40 A 4/2012 - 238

Rubrum

Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Markéty Lehké, Ph.D. a soudců Mgr. Václava Trajera a JUDr. Petra Černého, Ph.D. v právní věci žalobce: Společnost ochránců životního prostředí, IČ 71201122, se sídlem Nerudova 34, Litoměřice, zastoupeného Mgr. Vítem Brožkem, advokátem se sídlem Slavíkova 23/1568, Praha 2, proti žalovanému: Krajský úřad Ústeckého kraje, odbor územního plánování a stavebního řádu, se sídlem Velká Hradební č.p. 3118/48, Ústí nad Labem, za účasti osob zúčastněných na řízení:

1. Děti Země – Klub za udržitelnou dopravu, IČ 67010041, se sídlem Cejl 48/50, Brno, 2. Občanské sdružení Konipas, IČ 26988224, se sídlem Němčí 2, Malečov, 3. Ředitelství silnic a dálnic ČR, IČ 65993390, se sídlem Na Pankráci 56, Praha 4, zastoupené JUDr. Jiřím Hartmannem, advokátem v Advokátní kanceláři Hartmann, Jelínek, Fráňa a partneři, se sídlem Sokolovská 49, Praha 8, 4. Obec Řehlovice, IČ 00266981, se sídlem Řehlovice 1, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 14.8.2012, č.j. 82/UPS/2012-42, JID 112164/2012/KÚÚK, takto:

Výrok

I. Výrok A rozhodnutí Krajského úřadu Ústeckého kraje, odboru územního plánování a stavebního řádu ze dne 14.8.2012, č.j. 82/UPS/2012-42, JID 112164/2012/KÚÚK, a výrok A rozhodnutí Městského úřadu Lovosice, odboru stavebního úřadu a územního plánování, ze dne 21.12.2011, č.j. 8086-317/2011-OST 61/2011, se zrušují pro vadu řízení a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Ve vztahu k návrhu na zrušení výroku B rozhodnutí Krajského úřadu Ústeckého kraje ze dne 14.8.2012, č.j. 82/UPS/2012-42, JID 112164/2012/KÚÚK, se žaloba zamítá.

III. Ve vztahu k návrhu na zrušení rozhodnutí ministra životního prostředí ze dne 14.2.2001, č.j. M/100130/01 SRK/813/R-1057/00, se žaloba odmítá.

IV. Ve vztahu k návrhu na zrušení závazného stanoviska Správy Chráněné krajinné oblasti České středohoří ze dne 15.3.2011, zn.: 00294, 00839, 01129/CS/11, se žaloba odmítá.

V. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení v částce 5 100,- Kč do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

Žalobce se v žalobě podané v zákonem stanovené lhůtě domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 14.8.2012, č.j. 82/UPS/2012-42, JID 112164/2012/KUUK, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti výroku A a výroku B rozhodnutí Městského úřadu Lovosice, odboru stavebního úřadu a územního plánování, ze dne 21.12.2011, č.j. 8086-317/2011-OST 61/2011, kterým bylo postupem podle zák. č. 416/2009 Sb., o urychlení výstavby dopravní infrastruktury, rozhodnuto podle § 79 a § 92 zák. č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (dále jen „stavební zákon“) a ust. § 9 vyhlášky č. 503/2006 Sb., o podrobnější úpravě územního řízení, veřejnoprávní smlouvy a územního opatření, o umístění (výrok A) a povolení (výrok B) staveb Dálnice D8, stavba 0805 Lovosice – Řehlovice, A 101 Hlavní trasa km 60,460-61,100+62,300- 64,690, A 113 MÚK Řehlovice, A 128 Přeložka silnice II/25830, A 129 Přeložka silnice III/25829, A 130 Přeložka silnice III/25828, A 131 Přeložka silnice III/25832, A 158 Polní cesta Žim – Řehlovice, A 161 Polní cesta v Kampeličce, A 162 Polní cesta u Záhořského potoka, A 184 Dopravní opatření, A 191 Oplocení dálnice, A 213 Dálniční most přes Záhořský potok, A 215 Dálniční most přes silnici č. III/25829 Žim – Řehlovice, A 216 Dálniční most přes Žimský potok, A 217 Dálniční most přes silnici č. III/2832 Habrovany - Řehlovice, A 218 Dálniční most na MÚK Řehlovice, A 227 Nadjezd na silnici č. III/25830 Radejčín – Žim, A 229 nadjezd na silnici č. III/25828 Habrovany – Řehlovice, A 251 Rozšíření dálničního mostu přes místní kom. a Radejčínský potok, A 252.1 Rozšíření mostu na silnici č. I/63A, A 252.2 Opěrná zeď na silnici I/63, A 312 Úprava Záhořského potoka, A 313 Úprava Žimského potoka, A 331 Dešťová kanalizace km 62,750 – 60,500, A 332 Odpad od nádrže SO A 344, A 333 Dešťová kanalizace km 64,270 – 62,813, Dešťová kanalizace km 64,320, A 335 Dešťová kanalizace 64,689 – 64,445, A 336 Dešťová kanalizace v křižovatce Řehlovice, A 344 Retenční nádrž v km 62,750, A 345 Retenční nádrž v km 64,320, A 346 Sedimentační jímka v km 64,350, A 355.1 Přeložka Labského přivaděče ČEZ km 61,0, A 355.2 Přeložka Labského přivaděče ČEZ kabeláž km 61,0, A 356 Přeložka vodovodu DN 200 km 63,625, A357 Přeložka vodovodu DN 500 km 63,625, A 358 Přeložka vodovodu DN 500 pod SO A 130, A 390 Sanace meliorací km 62,4-62,7, A 391 Podchycení pramenů, A 418 Venkovní vedení VN 35kV – Řehlovice, km 63,670, A 454 Přeložka tel. kabelu u stávající I/8 u Bílinky, A 456 Přeložka nadzemního tel. vedení - km 57,830, A 460.1 Přeložka tel. kabelu – km 64,0, A 460.2 Přeložka MK a HDPE v km 0,6 SO A 130, A 460.3 Ochrana MK a HDPE v km 63, 770, A 460.4 Přeložka MK a HDPE v km 0,625 SO A 129, A 460.5 Ochrana MK a HDPE v km 0,140 SO A 130, A 461 Přeložka tel. kabelů – KÚ Řehlovice, A 476 Přeložka DK – km 64,0, A 491 Dálniční systém SOS, DIS – kabelové vedení km 58,550 – 64,689, A 492 Dálniční systém SOS, DIS – příčné kabelovody km 58,550 – 64,689, A 493 Dálniční systém SOS, DIS – kabelové prostupy přejezdů SDP km 58,550 – 64,689, A 494.1 Dálniční systém SOS, DIS – trubky pro optické kabely km 58,550 – 64,689, A 494.2 Dálniční systém SOS, DIS – optický kabel DIS km 58,550-64,689, A 494.3 Dálniční systém SOS, DIS – optický kabel Nová Ves – Řehlovice km 58,55 – 64,689, A 494.4 Dálniční systém SOS, DIS – optický kabel komunikace tunelů km 58,550-64,689, A 495.1 Dálniční systém SOS hlásky km 58,550 – 64,689, A 495.2 Dálniční systém SOS – meteo, A 495.3 Dálniční systém SOS – kamerový dohled, A 495.4 Kamerový dohled, A 495.5 Dálniční systém SOS – Skříně MX pro DIS km 58,550-64689, A 801 Vegetační úpravy km 58,550 – 64,689, A 814 Příprava ploch ZS, skládek a dočasného záboru, A 856 Protihluková stěna Radejčín, A 857 Protihluková stěna u chat km 61,7, A 858 Protihluková stěna Řehlovice I, A 859 Protihluková stěna Řehlovice II, F 101 hlavní trasa km 58,550 – 59,380 + 59,660-60,460, F 126 Přeložka silnice III/25834, F 127 Přeložka silnice III/25832, F 161 Polní cesta v Kampeličce, F 184 Dopravní opatření, F 211 Dálniční most mezi tunely v km 58,568 – 58,689, F 212 Dálniční most přes polní cestu u Radejčína v km 59,890, F 331 Dešťová kanalizace km 62,750 – 59, 380, F 370 Vodní zdroj pro hájovnu v prostoru nádraží km 59,3, F 419 Kabelová přípojka VN 22kV – tunel Radejčín, F 424 Kabelové vedení NN – km 59,8, F 424.1 Venkovní vedení NN – km 0,1 přeložky silnice III/25834, F 457 Přeložka nadzemního tel. vedení - km 59,7, F 493 Dálniční systém SOS, DIS – kabelové prostupy přejezdů DSP, F 602 Dálniční tunel Radejčín, F 801 Vegetační úpravy, F 814 Příprava ploch ZS, skládek a dočasného záboru, F 856.1 Protihlukové úpravy v Uhelné strouze, vše v k.ú. Vchynice, Boreč u Lovosic, Oparno, Chotiměř, Dobkovičky, Litochovice nad Labem, Prackovice nad Labem, Radejčín, Dubice nad Labem, Žim, Habrovany u Řehlovic, Řehlovice a Stadice (dále jen „soubor staveb Dálnice D8, 0805 Lovosice – Řehlovice“). V úvodu své žaloby se žalobce vyjadřuje k otázce své aktivní legitimace k podání dané žaloby. Připomíná, že je občanským sdružením vzniklým a registrovaným podle zákona č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů, přičemž hlavním cílem žalobce podle jeho stanov je ochrana zájmů ve stanovách uvedených. Žalobce má tak za to, že naplňuje definiční znaky pojmu „dotčená veřejnost“ podle citovaných ustanovení Úmluvy o přístupu k informacím, účasti veřejnosti na rozhodování a přístupu k právní ochraně v záležitostech životního prostředí (dále jen „Aarhuská úmluva“) a směrnice EIA. Ve vztahu k otázce aktivní legitimace k podání žaloby odkazuje zejména na čl. 9 odst. 2 Aarhuské úmluvy a dále na směrnici Evropského parlamentu a Rady 2003/35/ES, o účasti veřejnosti na vypracování některých plánů a programů týkajících se životního prostředí a o změně směrnic 85/337/EHS a 96/61/ES, pokud jde o účast veřejnosti a přístup k právní ochraně, a to ohledně práv nevládních organizací, která jsou porušena. Svou aktivní legitimaci k podání žaloby pak dovozuje z ustanovení § 65 odst. 2 zák. č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s.ř.s.“), když žalobce byl účastníkem předmětného správního řízení na základě § 70 zák. č. 114/1992 Sb., o ochraně krajiny a přírody (dále jen „zákon o ochraně krajiny“), a postupem žalovaného byl na svých procesních právech dotčen takovým způsobem, že toto porušení procesních předpisů mohlo způsobit nezákonnost žalovaného i prvostupňového rozhodnutí. Žalobce se podaným žalobním návrhem domáhá v rámci přezkumu napadeného rozhodnutí přezkoumání zákonnosti podkladového stanoviska o hodnocení vlivů na životní prostředí (dále jen „stanovisko EIA“) ze dne 15.11.1996. Žalobce tvrdí, že proces přijetí tohoto stanoviska EIA byl zatížen nezákonností způsobenou již při přijímání stanoviska SEA ze dne 20.4.1995. Žalobce uvádí, že v roce 1994 proběhlo tzv. krajinářské vyhodnocení, které vybralo ze tří koridorů (A, B, C) dálnice D8 – 0805 v úseku Lovosice – Řehlovice přes Chráněnou krajinnou oblast České středohoří ze sedmi variant koridor „C“, v němž měly být nadále posouzeny pouze dvě povrchové varianty V1 a V2 s velmi krátkými tunely. Tímto procesem, z něhož dle žalobce byla veřejnost vyloučena, byly rovněž z dalšího posuzování vyloučeny všechny varianty vedení dálnice dlouhými tunely a varianta vedení dálnice mimo CHKO České středohoří. Tento proces byl zakončen stanoviskem Ministerstva životního prostředí č.j. OÚV/139/95 ze dne 20.4.1995 (dále jen „stanovisko SEA“). Žalobce trvá na tom, že toto stanovisko je nezákonné, neboť předmětem posuzování v tomto procesu nebyla žádná „koncepce“ ve smyslu tehdy platného znění § 14 odst. 1 zák. č. 244/1992 Sb., o posuzování vlivů rozvojových koncepcí a programů na životní prostředí (dále jen „zákon o posuzování vlivů“) a vůbec tedy neexistoval zákonný podklad pro vedení tohoto procesu. Dále spatřuje nezákonnost tohoto procesu v tom, že v tomto procesu SEA nebyl dodržen procesní postup podle § 14 odst. 3 a odst. 4 zákona o posuzování vlivů, pokud jde o zveřejnění příslušné dokumentace a posouzení vlivů, možnost veřejnosti podávat k nim připomínky a přihlédnutí k těmto připomínkám ze strany příslušného orgánu – veřejnost především neměla k dispozici zákonem stanovenou lhůtu 60 dní před veřejným projednáním k podání připomínek. Dále poukazuje na skutečnost, že ze zápisu z pracovního jednání ze dne 29.11.1994 na bývalém Okresním úřadě v Litoměřicích je zřejmé, že Ministerstvo životního prostředí nezjišťovalo, zda veřejnost podala nějaké připomínky a zda byly zohledněny v návrhu odborné studie k dálnici. Toto pracovní jednání zástupců státních institucí a samospráv přitom nebylo veřejným projednáním koncepce dle zákona o posuzování vlivů, neboť se o něm žádná veřejnost ve smyslu občanských sdružení a osob nemohla dovědět a od zpracování studie do doby konání tohoto uzavřeného jednání úředníků uplynulo nanejvýš 28 dní. Dle žalobce tak Ministerstvo životního prostředí nevycházelo ze spolehlivě zjištěného stavu věci a postupovalo v rozporu s § 3 odst. 5 a 4 zák. č. 71/1967 Sb., o správním řízení (dále jen „starý správní řád“), podle kterých i při vydávání osvědčení, posudků, vyjádření a jiných opatření musí ministerstva vycházet ze spolehlivě zjištěného stavu věci. Ministerstvo rovněž dle žalobce porušilo § 3 odst. 1 a odst. 5 starého správního řádu, podle kterého bylo povinno postupovat při vydávání stanoviska tak, aby chránilo zájmy společnosti a práva a zájmy občanů a organizací a důsledně vyžadovat plnění jejich povinností. Ministerstvo životní prostředí dle žalobce zjevně nepožadovalo důsledně po Ředitelství silnic a dálnic ČR, aby informovalo veřejnost o veřejném jednání, umožnilo veřejnosti seznámit se s obsahem odborné studie variant dálnice D8 – 0805 z listopadu 1994, umožnilo veřejnosti vyjádřit se k obsahu této studie včetně následného zohlednění připomínek. Dle žalobce sice ustanovení § 23 zákona o posuzování vlivů uvádí, že na část druhou a třetí zákona se nevztahují obecné předpisy o správním řízení, ale dle žalobce obecné zásady obsažené v § 3 starého správního řádu je nutno na toto řízení aplikovat. Dále žalobce uvádí, že v roce 1996 byla zveřejněna EIA, která již posuzovala jen dvě varianty dálnice ve vybraném koridoru „C“ s krátkými tunely podle stanoviska SEA ze dne 20.4.1995. Varianty dálnice D8 - 0805 s dlouhými tunely nebyly v dokumentaci EIA uvedeny a posouzeny a připomínky veřejnosti požadující jejich posouzení nebyly řešeny. Postupem správních orgánů tedy bylo dle žalobce zasaženo do jeho práva seznámit se s návrhem koncepce vedení dálnice D8 - 0805 a s jejím posouzením z hlediska vlivů na životní prostředí a do práva se k těmto dokumentům vyjádřit, neboť návrh koncepce a její posouzení nebyly náležitě zveřejněny a projednány. Odborem posuzování vlivů na životní prostředí Ministerstva životního prostředí bylo dne 15.11.1996 podle § 11 zákona o posuzování vlivů vydáno pod č.j. 400/3144/1618/OPVŽP/96 e.o. souhlasné stanovisko na povrchovou trasu dálnice D8 0805 v koridoru „C2“. Dle žalobce je však vydání tohoto stanoviska v rozporu s citovaným zákonem, neboť navázalo na již nezákonný proces výběru koridoru. Výběr konkrétní trasy dálnice D8 - 0805 byl tak proveden jen mezi dvěma téměř identickými povrchovými variantami v předčasně a nezákonně vybraném koridoru „C“. Chybělo tak objektivní porovnání s jinými známými koridory pro dálnici D8 0805, ačkoliv na tomto účastníci procesu EIA trvali. Na tuto skutečnost poukázal i veřejný ochránce práv ve své zprávě „Zpráva o průběhu šetření ve věci podnětu občanského sdružení Děti Země, týkajícím se průchodu dálnice D8 CHKO České středohoří“ ze dne 31.7.2003. Žalobce trvá na tom, že vydání stanoviska EIA ze dne 15.11.1996 navazuje na shora popsané procesní a věcné nezákonnosti při posuzování vlivů jednotlivých variant (koridorů) vedení dálnice dle § 14 zákona o posuzování vlivů (stanovisko SEA ze dne 20.4.1995), což způsobuje nezákonnost i samotného stanoviska