41 A 32/2020–43

Rubrum

Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudcem Ing. Mgr. Martinem Jakubem Brusem ve věci žalobce: Ing. K. E., narozen X, bytem X, zastoupen JUDr. Emilem Flegelem, advokátem, sídlem K Chaloupkám 3170/2, 106 00 Praha 10, proti žalovanému: Krajský úřad Ústeckého kraje, sídlem Velká Hradební 3118/48, 400 02 Ústí nad Labem, zastoupen Mgr. Vlastimilem Škodou, advokátem, sídlem Masarykovo náměstí 193/20, 405 02 Děčín, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 23. 9. 2020, č. j. KUUK/145349/2020, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí Krajského úřadu Ústeckého kraje ze dne 23. 9. 2020, č. j. KUUK/145349/2020, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 13 200 Kč do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobce se žalobou podanou v zákonem stanovené lhůtě domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 23. 9. 2020, č. j. KUUK/145349/2020, jímž bylo zamítnuto žalobcovo odvolání a bylo potvrzeno rozhodnutí Magistrátu města Teplice (dále jen „magistrát“) ze dne 3. 10. 2019, č. j. MgMT–SČ 038390/PŘ/1192/2019/Ku. Tímto rozhodnutím magistrát uznal žalobce vinným ze spáchání přestupku podle § 125c odst. 1 písm. f) bodu 4 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o silničním provozu“), jehož se žalobce dopustil tím, že dne 24. 3. 2019 v 9:09 hodin v Teplicích v ulici Duchcovská s nejvyšší dovolenou rychlostí 50 km/h řídil vozidlo Renault, registrační značky X, jemuž byla u domu č. X naměřena rychlost 64 km/h, po odečtení přípustné odchylky ± 3 km/h činila rychlost 61 km/h, tudíž z nedbalosti překročil nejvyšší dovolenou rychlost v obci o 11 km/h. Za spáchání tohoto přestupku magistrát podle § 125c odst. 5 písm. g) zákona o silničním provozu a podle § 35 písm. b) zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o odpovědnosti za přestupky“) uložil žalobci pokutu 1 500 Kč a zároveň mu podle § 95 odst. 1 zákona o odpovědnosti za přestupky uložil povinnost nahradit náklady správního řízení ve výši 1 000 Kč. Žalobce současně v žalobě navrhoval, aby soud zrušil také zmíněné rozhodnutí magistrátu a uložil žalovanému povinnost nahradit žalobci náklady soudního řízení. Žaloba 2. V žalobě žalobce namítal, že byl ve správním řízení zastoupen zmocněncem, avšak správní orgány doručovaly pouze žalobci, nikoli zmocněnci. Takový postup považoval žalobce za nezákonný s tím, že měl dopad na běh lhůt. K tomu poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 2. 2011, č. j. 5 As 19/2010–42, a rozsudek zdejšího soudu sp. zn. 78 A 5/2011. Podle názoru žalobce nebylo řízení na úrovni magistrátu ukončeno vydáním rozhodnutí, neboť podle § 72 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“) se vydáním rozhodnutí rozumí předání stejnopisu písemného vyhotovení rozhodnutí k doručení tomu, komu má být doručeno (tj. účastníkovi řízení, a pokud je zastoupen, tak jeho zmocněnci). Své odvolání proti rozhodnutí magistrátu označil žalobce za předčasné, neboť bylo podáno před vydáním rozhodnutí. Žalobce uvedl, že řízení bylo zahájeno doručením příkazu dne 8. 7. 2019, čímž se rozběhla jednoletá promlčecí doba pro projednání přestupku. Zdůraznil, že došlo k zániku odpovědnosti za přestupek z důvodu nedoručení rozhodnutí zmocněnci v promlčecí době. Podle žalobce byl magistrát povinen řízení zastavit. Vzhledem k tomu, že tak magistrát ani žalovaný neučinili, považoval žalobce obě rozhodnutí za nezákonná. Dodal, že jej magistrát nevyrozuměl o neakceptování plné moci, ani nevyzval k odstranění vad plné moci.

