40 A 9/2023– 58

Rubrum

Krajský soud v Praze rozhodl samosoudkyní Mgr. Marcelou Uhříčkovou ve věci žalobce: V. B., narozený X státní příslušnost Ukrajina bytem X zastoupený Mgr. Pavolem Kehlem, advokátem sídlem Panská 895/6, 110 00 Praha 1 proti žalovanému: Ministerstvo vnitra sídlem Nad Štolou 936/3, 170 00 Praha 7 za účasti: 1) N. B., narozená X 2) V. B., narozený X 3) nezl. A. B., narozený X všichni bytem X osoba zúčastněná na řízení 3) zastoupená osobou zúčastněnou na řízení 1) jako zákonnou zástupkyní o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 11. 10. 2023, č. j. OAM–5731–18/ZR–2023, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 11. 10. 2023, č. j. OAM–5731–18/ZR–2023, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 12 650 Kč, a to do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobce Mgr. Pavola Kehla, advokáta.

III. Osoby zúčastněné na řízení nemají právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Vymezení věci a obsah správního spisu 1. Žalobce přicestoval do České republiky dne 9. 11. 2019 a pobýval zde mj. na základě zaměstnanecké karty s platností od 12. 11. 2021 do 11. 11. 2023. Dne 21. 3. 2023 však žalovaný zahájil z moci úřední řízení o zrušení platnosti žalobcovy zaměstnanecké karty, neboť z výpisu z evidence Rejstříku trestů fyzických osob a z pravomocného trestního příkazu Okresního soudu v Nymburce ze dne 14. 2. 2023, č. j. 2 T 25/2023–40 (dále jen „trestní příkaz“), zjistil, že žalobce byl odsouzen za spáchání úmyslného trestného činu – přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, k peněžitému trestu ve výši 15 000 Kč a k trestu zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu v trvání 2 let. Žalobce se tohoto přečinu dopustil tím, že dne 26. 1. 2023 bez závažného důvodu řídil osobní motorové vozidlo po požití alkoholu (dechové zkoušky vyzněly pozitivně s výsledky 2,79 a 2,61 promile alkoholu v krvi), v důsledku čehož nebyl schopen vozidlo bezpečně ovládat.

2. Žalobce v průběhu správního řízení uvedl, že spáchání trestného činu nepopírá. Upozornil však na to, že povinností žalovaného je zkoumat dopady rozhodnutí do rodinného a soukromého života žalobce a jeho rodiny. Sdělil, že v České republice žije na základě dočasné ochrany jeho nejbližší rodina, a to synové V. a A (narozeni v letech X a X) a jeho manželka N. Pokud by žalobce přišel o zaměstnání, ztratila by rodina zdroj obživy. Žalovaný dle názoru žalobce ve správním řízení neprovedl žádný úkon za účelem zjištění skutkového stavu věci, zejména nezjišťoval, jakým způsobem by žalobce mohl realizovat svůj rodinný život po zrušení platnosti zaměstnanecké karty. Žalobce proto navrhl, aby žalovaný doplnil dokazování o svědeckou výpověď manželky žalobce (k prokázání aktuálnosti a trvalosti vztahu mezi manželi, ke společné výchově dětí a k majetkovým poměrům rodiny), o znalecký posudek z oboru psychologie (k prokázání dopadů zrušení zaměstnanecké karty do zdravotního stavu nezletilých synů) a o šetření a stanovisko orgánu sociálně–právní ochrany dětí (k posouzení dopadů rozhodnutí do života nezletilé dcery, zjištění podmínek bydlení, rozumového vývoje dítěte apod.). Žalobce dále poukázal na nutnost zabývat se nejlepším zájmem dítěte a konstatoval, že v nejlepším zájmu jeho synů není to, aby žalobce opustil Českou republiku. Dovolával se přímé aplikace čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Evropská úmluva“) a poukazoval na judikaturu Nejvyššího správního soudu. Požádal také o přerušení řízení tak, aby mohl nahlédnout do spisu a doložit další důkazy na podporu svých tvrzení.

3. Žalovaný usnesením ze dne 10. 5. 2023 řízení na dobu 30 dnů přerušil. Následně žalobce opětovně vyzval k seznámení se s podklady pro vydání rozhodnutí a na základě žádosti žalobce prodloužil lhůtu k seznámení se se spisem do 7. 8. 2023. Žalobce poté sdělil a doložil žalovanému, že má problémy s páteří, pročež se nemůže dostavit k objednanému nahlížení do spisu, a požádal o další prodloužení lhůty. Tomu žalovaný opětovně vyhověl a lhůtu žalobci prodloužil do 23. 8. 2023. Dne 23. 8. 2023 žalobce, resp. jeho zástupce nahlédl do správního spisu a téhož dne podal vyjádření, v němž zopakoval své předešlé výhrady včetně důkazních návrhů.

