40 C 109/2024 - 70

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 1 rozhodl samosoudkyní Mgr. et Mgr. Ivetou Cvingráfovou ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně]., IČO [IČO žalobkyně] sídlem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalované: [Jméno žalované]., IČO [IČO žalované] sídlem [Adresa žalované] zastoupená advokátkou [Anonymizováno] sídlem [adresa] o zaplacení 205 730,64 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 205 730,64 Kč s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 205 730,64 Kč od 29. 6. 2024 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 67 580,50 Kč, k rukám právního zástupce žalobkyně, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se žalobou doručenou soudu dne 7. 10. 2024 domáhala vydání rozhodnutí, kterým by soud uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 205 730,64 Kč s příslušenstvím (zákonným úrokem z prodlení z částky 205 730,64 Kč od 29. 6. 2024 do zaplacení), a to z titulu bezdůvodného obohacení, které žalovaná získala na úkor právního předchůdce žalobkyně [jméno FO].

2. Žalobkyně uvedla, že je ve věci aktivně legitimována z titulu smlouvy o postoupení pohledávky, kterou žalobkyně jako postupník uzavřela dne 28. 8. 2024 s [jméno FO] jako postupitelem. Předchůdce žalobkyně [jméno FO] (dále jen „úvěrovaný“ nebo „postupitel“) a žalovaná uzavřeli dne 31. 3. 2011 smlouvu o revolvingovém úvěru č. [hodnota] a rozhodčí smlouvu, ve které bylo sjednáno, že veškeré spory z úvěrové smlouvy budou řešeny před rozhodcem vybraným žalovanou. Žalovaná poskytla úvěrovanému částku 36 000 Kč za poplatek 114 000 Kč, celková splatná částka činila 150 000 Kč, úvěr byl splatný ve 48 měsících, výpůjční úroková sazba činila 166,41 % p. a. a RPSN činilo 158,29 %. Žalobkyně namítla, že žalovanou byly jednostranně změněny podstatné podmínky úvěru v neprospěch úvěrovaného, jemuž bylo namísto částky 50 000 Kč poskytnuto toliko 36 000 Kč, a to za cenu navýšení vlastní odměny z původní výše 101 536 Kč na 114 000 Kč. Současně byla navýšena RPSN z 99,25 % na 158,29 %, čímž došlo k neplatnému uzavření úvěrové smlouvy. Dále namítla, že úvěrová smlouva byla zatížena řadou smluvních sankcí. Postupitel nebyl poskytnuté plnění schopen splácet, proto došlo k prodlení, v důsledku čehož žalovaná zahájila vůči postupiteli rozhodčí řízení, které mělo skončit vydáním rozhodčího nálezu rozhodcem [tituly před jménem] [jméno FO] dne [datum], č.j. [spisová značka] (dále jen „Rozhodčí nález“). Na podkladě Rozhodčího nálezu byla úvěrovanému uložena povinnost zaplatit žalované částku, která mu byla v rámci úvěrů reálně poskytnuta spolu s excesivním úrokem a řadou nepřiměřených smluvních pokut, jakož i náklady rozhodčího řízení. Jelikož postupitel dle rozhodčího nálezu přiznanou částku nezaplatil, došlo na základě exekučního titulu – rozhodčího nálezu - k zahájení exekučního řízení vedeného [tituly před jménem] [jméno FO], [tituly za jménem], soudním exekutorem Exekutorského úřadu [adresa] pod sp. zn. [spisová značka]. Dne [datum] podal postupitel prostřednictvím soudního exekutora návrh na zastavení exekuce z důvodu dle § 268 odst. 1 písm. h) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v účinném znění (dále jen „o. s. ř.“). Exekuční řízení bylo vůči postupiteli zastaveno na základě usnesení Okresního soudu v [Anonymizováno] ze dne [datum], č. j. [spisová značka], a to z důvodu absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy a navazující rozhodčí smlouvy. V průběhu exekučního řízení soudní exekutor vymohl na postupiteli částku 21 303,45 Kč, kterou soudní exekutor vyplatil žalované jakožto oprávněné v exekučním řízení a která byla kromě původní jistiny úvěru ve výši 36 000 Kč tvořena především nemravnými úroky, smluvními sankcemi a náklady rozhodčího řízení. Postupitel nadto před zahájením exekučního řízení uhradil žalované částku 25 625 Kč, tedy žalované uhradil celkem 246 928,45 Kč, ačkoliv reálně od žalované obdržel částku 36 000 Kč.

3. Žalobkyně má za to, že s ohledem na neplatnost úvěrové smlouvy a navazující rozhodčí smlouvy neměl rozhodce [tituly před jménem] [jméno FO] pravomoc spor rozhodovat a rozhodčí nález je nicotný, tedy nemůže existovat překážka věci rozsouzené. Nadto rozhodce rozhodčí spor nerozhodoval, rozhodovala [právnická osoba], která ve skutečnosti plnila úlohu zastřeného rozhodčího soudu, rozhodci nebyl nikdy uhrazen rozhodčí poplatek, byl hrazen [právnická osoba]. Na straně žalované proto vzniklo bezdůvodné obohacení spočívající v rozdílu mezi vyplaceným plněním a částkou, kterou je žalovaná skutečně oprávněna si z vyplaceného plnění ponechat. Žalovaná reálně poskytla a vyplatila postupiteli částku 36 000 Kč, na jejich vrácení měla nárok spolu se zákonným úrokem z prodlení z částky 36 000 Kč ve výši 7,75 % ročně ode dne 7. 4. 2011 do 14. 2. 2013, který činí 5 197,81 Kč, tj. celkem ve výši 41 197,81 Kč. Zbývající část 205 730,64 Kč vyplaceného plnění je však bezdůvodným obohacením žalované na úkor žalobkyně.

4. Žalobkyně dále namítla, že žalovaná neposoudila s odbornou péčí o úvěruschopnost postupitele, nadto poskytla postupiteli finanční prostředky za úrok, který se zjevně příčí dobrým mravům. K počátku běhu promlčecí lhůty uvedla, že počátek je třeba ztotožnit s okamžikem právní moci usnesení o zastavení exekučního řízení, neboť do doby zastavení exekuce přetrvává procesní důvod, pro který vymožené plnění náleží oprávněnému, případně exekutorovi. K délce promlčecí lhůty uvedla, že s ohledem na judikaturu soudního dvora EU nelze na věc aplikovat ustanovení § 629 odst. 1 občanského zákoníku, ale je nutné aplikovat ustanovení § 638 odst. 2 občanského zákoníku, tedy objektivní promlčecí lhůtu, jako kdyby byla lhůtou subjektivní. Nadto uvádí, že námitka promlčení se příčí dobrým mravům, neboť žalovaná od počátku věděla, že se bezdůvodně obohacuje.

5. Dále uvedla, že postupitel vyzval žalovanou k vydání bezdůvodného obohacení předžalobní výzvou ze dne 14. 6. 2024, žalovaná reagovala toliko sdělením, že nárok postupitele je promlčen a v rámci smírného řešení nabídla postupiteli vrátit pouze částku ve výši 96 928,45 Kč, kterou postupitel shledal neúměrně nízkou, a proto daný návrh žalované neakceptoval. Poté byla pohledávka postoupena žalobkyni, která rovněž vyzvala žalovanou k vydání bezdůvodného obohacení v rámci oznámení o postoupení pohledávky ze dne 28. 8. 2024. Ani na základě tohoto oznámení žalovaná žalobkyni ničeho nevydala. Jelikož se žalovaná ocitla v prodlení s vydáním bezdůvodného obohacení na základě předžalobní výzvy, domáhá se žalobkyně vůči žalované zaplacení dlužné částky spolu se zákonnými úroky z prodlení z nárokované částky od 29. 6. 2024, tj. ode dne následujícího po uplynutí lhůty k zaplacení poskytnuté žalované v rámci předžalobní výzvy, do zaplacení.

