41 A 19/2018 - 36

Rubrum

Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudcem Ing. Mgr. Martinem Jakubem Brusem ve věci žalobce: V. T. N., narozen „X“, státní příslušnost Vietnamská socialistická republika, t. č. pobytem v Zařízení pro zajištění cizinců, sídlem Balková 1, 331 65 Tis u Blatna, zastoupen Mgr. Jindřichem Lechovským, advokátem, sídlem Šlejnická 1547/13, 160 00 Praha 6, proti žalované: Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Ústeckého kraje, sídlem Masarykova 930/27, 400 01 Ústí nad Labem, o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 8. 12. 2018, č. j. KRPU-237802-40/ČJ-2018- 040022, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Ustanovenému zástupci žalobce Mgr. Jindřichovi Lechovskému, advokátovi, se přiznává odměna za zastupování žalobce a náhrada hotových výdajů ve výši 8 228 Kč, jež mu bude vyplacena z účtu Krajského soudu v Ústí nad Labem do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobce se žalobou podanou v zákonem stanovené lhůtě domáhal zrušení rozhodnutí žalované Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Ústeckého kraje, ze dne 8. 12. 2018, č. j. KRPU-237802-40/ČJ-2018-040022, kterým byl žalobce podle § 124 odst. 1 písm. b) ve spojení s § 124 odst. 2 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), zajištěn za účelem správního vyhoštění a podle § 124 odst. 3 téhož zákona byla doba trvání zajištění stanovena na devadesát dnů od okamžiku omezení osobní svobody na území České republiky, který nastal dne 7. 12. 2018 v 8:15 hodin. Žaloba 2. V žalobě doplněné prostřednictvím ustanoveného právního zástupce žalobce namítal, že žalovaná nesprávně posoudila využitelnost zvláštních opatření podle § 123b a § 123c zákona o pobytu cizinců. Žalobce obsáhle citoval příslušnou část odůvodnění napadeného rozhodnutí a konstatoval, že posouzení nemožnosti uložení zvláštních opatření je zjevně nesprávné a zavádějící. Dodal, že žalovaná tato opatření vyloučila především pro nedůvěru k žalobci. Zdůraznil, že žalovaná dostatečně nezhodnotila skutečnost, že se nedopustil jiného protiprávního jednání než nelegálního pobytu na území České republiky v řádu hodin a nikdy v minulosti se neprotivil jakémukoli rozhodnutí správního orgánu. Žalobce připomněl, že smyslem zavedení institutu zvláštních opatření byla nutnost implementace čl. 15 návratové směrnice, k níž byly členské státy povinny přistoupit nejpozději do 24. 12. 2010. Po tomto datu musí být vnitrostátní předpisy vykládány v souladu se smyslem, cíli a požadavky návratové směrnice, na což upozornil Nejvyšší správní soud v rozsudcích sp. zn. 1 As 132/2011 a 3 As 30/2011.

