41 A 34/2015 - 47

Rubrum

Krajský soud v Brně rozhodl samosoudkyní JUDr. Janou Kubenovou v právní věci žalobce: S. M., bytem…………………., Brno, zastoupeného Mgr. Tomášem Matějíkem, advokátem se sídlem Masarykova 37, 602 00 Brno, proti žalovanému: Krajský úřad Jihomoravského kraje, se sídlem Žerotínovo nám. 3/5, 601 82 Brno, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 29. 4. 2015, č. j. JMK 44829/2015, sp. zn. S-JMK 44829/2015/ODOS/Fö, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádnému z účastníků se nepřiznává náhrada nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Vymezení věci Ve včas podané žalobě napadá žalobce rozhodnutí Krajského úřadu Jihomoravského kraje, odbor dopravy, ze dne 29. 4. 2015, č. j. JMK 44829/2015, sp. zn. S-JMK 44829/2015/ODOS/Fö (dále jen napadené rozhodnutí), jímž bylo dle ust. § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen správní řád), zamítnuto odvolání žalobce proti rozhodnutí Magistrátu města Brna, odbor dopravně správních činností (dále jen správní orgán prvního stupně), ze dne 17. 3. 2015, č. j. ODSČ-42026/14-29, a rozhodnutí tohoto orgánu bylo potvrzeno. Žalobce byl správním orgánem prvního stupně uznán vinným z přestupku dle § 125c odst. 1 písm. f) bodu 3 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, v rozhodném znění (dále jen zákon o silničním provozu). Přestupku se žalobce měl dopustit dne 19. 5. 2014 v 07:59 hod. v Brně na ulici směrem z centra města tím, že překročil nejvyšší povolenou rychlost v obci stanovenou dopravní značkou na 80 km/h, vozidlu byla naměřena silničním radarovým rychloměrem AD9C rychlost 112 km/h, a tento přestupek spáchal v období dvanácti po sobě jdoucích kalendářních měsíců podruhé. Za tento přestupek byla žalobci uložena podle ust. § 11 a 12 zákona č. 200/1900 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o přestupcích), a v souladu s ust. § 125c odst. 4 písm. e) a ust. 125c odst. 5 zákona o provozu na pozemních komunikacích, sankce ve formě pokuty ve výši 4.000 Kč a sankce ve formě zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 4 měsíců. Současně mu byla stanovena povinnost nahradit náklady řízení v částce 1.000 Kč na základě § 79 odst. 1 zákona o přestupcích ve spojení s st. § 1 odst. 1 vyhlášky Ministerstva vnitra č. 231/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů. II. Obsah žaloby Žalobce v žalobě předně namítal, že správní orgány nezákonně vyhodnotily žádost žalobce o omluvu neúčasti na jednání nařízeném na den 9. 2. 2015. Stejně tak byly nesprávně vyhodnoceny provedené důkazy, z nichž si správní orgány učinily špatná zjištění a závěry. Žalovaný se nevypořádal s většinou námitek uvedených v odvolání vůči prvostupňovému rozhodnutí, ani s důkazními návrhy žalobce. Naopak bylo hodnoceno to, co důkazem nebylo či nemohlo být, popř. nemělo žádný důkazní význam. Jednotlivé žalobní námitky žalobce odůvodňuje následovně: 1) Prvostupňový správní orgán ve věci jednal a rozhodl přesto, že se žalobce, resp. jeho právní zástupce řádně a včas omluvili, tj. dne 6. 2. 2015 kolem 14:00 hod, z jednání nařízeného na den 9. 2. 2015 v 11:00 hod a požádali o odročení na pozdější termín, přičemž žádost byla náležitě odůvodněna. Správní orgán prvního stupně však omluvu z jednání neakceptoval, neboť ji nepovažoval za včasnou, a dále s ohledem na skutečnost, že se v řízení jedná o druhou omluvu, k volbě nového zmocněnce žalobce bylo přistoupeno tři dny před konáním ústního jednání a rovněž s přihlédnutím ke skutečnosti, že dřívějšímu zmocněnci byla dne 26. 8. 