4. Žalovaný posléze vydal rozhodnutí ze dne 11. 10. 2023, č. j. OAM–5731–18/ZR–2023 (dále jen „napadené rozhodnutí“), jímž zrušil platnost žalobcovy zaměstnanecké karty podle § 37 odst. 1 písm. a) ve spojení s § 46e odst. 1 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“) a stanovil žalobci lhůtu 30 dnů pro vycestování z území České republiky. V odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaný konstatoval, že v tomto typu řízení nemá zákonnou povinnost zohledňovat, že žalobce již zaplatil peněžitý trest nebo že dodržuje stanovený zákaz řízení motorových vozidel. Naopak zdůraznil, že žalobce svým jednáním sám zapříčinil zahájení správního řízení. Tohoto důsledku svého trestného jednání si žalobce mohl a měl být vědom. Pro žalovaného bylo podstatné, že žalobce spáchal úmyslný trestný čin; míru zavinění žalovaný posuzovat nemohl, jelikož to bylo úkolem trestního soudu. Zhoršení ekonomické situace rodiny žalovaný nepovažoval za nepřiměřený důsledek napadeného rozhodnutí. Dále žalovaný v odůvodnění konstatoval, že s ohledem na typ řízení nemá povinnost zabývat se dopadem napadeného rozhodnutí do soukromého a rodinného života žalobce. V případě žalobce nebyly splněny ani předpoklady pro spuštění extrateritoriálního účinku Evropské úmluvy, neboť žalobce netvrdil žádné skutečnosti, ze kterých by plynul takový zásah do jeho soukromého a rodinného života, který by vedl k nepřiměřenosti dopadů napadeného rozhodnutí ve smyslu čl. 8 Evropské úmluvy. Žalovaný poukázal také na to, že na základě § 174a zákona o pobytu cizinců nemá povinnost posuzovat přiměřenost napadeného rozhodnutí. Konstatoval, že zrušení žalobcovy zaměstnanecké karty nebude mít za následek to, že by některý z ostatních členů žalobcovy rodiny přišel o svůj pobytový status.

5. Výslech žalobcovy manželky měl žalovaný za nadbytečný, přičemž odkázal na bod 37 rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 2 Azs 271/2015–38, a dodal, že účastník má sám uvádět skutečnosti svědčící v jeho prospěch a nikoli tuto povinnost „přehodit“ na správní orgán s tím, že si má správní orgán významné okolnosti zjistit třeba výslechem. Ve vztahu k návrhu na dokazování znaleckým posudkem žalovaný uvedl, že žalobce ignoruje institut lékařského tajemství a opomíjí, že správní řízení není řízením trestním, v němž orgány činné v trestním řízení mohou zadat vypracování znaleckého posudku. Takovou pravomoc správní orgán nemá. Žalobce proto případně měl sám do spisu založit znalecké posudky na své děti. K návrhu na dokazování stanoviskem orgánu sociálně–právní ochrany dětí žalovaný uvedl, že ten měl sloužit k posouzení dopadů napadeného rozhodnutí do života „nezletilé dcery“. Žalovanému však bylo známo, že žalobce je otcem dvou nezletilých synů. Žalovanému navíc nebylo zřejmé, co nad rámec zjištěného by mělo být tímto důkazem zjištěno, když existence žalobcových dětí, jejich pobyt na území a fakt, že žijí se žalobcem v jedné domácnosti, žalovaný nezpochybňoval.

6. Žalovaný poukázal také na to, že se žalobce dopustil trestného činu ve stavu těžké opilosti v době, kdy jeho manželka a děti již byly v České republice. Žalobce si měl být vědom následků svého jednání. Vycestování žalobce neměl žalovaný za nemožné s ohledem na to, že velká část Ukrajiny byla nadále považována za bezpečnou. Žalobce sám zavinil zrušení své zaměstnanecké karty. Žalobcova manželka a děti žily na Ukrajině dlouhodobě v nepřítomnosti žalobce, který byl v České republice. Celá rodina je v České republice necelé dva roky, což žalovaného vedlo k závěru, že rodinná situace žalobce nebyla mimořádná. Znovu pak žalovaný zopakoval, že zrušení žalobcovy zaměstnanecké karty nebude mít za následek zrušení pobytových oprávnění žalobcových dětí či manželky. Poukázal na to, že žalobce vzniklou situaci sám zavinil svým protiprávním jednáním a že by nesplňoval ani předpoklady pro prodloužení platnosti zaměstnanecké karty, neboť není bezúhonný. S ohledem na válku na Ukrajině může žalobce usilovat o přijetí v jiné bezpečné zemi, kde jeho odsouzení nebude překážkou pro udělení pobytového oprávnění. Žalobci současně není znemožněno v budoucnu pobývat v České republice.