3. Žalobce připomněl, že až po vydání rozhodnutí magistrátu byly doplněny podklady pro rozhodnutí, neboť v odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaný uvedl, že 25. 11. 2019 si magistrát vyžádal informace o možném umístění dopravní značky B 20a stanovující rychlost 70 km/h v Teplicích v Duchcovské ulici v blízkosti domu č. X v době spáchání přestupku, a na základě této žádosti obdržel dne 26. 2. 2020 sdělení Správy a údržby silnic Ústeckého kraje popírající umístění takového přechodného dopravního značení. Žalobce namítal, že mu magistrát ani žalovaný v žádné fázi řízení neumožnili vyjádřit se k takto dodatečně doplněným podkladům, čímž došlo k porušení § 36 odst. 3 správního řádu. Vyjádření žalovaného k žalobě 4. Žalovaný ve svém vyjádření označil za náležitě prokázané, že se žalobce údajným zmocněním snažil mařit řízení o přestupku a pokusil se zneužít práva na obhajobu. K tomu odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 5. 2011, č. j. 1 As 27/2011–81, ze kterého vyplývá, že nepřiznání účinků plné moci je možné i v případě, kdy takový postup není odůvodněn. Žalovaný poukázal na skutečnost, že se ani posléze údajný zmocněnec nezapojil do řízení před správními orgány ani před soudem. Žalobce podle žalovaného požadoval, aby správní orgány komunikovaly pouze se zmocněncem, který má sídlo v cizině v prázdné administrativní budově na prodej, tedy způsobem časově i ekonomicky náročným s nejistým výsledkem. Tento způsob by však byl v rozporu se zásadami správního řízení, neboť správní orgány jsou povinny zjistit co nejefektivněji bez zbytečných průtahů a nákladů stav věci tak, aby o něm nebyly důvodné pochybnosti. Žalovaný upozornil, že volba zmocněnce se sídlem ve vzdáleném zahraničí nemohla naplnit smysl zastoupení, a podotkl, že v rozhodnutí magistrátu je jasně uvedeno, že zmocnění osoby se sídlem v USA na adrese prázdného objektu určeného k prodeji považoval za obstrukční taktiku. Nevyrozumění o neakceptování plné moci žalovaný nepovažoval za procesní vadu, která by zakládala nezákonnost rozhodnutí. Dodal, že stav věci byl zjištěn tak, že o něm nejsou důvodné pochybnosti, nebylo žádných pochyb o spáchání přestupku žalobcem.

