41 A 28/2014 - 28

Rubrum

Krajský soud v Brně rozhodl samosoudkyní JUDr. Janou Kubenovou v právní věci žalobce L. Z., bytem …………., zast. Mgr. Jaroslavem Topolem, advokátem se sídlem Na Zlatnici 301/2, 147 00 Praha 4, proti žalovanému Krajskému úřadu Jihomoravského kraje, se sídlem Žerotínovo náměstí 3/5, 601 82 Brno, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 13. 2. 2014, č. j. JMK 134175/2013, sp. zn. S – JMK 134175/2013/Od/Ša, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Včas podanou žalobou žalobce napadá rozhodnutí Krajského úřadu Jihomoravského kraje, Odboru dopravy ze dne 13. 2. 2014, č. j. JMK 134175/2013, sp. zn. S – JMK 134175/2013/Od/Ša, kterým bylo dle ust. § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen správní řád) zamítnuto odvolání žalobce proti rozhodnutí Městského úřadu Kuřim, odboru dopravy (dále jen správní orgán prvního stupně) ze dne 2. 10. 2013, č. j. MK/14825/13/OD. Rozhodnutím správního orgánu prvního stupně byl žalobce uznán vinným ze spáchání přestupku podle ust. § 125c odst. 1 písm. f) bod 3 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o silničním provozu), jehož skutkovou podstatu naplnil porušením ust. § 18 odst. 3 zákona o silničním provozu tím, že dne 11. 6. 2013 v 14:02 hod. na silnici pro motorová vozidla I/43, v katastru obce Česká, ve směru Brno – Svitavy, tedy v úseku s maximální dovolenou rychlostí 130 km/h, řídil motorové vozidlo tov. zn. ……….., přičemž mu byla hlídkou Policie ČR pomocí silničního rychloměru Gesig- Travimo, v. č. 34/91, naměřena rychlost 178 km/h. Při zvážení možné odchylky měřicího zařízení ve výši ± 6 km/h tedy žalobci byla jako nejnižší skutečná rychlost naměřena rychlost jízdy 172 km/h. Žalobci byla podle ust. § 11 odst. 1 písm. b) a ust. § 12 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o přestupcích), v souladu s ust. § 125c odst. 4 písm. e) zákona o silničním provozu uložena pokuta ve výši 2.500 Kč. V souladu s ust. § 79 odst. 1 zákona o přestupcích byla žalobci uložena povinnost uhradit náklady spojené s projednáváním přestupku ve výši 1.000 Kč, stanovené podle vyhl. MV č. 231/1996 Sb., ve znění vyhl. MV č. 340/2003 Sb., v platném znění. Žalobce namítá, že správnímu orgánu zaslal omluvu z jednání, kterou správní orgány nezamítly jako omluvu nenáležitou ani omluvu bez důležitého důvodu a přesto vydaly rozhodnutí. Tímto postupem podle názoru žalobce správní orgán hrubě pochybil, jelikož nebyly naplněny důvody pro projednání věci v nepřítomnosti ve smyslu ust. § 74 odst. 1 zákona o přestupcích. V dalších částech žaloby žalobce s četnými odkazy na judikaturu Nejvyššího správního soudu a Ústavního soudu zpochybňuje zákonnost provedeného dokazování. Namítá, že správní orgány provedly zkoumání měřicího zařízení Gesig-Travimo se zařízením Minispeed 2000, přičemž měřicí zařízení Minispeed 2000 vyrábí společnost Jeitschko, zatímco společnost GESIG vyrábí zařízení Videospeed 250. Evidenční kniha tedy podle názoru žalobce nesouhlasí s ověřovacím listem, v důsledku čehož je jednoznačné, že nebylo provedeno měření v souladu s podmínkami státní zkušebny. Dále žalobce namítá existenci opomenutého důkazu – návodu k použití měřicího přístroje. Zamezením přístupu k návodu k použití měřicího přístroje bylo porušeno právo žalobce na kontradiktornost dokazování. Žalobce namítá, že správní orgány vycházely u měření rychlosti pouze z písemných dokumentů oznámení o přestupku a záznam o přestupku, aniž by provedly jediný relevantní důkaz. Pouhý soupis pramenů důkazů do protokolu bez jejich objektivního zkoumání a hodnocení, včetně neprovedení objektivního nálezu vyplývajícího z provedeného důkazu a jeho zaznamenání dle zásady ústnosti a kontradiktornosti, přitom podle žalobce nelze považovat za právo na spravedlivý proces. Žalobce zpochybňuje použití jednotlivých dokumentů, které jsou součástí správního spisu, jako důkazů: Oznámení o přestupku žalobce považuje za nepřípustný