41 A 131/2014 - 31

Rubrum

Krajský soud v Brně rozhodl samosoudkyní JUDr. Janou Kubenovou v právní věci žalobce: A. T., bytem …………, zast. Mgr. Jaroslavem Topolem, advokátem se sídlem Na Zlatnici 301/2, Praha 4, proti žalovanému: Krajský úřad kraje Vysočina, se sídlem Žižkova 57, Jihlava, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 10. 2014, č. j. KUJI 66553/2014, sp. zn. OOSČ 883/2014 OOSC/267, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí Krajského úřadu kraje Vysočina, oddělení ostatních správních činností, ze dne 7. 10. 2014, č. j. KUJI 66553/2014, sp. zn. OOSČ 883/2014 OOSC/267, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný má povinnost zaplatit žalobci na nákladech řízení 11.228 Kč do 30 dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalobce Mgr. Jaroslava Topola, advokáta se sídlem Na Zlatnici 301/2, Praha 4.

Odůvodnění

Ve včas podané žalobě žalobce napadá rozhodnutí Krajského úřadu kraje Vysočina, oddělení ostatních správních činností, ze dne 7. 10. 2014, č. j. KUJI 66553/2014, sp. zn. OOSČ 883/2014 OOSC/267 (dále jen napadené rozhodnutí), jímž bylo dle ust. § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění v rozhodnou dobu (dále jen správní řád) zamítnuto odvolání žalobce proti rozhodnutí Městského úřadu Velké Meziříčí, odboru dopravy a silničního hospodářství (dále jen správní orgán prvního stupně), ze dne 16. 7. 2014, č. j. DOP/18092/2014/3057/2014-juran, a rozhodnutí tohoto orgánu bylo potvrzeno. Žalobce byl uznán vinným ze spáchání přestupku dle ust. § 125c odst. 1 písm. f) bod 4 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o silničním provozu), a to pro porušení ust. § 18 odst. 3 cit. zák. dle ust. § 11 odst. 1 písm. b) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o přestupcích) a v souladu s ust. § 125c odst. 4 písm. f) zákona o silničním provozu mu byla uložena sankce ve formě pokuty ve výši 2.000 Kč a povinnost nahradit náklady řízení v částce 1.000 Kč na základě § 79 odst. 1 zákona o přestupcích ve spojení s st. § 1 odst. 1 vyhlášky Ministerstva vnitra č. 231/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Žalobce proti napadenému rozhodnutí žalobou namítá, že je nezákonné z důvodu špatného provedení měření rychlosti. Radarový rychloměr lze používat k měření rychlosti pouze za dodržování návodu, což se v posuzovaném případě nestalo. Žalobce správním orgánům předložil listinu označenou jako odborný posudek, obsahující bližší vyjádření k provedenému měření, v němž je uvedeno, že měření bylo provedeno v prostoru 130 km dálnice D1, kdy měření v menší části takto vymezeného úseku by mohlo vyhovovat požadavkům dle návodu k obsluze, měření ve větší části tohoto úseku však nikoliv, a to z důvodu požadavku na přímý úsek komunikace. V návodu je sice uvedeno, že „úsek by měl být přímý“, kdy žalobce tuto větu interpretuje tak, že úsek by skutečně měl být přímý k tomu, aby byl uchován odklon radarového svazku od osy měřeného vozidla 22°. Dle žalobce ve správním řízení prokázal, že na základě předložených důkazů nelze jednoznačně dovodit, že úhel odklonu radarového svazku byl 22°, jak předepisuje návod k obsluze. K tomu dodává, že žádný z policistů nebyl schopen uvést ve své svědecké výpovědi okolnosti, za kterých měřit nelze. Žalobce zastává názor, že správní orgán prvního stupně nedostatečně zjistil skutkový stav a řádně se nevypořádal s argumentací žalobce, která vznesla do provedeného dokazování pochybnosti. Žalobce dále nesouhlasí s výší udělené sankce 2.000 Kč, neboť dle jeho názoru nebyla tato částka stanovena přezkoumatelným způsobem. Jediné dvě skutečnosti mu kladené v jeho neprospěch, tak činěny být neměly. Jako první přitěžující okolnost „přestupek byl spáchán při řízení motorového vozidla a byl spáchán na místě veřejně přístupném“, žalobce uvádí, že tato skutečnost je již obsažena v samotné definici formálního znaku přestupku a nelze ji dávat k tíži obviněného. Žalobce napadá i druhou přitěžující okolnost „z evidenční karty řidiče bylo zjištěno, že má za poslední tři roky 2 záznamy za rychlost“, kdy poukazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 2. 