5. Podle žalovaného byl žalobce v předvolání k ústnímu jednání na den 28. 8. 2019 řádně poučen podle § 36 správního řádu o možnosti seznámit se s podklady pro rozhodnutí a vyjádřit se k nim, avšak svého práva nevyužil. Žalovaný konstatoval, že žalobce byl de facto seznámen s podklady pro vydání rozhodnutí prostřednictvím svého zmocněnce J. V., kterého zmocnil k nahlížení do spisu. Žalovaný uvedl, že ústní jednání se konalo dne 28. 8. 2019 a rozhodnutí bylo vydáno až dne 2. 10. 2019, žalobce měl tudíž dostatek času aktivně se zajímat o stav řízení, což však neučinil. Žalovaný upozornil na to, že jedinou odvolací námitkou bylo, že v době, kdy byla žalobci naměřena nejvyšší dovolená rychlost, byla přenosným zařízením povolena nejvyšší dovolená rychlost 70 km/h, což žalobce prokazoval přiloženou fotografií z kamery umístěné ve vozidle. K doplnění spisového materiálu o sdělení Správy a údržby silnic Ústeckého kraje žalovaný konstatoval, že tento podklad pro své rozhodnutí nepoužil, a podotkl, že Správa a údržba silnic Ústeckého kraje není jediným subjektem příslušným k umisťování dopravních značek, tudíž z uvedeného sdělení nemohlo být ověřeno, že předmětná dopravní značka na daném místě nebyla. Žalovaný uvedl, že podle § 90 odst. 1 písm. c) správního řádu má odvolací orgán postupovat podle § 36 odst. 3 správního řádu pouze tehdy, pokud jde o podklady pro rozhodnutí nově pořízené odvolacím orgánem. Žalovaný konstatoval, že neměl povinnost vyzývat žalobce k seznámení se s podklady rozhodnutí, neboť sdělení Správy a údržby silnic Ústeckého kraje nesloužilo jako podklad pro rozhodnutí, a proto nemohlo dojít ke zkrácení žalobcových práv. Závěrem žalovaný odkázal na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 6. 2011, č. j. 2 As 60/2011–101, a ze dne 30. 9. 2015, č. j. 6 As 73/2015–40, podle kterých ne každá vada řízení spočívající v tom, že účastník řízení nebyl vyzván k seznámení se s podklady pro rozhodnutí, zakládá nezákonnost rozhodnutí. Žalovaný navrhl, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. Replika žalobce 6. V replice ze dne 22. 1. 2021 žalobce popřel účelovost a obstrukčnost zmocnění a zdůraznil, že uvedl adresu trvalého pobytu zmocněnce, kde si přebírá poštu, nikoli místo, kde skutečně bydlí. Žalobce konstatoval, že správní orgány se nepokusily zmocněnci doručit jakoukoli písemnost. Dále nesouhlasil s výtkou, že zmocněnec byl nečinný, a dodal, že zmocněnci nebylo zasláno ani rozhodnutí magistrátu, tedy není jasné, jaké úkony a na základě čeho měl činit. Žalobce podotkl, že mezi zákonné náležitosti plné moci nepatří místo pro podpisovou doložku zmocněnce. Za nepravdivé považoval žalobce tvrzení žalovaného, že podklady doplněné do spisu nepoužil. Podle žalobce žalovaný nově doplněné podklady obsáhle hodnotil a dovozoval z nich, zda se v místě dopravní značení nacházelo, či nikoli. Dodal, že kdyby správní orgány z podkladů nevycházely, nebylo by nutné je opatřovat a v rozhodnutí zmiňovat. Posouzení věci soudem 7. O žalobě soud rozhodl v souladu s § 51 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“) bez jednání, neboť žalobce i žalovaný s tímto postupem výslovně souhlasili.

8. Napadené rozhodnutí soud přezkoumal v řízení podle části třetí hlavy druhé prvního dílu s. ř. s., který vychází z dispoziční zásady vyjádřené v § 71 odst. 1 písm. c), písm. d), odst. 2 větě druhé a třetí a v § 75 odst. 2 větě první s. ř. s. Z této zásady vyplývá, že soud přezkoumává zákonnost rozhodnutí správního orgánu pouze v rozsahu, který žalobce uplatnil v žalobě nebo během dvouměsíční lhůty po oznámení napadeného rozhodnutí ve smyslu § 72 odst. 1 s. ř. s. Povinností žalobce je proto tvrdit, že rozhodnutí správního orgánu nebo jeho část odporuje konkrétnímu zákonnému ustanovení, a toto tvrzení zdůvodnit. Nad rámec žalobních bodů musí soud přihlédnout toliko k vadám napadeného rozhodnutí, k nimž je nutno přihlížet bez návrhu nebo které vyvolávají nicotnost napadeného rozhodnutí podle § 76 odst. 2 s. ř. s. Takové nedostatky však v projednávané věci nebyly zjištěny.

9. Na tomto místě soud předesílá, že po přezkoumání skutkového a právního stavu a po prostudování obsahu předloženého správního spisu dospěl k závěru, že žaloba je důvodná.

10. Nejprve se soud zabýval námitkou, že žalobce byl ve správním řízení zastoupen zmocněncem, kterému nebylo doručováno, tudíž řízení vedené magistrátem nemohlo být ukončeno a odvolání bylo podáno předčasně.