3. Podle žalobce žalovaná zcela nedostatečně zhodnotila to, že žalobce po svém zajištění českou policií zásadně změnil svůj přístup, nesnažil se nadále mást žalovanou uváděním nesprávných identifikačních údajů, nevyjádřil úmysl nespolupracovat s českými orgány a nijak nerozporoval své porušení pravidel pobytu v schengenském prostoru, jakož i možnost se vrátit do Vietnamu. Žalobce podotkl, že jeho nelegální jednání nedosahuje tak zásadní intenzity i s ohledem na skutečnost, že na území Rumunska přicestoval zcela legálně a jeho protiprávní jednání následovalo až poté, kdy mu byl odňat cestovní pas patrně zprostředkovateli zaměstnání v Rumunsku. Samotná skutečnost, že žalobce přicestoval do České republiky a několik hodin se tu nelegálně zdržoval, podle žalobce sama o sobě nemůže být důvodem pro aplikaci institutu zasahujícího do základního práva žalobce na osobní svobodu natolik, jako je tomu v případě zajištění podle § 124 odst. 1 zákona o pobytu cizinců. Žalobce namítal, že žalovaná nedostála své povinnosti přihlédnout k míře závažnosti protiprávního jednání, kterého se žalobce dopustil. S odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 5 Azs 294/2016 žalobce konstatoval, že prostý nelegální pobyt není natolik závažnou okolností, aby nebylo možné využít zvláštní opatření podle § 123b a § 123c zákona o pobytu cizinců. Žalovaná podle žalobce nezohlednila, že až zahájením řízení o správním vyhoštění byl žalobce poprvé informován o své právně zcela neudržitelné situaci a nemožnosti jakékoli dlouhodobé pobytové perspektivy v celém schengenském prostoru, čímž se mu dostalo nezanedbatelného varování, jež jej s největší pravděpodobností odradí od dalšího porušování právního režimu schengenského prostoru, a to již z toho důvodu, že by to pro něj mohlo mít trestněprávní následky a nadobro mu znemožnit budoucí snahy o legální (pracovní) pobyt v Německu.

4. Žalobce zdůraznil, že v jeho případě nelze ani paušálně odmítnout uložení zvláštních opatření pro jejich eventuální nerealizovatelnost. Ačkoli žalobce nedisponuje prostředky pro složení finanční záruky ve výši několika set tisíc korun českých, je dospělou osobou, která byla schopna si zajistit legální cestu do Evropské unie a rumunské pracovní vízum, a proto podle něj nelze očekávat, že by si nedokázal např. prostřednictvím organizace IOM či jiných charitativních institucí opatřit prostředky i na dočasný pobyt na území České republiky až do doby svého vycestování do Vietnamu. Uzavřel, že minimálně zvláštní opatření podle § 123b odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců v žádném případě není vyloučeno ani z hlediska praktické realizovatelnosti. Vyjádření žalované k žalobě 5. Žalovaná k výzvě soudu předložila správní spis a písemné vyjádření k žalobě, v němž navrhla její zamítnutí pro nedůvodnost. K věci uvedla, že nepřistoupila k uložení zvláštních opatření zejména na základě § 123b odst. 4 zákona o pobytu cizinců, jelikož žalobce měl v úmyslu neoprávněně vstoupit do Německa a také to učinil. Doplnila, že možnost uložení zvláštních opatření byla vyloučena, neboť žalobce na území České republiky nikoho nezná, nemá zde žádné rodinné příslušníky, Českou republikou pouze tranzitoval a neměl dostatek finančních prostředků, ani si je nemohl nijak obstarat. Ochota a schopnost žalobce respektovat případně uložené zvláštní opatření za účelem vycestování byla podle žalované podstatně snížena jeho dosavadním chováním, kdy vycestoval z Rumunska bez cestovního dokladu a víza, nepodrobil se kontrole na vnější schengenské hranici, kterou přešel lesem, a dále cestoval za pomoci převaděče v dodávce se zatemněnými okny, a to pouze z ekonomického důvodu – za lepší prací než v Rumunsku. Žalovaná konstatovala, že tím dal žalobce jasně najevo, že nehodlá respektovat právní předpisy upravující pobyt občanů třetích zemí na území Evropské unie, natožpak respektovat povinnosti uložené zvláštním opatřením. Tento závěr je podle žalované podpořen vynaloženým úsilím a nemalou finanční hotovostí, a proto je dán zřejmý předpoklad dokončit nelegální cestu za lepší prací, nikoli vycestovat do Vietnamu. Žalovaná shrnula, že uložení zvláštních opatření za účelem vycestování nebylo namístě, neboť jejich uložením by byl ohrožen výkon správního vyhoštění, byla by neúčelná a měla by negativní dopad na soukromý život žalobce, který by byl ponechán v České republice zcela bez prostředků (ubytování, strava, finance), což je nepřípustné. Bylo pravděpodobné, že v případě jejich uložení by došlo k opětovnému pokusu žalobce vstoupit nelegálně do Německa, kde by se skrýval.

