41 A 3/2016 - 54

Rubrum

Krajský soud v Brně rozhodl samosoudkyní JUDr. Janou Kubenovou v právní věci žalobce J. H., bytem …….., zastoupeného Mgr. Jaroslavem Topolem, advokátem se sídlem advokátní kanceláře Na Zlatnici 301/2, Praha 4, proti žalovanému Krajskému úřadu kraje Vysočina, se sídlem Žižkova 57, Jihlava, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 12. 11. 2015, č. j. KUJI 75309/2015, sp. zn. OOSČ 971/2015 OOSC/332/AS/5, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Včas podanou žalobou žalobce napadal rozhodnutí žalovaného ze dne 12. 11. 2015, vypraveného 13. 11. 2015, vydaného pod č. j. KUJI 75309/2015, sp. zn. OOSČ 971/2015 OOSC/332/AS/5, kdy žalovaný rozhodl tak, že dle ust. § 90 odst. 5 správního řádu se podané odvolání žalobce zamítá a napadené rozhodnutí se potvrzuje. V podané žalobě žalobce uvedl, že napadeným rozhodnutím žalovaný zamítl odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí I. stupně, kterým byl žalobce uznán vinným ze spáchání přestupku dle ust. § 125c odst. 1 písm. f) bod 4. silničního zákona. Žalobce toto rozhodnutí napadal v celém rozsahu. Namítá, že napadené rozhodnutí žalovaného je nezákonné z toho důvodu, že aproboval zjevně nezákonné rozhodnutí správního orgánu I. stupně, přičemž nezákonnost rozhodnutí I. stupně žalobce spatřuje v jeho nepřezkoumatelnosti a dále v tom, že nebyl zjištěn skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Konečně má žalobce za to, že tímto rozhodnutím mu byla vyměřena pokuta v rozporu se zákonem. Jelikož žalovaný všechny tyto vady rozhodnutí I. stupně aproboval, způsobil tím nezákonnost svého rozhodnutí pro rozpor s § 89 odst. 2 správního řádu. Předně tedy žalobce namítá, že správní orgán I. stupně se spokojil s minimem důkazů, když při zjišťování skutkového stavu věci vycházel pouze z Oznámení přestupku, Úředního záznamu a Oznámení o podezření ze spáchání přestupku – dokumentace. Správní orgán I. stupně přitom mohl bez obtíží vyslechnout např. zasahující strážníky. To však neučinil. K tomu se žalobce odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 9. 2010, č. j. 6As 54/2009-90: „To, že k provedení důkazů lze užít všech důkazních prostředků, které jsou vhodné ke zjištění stavu věci, nelze vykládat jako možnost správního orgánu spokojit se s minimem podkladů (např. úřední záznamy a doznání) a upustit od dalšího dokazování jen proto, že tyto podklady nejsou navzájem v rozporu. Správní orgán je naopak povinen shromáždit tolik důkazních prostředků, kolik je třeba k vyvrácení pochybností a k tomu, aby byly okolnosti spáchání domnělého přestupku postaveny najisto“. Jak žalobce níže rozebírá, nebylo s ohledem na důkazní nečinnost správního orgánu I. stupně postaveno najisto, zda byla rychlost měřena na úseku určeném policií ČR, zda byla měřena rychlost v souladu s Návodem k obsluze (zejména, zda byl rychloměr na stativu), zda rychloměr nastavila a obsluhovala osoba k tomu proškolená, a konečně, kde přesně k přestupku došlo, a v jakém čase byl přestupek spáchán. Některé z těchto skutečností pro věc naprosto zásadních, správní orgán I. stupně vůbec nezjišťoval, neboť je zřejmě nepovažoval za pro věc důležité (proškolení obsluhy, určení úseku Policií ČR, zda byl rychloměr umístěn na stativu). Jiné skutečnosti správní orgán vytěžil z výše citovaných dokumentů, které však mají (kromě Oznámení o podezření ze spáchání přestupku – dokumentace co do naměřené rychlosti) povahu úředního záznamu. K nepoužitelnosti jako důkazu se žalobce odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 1. 2009, č. j. 1As 96/2008-115): „Úřední záznam o tom, že byl spáchán přestupek, a kdo je z jeho spáchání podezřelý, poskytuje správnímu orgánu pouze předběžnou informaci o věci; nelze jej však považovat za důkazní prostředek (§ 51 odst. 1 správního řádu). K dokazování průběhu událostí popsaných v úředním záznamu slouží mj. svědecký výslech osoby, která úřední záznam pořídila, nikoli tento úřední záznam sám“. Lze tedy uzavřít, že správní orgán rozhodl na základě nedostatečně zjištěného skutkového stavu, neboť zůstala ve věci pochybnost o skutečnostech, jejichž prokázání je pro dovození odpovědnosti obviněného z přestupku nezbytné. Vadné měření Žalobce má předně za to, jak v žalobě uvedl, že existují pochybnosti o tom, zda byla naměřena odpovídající rychlost, když Oznámení o podezření ze spáchání přestupku - dokumentace vykazuje znaky měření provedeného v rozporu s Návodem k obsluze. Z tohoto dokumentu vyplývá, že rychlost byla změřena na vzdálenost 194.9 metrů. Dle Návodu k obsluze však není možné na takovou vzdálenost měřit, neboť „Systém Micro DigiCam byl navržen tak, aby snímal obrázky ze vzdálenosti 50 až 170 metrů od měřícího místa. Optimální vzdálenost měření je 80- 140 metrů, avšak dobré osvětlení a zaostření umožňuje vzdálenost prodloužit. Naopak, méně přirozeného světla je v podmračených dnech a tak může být nezbytné zmenšit vzdálenost zaměřování“. [Systém Micro Digicam - Manuál uživatele, verze 4.1 cz - str. 47]. Je tedy zjevné, že podmínky měření dle Návodu k obsluze nebyly naplněny, kdy vzdálenost měření neodpovídala požadavkům dle Návodu k obsluze. Žalobce pak zastává názor, že jediný důkaz o naměřené rychlosti - výstup z rychloměru - je neprůkazný, neboť záměrný kříž částečně zasahuje mimo měřené vozidlo. Takové měření je neprůkazné. K podpoře svého tvrzení se žalobce odkázal na vyjádření Českého metrologického institutu, které přiložil k žalobě a navrhoval jej provést jako důkaz čtením. Z předmětného vyjádření ČMI se dodává, že „ČMI trvá no tom, aby každé měření rychlosti laserovým rychloměrem, kde na snímku měřeného vozidla leží záměrný kříž jen zčásti na vozidle, byl brán jako nedodržení postupu obsluhy radarového rychloměru, uvedeného v manuálu výrobce“. Vyjádření ČMI pak jednoznačně prokazuje tvrzení žalobce, že výstup z rychloměru není způsobilým podkladem pro správní trestání, přičemž jde o jediný důkaz svědčící o naměřené rychlosti, ze kterého správní orgán vycházel. Správní orgány tak rozhodly v rozporu s důkazy, neboť tyto nesprávně hodnotily. Skutek, který je žalobci kladen za vinu, mu nebyl prokázán. Z důvodu nezjištění skutkového stavu se pak žalobce dožaduje též zrušení rozhodnutí správního orgánu I. stupně. Rovněž lze namítnout, že v řízení nebylo zjištěno, zda strážníci měřili rychlost ze stativu nebo „z ruky“, což mělo za následek, že zůstaly pochybnosti mj. o tom, zda byl záměrný kříž po celou dobu měření na vozidle žalobce, nebo zda nebylo z[měřeno] vozidlo za vozidlem žalobce, neboť pokud strážníci měřili nikoliv na stativu, nelze jednoznačně říct, zda se obsluze rychloměru podařilo po celou dobu měření udržet záměrný kříž na vozidle obviněného. Skutečnost, že záměrný kříž je na snímku na vozidle obviněného, v tomto směru nic neprokazuje. K tomu se lze odkázat na rozsudek NSS ze dne 16. 1. 2013, sp. zn. 3As 82/2012- 27: „Kříž se objeví až na fotografii, nemusí být vždy v absolutním souladu s bodem tak, jak ho vidí obsluha v době, kdy měření provádí. Při měření musí být zaměřovací bod na vozidle, do postavení kříže nemůže obsluha radaru zasahovat“. Na fotografii z měření je viditelné více vozidel (konkrétně tři), která jsou „nad sebou“ (ve 2D pohledu). V takovém případě však nelze postavit najisto, že bylo změřeno právě vozidlo, na kterém je záměrný kříž umístěn, neboť z vyjádření výrobce rychloměrů společnosti LK Systém s.r.o., které žalobce přikládá k žalobě a navrhuje jej provést jako důkaz čtením, se podává, že „Vertikální umístění záměrného bodu na fotodokumentaci může být pod vozidlem nebo nad vozidlem v závislosti na vzdálenosti od měřicího přístroje“. Pokud dle tvrzení výrobce rychloměrů není umístění záměrného kříže přesné, tj. tento může být umístěn i mimo měřený objekt, a dle NSS nemusí být záměrný kříž v souladu se záměrným bodem, tj. nemusí se nacházet na objektu, jehož rychlost byla měřena, pak za situace, kdy se na fotografii nachází dvě vozidla, nelze činit jednoznačný závěr, že bylo měřeno právě vozidlo, na kterém se záměrný kříž nachází. Umístění záměrného kříže je zcela irelevantní, což potvrzuje též NSS v citovaném rozsudku, kde jako korektní vyhodnotil měření vozidla, kde se záměrný kříž nacházel v lampě pouličního osvětlení. NSS tedy konstatoval, že umístění záměrného kříže není rozhodné. Zatímco ve věci posuzované NSS se na fotografii nacházelo jediné vozidlo, tudíž nebylo pochyb o tom, že bylo měřeno právě toto, v nyní posuzované věci se na fotografii nachází vozidla dvě, a nelze tak činit jednoznačný závěr o tom, které z vozidel bylo měřeno. Žalobce nevylučuje, že žalovaný mohl tuto pochybnost vyjasnit svědeckou vypovědí policisty, pokud by tento hodnověrně popsal, na základě čeho usoudil, že bylo měřeno právě vozidlo žalobce, tj. pokud by sdělil, že s určitostí viděl, že na tomto byl umístěn záměrný bod. Je však také možné, že by správní orgán při takové výpovědi zjistil, že svědek vycházel z umístění záměrného kříže na fotografii, která se mu zobrazila, a tedy z podkladu nepřesného, nemajícího žádnou vypovídající hodnotu. Rovněž zůstala pochybnost o tom, zda vozidlo zachycené na snímku ze změření (snímek, na němž je záměrný kříž) je vozidlem obviněného, když vozidlo, na němž je umístěn záměrný kříž, nelze z příslušného snímku identifikovat. Snímek, na němž lze vozidlo identifikovat jako vozidlo obviněného, tak