11. Podle § 33 odst. 1 správního řádu platí, že „[ú]častník si může zvolit zmocněnce. Zmocnění k zastoupení se prokazuje písemnou plnou mocí. Plnou moc lze udělit i ústně do protokolu. V téže věci může mít účastník současně pouze jednoho zmocněnce.“ 12. Problematikou volby zmocněnce a možného zneužití práva se zabýval Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 4. 5. 2011, č. j. 1 As 27/2011–81, publ. pod č. 2452/2012 Sb. NSS, ve kterém vyslovil, že „… účastník přestupkového řízení je oprávněn zvolit si pro dané řízení zástupce na základě plné moci podle § 33 odst. 1 správního řádu. Takto zvolený zmocněnec nemusí být osobou práva znalou, neboť správní řád nevychází z povinného zastoupení (např. advokátem). Smyslem zastoupení by pak mělo být, že zmocněnec bude namísto zastoupeného činit v průběhu řízení určité úkony, čímž zastoupenému usnadní a zefektivní postup v řízení, např. poskytnutím právní či jiné pomoci, vyřizováním komunikace se správním orgánem apod. … [V]olba zástupce ze vzdálené země, pokud působí, nebo bude působit komunikační problémy mezi zástupcem a správním orgánem, vyvolává pochybnosti o skutečném účelu zastoupení. To může být významným argumentem svědčícím o zneužití práva. Nejvyšší správní soud však zdůrazňuje, že nelze bez dalšího tvrdit, že zvolení zástupce ze zahraničí vždy představuje zneužití práva na zastoupení.“ 13. S těmito závěry Nejvyššího správního soudu se zdejší soud plně ztotožňuje a dodává, že veškeré okolnosti nyní projednávané věci nasvědčují tomu, že žalobcem provedená volba zástupce s doručovací adresou v USA (což podle zkušeností soudu prodlužuje doručování o několik týdnů až měsíců) měla obstrukční charakter a byla vedena snahou prodlužovat správní řízení, a tím dosáhnout zániku odpovědnosti za přestupek uplynutím promlčecí doby. Zmocněnec totiž ve správním řízení neučinil vůbec žádný úkon, bez omluvy se nedostavil k ústnímu jednání konanému dne 28. 8. 2019, ke kterému byl žalobce řádně předvolán ještě před udělením plné moci dne 7. 8. 2019, nevyužil možnosti vyjádřit se k podkladům rozhodnutí, o které byl žalobce řádně poučen v písemnosti ze dne 30. 7. 2019, nepodal žádné vyjádření k věci, nenahlížel do spisu a nesepsal odvolání ani jeho doplnění. Žalobcem zvolený zmocněnec byl tedy po celé správní řízení naprosto pasivní, nevyvíjel žádnou činnost ve prospěch jím zastoupeného žalobce (nehájil jeho práva), tudíž udělení předmětné plné moci ze dne 7. 8. 2019 nenaplnilo smysl a účel zastoupení.

14. Soud proto ve shodě se správními orgány shledal žalobcem provedenou volbu zmocněnce s doručovací adresou v USA jako obstrukční jednání. Tento závěr podporuje též zjištění magistrátu, že v plné moci uvedená adresa zmocněnce je adresou komerčního objektu (nebytových prostor) určených k prodeji, jak vyplývá z inzerátu, který magistrát našel na internetu a vytištěný vložil do správního spisu. Soud dále nepřehlédl, že ačkoli magistrát ve svém rozhodnutí informoval žalobce o tom, že předmětná plná moc nebyla akceptována a žalobcovo jednání bylo vyhodnoceno jako obstrukční, a své závěry zdůvodnil, žalobce na tyto skutečnosti v odvolání ani v jeho doplnění nijak nereagoval. Při žalobcově vysokoškolském vzdělání lze přitom předpokládat, že odůvodnění rozhodnutí magistrátu porozuměl, když zjevně porozuměl i poučení obsaženému v tomto rozhodnutí a včas podal odvolání, které po výzvě magistrátu ve stanovené lhůtě doplnil. O účelovém a obstrukčním postupu žalobce vypovídá také fakt, že do textu odvolání převzal většinu textu rozhodnutí magistrátu, aniž by sdělil jakékoli své výhrady k němu, a podobně formuloval též doplnění odvolání, kde za text rozhodnutí magistrátu (tentokrát s odlišným formátováním) doplnil jednu námitku a fotografii. Takovýto přístup k formulaci odvolání a jeho doplnění považuje soud za zjevnou snahu ztížit správním orgánům jejich práci tím, že musejí prostudovat v důsledku formátování obtížně čitelný text, aby nepřehlédly případnou odvolací námitku.

