41 A 13/2015 - 19

Rubrum

Krajský soud v Brně rozhodl samosoudkyní JUDr. Janou Kubenovou v právní věci žalobce: J. Š., …….., zast. Mgr. Bc. Lukášem Bělským, advokátem se sídlem Domažlická 1253/1, 130 00 Praha 3, proti žalovanému: Krajský úřad kraje Vysočina, se sídlem Žižkova 57, 587 33 Jihlava, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 5. 1. 2015, č. j. KUJI 2477/2015, sp. zn. OOSČ 1215//2014 OOSC/390/JN, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádnému z účastníků se nepřiznává náhrada nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Vymezení věci Ve včas podané žalobě žalobce napadá rozhodnutí Krajského úřadu kraje Vysočina, odboru ostatních správních činností, vydané dne 15. 1. 2015, č. j. KUJI 2477/2015, sp. zn. OOSČ 1215//2014 OOSC/390/JN (dále jen napadené rozhodnutí), jímž bylo dle ust. § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen správní řád) zamítnuto odvolání žalobce proti rozhodnutí Městského úřadu Žďár nad Sázavou, odboru dopravy (dále jen správní orgán prvního stupně), ze dne 22. 10. 2014, č. j. OD/1187/14/RS, a rozhodnutí tohoto orgánu bylo potvrzeno. II. Obsah žaloby Žalobce předně nesouhlasí se způsobem provedení ústního jednání a výslechem svědků. V odvolání poukázal na skutečnost, že jednání dne 20. 10. 2014 včetně výslechu svědka proběhlo v rozporu se zákonem. Žalobce podal námitku podjatosti oprávněné úřední osoby, o níž se správní orgán prvního stupně dozvěděl ještě před jednáním, i přesto však tato osoba jednání vedla včetně výslechu svědka. Žalobce očekával, že ve věci nebude jednáno, neboť předpokládal, že nejprve bude rozhodnuto o jeho podané námitce podjatosti. Z uvedeného důvodu se dne 20. 10. 2014 na jednání nedostavil. I přesto, že tuto námitku podjatosti žalobce nepodepsal, má za to, že správní orgán byl povinen se jí zabývat. Dále žalobce namítá skutečnost, že mu správní orgán nedal možnost se vyjádřit k podkladům rozhodnutí ještě před vydáním rozhodnutím ve věci (dle ust. § 36 odst. 3 správního řádu). K tomu žalobce odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 2. 2010, č. j. 8 Afs 21/02009 - 248). Další námitkou žalobce je, že žalovaný považoval za nadbytečné provést výslech svědka V. J., který vozidlo řídil, neboť by tento nepřinesl nové skutečnosti v řízení. Stejně tak žalovaný uvedl k dalším navrhovaným důkazům, a to k rekonstrukci, případně k vyšetřovacímu pokusu. V rozhodnutí správního orgánu prvního stupně není uvedeno, který z policistů řídil služební vozidlo, který seděl vepředu či vzadu ve vozidle. Správní orgány se též nevypořádaly s argumenty žalobce, jak je možné, že policisté do vozidla žalobce viděli, v případě, že jeho vozidlo mělo zatmavená skla a že seděl podstatně výše než policisté. Mezi vozidlem žalobce a policisty se nacházelo několik jiných vozidel, tudíž není možné, aby svědek ve zpětném zrcátku viděl žalobce telefonovat. K tomu žalobce odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 6. 2011, č. j. 7 As 108/2010 - 86. Žalobce na závěr namítá, že jeho jednáním nedošlo k naplnění materiální stránky přestupku a správní orgány se žádným způsobem s touto otázkou nevypořádaly. Správní orgány se též nezabývaly zaviněním. Z uvedených důvodů žalobce považuje napadené rozhodnutí za nezákonné a navrhuje, aby soud rozsudkem rozhodnutí žalovaného zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Zároveň požaduje náhradu nákladů řízení. III. Vyjádření žalovaného Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě odkazuje na obsah spisového materiálu a na odůvodnění rozhodnutí, neboť se námitky žalobce shodují s odvolacími důvody, které žalobce uplatnil proti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně. IV. Skutečnosti zjištěné ze správního spisu Ve správním spise se mimo jiné nachází oznámení přestupku Policie České republiky, Krajského ředitelství policie kraje Vysočina, Územní odbor Žďár nad Sázavou, ze dne 3. 