41 A 24/2025–63

Rubrum

Krajský soud v Brně rozhodl samosoudcem Martinem Kopou v právní věci žalobce: L. T. S. X zastoupen advokátem Mgr. Petrem Václavkem Opletalova 25, 110 00 Praha 1 proti žalovanému: Ministerstvo vnitra Nad Štolou 936/3, 170 00 Praha 7 v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 1. 9. 2025, čj. OAM–19394–30/ZM–2025, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 1. 9. 2025, čj. OAM–19394–30/ZM–2025, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 25 414,58 Kč k rukám jeho zástupce Mgr. Petra Václavka, advokáta, do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

I. Podstata věci

1. Žalobce podal žádost o prodloužení platnosti jeho zaměstnanecké karty. Žalovaný mu však nevyhověl. Žalobce totiž v roce 2023 spáchal trestný čin. Napadl policistu, který právě prováděl služební zákrok proti jeho bratrovi. Žalovaný si nicméně v řízení o žalobcově žádosti nezjistil dostatečně skutkový stav. Zejména pokud jde o nejlepší zájem žalobcových dětí. Nevzal také v potaz všechna relevantní kritéria pro posouzení přiměřenosti svého rozhodnutí vůči žalobcovu soukromému a rodinnému životu. Neprodloužení žalobcovy zaměstnanecké karty by totiž automaticky vedlo k zániku pobytového oprávnění jeho dětí a manželky. Proto soud rozhodnutí žalovaného zrušil a uložil mu zmíněné vady v dalším řízení napravit.

II. Rozhodnutí žalovaného a související skutkové okolnosti

2. Rozhodnutím ze dne 1. 9. 2025, čj. OAM–19394–30/ZM–2025, žalovaný zamítnul žádost žalobce o prodloužení platnosti zaměstnanecké karty („rozhodnutí žalovaného“). Po podání žádostí totiž zjistil z výpisu z evidence Rejstříku trestů, že žalobce byl odsouzen za přečin násilí proti úřední osobě [§ 325 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku] a přečin výtržnictví [§ 358 odst. 1 trestního zákoníku]. Městský soud v Brně mu rozsudkem z července 2024 uložil úhrnný trest odnětí svobody na 10 měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu 18 měsíců. Odvolání žalobce poté v říjnu 2024 zamítnul Krajský soud v Brně.

3. Žalobce konkrétně 22. 4. 2023 v době okolo 11. hodiny večerní na brněnské Křehlíkově ulici po předchozím požití alkoholických nápojů a za přítomnosti dalších přibližně padesáti osob fyzicky napadl službu konajícího policistu, který právě prováděl služební zákrok vůči bratrovi žalobce. Žalobce skočil policistovi na záda a pravou rukou sevřenou v pěst ho udeřil na pravou stranu brady. Poté ho obejmul pravou rukou kolem krku, chytil ho do tzv. kravaty a zavěsil se na něj celou svou vahou. Tím ho začal škrtit. Další policisté hned žalobce z napadeného policisty strhli, zpacifikovali ho a nasadili mu služební pouta. Žalobce policistovi způsobil zhmoždění obličeje v oblasti brady a podvrtnutí krční páteře. Tato zranění si vyžádala ošetření u lékaře s nutností nošení krčního límce a vystavení pracovní neschopnosti v období od 23. 4. 2023 do 5. 5. 2023.

4. Žalobce v řízení o jeho žádosti o prodloužení zaměstnanecké karty namítal, že byl až do daného incidentu bezúhonný. Šlo o velký exces z jeho obvyklého chování. Upřímně ji litoval. Samotné trestní řízení na něj mělo významný výchovný účinek. Ve zkušební době se chová řádně a soustředí se zejména na svůj rodinný život. Nepředstavuje tedy ohrožení pro některý ze základních zájmů společnosti.

5. Neprodloužení platnosti zaměstnanecké karty by navíc neodpovídalo nejlepšímu zájmu jeho dětí, které tu chodí do školy. Žalovaný i přes povědomí o rodinné situaci žalobce rezignoval na bližší zjištění skutkového stavu. Neprovedl žádné dokazování směřující k objasnění faktického dopadu zrušení pobytového oprávnění na život žalobce a jeho nejbližších rodinných příslušníků. Žalobce proto navrhoval, aby je žalovaný vyslechl. Kromě toho navrhoval, aby si žalovaný opatřil stanovisko orgánu sociálně–právní ochrany dětí („OSPOD“) k posouzení nejlepšího zájmu dětí. Neprodloužení zaměstnanecké karty by vedlo k nepřiměřenému zásahu do práva žalobce a jeho rodiny na respektování soukromého a rodinného života.

6. Žalovaný ve svém rozhodnutí pozitivně hodnotil, že žalobce aktuálně vede řádný rodinný život. Neshodl se s ním ale v hodnocení závažnosti spáchaného trestného činu. Násilí proti policistovi, které si navíc vyžádalo lékařské ošetření a téměř dvoutýdenní pracovní neschopnost s nošením krčního límce, je chováním závažně ohrožujícím zájmy společnosti. Žalobce toho podle žalovaného lituje účelově. Trestnímu soudu nesděloval celou pravdu a také se poté odvolal. Nelze u něj tedy hovořit o respektu vůči úředním osobám a či soudnímu systému.

7. Žalovaný vyšel z toho, že v případě neprodloužení doby platnosti zaměstnanecké karty žalobce přijdou o pobytová oprávnění i jeho dvě nezletilé děti a jeho současná manželka. Byl nicméně přesvědčený, že si v rámci vlastní úřední činnosti dostatečně zjistil skutkový stav rodinných vazeb žalobce. Plně si uvědomoval tyto faktické dopady zrušení pobytového oprávnění žalobce na jeho nejbližší rodinné příslušníky. Nepovažoval však za potřebné v této souvislosti provést požadované výslechy nebo si opatřit stanovisko OSPOD.

8. Obě nezletilé děti žalobce, které se narodily X v X, tam se svojí matkou žily od narození téměř osm let, tj. v období, které je velmi důležité pro formování osobnosti. V Česku pak strávily téměř tři roky. Oproti osmi letům života se svou matkou ve Vietnamu si tu proto nestačily vytvořit tak silné citové, společenské a kulturní vazby, už jen s ohledem na odlišnosti asijského a evropského způsobu života. Jejich matka tu pak žije necelý rok a půl oproti téměř čtyřiceti rokům života ve Vietnamu. Mají tedy naopak silné vazby na zemi jejich původu. Žalobcova manželka tam má rodiče a tři sourozence.