EIA. Žalobce dále uvedl, že hlavním důvodem nezákonnosti vydání stanoviska EIA je skutečnost, že při procesu EIA v roce 1996 nebyly posouzeny alternativní varianty (koridory) dálnice D8 - 0805, ačkoli jedním z cílů zákona o posuzování vlivů je na základě návrhů účastníků procesu EIA posoudit všechny reálné varianty záměru. Žalobce konstatuje, že o výběru koridorů a variant dálnice D8 - 0805 se pro daný úsek rozhodovalo ve třech procesech: 1. v procesu SEA o výběru koridoru dálnice D8 - 0805, resp. ke studii „Dálnice D8 - stavba 0805 úsek Lovosice - Řehlovice“ ukončeném stanoviskem SEA ze dne 20.4.1995, č.j. OÚV/139/95 (dále jen „stanovisko SEA ze dne 20.4.1995“), jímž byl vybrán koridor „C“ s variantami „C1“ a „C2“ (a např. koridor „B“ s dlouhým tunelem se zamítl), 2. v procesu SEA pro územní plán vyššího územního celku okresu Litoměřice, v němž již byly posuzovány pouze varianty v rámci koridoru „C“, ukončeném stanoviskem SEA ze dne 21.12.1995, jímž byl znovu potvrzen koridor „C“ a vybrána varianta „C2“, 3. v procesu EIA o výběru varianty dálnice D8 - 0805 v Chráněné krajinné oblasti České středohoří, v němž byly posuzovány pouze varianty v rámci koridoru „C“, ukončeném stanoviskem EIA ze dne 15.11.1996, jímž byla znovu vybrána varianta „C2“. Zásadním je dle žalobce proces SEA o výběru koridoru dálnice D8 - 0805, v němž orgány státní správy a samosprávy za koordinace Ministerstva životního prostředí a bez účasti dotčené veřejnosti posuzovaly tři koridory dálnice (včetně koridoru „B“ s tunelovými variantami). Výsledkem tohoto procesu bylo stanovisko Ministerstva životního prostředí SEA ze dne 20.4.1995 s doporučením dále se zabývat pouze variantami „C2“ a příp. „C1“ v koridoru „C“. Tento proces SEA byl dle žalobce zcela nezákonný, neboť předmětem posuzování v tomto procesu nebyla žádná „koncepce“ ve smyslu tehdy platného znění § 14 odst. 1 zákona o posuzování vlivů a vůbec tedy neexistoval zákonný podklad pro vedení tohoto procesu. Dále spatřuje nezákonnost tohoto procesu v tom, že v tomto procesu SEA nebyl dodržen procesní postup podle § 14 odst. 3 a odst. 4 zákona o posuzování vlivů, pokud jde o zveřejnění příslušné dokumentace a posouzení vlivů, možnost veřejnosti podávat k nim připomínky a přihlédnutí k těmto připomínkám ze strany příslušného orgánu. Žalobce trvá na tom, že nezákonný proces SEA o výběru koridoru dálnice D8 - 0805 ukončený stanoviskem SEA ze dne 20.4.1995 „předurčil“ výběr koridoru dálnice, neboť oba navazující procesy, tedy SEA pro územní plán velkého územního celku okresu Litoměřice a EIA pro stavbu dálnice, se s odkazem na citované stanovisko SEA zabývaly pouze koridorem „C“ a nikoli již jinými koridory. Možné koridory s jednotlivými variantami tak nebyly posouzeny za účasti dotčené veřejnosti. Stanovisko SEA ze dne 20.4.1995 vyloučilo posouzení dalších koridorů a variant dálnice D8 (včetně tunelového koridoru), takže dotčená veřejnost se v procesu EIA mohla vyjádřit už jen ke dvěma vybraným variantám v koridoru „C“, které ovšem byly vybrány jen zástupci dotčených orgánů státní správy (úředníky) a samosprávy. Žalobce uvádí, že proces EIA i vydání stanoviska EIA byly nezákonné, neboť zákonný požadavek uplatněný na veřejném projednání dne 27.8.1996 na posouzení procesem EIA i tunelových variant v koridoru „B“ byl Ministerstvem životního prostředí zamítnut s odůvodněním, že tuto námitku nelze uplatnit, neboť je v rozporu se stanoviskem SEA ze dne 20.4.1995, které vybralo koridor „C“ se dvěma povrchovými variantami dálnice D8 0805. Tím bylo dle žalobce porušeno právo dotčené veřejnosti na objektivní posouzení navrhované tunelové varianty v koridoru „B“, přičemž CHKO České středohoří ve svém dopise Dětem Země, sekci Za ekologicky čistou dopravu, ze dne 3.10.1996, č.j. 2906/XII-8/96-Ký, tuto variantu rovněž doporučovala. Žalobce rovněž poukázal na judikaturu Nejvyššího správního soudu. Poukázal na rozsudek ze dne 19.1.2010, č.j. 1 As 91/2009-83, ve kterém je konstatováno, že na všechna stanoviska EIA vydaná dle zákona o posuzování vlivů (včetně stanoviska pro dálnici D8-0805 ze dne 15.11.1996) je nutné pohlížet jako na stanoviska EIA vydaná dle zák. č. 100/2001 Sb., o posuzování vlivů na životní prostředí. Dále poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14.6.2007, č.j. 1 As 39/2006-55, kde je uvedeno, že stanovisko EIA a ani závěry zjišťovacích řízení nelze žalovat samostatně, ale až společně se správním rozhodnutím, jehož jsou podkladem. Dále poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20.5.2009, č.j. 1 As 111/2008-363, ve kterém bylo uvedeno: „… byla-li daná varianta v procesu SEA vybrána nezákonně, nemůže být další rozhodnutí (tj. stanovisko EIA), které stojí na tomto podkladu, zákonné…“ Žalobce výslovně uvedl, že nijak nerozporuje proces SEA pro schvalování ÚP VÚC okresu Litoměřice, který byl ukončený dne 21.12.1995. Žalobou napadené rozhodnutí o umístění a povolení stavby bylo tak vydáno na základě stanoviska EIA ze dne 15.11.1996, které navazuje na nezákonně vydané stanovisko SEA ze dne 20.4.1995, pročež je dle žalobce toto stanovisko EIA samo o sobě nezákonné a tato skutečnost způsobuje nezákonnost i žalobou napadeného rozhodnutí, které ze stanoviska EIA vychází. Žalobce dále svojí žalobou napadá i rozhodnutí ministra životního prostředí ze dne 14.2.2001, č.j. M/100130/01 SRK/813/R-1057/00, kterým bylo rozhodnuto o zamítnutí rozkladu proti rozhodnutí Ministerstva životního prostředí ze dne 13.7.2000, č.j. 100410/00- OOP/4666/00 600/2275/00, kterým byla povolena výjimka ze zákazu stavět dálnice v chráněné krajinné oblasti. Předmětné rozhodnutí považuje žalobce za závazný podklad pro žalobou napadené rozhodnutí. Namítá, že v průběhu řízení o udělení výjimky bylo porušeno jeho právo vyjádřit se k podkladům rozhodnutí před vydáním rozhodnutí ve věci ve smyslu § 33 odst. 2 starého správního řádu. Uvádí, že Ministerstvo životního prostředí si před vydáním rozhodnutí pořídilo odborné posouzení vypracované Ing. H. z Agentury ochrany přírody a krajiny ČR, které použilo ve svém rozhodnutí k vyvrácení námitky žalobce ohledně negativního ovlivnění průchodnosti krajiny pro migrující živočichy povrchovou variantou dálnice D8-0805. Ministerstvo životního prostředí však před vydáním svého rozhodnutí neumožnilo se s touto studií podrobně seznámit. V této skutečnosti spatřuje žalobce výše uvedené procesní pochybení při vydání předmětného rozhodnutí. Dále namítá, že předmětné rozhodnutí ministra životního prostředí je stiženo nezákonností, neboť podkladem pro toto rozhodnutí bylo i výše uvedené nezákonným způsobem přijaté stanovisko SEA ze dne 20.4.1995. V důsledku nezákonností při přijetí podkladového stanoviska musí být nutně dle žalobce stiženo nezákonností i rozhodnutí přijaté na jeho podkladě. Žalobce rovněž namítá, že předmětné rozhodnutí o povolení výjimky nesplňuje základní podmínku § 43 zákona o ochraně krajiny, tedy že veřejný zájem na realizaci předložené varianty dálnice D8-0805 (povrchové) výrazně převažuje nad veřejným zájmem ochrany přírody a krajiny v Chráněné krajinné oblasti České středohoří. Prvoinstanční rozhodnutí Ministerstva životního prostředí totiž neobsahuje důvody, zjištění a srovnání, jimiž byl rozhodující orgán veden k závěru, že právě v trase předložené investorem stavby bude narušení ochranných podmínek i krajinného rázu chráněné krajinné oblasti natolik nízké, že zde již výrazně převažuje jiný veřejný zájem nad zájmem ochrany přírody. Dle žalobce se tvrzení o splnění zákonných předpokladů ve smyslu § 43 zákona o ochraně krajiny neopíralo o žádné důkazy, a tedy nevycházelo ze spolehlivě zjištěného stavu věci. Žalobce svojí žalobou rovněž napadá závazné podkladové stanovisko Správy Chráněné krajinné oblasti České středohoří ze dne 15.3.2011, zn. 00295, 00839, 01129/CS/11, o souhlasu se zásahem do krajinného rázu dle § 12 zákona o ochraně krajiny a přezkum tohoto závazného stanoviska provedený Ministerstvem životního prostředí dne 14.3.2012, pod č.j. 447/530/12, 16990/ENV/12. Žalobce namítá, že z odůvodnění závazného stanoviska není seznatelné, zda Správa Chráněné krajinné oblasti České středohoří oznámila relevantním účastníkům řízení (zejména účastníkům dle § 70 zákona o ochraně krajiny) zahájení řízení, seznámila tyto účastníky s podklady k řízení a dala jim možnost se v přiměřené lhůtě k nim vyjádřit popřípadě navrhnout jejich doplnění. Dále dle žalobce není z odůvodnění stanoviska patrno, zda byly předloženy připomínky účastníků řízení a jak se s těmito připomínkami prvoinstanční orgán vypořádal. Naopak dle žalobce ze závazného stanoviska vyplývá, že účastníkem řízení nebyla žádná právnická osoba, ani z řad občanských sdružení, která by splňovala podmínky § 70 zákona o ochraně krajiny. Žádost dle § 70 zákona o ochraně krajiny však měla u Správy Chráněné krajinné oblasti České středohoří podánu celá řada občanských sdružení. V uvedeném postupu spatřuje žalobce porušení ustanovení § 27 odst. 3, § 36 odst. 2 a § 68 odst. 3 správního řádu a § 70 zákona o ochraně krajiny. Dále žalobce namítá, že z odůvodnění uvedeného stanoviska není seznatelné, jaké odborné studie byly podkladem pro vyhotovení tohoto stanoviska. Ve stanovisku chybí seznam podkladů k jeho vydání, vyjádření jak se prvoinstanční orgán s podklady stanoviska vypořádal. Žalobce zejména zdůraznil, že není zřejmé, zda podkladem byly následující studie známé Správě Chráněné krajinné oblasti České středohoří: - studie Ing. arch. Ivana Vorla, CSc. (1998): Dálniční most č. 202 – Vchynice, hodnocení vlivu stavby na krajinný ráz, - studie Ing. arch. Ivana Vorla, CSc. (1999): České středohoří, hodnocení území CHKO z hlediska krajinného rázu, - interní materiál (2000): Chráněná krajinná oblast České středohoří, hodnocení krajinného rázu, - studie Ing. arch. Ivana Vorla, CSc. (září 2002): Dálnice D8, stavba 0805 Lovosice – Řehlovice, Identifikace vlivů navrhované stavby na krajinný ráz ve smyslu § 12 zákona č. 114/1992 Sb., - studie Fakulty architektury a urbanismu ČVUT Praha (září 2002): Dálnice D8, stavba 0805 Lovosice – Řehlovice, Vyhodnocení zásahu do krajinného rázu ve smyslu § 12 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, - studie Fakulty architektury a urbanismu ČVUT Praha (říjen 2002): Dálnice D8, stavba 0805 Lovosice – Řehlovice, Vyhodnocení zásahu do krajinného rázu ve smyslu § 12 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny. Žalobce dále uvádí, že je mu známo, že Ředitelství silnic a dálnic ČR si nechalo vypracovat i další odborné posudky, a to od Pragoprojektu, a.s., od Fakulty stavební ČVUT Praha a do firmy Anima-TECH Praha. Ovšem ani o těchto odborných posudcích se závazné stanovisko nezmiňuje. Žalobce považuje za evidentní, že estakáda Prackovice (SO 210) narušuje blízké i dálkové pohledy (již nyní je zřetelně patrná i z obce dolní Zálezly, která se nachází asi 3 km vzhůru podél řeky Labe, či z obce Řepnice, která se nachází ve vzdálenosti 3 km, a hradu Kamýk vzdáleném 4 km). Tato estakáda významným způsobem snižuje hodnotu krajinného rázu dálnice D8-0805, což dle žalobce dokládá i studie Fakulty architektury a urbanismu ČVUT Praha ze září 2002. Žalobce zdůrazňuje, že dálnice D8-0805 prochází přes území, které je velice cenné svým charakteristickým reliéfem. Dle žalobce rovněž nelze ze stanoviska poznat, zda byla jeho podkladem „Zpráva o průběhu šetření ve věci podnětu občanského sdružení Děti Země“, či nikoli, případně proč. Rovněž žalobce poukázal na studii „Srovnávací studie variant dálnice D8 – průchod CHKO České středohoří – orientační geologické posouzení“, ve které jsou varianty tunelové hodnoceny lépe než povrchová varianta Ředitelství silnic a dálnic. Dle žalobce závazná stanoviska nevychází ze spolehlivě zjištěného stavu věci, kdy Správa Chráněné krajinné oblasti České středohoří ignoruje především výše uvedené odborné podklady se vztahem k vlivu dálnice D8-0805 na krajinný ráz. Žalobce trvá na tom, že stanovisko Správy Chráněné krajinné oblasti České středohoří ze dne 15.3.2011, zn. 00294, 00839, 01129/CS/11, potvrzené Ministerstvem životního prostředí vyjádřením ze dne 14.3.2012, č.j. 447/530/12, 16990/ENV/12, které je podkladovým rozhodnutím k umístění předmětné části dálnice D8, stavby 0805 Lovosice – Řehlovice, je nezákonné, neboť jeho vydáním byl porušen zákon a je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Dále žalobce namítá nepřezkoumatelnost žalobou napadeného rozhodnutí pro nedostatek důvodů, neboť žalovaný se dle jeho názoru řádně nevypořádal s námitkami, které žalobce uvedl v odvolání. Žalobce poukazuje na skutečnost, že žalovaný se obsáhle vypořádal s odvolacími námitkami pod body 5. a 7. odvolání, ale s ostatními body se již tak podrobně nevypořádal. U řady odvolacích důvodů dle žalobce vůbec není zřejmé, jak se s nimi žalovaný vypořádal a z jakého důvodu je shledal nedůvodnými. Z odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí není zřejmé, jak žalovaný tyto odvolací důvody posoudil, z jakých skutkových okolností při tom vycházel a jaké závěry měl vzaty za nepochybně zjištěné. Dle žalobce v rozhodnutí absentuje vyslovení úsudku o odvolacích důvodech a posouzení právního významu namítaných skutečností, jakož i to, jakými úvahami byl žalovaný při jejich hodnocení veden. K podpoře svého názoru cituje žalobce rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22.9.2004, sp. zn. 8 Ca 175/2003, a rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31.8.2004, sp. zn. 6 A 143/2001. Dále žalobce uvádí, že žalobou napadené rozhodnutí je po obsahové stránce zcela totožné s rozhodnutím žalovaného ze dne 20.4.2012, č.j. 82UPS/2012-20, které bylo soudem zrušeno pro vadu řízení, kterou žalovaný neodstranil a ani se jí odstranit nepokusil. Žalovaný pouze své rozhodnutí rozdělil do dvou výroků. To však na věci dle žalobce nic nemění. Odvolání bylo podáno jak do výroku A, kterým byly umístěny stavby, tak do výroku B, kterým byly tyto stavby povoleny. Žaloba je rovněž podána proti výroku A i výroku B žalobou napadeného rozhodnutí. Žalobce poukazuje na skutečnost, že v daném případě bylo dle zákona č. 416/2009 Sb. územní i stavební řízení spojeno a tedy bylo vydáno pouze jedno rozhodnutí, kterým byly stavby umístěny a zároveň povoleny. Pokud tedy byl žalobce zkrácen na svých procesních právech v tomto jediném řízení, dopadá toto zkrácení bez dalšího na oba výroky. Uvádí, že postup, kdy by se tato dvě řízení měla posuzovat odděleně, by vedl k absurdnímu závěru, že i při eventuelním zrušení rozhodnutí o umístění stavby, by předmětné stavby zůstaly povoleny. Smyslem stavebního zákona však je, aby nebyly povolovány stavby, které předtím nebyly umístěny. Žalobce trvá na tom, že základní premisa, že stavba musí být nejprve umístěna a teprve umístěnou stavbu je možno povolit není zákonem č. 416/2009 Sb. nikterak dotčena. Trvá na tom, že pokud je následně v přezkumném řízení (a to na základě odvolání, či v rámci přezkumu soudního) zjištěno, že územní rozhodnutí bylo vydáno nezákonně, vztahuje se tato nezákonnost bez dalšího i na stavební povolení, a to právě proto, že jde o jedno společné řízení. Žalovaný ve svém písemném vyjádření k podané žalobě navrhl její zamítnutí ve vztahu k výroku A žalobou napadeného rozhodnutí a odmítnutí žaloby ve vztahu k výroku B žalobou napadeného rozhodnutí. Žalovaný uvádí, že žalobce svou aktivní žalobní legitimaci opírá o několik různých pramenů práva – § 65 odst. 2 s.