2011, č. j. 8 As 82/2010, dle něhož je správní orgán povinen hodnotit, zda není možné využít analogicky institut trestního práva zahlazení odsouzení. Dle ust. § 105 odst. 1 písm. e) trestního zákoníku je v případě peněžitého trestu či zákazu činnosti tato lhůta jeden rok. Žalovaný ve svém vyjádření uvádí, že po opětovném prostudování spisového materiálu nenalezl žádné pochybení, které by způsobovalo nezákonnost jeho rozhodnutí. Měření bylo provedeno proškolenými příslušníky Policie ČR řádně kalibrovaným přístrojem v souladu s návodem k obsluze a výše uložené sankce je v rozhodnutí náležitě, přezkoumatelným způsobem odůvodněna. Žalovaný navrhuje, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítl a souhlasí, aby soud o žalobě rozhodl bez nařízení jednání. Ve správním spisu se nachází oznámení přestupku Policie České republiky, Krajského ředitelství policie kraje Vysočina, Odboru služby dopravní policie, Dálniční oddělení Velký Beranov ze dne 25. 5. 2014, oznámení přestupku sepsané na místě ze dne 25. 5. 2014, úřední záznam Policie České republiky, Krajského ředitelství policie kraje Vysočina, Odboru služby dopravní policie, Dálniční oddělení Velký Beranov ze dne 25. 5. 2014, výpis z evidenční karty řidiče (žalobce) potvrzující celkem 3 záznamy o přestupcích, ověřovací list č. 254/13 ze dne 22. 11. 2013 vydaný Autorizovaným metrologickým střediskem RAMET a.s., Letecká 1110, 686 04 Kunovice, z něhož vyplývá, že silniční radarový rychloměr byl ověřen jako stanovené měřidlo a lze jej používat pro měření rychlosti silničních vozidel s platnou kalibrací od 22. 11. 2013 do 21. 11. 2014, záznam o přestupku pořízený silničním radarovým rychloměrem AD9C ze dne 25. 5. 2014, čas 8:27 hod, s naměřenou rychlostí 163 km/h. Z obsahu předloženého správního spisu soud zjistil následující skutečnosti rozhodné pro posouzení důvodnosti žaloby: Dne 25. 5. 2014 v 8:27 hod. byla pomocí měřícího zařízení zabudovaného ve služebním vozidle Policie České republiky, na dálnici D1, v místě komunikace dálnice kilometru 130 ve směru jízdy Praha, kat. obce Meziříčko, obec s rozšířenou působností Velké Meziříčí, změřena rychlost u vozidla BMW 390X, registrační značky 6C4 1095, služebním radarovým zařízením AD9C, a to ve výši 163 km/h, o čemž byl pořízen fotografický záznam č. 6635. Během měření došlo k odrazu slunečních paprsků od registrační značky měřeného vozidla a na záznamu z měřícího zařízení je zhoršená kvalita pořízené fotodokumentace. Následně na pokyn policejní hlídky bylo vozidlo zastaveno. Přestupci (žalobci) bylo sděleno, že překročením nejvyšší dovolené rychlosti stanovené zvláštním právním předpisem se dopustil přestupku proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích. Žalobce s uvedeným obviněním nesouhlasil, uvedl, že má sjednané pojištění pro případ uložení pokuty a chce to vyzkoušet. Na místě sepsaný úřední záznam odmítl podepsat. Dne 6. 6. 2014 bylo žalobci doručeno oznámení o zahájení řízení a předvolání k ústnímu jednání na den 30. 6. 2014 v 9:00 hod. Na tentýž den v 9:30 hod byl předvolán jako svědek pprap.. L. K., Policie ČR – Dálniční oddělení, a v 10:00 hod pprap.. M. F., Policie ČR – Dálniční oddělení. Dne 18. 6. 2014 zaslal zmocněnec žalobce Ing. M. J. plnou moc ze dne 11. 6. 