6. Tvrzení žalobce, že se nedopustil žádného jiného protiprávního jednání než nelegálního pobytu na území České republiky v řádu několika hodin a nikdy v minulosti se neprotivil rozhodnutí správního orgánu, je podle žalované přinejmenším nepřesné a má za cíl zlehčit protiprávní jednání žalobce. Podotkla, že žalobce sice legálně přicestoval z Vietnamu do Rumunska, ale jeho další cesta z Rumunska již byla nelegální za pomoci převaděče. Žalobce podle ní vědomě a zcela účelově zvolil nelegální cestu do Evropské unie s jasným cílem najít lépe placenou a lepší práci než ve Vietnamu a v Rumunsku. Žalovaná zdůraznila, že žalobci není vytýkán pouze neoprávněný pobyt na území České republiky, nýbrž i vstup a pobyt v několika státech Evropské unie, tedy přinejmenším ještě na Slovensku a v Německu; taktéž vstup do schengenského prostoru byl zcela nelegální, neboť se žalobce vyhnul hraniční kontrole na vnější schengenské hranici. Žalobcem zmíněný rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 5 Azs 294/2016 označila žalovaná za neaplikovatelný a uzavřela, že napadené rozhodnutí obsahuje dostatečné a přezkoumatelné odůvodnění nevyužitelnosti zvláštních opatření za účelem vycestování. Posouzení věci soudem 7. O žalobě soud v souladu s § 172 odst. 5 věta druhá zákona o pobytu cizinců rozhodl bez jednání, neboť žádný z účastníků řízení nenavrhl nařízení jednání a ani soud nepovažoval nařízení jednání za nezbytné.

8. Napadené rozhodnutí žalované soud přezkoumal v řízení podle části třetí hlavy druhé prvního dílu zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), který vychází z dispoziční zásady vyjádřené v § 71 odst. 1 písm. c), písm. d), odst. 2 větě druhé a třetí a v § 75 odst. 2 větě první s. ř. s. Z této zásady vyplývá, že soud přezkoumává zákonnost rozhodnutí správního orgánu pouze v rozsahu, který žalobce uplatnil v žalobě nebo během třicetidenní lhůty po oznámení napadeného rozhodnutí ve smyslu § 172 odst. 1 věty první zákona o pobytu cizinců. Povinností žalobce je proto tvrdit, že rozhodnutí správního orgánu nebo jeho část odporuje konkrétnímu zákonnému ustanovení, a toto tvrzení zdůvodnit. Nad rámec žalobních bodů musí soud přihlédnout toliko k vadám napadeného rozhodnutí, k nimž je nutno přihlížet bez návrhu nebo které vyvolávají nicotnost napadeného rozhodnutí podle § 76 odst. 2 s. ř. s. Takové nedostatky však v projednávané věci nebyly zjištěny.

9. Z obsahu správního spisu soud zjistil následující skutečnosti podstatné pro rozhodnutí o žalobě. Žalobce byl dne 5. 12. 2018 v 21:45 hodin kontrolován ve vozidle spolu s dalšími cizinci a zadržen německou policií na odpočívadle Am Heidenholz u dálnice BAB 17 v Německu. Při kontrole bylo zjištěno, že nemá platný cestovní doklad ani vízum. Dne 7. 12. 2018 v 8:00 hodin byl žalobce v Petrovicích převzat Policií České republiky podle readmisní dohody mezi vládou České republiky a Spolkové republiky Německo a v 8:15 hodin byl zajištěn podle § 27 odst. 1 písm. d) zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů, následně v 9:00 hodin bylo zajištění překvalifikováno na § 27 odst. 2 téhož zákona.

