4 To 91/02
Právní věta
I. Ustanovení § 89 odst. 13 tr. zák. o věci, účinného od 1. ledna 2002, se vztahuje i na cenné papíry. Peníze ve své hmotné podobě jako platební prostředek jsou věcí v uvedeném právním smyslu a tuto povahu neztrácejí v porovnání s penězi na hotovosti při jejich dočasném převedení do nehmotné podoby v době, kdy jsou vedeny jako peníze na účtu, navíc za situace, kdy stále existuje jejich hmotný ekvivalent. Za věc je třeba považovat i všechny cenné papíry, a to nejen listinné cenné papíry, ale i cenné papíry zaknihované, které existují pouze jako záznam na nosiči informací ve Středisku cenných papírů a nemají nějakou hmotnou podobu. Proto věcí v uvedeném právním smyslu jsou i peníze na účtu.
II. Peníze (finanční prostředky) vyplacené jako opční prémie jsou „věcí“ ve smyslu znaku skutkové podstaty trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1 tr. zák., jsou-li na základě příkazu k úhradě daného obžalovaným placeny převodem příslušných částek z účtu u jedné banky na účet druhé banky, tedy bezhotovostním převodem.
III. Otázka, zda a v jakém rozsahu obžalovaný způsobil svým jednáním škodu ve smyslu § 89 odst. 11 tr. zák., je otázkou viny, a proto soud rozhodující v trestním řízení není vázán rozhodnutím soudu v jiném řízení, např. rozhodčího soudu.
Citované zákony (33)
- Trestní zákon, 140/1961 Sb. — § 10 § 10 odst. 1 písm. c § 12 odst. 1 § 9 odst. 1 § 67 odst. 1 písm. c § 67 odst. 1 písm. d § 89 odst. 11 § 89 odst. 12 § 89 odst. 13 § 89 odst. 16 § 125 odst. 1 § 127 odst. 1 +8 dalších
- o trestním řízení soudním (trestní řád), 141/1961 Sb. — § 11 odst. 1 písm. b § 2 odst. 6 § 9 odst. 1 § 160 odst. 1 § 226 § 254 odst. 1 § 258 odst. 1 písm. b § 258 odst. 1 písm. d § 259 odst. 1 § 259 odst. 5
- Občanský zákoník, 40/1964 Sb. — § 41a odst. 2 § 123
- Obchodní zákoník, 513/1991 Sb. — § 66 odst. 2
Rubrum
Cizí věc jako znak skutkové podstaty trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1 tr. zák., škoda a její výše ve smyslu § 89 odst. 11, odst. 12 tr. zák. I. Ustanovení § 89 odst. 13 tr. zák. o věci, účinného od 1. ledna 2002, se vztahuje i na cenné papíry. Peníze ve své hmotné podobě jako platební prostředek jsou věcí v uvedeném právním smyslu a tuto povahu neztrácejí v porovnání s penězi na hotovosti při jejich dočasném převedení do nehmotné podoby v době, kdy jsou vedeny jako peníze na účtu, navíc za situace, kdy stále existuje jejich hmotný ekvivalent. Za věc je třeba považovat i všechny cenné papíry, a to nejen listinné cenné papíry, ale i cenné papíry zaknihované, které existují pouze jako záznam na nosiči informací ve Středisku cenných papírů a nemají nějakou hmotnou podobu. Proto věcí v uvedeném právním smyslu jsou i peníze na účtu. II. Peníze (finanční prostředky) vyplacené jako opční prémie jsou „věcí“ ve smyslu znaku skutkové podstaty trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1 tr. zák., jsou-li na základě příkazu k úhradě daného obžalovaným placeny převodem příslušných částek z účtu u jedné banky na účet druhé banky, tedy bezhotovostním převodem. III. Otázka, zda a v jakém rozsahu obžalovaný způsobil svým jednáním škodu ve smyslu § 89 odst. 11 tr. zák., je otázkou viny, a proto soud rozhodující v trestním řízení není vázán rozhodnutím soudu v jiném řízení, např. rozhodčího soudu.
Výrok
Z odůvodnění: Rozsudkem Krajského soudu v P. ze dne 10.10.2002, sp. zn. 3 T 10/2001 byli obžalovaní JUDr. P., Mgr. N. a Ing. D. podle § 226 písm. b) TrŘ zproštěni obžaloby Krajského státního zastupitelství v P. ze dne 3.8.2001, sp. zn. 2 KZv 46/98, podle které JUDr. P. v postavení náměstka generálního ředitele a posléze i člena představenstva Kreditní banky, a.s. P. a Mgr. N. v postavení náměstka generálního ředitele a člena představenstva této banky, oba jako osoby jednající za a.s. Plzeň a ing. D. v postavení člena představenstva obchodní společnosti M., a.s. jako osoba jednající za M., a.s., s pohnutkou vytvořit nesprávné a příznivější účetní údaje o stavu jmění banky nejprve dne 20.12.1994 v P. uzavřeli celkem 27 smluv o úplatném převodu cenných papírů evidovaných v bance pod čísly 13/1 až 13/27, ve kterých předstírali, že Kreditní banka, a.s. P., prodává a M., a.s. kupuje 309 akcií Armabetonu, 1979 akcií Barum Holding, 498 akcií CEVA P., 4 024 akcií FINOP, 2 940 akcií Frigera, 8 377 akcií Investiční banky, 9 933 akcií ČEZ, 10 akcií Čokoládoven, 2 556 akcií DEZA, 2507 akcií Západočeských dřevařských závodů, 68 akcií Elektro Praga, 139 akcií FATRA, 2 000 akcií MS Tepláren, 60 akcií SETUZA, 3758 akcií Sklo- Union, 1 580 akcií Škoda Plzeň, 2225 akcií Teplárny Trmice, 2 220 akcií Vinařských závodů Starý Plzenec, 100 akcií 1. IF Živnobanka, 1 615 akcií SPAS (Spořitelní privatizační), 4 070 akcií Komerční banka IF, 100 akcií PIF, 24 458 akcií České spořitelny, dalších 71 649 akcií České spořitelny, 11 716 akcií Komerční banky, dalších 381 akcií Komerční banky a 437 akcií Živnostenské banky, jakož i že každý jednotlivý prodej cenných papírů je vázán na odkládací podmínku budoucího projevu vůle prodávajícího učiněného do 20.6.1995, přičemž za tato práva opce zaplatila Kreditní banka, a.s., P. M., a.s. dne 1.2.1995 jako opční prémie úhrnnou částku 20 389 310,39 Kč, k převodu cenných papírů však dojít nemělo a skutečně nedošlo. Dále ke všem těmto cenným papírům uzavřeli s datem 25.1.1995 opět v P. dalších 27 smluv o úplatném převodu cenných papírů v bance evidovaných pod čísly 14/1 až 14/27 s totožným předmětem obchodu a se stejnou kupní cenou, v nichž předstírali, že vlastníkem cenných papírů je M., a.s. jako strana prodávající, že cenné papíry tentokrát kupuje Kreditní banka, a.s. P. a že M., a.s. náleží ke každé smlouvě do 20.6.1995 právo opce, avšak sjednali opční prémie vždy jen ve výši přibližné poloviny předchozích opčních prémií, takže 7.2.1995 a 27.2.1995 vrátil M., a.s. Kreditní bance, a.s. P. částku úhrnem o 10 198 712,19 Kč nižší, než 1.2.1995 obdržel, k převodu cenných papírů však dojít nemělo a skutečně nedošlo, všichni tři jmenovaní tím Kreditní banku, a.s. Plzeň zavázali darovat obchodní společnosti M., a.s. peněžní částku 10 190 598,20 Kč, tvořenou rozdílem mezi opčními prémiemi ze smluv č. 13/1 až 13/27 a ze smluv č. 14/1 až 14/27 a závazek darování zmíněnými opčními smlouvami zakryli, čímž měli spáchat JUDr. P. a Mgr. N. trestný čin zpronevěry podle § 248 odst. 1, odst. 4 TrZ, Ing. D. pomoc k tomuto trestnému činu podle § 10 odst. 1 písm. c) k § 248 odst. 1, odst. 4 TrZ. Své rozhodnutí Krajský soud odůvodnil tím, že ze všech důkazů, které měl k dispozici, mohl učinit jednoznačná skutková zjištění, která odpovídala popisu skutku v žalobním návrhu. Složitější a stěžejní otázkou podle Krajského soudu byla otázka, zda se obžalovaní popsaným jednáním dopustili žalovaného trestného činu, či jím mohli naplnit znaky jiného trestného činu. Poukázal na to, že objektem trestného činu zpronevěry je především vlastnictví věci, předmětem je tedy věc, která byla pachateli svěřena, v tomto případě šlo nepochybně o peníze použité k zaplacení opčních prémií. Z hlediska výkladu zákona však podle Krajského