2014 k zastupování ve věci pod sp. zn. DOP/18398/2014/3057/2014-juran. K nařízenému ústnímu jednání se dostavil zmocněnec žalobce, který vypověděl, že obviněný (žalobce) vylučuje, že by jel rychlostí, která mu byla naměřena. Dále uvedl, že nechal vyhotovit odborný posudek, ze kterého vyplývá, že policisté neměřili v souladu s návodem k obsluze. K tomu dodává, že nelze s jistotou konstatovat, že bylo měřeno právě vozidlo žalobce a přikládá rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 5. 2009, č. j. 9 As 54/2008 - 62. Dle jeho názoru rozsudek na tuto věc dopadá z opaku. K výslechu svědka ve svém vyjádření zástupce uvedl, že svědek L. K. k otázce, kdy nelze se zařízením měřit, uvedl pouze teploty. Dále poukázal na to, že svědek neví, že se u kamery dá nastavit více věcí než pouze doplňkové údaje měření a nezná provozní parametry měřiče s omluvou, že je to již dávno, co četl návod k obsluze. Svědek M. F. si nepamatuje, za jakých okolností nelze se zařízením měřit a také si nepamatuje provozní parametry měřiče, na rozdíl od svého kolegy neuvedl ani chybný odhad. Z písemnosti označené jako Odborný posudek číslo ODP-210/2014/PŠ-TR, jenž vypracoval Bc. T. R. pod vedoucím zpracovatelem Mgr. P. Š., vyplývá, že nelze s jistotou konstatovat, že bylo měřeno vozidlo obviněného, nelze určit, zda obsluha měřícího zařízení postupovala v souladu s návodem k obsluze a nelze konstatovat, že změřená rychlost odpovídala rychlosti měřeného vozidla. Dle posuzovatele měřící zařízení pracovalo v době měření správně. Rozhodnutím správního orgánu prvního stupně ze dne 16. 7. 2014 bylo rozhodnuto tak, že žalobce byl uznán vinným ze spáchání přestupku dle ust. § 125c odst. 1 písm. f) bod 4 zákona o silničním provozu, a to pro porušení ust. § 18 odst. 3 cit. zák., kterého se dopustil tím, že dne 25. 5. 2014 v 08:27 hod. řídil osobní automobil ….. a na dálnici D1, v prostoru km 130 ve směru na Prahu, jel nedovolenou rychlostí, neboť mu byla v tomto úseku s nejvyšší dovolenou rychlostí 130 km/h naměřena rychlost 163 km/h. Po odečtu možné odchylky měřícího zařízení +/- 3 %, mu tedy byla jako nejnižší skutečná rychlost naměřena rychlost jízdy 158 km/h, tím překročil rychlost na dálnici o 28 km/h. Žalobci byla dle ust. § 11 odst. 1 písm. b) zákona o přestupcích a v souladu s ust. § 125c odst. 4 písm. f) zákona o silničním provozu uložena sankce ve formě pokuty ve výši 2.000 Kč. Současně byla žalobci uložena povinnost nahradit náklady řízení v částce 1.000 Kč na základě § 79 odst. 1 zákona o přestupcích v návaznosti na ust. § 1 odst. 1 vyhlášky Ministerstva vnitra č. 231/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Žalobce s uvedeným rozhodnutím nesouhlasil a podal proti němu včasné blanketní odvolání, které i přes výzvu správního orgánu prvního stupně nedoplnil. Žalovaný přezkoumal soulad rozhodnutí správního orgánu prvního stupně a řízení, které jeho vydání předcházelo, s právními předpisy, přičemž dne 7. 10. 2014 odvolání jako nedůvodné zamítl napadeným rozhodnutím. Dle napadeného rozhodnutí správní orgán prvního stupně na základě shromážděných podkladů spolehlivě zjistil a prokázal spáchání přestupku, jež je žalobci přičítáno a provedl dokazování v takovém rozsahu, aby ve věci přestupku mohl objektivně rozhodnout. Co se týče uložení sankce za přestupek žalobci, žalovaný ji považuje s ohledem na okolnosti spáchání přestupku a osobu žalobce za odpovídající a splňující represivní a preventivně výchovnou funkci, je přiměřená a řádně odůvodněná. Správní orgán prvního stupně hodnotil míru zavinění jako neúmyslnou, přesto považoval jednání žalobce za závažné jednání, které je pro společnost nebezpečné, kdy byla ohrožena bezpečnost silničního provozu. Dále přihlédl k tomu, že má za poslední tři roky dva záznamy za rychlost. Toto rozhodnutí je