nelze žádným způsobem identifikovat s vozidlem změřeným, když vozidlo změřené se na snímku nachází před přechodem pro chodce, zatímco vozidlo žalobce (na „velkém“ snímku) se nachází za přechodem pro chodce, nadto v zatáčce (přitom tato není na snímku ze změření viditelná). Proto neexistuje důvodu k tomu, aby správní orgány učinili soud, že bylo změřeno právě vozidlo obviněného, když k tomuto neexistuje žádný důkaz, když vozidlo na velké fotografii je sice vozidlem žalobce, ale v žádném případě nelze ztotožnit s měřeným vozidlem, a zároveň lze mít za prokázané, že se nejedná o pouhý „výřez“ z fotografie z měření, neboť okolí vozidla je zjevně odlišné. Žalobce má za to, že výše uvedené pochybnosti o přesnosti provedeného měření vyplývající ze značné vzdálenosti a z velmi pravděpodobného posunu záměrného paprsku po kapotě vozidla způsobeného jak značnou vzdáleností, tak skutečností, že měřené vozidlo sjíždělo z kopce, musejí být správnímu orgánu I. stupně známy z úřední činnosti. Správní orgán I. stupně se tak dle názoru žalobce měl těmito pochybnostmi ex offo zabývat. Obdobně to platí o nikoli zcela nereálné situaci, že strážníci měřili „z ruky“, pročež nelze vyloučit, že bylo změřeno vozidlo nacházející se na snímku za vozidlem žalobce. Žalobce nebyl poučen o právu na nahlížení do spisu. Žalobce dále namítá, že v řízení před správním orgánem I. stupně došlo k závažné procesní vadě, která měla za následek nezákonnost rozhodnutí správního orgánu I. stupně, neboť žalobce nebyl správním orgánem I. stupně před vydáním rozhodnutí poučen o právu nahlížet do spisu. Touto procesní vadou způsobenou nezákonnost rozhodnutí I. stupně spatřuje žalobce v tom, že bez nahlédnutí do spisu a seznámení se s jeho obsahem nelze účinně realizovat ani další práva, jenž jsou součástí práva na obhajobu, zejména práva obviněného vyjádřit se k podkladům rozhodnutí. Přitom pokud by se žalobce se spisem v řízení I. stupně seznámil, (což by učinil, pokud by o tomto svém právu byl poučen), uplatnil by již v řízení před správním orgánem I. stupně námitky, které uplatňuje, právě z důvodu, že o svém právu nahlédnout do spisu nevěděl, až nyní (zejména námitky týkající se správnosti provedeného měření). Procesní vadu tedy spatřuje žalobce v tom, že nebyl v řízení správním orgánem I. stupně vůbec poučen o právu nahlížet do spisu. Toto právo je přitom integrální součástí práva na obhajobu dle čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Namítá tedy, že nepoučením o právu nahlížet do spisu, a tedy seznámit se s podklady rozhodnutí, byl zkrácen na svém právu na přípravu obhajoby. Před vydáním rozhodnutí I. stupně totiž správní orgán v rámci řízení o přestupku zaslal žalobci pouze jednu písemnost, a to Oznámení o zahájení správního řízení a předvolání k ústnímu jednání (dále jen „Oznámení“). Ústního jednání se žalobce neúčastnil a další písemnosti, kterou správní orgán I. stupně žalobci zaslal, již bylo odsuzující rozhodnutí. V Oznámení sice bylo obsaženo poučení např. o právu obviněného vyjádřit se k podkladům rozhodnutí, či o jeho právu zvolit si zástupce. Absentovalo však poučení o právu obviněného s podklady rozhodnutí se seznámit. Žalobce, jako osoba práva neznalá a v řízení před správním orgánem I. stupně nezastoupená, tak co do vědomosti o svých právech obviněného, vycházela právě jen a pouze z poučení obsaženého v Oznámení. Jelikož zde absentovalo poučení o možnosti seznámit se s podklady rozhodnutí, měl žalobce za to, že mu toto právo nepřísluší a tedy, že se sice může k podkladům rozhodnutí vyjádřit, nemá však právo se s těmito seznámit. Vzhledem k tomuto svému právnímu názoru žalobce nevyužil svého práva vyjádřit se k podkladům rozhodnutí, neboť bez seznámení se s poklady rozhodnutí žalobce nevěděl, jak se k nim vyjádřit. Žalobce je názoru, že není-li obviněnému v řízení umožněno kvalifikovaně realizovat právo vyjádřit se k podkladům rozhodnutí, jelikož nebyl poučen o svém právu s těmito podklady se seznámit, nelze takový postup aprobovat a považovat ho za zákonný, neboť v takovém případě nelze hovořit o spravedlivém procesu, jak je zaručen mnohými katalogy lidských práv, jenž jsou pro ČR závazné, když možnost vyjádřit se k podkladům rozhodnutí naprosto postrádá smysl, není-li obviněnému umožněno se s těmito podklady seznámit. Žalovaný si pak této procesní vady a jejích důsledků na nezákonnost rozhodnutí I. stupně nepovšiml, čímž i jeho rozhodnutí trpí nezákonností pro rozpor § 89 odst. 2 správního řádu. Místo přestupku a směr jízdy Žalobce dále namítá, že místo přestupku, jak je uvedeno ve výroku rozhodnutí I. stupně („na ulici ……., souřadnice GPS 49°25‘32.59“N 15°35‘57.19“E“), nemá ve spise oporu, resp. je s ním v rozporu, což ovšem vyplývá též z odůvodnění rozhodnutí I. stupně, když z tohoto vyplývá, že správní orgán I. stupně vzal za zjištěné, že „ze spisového materiálu vyplývá, že dne 21. 07. 2015 vykonávala hlídka strážníků Městské policie Jihlava dohled nad dodržováním nejvyšší dovolené rychlosti v obci …….“. Předně je však stanovení místa přestupku dle výroku rozhodnutí I. stupně nepřezkoumatelné, neboť z odůvodnění rozhodnutí I. stupně nijak nevyplývá, jak došel správní orgán k závěru, že místo uvedené jako místo přestupku ve výroku, je místem přestupku. Výrok rozhodnutí tak nemá oporu ve svém odůvodnění, ani v podkladech pro rozhodnutí. Z odůvodnění rozhodnutí I. stupně se podává akorát to, že správní orgán vzal ze spisového materiálu za zjištěné, že u domu č. 17 na ulici Pávovská v Jihlavě bylo měřící stanoviště městské policie. Tuto skutečnost (umístění měřícího zařízení) žalobce nerozporuje. Namítá však, že pokud byl u domu č. 17 umístěn rychloměr, pak nemohl být ve stejném místě spáchán přestupek, neboť tento byl spáchán ve vzdálenosti 194,9 metrů od rychloměru. Odůvodnění rozhodnutí je tak v přímém rozporu s jeho výrokem. V odůvodnění rozhodnutí I. stupně přitom naprosto absentují úvahy správního orgánu o tom, proč takto ve výroku specifikoval místo přestupku, resp. v odůvodnění jeho rozhodnutí absentují jakékoliv úvahy týkající se místa přestupku. Jak bylo již uvedeno, v odůvodnění rozhodnutí I. stupně je pouze uveden závěr správního orgánu o tom, že u domu č. 17 na ulici Pávovská v Jihlavě bylo měřící stanoviště městské policie. Žalobce má proto za to, že rozhodnutí I. stupně je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, neboť z jeho odůvodnění nevyplývá, jak správní orgán I. stupně došel k závěru, že údajný přestupek byl spáchán „na ulici Pávovská u domu č. 17“. Z Oznámení podezření ze spáchání přestupku - dokumentace přitom vyplývá, že vozidlo obviněného se v okamžiku změření nacházelo od měřícího stanoviště ve vzdálenosti 194,9 metrů. Lze proto vyloučit, že přestupek byl spáchán též u domu č. 17, když zde bylo měřící stanoviště, od kterého bylo měřené vozidlo v okamžiku změření ve vzdálenosti téměř 200 metrů daleko. V odůvodnění rozhodnutí I. stupně rovněž chybí jakékoliv úvahy správního orgánu o tom, že místo přestupku lze označit GPS souřadnicemi 4925‘32.59“N 1535‘57.19“E. Přitom tento údaj o souřadnicích místa přestupku je rovněž uveden ve výroku rozhodnutí I. stupně jako údaj určující místo přestupku. Z absence jakýchkoliv úvah správního orgánu I. stupně v jeho rozhodnutí vyplývá, že i v tomto směru je jeho rozhodnutí nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Pro GPS rovněž obdobně platí výše k místu přestupku určeném „na ulici Pávovská u domu č. 17“, neboť i GPS souřadnice obsažené ve výroku (a zjevně čerpané ze spisu) označují nikoli místo přestupku, ale měřící stanoviště městské policie. Z tohoto důvodu je takto určené místo přestupku v rozporu se spisem, resp. v něm nemá oporu. Především je však takové určení místa přestupku nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. K tomu se žalobce odkázal na rozsudek NSS ze 4. 12. 2003, sp. zn. 2Ads 58/2003-75: „Skutkovými důvody, pro jejichž nedostatek je možno rozhodnutí soudu zrušit pro nepřezkoumatelnost, budou takové vady skutkových zjištění, která utvářejí rozhodovací důvody, typicky tedy tam, kde soud opřel rozhodovací důvody o skutečnosti v řízení nezjišťované, případně zjištěné v rozporu se zákonem anebo tam, kdy není zřejmé, zda vůbec nějaké důkazy v řízení byly provedeny“. Jak žalobce výše namítá, správní orgán I. stupně v řízení nijak místo přestupku nezjišťoval, spokojil se pouze se zjištěním, kde se nacházelo měřící stanoviště. To následně ve výroku svého rozhodnutí označil též za místo přestupku, nijak však takový úkon neodůvodnil, čímž své rozhodnutí zatížil nepřezkoumatelností pro nedostatek důvodů. Místo přestupku je přitom obligatorní součástí výroku a je proto nezbytné ho v řízení o přestupku zjistit a prokázat. Jelikož žalovaný tyto vady rozhodnutí I. stupně (předně jeho nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů, pro které určil správní orgán I. stupně místo přestupku) aproboval, i jeho rozhodnutí je nezákonné pro rozpor s § 89 odst. 2 správního řádu. Žalobce přitom neví, a ani nebylo předmětem dokazování, jaká platí úprava nejvyšší povolené rychlosti ve vzdálenosti 194,9 metrů od domu č.

17. Žalobce nerozporuje závěr správního orgánu, že v místě „u domu č. 17“ platí obecnou úpravou stanovena nejvyšší povolená rychlost 50 km/h, avšak žalobce má za prokázané, že rychlost jízdy jeho vozidla nebyla zjištěna právě před domem č.