soudu v tomto případě nešlo o věc svěřenou, neboť věc je svěřena pachateli, jestliže je mu odevzdána do faktické moci (do držení) s tím, aby s věcí nakládal určitým způsobem. Jako trestný čin zpronevěry by tedy bylo možno podle Krajského soudu hodnotit jen přisvojení si cizích svěřených věcí, nikoliv jiných majetkových hodnot. Takovými věcmi by mohly být např. peníze v hotovosti, zlato, listinné cenné papíry, pokud je banka převzala do bankovní úschovy či správy anebo je má ve svém majetku jako součást aktiv. Vklady občanů na účtech a vkladních knížkách nejsou svěřenými věcmi, protože vložené peníze přecházejí do majetku banky, která s nimi může volně disponovat a využít ke svému podnikání. Mezi vkladatelem a bankou vzniká závazkový právní vztah, na jehož základě má vkladatel vůči bance pohledávku, která je chráněna ustanoveními o poškozování věřitele podle § 256 TrZ a zvýhodňování věřitele podle § 256a TrZ. Základní položkou všech pasiv, s nimiž banka hospodaří a které využívá ke svému podnikání, jsou podle Krajského soudu totiž vklady fyzických a právnických osob ukládané do banky na různé typy účtů a na vkladní knížky. Proto pokud osoby odpovědné za činnost banky svým úmyslným jednáním způsobí ztrátu likvidity banky, mohly by být postiženy pouze podle ustanovení § 256 TrZ, pokud by bylo prokázáno, že poškodí, zatají, zcizí nebo odstraní část majetku v podobě různých pochybných převodů majetku a jiných majetkových dispozic, které se navenek mohou projevit jako provedené v souladu s hospodářskými pravidly. Dále Krajský soud poukázal na to, že ze znaleckého posudku Ing. J. jednoznačně vyplývá, že banka vynaložila částku cca 10 mil. Kč účelně. To, že nedošlo při uzavření opčních smluv ke škodě, zcela jednoznačně podle Krajského soudu potvrdil přibraný znalec a nepřímo to potvrzuje i rozhodčí nález Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky v Praze ze dne 17.6.2002, sp. zn. Rsp 102/02, jímž byla zamítnuta žaloba správkyně konkursní podstaty Kreditní banky proti S. I. (ČR) a.s. (dříve M., a.s., Praha) na zaplacení částky 10 190 598 Kč. Podle Krajského soudu proto chybí způsobení škody jako zákonného znaku skutkové podstaty nejen žalovaného trestného činu, ale i jiného trestného činu, pod kterou by formálně šlo žalované jednání podřadit. Podle Krajského soudu státním zástupcem navrhovanou kvalifikovanou skutkovou podstatu trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1, odst. 3 písm. a) TrZ v tomto případě nelze vůbec užít, když v případě obžalovaného JUDr. P. a Mgr. N. se nejedná o osoby, které mají zvlášť uloženou povinnost hájit zájmy poškozeného. Krajský soud rovněž poukázal na to, že z průběhu dokazování zcela jednoznačně vyplynulo, že motivem či pohnutkou jednání obžalovaných JUDr. P. a Mgr. N. byla snaha o vyvedení banky z krize, kterou oni v podstatě nezavinili, rozhodně se nepodařilo prokázat, že by obžalovaní měli v úmyslu si přisvojit cizí věc, která jim byla svěřena. U obž. Ing. D. se podle Krajského soudu nepodařilo prokázat taktéž úmysl pomoci obžalovaným spáchat uvedený trestný čin. Dále Krajský soud poukázal na to, že výše opčních prémií za zřízení práva opce je obvyklou náležitostí smlouvy, ve které se toto právo zřizuje. V daném případě byla opční prémie podle znalce nastavena správně. Cílem nebyl odliv finančních prostředků z banky, ale snaha o záchranu banky, tak jak uvedli obžalovaní, svědci a znalci. Podle Krajského soudu uzavřené opční smlouvy č. 13/1 až 13/27 a 14/1 až 14/27 i nastavené v nich opční prémie byly kvalitní, uzavřené v souladu s ekonomickými pravidly i se zákonem. Obžalovaní tyto smlouvy neuzavřeli v úmyslu přisvojit si cizí věc, která jim byla svěřena, ale byly nutným důsledkem snahy řešení nepříznivé ekonomické situace banky. Uzavření citovaných smluv bylo provedeno řádně v souladu se zákonem, odsouhlaseno představenstvem banky i majoritních akcionářů Kreditní banky, a.s. P., všechny smlouvy byly řádně zaúčtovány. Vyvedení cenných papírů z banky tímto způsobem bylo konzultováno i s auditorem a bankovním dozorem ČNB. Podle Krajského soudu je nelogické, aby opční smlouvy uzavřené s M., a.s. byly simulované, když podle těchto smluv na jedné straně inkasoval a na druhé straně vyplatil též opční prémii. Nic na tom podle Krajského soudu nemění skutečnost, že nedošlo k vlastnímu převodu cenných papírů. Na základě těchto skutečností pak soud dospěl k závěru, že jednání obžalovaných nevykazuje znaky žalovaného trestného činu a ani jiných trestných činů. Z výše uvedených důkazů mohl Krajský soud dospět jen k závěru, že obžalovaní JUDr. P. a Mgr. N. svým jednáním nezpůsobili jinému škodu a že obžalovaný Ing. D. těmto osobám neposkytl žádnou pomoc při spáchání trestného činu. Státní zástupce Krajského státního zastupitelství v P. podal proti tomuto rozsudku odvolání v zákonné lhůtě v neprospěch obžalovaných JUDr. P., Mgr. N. a Ing. D., které zaměřil do všech výroků napadeného rozsudku. Namítl v něm, že Krajský soud v Plzni svůj závěr o absenci úmyslného zavinění na straně obžalovaných JUDr. P. a Mgr. N. opřel o nesprávné řešení předběžné otázky o tom, zda smlouvy o úplatném převodu cenných papírů s právem opce označené čísly 13/1 až 13/27 byly smlouvami zastřenými či nezastřenými. Závěr Krajského soudu, že opční smlouvy nebyly simulovanými právními úkony a že v tomto směru nebyl proveden žádný důkaz, označil za nesprávný. Krajský soud se nevypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí, zejména s výpovědí obžalovaných JUDr. P. a Mgr. N. Podle státního zástupce obžaloba je ve shodě s výpověďmi obžalovaných JUDr. P. a Mgr. N., že vůle Kreditní banky P. nesměřovala k uzavření obchodu s cennými papíry a že právo opce Kreditní banka P. využít nechtěla, obžalovaní sledovali jimi pouze ten záměr (resp. účel, pohnutku), aby navenek deklarovali, že cenné papíry neztratily svoji hodnotu, a aby nemuseli přiznat povinnost Kreditní banky vytvářet opravné položky. Jinak řečeno, obžalovaní JUDr. P. a Mgr. N. od počátku věděli, že uvedené smlouvy nejsou opčními smlouvami, protože o využití práva opce se vůbec neuvažovalo. Opční smlouvy byly právními úkony simulovanými. Konstrukce smluv vylučovala, aby cenné papíry banka M. prodala, pokud by přece jen banka své právo opce uvedené v listinách o úplatném převodu cenných papírů s právem opce č. 13/1 až 13/27 využila, stal by se M. vlastníkem cenných papírů a využil by své právo opce plynoucí ze smluv označených č. 14/1 až č. 14/27 a cenné papíry Kreditní bance vrátil. Úvahy soudu o tom, že smlouvy o úplatném převodu cenných papírů s právem opce sjednanou výší opční prémie vyhovují obecně uznávaným ekonomickým parametrům a svým obsahem zákonným požadavkům § 13 až § 16 zákona č. 591/1992 Sb., o cenných papírech, v aktuálním znění („CenP“), odrážejí podle odvolatele jen formální stránku těchto smluv, nikoliv skutečnou vůli. Podle názoru odvolatele pohnutka obžalovaných JUDr. P. a Mgr. N. našla svoji realizaci v úmyslném jednání, kterým obstarali listiny o úplatném převodu cenných papírů s právem opce, označené pracovními čísly 13/1 až 13/27, potažmo účetní