum] do [datum] proto, že obvykle bývá odměna za vytvoření i za licenci sjednána jednorázově. Odměnu [částka] lze považovat za obvyklou za zhotovení licenčních děl včetně poplatku za užití díla jednorázově a navždy. Znalec nedokázal rozlišit, kolik z částky [částka] obvykle připadá na odměnu za zhotovení díla a kolik za souhlas s užitím díla. Znalec vycházel při stanovení obvyklé ceny z metodiky výpočtu autorských honorářů vydané [anonymizována tři slova] pocházející z let [rok] - [rok] i s vědomím, že tento dokument byl následně v roce [rok] zrušen [anonymizováno], a to proto, že jsou v ní ztělesněny zvyklosti z rozhodného časového období a vytvořili jej odborníci v daném oboru a dále oslovil sedm regionálních grafiků/grafických studií a výslednou cenu stanovil aritmetickým průměrem. Ze zpráv grafiků a z vlastní zkušenosti dovodil, že odměna za zhotovení i licenci je obvykle požadována ve formě jednorázového plnění. Znalec vycházel z toho, že v době vytvoření díla byla žalovaná začínajícím podnikem. Znalec nezohledňoval ceny veřejnoprávních subjektů, neboť tyto jsou vyšší oproti cenám soukromoprávních subjektů, neboť zahrnují náklady spojené s administrativou a časovým vytížením pracovníků povinným výběrovým řízením, které ceny navyšují.

23. Odvolací soud poté, co dospěl k závěru, že odvolání je podáno včas, osobou oprávněnou, má náležitosti podle § 205 odst. 1 o. s. ř. a odvolací důvody podle § 205 odst. 2 o. s. ř., přezkoumal napadený rozsudek, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a o. s. ř.), a po doplnění dokazování výslechy znalců (které byly navrženy již v průběhu prvostupňového řízení), dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně je částečně důvodné.

24. Soud prvního stupně vycházel z toho, že žalobkyně je autorkou všech předmětných děl, je tedy k podání žaloby aktivně legitimována. Dále dovodil, že účastnice uzavřely smlouvu o dílo, kterou lze podřadit pod ust. § 631 a násl. obč. zák. ve spojení s ust. § 61 AZ, když žalobkyně se zavázala zpracovat pro žalovanou logotyp, etikety a kapsle a žalovaná se zavázala dílo převzít. S ohledem na tvrzení stran (žalobkyně očekávala zaplacení 198.000 Kč, žalovaná očekávala platbu formou dvou kartonů vína) je dle soudu prvního stupně evidentní, že žádný z účastníků neočekával zpracování díla bezplatně. Dále vycházel z toho, že výše ceny sjednána nebyla a dle ust. § 634 odst. 1 obč. zák. žalobkyni náleží cena přiměřená, to je cena obvyklá při zohlednění místa, času, náročnosti a všech dalších podstatných kritérií. Dle § 61 AZ platí v tomto případě právní domněnka poskytnutí licence k účelu vyplývajícímu ze smlouvy o dílo a soud prvního stupně dovodil, že účastnice měly zájem na tom, aby žalovaná logotyp, etikety i kapsle užívala ke svým obchodním účelům, a to bez jakéhokoli geografického či časového omezení. Žaloba je tak dle soudu prvního stupně nedůvodná v části, kde se žalobkyně domáhala sankčního dvojnásobku odměny za logotyp, etikety a kapsle, pokud je žalovaná užívala na základě platné licence a ve zbytku soud prvního stupně žalobu zamítl z důvodu promlčení uplynutím tříleté obecné promlčecí doby (§ 101 obč. zák.). I kdyby nebyl nárok promlčen, bylo by nutné žalobu z podstatné části zamítnout, neboť přiměřená odměna činí [částka] (odst. 10 odůvodnění napadeného rozsudku) a požadavek je tak v rozsahu částky [částka] nedůvodný.