ř.s., Aarhuská úmluva, směrnice Rady 85/337/EHS. Dle žalovaného je však pro danou situaci obecně příhodný pouze odkaz na § 65 odst. 2 s.ř.s. ostatní úvahy ohledně aktivní žalobní legitimace žalobce považuje za nesprávné. V tomto směru odkazuje zejména na judikaturu Nejvyššího správního soudu – např. rozsudky ze dne 6.8.2009, č.j. 9 As 88/2008-316, ze dne 3.3.2011, č.j. 1 As 7/2011-397, ze dne 7.12.2005, č.j. 3 As 8/2005-118, nebo ze dne 4.2.2010, č.j. 7 As 2/2009-80. Žalovaný má za to, že žalobce naplnil zákonné požadavky vyplývající z ustanovení § 65 odst. 2 s.ř.s. pro přiznání aktivní žalobní legitimace pouze ve vztahu k územnímu řízení, vedenému v projednávané věci. Ovšem nesplnil tyto předpoklady ve vztahu k řízení stavebnímu. Žalovaný dovodil, že jednotlivé námitky žalobce se vztahují vždy pouze k rozhodování o umístění staveb. Ačkoli tedy žalobce ve své žalobě uvádí, že napadá předmětné rozhodnutí v celém jeho rozsahu, nelze dle žalovaného z obsahu žalobcova podání vyčíst žádnou skutečnost, která by se vztahovala k výroku B napadeného rozhodnutí. Jinými slovy žaloba neobsahuje žádné konkrétní tvrzení žalobce o tom, že by byl postupem správního orgánu ve stavebním řízení na svých procesních právech zkrácen. Žalovaný nesouhlasí s argumentací žalobce spočívající v tvrzení, že pokud bylo územní a stavební řízení v projednávaném případě spojeno, dopadá zkrácení jeho procesních práv bez dalšího na obě tato spojená řízení. Vedením společného řízení tak, jak ho upravuje § 140 zák. č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen“správní řád“), totiž rozhodně nedochází k úplnému a nenávratnému zániku samostatnosti jednotlivých řízení, která byla spojena. Tomu odpovídá i výslovná dikce ustanovení § 140 odst. 6 správního řádu, kde je uvedeno, že otázka, kdo je účastníkem, se pro účely uplatnění § 27 odst. 1 správního řádu ve společném řízení posuzuje tak, jako kdyby řízení probíhala samostatně. Z tohoto ustanovení dle žalovaného jednoznačně vyplývá, že postavení účastníků řízení se v důsledku spojení několika řízení do jednoho nemění z hlediska jejich vztahu k předmětu každého jednotlivého řízení. Jejich procesní práva v jednotlivých řízeních, která byla spojena, proto dle žalovaného musí být posuzována tak, jako kdyby se tato řízení vedla odděleně. Žalovaný trvá na tom, že použitím ustanovení o společném řízení, které je pouhým procesním institutem sloužícím ke zjednodušení procesních postupů správních orgánů, nemůže dojít k popření toho, co správní řád a zvláštní zákony stanoví o účastnících jednotlivých druhů řízení a jejich právech. Žalovaný má tedy za to, že aktivní procesní legitimace žalobce musí být zkoumána samostatně ve vztahu k jeho návrhu na zrušení územního rozhodnutí a samostatně ve vztahu k jeho návrhu na zrušení stavebního povolení. Při takovém posouzení je dle žalovaného nutno dospět k závěru, že žalobce není aktivně legitimován k podání žaloby proti výroku B napadeného rozhodnutí, neboť se jeho veškerá argumentace vztahuje pouze k řízení územnímu a tedy k výroku A žalobou napadeného rozhodnutí. Dle názoru žalovaného by tak měla být žaloba ve vztahu k výroku B žalovaného rozhodnutí odmítnuta. K námitkám týkající se rozhodnutí o povolení výjimky dle § 43 zákona o ochraně krajiny a stanoviska Správy Chráněné krajinné oblasti České středohoří žalovaný uvádí, že tyto dokumenty představují závazné podklady pro vydaná rozhodnutí a žalovaný při jejich prověřování postupoval v souladu se zákonem. Rozhodně se žalovaný ohrazuje vůči tvrzení žalobce, že jeho rozhodnutí trpí vadou nepřezkoumatelnosti a že odvolací námitky nebyly řádně přezkoumány. Stavební úřad ani odvolací orgán není příslušný k tomu, aby věcně přezkoumával žalobcem napadené podklady nebo postup, který vedl k jejich přijetí. Takový přezkum může být proveden pouze příslušnými nadřízenými orgány. Dále žalovaný poznamenal, že dle jeho názoru předmětné žalobcovy návrhy měly být v souladu se zásadou koncentrace správního řízení uplatněny již před orgánem prvního stupně, k čemuž ovšem nedošlo. Tyto podněty tak žalovaný prošetřil v rámci přezkumu zákonnosti odvoláním napadeného rozhodnutí a výslovně se k nim vyjádřil pouze v zájmu principu dobré správy. Ke stěžejní námitce žalobce týkající se přijetí stanoviska EIA žalovaný uvádí, že zcela souhlasí s názorem žalobce, že stanovisko Ministerstva životního prostředí ze dne 20.4.1995, č.j. OVÚ/139/95, nebylo vydáno k žádné koncepci ve smyslu § 14 zákona o posuzování vlivů. V souladu s odst. 1 tohoto zákonného ustanovení je třeba koncepcí pro účely zákona o posuzování vlivů rozumět pouze koncepce předkládané a schvalované na úrovni ústředních orgánů státní správy, a to v oblasti energetiky, dopravy, zemědělství, nakládání s odpady, těžby a zpracováním nerostů, rekreace a turistiky. Za koncepci se pak dále považují územně plánovací dokumentace a směrný vodohospodářský plán. Jelikož „Studie dálnice D8 - stavba 0805 úsek Lovosice – Řehlovice“, zpracovaná firmou Valbek a spol., v.o.s. Liberec v listopadu roku 1994, nebyla předložena ústředním orgánem státní správy, nýbrž Ředitelstvím silnic a dálnic a jedná se pouze o studii jednoho konkrétního záměru, nelze takovýto dokument dle žalovaného rozhodně považovat za koncepci ve smyslu ustanovení § 14 zákona o posuzování vlivů. Tato studie tedy vůbec režimu zákona o posuzování vlivů nepodléhá a nelze tedy uvažovat o jejím povinném veřejném projednání ve smyslu § 14 odst. 3 tohoto zákona. Koncepce výstavby dálniční sítě na území České republiky a první zcela konkrétní představy o vedení trasy dálnice D8 vznikaly již na přelomu třicátých a čtyřicátých let dvacátého století a jsou tak mnohem staršího data než výše zmiňovaná studie zpracovaná firmou Valbek a spol., v.o.s. Liberec v listopadu 1994. V sudetoněmeckých plánech z let 1938 až 1945 byla dnešní dálnice D8 označena jako dálnice A72. Žalovaný předkládá soudu jeden z těchto plánů z roku 1939, kde je dálnice A72 navržena v téměř shodné trase s dnešní dálnicí D8. Jako zásadní pro projednávanou věc lze pak podle žalovaného označit usnesení vlády Československé socialistické republiky číslo 286, ze dne 10.4.1963, o koncepci dlouhodobého rozvoje silniční sítě a místních komunikací. Právě tuto koncepci dlouhodobého rozvoje silniční sítě a místních komunikací, propracovanou podle zásad vládního usnesení číslo 972 ze dne 24.11.1959, lze dle názoru žalovaného považovat za první a jedinou koncepci výstavby dálniční sítě na našem území. Ke shodnému stanovisku prokazatelně dospěla i vláda České republiky ve svém usnesení č. 78 ze dne 19.2.1997. Výslovně zde uvádí, že výstavba dálnic na území našeho státu byla rozhodnuta v roce 1963, a to konkrétně usnesením vlády ČSSR ze dne 10.4.1963 č.

286. Přílohou tohoto usnesení je i mapa, ve které je zakreslena i navrhovaná trasa dálnice D8. Z uvedených skutečností dle žalovaného jednoznačně vyplývá, že trasa dálnice D8 byla navržena a příslušnými orgány státní správy pojednána mnohem dříve, než naznačuje žalobce. V této době přitom ještě neexistovaly právní předpisy zabývající se posuzováním vlivů konkrétních koncepcí a záměrů na životní prostředí tak, jak je známe dnes. První zákon o posuzování vlivů na životní prostředí se v našem právním řádu objevil teprve až v roce 1992. Vycházet je tak možné pouze ze zákona č. 40/1956 Sb., o státní ochraně přírody, a dále pak ze zákona č. 135/1961 Sb., o pozemních komunikacích, a jeho prováděcí vyhl. č. 136/1961 Sb. Žádný z těchto zmiňovaných právních předpisů však příslušným orgánům státní správy připravujícím plány výstavby pozemních komunikací neukládá povinnost projednávat tyto plány s dotčenou veřejností. V této souvislosti lze přitom poukázat rovněž na skutečnost, že CHKO České středohoří byla zřízena výnosem Ministerstva kultury až v roce 1976. Za zcela jednoznačný důkaz toho, že koncepce výstavby dálniční sítě na našem území a konkrétně pak dálnice D8 vznikla dříve, než bylo vydáno výše zmiňované stanovisko SEA, poslouží dle žalovaného pouhé srovnání dat. Stavba prvního úseku dálnice D8 označeného jako 0806 Řehlovice - Trmice, byla zahájena již v dubnu roku 1984. K jeho zprovoznění pak došlo v listopadu roku 1990. Výstavba dálnice D8 tak prokazatelně započala dříve, než byla podle žalobce zpracována její koncepce vyžadující projednání s dotčenou veřejností. První skutečnou koncepcí, která vyžadovala posouzení vlivů na životní prostředí podle zákona o posuzování vlivů, a tedy i veřejné projednání v souladu s ustanovením § 14 tohoto zákona, byla v tomto případě nová územně plánovací dokumentace velkého územního celku okresu Litoměřice, schválena usnesením vlády číslo 110, ze dne 7.2.1996. V tomto procesu SEA byly posuzovány dvě varianty vedení koridoru dálnice D8-0805 a jak sám žalobce uvádí, proběhlo ohledně návrhů této koncepce řádné veřejné projednání dne 19.10.1995 v Litoměřicích. Výsledkem je pak stanovisko Ministerstva životního prostředí ze dne 21.12.1995. Dále žalovaný poukazuje na skutečnost, že žalobce se neúčastnil veřejného projednání stanoviska EIA a své námitky na něm neuplatnil. Žalovaný trvá na tom, že stanovisko EIA ze dne 15.11.1996 nemůže být zatíženo nezákonností stanoviska Ministerstva životního prostředí ze dne 20.4.1995, neboť toto stanovisko nebylo vydáno k žádné koncepci v oblasti dopravy a nelze ho tak vůbec podřizovat režimu zákona o posuzování vlivů. Žalovaný dále uvádí, že nespatřuje mezi procesy SEA a EIA takovou návaznost, která by ospravedlňovala přezkoumání stanoviska SEA v rámci přezkumu žalobou napadeného rozhodnutí. Zatímco stanovisko SEA představuje odborný podklad pro schvalování koncepcí, stanovisko EIA je podkladem pro navazující správní řízení. Tyto dokumenty nejsou dle žalovaného zákonem nijak provázány a nelze tak hovořit ani o řetězícím se správním aktu, ani o správním aktu subsumovaném. Žalovaný tak nevidí důvod, proč by případné pochybení v průběhu procesu SEA mělo nutně implikovat nezákonnost procesu EIA. V souladu s výslovnou dikcí § 75 odst. 2 s.ř.s., má tedy žalovaný za to, že podkladem přezkoumávaného rozhodnutí, který soud k žalobní námitce může přezkoumávat, je pouze stanovisko EIA. Za nepřípustné pro rozpor se zmiňovaným ustanovením zákona naopak žalovaný považuje přezkoumávání stanoviska SEA. K námitce týkající se nepřezkoumatelnosti žalobou napadeného rozhodnutí žalovaný trvá na tom, že rozhodnutí je přezkoumatelné a žalovaný se v něm řádně vypořádal s odvolacími námitkami. K předmětné věci se ve dvou přípisech vyjádřilo i Ministerstvo životního prostředí. Vzhledem ke skutečnosti, že tento subjekt není účastníkem daného řízení ani nemá postavení osoby zúčastněné na řízení, soud přihlížel v daném řízení pouze k částem vyjádření, která měla přímou souvislost se správními akty, které toto ministerstvo vydalo a které sloužily jako podklad (ať již jako podkladové rozhodnutí nebo závazné stanovisko) pro vydání prvostupňového případně i žalobou napadeného rozhodnutí. K námitce týkající se rozhodnutí ministra životního prostředí o povolení výjimky dle § 43 zákona o ochraně krajiny k průchodu dálnice D8, stavba 0805 Lovosice – Řehlovice přes Chráněnou krajinnou oblast České středohoří Ministerstvo životního prostředí uvedlo následující. Ministerstvo životního prostředí podrobně popsalo průběh řízení, v rámci kterého bylo předmětné rozhodnutí vydáno a přezkoumáváno. Dále ministerstvo konstatovalo, že pokud žalobce odkazuje na interní stanovisko ministerstva, které je jeho ryze vnitřním dokumentem, nelze o takovém dokumentu tvrdit, že by představovalo jednotný názor ministerstva navenek nebo že jde o závazný názor či dokonce rozhodnutí ministerstva. Toto interní sdělení, obdobně jako například dopis ministra životního prostředí RNDr. Miloše Kužvarta ze dne 24.11.1999, na který žalobce zřejmě poukazuje, je třeba vnímat především jako vyjádření tehdejšího postoje vedení ministerstva, který však není rigidní a může se na základě aktuálních poznatků v čase měnit, právě proto, že nejde o závazný právní akt. K tvrzení žalobce, že rozhodnutí o výjimce by mohlo být zpochybněno, protože bylo vydáno na základě (nezákonného) stanoviska EIA, ministerstvo odkazuje na judikaturu Nejvyššího správního soudu, dle které je stanovisko EIA povinným podkladem pro všechna správní řízení a konkrétní požadavky týkající se ochrany životního prostředí mají být zahrnuty do rozhodnutí správního úřadu (např. rozsudek č.j. 1 As 91/2009-83). Proto prvostupňový orgán postupoval v souladu s právními předpisy, když vzal v úvahu stanovisko EIA. Ve vztahu k otázce přezkoumatenosti předmětného rozhodnutí o udělení výjimky v rámci správního soudnictví zastává ministerstvo názor, že se jedná o samostatně přezkoumatelné rozhodnutí, které nelze přezkoumávat v rámci přezkumu žalobou napadeného