dokumenty, jimiž by banka mohla zastírat, že nemá povinnost účtovat opravné položky k dotčeným aktivům – cenným papírům. Zavázali v nich Kreditní banku k výplatě souhrnu opčních prémií. Projev vůle obžalovaných JUDr. P. a Mgr. N. uzavřít kupní smlouvu, jejímž předmětem byly nepravdivé účetní dokumenty, byla simulována smlouvami o úplatném převodu cenných papírů s právem opce, a kupní cena simulována opčními prémiemi. Krajský soud v Plzni porušil rovněž ustanovení trestního zákona při výkladu pojmu „věc“. Za situace, kdy § 89 odst. 16 TrZ neposkytuje uzavřený výčet věcí, je třeba věcí rozumět takový statek, který je způsobilý být předmětem vlastnictví jako věcného práva podle § 123 ObčZ, tedy statek, jehož vlastník jej může v mezích zákona držet, užívat, požívat jeho plody a užitky a nakládat s ním. V tomto smyslu peníze jsou věcí, pokud kumulativně splňují vlastnosti ovladatelnosti, použitelnosti pro uspokojení potřeb lidí, přemístitelnosti a vyskytují se ve hmotné podobě nebo jsou do této podoby okamžitě přeměnitelné. Takové vlastnosti vykazují i peníze vedené na běžném účtu, pokud jsou splatné na viděnou a banka je schopna je na požádání okamžitě vyplatit. Znamená to, že peníze vedené na účtu jsou věcí potud, pokud reálně plní funkci platebního prostředku stejně dobře jako peníze v hotovosti. V daném případě Kreditní banka převedla peníze představující platbu za opční prémie ze svého účtu prostřednictvím zúčtovacího centra ČNB do jiné banky, a peníze funkci platebního prostředku skutečně splnily. Podle názoru odvolatele peníze na účtu nejsou věcí za situace, v níž banka nedisponuje dostatečnou likviditou k tomu, aby je vyplatila, neboť pak funkci platebního prostředku splnit nemohou. Peníze na účtu též nejsou věcí, pokud plní jiné funkce peněz než funkci platebního prostředku, např. vystupují v účetnictví jako univerzální měřítko ekonomické hodnoty nebo plní funkci tvorby pokladu na vkladových účtech, na účtech s výpovědní dobou nebo v jiných instrumentech, např. vkladových listech, certifikátech, bankovních směnkách. O žádný z takových případů však v žalovaném skutku nešlo. Poukázal na to, že Krajský soud v P. dospěl ke správnému závěru, že peníze získané od vkladatelů přešly do majetku banky, ta s nimi mohla volně disponovat a využít je ke svému podnikání. Ve vztahu banky vůči vkladatelům nebyly proto peníze „věcí svěřenou“. Vlastnosti „věci svěřené“ však peníze jako součást majetku banky plnily ve vztahu mezi ní a obžalovanými JUDr. P. a Mgr. N. Postavení obžalovaných ve vrcholném managementu banky podle organizačního řádu znamenalo samo o sobě, že oni byli osobami, kterým banka univerzálně svěřila nakládání se svým majetkem, aby s ním hospodařili, převáděli ho a obchodovali s ním, aby z něj odváděli daně, vytvářeli z něj opravné položky a rezervy. Akt svěření podle odvolatele vyplynul pro oba obžalované z ustanovení § 66 odst. 2 ObchZ, ale i z pracovněprávního vztahu k bance založeného jmenováním do funkce. Nebylo třeba k takovému svěření dalšího výslovného zmocnění nebo jiného aktu. Ve vztahu k úvaze Krajského soudu, že obžalovaní sami neměli z takového naložení s majetkem banky osobní prospěch, státní zástupce poukázal na to, že majetkový prospěch získal M. z transakce, která pro něj neznamenala obchodní riziko, Kreditní banka získala neoprávněnou výhodu v tom, že neriskovala nápravné opatření ze strany České národní banky. Pokud Krajský soud své rozhodnutí o absenci škodlivého následku odůvodnil tím, že náklad na výplatu opčních prémií vynaložila banka (potažmo tedy obžalovaní JUDr. P. a Mgr. N.) účelně, když zajistila další existenci banky bez rizika nápravných opatření ze strany bankovního dohledu, poukázal na to, že pokud znalec Ing. J. u hlavního líčení potvrdil, že uzavření inkriminovaných opčních smluv znamenalo pro Kreditní banku ekonomický prospěch a nikoliv ztrátu, natož škodu, nepochybně zde znalec vyslovil hypotézu o synergickém efektu způsobeném „úsporou“ kapitálu a jeho možným využitím v podnikání. Podle jeho názoru však za situace, v níž peníze nelze rozlišit individuálně, o konkrétním použití „uspořených“ peněz lze jen spekulovat. Naopak použití konkrétního „nákladu“ je důkazně podloženo. Poukázal dále na to, že znalec Ing. J. u hlavního líčení hovořil též o „férovosti účetnictví“, čímž se soud již nezabýval. Poukázal na to, že zákon o účetnictví č. 563/1991 Sb., ve znění zákona č. 117/1994 Sb., ukládal bance jako podnikatelskému subjektu povinnost vést účetnictví průkazným způsobem tak, aby věrně zobrazovalo skutečnou hospodářskou situaci, zákon č. 21/1992 Sb., o bankách, ve znění zákona č. 156/1994 Sb., stanovil bance významnou povinnost zachovávat stanovený poměr kapitálu a rezerv k aktivům, popřípadě k závazkům banky, stanovenou v zájmu ochrany vkladatelů. Zakrývání skutečného stavu hospodaření před Českou národní bankou jako orgánem bankovního dohledu považuje státní zástupce za jednání vysoce společensky nebezpečné s ohledem na význam bankovního sektoru v současné ekonomice. Zdůraznil, že obžalovaní, namísto aby peníze banky spravovali způsobem, pro který jim byly svěřeny, tj. k bankovním činnostem, vynaložili peníze k účelu, aby před Českou národní bankou jako před orgánem pověřeným výkonem bankovního dohledu, zakryli ztrátu vzniklou poklesem hodnoty aktiv představovaných cennými papíry – akciemi jiných podnikatelských subjektů. Obhajoba, že obžalovaní JUDr. P. a Mgr. N. pro banku získávali, respektive kupovali čas na umořování hospodářské ztráty, nemůže vést k závěru, že je dovolený jakýkoliv způsob získávání času. Podle názoru odvolatele bylo v rozporu s účelem svěření, jestliže obžalovaní JUDr. P. a Mgr. N. část majetku banky použili na zakoupení dokumentů, které nepravdivě osvědčily, že banka neměla povinnost dorovnat pokles hodnoty jejích aktiv vytvořením opravných položek. Peníze opustily banku a nemohly být použity k tomu základnímu účelu, pro který byly obžalovaným svěřeny, tj. k podnikání. Škodu proto podle názoru státního zástupce představuje neprávem zaplacená kupní cena za účetní dokumenty, zastřená platbami opčních prémií. Názor Krajského soudu, že banka vynaložila náklad na výplatu opčních prémií účelně, když zajistila další existenci banky, podle odvolatele fakticky zastírá příčinnou souvislost mezi zaviněným konáním obžalovaných a výplatou kupní ceny za nepravdivé účetní doklady, která má význam z hlediska skutkového děje a způsobení škody, a nahrazuje ji pohnutkou obžalovaných nedovoleným způsobem se vyhnout okamžitým nápravným opatřením ze strany bankovního dohledu a získat naději budoucího ozdravení banky, tedy okolností, která má v daných souvislostech význam při hodnocení stupně společenské nebezpečnosti. Budoucí synergický efekt, který se ostatně nedostavil, nemůže být podle odvolatele odčítán od výše škody jako od znaku skutkové podstaty trestného činu zpronevěry podle § 248 TrZ. Odvolatel vytkl dále to, že výrok rozsudku necituje právní větu ustanovení § 226 TrŘ o důvodu zproštění. Nesprávné rozhodnutí o vině u obžalovaných JUDr. P. a Mgr. N., se podle odvolatele odrazilo též v nesprávném rozhodnutí o vině obžalovaného Ing. D., odvolání je proto podáváno i v neprospěch tohoto obžalovaného, Krajský soud se podle názoru státního zástupce nevypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí, porušil ustanovení trestního zákona v posouzení žalovaného skutku a v rozhodnutí o vině u všech obžalovaných. Navrhl proto, aby Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl usnesením, že se napadený rozsudek zrušuje z důvodů § 258 odst. 1 písm. b) a d) TrŘ v celém rozsahu a věc se vrací Krajskému soudu v P., aby ve věci znovu jednal a rozhodl. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací podle § 254 odst. 1 TrŘ z podnětu podaného odvolání přezkoumal zákonnost a odůvodněnost všech oddělitelných výroků rozsudku, proti nimž bylo podáno odvolání, a to z hlediska vytýkaných vad, přitom k vadám, které nebyly odvoláním vytýkány, přihlížel, jen pokud měly vliv na správnost výroků, proti nimž bylo podáno odvolání, a na tomto podkladě dospěl k těmto závěrům: Odvolací soud především shledal, že v řízení, které předcházelo napadenému rozsudku, byly dodrženy příslušné předpisy trestního řádu, zejména ty, které mají zabezpečit právo na obhajobu a řádné objasnění věci. Správně především Krajský soud k námitkám obhajoby dospěl k závěru, že nejsou pochybnosti o totožnosti skutku, pro který bylo předmětným obžalovaným sděleno obvinění a skutku, který je popsán v žalobním návrhu. Popis skutku v obžalobě byl oproti popisu skutku ve sdělení obvinění na jedné straně podrobně rozveden a zejména pak upřesněn. Ve sdělení obvinění je jasně a shodně jako v obžalobě vymezena činnost, pro kterou jsou obžalovaní stíháni, a to z hlediska skutkových okolností významných pro úvahu o tom, zda se obžalovaní dopustili především trestného činu zpronevěry ve smyslu § 248 TrZ, resp. pomoci k němu, pro které bylo a je vedeno trestní stíhání obžalovaných, ale i dalších majetkových trestných činů, jejichž znakem je způsobení škody na úkor cizího majetku, např. trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 TrZ. Požadavek § 160 odst. 1 TrŘ, že popis skutku musí být takový, aby nemohl být stíhaný skutek zaměněn s jiným, byl tedy splněn, Odvolací soud dále shledal, že při provádění důkazů Krajský soud postupoval zákonným způsobem, tedy takovým způsobem, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí. Naproti tomu zákonným způsobem Krajský soud nepostupoval vždy při hodnocení provedených důkazů. V souladu s výsledky provedeného dokazování Krajský soud zjistil, že obžalovaní JUDr. P., Mgr. N. a Ing. D., spáchali skutek tak, jak je popsán v žalobním návrhu. Správně zjistil, že z provedených důkazů vyplývá, že již v průběhu roku 1994 se Kreditní banka nacházela v obtížné hospodářské situaci, jejíž původ spočíval zejména v chybách předchozího vedení banky v letech 1992 a 1993. Kreditní banka investovala základní kapitál akcionářů a vklady fyzických a právnických osob na poskytování úvěrů, na uzavření leasingových obchodů a do nákupu cenných papírů – akcií jiných podnikatelských subjektů. Dlužníci Kreditní banky z poskytnutých úvěrů a z uzavřených leasingových obchodů své závazky vůči bance neplnili a hodnota aktiv tvořených pohledávkami banky vůči dlužníkům klesala, a na veřejných trzích klesla rovněž cena nakoupených akcií nacházejících se v portfoliu cenných papírů banky, Z provedených důkazů rovněž zcela nepochybně vyplývá, že obměněné vedení Kreditní banky, v němž působili i obžalovaní JUDr. P. a Mgr. N., hledalo způsoby, jak tuto nepříznivou situaci řešit a banku vyvést z krize. Jeden ze způsobů se týkal právě oblasti aktiv, které měla Kreditní banka uložena v cenných papírech – akciích, které jsou popsány v žalobním návrhu. Cena těchto akcií na veřejných trzích, jak to vyplývá nejen z výpovědí samotných obžalovaných, ale především ze zpráv Burzy cenných papírů, a.s., a RM – SYSTÉMU, a.s. založených ve spise, v posledním období roku 1994 byla nižší než cena, za niž Kreditní banka tyto akcie pořídila. Pro banku, jak vyplývá z provedených důkazů, včetně znaleckého posudku Ing. J., tak vznikla povinnost na konci účetního období roku 1994 vytvořit k vyrovnání rozdílu mezi cenami akcií opravné položky ve výši zhruba 88 milionů Kč. Z výpovědí obžalovaných JUDr. P. a Mgr. N., ale i výpovědi svědka Mgr. K. vyplývá, že vzhledem k tomu, že banka neměla na tvorbu těchto opravných položek prostředky a uvedenou ztrátu by musela vykázat v účetní uzávěrce roku 1994, resp. v hlášení ČNB, obžalovaní JUDr. P. a Mgr. N. proto, aby zakryli tuto svoji povinnost banky, uzavřeli s obžalovaným Ing. D. jako zástupcem M. 27 smluv o úplatném převodu cenných papírů s právem opce označených č. 13/1 až 13/27, datovaných dnem 20.12.1994, jejichž obsahem bylo, že Kreditní banka jako vlastník prodává akcie v druhu, počtu a hodnotě uvedených ve smlouvách M. jako kupujícímu, přičemž uskutečnění prodeje je vázáno na odkládací podmínku budoucího projevu vůle Kreditní banky jako prodávajícího učiněného do 20.6.1995. Cena předmětných akcií byla stanovena v podstatě ve výši ceny, za niž Kreditní banka předmětné akcie nakoupila, a to přesto, že jejich tržní cena v době uzavření smluv byla podstatně nižší. Z provedených důkazů, zejména z příkazu k úhradě a výpisu z účtu založených ve spise na čl. 7184 vyplývá, že Kreditní banka za opční práva zaplatila M. dne 1.2.1995 opční prémie stanovené ve smlouvách v celkové výši 20 389 310,39 Kč. Dále bylo provedenými důkazy prokázáno, že obžalovaní JUDr. P. a Mgr. N. za Kreditní banku a obžalovaný Ing. D. za M. uzavřeli dalších 27 smluv o úplatném převodu cenných papírů s datem 25.1.1995, označených č. 14/1 až 14/27, s totožným předmětem obchodu a stejnou hodnotou, resp. kupní cenou akcií jako ve smlouvách č. 13, přitom jejich obsahem byl prodej předmětných akcií M. jako vlastníkem Kreditní bance jako kupujícímu s tím, že M. náleží právo opce do 20.6.1995, přičemž M. zaplatil za tato opční práva Kreditní bance opční prémie stanovené ve smlouvách v celkové výši 10 198 712,19 Kč, tedy ve výši zhruba poloviny předchozích prémií. Ani v jednom případě nebyla opční práva vyplývající z předmětných smluv uplatněna, smlouvy nikdy nenabyly účinnosti. Tato zjištění Krajského soudu charakterizují objektivní průběh žalovaného jednání obžalovaných a jsou opodstatněná výsledky provedeného dokazování, včetně výpovědí samotných obžalovaných JUDr. P. a Mgr. N. a je třeba je považovat za správná. Odvolací soud naproti tomu nesprávné shledal skutkové závěry Krajského soudu týkající se následků jednání obžalovaných a subjektivní stránky jejich jednání a z nich dovezené právní závěry. Podstatou pochybení Krajského soudu je, že v tomto směru nehodnotil provedené důkazy a skutečnosti z nich plynoucí tak, jak mu to ukládá ustanovení § 2 odst. 6 TrŘ, neboť nepřihlédl ke všem pro rozhodnutí významným skutečnostem a v některých směrech správně zjištěné skutečnosti nehodnotil náležitě z toho hlediska, zda jde o právně významné skutečnosti, resp. které znaky a jakých trestných činů je třeba v jednání obžalovaných spatřovat. V důsledku tohoto vadného postupu