25. Ustanovení § 61 AZ zakotvuje domněnku zákonné účelové licence u děl vytvořených na základě smlouvy o dílo, kdy platí, že autor poskytl licenci k účelu vyplývajícímu ze smlouvy, není-li sjednáno jinak. Takovou smlouvu lze uzavřít i ústně či konkludentně, avšak musí mít náležitosti smlouvy o dílo. Podstatné náležitosti smlouvy o dílo dle ust. § 631 a násl. obč. zák. (které soud prvního stupně správně aplikoval vzhledem k ust. § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku) tvoří dohoda o předmětu smlouvy a poskytnutí úplaty za dílo. Sjednání ceny se řídí ustanoveními §§ 634 - 636 obč. zák. Podle ust. § 634 odst. 1 obč. zák. není-li výše ceny sjednána smlouvou nebo stanovena zvláštními předpisy, je třeba poskytnout cenu přiměřenou. Podle ustálené judikatury, zejména podle usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17. 5. 2017 sp. zn. 31 Cdo 1717/2015 uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 117/2018„ v období od 1. 1. 1992 do 31. 12. 2013 se zřetelem ke znění § 634 odst. 1 obč. zák. nebylo ujednání o výši ceny díla obligatorní náležitostí smlouvy o dílo (bez takové dohody smlouva vznikla), bylo-li dosaženo dohody o předmětu smlouvy a o tom že za provedení díla objednatel poskytne zhotoviteli odměnu (úplatu), aniž by musela být určena konkrétní částka“.

26. Problematiku výkladu právních úkonů účastníků řeší rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2011 sp. zn. 23 Cdo 3404/2008, z něhož vyplývá, že ustanovení § 35 odst. 2 obč. zák. (a § 266 obch. zák.) formulují výkladová pravidla, která ukládají soudu, aby případné pochybnosti o obsahu právního úkonu odstranil výkladem založeným na tom, že vedle jazykového vyjádření právního úkonu zachyceného slovně podrobí zkoumání i vůli (úmysl) jednajících osob. Jazykové vyjádření právního úkonu zachyceného ve smlouvě musí být proto vykládáno nejen prostředky gramatickými (z hlediska možného významu jednotlivých použitých pojmů), logickými (z hlediska vzájemné návaznosti použitých pojmů) či systematickými (z hlediska řazení pojmů ve struktuře celého právního úkonu). Kromě toho soud na základě provedeného dokazování posoudí, jaká byla skutečná vůle stran v době okamžiku uzavírání smlouvy, přičemž podmínkou k přihlédnutí k vůli účastníků je, aby nebyla v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření úkonu. Výkladem tak lze zjišťovat pouze obsah právního úkonu, nelze jím projev vůle doplňovat. Při nemožnosti zjištění hlediska subjektivního (úmysl jednajícího) tak přichází na řadu hlediska objektivní. Vždy (jak hlediska objektivní, tak subjektivní) se však musí brát náležitý zřetel ke všem okolnostem souvisejícím s projevem vůle, včetně jednání o uzavření smlouvy, praxe, kterou mezi sebou smluvní strany zavedly, jakož i následného chování stran, jestliže to povaha věci připouští. Soud prvního stupně poté, co vyslechl obě účastnice řízení, konstatoval, že žádná z účastnic neočekávala zpracování díla bezplatně, když žalobkyně očekávala zaplacení [částka] a žalovaná očekávala platbu formou dvou kartonů vína, přičemž za této situace dovodil uzavření smlouvy o dílo a vznik povinnosti žalované zaplatit cenu přiměřenou. Soud prvního stupně ale zcela pominul, že žalovaná tvrdila, že o odměně s žalobkyní vůbec nemluvili a dále, že [jméno] [příjmení] [jméno] [příjmení] řekl, že za dílo nebude žalobkyně nic chtít (č. l. 149e spisu). Z toho nelze dovodit, že bylo dosaženo dohody mezi účastnicemi o tom, že za provedení díla objednatelka poskytne zhotovitelce odměnu (úplatu), tudíž nelze ani dovodit, že by došlo k uzavření smlouvy o dílo bez ujednání výše ceny díla ve smyslu ust. § 634 odst. 1 obč. zák. Ustanovení § 634 obč. zák. řeší situaci, kdy se smluvní strany na ceně nedohodly, ale přesto považují smlouvu za uzavřenou, objednatel je tedy srozuměn s tím, že bude povinen platit cenu přiměřenou. Pokud by se však strany na ceně nedohodly pro rozpor o její výši, nedohodly by se na celém obsahu smlouvy a ta by vůbec nevznikla. Odvolací soud zdůrazňuje, že ve smyslu výše citované judikatury výkladem lze zjišťovat pouze obsah právního úkonu, nelze jím ale projev vůle doplňovat, což soud prvního stupně svým způsobem učinil, když konstatoval, že žalovaná neočekávala zpracování díla bezplatně.