7. Ve vztahu k nejlepšímu zájmu dětí žalovaný uvedl, že Úmluva o právech dítěte připouští i oddělení dětí od rodičů. Poukázal na to, že nejlepší zájem dítěte není trumfovou kartou, která přebije vše ostatní. Za nejlepší zájem dítěte ve smyslu zákona o pobytu cizinců žalovaný označil stav, kdy dítě vyrůstá harmonicky ve společné domácnosti s oběma rodiči v řádně fungující rodině. V daném případě však nepovažoval zrušení zaměstnanecké karty za rozporné s nejlepším zájem dítěte, neboť žalobce vzniklou situaci sám zavinil a může být s dětmi v kontaktu i po vydání napadeného rozhodnutí. Zrušení žalobcovy zaměstnanecké karty neměl žalovaný v kontextu skutkových okolností za nepřiměřené. Obsah žaloby 8. Žalobce se žalobou podle části třetí, hlavy druhé, dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), podanou dne 22. 10. 2023 a doplněnou podáním ze dne 1. 11. 2023, domáhá zrušení napadeného rozhodnutí. Uvádí, že rozhodování žalovaného bylo podle § 174a zákona o pobytu cizinců podmíněno zkoumáním dopadů napadeného rozhodnutí do žalobcova soukromého a rodinného života. Připomíná, že v České republice žije jeho nejbližší rodina (dva synové a manželka), kteří zde na základě dočasné ochrany nalezli útočiště před válkou. Žalovaný dle názoru žalobce v rozporu s § 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“) nepostavil najisto, jak bude žalobce moci realizovat svůj další rodinný a soukromý život a jak budou jeho rodinní příslušníci ovlivněni, pokud žalobci bude pobytové oprávnění zrušeno. Taková povinnost přitom žalovanému v daném typu řízení zahájeném z úřední moci plynula přímo ze zákona bez ohledu na důkazní návrhy žalobce. Žalobce přesto navrhl důkazy na podporu svých tvrzení a zdůraznil, že je třeba brát v potaz nejlepší zájem dítěte. Neprovedením navržených důkazů žalovaný dle názoru žalobce porušil § 3, § 50 odst. 3 a § 68 odst. 3 správního řádu.

9. Způsob, jakým žalovaný posuzoval přiměřenost dopadů napadeného rozhodnutí do soukromého a rodinného života žalobce, byl rovněž chybný. Žalovaný totiž dle názoru žalobce nepoložil na jednu misku vah žalobcovo odsouzení za trestný čin a na druhou misku dopady napadeného rozhodnutí, nýbrž k poměřování odmítl přistoupit s odůvodněním, že si žalobce za celou situaci může sám. Porušil tak nejen § 68 odst. 3 správního řádu, ale i čl. 8 Evropské úmluvy a čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte. Nesprávné bylo také konstatování žalovaného, že mu s ohledem na § 37 odst. 1 zákona o pobytu cizinců nepříslušelo se dopady do soukromého a rodinného života žalobce zabývat, jelikož taková povinnost mu plynula ze zmiňovaného čl. 8 Evropské úmluvy a čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte. Žalobce žalovanému vytýká, že se vůbec nezabýval nejlepším zájmem dítěte, přestože to bylo jeho povinností (resp. takové posouzení opětovně odbyl konstatováním, že si žalobce za zrušení platnosti zaměstnanecké karty může sám), a neřešil, zda bude mít žalobce možnost realizovat rodinný život se svými dětmi. Absence jakékoli úvahy na toto téma má dle žalobce za následek nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí. Žalobce poukazuje také na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 950/19 a uvádí, že řízení o zrušení platnosti zaměstnanecké karty podle něj spadá do třetí kategorie řízení zmiňovaných v tomto nálezu.

10. Žalobce nesouhlasí ani se způsobem, jakým se žalovaný vypořádal s důkazním návrhem na vyslechnutí jeho manželky. Žalobce ve svých podáních tvrdil, že výkonem napadeného rozhodnutí dojde k ohrožení rozumového a psychického vývoje dětí či k ohrožení jejich výživy, a není pravdou, že na podporu svých tvrzení neoznačil důkazy. Takovým důkazem byl právě výslech manželky. Neobstojí ani důvod, pro který žalovaný zamítl návrh na dokazování znaleckým posudkem, jelikož podle § 51 odst. 1 a § 56 správního řádu může správní orgán usnesením ustanovit znalce. Žalobce proto nesouhlasí s tím, že by žalovaný takovou kompetenci neměl. Zároveň není pravdou, že znalecký důkaz musel předkládat žalobce, jelikož v řízení zahájeném z moci úřední bylo povinností žalovaného zjišťovat skutečnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch účastníka. Pokud žalovaný neprovedl navržené důkazy, porušil dle žalobce opětovně § 68 odst. 3 správního řádu, čl. 8 Evropské úmluvy a čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte a zatížil napadené rozhodnutí nepřezkoumatelností. Porušil též § 37 odst. 1 písm. a) ve spojení s § 46e odst. 1 zákona o pobytu cizinců, pokud zrušil platnost žalobcovy zaměstnanecké karty, aniž se vypořádal s důkazními návrhy a aniž se zabýval nejlepším zájmem žalobcových synů. Vyjádření žalovaného a osob zúčastněných na řízení 11. Žalovaný předně uvádí, že žalobce již požádal o vízum strpění, tedy zvolil jiný druh pobytu na území. Navíc může, je–li držitelem cestovního dokladu s biometrickými údaji, pobývat v České republice do 90 dnů za každých 180 dnů i bez uděleného víza.