17. Přitom v obcích není nijak neobvyklé, že každý stometrový úsek disponuje jinou úpravou nejvyšší povolené rychlosti (v obci je často rychlost upravena na 20, 30, ale i 50, 70 nebo 80 km/h). Není přitom úlohou žalobce, aby zjišťoval, jaká je platná úprava nejvyšší povolené rychlosti v jiném úseku komunikace, než vymezeném obviněním; ani správní orgán toto nezjišťoval. Žalobce vždy argumentuje toliko v mezích obvinění, a byl-li obviněn z toho, že překročil rychlost před domem č. 17, pak ani nemohl argumentovat tím, že ve vzdálenosti téměř 200 metrů od domu č. 17 platí jiná úprava nejvyšší povolené rychlosti. Dle názoru žalobce je na správním orgánu, aby v dalším řízení modifikoval skutkovou větu ve sdělení obviněné a zjistil, zda i v nově vymezeném úseku komunikace platí obecnou úpravou stanovená nejvyšší povolená rychlost jízdy 50 km/h. Obdobné závěry platí též pro údajný směr jízdy žalobce, kdy tento je dle výroku rozhodnutí I. stupně označen takto: „ve směru jízdy do centra“. K tomu žalobce namítá, že se zjevně jedná o nepřezkoumatelné určení pro jeho nesrozumitelnost, neboť není zřejmé, do jakého „centra“ jízda žalobce měla směřovat. V odůvodnění je sice uvedeno, že směr jízdy směřoval „do centra město Jihlavy“, v tomto směru se však lze odkázat na rozsudek NSS ze dne 25. 6. 2015, č. j. 9As 290/2014-53, ve kterém bylo konstatováno, že „nedostatečné vymezení skutkových okolností spáchání přestupku ve výroku rozhodnutí nelze nahradit jeho specifikací v odůvodnění rozhodnutí“. Skutečnost, že směr jízdy žalobce je v odůvodnění blíže specifikován, tak nemá na nepřezkoumatelnost určení směru jízdy ve výroku pro jeho nesrozumitelnost žádný význam. Rovněž však lze namítnout, že závěr správního orgánu I. stupně o tom, že směr jízdy žalobce směřoval do centra města Jihlavy, nemá v odůvodnění jeho rozhodnutí oporu, neboť v tomto zcela absentují úvahy správního orgánu o tom, proč k takovému závěru došel, zejména správní orgán neoznačil konkrétní důkazní prostředek, ze kterého při takovém soudu (tedy že směr jízdy žalobce směřoval do centra, resp. do centra města Jihlavy) vycházel. Z toho důvodu je jeho rozhodnutí nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Jelikož žalovaný i tuto vadu aproboval, opět tím způsobil nezákonnost svého rozhodnutí. Žalobce dále namítá, že rozhodnutí I. stupně je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů též z toho důvodu, že správní orgán I. stupně se v odůvodnění svého rozhodnutí nijak nevypořádal s rozpory ve spise ohledně údajného místa spáchání údajného přestupku (odhlédne-li se od skutečnosti, že údaj správní orgán I. stupně mylně vzal za údaj o místě přestupku, ač se jedná o údaj určující měřící stanoviště). Z Oznámení přestupku vypsaného na místě přestupku se totiž (z mylného pohledu správního orgánu I. stupně) podává, že k přestupku mělo dojít na ulici Pávovská č. o. 17 v obci Jihlava. Z Oznámení podezření ze spáchání přestupku - dokumentace se pak podává, že ke spáchání přestupku mělo dojít v Jihlavě na ulici Pávovská 007 (zřejmě Pávovská 7). Správní orgán I. stupně pak jako místo přestupku uvedl ve výroku ulici Pávovská u domu „č. 17“ v Jihlavě. Tento rozpor přitom není marginální, neboť domy na ulici Pávovská s č. o. 7 a 17 jsou od sebe vzdáleny 400 metrů. Není přitom z odůvodnění rozhodnutí I. stupně zjevné, proč vzal správní orgán za zjištěné, že k přestupku došlo u domu č. o. 17, a nikoli u domu č. o.

7. Z výroku rozhodnutí rovněž není seznatelné, zda se přestupek měl stát před domem „č. p. 17“, nebo „č. o. 17“, když správní orgán uvádí toliko „č. 17“. Opět, s ohledem na odlišné úpravy nejvyšší povolené rychlosti v různých částech obce, takový rozdíl nutně krátí obviněného v právu na obhajobu. Řidič vozidla přitom nemůže vědět, ve kterém momentě jej rychloměr změřil, neboť tento v okamžiku změření „neblikne“ (nepoužije blesk), ani jej jinak neupozorní na to, že byl změřen (to je ostatně logické už proto, že žalobce i po změření pokračoval dále v jízdě, aniž by se otočil a pokračoval v jízdě opačným směrem tak, aby nebyl policisty zastaven). Žalobci proto nezbývá, než se omezit na specifikaci místa podanou sdělením obvinění, nebo výrokem rozhodnutí a z této ve své obhajobě vycházet. Pokud pak právní zástupce žalobce při podání žaloby zjistil, že místo nebylo určeno dostatečně určitě, a naopak jeho určení je v rozporu s podklady pro rozhodnutí, je nutné učinit závěr, že žalobce byl v řízení před správním orgánem krácen v právu na obhajobu. Správní orgán I. stupně se tak nijak nezabýval výše zmíněným rozporem v jednotlivých důkazech ohledně „místa přestupku“, není tedy zjevné, proč vzal správní orgán I. stupně za zjištěné, že místo přestupku bylo u domu č. o. 17, a nikoliv u domu č. o. 7, nebo č. p. 17, nebo č. p. 7, což mělo za následek nepřezkoumatelnost jeho rozhodnutí pro nedostatek důvodů a nesrozumitelnost výroku. K tomu se žalobce opět odkázal na výše citovaný rozsudek NSS, č. j. 2Ads 58/2003-75. Dodal, že existence rozporů ve shromážděných důkazech je poměrně běžnou záležitostí. V takovém případě, kdy se správní orgán přikloní k jednomu z protichůdných důkazů, je však nezbytné, aby úvahy, které jej k tomu vedly, přezkoumatelným způsobem vyjádřil ve svém rozhodnutí a s rozpory se vypořádal (viz rozsudek NSS z 25. 7. 2006, č. j. 6As 47/2005-84). Jelikož správní orgán I. stupně se s rozpory v důkazech ohledně určení místa přestupku přezkoumatelným způsobem nevypořádal, nadto uvedl ve výroku svého rozhodnutí jako místo přestupku místo, které z žádného důkazu ve spise jako místo přestupku nevyplývalo, a takový úkon ani nijak neodůvodnil, způsobil tím nepřezkoumatelnost svého rozhodnutí. Jelikož žalovaný tyto vady aproboval, jeho rozhodnutí je nezákonné pro rozpor s § 89 odst. 2 správního řádu. Čas přestupku Žalobce dále namítá, že rozhodnutí I. stupně je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů též z toho důvodu, že správní orgán I. stupně se v odůvodnění svého rozhodnutí nijak nevypořádal s rozpory ve spise ohledně přesného času spáchání údajného přestupku. Z Oznámení přestupku vypsaného na místě přestupku se totiž podává, že k přestupku mělo dojít přesně v 9:

40. Z Oznámení podezření ze spáchání přestupku - dokumentace se podává, že ke spáchání přestupku mělo dojít v 9:39:

26. Z Úředního záznamu se podává, že k přestupku mělo dojít též přesně v 9:

40. Ač se tyto rozdíly mohou zdát marginálními, je nutno přihlédnout k tomu, že vzhledem k povaze přestupku (překročení rychlosti) není požadavek na vypořádání rozporu v řádu desítek vteřin absurdní, neboť rozpor mezi jednotlivými důkazy je 34 vteřin, během kterých se vozidlo pohybující se rychlostí 62 km/h přemístí o cca 586 metrů. Zároveň je podstatné, že žalobce tvrdí, že vozidlo, které bylo změřeno, nebylo jeho. Pokud bylo vozidlo, které bylo změřeno, změřeno v 9:39, a vozidlo žalobce mělo předmětným úsekem projet až v 9:40, pak toto nasvědčuje tomu, že bylo měřeno vozidlo jiné než žalobce. Není přitom z odůvodnění rozhodnutí I. stupně zjevné, proč vzal správní orgán za zjištěné, že k přestupku došlo v čase 9:39, ač lze připustit, že vycházel z Oznámení podezření ze spáchání přestupku - dokumentace, neboť co do údaje o čase spáchání přestupku cituje správní orgán pouze tuto písemnost, avšak v hodnotě 9:39:26 a nikoli v hodnotě 9:

39. Nejen tedy, že se správní orgán I. stupně nijak nezabýval výše zmíněným rozporem v jednotlivých důkazech ohledně času přestupku, současně údaj o čase přestupku dle Oznámení podezření ze spáchání přestupku - dokumentace „zaokrouhlil“ na 9:39, ač v tomto dokumentu je čas určen přesněji jako 9:39:

26. Přitom ani toto zaokrouhlení není v odůvodnění rozhodnutí I. stupně nijak vysvětleno, pročež i z tohoto důvodu je rozhodnutí I. stupně (resp. čas přestupku, který vzal správní orgán I. stupně za zjištěný) nepřezkoumatelné. K tomu se žalobce opět odkázal na rozsudek NSS, sp. zn. 2Ads 58/2003-75. K tomu žalobce dodal, že existence rozporů ve shromážděných důkazech je poměrně běžnou záležitostí, pokud se však správní orgán přikloní k jednomu z protichůdných tvrzení, je nezbytné, aby úvahy, které jej k tomu vedly, přezkoumatelným způsobem vyjádřil ve svém rozhodnutí a s rozpory se vypořádal Jelikož správní orgán I. stupně se s rozpory v důkazech ohledně určení času přestupku přezkoumatelným způsobem nevypořádal, nadto uvedl ve výroku svého rozhodnutí jako čas přestupku čas, který z žádného důkazu ve spise nevyplýval a takový úkon ani nijak neodůvodnil, způsobil tím nepřezkoumatelnost svého rozhodnutí. Určený úsek Dále žalobce namítá, že správní orgán I. stupně se ve svém rozhodnutí vůbec nezabýval otázkou, zda provedené měření rychlosti bylo provedeno v souladu s § 79a silničního zákona, tedy zda byla rychlost měřena na úseku určeném policií pro měření rychlosti městskou policií. Ze spisu přitom na tuto skutečnost (že se jednalo o úsek určený policií) nelze usuzovat, neboť obsahem spisu o tom žádný důkaz není. Předně však v odůvodnění rozhodnutí I. stupně zcela absentují jakékoliv úvahy správního orgánu o tom, že se o určený úsek jednalo, pročež je dané rozhodnutí nezákonné, neboť správní orgán I. stupně rozhodl o vině žalobce z přestupku, ač zůstala pochybnost o tom, zda jediný přímý důkaz, totiž Oznámení podezření ze spáchání přestupku - dokumentace, je důkazem získaným v souladu s právními předpisy (§ 79a silničního zákona) a tedy důkazem přípustným. Správní orgán I. stupně tedy rozhodl dle názoru žalobce na základě nedostatečně zjištěného skutkového stavu, neboť okolnost, že městská policie měřila na místě určeném policií, musí být dle názoru žalobce v řízení o přestupku, ve kterém je důkaz takto městskou policií získaný, důkazem jediným, nutně prokazována. V tomto směru žalobce odkázal na rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka Pardubice, sp. zn. 