6. Žalovaná nárok žalobkyně neuznala a navrhla zamítnutí žaloby. Žalovaná namítla, že zastavení exekuce nemá vliv na existenci hmotněprávního závazku uhradit pohledávky z úvěrové smlouvy č. [hodnota], která byla uzavřena mezi žalovanou a právním předchůdcem žalobkyně [jméno FO]. Veškeré vymožené plnění bylo plněním na platný dluh, nikoli bezdůvodným obohacením. Uvedla, že zastavení exekučního řízení má „pouze“ za následek, že na základě exekučního titulu již nelze pokračovat v exekuci. Exekuce na podkladě vydaného rozhodčího nálezu byla sice zastavena, neboť exekuční soud dospěl k závěru o nevykonatelnosti exekučního titulu, nicméně Rozhodčí nález nebyl zrušen, netrpěl vadami. Jelikož Rozhodčí nález nebyl zrušen, nemohlo dojít ke vzniku bezdůvodného obohacení.

7. Žalovaná dále uvedla, že před zahájením exekučního řízení bylo splaceno pouhých 15 625 Kč, tedy nebyla vrácena celá vyplacená částka, která byla právnímu předchůdci žalobkyně vyplacena. Součástí obranných tvrzení žalovaná učinila také přehled peněžitého plnění právním předchůdcem žalobkyně (č.l. 45 a č.l. 46 spisu). Dle žalované je v daném případě na místě posoudit i nemravné jednání samotné žalobkyně, respektive jejího právního předchůdce, který si peněžní prostředky zapůjčil, ale nesplácel je. Žalovaná má za to, že smlouvu o úvěru nelze považovat za neplatnou jako celek, ale je zapotřebí vyhodnotit veškeré okolnosti případu, jaká je vymáhaná částka, na jak dlouho byla sjednána smlouva, jak dlouho byla povinná strana v prodlení, zda povinná strana zůstala v průběhu kontraktačního procesu, rozhodčího řízení a exekučního řízení nečinná, či zda byla činná a podobně. Žalovaná má za to, že rozhodce měl pravomoc ve věci rozhodnout minimálně pokud jde o dosud nesplacenou jistinou, obvyklý úrok, zákonný úrok z prodlení a přiměřené smluvní pokuty, v takovém rozsahu by se nemohlo jednat o bezdůvodné obohacení, ale o hmotněprávní nárok, na který měla a nadále má žalovaná nárok. K argumentům žalobkyně proti rozhodčímu nálezu uvedla, že se jedná o argumentaci náležející do žaloby na zrušení rozhodčího nálezu, nikoliv do řízení nalézacího. Žaloba na zrušení rozhodčího nálezu však nebyla podána. Z důkazů navržených žalobkyní nevyplývá, že by rozhodčí nález byl vydán někým jiným než jmenovaným rozhodcem.

8. Žalovaná vznesla námitku promlčení, neboť část požadovaného nároku žalobkyní je již promlčen. Úvěrová smlouva byla uzavřena v roce 2011, jednalo se o tzv. absolutní obchod, kdy se smlouva řídí obchodním zákoníkem. Tím se řídí i promlčení. Žalovaná dovodila, že k promlčení nároků došlo jednotlivými platbami, proto všechny platby starší 7. 10. 2020 jsou promlčeny. Dále uvedla, že vznik bezdůvodného obohacení není možné spojové s okamžikem, kdy došlo k pravomocnému zastavení exekuce, neboť právním důvodem pro oprávněné zadržení plnění není samotná exekuce, nýbrž závazkový smluvní vztah – smlouva o úvěru, tedy hmotněprávní závazek. I u plnění, které bylo vymoženo v průběhu exekuce, platí promlčecí doba od data uskutečnění tohoto plnění. Nadto pohledávku nevymáhá spotřebitel, ale s. r. o., tedy podnikatel, jejímž právním zástupcem je právní zástupce, který spotřebitele zastupoval i v exekučním řízení a zastupuje svoji společnost i v tomto řízení. Žalobkyně zjevně nabyla tvrzenou pohledávku za účelem zisku. Tvrzení žalobkyně, že námitka promlčení je v rozporu s dobrými mravy, je zcela liché.

9. Poté, co soud zjistil, že žalovaná a úvěrovaný jednali o uzavření smlouvy o úvěru vykazující znaky spotřebitelského úvěru, vedl soud žalovanou (formou výzvy k doplnění na jednání) k tomu, aby doplnila skutková tvrzení o tom, jak před uzavřením smlouvy o úvěru žalovaná posoudila úvěruschopnost úvěrovaného [jméno FO], o tom, že si obstarala od úvěrovaného potřebné informace o jeho příjmech, výdajích a způsobu plnění dosavadních dluhů, o tom, jaké informace si obstarala z databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti [jméno FO], případně jaké informace čerpala z jiných a jakých konkrétních zdrojů tak, aby mohla ve smyslu ust. § 9 odst. 1 zák. č. 145/2010 Sb., ve znění účinném ke dni uzavření posuzované úvěrové smlouvy, posoudit schopnost [jméno FO] splácet sjednané splátky úvěru, a dále aby označila důkazy na podporu svých tvrzení, aby předložila doklady, které před poskytnutím úvěru měla žalovaná k dispozici, zejm. doklady o příjmech [jméno FO], doklady o jeho pravidelných výdajích, zejména výdajích na bydlení, doklady o lustraci [jméno FO] v databázích BRKI, NRKI apod.

10. Na výzvu a poučení soudu žalovaná zareagovala tak, že odkázala na své vyjádření v rámci exekučního řízení, ve kterém se k úvěruschopnosti vyjadřovala včetně listin, které ke svému vyjádření doložila. Ve vyjádření k návrhu povinného na zastavení a odklad exekuce ze dne 9. 2. 2024 žalovaná k prověření úvěruschopnosti uvedla, že schopnost žadatele hradit úvěr byla ze strany žalované prověřena na základě dokladů a informací získaných od úvěrová mého, jakož i z dokladů o příjmech, výpisu z databáze SOLUS, potvrzení o bankovním účtu a hodnocení klienta. Úvěrovaný měl celkový čistý měsíční příjem ve výši 16 668 Kč a celkové měsíční náklady ve výši 7 800 Kč. Žalovaná uvedla, že při hodnocení úvěruschopnosti vycházela z údajů uvedených úvěrovaným ohledně jeho stavu, zaměstnání, vzdělání a formy bydlení. Dále uvedla, že byl ověřen příjem úvěrovaného za poslední 3 měsíce před žádostí o úvěr, ze mzdy nebyly strhávány žádné srážky. Současně žalovaná poukázala na to, že nemá objektivní možnost ověřit si údaje sdělené klientem, úvěrovaný ostatně v úvěrové smlouvě prohlásil a svým podpisem v rámci úvěrové smlouvy stvrdil, že nemá žádné splatné dluhy, nebyla proti němu podána jakákoliv žaloba, není vůči němu vydán exekuční titul na peněžité plnění, není proti němu vedeno exekuční řízení či řízení o výkonu rozhodnutí, nenachází se v úpadku nebo ve stavu hrozícího úpadku, nebyl proti němu podán insolvenční návrh, ani v posledních třech letech nebyl insolvenční návrh zamítnut pro nedostatek majetku. Žalovaná poznamenala, že hodnotit úvěruschopnost retrospektivě, tedy v budoucnu poté, co se úvěrovaný dostal s plněním svých závazků ze smlouvy o úvěru do prodlení, může svádět k přehnaně kritickému posuzování povinnosti úvěrujícího věřitele stran posuzování úvěruschopnosti úvěrovaného spotřebitele a následně až k nesprávnému závěru, že úvěruschopnost nebyla řádně posouzena. Nízký či mírněné negativní zůstatek nemůže bez dalšího svědčit o nedostatečném prověření úvěruschopnosti. Příjmy žadatele o úvěr převyšovaly jeho tvrzené výdaje, v tomto případě nelze shledat nemožnost splácet. Po zhodnocení dokumentů a informací ve vzájemném souladu, s ohledem na výši požadované částky, jakož i na základě interního skóringu, žalovaná dospěla k závěru, že bylo možno úvěr poskytnout.