12. K věci samé žalovaný sděluje, že žalobce byl pravomocně odsouzen za úmyslný trestný čin, při němž ohrožoval ostatní účastníky provozu, pročež nelze od žalovaného očekávat, že bude jeho jednání přehlížet. Žalovaný dále opakuje argumentaci obsaženou v napadeném rozhodnutí. Přitom poukazuje na to, že veřejný zájem na ochraně veřejného pořádku převládá nad zájmy jednotlivce, což je dle žalovaného v souladu s čl. 8 Evropské úmluvy. Konstatuje, že žalobce tvrdí porušení § 3 správního řádu, aniž by bylo zřejmé, v čem toto porušení mělo spočívat. Opakuje také, že § 174a zákona o pobytu cizinců na danou věc nedopadalo a že mu nepříslušelo zabývat se dopadem napadeného rozhodnutí do soukromého a rodinného života žalobce. V průběhu správního řízení se žalobce o svých rodinných příslušnících blíže nevyjadřoval a neposkytl o nich žalovanému žádné bližší informace nad rámec těch, kterými již žalovaný disponoval. Žalobce ve správním řízení sdělil, že se pokusí doložit další podklady k prokázání svých tvrzení, to však neučinil. Postup žalobce tak odporoval § 52 správního řádu, k čemuž žalovaný dodává, že právo náleží bdělým. Žalovaný nepovažoval existenci rodinných vazeb za důvod pro nezrušení platnosti zaměstnanecké karty, neboť zásah do soukromých a rodinných vazeb zapříčinil především sám žalobce. To, že správní řízení trvalo déle než šest měsíců, rovněž zapříčinil žalobce svými žádostmi o prodloužení lhůty.

13. Žalovaný zdůrazňuje, že zrušením zaměstnanecké karty nepřijdou o svůj pobytový status členové žalobcovy rodiny. Poukazuje také na to, že se v napadeném rozhodnutí zabýval nejlepším zájmem dětí, konkrétně na stranách 13–15. Výslech manželky žalovaný považoval za nadbytečný, na čemž nadále setrvává a opětovně odkazuje na § 52 správního řádu. Žalovaný v napadeném rozhodnutí vysvětlil, proč nezadal znalecký posudek, a v tomto ohledu opakuje svou argumentaci uvedenou v napadeném rozhodnutí. Nesouhlasí s tím, že měl podle § 51 a § 56 odst. 1 správního řádu ustanovit znalce, a opakuje, že nedisponuje takovými pravomocemi jako soudy. Opakuje také, že mu není zřejmé, co mělo být zjištěno ze stanoviska orgánu sociálně–právní ochrany dětí.

14. Dále žalovaný připomíná, že Evropská úmluva i judikatura připouští zásah do rodinného života, a zdůrazňuje, že zrušení platnosti zaměstnanecké karty není vyhoštěním ani s ním není spojen zákaz pobytu. Žalovaný může žádat o jiné pobytové oprávnění a je na něm, aby nalezl cestu k pravidelným kontaktům se svou rodinou.

15. Osoby zúčastněné na řízení k věci pouze uvedly, že si přejí, aby s nimi žalobce mohl nadále žít a bydlet ve stejné domácnosti v České republice. Splnění procesních podmínek a rozsah soudního přezkumu 16. Soud ověřil, že žaloba byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou a splňuje všechny formální náležitosti na ni kladené. Proto ji věcně projednal.

17. Při přezkumu napadeného rozhodnutí soud vycházel ze skutkového a právního stavu, který zde byl v době jeho vydání (§ 75 odst. 1 s. ř. s.), přičemž jej přezkoumal v mezích uplatněných žalobních bodů, jimiž byl vázán (§ 75 odst. 2 věta první s. ř. s.).

18. O žalobě soud rozhodl bez jednání podle § 51 odst. 2 ve spojení s § 76 odst. 1 písm. b) s. ř. s. Posouzení věci soudem 19. Posuzovaná věc se týká zrušení žalobcova povolení k dlouhodobému pobytu ve formě zaměstnanecké karty podle § 46e odst. 1 ve spojení s § 37 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců.

20. Podle § 46e odst. 1 zákona o pobytu cizinců „ministerstvo zruší platnost zaměstnanecké karty z důvodů uvedených v § 37, z důvodu uvedeného v § 46 odst. 6 písm. b), d) nebo e) a dále, jestliže cizinci nebyla uznána odborná kvalifikace příslušným uznávacím orgánem.“ Ustanovení § 37 odst. 1 písm. a) téhož zákona stanoví, že „ministerstvo zruší platnost víza k pobytu nad 90 dnů, jestliže cizinec byl pravomocně odsouzen za spáchání úmyslného trestného činu.“ 21. Mezi stranami není sporu o tom, že žalobce byl trestním příkazem pravomocně odsouzen za úmyslný trestný čin, čímž byly splněny podmínky pro použití § 37 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců. Žalobce však namítá, že se žalovaný nedostatečně zabýval přiměřeností napadeného rozhodnutí do jeho rodinného a soukromého života a zejména pak nejlepším zájmem žalobcových nezletilých dětí, a proto má napadené rozhodnutí za nepřezkoumatelné a nezákonné.

22. Soud předně připomíná, že podle § 174a odst. 1 zákona o pobytu cizinců správní orgán při posuzování přiměřenosti dopadů rozhodnutí podle tohoto zákona zohlední zejména závažnost nebo druh protiprávního jednání cizince, délku pobytu cizince na území, jeho věk, zdravotní stav, povahu a pevnost rodinných vztahů, ekonomické poměry, společenské a kulturní vazby navázané na území a intenzitu vazeb ke státu, jehož je cizinec státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, ke státu jeho posledního trvalého bydliště. Účastník řízení je povinen v rámci řízení poskytnout ministerstvu veškeré relevantní informace potřebné k posouzení přiměřenosti vydaného rozhodnutí. Ustanovení § 174a odst. 3 téhož zákona však stanoví, že „přiměřenost dopadů rozhodnutí podle tohoto zákona správní orgán posuzuje pouze v případech, kdy to tento zákon výslovně stanoví.“ 23. Z § 174a odst. 3 zákona o pobytu cizinců je tedy patrné, že správní orgány nejsou povinny automaticky hodnotit přiměřenost dopadu rozhodnutí do soukromého a rodinného života cizince u všech rozhodnutí podle zákona o pobytu cizinců. Nejde–li o speciální případ podložený konkrétní argumentací účastníka (k tomu dále), posuzují správní orgány standardně přiměřenost jen těch rozhodnutí, u nichž to zákon o pobytu cizinců výslovně stanoví. Ustanovení § 37 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců přitom správním orgánům tuto povinnost neukládá (viz např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 3. 2017, č. j. 10 Azs 249/2016–47, ze dne 24. 9. 2015, č. j. 6 Azs 163/2015–47, nebo ze dne 9. 10. 2013, č. j. 1 As 85/2013–51). Zájem státu a společnosti na tom, aby se na území České republiky nezdržovali cizinci, kteří byli odsouzeni za úmyslné trestné činy, a představují tak potenciální hrozbu pro společnost, totiž zpravidla (z povahy věci) převažuje nad individuálním právem tohoto cizince na ochranu jeho soukromého a rodinného života (viz všechny naposledy citované rozsudky a dále rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 12. 2008, č. j. 7 As 21/2008–101). V běžných případech a v obecné rovině lze tedy předpokládat, že spáchání úmyslného trestného činu bude převažovat nad zájmem cizince na nenarušení jeho soukromého a rodinného života.

24. Předně je tedy třeba konstatovat, že žalovaný v napadeném rozhodnutí správně vyšel z toho, že mu přímo ze zákona o pobytu cizinců neplynula povinnost zabývat se přiměřeností napadeného rozhodnutí. Opačná argumentace žalobce je proto mylná.

25. Je však třeba připomenout, že Nejvyšší správní soud i přes absenci výslovného zákonného požadavku dovodil, že správní orgány jsou povinny s ohledem na mezinárodní závazky vyplývající z čl. 8 Evropské úmluvy výjimečně posoudit přiměřenost zásahu do rodinného a soukromého života cizince. Avšak k potenciální aktivaci uvedeného článku musí cizinec ve správním řízení vznést konkrétní námitku nepřiměřenosti zásahu do soukromého či rodinného života. Teprve pak se správní orgán s touto námitkou musí vypořádat bez ohledu na to, zda zákon o pobytu cizinců v daném řízení vyžaduje nebo nevyžaduje posouzení přiměřenosti ve smyslu § 174a zákona o pobytu cizinců (viz bod [13] rozsudku ze dne 12. 12. 2019, č. j. 10 Azs 310/2019–32, a judikaturu tam citovanou, bod [19] rozsudku ze dne 22. 1. 2020, č. j. 10 Azs 256/2019–39, publikovaného pod č. 3990/2020 Sb. NSS, bod [22] rozsudku ze dne 29. 4. 2020, č. j. 1 Azs 76/2020–37, nebo body [10] a [11] rozsudku ze dne 22. 11. 2017, č. j. 6 Azs 348/2017–26). Je tedy na účastníku, aby správnímu orgánu sdělil veškeré skutečnosti týkající se jeho soukromého a rodinného života, neboť právě na něm leží břemeno tvrzení a primárně i břemeno důkazní (srov. bod [12] rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 10. 2023, č. j. 10 Azs 234/2023–53). Až potud byly úvahy žalovaného vyjádřené v napadeném rozhodnutí správné.