15. Podobně jako v případě řešeném ve shora citovaném rozsudku Nejvyššího správního soudu má zdejší soud za to, že neakceptování plné moci, kterou žalobce účelově udělil zmocněnci s doručovací adresou v USA, nijak nezkrátilo žalobcova práva. Magistrát totiž rozhodně nebránil zmocněnci v tom, aby naplnil smysl a účel zastoupení, zúčastnil ústního jednání, seznámil se s podklady pro vydání rozhodnutí, vyjádřil se k nim, nahlédl do správního spisu či podal písemné vyjádření k věci. Nic z toho však zmocněnec neučinil, což v žádném případě nelze klást k tíži správním orgánům, nýbrž výhradně žalobci, který si jej zvolil. Magistrát následně ve svém rozhodnutí řádně žalobci vysvětlil, proč neakceptoval plnou moc, a tím mu umožnil se bránit. Ani této možnosti žalobce nevyužil. Je sice pravdou, že správní orgány zmíněnému zmocněnci nedoručovaly žádnou písemnost, nicméně tento postup magistrát žalobci srozumitelně vysvětlil, tudíž pokud by žalobce na zastoupení trval, nic mu nebránilo v tom, aby se svým zmocněncem komunikoval, rozhodnutí magistrátu mu předal a nechal jej zpracovat odvolání nebo jeho doplnění. Ani to však žalobce neučinil. Vzhledem k tomu, že žalobce podal včasné odvolání, které žalovaný věcně projednal, ani zde nedošlo k žádnému zkrácení žalobcových práv v důsledku neakceptování předmětné plné moci. Žalobce ostatně ani v žalobě netvrdil, že by popsaný postup správních orgánů vedl k jakémukoli porušení jeho procesních práv.

16. Soud proto uzavírá, že udělení plné moci zmocněnci s doručovací adresou v USA mělo obstrukční charakter a neakceptování této plné moci ze strany správních orgánů nezpůsobilo žádné porušení žalobcových procesních práv. Nedoručení rozhodnutí magistrátu zmocněnci podle názoru soudu nepředstavuje vadu řízení, která by mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé, a není dostatečným důvodem pro zrušení napadeného rozhodnutí. Soud rovněž nesouhlasí s názorem žalobce o předčasnosti odvolání, neboť žalobce odvolání podal poté, kdy mu bylo rozhodnutí magistrátu řádně doručeno, a s ohledem na obstrukční charakter plné moci nelze magistrátu vytýkat, že své rozhodnutí zmocněnci vůbec nedoručoval. V tomto smyslu považuje soud za nepřiléhavé žalobcovy odkazy na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 2. 2011, č. j. 5 As 19/2010–42, a rozsudek zdejšího soudu sp. zn. 78 A 5/2011.

17. Rozhodnutí magistrátu bylo tedy řádně vydáno v okamžiku, kdy byl stejnopis jeho písemného vyhotovení v souladu s § 71 odst. 2 písm. a) správního řádu předán k doručení žalobci. To nastalo dne 3. 10. 2019, tj. před uplynutím jednoleté promlčecí doby podle § 30 písm. a) zákona o odpovědnosti za přestupky, která v souladu s § 31 odst. 1 téhož zákona počala běžet dne 25. 3. 2019 (den po spáchání přestupku). Žalobce se tedy mýlí, pokud se domnívá, že řízení vedené magistrátem nebylo řádně ukončeno. Vydáním rozhodnutí magistrátu došlo v souladu s § 32 odst. 2 písm. b) zákona o odpovědnosti za přestupky k přerušení promlčecí doby, a od 4. 10. 2019 tak plynula nová jednoletá promlčecí doba, před jejímž uplynutím vydal žalovaný napadené rozhodnutí a doručil je žalobci, čímž nabylo právní moci. Soud proto shledal, že k zániku odpovědnosti za přestupek uplynutím promlčecí doby v daném případě nedošlo a správním orgánům nevznikla povinnost řízení o přestupku zastavit podle § 86 odst. 1 písm. h) zákona o odpovědnosti za přestupky. Tato námitka tudíž není důvodná.