předmětem soudního přezkumu. Soud konstatuje, že žaloba byla podána včas (§ 72 odst. 1 s. ř. s.), osobou oprávněnou (§ 65 odst. 1 s. ř. s.) a jde o žalobu přípustnou (§ 65, § 68, § 70 s. ř. s.). V souladu s § 75 odst. 1, 2 s. ř. s. přezkoumal Krajský soud v Brně napadené rozhodnutí žalovaného v mezích žalobních bodů, včetně řízení předcházející jeho vydání, přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu. Soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání za splnění zákonných podmínek (§ 51 odst. 1 s. ř. s.). Žaloba je důvodná. Podle ust. § 77 odst. 2 s. ř. s. v rámci dokazování může soud zopakovat nebo doplnit důkazy provedené správním orgánem, neupraví-li zvláštní zákon rozsah a způsob dokazování jinak. Soud jím provedené důkazy hodnotí jednotlivě i v jejich souhrnu i s důkazy provedenými v řízení před správním orgánem a ve svém rozhodnutí vyjde ze skutkového a právního stavu takto zjištěného. Nejdříve se soud zabýval posouzením námitky žalobce, zda bylo měření provedeno v souladu s návodem k obsluze. Při svém rozhodování soud nevychází pouze z důkazů, které sám provede, nýbrž také z důkazů provedených v řízení před správním orgánem. Dle věty první citovaného ustanovení může (tedy nemusí) důkazy provedené správním orgánem zopakovat. To ostatně potvrzuje také konstantní judikatura, která pro seznámení s obsahem správního spisu nevyžaduje provádění dokazování. Pokud v řízení o žalobě ve správním soudnictví vychází soud z údajů a listin obsažených ve správním spisu, nejedná se o dokazování ve smyslu § 52 s. ř. s. (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 1. 2009, č. j. 9 Afs 8/2008 - 117, ze dne 29. 6. 2011, č. j. 7 As 68/2011 - 75, nebo 14. 5. 2015, č. j. 7 As 83/2015 - 56, všechny dostupné na www.nssoud.cz.). Soud dodává, že není smyslem soudního přezkumu stále dokola podrobně opakovat již jednou vyřčené, a proto se může soud v případech shody mezi názorem soudu a odůvodněním žalobou napadeného rozhodnutí odkazovat na toto odůvodnění (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 7. 2007, č. j. 8 Afs 75/2005 - 130, č. 1350/2007 Sb. NSS, či rozsudky téhož soudu ze dne 2. 7. 2007, č. j. 4 As 11/2006 - 86, a ze dne 29. 5. 2013, č. j. 2 Afs 37/2012 - 47, všechny dostupné na www.nssoud.cz). Žalobce provedené měření zpochybňuje především na základě předloženého „odborného posudku“ vypracovaného Bc. T. R. Soud se ztotožnil s názorem správního orgánu prvního stupně, jenž potvrdil žalovaný, že otázky jsou zpracovateli kladeny zcela účelově, naopak odpovědi nemají žádnou vypovídací hodnotu. Na otázku, zda lze s jistotou konstatovat, že bylo měřeno vozidlo obviněného, zpracovatel odpovídá tak, že na základě dostupných informací toto konstatovat nelze. Pouze na základě předložené fotografie z měření č. 6635, soud uznává, že tento závěr učinit nelze, neboť z ní není jasně rozpoznatelná registrační značka. Tento fakt ostatně jak správní orgán prvního stupně, tak žalovaný nijak nerozporují. Zda se jedná o vozidlo žalobce je nutno usuzovat v kontextu jiných důkazů. Dle svědeckých výpovědí zasahujících policistů, kteří tvrdí, že registrační značka není rozpoznatelná z důvodu lámajícího se světla, a dále, že po celou dobu vozidlo z dohledu neztratily, nemá soud důvod pochybovat, že by se nejednalo o vozidlo žalobce. Následující otázkou bylo, zda lze s jistotou konstatovat, že měřící zařízení fungovalo správně. Zpracovatel odpověděl kladně, na otázku, zda lze s jistotou konstatovat, že obsluha měřícího zařízení postupovala při obsluze měřícího zařízení v souladu s návodem k obsluze, již zpracovatel uvedl, že toto určit nelze. Je zde vyslovena pouze pochybnost, nikoliv zcela přesný a určitý závěr týkající se správnosti měření. V další