9. Provedení výslechů dotčených osob a stanovisko OSPOD jsou podle žalovaného vhodné v závažnějších případech, např. jde–li o hrozící týrání dítěte či vytržení dítěte z jeho dosavadního evropského způsobu života a pokusu o jeho začlenění do asijské kultury. V tomto případě však nic takového nehrozí. Sám žalobce hovoří o pevném rodinném zázemí. Sebe a manželku popisuje spolupracující a milující rodiče. V důsledku spáchaných trestných činů se manželé spolu se svými dětmi vrátí do země svého původu, kde jednak všichni strávili převážnou část svých životů, a jednak zde mají silné rodinné vazby. Nejvyšší zájem dětí v podobě pokračujícího pevného rodinného zázemí, spolupracujících a milujících rodičů tak zůstane zachován.

10. Co se nepřiměřeného zásahu do práva na respektování soukromého a rodinného života týče, tak žalovaný kromě již výše uvedených skutečností uvedl, že tu rodina žalobce žije v podnájmu. Nevlastní tedy nemovitost pro své ubytování v České republice, která by vyžadovala jejich osobní starost. Zdravotní stav účastníka řízení je dobrý. Je schopný práce. Zaměstnaneckou kartu získal pro výkon práce řidiče osobních a malých dodávkových automobilů. Je v produktivním věku. V případě návratu do Vietnamu tedy není jeho věk omezujícím kritériem pro získání zaměstnání či provozování samostatné výdělečné činnosti. Otec a matka žalobcovy manželky jsou farmáři a její tři sourozenci podnikatelé. Zapojení se do pracovního procesu v zemi původu by tedy pro žalobce a jeho manželku nemělo být žádným problémem. Dopad rozhodnutí žalovaného do soukromého života účastníka řízení, jeho manželky a nezletilých dětí je z těchto důvodů přiměřený.

11. V souvislosti s omezovanou ekonomickou migrací z Vietnamu a případným obtížnějším získáním nového pobytového oprávnění v Česku žalovaný uvádí, že zájmem našeho státu není vystavovat své občany – a v tomto případě dokonce službu konající úřední osobu – riziku vysoce závažné trestné činnosti ve formě fyzického násilí. Stejně tak není v souvislosti s pobytovým oprávněním v podobě zaměstnanecké karty účelem zatěžovat policii a soudnictví. Práci žalobce může vykonávat kterákoliv osoba s příslušným řidičským oprávněním, ať již se jedná o občana Česka či cizince. Jednání žalobce tedy podle žalovaného jednoznačně naplňuje předpoklady pro neprodloužení doby platnosti zaměstnanecké karty podle § 44a odst. 11 ve spojení s § 46e odst. 1 a dále ve spojení s § 37 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců.

III. Žaloba a vyjádření žalovaného

12. Žalobce namítá, že žalovaný dostatečně nezjistil skutkový stav jeho o soukromém a rodinném životě i nejlepším zájmu jeho nezletilých dětí. Odmítl navržené důkazy, přestože směřovaly k posouzení intenzity zásahu do práva na respektování soukromého a rodinného života. Jejich odmítnutí nestálo na racionálních důvodech. Žalovaný měl posoudit přiměřenost dopadu do soukromého a rodinného života, protože tuto povinnost přímo ukládá čl. 8 Evropské úmluvy o lidských právech. Žalobce v řízení před žalovaným výslovně popsal rodinné vazby, školní docházku dětí a jejich integraci. Označil důkazy, které měly tyto skutečnosti doložit. Přesto žalovaný pominul individuální posouzení věci. Soustředil se jen na existenci pravomocného odsouzení, aniž by zohlednil dobu od spáchání činu, povahu přečinu či bezúhonnost před deliktem.

13. Jádrem sporu není samotné pravomocné odsouzení, ale přiměřenost a dopad neprodloužení zaměstnanecké karty do rodinného života žalobce. Bez zjištění okolností jeho rodinného života nelze vůbec vážit, zda neprodloužení zaměstnanecké karty představuje přiměřený zásah. Žalovaný zůstal u samotného odsouzení a abstraktně dovodil, že zásah je přiměřený, aniž by vysvětlil, proč konkrétní polehčující okolnosti nepřeváží. Tím podle žalobce neprovedl reálný test proporcionality. Žalovaný bagatelizoval dopady do rodinného života poukazem na pracovní uplatnění rodičů ve Vietnamu, aniž by zjistil skutečné citové vazby, závislost dětí na otci a rozsah péče či školní docházku a míru integrace dětí v českém prostředí. Neshromáždil informace nad rámec vyjádření žalobce a neměl žádný podklad pro závěr, že žalobcův rodinný život lze přenést do země původu bez zásadní újmy. Taková argumentace obchází požadavek individuálního posouzení.

14. Zvláštní důraz žalobce klade na následky neprodloužení zaměstnanecké karty: ztrátu fikce pobytu a pracovního oprávnění, propadnutí možnosti žádat o trvalý pobyt a ztrátu postavení nositele rodinného sloučení pro manželku a děti. Rodina prakticky ztratí možnost alternativní legalizace z Česka i z Vietnamu, protože vláda limituje možnost podání žádostí na zastupitelském úřadu.

15. Žalobce poté navázal argumentací o nejlepším zájmu nezletilých podle čl. 3 Úmluvy o právech dítěte. Žalovaný měl povinnost tento zájem definovat a učinit jej středobodem svých úvah, zejména pokud věděl, že děti ve věku 10 let žijí v Česku, chodí zde do školy a jejich pobyty se odvíjejí od pobytu rodičů. Žalovaný zpochybnil integraci dětí bez dokazování a nedal váhu jejich emoční a materiální závislosti na otci. Tím opět selhal v testu proporcionality.

16. Proti paušální tezí, že zásah „si žalobce způsobil sám“ svým deliktem, žalobce staví judikaturu, z níž plyne, že mechanické použití argumentu „měl vědět, co riskuje“ by vedlo k tomu, že by ochrana i nejintenzivnějších rodinných vazeb a zájmů dětí nikdy nemohla převážit. Tento přístup by vyprázdnil požadavek individuálního vážení a učinil by z existence odsouzení jediný a vždy rozhodný faktor. I přes spáchaný přečin a podmíněný trest je třeba zohlednit dosavadní bezúhonnost žalobce, jeho chování ve zkušební době, délku pobytu, integraci rodiny a nemožnost reemigrace za stávajících vízových kvót. Žalovaný však neřešil reálný dopad na děti, jejich školu, jazyk, sociální vazby ani na dlouhodobé možnosti návratu do Česka při platných kvótách.

17. Žalovaný nad rámec toho, co se uvádí již v jeho rozhodnutí, upozornil, že se žalobce dopustil podvodu už při první žádosti o pobyt, protože tehdy žil s jinou ženou, s níž má děti. To podle žalovaného ukazuje na jeho vztah k právním předpisům. Podle žalovaného nebylo jeho povinností vyhledávat další důkazy, pokud žalobce neuvedl konkrétní skutečnosti ani nenavrhl důkazy, které by prokazovaly nepřiměřenost zásahu. Návrh výslechů žalovaný považuje za nekonkrétní, protože žalobce neuvedl, co by měly prokázat.

