40 C 198/2022 - 50

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 1 rozhodl samosoudkyní Mgr. et Mgr. Ivetou Cvingráfovou ve věci žalobce: [Jméno žalobce], IČO [Anonymizováno] sídlem [Adresa žalobce] zastoupená advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalované: Česká republika - [Jméno žalované], IČO [Anonymizováno] sídlem [Adresa žalované] na náhradu škody způsobené při výkonu veřejné moci takto:

Výrok

I. Žaloba, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku [částka] do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, se zamítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku [částka], a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobou doručenou soudu dne [datum] nárokuje žalobce po žalované částku ve výši [částka], jakožto náhradu škody způsobené při výkonu veřejné moci nesprávným úředním postupem. Žalobce svůj nárok odůvodnil odkazem na odst. 3, čl. III Postupimské dohody ze dne [datum] a čl. 2, písm. A a čl. 6, písm. A, B a E dohody č. 150/1947 Sb., o reparacích od Německa, ve kterých je normativně zakotveno vypořádání reparací vůči Německu a postup jednotlivých signatářských států ohledně ponechání si zabaveného německého majetku a započtení tohoto majetku na reparační nárok.

2. Žalobce uvedl, že Československo si ponechalo německý nepřátelský majetek ve své pravomoci formou dekretů č. 12/1945 Sb. a č. 108/1945 Sb. a nebyl-li nominální vlastník takového majetku nepřátelský Němec, byl tento ponechaný majetek na základě Postupimské dohody a jí provádějící dohody č. 150/1947 Sb., o reparacích od Německa, o založení Mezispojeneckého reparačního úřadu a o vrácení měnového zlata, započten do československých reparačních podílů. Žalobce uvedl, že „nominální vlastníci Československem si ponechaného a později zpeněžovaného majetku se postupem srovnatelným s účinky § 1392 ABGB i dnešního § 1879 a následujících o.z. stali tím okamžikem ze zákona reparačními věřiteli Německa“. Dále uvedl, že smlouvou o postoupení ze dne [datum] mu byla postoupena reparační pohledávka [jméno FO], jehož majetek (nemovitosti na adresách Dominikánská ulice č. [hodnota] a [adresa] a 6, stavební parcela č. kat. 39 s domem č.p. 28 a mechanickou dílnou, zapsané v knihovní vložce č. [hodnota]; stavební parcela č. kat. 41 s domem č.p. 30, zapsané v knihovní vložce č. [hodnota]; stavební parcela č. kat. 42 s domem č.p. 31, dílnou, zapsané v knihovní vložce č. [hodnota]; a stavební parcela č. kat. 534 s autogaráží, zapsané v knihovní vložce č. [hodnota], v obci [adresa], k.ú. [adresa]-město) byl bez náhrady zkonfiskován dekretem č. 108/1945 Sb. ze dne [datum], účinným od [datum], a následně prostřednictvím Fondu národní obnovy zpeněžen. Souběžně [jméno FO] pozbyl na základě dekretu prezidenta Československa č. 33/1945 Sb. ze dne [datum] československé státní občanství, které opět nabyl v roce 1953. Dále uvedl, že dnem konfiskace přešla část reparačního podílu Československa v hodnotě [jméno FO] zkonfiskovaného německého nepřátelského majetku na [jméno FO], po jeho smrti pohledávka přešla rovným dílem na jeho děti [jméno FO], nar. [datum], a [jméno FO], rozenou [jméno FO], nar. [datum], kteří následně pohledávku smlouvami o postoupení ze dne [datum] a [datum] postoupili Ivě [jméno FO], narozené [datum], která ji postoupila žalobci.

3. Žalobce uvedl, že Spolková republika Německo, prostřednictvím dopisů Velvyslanectví Spolkové republiky Německo v ČR ze dne [datum] a [datum], odmítla po výzvě sourozenců [jméno FO] uhradit jejich reparační pohledávku, a to s ohledem na Česko-německou deklaraci o vzájemných vztazích a jejich budoucím rozvoji ze dne [datum] (dále jen „Deklarace“). Deklaraci žalobce považuje za politický dokument, který nemá povahu právního instrumentu, a proto zůstává v platnosti závěr Postupimské konference a podle české strany německá strana uznává, že Česká republika je vázána mj. dekrety prezidenta republiky a rozhodnutím Ústavního soudu ze dne [datum], kterým byl zamítnut návrh na zrušení dekretu č. 108/1945 Sb. Žalobce dále uvedl, že Ministerstvo zahraničních věcí sjednalo a ke schválení vládě a Parlamentu předložilo Deklaraci, podle které „…Německo reparační pohledávku [jméno FO] neuhradilo a nehodlá uhradit, na bilaterální úrovni o ní s Českem nebude jednat a na individuální úrovni ji před žádným soudem diplomatiky řečeno nepodpoří“. Žalobce v nečinnosti Ministerstva zahraničních věcí a dalších ústředních orgánů státní správy, které v období od konfiskace majetku do období vzniku České republiky nenavrhly právní normy, které by upravovaly postavení vlastníků individuálních reparačních pohledávek za Německem, shledává nesprávný úřední postup a tato legislativní nečinnost je v příčinné souvislosti ke vzniklé škodě na straně žalobce. Tomuto závěru nasvědčuje i fakt, že ohledně jiných reparačních nároků byly tyto ústřední orgány státní správy legislativně činné. Výši škody, tedy hodnotu reparační pohledávky [jméno FO], vyčíslil žalobce podle hodnoty majetku [jméno FO] (zjištěného v amerických dolarech) ke dni účinnosti dekretu č. 108/1945 Sb. ze dne [datum], zvýšenou o index spotřebitelských cen Spojených států a o úrokovou míru do okamžiku zaplacení, kdy souhrnná hodnota zkonfiskovaného majetku [jméno FO] činí v roce 2022 částku [částka]. Tato částka pak představuje nárok žalobce na náhradu škody způsobenou nesprávným úředním postupem, jež žalobce uplatnil dne [datum] u Ministerstva zahraničních věcí a u Ministerstva financí.