Krajský soud dovodil nesprávný závěr, že v popsaném jednání obžalovaných JUDr. P. a Mgr. N. nelze spatřovat znaky skutkové podstaty žalovaného trestného činu zpronevěry ve smyslu § 248 TrZ ani znaky jiného trestného činu a u obžalovaného Ing. D. pomoci k trestnému činu. Námitky odvolání státního zástupce shledal odvolací soud zcela důvodné. Odvolací soud shledal především nesprávný závěr Krajského soudu, že rozdíl mezi výšemi opčních prémií vyplacených v souvislosti s uzavřením obou souborů smluv, který činil částku 10 198712,19 Kč, kterou získal ve svůj prospěch M., nelze považovat za následek trestného činu, resp. za škodu, která by byla způsobena v důsledku jednání obžalovaných Kreditní bance, nýbrž že jde o účelně vynaložený náklad, když předmětná částka zajistila další existenci banky, neboť pokud by postupovala banka jinak, náklady na zajištění dostatečných prostředků by byly nesrovnatelně vyšší s tím, že to, že nedošlo ke škodě, potvrzuje jednoznačně přibraný znalec a nepřímo to potvrzuje i výše citovaný rozhodčí nález. Krajský soud především pochybil v tom, že jednostranně své závěry založil na obhajobě obžalovaných JUDr. P. a Mgr. N. a především na tvrzení znalce Ing. J. v hlavním líčení, že uzavření předmětných smluv znamenalo pro Kreditní banku ekonomický prospěch a nikoliv ztrátu, natož škodu, aniž by zvažoval, zda byl znalec takovéto závěry právní povahy oprávněn činit, a zejména pak aniž by hodnotil i další závěry uvedené ve znaleckém posudku a jeho doplňku vypracovaném tímto znalcem a Ing. K. Vadou je, že Krajský soud nehodnotil, zda uzavřené opční smlouvy měly přinést Kreditní bance skutečně ekonomický prospěch, zejména v podobě zisku z předmětné obchodní transakce a zejména pak, zda skutečně získaný prospěch banky byl v souladu se zákonem. Podstata pochybení Krajského soudu spočívá v tom, že zejména náležitě nehodnotil povahu uzavřených opčních smluv. Krajský soud především v rozporu se skutečnostmi vyplývajícími z provedených důkazů dospěl k závěru, že předmětné opční smlouvy nebyly simulovanými právními úkony s odůvodněním, že v tomto směru nebyl proveden žádný důkaz. Námitky odvolatele v tomto směru jsou zcela důvodné. Nedostatkem je, že Krajský soud předmětné opční smlouvy hodnotil nesprávně pouze z hlediska jejich formy a nikoliv z hlediska skutečného záměru těch, kteří je uzavřeli. To platí nejen ve vztahu k obžalovaným JUDr. P. a Mgr. N., ale i ve vztahu k obžalovanému Ing. D. Přitom se nevypořádal se všemi skutečnostmi významnými pro rozhodnutí vyplývajícími z provedených důkazů, zejména z výpovědí samotných obžalovaných JUDr. P. a Mgr. N., dále výpovědi svědka Mgr. K., bývalého ředitele odboru kapitálového investování Kreditní banky a svědka F., člena představenstva Kreditní banky, ale i ze znaleckého posudku Ing. J. a Ing. K. Z těchto důkazů jednoznačně vyplývá, jak sám zjistil, že opční smlouvy pod č. 13/1 až 13/27 byly uzavřeny za účelem zakrytí ztráty v účetní uzávěrce roku 1994 a v hlášení ČNB za předmětné období způsobené poklesem hodnoty akcií v portfoliu banky, které byly předmětem smluv, resp. za účelem vyvedení těchto ztrátových aktiv z banky pro období konce roku 1994, aby k těmto aktivům nebylo nutno vytvářet opravné položky, na něž banka neměla prostředky, a že současně bylo záměrem obžalovaných zakrýt tuto skutečnost před dohledem ČNB s cílem vyhnout se případným regulačním opatřením ze strany ČNB. Krajský soud tedy pominul, že skutečný projev vůle obou obžalovaných nesměřoval k uzavření opčního obchodu s cennými papíry, neboť právo opce nemělo být využito a cenné papíry neměly být nikdy na základě předmětných opčních smluv převedeny, tedy vlastní obchod s cennými papíry se neměl uskutečnit. Krajský soud pominul, že skutečným záměrem obžalovaných bylo pouze za pomoci opčních smluv deklarovat v účetnictví, že předmětné akcie neztratily hodnotu, za niž byly pořízeny, aby nemusely být vytvořeny opravné položky ve výši rozdílu mezi cenami pořizovacími a tržními, tj. zhruba ve výši 88 milionů Kč (podle Auditorské zprávy za rok 1994 88 147 tis. Kč). Vzhledem k tomu, že smlouvy měly jiný smysl než předstíraly. Krajský soud pochybil, když smlouvy nepovažoval za úkony předstírané, resp. simulované (§ 41a odst. 2 ObčZ, podle něhož právní úkony předstírané, tzv. na oko, jsou neplatné pro nedostatek vážnosti vůle). Argument Krajského soudu, že je nelogické, aby smlouvy byly simulované, když podle těchto smluv na jedné straně inkasoval a na druhé straně vyplatil též opční prémii, nelze přijmout jako přesvědčivý. Krajský soud pominul, že skutečnost, že šlo v případě opčních smluv označených č. 13 a č. 14 o smlouvy, které měly opční obchody jen předstírat, resp. že právo opce nemělo být v případě předmětných smluv nikdy realizováno, vyplývá nejen z výpovědí samotných obžalovaných JUDr. P. a Mgr. N. a svědka Mgr. K., ale je zřejmá i z konstrukce samotných smluv, zejména smluv označených č. 14/1 až 14/27. Jejich smyslem, který je naznačen i ve znaleckém posudku Ing. J., resp. jeho doplňku, se Krajský soud vůbec nezabýval. V důsledku toho se nevypořádal s tím, že vzhledem k tomu, že ze smluv pod č. 13/1 až 13/27 vyplývalo pro Kreditní banku v případě, že uplatní opci, právo prodat akcie za cenu uvedenou ve smlouvách, která byla podstatně vyšší než jejich tržní cena, a naopak pro M. povinnost tyto akcie za cenu stanovenou ve smlouvách koupit, je nepochybné, že smlouvy pod č. 13 byly pro Kreditní banku velmi výhodné (podle znaleckého posudku extrémně výhodné). Pokud by skutečně vůle směřovala k uskutečnění opčního obchodu, smyslu podnikání získat zisk by odpovídalo uplatnění opce ze strany Kreditní banky, které však uplatněno nebylo. Dále se Krajský soud nevypořádal s tím, že z toho vyplývá, že naopak pro M. byly tyto smlouvy velmi nevýhodné (podle znaleckého posudku extrémně nevýhodné), neboť v případě, že by Kreditní banka uplatnila právo opce, musel by akcie nakoupit za cenu podstatně vyšší, než jakou by za akcie stejných subjektů musel vynaložit na veřejných trzích. Již s ohledem na tuto skutečnost je zřejmé, že opční obchody neměly být nikdy uskutečněny, neboť lze vyloučit, že by M., resp. za něj obžalovaný Ing. D., uzavřel ve vážném úmyslu obchod, z něhož by hrozila ztráta, jak sám tento obžalovaný připustil ve své výpovědi, ve výši zhruba 80 milionů Kč, resp. 60 mil. Kč po odečtení zaplacené opční prémie ve výši 20 mil. Kč. Za této situace Krajský soud pochybil, pokud nezvážil, zda z toho proto nevyplývá, že smlouvy pod č. 14/1 až 14/27 byly uzavřeny jen proto, aby bylo zamezeno riziku, že Kreditní banka své právo opce uplatní a M. bude muset předmětné akcie koupit za ceny uvedené ve smlouvách, tedy převyšující jejich tržní cenu, neboť smlouvy pod č. 14 umožňovaly M. prodat Kreditní bance předmětné akcie zpět za stejnou cenu. Nezvážil, zda oba soubory opčních smluv, jak na to poukazuje Ing. J., není třeba chápat jako logický celek, a zda z logiky obou souborů smluv pak nevyplývá, že pokud nebyly oba soubory smluv podepsány všemi obžalovanými v jeden den, muselo být již při podpisu smluv č. 13 dohodnuto, že