18. Rozhodnutí o neprodloužení karty navíc neukládá žalobci povinnost vycestovat ani zákaz pobytu. Jakmile bude odsouzení zahlazeno, tak může žalobce požádat o pobyt znovu. Podle žalovaného tedy jeho rozhodnutí neznamená trvalou ztrátu možnosti pobytu ani výdělečné činnosti. Rozhodnutí má dopad na rodinný život, který je ale přiměřený vzhledem k závažnosti trestné činnosti. V řízení o žádosti je na žadateli, aby tvrdil a prokazoval skutečnosti svědčící o nepřiměřenosti zásahu.

19. K otázce nejlepšího zájmu dítěte žalovaný uvádí, že o něj primárně mají dbát rodiče. Pokud žalobce svým jednáním ohrozil soužití s dětmi, není úkolem správního orgánu vytvářet podmínky pro nápravu. Podle žalovaného se jedná o řízení, kde není povinnost přihlížet k zájmu dítěte, ledaže to stanoví zákon. Přesto žalovaný zohlednil věk dětí i jejich vazby na Česko. Konstatoval ovšem, že jsou relativně slabé, protože děti do svých osmi let žily ve Vietnamu. Žalobce neuvedl žádné zdravotní problémy ani zvláštní závislost dětí na jeho osobě. Dopadu do rodinného života se tedy žalovaný věnoval v rozsahu, který umožňuje přezkum. Žalobce netvrdil žádné konkrétní skutečnosti, které by vyžadovaly další šetření. Nebyl tu prostor pro uvážení, zda žádosti vyhovět, protože zákon jasně stanoví, že odsouzení za úmyslný trestný čin je pro takové rozhodnutí překážkou.

IV. Jednání ve věci

20. Dne 26. 11. 2025 se ve věci konalo jednání. Zástupce žalobce při jednání poukázal na čerstvý rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 11. 2025, čj. 9 Azs 133/2025–30 („listopadový rozsudek devátého senátu“). Podle něj je třeba nejlepší zájem dítěte vymezit a posuzovat, i pokud žadatel zůstane v tomto aspektu věci zcela nečinný. Tím spíše se měl nejlepším zájmem dítěte zabývat žalovaný, protože žalobce navrhoval v tomto směru důkazy. Žalovaný měl dopřát sluchu nejen žalobci, ale měl zprostředkovat, aby se k řízení mohly vyjádřit i jeho děti. Nebo měl vyslechnout oba pečující rodiče, tj. žalobce a jeho manželku.

21. Podle rozsudku devátého senátu navíc žalovaný „[p]ovinnosti posoudit nejlepší zájem dítěte nedostojí tím, že do odůvodnění rozhodnutí vždy zahrne obsáhlé obecné úvahy o tom, jak výjimečně může toto hlediska převážit nad veřejným zájmem na zrušení platnosti povolení k dlouhodobému pobytu, nýbrž srozumitelným vyjádřením příslušných skutkových zjištění vztahujících se k nezletilému dítěti a jejich následným posouzením.“ Žalovaný ignoroval skutečný skutkový stav, který vůbec nezjistil. Podle zástupce žalobce měl zjišťovat, jaký bude mít jeho negativní rozhodnutí vliv na jejich vzdělávání, protože začaly plnit povinnou školní docházku, jak budou moci pokračovat ve Vietnamu, zda tady mají nějaké zájmy či kulturní aktivity, které by třeba nebylo možné provozovat ve Vietnamu, zda tu mají kamarády, a jaký dopad by na ně mělo, že by přišly o veškeré známé apod. Byť žalovaný je toho názoru, že tu děti žalobce nežijí dlouhou dobu, tak z jejich hlediska jde o třetinu, resp. čtvrtinu života.

22. Nelze pak automaticky říct, že spáchaný trestný čin se rovná zániku pobytového oprávnění. Žalovaný přecenil závažnosti žalobcova jednání. Trestní soud shledal, že nedošlo k újmě na zdraví, která by byla trestněprávně relevantní. Poškozený policista navštívil lékaře kvůli potvrzení pracovní neschopnosti, ale i když dostal „límec“, tak mu to nebránilo v obvyklém způsobu života. Navíc šlo podle trestního soudu o „zoufalý pokus/útok s minimální možností úspěchu“, což ohodnotil velmi nízkým trestem. To odráží nízkou společenskou závažnost spáchaného trestného činu. Oba trestné činy mají také nízkou horní hranici trestní sazby. Bratr žalobce, který celý konflikt inicioval, byl postižen jen v přestupkovém řízení. Je třeba se zabývat tím, jak ten útok probíhal a jaký měl následek. Žalobce bránil svého bratra povaleného na zem. To může správní orgán posuzovat sám, nebude–li to v rozporu s výrokem trestního rozsudku. A může to hodnotit i soud v tomto řízení.

23. Sám žalobce při jednání soudu uvedl, že trestného činu velice lituje. Je to poprvé, co něco udělal. Ani dopravní přestupek doposud nespáchal. Jeho bratr se dopustil výtržnictví a žalobce ho chtěl jen bránit. Proto žádá, aby tu mohl zůstat se svojí rodinou kvůli učení a práci. Vše to má velký vliv na jeho pobytové doklady. Rodina je tu na sloučení rodiny s ním. Každé tři měsíce teď musí chodit k žalovanému na prodloužení štítku. Pokud jeho pobyt špatně dopadne, tak to bude mít velký vliv na učení jeho dětí. Už po příjezdu měly jeden rok zpoždění a syn navíc musel kvůli rozdílům opakovat ročník. Systém ve Vietnamu je jiný, po návratu nezvládnutelný. Žalobce vůbec neví, jak by se to po čtyřech letech školní docházky v Česku po návratu do Vietnamu dalo vyřešit. Celá rodina je pod velkým tlakem.

24. Zástupce žalovaného uvedl, že si je vědom dopadů rozhodnutí do soukromého a rodinného života žalobce. Intenzita závažnosti trestného činu žalobce je ale velmi vysoká. Podle výpisu z trestního rejstříku má žalobce zkušební dobu do 17. 4. 2026. Žalovaný tedy musel přistoupit k zamítnutí žalobcovy žádosti. Pokud jde o listopadový rozsudek devátého senátu, tak o něm žalovaný ví. Ale jedná se podle něj o ojedinělý právní názor, nikoliv většinový názor Nejvyššího správního soudu. Podle převažující judikatury platí, že pokud je intenzita trestného činu vysoká, pak nejlepší zájem dítěte není „trumfovou kartou“ vedoucí k pozitivnímu rozhodnutí o žádosti. Rozhodnutí žalovaného navíc časově předchází tomuto rozsudku. Zákonodárce pro případy cizinců, kteří zde spáchají trestný čin, poměřil závažnost veřejného zájmu, a proto do zákona vložil spáchání trestného jako důvod zamítnutí zaměstnanecké karty, oproti cizincům, kteří tu nic nespáchali a čerpají tu pobytové bonusy. Je třeba se ptát, proč by tyto bonusy měli čerpat cizinci, kteří tu páchají trestnou činnost v podobě napadení policisty.