11. Poté, co soud učinil dílčí závěr o neplatnosti úvěrové smlouvy (k tomu podrobněji níže v bodě 31 a násl. tohoto odůvodnění), s čímž je spojena potřeba vypořádat bezdůvodné obohacení účastníků neplatné úvěrové smlouvy, resp. žalobkyně coby nástupkyně úvěrovaného a úvěrující žalované, vyzval žalovanou, aby tvrdila a prokázala, jakému konkrétnímu dluhu úvěrovaného [jméno FO] odpovídá vymožené a žalované vyplacené plnění v celkové výši 246 928,45 Kč. Na výzvu soudu žalovaná zareagovala sdělením o tom, že platby byly plněny na dluh z úvěrové smlouvy, tak jak byl vydán Rozhodčí nález a jak bylo vymoženo v exekuci.

12. Na výzvu soudu ohledně počátku promlčecí doby s ohledem na vznesenou námitku promlčení žalovaná uvedla, že promlčecí dobu počítá dle § 394 odst. 2 obchodního zákoníku, a to od jednotlivých plateb, kdy veškeré platby, které byly provedeny déle než 4 roky zpět před podáním žalobního návrhu, jsou promlčeny, tedy jedná se o veškeré platby zaplacené před datem 7. 10. 2020. K dotazu soudu dále uvedla, že veškeré plnění, které bylo právním předchůdcem žalobkyně hrazeno žalované, bylo uhrazeno toliko na uzavřenou úvěrovou smlouvu právního předchůdce žalobkyně s žalovanou.

13. Soud provedl dokazování listinnými důkazy, vzal za svá skutková zjištění nesporná tvrzení účastníků, přičemž takto zjistil a vzal za prokázané tyto skutečnosti tvořící ve svém souhrnu zjištěný skutkový stav: 14. [jméno FO], narozený dne [datum], jako úvěrovaný, a úvěrující žalovaná písemně uzavřeli dne 31. 3. 2011 smlouvu o revolvingovém úvěru č. [hodnota] ohledně vzájemných práv a povinností. Předmětná listina je předtištěným formulářem. Žalovaná se zavázala úvěrovanému vyplatit 50 000 Kč na úvěru, revolving byl sjednán na 23 488 Kč (celková výše úvěru tak činila po poskytnutí revolvingu 73 488 Kč). Úvěr měl být splácen 48měsíčními splátkami ve výši 3 157 Kč. Výpůjční úroková sazba úvěru činila 99,26 % ročně (RPSN 99,25 %), výpůjční úroková sazba u revolvingu činila 88,31 % ročně (RPSN po provedení revolvingu činila 89,27 %). Dne 6. 4. 2011 žalovaná úvěrovanému sdělila, že po posouzení jeho schopnosti splácet úvěr došlo ke schválení úvěru v základní celkové výši úvěru 36 000 Kč, výše revolvingu činí 16 500 Kč a celková výše úvěru po poskytnutí revolvingu činí 52 500 Kč, výpůjční úroková sazba činí 166,41 % ročně (u úvěru) a 152,49 % ročně (u revolvingu). Měsíční splátka dle splátkového kalendáře činila 3 125 Kč. Žalovaná úvěrovanému vyplatila částku 36 000 Kč, úvěrovaný splatil 15 625 Kč, v rámci 5 splátek, z nichž poslední provedl dne 14. 10. 2014, přičemž k datu 2. 1. 2012 zbývalo doplatit 235 269 Kč. Úvěrovaný [jméno FO] se splácením úvěru prodléval, nesplácel řádně a včas. (návrh na uzavření smlouvy o revolvingovém úvěru č. [hodnota], oznámení o schválení úvěru ze dne 6. 4. 2014 a splátkový kalendář ke smlouvě o revolvingovém úvěru č. [hodnota], karta klienta, obecná ustanovení smlouvy o revolvingovém úvěru, smluvní ujednání smlouvy o revolvingovém úvěru)

15. Úvěrovaný žalované dne 31. 3. 2011 spolu s žádostí o čerpání úvěru sdělil dne 12. 6. 2012 údaje o svých příjmech, pravidelný měsíční příjem uvedl ve výši 16 668 Kč, který byl také příjmem celkovým, měsíční výdaje uvedl ve výši 3 800 Kč a výdaje na „nájemné, inkaso, dopravu, ostatní“ ve výši 4 000 Kč, tedy celkové výdaje uvedl ve výši 7 800 Kč. Současně poskytl kopii občanského průkazu, potvrzení zaměstnavatele o výši příjmu [právnická osoba]., jakož i „výpis ze sprožirového účtu“. Dále uvedl, že je svobodný, vzdělání střední s výučním listem a vlastní forma bydlení. Úvěrovaný neposkytl doklad SIPO, vyúčtování za telefonní služby (ač současně odkazoval na užívání telefonního čísla, které specifikoval), ani vyúčtování za elektřinu/plyn. (Hodnocení klienta ke smlouvě číslo [hodnota] s přiloženými listinami)

16. Žalovaná si obstarala od úvěrovaného výpis z bankovního účtu, na základě kterého toliko ověřila, že úvěrovaný je vlastníkem účtu, na který žádá od žalované poskytnout finanční prostředky. Ohledně úvěrovaného nebyl ke dni 4. 6. 2011 veden záznam v registru SOLUS (výpis záznamů z registru SOLUS).