4. Žalovaná ve svém vyjádření uvedla, že žaloba je nedůvodná a uplatněný nárok zcela neuznává. [jméno FO], nar. [datum], byl majetek zkonfiskován podle dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb., o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy, bez náhrady, což žalobce nerozporuje. S ohledem na uvedené tak nemohla [jméno FO] ani jeho dědicům, popřípadě dalším osobám, vzniknout jakákoli pohledávka. Žalovaná uvedla, že v případě žalobce se jedná již v pořadí o třetí žalobu týkající se zkonfiskovaného majetku [jméno FO] a žalobce by měl jednoznačně vymezit, z jakého právního titulu se požadovaného nároku domáhá, aby bylo možné vyhodnotit překážku litispendence. Ohledně uzavírání mezinárodních smluv žalovaná uvedla, že se jedná o nejméně dvoustranné právní akty, kdy Česká republika bez souhlasu Německa (jako druhé smluvní strany) nemůže uzavřít smlouvu, tudíž i tato „nečinnost“ v oblasti uzavírání mezinárodních smluv nemůže jít k tíži České republiky. Dále uvedla, že žalobě nelze dle zákona č. 82/1998 Sb. vyhovět, neboť takový postup státu - namítaná nečinnost České republiky při uzavírání mezinárodní smlouvy - nespadá pod záklon č. 82/1998 Sb., ani pod jiný právní předpis. Žalovaná odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2008, č.j. 25 Cdo 627/2006, jenž se týká případné odpovědnosti státu dle zákona č. 82/1998 Sb., při uzavírání mezinárodních smluv. Žalovaná také zpochybnila své oprávnění jednat za stát, když příslušnou organizační složkou státu je v oblasti sjednávání mezinárodních smluv Ministerstvo zahraničních věcí České republiky. Ke specifickému charakteru restitučních předpisů žalovaná s odkazem na judikaturu Ústavního a Nejvyššího uvedla, že je pouze věcí státu, jestli se rozhodne křivdy způsobené jeho právním předchůdcem odčinit, v jakém rozsahu, za jakých konkrétních podmínek nebo v jakém rozhodném období. Nárok na poskytnutí náhrady za majetek znárodněný v poválečném období nelze mimo rámec restitučních předpisů uplatňovat ani z titulu náhrady škody. Zákon č. 82/1998 Sb. (i zákon č. 58/1969 Sb.) nemá zpětnou účinnost, tedy nemůže dopadat na právní vztahy nebo nároky z nich vyplývající vzniklé před účinností tohoto zákona. Podle dekretu č. 108/1945 Sb. se mohly osoby případné konfiskaci bránit, avšak žalované není známo, že by majitel [jméno FO], případně jiné oprávněné osoby, takto učinili, a v případě, že ano, jak tento spor dopadl. Pokud tehdejší majitel či další oprávněné osoby zůstaly nečinné, pak tuto nečinnost nelze přičítat k tíži státu a je nepochybné, že v současné době je případný nárok promlčen. Byla-li škoda spojena s konfiskační vyhláškou Okresního národního výboru [adresa] ze dne [datum], bylo možné činit kroky k odstranění závadného stavu již po jejím vydání v souladu s dekretem č. 108/1945 Sb., případně v rámci restitučních předpisů vydaných po roce 1945 či později po roce 1989. Pokud tyto kroky učiněny nebyly, nelze se dovolávat náhrady podle zákona č. 82/1998 Sb., neboť ten nastupuje jako právní titul pro náhradu až po vyčerpání jiných možností zjednání nápravy. S ohledem na uvedené žalovaná navrhla, aby soud začal jednat s příslušnou organizační složkou, popřípadě žalobu zamítl.

5. Žalobce v replice uvedl, že předchozí žalobcem podané žaloby netvoří překážku věci pravomocně rozsouzené ani překážku litispendence, neboť v prvním případě byla věc odmítnuta pro nepřezkoumatelnost a ve druhém se jedná o jiný nárok. Žalobce k tvrzení žalované, že postup při uzavírání mezinárodních smluv nemůže být nesprávným úředním postupem uvedl, že Deklarace není mezinárodní smlouvou, neboť ji neratifikoval prezident a nebyla vyhlášena ve sbírce mezinárodních smluv, tedy není platná. Dle nálezu Ústavního soudu ze dne 28. 2. 2006, sp. zn. Pl. ÚS 20/50, je dlouhodobá nečinnost Parlamentu České republiky spočívající v nepřijetí právního předpisu protiústavní. Žalobce uvedl, že nepožaduje odškodnění za zkonfiskovaný majetek, ani se nedomáhá vlastnického práva, k jehož zániku došlo před [datum] mimo oblast restitučních předpisů, ale domáhá se náhrady za existující majetek, nezaniklou a neuhrazenou pohledávku za Německem postoupenou Československem žalobci na základě Postupimské dohody a jí prováděcí dohody č. 150/1947, o reparacích od Německa. Škoda žalobce tak není spojena s konfiskační vyhláškou a jedinou možností žalobce, jak se domoci náhrady škody bylo vymáhat tuto po Spolkové republice Německo, což žalobce učil, avšak bez úspěchu.