25. Pokud jde o rodinu žalobce, tak tu pobývají velice krátce. Žalobcova manželka teprve od května 2024. Zásah v podobě návratu do země původu by proto byl minimální. V případě dětí sice bude návrat do vietnamského vzdělávacího systému těžší, nicméně tam strávily podstatnou část svého života. Kromě dědy a strýce tam mají veškeré příbuzenstvo, které jim může pomoci. Ačkoliv to nebylo zákonnou povinností, tak žalovaný – vědom si čl. 8 Evropské úmluvy o lidských právech – k hodnocení dopadů do soukromého a rodinného života přistoupil. Zástupce žalovaného také odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 14. 4. 2020, sp. zn. IV. ÚS 950/19 („nález IV. ÚS 950/19“), podle kterého z hlediska dopadů na dítě jde o kategorii případů, u které není zásadně povinností rozhodujícího orgánu přihlížet k nejlepšímu zájmu dítěte, s výjimkou případů, ve kterých pozitivní právní úprava výslovně s ochranou zájmů dítěte počítá.

26. Podle zástupce žalovaného k posouzení nejlepšího zájmu žalobcových dětí reálně došlo. Soud se ho ovšem ptal, kde přesně to v rozhodnutí žalovaného hledat, protože v něm viděl jen některé obecné pasáže. Zástupce žalovaného odkázal na pasáž na přelomu str. 4 a 5 rozhodnutí žalovaného, kde jeho kolegové hodnotili věk dětí. Soud zmínil, že při vyjádření k podkladům žalobce upozorňoval na školní docházku dětí, kterou zohledněnou v rozhodnutí neviděl a chtěl dát žalovanému příležitost vysvětlit, zda ji třeba nepokrývá nějaký obecnější argument uvedený v rozhodnutí. Zástupce žalovaného odkázal na zmínku o zpětném začlenění do asijské kultury, ale uznal, že zohlednění školní docházky v rozhodnutí žalovaného nevidí. Zmiňuje se tam ale délka pobytu a zachování vztahu s rodiči.

27. Zástupce žalobce ještě k listopadovému rozsudku devátého senátu uvedl, že v něm řešené věci šlo o dlouhodobý pobyt za účelem sloučení rodiny, což je pobyt odvozený. Pokud tedy ten člověk měl děti, tak se jejich pobyty neodvozovaly přímo od něj, ale od někoho dalšího. I kdyby tedy u něj došlo ke zrušení dlouhodobého pobytu za účelem sloučení rodiny, tak by ty děti měly možnost „přesedlat“ z jedné „vazební“ osoby na druhou. Ve věci žalobce by však důsledek zrušení žalobcova pobytového oprávnění byl diametrálně závažnější, protože by automaticky zaniklo i dětem.

28. Kromě toho zástupce žalobce dodával, že nelze vycházet pouze z právní kvalifikace skutku, ale je třeba se zabývat i dalšími okolnostmi spáchání trestného činu. Pokud by žalobce jednal (byť v nepřímém úmyslu – způsobit újmu na zdraví, tak by se to kvalifikoval podle § 325 odst. 2 písm. b) trestního zákoníku s úplně jinou trestní sazbou, protože by šlo o závažnější jednání. Nejednalo se o nějaký extrémně závažný útok. Šlo o exces z řádného života, což také žalovaný nezohlednil. Od spáchání trestného činu navíc uběhla velmi dlouhá doba (dva a půl roku). Kdyby trestní soud postupoval rychleji, tak by žalobce už hypoteticky mohl mít odsouzení zahlazené. Žije každopádně řádným způsobem, a proto je tu snížený zájem státu na tom, aby neměl pobytové oprávnění.

29. Soud ještě dal účastníkům možnost zareagovat na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 10. 2025, čj. 9 Azs 95/2025–20 („říjnový rozsudek devátého senátu“). Podle něj se v řízení o zrušení platnosti zaměstnanecké karty z důvodu pravomocného odsouzení za úmyslný trestný čin, žalovaný musí zabývat námitkou nepřiměřených dopadů do soukromého a rodinného života cizince přímo na základě čl. 8 Evropské úmluvy o lidských právech. Námitka může spočívat také v tvrzení, že nemožnost výdělečné činnosti cizince v Česku bude mít vliv na finanční situaci jeho rodiny v zemi původu, včetně jeho nezletilého dítěte. Tento faktický dopad rozhodnutí ovšem nezakládá, nestanoví–li zákon jinak, povinnost zabývat se nejlepším zájmem dítěte ve smyslu čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte.

30. Podle zástupce žalobce nejsou závěry tohoto rozsudku v rozporu s tím, co dříve žalující strana uváděla. Jde tu o nemožnost živit děti v zemi původu a onu kategorizaci podle nálezu IV. ÚS 950/19. Soud takovou situaci kategorizuje pod čl. 8 Evropské úmluvy o lidských právech a ne pod čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte. Zástupce žalovaného dodal, že správní soudy nemohou přehodnocovat závěry trestních soudů. Žalovaný na základě zákona o pobytu cizinců a na pomyslné misce vah vážil dotčené zájmy a jejich intenzitu. Dospěl k tomu, že by tu neměli pobývat cizinci jako žalobce.

31. Zástupce žalobce zareagoval, že je třeba vždy posuzovat konkrétní okolnosti. A odkázal například na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Üner proti Nizozemsku (rozsudek velkého senátu, 18. 10. 2006, č. 46410/99; „rozsudek Üner“), který se týkal čl. 8 Evropské úmluvy o lidských právech. Štrasburský soud v něm nevyloučil, aby právo na respektování soukromého a rodinného života převážilo i v případě závažného trestného činu, jakým je zabití.

32. Soud neprováděl žádné dokazování. V konečném návrhu zástupce žalobce znovu zdůraznil význam nejlepšího zájmu dítěte, který žalovaný nezkoumal. Nelze opomenout ani ztracený čas a úsilí při integraci v Česku. Ztráta pro žalobce by byla významná. Podle zástupce žalovaného ovšem došlo v určité minimalizované podobě k posouzení zásahu do soukromého a rodinného života nejen žalobce, ale i jeho nejbližších, kteří jsou v Česku. Žalobce si měl v době páchání úmyslného trestného činu uvědomit, jaké následky to bude mít jak pro něj, tak pro jeho příbuzné.

V. Posouzení věci

33. Žaloba je důvodná.