17. Úvěrovaný a žalovaná v rámci rozhodčí smlouvy ze dne 31. 3. 2011 ujednali, že veškeré spory o nároky, které přímo nebo odvozeně vznikly či v budoucnu vzniknou ze smlouvy o revolvingovém úvěru č. [hodnota] či v návaznosti na ni, budou dle zák. č. 216/1994 Sb. rozhodovány v rozhodčím řízení, a to podle pravidel rozhodčího řízení uvedených ve smlouvě, kterýmkoliv z dohodnutých rozhodců uvedených v bodě 3. 1. rozhodčí smlouvy, kterému žalobce doručí žalobu. Bylo ujednáno, že rozhodčí řízení bude vedeno vždy jediným rozhodcem z ujednaného seznamu rozhodců (3. 3.); co do výčtu rozhodců je uvedeno celkem 10 osob, mezi nimiž je uveden i [tituly před jménem] [jméno FO], se sídlem rozhodce [adresa] předměstí, [adresa], s tím, že rozhodčí řízení před tímto rozhodcem se bude konat v sídle společnosti [právnická osoba], IČO [IČO] na adrese [adresa] předměstí, [adresa]. (rozhodčí smlouva č. [hodnota] ze dne 31. 3. 2011) 18. [právnická osoba], IČO [IČO] vznikla dne 15. 1. 2008 a jejím společníkem byli [tituly před jménem] [jméno FO], [tituly před jménem] [jméno FO]. Společnost sídlila na adrese [adresa], zaregistrovánu měla doménu rozhodcepce.cz (úplný výpis z obchodního rejstříku vedeného Krajským soudem v [adresa] oddíl [Anonymizováno], vložka [Anonymizováno], notářský zápis ze dne [datum], [Anonymizováno], výtisk náhledu webových stránek společnosti). Před Obvodním soudem pro [adresa] ve věci sp. zn. [spisová značka] vypověděl dne [datum] [tituly před jménem] [jméno FO], že vykonává a vykonával v období let 2009-2010 rozhodčí činnost, žalovanou zná, ve většině sporů, které rozhodoval vystupovala jako žalobkyně. [právnická osoba] zajišťovala administrativní činnost rozhodce. V rozhodné době byl koncipientem [tituly před jménem] [jméno FO], se kterým měl uzavřenou pracovní smlouvu. Mzda byla stanovena fixně mzdovým výměrem, počet rozhodnutých sporů neměl vliv, ve vztahu k rozhodčí společnosti nebyl. Spory rozhodoval osobně, výzvy k úhradě poplatků nevydával, kdo vyměřoval poplatek neví. Rozhodovací činnost prováděl samostatně, zabrala mu 1/3 až konané práce pro [tituly před jménem] [jméno FO]. vydával v období let 2008 — 2009 do 2016/2017 zhruba 25 — 30 nálezů týdně, rozhodčí poplatek byl žalovanou hrazen na účet [právnická osoba], z něj byly placeny náklady (kanceláře, pronájmy, software, hardware, zaměstnanci společnosti), rozhodčí nálezy psala administrativa a [tituly před jménem] [jméno FO] měl podíl na zisku společnosti (protokol o jednání před soudem I. stupně Obvodního soudu pro [adresa] ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka]). [právnická osoba] účtovala žalované odměnu, a to na základě smlouvy ze dne 30. 4. 2010, o zajištění služeb rozhodců (faktura č. [hodnota] ze dne [datum]).

19. Dne 1. 3. 2012 rozhodce [tituly před jménem] [jméno FO], poté co byl úvěrovaný vyzván k vyjádření k žalobě, rozhodl o uložení povinnosti úvěrovanému zaplatit žalované částku 211 281 Kč s příslušenstvím (úroky z prodlení ve výši 7,75 % ode dne 30. 12. 2011 do zaplacení), a o povinnosti úvěrovaného zaplatit žalované k rukám jejího právního zástupce na náhradě nákladů rozhodčího řízení částku 23 852 Kč; rozhodčí nález dle připojené doložky nabyl právní moci dne 26. 3. 2012 a dnem 30. 3. 2012 se stal vykonatelným. (výzva k vyjádření ze dne 6. 1. 2012, č.j. [spisová značka], Rozhodčí nález ze dne [datum], č.j. [spisová značka])

20. Dne 3. 2. 2021 vyzval zástupce žalobkyně žalovanou k zastavení všech protiprávních exekucí, které jsou vedeny na základě rozhodčího nálezu. (přípis zástupce žalobkyně žalované ze dne 3. 2. 2021)

21. Dne 20. 9. 2012 Okresní soud v [Anonymizováno] nařídil exekuci dle vykonatelného rozhodčího nálezu ze dne [datum] č.j. [spisová značka]. Dne [datum] podal právní předchůdce žalobkyně prostřednictvím svého právního zástupce, kterým byl [tituly před jménem] [jméno FO], návrh na zastavení a odklad exekuce, která proti němu byla vedena na základě rozhodčího nálezu č.j. [spisová značka] soudním exekutorem [tituly před jménem] [jméno FO], [tituly za jménem], Exekutorský úřad [adresa], pod sp. zn. [spisová značka]. Plná moc byla právnímu zástupci [tituly před jménem] [jméno FO], advokátovi udělena úvěrovaným dne [datum]. Návrh zdůvodnil absolutní neplatností smlouvy ze dne 31. 3. 2011 o revolvingovém úvěru č. [hodnota]. Rovněž namítl neplatnost rozhodčí smlouvy, která byla mezi ním a žalovanou uzavřena téhož dne jako smlouva o úvěru, přičemž namítaná neplatnost smluv odpovídá obsahu žalobních tvrzení v předmětném řízení. (usnesení Okresního soudu v [Anonymizováno] ze dne [datum], č.j. [spisová značka], návrh na zastavení a odklad exekuce ze dne 29. 1. 2024, plná moc ze dne 14. 8. 2023)

22. Okresní soud v [Anonymizováno] rozhodl o zastavení exekuce vedené na podkladě Rozhodčího nálezu a uložil žalované povinnost zaplatit předchůdci žalobkyně náklady řízení a soudnímu exekutorovi povinnost vrátit vymožené plnění na náklady exekuce. Exekuční soud neshledal, že by rozhodčí doložka nevyhovovala požadavkům transparentnosti výběru rozhodce, nicméně neopomněl, že pohledávka přiznaná žalované v rozhodčím nálezu představuje extrémní nepoměr k poskytnuté částce. Zatavení exekučního řízení odůvodnil tím, že jednání žalované je v rozporu s dobrými mravy, úvěrová smlouva je neplatná s ohledem na nepřiměřenou úrokovou sazbu a nepřiměřené ujednání o smluvních pokutách, která umožňují žalované požadovat po úvěrovaném v případě prodlení více smluvních pokut a v případě zesplatnění úvěru i smluvní pokutu z nové jistiny úvěru za každý den prodlení do zaplacení. Nepřiměřená je proto i částka, z níž se po zesplatnění úvěru v případě prodlení dlužníka výše smluvní pokuty stanovuje, neboť smluvní pokuta se má stanovit z nové jistiny úvěru, jejíž součástí se stávají i nezaplacené úroky sjednané v nepřiměřené výši. Dále uvedl, že je neakceptovatelné, aby se soudní ochrany dostávalo subjektům, kteří evidentně poškozují práva svých klientů. „V souladu s dobrými mravy jedná jen ten úvěrující, který požaduje přiměřený úrok, případně „odměnu“ za poskytnutí úvěru, která vlastní úrok supluje, a přiměřenou smluvní pokutu, kdy nepřiměřeným úrokem (či jej nahrazující odměnou za poskytnutí úvěru) je zpravidla úrok sjednaný ve výši, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jeho sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček.“ Dále uvedl, že úroky poskytované bankami či některými úvěrovými společnostmi v roce 2011, resp. RPSN nepřesahovaly 20 % ročně. Vzhledem k tomu, že je neplatná smlouva o úvěru, je neplatná i rozhodčí smlouva, a proto exekuční řízení zastavil. Usnesení nabylo právní moci dne [datum] a vykonatelnosti dne [datum]. (usnesení ze dne [datum], č.j. [spisová značka], [spisová značka])

23. Pokud jde o rozsah vzájemného plnění účastníků, soud pro přehlednost shrnuje, že ze shora uvedených zjištění, a také na základě nesporných tvrzení účastníků, soud vycházel z toho, že žalovaná poskytla úvěrovanému na podkladě mezi nimi uzavřené úvěrové smlouvy č. [hodnota] úvěr v celkové výši 36 000 Kč, který nebyl řádně splácen, jakož i z toho, že před zahájením exekučního řízení úvěrovaný zaplatil žalované celkem 25 625 Kč, v průběhu exekuce bylo z exekutorem vymoženého plnění žalované vyplaceno celkem 221 303,45 Kč (nesporná tvrzení účastníků, vyúčtování v rámci exekučního řízení sp. zn. [spisová značka]).