6. 2014, úřední záznam Krajského ředitelství policie kraje Vysočina, Územní odbor Žďár nad Sázavou, ze dne 3. 6. 2014, výpis z evidenční karty řidiče (žalobce) potvrzující celkem 10 záznamů o přestupcích z let 2005 – 2013. Z obsahu předloženého správního spisu soud zjistil následující skutečnosti rozhodné pro posouzení důvodnosti žaloby: Dne 29. 7. 2014 byl vydán příkaz správním orgánem prvního stupně, jímž byl žalobce uznán vinným ze spáchání přestupku dle ust. § 125c odst. 1 písm. f) a k) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o silničním provozu). Žalobci byla za přestupek uložena sankce dle ust. § 11 odst. 1 písm. b), § 12 odst. 2 a § 13 odst. 2 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o přestupcích), v souladu s ust. § 125c odst. 4 písm. f) zákona o silničním provozu, ve formě pokuty ve výši 2.000 Kč. Dne 14. 8. 2014 zaslal žalobce správnímu orgánu prvního stupně odpor proti příkazu. S příkazem žalobce nesouhlasil, neboť přestupek nespáchal. Hovorové zařízení u levého ucha nedržel, při jízdě městem byla v daném úseku kolona, která jela velmi pomalu, žalobce byl levou rukou opřený o dveře a znuděně si podpíral hlavu. Policie žalobce při telefonování vidět nemohla, neboť se hlídka držela jedno až dvě vozidla za žalobcem. Při kontrole vozidla dále policisté zjistili, že na vozidle chybí zadní horní blatníky. Jelikož ve firmě nebyl jiný tahač, nebyla možnost si je ani půjčit. Z ekonomických důvodů se s vozidlem jelo po ose. Ústní jednání bylo nařízeno na den 23. 9. 2014 v 08:00 hod. Předvolání bylo žalobci doručeno fikcí dne 11. 9. 2014. Na tentýž den byli předvoláni jako svědci zasahující policisté prap. L. K. a prap. A. B.. Žalobce se k jednání nedostavil bez řádné omluvy. Prap. B. K věci uvedl, že při jízdě služebním vozidlem jeli s kolegou směrem k zimnímu stadionu, kdy v protisměru jel na široké silnici tahač, ve kterém seděl řidič, který v levé ruce držel tenký černý telefon a telefonoval. Toto jednání viděli přes čelní sklo, neboť bylo slunečné počasí. Na výhled tahače nic nebránilo. Za tahačem se otočili a v jeho zpětném zrcátku viděli, jak stále telefonuje. Poté jej zastavili a všimli si, že řidič jel bez návěsu, neměl nasazeny horní kryty kol, které musí mít za jízdy bez návěsu nasazeny. Původně řidič s přestupky souhlasil, ale po zjištění bodů kolegovi odmítl pokutový blok podepsat. Oznámení o přestupku taktéž nepodepsal. Dne 9. 10. 2014 bylo žalobci fikcí doručeno vyrozumění o pokračování ústního jednání a seznámení se s podklady rozhodnutí. V pořadí druhé jednání bylo nařízeno na den 20. 10. 2014 v 08:00 hod, k němuž se dostavil pouze druhý svědek prap. K.. Žalobce se z jednání neomluvil. Svědek popsal děj stejným způsobem jako prap. B. . K závěru pouze dodal, že jej i s kolegou začal žalobce přesvědčovat, aby blok napsali na jiný nebodový přestupek. Zasahující policisté takto postupovat odmítli. Dne 21. 10. 2014 byla správnímu orgánu prvního stupně doručena poštovní zásilkou námitka podjatosti úřední osoby. Rozhodnutím správního orgánu prvního stupně ze dne 22. 