27. Odvolací soud dospěl na rozdíl od soudu prvního stupně k závěru, že k uzavření platné smlouvy o dílo mezi účastnicemi řízení nedošlo, nedošlo tudíž ani ke vzniku nevyvratitelné domněnky poskytnutí licence k účelu vyplývajícímu ze smlouvy o dílo a žalovaná za této situace neoprávněně zasáhla do práv žalobkyně jako autorky díla, které tak vznikl nárok na vydání bezdůvodného obohacení podle § 40 odst. 4 AZ.

28. Soud prvního stupně správně vycházel z toho, že nebyla-li doba splnění dluhu dohodnuta ani jinak stanovena (§ 78 obč. zák.), začíná promlčecí doba běžet dnem následujícím poté, kdy vznikl dluh (např. rozhodnutí NS ze dne 30. 11. 1981 sp. zn. 3 Cz 99/81 uveřejněné pod č. R 28/1984 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu), a že majetkové nároky spojené s autorským právem se promlčují (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2008 sp. zn. 31 Cdo 3161/2008). Správně též aplikoval tříletou objektivní a dvouletou subjektivní promlčecí lhůtu ve vztahu k bezdůvodnému obohacení dle ust. § 107 obč. zák. a správně zjistil, že logotyp byl žalované předán nejpozději [datum], grafický návrh kapslí [datum] a etikety [datum], přičemž žaloba byla podána dne [datum].

29. Soud prvního stupně dále ale v rozporu s ust. § 243g odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ust. § 226 odst. 1 o. s. ř. nerespektoval právní názor dovolacího a odvolacího soudu, že pro počátek běhu objektivní promlčecí doby je rozhodný den, kdy k získání bezdůvodného obohacení skutečně (fakticky) došlo. Je-li tudíž poskytováno plnění bez právního důvodu postupně po dílčích částkách, objektivní promlčecí doba počíná běžet u každé zvlášť v okamžiku, kdy k plnění došlo. Každá z dílčích plateb plněných bez právního důvodu má tak svůj samostatný právní osud, promlčuje se samostatně a samostatně se rovněž posuzuje případné prodlení s jejím vydáním. Tyto principy se dle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2018 sp. zn. 30 Cdo 2191/2017 uplatní také v případě bezdůvodného obohacení vzniklého z důvodu neoprávněného užití autorského díla, kdy také toto bezdůvodné obohacení, příp. právo na jeho vydání vzniká postupně den po dni (každým dnem neoprávněného užití autorského díla), a tudíž se (po uplynutí subjektivní či objektivní promlčecí doby) též dnem po dni promlčuje. Nejvyšší soud označil za nesprávný názor odvolacího soudu v této věci, že právo na vydání bezdůvodného obohacení získaného neoprávněným užitím předmětného autorského díla po určitou dobu je jednotný nárok a navazující závěr, že dojde-li k promlčení„ základu“ tohoto práva, nelze je přiznat za další„ nepromlčené“ období. Odvolací soud však z názoru Nejvyššího soudu při svém rozhodování vychází a konstatuje tudíž, že nárok žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení získaného neoprávněným užitím autorských děl za období od [datum] (nikoli však za den [datum], neboť žaloba byla podána až [datum]) do [datum] promlčen není.