24. Zástupce žalobkyně, tehdy zastupující úvěrovaného, vyzval žalovanou k vydání bezdůvodného obohacení - k zaplacení částky 205 730,64 Kč ve lhůtě do 28. 6. 2024. Zástupce žalované nárok žalobkyně odmítl s odůvodněním, které odpovídá obraně žalované v tomto sporu, zejména o tvrzení existence hmotněprávního závazku a promlčení nároku. V rámci smírného řešení navrhla uhrazení částky 96 928,45 Kč. (výzva ze dne 14. 6. 2024, odpověď na předžalobní výzvu ze dne 19. 6. 2024)

25. Úvěrovaný žalobkyni na základě smlouvy ze dne 28. 8. 2024 postoupil pohledávku ve výši 205 730,64 Kč s příslušenstvím se všemi ostatními právy souvisejícím, která vznikla úvěrovanému za žalovanou z titulu bezdůvodného obohacení, které na straně žalované vzniklo vyplacením plnění vymoženého před a v průběhu exekučního řízení vedeného pro vymožení pohledávky žalované na základě nezpůsobilého exekučního titulu – rozhodčího nálezu vydaného na základě smlouvy o revolvingovém úvěru č. [hodnota] a rozhodčí smlouvy uzavřené dne 31. 3. 2011 mezi úvěrovaným a žalovanou. Postoupení pohledávky bylo žalované oznámeno přípisem úvěrovaného ze dne 28. 8. 2024, předanou podle podacího lístku k zásilce k poštovní přepravě dne 5. 9. 2024. (smlouva o postoupení pohledávek ze dne 28. 8. 2024, oznámení o postoupení pohledávky ze dne 28. 8. 2024 s dokladem o odeslání)

26. Pokud soud učinil předmětem dokazování další důkazy, neučinil z nich další zjištění, když již shora vyložená dílčí skutková zjištění vytvořila dostatečný podklad pro tvorbu závěru o skutkovém stavu, za situace, že žádný další (do skutkových zjištění nepromítnutý) důkaz neobsahoval informace, které by kolidovaly s informacemi představujícími podstatu zjištěného skutkového základu. Provedení dalších důkazů soud shledal nerozhodným pro posouzení věci, veden zásadou hospodárnosti řízení, proto další dokazování neprováděl. Co do závěru o skutkovém stavu soud odkazuje na shora uvedená skutková zjištění, která v souhrnu vytváří soudem zjištěný skutkový stav.

27. Po právní stránce soud posoudil věc následovně:

28. Soud předně konstatuje, že z provedeného dokazování vyplynulo, že žalobkyně byla oprávněna podat nyní projednávanou žalobu, neboť pohledávka, které se tato žaloba týká, na ni byla platně postoupena postupitelkou.

29. V rámci věcného posouzení žaloby se soud v prvním kroku zabýval platností Úvěrové smlouvy a platností rozhodčí smlouvy.

30. Podle ust. § 3028 odst. 1 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o.z.“), se tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí účinnosti. Podle § 3028 odst. 3 OZ, není-li dále stanoveno jinak, řídí se jiné právní poměry vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé, včetně práv a povinností z porušení smluv uzavřených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, dosavadními právními předpisy. To nebrání ujednání stran, že se tato jejich práva a povinnosti budou řídit tímto zákonem ode dne nabytí jeho účinnosti.

31. Podle ust. § 3036 o.z. podle dosavadních právních předpisů se až do svého zakončení posuzují všechny lhůty a doby, které začaly běžet přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i lhůty a doby pro uplatnění práv, která se řídí dosavadními právními předpisy, i když začnou běžet po dni nabytí účinnosti tohoto zákona.

32. Podle ust. § 497 ObchZ, smlouvou o úvěru se zavazuje věřitel, že na požádání dlužníka poskytne v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a dlužník se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

33. Právní vztah žalované a právního předchůdce žalobkyně založený posuzovanou úvěrovou smlouvou se při aplikaci shora citovaných právních norem řídí zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 („SOZ“) a ObchZ.

34. Závazky právního předchůdce žalobkyně (úvěrovaného [jméno FO]) a žalované přicházelo do úvahy posoudit po právní stránce jako vzájemná práva a povinnosti ze smlouvy o úvěru (ust. § 497 ObchZ).

35. Žalobkyně se žalobou domáhá vrácení (části) peněžitého plnění z plnění, které úvěrovaný poskytl žalované v návaznosti na uzavřenou úvěrovou smlouvu.

36. Soud vychází z toho, že Rozhodčí nález nevytváří překážku věci rozsouzené, a tedy úkolem soudu bylo zabývat se otázkou, zda poskytnuté plnění bylo či nebylo poskytnuto na základě platné smlouvy, a v návaznosti na to i otázkou možného vzniku bezdůvodného obohacení na straně žalované, jakož i námitkou promlčení nároku, kterou vznesla žalovaná. Soud se přiklonil k té části judikatury Městského soudu v Praze, podle jejíchž závěrů a vztaženo k posuzované věci není rozhodující, zda byl Rozhodčí nález formálně zrušen v řízení o návrhu na jeho zrušení (v té souvislosti soud odkazuje na rozsudky Městského soudu v Praze ze dne 5. 10. 2022, č. j. 55 Co 250/2022-95; ze dne 20. 10. 2022, č.j 70 Co 293/2022-95; ze dne 20.12.2022, č. j. 36 Co 331/2022-118; ze dne 12.5.2023, č.j 14 Co 99/2023-113; na usnesení ze dne 11.1.2023, č. j. 69 Co 196/2022-110). Závěry odkazovaných rozhodnutí jsou v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, podle které „provedení exekuce, tj. vymožení pohledávky s příslušenstvím a nákladů exekuce, nařízené podle titulu, který zde niky nebyl, nebo titulu, který je způsobilý vykonatelnosti nabýt, ale dosud se tak nestalo, anebo titulu, který vykonatelnosti před nařízením exekuce pozbyl, a rovněž, a rovněž titulu, který byl po nařízení exekuce zrušen, představuje neoprávněný zásah do majetkových práv povinného. Je-li najisto postaveno, je exekuce byla provedena na základě takového titulu, „může vymožené plnění být identifikováno s bezdůvodným obohacením“,“. Těmto úvahám respektujícím zásadu o tom, že z bezpráví právo nevznikne, je třeba dát přednost před závěry uvedenými v rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 8. 2021, č. j. 25 Co 196/2021-107, které nebyly v jiném rozhodnutí odvolacího soudu zopakovány. Otázkou platnosti rozhodčí smlouvy se zabýval exekuční soud v [Anonymizováno], soud rozhodující nynější spor nemohl ponechat bez povšimnutí závěry rozhodnutí exekučního soudu, s nimiž se soud v této věci plně shoduje a v podrobnostech na ně, jak jsou vyloženy shora v bodu 22 tohoto odůvodnění, odkazuje. Soud i v tomto řízení na podkladě provedeného dokazování dospěl k závěru, že rozhodčí řízení probíhalo před vybranou osobou rozhodce pod hlavičkou [právnická osoba], poplatek byl hrazen [právnická osoba], rozhodce dle svého vyjádření při výslechu v rámci jiného exekučního řízení vypověděl, že mu nebylo známo, jakým způsobem byl poplatek vybírán a hrazen. Rozhodčí řízení tak fakticky probíhalo před [právnická osoba], které byl zaplacen poplatek za rozhodčí řízení a která rozhodce [tituly před jménem] [jméno FO] vyplácela, resp. vyplácela [tituly před jménem] [jméno FO], jenž vyplácel [tituly před jménem] [jméno FO], který u [tituly před jménem] [jméno FO] v rozhodné době působil jako koncipient a byl placen na základě pracovní smlouvy s [tituly před jménem] [jméno FO], ačkoliv ten jako nezávislý rozhodce měl být příjemcem celého poplatku za rozhodčí řízení. Soud má proto za prokázané, že rozhodčí společnost si fakticky najímala rozhodce, přitom transparentnosti rozhodčího řízení tak, aby byly respektovány požadavky na nezávislosti rozhodce, by odpovídal opačný režim. Exekuční soud označil podmínky nastavené Úvěrovou smlouvou a související rozhodčí smlouvou za natolik nepřiměřené, že tyto jsou v kolizi se zásadou výkonu práva v souladu s dobrými mravy. I dle názoru zdejšího soudu je nutno Úvěrovou smlouvu posoudit jako rozpornou s dobrými mravy, což je způsobeno zjevnou nespravedlností smlouvy. Z tohoto důvodu je Úvěrová smlouva neplatná podle § 39 obč. zák., dle kterého je neplatný právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům. Závěr o absolutní neplatnosti smlouvy rozhodčí rezultuje v to, že rozhodce [tituly před jménem] [jméno FO] neměl možnost autoritativně rozhodovat o právech a povinnostech stran úvěrové smlouvy, resp. jím vydaný Rozhodčí nález nemůže být pro účastníky závazný (nevytváří překážku věci rozsouzené) a je otevřena cesta pro vypořádání práv a povinností ze smlouvy o úvěru v řízení před soudem.