10. Při podání vysvětlení dne 7. 12. 2018 od 11:00 hodin žalobce uvedl, že je vietnamské státní příslušnosti i národnosti, jeho rodiče a dva bratři žijí ve Vietnamu, manželku a děti nemá. Žalobce odcestoval legálně z Vietnamu do Rumunska, měl rumunské pracovní vízum na jeden rok od srpna 2018, v Rumunsku cestovní doklad odevzdal, neví komu a nemá ani kontakt na nikoho, kdo by mu mohl pomoci cestovní doklad z Rumunska získat. Žalobce přiletěl do Bukurešti, kde na něj čekal zástupce stavební firmy, odvezl jej na ubytovnu, a za dva dny žalobce nastoupil do práce jako dělník na stavbě – montoval sádrokartony. Vízum do Rumunska mu zprostředkovala agentura VIET THANG, cestu a poplatek za vízum 4 000 USD platili žalobcovi rodiče, kteří mají ve Vietnamu hospodu. Žalobce konstatoval, že práce v Rumunsku byla špatně placená, tak se s dvěma dalšími Vietnamci, s nimiž se seznámil na ubytovně, rozhodli, že odjedou do Německa, kde je práce lépe placená. Nějaký Vietnamec jim domluvil auto, jímž dne 4. 12. 2018 odjeli z Rumunska, cestou vystřídali asi čtyři auta. Žalobce nevěděl, v jakém státě nastoupil do auta, ve kterém byl kontrolován německou policií, ani ze kterého státu přicestoval do České republiky. Za cestu do Německa měl zaplatit 7 000 Eur, ale dosud nezaplatil nic. Žalobce uvedl, že nemá v Evropské unii žádné příbuzné ani blízké osoby, ani žádné vazby, nemá u koho bydlet, nemá ani peníze, neví, jestli by jeho rodiče měli dost peněz, aby mu je poslali. Původně bylo jeho cílem Rumunsko, později se rozhodl, že chce pracovat v Německu. Ve Vietnamu žalobci nehrozí nic, žádné nebezpečí ani pronásledování.

11. Dne 8. 12. 2018 bylo žalobci oznámeno zahájení správního řízení ve věci správního vyhoštění podle § 118 a § 119 zákona o pobytu cizinců, konkrétně podle § 119 odst. 1 písm. c) bodu 1, 2 tohoto zákona. Téhož dne byl se žalobcem sepsán protokol o výslechu, při němž žalobce zopakoval shora uvedené skutečnosti a doplnil, že v České republice nechce požádat o azyl, v žádné jiné zemi Evropské unie o azyl nežádal, v případě propuštění by chtěl do Německa, chtěl by tam pracovat.

12. Žalovaná si opatřila závazné stanovisko Ministerstva vnitra ze dne 8. 12. 2018 k možnosti vycestování žalobce a zprávu o bezpečnostní a politické situaci ve Vietnamu ze dne 24. 8. 2018. Následně žalovaná vydala žalobou napadené rozhodnutí o zajištění žalobce, které nabylo právní moci dne 8. 12. 2018.

13. Na tomto místě soud předesílá, že po přezkoumání skutkového a právního stavu a po prostudování obsahu předloženého správního spisu dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.

14. Soud považuje za nezbytné nejprve zdůraznit, že žalobce ze zákonem vymezených podmínek pro zajištění cizince zpochybňoval výhradně posouzení toho, zda postačuje uložení některého ze zvláštních opatření za účelem vycestování, upravených v § 123b a § 123c zákona o pobytu cizinců. Splnění ostatních podmínek zajištění žalobce nerozporoval, proto se jimi soud nezabýval, když meze soudního přezkumu ve správním soudnictví jsou vždy dány tím, jaké žalobní body žalobce uplatní.

15. Podle § 123b odst. 1 zákona o pobytu cizinců platí, že „[z]vláštním opatřením za účelem vycestování cizince z území (dále jen „zvláštní opatření za účelem vycestování“) je a) povinnost cizince oznámit policii adresu místa pobytu, zdržovat se tam, každou jeho změnu oznámit následující pracovní den policii a ve stanovené době se na adrese místa pobytu zdržovat za účelem provedení pobytové kontroly, b) složení peněžních prostředků ve volně směnitelné měně ve výši předpokládaných nákladů spojených se správním vyhoštěním (dále jen „finanční záruka“) cizincem, kterému je zvláštní opatření za účelem vycestování uloženo; peněžní prostředky za cizince může složit státní občan České republiky nebo cizinec s povoleným dlouhodobým anebo trvalým pobytem na území (dále jen „složitel“), nebo c) povinnost cizince osobně se hlásit policii v době policií stanovené.

16. Žalobce by si především měl uvědomit, že žalovaná v jeho případě aplikovala § 123b odst. 4 zákona o pobytu cizinců, podle kterého „[p]olicie zvláštní opatření za účelem vycestování neuloží, jde-li o nezletilého cizince bez doprovodu nebo o cizince, u nějž je zjevné, že má v úmyslu neoprávněně vstoupit na území jiného smluvního státu.“ Z obsahu spisu je zjevné, že žalobce byl zadržen německou policií bezprostředně poté, kdy opustil Českou republiku a vstoupil na území Německa. Soud proto považuje za pravděpodobné, že by žalobce v případě, pokud by nedošlo k jeho zajištění, neodcestoval do Vietnamu a zopakoval svůj pokus o vstup na území Německa, neboť jeho vycestování z Vietnamu bylo vedeno snahou najít si práci v Evropě (původně v Rumunsku, následně v Německu) a jeho cesta již jednou do Německa směřovala. Ostatně i sám žalobce při výslechu ve správním řízení výslovně potvrdil svůj záměr znovu vycestovat do Německa za prací. Podle názoru soudu tak byly naplněny podmínky § 123b odst. 4 zákona o pobytu cizinců, které uložení zvláštního opatření za účelem vycestování vylučují.

17. Soud dále připomíná, že nelze opomíjet účel zajištění, kterým je zabezpečení řádného průběhu řízení o správním vyhoštění včetně jeho následné realizace. Pokud k dosažení uvedeného účelu nepostačuje uložení zvláštního opatření a jsou-li splněny i další podmínky § 124 odst. 1 zákona o pobytu cizinců, je policie oprávněna cizince zajistit.

18. K námitce žalobce, že žalovaná dostatečně nezhodnotila skutečnost, že se nedopustil jiného protiprávního jednání než nelegálního pobytu na území České republiky v řádu hodin a nikdy v minulosti se neprotivil jakémukoli rozhodnutí správního orgánu, soud konstatuje, že žalovaná v napadeném rozhodnutí zcela jednoznačně a srozumitelně popsala i další důvody, které uložení zvláštního opatření brání. Upozornila na to, že žalobce se nejen nacházel na území České republiky bez cestovního dokladu a víza, ale také neoprávněně úmyslně za pomoci sítě převaděčů bez platného cestovního dokladu a víza tranzitoval přes státy Evropské unie z Rumunska až do Německa, kde byl zadržen. V případě jeho propuštění je podle žalované jisté, že by nevycestoval zpět do Vietnamu, ale chtěl by proniknout na území Německa, případně by se zdržoval v aglomeracích s vietnamskou komunitou na území České republiky, nedohledatelný a nezjistitelný ze strany státních orgánů. Žalovaná zdůraznila, že nemůže připustit, aby se na území České republiky svévolně pohybovaly osoby, které by v případě ukrývání nemohla dohledat. Rovněž podotkla, že žalobce odevzdal cestovní pas neznámým lidem v Rumunsku, není v jeho možnostech zajistit doručení cestovního pasu do České republiky a na jejím území nepobývá žádná osoba, která by mohla potvrdit jeho totožnost. Z uvedeného je podle názoru soudu naprosto zjevné, že žalovaná brala v potaz všechny rozhodné skutečnosti a nevycházela toliko z nelegálního pobytu žalobce na území České republiky.