6. Na výzvu soudu žalobce ohledně „reparační pohledávky“ za Německem uvedl, že „reparační pohledávka“ je část Německé reparace dle Postupimské dohody a jí prováděcí dohody č. 150/1947 Sb. Dle těchto dohod vznikla Československu tato pohledávka, dlužníkem pak je Německo. Následně Československo postoupilo [jméno FO] část této své mezistátní pohledávky konfiskací jeho německého nepřátelského majetku, a to na základě Dekretu č. 108/1945 Sb. Hodnota této pohledávky pak odpovídá hodnotě zkonfiskovaného majetku odečteného od reparačního podílu Československa.

7. Na jednání konaném dne [datum] žalobce nerozporoval skutečnost, že došlo ke konfiskaci majetku [jméno FO] dle Dekretu bez náhrady, avšak podle dohody č. 150/1947 Sb. mělo následně dojít k náhradě od Německa, k čemuž nedošlo, a to díky legislativní nečinnosti České republiky. Žalovaná namítla neexistenci pohledávky [jméno FO] a její možné postoupení na žalobce, neboť tato by v případě existence musela být vypořádána v rámci dědického řízení, což se nestalo.

8. Po provedeném dokazování zjistil soud následující skutkový stav:

9. Z výpisů z pozemkových knih soud zjistil, že [jméno FO] byl do [datum] vlastníkem domu v [adresa], domů v [adresa]/[Anonymizováno] a č.p, [Anonymizováno], autodílny na parcele [Anonymizováno] a garáže na parcele [Anonymizováno], vše v obci [adresa]. Rozhodnutím OÚ a FNO v Praze ze dne [datum], č.j. A-1993-III/3 bylo rozhodnuto o přechodu vlastnického práva na [Anonymizováno]. v Praze. Změna vlastnictví byla do pozemkových knih zapsána dne [datum]. Z dopisu [jméno FO] vyplývá, že ač byl československým státním občanem, tak se v roce 1925 z důvodů čistě obchodních přihlásil k německé národnosti, od roku 1938 byl členem NSDAP, a za okupace vlastnil majetek (3 domy v ceně 550 000 [právnická osoba] zboží v hodnotě [hodnota] K nákupní ceny, vklady ca 600 000 K, inventář ca 400 000 K, pohledávky ve výši 350 000 K, ostatní majetek v hodnotě [hodnota] K a roční výdělek ca 250 000 K), jenž byl zkonfiskován. Vyhláškou Okresního národního výboru ve [adresa] ze dne [datum] ve spojení s § 1 odst. [právnická osoba] Dekretu byl [jméno FO], jakožto osobě německé národnosti, zkonfiskován dům na [adresa] a č. [hodnota]. vše v katastrálním území [adresa]-[Anonymizováno]. (Výpis z pozemkové knihy Katastrální území [adresa] - město, [Anonymizováno], číslo knihovní vložky [Anonymizováno], Výpis z pozemkové knihy Katastrální území [adresa] - město, [Anonymizováno], číslo knihovní vložky [Anonymizováno], Výpis z pozemkové knihy Katastrální území [adresa] - město, [Anonymizováno], číslo knihovní vložky [Anonymizováno] a Výpis z pozemkové knihy Katastrální území [adresa], číslo knihovní vložky [Anonymizováno], Dopis [jméno FO] ze dne [datum], Vyhláška Okresního národního výboru ve [adresa] č. j. [Anonymizováno]. [Anonymizováno], ze dne [datum] a příloha k této vyhlášce). 10. [jméno FO], narozený [datum], uzavřel dne [datum] manželství s [jméno FO], rozenou [Anonymizováno], narozenou dne [datum]. Za manželství se jim dne [datum] narodila dcera [jméno FO], rozená [jméno FO], a syn [jméno FO], narozený [datum]. Dne [datum] [jméno FO] zemřel a dědické řízení po zemřelém [jméno FO] bylo zastaveno, poněvadž zemřelý nezanechal majetek. (Oddací list manželů [jméno FO], Rodný a křesní list [jméno FO] ze dne [datum], Rodný a křesní list [jméno FO] ze dne [datum])

11. Dne [datum] požádala [jméno FO] republiku Německo (prostřednictvím Velvyslanectví Spolkové republiky Německo) o úhradu reparačního závazku Německa vůči rodině [jméno FO]. Dle obsahu dopisu se jednalo o reparaci za majetek [jméno FO] (nemovitosti na tehdejších adresách [adresa] a [adresa] a 235/6, a budovy bez čísla popisného na parcele č. [Anonymizováno] ve [adresa], kde současně [jméno FO] provozoval na základě živnosti ohlášené [datum] firmu J. [jméno FO], autodílna a obchod, a další movitý majetek a neuhrazené pohledávky). Dobová cena tohoto majetku měla činit [částka], dnešní cena pak odpovídá [částka]. Spolková republika Německo, prostřednictvím svého Velvyslanectví v České republice, na dopis [jméno FO] reagovala sdělením, že vůči německé straně neexistuje žádný nárok na odškodnění a spolková vláda nepodporuje požadavky na odškodnění vznesené vůči české straně. Spolková vláda nebude v současnosti ani v budoucnosti otevírat majetkové otázky, které vznikly v souvislosti s vyhnáním a vyvlastněním Němců bez náhrady. Smlouva o vzájemných vztazích mezi Československou socialistickou republikou a Spolkovou republikou Německo z roku [adresa]-německá deklarace o vzájemných vztazích a jejich budoucím rozvoji z roku 1997 se tématem vyvlastnění bez náhrady nezabývají. Majetkové otázky související s druhou světovou válkou tak nejsou tématem bilaterálních vztahů ani pro jednu vládu. Individuální požadavky jednotlivců Německo nepodporuje, a to ani před mezinárodními soudy. Dne [datum] Velvyslanectví [jméno FO] republiky Německo sdělilo k dotazu právního zástupce žalobce, že se v předmětné věci již vyjádřilo, a to na žádost [jméno FO], postoj Spolkové republiky Německo je v této věci neměnný. (Dopis [jméno FO] ze dne [datum] ve věci úhrady reparačního závazku Německa vůči rodině [jméno FO], adresovaný Spolkové republice Německo, Dopis Velvyslanectví spolkové republiky Německo ze dne [datum] adresovaný [jméno FO], Dopis Velvyslanectví spolkové republiky Německo ze dne [datum] adresovaný právnímu zástupci žalobkyně)