budou uzavřeny i smlouvy pod č. 14, resp. nezvážil, zda bez tohoto předpokladu lze věřit, že by obžalovaný Ing. D. smlouvy pod č. 13 pro M. extrémně nevýhodné podepsal. Navíc Krajský soud ani nehodnotil význam skutečnosti, že Kreditní banka zaplatila opční prémie M. ze smluv č. 13 dne 1.2.1994, tedy až po datu jejich uzavření uvedeném ve smlouvách č. 14 (25.1.1995) a nehodnotil s tím související závěr uvedený v doplňku znaleckého posudku, že je nelogické, aby strana v okamžiku, kdy zbaví druhou rizika – podpis smluv č. 14 – ještě platila ve stejný okamžik za to, že riziko existovalo, a že pokud by se Kreditní banka rozhodla, že smlouvy č. 14 nepodepíše, pak by za žádné riziko neplatila a pokud by jedna strana chtěla peníze za riziko, a druhá na to přistoupila, pak peníze měly být vyplaceny ex ante – nejpozději k datu podpisu smluv č. 13 – ne až ex post – k datu podpisu smluv č. 14, kdy už žádné riziko neexistovalo. Pochybení Krajského soudu spočívá tedy v tom, že se nevypořádal s tím, že z provedených důkazů vyplývá, jak na to zcela důvodně poukazuje odvolatel, že obžalovaní od počátku věděli, že uzavřením předmětných smluv došlo ke zneužití opčních obchodů, jinak legálních operací, a to ke zkreslení údajů v účetní evidenci a v hlášeních pro bankovní dohled ČNB, že ve své podstatě tedy jde účetní machinace. Argument Krajského soudu, že všechny smlouvy byly řádně zaúčtovány, je proto zcela nepřípadný. Stejně tak je nepřípadný argument tohoto soudu, že opční prémie byla nastavena podle znalce správně. Opční prémie je odměnou, která má vyrovnat nevýhodnost postavení té strany, která nemá právo rozhodnout se, že opční smlouva se stane účinnou ve chvíli, kdy oprávněná strana projeví vůli, že smlouva má být uskutečněna, tedy uplatní opční právo. Vzhledem k tomu, že předmětné opční smlouvy neměly být nikdy uskutečněny, šlo o opční prémie simulované zastírající platbu za něco jiného a otázka jejich přiměřenosti je proto zcela bezpředmětná. Navíc Krajský soud pominul, že i znalec Ing. J. ve svém znaleckém posudku posuzoval přiměřenost opční prémie v daném případě ve vztahu k cíli celé transakce, tj. k tomu, že měla být vyčištěna bilance banky na jeden rok, resp. k 31.12.1994. Vadou proto je, že Krajský soud nezvážil, zda za této situace Kreditní bankou vyplacené opční prémie M., k jejichž vyplacení dali pokyn obžalovaní JUDr. P. a Mgr. N., nebyly odměnou za to, že M. přistoupil za výše rozvedených okolností k uzavření předmětných smluv s cílem „vyčistit bilanci Kreditní banky“. Pochybení Krajského soudu spočívá v tom, že pominul, že zákon o účetnictví č. 563/1991 Sb. ve znění zák. č. 117/1994 Sb. ukládal bance jako každému jinému podnikatelskému subjektu povinnost vést účetnictví průkazným způsobem tak, aby věrně zobrazovalo skutečnou hospodářskou situaci banky a zákon č. 21/1992 Sb. o bankách, ve znění zák.č. 156/1994 Sb., stanovil bance povinnost zachovávat stanovený poměr kapitálu a rezerv k aktivům, popř. k závazkům banky, a tato povinnost vyplývá i z příslušných opatření ČNB (č. 3 z roku 1994). Nevypořádal se tedy s tím, že v daném případě obžalovaní postupovali v rozporu s těmito obecně závaznými předpisy. Nedovodil proto, že takové jednání naplňuje po formální stránce především znaky trestného činu zkreslování údajů hospodářské evidence podle § 125 odst. 1 TrZ (ve znění zák. účinného v době spáchání činu, tj. ve znění č. 290/1993 Sb. platném do 31.12.1997). V daném případě nepochybně šlo o umělé, nepřípustné vylepšení účetní pozice banky, díky němuž unikla omezujícím opatřením ze strany ČNB, navíc banka mohla použít sumu finančních prostředků, která by ve skutečnosti měla sloužit k vytvoření opravných položek (zhruba 88 milionů Kč) k aktivním obchodům právě proto, že je na opravné prostředky nevázala. Vzhledem k tomu, že neoprávněnými výhodami ve smyslu citovaného ustanovení trestního zákona je třeba rozumět takové zvýhodnění, kterého by hospodářský subjekt (Kreditní banka) nedosáhl při řádném vedení podkladů sloužících ke kontrole hospodaření, šlo v daném případě o neoprávněné výhody ve smyslu zmíněného ustanovení TrZ. Krajský soud dále pominul, že vzhledem k tomu, že se banka v důsledku jednání obžalovaných JUDr. P. a Mgr. N. vyhnula povinnosti vytvořit opravné položky a nerespektovala tak závazná pravidla vyplývající se zákona o bankách a z obecně závazných opatření ČNB (zejména č. 3 ze dne 4.7.1994 publ. pod č. 165/1994 Sb.), jednání obžalovaných JUDr. P. a Mgr. N. zároveň naplňuje po formální stránce znaky trestného činu porušování závazných pravidel hospodářského styku podle § 127 odst. 1 TrZ (ve znění platném do 31.12.1997). Proto argumenty Krajského soudu založené na závěrech znaleckého posudku, že uzavření předmětných opčních smluv ze strany obžalovaných bylo nutným důsledkem snahy o řešení nepříznivé ekonomické situace banky a že opční smlouvy a opční prémie v nich nastavené byly kvalitní, uzavřené v souladu s ekonomickými pravidly i se zákonem, nemohou jako správné obstát. Na tomto zvlášť nemůže nic změnit argument Krajského soudu, že vyvedení ztrátových cenných papírů tímto způsobem bylo odsouhlaseno představenstvem banky i majoritních akcionářů banky a konzultováno s auditorem a dozorem ČNB, neboť případný souhlas těchto osob nemůže nic změnit na tom, že šlo o jednání v rozporu z obecně závaznými předpisy, prokázání této skutečnosti by mohlo naopak vést k závěru o trestní odpovědnosti zmíněných osob. Navíc závěr Krajského soudu, že vyvedení předmětných cenných papírů uvedeným způsobem bylo konzultováno s bankovním dohledem, je založen zcela jednostranně na tvrzení obžalovaných, aniž by se Krajský soud vypořádal se skutečnostmi, které v tomto směru vyplývají ze zpráv a dokladů ČNB založených ve spise a z výpovědi svědka Ing. O. K., v rozhodné době ředitele v úseku bankovního ČNB, že s ohledem na jejich obsah vznikají důvodné pochybnosti o zmíněném závěru Krajského soudu. Zmíněnými trestnými činy však obžalovaní nemohou být uznáni vinnými, neboť pro tyto trestné činy jim nebylo sděleno obvinění, resp. v popisu stíhaného skutku, nebylo vyjádřeno, že jednání obžalovaných směřovalo ke zkreslení účetnictví a k porušení závazných hospodářských pravidel, pro tyto trestné činy tedy nebyli obžalovaní stíháni. Na tom nemůže nic změnit ani to, že v žalobním návrhu z tohoto hlediska nejsou popsány rozhodné skutečnosti. Podaná obžaloba ani tyto trestné činy v jednání obžalovaných nespatřuje. Vzhledem k tomu, že uvedené trestné činy jsou ohroženy sazbou trestu odnětí svobody, trestný čin podle § 12 odst. 1 TrZ na šest měsíců až tři léta a trestný čin podle § 127 odst. 1 TrZ až na dvě léta, je nepochybné, že s ohledem na ustanovení § 67 odst. 1 písm. c) a d) TrZ jsou v současné době tyto trestné činy obžalovaných s ohledem na uplynutí promlčecí doby promlčeny. Vzhledem k tomu, že trestní stíhání pro tyto trestné činy ani nebylo vedeno, nepřichází v úvahu postup spočívající v zastavení trestního stíhání z důvodu uvedeného v § 11 odst. 1 písm. b) TrŘ. Za shora popsané situace ovšem Krajský soud pochybil, když nezvážil, že pokud obžalovaní