34. Žalovaný podle soudu k věci přistoupil tak, jako by trestný čin spáchaný žalobcem byl pomyslným „esem“, jehož spáchání bez dalšího automaticky vede k zamítnutí žádosti o prodloužení doby platnosti zaměstnanecké karty. Tak jednoduché to ovšem podle práva není. Žalovaný podcenil otázku, zda a jak zohlednit nejlepší zájmy dětí žalobce, resp. jestli je přiměřený výsledný zásah do soukromého a rodinného života žalobce.

35. Podpůrně tu lze odkázat například na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 10. 2023, čj. 10 Azs 234/2023–51. V něm Nejvyšší správní soud vysvětlil, že (body 11–15): „

11. Při rušení (neprodloužení) povolení k dlouhodobému pobytu (mj. ve formě zaměstnanecké karty) zákon výslovně nepočítá s posuzováním přiměřenosti dopadů rozhodnutí do soukromého a rodinného života v případech, kdy cizinec spáchal úmyslný trestný čin (§ 37 odst. 1 zákona o pobytu cizinců). NSS ovšem už dříve zdůraznil, že nutnost takového posuzování plyne přímo z čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jestliže cizinec konkrétně namítá dopad negativního rozhodnutí do svého soukromého a rodinného života (…). [12] (…) správní orgány (i soud) musejí v takových případech vzít v úvahu kromě existence odsouzení i další trestněprávně významné okolnosti (například uložený trest, rozsah způsobené škody, tendenci k opakování trestné činnosti či chování cizince v době po odsouzení). Dále je třeba hodnotit, zda je přiměřené neprodloužit povolení k dlouhodobému pobytu s ohledem na skutečnosti, jako je délka pobytu cizince na území, věk, zdravotní stav, rodinné a ekonomické poměry, společenská a kulturní integrace v hostitelském státě či intenzita vazeb na zemi původu. To vše ovšem jen za situace, kdy cizinec povahu zásahu do svého soukromého a rodinného života upřesní a kdy takto konkrétně vyargumentovaná nepřiměřenost dopadů rozhodnutí do jeho soukromého či rodinného života není na prvý pohled nemyslitelná (…). Je na žadateli o prodloužení povolení k dlouhodobému pobytu (zaměstnanecké karty), aby správnímu orgánu sdělil veškeré skutečnosti týkající se jeho soukromého a rodinného života: právě na žadateli totiž leží břemeno tvrzení (a primárně i břemeno důkazní).

13. Od správního orgánu lze však žádat zvýšenou aktivitu při zjišťování skutkových okolností tehdy, jde–li (také) o zájem nezletilého dítěte (…). Podle Úmluvy o právech dítěte totiž musí být zájem dítěte předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí. ESLP přenáší hledisko nejlepšího zájmu dítěte (…) i do posuzování zásahů do rodinného života cizinců (…). ESLP tomuto hledisku přisuzuje zásadní procesní význam: posuzuje, zda příslušné správní orgány a soudy věnovaly dostatečnou pozornost hledání spravedlivé rovnováhy mezi nejlepším zájmem dítěte, který jsou povinny v konkrétní věci definovat, a případným konkurujícím veřejným zájmem; a zda tuto úvahu ve svých rozhodnutích dostatečně a přezkoumatelně vyjádřily (…).

14. Jen proto, že je cizinec rodičem nezletilých dětí, ovšem nelze dospět k závěru, že dopady jakéhokoli negativního rozhodnutí o jeho pobytovém statusu jsou nepřiměřené. Zájem nezletilých dětí je sice důležitý pro úvahu o přiměřenosti rozhodnutí vzhledem k soukromému a rodinnému životu cizince; kritérium nejlepšího zájmu dítěte je však jen jedním z vícera zájmů, které je potřeba zvažovat (…). Účelem řízení v pobytových či azylových věcech, týkají–li se rodiče, totiž není přímo upravit práva či povinnosti jeho nezletilého dítěte. Hledisko nejlepšího zájmu tedy není rozhodujícím či zásadním kritériem; přesto je ale jedním z vícero významných kritérií (…).

15. K tomu, aby bylo možno zájem nezletilého dítěte učinit jedním z kritérií při rozhodování o pobytovém statusu jeho rodiče, je potřeba tento zájem nejprve vymezit. Je tedy nutné o dítěti získat informace, jinak řečeno, ve vztahu k němu dostatečně zjistit skutkový stav. A to i tehdy, zůstávají–li tvrzení rodiče–cizince jenom v obecné rovině (…). Základním nástrojem k dostatečnému zjištění skutkového stavu je výslech cizince a druhého rodiče nezletilých dětí (…). Vyžádat si lze i stanovisko orgánu sociálně–právní ochrany dětí a zvážit lze (mimo jiné s ohledem na čl. 12 Úmluvy o právech dítěte) i citlivě vedený výslech nezletilých dětí (…).“ 36. Na tyto obecné a dávno ustálené právní principy pak podle soudu navazuje i listopadový rozsudek devátého senátu. Ten proto nepředstavuje žádný exces, jak jej označil zástupce žalovaného. Není přemrštěným jeho požadavek, aby si žalovaný zjišťoval, jakým způsobem se případné rozhodnutí o zrušení platnosti povolení k dlouhodobému pobytu cizince promítne do života jeho dítěte, které pobývá v Česku. Teprve tato zjištění by mu totiž opravdu umožnila vymezit nejlepší zájem dítěte. Jeho řádné vymezení je nezbytným předpokladem toho, aby jej bylo možné zohlednit při rozhodování o zrušení platnosti uvedeného povolení. A jak Nejvyšší správní soud již dlouho doporučuje, základním nástrojem k dostatečnému zjištění skutkového stavu je v těchto případech výslech každého z rodičů nezletilého dítěte. Vyžádat si lze i stanovisko orgánu sociálně–právní ochrany dětí. Žalovaný také mohl vyjít i z jiných podkladů, jestliže by umožňovaly zájem nezletilého dítěte zjistit (bod 23 listopadového rozsudku devátého senátu).

37. Listopadový rozsudek devátého senátu kromě toho zdůrazňuje, že nepostačují úvahy žalovaného, které mají obecnou povahu v tom smyslu, že nejlepší zájem dítěte bez dalšího neznamená důvod pro zachování pobytového oprávnění jeho rodiče. To je jasné. Žalovaný si ale musí být vědom toho, že jeho rozhodnutí má dopady do života konkrétních lidí v konkrétní situaci. Povinnosti posoudit nejlepší zájem dítěte nedostojí tím, že do odůvodnění rozhodnutí vždy zahrne obsáhlé obecné úvahy o tom, jak výjimečně může toto hlediska převážit nad veřejným zájmem na zrušení platnosti povolení k dlouhodobému pobytu. Dostojí jich naopak srozumitelným vyjádřením příslušných skutkových zjištění vztahujících se k nezletilému dítěti a jejich následným posouzením (bod 24 listopadového rozsudku devátého senátu).