61A 1/2012: „Měření je důkazním prostředkem, který však musí být získán v souladu s právním předpisem, aby mohl být použit k prokázání skutkového děje. Aby mohl soud dospět k závěru, že skutkový děj, tak jak je žalobci kladen zavinu, má oporu ve správním spise, musel by být zjištěn na základě zákonným způsobem provedených důkazů. (...) Krajský soud s ohledem na jednoznačnou dikci ust. § 79a silničního zákona považuje shora citované zákonné ustanovení za zcela bezproblémové z hlediska jeho interpretace a následné aplikace ve správním řízení. Již jazykovým výkladem je totiž třeba vyložit, že výhradně znamená výlučně, toliko, pouze za těchto a nikoliv jiných podmínek, tedy jedná se o jednoznačný pokyn zákonodárce obecní polici, aby při výkonu této činnosti plně následovala pokyny Policie ČR, nikoliv je sama jako doporučující stanoviska dále podrobovala vlastní úvaze o vhodnosti jejich použití a dle výsledku takového úsudku jednala. Pokud by se jednalo o doporučující charakter, jednak by byl tento vyjádřen slovy, k tomu určenými, a jednak by vyvstalo otázka vůbec smyslu právního zakotvení takového ustanovení. Doporučující charakter přitom nelze vyčíst ani ze znění konkrétních podmínek, které Policie ČR ve vztahu k Městské policii Chrudim stanovila pro měření rychlosti silničních vozidel v obci Slatiňany“. Pokud by byl podkladem rozhodnutí důkaz o tom, že v daném úseku smí městská policie měřit rychlost, musel by žalobce tento zpochybnit a prokázat, že je vadný, nebo např. zfalšovaný, nepravý. Jelikož takový důkaz nebyl podkladem pro rozhodnutí, pak prosté tvrzení žalobce postačí, neboť jej žádný důkaz, na základě kterého správní orgány rozhodovaly, nevyvrací. K tomu se žalobce odkázal na rozsudek NSS ze dne 6. 1. 2016, č. j. 2As 217/2015 - 47: „Pokud však správní orgány v rámci přestupkového řízení neprovedou dostatečně úplné dokazování rozhodných skutečností (druhý typ situace), postačí i obviněnému z přestupku, který byl v řízení před správními orgány pasivní, aby poukázal na možné jiné varianty rozhodného skutkového děje, jež nebyly provedeným dokazováním vyvráceny, k tomu, aby byl v řízení před soudem úspěšný (...). Na správních orgánech v daném případě bylo, aby i při pasivitě obviněného opatřily v řízení dostatečně robustní okruh důkazů, které by přestupky, které byly obviněnému kladeny za vinu, jasně a nepochybně prokazovaly. Nabízely se zejména výslechy policistů a spolujezdce obviněného, v nichž by se podrobně osvětlily skutkové detaily jednotlivých částí rozhodného skutkového děje, které měly význam pro posouzení viny stěžovatele“. Jelikož žalovaný tuto nezákonnost rozhodnutí, spočívající v nedodržení požadavků § 3 správního řádu, když ve věci zůstala pochybnost o tom, zda provedené měření bylo provedeno v souladu s § 79a silničního zákona, přehlédl, i jeho rozhodnutí je nezákonné. Zavinění Žalobce dále namítl, že správní orgán I. stupně nepřezkoumatelným způsobem dovodil jeho zavinění ve formě nedbalosti. Z rozhodnutí citoval: „Protože se obviněný k zavinění přestupku nijak nevyjádřil, posoudil správní orgán I. stupně míru zavinění v souladu se zásadou in dubio pro reo, tedy v pochybnostech ve prospěch obviněného a rozhodl tak, jak je ve výroku uvedeno“. Žalobce k tomu namítá, že právně kvalifikační úvahy správního orgánu I. stupně co do zavinění žalobce jsou nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, neboť zavinění, byť ve formě nedbalosti nevědomé, je nezbytné obviněnému z přestupku prokázat. Pokud chtěl vzít správní orgán I. stupně za zjištěné, že žalobce přestupek spáchal v nedbalosti nevědomě, měl prokázat minimálně to, že žalobce vzhledem k okolnostem a svým osobním poměrům vědět měl a mohl, že může porušit nebo ohrozit zájem chráněný skutkovou podstatou přestupku, který je mu kladen za vinu. Předně lze namítnout, že se správní orgán I. stupně nenamáhal v odůvodnění svého rozhodnutí označit zájem, který měl být údajným přestupkem ohrožen či porušen. Tímto zájmem je dle názoru žalobce zájem společnosti na tom, aby nebyla překračována nejvyšší dovolená rychlost, neboť to, s ohledem na princip omezené důvěry, zvyšuje nebezpečí dopravní nehody. Aby proto bylo možné žalobce uznat vinným z daného přestupku ve formě nedbalosti nevědomé, bylo nezbytné, aby se správní orgán I. stupně v odůvodnění svého rozhodnutí zabýval tím, zda žalobce vzhledem k okolnostem a svým osobním poměrům vědět měl a mohl, že překračuje rychlost, a dále, že tím může ohrozit nebo porušit zájem chráněný předmětnou skutkovou podstatou. Žádné takové úvahy však správní orgán I. stupně ve svém rozhodnutí neučinil. Správní orgán se zde pouze, dle názoru žalobce, nepřípadně odkázal na aplikaci zásady in dubio pro reo, a dovodil zavinění ve formě nedbalosti (není přitom zjevné, zda ve formě vědomé či nevědomé). Žalobce souhlasí se správním orgánem I. stupně v tom, že pokud správní orgán I. stupně nezjistil okolnosti nezbytné k posouzení zavinění žalobce, byl zde prostor pro aplikaci zásady in dubio pro reo, nesouhlasí však s výsledkem, který správní orgán z její aplikace dovodil, a totiž jeho zavinění ve formě nedbalosti. Pokud totiž správní orgán rezignoval na zjištění okolností zavinění, měl s ohledem na citovanou zásadu dovodit, že zavinění nebylo dáno, a tedy žalobce zprostit obvinění. Pokud naopak správní orgán I. stupně ze zásady in dubio pro reo dovodil, že z nedostatku podkladů pro hodnocení zavinění žalobce lze dovodit jeho zavinění ve formě nedbalostí, byť nevědomé, (což ovšem z jeho rozhodnutí nevyplývá), jedná se o závěr chybný a zřejmě též nepřezkoumatelný pro nesrozumitelnost, neboť taková úvaha správního orgánu je (s ohledem na pravý význam zásady in dubio pro reo) nelogická. Nelze proto mít za to, že správní orgán I. stupně žalobci prokázal zavinění, byť ve formě nedbalosti, pročež nebyly splněny podmínky pro vydání odsuzujícího rozhodnutí z přestupku, když dle § 3 zákona o přestupcích je jedním z obligatorních znaků přestupku právě zavinění. To však nebylo žalobci přezkoumatelným způsobem prokázáno. S ohledem na zásadu in dubio pro reo tak měl dle názoru žalobce správní orgán I. stupně konstatovat, že nelze vyloučit, že žalobce překročil rychlost např. v důsledku vady tachometru, který mu ukazoval nižší než skutečnou rychlost, případně, že mu při jízdě z kopce selhaly brzdy, či že by měl za to, že není v obci, či že je místní úpravou obecná rychlost v obci zvýšena na 70 km/h, neboť vozidla jedoucí před ním jela právě touto rychlostí. V opačném případě měl správní orgán I. stupně přezkoumatelným způsobem odůvodnit, proč má za to, že žalobce spáchal přestupek zaviněně. To však neučinil a jeho rozhodnutí je tak nepřezkoumatelné, neboť nelze z jeho obsahu dovodit, v jaké konkrétní formě nedbalosti byl žalobce uznán vinným z přestupku, a dále v odůvodnění absentují úvahy správního orgánu, které by logicky vedly k závěru, že žalobce přestupek spáchal zaviněně. Konečně je rozhodnutí I. stupně nezákonné, neboť ač nebylo prokázáno zavinění, správní orgán vynesl odsuzující rozsudek. Jelikož žalovaný toto rozhodnutí potvrdil, i jeho rozhodnutí je pro rozpor s § 89 odst. 2 správního řádu nepřezkoumatelné. Pokuta Žalobce dále namítá, že mu byla vyměřena pokuta v rozporu se zákonem, a to zejména z důvodu, že správní orgán I. stupně přihlížel jako k přitěžující okolnosti k faktu, že k přestupku mělo dojít v dopoledních hodinách. Tato skutečnost však bez dalšího není přitěžující okolností, neboť nemá na závažnost přestupku žádný vliv, není-li zjištěno, že v dopoledních hodinách je místo přestupku zvlášť exponované dalšími účastníky provozu na pozemních komunikacích. Takové úvahy však správní orgán I. stupně v odůvodnění neuvedl. Není proto zjevné, proč skutečnost, že k přestupku mělo dojít v dopoledních hodinách, hodnotil v neprospěch žalobce. Proto je jeho rozhodnutí nepřezkoumatelné. Rovněž má žalobce za to, že taková úvaha by byla nesprávná, neboť v dopoledních hodinách je na ulicích obecně méně chodců než odpoledne, příp. ráno před započetím pracovní doby. Správní orgán I. stupně tedy správně dle názoru žalobce měl ke skutečnosti, že k přestupku mělo dojít v dopoledních hodinách, přihlížet jako k polehčující okolnosti, neboť v dopoledních hodinách obvykle je méně účastníků provozu na pozemních komunikacích, což logicky snižuje i závažnost přestupku spočívajícího v překročení rychlosti. Jako závažnost zvyšující okolnost, a tedy okolnost přitěžující, správní orgán I. stupně dále hodnotil skutečnost, že k přestupku mělo dojít na frekventované ulici. Žalobce namítá, že taková úvaha je nepřezkoumatelná, neboť z odůvodnění nijak nevyplývá, jak správní orgán došel k závěru, že daná ulice je frekventovaná (a co to vlastně znamená). Pokud měl správní orgán I. stupně za to, že se jedná o notorietu, příp. skutečnost známou správnímu orgánu z úřední činnosti, měl správní orgán postupovat v souladu s rozsudkem NSS ze dne 5. 5. 2010, č. j. 7As 31/2010-94: „Judikatura kasačního soudu tedy požaduje, aby byly účastníkům řízení známy všechny skutečnosti, z nichž bude správní soud ve svém rozhodnutí vycházet. Jak již NSS uvedl, lze prostřednictvím dokazování vyvrátit či pozměnit prvotní domněnku správního soudu o obsahu nebo významu skutečnosti známé tomuto soudu z jeho úřední činnosti. Pokud účastník řízení nemůže podle okolností dané věci rozumně předpokládat, že určitá skutečnost známá soudu z úřední činnosti bude tímto soudem použita v jeho rozhodnutí, musí správní soud účastníka o této skutečnosti informovat a poskytnout mu možnost se k ní vyjádřit. Neseznámí-li správní soud účastníka s touto skutečností, upře tím účastníkovi právo vyjádřit se k takovéto skutečnosti, uplatnit odlišná tvrzení a navrhnout provedení důkazů k prokázání svých odlišných tvrzení. Takovýto postup je proto v rozporu s ústavním zákazem překvapivých rozhodnutí, resp. ústavním požadavkem, aby rozhodnutí bylo pro účastníky předvídatelné (např. nález ÚS sp. zn. I. ÚS 777/07 ze dne 31. 