2014 poskytnuta kopie kompletního spisového materiálu. Dle názoru žalobce je omluva učiněná tři dny předem včasná, neboť zákon zde žádnou lhůtu nestanoví. Taktéž zde není žádné zákonné omezení pro změnu obhájce. K obdobným závěrům dospěl Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 14. 5. 2009, č. j. 7 As 28/2009-99, s jehož názorem se žalovaný nikterak nevypořádal. Navíc omluva nemusí být činěna předem, pokud splňuje znaky náležité a bezodkladné omluvy (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 3. 2009, č. j. 12. 3. 2009). Omluva žalobce byla teprve druhá v pořadí za 7, popř. 9 měsíců od údajného přestupku. Žalobce nebyl poučen o tom, že na další omluvu budou kladeny přísnější požadavky. Taktéž za nedůležité považuje žalobce odůvodnění neakceptace omluvy v tom smyslu, že již dříve správní orgán prvního stupně poskytnul předchozímu obhájci kopii spisového materiálu. Nebylo v silách žalobce v tak krátké době zajistit předání těchto materiálů. Skutečnost, že správní orgán prvního stupně vydal rozhodnutí až po více jak měsíci od ústního jednání, svědčí o tom, že správní orgán prvního stupně neměl žádného rozumného důvodu žalobci nevyhovět v jeho žádosti. Nepřípustným se taktéž jeví závěr žalovaného, dle něhož se z jednání nařízeného na den 9. 2. 2015 neomluvil žalobce, ale pouze jeho nový obhájce, účasti žalobce tak nic nebránilo se jednání účastnit. Žalovaný dále v odůvodnění rozvíjí teorii o tom, že aby mohla být omluva přijata jako řádná, musí být splněny tři podmínky. Žalobci však není jasné, z jaké právní normy tyto podmínky vycházejí. 2) Žalobce dále nesouhlasí s tím, že správní orgány bez dalšího uvěřily tomu, co vypověděli zasahující policisté. V odůvodnění prvostupňového rozhodnutí není nijak specifikováno, kdo jsou svědci L. V. a M. T.. Lze usuzovat, že se jednalo o policisty provádějící kontrolu. Dle žalobce ani jeden ze svědků neuvedl, že by dne 19. 5. 2014 v 07:59 hod. v Brně na ulici Ostravská žalobce řídil motorové vozidlo Mercedes reg. zn. XXXX, ani že by s ním překročil nejvyšší povolenou rychlost, resp. neuvedl, jakou rychlostí měl žalobce jet a že by v inkriminovanou dobu vozidlo policisté zastavili. Výpovědi těchto policistů je i přesto nutno hodnotit jako krajně nevěrohodné, neboť je vyloučeno, aby si dopravní policisté, kteří měření rychlosti provádějí denně, pamatovali po téměř devíti měsících údajný skutek žalobce. Toto uznal sám žalovaný, dle kterého je zcela logické, že si zasahující policisté po takové době nebudou pamatovat podrobnosti skutku. Ani z jiných provedených důkazů není možno usuzovat, že přestupek spáchal právě žalobce – na oznámení přestupku se nenachází podpis žalobce, na fotografii ze záznamu o přestupku je vidět jen malá levá zadní část vozidla a není zde zřejmá podoba řidiče. Taktéž není jasné, z jakého místa byla fotografie pořizována a že záznam o přestupku byl pořízen přístrojem AD9C. 3) Žalobce dále nesouhlasí s tím, jak správní orgány hodnotily společenskou nebezpečnost, přitěžující a polehčující okolnosti a otázku potrestání žalobce. Správní orgány shledaly údajné jednání žalobce vysoce společensky nebezpečným, neboť se jej dopustil v období 12 po sobě jdoucích měsíců podruhé. Dle žalobce je zde správními orgány neprávem kriminalizován, neboť je mu ukládán trest v horní polovině zákonné sazby. Taktéž se mu jeví jako nepřiléhavý argument správních orgánů, dle něhož v neprospěch žalobce hovoří skutečnost, že tak činil v ranních hodinách, kdy lze předpokládat zvýšený výskyt ostatních účastníků provozu na pozemních komunikacích. 