12. Z E-mailové komunikace mezi [jméno FO] a profesorem Pavlíčkem ze dne [datum] a dne [datum] soud zjistil, že [jméno FO] se obrátila na profesora Pavlíčka a požádala jej o právní posouzení nároku na pohledávku její rodiny vůči Německu, která se má rovnat hodnotě zkonfiskovaného majetku podle dekretu č. 108/1945 Sb. a která nebyla rodině [jméno FO] dosud uhrazena. Profesor Pavlíček uvedl, že individuální žádosti o odškodnění vůči jinému státu se musí opírat buď o obecné ustanovení nebo o dvoustrannou smlouvu s Německem. Československo a následně Česká republika však několikrát prohlásila, že reparace nebude vymáhat.

13. Ze smluv o postoupení pohledávek soud zjistil, že [tituly před jménem] [jméno FO] a [jméno FO] postoupili „reparační pohledávku“ na náhradu za zkonfiskovaný majetek [jméno FO] každý za úplatu ve výši [částka] na [tituly před jménem] Ivu [jméno FO]. Následně [tituly před jménem] [jméno FO] postoupila tuto pohledávku za zkonfiskovaný majetek [jméno FO] na spolek [Jméno žalobce] (Smlouva o postoupení pohledávky ze dne [datum], Smlouva o postoupení pohledávky ze dne [datum], Smlouva o postoupení pohledávky ze dne [datum]).

14. Dne [datum] Ministerstvo zahraničních věcí odpovědělo žalobci na jeho výzvu ze dne [datum] ve věci pomoci státu s vymáháním individuálních reparačních pohledávek od Německa tak, že se drží politického závazku vyplývajícího z Česko-německé deklarace z roku 1997, tedy závazku nezatěžovat vzájemné vztahy spornými otázkami z minulosti. Nadto uvedlo, že v tomto směru absentuje i odpovídající legislativa. (Dopis Ministerstva zahraničních věcí panu [jméno FO] ze dne [datum]).

15. Podáním ze dne [datum] uplatnil žalobce jím tvrzený nárok na náhradu škody postupem podle ust. § 14 Zákona u Ministerstva financí. Ministerstvo financí odkázalo žalobce s jeho nárokem na Ministerstvo zahraničních věcí, neboť individuální žádost o odškodnění vůči jinému státu se musí opírat o obecné ustanovení mezinárodního práva plynoucí z vícestranné smlouvy nebo dvoustranné smlouvy s Německem. Reparační agenda je agendou Ministerstva zahraničních věcí. Ministerstvo zahraničních věcí postoupilo nárok žalobce na náhradu škody zpět Ministerstvu financí k vyřízení s odůvodněním, že ve věci není příslušnou organizační složkou státu. (Uplatnění nároku na náhradu škody ze dne [datum], adresovaný Ministerstvu financí, Dopis Ministerstva financí žalobkyní ze dne [datum], Dopis Ministerstva zahraničních věcí ze dne [datum]).

16. Z ostatních provedených důkazů (zejména Protokolu politického úřadu [adresa] o ohlášení živnosti [jméno FO] ze dne [datum], Dopisu Ministerstva financí ze dne [datum] k žádosti žalobkyně o plnění z titulu ručení, Dopisu Ministerstva zahraničních věcí žalobci z února 2022, č. j. [RČ]-[Anonymizováno], Potvrzení Státního notářství ve [adresa] ze dne [datum], Potvrzení Státního notářství v [adresa] ze dne [datum]) soud neučinil žádná skutková zjištění významná pro toto řízení, důkazy se týkaly zejména nároku na plnění z titulu ručení, což není předmětem tohoto řízení. Provedené listinné důkazní prostředky posoudil soud podle zásady volného hodnocení důkazů jednotlivě a poté ve vzájemných souvislostech, přičemž přihlédl ke všemu, co vyšlo v řízení najevo. Listinné důkazní prostředky považoval soud za pravé a pravdivé, když opak žádná ze stran nenamítala. Další dokazování by již bylo v rozporu se zásadou rychlosti a hospodárnosti řízení.

17. Soud k důkazu neprovedl zejména Dopis žalobce [právnická osoba] ze dne [datum] a Sdělení České národní banky k dotazu na kurzovní lístky z let 1945-1949 ze dne [datum], neboť prvně zmíněný důkaz se týkal nároku na plnění z titulu ručení, což není předmětem tohoto řízení, a druhý důkaz byl zamítnut (s ohledem na právní hodnocení níže) pro nadbytečnost. Soud dále pro nadbytečnost neprovedl ani důkazy listinami předloženými žalovanou týkající se obdobných věcí žalobce u zdejšího soudu a způsobu jejich vyřízení. Soud dospěl k závěru, že navrhované důkazy ve věci nemohly přinést po skutkové stránce nic nového, zejména by nemohly přispět k odlišnému závěru o skutkovém stavu věci a jinému rozhodnutí.