30. Pokud jde o výši bezdůvodného obohacení, dle konstantní judikatury„ vedle ochrany podle prvních dvou odstavců § 40 AZ se lze domáhat i náhrady škody a vydání bezdůvodného obohacení (pokud k němu došlo) podle obecných ustanovení občanského zákoníku. Na rozdíl od obecné úpravy však není třeba prokazovat skutečnou výši bezdůvodného obohacení, ale pouze doložit výši obvyklé odměny za získání licence v rozhodné době a vynásobit ji dvěma“ (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2016 sp. zn. 30 Cdo 5634/2015).

31. Pokud jde o výši obvyklé odměny za užití loga, etiket, kapslí a pozvánek, odvolací soud měl k dispozici dva znalecké posudky s odlišnými závěry, pokud jde o obvyklou odměnu za užití autorských děl, proto znalce [anonymizováno] [příjmení] i znalce [příjmení] [příjmení] vyslechl a dospěl k závěru, že přesvědčivým je znalecký posudek [anonymizováno] [příjmení], z něhož lze při rozhodování, pokud jde o výši obvyklé ceny za užití autorských děl, vycházet. [anonymizováno]. [příjmení] obvyklou cenu stanovil přesně ve výši dvojnásobku částky tvrzené žalobkyní, aniž dokázal vysvětlit, z jakého důvodu se tak stalo, což vyvolává značné pochybnosti o správnosti jeho znaleckého posudku. Znalec [příjmení] [příjmení] vycházel z metodiky zpracované [anonymizována tři slova] a provedl také dotazníkové šetření u sedmi subjektů zabývajících se grafickými pracemi a dále správně vycházel z toho, že žalobkyně díla zhotovila jako začínající designérka pro začínající vinařství, zjišťoval tedy, za jakou cenu by díla zhotovila menší grafická studia. Vycházel-li znalec [příjmení] z cen za grafické práce placených veřejnoprávními subjekty, jednak ani nevysvětlil, jak přesně k výsledné obvyklé ceně dospěl v souvislosti s částkami hrazenými veřejnoprávními subjekty a chybně nepřihlédl k tomu, že v tomto sporu jde o dva soukromoprávní subjekty, tudíž je určujícím pro stanovení obvyklé ceny to, jakou cenu by platil jiný soukromoprávní subjekt za dílo podobné dílu žalobkyně.

32. Odvolací soud neakceptoval návrh žalobkyně, aby při stanovení výše obvyklé odměny vycházel z obou znaleckých posudků a stanovil výši obvyklé odměny v polovině výsledků zjištěných oběma znalci, neboť znalecký posudek [anonymizováno] [příjmení] v části stanovení obvyklé odměny považuje za nepřesvědčivý a nedostatečně odůvodněný. Odvolací soud si je vědom, že odborné závěry znaleckého posudku nepodléhají hodnocení soudem podle § 132 o. s. ř. (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 9. 2009 sp. zn. 22 Cdo 1810/2009), považuje znalecké posudky [anonymizováno] [příjmení] a [anonymizováno] [příjmení] za jedny z důkazních prostředků a hodnotil však přesvědčivost posudků, logické odůvodnění jejich závěrů a soulad s ostatními důkazy, zabýval se otázkou, zda závěry posudků jsou náležitě odůvodněny, zda jsou podloženy obsahem nálezů, zda bylo přihlédnuto ke všem skutečnostem, s nimiž bylo třeba se vypořádat, zda závěry posudků nejsou v rozporu s výsledky ostatních důkazů a zda odůvodnění znaleckých posudků odpovídá pravidlům logického myšlení (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2011 sp. zn. 22 Cdo 1561/2010).