37. Při posouzení platnosti úvěrové smlouvy (čemuž není na překážku formálně neodklizený Rozhodčí nález, jak soud vyložil shora) se soud ztotožnil s názorem exekučního soudu a dospěl k neplatnosti úvěrové smlouvy, která byla v rozporu s dobrými mravy a dále pro nedostatečné posouzení úvěruschopnosti žalovanou dle povinnosti plynoucí jí ze zák. č. 145/2010 Sb., pokud jde o povinnost s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost žadatele o úvěr.

38. Podle ust. § 1 věta druhá zák. č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 24. 2. 2013, tento zákon zapracovává příslušné předpisy Evropských společenství a upravuje některá práva a povinnosti související s odloženou platbou, půjčkou, úvěrem nebo jinou obdobnou finanční službou poskytovanou nebo přislíbenou spotřebiteli věřitelem, nebo zprostředkovatelem (dále jen „spotřebitelský úvěr“).

39. Podle ust. § 9 odst. 1 zák. č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 24. 2. 2013, věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele.

40. Podle ust. § 37 odst. 1 SOZ, právní úkon musí být učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně; jinak je neplatný. Podle ust. § 39 SOZ, neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.

41. S ohledem na provedené dokazování, kdy žalovaná toliko ohledně úvěruschopnosti odkázala na savé vyjádření k návrhu na zastavení exekuce, ve kterém se vyjadřovala k prověření úvěruschopnosti úvěrovaného, a již doložené důkazy, dospěl soud k závěru, že žalovaná svým povinnostem tížících úvěrujícího nedostála. Žalovaná zcela rezignovala na to, aby postupovala s odbornou péčí, jenž předpokládá, že údaje, které dlužník věřiteli uvede, budou ověřeny, tj. objektivně podloženy. Úvěrující si má obstarat potřebné podklady, součástí odborné péče při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele je posouzení rozhodujících listin a vynaložení patřičného úsilí podloženého odborností a profesionalitou, aby byly zjištěny všechny potřebné skutečnosti v nezbytném rozsahu (k tomu srov. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ve věci sp. zn. 1 As 30/2015 či rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Žalovaná rezignovala na to, aby si vyžádala doklady o výdajích úvěrovaného, vycházela toliko z údajů sdělených úvěrovaným a nyní se brání tím, že úvěrovaný správnost a pravdivost sdělených údajů stvrdil podpisem úvěrové smlouvy. Možnost porovnat příjmy a výdaje žadatele o úvěr předpokládá předchozí objektivizaci sdělených údajů, a tedy bez doložení výdajů (které lze jednoduše doložit, např. pokud jde o náklady na bydlení) nelze usuzovat na to, že k řádnému porovnání příjmové a výdajové stránky došlo, což fakticky znemožňuje učinit závěr o (ne)schopnosti žadatele o úvěr v budoucnu splácet poptávaný úvěr.

42. Z provedeného dokazování sice vyplynulo, že žalovaná shromáždila od úvěrovaného údaje, které zřejmě měly sloužit k vytvoření obrazu o příjmech, výdajích a jiných závazcích úvěrovaného, nicméně z provedeného dokazování nevyplynulo, že by tyto údaje byly podloženy potřebnými doklady, že by byly žalovanou jakkoliv objektivizovány. Za takové situace pak nelze vůbec usuzovat na to, zda úvěrující žalovaná jednala s odbornou péčí, neboť ta předpokládá, že údaje, které dlužník věřiteli uvedl, budou ověřeny (objektivně podloženy). Z provedeného dokazování nevyplynulo (a žalovaná ostatně ani netvrdila), že by žalovaná disponovala doklady o výdajích úvěrovaného, resp. že by takové podklady vůbec byly zahrnuty do podkladů, na jejichž základě žalovaná podle svého tvrzení prověřovala úvěruschopnost, tedy že by takové doložení tvrzených výdajů žalovaná po právním předchůdci žalobkyně, jako žadateli o úvěr, požadovala.

43. Nelze přehlédnout, že žalovaná si od úvěrovaného obstarala podklady k jeho příjmům (resp. podklady, z nichž, na základě nynějších tvrzení, byla schopna objektivizovat příjmy úvěrovaného), když bylo žalované doloženo potvrzení o měsíčních příjmech žadatele o úvěr jeho zaměstnavatelem. Není zřejmé (žalovaná nevysvětlila), co jí bránilo vyvinout obdobnou aktivitu i k tomu, aby od úvěrovaného zajistila doklady k jeho pravidelným výdajům. To, zda se jedná o nedůslednost, lze zřejmě vyloučit již tím, jak žalovaná argumentovala v tomto řízení, neboť argumentovala zejména tím, že vycházela z příjmů a údajů, jak tvrdil úvěrovaný s tím, že podpisem stvrdil, že se jedná o údaje pravdivé. Součástí odborné péče při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele je také posouzení rozhodujících listin a vynaložení patřičného úsilí, podloženého odborností a profesionalitou, aby byly zjištěny všechny potřebné skutečnosti v nezbytném rozsahu (k tomu srov. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ve věci sp. zn. 1 As 30/2015 či rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).

44. Žalovaná k hodnocení úvěrovaným sdělených a doložených údajů před poskytnutím úvěru z hlediska naplnění potřeby řádného posouzení úvěruschopnosti žadatele o úvěr pro žalovanou nepřistoupila řádně. Z písemně zachycených sdělení není zřejmé, jaké konkrétní výdaje úvěrovaný z hlediska výše kvantifikoval, jedná se obecně o výdaje úvěrovaného a dále o výdaje na „nájemné, inkaso, dopravu, ostatní“. Nelze přehlédnout ani to, že žalovaná si vyžádala výpis z účtu žadatele o úvěr, avšak toliko k tomu, aby zjistila, že je skutečným vlastníkem účtu, na který mají být vyplaceny finanční prostředky poskytnuté na základě smlouvy o úvěru, žalovaná se již nijak nezabývala, jaké jsou finanční pohyby žadatele o úvěr na jeho účtu, což y značně napovědělo o úvěruschopnosti právního předchůdce žalobkyně.