18. Z jednotlivým skutkových zjištění, plynoucích z provedených listinných důkazů a nesporných skutkových tvrzení dospěl soud k tomuto skutkovému závěru: 19. [jméno FO], státnímu československému občanovi německé národnosti, byl na základě ust. § 1 odst. 1, 2 a 3 Dekretu ve spojení s vyhláškou Okresního národního výboru ve [adresa] č. j. [Anonymizováno].[Anonymizováno], ze dne [datum] bez náhrady zkonfiskován nemovitý majetek, dům na [adresa] a č. [hodnota]. vše v katastrálním území [adresa]-město. Po jeho smrti bylo dědické řízení zastaveno pro nezanechání majetku. Děti zesnulého [jméno FO], [jméno FO] a [jméno FO], rozená [jméno FO], pod dojmem, že jsou dědici „reparační pohledávky“ po svém otci [jméno FO], postoupili pohledávku na náhradu představující část německých válečných reparací na [tituly před jménem] Ivu [jméno FO], která ji následně postoupila žalobci. Před postoupením pohledávky se [jméno FO], rozená [jméno FO], snažila, opírajíce se o stanovisko [tituly před jménem] [jméno FO], domoci reparační náhrady u Spolkové republiky Německo, avšak neúspěšně. Žalobce poté, co mu byla tvrzená pohledávka na reparační náhradu postoupena [tituly před jménem] [jméno FO], neúspěšně uplatnil nárok na náhradu škody u organizačních složek státu, Ministerstva zahraničních věcí a Ministerstva financí.

20. Po právní stránce posoudil soud věc následovně:

21. Vzhledem k tomu, že žalobce splnil podmínku uplatnění nároku u příslušného úřadu (ust. § 14 odst. 1,3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti státu za škodu při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, dále jen „OdškZ“ nebo „zákon č. 82/1998 Sb.“) dne [datum] a nárok nebyl do 6 měsíců uspokojen (§15 odst. 2 OdškZ), přistoupil soud k meritornímu projednání věci.

22. Podle ust. § 1 odst. 1 OdškZ, stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci. Podle odst. 3 téhož ustanovení stát a územní celky v samostatné působnosti hradí za podmínek stanovených tímto zákonem též vzniklou nemajetkovou újmu.

23. Podle ust. § 3 odst. 1 písm. a) OdškZ stát odpovídá za škodu, kterou způsobily státní orgány.

24. Dle ust. § 5 OdškZ stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena a) rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním, b) nesprávným úředním postupem.

25. Podle ust. § 6 odst. 1 OdškZ ve věcech náhrady škody způsobené rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o regresních úhradách jednají jménem státu ministerstva a jiné ústřední správní úřady (dále jen „úřad“). Podle odst. 2 téhož ustanovení Úřadem podle odstavce 1 je a) Ministerstvo spravedlnosti, došlo-li ke škodě v občanském soudním řízení nebo v trestním řízení, a dále v případech, kdy bylo soudem ve správním soudnictví vydáno nezákonné rozhodnutí, jímž soud rozhodl o žalobě proti rozhodnutí územního celku v samostatné působnosti, a v případech, kdy škoda byla způsobena notářem nebo soudním exekutorem, b) příslušný úřad, došlo-li ke škodě v odvětví státní správy, jež náleží do jeho působnosti, a dále v případech, kdy bylo soudem ve správním soudnictví vydáno nezákonné rozhodnutí, jímž soud rozhodl o žalobě proti rozhodnutí vydanému v odvětví státní správy, jež náleží do působnosti tohoto úřadu.

26. Podle ust. § 21a odst. 1, písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“) za stát před soudem vystupuje příslušná organizační složka státu. Která složka je onou příslušnou organizační složkou upravuje zákon č. 2/1960 zákon České národní rady o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy České socialistické republiky, ve znění předpisů pozdějších (dále jen „kompetenční zákon“). Pokud nelze takto příslušnou organizační složku určit, tak je nasnadě postup podle § 38 zákona č. 219/2000 Sb., zákon o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ve znění předpisů pozdějších, kdy tento zákon určuje jako příslušnou organizační složku státu, oprávněnou před soudem vystupovat, právě Ministerstvo financí.

27. Podle ust. § 13 odst. 1 OdškZ stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Podle odst. 2 téhož ustanovení právo na náhradu škody má ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda.

28. Podle ust. § 1 odst.1 Dekretu č. 108/1945 Sb., o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy (dále jen „Dekret č. 108/1945 Sb.“), Vymezení konfiskovaného majetku: Konfiskuje se bez náhrady - pokud se tak již nestalo - pro Československou republiku majetek nemovitý i movitý, zejména i majetková práva (jako pohledávky, cenné papíry, vklady, práva nehmotná), který ke dni faktického skončení německé a maďarské okupace byl nebo ještě jest ve vlastnictví:

1. Německé říše, Království maďarského, osob veřejného práva podle německého nebo maďarského práva, německé strany nacistické, politických stran maďarských a jiných útvarů, organisací, podniků, zařízení, osobních sdružení, fondů a účelových jmění těchto režimů nebo s nimi souvisících, jakož i jiných německých nebo maďarských osob právnických, nebo 2. osob fysických národnosti německé nebo maďarské, s výjimkou osob, které prokáží, že zůstaly věrny Československé republice, nikdy se neprovinily proti národům českému a slovenskému a buď se činně zúčastnily boje za její osvobození, nebo trpěly pod nacistickým nebo fašistickým terorem, nebo 3. osob fysických a právnických, které vyvíjely činnost proti státní svrchovanosti, samostatnosti, celistvosti, demokraticko-republikánské státní formě, bezpečnosti a obraně Československé republiky, které k takové činnosti podněcovaly nebo jiné osoby svésti hleděly, záměrně podporovaly jakýmkoliv způsobem německé nebo maďarské okupanty nebo které v době zvýšeného ohrožení republiky (§ 18 dekretu presidenta republiky ze dne [datum], č. [hodnota] Sb., o potrestání nacistických zločinců, zrádců a jejich pomahačů a o mimořádných lidových soudech) nadržovaly germanisaci nebo maďarisaci na území Československé republiky nebo se chovaly nepřátelsky k Československé republice nebo k českému nebo slovenskému národu, jakož i fysických nebo právnických osob, které strpěly takovou činnost u osob spravujících jejich majetek nebo podnik.