33. Znalec se nesmí ve znaleckém posudku omezit na podání odborného závěru, nýbrž z jeho posudku musí mít soud možnost seznat, ze kterých zjištění v posudku znalec vychází, jakou cestou k těmto zjištěním dospěl a na základě jakých úvah dospěl ke svému závěru (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 8. 2009 sp. zn. 30 Cdo 352/2008). Znalecký posudek [anonymizováno] [příjmení] není přesvědčivý, neobsahuje logické odůvodnění závěrů o výši obvyklé odměny a znalec nedokázal své závěry obhájit ani u svého výslechu, závěry k obvyklé odměně nejsou podloženy obsahem nálezu a tento je v rozporu se znaleckým posudkem [anonymizováno] [příjmení], který naopak je přesvědčivý, logicky odůvodněný a z něhož lze seznat, z jakých podkladů znalec při stanovení výše obvyklé odměny vycházel.

34. Žalobkyně v odvolání polemizuje se soudem prvního stupně, pokud dovodil, že žalobkyně je spoluautorkou, nikoli výlučnou autorkou jednotlivých děl. Z ustanovení § 8 odst. 1 AZ vyplývá, že právo autorské k dílu, které vzniklo společnou tvůrčí činností dvou nebo více autorů do doby dokončení díla jako dílo jediné (dílo spoluautorů), přísluší všem spoluautorům společně a nerozdílně. Na újmu vzniku díla spoluautorů není, lze-li výsledky tvůrčí činnosti jednotlivých spoluautorů do díla odlišit, pokud tyto nejsou způsobilé samostatného užití. Podle odstavce 2 § 8 AZ spoluautorem není ten, kdo ke vzniku díla přispěl pouze poskytnutím pomoci nebo rady technické, administrativní nebo odborné povahy nebo poskytnutím dokumentačního nebo technického materiálu, anebo kdo pouze dal ke vzniku díla podnět. Pojmovým znakem spoluautorství je tvůrčí spolupůsobení několika osob při zrodu díla a vznik jednotného a nedílného díla jako výsledek společné tvůrčí práce. Spoluautorství nevznikne z každého spolupůsobení při zrodu díla, toto spolupůsobení na vznik díla musí být tvůrčí povahy ve smyslu autorského práva. Z tohoto hlediska musí být rovnocenné. Není spoluautorem ten, kdo poskytl autorovi výlučně pomoc technickou či administrativní. Za spoluautora proto nelze považovat ani toho, kdo autorovi poskytl jen faktografii, kterou autor sám ztvárnil do povahy díla, pokud ovšem sestavení faktografie nepředstavovalo tvůrčí autorskou činnost (rozhodnutí NS ČSR ze dne 30. 9. 1982 sp. zn. 3 Cz 49/81). Tvůrčí činnost pak lze charakterizovat jako činnost spočívající ve vytvoření něčeho nehmotného s tím, že dosažení tohoto výsledku závisí na osobních vlastnostech tvůrce, bez nichž by tento výtvor vůbec nebyl dosažen. Zvláštními osobními vlastnostmi autora díla je zejména schopnost tvořit, což je schopnost jeho ducha, a to konkrétně tvořit umělecky. S touto schopností bývá spojeno i nadání (talent), fantazie a jiné prvky patřící mezi osobní vlastnosti, které si lidský duch přináší do běžného života a které rovněž nabývá např. životní praxí, vzděláním, životní zkušeností apod. K výkonu tvůrčí činnosti je zapotřebí i bohatost fantazie, inspirace a často i intuice, tvůrčí prostředí, tvůrčí klid nebo naopak tvůrčí vzruch apod., někdy i potřeba tvůrčí svobody. Právě z povahy zvláštních osobních vlastností vyplývá, že duševní plod tvorby, k níž byly tyto zvláštní osobní vlastnosti člověka využity, je povahově a pojmově neoddělitelným tvůrčím projevem individualizovaného lidského ducha formujícího samu osobnost. Proto je i samo vytvoření, resp. tvorba díla tvůrčí činností nezaměnitelného osobního rázu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2015 sp. zn. 30 Cdo 360/2015).