38. Podle krajského soudu je pak nutné velmi obezřetně pracovat s nálezem IV. ÚS 950/19, který obsahuje určitou kategorizaci různých typových případů, ve kterých je třeba s různou intenzitou pracovat s nejlepším zájmem dítěte (pro stručnost viz vymezení všech kategorií a souvisejících dopadů pro posuzování nejlepšího zájmu dítěte v bodech 52 a 53 tohoto nálezu, soud dále bude pracovat jen se dvěma z těchto kategorií). Právě o nález IV. ÚS 950/19 žalovaný opírá svůj argument, že v případě, jako je tento, by se měl nejlepší zájem dětí posuzovat, jen stanoví–li to zákon (tj. že jde o čtvrtou kategorii podle daného nálezu).

39. Nález IV. ÚS 950/19 ovšem důvodně kritizuje komentářová literatura [Kratochvíl, J. Kapitola XXXIX. Ochrana rodičovství, rodiny a dětí (čl. 32). In: Kühn, Z., Kratochvíl, J., Kmec, J., Kosař, D. a kol. Listina základních práv a svobod. Velký komentář. Praha: Leges, 2022, s. 1139]. Konkrétně se ptá: „zda takto abstraktně formulovaná pravidla pro roli nejlepšího zájmu dítěte jsou udržitelná. V praxi může být například velmi složité rozlišovat, zda případ spadá do třetí, či čtvrté kategorie. Pokud jsou rozlišujícím znakem dopady na dítě právní versus faktické, pak není vcelku zřejmé, proč v daném případě Ústavní soud ukládání nepodmíněného trestu rodiči zařadil do třetí kategorie. Rozhodnutím o uložení nepodmíněného trestu rodiči se na právním postavení dítěte nic nemění. Rozhodnutí má faktické dopady do společného soužití rodiče a dítěte. Nicméně lze souhlasit s tím, že v těchto řízeních soudy musí nejlepší zájem dítěte zohlednit (…). Zásadnější problém je, že zohlednění nejlepšího zájmu dítěte si vyžaduje individuální přístup v každém jednotlivém případě. Proto bude spíše nutné určit potřebu zohlednění nejlepšího zájmu dítěte a určit jeho váhu v každém jednotlivém případě než pouze odkázat na typ řízení. I některá řízení spadající i do čtvrté kategorie mohou mít velmi zásadní dopady pro dítě – například zrušení pobytového oprávnění či přímo vyhoštění jednoho z rodičů dítěte. (…) I v těchto řízeních je nutno nejlepší zájem dítěte vážit se soupeřícími zájmy, jak bylo vysvětleno výše. (…) Nicméně jako určité úvodní vodítko pro váhu nejlepšího zájmu dítěte tato kategorizace druhů řízení může posloužit. Je však třeba mít na paměti, že by se nemělo jednat o rigidní dogma. Princip nejlepšího zájmu dítěte si vždy vyžaduje zohlednění individuálních okolností každého případu.“ 40. I pokud by soud kategorizaci vymezenou nálezem IV. ÚS 950/19 následoval, tak je zde stejně otázkou, do které kategorie právě tento případ zařadit. Ve věci řešené říjnovým rozsudkem devátého senátu bylo dítě žadatele v zemi původu a podle devátého senátu šlo o čtvrtou kategorii „pouhého“ faktického dopadu na dítě, kde je třeba zohledňovat nejlepší zájem dítěte, jen pokud to stanoví zákon (což je samo o sobě velmi ústavně problematické, protože lze pádně pochybovat, zda zákonodárce vůbec může vyloučit uplatnění mezinárodněprávního lidskoprávního závazku státu). Do stejné kategorie zařadil žalovaný i případ žalobce a jeho dětí.

41. Podle soudu tu ale jde spíše o třetí kategorii. Do ní spadají „spadají řízení, jejichž účelem není přímo zasáhnout do právního postavení dítěte (přímo rozhodovat o jeho právech a povinnostech), ale která mají na dítě zprostředkovaný právní dopad, neboť jejich výsledek je nutně a nepominutelně spojen s navazující změnou právního postavení dítěte (např. řízení o vyhoštění jeho pečující osoby, na něž buď navazuje řízení o změně péče o dítě, či vycestování dítěte za pečující osobou a změna jeho trvalého pobytu).“ Podle Ústavního soudu se u této kategorie „přitom otevírá širší prostor pro převážení jiným konkurujícím zájmem než u druhé kategorie, neboť se zde nestřetává jen zájem dítěte na jedné straně a jiný zájem na straně druhé, ale zájem dítěte je jen jedním, byť nepochybně významným, z vícera zájmů různých dalších subjektů, mezi kterými je třeba vyvažovat a které mohou být stejně významné či dokonce významnější.“ (body 52 a 53 nálezu IV. ÚS 950/19).

42. Právě takovýto zprostředkovaný právní dopad lze vidět i v této věci, ve které jsou žalobcovy děti na něj pobytově „navázané“ a zánik jeho pobytového oprávnění by znamenal i zánik jejich pobytového oprávnění. Jde tedy o jinou situaci, než jakou řešil říjnový rozsudek devátého senátu. Soud proto nesouhlasí s tím, že žalovaný žalobcův případ řadí do čtvrté kategorie ve smyslu nálezu IV. ÚS 950/19, kde se má nejlepší zájem dítěte hodnotit, jen pokud to stanoví zákon.

43. Jak také zástupce žalobce při jednání správně zdůrazňoval v diskuzi o listopadovém rozsudku devátého senátu, ten se týkal zrušení povolení k dlouhodobému pobytu za účelem společného soužití rodiny. Dítě cizince v dané věci tedy nemohlo být na žadatele pobytově „navázané“, protože již on musel být takto „navázán“ na někoho jiného (viz obdobně např. rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 24. 10. 2024, čj. 41 A 26/2024–17). Pokud i v takové situaci listopadový rozsudek devátého senátu kladl na žalovaného výše v bodech 36 a 37 shrnuté požadavky ve vztahu k nejlepšímu zájmu dítěte, tak tím spíše je potřeba na nich trvat i v této věci, kde žalobcův pobytový osud sdílí i jeho rodina.

44. Žalovaný si dopady svého rozhodnutí na rodinu žalobce plně uvědomoval. Nepovažoval však za potřebné v této souvislosti provést navrhované výslechy žalobcovy rodiny nebo si opatřit stanovisko OSPOD. Měl za to, že si v rámci vlastní úřední činnosti zjistil dost informací. Takové odůvodnění, proč tyto důkazy odmítl provést, však nemůže pro nedostatek důvodů obstát.