7. 2008)“. Tedy žalobce měl být vyrozuměn o tom, že bude vycházet správní orgán ze stavu, že se jedná o ulici frekventovanou, aby tuto domněnku správního orgánu žalobce měl možnost vyvrátit. K tomu však nedošlo. Takový postup správního orgánu je tak nezákonný, jehož důsledkem je rovněž nezákonné rozhodnutí. Dále žalobce namítá, že správní orgán I. stupně hodnotil v jeho neprospěch při výměře pokuty také to, že žalobce má v evidenční kartě řidiče evidováno šest záznamů a jeho aktuální stav bodového hodnocení jsou 4 body, a zejména, že „záznam ze dne 18. 11. 2009 je evidován pro překročení nejvyšší dovolené rychlosti v obci“. K tomu žalobce uvádí, že k takovému hodnocení nebyl správní orgán oprávněn, neboť 4 z 6 záznamů v jeho EKŘ byly zahlazeny, pročež k nim nemohl v rámci hodnocení jeho osoby pro účely výměry pokuty přihlížet. To platí též o záznamu ze dne 18. 11. 2009, který zřejmě správní orgán hodnotil zvlášť žalobci v neprospěch. K tomu žalobce odkázal na rozsudek NSS ze dne 28. 2. 2011, č. j. 8As 82/2010- 55: „Správní orgán je při rozhodování o výši sankce (ve smyslu § 12 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích) za přestupek (zde za přestupek proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích) povinen hodnotit, zda není při přihlédnutí k pachateli dříve uloženým trestům možné využít analogicky institut trestního práva zahlazení odsouzení“. Správní orgán I. stupně pak na základě předchozích úvah o okolnostech přestupku a osobě řidiče dospěl k závěru, že pokutu je nutno uložit „uprostřed zákonem stanoveného rozpětí“. K tomu žalobce namítá, že taková úvaha je nepřezkoumatelná, neboť není zjevné, proč pokutu uloženou právě uprostřed zákonem stanoveného rozpětí považuje správní orgán za přiměřenou vzhledem k závažnosti přestupku a s ohledem na represivní a preventivně výchovný účel řízení o přestupku. Předně však namítá, že vyměřená pokuta je nezákonná, neboť správní orgán při její výměře vycházel ze skutečností v řízení neprokázaných (frekventovanost předmětné pozemní komunikace), neodůvodněných (přestupek byl spáchán v dopoledních hodinách; tuto skutečnost nadto měl dle názoru žalobce hodnotit v jeho prospěch), či nepřípustných (správní orgán I. stupně hodnotil v neprospěch žalobce i již zahlazené přestupky). Jelikož žalovaný takto vyměřenou pokutu aproboval jako souladnou se zákonem, zjevně porušil § 89 odst. 2 správního řádu, pročež je i jeho rozhodnutí nezákonné. Navrhoval proto, aby soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu. V písemném vyjádření k žalobě žalovaný odkázal na žalobou napadené rozhodnutí o odvolání, na jehož závěrech setrvává. Uvedl, že dokazování provedené ze strany správního orgánu I. stupně v daném řízení je hodnoceno jako komplexní, když byly v řízení provedené mj. důkazy listinami, a to včetně Oznámení podezření ze spáchání přestupku - dokumentace, což je výstup z použitého měřícího zařízení - laserového rychloměru zn. LTI 20/20 TruCAM. Z této listiny jednoznačně vyplývá, že záměrný kříž je nepochybně přímo na vozidle řízeném žalobcem a provedené měření je tak platné. Důkazy svědeckými výpověďmi strážníků Městské policie Jihlava by byly zcela nadbytečné, když je nepochybné, že spisový materiál obsahuje stěžejní a zcela validní důkaz o spáchání předmětného přestupku žalobcem, a to výstup z předmětného měřícího zařízení. Žalovaný se tak, jak vyplývá z odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí o odvolání, zcela ztotožnil s rozsahem provedeného dokazování ze strany správního orgánu I. stupně, jeho závěry vyhodnotil jako správné, logické, podrobné a zcela přezkoumatelné. Rozhodnutí o přestupku správního orgánu I. stupně je plně přezkoumatelné a netrpí žádnými obsahovými nedostatky, je tedy zcela souladné s ust. § 68 odst. 3 správního řádu. Žalovaný zásadně nesouhlasí s žalobní námitkou o tom, že měření rychlosti bylo provedeno v rozporu s Návodem k obsluze. Z uživatelského manuálu v 2.lcz - dodatku 1 vydaného ATS TELCOM PRAHA a.s., který je součástí spisového materiálu správního orgánu I. stupně, jednoznačně vyplývá, že záměrný kříž odpovídá místu dopadu měřícího laserového svazku a jednoznačně identifikuje měřené vozidlo. Z tohoto důvodu je nutné, aby byl záměrný kříž ve fotodokumentaci vždy na vozidle, neboť pouze pokud je kříž na vozidle, je měření rychlosti platné. Z principu měření vyplývá, že naměřená hodnota rychlosti vozidla označeného záměrným křížem není ovlivněna okolím, např. okolními vozidly v dalších jízdních pruzích, a že je měřena rychlost pouze vozidla, na němž je záměrný kříž. Z fotodokumentace pořízené předmětným měřícím zařízením jednoznačně a nezpochybnitelně vyplývá (snímek vpravo nahoře), že záměrný kříž je zcela na vozidle řízeném žalobcem, a proto je provedené měření v souladu s „návodem k obsluze“ a je platné. Na této objektivní skutečnosti nemůže naprosto nic změnit žalobcem předložené vyjádření Českého metrologického institutu ze dne 27. 11. 2015, ze kterého není vůbec patrno, jakého měření rychlosti se toto vyjádření přesně týká, protože přestupek není v tomto vyjádření nijak identifikován, a žalovaný má proto zcela důvodné a opodstatněné pochybnosti, zda se toto předložené vyjádření ČMI týká nyní projednávané věci. Důvodně se domnívá, že nikoli, navíc z předloženého vyjádření ČMI není současně patrno ani to, komu je adresováno. Z tohoto důvodu žalovaný zásadně nesouhlasí, aby bylo toto vyjádření soudem provedeno jako důkaz. Žalobní námitka, ve které žalobce tvrdí, že měření nemohlo být provedeno na vzdálenost 194,9 m s poukazem na technické parametry systému MicroDigiCam, které to nedovolují, je v podstatě úsměvná, protože měření rychlosti vozidla žalobce bylo provedeno měřícím zařízením zn. LTI 20/20 TruCAM a nikoli systémem MicroDigiCam. Přitom žalovaný se naprosto nebrání žalobce upozornit, že z uživatelského manuálu v 2.lcz – dodatku 1 vydaného ATS-TELCOM PRAHA a.s., který je součástí spisového materiálu správního orgánu I. stupně, jednoznačně vyplývá, že pokud je v manuálu uvedena optimální vzdálenost pro měření, je tím míněna optimální vzdálenost pro zhotovení dokumentace, ale na přesnost měření rychlosti to nemá žádný vliv, neboť rychloměr je schválen pro měření rychlosti ve vzdálenosti od 15m do 400m. Žalovaný nesouhlasí s tím, aby bylo předložené vyjádření obchodní korporace LK Systém s. r.o. ze dne 23. 3. 2015, údajného výrobce rychloměru, provedeno soudem jako důkaz, a to především z důvodu, že tato obchodní korporace není výrobcem předmětného rychloměru - tím je nepochybně společnost Laser Technology, Inc., USA (viz ověřovací list č. 8012-OL-70394-14), která je v České republice zastoupená obchodní korporací ATS-TELCOM PRAHA a.s. Co se týká ostatních žalobních námitek k vlastnímu měření rychlosti vozidla, se žalovaný v plném rozsahu odkazuje na uživatelský manuál a jeho dodatek, které jsou součástí spisového materiálu I. stupně. K žalobní námitce, že žalobce nebyl ze strany správního orgánu I. stupně poučen o procesním právu nahlédnout do spisu, žalovaný sděluje: V řízení o přestupku je obligatorním stádiem konání ústního jednání, kterého se však žalobce, ačkoli byl povinen se k němu dostavit, o své vlastní vůli nezúčastnil, a ani správní orgán I. stupně nekontaktoval a neomluvil se. Je nepochybně zřejmé, že žalobce zůstal po celou dobu řízení o přestupku v I. stupni naprosto pasivní a byla to výlučně jeho volba procesní strategie, kterou v řízení zvolil, což nelze klást k tíži správnímu orgánu I. stupně. Žalobce zůstal pasivní i po volbě zástupce, na výzvu správního orgánu I. stupně k doplnění obsahových náležitostí podaného blanketního odvolání rovněž nereagoval a odvolání nedoplnil. Pasivita žalobce je zřejmá i z toho, že udělil plnou moc obecnému zmocněnci dne 29. 9. 2015, ale správnímu orgánu I. stupně ji účinně doručil až dne 3. 11. 2015. Nelze však odhlédnout od skutečnosti, že plná moc byla udělena obecnému zmocněnci již dne 29. 9. 2015, tedy nepochybně ještě před ústním jednáním, které se konalo dne 7. 10. 2015. Obecný zmocněnec žalobce Ing. M. J. se dlouhodobě a v nebývale velkém počtu případů zaměřuje na zastupování osob obviněných v řízení o přestupku podle zákona o silničním provozu, což je jednotlivým správním orgánům I. stupně i odvolacím správním orgánům v rámci celé České republiky velmi dobře známo, a je tedy nepochybně ze všech řízení o přestupcích, ve kterých vystupoval jako obecný zmocněnec obviněného, dostatečně poučen o procesních právech účastníka řízení - obviněného. Poučovací povinnost stanovená v ust. § 4 odst. 2 správního řádu, navíc není absolutní, jak vyplývá z dikce tohoto ustanovení správního řádu a správní orgán I. stupně tak nemá povinnost poučovat účastníka řízení o naprosto všech procesních právech, které vyplývají z příslušných právních předpisů již v oznámení o zahájení řízení a předvolání k ústnímu jednání. Je nutné konstatovat, že tvrzení žalobce o tom, že z důvodu nepoučení o právu nahlížet do spisu byl nucen uplatňovat skutkové námitky až v podané žalobě, je nepochybně účelové. Je jen v dispozici žalobce jakého zástupce si pro dané řízení o přestupku zvolí a tato volba jde jen výlučně k jeho tíži. Místo přestupku je správně označeno „na ul. Pávovská u domu č. 17 v Jihlavě, souřadnice GPS 49°25‘32.59“N 15°35‘57.19“E, ve směru jízdy do centra“. Je zřejmé, že se jedná o takovou specifikaci místa přestupku, která skutek činí nezaměnitelným s jiným skutkem. Bylo by čirým formalismem trvat na tom, aby správní orgán I. stupně do výroku rozhodnutí o přestupku uváděl ještě i vzdálenost, na kterou bylo vozidlo laserovým rychloměrem změřeno. Není pochyb a žalovanému je to zřejmé i z místní znalosti a lze to i ověřit na mapovém serveru