18. K žalobcově námitce, že jej magistrát nevyrozuměl o neakceptování plné moci, ani nevyzval k odstranění vad plné moci, soud opakuje, že magistrát v odůvodnění svého rozhodnutí jednoznačně a zcela srozumitelně vysvětlil, proč udělení plné moci J. L. vyhodnotil jako obstrukční jednání. Tím dal magistrát podle názoru soudu jasně najevo, že plnou moc neakceptoval. Za dané situace pak nebylo třeba vyzývat k odstranění vad plné moci. Ani tato námitka proto není důvodná.

19. Dále se soud zabýval žalobcovou námitkou, že mu nebyla dána možnost seznámit se s podklady pro rozhodnutí a vyjádřit se k nim před vydáním rozhodnutí. Ze správního spisu soud zjistil, že žalobce byl v předvolání ze dne 30. 7. 2019 poučen o svých právech a o možnosti vyjádřit se k podkladům před vydáním rozhodnutí v souladu s § 36 odst. 3 správního řádu. Skutečnost, že této možnosti nevyužil, jde výhradně k tíži samotného žalobce. V řízení před magistrátem tudíž k porušení § 36 odst. 3 správního řádu nedošlo.

20. Odlišná situace však nastala v odvolacím řízení. Žalobce totiž v doplnění odvolání uplatnil námitku, že v místě spáchání přestupku byla nejvyšší dovolená rychlost stanovena dopravní značnou B 20a na 70 km/h, tudíž ke spáchání přestupku nedošlo. K tomu připojil fotografii, která byla podle jeho tvrzení pořízena z kamerového záznamu vozidla a na níž je vidět dopravní značky s nejvyšší dovolenou rychlostí 70 km/h. V reakci na tuto odvolací námitku magistrát dne 25. 11. 2019 požádal Krajský úřad Ústeckého kraje, odbor dopravy a silničního hospodářství, o sdělení informací, zda dne 24. 3. 2019 bylo v Teplicích v Duchcovské ulici v blízkosti domu č. X, ve směru na Duchcov, umístěno dopravní značení B 20a – nejvyšší dovolená rychlost 70 km/h. Správa a údržba silnic Ústeckého kraje, příspěvková organizace, které byla předmětná žádost předána k vyřízení, odpověděla písemností ze dne 26. 2. 2020, že na silnici II/254 dne 24. 3. 2019 neměla v Teplicích v Duchcovské ulici v blízkosti domu č. X, ve směru na Duchcov umístěno žádné přenosné dopravní značení, a podotkla, že se jedná o intravilán obce, a umístění značky B 20a (70 km/h) je tudíž podivné. Žalovaný toto sdělení převzal do odůvodnění napadeného rozhodnutí (citoval je na straně 3 a argumentoval jím na straně 4), aniž by s ním žalobce seznámil.

21. Jak uvedl Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 26. 2. 2010, č. j. 8 Afs 21/2009–243, publ. pod č. 2073/2010 Sb. NSS: „Účelem seznámení se s podklady pro vydání rozhodnutí je právě možnost účastníka seznámit se s obsahem správního spisu v době bezprostředně předcházející vydání rozhodnutí tj. v době, kdy mezi seznámením se s podklady a vydáním rozhodnutí již není správní spis o další důkazní prostředky doplňován.“ V rozsudku ze dne 10. 12. 2021, č. j. 5 As 400/2020–49, k tomu Nejvyšší správní soud dodal, že „… bezprostředností má na mysli přímou procesní návaznost, nikoliv nutně bezprostřednost časovou – podstatné je, aby poté, co se účastník řízení s podklady rozhodnutí seznámí, nebyl správní spis dále doplňován, neboť tak by správní orgán rozhodl na základě podkladů, k nimž se účastník řízení neměl možnost vyjádřit.“ Konstantní judikatura Nejvyššího správního soudu tedy trvá na tom, aby účastník správního řízení dostal možnost vyjádřit se k úplným podkladům rozhodnutí, a to i v rámci odvolacího řízení, pokud byly doplňovány (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 7. 2008, č. j. 1 As 55/2008–156, publ. pod č. 2610/2012 Sb. NSS, nebo ze dne 10. 12. 2018, č. j. 6 As 286/2018–34, publ. pod č. 3837/2019 Sb. NSS).