JUDr. P. a Mgr. N. naložili s finančními prostředky banky ve zjištěné výši tak, že je vynaložili ve skutečnosti na získání dokladů, které nepravdivě zkreslovaly bilanci banky a nepravdivě osvědčovaly, že banka nemá povinnost vytvářet opravné položky,tedy vynaložili tyto finanční prostředky způsobem, který byl v rozporu se zákonem. Nelze dovodit jinak, než že v těmito prostředky naložili v rozporu s účelem, pro nějž jim byly svěřeny, tj. k legálnímu bankovnímu podnikání. Pominul, že přes simulované opční prémie došlo k nezákonnému odčerpání likvidních prostředků banky, tyto finanční prostředky opustily banku, a nemohly být proto použity k tomu základnímu účelu, pro který byly obžalovaným svěřeny, tj. k podnikání. Pominul tak, že o tyto v rozporu se zákonem vyplacené prostředky byl majetek banky zmenšen a tento úbytek je škodou způsobenou bance. Na tomto nemůže nic změnit skutečnost, že obžalovaní jednali zjištěným způsobem ve snaze zajistit další existenci banky, neboť tuto skutečnost je třeba hodnotit pouze jako pohnutku jejich jednání, která může mít význam pouze při hodnocení stupně nebezpečnosti činu pro společnost. Za případnou z hlediska posouzení závěru, zda obžalovaní způsobili svým jednáním majetkovou škodu, nelze považovat ani argumentaci Krajského soudu rozhodnutím rozhodčího soudu, kterým byla zamítnuta žaloba správkyně konkurzní podstaty Kreditní banky Plzeň, a.s. v likvidaci podané proti žalovanému S. I. (ČR) a.s., (dříve M., a.s.) o zaplacení částky 10 190 598 Kč s příslušenstvím, tedy o zaplacení částky rovnající se výši způsobené škody. Při své argumentaci Krajský soud především pominul, že otázka, zda a v jakém rozsahu obžalovaný způsobil majetkovou škodu, je otázkou viny, a proto soud rozhodující v trestním řízení není rozhodnutím soudu v jiném řízení vázán (§ 9 odst. 1 TrŘ). Navíc ani nehodnotil, že z nálezu rozhodčího soudu ze dne 17.6.2002 vyplývá, že rozhodce rozhodoval pouze na základě písemností, posuzoval tedy pouze formální stránku věci, nikoliv skutečnou vůli stran. Pominul i to, že rozhodčí soud rozhodoval o obchodním sporu mezi právnickými osobami, ovšem v dané trestní věci obžalovaných je posuzováno jednání obžalovaných jako exces fyzické osoby spočívající v takovém porušení právních norem, které je považováno za trestný čin, přitom takovýto exces fyzické osoby právnickou osobu nemůže zavazovat ani nezavazuje. Odpovědnost za učiněné právní úkony, resp. jejich důsledky, tedy i za způsobenou škodu, nenese právnická osoba, ale fyzická osoba, která úkon učinila. Při posuzování, zda jsou naplněny znaky trestného činu zpronevěry, Krajský soud učinil správný závěr, že peníze získané od vkladatelů přešly do majetku Kreditní banky a ta s nimi mohla disponovat v rámci svého podnikání. Ve vztahu banky vůči vkladatelům tedy Krajský soud důvodně nepovažoval peníze použité k zaplacení opčních prémií za „věc svěřenou“. Tento závěr ovšem jde zcela mimo podstatu problematiky dané věci, neboť vztahy mezi bankou a vkladateli v ní nejsou zkoumány. Pochybení Krajského soudu spočívá vtom, že se nezabýval vztahem mezi majetkem Kreditní banky a obžalovanými JUDr. P. a Mgr. M., neboť v daném případě, tj. v případě vyplacených opčních prémií šlo o peníze v majetku banky (byť z velké části pocházely nepochybně z vkladů fyzických i právnických osob, které se vložením do banky staly majetkem banky). Pominul tedy, že tyto peníze jako součást majetku banky byly nepochybně ve vztahu mezi bankou a obžalovanými v postavení vrcholného managementu banky věcmi jim svěřenými k tomu, aby s nimi v rámci podnikání banky nakládali. Jak na to důvodně poukazuje odvolatel, postavení obžalovaných podle organizačního řádu znamenalo samo o sobě, že bankou byli pověřeni jednak nakládat s jejím majetkem určitým způsobem a to v souladu se zásadami hospodaření vyplývajícími z obecně závazných právních předpisů, jednak jej opatrovat a spravovat, přitom akt svěření vyplynul pro oba obžalované ustanovení § 66 odst. 2 ObchZ, ale i z pracovněprávního vztahu k bance založeného jmenováním do funkce, k takovému svěření nebylo třeba dalšího výslovného mocnění nebo jiného aktu. Navíc ve vztahu k obžalovaným byl tento majetek banky majetkem cizím. Nepochybně šlo tedy o majetek „svěřený“ obžalovaným tak, jak to předpokládá ustanovení § 248 odst. 1 TrZ o trestném činu zpronevěry, ale i o majetek, který byli obžalovaní povinni opatrovat tak, jak to předpokládá ustanovení § 255 odst. 1 TrZ o trestném činu porušování povinnosti při správě cizího majetku. Otázkou v daném případě je ovšem posouzení, zda finanční prostředky vyplacené jako opční prémie v daném případě je možno považovat za věc jako znak skutkové podstaty trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1 TrZ. Jak vyplývá z provedených důkazů, zejména příkazů k úhradě a příslušných výpisů z účtů založených ve spise, opční prémie byly v daném případě na základě příkazu k úhradě daného obžalovanými JUDr. P. a Mgr. N. placeny převodem příslušných částek z účtu u jedné banky na účet u banky druhé, tedy bezhotovostním převodem. V literatuře (viz Trestná činnost na českém kapitálovém trhu a v bankovní sféře, příručka Ministerstva spravedlnosti, 1998) je zastáván názor, že peníze na účtu nejsou věcmi v právním smyslu, a proto při nakládání s nimi v rozporu s účelem svěření chybí tento znak skutkové podstaty trestného činu zpronevěry, takže v případě porušení povinnosti při nakládání s nimi nepřichází v úvahu postih za trestný čin zpronevěry, nýbrž za trestný čin porušování povinností při správě cizího majetku podle § 255 TrZ. Podle názoru odvolacího soudu takový výklad není v souladu se zákonem. Trestní zákon pojem věci nijak nedefinuje, podle ustanovení § 89 odst. 16 TrZ účinného v době spáchání činu se věcí rozuměla i ovladatelná přírodní síla ta je věcí i podle ustanovení § 89 odst. 13 nyní účinného TrZ, podle něhož navíc ustanovení o věcech se vztahuje i na cenné papíry. Za věc v právním smyslu se považuje věc hmotná a přírodní síla za předpokladu, že má užitnou hodnotu a je ovladatelná, oba požadavky musí být splněny objektivně a zároveň. Je tedy nepochybné, že peníze v jejich hmotné podobě, jako platební prostředek, jsou věcí v právním smyslu, neboť oba tyto požadavky kumulativně splňují. Tuto povahu podle názoru odvolacího soudu nemohou ztratit při jejich dočasném převedení do nehmotné podoby, tedy v době, kdy jsou vedeny jako peníze na účtu, navíc za situace, kdy stále existuje jejich hmotný ekvivalent, do něhož jsou okamžitě přeměnitelné, resp. za situace, kdy je banka povinna a schopna je na požádání okamžitě vyplatit. Je třeba souhlasit s odvolatelem v tom, že peníze vedené na účtu je třeba považovat za věc, pokud reálně plní funkci platebního prostředku stejně jako peníze na hotovosti. Takovou funkci plnily i v daném případě a proto peníze převedené z účtu Kreditní banky na účet M. jako opční prémie je třeba považovat za věc, která je znakem trestného činu zpronevěry. Pro výklad, že věcí v právním smyslu trestní zákon rozumí peníze nejen v jejich hmotné podobě, ale i peníze na účtu, svědčí i skutečnost, že