19. Soud zdůrazňuje, že úmyslem žalobce zjevně nebylo setrvat na území České republiky, natožpak se vrátit zpět do Vietnamu, neboť jednoznačně a opakovaně deklaroval záměr najít si práci v Německu. Za situace, kdy žalobce vědomě vstoupil do schengenského prostoru bez platného cestovního dokladu a víza, přičemž se tu takto nelegálně chtěl zdržovat delší dobu (chtěl pracovat v Německu), tedy jeho zjevným úmyslem bylo čistě z ekonomických důvodů nepozorovaně proklouznout do Evropy, vnímá soud žalobce jako osobu, u níž rozhodně nelze spoléhat na to, že dodrží podmínky zvláštních opatření za účelem vycestování. Tato nedůvěra je naprosto logickým důsledkem dosavadního jednání žalobce.

20. Podle názoru soudu existuje významné riziko, že by žalobce v případě uložení zvláštních opatření podle § 123b odst. 1 písm. a) nebo c) zákona o pobytu cizinců neplnil své povinnosti z těchto ustanovení vyplývající, a namísto toho by realizoval svůj záměr získat práci v Německu, a tím se vyhnul se návratu do Vietnamu. Je proto pravděpodobné, že by se žalobce skrýval a usiloval o to, aby nebylo možné řádně dokončit řízení o správním vyhoštění a toto vyhoštění realizovat. Za daných podmínek není podle názoru soudu možné přistoupit k uložení zvláštních opatření podle § 123b odst. 1 písm. a) nebo c) zákona o pobytu cizinců, když navíc žalobce ani nemá žádné vazby k České republice, a proto není zřejmé, jak by povinnosti vyplývající z těchto ustanovení plnil.

21. S ohledem na tyto okolnosti považuje soud za irelevantní, že se žalobce patrně nedopustil jiného protiprávního jednání než nelegálního pobytu na území České republiky v řádu hodin a zřejmě se nikdy v minulosti neprotivil jakémukoli rozhodnutí správního orgánu. Tyto skutečnosti nemohou nic změnit na tom, že žalobce vědomě nelegálně (bez cestovního dokladu a víza) vstoupil do schengenského prostoru a vyhnul se hraniční kontrole, což společně s jeho jednoznačně deklarovanou vůlí získat práci v Německu a při neexistenci jakýchkoli vazeb k České republice zakládajících možnost pobývat na určitém konkrétním místě a hlásit se policii vyvolává oprávněné pochybnosti o účinnosti zvláštních opatření podle § 123b odst. 1 zákona o pobytu cizinců. Jejich uložení proto podle soudu v daném případě rozhodně nepostačuje. Soud tudíž dospěl k závěru, že námitka žalobce, že posouzení nemožnosti uložení zvláštních opatření je zjevně nesprávné a zavádějící, je naprosto nedůvodná.

22. Na výše uvedených závěrech nemůže nic změnit ani to, že žalobce na území Rumunska přicestoval zcela legálně a jeho protiprávní jednání následovalo až poté, kdy mu byl odňat cestovní pas patrně zprostředkovateli zaměstnání v Rumunsku. Tímto neprokázaným tvrzením se žalobce toliko snažil zlehčit své následné protiprávní jednání, kdy za pomoci převaděčů bez platného cestovního dokladu tranzitoval několik států Evropské unie s cílem získat práci v Německu, a to vše vědomě nelegálně. Bez vlivu na správnost závěrů žalované zůstává i žalobcův argument, že žalovaná nezohlednila, že až zahájením řízení o správním vyhoštění byl žalobce poprvé informován o své právně zcela neudržitelné situaci a nemožnosti jakékoli dlouhodobé pobytové perspektivy v celém schengenském prostoru, čímž se mu dostalo nezanedbatelného varování, jež jej s největší pravděpodobností odradí od dalšího porušování právního režimu schengenského prostoru, a to již z toho důvodu, že by to pro něj mohlo mít trestněprávní následky a nadobro mu znemožnit budoucí snahy o legální (pracovní) pobyt v Německu. Soud je přesvědčen o tom, že výše popsané a žalovanou hodnocené důvody jsou zcela dostačující pro zajištění žalobce, přičemž namítaný efekt oznámení o zahájení řízení o správním vyhoštění nelze podle názoru soudu přeceňovat, když sám žalobce i po tomto oznámení zopakoval svůj záměr odcestovat do Německa a najít si tam práci.