35. Odvolací soud má na rozdíl od soudu prvního stupně za to, že žalobkyně je výlučnou autorkou loga, etiket a kapslí, neboť spolupůsobení manželů [příjmení], příp. [jméno] [příjmení] při vytváření děl nepovažuje za tvůrčí spolupůsobení těchto osob při vzniku díla a výsledek nelze považovat za výsledek společné tvůrčí činnosti, neboť z provedeného dokazování je zřejmé, že díla vytvářela žalobkyně sama dle pokynů [anonymizováno] [příjmení], příp. dle materiálů poskytnutých žalovanou. Spolupůsobení manželů [příjmení] při vzniku děl, kdy sdělovali žalobkyni své představy o podobě děl a předávali pokyny, poskytli materiály v podobě nákresu koníka, případně hroznu vína, listu, nelze považovat za tvůrčí činnost ve smyslu výše naznačeném. Žalovaná přestože byla soudem prvního stupně k tomu vyzvána, nepředložila jedinou skicu, z níž by mohlo být patrné, jak ke vzniku logotypu spoluautorsky přispěly osoby odlišné od žalobkyně, a to na rozdíl od žalobkyně, která předložila obrazové podklady a podklady na CD nosiči, z nichž je patrný vývoj předmětných děl. Poskytnutí kresby koníka, hroznu, příp. listu považuje odvolací soud za technickou pomoc žalobkyni, která dílo vytvořila samostatně na základě svých profesionálních znalostí, mimořádného výtvarného citu a po poctivém hledání nejlepšího ztvárnění zadaného úkolu.

36. Pokud jde o pozvánky, soud prvního stupně konstatoval, že žalobkyni se nepodařilo řádně tvrdit ani prokázat objednání či užití těchto pozvánek žalovanou. Žalobkyně svým odvoláním tento závěr soudu prvního stupně nikterak nezpochybňovala. Z celkového požadavku žalobkyně na zaplacení bezdůvodného obohacení představuje nárok na zaplacení bezdůvodného obohacení získaného užitím pozvánek 1,5 %, což činí při dvojnásobku obvyklé odměny [částka] z částky [částka], což je dvojnásobek obvyklé odměny stanovené znalcem [příjmení] [příjmení]. Žalobkyni proto přísluší na bezdůvodném obohacení získaném užíváním loga, etiket a kapslí [částka].

37. Obvyklá odměna za vytvoření i licenci (logo, etikety, kapsle) činí [částka], avšak znalec nebyl schopen určit, kolik z této částky připadá obvykle na odměnu za vytvoření díla a kolik na odměnu za souhlas s užitím ani nebyl schopen stanovit výši obvyklé odměny za užití předmětných děl v období od [datum] do [datum] proto, že obvykle se tato odměna sjednává jednorázově a navždy. Pokud se žalobkyně domáhala vydání bezdůvodného obohacení za období od [datum] do [datum] a tento nárok žalobkyně není dle názoru Nejvyššího soudu promlčen, přičemž obvyklá odměna za získání licence činí [částka], její dvojnásobek [částka], je žaloba důvodná v rozsahu [částka].