otázce, zda lze konstatovat, že naměřená rychlost odpovídala rychlosti měřeného vozidla, posuzovatel tvrdí, že toto nelze s ohledem na nemožnost objektivního posouzení průběhu měření. Pokud zpracovatel uvádí formulaci „s ohledem na nemožnost objektivního posouzení průběhu řízení,“ z které vyplývá, že není sto situaci objektivně posoudit, nelze k posudku jako relevantnímu přihlédnout. Z ostatních odpovědí vyplývá pouze neprokázaná „pochybnost“ zpracovatele posudku, aniž by konkrétně uváděl, jaká konkrétní ustanovení návodu k obsluze měřícího zařízení nebyla dodržena. Zároveň se autor posudku (zcela zjevně účelově) nezabývá uvedenou zásadní skutečností, totiž automatickou funkcí měřícího zařízení a důsledků chyb nedodržení návodu na funkci přístroje. Z uvedeného soud dospěl ke stejnému závěru jako správní orgány, že „odborný posudek “ číslo ODP-210/2014/PŠ-TR nelze postavit na roveň odborného posudku. Pokud je v posudku uvedeno, že měření musí být prováděno na přímém úseku vozovky, ztotožňuje se soud se závěrem správního orgánu prvního stupně, když tuto podmínku návod k obsluze neobsahuje. Pouze doporučuje měření provádět v rovině, což však neznamená, že by toto nedodržení způsobovalo jeho neplatnost. Nad rámec uvedeného soud konstatuje, že z fotodokumentace pořízené při měření, nelze usuzovat, že by k měření došlo v úseku zatáčky. Pokud žalobce s odkazem na jím předložený posudek tvrdí, že nebyl dodržen návod k obsluze, tak k tomu soud pouze na doplnění poukazuje na konstantní judikaturu Nejvyššího správního soudu, že pokud byla rychlost vozidla řízeného přestupcem zaznamenaná rychloměrem, metoda měření musela být v souladu s manuálem k obsluze (srov. přiměřeně rozsudek ze dne 16. 1. 2013, 3 As 82/2012 - 27, dále pak např. rozsudek ze dne 4. 12. 2013, č. j. 1 As 83/2013 - 60). Na závěr soud podotýká, že je podstatné, zda policisté přístroj použili v souladu s návodem k jeho obsluze, tedy zda dodrželi všechna v něm stanovená pravidla pro správné měření rychlosti. K prokázání technické způsobilosti použitého měřícího přístroje pak dle Nejvyššího správního soudu plně postačuje ve správním spise založená kopie výše uvedeného ověřovacího listu č. 254/13 ze dne 22. 11. 2013 (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 2. 2012, č. j. 3 As 29/2011 - 51. Krajský soud se ztotožňuje s názorem žalovaného obsaženým v napadeném rozhodnutí o tom, že správní orgán prvního stupně opatřil dostatek podkladů svědčících o správnosti jeho rozhodnutí, kterými jsou oznámení o přestupku, záznam o přestupku, fotografie měřeného vozidla a údaje o provedeném měření a ověřovací list silničního radarového rychloměru. Tyto důkazy je nutno považovat za plně dostačující v případě, kdy se žalobci nepodařilo žádný věrohodně zpochybnit. Z uvedeného vyplývá, že zavinění předmětného přestupku bylo žalobci dostatečně prokázáno. Druhou stěžejní námitkou žalobce vytkl správním orgánům, že sankce byla stanovena nepřezkoumatelným způsobem, a dále, že správní orgány nesprávně posoudily možné využití analogie s trestněprávní úpravou zahlazení odsouzení. Podle ust. § 12 odst. 1 zákona o přestupcích při určení druhu sankce a její výměry se přihlédne k závažnosti přestupku, zejména ke způsobu jeho spáchání a jeho následkům, k okolnostem, za nichž byl spáchán, k míře zavinění, k pohnutkám a k osobě pachatele, zda a jakým způsobem byl pro týž skutek postižen v disciplinárním řízení. V rámci odůvodnění se správní orgán musí vypořádat jak s provedeným dokazováním, tak i podrobně odůvodnit přezkoumatelným způsobem, jakými úvahami byl veden při použití správního uvážení. Z tohoto důvodu musí být odůvodnění v maximální možné míře vyčerpávající, přesvědčivé a konkretizované pro danou věc. Neúplné, nekonkrétní, nepřezkoumatelné a nedostatečné odůvodnění má za následek nezákonnost celého správního rozhodnutí. K této vadě rozhodnutí jak správní orgán rozhodující o opravném prostředku, tak i soud přihlíží z úřední povinnosti (srov. rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 31. 