10. 2014 bylo rozhodnuto tak, že žalobce byl uznán vinným ze spáchání přestupku dle ust. § 125c odst. 1 písm. f) zákona o silničním provozu, a to pro porušení ust. § 7 odst. 1 písm. c) cit. zák. a vinným ze spáchání přestupku dle ust. § 125c odst. 1 písm. k) cit. zák. pro porušení ust. § 5 odst. 1 písm. a) cit. zák., kterých se dopustil tím, že dne 3. 6. 2014 v 14:15 hod. řídil po ulici ………..v obci …….. nákladní vozidlo MAN reg. zn. XXXX, přičemž při řízení tohoto vozidla držel v levé ruce u levé strany hlavy hovorové zařízení a při následné kontrole na ulici ….. v obci ….. bylo zjištěno, že užil k jízdě vozidlo, které nesplňovalo technické podmínky stanovené zvláštním právním předpisem, neboť na zadní nápravě nákladního vozidla užitého bez připojeného návěsu nebyly umístěny horní plastové kryty kol. Žalobci byla dle ust. § 11 odst. 1 písm. b) a § 12 odst. 2 zákona o přestupcích a v souladu s ust. § 125c odst. 4 písm. f) zákona o silničním provozu uložena sankce ve formě pokuty ve výši 2.000 Kč. Současně byla žalobci uložena povinnost nahradit náklady řízení v částce 1.000 Kč na základě § 79 odst. 1 zákona o přestupcích v návaznosti na ust. § 1 odst. 1 vyhlášky Ministerstva vnitra č. 231/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Toto rozhodnutí bylo žalobci doručeno fikcí dne 6. 11. 2014. Téhož dne byla žalobci doručena výzva k doplnění podání ve lhůtě 5 dnů, neboť jím učiněná námitka podjatosti neobsahovala podpis osoby, která ji činí. Dne 20. 11. 2014 podal žalobce skrze poštovní služby odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí, jehož doplnění bylo zasíláno správnímu orgánu prvního stupně dne 15. 12. 2014. V. Napadené rozhodnutí Žalovaný přezkoumal prvostupňové rozhodnutí na základě odvolacích důvodů, jež jsou totožné s žalobními námitkami. K podané námitce podjatosti úřední osoby se žalovaný v napadeném rozhodnutí vyjádřil tak, že toto podání žalobce nesplňovalo náležitosti v § 37 odst. 2 správního řádu, neboť neobsahovalo podpis podatele. Správní orgán prvního stupně jej proto vyzval k doplnění podání do 5 pracovních dnů od doručení výzvy. Žalobce však podání nedoplnil, proto se jím správní orgán prvního stupně nezabýval. Žalovaný v napadeném rozhodnutí též nesouhlasil s námitkou, že se žalobce nemohl seznámit s podklady rozhodnutí. Správní orgán prvního stupně dne 24. 9. 2014 zaslal žalobci vyrozumění o pokračování ústního jednání a seznámení s podklady rozhodnutí, ve kterém bylo uvedeno poučení, že žalobce má právo být účasten výslechu svědků, klást svědkům otázky, realizovat svá práva, seznámit se s doplněným spisovým materiálem a podklady rozhodnutí a k těmto se vyjádřit. Žalobce tak byl dostatečně informován správním orgánem prvního stupně o tom, že na konci jednání bude mít správní orgán prvního stupně shromážděny všechny podklady rozhodnutí. K provedeným, popř. neprovedeným důkazům správním orgánem prvního stupně žalovaný odkazuje na rozsudky Nejvyššího správního soudu sp. zn. 6 As 21/2009 a sp. zn. 1 As 44/2009, v nichž se uvádí, že provedení důkazů navržených ze strany účastníků řízení může správní orgán odmítnout v případě, kdy zjištění skutkového stavu má takové kvality, že o něm neexistují důvodné pochybnosti a případné další dokazování by již jen mohlo potvrdit okolnosti osvědčené v předchozím dokazování a bylo by již nadbytečné. Skutečnosti zjištěné z výslechu zasahujících policistů jsou shodné a není mezi nimi žádného rozporu. Žalovaný nemá důvod pochybovat o jejich věrohodnosti, protože oba policisté neměli na věci a jejím výsledku jakýkoliv zájem, vykonávali jen svou služební povinnost (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 9. 