29. Podle ust. § 1 odst. 2 Dekretu č. 108/1945 Sb. konfiskaci podléhá rovněž veškerý majetek, který náležel v době po 29. září 1938 subjektům uvedeným v odstavci 1 a byl v době rozhodné podle odstavce 1, věta první, po případě je ještě, ve vlastnictví osob, v jejichž rukou by konfiskaci nepodléhal, leč by podrobení takového majetku konfiskaci neodpovídalo zásadám slušnosti. Podle odst. 3 téhož ustanovení o tom, jsou-li splněny podmínky pro konfiskaci podle tohoto dekretu, rozhoduje příslušný okresní národní výbor. Rozhodnutí lze doručiti veřejnou vyhláškou, i když nejsou splněny předpoklady § 33 vládního nařízení ze dne 13. ledna 1928, č. 8 Sb., o řízení ve věcech náležejících do působnosti politických úřadů (správním řízení). Z rozhodnutí okresního národního výboru lze se odvolati k zemskému národnímu výboru (na Slovensku k příslušnému orgánu Slovenské národní rady). Ministr vnitra může způsob rozhodování podle tohoto odstavce blíže upraviti směrnicemi.

30. Soud nejprve s ohledem na námitku žalované, že není ve věci pasivně legitimovaná, neboť i kdyby byla připuštěna aplikace zákona č. 82/1998 Sb., je uzavírání mezinárodních smluv v gesci Ministerstva zahraničních věcí, tedy na straně žalované by měla vystupovat tato organizační složka, nikoli Ministerstvo financí, zkoumal, zda je žalovaná ve věci pasivně legitimovaná či by mělo být jednáno s jinou státní složkou. Soud dospěl k závěru, že žalovaná je oprávněnou organizační složkou, neboť v posuzované věci nelze určit, která z organizačních složek by měla nárokované plnění poskytnout, a proto soud postupoval v souladu s ust. § 38 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky, podle něhož nelze-li v případě peněžitého dluhu organizační složku určit, zabezpečuje tyto úkoly Ministerstvo financí. Žalovaná tak je ve věci pasivně legitimovaná a soud s ní nadále jednal.

31. Soud se dále zabýval námitkou litispendence žalované s ohledem na předchozí obdobné žaloby žalobce a dospěl k závěru, že překážka litispendence není dána, neboť prvotní žaloba byla odmítnuta pro nepřezkoumatelnost (k tomu usnesení Obvodního soudu pro prahu 1, č.j. [spisová značka]) a druhá žaloba, jež je vedena u zdejšího soudu pod sp. zn. [spisová značka] se týká jiného nároku – jiné části nemovitosti (zkonfiskované dílny), než jaký je předmětem tohoto řízení.

32. Dále bylo nezbytné posoudit otázku, zda na základě zjištěného skutkového stavu lze určit odpovědnostní titul, na základě kterého by bylo možné případnou odpovědnost státu dovodit.

33. Dekretem č. 108/1945 Sb., jenž je stále součástí právního řádu České republiky a nebyl zrušen Ústavním soudem, byť zde snahy o zrušení dekretů byly, byly mimo jiné stanoveny podmínky pro konfiskaci majetku osob německé národnosti. Ke konfiskaci došlo bez náhrady. Primárně se tak jednalo o postih osob německé národnosti, které se provinily proti českému a slovenskému národu a které nebyly věrné Československu. Vzhledem ke skutečnosti, že se [jméno FO] přihlásil k německé národnosti došlo ke konfiskaci jeho majetku v souladu s tímto dekretem, rozsah bezplatně zkonfiskovaného majetku byl vymezen ve vyhlášce Okresního národního výboru ve [adresa] ze dne [datum], č. j. 33.148./46. Tuto skutečnost účastníci řízení učinily nespornou. I na nyní posuzovaný případ lze vztáhnout již dříve formulované judikatorní závěry, že v situaci, kdy na zmírnění majetkové křivdy oprávněným fyzickým osobám, k níž došlo neposkytnutím náhrady za znárodněný majetek dle předpisů o znárodnění z let 1945 - 1948, pamatuje ustanovení § 2 odst. 3, věty druhé, zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích (v podrobnostech srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka]; usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka]), je současně vyloučena možnost uplatňování nároků na vyplácení náhrad přímo na základě poválečných předpisů; proto se vyplacení náhrady na základě předpisů o znárodnění (dekret presidenta republiky č. 108/1945 Sb. a dohoda č. 150/1947 Sb.) s úspěchem již nyní domáhat nelze (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka]).