45. Žalovaný totiž jednak věcně nezareagoval na žalobcovo tvrzení o školní docházce jeho dětí. Vůbec se tímto tématem nezaobíral a zůstal jen ve velmi obecné a zjednodušující rovině, pokud prakticky jen konstatoval, jak dlouho a kde děti žalobce žily, aniž by blíže zkoumal, jak život každého z nich reálně vypadal. Žalovaného vůbec nezajímala právě podoba školní docházky dětí, jejich volnočasové aktivity, zda tu mají kamarády, jak tráví čas s rodiči, čemu se věnují – zkrátka jakou podobu jejich život v Česku každý den či týden má. Nelze jen říci, že ve Vietnamu žily osm let a tady tři roky a z toho dovozovat, že si „nestačily v České republice vytvořit tak silné citové, společenské a kulturní vazby, už jen s ohledem na odlišnosti asijského a evropského způsobu života.“ To je pouze spekulace, k jejímuž potvrzení či vyvrácení si žalovaný nic blíže nezjistil. Navíc soud souhlasí se žalující stranou, že i za tři roky – obzvláště pokud tu děti chodí do školy – si mohly určité vazby vytvořit. Podle všeho nežily v naprosté izolaci od okolního světa. A žalovaný se rozhodl ani nezjišťovat, jak vlastně žily.

46. Bez zjišťování bližších okolností života dětí v Česku tedy žalovaný nemohl řádně vyhodnotit, jaký je jejich nejlepší zájem, a zda jím je opravdu přesun celé rodiny do Vietnamu, jak ve svém rozhodnutí dovozuje. Je nutné připomenout nesnáze, které může přinést změna z českého školního systému do vietnamského, jak na to upozorňoval žalobce při jednání. Uzavřel–li za těchto okolností žalovaný jen ve velmi obecné rovině, že „nejvyšší zájem dětí v podobě pokračujícího pevného rodinného zázemí, spolupracujících a milujících rodičů zůstane zachován“ po návratu do Vietnamu, tak to bez znalosti jejich skutečné situace v Česku bylo minimálně předčasné.

47. Podle soudu tedy bylo namístě vyslyšet upozornění výše shrnuté judikatury Nejvyššího správního soudu (viz body 35 až 37 výše) a zjistit si o životě žalobcových dětí více. Může vyslechnout žalobce a jeho manželku. A také přímo jejich děti. Jak se totiž vysvětluje např. v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 11. 2023, čj. 8 Azs 140/2022–30 (body 27 a 28): „(….) Má–li být zohledňováno hledisko nejlepšího zájmu dítěte, je logické, že postoj samotného dítěte k celé situaci je třeba zjistit. (…). Ústavní soud se (…) zabýval otázkou, kdo má přání dítěte zjišťovat, tj. zda tak musí činit soud sám či zda postačí, že tak učiní prostřednictvím jiných osob (například orgánu sociálně–právní ochrany dětí, znalce či zástupce). Ústavní soud v bodě 25 nálezu sp. zn. I. ÚS 2482/13 uvedl, že „si je vědom, že nový občanský zákoník stanoví v § 867 odst. 2 in fine, že ‚o dítěti starším dvanácti let se má za to, že je schopno informaci přijmout, vytvořit si vlastní názor a tento sdělit‘, nicméně považuje dosažení 12 let za nejzazší možnou hranici a konstatuje, že dostatečnou rozumovou a emocionální vyspělost, kdy je už dítě schopné uceleně prezentovat bez větší újmy svůj názor před soudem, je nutné posuzovat případ od případu (nelze například vyloučit, že i devítileté dítě bude natolik rozumově a emocionálně vyspělé na to, aby bylo vyslechnuto přímo před soudem), přičemž většina dětí je schopna se vyjádřit ke svému budoucímu výchovnému uspořádání již po dosažení věku 10 let. Po dosažení této věkové hranice je nezbytné, nebrání–li tomu zvlášť významné okolnosti, zjistit přání dítěte přímo před soudem (…). U dětí mladšího věku zpravidla postačí zjistit jejich názor prostřednictvím orgánu sociálně–právní ochrany dětí, znaleckého posudku či prostřednictvím opatrovníka…“ (…) Ať již bude stanovisko dítěte zjišťováno jakkoli, nelze aprobovat situaci, že toto stanovisko nebude zjištěno vůbec (…).“ 48. Soud v té souvislosti připomíná čl. 12 Úmluvy o právech dítěte, podle kterého má Česko závazek zabezpečit „dítěti, které je schopno formulovat své vlastní názory, právo tyto názory svobodně vyjadřovat ve všech záležitostech, které se jej dotýkají, přičemž se názorům dítěte musí věnovat patřičná pozornost odpovídající jeho věku a úrovni.“ (odstavec 1). A za tímto účelem mu musí poskytnout „možnost, aby bylo vyslyšeno v každém soudním nebo správním řízení, které se jej dotýká, a to buď přímo, nebo prostřednictvím zástupce anebo příslušného orgánu, přičemž způsob slyšení musí být v souladu s procedurálními pravidly vnitrostátního zákonodárství.“ (odstavec 2).

49. A jak dodává komentářová literatura s odkazem na závěry Výboru pro práva dítěte: „i ty nejmladší děti jsou oprávněny sdělovat své názory, jimž by v souladu s čl. 12 odst. 1 měla být věnována náležitá pozornost odpovídající jejich věku a vyspělosti. Výbor připomíná, že i děti nízkého věku jsou velmi citlivé ke svému okolí a velmi brzy nabývají schopnost porozumět lidem, místem i každodenním činnostem, stejně jako vnímat svou jedinečnou identitu. I tyto děti činí rozhodnutí a řadou různých způsobů sdělují své pocity, myšlenky a přání, a to dlouho předtím, než jsou schopny je sdělit prostřednictvím mluveného nebo psaného jazyka (…).“ (Dušková, Š., Hofschneiderová, A., Kouřilová, K. Úmluva o právech dítěte. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2023, s. 209).

50. Proto právě citovaný komentář zdůrazňuje, že „věková hranice, o níž hovoří Ústavní soud (…), je významná z hlediska formy participace dítěte, nikoli z hlediska vlastního práva dítěte na participaci. Ani mladší dítě, pro něhož se nebude jako vhodná jevit forma osobního zapojení v řízení před soudem, a to navzdory zvážení přijetí všech případných procesních úprav, jako je možnost setkání s dítětem mimo soudní jednání i mimo soudní síň, omezení okruhu zúčastněných osob na úkonu, přizpůsobení formy komunikace, nemůže být zbaveno svého práva na zohlednění svého názoru v každé záležitosti, která se jej dotýká.“ (s. 210). To vše je třeba zohlednit i ve vztahu k případnému výslechu žalobcových dětí.