26. Od správního orgánu však lze žádat zvýšenou aktivitu při zjišťování skutkových okolností tehdy, jde–li také o zájem nezletilého dítěte (viz bod [20] rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 10. 2020, č. j. 4 Azs 171/2019–25). Právě v situacích, kdy je „ve hře“ zájem nezletilého dítěte totiž musí správní orgány zaujmout k posuzování přiměřenosti napadeného rozhodnutí z tohoto hlediska poněkud odlišný přístup, než byl popsán výše. V situaci, kdy má účastník nezletilé dítě, musí být aktivita správního orgánu při zjišťování skutkových okolností daleko větší, a to i tehdy, zůstávají–li tvrzení rodiče–cizince jenom v obecné rovině (viz body [35] a [36] rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 10. 2022, č. j. 5 Azs 33/2022–39, nebo body [13] a [15] již zmiňovaného rozsudku téhož soudu č. j. 10 Azs 234/2023–53). Podle Úmluvy o právech dítěte totiž musí být zájem dítěte předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí. Evropský soud pro lidská práva (dále jen „ESLP“) přenáší hledisko nejlepšího zájmu dítěte (čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte) i do posuzování zásahů do rodinného života cizinců (ve smyslu č. 8 Evropské úmluvy). ESLP tomuto hledisku přisuzuje zásadní procesní význam: posuzuje, zda příslušné správní orgány a soudy věnovaly dostatečnou pozornost hledání spravedlivé rovnováhy mezi nejlepším zájmem dítěte, který jsou povinny v konkrétní věci definovat, a případným konkurujícím veřejným zájmem; a zda tuto úvahu ve svých rozhodnutích dostatečně a přezkoumatelně vyjádřily (viz opakovaně citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 10 Azs 234/2023–53, nebo body [39] až [42] rozsudku téhož soudu ze dne 14. 2. 2020, č. j. 5 Azs 383/2019–40, a judikaturu ESLP tam citovanou).

27. Žalovaný se nemýlí, když tvrdí, že relevantní judikatura nestanovuje absolutní převahu nejlepšího zájmu dítěte a že se nejedná o „trumfovou kartu“, která přebije jakékoli v konfliktu stojící pravidlo (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 7. 2020, č. j. 9 Azs 122/2020–48). Jen proto, že je cizinec rodičem nezletilých dětí, jistě nelze dospět k závěru, že jsou dopady jakéhokoli negativního rozhodnutí o jeho pobytovém statutu nepřiměřené. Zájem nezletilých dětí sice je důležitý pro úvahu o přiměřenosti rozhodnutí vzhledem k soukromému a rodinnému životu cizince, avšak kritérium nejlepšího zájmu dítěte je jedním z vícera zájmů, které je potřeba zvažovat (bod [29] rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 5. 2020, č. j. 5 Azs 220/2019–33, č. 4034/2020 Sb. NSS). To plyne také ze žalobcem odkazovaného nálezu ze dne 14. 4. 2020, sp. zn. IV. ÚS 950/19, v němž Ústavní soud konstatoval, že požadavek na zohledňování nejlepšího zájmu dítěte v řízeních, které se ho přímo či nepřímo týkají, „vyžaduje toliko zabývání se nejlepším zájmem dítěte při rozhodování a přiložení mu značného významu, nikoliv však absolutní povinnost vždy rozhodnout jen v souladu s nejlepším zájmem dítěte. Musí přitom být činěna určitá distinkce mezi rozhodnutími, která se týkají přímo práv a povinností dítěte (typicky rozhodnutí o péči či styku, o osvojení atd.), a rozhodnutími, která mají sice na dítě dopad, tento je však nepřímý.“ V řízeních, jejichž účelem není přímo zasáhnout do právního postavení dítěte (přímo rozhodovat o jeho právech a povinnostech), ale která mají na dítě zprostředkovaný právní dopad, neboť jejich výsledek je nutně a nepominutelně spojen s navazující změnou právního postavení dítěte (tj. např. i v řízeních o vyhoštění pečující osoby) je dle Ústavního soudu „nejlepší zájem dítěte zcela zásadním kritériem, nicméně ten může být převážen konkurujícím zájmem“, například významným zájmem veřejným. U této kategorie řízení se otevírá široký prostor pro převážení jiným konkurujícím zájmem než u jiných řízení, neboť se zde nestřetává jen zájem dítěte na jedné straně a jiný zájem na straně druhé, ale zájem dítěte je jen jedním, byť nepochybně významným, z vícera zájmů různých dalších subjektů, mezi kterými je třeba vyvažovat a které mohou být stejně významné či dokonce významnější (viz body 49 až 53 citovaného nálezu).