důkaz, jelikož ani materiálně o důkaz nejde, resp. nejde o způsobilý pramen důkazu. Smysl a účel oznámení o přestupku totiž není skutečnost, že se jedná o důkaz, ale jde o přípis policejního orgánu, kterým se plní oznamovací povinnost Policie ČR dle ust. § 58 zákona o přestupcích. Úřední záznam jako jednostranný úkon správního orgánu sám o sobě nemůže obstát, a to za situace, kdy nebyl proveden výslech svědků, kteří tento úřední záznam sepsali. Rovněž příkaz žalobce považuje za zjevně nepřípustný důkaz, jelikož ani materiálně o důkaz nejde, resp. nejde o způsobilý pramen důkazu. Osvědčení policisty osvědčuje, že policista je formálně způsobilý pro výkon dané činnosti, ale nikoli skutečnost, že danou činnost policista skutečně vykonával. Na základě tohoto dokumentu tedy podle názoru žalobce nelze presumovat správnost postupu policisty při měření rychlosti. Konečně žalobce zpochybňuje použitelnost pořízeného videozáznamu, jelikož tento nebyl ohledán zákonem předjímaným způsobem. Namítá, že o provedeném dokazování ohledáním musí být vyhotoven protokol podle ust. § 18 správního řádu. S ohledem na shora uvedené má žalobce za to, že napadené rozhodnutí je nezákonné, a proto navrhuje, aby soud rozhodnutí žalovaného i rozhodnutí správního orgánu prvního stupně zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Současně navrhl, aby soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení. Žalovaný v písemném vyjádření k žalobě k námitce týkající se omluvy z jednání uvedl, že zmocněnec žalobce sice zaslal omluvu z jednání nařízeného na 23. 9. 2013, ale tato omluva byla podána v elektronické podobě bez uznávaného elektronického podpisu (e- mailem). Jelikož zmocněnec tuto omluvu dle ust. § 37 odst. 4 správního řádu ve stanovené lhůtě nepotvrdil, správní orgán prvního stupně k tomuto podání nepřihlížel. Ústní jednání proto proběhlo v nepřítomnosti žalobce za splnění podmínek ust. § 74 odst. 1 zákona o přestupcích. Námitku, že nebylo provedeno dokazování, žalovaný považuje za lichou. Uvádí, že dokazování bylo provedeno v rámci ústního projednání přestupku dne 23. 9. 2013, o čemž svědčí protokol z tohoto ústního jednání, ze kterého vyplývá, jaké důkazy byly v rámci ústního jednání provedeny. Ohledně námitky neohledání videozáznamu žalovaný uvedl, že k takovému postupu nebyl důvod, neboť ze shromážděných důkazních prostředků nevyplynulo nic, co by zpochybňovalo správnost a korektnost informací zachycených na videozáznamu. K námitkám ohledně provedeného dokazování žalovaný uvedl, že z materiálů poskytnutých policisty nade vší pochybnost vyplynulo, jakým měřicím zařízením byla měřena rychlost jízdy žalobce a že toto zařízení bylo ověřeno Českým metrologickým institutem. Žalovaný uvedl, že provedeným dokazováním dospěli správní orgán prvního stupně i žalovaný ke zjištění skutkového stavu, o němž není důvodných pochybností. K tomuto závěru dospěly správní orgány především na základě videozáznamu pořízeného při měření rychlosti rychloměrem Gesig-Travimo v. č. 34/91 a jednak na základě údajů policistů zaznamenaných v jimi zpracovaném oznámení o přestupku. Žalovanému je známo, že dokazování v přestupkovém řízení nemůže spočívat pouze na úředním záznamu, prokázání viny žalobce v daném případě však nespočívalo pouze na tomto jednom důkazu, ale na několika důkazech (oznámení o přestupku, úřední záznam, evidenční kniha měřicího zařízení, ověřovací list, výpis z evidenční karty řidiče, videozáznam pořízený rychloměrem Gesig-Travimo a seznam policistů proškolených pro obsluhu tohoto měřicího zařízení), které správní orgán hodnotil jak jednotlivě, tak ve vzájemných souvislostech, přičemž dospěl k jednoznačnému závěru, že se žalobce přestupku kladeného mu za vinu skutečně dopustil. Jako nadbytečné se žalovanému jeví provádění důkazu návodem k použití měřicího zařízení, potažmo výslechem svědků zasahujících policistů, jelikož na základě provedeného dokazování správní orgány dospěly ke zjištění skutkového stavu věci bez důvodných pochybností a tento závěr má oporu ve spisovém materiálu. Žalovaný shrnuje, že podaná žaloba není důvodná. Žalovanému se žaloba jeví jako účelová za situace, kdy v rámci správního řízení žalobce neuvedl ohledně samotného skutku ničeho a věcné námitky uplatňuje až v rámci soudního přezkumu. S ohledem na shora uvedené žalovaný navrhuje, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. Soud konstatuje, že ve správním spisu se nachází mimo jiné oznámení přestupku v silničním provozu ze dne 11. 6. 2013, úřední záznam o přestupku v silničním provozu ze dne 11. 6. 2013 sepsaný pprap. …….., evidenční kniha zařízení Gesig-Travimo v. č. 34/91, ověřovací list č. 8012-OL-70252-12, výpis z evidenční karty řidiče na jméno žalobce, videozáznam přestupku pořízený měřicím zařízením Gesig-Travimo zachycený na CD a seznam policistů proškolených pro obsluhu a údržbu silničních rychloměrů typu Gesig- Travimo. Dne 8. 7. 2013 správní orgán prvního stupně vydal příkaz o uložení pokuty, kterým byl žalobce uznán vinným ze spáchání přestupku podle ust. § 125c odst. 1 písm. f) bod 3 zákona o silničním provozu. Proti uloženému příkazu podal žalobce prostřednictvím zmocněnce včasný odpor. Dne 14. 8. 2013 bylo zmocněnci žalobce odesláno sdělení obvinění z přestupku a předvolání k ústnímu jednání o přestupku nařízenému na den 2. 9. 2013 v 13:00 hod. Z nařízeného ústního jednání se zmocněnec omluvil a tuto omluvu správní orgán prvního stupně akceptoval. Dne 2. 9. 2013 bylo zmocněnci žalobce zasláno další předvolání k ústnímu jednání nařízenému na den 23. 9. 2013 v 13:00 hod. Dne 23. 9. 2013 v 08:12 hod. byla prostřednictvím e-mailové pošty správnímu orgánu zaslána omluva z ústního jednání z důvodu provedeného zákroku v dutině ústní. Omluva z ústního jednání byla zaslána v elektronické podobě, která nebyla potvrzena elektronickým podpisem, proto byly podle názoru správního orgánu prvního stupně splněny požadavky k projednání věci v nepřítomnosti obviněného. V průběhu ústního jednání byly provedeny důkazy listinami, které byly součástí spisového materiálu, o čemž byl pořízen protokol. Jelikož podání zmocněnce žalobce obsahující omluvu z jednání nebylo do 5 dnů potvrzeno či doplněno zákonem stanovenou formou, správní orgán toto podání vyhodnotil, že se nejedná o podání ve smyslu ust. § 37 odst. 4 správního řádu a dále k němu nepřihlížel. Dne 2. 10. 2013 bylo vydáno rozhodnutí Městského úřadu Kuřim, odboru dopravy, č. j. MK/14825/13/OD, proti němuž podal žalobce včasné blanketní odvolání, které nebylo ani na základě výzvy správního orgánu prvního stupně doplněno. O odvolání žalobce rozhodl Krajský úřad Jihomoravského kraje, Odbor dopravy rozhodnutím ze dne 13. 2. 2014, č. j. JMK 134175/2013, sp. zn. S – JMK 134175/2013/Od/Ša, které je předmětem tohoto soudního přezkumu. Soud konstatuje, že žaloba byla podána včas (§ 72 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, dále jen s. ř. s.), osobou oprávněnou (§ 65 odst. 1 s. ř. s.), jde o žalobu přípustnou (§ 65, § 68, § 70 s. ř. s.). V souladu s § 75 odst. 1, 2 s. ř. s. přezkoumal Krajský soud v Brně napadené rozhodnutí žalované v mezích žalobních bodů, včetně řízení předcházející jeho vydání, přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu. Soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání za splnění zákonných podmínek (§ 51 odst. 1 s. ř. s.). Žaloba není důvodná. Pokud žalobce namítal, že správní orgány pochybily, jelikož věc byla projednána v jeho nepřítomnosti, ačkoli pro tento postup nebyly naplněny důvody (správní orgány jeho omluvu nezamítly jako omluvu nenáležitou ani jako omluvu bez důležitého důvodu), soud je toho názoru, že správní orgán prvního stupně se s omluvou zaslanou zmocněncem žalobce před ústním jednáním nařízeným na den 23. 9. 2013 řádně vypořádal. Správní orgán prvního stupně zohlednil, že zmocněnec žalobce dne 23. 9. 2013 v 8:12 hod. zaslal správnímu orgánu omluvu z ústního jednání nařízeného na týž den v 13:00 hod., jelikož však tato omluva byla zaslána prostřednictvím e-mailové pošty, aniž by byla potvrzena elektronickým podpisem tak, jak vyžaduje ust. § 37 odst. 4 správního řádu, a jelikož toto podání nebylo ani v následujících pěti dnech potvrzeno či doplněno zákonem stanovenou formou, správní orgán toto podání vyhodnotil tak, že se nejedná o podání ve smyslu ust. § 37 odst. 4 správního řádu, a proto k němu nepřihlížel. Omluva zmocněnce žalobce z ústního jednání tedy byla vyhodnocena tak, jako by se žalobce z ústního jednání vůbec neomluvil, a proto ústní jednání proběhlo v nepřítomnosti žalobce jako obviněného za splnění podmínek ust. § 74 odst. 1 zákona o přestupcích. Tento právní názor je zcela v souladu s judikaturou Nejvyššího správního soudu zabývající se účinky nedoplněného podání v elektronické podobě bez elektronického podpisu (rozsudek ze dne 23. 9. 2009, č. j. 9 As 90/2008-70, dostupný na www.nssoud.cz): „pro to, aby elektronická komunikace účastníka řízení se správním orgánem měla předpokládané procesní účinky, je nutno používat elektronický podpis splňující požadavky ve smyslu zákona o elektronickém podpisu, případně dané elektronické podání doplnit způsobem předpokládaným ve správním řádu (§ 37 odst. 4). Takové podání je pak postaveno naroveň klasickému podání v písemné podobě či ústnímu podání do protokolu. Pokud by stěžovatelka učinila podání, které by bylo opatřeno zaručeným elektronickým podpisem, ale postrádalo by některou z předepsaných obsahových náležitostí, bylo by povinností správního orgánu v souladu s § 37 odst. 3 správního řádu stěžovatelku vyzvat k jejich doplnění. Pokud však stěžovatelka neučinila podání v zákonem stanovené formě, bylo třeba postupovat podle ustanovení § 37 odst. 4 správního řádu, tj. podání do 5 dnů písemně nebo ústně do protokolu potvrdit či opatřit elektronickým podpisem. Nepostupovala-li stěžovatelka dle ustanovení § 37 odst. 4 správního řádu, pak její podání, nebylo způsobilé zahájit předmětné správní řízení a nelze k němu vůbec přihlížet, ani odstraňovat jeho případné obsahové vady. Správní orgán vždy přihlíží k podáním učiněným zákonem předepsanou formou, podání učiněná jinou formou se stanou v řízení relevantní pouze za předpokladu jejich následného doplnění (do 5 dnů) některou z uvedených kvalifikovaných forem podání.“ Nadto je třeba konstatovat, že omluva zmocněnce žalobce neobsahovala žádné potvrzení od lékaře, jak žalobce tvrdí v žalobě, ale toliko tvrzení o zdravotních komplikacích bez jakéhokoli dokladu potvrzujícího tyto skutečnosti. O tom, že v řízení byly splněny podmínky pro projednání věci v nepřítomnosti žalobce, proto soud nemá pochyb. Podstatou žalobní argumentace bylo zpochybnění zákonnosti provedeného dokazování. Předně je třeba zdůraznit, že tvrzení o nezákonnosti dokazování, stejně tak jako žádnou jinou věcnou námitku žalobce neuplatnil v průběhu správního řízení a toto se objevuje poprvé až v řízení před soudem, což nasvědčuje jejich účelovosti. Je pravdou, že žalobce je oprávněn ve správním soudnictví uplatnit až v žalobě proti rozhodnutí správního orgánu všechny důvody, pro které považuje napadené správní rozhodnutí za nezákonné, bez ohledu na skutečnost, že některé z nich neuplatnil v odvolacím řízení, ač tak učinit mohl (srov. rozsudek rozšířeného senátu NSS ze dne 26. 8. 2008, č. j. 7 Afs 54/2007-62). Zároveň v řízení o takové žalobě platí ve správním soudnictví princip plné jurisdikce, když soudní řád správní s účinností od 1. 1. 2003 „nejenže zakládá právo soudu dokazováním ujasnit nebo upřesnit skutkový stav, ze kterého vyšel správní orgán, ale také právo soudu důkazy provedenými a hodnocenými nad tento rámec ustavit nový skutkový stav a porovnat jej s užitou právní kvalifikací. Požadavek plné jurisdikce se tak zavádí jako obecný princip“ (srov. Baxa, J. – Mazanec, M., Reforma českého soudnictví, Právní rádce, 2002, č. 1, s. 10). V případě žalob proti rozhodnutí o přestupku pak navíc ještě platí, že právo obviněného na obhajobu (§ 73 odst. 2 zákona o přestupcích) pojmově vylučuje uplatnění striktní zásady koncentrace v přestupkovém řízení, tedy že správní orgány musí v průběhu celého řízení v prvním stupni a také v odvolacím řízení připouštět důkazní návrhy obviněného, přičemž v přestupkovém řízení neplatí zásada koncentrace řízení. Podle § 73 odst. 2 zákona o přestupcích má obviněný z přestupku právo vyjádřit se ke všem skutečnostem, které se mu kladou za vinu, a k důkazům o nich, uplatňovat skutečnosti a navrhovat důkazy na svou obhajobu, podávat návrhy a opravné prostředky. Tato práva náležejí obviněnému po celou dobu řízení o přestupku: zákon o přestupcích výslovně neomezuje jejich uplatňování na určité stádium řízení (třeba řízení v prvním stupni), a takové omezení není možno dovodit ani z povahy věci (srov. rozsudek NSS ze dne 22. 1. 2009, č. j. 1 As 96/2008-115). K tomuto závěru dospěla judikatura NSS s ohledem na právo na obhajobu a charakter přestupkového řízení jako řízení o trestním obvinění ve smyslu čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (srov. rozsudek NSS ze dne 21. 2. 2009, č. j. 1 As 96/2008-115). Nelze tedy paušálně odmítat či kritizovat postup žalobce, který, obrazně řečeno, „nevystřílí munici“ svých námitek v odvolání proti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, ale použije ji až v žalobě proti rozhodnutí odvolacího orgánu. Princip plné jurisdikce a neuplatnění zásady koncentrace v přestupkovém řízení však automaticky neznamená, že správní soudy jsou další, třetí instancí ve správním řízení, tj. v daném přestupkovém řízení. Nelze přehlédnout, že „právní ochrana poskytovaná správními soudy je ochranou originální a není pokračováním správního řízení“(srov. rozsudek rozšířeného senátu NSS ze dne 24. 6. 2008, č. j. 7 Afs 54/2007-62). Není totiž cílem soudního přezkumu ve správním soudnictví nahrazovat činnost správního orgánu, když východiskem přístupu soudu pro rozhodnutí, zda a do jaké míry případně dokazování provádět, bude posouzení důvodnosti podané žaloby z hlediska uplatněných žalobních námitek. Soudní přezkum správních rozhodnutí „nelze vnímat jako odvolací řízení v plné apelaci, proto také důkazní aktivita soudu bude vždy činností doplňkovou, nikoli dominantní“ (srov. rozsudek NSS ze dne 28. 3. 2007, č. j. 1As 32/2006- 99, obdobně i rozsudek NSS ze dne 22. 5. 2009, č. j. 2 Afs 35/2009-91). Podle ust. § 3 správního řádu je správní orgán povinen postupovat tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro soulad jeho úkonu s požadavky uvedenými v § 2 správního řádu, tedy s požadavky na zákonnost jeho postupu. Ustanovení § 50 odst. 3 správního řádu pak správnímu orgánu ukládá povinnost i bez návrhu zjišťovat všechny rozhodné okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch toho, komu v řízení z moci úřední správní orgán ukládá nějakou povinnost. Správní orgán podklady pro rozhodnutí, zejména důkazy, hodnotí podle své úvahy, přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci (§ 50 odst. 4 správního řádu). Samotný postup správního orgánu při provádění dokazování pak upravuje § 51 a násl. správního řádu. Povinnost zjišťovat skutkový stav stran skutečností odpovídajících skutkové podstatě přestupku leží vždy na správním orgánu. Pokud existuje rozumná pochybnost, tzn. ne zcela nepravděpodobná možnost, že se deliktního jednání obviněný z přestupku nedopustil, nelze jej za přestupek postihnout (in dubio pro reo). Povinnost prokázat přestupek obviněnému má správní orgán. Obviněnému stačí k tomu, aby nemohl být za přestupek postižen, rozumná pochybnost o otázce, zda se předmětného jednání dopustil; obviněný se nemusí vyviňovat, tedy prokazovat, že se deliktního jednání nedopustil (srov. usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 14. 1. 2014, č. j. 5 As 126/2011 – 68, bod 18). Obecný požadavek na souladnost přestupkového řízení s limity ústavněprávními a mezinárodními však neopravňuje k tomu, aby u ustanovení upravujících procesní náležitosti přestupkového řízení byl použit takový výklad, který by fakticky bránil efektivnímu postupu. Jinými slovy řečeno, interpretace omezujících pravidel procesu ve správním trestání nemůže být natolik extenzivní, aby ve svých důsledcích znemožnila účinný postih za protiprávní jednání. V možnosti nabízet důkazy a uplatnit prostředky ke své obraně je tak zapotřebí primárně vidět (v souladu s nálezem ÚS ze dne 30. 5. 2000, sp. zn. I. ÚS 533/98, N 81/18 SbNU 197) právo osoby, proti níž se řízení vede, a nikoliv povinnost správních orgánů. Uvede-li obviněný v řízení tvrzení ke skutkovým okolnostem případu a navrhne k jejich prokázání důkazy, je správní orgán povinen se řádně vypořádat jak s těmito tvrzeními, tak i s nabízenými důkazy. To samozřejmě neznamená, že musí všechna tvrzení prověřit a nabízené důkazy provést. Pokud to však neučiní, musí svůj závěr přezkoumatelným způsobem vysvětlit. V řízení o přestupku postupuje správní orgán tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu potřebném pro rozhodnutí o přestupku (§ 3 správního řádu) (viz body 20 – 22 cit. usnesení č. j. 5 As 126/2011 – 68). V nyní projednávané věci sloužily jako podklady pro napadené rozhodnutí především oznámení o přestupku podané Policií České republiky, Krajským ředitelstvím policie Jihomoravského kraje, ze dne 11. 6. 2013, č. j. KRPB-143528/PŘ-2013-060007; úřední záznam sepsaný službu konající policistkou obsluhující měřicí zařízení pprap. …………… o popisu dané události; videozáznam o přestupku pořízený měřicím zařízením Gesig-Travimo, z něhož vyplývá, že zachycenému vozidlu žalobce byla dne 11. 6. 2013 v 14:02 naměřena rychlost jízdy 178 km/h, evidenční kniha zařízení Gesig-Travimo, digitálního tachometru typ Minispeed 2000, výr. č. 34/91, ověřovací list č. 8012-OL-70252-12, podle něhož silniční rychloměr Minispeed 2000 výr. č. 34/1991 byl ověřen jako stanovené měřidlo a lze jej používat v souladu s právní úpravou metrologie pro měření rychlosti silničních vozidel, a seznam policistů proškolených k obsluze silničních rychloměrů typu Gesig-Travimo, v němž je mimo jiné uvedena i policista obsluhující radar pprap. ……………….. Soud tedy zjistil, že měření bylo prováděno pomocí certifikovaného silničního rychloměru Gesig-Travimo typu Minispeed 2000, výr. č. 34/1991, jehož funkčnost byla ověřena Českým metrologickým institutem (s platností do 14. 10. 2013). Rychlost vozidla žalobce byla změřena policistkou, která byla k měření rychlosti tímto přístrojem řádně proškolena. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 3. 3. 2011, č. j. 7 As 18/2011–54, dostupném na www.nssoud.cz přitom dospěl k závěru, že takové důkazní prostředky (tj. důkazy dodané policií) jsou v zásadě dostatečné k objasnění skutkového stavu věci, a to zvláště za situace, kdy přestupce nepopírá, že to byl on, kdo byl změřen při jízdě, a toliko tvrdí, že nesouhlasí s naměřenou rychlostí. Pokud žalobce namítá, že evidenční kniha nesouhlasí s ověřovacím listem, soud má naproti tomu ze správního spisu za nepochybné, že evidenční kniha i ověřovací list se vztahují k témuž zařízení – silničnímu rychloměru Gesig-Travimo, typu Minispeed 2000, výr. č. 34/91. O tom, že rychlost vozidla žalobce byla měřena certifikovaným silničním rychloměrem, proto není pochyb. Co se týče namítané existence opominutého důkazu – návodu k použití měřicího přístroje, je třeba konstatovat, že tento důkazní návrh nebyl v průběhu správního řízení ze strany žalobce vznesen, nemůže se tedy jednat o opomenutý důkaz. Soud neshledal důvodnou ani námitku, že správní orgán prvního stupně neprovedl žádné dokazování, když provedl pouhý soupis jednotlivých listin do protokolu. Soud má za to, že správní orgán postupoval zcela v daném případě v souladu s ust. § 53 odst. 6 správního řádu, resp. § 18 odst. 1 správního řádu, pokud důkazy listinami, které byly součástí správního spisu, byly provedeny v průběhu ústního jednání dne 23. 9. 2013, o čemž byl sepsán protokol o ústním jednání. Z protokolu vyplývá, že v průběhu jednání byly jednotlivé listiny přečteny, a to přesto, že takováto forma provádění důkazů listinami nebyla s ohledem na nepřítomnost žalobce jako účastníka řízení nutná. Zpochybňuje-li žalobce použitelnost oznámení o přestupku jako důkazu, soud konstatuje, že oznámení o přestupku zjevně není důkazem sám o sobě způsobilým prokázat naplnění skutkové podstaty přestupku spočívající v překročení nejvyšší povolené rychlosti, jedná se však o důkaz způsobilý prokázat, která konkrétní osoba se přestupkového jednání dopustila, resp. která osoba byla přítomna silniční kontrole. Namítal-li žalobce, že úřední záznam jako jednostranný úkon správního orgánu a osvědčení policisty o způsobilosti pro výkon činnosti nemohou jako důkazy obstát, a že správní orgány pochybily, pokud neprovedly výslech svědků – zasahujících policistů, je nutno předně zdůraznit, že žalobce se svou argumentací omezil na pouhou selektivní citaci judikatury, aniž by svými tvrzeními do řízení vnesl důvodné pochybnosti o okolnostech spáchání přestupku. Ze správního spisu plynou jasné důkazy o tom, že žalobce řídil motorové vozidlo rychlostí nejméně o 42 km/h větší, než byla nejvyšší povolená rychlost. Na videozáznamu pořízeném silničním rychloměrem je zaznamenána zadní část motorového vozidla žalobce s viditelným detailem registrační značky vozidla, současně s naměřenou rychlostí jízdy. Soud nezpochybňuje, že správní orgány jsou povinny samy vyhledávat a opatřovat důkazy a podklady pro své rozhodnutí, z této teze však nelze dovodit, že i v případě, kdy správní orgány nemají žádné důvodné pochybnosti o skutkových zjištěních a o jejich právním posouzení, jsou přesto povinny pokračovat v pořizování dalších důkazů a podkladových dokumentů. Soudu není zřejmé, co by vlastně případný výslech policistů mohl pro věc samu přinést. Není smyslem takovéhoto výslechu, aby správní orgán zkoušel policisty ze znalosti návodu k obsluze měřicího přístroje, ledaže by žalobce snesl věrohodné argumenty, které by tyto znalosti u zasahujících policistů zpochybnily (což se v daném případě nestalo). Judikatura, které se žalobce dovolává, a z níž dovozuje povinnost správních orgánů vyslechnout zasahující policisty, se věcně týkají jiné problematiky. Vesměs jde o situace, v nichž o přestupku nebyl a často s ohledem na jejich povahu ani nemohl být pořízen exaktní doklad typu fotografie z měřicího zařízení nebo videozáznam (přestupky typu držení telefonu za jízdy, nepřipoutání se bezpečnostním pásem atd.). V těchto věcech jde o situace, v nichž jediným důkazem o spáchání přestupku jsou výpovědi policistů, kteří mu byli přítomni, přičemž obviněný z přestupku tyto výpovědi zpochybňuje. V takovýchto případech tvrzení proti tvrzení musí správní orgán policisty vždy vyslechnout jako svědky. Neměl by se spokojit jako s důkazem pouze s oznámením o přestupku a s úředním záznamem vyhotoveným policisty, neboť jde sice o důkazy přípustné, nicméně pro potřeby správního trestání samy o sobě nepostačující (srov. rozsudek ze dne 22. 5. 2013, č. j. 6 As 22/2013 – 27, body 10-11). Oproti případům, ve kterých neexistuje proti přestupci, krom výpovědi členů policejní hlídky, žádný jiný důkaz, je tomu v žalobcově kauze ze shora uvedených důvodů jinak. Důkazů je dostatek a samy o sobě tvoří uzavřený a žalobcem relevantním způsobem nijak nezpochybněný uzavřený celek. Pokud se žalobce ve vztahu k úřednímu záznamu odvolává na rozsudek NSS ze dne 22. 1. 2009, č. j. 1 As 96/2008 - 115, č. 1856/2009 Sb. NSS, je nutno jej upozornit, že tento rozsudek neznamená nic více a nic méně než to, že pachatele přestupku nelze postihnout výhradně na základě úředního záznamu, aniž by byly proti přestupci jakékoliv jiné důkazy. To vyplývá již z povahy úředního záznamu jako jednostranného úkonu správního orgánu. Jak však již bylo uvedeno, v nynější věci existovaly proti žalobci další důkazy (zejména videozáznam pořízený měřicím přístrojem ve spojení s oznámením o přestupku), které ve spojitosti s daty z úředního záznamu činily skutkovou situaci naprosto jasnou. Soud má proto za to, že správní orgány pomocí těchto důkazů zjistily skutkový stav věci, o němž neměly žádné důvodné pochybnosti, a prokázaly, že se žalobce dopustil přestupku. Stav bez důvodných pochybností lze vyjádřit jako míru pravděpodobnosti, při níž neexistují rozumné pochybnosti o opaku. Hodnotily-li správní orgány popsané důkazy jednotlivě a v jejich vzájemné souvislosti, mohly dospět k jedinému možnému logickému závěru, že žalobce řídil motorové vozidlo rychlostí nejméně o 42 km/hod vyšší, než byla povolená maximální rychlost na dané pozemní komunikaci. Výslech policistů za situace, v níž žalobce nepodal k zatímní skutkové verzi případu ani žádná relevantní konkurující tvrzení, pak byl naprosto zbytečný (srov. obdobně rozsudek NSS ze dne 2. 5. 2013, č. j. 3 As 9/2013 – 35, dostupný na www.nssoud.cz). Co se týče žalobní námitky brojící proti způsobilosti příkazu jako důkazu, soud má stejně jako žalobce za to, že příkaz není způsobilým pramenem důkazu, správní orgány však s touto písemností ani jako s důkazem nezacházely. Příkaz ze dne 8. 7. 2013, č. j. MK/9457/13/OD, S-MK/9372/13/OD/111 sice byl v průběhu ústního jednání dne 23. 9. 2013 spolu s ostatními písemnostmi, které byly součástí správního spisu, přečten, jednalo se však o pouhý podklad pro rozhodnutí, nikoli o důkaz. Jak vyplývá z rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, za důkazy, z nichž správní orgán při svém rozhodování vycházel, byly považovány zejména pořízený videozáznam přestupku, evidenční karta zařízení Gesig- Travimo č. 34/91, ověřovací list č. 8012-OL-70252-12 a seznam proškolených policistů, nikoli příkaz o uložení pokuty ze dne 8. 7. 2013. Konečně soud nepřisvědčil ani námitce zpochybňující provedení důkazu videozáznamem pořízeným Policií ČR. Žalobcem uvedená judikatura (usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 4. 2012, č. j. 7 As 57/2010 – 82, dostupné na www.nssoud.cz) není s ohledem na zcela odlišný předmět řízení na daný případ zcela přiléhavá. Žalobci sice lze v obecné rovině přisvědčit v tom, že promítnutí audiovizuálního záznamu je specifickým případem ohledání ve smyslu ust. § 54 správního řádu, a že v případě provádění takového důkazu mimo ústní jednání musí být vyhotoven protokol podle ust. § 18 správního řádu, v daném případě však ze správního spisu nevyplývá, že by nějaké promítání videozáznamu mimo ústní jednání proběhlo. Z protokolu o ústním jednání vyplývá, že v průběhu ústního jednání byl přečten spisový materiál včetně videozáznamu přestupku zachyceného měřicím zařízením Gesig-Travimo. Ačkoli z tohoto protokolu přímo nevyplývá, zda byl videozáznam v průběhu ústního jednání přehrán, žalobce měl nepochybně možnost se s jeho obsahem v průběhu tohoto jednání seznámit; této možnosti se však tím, že se k jednání bez náležité omluvy nedostavil, sám vzdal. Soudu proto není zřejmé, jak by za této situace mohl být žalobce postupem správního orgánu zkrácen na svých veřejných subjektivních právech, v tomto směru ostatně žalobce nic netvrdil. Ze všech uvedených důvodů soud rozhodl tak, že žalobu žalobce ve smyslu ust. § 78 odst. 7 s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl. O nákladech řízení bylo rozhodnuto ve smyslu ust. § 60 s. ř. s., podle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, nárok na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. V dané věci neúspěšný žalobce právo na náhradu nákladů řízení nemá. Žalovanému v souvislosti s tímto řízením žádné náklady nad rámec jeho běžné úřednické činnosti nevznikly, náklady řízení nežádal, soud proto rozhodl, že právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal žádnému z účastníků.

Poučení