1. 2008, č. j. 57 Ca 14/2007 - 81, č. 212/2008 Sb. NSS). Pokud jde o přitěžující okolnost, že přestupek byl spáchán při řízení vozidla, což dle žalobce způsobuje porušení zásady zákazu dvojího přičítání, poukazuje soud na závěry plynoucí z judikatury Nejvyššího správního soudu, dle nichž je třeba zásadu zákazu dvojího přičítání chápat tak, že k okolnosti, která je zákonným znakem deliktu, nelze přihlédnout jako k okolnosti polehčující nebo přitěžující při ukládání sankce. Jednu a tutéž skutečnost, která je v posuzované věci dána v intenzitě nezbytné pro naplnění určitého zákonného znaku skutkové podstaty konkrétního porušení právní povinnosti, nelze současně hodnotit jako okolnost obecně polehčující či obecně přitěžující. Porušení zákazu dvojího přičítání tedy přichází v úvahu u těch správních deliktů, u kterých se jedná o kvalifikovanou skutkovou podstatu, již v definici obsahující určitou požadovanou intenzitu porušení právní povinnosti. Naopak u deliktů, jejichž skutková podstata je definována pouze jako obecná (nezahrnuje požadovanou intenzitu porušení právní povinnosti), nebude přicházet porušení zásady zákazu dvojího přičítání v úvahu (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 8. 2012, č. j. 4 Ads 114/2011 - 105, nebo ze dne 19. 2. 2014, č. j. 3 As 89/2013 - 33). Soud poukazuje na to, že skutková podstata žalobcem spáchaného přestupku zní: „Fyzická osoba se dopustí přestupku tím, že v provozu na pozemních komunikacích při řízení vozidla překročí nejvyšší dovolenou rychlost v obci o méně než 20km/h nebo mimo obec o méně než 30 km/h“. Právě kvůli skutečnosti, že zákon o silničním provozu ve svém ust. § 125c odst. 1 písm. f) bod 4 nerozlišuje druh vozidla, lze k hodnocení správního orgánu, který hodnotil jako přitěžující okolnost řízení motorového vozidla, přihlédnout a takové hodnocení nelze pokládat za zmíněné porušení zásady zákazu dvojího přičítání. Je tedy zjevné, že skutková podstata přestupku podle citovaného ustanovení je definována toliko obecně, proto v tomto případě nepřichází v úvahu porušení zákazu dvojího přičítání. Definici vozidla stanovuje ust. § 2 písm. f) silničního zákona takto: „pro účely tohoto zákona, vozidlo je motorové vozidlo, nemotorové vozidlo nebo tramvaj.“ V tomto případě při ukládání sankce nebyla porušena zásada zákazu dvojího přičítání. Co se týče formulace „byl spáchán na místě veřejnosti přístupném“, považuje ji soud za poněkud holé konstatování situace, nikoliv jako přitěžující okolnost. Přestupku se přestupce dopustí v provozu na pozemní komunikaci (znak skutkové podstaty), která bude vždy přístupná veřejnosti. Zde se soud ztotožnil námitkou žalobce, že se zde jedná o porušení zásady dvojího přičítání. Ohledně druhé námitky žalobce týkající se přitěžující okolnosti při ukládání sankce, konkrétně, že žalobce má za poslední tři roky dva záznamy, k tomu Nejvyšší správní soud opakovaně připustil uplatnění zahlazení odsouzení v oblasti správního trestání při posuzování viny a trestu, pokud relevantní normy správního práva, určitou otázku vůbec neřešily a výklad nevedl k újmě účastníka řízení ani k újmě na ochraně hodnot, na jejichž vytváření a ochraně je veřejný zájem (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 4. 2008, č. j. 1 As 27/2008 - 67, ze dne 13. 6. 2008, čj. 2 As 9/2008 - 77, č. 1684/2008 Sb. NSS, nebo ze dne 28. 2. 