34. Soud dále nepřisvědčil argumentaci žalobce, že Česká republika odpovídá žalobci za škodu způsobenou podle zákona č. 82/1998 Sb., kterou žalobce spatřuje v nevydání právního předpisu, který by umožňoval uplatnit náhradu škody za individuální pohledávky osob, jimž byl zkonfiskován majetek, či jejich dědicům za Německou spolkovou republikou, či v neuzavření mezinárodní smlouvy ohledně těchto nároků se Spolkovou republikou Německo. Z hlediska mezinárodní práva veřejného jsou státy suverénními územními celky. Nečinnost státu v oblasti sjednávání mezinárodních smluv nelze podřadit pod zákona č. 82/1998 Sb. V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2008, sp. zn. 25 Cdo 627/2006, který se týká odpovědnosti České republiky dle zákona č. 82/1998 Sb. při uzavírání mezinárodních smluv soud uvedl: „vyjednávání státu na půdě mezinárodního společenství o uzavření mezinárodní smlouvy a jejím obsahu, o přistoupení k tomuto aktu či o odstoupení od něj, je výrazem vůle suverénního státu a jeho politiky. Je-li tato činnost prováděna v souladu s procedurálními pravidly obsaženými v mezinárodních a vnitrostátních právních normách (přijetí mezinárodního aktu vládou, schválení Parlamentem České republiky, ratifikace hlavou státu a publikace ve Sbírce zákonů), nelze ji považovat za nesprávný úřední postup a nelze z ní dovozovat odpovědnost za škodu ve vztahu k jednotlivým subjektům (fyzickým a právnickým osobám)“. Jinými slovy řečeno, (ne)vydání normativního právního aktu není úředním postupem ve smyslu § 13 OdškZ (srovnej rozsudek Nejvyššího soud ČR ze dne 26. 9. 2007, sp. zn. 25 Cdo 2064/2006). Mezinárodní smlouvy ať již dvoustranné či vícestranné uzavírají státy na základě vlastního uvážení a nikdo je nemůže k uzavření mezinárodní smlouvy nutit. Ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. tak nemůže jít k tíži České republiky uzavření Česko-německé deklarace z roku 1997, či neuzavření jiné smlouvy o individuálních restitučních nárocích se Spolkovou republikou Německo.

35. Vzhledem k tomu, že v případě dovození odpovědnosti státu podle zákona č. 82/1998 Sb. musí být kumulativně splněny tři podmínky, a to existence nezákonného rozhodnutí nebo nesprávného úředního postupu, vznik škody a vztah příčinné souvislosti mezi protiprávním jednáním státu a vzniklou škodou. Soud má v daném případě s ohledem na výše uvedené za prokázané, že nedošlo k nezákonnému rozhodnutí ani nesprávnému úřednímu postupu, uzavření Česko-německé deklarace v roce 1997 a namítaná nečinnost České republiky uzavřít s Německem další smlouvu zavazující Německo reparační dluhy občanům České republiky splatit nespadá pod zákon č. 82/1998 Sb., neboť vyjednávání státu na půdě mezinárodního společenství je výrazem vůle suverénního státu a jeho politiky. Je-li tato vůle prováděna v souladu s mezinárodními a vnitrostátními právními normami, nelze ji považovat za nesprávný úřední postup a nelze z ní dovozovat odpovědnost státu za škodu ve vztahu k jednotlivým subjektům. Nadto zákon č. 82/1998 Sb. nemá zpětnou účinnost, nemůže tedy dopadat na právní vztahy nebo nároky z nich vyplývající vzniklé před účinností tohoto zákona. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2009, sp. zn. 25 Cdo 600/2007)

36. Žalobce dále namítal, že v obdobných případech Česká republika činná byla a právní normy řešící odškodnění osob byly vydány. Jako příklad uvedl jednorázové německé odškodnění Romů, kteří přežili holocaust; odškodnění za následky živelné pohromy ze dne [datum]- usnesení vlády ve spojení s § 37 zákona č. 240/2000 Sb.; zákon č. 212/2009 Sb., kterým se zmírňují majetkové křivdy občanům České republiky za nemovitý majetek, který zanechali na území Podkarpatské Rusi v souvislosti s jejím smluvním postoupením Svazu sovětských socialistických republik; retroaktivní zákon č. 297/2021 Sb., o poskytnutí jednorázové peněžní částky osobám sterilizovaným v rozporu s právem, nebo zákon č. 324/2021 Sb., o jednorázovém odškodnění subjektů dotčených mimořádnou událostí v areálu muničních skladů [adresa], před tím schválený usnesením Vlády č. 613 dne 12. 7. 2021. Soud na tomto místě uvádí, že si je třeba uvědomit, že osoby, které mají, dle výše uvedených právních norem nárok na odškodnění, jsou oběti bezpráví či živelné katastrofy. V projednávané věci tomu tak není, [jméno FO] se dobrovolně přihlásil k německé národnosti a právě pro tuto skutečnost byl vyvlastněn jeho majetek bez náhrady. Skuetečnost, že by byl [jméno FO] obětí, jako Romové přeživší holocaust či vysídlenci z Podkarpatské Rusi, nebyla v řízení prokázána, respektive žalobce tuto skutečnost netvrdil, natož aby ji prokázal. Nadto Dekret č. 108/1945 Sb., v ust. § 1 odst. 3, dával možnost osobám, kterým byl majetek konfiskován bez náhrady, se proti rozhodnutí okresních národních výborů, které rozhodovali o konfiskaci, odvolat k zemskému národnímu výboru. Sám žalobce v řízení netvrdil (natož aby prokázal), že [jméno FO] tuto možnost využil.