4) Další žalobní námitkou žalobce je, že se správní orgány nezabývaly osobou pachatele a jeho osobnostními a majetkovými poměry, a to přesto, že sám prvostupňový orgán uvedl, že to bylo jeho povinností. Tuto problematiku však odbyl tím, že žalobce hodnověrným způsobem nedoložil své osobní a majetkové poměry a bez dalšího naznal, že pokuta 4 000 Kč není pro žalobce likvidační. V případě, kdy se žalobce nemohl účastnit ústního jednání, neměl možnost toto doložit. Pro žalobce je však především likvidační trest zákazu činnosti – zákazu řízení všech motorových vozidel v délce 4 měsíců, neboť je podnikatelem a ke svému podnikání nezbytně nutně potřebuje řídit motorové vozidlo. Taktéž hrozí, že žalobce bude nucen část svých zaměstnanců propustit a tento tvrdý trest může mít za následek úpadek žalobce. 5) Na závěr žalobce poukazuje na to, že z napadeného rozhodnutí není zřejmé, proč žalovaný považoval některé žalobcem navrhované důkazy za nadbytečné. Žalobce zde jako důkazy uvádí obsah spisu správního orgánu prvního stupně, obsah spisu žalovaného, výslech žalobce, opakovaný výslech svědků L. V. a M. T., výslech npor. Ing. M. H. . V závěru žaloby žalobce požádal o přiznání odkladného účinku žalobě. Na základě shora uvedených skutečností žalobce navrhoval, aby soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. III. Vyjádření žalovaného V písemném vyjádření k žalobě se žalovaný k jednotlivým žalobním bodům vyjádřil následovně: Ad bod 1) žaloby: Žalovaný konstatoval, že posouzení náležitosti omluvy spadá do diskrečního oprávnění správního orgánu. Dle § 74 odst. 1 o přestupcích je třeba za náležitou omluvu považovat omluvu z důvodu, který skutečně brání obviněnému se jednání zúčastnit. K ústnímu jednání konanému dne 9. 2. 2015 se žalobce ani jeho zástupce nedostavili. Ve spise absentuje jakákoliv omluva žalobce z nařízeného jednání, ačkoliv k jednání byl předvolán jak samotný žalobce, tak i jeho zmocněnec. Na č. l. 21 spisu je pouze vedena listina nadepsaná žádost o odročení jednání, kdy jako důvod své omluvy zmocněnec uvedl převzetí zastoupení obviněného před nařízeným ústním jednáním, nutnost prostudování dodaných podkladů, potřebu nahlédnout do spisu a přípravu na předmětné jednání. Žalovaný podotýká, že z nařízeného ústního jednání se omluvil zmocněnec žalobce, a to z důvodů vyskytujících se na jeho straně, nikoliv však žalobce, a to ani prostřednictvím zmocněnce. Účasti žalobce na jednání tak nic nebránilo. Co se týká omluvy zmocněnce, žalovaný její důvody nehodnotí jak relevantní a omluvu jako náležitou. Skutečnost, že tři dny před nařízeným jednáním převzal zastoupení žalobce, nelze hodnotit jako důvod pro odročení jednání. Je na zmocněnci, aby přizpůsobil svůj pracovní program tak, aby byl schopen bránit zájmy zmocnitele v řízení. Tento důvod není možno hodnotit jako vážný, a to zvlášť za situace, kdy v době převzetí zastoupení novým zmocněncem žalobce prokazatelně disponoval kopií spisového materiálu (poskytnuta dne 26. 8. 2014). K uvedeným třem podmínkám, jež musí být splněny, aby byla omluva považována za náležitou, žalovaný odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 6. 2013, č. j. 6 As 25/2013-23. Omluva zmocněnce není důvodem, který objektivně znemožňuje účast na nařízeném jednání o přestupku. Ad bod 2) žaloby: Žalovaný k této námitce znovu opakuje, že je zcela logické a není výjimkou, že si zasahující policisté s odstupem delší doby po spáchání přestupku nevybaví některé podrobnosti, to však neznamená, že by výpověď policistů byla nevěrohodná a skutek neprokazatelný. Žalobce opomíjí skutečnost, a to, že tito policisté v rámci svědecké výpovědi potvrdili, že onoho dne na uvedeném místě, kde je nejvyšší dovolená rychlost 80 km/h prováděli kontrolu dodržování nevyšší dovolené rychlosti, přičemž o tom, že se žalobce dopustil přestupkového jednání, pořídili záznam a vypracovali