2007, č. j. 4 As 19/2007 - 114). Proto provedení důkazů navržených žalobcem (rekonstrukce, popř. vyšetřovací pokus a výslech svědka V. J.) považoval žalovaný za nadbytečné, neboť by do řízení nepřinesly nové skutečnosti a způsobily by spíše průtahy v řízení. Popis skutkového stavu dle žalobce, který uvedl, že vozidlo řídil spolujezdec V. J., s nímž se za jízdy vyměnil, žalovaný označil za účelové a technicky složitě proveditelné. Svědci shodně hovořili o žalobci jako o řidiči vozidla MAN, kterého ztotožnili při silniční kontrole na základě dokladů, které předložil. K materiální stránce přestupku žalovaný uvedl, že smyslem zákona o silničním provozu je ochrana bezpečnosti a plynulosti silničního provozu, z čehož je patrné, že veškeré porušení nebo nedodržení povinností stanovených tímto zákonem je naplnění materiálního znaku protiprávního jednání účastníků provozu na pozemních komunikacích. Tím, že řidič v ruce držel telefonní přístroj, porušil zájem společnosti na ochraně bezpečnosti a plynulosti silničního provozu a naplnil tak materiální znak skutkové podstaty. Co se týče zavinění, žalovaný uvádí, že k zavinění přestupku spáchaným žalobcem postačí zavinění z nedbalosti nevědomé (§ 4 odst. 1 zákon o přestupcích). U řidičů jako u vlastníků řidičského oprávnění se předpokládá znalost všech zákonných předpisů upravujících problematiku silničního provozu. VI. Posouzení věci krajským soudem Soud konstatuje, že žaloba byla podána včas (§ 72 odst. 1 s. ř. s., osobou oprávněnou (§ 65 odst. 1 s. ř. s.) a jde o žalobu přípustnou (§ 65, § 68, § 70 s. ř. s.). V souladu s § 75 odst. 1, 2 s. ř. s. přezkoumal Krajský soud v Brně napadené rozhodnutí žalovaného v mezích žalobních bodů, včetně řízení předcházející jeho vydání, přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu. Žaloba není důvodná. K jednotlivým žalobním námitkám: 1) Ústní jednání a výslech svědka dne 20. 10. 2014 proběhlo v rozporu se zákonem. Na základě studia správního spisu má soud za prokázané, že dne 9. 10. 2014 bylo žalobci řádně doručeno vyrozumění o pokračování ústního jednání a seznámení se s podklady. Toto jednání bylo nařízeno na den 20. 10. 2014, k němuž se pouze dostavil svědek prap. K. . Námitka podjatosti byla správnímu orgánu prvního stupně doručena dne 21. 10. 2014, tudíž správní orgán neměl možnost se s ní před jednáním seznámit. O pokračování ústního jednání byl sepsán protokol, jenž byl svědkem podepsán. Soud v postupu správního orgánu prvního stupně neshledal ve způsobu vedení jednání žádné pochybení, neboť bylo postupováno dle zákona. K učiněnému podání, jež učinil žalobce jako námitku podjatosti dle § 14 odst. 2 správního řádu, soud poukazuje na § 37 odst. 2 poslední věty, dle níž podání musí obsahovat označení správního orgánu, jemuž je určeno, další náležitosti, které stanoví zákona, a podpis osoby, která je činí. Žalobce, jenž tuto skutečnost nepopírá, své podání nepodepsal. Správní orgán prvního stupně jej řádným způsobem vyzval k doplnění vady, na níž žalobce upozornil. Ten však výzvu nedoplnil, proto se správní orgán prvního stupně k tomuto podání žádným způsobem nevyjadřoval. Ani v tomto jednání správního orgánu prvního stupně soud neshledal pochybení. 