23. Žalobci lze přisvědčit v jeho úvahách týkajících se implementace čl. 15 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/115/ES ze dne 16. prosince 2008, o společných normách a postupech v členských státech při navracení neoprávněně pobývajících státních příslušníků třetích zemí a rovněž v jeho odkazech na relevantní judikaturu Nejvyššího správního soudu, nicméně skutkové okolnosti žalobcova případu absolutně vylučují možnost uložení zvláštních opatření za účelem vycestování a při splnění podmínek § 124 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců lze zajištění žalobce žalobou napadeným rozhodnutím považovat za zcela legitimní.

24. Tvrzení žalobce, že nevyjádřil úmysl nespolupracovat s českými orgány nelze popřít, neboť žalované skutečně poskytl součinnost při svém výslechu a na pokládané otázky se snažil odpovědět. Je však otázkou, do jaké míry byla tato spolupráce ovlivněna žalobcovým uvědoměním si situace, že pasivitou své šance na setrvání na území Evropské unie nezvýší. Žalobce ostatně ani nemusel uvést své skutečné osobní údaje, neboť tyto nebylo možné porovnat s žádným oficiálním dokladem, když žalobce žádným nedisponoval. Podle názoru soudu navíc samotná součinnost při výslechu nemůže odstranit existující pochybnosti o žalobcově věrohodnosti a zároveň nemůže nic změnit na tom, že žalobce nemá v České republice kam se uchýlit, což vylučuje možnost aplikace § 123b odst. 1 písm. a) nebo c) zákona o pobytu cizinců.

25. Namítá-li žalobce, že samotná skutečnost, že přicestoval do České republiky a několik hodin se tu nelegálně zdržoval, nemůže být důvodem pro aplikaci institutu zasahujícího do základního práva žalobce na osobní svobodu natolik, jako je tomu v případě zajištění podle § 124 odst. 1 zákona o pobytu cizinců, soud je nucen zopakovat, že důvodem zajištění žalobce nebyla pouze tato skutečnost. Jak již soud vysvětlil výše, žalovaná vzala v potaz veškeré skutkové okolnosti případu, zejména přihlédla k neexistenci jakýchkoli vazeb žalobce k České republice a k jím deklarovanému cíli získat práci v Německu. Tyto skutečnosti pak podle názoru soudu naprosto dostatečně odůvodňují závěr o nedostatečnosti zvláštních opatření v případě žalobce. Odkaz na rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 5 Azs 294/2016 není podle názoru soudu vzhledem k okolnostem případu přiléhavý a v uvedeném kontextu nelze přisvědčit ani tomu, že žalovaná nedostála své povinnosti přihlédnout k míře závažnosti protiprávního jednání, kterého se žalobce dopustil.