maps.google.cz (Street View), při srovnání pořízené fotodokumentace měřícím zařízením, že bylo měřeno u domu č. 17 v Pávovské ul. v Jihlavě. Ve spise tak neexistují žádné rozpory o místě spáchání přestupku žalobcem. Co se týká namítaného času přestupku žalobce, žalovaný konstatuje, že čas vyplývá z dokumentace pořízené výše uvedeným rychloměrem (9:39:26 hod.), a správní orgán I. stupně postupoval zcela správně, když čas spáchání přestupku vymezil ve sdělení obvinění i ve výroku rozhodnutí o přestupku časovým údajem 9:39 hod. Tato námitka, že nejsou uvedeny časové údaje o sekundách, je žalovaným hodnocena jako absurdní. Skutek žalobce je popsán ve výroku rozhodnutí o přestupku zcela jednoznačně a nezaměnitelně, a absurdní požadavky žalobce v nastíněném smyslu je nutné odmítnout. Jako zcela nadbytečné je hodnoceno i to, aby správní orgán I. stupně prováděl dokazování k tomu, zda Městská policie Jihlava měřila rychlost vozidla v místech určených Policií v souladu s ust. § 79a zákona o silničním provozu. Je nepochybné, že pokud Městská policie Jihlava provádění měření rychlosti vozidla, pak výlučně v úsecích určených policií ČR. K otázce formy zavinění se správní orgán I. stupně zcela dostatečným a plně přezkoumatelným způsobem vyjádřil v odůvodnění rozhodnutí o přestupku. Je nepochybné, že žalobce jako držitel řidičského oprávnění musí být v každém okamžiku plně odborně způsobilý k řízení předmětného motorového vozidla, a pokud tedy projíždí obcí, což je zcela zjevné, a nezaznamenal žádnou místní úpravu provozu na pozemních komunikacích, bylo jeho povinností řídit se obecnou úpravou provozu na pozemních komunikacích dle ust. §18 odst. 4 zákona o silničním provozu a tomu i přizpůsobit rychlost své jízdy v místech zastavěného území města Jihlavy. Je tedy nepochybné, že za situace, kdy obviněný se sám o své vlastní vůli nedostavil k nařízenému ústnímu jednání, správní orgán I. stupně správně vyvozuje prokázání nevědomé nedbalosti, což vyplývá z odůvodnění rozhodnutí o přestupku. Aplikace zásady „in dubio pro reo“ je možná i v případě, kdy správní orgán I. stupně musí zvažovat, zda lze žalobci prokázat úmyslné či nedbalostí zavinění. Vzhledem k tomu, že měl pochybnosti o úmyslném zavinění, přiklonil se v intencích této zásady k prokázání pouze nevědomé nedbalosti. K námitce, která se týká odůvodnění určení druhu a výměry sankce, žalovaný uvedl, že správní orgán I. stupně při svém postupu nepochybil a správně vyhodnotil demonstrativně stanovená hlediska dle ust. § 12 odst. 1 zákona o přestupcích. Úvahy správního orgánu I. stupně jsou správné, přezkoumatelné a nebylo zjištěno žádné překročení meze správního uvážení ani jiné pochybení. Žalovaný je přesvědčen, že žaloba není důvodná a navrhoval proto její zamítnutí. Na vyjádření žalovaného pak žalobce reagoval replikou dne 25. 7. 2016, v níž uvedl stejné skutečnosti, pouze některé ještě více rozvedl jako ve své žalobě. Krajský soud pak zjistil z připojených správních spisů tyto skutečnosti rozhodné pro posouzení věci: Bylo zjištěno, že správní orgán I. stupně vycházel při rozhodování o přestupku žalobce ze spisu Městské policie Jihlava, č. j.: B2829/2015, jehož součástí je Oznámení přestupku, Oznámení podezření ze spáchání přestupku - dokumentace, ověřovací list č. 8012-OL-70394- 14 a Úřední záznam. Pokud jde o listiny založené ve spise městské policie, vyplývá z nich, že dne 21. 7. 2015 v 09:39:26 hod. prováděli strážníci Městské policie Jihlava L. M. (obsluha laserového rychloměru) a P. D. měření rychlosti vozidel na ulici Pávovská v Jihlavě. V prostoru ulice Pávovská č. o. 17 byla naměřena vozidlu reg. zn. …… rychlost 65 km/h při předepsané rychlosti v uvedeném úseku měření 50km/h. Po odpočtu byla skutečná rychlost 62 km/h. Pokud jde o místo měření, bylo uvedeno GPS s. šířka 49°25‘32.59“N, GPS z. délka 15°35‘57.19“E. Součástí listinných podkladů policie, a to Oznámení podezření ze spáchání přestupku – dokumentace jsou i dvě fotografie, na jedné fotografii je zachyceno vozidlo tov. zn. Audi, na němž je viditelná shora uvedená registrační značka a na druhém snímku je zachycena část silnice, na které jsou zachycena celkem tři jedoucí vozidla, v popředí je jedno z vozidel, na kterém se nachází záměrný kříž. Bylo zjištěno, že měření bylo prováděno silničním laserovým rychloměrem LTI 20/20 TruCAM, když platnost ověření tohoto silničního laserového rychloměru byla do 9. 12. 2015. Dále bylo z těchto podkladů zjištěno, že od okamžiku zjištění překročení nejvyšší dovolené rychlosti až do pořízení fotografie vozidla, bylo vozidlo nepřetržitě v zorném úhlu strážníků. Po tuto dobu vozidlo projíždělo bez zastavení nebo výrazného snížení rychlosti ve směru k centru města Jihlavy. Po provedení důkazů těmito listinami založenými ve spise městské policie pak bylo vydáno dne 7. 10. 2015 Magistrátem města Jihlavy, odborem dopravy pod č. j. MMJ/OD/17214/2015-6 JID: 161711/2015/MMJ rozhodnutí, kdy bylo rozhodnuto tak, že J. H. (uvedeno datum narození i bydliště) je uznán vinným z přestupku dle § 125c odst. 1 písm. f) bod 4. zákona o silničním provozu, spáchaném ve formě zavinění z nedbalosti, jehož skutkovou podstatu naplnil porušením ust. § 18 odst. 4 zákona o silničním provozu tím, že dne 21. 7. 2015 v 09:39 hod. jako řidič motorového vozidla zn. ……, na ulici Pávovská u domu č. 17 v Jihlavě, souřadnice GPS 49°25‘32.59“N, 15°35‘57.19“E, ve směru jízdy do centra, překročil nejvyšší dovolenou rychlost v obci Jihlava o 12 km/hod. Hlídkou strážníků Městské policie Jihlava mu bylo silničním laserovým rychloměrem zn. LTI 20/20 TruCAM naměřena rychlost 65 km/hod. Po odpočtu možné odchylky měřícího zařízení byla stanovena jako nejnižší možná naměřená rychlost vozidla na 62 km/hod. Na základě výše uvedených skutečností se v souladu s ust. § 125c odst. 4 písm. f) zákona o silničním provozu a s odkazem na ust. § 11 odst. 1 písm. b) zákona o přestupcích obviněnému ukládá pokutu v částce 2.000 Kč a dále byl zavázán k povinnosti zaplatit náklady řízení v částce 1.000 Kč, vše do 30 dnů od právní moci rozhodnutí. Dále pak bylo zjištěno ze správního spisu, že žalobce poté udělil plnou moc zástupci Ing. M. J., který 22. 10. 2015 podal odvolání, odvolání bylo pouze blanketní, když v něm nebyly uvedeny žádné důvody, proč bylo odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí podáno. Na to správní orgán I. stupně reagoval tak, že 26. 10. 2015 vyzval zmocněnce žalobce Ing. J., aby doplnil údaje v podaném odvolání, a to označení správního orgánu, jemuž je určeno, údaje o tom, proti kterému rozhodnutí směruje, v jakém rozsahu je rozhodnutí napadáno, v čem je spatřován rozpor s právními předpisy nebo nesprávnost rozhodnutí nebo řízení, jež mu předcházelo, a co navrhuje. Lhůta k doplnění mu byla stanovena 5 dnů ode dne obdržení uvedené výzvy, která byla zmocněnci žalobce doručena 30. 10. 2015. Odvolání zmocněncem ve stanovené lhůtě doplněno nebylo, a proto správní orgán I. stupně dne 5. 11. 2015 odvolání postoupil žalovanému, jako odvolacímu správnímu orgánu. 19. 11. 2015 se dostavil ke Krajskému úřadu kraje Vysočina Ing. M. J. bylo mu umožněno na jeho žádost nahlédnout do spisového materiálu v uvedené věci a na jeho žádost byla pořízena kompletní kopie obou předložených spisových materiálů včetně CD s návodem k obsluze rychloměru TruCAM. 12. 11. 2015 pak žalovaný vydal rozhodnutí, kdy rozhodl tak, že dle ust. § 90 odst. 5 správního řádu podané odvolání zamítl a napadené rozhodnutí potvrdil. Z odůvodnění rozhodnutí žalovaného mimo jiné vyplynulo, že odvolací správní orgán komplexně přezkoumal jak soulad napadeného rozhodnutí s právními předpisy, tak i soulad řízení, které jeho vydání předcházelo, s právními předpisy a neshledal, že by napadené rozhodnutí nebo řízení, které jeho vydání předcházelo, bylo v rozporu s právními předpisy, které jsou v řízení o přestupku aplikovány. Žalovaný konstatoval, že správní orgán I. stupně řádně zahájil řízení o výše uvedeném přestupku obviněného, a to doručením Oznámení o zahájení řízení spojeného s předvoláním k ústnímu jednání na den 7. 10. 2015. V rámci oznámení o zahájení řízení spojeného s předvoláním byl obviněný řádně poučen mj. o právních následcích nedostavení se k ústnímu jednání bez náležité omluvy nebo důležitého důvodu. Současně byl obviněný poučen, že veškeré podklady pro vydání rozhodnutí budou správním orgánem I. stupně shromážděny k datu ústního jednání, které je uvedeno výše a obviněnému bude před vydáním rozhodnutí ve věci dána možnost vyjádřit se k podkladům rozhodnutí. Toto poučení je současně výzvou správního orgánu I. stupně obviněnému k vyjádření k podkladům před vydáním rozhodnutí (§ 36 odst. 3 správního řádu) při ústním jednání. Správní orgán I. stupně řádně poučil obviněného o jeho procesních právech, které může v řízení realizovat. Správní orgán I. stupně konal ústní jednání v termínu, na který obviněného předvolal. Ze spisového materiálu jednoznačně vyplývá, že se obviněný z nařízeného ústního jednání žádným způsobem neomluvil, a to ani před konáním ústního jednání a ani následně. Správní orgán I. stupně tedy správně aplikoval ust. § 74 odst. 1 zákona o přestupcích a věc přestupku obviněného projednal a rozhodl v jeho nepřítomnosti. Odvolací správní orgán tento postup vyhodnotil jako zcela souladný s ust. § 74 odst. 1 zákona o přestupcích. K přezkoumání souladu napadeného rozhodnutí s právními předpisy odvolací správní orgán konstatuje, že napadené rozhodnutí bylo vydáno na základě řádného a komplexního dokazování, které provedl při nařízeném ústním jednání správní orgán I. stupně. Dne 7. 10. 