2) Žalobce neměl možnost se před vydáním rozhodnutí vyjádřit k podkladům rozhodnutí. Jak již bylo uvedeno výše, vyrozumění o pokračování ústního jednání a seznámení se s podklady bylo žalobci doručeno dne 9. 10. 2014. Soud tedy neshledává důvod, proč žalobce možnosti seznámit se s podklady nevyužil. V samotné písemnosti je stanoveno: „Jako účastník řízení máte právo se výslechu svědků účastnit, klást svědkům otázky, realizovat svá procesní práva, seznámit se s doplněným spisovým materiálem a podklady rozhodnutí a k těmto se vyjádřit.“ Pokud žalobci v účasti na jednání bránily nějaké okolnosti, měl se správnímu orgánu prvního stupně řádně omluvit a požádat o jednání nové. Toto však žalobce neučinil, proto správnímu orgánu prvního stupně nezbývalo, než v jednání pokračovat a následně vydat rozhodnutí. 3) Neprovedení žalobcem navrhovaných důkazů a nesprávně zjištěný skutkový stav. Soud před vlastním hodnocením dané věci předesílá, že český právní řád vychází ze zásady volného hodnocení důkazů (§ 50 odst. 4 správního řádu). Nevychází naopak ze zásady, že některý důkazní prostředek má a priori vyšší váhu než důkazní prostředek jiný. Jistě tedy nelze bez dalšího vycházet z toho, že výpověď policisty má větší význam než výpověď jiného svědka (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 9. 2011, č. j. 2 As 52/2011 - 47). Žalobce v odvolání proti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně navrhoval výslech svědka V. J. a provést rekonstrukci. Tyto důkazy žalovaný považoval za nadbytečné, neboť by vedly pouze k průtahům řízení. S tímto názorem soud zcela souhlasí. Žalobce v podaném odporu nejdříve tvrdil, že si hlavu podpíral, když čekal v koloně aut a následně v podaném odvolání svou výpověď změnil tak, že vozidlo měla řídit jiná osoba. Z úředního záznamu a výpovědí svědků vyplývá, že na místě kontroly ze strany policistů se na místě nenacházela jiná osoba kromě řidiče – žalobce. Soud tedy považuje provedení důkazu výpovědí svědka J. jako nadbytečnou, jež ve věci nemůže přinést nové skutečnosti. Co se týče návrhu, že měl žalovaný provést důkaz rekonstrukcí, není soudu zcela jasné, jak by tento důkaz měl být proveden. Tvrzení žalobce, že se během provozu na pozemních komunikacích vyměnil s jiným řidičem, je tvrzení zcela účelové a jak správně podotkl žalovaný, technicky složitě proveditelné. Správní orgány tak v řízení o přestupcích žalobce vzaly za zásadní důkazy, kterým byly výslechy svědků – zasahujících policistů. V případě policistů formuloval Nejvyšší správní soud tuto myšlenku např. v rozsudku ze dne 27. 9. 2007 č. j. 4 As 19/2007 - 114, z něhož vyplývá, že policistu obecně lze považovat za nestranného svědka, neprokáže-li se v konkrétním případě něco jiného. Pokud jde o obviněného, také věrohodnost jeho verze událostí je třeba zkoumat individuálně s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem, nikoliv a priori předpokládat, že uvádí nepravdivé údaje (viz např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 7. 2006 č. j. 6 As 47/2005 - 84, ze dne 22. 10. 2008 č. j. 1 As 64/2008 - 42 a ze dne 21. 9. 2011 č. j. 2 As 52/2011 - 47, stejně jako výše citovaný rozsudek č. j. 4 As 19/2007 - 114). V obecné rovině se svědectví policisty vykonávajícího dohled nad provozem na pozemních komunikacích přikládá vysoká míra věrohodnosti. Z objasněného průběhu dopravní kontroly nelze dovozovat, že by šlo o průběh nestandardní, jdoucí nad rámec okolností, za nichž byl žalobce zastaven, a který by mohl ukazovat na zaujatost policistů vůči žalobci. K tomu soud odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 9. 