37. Ke vzniku škody soud uvádí, že článek 6 bod A dohody č. 150/1947 Sb., dohoda o reparacích od Německa, o založení Mezispojeneckého reparačního úřadu a o vrácení měnového zlata (dále jen „Dohoda č. 150/1947 Sb.“) umožňoval, aby si Československo ponechalo zabavený nepřátelský, německý majetek (tedy i majetek [jméno FO]) a tento majetek započetlo na svůj reparační podíl vůči Německu. Z dohody nikterak neplyne povinnost přijmout právní úpravu ve vztahu mezi osobou, jejíž majetek byl bezplatně zkonfiskován a který si Československo ponechalo jako podíl na reparacích, a Německem jakožto státem jemuž byla uložena povinnost poskytnout jednotlivým státům reparace za škodu způsobenou jim druhou světovou válkou, a povinnost odčinění všech křivd, a to s ohledem na velký počet osob, které škodu utrpěly. Nelze proto nikterak dovodit, že z důvodu ponechání si oprávněně zkonfiskovaného majetku [jméno FO] jakožto část reparací Československa vůči Německu, vznikl [jméno FO] individuální reparační nárok vůči Německu, jehož vymáhání by Československo mělo právně upravit. Nadto soud uvádí, že nelze přehlédnout skutečnost, že dědické řízení po [jméno FO] bylo dne [datum] zastaveno z důvodu, že zůstavitel nezanechal žádný majetek. Jestliže zůstavitel nezanechal žádný majetek, nemohla jeho údajná pohledávka (individuální restituční nárok) vůči Německu přejít na jeho děti [jméno FO] a [jméno FO] a následně být postoupena až na žalobce. Soud s ohledem na uvedené nemá proto ani za prokázané, že žalobci (resp. samotnému [jméno FO] a následně jeho dědicům) škoda vznikla.

38. Jelikož soud dospěl k závěru, že nebyla zjištěna existence nesprávného úředního postupu ani vznik samotné škody žalobce, nezabýval se dále příčinnou souvislostí mezi jednáním státu a vzniklou škodou.

39. Pro úplnost soud dodává, že pro případné oprávněné nároky osob, jimž byla způsobena majetková či jiná křivda, ať již v důsledku poválečného zákonodárství (Dekrety prezidenta republiky Eduarda Beneše a na ně navazující normativní právní akty), týkající se konfiskace německého nepřátelského majetku či odsunu Němců, nebo oprávněné nároky osob postižených komunistickou, vyvlastňovací a znárodňovací normotvorbou, mohly být odškodněny pouze a výlučně postupem podle restitučního zákonodárství. Výše uvedených nároků se proto nelze domáhat na základě zákona č. 82/1998 Sb. Restituční zákony představují speciální zákony ve vztahu k zákonu č. 82/1998 Sb. (srovnej nález Ústavního soud sp. zn. I. ÚS 245/98 ze dne 29. 9. 1999, nález Ústavního soud III. ÚS 107/04 ze dne 16. 12. 2004, stanovisko pléna Ústavního soud Pl. ÚS-st. 21/05 ze dne 1. 11. 2005 nebo usnesení Nejvyššího soud ČR ze dne 3. 7. 2015, sp. zn. 28 Cdo 137/2015-101). Pro vztahy osobně a věcně restitučním zákonem vymezené platí jeho zvláštní režim a v těchto případech se nelze proti státu domáhat uspokojení jiných či dalších nároků než těch, které tento speciální zákon upravuje, a to bez ohledu na to, zda, popř. s jakým výsledkem byl restituční nárok oprávněnou osobou uplatněn. V opačném případě by se jednalo o obcházení restitučních předpisů. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2009, sp. zn. 25 Cdo 600/2007) Jak již dovodil Ústavní soud, je pouze věcí státu, jaké křivdy a v jakém rozsahu odčiní, neboť odčinění všech křivd s ohledem na jejich rozsah není možné. Individuální restituční nárok proto nelze uplatnit postupem podle zákona č. 82/1998 Sb. (srov. Nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 107/04) Po roce 1989 stát vydal právní předpisy určující zásady pro poskytnutí náhrady mimo jiné za znárodněný majetek, a to formou restitučních zákonů, a jen podle těchto zákonů je možné poskytovat naturální nebo finanční restituci, pokud došlo k zásahu státu do vlastnictví osoby v rozhodném období. Nadto „Benešovy dekrety“ již splnily svůj účel v poválečné době a v současné době nezakládají, přestože jsou stále součástí právního řádu ČR, žádné právní vztahy. (srov. stanovisko Ústavního soudu sp. zn.

II. ÚS 14/03)

40. Vzhledem ke skutečnosti, že žalobou uplatněný nárok nespadá pod náhradu škody podle zákona č. 82/1998 Sb., nezabýval se soud námitkou promlčení vznesenou žalovanou a dospěl k závěru, že nárok žalobce není podřaditelný pod ust. § 13 odst. 1 OdškZ. Soud se s ohledem na skutečnost, že nárok, vznikl-li, není podřaditelný pod zákon č. 82/1998 Sb., blíže nezabýval výší uplatněného nároku a žalobu v celém rozsahu zamítl, jak uvedeno ve výroku I. tohoto rozsudku.

41. O náhradě nákladů řízení rozhodl podle ust. § 142 odst. 1 o.s.ř. ve spojení s ust. § 151 odst. 3 o.s.ř. tak, že přiznal žalované, jež byla v řízení zcela úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce [částka]. Tyto náklady sestávají z paušální náhrady nákladů podle ust. § 1 a § 2 odst. 3 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu, tedy [částka] jako náhrada nákladů za úkon (podání žalované ze dne [datum], příprava účasti na jednání a účast na jednání soudu dne [datum]).

42. Uloženou povinnost je žalobce povinen splnit ve lhůtě, které byla určena podle ust. § 160 odst. 1 o.s.ř.