rozhodnutí. K námitce týkající se závazného stanoviska Správy Chráněné krajinné oblasti České středohoří k umístění dálnice D8, stavby 0805, ministerstvo uvedlo následující. Souhlas k zásahu do krajinného rázu je vydáván v souladu se současnou právní úpravou formou závazného stanoviska, nikoli ve formě správního rozhodnutí. Není proto dle ministerstva logické, že se žalobce domáhá účastenství v řízení ve smyslu ustanovení § 70 zákona o ochraně krajiny či § 27 odst. 3 správního řádu. Správní řád neupravuje postup správního orgánu před vydáním závazného stanoviska. Z dikce zákona je dle ministerstva zřejmé, že před vydáním závazného stanoviska není zahajováno samostatné správní řízení, neboť toto řízení je zahajováno před vydáním meritorního rozhodnutí. Zamýšlený zásah není definován závazným stanoviskem, ale jen a pouze správním rozhodnutím, které může vyvolat právní účinky; oproti tomu takovéto účinky závazné stanovisko samostatně nemá. Ministerstvo zdůraznilo, že žalobce byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáváno rozhodnutí podmíněné závazným stanoviskem. V jeho rámci měl žalobce uplatnit své právo na podání opravného prostředku tak, aby byla zajištěna případná možná náprava správního rozhodnutí. Procesní práva občanského sdružení tak byla dle ministerstva nepochybně zachována. Tvrzená absence seznamu podkladů k vydání závazného stanoviska by jistě byla dle názoru ministerstva chybou při vydání rozhodnutí; zákon však tento postup na správním orgánu výslovně nevyžaduje v případě vydávání závazného stanoviska. Tento potup tedy ministerstvo považuje za nestandardní, nikoliv však za nezákonný. Opakované vypořádávání se s jednotlivými podklady (vytvořenými v průběhu času) není dle ministerstva účelné ani vzhledem k předmětu řízení, neboť o zjištěném skutkovém stavu není pochyb. Správní uvážení uvedené v odůvodnění závazného stanoviska je dle ministerstva logické a přezkoumatelné. Po formální stránce není nutné v závazném stanovisku expresis verbis uvádět jednotlivé části jako výrok a odůvodnění, neboť je tak zřejmé z povahy věci. Dále ministerstvo zdůraznilo, že uvádět či odkazovat na možný postup podle § 149 odst. 4 a odst. 5 správního řádu jako na „poučení o odvolání“ není povinností správního orgánu, neboť se nejedná o řádný opravný prostředek. Ministerstvo trvá na tom, že Správa Chráněné krajinné oblasti České středohoří jako specializovaný správní orgán je zákonem povolána k ochraně veřejného zájmu v území, které je cenné svým charakteristickým reliéfem, zároveň však plní úkoly odborných organizací ochrany přírody ve svém územním obvodu a jako jediné je jí svěřena kompetence souhlasit, či nesouhlasit, se snížením, či změnou krajinného rázu v tom kterém konkrétním případě. Dle ministerstva je z vydaného závazného stanoviska zřejmé, že si je příslušný správní orgán vědom, že ke snížení (tedy narušení) krajinného rázu předmětným záměrem dojde a přesto s touto skutečností vyjádřil souhlas konzistentně a v souladu s předchozími správními akty, již dříve vydanými. Správní orgán je nepochybně svým odborným názorem vázán a postupoval v souladu se zásadou legitimního očekávání. Jakékoliv jiné závazné stanovisko by v tomto případě bylo zcela překvapivé a nečekané, zejména za situace hodnocení již pozměněného krajinného rázu v průběhu provádění zamýšleného záměru. Případné formální nedostatky dle ministerstva jsou takového rázu, že nemohou způsobit nezákonnost vydaného závazného stanoviska. V závěru ministerstvo shrnulo, že proces vydávání závazných stanovisek má být dle zákonodárce jednodušší (viz důvodová zpráva ke správnímu řádu i k novele zákona o ochraně krajiny), postup před vydáním závazného stanoviska tak nemá být shodný jako před vydáním meritorního povolujícího rozhodnutí; měl by být méně formalistický tak, aby nedocházelo ke zneprůchodnění administrativních postupů, resp. jejich duplicitě. Na vyjádření žalovaného a vyjádření Ministerstva životního prostředí žalobce reagoval replikou, ve které uvedl, že trvá na svojí aktivní žalobní legitimaci ve vztahu k oběma výrokům žalobou napadeného rozhodnutí. Pokud byl zkrácen na svých procesních právech v rámci spojeného řízení o umístění staveb a stavebním povolení, pak dopadá toto zkrácení dle jeho názoru bez dalšího na celé řízení týkající se obou výroků. Uvedl, že závěry žalovaného by vedly k absurdnímu stavu, kdy by byly povolovány stavby, aniž by bylo předtím pravomocně rozhodnuto o jejich umístění. Základní premisa, že stavba musí být nejprve umístěna a teprve umístěnou stavbu je možno povolit, není zákonem č. 416/2009 Sb. dle žalobce nikterak dotčena. Žalobce trvá na tom, že pokud je následně zjištěno, že územní rozhodnutí bylo vydáno nezákonně, vztahuje se tato nezákonnost bez dalšího i na stavební povolení, a to právě proto, že jde o jedno společné řízení, ve kterém je vydáno jedno společné rozhodnutí, jehož výroky se vzájemně podmiňují. K vyjádření Ministerstva životního prostředí žalobce uvedl, že je přesvědčen, že Ministerstvo životního prostředí není v tomto případě vůbec oprávněno jakkoli se k probíhajícímu řízení vyjadřovat či do něho zasahovat, a proto by k jeho podáním nemělo být ze strany soudu přihlíženo. Ministerstvo životního prostředí není dle žalobce ani účastníkem řízení ani osobou zúčastněnou na řízení, a proto nemá dle žalobce právo v daném řízení předkládat jakákoliv písemná vyjádření. V závěru repliky žalobce konstatoval, že již dne 1.2.1994 založil u Okresního úřadu v Litoměřicích žádost dle § 70 zákona o ochraně krajiny. Přesto nebyl o zahájení správního řízení týkajícího se výstavby dálnice D8 informován. K žalobě se jako osoba zúčastněná na řízení vyjádřilo Občanské sdružení Konipas (dále jen „OSK“). OSK spatřuje zásadní příčinu nekonečných a zbytečných průtahů při výstavbě dálnice ve skutečnosti, že všichni účastníci řízení jsou nedůslední v používání pojmů zavedených právními normami v závislosti na jejich dobové právní úpravě. OSK se rovněž domnívá, že nepřesné používání pojmů (proces SEA, stanovisko SEA, proces EIA, stanovisko EIA …) ze strany žalobce způsobuje nesrozumitelnost a neurčitost podané žaloby. OSK dále zdůraznilo, že jediným a výlučným procesem veřejného projednání posouzení koncepce dle § 14 zákona o posuzování vlivů byl proces veřejného projednávání návrhu Územního plánu Velkého územního celku (dále jen „VÚC“) Litoměřicko. OSK trvá na tom, že posouzení výběru variant tras dálnice D8 v úseku Lovosice- Řehlovice v rámci Studie Dálnice D8 – stavby 0805 úseku Lovosice – Řehlovice nelze považovat za koncepci ve smyslu § 14 zákona o posuzování vlivů. Naopak za koncepci ve smyslu uvedeného ustanovení je nutno považovat Územní plán VÚC Litoměřicka. V rámci této koncepce došlo nepochybně dle OSK k posouzení vlivů koncepce na životní prostředí a k řádnému zveřejnění návrhu koncepce a projednání koncepce v souladu se zákonem. OSK dále poukazuje na skutečnost, že žalovaný i stavební úřad byli při vydávání odvolání a žalobou napadeného rozhodnutí striktně vázáni k respektování závazné části Územního plánu VÚC Litoměřicko, jak je pro využívání území závazně stanoveno v platném vládním nařízení č. 64/1996 Sb. OSK je přesvědčeno, že soudu nepřísluší přezkoumávat podzákonného právního předpisu. OSK se domnívá, že předmětné řízení o žalobě by mělo být zastaveno pro nepříslušnost. Velice obsáhlé vyjádření k věci jako osoba zúčastněná na řízení zaslalo soudu i občanské sdružení Děti Země – Klub za udržitelnou dopravu (dále jen „Děti Země“). V tomto vyjádření se zabývaly Děti Země otázkou žalobní legitimace žalobce a dovozují, že ve prospěch žalobce svědčí jak žalobní legitimace dle § 65 odst. 2 s.ř.s., tak i žalobní legitimace dle § 65 odst. 1 s.ř.s. Následně rekapitulovaly výsledky dosavadních soudních řízení týkajících se přezkumu stanoviska EIA pro dálnici D8 - 0805. Dále Děti Země konstatovaly, že stanovisko SEA ze dne 20.4.1995 nebylo vydáno k žádné koncepci, ale bylo vydáno jako podklad pro podání žádosti o výjimku ze zákazu stavět dálnice v CHKO a žádost o vydání územního rozhodnutí. Dále konstatovaly, že dle § 14 odst. 3 zákona o posuzování vlivů mělo proběhnout veřejné projednání koncepce a nejméně 60 dnů před tímto projednáním její předkladatel měl zveřejnit buď její návrh, nebo návrh jejích zásad. V daném případě neexistuje dle Dětí Země žádný doklad, že by návrh odborné studie o dálnici D8 byl zveřejněn 60 dnů před veřejným projednáním. Dle Dětí Země studie vznikla začátkem listopadu 1994, proto nemohla být 60 dní před jednáním na Okresním úřadě v Litoměřicích konaném dne 19.11.1994 s touto studií seznámena. Samo uvedené jednání pak nebylo veřejným projednáním koncepce, neboť žádná dotčená veřejnost se o něm nemohla na příslušných úředních deskách dovědět. Na nesprávnost procesu SEA pro dálnici D8 - 0805 poukázala dle Dětí Země i kontrola NKÚ na začátku roku 2000. Dále se vyjadřovaly Děti Země k otázce zákonnosti procesu EIA. Uvedly, že varianty dálnice D8 - 0805 s dlouhými tunely nebyly v dokumentaci EIA uvedeny a posouzeny a připomínky dotčené veřejnosti požadující jejich posouzení nebyly řešeny. Došlo tedy dle Dětí Země k zásahu do práv dotčené veřejnosti včetně žalobce na příznivé životní prostředí, když proces výběru koridoru (resp. variant) pro dálnici D8 - 0805 neproběhl v souladu se zákonem o posuzování vlivů, když z tohoto procesu byly předčasně vyloučeny k životnímu prostředí šetrnější tunelové varianty. Výběr konkrétní varianty dálnice procesem EIA byl proveden jen mezi dvěma téměř identickými povrchovými variantami. Dle Dětí Země na nezákonnost procesu EIA poukazoval i veřejný ochránce práv ve své „Zprávě o průběhu šetření ve věci podnětu občanského sdružení Dětí Země, týkajícím se průchodu dálnice D8 CHKO České středohoří“ ze dne 31.7.2003. Děti Země dospěly k závěru, že vzhledem k tomu, že stanovisko EIA ze dne 15.11.1996 vydané na základě § 11 zákona o posuzování vlivů navazuje na procesní a věcné nezákonnosti při posuzování vlivů jednotlivých variant (koridorů) vedení dálnice D8 - 0805 dle § 14 téhož zákona (tzv. stanovisko SEA ze dne 20.4.1995), je toto stanovisko EIA samo o sobě nezákonné. Děti Země poukázaly rovněž na to, že dle jejich názoru skutečnost, že stanovisko EIA vychází z nezákonně přijatého stanoviska SEA, vyplývá z reakcí Ministerstva životního prostředí na jejich stížnosti, které uvádělo, že problematika alternativních tras byla již řešena v jiných předcházejících řízeních orgánů státní správy. Děti Země dále zdůraznily, že je třeba důsledně rozlišovat proces SEA týkající se územního plánu velkého územního celku okresu Litoměřice a proces SEA týkající se výběru variant vedení dálnice D8. Proces SEA o výběru koridoru dálnice D8 - 0805 ukončený stanoviskem ze dne 20.4.1995 „předurčil“ výběr koridoru dálnice D8-0805, neboť oba navazující procesy, tedy SEA pro územní plán velkého územního celku okresu Litoměřice a EIA pro stavbu dálnice se s odkazem na citované stanovisko SEA koridorech již nezabývaly jinými koridory dálnice D8-0805. K žalobní námitce týkající se rozhodnutí ministra životního prostředí ze dne 14.2.2001, č.j. M/100130/01 SRK/813/R-1057/00, kterým bylo rozhodnuto o zamítnutí rozkladu proti rozhodnutí Ministerstva životního prostředí ze dne 13.7.2000, č.j. 100410/00-OOP/4666/00 600/2275/00, kterým byla povolena výjimka ze zákazu stavět dálnice v chráněné krajinné oblasti Děti Země uvádějí, že trvají na tom, že toto rozhodnutí je přezkoumatelné v daném soudním řízení, přestože jde o samostatné podkladové rozhodnutí, neboť v době vydání předmětného rozhodnutí byla taková rozhodnutí považována za rozhodnutí předběžné povahy a jako taková byla tato rozhodnutí považována za vyloučená ze soudního přezkumu. Děti Země uvedly, že není v souladu s principy právního státu, aby bylo žalobci odepřeno soudní přezkoumání výjimky ministra životního prostředí v rámci předmětné žaloby jenom proto, že měl již v únoru 2001 intuitivně předvídat změnu judikatury. Děti Země se rovněž plně ztotožňují se závěry žalobce vztahující se k námitce porušení jeho procesních práv, když se nemohl vyjádřit k vloženému novému podkladu, kterým je odborná migrační studie Ing. H.. Stejně tak se ztotožňují se závěrem žalobce, že uvedené rozhodnutí o výjimce je nezákonné, neboť se opírá o stanovisko SEA ze dne 29.4.1995, které bylo vydáno bez účasti veřejnosti. Rovněž se plně ztotožnily se závěry žalovaného v případě námitek, že rozhodnutí ministra životního prostředí neobsahuje zdůvodnění, v čem spočívá výrazná převaha veřejného zájmu na vybrané variantě vedení trasy dálnice. K žalobní námitce týkající se vydání závazného stanoviska dle § 12 zákona o ochraně krajiny o souhlasu se zásahem do krajinného rázu umístěním dálnice D8-0805, Děti Země uvedly, že se plně ztotožňují se závěry žalobce, že došlo k porušení jeho procesních práv, když mu nebylo předem sděleno, že bude dle žádosti Ředitelství silnic a dálnic ČR vydáno závazné stanovisko dle § 12 zákona o ochraně krajiny. Děti Země konstatovaly, že mají odlišnou zkušenost z řízení, ve kterých byly účastníkem. V těchto řízeních byly Děti Země předem seznamovány s podanou žádostí o vydání závazných stanovisek, se zahájením „řízení“, a byly jim ukládány lhůty k vyjádření či případnému předložení nových důkazů. Jen takový postup považují Děti Země za souladný s principem zakotveným v § 70 odst. 1 zákona o ochraně krajiny. Děti Země se rovněž plně ztotožnily se závěry žalobce, ve kterých konstatuje, že ze závazného stanoviska není zřejmé, jaké odborné podklady se staly podkladem pro jeho vydání. Dle Dětí Země z obsahu předmětného závazného stanoviska lze sice vyčíst, které procesní úkony byly v minulosti provedeny, nicméně v odůvodnění při popisu krajinného rázu a vlivů dálnice D8-0805 nelze jednoznačně zjistit, na základě jakých podkladů, krom vlastních, nicméně nepřezkoumatelných, úvah Správa Chráněné krajinné oblasti České středohoří rozhodovala. Děti Země uvedly, že již od roku 2000 upozorňují, že přinejmenším vliv estakády Prackovice může být silně negativní. Krajina nad obcí Prackovice je silně změněna, neboť pohled