2011, č. j. 8 As 82/2010 - 55, všechny dostupné na www.nssoud.cz). Správní orgány při rozhodování o výši sankce hodnotily osobu pachatele jako jedno z kritérií správního uvážení ve smyslu § 12 odst. 1 zákona o přestupcích a vyšly mj. z toho, že žalobci byla v minulosti opakovaně uložena peněžitá pokuta za spáchání přestupků překročení rychlosti (3. 8. 2012 a 4. 7. 2012). Správní orgány v této věci měly zhodnotit, zda v úvahu nepřipadá institut zahlazení odsouzení, při využití ust. § 105 odst. 1 písm. e) trestního zákoníku, dle něhož soud zahladí odsouzení, vedl-li odsouzený po výkonu nebo prominutí trestu anebo po promlčení jeho výkonu řádný život nepřetržitě po dobu nejméně jednoho roku, jde-li o odsouzení k trestu domácího vězení, k trestu propadnutí majetku, k trestu propadnutí věci, k trestu zákazu pobytu, k trestu zákazu vstupu na sportovní, kulturní a jiné společenské akce nebo k peněžitému trestu za úmyslný trestný čin. Od v minulosti žalobcem spáchaných přestupků uplynula lhůta delší než jeden rok, správní orgány se tedy měly dostatečně zabývat, zda skutečně nedošlo k zahlazení odsouzení a neměly tento fakt považovat spíše za polehčující okolnost. Vytknuté vady prvostupňového rozhodnutí spočívající v nepřezkoumatelnosti výše uložené sankce pro nedostatek důvodů pak žalovaný neřešil, ačkoli to je dle § 89 odst. 2 věta první a třetí správního řádu jeho povinností. Vykazuje-li odůvodnění prvostupňového rozhodnutí výše uvedené vady, je na místě postup dle § 90 odst. 1 písm. b) správního řádu; zamítá-li odvolací orgán dle § 90 odst. 5 správního řádu podané odvolání a potvrzuje-li prvostupňové rozhodnutí, může učinit „určité dílčí korekce odůvodnění rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, jestliže jinak dojde k závěru, že odůvodnění odvoláním napadeného rozhodnutí není v rozporu s právními předpisy a je správné“, jak uvedl Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 14. 3. 2013, 4 As 10/2012 - 48, dostupné na www.nsssoud.cz. Z uvedeného soud dovozuje, že žalovaný měl k nepřezkoumatelnosti prvostupňového rozhodnutí v části týkající stanovení výše sankcí přihlédnout v rámci přezkumu souladu prvostupňového rozhodnutí s právními předpisy a postupovat dle § 90 odst. 1 písm. b) správního řádu. Soud tak shledal důvodnou žalobu v části směřující do odůvodnění výše uložené sankce, neboť její výše v rámci stanoveného rozmezí dle ust. § 125c odst. 4 písm. f) zákona o silničním provozu zůstala do značné míry nepřezkoumatelná. S ohledem na to, že žalobou napadené rozhodnutí žalovaného krajský soud shledal nepřezkoumatelným, nezbylo mu, než rozhodnutí žalovaného podle ust. § 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s. zrušit. Soud současně vyslovil, že věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení (§ 78 odst. 4 s. ř. s.). V dalším řízení je žalovaný vázán právním názorem, který krajský soud v tomto zrušujícím rozsudku vyslovil (§ 78 odst. 5 s. ř. s.). Pokud jde o náklady řízení, rozhodnutí se opírá o ust. § 60 odst. 1 s. ř. s. Ve věci měl úspěch žalobce, proto má nárok na náhradu nákladů řízení, které mu vznikly v souvislosti se soudním sporem. Jedná se o náklady zaplaceného soudního poplatku při podání žaloby ve výši 3.000 Kč a dále pak náklady právního zastoupení advokátem Mgr. Topolem, a to za úkony příprava a převzetí věci a sepis žaloby, tedy jedná se o dva úkony dle vyhl. č. 177/1996 Sb. po 3.100 Kč, dále pak 2x náhrada hotových výdajů dle stejné vyhlášky, tedy 2x 300 Kč, tj. celkem 6.800 Kč, vše zvýšeno o 21% daně z přidané hodnoty, neboť zástupce žalobkyně je plátcem daně z přidané hodnoty, o čemž předložil doklad, kdy daň z přidané hodnoty představuje částku 1.428 Kč. Jedná se tedy celkem o částku 8.228 Kč, kterou má žalobci uhradit žalovaný, který ve věci nebyl úspěšný.

Poučení