26. K argumentaci žalobce, že je dospělou osobou, která je schopna si zajistit legální cestu do Evropské unie a rumunské pracovní vízum, a proto nelze očekávat, že by si nedokázal opatřit prostředky i na dočasný pobyt na území České republiky až do doby svého vycestování do Vietnamu, soud připomíná, že cestu a pracovní vízum zprostředkovala žalobci agentura VIET THANG a zaplatili je jeho rodiče. Žalobce naopak následně odevzdal svůj cestovní doklad neznámé osobě a za pomoci převaděčů cestoval přes několik států Evropské unie, aniž by věděl, kudy cestoval nebo jaká je identita převaděčů. Soudu se proto jeví poněkud absurdní, že se žalobce odvolává právě na své schopnosti zajistit si cestu do Rumunska, kterou reálně zajišťovala agentura, při níž žalobce přišel o cestovní doklady a jejíž smysl následně popřel tím, že nelegálně odcestoval do Německa.

27. Soud dodává, že měl-li žalobce na mysli složení finanční záruky, zákon o pobytu cizinců počítá s tím, že tuto záruku mohou složit pouze konkrétně určené osoby, což je ovšem u žalobce, který potřebnou hotovostí nedisponoval a podle svého vyjádření v Evropské unii nikoho neměl, prakticky vyloučeno. Složení záruky má navíc nahrazovat rozhodnutí o zajištění, tudíž musí být prostředky složeny ve stejně krátké lhůtě, v níž musí žalovaná rozhodnout. Pokud se mělo jednat o způsob jak si opatřit prostředky pro život na území České republiky v režimu uloženého zvláštního opatření, soud zdůrazňuje, že celkové okolnosti případu žalobce užití tohoto institutu jednoznačně vylučují, a proto je otázka finančního zajištění v tomto směru naprosto irelevantní. Zároveň nelze opomíjet, že žalobce nedisponuje platným cestovním dokladem a vízem, tudíž by nemohl legálně pobývat na území České republiky, i kdyby získal prostředky na krátkodobé ubytování, ani Evropskou unii legálně opustit, i kdyby na to měl dostatek finančních prostředků. Žalovaná coby správní orgán přitom není oprávněna dopustit, aby se po území České republiky (schengenského prostoru) pohybovaly osoby, které nedisponují platným cestovním dokladem a vízem, tudíž jsou veškeré úvahy žalobce ohledně možnosti užití zvláštních opatření za účelem vycestování zcela irelevantní, když tato opatření ze všech výše uvedených důvodů nejsou prakticky realizovatelná.

28. S ohledem na výše uvedené soud uzavírá, že neshledal namítaná porušení právních předpisů a napadené rozhodnutí považuje za dostatečně odůvodněné (tudíž přezkoumatelné) i zákonné. Soud tedy v mezích žalobních bodů vyhodnotil žalobu jako zcela nedůvodnou, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

29. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 60 odst. 1 věty první s. ř. s. Žalobce neměl ve věci úspěch a žalovaná, jíž nad rámec běžné úřední činnosti žádné náklady nevznikly, ani náhradu nákladů řízení nepožadovala, proto soud vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

30. Právnímu zástupci žalobce Mgr. Jindřichu Lechovskému, advokátovi, který byl žalobci ustanoven usnesením zdejšího soudu ze dne 17. 12. 2018, č. j. 41 A 19/2018-21, přiznal soud podle § 35 odst. 9 s. ř. s. odměnu za zastupování žalobce a náhradu hotových výdajů v celkové výši 8 228 Kč. Tato částka se skládá z částky 6 200 Kč za dva úkony právní služby po 3 100 Kč podle § 7, § 9 odst. 4 písm. d) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „AT“), [převzetí a příprava zastoupení – § 11 odst. 1 písm. b) AT, doplnění žaloby – § 11 odst. 1 písm. d) AT]; z částky 600 Kč za dva s tím související režijní paušály po 300 Kč podle § 13 odst. 1 a 3 AT a z částky 1 428 Kč představující 21% DPH za poskytnuté právní služby, kterou je právní zástupce žalobce povinen podle zvláštního právního předpisu odvést z odměny za zastupování a náhrad, jež byly vyjmenovány. Tato částka bude vyplacena z účtu Krajského soudu v Ústí nad Labem do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Poučení