45. K námitce žalované, že smlouva o úvěru byla uzavřena s právním předchůdcem žalobkyně již v roce 2011 a i v případě, že nedošlo k řádnému posouzení úvěruschopnosti, nemělo to za následek absolutní neplatnost smlouvy o úvěru soud nepřisvědčil. Soud vyšel z judikatorně ustálené zásady, jíž z pohledu posuzování platnosti spotřebitelských úvěrových smluv formuloval Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 199/11, nebo v nálezu ze dne 11. 12. 2014, sp. zn. III. ÚS 4084/12, že „nelze považovat za akceptovatelné, aby se případné soudní ochrany dostávalo subjektům, které evidentně poškozují práva svých klientů“. Za situace, kdy poskytovatel úvěru uzavře se spotřebitelem smlouvu a úvěr poskytne bez toho, že řádně splní svou zákonnou povinnost prověřit s odbornou péčí spotřebitelovu schopnost úvěr splatit, je i za úpravy § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb. ve znění účinném do 24. 2. 2013 namístě závěr, že jde o smlouvu, která svým účelem odporuje zákonu; taková smlouva je od počátku absolutně neplatná (§ 39 SOZ). Jiný závěr by poskytovatele úvěru ve vztahu k dlužníkům, spotřebitelům, neopodstatněně zvýhodňoval jen proto, že úvěrovou smlouvu uzavřeli v jiném časovém období, kdy zákon uvedený důsledek spočívající v neplatnosti takto uzavřené smlouvy výslovně neupravoval. Lze proto shrnout, že i v režimu úpravy ustanovení § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb. účinné před novelou zákonem č. 43/2013 Sb. má nesplnění povinnosti poskytovatelem úvěru řádně prověřit spotřebitelovu schopnost úvěr splatit důsledky v podobě absolutní neplatnosti takto uzavřené smlouvy (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2019 ve věci sp. zn. 33 Cdo 201/2018).

46. S ohledem na uvedené soud dospěl k dílčímu závěru, že žalovaná prostředky poskytla bez předchozího splnění své zákonné povinnosti posoudit úvěruschopnost úvěrovaného, úvěrová smlouva je proto neplatná, přičemž k tomu musí přihlédnout i bez návrhu (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).

47. Nadto, jak již uvedeno výše, k neplatnosti úvěrové smlouvy soud dospěl i s ohledem na skutečnost, že sjednaná výše RPSN zřetelně odporovala dobrým mravům, jak uvedeno již v rozhodnutí o zastavení exekuce. Nemravnost smlouvy zakládají i ujednání o kumulovaných smluvních pokutách. Úvěrující byl povinen v případě prodlení hradit několik smluvních pokut, následně po zesplatnění úvěru vzniklo opět právo žalované na smluvní pokuty; tedy smluvní pokuty se neustále řetězily a výše nebyla počítána toliko z jistiny, ale i předcházejících smluvních pokut. Veškeré právě uvedené pokuty a stejně tak i ujednání o výši úroku přitom byla zanesena do smlouvy formulářového typu. Ujednání o smluvních pokutách jsou obsažena ve Smluvních ujednáních, tj. v samostatném dokumentu, a nikoliv ve vlastní smlouvě. Smluvní ujednání nadto obsahují mnoho textu vyhotoveného relativně malým písmem. Pro běžného spotřebitele tak ujednání o smluvních pokutách zůstala do jisté míry skryta.

48. Z uvedeného je zřejmé, že smluvní podmínky poskytnutí úvěru jsou obdobné těm, jež Ústavní soud v nálezech ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 199/11, a ze dne 11. 12. 2014, sp. zn. III. ÚS 4084/12, shledal jako rozporné s dobrými mravy. Soud je názoru, že rozpor s dobrými mravy založený objektivně existujícím hrubým nepoměrem vzájemných plnění, který nespočívá pouze ve vysokém úroku, ale i v množství smluvních pokut ohrožujících výlučně postupitelku, v zesplatnění celého dluhu s okamžitou splatností celého dluhu pro případ prodlení, je v projednávané věci jednoznačně dán. Ujednání, která žalovaná do Úvěrové smlouvy vědomě a bez negociace s postupitelkou vtělila, stojí mimo hodnotový rámec normativního systému a jsou v rozporu se zásadami, že každý je povinen počínat si v právním styku poctivě a nesmí těžit z nepoctivého jednání. Úvěrová smlouva tedy je neplatná.

49. Podle ust. § 451 odst. 1, 2 SOZ, kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů.

50. Podle ust. § 457 SOZ, je-li smlouva neplatná nebo byla-li zrušena, je každý z účastníků povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal.

51. Ze shora vyložených důvodů vyplývá, že ani úvěrová smlouva (stižena absolutní neplatností), ani později vydaný Rozhodčí nález (nezpůsobilý titul k provedení exekuce), nezakládají zavazovací důvod, pro nějž by žalovaná mohla důvodně odpírat úvěrovanému vrácení nárokovaného plnění. Žalovaná a úvěrovaný si podle výsledků provedeného dokazování vzájemně plnili podle neplatné smlouvy, poskytli si vzájemně majetkový prospěch, a to z neplatného právního úkonu. Takové plnění je třeba kvalifikovat jako bezdůvodné obohacení (ust. § 451 odst. 1, 2 SOZ), které má ochuzený obohacenému vydat, a to dle zjištěného rozsahu a následně provést vypořádání (ust. § 457 SOZ). Úvěrující žalovaná poskytla úvěrovanému celkem 36 000 Kč, úvěrovaný zaplatil žalované celkem 246 928,45 Kč, z toho 25 625 Kč před zahájením exekučního řízení a v rámci exekuce 221 303,45 Kč. Rozdíl majetkových prospěchů účastníků neplatné smlouvy odpovídá částce 210 928,45 Kč, což je konečná výše majetkového prospěchu žalované, který získala na úkor ochuzeného úvěrovaného.

52. Žalobkyně se domáhala zaplacení částky ve výši 205 730,64 Kč, tedy plnění nižšího, než kolik odpovídá konečnému majetkovému prospěchu žalované. Soud nezjistil (a žalovaná ostatně ani nenamítala), že by konečný majetkový prospěch žalované byl nižší než žalovaných 205 730,64 Kč. Soud přitom poskytl žalované, v rámci předvídatelnosti dalšího postupu, příležitost tvrdit a prokázat, k jakému konkrétnímu dluhu úvěrovaného bylo v rámci exekučního řízení plněno. Žalovaná na výzvu soudu zareagovala tvrzeními, že bylo plněno na dlužnou částku na základě smlouvy o úvěru č. [hodnota] ze dne 31. 3. 2011.

53. Žalovaná proti požadavku na vydání bezdůvodného obohacení vznesla námitku promlčení veškerého plnění, které úvěrovaný žalované poskytl více než 4 roky před podáním žaloby, neboť má za to, že promlčení je třeba počítat od každého jednotlivého plnění žalobkyně, resp. právního předchůdce - úvěrovaného, tedy veškeré nároky žalobkyně před datem 7. 10. 2020 jsou promlčeny.