28. K tomu, aby bylo možné zájem nezletilého dítěte učinit jedním z kritérií při rozhodování o pobytovém statusu jeho rodiče, je ovšem potřeba tento zájem nejprve vymezit. Je nutné získat o dítěti informace, tedy ve vztahu k němu dostatečně zjistit skutkový stav věci, a to i tehdy, jsou–li tvrzení jeho rodiče ohledně dítěte pouze obecná (bod [15] rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 10 Azs 234/2023–53). Nejvyšší správní soud za základní nástroj ke zjištění skutkového stavu věci považuje výslech cizince a druhého rodiče nezletilých dětí (viz bod [15] rozsudku č. j. 10 Azs 234/2023–53 nebo také body

35. či [41] rozsudku č. j. 5 Azs 33/2022–39) a za vhodné považuje také zjištění stanoviska orgánu sociálně–právní ochrany dětí nebo citlivě vedený výslech nezletilého dítěte (viz tamtéž).

29. Žalobce žalovanému sdělil, že na území České republiky žije se svou nejbližší rodinou a uvedl identifikační údaje své manželky a toho času dvou nezletilých synů (z nichž jeden až krátce před vydáním napadeného rozhodnutí dosáhl zletilosti). Z cizineckého informačního systému bylo zřejmé, že žalobce s manželkou a syny sdílí společnou domácnost. Přestože v řízení o zrušení platnosti zaměstnanecké karty, v němž měla být žalobci z úřední povinnosti uložena povinnost vycestovat z území, bylo povinností žalovaného opatřit si náležité podklady pro své rozhodnutí a postupovat tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou dány důvodné pochybnosti (§ 3 a § 50 odst. 3 správního řádu), žalovaný ve vztahu k nezletilým dětem nad rámec vyjádření žalobce a výpisů z cizineckého informačního systému neopatřil žádné podklady a vyšel z obecného předpokladu, že nejlepším zájmem dítěte je vyrůstat harmonicky ve společné domácnosti s oběma rodiči v řádně fungující rodině. K situaci žalobcových dětí žalovaný nezjistil nic konkrétního, zejména nezjistil, jaký mají se žalobcem vztah a do jaké míry jsou na něm (citově, finančně či z hlediska péče) závislé. Ve správním spise tak zcela absentují podklady pro to, aby bylo možné vymezit nejlepší zájem žalobcových dětí.

30. Důkazním návrhům žalovaný vůbec nevyhověl. Přitom z vyjádření žalobce učiněných ve správním řízení, byť byla poměrně obecná, bylo vysledovatelné žalobcovo přesvědčení, že napadené rozhodnutí nepřiměřeně negativně zasáhne do jeho rodinného života a nejlepšího zájmu dětí, což se žalobce chystal také prokázat, a proto navrhl důkazy, z nichž měly být zjištěny majetkové poměry rodiny, způsob společné výchovy dětí, trvalost vztahu mezi manželi nebo možné psychické i jiné dopady napadeného rozhodnutí do života dětí. Důvody, pro které žalovaný důkazní návrhy zamítl, přitom nemohou obstát.