38. Námitkami žalobkyně stran nesprávného právního režimu smlouvy uzavřené mezi účastnicemi a nesprávné aplikace promlčení na tuto věc se odvolací soud s ohledem na svůj právní názor, že smlouva mezi účastnicemi uzavřena nebyla a že je třeba vycházet z názoru Nejvyššího soudu, že nárok žalobkyně uplatněný žalobou promlčen není, podrobněji nezabýval. Odvolací soud však považuje za potřebné uvést, že vznikla-li by mezi účastnicemi smlouva, nebylo by ji možné posoudit jako smlouvu o dílo dle ust. § 536 obch. zák., neboť žalobkyně zde nevystupovala jako podnikatelka při své podnikatelské činnosti, když oprávnění k podnikání získala až v roce 2010. Žalobkyně se dovolává ustanovení § 3a obch. zák., které stanoví, že povaha nebo platnost právního zákona není dotčena tím, že určité osobě je zakázáno podnikat nebo že nemá oprávnění k podnikání, z něhož dovozuje možnost aplikace obchodního zákoníku na vztah mezi účastnicemi. Toto ustanovení se vztahuje na případy, kdy určitá osoba vykonává činnost, k níž je nutné podnikatelské oprávnění, bez tohoto oprávnění, dále kdy osoba podnikatelské oprávnění má, ale svým faktickým výkonem činnosti rozsah podnikatelského oprávnění překračuje či osoba, které byl uložen trest zákazem podnikatelské činnosti, přesto tuto činnost vykonává. O žádnou z těchto situací se u žalobkyně nejedná, neboť žalobkyně pro žalovanou prováděla činnost, k níž nebylo nutné podnikatelské oprávnění. Žalobkyně získala oprávnění k podnikání až v roce [rok], tedy poté, co v roce [rok] díla zhotovila. Není tedy žádný důvod aplikovat na vztah mezi účastnicemi obchodní zákoník.

39. Dále se odvolací soud zabýval oprávněností požadavku žalobkyně na zaplacení úroků z prodlení. Jelikož žalobkyně požadovala bezdůvodné obohacení získané neoprávněným užitím autorských děl za období od [datum] (její požadavek byl oprávněný až od [datum]) do [datum], dospěl odvolací soud k závěru, že žalovaná se dostala do prodlení se zaplacením částky [částka] od [datum] a podle ust. § 1970 o. z. jí vznikla povinnost zaplatit zákonný úrok z prodlení, který ve smyslu nařízení vlády č. 351/2013 Sb. odpovídá ročně výši reposazby stanovené ČNB pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 % bodů. Požadavek žalobkyně na zaplacení 7,75% úroku z prodlení tedy nedosahuje ani výše, která je dle nařízení vlády možná a je tedy oprávněný.

40. Z výše uvedených důvodů odvolací soud podle ust. § 220 odst. 1 písm. b) o. s. ř. po doplnění dokazování rozsudek soudu prvního stupně částečně ve věci samé v odstavci I. výroku změnil tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni 82.617 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 7,75 % ročně od 1. 1. 2014 do zaplacení do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. Ve zbylé části, tedy v té části odstavce I. výroku, pokud jím byla zamítnuta žaloba v rozsahu částky 313.383 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 7,75 % ročně od 1. 1. 2014 do zaplacení a v rozsahu úroku z prodlení ve výši 7,75 % ročně z částky 396.000 Kč od 16. 5. 2012 do 31. 12. 2013, pak rozsudek soudu prvního stupně podle ust. § 219 o. s. ř. jako správný potvrdil.