2007, č. j. 4 As 19/2007 - 114: „K osobě policisty a tím i věrohodnosti jeho výpovědi Nejvyšší správní soud dodává, že nemá důvodu pochybovat o pravdivosti jeho tvrzení, neboť na rozdíl od stěžovatele neměl policista na věci a jejím výsledku jakýkoli zájem, vykonával jen svoji služební povinnost, při níž je vázán závazkem, aby případný zásah do práv a svobod osob, jimž by v souvislosti s jeho činností mohla vzniknout újma, nepřekročil míru nezbytnou k dosažení účelu sledovaného služebním zákrokem nebo úkonem; nebyl zjištěn žádný důvod, pro který by policista v této věci uvedené zásady překročil. Nebyla proto shledána důvodnou námitka stěžovatele, že správní orgány i krajský soud vycházely v dané věci z „trojjediného zdroje”, jímž bylo „Oznámení přestupku”, úřední záznam a svědecká výpověď téhož policisty. Ostatně s ohledem na povahu věci se jiný v úvahu přicházející důkaz nenabízí.“ Správní orgány se přiklonily k verzi, kterou vypověděli zasahující policisté, a to, že žalobce vozidlo řídil bez použití bezpečnostních pásů, neboť výpovědi policistů k okolnostem spáchaného přestupku se v zásadních věcech nerozcházely a byly podpořeny o podklady zpracované policisty. Policisté výpovědi podávali jako osoby úřední bez jakéhokoli vztahu k žalobci. Žádné další důkazy zde správní orgány k dispozici neměly. Správní orgány považovaly výpovědi policistů za dostačující a řádně osvětlující skutkový stav. K tomu soud poukazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 9. 2011, č. j. 9 As 42/2011 - 79, dle něhož: „Na úvod Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že hodnocení důkazů je věcí správního orgánu a je ovládáno zásadou volného uvážení. Podle § 34 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů, jehož aplikovatelnost na řízení o přestupcích plyne z odkazu na obecné předpisy ve správním řízení, obsaženého v § 51 zákona o přestupcích, hodnotí správní orgán důkazy podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny ve vzájemné souvislosti. Hodnocením důkazů se přitom rozumí myšlenková činnost, kdy je provedeným důkazům přisuzována hodnota závažnosti (důležitosti) pro rozhodnutí, zákonnosti a též pravdivosti, případně věrohodnosti. Při hodnocení důkazů z hlediska jejich důležitosti rozhodující orgán určuje, jaký význam mají jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková zjištění. Při hodnocení důkazů po stránce zákonnosti zkoumá, zda důkazy byly opatřeny a provedeny způsobem odpovídajícím zákonu. Vyhodnocení důkazů z hlediska pravdivosti pak mj. předpokládá posouzení věrohodnosti důkazem poskytované zprávy podle druhu důkazního prostředku a způsobu, jakým se podle zákona provádí. Při důkazu výpovědí svědka musí rozhodující orgán vyhodnotit věrohodnost této výpovědi s přihlédnutím k tomu, jaký má svědek vztah k účastníkům řízení a k projednávané věci a jaká je jeho rozumová a duševní úroveň, dále k okolnostem, jež provázely jeho vnímání skutečností, o nichž vypovídá, vzhledem ke způsobu reprodukce těchto skutečností a k chování svědka při výslechu (jeho přesvědčivost, jistota či plynulost výpovědi) a rovněž poznatkům získaným na základě hodnocení jiných důkazů, tj. do jaké míry je důkaz výpovědí svědka souladný s jinými důkazy, zda jim odporuje, případně zda se vzájemně doplňují. Celkové posouzení uvedených hledisek pak poskytuje závěr o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených (prokazovaných) skutečností. V posuzovaném případě je Nejvyšší správní soud (stejně jako krajský soud) toho názoru, že rozhodnutí žalovaného shora uvedeným požadavkům bezezbytku dostálo. Žalovaný v odůvodnění rozhodnutí podrobně popsal skutečnosti, které vzal za prokázané, a náležitě odůvodnil, proč uvěřil svědeckým výpovědím policistů L. Š aj. J. T., a proč naopak neuvěřil svědecké výpovědi L. S., manželky stěžovatele. Stěžovatel v průběhu předchozího správního řízení svědectví obou policistů zpochybňoval poukazem na rozpory v jejich výpovědích, které se týkaly především vzdálenosti, v jaké jelo policejní vozidlo za později kontrolovaným vozidlem Suzuki, a dále přesné polohy zastavení policejního vozidla ve vztahu ke kontrolovanému vozidlu. K tomu Nejvyšší správní soud uvádí, že souhlasí se závěry žalovaného i krajského soudu, že tvrzení svědků o vzdálenosti či poloze zastavení vozidel představují toliko odhad uvedených veličin, a tedy se nemusejí zcela přesně shodovat. To však samo o sobě neznamená, že by tato skutečnost byla důvodem ke zpochybnění pravdivosti a objektivity takto podaných svědeckých výpovědí. V předmětné věci je důležité, že z výpovědí obou svědků na základě odhadnutých vzdáleností jednoznačně vyplývá, že policejní hlídka se po celou dobu pohybovala v bezprostřední vzdálenosti za vozidlem Suzuki tak, aby toto vozidlo měla neustále na dohled a aby v případě, že by toto vozidlo zastavilo, mohla rovněž bezprostředně zastavit. Oba svědci taktéž shodně uvedli, že s policejním vozidlem následně zastavili tak, aby viděli na levou stranu vozidla a na to, kdo z něj vystupuje. Policisté se přitom bez jakýchkoli pochybností shodli na tom, že jejich vozidlo u kontrolovaného vozidla Suzuki zastavilo bezprostředně, bez déletrvající prodlevy, že policisté měli na toto vozidlo (jeho levou stranu) dostatečný výhled a následně z něj viděli vystoupit pouze stěžovatele. Oba přitom vyloučili, že by stěžovatel vystupoval z jiného místa než z místa řidiče a že by z vozidla mohla bez povšimnutí policistů vystoupit jiná osoba. Při následné silniční kontrole policisté jinou osobu neviděli ani uvnitř vozidla Suzuki. Bylo tedy prokázáno, že v době jízdy se ve vozidle Suzuki nenacházela jiná osoba kromě stěžovatele, tj. že řidičem vozidla nemohl být nikdo jiný než právě stěžovatel. K věrohodnosti výpovědí obou vyslechnutých policistů pak Nejvyšší správní soud dodává, že se ztotožňuje s hodnocením žalovaného, že na svědky L. Š. a J. T. je nutno nahlížet jako na nezávislé, kteří neměli žádný vztah ke stěžovateli ani k projednávané věci. Policisté uvedeného dne prováděli běžnou silniční kontrolu a na rozdíl od stěžovatele neměli na věci a na jejím výsledku jakýkoli zájem, vykonávali jen svou služební povinnost.“ Soud považuje za dostatečné odůvodnění, dle kterého oznámení přestupku a výpovědi zasahujících policistů postačovaly správnímu orgánu prvního stupně jako důkazy ke zjištění skutkového stavu. V rámci odůvodnění se správní orgán musí vypořádat jak s provedeným dokazováním, tak i podrobně odůvodnit přezkoumatelným způsobem, jakými úvahami byl veden při použití správního uvážení. Z tohoto důvodu musí být odůvodnění v maximální možné míře vyčerpávající, přesvědčivé a konkretizované pro danou věc. Neúplné, nekonkrétní, nepřezkoumatelné a nedostatečné odůvodnění má za následek nezákonnost celého správního rozhodnutí. K této vadě rozhodnutí jak správní orgán rozhodující o opravném prostředku, tak i soud přihlíží z úřední povinnosti (srov. rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 31. 