2015 byly řádně provedeny důkazy listinami. Správní orgán I. stupně postupoval nepochybně v souladu s ust. § 3 a ust. § 50 odst. 3 správního řádu a zjistil řádně a spolehlivě skutkový stav věci a všechny rozhodné okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch obviněného, čímž mj. naplnil zásadu materiální pravdy i zásadu vyšetřovací, jenž se v řízení o přestupku jako v řízení trestní povahy aplikují. Odvolací správní orgán se zcela ztotožňuje s rozsahem provedeného dokazování a se závěry vyhodnocení provedeného dokazování, které jsou vyjádřeny v odůvodnění napadeného rozhodnutí, a proto se na napadené rozhodnutí v plném rozsahu odkazuje. Napadené rozhodnutí netrpí žádnými obsahovými nedostatky, je řádně přezkoumatelné, obsahuje všechny náležitosti ve smyslu ust. § 68 správního řádu. Závěry správního orgánu I. stupně vyjádřené v napadeném rozhodnutí jsou správné, logické, podrobné a přezkoumatelné. Odvolacím správním orgánem nebylo ani zjištěno, že by došlo ze strany správního orgánu I. stupně k překročení mezí správního uvážení. Žalovaný tedy uzavřel, že napadené rozhodnutí a řízení, které jeho vydání předcházela, jsou plně v souladu s právními předpisy, a proto podané odvolání obviněného zamítá a napadené rozhodnutí potvrzuje. Krajský soud v Brně ve věci nařídil na žádost žalobce jednání na den 28. 6. 2017. K tomuto jednání, ač byl řádně a včas předvolán, se nedostavil žalobce ani jeho právní zástupce, a to bez jakékoliv omluvy, zástupce žalovaného se k jednání dostavil. U nařízeného jednání zástupce žalovaného uvedl, že se odvolává plně na odůvodnění rozhodnutí žalovaného i písemné vyjádření k žalobě a dodal, že vzhledem k tomu, že žalobce zůstal po celou dobu řízení pasivní a i odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí bylo pouze blanketní podání, a ani na výzvu správního orgánu nebylo doplněno, žalovaný přezkoumal, tak jak mu to ukládá zákon, zákonnost rozhodnutí a jeho věcnou správnost, a protože žádné námitky žalobce v průběhu správního řízení neuplatnil, nemohl žalovaný vědět, jaké jsou jeho námitky a o nich se dozvěděl až z žaloby. S námitkami žalobce uvedenými v žalobě se tedy žalovaný nemohl žádným způsobem vypořádat. Pokud jde o námitku žalobce týkající se toho, zda měření bylo prováděno městskou policií v místech, která byla určena státní policií, tak jak to ukládá ust. § 79a silničního zákona, uvedl k tomu, že do každého správního spisu se nezakládají seznamy míst, kde je dohodnuto se státní policií, že může být prováděno měření městskou policií. Tato místa jsou známa s úřední činnosti správního orgánu a to proto, že městská policie je orgánem města Jihlavy. Městská policie zásadně provádí měření pouze v místech, kde je to dohodnuto se státní policií. Pokud pak jde o další námitku žalobce, zda strážník městské policie prováděl měření v souladu s Návodem k obsluze, k tomu uvedl, že do každého správního spisu se nezakládá potvrzení o tom, zda strážník, který prováděl měření, byl seznámen s Návodem k obsluze měřícího zařízení. Je totiž také obecně známo pracovníkům správního orgánu, že ze strany městské policie provádějí měření pouze ti strážníci, kteří byli seznámeni s Návodem k obsluze. Krajský soud v Brně jednání pak odročil na další termín, a to na den 16. 8. 2017 a to proto, že uložil zástupci žalovaného, aby soudu předložil ve stanovené lhůtě doklad o tom, zda městská policie v den spáchání přestupku žalobce mohla provádět měření na ulici Pávovská v Jihlavě, tedy zda to bylo místo určené státní policií a dále, aby byl předložen doklad, pokud existuje, o tom že strážník městské policie, který měření prováděl, byl seznámen s Návodem k obsluze měřícího zařízení, s nímž bylo měření rychlosti v tomto konkrétním případě prováděno. Žalovaný zaslal Krajskému soudu v Brně dne 29. 6. 2017 Opatření Dopravního inspektorátu krajského ředitelství Policie ČR ze dne 27. 2. 2015, kterým byly určeny úseky pro měření rychlosti Městskou policií Jihlava, a které bylo platné i ke dni 21. 7. 2015 a dále pak Osvědčení o absolvování školení vydané strážníkovi Městské policie Jihlava L. M. Z uvedených podkladů bylo zjištěno, že dne 27. 2. 2015 PČR Krajské ředitelství policie kraje Vysočina, Územní odbor Jihlava, Dopravní inspektorát zasílal Městské policii Jihlava sdělení, že určuje dle ust. § 79a zákona č. 361/2000 Sb. úseky pro měření rychlosti jízdy vozidel Městskou policií Jihlava. Jednalo se o 21 úseků a mezi nimi je uvedena i ulice Pávovská v Jihlavě. Dále pak z Osvědčení ze dne 4. 12. 2013 vyplynulo, že příslušník městské policie L. M. úspěšně absolvoval základní školení operátora laserového měřiče rychlosti LTI 20/20 TruCAM s touto náplní – měření rychlosti laserovým měřičem, volba stanoviště a metodika měření, nastavení laserového měřiče, přenos fotografií a videa, obsluha SW TruCAM Image Viewer. Dále v tomto osvědčení uvedeno, že školení bylo provedeno v plném rozsahu a výše uvedený příslušník MP zvládá obsluhu laserového měřiče LTI 20/20 TruCAM a je oprávněn provádět měření. Krajský soud v Brně poté nařídil další jednání ve věci na den 16. 8. 2017, ke kterému se opětovně, ač byl řádně předvolán, nedostavil žalobce ani jeho právní zástupce. U tohoto jednání byl proveden důkaz uvedenými dvěma listinami a soud pak ve věci vydal rozhodnutí. Posouzení věci krajským soudem. Žaloba není důvodná. Krajský soud v Brně nesouhlasí s námitkou žalobce, že nebyl náležitě zjištěn skutkový stav, a že měření rychlosti nebylo provedeno v souladu s návodem k obsluze. Předně soud uvádí, že pokud jde o žalobce, po celou dobu správního řízení, a to včetně odvolání proti prvostupňovému správnímu rozhodnutí zůstal žalobce i jeho zmocněnec naprosto pasivní, nařízeného jednání se žalobce nezúčastnil, ač byl řádně a včas předvolán, odvolání zmocněnec žalobce podal pouze blanketní, a ani přes výzvu správního orgánu toto nebylo doplněno, takže žalovaný skutečně nemohl mít povědomost o tom, jaké námitky proti řízení před správním orgánem I. stupně i samotnému rozhodnutí prvostupňového správního orgánu žalobce má a žalovaný postupoval však správně, v souladu s ust. § 89 odst. 2 správního řádu, kdy přezkoumal soulad napadeného rozhodnutí a řízení, které vydání rozhodnutí předcházelo s právními předpisy, a dospěl k závěru, že k žádnému porušení právních předpisů ve správním řízení nedošlo a skutkový stav byl zjištěn náležitě a s tímto se ztotožňuje i soud. Všechny námitky uplatněné v žalobě měl žalobce správně uplatnit během správního řízení, nejpozději pak v podaném odvolání a žalovaný tedy nemohl vědět, o žalobce má proti postupu správního orgánu I. stupně, případně proti rozhodnutí. Zásadní žalobní námitka žalobce, že měření rychlosti neproběhlo v souladu s Návodem k obsluze, soud nepovažuje za námitku důvodnou, naopak je přesvědčen, že je to námitka účelová, kterou zástupce žalobce uplatňoval již v celé řadě jiných přestupkových řízení, kdy taktéž navrhoval provedení důkazů Návodem k obsluze. Soud má za to, že pokud by se jednalo o námitku důvodnou, zajisté by ji žalobce, resp. jeho zmocněnec uplatnil v průběhu správního řízení, nebo alespoň ve včas podaném odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí, nic takového se však nestalo. Navíc z důkazu, který provedl soud v rámci soudního řízení, vyplynulo, že strážník městské policie, který měření prováděl, byl již koncem roku 2013 k měření rychlosti uvedeným laserovým měřičem rychlosti proškolen a bylo zjištěno, že obsluhu uvedeného laserového měřiče je oprávněn provádět, tedy provádět s ním měření, takže v tomto směru soud nemá, tak jako správní orgán, sebemenší důvod pochybovat o tom, že měření proběhlo v souladu s Návodem k obsluze, zvláště pak za situace, kdy zajisté toto měření v případě žalobce nebylo prvním měřením rychlosti vozidla poté, kdy strážník městské policie získal Osvědčení o úspěšném absolvování školení operátora laserového měřiče rychlosti. Nic také z podkladů městské policie nenasvědčuje tomu, že by si strážník městské policie při měření rychlosti „spletl“ vozidlo žalobce s některým jiným vozidlem uvedeným na snímku, neboť záměrný kříž se zcela evidentně nachází na vozidle žalobce. Tuto žalobní námitku soud tedy uzavírá tak, že není důvodná, a to ohledně správného měření rychlosti vozidla strážníkem městské policie. V tomto případě nepochybuje ani soud, a to na základě listinných důkazů založených ve správním spise a důkazu, který byl proveden v rámci soudního řízení. Tedy i soud pokládá za zcela nadbytečné provádění dokazování Návodem k obsluze uvedeného měřícího zařízení. Tato námitka tak důvodná není. Pokud pak žalobce namítá, že nebyl poučen o právu nahlížet do spisu, z předvolání k nařízenému ústnímu jednání byl žalobce poučen o svých právech podle správního řádu a zákona o přestupcích a byl mimo jiné poučen v tom smyslu, že je současně vyzýván správním orgánem k vyjádření se k podkladům před vydáním rozhodnutí dle § 36 odst. 3 správního řádu při ústním jednání. Soud toto poučení žalobce pokládá za naprosto dostačující a v souladu se zákonem. Samozřejmě, že žalobce měl možnost se k podkladům pro vydání rozhodnutí vyjádřit a tuto jeho námitku soud pokládá za naprosto účelovou. Jeho zmocněnec Ing. J. vzhledem k tomu, že v přestupkových věcech je velmi dobře orientovaný, nepochybně ví, že účastník přestupkového řízení má možnost před vydáním rozhodnutí se s podklady pro vydání rozhodnutí seznámit, tzn. nahlížet do správních spisů a na podklady v tomto spise založené reagovat. Zmocněnec žalobce také tak učinil, sice až 19. 11. 