přes řeku Labe na dálnici D8-0805 s estakádou Prackovice je v silném kontrastu s okolní „neliniovou“ strukturou území. Přitom zde mohl být dle Dětí Země tunel Kubačka. Děti Země ve vztahu k této námitce poukázaly na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 1.9.2010, č.j. 10 Ca 299/2009-45, a na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13.8.2009, č.j. 7 As 43/2009-52. Děti Země rovněž trvají na tom, že žalobce má aktivní žalobní legitimaci i ve vztahu k výroku B žalobou napadeného rozhodnutí. Trvají na tom, že pokud by soud dospěl k závěru, že výrok A žalobou napadeného rozhodnutí je nezákonný, musel by automaticky zrušit i výrok B žalobou napadeného rozhodnutí, neboť bez územního rozhodnutí nebylo možné vydat zákonným postupem stavební povolení. Územní rozhodnutí pro předmětnou stavbu je totiž dle Dětí Země povinným podkladem pro stavební povolení této stavby. Grafické rozdělení žalovaného rozhodnutí na výroky AaB tak z právního hlediska dle jejich názoru nemá žádný význam. Děti Země se rovněž vyjádřily k vyjádření Ministerstva životního prostředí. Ve svém obsahu se toto vyjádření často shoduje se závěry, které Děti země vyjádřily již ve svém vyjádření k podané žalobě. Následně Děti Země zaslaly soudu další vyjádření ze dne 22.11.2012. V tomto vyjádření opět zdůraznily, že proces SEA o výběru koridoru ukončený stanoviskem ze dne 20.4.1995 a proces EIA byly podkladem pro umístění i povolení předmětné části dálnice. Dále odkázaly ve vztahu k námitce týkající se nezákonnosti vydaného závazného stanoviska vydaného Správou Chráněné krajinné oblasti České středohoří na rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28.2.2011, č.j. 30 A 22/2010-33, a rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9.11.2011, č.j. 9 As 53/2011-67. Dále se k předmětné žalobě jako osoba zúčastněná na řízení vyjádřilo dvěma vyjádřeními Ředitelství silnic a dálnic ČR (dále jen „ŘSD“). Ve svém prvním vyjádření zejména ŘSD zdůraznilo, že žalobou napadené rozhodnutí je tvořeno dvěma samostatnými výroky. Žalobce podal žalobu jak proti výroku A tak i proti výroku B žalobou napadeného rozhodnutí. Ovšem u jednotlivých žalobních bodů již neuvedl, zda se vztahují k výroku A nebo k výroku B žalobou napadeného rozhodnutí. ŘSD trvá na tom, že vzhledem k dikci § 75 odst. 2 s.ř.s. platí, že jestliže žalobce podá žalobu proti více výrokům správního rozhodnutí, nicméně žalobní body uvede pouze k jednomu z těchto výroků, potom i pokud by žalobní body byly důvodné, nelze na jejich základě zrušit výrok správního rozhodnutí, proti kterému tyto žalobní body nesměřují. Trvá na tom, že odděleně se u jednotlivých výroků správního rozhodnutí posuzuje jak přípustnost žaloby, tak i její důvodnost. Protože důvodnost žaloby se zkoumá pouze v rámci žalobních bodů, je nutné i ve vztahu ke každému žalobou napadenému výroku zkoumat, zda je příslušný žalobní bod ve vztahu k tomuto výroku přípustný a důvodný. Pouze při splnění obou podmínek je možné výrok zrušit. ŘSD trvá na tom, že žalobní body týkající se stanoviska SEA nezákonnosti rozhodnutí dle § 43 zákona o ochraně krajiny jsou námitky, které nejsou ve vztahu k výroku B žalobou napadeného rozhodnutí přípustné. Dále se ŘSD ve svém prvním vyjádření zabývalo žalobní námitkou týkající se přezkoumání zákonnosti podkladového stanoviska o hodnocení vlivů na životní prostředí (dále jen „stanovisko EIA“) ze dne 15.11.1996. Ve vztahu k této námitce se ŘSD ve svém vyjádření obsáhle vyjadřovalo k otázce aktivní legitimace žalobce. ŘSD trvá na tom, že žalobce může být aktivně legitimován k podání žaloby v rámci správního soudnictví pouze dle § 65 odst. 2 s.ř.s. Dle § 65 odst. 1 s.ř.s. nemůže být žalobce aktivně legitimován, neboť není nositelem veřejného subjektivního práva, o kterém bylo ve správním řízení rozhodováno. Trvá na tom, že žalobce není nositelem hmotných práv na ochranu přírody a krajiny a životního prostředí, ale toliko jen práv procesních. Ve vztahu k žalobní legitimaci žalobce dle ustanovení § 65 odst. 2 s.ř.s. ŘSD uvádí, že tato legitimace požaduje, aby žalobce tvrdil, že ve správním řízení byl zkrácen na svých právech. Dle názoru ŘSD obsah prvního žalobního bodu nepředstavuje tvrzení o tom, že by došlo ke zkrácení procesních práv žalobce v územním nebo stavebním řízení. Mezi procesní práva občanského sdružení dle ŘSD patří, jak vyplývá z judikatury Nejvyššího správního soudu, právo, aby s občanským sdružením bylo jednáno jako s účastníkem řízení, právo uplatnit námitky, právo podat opravný prostředek a právo činit v průběhu správního řízení vůči správnímu orgánu a jeho postupu vyjádření. Žádné z těchto práv žalobce ve správním řízení porušeno dle ŘSD nebylo a žalobce to ani netvrdí. ŘSD trvá na tom, že ve smyslu judikatury Nejvyššího správního soudu (zejména rozsudek ze dne 31.1.2006, č.j. 5 As 53/2004-96) nemůže být za zkrácení procesního práva žalobce považována skutečnost, že žalovaný, resp. stavební úřad, použil přes nesouhlas žalobce jako podklad rozhodnutí stanovisko EIA. ŘSD poukazuje na skutečnost, že žalobce dokonce ani netvrdí, že by ke krácení jeho procesních práv došlo v řízení EIA, ale namítá porušení procesních práv v řízení SEA. ŘSD trvá na tom, že řízení SEA není možné považovat za řízení předcházející vydání napadeného rozhodnutí ve smyslu § 65 odst. 1 a 2 s.ř.s., a proto ani tvrzení o zkrácení procesních práv v řízení SEA nepředstavuje tvrzení o zkrácení práv žalobce v řízení předcházejícím vydání napadeného rozhodnutí. ŘSD rovněž poukazuje na skutečnost, že z žaloby nevyplývá, že v případě, že by se žalobce projednání zúčastnil, došlo by k výběru jiného koridoru dálnice. Dle ŘSD tedy účast nebo neúčast žalobce při jednání tedy neměla na výběr koridoru žádný vliv. Proto se ŘSD domnívá, že nemohlo jít o podstatnou vadu řízení, která by měla vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí. Dále ŘSD trvá na tom, že námitka týkající se porušení procesního postupu při přijetí stanoviska SEA je nepřípustná v územním řízení. Předvýběr trasy dálnice v rámci řízení SEA se provádí pro potřeby přípravy územního plánu velkého územního celku. Následné stanovisko EIA nenavazuje přímo na stanovisko SEA, ale musí vycházet z koridoru dálnice, který byl určen územním plánem, neboť územní rozhodnutí musí být v souladu s územně plánovací dokumentací. ŘSD trvá na tom, že pokud žalobcova námitka směřovala proti výběru koridoru, o kterém bylo rozhodnuto územním plánem velkého územního celku, není na základě § 89 odst. 2 stavebního zákona, možné k takové námitce přihlížet v územním řízení. K soudnímu přezkumu procesního pochybení v řízení SEA by mohlo dojít v rámci soudního přezkoumání územního plánu velkého územního celku, k němuž je SEA subsumovaným správním aktem. Je však dle ŘSD vyloučeno, aby jako žalobní námitka vůči územnímu řízení byla namítána vadnost subsumovaného správního aktu pro územní rozhodnutí. Trvá na tom, že námitky, které se týkají územního plánu, nejsou přípustné v územním řízení. ŘSD rovněž poukázalo na skutečnost, že stanovisko SEA bylo před přijetím územního plánu velkého územního celku řádně projednáno, tedy že veřejné projednání stanoviska, které bylo zpracováno pro přijetí územního plánu, se dne 21.12.1995 uskutečnilo. Dále ŘSD poukázalo na judikaturu Nejvyššího správního soudu. Dle názoru ŘSD vyplývá z rozsudku ze dne 20.5.2009, č.j. 1 As 111/2008-363, a z rozsudku ze dne 2.4.2008, č.j. 7 As 57/2007-98, že přezkoumání výběru trasy dálnice (zákonnosti stanoviska SEA) by se mělo uskutečnit v rámci žaloby proti územně plánovací dokumentaci a nikoli proti rozhodnutí o umístění stavby. ŘSD rovněž trvá na tom, že rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1.6.2011, č.j. 1 As 6/2011-347, není aplikovatelný na žalobu proti územnímu rozhodnutí, neboť se zabýval přezkumem stavebního povolení. Dle ŘSD z uvedeného rozsudku nelze dovodit, že v žalobě proti územnímu rozhodnutí je možné namítat nezákonnost stanoviska SEA. Ve svém druhém vyjádření se ŘSD věnovalo reakci na další žalobní body obsažené v podané žalobě. K námitce týkající se namítané nezákonnosti výjimky udělené dle § 43 zákona o ochraně krajiny ŘSD uvádí, že ji považuje za nedůvodnou, neboť rozhodnutí o udělení předmětné výjimky podléhá samostatnému soudnímu přezkumu a žalobce neuvádí, že by osobně byl účastníkem správního řízení, ve kterém byla vydána výjimka a netvrdí, že by podal opravný prostředek v předmětném řízení o výjimce; nemohlo tedy dojít ke zkrácení jeho práv v daném řízení. ŘSD obsáhle cituje rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1.6.2011, č.j. 1 As 6/2011-347. Z argumentace obsažené v odůvodnění uvedeného rozsudku ŘSD dovozuje, že žalobce nebyl v dobré víře, že jeho žaloba bude odmítnuta pro nepřípustnost. Dále ŘSD zdůraznilo, že žalobce nebyl účastníkem správního řízení, v jehož rámci bylo vydáno předmětné rozhodnutí dle § 43 zákona o ochraně krajiny a nemohl tedy vyčerpat řádné opravné prostředky v daném řízení. Nebyla tedy splněna podmínka subsidiarity soudního přezkumu podle § 5 s.ř.s. Dle ŘSD nelze za využití opravných prostředků ve vztahu k výjimce podle § 43 zákona o ochraně krajiny považovat odvolání ve spojeném řízení o umístění staveb a stavebním povolení, neboť v souladu se zásadou presumpce správnosti správních aktů žalovaný k přezkumu výjimky podle § 43 zákona o ochraně krajiny nebyl oprávněn. Podáním odvolání ve spojeném řízení o umístění staveb a stavebním povolení nelze nahradit nepodání rozkladu proti rozhodnutí Ministerstva životního prostředí ze dne 13.7.2000 o výjimce dle § 43 zákona o ochraně krajiny. I pokud by se připustilo, že podle judikatury v roce 2001 nebylo možné podat žalobu proti výjimce podle § 43 zákona o ochraně krajiny, nepochybně bylo možné podat rozklad proti tomuto rozhodnutí, což potvrzuje i postup jiných občanských sdružení, které rozklad podaly. K námitce, ve které žalobce namítá nesprávnost postupu Ministerstva životního prostředí při přezkoumání závazného stanoviska Správy Chráněné krajinné oblasti České středohoří ŘSD uvádí, že ji považuje rovněž za nedůvodnou, neboť toto závazné stanovisko je plně přezkoumatelné a předmětné stanovisko nebylo vydáváno v samostatném správním řízení a žalobci tedy nenáležela procesní práva ve vztahu k orgánu ochrany přírody a krajiny. ŘSD zdůrazňuje, že závazné stanovisko nebylo vydáváno v rámci správního řízení, ale postupem dle § 154 správního řádu. Ani jedno z ustanovení, na které odkazuje § 154 správního řádu, neupravuje práva účastníků správního řízení. Právo na vyrozumění účastníka o zahájení řízení a právo na seznámení se s podklady rozhodnutí jsou upravena v ustanoveních § 36 a § 44 správního řádu, které nejsou v § 154 správního řádu zmíněny. Dle ŘSD v odůvodnění stanoviska nemuselo být vůbec uvedeno, zda bylo oznámeno zahájení řízení, zda se účastníci mohli seznámit s podklady rozhodnutí, zda účastníci řízení předložili připomínky a jak se Správa Chráněné krajinné oblasti České středohoří s připomínkami účastníků vypořádala. K námitce nepřezkoumatelnosti žalobou napadeného rozhodnutí ŘSD uvedlo, že dle jeho názoru je v žalobě uvedená námitka dostatečně konkrétní, neboť není uvedeno, se kterým žalobním bodem se žalovaný ve svém rozhodnutí nevypořádal. Dále uvedlo, že dle jeho názoru není tato námitka ani meritorně důvodná, neboť žalovaný se v žalobou napadeném rozhodnutí řádně vypořádal se všemi odvolacími důvody obsaženými v žalobcově odvolání. ŘSD navrhlo, aby byla předmětná žaloba zamítnuta. Obec Řehlovice se jako osoba zúčastněná na řízení k věci písemně nevyjádřila. Před vlastním meritorním projednáním předmětné žaloby se soud primárně zabýval otázkou aktivní žalobní legitimace žalobce. Ve vztahu k možné aktivní žalobní legitimaci dle Aarhuské úmluvy a popřípadě v souvislosti s odkazem na směrnici Rady 85/337/EHS soud uvádí následující. V otázce této žalobní legitimace se soud ztotožnil s dosavadní judikaturou Nejvyššího správního soudu (např. rozsudek ze dne 16.12.2010, č.j. 1 As 61/2010-98, rozsudek ze dne 6.8.2009, č.j. 9 As 88/2008-316, nebo rozsudek ze dne 3.3.2011, č.j. 1 As 7/2011-397). Z těchto rozhodnutí jednoznačně vyplývá, že Aarhuská úmluva nemá povahu „self-executing“ smlouvy, tzn. smlouvy samovykonatelné a přímo aplikovatelné. Ačkoli tedy Aarhuská úmluva nesporně patří do kategorie mezinárodních smluv, které jsou součástí českého právního řádu (tato úmluva byla publikována pod č. 124/2004 Sb.m.s., splňuje podmínky stanovené čl. 10 Ústavy České republiky), v případě, že by stanovila něco jiného než zákon, nebylo by možno uplatnit pravidlo o aplikační přednosti této mezinárodní smlouvy před zákonem. Podle čl. 2 bodu 5 Aarhuské úmluvy se za „dotčenou veřejnost“ považuje veřejnost, která je nebo může být ovlivněna environmentálním rozhodováním, anebo která má na tomto rozhodování určitý zájem, přičemž pro účely této definice se u nevládních organizací podporujících ochranu životního prostředí a splňujících požadavky vnitrostátních právních předpisů předpokládá, že mají na environmentálním rozhodování zájem. Judikatorně pak bylo dovozeno, že nevládní organizace založené za účelem ochrany přírody musí splnit požadavky vnitrostátních předpisů, aby byly považovány za dotčenou veřejnost a měly přístup k soudu dle čl. 9 odst. 2 Aarhuské úmluvy. Aktivní legitimaci občanského sdružení tedy nelze dovozovat přímo z Aarhuské úmluvy. Dle názoru soudu rovněž nelze aktivní žalobní legitimaci žalobce dovozovat přímo ze směrnice Rady 85/337/EHS. Aby mohla být žalobní legitimace žalobce dovozována přímo z uvedené směrnice, musely by dle soudu být splněny podmínky pro přímý účinek této směrnice. K tomu by došlo, pokud by uvedená směrnice nebyla ve stanovené lhůtě řádně implementována do vnitrostátního právního řádu. Dle názoru soudu došlo k řádné implementaci uvedené směrnice. Implementace této směrnice se projevuje dle soudu zejména v ustanovení § 70 zákona o ochraně krajiny, který umožňuje přístup dotčené veřejnosti k informacím a do příslušných správních řízení a odvozeně přes účastenství ve správním řízení i možnost dovolávat se příslušného soudního přezkumu velice široce a stanoví pouhou minimalistickou podmínku o tyto informace jednoduchým způsobem požádat a do předmětných správních řízení se po obdržení informace o jejich vedení přihlásit. Rovněž se implementace projevuje dle soudu v ustanovení § 23 zák. č. 100/2001 Sb., které umožňuje za splnění konkrétních podmínek občanským sdružením účastenství v navazujících správních řízeních, ve kterých bylo využito dokumentace nebo posudku, a rovněž umožňuje domáhat se občanským sdružením, jejichž předmětem činnosti je ochrana životního prostředí, veřejného zdraví nebo kulturních památek, v rámci soudního přezkumu zrušení rozhodnutí navazujícího na oznámení, dokumentaci či posudek. Dle názoru soudu tedy nejsou dány podmínky, aby se žalobce mohl domáhat aktivní legitimace přímo s odkazem na citovanou směrnici. Dle názoru soudu tedy nelze vzhledem k výše uvedenému v žalobcově případě dovozovat s odkazem na Aarhuskou úmluvu nebo na směrnici Rady 85/337/EHS jeho aktivní legitimaci ve smyslu § 65 odst. 1 s.