54. Ve vztahu k bezdůvodnému obohacení vzniklému plněním z právního důvodu, který odpadl, dovodil Nejvyšší soud použití stejné právní úpravy, jakou se řídil dosavadní závazek (k tomu srov. Rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 32 Odo 585/2005, Rc 50/2007). Závazek k vydání bezdůvodného obohacení se řídí právním předpisem účinným v době, kdy právní důvod k plnění vznikl (k tomu srov. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2018 ve věci sp. zn. 28 Cdo 5369/2016). Skutečnost, že ObchZ výslovně neupravuje počátek běhu promlčecí doby a její délku, pokud jde o právo na vydání bezdůvodného obohacení (na rozdíl od SOZ), pak neznamená nutnost aplikace právní úpravy SOZ, nýbrž pouze to, že tyto otázky je zapotřebí řešit dle obecných ustanovení ObchZ o promlčení (dle jeho § 391 a § 397), k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2012 ve věci sp. zn. 31 Cdo 4781/2009, uveřejněný pod číslem 105/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní. Závazek z bezdůvodného obohacení vzniklého z důvodu neplatnosti smlouvy o úvěru jako tzv. absolutního obchodu se tedy řídí ObchZ, dle kterého promlčecí doba činí 4 roky (§ 397 ObchZ) a začíná běžet ode dne, kdy k plnění došlo (§ 394 odst. 2 ObchZ).

55. Při výkladu ustanovení zákona je nutné přihlížet zejména k jejich smyslu a účelu, který není možné hledat jen ve slovech a větách toho kterého předpisu, ve kterém je třeba vždy nalézat i principy uznávané demokratickými právními státy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 16. 11. 2010, sp. zn. II. ÚS 1648/10). Soudy by neměly upřednostňovat přehnaně formalistický postup za použití v podstatě sofistikovaného odůvodňování zřejmé nespravedlnosti (srov. např. nález Ústavního soudu ze 4. 2. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 21/96). Zahájením rozhodčího řízení, byť na podkladě neplatné rozhodčí smlouvy, došlo ke stavení běhu promlčecí lhůty (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ve věci sen. zn. 23 ICdo 19/2015). Po vydání Rozhodčího nálezu, dokud nedošlo k zastavení exekuce, nepočala plynout promlčecí doba (k tomu srov. závěry rozsudku Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 29 ICdo 41/2014).

56. K okamžiku zahájení exekuce na majetek úvěrovaného vstupoval úvěrovaný do exekuce s dluhem ve výši 10 375 Kč, jelikož do té doby neměl v uvedeném rozsahu splaceno to, co mu úvěrující žalovaná poskytla na jistině úvěru (rozdíl částky 36 000 Kč a částky 25 625 Kč).

57. Při zodpovězení otázky, kdy úvěrovaný (resp. jeho právní nástupkyně – žalobkyně) mohl a měl podat žalobu na vydání bezdůvodného obohacení tak, aby vůbec mohl být s uplatněným nárokem úspěšný, je nutno vzít do úvahy následující. Žalobkyně, resp. právní předchůdce, v době, dokud nebyla exekuce zastavena, by s žalobou na zaplacení z titulu vypořádání bezdůvodného obohacení byla s praktickou jistotou neúspěšná, neboť exekuce byla nařízena na základě rozhodnutí soudu a právní důvod povinnosti plnění ze strany úvěrovaného trval. V daném případě je třeba vzít v úvahy závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 8. 2017 ve věci sp. zn. 20 Cdo 3331/2017 a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2019 ve věci sp. zn. 30 Cdo 5134/2017, podle kterého do doby ukončení exekuce jiným, procesním právem předvídaným, způsobem než vymožením totiž přetrvává procesní důvod, pro který vymožené plnění náleží oprávněnému, případně exekutorovi. Soud se proto ztotožňuje se závěry uvedenými v judikatuře Městského soudu v Praze (sp. zn. 14 Co 99/2023, sp. zn. 36 Co 331/2022 a sp. zn. 68 Co 435/2022), podle kterých (promítnuto do souzené věci) teprve s právní mocí usnesení o zastavení exekuce mohla žalobkyně (její právní předchůdce) důvodně uplatnit žalobu o vydání bezdůvodného obohacení, které vzniklo na základě plnění podle neplatné úvěrové smlouvy, resp. plněním v exekuci na podkladě nezpůsobilého exekučního titulu v podobě Rozhodčího nálezu. Teprve usnesením o zastavení exekuce došlo k odklizení rozhodnutí, jímž byla exekuce na majetek úvěrovaného nařízena a na jejímž základě úvěrovaný žalované plnil, přičemž o odklizení se jedná proto, že zastavení exekuce podle ust. § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. se podobá „zrušení“ rozhodnutí o nařízení exekuce a mělo by mít obdobné právní důsledky (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 30 Cdo 3512/2020).

58. Je proto nerozhodné, kdy byly provedeny jednotlivé platby úvěrovaným, jakož i to, kdy zástupce úvěrovaného sepsal návrh na zastavení exekuce. Je také nerozhodné, že tentýž právní zástupce (advokát – právní profesionál) zastupuje v řízení i nynějšího věřitele – žalobkyni.

59. O zastavení exekučního řízení bylo rozhodnuto usnesením o zastavení exekuce ze dne 15. 4. 2024, které nabylo právní moci dne 3. 5. 2024 a žalobkyně žalobu doručila soudu dne 7. 10. 2024, tedy v zachovalé čtyřleté promlčecí době (ust. § 397 ObchZ). Soud proto dospěl k závěru, že právo na vydání majetkového prospěchu v rozsahu odpovídajícím částce 205 730,64 Kč není promlčené.

60. Dlužník je povinen splnit dluh (vydat majetkový prospěch odpovídající bezdůvodnému obohacení) v návaznosti na výzvu věřitele (k tomu srov. ust. § 563 SOZ). Jelikož žalovaná nezaplatila žalobkyni částku 205 730,64 Kč ve lhůtě stanovené výzvou zástupce žalobkyně, tj. ve lhůtě do 28. 6. 2024, ocitla se ode dne 29. 6. 2024 se splněním svého peněžitého dluhu v prodlení (ust. § 517 odst. 1 věta první SOZ) a žalobkyni vzniklo právo požadovat i úrok z prodlení (ust. § 517 odst. 2 SOZ). Povinnost zaplatit úrok z prodlení dlužící žalovanou stíhá až do zaplacení dluhu na jistině. Výše úroku z prodlení odpovídá pravidlu vyjádřenému v ust. § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb.

61. S ohledem na uvedené proto soud rozhodl, jak uvedeno ve výroku I. tohoto rozsudku.

62. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud ve výroku II. tohoto rozsudku podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení zcela úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 67 580,50 Kč. Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 10 287 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, („a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 205 730,64 Kč sestávající z částky 9 140 Kč za každý z níže uvedených 5 úkonů právní služby (převzetí a příprava zastoupení, předžalobní výzva ze dne 14. 6. 2024, návrh ve věci samé ze dne 7. 10. 2024, replika žalobkyně ze dne 23. 12. 2024, účast na jednání soudu dne 14. 3. 2025,) včetně 4 paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 a. t., ve znění účinném do 31. 12. 2024 a jedné paušální náhrady výdajů ve výši 450 Kč dle § 13 odst. 4 a. t., ve znění účinném od 1. 1. 2025 a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 47 350 Kč ve výši 9 943,50 Kč. Odměnu a náhradu hotových výdajů za úkon doplnění aktuální judikatury ze dne 23. 2. 2025 soud žalobkyni nepřiznal, neboť toto doplnění mohlo být uvedeno již v samotné replice žalobkyně, popřípadě na jednání soudu konaném dne 14. 3. 2025, přičemž za tyto úkony žalobkyni odměna přiznána. Vzhledem k tomu, že žalobkyně byla ve sporu zastoupena advokátem, uložil soud žalované celkovou částku nákladů řízení zaplatit přímo tomuto advokátovi ve smyslu § 149 odst. 1 o.s.ř.

63. Uloženou povinnost je žalovaná povinna splnit ve lhůtě, která byla určena podle ust. § 160 odst. 1 o. s. ř.

Poučení