2015, kdy se dostavil k žalovanému, s obsahem obou správních spisů se seznámil a z jeho strany se jedná dle názoru soudu pouze o jakýsi „účelový tah“, když toto neučinil dříve, tedy před vydáním rozhodnutí správního orgánu I. stupně nebo alespoň před vydáním správního rozhodnutí II. stupně, resp. v době, kdy podával odvolání do prvostupňového rozhodnutí. Tato námitka je tedy také naprosto nedůvodná, soud pouze zdůrazňuje, že je věcí každého účastníka přestupkového řízení, jakého zmocněnce si zvolí, je to pouze na jeho vůli. Pokud jde o další námitku žalobce, týkající se určení místa přestupku a směru jízdy, žalobce namítal, že k přestupkovému jednání nemohlo dojít na ulici Pávovská č. 17, neboť z podkladu, který je součástí policejního spisu, vyplývá, že měřící zařízení bylo sice umístěno na ulici Pávovské, kdy sice není zřejmé, zda se jednalo o ulici Pávovská č. 7 či 17, neboť v podkladech toto není uvedeno jednoznačně, uvedl však, že bylo měřeno na vzdálenost 194,9 m, když v místě, kdy k měření došlo, nemuselo se jednat již o místo, kde by byla stanovena povolená rychlost pouze 50 km/h. S touto námitkou soud nesouhlasí. Dospěl k závěru, že měřící zařízení bylo umístěno na ulici Pávovské v Jihlavě, a to na této ulici před číslem orientačním 17 v obci Jihlava a k tomu soud dospěl jednoznačně proto, že to vyplývá ze všech podkladů založených v spise městské policie kromě Oznámení podezření ze spáchání přestupku – dokumentace, kdy je uvedeno Pávovská ulice 007, nikoliv 17. Soud má za to, že toto je zcela jednoznačně pouze písařská chyba, takže pokud ve výroku prvostupňového rozhodnutí je uvedeno, že k přestupkovému jednání došlo na ulici Pávovská u domu č. 17 v Jihlavě, je toto naprosto v pořádku, zvláště za situace, kdy jsou uvedeny i souřadnice GPS (uvedené č. 7 je písařská chyba). Žalobce ani nenamítal, že pokud bylo měřeno na vzdálenost téměř 195 m, že by se v tomto úseku již nejednalo o ulici Pávovskou, ale o ulici jinou s tím, že by doložil, že v měřeném místě již není stanovena rychlost 50 km/h, ale že např. místní úpravou či nějakou jinou značkou byla povolena rychlost vyšší. Soud toto uzavírá, že je zcela evidentní, že k měření rychlosti došlo na ulici Pávovské v Jihlavě, tedy v obci Jihlava, s tím, že měřící zařízení bylo umístěno před domem č. 17, že bylo měřeno na vzdálenost necelých 200 m, přičemž nebylo nijak prokázáno, resp. žalobce nijak neprokázal, že od domu č. 17 na ulici Pávovská ve vzdálenosti 200 m od tohoto domu, by byla stanovena nějaká jiná, resp. vyšší povolená rychlost než 50 km/h. Pokud pak uvádí žalobce, že ve výroku rozhodnutí není uvedeno přesně, co znamená … ve směru jízdy do centra, soud uvádí, že z popisu toho, že jde o ulici Pávovskou a směr jízdy do centra, je zcela evidentní, kam jízda žalobce směřovala. Jednalo se o město Jihlava, a pokud je uvedeno do centra, je každému zřejmé, že jízda směřovala do centra města. Ani tato žalobní námitka tedy důvodná není, protože podle § 77 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, výrok rozhodnutí o přestupku, jímž je obviněný z přestupku uznán vinným, musí obsahovat též popis skutku s označením místa a času jeho spáchání, vyslovení viny formou zavinění, druh a výměru sankce a popř. rozhodnutí o upuštění od uložení sankce (§ 11 odst. 3) a započtení doby do doby zákazu činnosti (§ 14 odst. 2), o uložení ochranného opatření (§ 16) a o náhradu škody (§ 70 odst. 2) a o náhradě nákladů řízení (§ 79 odst. 1). Z výroku rozhodnutí správního orgánu I. stupně je zcela zřejmé, že nezaměnitelným způsobem je uveden popis skutku, kdo ho spáchal, jaké ustanovení zákona o silničním provozu bylo ze strany žalobce porušeno a také, kde ke spáchání přestupku došlo a v jakém čase. Žalobce poukazoval na to, že ve výroku prvostupňového rozhodnutí je uveden čas spáchání přestupku v 09:39 hod., přičemž z podkladu ze spisu městské policie, a to Oznámení podezření ze spáchání přestupku – dokumentace se na snímku objevuje čas 09:39:26 hod. Soud uvádí, že pokud ve výroku rozhodnutí správního orgánu I. stupně došlo k zaokrouhlení času na hodiny a minuty a nebyly uvedeny i sekundy, nic to nemění na správném čase uvedení spáchání přestupku, neboť nebyl uveden přesný čas pouze 26 sekund. Soud má za to, že správní orgán pouze zaokrouhlil čas spáchání přestupku na 9:39 hod., takže tento čas uvedený ve výroku se nedá splést s ničím jiným, tedy např. s tím, že by bylo změřeno nějaké jiné vozidlo. Čas je tedy uveden správně, pouze s ohledem na množství sekund (26) bylo zaokrouhlováno směrem dolů na celé minuty. Tato námitka nic na spáchaném skutku nemůže změnit, uvedený čas je čas spáchání přestupku žalobce. Určený úsek Žalobce namítal, že v průběhu správního řízení nebylo z ničeho patrno, zda městská policie v době, kdy prováděla měření rychlosti, a kdy měla zjistit přestupkové jednání žalobce na ulici Pávovské v Jihlavě, měřila rychlost v úseku na místě určeném státní (obecní) policií, tak jak má na mysli ust. § 79a silničního zákona. Zástupce žalovaného k tomu uváděl, že ne do každého správního spisu se zakládá seznam míst, kde je dohodnuto s obecní policií, že tam může být prováděno měření městskou policií. Tato místa jsou však známa z úřední činnosti správního orgánu, a to proto, že městská policie je orgánem města Jihlavy a městská policie zásadně provádí měření pouze v místech, kde je to dohodnuto s obecní policií. V tomto směru soud požádal žalovaného, aby zjistil a doložil, zda v místech, kde bylo prováděno měření městskou policií, bylo toto měření prováděno se souhlasem obecní policie či nikoliv. Žalovaný založil do spisu sdělení Policie ČR, krajského ředitelství policie kraje Vysočina, Územní odbor Jihlava, Dopravní inspektorát ze dne 27. 2. 2015, v němž bylo uvedeno, že Dopravní inspektorát PČR, Územního odboru Jihlava určuje, že dle ust. § 79a zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů, určuje úseky pro měření rychlosti jízdy vozidel Městskou policií Jihlava, když bylo zjištěno, že se jedná celkem o 21 ulic v Jihlavě, mezi nimiž je uvedena i ulice Pávovská. Námitka žalobce, že měření mohlo být prováděno i v místech, která nebyla určena k měření městské policii Jihlava obecní policií, není tedy namístě. Tato námitka tedy také důvodnou není. Pokud jde o otázku zavinění, kdy správní orgán dle žalobce neuvedl, proč má za to, že žalobce spáchal přestupek zaviněně, a pokud dospěl k závěru, že se jednalo o zavinění z nedbalosti, měl dle žalobce uvést, zda se jednalo o vědomou či nevědomou nedbalost. S námitkou žalobce vyjádřenou v žalobě se soud rovněž neztotožnil. Má za to, že správní orgán I. stupně se v odůvodnění svého rozhodnutí vyjádřil, proč ve výroku rozhodnutí uvedl, že se jednalo v případě žalobce o zavinění z nedbalosti, když uvedl, že pro tento druh přestupkového jednání postačí k odpovědnosti za přestupek zavinění z nedbalosti a dále zdůvodnil, že vzhledem k tomu, že žalobce sám se k otázce zavinění nevyjádřil, bylo posuzováno zavinění v souladu se zásadou in dubio pro reo, tedy, že v případě žalobce se jednalo minimálně o nevědomou nedbalost. Soud má za to, že tak jak byla otázka zavinění zdůvodněna, přičemž, že se jednalo o zavinění z nedbalosti, jak je uvedeno i ve výroku rozhodnutí správního orgánu I. stupně, je naprosto postačující. Soud pouze dodává, že skutečně žalobce se sám k otázce zavinění nevyjádřil a v průběhu správního řízení se nepodařilo prokázat, že by se přestupkového jednání žalobce dopustil úmyslně. Ani tato námitka tedy důvodná není. Sankce Soud se neztotožňuje ani se stanoviskem žalobce ohledně zdůvodnění uložené sankce. Za daný přestupek dle zákona mohla být uložena sankce v rozpětí 1.500 Kč až 2.500 Kč, přičemž sankce byla uložena ve středu tohoto rozpětí, tj. 2.000 Kč, kdy soud má za to, že bylo postupováno jednoznačně dle ust. § 12 zákona o přestupcích, kdy dle odst. 1 tohoto zákonného ustanovení při určení druhu sankce a její výměry se přihlédne k závažnosti přestupku, zejména ke způsobu jeho spáchání a jeho následkům, k okolnostem, za nichž byl spáchán, k míře zavinění, k pohnutkám a k osobě pachatele, zda a jakým způsobem byl pro týž skutek postižen v disciplinárním řízení. Jako přitěžující okolnost vzal správní orgán za prokázané, že k přestupku došlo v dopoledních hodinách na frekventované ulici. Soud má za to, že je sice pravdou, že správní orgán blíže nezdůvodnil, proč je přitěžující okolnost spáchání přestupku v dopoledních hodinách, nicméně ta skutečnost, že se jedná o frekventovanou ulici, musí být správnímu orgánu I. stupně známa, když sídlo správního orgánu I. stupně je v Jihlavě, tedy v místě, kde ke spáchání přestupku došlo a spáchání přestupku, když k překročení nejvyšší dovolené rychlosti v místě, kde se jedná o frekventovanou ulici v obci, je podstatně závažnější, než v místech, kde provoz je zcela minimální. Je také namístě, že pokud jde o osobu pachatele, přihlédl správní orgán k jeho záznamu v evidenční kartě řidiče, kde v rozmezí období let 2009 až 2015 je evidováno celkem 6 záznamů a aktuální stav bodového hodnocení ke dni výpisu je 4 body a záznam z 18. 11. 2009 je evidován pro překročení nejvyšší dovolené rychlosti v obci, neboť je zcela jasné, že se jedná o přestupce, který jako řidič motorového vozidla není řidičem zcela ukázněným a respektujícím platné právní předpisy, když v období pěti a půl let se dopustil celkem 6 přestupků, z toho jednoho týkající se překročení nejvyšší dovolené rychlosti a jehož stav bodového hodnocení k datu výpisu byl 4 body. Nejedná se tedy o ukázněného řidiče a v tomto směru byla osoba žalobce posuzována správně, když podle ust. § 12 odst. 1 zákona o přestupcích je nutné přihlédnout také k sobě pachatele. Pokud jde o žalobce, nebylo však přihlédnuto pouze k přitěžujícím okolnostem, ale rovněž k okolnostem polehčujícím, když k těmto bylo přihlédnuto tak, že při spáchání přestupku nedošlo k omezení nebo ohrožení ostatních účastníků silničního provozu. Proto také byla pokuta uložena ve středu možného rozpětí a byla dle soudu také řádně zdůvodněna. Soud tedy uzavírá, že ani jedna žalobní námitka žalobce důvodná není, a proto soud žalobu jako nedůvodnou zamítl ve smyslu ust. § 78 odst. 7 soudního řádu správního (dále jen „s.ř.s.“). Výrok o nákladech řízení je odůvodněn ust. § 60 odst. 1 s.ř.s. Žalobce ve věci neměl úspěch, náklady řízení mu proto nebyly přiznány, pokud jde o žalovaného, náklady řízení nežádal.

Poučení