po novelizaci trestního zákona zákonem č. 253/1997 Sb. je za věc třeba považovat i všechny cenné papíry (již zmíněný § 89 odst. 16 TrZ od účinnosti novely provedené zákonem č. 148/1998 Sb. jde o ustanovení § 89 odst. 13), a to nejen listinné cenné papíry, ale i cenné papíry zaknihované, které existují pouze jako záznam na nosiči informaci ve Středisku cenných papírů, tedy existují bez jakékoliv hmotné podoby. Jestliže se za věci považují zaknihované cenné papíry, není důvodu nepovažovat za věci i peníze na účtu. To vyplývá logicky i z toho, že zákonodárce cítil potřebu výčet toho, co je třeba rozumět věcí, rozšířit pouze o cenné papíry. Z toho nelze učinit jiný závěr než, že pro takový postup ohledně peněz na účtu nebylo důvodu vzhledem k tomu, že pod pojmem věc je třeba v trestním zákoně rozumět i peníze na účtu. Opačný výklad by byl proti smyslu zákona a jeho logice. Za situace, kdy bylo provedenými důkazy zjištěno, že obžalovaní se dopustili jednání spočívajícího v tom, že vynaložili prostředky z majetku Kreditní banky v rozporu se zákonem, resp. v rozporu s účelem, pro nějž jim byly svěřeny, a v důsledku toho byla způsobena Kreditní bance škoda ve výši 10 190 598 Kč, měl Krajský soud zvažovat, zda jednání obžalovaných naplňuje po formální stránce znaky trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1, popř. 4 TrZ, jak jejich jednání posuzuje obžaloba, či zda naplňuje znaky trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 TrZ (oba ve znění novely č. 290/1993 Sb. účinném do 31.12.1997). Přitom měl vyjít z toho, že ustanovení o posledně zmíněném trestném činu podle § 255 TrZ se ovšem uplatní pouze tam, kde nelze prokázat, že by osoba, jíž je svěřena správa cizího majetku, ve své funkci obohatila sebe nebo jiného, a prokáže se jen způsobení škody. Rovněž v tomto směru neshledal odvolací soud úvahy a závěry Krajského soudu odpovídající zjištěným skutečnostem a správné. Lze sice přisvědčit tomu, že provedenými důkazy nebylo prokázáno, že by obžalovaní JUDr. P. a Mgr. N. či Ing. D. získali v důsledku svého jednání osobní prospěch. Krajský soud však pominul, že přisvojením si cizí věci ve smyslu § 248 odst. 1 TrZ si může obstarat prospěch nejen pachatel (§ 9 odst. 1 TrZ), ale může jej získat např. i účastník na trestném činu (§ 10 TrZ) a může být poskytnut i dalším osobám (a to i právnickým). Nedostatkem je, že Krajský soud pominul hodnotit, zda tímto prospěchem je částka 10 190 598 Kč, kterou získal M. jako rozdíl mezi výší opčních prémií vyplacených Kreditní bankou M. na základě smluv č. 13 a výší opčních prémií vyplacených M. Kreditní bance za základě smluv č. 14 tak, jak z toho vychází podaná obžaloba. Pochybení Krajského soudu spočívá v tom, že se nevypořádal s tím, že zmíněná částka byla získána v důsledku jednání obžalovaných v rozporu se zákonem a že šlo tedy o majetkový prospěch neoprávněný. Odvolací soud se nemohl ztotožnit ani se závěrem Krajského soudu o nedostatku subjektivní stránky trestného činu u obžalovaných, resp. s jeho závěrem, že se nepodařilo prokázat, že by obžalovaní měli v úmyslu si přisvojit cizí věc, která jim byla svěřena. Tento závěr Krajský soud nijak neodůvodnil, je nepřezkoumatelný a zcela neopodstatněný. Při tomto závěru se Krajský soud nevypořádal s tím, že obžalovaní JUDr. P. a Mgr. N. jako osoby oprávněné jednat za Kreditní banku uzavřeli předmětné opční smlouvy s vědomím, že jejich skutečným smyslem není uskutečnění opčních obchodů, nýbrž zakrytí ztráty hodnoty aktiv – cenných papírů před bankovním dohledem a tím i povinností banky vytvořit opravné položky, tedy s vědomím, že byly uzavřeny v rozporu se závaznými hospodářskými pravidly, takže na základě nich M. získal opční prémie ve zjištěné výši nezákonně. Nevypořádal se proto s tím, zda za této situace není namístě dovodit, že obžalovaní věděli, že mohou způsobit následek významný z hlediska trestního práva, tj. způsobit škodu ve zjištěné výši a tento následek také chtěli, či s ním byli alespoň srozuměni. Stejně tak závěr Krajského soudu, že u obžalovaného Ing. D. se nepodařilo prokázat úmysl pomoci obžalovaným spáchat trestný čin zpronevěry a ani není zřejmé, v čem by tato pomoc měla spočívat, nelze považovat za opodstatněný a správný. Naopak je v rozporu se závěrem Krajského soudu, že bylo provedenými důkazy prokázáno, že žalovaný skutek se stal (a tedy obžalovaný Ing. D. se na něm podílel). Pochybení spočívá v tom, že Krajský soud otázku zavinění tohoto obžalovaného vůbec nezkoumal, provedené důkazy, resp. z nich vyplývající skutečnosti týkající se účasti tohoto obžalovaného na uzavření předmětných opčních smluv, způsobu a doby jejich uzavření a jejich povahy, jak bylo výše rozvedeno, včetně takových okolností jako doby zaplacení opčních prémií, v tomto směru vůbec nehodnotil, nevypořádal se na jejich podkladě s obhajobou obžalovaného uplatněnou jak v přípravném řízení, tak v hlavním líčení a nevyvodil v tomto směru jasné a spolehlivé závěry o tom, zda a které rozhodné skutečnosti obžalovaný znal či musel předpokládat a zda je musel chtít či s nimi být alespoň srozuměn či nikoliv. Rovněž v tomto směru je napadený rozsudek zcela nepřezkoumatelný. Souhlasit lze s Krajským soudem pouze v tom, že v daném případě nepřichází v úvahu právní kvalifikace jednání obžalovaných za použití kvalifikované skutkové podstaty trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 3 písm. a) TrZ, tj. že se činu dopustili jako osoba, která má zvlášť uloženou povinnost hájit zájmy poškozeného. S tímto závěrem se odvolací soud ztotožnil, neboť takovou povinnost v daném případě nelze dovozovat ze samotné skutečnosti, že obžalovaní měli postavení ve vrcholném managementu Kreditní banky. Ze stanov Kreditní banky a jejich organizačního řádu totiž vyplývá pouze obecná základní povinnost obžalovaných jako vedoucích odpovědných pracovníků banky obdobná obecná povinnost vyplývající ze zákoníku práce [§ 73 písm. d) – úplné znění č. 52/1989 Sb., ve znění pozdějších předpisů] – řádně hospodařit s prostředky svěřenými jim organizací a střežit a ochraňovat majetek banky před poškozením, ztrátou nebo zničením a zneužitím. Z výše uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek Krajského soudu je vadný pro neúplnost jeho skutkových zjištění a proto, že se soud nevypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí a rozsudkem bylo porušeno ustanovení trestního zákona. Vzhledem k tomu, že závěr Krajského soudu, že jednání obžalovaných není trestným činem a tedy i jeho postup, kterým všechny tři obžalované podle § 226 písm. b) TrŘ zprostil obžaloby, neshledal odvolací soud v souladu se zákonem, postupoval podle § 258 odst. 1 písm. b), d) TrŘ a zrušil napadený rozsudek v celém rozsahu a vzhledem k tomu, že vady rozsudku nelze odstranit ve veřejném zasedání (§ 259 odst. 5 TrŘ) podle § 259 odst. 1 TrŘ věc vrátil Krajskému soudu v P., aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Při novém rozhodnutí je povinen se Krajský soud řídit pokyny odvolací soudu uvedenými výše a je vázán jeho právním názorem.
Citovaná rozhodnutí (0)
Žádné citované rozsudky.