1. 2008, č. j. 57 Ca 14/2007 - 81, č. 212/2008 Sb. NSS). Z výše uvedeného považuje soud za dostatečné odůvodnění, proč se správní orgány přiklonily k verzi předestřené policisty. Výpovědi policistů jsou v zásadě bez rozporů jak každá zvlášť, tak při vzájemném porovnání. Nebyl zjištěn ani žádný jiný motiv, než prostý výkon služby, proč by policisté žalobce stíhali. Policisté žalobce neznali a při zastavování vozidla ani přesně nevěděli, kdo konkrétně je řidičem. Nebyla také zjištěna ani nepřiměřená míra horlivosti ze strany policistů. Žalobce nebyl podroben žádné šikanózní prohlídce a také jednání zasahujících policistů lze hodnotit jako korektní a nikoliv zaujaté. Na rozdíl od policistů měl žalobce motiv, proč věc prezentovat způsobem, jakým tak činil v žalobě. Pokud žalobce nesouhlasil s výpověďmi policistů, kteří ve věci vypovídali jako svědci, měl možnost je konfrontovat při ústním jednání a pokládat jim doplňující dotazy. Tvrzení, že v rozhodnutí správního orgánu prvního stupně není uvedeno, který z policistů řídil služební vozidlo, který seděl vepředu či vzadu ve vozidle, soud podotýká, že tyto skutečnosti jsou irelevantní k posouzení věci. Dle žalobce se taktéž správní orgány nevypořádaly s argumenty žalobce, jak je možné že policisté do vozidla žalobce viděli, v případě, že jeho vozidlo mělo zatmavená skla a že seděl podstatně výše než policisté. K tomu soud odkazuje na odůvodnění rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, v němž je uvedeno, že policisté žalobce pozorovali skrz čelní sklo, neboť bylo jasné počasí a viditelnost do vozidla byla dobrá. 5) Správní orgány se nezabývaly materiální stránkou přestupku a zaviněním. Při hodnocení materiální stránky přestupků vycházel správní orgán prvního stupně z okolností, za nichž byl přestupek spáchán, dále přihlédl ke způsobu spáchání a následkům, k míře zavinění, pohnutkám a osobě pachatele. Správní orgán označil telefonování i samotné držení telefonního přístroje za jízdy v technicky nezpůsobilém vozidle za nezodpovědné a nedisciplinované jednání, které ohrožovalo jak samotného žalobce, tak i ostatní účastníky provozu na pozemních komunikacích, kteří se na místě nacházeli ve stejnou dobu. Dle správního orgánu prvního stupně byly oba přestupky spáchány minimálně z nedbalosti. Názor správního orgánu prvního stupně do svého rozhodnutí převzal taktéž žalovaný. Soud takové odůvodnění považuje za dostatečné a má za to, že materiální stránka přestupku byla naplněna, neboť jak uvedl správní orgán, při přestupkovém jednání se na pozemní komunikaci nacházeli jiní účastníci, jež mohli být sníženou soustředěností žalobce ohroženi. Ohledně zavinění žalobce na přestupku, jak správně uvedl žalovaný, dle § 4 odst. 1 písm. a) zákona o přestupcích postačí zavinění z nedbalosti. VII. Závěr a náklady řízení Krajský soud na základě shora provedeného posouzení žalobních námitek dospěl k závěru, že tyto nejsou důvodné, a proto žalobu podle ust. § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl. O nákladech řízení bylo rozhodnuto ve smyslu ust. § 60 s. ř. s., podle kterého nestanoví- li tento zákon jinak, má účastník, který měl na věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. V dané věci neúspěšný žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení a žalovanému v souvislosti s tímto řízením žádné náklady řízení nad rámec jeho běžné administrativní činnosti nevznikly.

Poučení