22. S těmito závěry Nejvyššího správního soudu se zdejší soud plně ztotožňuje a považuje je za přiléhavé i pro projednávanou věc. Žalovaný totiž při svém rozhodování zjevně vycházel ze sdělení Správy a údržby silnic Ústeckého kraje, příspěvková organizace, ze dne 26. 2. 2020, které tudíž tvořilo podklad jeho rozhodnutí. Žalovaný však před vydáním napadeného rozhodnutí neumožnil žalobci se s předmětným sdělením seznámit a vyjádřit se k němu, čímž porušil § 36 odst. 3 správního řádu. Podle názoru soudu se přitom jedná o podstatné porušení ustanovení o řízení před správním orgánem, které mohlo mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé, a představuje tak důvod pro zrušení napadeného rozhodnutí podle § 76 odst. 1 písm. c) s. ř. s.

23. Argumentaci žalovaného, že namítaný podklad pro své rozhodnutí nepoužil, soud odmítá. Z napadeného rozhodnutí je totiž zcela zjevné, že žalovaný předmětné sdělení ze dne 26. 2. 2020 jednak citoval a jednak jím argumentoval, tudíž z něj zjevně vycházel jako z podkladu pro rozhodnutí. Na závěru o nutnosti umožnit žalobci seznámit se s předmětným sdělením a vyjádřit se k němu nic nemění ani nepodložené tvrzení žalovaného, že přenosná dopravní značka byla do původní fotografie pořízené z kamerového systému ve vozidle vložena až následně a vcelku neodborně. Toto tvrzení totiž podle názoru soudu dává smysl až ve spojení se zmíněným sdělením ze dne 26. 2. 2020, neboť toliko na základě černobílé fotografie založené ve správním spisu jako součást doplnění odvolání nelze bez dalšího konstatovat, že jde o fotomontáž.

24. S ohledem na výše uvedené soud napadené rozhodnutí podle § 76 odst. 1 písm. c) s. ř. s. pro vadu řízení zrušil. Současně soud podle § 78 odst. 4 s. ř. s. rozhodl, že se věc vrací žalovanému k dalšímu řízení, v němž bude žalovaný podle § 78 odst. 5 s. ř. s. vázán právním názorem, který soud vyslovil v tomto zrušujícím rozsudku. V dalším řízení tedy bude třeba před vydáním rozhodnutí seznámit žalobce s podklady pro rozhodnutí nově opatřenými v odvolacím řízení a umožnit mu se k těmto podkladům vyjádřit. Soud nepostupoval podle § 78 odst. 3 s. ř. s., neboť zjištěná vada řízení se týkala výhradně odvolacího řízení a může být v odvolacím řízení také napravena.

25. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 60 odst. 1 věty první s. ř. s. Vzhledem k tomu, že žalobce měl ve věci plný úspěch, soud uložil procesně neúspěšnému žalovanému povinnost zaplatit žalobci do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku náhradu důvodně vynaložených nákladů řízení v celkové výši 13 200 Kč. Náhrada se skládá ze zaplaceného soudního poplatku za žalobu ve výši 3 000 Kč, z částky 9 300 Kč za tři úkony právní služby právního zástupce žalobce po 3 100 Kč podle § 35 odst. 2 s. ř. s. ve spojení s § 7 a § 9 odst. 4 písm. d) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „AT“) [převzetí a příprava zastoupení – § 11 odst. 1 písm. a) AT; podání žaloby a repliky – § 11 odst. 1 písm. d) AT] a z částky 900 Kč jako náhrady hotových výdajů advokáta [tři režijní paušály po 300 Kč podle § 35 odst. 2 s. ř. s. ve spojení s § 13 odst. 1 a 3 AT]. Vzhledem k tomu, že právní zástupce žalobce výši požadovaných nákladů řízení navzdory výzvě soudu nevyčíslil a nedoložil, rozhodl soud o nákladech řízení toliko na základě skutečností zřejmých ze soudního spisu.

Poučení

Žaloba Vyjádření žalovaného k žalobě Replika žalobce Posouzení věci soudem