ř.s. ani ustanovení § 66 odst. 3 s.ř.s. Naopak soud souhlasí s názorem žalobce, že je dána jeho aktivní žalobní legitimace ve smyslu § 65 odst. 2 s.ř.s. V citovaném ustanovení je uvedeno, že žalobu proti rozhodnutí správního orgánu může podat i účastník řízení před správním orgánem, který není k žalobě oprávněn podle odst. 1 citovaného ustanovení, tvrdí-li, že postupem správního orgánu byl zkrácen na právech, která jemu příslušejí, takovým způsobem, že to mohlo mít za následek nezákonné rozhodnutí. Při podávání procesních námitek se žalobce musí pohybovat v mezích svého předmětu činnosti, který vyplývá z jeho stanov, tj. přípustné jsou z jeho strany jen takové námitky, které se týkají ochrany životního prostředí, přírody a krajiny. Samy stanovy však nemohou účastenství žalobce ve správním řízení založit. Další nutnou podmínkou pro přiznání postavení účastníka ve správním řízení je existence zákonného ustanovení, které přiznává občanským sdružením jako právnickým osobám v souvislosti s některou z činností v těchto stanovách uvedenou účastenství ve správních a navazujících soudních řízeních. Z obsahu správního spisu jednoznačně vyplývá, že žalobce byl účastníkem řízení na základě splnění podmínek uvedených v § 70 zákona o ochraně krajiny. Žalobce ve své žalobě výslovně tvrdí, že byl postupem žalovaného dotčen na svých procesních právech takovým způsobem, že toto porušení procesních předpisů mohlo způsobit nezákonnost žalovaného i prvostupňového rozhodnutí. Skutečnost, že žalobci nesvědčí žalobní legitimace dle § 65 odst. 1 s.ř.s., je dle soudu také splněna, neboť pro možnost domáhat se aktivní žalobní legitimace dle tohoto ustanovení je nezbytně nutné, aby subjekt dovolávající se tohoto oprávnění byl nositelem veřejného hmotného subjektivního práva a žalobce jakožto občanské sdružení, jehož hlavním cílem a posláním je dle jeho platných stanov ochrana přírody a krajiny, není nositelem takových hmotných práv. Dle názoru soudu byly tedy naplněny všechny zákonem předpokládané skutečnosti a žalobci náleží aktivní žalobní legitimace dle § 65 odst. 2 s.ř.s. K tvrzení žalovaného, že veškeré námitky žalobce se vztahují svojí podstatou pouze k výroku A prvoinstančního rozhodnutí a výroku A žalobou napadeného rozhodnutí, a proto absentuje aktivní žalobní legitimace žalobce ve vztahu k výroku B žalobou napadeného rozhodnutí, soud uvádí, že žalobce sám v podané žalobě uvedl, že napadá žalobou napadené rozhodnutí v celém rozsahu. V žalobě žalobce nijak nespecifikoval, ke kterému výroku se jednotlivé jeho žalobní námitky vztahují. V daném případě soud dospěl k závěru, že žalobce dovozuje porušení svých procesních práv z důvodu v žalobě uvedených ve vztahu k výroku Aik výroku B žalobou napadeného rozhodnutí. Žalobce tedy tvrdí, že byl postupem žalovaného dotčen na svých právech, a to ve vztahu k oběma výrokům. Již výše soud konstatoval, že žalobce byl účastníkem předmětného řízení a nesvědčí mu legitimace dle § 65 odst. 1 s.ř.s. Dle názoru soudu tedy byly naplněny podmínky aktivní žalobní legitimace žalobce dle § 65 odst. 2 s.ř.s. ve vztahu k oběma výrokům žalobou napadeného rozhodnutí, a jak bude níže uvedeno, soud se s jednotlivými námitkami vypořádá ve vztahu k výroku A i výroku B žalobu napadeného rozhodnutí. Následně tedy soud přikročil k projednání jednotlivých žalobních návrhů žalobce, námitek žalovaného a osob zúčastněných na řízení. O věci soud rozhodoval na základě zmocnění § 51 odst. 1 s.ř.s. bez jednání, neboť žalobce s tímto postupem výslovně souhlasil a žalovaný nevyjádřil do dvou týdnů od doručení výzvy soudu svůj nesouhlas s takovým projednáním věci, a proto se má za to, že souhlas s projednáním věci bez nařízení jednání udělil, když o uvedeném následku byl ve výzvě výslovně poučen. Napadené rozhodnutí soud přezkoumal v řízení vedeném podle části třetí prvního dílu hlavy druhé s.ř.s., která vychází z dispoziční zásady vyjádřené v ust. § 71 odst. 1 písm. c), písm. d), odst. 2 věty druhé a třetí a § 75 odst. 2 věty první s.ř.s. Z této zásady vyplývá, že soud přezkoumává zákonnost rozhodnutí správního orgánu, a to pouze v rozsahu, který žalobce uplatnil v žalobě nebo během dvouměsíční lhůty po oznámení napadeného rozhodnutí dle § 72 odst. 1 věty první s.ř.s. Povinností žalobce je proto tvrdit, že správní rozhodnutí nebo jeho část odporuje konkrétnímu zákonnému ustanovení a toto tvrzení zdůvodnit. Nad rámec žalobních námitek musí soud přihlédnout toliko k vadám napadeného rozhodnutí, k nimž je nutno přihlížet bez návrhu, nebo které vyvolávají nicotnost napadeného rozhodnutí podle § 76 odst. 2 s.ř.s. Takové nedostatky však v projednávané věci nebyly zjištěny. Ve vztahu k návrhu, kterým se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí ministra životního prostředí ze dne 14.2.2001, č.j. M/100130/01 SRK/813/R-1057/00, uvádí soud následující. V souladu s ustanovením § 78 odst. 1 a 7 s.ř.s. může příslušný soud v rámci správního soudnictví v řízeních o žalobách proti rozhodnutím správních orgánů rozhodnout vždy pouze a výhradně tak, že pokud je žaloba důvodná, zruší žalobou napadené rozhodnutí pro vady řízení nebo nezákonnost, nebo pokud žaloba důvodná není, zamítne ji. Dle ustanovení odst. 3 citovaného ustanovení pak může soud, zrušuje-li žalobou napadené rozhodnutí podle okolností zrušit i rozhodnutí správního orgánu nižšího stupně, které mu předcházelo. Právní úprava obsažená v hlavě II dílu 1 s.ř.s. věnovaném řízení o žalobách proti rozhodnutí správních orgánů jako obecný právní předpis však neumožňuje vydání výroku, kterým by byl zrušen správní akt, který byl podkladem pro rozhodování v řízení, ve kterém bylo vydáno žalobou napadené rozhodnutí. V daném konkrétním případě neumožňuje vydání takového výroku v rámci správního soudnictví ani žádný jiný zvláštní právní předpis. Proto nezbylo soudu nic jiného, než tento návrh žalobce výrokem ad III. odmítnout dle § 46 odst. 1 písm. a) s.ř.s., neboť neprojednatelnost uvedeného petitu považuje za nedostatek řízení, který je neodstranitelný, a nelze proto ve vztahu k tomuto návrhu v řízení pokračovat. Ke stejnému závěru dospěl soud i ve vztahu k žalobcovu návrhu, kterým se domáhal zrušení závazného stanoviska Správy Chráněné krajinné oblasti České středohoří ze dne 15.3.2011, zn.: 00294, 00839, 01129/CS/11. I v tomto případě jde o subsumovaný správní akt, který není žalobou napadeným správním rozhodnutím, ale podkladem pro rozhodnutí správních orgánů v předmětném správním řízení. Soud je toho názoru, že v daném soudním řízení nelze dle platné právní úpravy tento subsumovaný správní akt zrušit. Proto nezbylo soudu nic jiného, než tento návrh žalobce výrokem ad IV. odmítnout dle § 46 odst. 1 písm. a) s.ř.s., neboť neprojednatelnost uvedeného petitu považuje za nedostatek řízení, který je neodstranitelný, a nelze proto ve vztahu k tomuto návrhu v řízení pokračovat. Z žalobcových námitek se soud primárně zabýval otázkou přezkoumatelnosti žalobou napadeného rozhodnutí žalovaného. Žalobce namítal nepřezkoumatelnost předmětného rozhodnutí z důvodu, že žalovaný se v něm řádně nevypořádal se všemi odvolacími námitkami. Tuto námitku žalobce formuloval zcela obecně, aniž by konkretizoval, se kterými námitkami se žalovaný v žalobou napadeném rozhodnutí nevypořádal. Soud se proto s touto žalobní námitkou rovněž může vypořádat pouze na zcela obecné úrovni. Rozhodnutí odvolacího správního orgánu je obecně nepřezkoumatelné, pokud se nevypořádá se všemi odvolacími námitkami účastníka řízení. Na tomto místě soud poznamenává, že při posouzení přezkoumatelnosti rozhodnutí se soud nezabývá otázkou správnosti a podrobnosti vypořádání se s odvolacími námitkami, ale pouze tím, zda se odvolací orgán v rámci správního řízení vypořádal v zákonem stanoveném rozsahu a zákonem stanoveným způsobem se všemi žalobcem uplatněnými námitkami. V daném konkrétním případě soud porovnal obsah žalobou napadeného rozhodnutí s obsahem odvolání podaného žalobcem v rámci správního řízení a dospěl k závěru, že žalovaný se ve svém rozhodnutí vypořádal zcela dostačujícím způsobem v rozsahu požadovaném zákonem se všemi žalobcem uplatněnými odvolacími námitkami. Soud tedy žalobcovu námitku v tomto směru shledal jako zcela nedůvodnou. Před vypořádáním se s dalšími konkrétními námitkami žalobce se musel soud zabývat otázkou, v jakém vztahu jsou jednotlivé námitky žalobce k jednotlivým výrokům žalobou napadeného rozhodnutí. Jak již bylo soudem výše uvedeno, žalobce to v podané žalobě nijak nespecifikoval a soud dospěl k závěru, že veškeré jeho námitky se vztahují vzhledem ke skutečnosti, že evidentně napadá celé žalobou napadené rozhodnutí, jak k výroku A týkajícímu se územního rozhodnutí o umístění stavby tak i k výroku B týkajícímu se stavebního povolení na předmětné stavby. Z ustanovení § 71 odst. 1 písm. c) s.ř.s., kde je uvedeno, že žaloba musí mimo jiné obsahovat označení výroků rozhodnutí, které žalobce napadá, vyplývá, že předmětem přezkumu v rámci správního soudnictví jsou jednotlivé výroky žalobou napadeného správního rozhodnutí. Záleží tedy pouze na vůli žalobce, zda napadne celé rozhodnutí v rozsahu všech jeho výroků či pouze některé výroky či některý výrok správního rozhodnutí. Obráceně to však rovněž znamená, že soud v rámci správního soudnictví podrobuje jednotlivé výroky žalobou napadeného rozhodnutí přezkumu a případně zruší pouze ty výroky, u kterých dospěje k závěru, že jsou nezákonné, či jsou zatíženy vadou řízení. Proto v daném konkrétním řízení se soud bude níže zabývat jednotlivými námitkami žalobce ve vztahu k jednotlivým výrokům žalobou napadeného rozhodnutí. Soud podotýká, že na tento přístup vyplývající přímo ze zákonné úpravy správního soudnictví nemůže mít žádný vliv skutečnost, že v daném případě jde o správní rozhodnutí, kterým bylo rozhodnuto v rámci spojeného řízení jak o umístění staveb, tak i o stavebním povolení. Na tomto místě soud podotýká, že dle jeho názoru nelze přisvědčit argumentaci žalobce a Dětí Země, že je nemyslitelné, aby mohl případně samostatně existovat výrok o stavebním povolení v případě zrušení výroku o umístění staveb, a že je proto nutné při shledání důvodů pro zrušení výroku o umístění staveb automaticky zrušit i výrok o stavebním povolení, když jsou tyto výroky obsaženy v jednom rozhodnutí vydaném ve spojeném řízení. Naopak soud zdůrazňuje, že na posouzení důvodů pro zrušení jednotlivých výroků nemá žádný vliv skutečnost, že byly vydány ve spojeném řízení. Dle soudu se jedná o zcela totožnou situaci jako v případě, že by byly předmětné výroky obsaženy každý v samostatném rozhodnutí, obě rozhodnutí byly postupně napadeny správní žalobou a následně při přezkumu těchto samostatných žalob by soud dospěl k závěru, že je odůvodněno zrušení výroku o umístění staveb a naopak není důvod ke zrušení rozhodnutí o stavebním povolení. V takovém případě by rovněž zůstalo pravomocné rozhodnutí o stavebním povolení, aniž by v důsledku jeho zrušení soudem existovalo rozhodnutí o umístění stavby. Dále se soud tedy zabýval námitkami žalobce ve vztahu k výroku A žalobou napadeného rozhodnutí týkajícího se umístění předmětných staveb. Zásadní námitku žalobce lze ve stručnosti shrnout tak, žalobce tvrdí, že byl postupem žalovaného dotčen na svých procesních právech tím, že správní orgány se při vydání územního rozhodnutí vypořádávaly se stanoviskem EIA, které bylo zatíženo nezákonností v důsledku nezákonného postupu při přijetí stanoviska SEA ze dne 20.4.1995, a toto porušení procesních předpisů mohlo způsobit nezákonnost napadeného rozhodnutí i rozhodnutí prvostupňového. Nezákonný postup při přijetí stanoviska SEA ze dne 20.4.1995 spatřuje žalobce v tom, že nebylo řádně provedeno veřejné projednání tohoto stanoviska a byla opominuta dotčená veřejnost. V rámci vypořádání se s touto žalobní námitkou se soud bude vypořádávat současně i s tvrzeními žalovaného a osob zúčastněných na řízení, a to zejména ŘSD. Děti Země ve svých tvrzeních prakticky kopírují nebo se snaží doložit tvrzení žalobce. Proto se soud nebude k jejich tvrzením ve vztahu k této námitce samostatně vyjadřovat, když má za to, že vyjádření soudu k žalobcovým námitkám lze plně vztáhnout i na tvrzení Dětí Země. Obdobný stav potom platí i ve vztahu k argumentaci ŘSD a OSK. Proto se nebude soud ani k tvrzením OSK ve vztahu k této námitce výslovně zabývat, neboť má za to, že vyjádření k námitkám ŘSD lze plně vztáhnout i k tvrzením OSK. V rámci svého vyjádření k výše citované námitce žalovaný namítl mimo jiné, že žalobce se neúčastnil projednávání stanoviska EIA k předmětné stavbě. K této námitce soud uvádí, že toto tvrzení je pro předmětnou věc zcela irelevantní. Soud zdůrazňuje ve vztahu k této námitce, že občanská sdružení, jejichž hlavním posláním podle stanov je ochrana přírody a krajiny, která se s odkazem na ustanovení § 70 zákona o ochraně krajiny staly účastníky správního řízení, se mohou domáhat ochrany svých procesních práv v rámci správního soudnictví, když se domnívají, že k porušení těchto jejich práv došlo tím, že se správní orgán v územním řízení vypořádal se stanoviskem EIA, které bylo zatíženo nezákonností v důsledku nezákonného postupu při přijetí stanoviska SEA, a to i v případě, že v samotném procesu přijetí stanoviska EIA neuplatnilo toto sdružení žádné námitky. Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu ve svém rozhodnutí ze dne 26.8.2008, č.j. 7 Afs 54/2007-62, konstatoval, že jako žalobní námitku lze uplatnit i námitku, která nebyla žalobcem uplatněna v rámci odvolání. Tento závěr lze dle soudu plně aplikovat i na předmětnou námitku žalovaného s tím, že žalobce může v příslušném řízení před soudem v rámci správního soudnictví nezákonnosti vztahující se k projednání stanoviska EIA i v případě, že v samotném procesu projednávání stanoviska žádné námitky ze strany současného žalobce vzneseny nebyly. Uvedené námitky žalovaného proti podané žalobě tedy soud shledal jako nedůvodné. Žalovaný vlastní argumentaci k vlastní žalobcově námitce opírá zejména o stanovisko, že stanovisko SEA ze dne 20.4.1995 nebylo přijímáno ve vztahu k žádné koncepci, tedy že se jedná o stanovisko přijaté „mimo zákon“. Žalovaný poměrně rozsáhle argumentuje, že koncepce vedení trasy dálnice D8 byla přijata již v šedesátých letech dvacátého století a vycházela z plánů, které mají své kořeny v letech 1938-1945. Uvedené koncepce tedy byly přijaty v době, kdy ještě neexistovala právní úprava zakotvující právo veřejnosti na účast při přijímání uvedených koncepcí či zakotvující povinnost podrobit koncepce posouzení z hlediska vlivu na životní prostředí. V samotném důsledku je tedy žalobce i žalovaný za jedno, že stanovisko SEA ze dne 20.4.1995 nebylo přijato v souvislosti s posuzování koncepce a jde tedy o stanovisko vyhotovené mimo rámec zákona. Dle soudu tedy tuto nespornou skutečnost není důvod dále rozebírat. Tato skutečnost však nic nemění na faktu, že proces SEA zakončený vydáním stanoviska ze dne 20.4.1995 byl jediným procesem zabývajícím se dopadem stavby dálnice D8 na životní prostředí, ve kterém byly posuzovány i tunelové varianty vedení dálnice a že tyto tunelové varianty nebyly již posuzovány v procesu EIA pro daný úsek dálnice právě s odkazem na skutečnost, že k jejich posouzení a vyloučení došlo v předcházejících řízeních. Jediným takovým řízení byl právě proces SEA zakončený vydáním stanoviska ze dne 20.4.1995. Žalovaný dále ve svém vyjádření popsal proces, kterým prošlo posuzování variant vedení dálnice v rámci řízení o územním plánu velkého územního celku okresu Litoměřice. Poukazuje i na skutečnost, že zpracovatelé územního plánu se v rozhodnutí vypořádali i s otázkou variant koridorů D8. Ovšem v rámci tohoto řízení došlo k posouzení vlivů na životní prostředí pouze již „předvybraných“ povrchových variant vedení dálnice D8. Rovněž skutečnost, že vypracovatel územního plánu se vypořádal s otázkou variant koridorů, nemůže nahradit posouzení vlivu na životní prostředí jednotlivých konkurenčních variant vedení dálnice. Ani tato argumentace žalovaného tedy dle soudu nijak nevyvrátila žalobní tvrzení žalobce. K námitce ŘSD spočívající v tvrzení, že žalobcova námitka vztahující se k procesu přijetí stanoviska SEA ze dne 20.4.1995 a stanoviska EIA je ze strany žalobce nepřípustná, neboť z žalobcovy námitky nevyplývá porušení jeho procesních práv a ani k takovému porušení jeho práv žalovaným nedošlo, uvádí soud následující. ŘSD trvá na tom, že tvrzení o porušení práv v řízení SEA nepředstavuje tvrzení o zkrácení práv v řízení předcházející vydání žalobou napadeného rozhodnutí, neboť toto stanovisko není podkladem ani pro územní rozhodnutí ani pro stavební řízení. S touto argumentací se však soud neztotožňuje. Soud trvá na tom, že věcná žalobní legitimace ve vztahu k předmětné námitce žalobci svědčí, neboť dle názoru soudu by mohlo reálně dojít k porušení procesních práv žalobce právě tím, že příslušný správní orgán by při vydávání žalobou napadeného rozhodnutí vycházel ze stanoviska EIA zatíženého nezákonností v důsledku nezákonného postupu při předcházejícím přijetí stanoviska SEA. Soud je přesvědčen, že totožný názor zastává i Nejvyšší správní soud, neboť ten v rozsudku ze dne 20.5.2009, č.j. 1 As 111/2008-363, ve kterém se zabýval mimo jiné totožnou námitkou, jakou vznesl žalobce v tomto soudním řízení ve vztahu k územnímu rozhodnutí o stavbě dálnice D8, zavázal zdejší soud k tomu, aby se předmětnou otázkou zabýval a přezkoumatelným způsobem o ní rozhodl. Soud podotýká, že posouzení, zda skutečně došlo k porušení žalobcových práv je pak předmětem věcného posouzení celé věci. Na tomto místě soud pouze konstatuje, že v daném případě se jedná o námitku ze strany žalobce přípustnou a věcně projednatelnou. K námitce ŘSD, že námitka týkající se porušení procesního postupu při přijetí stanoviska SEA je nepřípustná v rámci soudního přezkumu rozhodnutí v rámci územního řízení a šlo by jí uplatnit pouze v rámci přezkumu rozhodnutí o územním plánu, soud uvádí následující. Soud zdůrazňuje, že v daném případě je nutno vycházet z žalobcem použité koncepce žalobní námitky. Žalobce namítá, že mohlo dojít k porušení jeho procesních práv tím, že správní orgán se v územním řízení vypořádával se stanoviskem EIA, které bylo zatíženo nezákonností v důsledku nezákonného postupu při přijetí stanoviska SEA. Dle soudu tuto námitku nelze zjednodušovat, jak činí ŘSD v tom směru, že týká pouze porušení procesního postupu při přijetí stanoviska SEA. Posouzením přípustnosti námitky naprosto totožné s námitkou vznesenou žalobcem se zabýval Nejvyšší správní soud ve svém rozhodnutí ze dne 1.6.2011, č.j. 1 As 6/2011-347. Námitka byla v daném řízení shrnuta Nejvyšším správním soudem takto: „Výběr konkrétního koridoru dálnice D 8 v úseku Lovosice – Řehlovice z variant, které přicházely v úvahu, byl učiněn na základě posouzení vlivů dopravní studie na životní prostředí. Jeho výstupem bylo stanovisko SEA, které doporučilo sledovat koridor C (skládající se z varianty C1 a C2) a upustit od ostatních variant. Stěžovatel ovšem namítá, že v průběhu tohoto procesu neproběhlo veřejné projednání, které mělo být dle zákona č. 244/1992 Sb. jeho obligatorní součástí. Následně byl zpracován a vydán územní plán vyššího územního celku – okres Litoměřice, v němž byla trasa dálnice D 8 zachycena v souladu se stanoviskem SEA vydanému k dopravní studii. Poté bylo provedeno posouzení vlivů záměru (dálnice D 8) na životní prostředí (proces EIA), který opět vycházel pouze z již vybraného koridoru. Posouzení ostatních variant v tomto procesu bylo odmítnuto s odkazem na shora uvedené stanovisko SEA. Stěžovatel má za to, že v procesu SEA byla porušena jeho práva, neboť neproběhlo veřejné projednání dopravní studie, jehož by se mohl účastnit. Výstup tohoto procesu (stanovisko SEA) je nezákonný. Jelikož stanovisko SEA bylo podkladem pro proces EIA, jehož výstupem je stanovisko EIA, je i toto stanovisko stiženo nezákonností, neboť se jedná o plod z otráveného stromu. Tento soubor dílčích námitek tedy ve svém souhrnu zpochybňuje výběr konkrétní trasy dálnice D8.“ Ve výše citovaném rozhodnutí pak Nejvyšší správní soud konstatoval, že „stanovisko EIA je v prvé řadě podkladem pro územní řízení, v něm se také rozhoduje o umístění stavby na přesně určené pozemky (§ 4 odst. 1 písm.č. vyhlášky č. 132/1998 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení stavebního zákona, shodně § 9 odst. 1 vyhlášky č. 503/2006 Sb., o podrobnější úpravě územního řízení, veřejnoprávní smlouvy a územního opatření). Otázka, které se týká námitka stěžovatele (tj. stanovení konkrétní trasy dálnice D 8), byla předmětem územního řízení. Její posouzení ze strany správních orgánů mohlo být přezkoumáno soudem pouze v souvislosti s žalobou proti územnímu rozhodnutí.“ Krajský soud nemá žádný důvod odchýlit se od výše uvedeného názoru Nejvyššího správního soudu. V předmětné věci bylo žalobou napadené rozhodnutí vydáno v řízení, v němž v souladu se zákonem č. 416/2009 Sb., o urychlení výstavby dopravní infrastruktury, došlo ke spojení územního a stavebního řízení v jedno řízení společné. Žalobou napadené rozhodnutí je tedy rozhodnutím ve spojeném řízení územním a stavebním. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem tedy soud má za to, že žalobcem uplatněná námitka může být v daném případě projednána. K námitce ŘSD, že výše uvedený právní názor byl uveden v rámci řízení, kdy předmětem přezkumu bylo stavební povolení a nikoli územní rozhodnutí, a proto nemohl Nejvyšší správní soud vyslovit svůj závazný názor k otázce týkající se přezkumu EIA v rámci žaloby proti územnímu rozhodnutí, soud uvádí, že není podstatné v rámci jakého přezkumného řízení byl výše citovaný právní názor vysloven. Podstatné je, že uvedený právní názor vyslovený Nejvyšším správním soudem je natolik obecný, že jej i s ohledem na souvislosti rozhodnutí, v rámci kterého byl uvedený názor vysloven, obecně aplikovat na obdobné případy. Zdejší soud v daném konkrétním případě i s přihlédnutím k souvislostem v rámci rozhodnutí, v němž byl předmětný závěr vysloven, dospěl k závěru, že se s tímto závěrem Nejvyššího správního soudu ztotožňuje a jak již výše uvedl, nenašel žádný důvod, proč se od závěrů Nejvyššího správního soudu odchýlit. K tvrzení ŘSD, že stanovisko SEA k přijetí územního plánu velkého územního celku okresu Litoměřice bylo řádně projednáno, soud poznamenává, že žalobcova námitka se vztahuje k procesu SEA ukončenému stanoviskem ze dne 20.4.1995. Proces přijetí stanoviska SEA, v jehož průběhu došlo dne 21.12.1995 k veřejnému projednání, není touto žalobcovou námitkou nijak napadán. Následně po vypořádání se s argumenty žalovaného a osob zúčastněných na řízení přistoupil soud k posouzení zásadní námitky samotného žalobce. Soud předesílá, že předmětná stanoviska SEA i EIA byla přijata dle zákona o posuzování vlivů, který byl zrušen a nahrazen zák. č. 100/2001 Sb. Otázkou následné závaznosti stanoviska EIA přijatého dle zákona o posuzování vlivů po nabytí účinnosti zák. č. 100/2001 Sb. se zabýval Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 19.1.2010, č.j. 1 As 91/2009-83, a dospěl k závěru, že stanovisko EIA, i když bylo vydáno podle zákona o posuzování vlivů, by mělo být závazným podkladem pro rozhodování správních orgánů i ve smyslu § 10 zák. č. 100/2001 Sb. Jak již bylo výše uvedeno, dospěl soud k závěru, že tato námitka ze strany žalobce je přípustná a v daném konkrétním řízení projednatelná. Dle názoru soudu z předložené dokumentace vyplývá, že jediným procesem SEA, ve kterém byly porovnávány různé varianty (např. tunelové varianty) s vybranou variantou povrchovou okolo vrchu Lovoš, byl právě proces SEA ukončený vydáním stanoviska ze dne 20.4.1995. V případě procesu přijetí stanoviska SEA pro velký územní celek Litoměřicko již byly předmětem porovnání pouze povrchové varianty. Přestože výslovně není ve stanovisku EIA uvedeno, že formálně vychází ze závěru obsaženého ve stanovisku SEA ze dne 20.4.1995, z obsahu stanoviska vyplývá, že fakticky závěry uvedené v předmětném stanovisku SEA ze dne 20.4.1995 byly podkladem pro vyhotovení stanoviska EIA. Tato skutečnost dle soudu vyplývá i z dopisu Ministerstva životního prostředí ze dne 4.10.1996, č.j. M/3252/490/SOKS/1682/OPVŽP/96, kterou ministerstvo reagovalo na připomínky Dětí Země, sekce Za ekologicky čistou dopravu, k projednávání stanoviska EIA, kde je ve vztahu k námitce, že by mělo proběhnout posouzení více různých variant koridoru dálnice, uvedeno, že dokumentace respektuje koridor dálnice dříve stanovený Ministerstvem životního prostředí ČR a schválený Ministerstvem dopravy ČR, a proto uvedená problematika nebyla předmětem řízení. Dle soudu jediným stanoviskem, které se do té doby zabývalo výběrem variant koridoru, bylo výše zmíněné stanovisko SEA ze dne 20.4.1995. Proto dospěl soud rovněž k závěru, že nezákonnost, ke které by došlo při přijetí tohoto stanoviska SEA, by měla přímý vliv na zákonnost stanoviska EIA, které ze závěrů tohoto stanoviska vychází. Soud se ztotožnil s názorem žalobce, že pokud by byl proces přijetí stanoviska EIA zatížen nezákonností spočívající v nezákonném postupu při přijetí stanoviska SEA, mohlo by to mít vliv na zákonnost samotného napadeného rozhodnutí. V ustanovení § 14 odst. 3 zákona o posuzování vlivů ve znění platném v době přijetí stanoviska SEA bylo uvedeno, že předkladatel je povinen vhodným způsobem a po dohodě s ministerstvem zajistit zveřejnění návrhu koncepce, popřípadě jejích zásad, nejméně 60 dnů před jejím projednáváním. V odstavci 4 citovaného ustanovení pak bylo dále uvedeno, že předkladatel zašle návrh koncepce zpracovaný s přihlédnutím k případným připomínkám veřejnosti příslušnému orgánu, který ve lhůtě 30 dnů od jeho doručení k němu vydá stanovisko, s výjimkou případů, kdy je sám předkladatelem. Právě skutečnost, že nedošlo ke zveřejnění návrhu předmětného stanoviska SEA nejméně 60 dnů před jednáním konaným dne 29.11.1994 na Okresním úřadě v Litoměřicích, namítá žalobce jako podstatnou vadu předmětného procesu. Dotčená veřejnost tak neměla možnost se se záměrem seznámit a případně uplatnit své námitky. Za účelem ověření této žalobcovy námitky si soud vyžádal předložení příslušného správního spisu. Ministerstvem životního prostředí byl předložen rozsáhlejší spisový materiál než v předchozích řízeních týkajících se obdobné problematiky. Ovšem ve vztahu ke skutečnostem, které jsou předmětem žalobcových námitek, tedy k okolnostem zveřejnění návrhu koncepce a jejího projednání nebyly opět i přes opakovanou výzvu soudu stejně jako v předešlých řízeních předloženy kromě zápisu z jednání a presenční listiny žádné další doklady, které by mohly průběh předmětného řízení doložit. Již v předcházejících soudních řízeních (např. sp. zn. 15 A 75/2011, 40 A 3/2012) Ministerstvo životního prostředí soudu opakovaně sdělilo, že žádné další doklady k předmětnému řízení SEA již nemá, neboť kompletní spisová dokumentace k předmětnému procesu přijetí stanoviska SEA se nedochovala. Vzhledem ke skutečnosti, že správní spis byl ve vztahu k rozhodným skutečnostem předmětného řízení Ministerstvem životního prostředí předložen ve stejném rozsahu jako v předcházejících soudních řízeních, neshledal v daném konkrétním řízení soud nutnost opakovaně vyzývat ministerstvo životního prostředí k doplnění správního spisu. Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 20.5.2009, č.j. 1 As 111/2008-363, který se zabýval rozsudkem zdejšího soudu ze dne 22. 9. 2008, č.j. 15 Ca 91/2008 - 287, kterým byla řešena žaloba proti územnímu rozhodnutí ohledně umístění stavby dálnice D8 – 0805 jako takové, k neúplnosti správního spisu týkajícího se právě procesu přijetí předmětného stanoviska SEA uvedl, že „neúplnost správního spisu nemusí mít za následek zrušení správního rozhodnutí, pokud je správní orgán schopen jinak doložit, že řízení před ním proběhlo řádně a že žaloba, která jeho rozhodnutí napadá, tedy není důvodná. Pokud ale správní orgán není s to vyvrátit tvrzení žalobců, podle nichž nebylo při projednávání stanoviska SEA postupováno podle zákona, a veřejnost neměla možnost se tohoto procesu zúčastnit, může rozhodnutí správního orgánu stěží obstát.“ Ve světle výše uvedeného závěru Nejvyššího správního soudu soud podrobil přezkumu relevantní doklady z předloženého správního spisu vztahujícího se k procesu přijetí stanoviska SEA. Bylo předloženo samotné stanovisko v kopii, dále kopie záznamu z veřejného pracovního jednání k problematice vedení trasy dálnice D 8 v úseku Lovosice – Řehlovice, konaného dne 29.11.1994 na Okresním úřadě v Litoměřicích a kopie presenční listiny z tohoto jednání. Z uvedené presenční listiny nijak nevyplývá, že by se tohoto jednání účastnili zástupci dotčené veřejnosti, např. občanská sdružení zabývající se ochranou životního prostředí či fyzické osoby. Žádný další doklad, který by mohl dát vodítko k řešení přezkoumávané otázky, zda bylo v daném případě dodrženo ustanovení § 14 odst. 3 zákona o posuzování vlivů, či zda došlo k jeho porušení a dotčená veřejnost byla z projednání stanoviska vyloučena, správní orgány ani žalovaný nepředložily (a to přesto, že tentokrát byl správní spis předložen v podstatně větším rozsahu než v případě minulých řízení). Dle názoru soudu tedy samotný obsah fragmentu předložené spisu není způsobilý vyvrátit žalobcovo tvrzení o porušení zákona v procesu přijetí stanoviska SEA a soudu nebyly předloženy ani žádné jiné doklady či důkazy, které by byly s to tvrzení žalobce vyvrátit. Na základě předložených dokladů tedy soud nebyl schopen zásadní námitku žalobce přezkoumat a dovodit případnou nezákonnost. Vzhledem k této nemožnosti přezkumu zásadní námitky žalobce v důsledku nekompletnosti předložené spisové dokumentace a vzhledem k tomu, že jak bylo již výše uvedeno, nezákonnost procesu SEA by zatížila i proces EIA, který vycházel z jeho závěru, a tím i samotné územní rozhodnutí, které se vypořádávalo s podmínkami EIA, a následně tedy i výrok A napadeného rozhodnutí, nezbývá soudu než konstatovat, že výrok A napadeného rozhodnutí je v důsledku výše uvedených skutečností nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů rozhodnutí ve smyslu § 76 odst. 1 písm. a) s.ř.s. Vzhledem ke skutečnosti, že soud dospěl k závěru, že výrok A žalobou napadeného rozhodnutí je nepřezkoumatelný, dospěl soud k závěru, že by bylo zcela nadbytečné zabývat se dalšími námitkami žalobce ve vztahu k tomuto výroku. Dalšími námitkami žalobce obsaženými v žalobě se tedy již soud vzhledem k nepřezkoumatelnosti předmětného výroku dále nezabýval. Pro úplnost soud konstatuje, že žádný z důkazů navržených osobami zúčastněnými na řízení se nevztahoval k prokázání skutečnosti, že nedošlo ve výše uvedeném procesu SEA k porušení ustanovení § 14 odst. 3 zákona o posuzování vlivů. S ohledem na skutečnost, že byl v dané věci zrušen výrok A žalobou napadeného rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů, shledal soud provedení navržených důkazů za nadbytečné a v souladu s ustanovením § 52 s.ř.s. rozhodl, že tyto důkazy neprovede. Dále se soud zabýval námitkami žalobce ve vztahu k výroku B žalobou napadeného rozhodnutí, kterým bylo rozhodnuto o stavebním povolení předmětných staveb. K námitce týkající se zákonnosti procesu a následného stanoviska SEA ze dne 20.4.1995, č.j. OÚV/139/95, a z něho vycházejícího stanoviska EIA ze dne 15.11.1996, č.j. 400/3144/1618/OPVŽP/96 e.o., uvádí soud následující. Primárně se musel soud vypořádat s otázkou, zda vůbec námitky směřující proti procesu SEA a stanovisku EIA je možné uplatnit ve vztahu k výroku B žalobou napadeného rozhodnutí, kterým bylo rozhodováno o stavebním povolení. Při posouzení předmětné otázky vycházel soud především z ustanovení § 114 stavebního zákona, kde je mimo jiné uvedeno, že k námitkám účastníků řízení, které byly nebo mohly být uplatněny při územním řízení, při pořizování regulačního plánu nebo při vydání územního opatření o stavební uzávěře anebo územního opatření o asanaci území, se nepřihlíží. Obdobným problémem se zabýval Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 8.9.2011, č.j. 1 As 83/2011-565, a dospěl k závěru, že uvedenou námitku měl žalobce uplatnit v rámci soudního přezkumu územního řízení. Zdejší soud pak neshledal žádný důvod, proč by se měl odchýlit od závěrů, ke kterým dospěl Nejvyšší správní soud. Stanovisko EIA je v prvé řadě podkladem pro územní řízení, v něm se také rozhoduje o umístění stavby na přesně určené pozemky. Otázka, které se týká námitka stěžovatele (tj. stanovení konkrétní trasy dálnice D 8), byla předmětem územního řízení. Její posouzení ze strany správních orgánů mohlo být přezkoumáno tedy soudem pouze v souvislosti s žalobou proti výroku A žalobou napadeného rozhodnutí. K souboru námitek stěžovatele týkajících se procesu SEA a stanoviska EIA, pokud se týkají výběru trasy dálnice D 8, nelze ve vztahu k přezkumu výroku B žalobou napadeného rozhodnutí přihlédnout. Předmětem stavebního řízení není umísťování stavby do území (v daném případě tedy výběr konkrétní trasy dálnice), nýbrž stanovení závazných podmínek pro provedení a užívání stavby. Stavební řízení není pokračováním územního řízení, a to ani v případě že o stavebním povolení je rozhodováno ve spojeném řízení s územním řízením. Předmět obou těchto řízení a okruh otázek, které se v nich řeší, je odlišný. V souladu s ustanovením § 114 stavebního zákona šlo námitky vztahující se k předmětu územního řízení uplatnit dle soudu pouze ve vztahu k výroku o územní rozhodnutí. Vzhledem k výše uvedenému dospěl soud k závěru, že tato námitka žalobce je ve vztahu k výroku B žalobou napadeného rozhodnutí zcela nedůvodná, neboť jí vůbec není možné úspěšně uplatnit v předmětném soudním řízení ve vztahu k danému výroku žalobou napadeného rozhodnutí. Tato námitka je dle názoru soudu ve vztahu k výroku B žalobou napadeného rozhodnutí neprojednatelná. S ohledem na skutečnost, že soud dospěl k závěru, že žalobce nemohl úspěšně uplatnit ve vztahu k výroku B žalobou napadeného rozhodnutí své námitky týkající se zákonnosti procesu SEA a stanoviska EIA, nepovažoval již soud za nutné podrobně se zabývat ve vztahu k výroku B žalobou napadeného rozhodnutí dalšími argumenty vztahujícími se k této žalobní námitce, které předložil žalovaný či osoby zúčastněné na řízení. K námitce, ve které se žalobce domáhal přezkumu rozhodnutí ministra životního prostředí ze dne 14.2.2001, č.j. M/100130/01 SRK/813/R-1057/00, kterým byla udělena výjimka dle § 43 zákona o ochraně krajiny ze zákazu stavět nové dálnice na území chráněné krajinné oblasti, uvádí soud následující. I v případě této námitky se soud primárně zabýval otázkou její přípustnosti ve vztahu k výroku B žalobou napadeného rozhodnutí. Otázkou možnosti přezkumu přímo výše citovaného rozhodnutí ministra v rámci stavebního řízení se rovněž zabýval již výše zmíněný rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8.9.2011, č.j. 1 As 83/2011-565. I ve vztahu k této námitce se zdejší soud zcela ztotožnil se závěry Nejvyššího správního soudu obsaženými v citovaném rozsudku a neshledal žádný důvod se od těchto závěrů odchýlit. V rovině správního procesu je rozhodnutí o udělení výjimky dle § 43 zákona o ochraně krajiny zcela nepochybně samostatným správním rozhodnutím, které vůči rozhodnutím dle stavebního zákona představuje řetězící se správní rozhodnutí, nikoliv subsumovaný akt. V tomto směru je třeba dát zapravdu argumentaci ŘSD. Ovšem Nejvyšší správní soud dospěl v rozsudku ze dne 1.6.2011, č.j. 1 As 6/2011-347, k závěru, že nelze spolehlivě dovodit, zda by soudy považovaly v roce 2001 žalobu podanou proti rozhodnutí o udělení výjimky dle § 43 zákona o ochraně krajiny za přípustnou. Jakékoliv současné úvahy by proto byly čirými spekulacemi. Soud zdůrazňuje, že za akceptovatelné lze považovat pouze takové řešení, které by nevedlo k odmítnutí přístupu k soudu. Proto soud nepřistoupil na argumentaci ŘSD, ale uchopil posouzení této námitky z jiného úhlu pohledu. Rozhodnutí o udělení výjimky dle § 43 zákona o ochraně krajiny nabylo účinnosti v roce 2001. Toto rozhodnutí bylo podkladem územního rozhodnutí. Proto je dle názoru soudu v daném případě tato námitka eventuelně projednatelná výlučně ve vztahu ve výroku A žalobou napadeného rozhodnutí, kterým bylo rozhodováno o umístění stavby. Výše označené rozhodnutí o udělení výjimky nebylo podkladem pro rozhodnutí o stavebním povolení předmětných staveb. Žalobce se z tohoto důvodu tedy nemůže domáhat dle názoru soudu jeho soudního přezkumu ve vztahu k výroku B žalobou napadeného rozhodnutí, kterým se rozhodovalo o stavebním povolení. Vzhledem k výše uvedenému dospěl soud k závěru, že tato námitka žalobce ve vztahu k výroku B žalobou napadeného rozhodnutí je zcela nedůvodná, neboť jí vůbec není možné úspěšně uplatnit v předmětném soudním řízení ve vztahu k danému výroku žalobou napadeného rozhodnutí. S ohledem na skutečnost, že soud dospěl k závěru, že žalobce nemohl ve vztahu k výroku B žalobou napadeného rozhodnutí úspěšně uplatnit v daném řízení své námitky týkající se zákonnosti předmětného rozhodnutí dle § 43 zákona o ochraně krajiny o povolení výjimky, nepovažoval již soud za nutné podrobně se zabývat dalšími argumenty vztahujícími se k této žalobní námitce, které předložil žalobce, žalovaný, Ministerstvo životního prostředí či osoby zúčastněné na řízení. K námitce, ve které se žalobce domáhal přezkumu závazného stanoviska ze dne 15.3.2011, zn.: 00294, 00839, 01129/CS/11, dle § 12 zákona o ochraně krajiny a přezkumu procesu přijetí tohoto stanoviska, uvádí soud následující. Rovněž v případě této námitky se soud primárně zabýval otázkou její přípustnosti ve vztahu k výroku B žalobou napadeného rozhodnutí. Předmětné stanovisko bylo výslovně vyhotoveno jako závazné stanovisko k rozhodnutí o umístění stavby „Dálnice D8, stavba 0805 Lovosice- Řehlovice“. Toto stanovisko tedy bylo podkladovým správním aktem pro rozhodnutí o umístění stavby. Proto je dle názoru soudu stejně jako ve výše uvedeném případě rozhodnutí o udělení výjimky dle § 43 zákona o ochraně krajiny v daném případě tato námitka eventuelně projednatelná výlučně ve vztahu ve výroku A žalobou napadeného rozhodnutí, kterým bylo rozhodováno o umístění stavby. Předmětný subsumovaný správní akt nebyl podkladem pro rozhodnutí o stavebním povolení předmětných staveb. Žalobce se z tohoto důvodu tedy nemůže domáhat dle názoru soudu jeho soudního přezkumu ve vztahu k výroku B žalobou napadeného rozhodnutí, kterým se rozhodovalo o stavebním povolení. Vzhledem k výše uvedenému dospěl soud k závěru, že tato námitka žalobce ve vztahu k výroku B žalobou napadeného rozhodnutí je zcela nedůvodná, neboť jí vůbec není možné úspěšně uplatnit v předmětném soudním řízení ve vztahu k danému výroku žalobou napadeného rozhodnutí. S ohledem na skutečnost, že soud dospěl k závěru, že žalobce nemohl ve vztahu k výroku B žalobou napadeného rozhodnutí úspěšně uplatnit v daném řízení své námitky týkající se zákonnosti předmětného závazného stanoviska, nepovažoval již soud za nutné podrobně se zabývat dalšími argumenty vztahujícími se k této žalobní námitce, které předložil žalobce, žalovaný, Ministerstvo životního prostředí či osoby zúčastněné na řízení. S ohledem na výše uvedené soud napadené rozhodnutí žalovaného výrokem ad I. zrušil výrok A žalobou napadeného rozhodnutí pro vadu řízení spočívající v nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů ve smyslu § 76 odst. 1 písm. a) s.ř.s. a vrátil mu věc k dalšímu řízení. Současně zrušil i výrok A rozhodnutí Městského úřadu Lovosice, odboru stavebního úřadu a územního plánování, ze dne 21.12.2011, č.j. 8086-317/2011-OST 61/2011, neboť výše zmíněná vada řízení zatěžovala územní řízení již v prvním stupni (§ 78 odst. 1 věty první a § 78 odst. 3 a 4 s.ř.s.). V dalším řízení bude pak správní orgán podle § 78 odst. 5 s.ř.s. vázán právním názorem, který byl vysloven v tomto zrušujícím rozsudku. Ve vztahu k návrhu na zrušení výroku B žalobou napadeného rozhodnutí dospěl soud k závěru, že žádná z žalobcem uplatněných námitek není ve vztahu k tomuto výroku projednatelná, a proto ve vztahu k tomuto návrhu žalobu výrokem ad II. zamítl. Z uvedeného důvodu rovněž neshledal žádný důvod k provádění důkazů navržených účastníky a v souladu s ustanovením § 52 s.ř.s. rozhodl, že tyto důkazy neprovede. Jelikož žalobce měl ve věci pouze částečný úspěch, soud proto podle ust. § 60 odst. 1 věty druhé s.ř.s. uložil žalovanému zaplatit žalobci do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku náhradu polovinu důvodně vynaložených nákladů řízení o předmětné žalobě v celkové výši 5 100,-Kč, která se skládá z poloviny částky za zaplacený soudní poplatek ve výši 1 500,- Kč, z poloviny úhrady za tři úkony právní služby právního zástupce žalobce Mgr. Víta Brožka po 2 100,-Kč podle ust. § 7, ust. § 9 odst. 3 písm. f) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, ve znění po 1.9.2006 [převzetí a příprava zastoupení - § 11 odst. 1 písm. a), podání žaloby a podání repliky - § 11 odst. 1 písm. d)] ve výši 3 150,- Kč a z poloviny úhrady za tři s tím související režijní paušály po 300,-Kč podle ust. § 13 odst. 1, odst. 3 vyhl. Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb. ve znění po 1.9.2006 ve výši 450,- Kč.