41. Vzhledem k částečné změně rozhodnutím ve věci samé rozhodl odvolací soud nově o nákladech řízení u soudu prvního stupně, přičemž přihlédl též k odvolání žalobkyně proti výroku o nákladech řízení a ke skutečnosti, že žalobkyně se dovolávala aplikace ust. § 142 odst. 3 o. s. ř. ve svůj prospěch a přiznání plné náhrady nákladů řízení. Z ust. § 142 odst. 3 o. s. ř. vyplývá, že i když měl účastník ve věci úspěch jen částečný, může mu soud přiznat plnou náhradu nákladů řízení, měl-li neúspěch v poměrně nepatrné části nebo záviselo-li rozhodnutí o výši plnění na znaleckém posudku nebo úvaze soudu. Přestože v tomto případě záviselo rozhodnutí soudu o výši plnění na znaleckém posudku, dospěl odvolací soud k závěru, že předpoklady pro aplikaci ust. § 142 odst. 3 o. s. ř. ve prospěch žalobkyně zde nejsou, neboť uplatňovaná výše nároku se v důsledku zjevného nadsazení ocitla v extrémním rozporu s jeho reálnou hodnotou. Žalobkyně se totiž domáhala zaplacení částky [částka] a přiznána jí byla částka toliko [částka], svůj nárok tedy navýšila téměř pětinásobně. Odvolací soud přihlédl k tomu, že žalovaná byla v důsledku extrémně nadsazené částky uplatněné žalobou úspěšná velkou měrou a nepřiznání nákladů řízení ve výši dané nadsazeným požadavkem žalobkyně by bylo vůči žalované podle názoru odvolacího soudu nespravedlivé (nález Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2013 sp. zn. I. ÚS 2881/12). Dále dospěl odvolací soud k závěru, že odvolání žalobkyně, pokud směřovalo proti výroku o nákladech řízení, je částečně důvodné, pokud žalobkyně namítala, že žalované neměla být přiznána odměna za úkony právní služby z [datum], [datum], závěrečný návrh bez datace a vyjádření z [datum]. Písemné podání ve věci samé z [datum] bylo učiněno dne, kdy se uskutečnilo jednání, žalovaná mohla obsah tohoto podání přednést u jednání, a proto odvolací soud náklady vynaložené na tento úkon právní služby nepovažuje za účelné. V podstatě totéž se týká podání žalovaného ze dne [datum], které bylo učiněno téhož dne, kdy proběhlo jednání soudu. Rovněž písemný závěrečný návrh je zdvojením vyúčtování úkonu, jenž byl učiněn na soudním jednání dne [datum]. Pokud jde o údajné vyjádření k věci z [datum], nejde o vyjádření k věci samé, nýbrž toliko o sdělení, že nedošlo k uzavření smíru. Oproti soudu prvního stupně, který považuje za účelných 49 úkonů právní služby, má odvolací soud za to, že za účelně vynaložené náklady lze považovat toliko náklady za 45 úkonů právní služby po 9.900 Kč se 47 režijními paušály, když ve dvou případech jednání soudu přesáhlo svou délkou 2 hodiny, k tomu přísluší žalované náhrada ztráty času ve výši 4.950 Kč, odměna za 2 úkony v poloviční výši za jednání soudu, při nichž došlo pouze k vyhlášení rozhodnutí 2× 4.950 Kč, cestovné 901,24 Kč a ztráta času 400 Kč, celkem 475.751,24 Kč, z čehož DPH činí 99.907,76 Kč. K tomu je třeba přičíst náklady na znalecký posudek [anonymizováno] [příjmení] vynaložené žalovanou ve výši 25.000 Kč, což činí celkem 600.659 Kč. Žalovaná měla převažující úspěch ve sporu ze 79,1 %, náleží jí tedy podle ust. § 142 odst. 2 o. s. ř. 58,2 % z celkových nákladů řízení, což činí 349.583,50 Kč (odstavec III. výroku rozsudku odvolacího soudu).

42. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 224 odst. 1 ve spojení s ust. § 142 odst. 2 o. s. ř. V odvolacím řízení měla žalovaná náklady ve výši 37.026 Kč, což představuje odměnu za 3 úkony právní služby a 9.900 Kč se třemi režijními paušály po 300 Kč včetně DPH 6.426 Kč. Úspěch v odvolacím řízení je stejný jako v řízení prvostupňovém, tedy 79,1 %, žalované proto náleží na nákladech odvolacího řízení 58,2 %, tedy částka 21.550 Kč (odstavec IV. výroku rozsudku odvolacího soudu).

43. Státu vznikly s odvolacím řízením náklady na znalečném [anonymizováno] [příjmení] ve výši [částka] a znalečném [anonymizováno] [příjmení] [částka], celkem [částka] O těchto nákladech bylo rozhodnuto podle ust. § 148 odst. 1 o. s. ř. tak, že podle výsledku řízení byla žalobkyni uložena povinnost zaplatit z nich 79,1 % a žalované 20,9 %. Žalobkyni byla proto uložena povinnost zaplatit České republice na nákladech odvolacího řízení [částka] a žalované [částka], oběma do tří dnů od právní moci rozsudku na účet Vrchního soudu v Olomouci (odstavce V. a VI. rozsudku).

Poučení