31. Jakkoli je pravdou, že žalovaný nebyl důkazními návrhy vázán, bylo jeho povinností provést důkazy potřebné ke zjištění skutkového stavu věci (§ 52 správního řádu), a důvody pro zamítnutí důkazních návrhů řádně vysvětlit. Výslech manželky žalovaný zamítl jako nadbytečný, což je důvod použitelný v situaci, kdy již byl skutkový stav věci náležitě zjištěn. Vzhledem k tomu, že žalovaný neobstaral žádné podklady k vymezení nejlepšího zájmu žalobcových dětí, šlo o důvod zjevně nepřiléhavý. Znalecký posudek žalovaný odmítl zadat s tím, že se odvolal na institut lékařského tajemství a na nedostatek své kompetence. Ani tyto důvody soud nepovažuje za přiléhavé. Institut lékařského tajemství nebrání zadání a vypracování znaleckého posudku z oboru lékařství či psychologie, neboť i znalci jsou vázáni povinností mlčenlivosti (srov. § 20 zákona č. 254/2019 Sb., o znalcích, znaleckých kancelářích a znaleckých ústavech, ve znění pozdějších předpisů), a k zadání znaleckého posudku jsou správní orgány (podobně jako soudy) oprávněny, je–li to potřeba za účelem posouzení odborných skutečností, k nimž správní orgány nemají dostatečné odborné znalosti (viz § 56 správního řádu). Není ani pravdou, že znalecký posudek mohl ve správním řízení předložit jedině žalobce, jelikož žalovaný byl povinen postupovat tak, aby dostatečně zjistil skutkový stav věci (srov. také bod [34] opakovaně zmiňovaného rozsudku č. j. 5 Azs 33/2020–39). Návrh na dokazování stanoviskem orgánu sociálně–právní ochrany dětí žalovaný zamítl s tím, že byl navržen za účelem posouzení dopadů napadeného rozhodnutí do života žalobcovy nezletilé dcery. Takové konstatování soud pokládá za velmi formalistické, neboť je z kontextu celého vyjádření žalobce zřejmé, že se jednalo pouze o překlep a že žalobce tento důkaz navrhl za účelem zjištění nejlepšího zájmu jeho synů. Měl–li žalovaný dokazování stanoviskem orgánu sociálně–právní ochrany dětí nadto za nadbytečné, pak šlo rovněž o důvod, který za daných okolností nemůže obstát, když žádné jiné důkazy k vymezení nejlepšího zájmu dětí a k posouzení dopadů napadeného rozhodnutí do života žalobcových dětí nebyly provedeny. Soud přitom netvrdí, že žalovaný byl povinen všem důkazním návrhům vyhovět, byl však povinen jejich zamítnutí zdůvodnit přiléhavým a situaci odpovídajícím způsobem, což neučinil. Závěr a rozhodnutí o náhradě nákladů řízení 32. Soud uzavírá, že žalovaný se sice zabýval přiměřeností dopadů napadeného rozhodnutí do rodinného života žalobce a v rámci toho i nejlepším zájmem žalobcových nezletilých dětí (z nichž jedno je nyní již zletilé), avšak svou argumentaci týkající se přiměřenosti rozhodnutí, pokud šlo o nejlepší zájem dětí, neopřel o dostatečné důkazy. Žalovaný nezjistil skutkový stav věci tak, aby při svém rozhodování mohl náležitě uvážit nejlepší zájem nezletilých dětí, a rovněž ze zcela nepřiléhavých důvodů zamítl všechny důkazní návrhy žalobce, které se této problematiky dotýkaly. Soud proto I. výrokem tohoto rozsudku zrušil napadené rozhodnutí podle § 76 odst. 1 písm. b) s. ř. s., jelikož skutkový stav věci, který vzal žalovaný za základ napadeného rozhodnutí, vyžaduje zásadní doplnění.

33. O vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení soud rozhodl podle § 78 odst. 4 s. ř. s. V souladu s § 78 odst. 5 s. ř. s. bude žalovaný v dalším řízení vázán právním názorem zdejšího soudu, a tedy zjistí dostatečné informace k vymezení nejlepšího zájmu dítěte a následně se k řádně vymezenému zájmu dítěte ve svém rozhodnutí konkrétně vyjádří. V rámci zjišťování skutkového stavu věci žalovaný bude mít na zřeteli, že všem důkazním návrhům žalobce nemusí vyhovět, avšak je povinen náležitě a přiléhavě vysvětlit, proč některé z navržených důkazů neprovedl.

34. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl ve II. výroku tohoto rozsudku podle § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalovaný nebyl v řízení úspěšný, právo na náhradu nákladů řízení proto nemá. Úspěšnému žalobci soud přiznal náhradu nákladů řízení v celkové výši 12 650 Kč. Tato částka sestává jednak ze zaplacených soudních poplatků ve výši 4 000 Kč a jednak z odměny advokáta za dva úkony právní služby po 3 100 Kč (převzetí a příprava zastoupení a žaloba včetně jejího stručného doplnění) a za jeden úkon právní služby po 1 550 Kč (návrh na přiznání odkladného účinku) podle § 7, 9 odst. 4 písm. d), § 11 odst. 1 písm. a) a d) a § 11 odst. 2 písm. a) ve spojení s § 11 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „advokátní tarif“), a dále ze tří paušálních částek po 300 Kč podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu. Protože zástupce žalobce není plátcem daně z přidané hodnoty, nezvyšuje se jeho odměna o náhradu za tuto daň. Lhůtu k plnění stanovil soud v délce 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku s tím, že s ohledem na § 149 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, užitý na základě § 64 s. ř. s., je žalovaný povinen náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám zástupce žalobce.

35. Podle § 60 odst. 5 s. ř. s. má osoba zúčastněná na řízení právo na náhradu pouze těch nákladů, které jí vznikly v souvislosti s plněním povinnosti, kterou jí soud uložil. Jelikož soud neuložil osobám zúčastněným na řízení žádnou povinnost, rozhodl, že nemají právo na náhradu nákladů řízení.

Poučení

Vymezení věci a obsah správního spisu Obsah žaloby Vyjádření žalovaného a osob zúčastněných na řízení Splnění procesních podmínek a rozsah soudního přezkumu Posouzení věci soudem Závěr a rozhodnutí o náhradě nákladů řízení