51. V souhrnu řečeno by žalovaný již neměl celou situaci žalobcovy rodiny tak podceňovat a měl by si zjistit co nejvíce skutečností, které mu napomohou provést řádné vyhodnocení nejlepšího zájmu žalobcových dětí. Kromě výslechu rodiny tomu může nepochybně napomoci i stanovisko OSPOD. Byť to samozřejmě neznamená, že nejlepší zájem dětí nakonec převáží nad zájmem státu na neprodloužení žalobcovy zaměstnanecké karty kvůli jeho trestnému činu, tak už toto posouzení bude zahrnovat vše, co je pro něj nutné. A bude proto již moci být spravedlivé.

52. Zjištěné okolnosti pak budou mít vliv i na nové posouzení přiměřenosti zásahu do žalobcova soukromého a rodinného života. V tomto aspektu věci žalovaný vlastně jen předložil argumenty, proč žalobce může vycestovat a zda by zvládl svůj návrat do Vietnamu, resp. zda by si odtamtud mohl požádat o nové pobytové oprávnění. Vůbec se ale nezaměřil na další potřebná kritéria, která plynou z čl. 8 Evropské úmluvy o lidských právech.

53. Zejména by bylo namístě se s ohledem na obsah trestních rozsudků ve spise blíže zamyslet nad výše zmíněnými trestněprávně významnými okolnostmi (viz bod 35 výše), jako jsou například uložený trest, rozsah způsobené škody, tendence k opakování trestné činnosti, chování cizince v době po odsouzení nebo doba, která uplynula od spáchání trestného činu. Byť soud uznává, že útok na policistu je obecně vzato velmi závažný, tak je přeci jen nutné posoudit, zda konkrétní okolnosti jeho spáchání onu závažnost v tomto konkrétním případě nesnižují.

54. Jak padlo při jednání, i ve známém rozsudku ve věci Üner, kde šlo dokonce o pachatele vraždy a ublížení na zdraví, se štrasburský soud detailně zabýval relevantními kritérii, kterými jsou pro přehlednost (§ 57 a 58 rozsudku Üner): – povaha a závažnost trestného činu spáchaného cizincem; – délka pobytu v zemi, z níž byl vyhoštěn; – doba, jež uplynula od spáchaného trestného činu a cizincovo chování v průběhu té doby; – občanství různých zúčastněných osob; – cizincova rodinná situace jako např. doba od svatby, která uplynula, a jiné faktory vyjadřující úspěšnost rodinného života páru; – jestli manželka cizince věděla o činu v době, kdy vstupovala do rodinných vztahů; – jestli mají manželé děti, a pokud ano, kolik jich je a jakého jsou věku; – vážnost problémů, do nichž se může manželka cizince dostat v zemi, kam má být cizinec vyhoštěn, – nejlepší zájem a blaho dítěte, zvláště s ohledem na vážnost problémů, na které může některé ze cizincových dětí narazit v zemi, do které je cizinec vyhoštěn, a – pevnost sociálních, kulturních a rodinných vazeb s hostitelskou zemí a se zemí destinace. Tato kritéria se přitom mají použít nejen v případě vyhoštění, o které šlo ve věci Üner, ale i v případě ukončení pobytového oprávnění [blíže k tématu požadavků štrasburské judikatury na vyhoštění či ukončení pobytu za trestný čin viz Kratochvíl, Jan. Kapitola XVIII. Právo na respektování soukromého a rodinného života (čl. 8 EÚLP). In: Kmec, J., Kosař, D., Kratochvíl, J., Bobek, M., Šipulová, K., Hubková, P., Kmecová, M., Kovalčík, M. Evropská úmluva o lidských právech. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2025, s. 1295–1298].

55. Některými z uvedených kritérií se žalovaný sice zabýval. Ve světle okolností, které si však bude muset ještě dozjišťovat a skutečností plynoucích z trestních rozsudků v této věci, však bude nutné, aby toto posouzení a vzájemné poměření všech ve věci kolidujících zájmů provedl znovu. Nelze samozřejmě vyloučit, že výsledkem tohoto nového poměření bude opět závěr o neprodloužení platnosti žalobcovy zaměstnanecké karty. Bude–li toto posouzení odpovídat výše uvedeným požadavkům, pak již může takové nové rozhodnutí žalovaného obstát. I zde lze zopakovat, že jedině v takovém případě může být vůči žalobci spravedlivé.

VI. Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení

56. Soud posoudil žalobu jako důvodnou. Proto zrušil rozhodnutí žalovaného a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V něm žalovaného váží právní názory vyslovené v tomto rozsudku: (a) bude nutné doplnit zjištěný skutkový stav tak, aby žalovaný mohl náležitě vyhodnotit nejlepší zájem dětí žalobce, (b) bude nutné za pomoci kritérií dovozených v judikatuře a dodatečně zjištěných skutečnosti náležitě posoudit přiměřenost zásahu do žalobcova soukromého a rodinného života.

57. Žalobce byl úspěšný, a proto mu vzniklo právo na náhradu nákladů řízení vůči žalovanému. Výrokem II. tohoto rozsudku soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci do třiceti dnů od právní moci rozsudku náhradu nákladů řízení v celkové výši 25 414,58 Kč.

58. Tato částka se nejprve skládá ze zaplaceného soudního poplatku 4 000 Kč za podání žaloby a úspěšného návrhu na přiznání odkladného účinku.

59. Dále se skládá z částky 13 860 Kč za tři úkony právní služby zástupce žalobce Mgr. Petra Václavka (3x 4 620 Kč – viz § 9 odst. 4 ve spojení s § 7 bod 5 advokátního tarifu). Ty spočívají v (1) přípravě a převzetí věci [§ 11 odst. 1 písm. a) advokátního tarifu], (2) podání žaloby [§ 11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu], a (3) účasti na jednání před soudem [§ 11 odst. 1 písm. g) advokátního tarifu]. K tomu je třeba připočíst paušální náhradu hotových výdajů podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu za tři úkony právní služby po 450 Kč, tj. 1 350 Kč.

60. Zástupce žalobce dále vyčíslil náhradu za cestovné z Prahy do Brna a zpět vlakem v částce 688 Kč, což doložil příslušnými jízdenkami. Za 12 půlhodin promeškaného času při cestě (§ 14 odst. 3 advokátního tarifu) zástupce žalobce vyúčtoval 1 800 Kč.

61. Zástupce žalobce poté doložil, že je plátcem DPH a vyčíslil ji v částce 3 716,58 Kč.

62. Celkově tedy částka náhrady nákladů řízení, kterou má žalovaný povinnost žalobci uhradit k rukám jeho zástupce Mgr. Petra Václavka, činí 25 414,58 Kč.

Poučení

I. Podstata věci II. Rozhodnutí žalovaného a související skutkové okolnosti III. Žaloba a vyjádření žalovaného IV. Jednání ve věci V. Posouzení věci VI. Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení