41 A 29/2015 - 67

Rubrum

Krajský soud v Brně rozhodl samosoudkyní JUDr. Janou Kubenovou v právní věci žalobce: T.Č., ………., Brno, zast. Mgr. Jaroslavem Topolem, advokátem, se sídlem Na Zlatnici 301/2, Praha 4, proti žalovanému: Krajský úřad Olomouckého kraje, se sídlem Jeremenkova 40a, 779 11 Olomouc, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 6. 3. 2014, č. j. KUOK 22368/2014, sp. zn. KÚOK/15805/2014/ODSH-SD/7658, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádnému z účastníků se nepřiznává náhrada nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Vymezení věci Včas podanou žalobou žalobce napadá rozhodnutí žalovaného ze dne 6. 3. 2014, č. j. KUOK 22368/2014, sp. zn. KÚOK/15805/2014/ODSH-SD/7658 (dále jen napadené rozhodnutí), kterým bylo dle ust. § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen správní řád) zamítnuto odvolání žalobce proti rozhodnutí Magistrátu města Prostějova (dále jen správní orgán prvního stupně), ze dne 26. 11. 2013, č. j. PVMU 144638/2013 16a, sp. zn. OOZ2 3077/2013 Hu, a napadené rozhodnutí bylo potvrzeno. Správním orgánem prvního stupně byl žalobce uznán vinným ze spáchání přestupku podle ust. § 125c odst. 1 písm. f) bod 2 ve spojení s § 4 písm. c) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o pozemních komunikacích). Přestupku se měl dopustit tím, že dne ……… hod jel jako řidič s motorovým vozidlem ………., po rychlostní komunikaci ……. ve směru jízdy od Prostějova na Olomouc, kde mu byla v prostoru kilometru 33 naměřena rychlost jízdy měřícím zřízením ……. ve výši 162 km/hod, přičemž v daném úseku byla dopravní značkou ………. povolena maximální rychlost 100 km/hod, čímž byla překročena po odečtení možné odchylky měřícího zařízení ve výši 3 % rychlost jízdy mimo obec o 57 km/hod. Dle ust. § 11 odst. 1 písm. b) a c) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, v rozhodném znění (dále jen zákon o přestupcích), a ust. § 125c odst. 4 písm. d) a odst. 5 zákona o provozu na pozemních komunikacích, za tento přestupek uložil správní orgán prvního stupně žalobci jako sankci pokutu ve výši 5 000 Kč a sankci zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 6 měsíců. Zároveň byl žalobce dle § 79 odst. 1 zákona o přestupcích ve spojení s § 1 odst. 1 vyhlášky č. 231/1996 Sb. povinen zaplatit 1 000 Kč na náhradě nákladů správního řízení. II. Obsah žaloby, vyjádření žalovaného a replika žalobce Žalobce předně namítá, že správní orgán prvního stupně nedoručoval písemnosti zmocněnci žalobce zákonným způsobem. Zmocněnec požádal o doručování na e-mailovou adresu ………. Žalovaný ani správní orgán prvního stupně se však nepokusili o doručování písemností na tuto adresu, a proto nelze dovozovat účinky doručení písemností fikcí. Správní orgány doručovaly některé písemnosti na adresu ………pravděpodobně v důsledku písařské chyby, tato však nebyla doručovací adresou zmocněnce. Nesprávný postup správního orgánu prvního stupně dále žalobce spatřuje v nedodržení povinnosti správního orgánu umožnit účastníku řízení vyjádřit se k podkladům rozhodnutí dle ust. § 36 odst. 3 správního řádu s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu sp. zn. 7 A 112/2002. Zmocněnci žalobce taktéž nebylo doručeno rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, tedy nemohl uplatnit žádné relevantní odvolací důvody, neboť spoléhal, že to za něj učiní zmocněnec. Správní orgán prvního stupně sice zaslal rozhodnutí přímo obviněnému, to však nemá vliv na běh procesněprávních lhůt. Žalobce dále spatřuje nezákonnost napadeného rozhodnutí v tom, že žalovaný své rozhodnutí vydal, aniž by žalobce vyzval k doplnění podání odvolání dle ust. § 37 odst. 3 správního řádu, resp. žalovaný nesprávně posoudil, že správní orgán prvního stupně žalobce k doplnění odvolání nevyzval. Žalobce v tomto směru odkazuje na rozsudky Městského soudu v Praze č. j. 5 Ca 298/2008-52 a Nejvyššího správního soudu č. j. 1 As 4/2009-53. Žalobce jako odvolatel legitimně očekával, že bude správním orgánem vyzván k doplnění odvolání, namísto toho žalovaný vydal rozhodnutí, které lze označit za překvapivé (viz rozsudek Nejvyššího soudu č. j. 32 Cdo 1019/2009 a nález Ústavního soudu sp. zn. I. 654/03). Nezákonnost rozhodnutí správního orgánu prvního stupně dále žalobce spatřuje v jeho nepřezkoumatelnosti, neboť se správní orgán nevypořádal s návrhy žalobce. Zmocněnec v písemném podání, jež má být přílohou žaloby, navrhoval provedení důkazu návodem k obsluze měřícího zařízení, neboť z videozáznamu bylo zřejmé, že pořízený záznam je velmi nekvalitní. Dále zmocněnec žalobce požadoval provést výslech zasahujících policistů pro prokázání, že obsluha měřícího zařízení postupovala v rozporu s návodem k obsluze. Dále bylo navrhováno provedení znaleckého posudku, neboť z předloženého videozáznamu, kdy šířku vozidla značně zkresluje přepálená expozice zadních světel vozu, není seznatelné, zda vzdálenost vozidel na konci měření nebyla menší, než na jeho začátku. V takovém případě by naměřená rychlost byla vyšší, než rychlost, kterou se vozidlo obviněného fakticky pohybovalo, neboť měřící zařízení pouze vypočítává průměrnou rychlost, za jakou je ujet úsek 100 m, na podkladě informace o rychlosti vlastní. Správní orgán prvního stupně tak nesplnil povinnost dle ust. § 68 odst. 3 správního řádu (viz dále rozsudky Nejvyššího správního soudu č. j. 2 As 30/2007-58, č. j. 9 As 71/2008-109 a č. j. 3 As 51/2007-84). K nutnosti přezkoumávat, zda policisté postupují při měření v souladu s návodem k obsluze, žalobce odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 3 As 29/2001-56, který se týkal měření stejným měřícím zařízením a je na věc zcela přiléhavý. Žalobce dále uvádí, že pokud by správní orgán provedl návod k obsluze jako důkaz, žalobce by v průběhu správního řízení zjistil, že v návodu k použití na straně 32/43 je uvedeno: „Změna tlaku vzduchu kol, změna hmotnosti vozidla, výměna kol apod. bude příčinou zmenšení přesnosti měření rychlosti. Proto také technický stav vozidla musí být pravidelně kontrolován, zvláště tlak a stav pneumatik. Váha vozidla nemůže překročit 250 kg v poměru k váze v době ověření. V případě výměny kol (pneumatik) je třeba provést novou kalibraci vozidla.“ Od kalibrace ze dne 26. 11. 2012 uběhlo 10 měsíců, přičemž od té doby proběhlo podle zákona přezutí vozidla na zimní a dále potom na letní pneumatiky, tedy kalibrace je již neplatná. V případě, že by policie v zimě jezdila na letních pneumatikách, tak s ohledem na provoz vozidla by byla provedena nejméně jedna výměna pneumatik z důvodu opotřebovanosti dezénu. K žalobním námitkám žalovaný uvedl, že tyto jsou vyvráceny spisovým materiálem správního orgánu prvního stupně, tak i žalovaného. Žalobce byl řádně předvolán k ústnímu jednání, ke kterému se však bez omluvy nedostavil. Následně obdržel správní orgán dne 26. 11. 2013 cestou e-mailu, který nebyl podepsán elektronicky, plnou moc, kterou žalobce zmocnil ke svému zastupování pana ……... Přílohou plné moci mělo být vyjádření žalobce k věci, tuto přílohu však nebylo možno v čitelné formě otevřít. Tato plná moc byla správnímu orgánu zaslána ještě jednou dne 29. 11. 2013 opatřená elektronickým podpisem, text byl však opětovně nečitelný. Rozhodnutí správního orgánu prvního stupně bylo zasláno jak zmocněnci na e-mailovou adresu, tak i do vlastních rukou, neboť e-mail nebyl potvrzen. Rozhodnutí bylo taktéž zasláno žalobci. Proti tomuto rozhodnutí podal zmocněnec žalobce blanketní odvolání. Následně byl správním orgánem vyzván k doplnění odvolání, kdy tato výzva byla zaslána jak na e-mailovou adresu, tak i adresu bydliště zmocněnce. E-mail nebyl zmocněncem potvrzen, ani si ji nevyzvedl, z čehož žalovaný dovozuje obstrukční jednání žalobce i zmocněnce. Argumentace žalobce opřenou o rozsudky Nejvyššího správního soudu na daný případ nedopadá, neboť je zavádějící až absurdní. Dále žalovanému není známo, jak by si žalobce představoval zpětně změřit tlak vzduchu v pneumatikách vozidla. Návod k obsluze nemá zcela zřejmě sloužit jako důkaz o nesprávném měření ze strany policie, kdy samotný důkaz k obsluze sám o sobě nemůže nic prokázat. Uvedené měl žalobce namítat v době, kdy bylo možno jeho podezření vyvrátit. V replice žalobce dodává, že se sice nemohl ústního jednání zúčastnit z důvodu kalamitního stavu na dálnici D1, zároveň však uvedl, že tyto komplikace nepředstavují nutnost odročení ústního jednání na jiný den, ale toliko na pozdější čas v rámci téhož dne. Správnímu orgánu pak poskytl elektronickou adresu, se kterou je s tímto schopen komunikovat, neboť ji má nastavenou na svém mobilním telefonu. Zmocněnec se dále vyjádřil k obvinění z přestupku, jakož i navrhl doplnění dokazování, při kterém nabídl svou součinnost. O aktivním přístupu zmocněnce taktéž svědčí skutečnost, že podal odvolání do neznámého rozhodnutí pouze na základě telefonátu od samotného žalobce, kterému bylo rozhodnutí doručeno. Správní orgán svévolně nedoručoval na elektronickou adresu zmocněnce, čímž to byl on, kdo mařil průběh správního řízení, neboť žalobce může jen stěží prokazovat negativní skutečnost. Ze spisu je zřejmé, že správní orgán doručoval na e- mailovou adresu ………, ačkoliv zástupce zmocněnce žádal o doručování na adresu ………… Žalobce dále uvádí, že v řízení před správním orgánem prvního stupně zcela konkrétně namítal nesprávnost při měření a navrhoval snadno proveditelné důkazy, kterými je možné tyto nesprávnosti prokázat. Pokud se žalovaný pokusil degradovat argumentaci žalobce tvrzením, že jen stěží je možné zpětně měřit tlak v pneumatikách, tak žalobce dodává, že podstatou argumentace obsažené v žalobě bylo zejména to, že dle návodu k obsluze použitého rychloměru je třeba provést kalibraci vozidla v případě výměny kol. Je pak krajně nepravděpodobné, že by za 10 měsíců provozu vozidla nebyla kola měněna. Pokud by vozidlo bylo opětovně kalibrováno, existoval by o tom protokol, který by byl součástí spisu, namísto protokolu 10 měsíců starého. III. Skutečnosti zjištěné ze správního spisu Ve správním spise se mj. nachází oznámení přestupku Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Olomouckého kraje, odbor služby dopravní policie, dálniční oddělení ………..(dále jen policie), ze dne 10. 10. 2013, úřední záznam policie ze dne 5. 10. 2013, oznámení přestupku policie sepsané na místě dne 28. 9. 2013, v němž se řidič k věci vyjádřil tak, že bude projednáno na magistrátě a oznámení následně podepsal. Dále se ve spise nalézá kamerový záznam ………, na němž je zachyceno měřené vozidlo ……….. se zaznamenanou rychlostí 162 km/hod; osvědčení o proškolení policistů pro řízení a užívání motorového vozidla ………….. pro řízení a obsluhu motorového vozidla se systémem …………., dále ověřovací list č. 263/12 ze dne 26. 11. 2012 vydaný Autorizovaným metrologickým střediskem RAMET a.s., Letecká 1110, 686 04 Kunovice, z něhož vyplývá, že silniční radarový rychloměr byl ověřen jako stanovené měřidlo a lze jej používat pro měření rychlosti silničních vozidel s platnou kalibrací od 26. 11. 2012 do 25. 11. 2013. Dne 15. 11. 2013 bylo žalobci fikcí doručeno oznámení o zahájení přestupkového řízení a předvolání k ústnímu jednání na den 26. 11. 2013 v 10:00 hod. Daného dne ve věci proběhlo jednání bez přítomnosti žalobce a po jednání v 11:25 hod obdržel správní orgán prvního stupně elektronické podání ………. s plnou mocí pro zastupování žalobce a vyjádřením k věci. V úvodu e-mailu je požadováno o doručování na e-mailovou adresu ……….. Vyjádření bylo zasláno v nečitelné formě (dle úředního záznamu nebylo možno vyjádření vytisknout). Toto podání včetně plné moci nebylo opatřeno elektronickým podpisem. Následně dne 29. 11. 2013 správní orgán obdržel od …………. poštou přípis s nečitelným textem, hlavička přípisu s adresou pro doručování ………. je však čitelná. Přílohou přípisu byla plná moc ze dne 23. 11. 2013 udělená P. K. žalobcem. Dne 26. 11. 2013 správní orgán prvního stupně vydal rozhodnutí, jež následně zaslal na e-mailovou adresu ………. adresu bydliště žalobce i jeho zmocněnce. Dle správního orgánu prvního stupně bylo zavinění žalobce zdokumentováno a zcela prokázáno shromážděným spisovým materiálem – oznámením přestupku sepsaném na místě, kamerovým záznamem o přestupku z měřícího zařízení ………. na CD, ověřovacím listem silničního rychloměru ………. a osvědčením pro řízení a obsluhu motorového vozidla se systémem ……….. Dne 31. 12. 2013 bylo správnímu orgánu prvního stupně doručeno blanketní odvolání zmocněnce žalobce, v němž zmocněnec uvádí, že jej podává z právní opatrnosti, neboť se o existenci rozhodnutí dozvěděl z telefonátu od žalobce. Výzva k doplnění odvolání byla zmocněnci žalobce doručena fikcí dne 27. 12. 2013. Žalovaný se v napadeném rozhodnutí zcela ztotožnil se závěry správního orgánu prvního stupně, jehož rozhodnutí potvrdil a odvolání žalobce zamítl. Napadené rozhodnutí bylo zasíláno na e-mailovou adresu zmocněnce ……………, jehož přijetí bylo adresátem dne 7. 3. 2014 potvrzeno. IV. Posouzení věci krajským soudem Soud konstatuje, že žaloba byla podána včas (§ 72 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, dále jen s. ř. s.), osobou oprávněnou (§ 65 odst. 1 s. ř. s.), jde o žalobu přípustnou (§ 65, § 68, § 70 s. ř. s.). V souladu s § 75 odst. 1, § 2 s. ř. s. přezkoumal Krajský soud v Brně napadené rozhodnutí žalovaného v mezích žalobních bodů, včetně řízení předcházející jeho vydání, přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu. Dne 25. 1. 2017 se ve věci konalo soudní jednání. Žalobce i žalovaný se zcela odvolali na žalobu a vyjádření k žalobě, kdy žalovaný dodal, že z judikatury Nejvyššího správního soudu vyplývá, že pokud přestupce zpochybňuje některé zjištěné skutečnosti, přesouvá se důkazní břemeno na jeho stranu, měl tedy technický stav vozidla namítat už v době, kdy probíhalo správní řízení. K otázce doručování žalovaný konstatoval, že jak krajským soudům, tak i Nejvyššímu správnímu soudu je postup obecných zmocněnců jako např. pana ……..nebo pana ……… znám. Žalobce navrhl, aby byl proveden důkaz návodem k obsluze příslušného měřícího zařízení. Žalobce v žalobě citoval určitou pasáž z návodu k obsluze a je mu známo, že existují dvě verze návodu k obsluze, přičemž z jedné vyplývá, že při výměně pneumatik musí dojít k nové kalibraci, z druhé verze toto snad nevyplývá. S ohledem na to, že měření může ovlivnit i hmotnost posádky, která řídila policejní vozidlo a prováděla měření, navrhl, aby u policie byla zjištěna hmotnost obou policistů, kteří měření prováděli, neboť v případě, že by jejich hmotnost byla vyšší než 250 kg, měření by bylo prováděno v rozporu s návodem. Dále pak navrhl, aby bylo u policie zjištěno, kdy byla u policejního vozidla provedena výměna pneumatik. Dále by dle zástupce žalobce měl být vyslechnut pan ………… ohledně jím zvolené e-mailové adresy, neboť touto e-mailovou adresou nesledoval žádné obstrukce, jedná se o mladého člověka, který je s technikou sžitý a nemohl vědět, že by doručování na tuto adresu mohlo správnímu orgánu způsobovat nějaké problémy. Pokud jde o rozsáhlé žalobní námitky uvedené až v žalobě, tak toto není žádným právním předpisem zakázáno. V průběhu správního řízení nebyl žalobce zastoupen advokátem, sám nemá právnické vzdělání, a proto přesně nevěděl, jak může postupovat. Jeho námitky byly rozvedeny až po zastoupení advokátem a poučení o svých možnostech. Dále zástupce žalobce navrhl, aby se k věci vyjádřil pracovník žalovaného k tomu povolaný, zda v době, kdy zmocněnec žalobce žádal o doručování na e-mailovou adresu s diakritikou, nešlo na tuto doručovat, z jakého důvodu a zda se jednalo o překážku dlouhodobou či odstranitelnou v krátkém čase. Soud posoudil žalobní námitky žalobce a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Krajský soud se nejprve zabýval vznesenou námitkou nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí, neboť se jedná o tak závažnou vadu, k níž je soud povinen přihlížet i z moci úřední a která má podle ust. § 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s. za následek zrušení napadeného rozhodnutí. Otázce nepřezkoumatelnosti rozhodnutí (zejména pak rozhodnutí ve správním soudnictví) je věnována rozsáhlá judikatura Nejvyššího správního soudu, z níž vyplývá, že rozhodnutí soudu je nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost kupříkladu tehdy, jestliže z něj jednoznačně nevyplývá, podle kterých ustanovení a podle jakých právních předpisů byla posuzována zákonnost napadeného správního rozhodnutí. Dále pak lze v tomto smyslu za nepřezkoumatelné považovat rozhodnutí, jehož odůvodnění je vnitřně rozporné, popřípadě je-li výrok v rozporu s odůvodněním, či pokud z výroku nelze zjistit, jak vlastně soud rozhodl. Mimo to se jedná o případy, kdy nelze rozeznat, co je výrok a co odůvodnění, kdo jsou účastníci řízení a kdo byl rozhodnutím zavázán (srov. např. rozsudky ze dne 21. 8. 2008, č. j. 7 As 28/2008-76, ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003-75, či ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Azs 47/2003-130, všechny dostupné na www.nssoud.cz). Soudní judikatura pak věnuje nemalou pozornost též otázce nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů (např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003-52, ze dne 18. 10. 2005, č. j. 1 Afs 135/2004-73, ze dne 14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005-44, či ze dne 17. 1. 2008, č. j. 5 As 29/2007-64, všechny dostupné na www.nssoud.cz), přičemž v tomto ohledu je za nepřezkoumatelné považováno především takové rozhodnutí, z něhož není zřejmé, jakými úvahami se soud řídil, či kupříkladu rozhodnutí, které se opomíjí vypořádat s argumentací účastníka řízení. Přitom je nutno zdůraznit, že nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů je zásadně založena na nedostatku důvodů skutkových, nikoliv na dílčích nedostatcích odůvodnění rozhodnutí. Jakkoliv se shora zmiňovaná judikatura týká zejména nepřezkoumatelnosti rozhodnutí soudních, Nejvyšší správ soud v rozsudku ze dne 22. 11. 2012, č. j. 7 As 163/2012-18, dovodil, že v zásadě tytéž podmínky platí i pro posouzení přezkoumatelnosti rozhodnutí správních orgánů. Žalobce namítal nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, popř. napadeného rozhodnutí, neboť se správní orgány nevypořádaly s návrhy zmocněnce žalobce na provedení důkazů návodem k obsluze, výslechem policistů a znaleckým posudkem. Po prostudování správního spisu dospěl soud k závěru, že provedení předmětných důkazů žalobce, popř. jeho zmocněnec v průběhu správního řízení nenavrhoval. Zmocněnec žalobce správnímu orgánu prvního stupně zaslal pouze dne 26. 11. 2013 e-mailem a dne 27. 11. 2013 prostřednictvím pošty nečitelná vyjádření. Pokud zmocněnec žalobce úmyslně zasílal podání v takové formě, musel si být vědom, že k nim správní orgán prvního stupně nebude přihlížet. Navíc podání doručované správnímu orgánu dne 27. 11. 2013 má hlavičku textu v čitelné formě, samotný text je již však nečitelný, popř. čitelný jen s velkými obtížemi, obojí psané na jednom listu papíru. Nelze než takový postup zmocněnce žalobce hodnotit jako obstrukční ve snaze správnímu orgánu prvního stupně řízení komplikovat. Správní orgán prvního stupně tedy neměl možnost s k těmto návrhům na provedení dokazování vyjádřit, neboť se nedostaly do jeho dispozice. Stěžejní námitka žalobce je však postavena na tom, že mu v průběhu správního řízení před správním orgánem prvního stupně nebylo řádně doručováno na zmocněncem žalobce zvolenou e-mailovou adresu ………. Podle § 20 odst. 1 správního řádu se fyzické osobě písemnost doručuje na adresu pro doručování (§ 19 odst. 3), na adresu jejího trvalého pobytu, ve věcech podnikání do místa podnikání, nebo při doručování prostřednictvím veřejné datové sítě na její elektronickou adresu; fyzické osobě lze však doručit, kdekoli bude zastižena. Provádí-li doručení sám správní orgán, mohou osoby doručení provádějící doručit i mimo územní obvod tohoto správního orgánu. Podle § 19 odst. 3 správního řádu, nevylučuje-li to zákon nebo povaha věci, na požádání účastníka řízení správní orgán doručuje na adresu pro doručování nebo elektronickou adresu, kterou mu účastník řízení sdělí, zejména může-li to přispět k urychlení řízení; taková adresa může být sdělena i pro řízení, která mohou být u téhož správního orgánu zahájena v budoucnu. Z jazykového a systematického výkladu citovaných ustanovení správního řádu vyplývá, že sdělí-li účastník řízení správnímu orgánu adresu pro doručování (tzv. doručovací adresu), pak je správní orgán povinen doručovat písemnosti na tuto adresu, nikoliv na adresu trvalého pobytu účastníka řízení. Relevantní komentářová literatura k tomuto institutu uvádí, že požadavek účastníka řízení, aby mu doručoval písemnosti na adresu pro doručování nebo na elektronickou adresu, je podáním ve smyslu § 37 správního řádu a musí tedy splňovat náležitosti podání a musí být učiněn tam stanoveným způsobem (odst. 4). Adresou pro doručování může být v případě fyzické osoby např. její faktický pobyt, tedy místo, kde skutečně žije, nebo jiná adresa (Vedral, J. Správní řád. Komentář. ………, 2006, s. 165) (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 2. 2012, č. j. 3 Ads 131/2011-44 (všechna rozhodnutí dostupná na www.nssoud.cz). Zákon tedy v daném případě nejenže umožňuje doručování zásilek na adresu sdělenou účastníkem řízení, ale v ust. § 20 odst. 1 správního řádu tuto adresu uvádí jako první v pořadí. Pokud je tedy účastníkem řízení správnímu orgánu sdělena adresa pro doručování, a dojde ke splnění ostatních zákonem stanovených podmínek, je dle názoru soudu povinností správního orgánu doručovat písemnosti primárně na tuto adresu. Mezi žalobce a žalovaným není sporu o tom, že zmocněnec žalobce požádal v průběhu správního řízení o doručování na e-mailovou adresu ……..... a že správní orgán prvního stupně své rozhodnutí po marném pokusu o doručování na adresu ….. doručoval na adresu trvalého pobytu jak zmocněnce, tak i žalobce. Výzvu k doplnění odvolání již správní orgán prvního stupně doručoval pouze na adresu trvalého pobytu zmocněnce. Jak vyplynulo z vyjádření žalovaného při jednání před soudem, na adresu …………., v dané době nebylo možno doručovat. Dle ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu je třeba k institutu doručování přistupovat s „maximální mírou racionality“, přičemž účastník řízení nese zodpovědnost za zvolený způsob komunikace se správním orgánem a musí akceptovat rozdíly, které jsou spojeny s jednotlivými druhy komunikačních prostředků (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 7. 2008, č. j. 8 Afs 55/2008-70, či ze dne 18. 5. 2016, č. j. 2 As 25/2016-38). Soud odkazuje na právní větu rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 1. 2016, č. j. 1 As 104/2015-27, dle níž: „Bylo všeobecně rozšířeným omylem, že v e-mailové adrese nemohou být použity znaky s diakritickými znaménky (háčky a čárky). I když správní orgán nedoručil své rozhodnutí na takovou adresu, sdělenou zmocněncem účastníka správního řízení (§ 19 odst. 3 správního řádu), jde o účinné doručení, jestliže bylo rozhodnutí následně doručeno, byť fikcí, na adresu, kterou si zmocněnec, vystupující v bezpočtu obdobných řízení, určil jako adresu pro doručování v centrální evidenci obyvatel (§ 20 odst. 1 téhož zákona).“ Informace, že na internetové doméně „.eu“ je možné zřizovat domény druhého řádu i s použitím diakritiky, není všeobecně známá a tím spíše nebyla známa v roce 2013, tedy v době řízení před správním orgánem prvního stupně. V mnoha případech správní orgány rovněž nebyly objektivně schopny z technických důvodů na elektronické adresy s diakritikou e-mailové zprávy vůbec odesílat (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 7. 2015, č. j. 8 As 55/2015-26, publ. pod č. 3284/2015 Sb. NSS). Při posuzování doručování ve správním řízení je tedy třeba na základě konkrétních skutečností vážit jednak to, že správní orgány mají povinnost doručovat primárně na účastníky zvolenou doručovací adresu, na niž nemohou libovolně rezignovat, na druhou stranu však nezapomínat, že § 19 odst. 3 správního řádu má sloužit primárně k urychlení řízení a nikoli jako obstrukční prostředek k jeho úmyslnému prodlužování. Soudu je z jeho úřední činnosti známo, tento způsob zmocněnec žalobce volí běžně i v jiných řízeních, proto zde není pochyb, že tento omyl byl vyvolán obecným zmocněncem žalobce záměrně, neboť komplikace s doručováním ze strany správních orgánů na jím uvedenou adresu se opakují v celé řadě případů. Jak již poznamenal Nejvyšší správní soud ve výše zmíněném rozsudku č. j. 1 As 10/2015-27, [v]olba adresy, kombinující slova „obecny“ (krátce) a „zástupce“ (dlouze) ani nemůže mít jiný účel, než právě zkomplikování doručování zvolenému obecnému zmocněnci, z nějž pak zastoupené osoby a jejich zástupci těží v řízeních ve správním soudnictví.“ Podobně jako u jiných případů použití elektronické adresy s diakritikou se i v nyní posuzovaném případě jedná o „předem promyšlený procesní postup, který má za cíl komplikovat a protahovat správní řízení, resp. generovat v rámci řízení problémové situace, jež mohou s určitou mírou pravděpodobnosti vést k formálním pochybením správních orgánů, a dosáhnout tak v důsledku toho prekluze odpovědnosti za přestupek.“ Zmocněnec žalobce tudíž nemohl být v dobré víře, a proto takovému jednání nelze poskytnout soudní ochranu (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 5. 2016, č. j. 2 As 25/2016-38). Soud tak na základě výše uvedeného dospěl k závěru, že správní orgán prvního stupně nepochybil, když se pokusil rozhodnutí doručit na e-mailovou adresu X. Zmocněnec žalobce přijetí zprávy nepotvrdil, tudíž nezbylo správnímu orgánu prvního stupně rozhodnutí doručit na adresu trvalého pobytu zmocněnce žalobce. Co se týče výzvy k doplnění odvolání, tu již zasílal správní orgán prvního stupně pouze na adresu trvalého pobytu zmocněnce. Pokud byl totiž první pokus správního orgánu prvního stupně doručovat na zvolenou e-mailovou adresu marný, nebyl pak již správní orgán povinen na tuto adresu dále doručovat, a to zejména za situace, kdy i další okolnosti nasvědčují tomu, že požadavek doručovat na elektronickou adresu je ryze účelový ve snaze řízení prodlužovat, či jej zatížit procesními vadami. Obdobný závěr lze ostatně vyčíst i z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 8. 2015, č. j. 9 As 60/2015-39, podle něhož ustanovení § 19 odst. 8 správního řádu je nutné vykládat tak, že správní orgán je povinen zasílat na požadovanou elektronickou adresu pouze první písemnost v řízení zasílanou adresátovi, resp. první písemnost zasílanou adresátovi od okamžiku, kdy tento požádal o doručování písemností na elektronickou adresu. Pokud účastník převzetí této písemnosti nepotvrdí, je správní orgán oprávněn veškeré další písemnosti tomuto adresátovi zasílat rovnou tak, jako by adresát o doručení na elektronickou adresu nepožádal. Není tedy povinen se opětovně pokoušet o doručení písemnosti na elektronickou adresu adresáta. Správní orgán prvního stupně tedy postupoval v souladu se zákonem, když další písemnosti zasílané žalobci doručoval pouze na adresu trvalého pobytu zmocněnce. Žalobce dále namítal, že v jeho případě došlo k porušení ust. § 36 odst. 3 správního řádu, dle něhož nestanoví-li zákon jinak, musí být účastníkům před vydání rozhodnutí ve věci dána možnost vyjádřit se k podkladům rozhodnutí. O této možnosti byl žalobce informován již v oznámení o zahájení správního řízení o přestupku a předvolání k ústnímu jednání, kdy správní orgán uvedl, že po skončení dokazování bude mít žalobce možnost seznámit se s podklady pro rozhodnutí a vyjádřit se k nim. Dále byl poučen, že je oprávněn vyjádřit se ke všem skutečnostem, které jsou mu kladeny za vinu a k důkazům o nich, uplatňovat skutečnosti a navrhovat důkazy na svou obhajobu, podávat návrhy a opravné prostředky. Toto poučení je současně výzvou správního orgánu prvního stupně obviněnému (případně jeho zmocněnci) k vyjádření se k podkladům před vydáním rozhodnutí při ústním jednání. Správní spis po zaslání oznámení a předvolání nebyl dále doplňován o žádné další podklady pro vydání rozhodnutí. Není tedy ani na místě tvrzení žalobce, že mu nebyla dána možnost ve smyslu ust. § 36 odst. 3 správního řádu, když o této možnosti byl žalobce řádně ze strany správního orgánu prvního stupně poučen (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 2. 2010, čj. 8 Afs 21/2009-243, publ. pod č. 2073/2010 Sb. NSS). Při soudním jednání žalobce navrhoval, aby bylo zjištěno, zda byla provedena výměna pneumatik u policejního vozidla a byla zjištěna hmotnost policistů provádějících měření, tj. zda bylo postupováno v souladu s návodem. Dále žalobce navrhl výslech zmocněnce žalobce P. K., aby se vyjádřil k důvodům, proč si zvolil předmětnou e-mailovou adresu. Dle soudu byl skutkový stav zjištěn řádně a spolehlivě připojeným policejním spisem Policie České republiky. Důkaz tímto policejním spisem byl u nařízeného jednání dne 26. 11. 2013 proveden a důkazy shromážděné policií nevzbuzovaly naprosto žádné pochybnosti o jejich správnosti a úplnosti jak u správních orgánů, tak také ani u soudu. Rychlost naměřená žalobci byla spolehlivě zjištěna, byla zjišťována ověřeným silničním rychloměrem. Žalobce žádným způsobem neprokázal, že by snad fungování tohoto rychloměru nemělo být v pořádku, nebo že policisté provádějící měření rychlosti u žalobce nepostupovali v souladu s návodem, nebo jakýmkoliv jiným způsobem prováděli toto měření nesprávně. Žalobce poprvé až v podané žalobě zpochybňoval postup policistů při měření rychlosti, nic však konkrétního neuvedl, jednalo se pouze o velmi obecná, ničím nepodložená stanoviska. Je třeba doplnit, že žalobce bezprostředně po zastavení vozidla zasahujícími policisty netvrdil, že by naměřenou rychlostí nejel, popř. že by policisté postupovali v rozporu s návodem k obsluze. Sdělil, že věc bude projednána před MMP (magistrátem). V rámci správního řízení byl žalobce předvolán k ústnímu jednání, k tomu se však nedostavil. Správní orgán ve správním řízení provedl důkaz oznámením přestupku, kamerovým záznamem přestupku, ověřovacím listem rychloměru a osvědčením pro řízení a obsluhu motorového vozidla se systémem POL-CAM. Zmocněnec žalobce podal blanketní odvolání a ani na výzvu správního orgánu prvního stupně jej nedoplnil. Nezpochybňoval tak správním orgánem provedené důkazy, resp. že by policisté postupovali v rozporu s návodem k obsluze. To začal tvrdit až v řízení před soudem. Nejpozději po vydání prvostupňového rozhodnutí muselo být přitom žalobci jasné, že existují důkazy prokazující jeho vinu (především kamerový záznam o přestupku). Konstantní judikatura Nejvyššího správního soudu zastává v obdobných věcech názor, že je obecně vhodné, aby žalobce neuchovával paletu námitek proti sankčnímu rozhodnutí správního orgánu na pozdější dobu, ale uplatnil je již v rámci správního řízení, nejpozději pak v rámci odvolacího řízení. Jinak se stěžovatel zbytečně připraví o posouzení námitek v obou instancích správního řízení. Navíc se může teprve ex post podaná obrana jevit dle kontextu věci i jako účelová (viz rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 4. 2015, č. j. 2 As 215/2014-43, ze dne 4. 12. 2013, č. j. 1 As 83/2013-60, ze dne 22. 1. 2009, č. j. 1 As 96/2008-115 atp.). Tak je tomu i v dané věci. Z další judikatury Nejvyššího správního soudu (srov. např. rozsudky ze dne 28. 5. 2015, č. j. 9 As 291/2014-39, ze dne 23. 4. 2015, č. j. 2 As 215/2014-43, ze dne 25. 1. 2012, č. j. 1 As 148/2011-52, ze dne 7 As 273/2016-47, ze dne 3. 2. 2010, č. j. 1 Afs 103/2009-232, ze dne 22. 5. 2009, č. j. 2 Afs 35/2009-91 atp.) pak vyplývá, že v každém případě je nutno nalézat rozumnou rovnováhu, zohledňující jednak zásadu plné jurisdikce rozhodování správního soudu na straně jedné, a zamezující zjevným obstrukcím ze strany žalobce na straně druhé, který si jejich existence v konkrétním případě mohl být dobře vědom, nicméně rozhodne se je uplatnit až v žalobním řízení z důvodu jakési procesní taktiky. V souladu s všeobecně uznávanou právní zásadou vigilantibus iura skripta sunt, správní soudy zásadně nemohou napravovat procesní pasivitu účastníka řízení, který nebyl v průběhu správního řízení co do svých tvrzení a co do návrhů důkazů nijak aktivní a skutková tvrzení uplatnil poprvé teprve v řízení před správními soudy. Jakkoliv je správní soudnictví podrobeno principu plné jurisdikce, není jeho cílem nahrazovat řízení před správním orgánem, neboť soudní přezkum správních rozhodnutí nelze vnímat jako odvolací řízení v plné apelaci. V takovém případě by byla totiž popřena samotná koncepce správního soudnictví založená na následném přezkumu zákonnosti pravomocných správních rozhodnutí. Základním smyslem a účelem přezkumu správních rozhodnutí ve správním soudnictví je poskytnutí soudní ochrany v případech, kdy osoby, jež tvrdí, že byly na svých právech dotčeny, se svých práv nedomohly před správním orgánem, ač se o to aktivně pokusily (obdobně viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 4. 2015, č. j. 2 As 215/2014-43, ze dne 14. 5. 2015, čj. 7 As 83/2015-56). Jak tedy shrnul Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 28. 3. 2007, čj. 1 As 32/2006-99, „[s]oud při svém rozhodování nesmí být omezen ve skutkových otázkách jen tím, co zde nalezl správní orgán […]. Není však cílem soudního přezkumu ve správním soudnictví nahrazovat činnost správního orgánu. […] nově prováděné dokazování tedy vždy musí směřovat výlučně k osvědčení skutkového stavu v době rozhodování správního orgánu; ke skutkovým novotám se zásadně nepřihlíží.“ Nad rámec výše uvedeného soud k navrženým důkazům dodává, že žalobce hovoří o dvou verzích návodu k obsluze, přičemž v jedné je stanovena povinnost provést novou kalibraci měřícího zařízení po výměně pneumatik, ve druhé toto snad stanoveno být nemá. Sám žalobce však návod k obsluze pro účely soudního řízení neopatřil. Soud tedy tvrzení, že výměna pneumatik mohla mít vliv na výsledek měření, tedy že by z tohoto důvodu mohla být naměřena rychlost o 57 km/hod více, než je povolená rychlost, považuje za zcela účelové a ničím nepodložené tvrzení. Soud navíc považuje z důvodu časového odstupu, tj. po více jak třech letech od spáchání přestupku, za absurdní stanovit, jaká byla v dané chvíli hmotnost zasahujících policistů. Výslech P. K. by byl zcela nadbytečný, neboť by do řízení nepřinesl žádné nové skutečnosti krom těch, které při jednání již uplatnil zástupce žalobce. Za irelevantní považuje taktéž soud tvrzení žalobce, že nové skutečnosti zpochybňující postup při měření rychlosti uplatnil poprvé v žalobě, neboť ve správním řízení nebyl zastoupen advokátem a sám nemá právnické vzdělání. Žalobce byl v průběhu správního řízení zastoupen obecným zmocněncem, na což má plné právo, ale nelze poté před soudem namítat, že daný zmocněnec nečinil, co činit měl. V. Závěr a náklady řízení Krajský soud na základě shora provedeného posouzení žalobní námitky dospěl k závěru, že tato není důvodná, a proto žalobu podle ust. § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl. O nákladech řízení bylo rozhodnuto ve smyslu ust. § 60 s. ř. s., podle kterého nestanoví- li tento zákon jinak, má účastník, který měl na věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. V dané věci neúspěšný žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení a žalovanému v souvislosti s tímto řízením žádné náklady řízení nad rámec jeho běžné administrativní činnosti nevznikly.