oznámení, na kterých jsou zachyceny konkrétní okolnosti skutku, jakož i to, kdo se ho měl dopustit. Na základě výpovědí svědků ve spojení s ostatními písemnými podklady lze vyvodit logický závěr o tom, kdo, kde, kdy, s jakým vozidlem a jaký přestupek spáchal. Dále je třeba zdůraznit, že žalobce byl na místě ztotožněn dle dokladů, jež byly policisty uvedeny v oznámení přestupku. V průběhu řízení nebyl zjištěn jakýkoliv poměr policistů ve vztahu k žalobci a následně na jimi uváděné skutečnosti. Policisté pouze vykonávali svoji služební povinnost, tudíž je nepravděpodobné, že by bezdůvodně obvinili žalobce ze spáchání přestupku. Ad bod 3) a 4) žaloby: K těmto námitkám žalovaný odkazuje na napadené rozhodnutí, v němž zcela jasně a srozumitelně odůvodnil, v čem spatřuje společenskou nebezpečnost jednání žalobce a toto odůvodnění považuje za dostatečné. K tomu žalovaný poukazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 6. 2013, č. j. 6 As 25/2013-23. Žalovaný je navíc toho názoru, že při odůvodnění sankce se správní orgán zabýval všemi kritérii, jimiž se měl dle § 12 zákona o přestupcích zabývat. Každému z kritérií věnoval samostatný odstavec odůvodnění, tudíž je jeho závěr o uložení sankce v konkrétní výši odůvodnitelný. Žalovaný se též zabýval vytýkanými negativními následky pro žalobce v souvislosti s uloženou sankcí a dospěl k závěru, že sankce zákazu činnosti s ohledem na žalobcem uváděné skutečnosti pro něj nemusí znamenat ztrátu výdělečné činnosti, což žalobce následně v žalobě kritizuje. Ad bod 5) žaloby: K neprovedení žalobcem navrhovaných důkazů žalovaný uvádí, že výslech žalobcem v odvolání navržených svědků – manželky žalobce, dětí žalobce, jeho zaměstnanců, opakovaný výslech policistů L. V. a M. T., výslech npor. Ing. M. H., považuje žalovaný za nadbytečné. Žalobce v odvolání neuvedl, o jakých skutečnostech by měly tyto osoby svědčit. Navíc ani jedna z osob kromě policistů L. V. a M. T. se na místě nenacházela. Žalovaný je taktéž názoru, že k výkonu funkce jednatele společnosti není nezbytně nutné držení řidičského oprávnění. IV. Skutečnosti zjištěné ze správního spisu Ve správním spise se mimo jiné nachází oznámení přestupku Policie České republiky, Městské ředitelství policie Brno, dopravní inspektorát, ze dne 19. 5. 2014, úřední záznam ze dne 21. 3. 2014, záznam o přestupku s fotografií, na níž je zachyceno motorové vozidlo registrační značky XXXXX s naměřenou rychlostí 116 km/h, dále ověřovací list č. ze dne 4. 10. 2013 vydaný Autorizovaným metrologickým střediskem RAMET a.s., Letecká 1110, 686 04 Kunovice, z něhož vyplývá, že silniční radarový rychloměr byl ověřen jako stanovené měřidlo a lze jej používat pro měření rychlosti silničních vozidel s platnou kalibrací od 4. 10. 2013 do 3. 10. 2014, a výpis z evidenční karty řidiče (žalobce) s celkem 3 záznamy o přestupcích. Z obsahu předloženého správního spisu soud zjistil následující skutečnosti rozhodné pro posouzení důvodnosti žaloby: Dne 23. 7. 2014 bylo žalobci doručeno oznámení o zahájení správního řízení o přestupku a předvolání. Ústní jednání bylo nařízeno na den 29. 9. 2014 v 15:00 hod. Dne 26. 8. 2014 se ke správnímu orgánu prvního stupně dostavil advokát Mgr. Libor Valenta, jenž na základě plné moci ze dne 28. 7. 2014 zastupoval žalobce ve správním řízení, aby požádal o kopii správního spisu. Dne 25. 9. 2014 zaslal advokát žalobce omluvu neúčasti na ústním jednání z důvodu onemocnění žalobce. Správní orgán prvního stupně omluvu akceptoval a jednání odročil na den 9. 2. 2015 v 11:00 hod. Předvolání bylo žalobci doručeno dne 29. 12. 2014 a jeho zmocněnci dne 17. 12. 2014. Dne 6. 2. 2015 byla správnímu orgánu prvního stupně doručena žádost o odročení jednání z důvodu převzetí právního zastupování vzhledem k nutnosti prostudování podkladů a potřebě nahlédnout do spisu. K žádosti byla připojena plná moc ze dne 6. 2. 2015 udělená žalobcem advokátovi Mgr. Tomáši Matějíkovi. Dne 9. 2. 2015 se konalo projednávání přestupku bez přítomnosti žalobce a jeho zmocněnce, neboť správní orgán prvního stupně omluvu zmocněnce neakceptoval. Dne 17. 3. 2015 vydal správní orgán prvního stupně rozhodnutí, kterým byl žalobce uznán vinným z projednávaného přestupku. Dne 31. 3. 2015 podal žalobce odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí, o němž bylo rozhodnuto zamítavým napadeným rozhodnutím žalovaného. V. Posouzení věci krajským soudem Žaloba byla podána včas (ust. § 72 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, dále jen s. ř. s.), osobou oprávněnou (ust. § 65 odst. 1 s. ř. s.), žaloba je přípustná (ust. § 65, § 68, § 70 s. ř. s.). Žaloba byla přezkoumána v mezích žalobních bodů včetně řízení předcházející vydání rozhodnutí, přičemž žalovaný vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (ust. 75 odst. 1, 2 s. ř. s.). Soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání za splnění zákonných podmínek (§ 51 odst. 1 s. ř. s.). Žaloba není důvodná. Soud se předně zabýval žalobní námitkou, kterou žalobce zpochybňuje postup správního orgánu prvního stupně, jenž mu neumožnil, aby byl přítomen ústního jednání ve věci přestupku, z něhož byl obviněn. Žalovaný postup správního orgánu prvního stupně potvrdil jako správný. Žalovaný hodnotil omluvu zmocněnce pouze jako omluvu týkající se jeho osoby, nevzal ji však v potaz ohledně přítomnosti žalobce samotného na ústním jednání. Dle ust. § 74 odst. 1 zákona o přestupcích koná správní orgán v prvním stupni ústní jednání. V nepřítomnosti obviněného z přestupku lze věc projednat jen tehdy, jestliže odmítne, ač byl řádně předvolán, se k projednání dostavit nebo se nedostaví bez náležité omluvy nebo důležitého důvodu. V rozsudku ze dne 23. 12. 2013, č. j. 8 As 53/2013-37, Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že „v případě ústního jednání není pro uplatnění procesních práv účastníka řízení nezbytná jeho osobní účast. Povaha těchto práv nevyžaduje osobní úkon účastníka, ale účastník může tato práva uplatnit prostřednictvím svého zástupce, který může navrhovat důkazy, seznámit se s podklady pro rozhodnutí a vyjádřit se k nim, klást svědkům otázky atd. Z úkonů zástupce pak vznikají práva a povinnosti přímo zastoupenému (§ 34 odst. 1 správního řádu). Podmínka osobní účasti obviněného při jednání nevyplývá ani z čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, podle něhož má každý obviněný právo obhajovat se osobně nebo za pomoci obhájce podle vlastního výběru. Pokud je tedy obviněný zastoupen, zpravidla postačí, pokud se ústního jednání zúčastní pouze jeho zástupce. Osobní účast obviněného, který je zastoupen, by byla vyžadována pouze tehdy, vyvstala-li by potřeba jej vyslechnout z důvodu zjištění skutkového stavu. V této souvislosti Nejvyšší správní soud připomíná, že správní orgán může požadovat osobní konání zastoupeného v řízení jen tehdy, je-li k tomu oprávněn na základě zákona. Správní orgán tedy může účastníka předvolat k výslechu pouze tehdy, pokud je jeho osobní účast nutná pro dosažení cíle řízení, tedy pro zjištění skutkového stavu (blíže viz např. rozsudek ze dne 17. 12. 2008, čj. 1 As 100/2008- 61).“ Z protokolu o ústním jednání ze dne 9. 2. 2015 vyplývá, že správní orgán prvního stupně nepovažoval za nutné provést výslech žalobce, neboť shromážděné důkazy, jejichž výčet je v protokolu zaznamenán, považoval za dostatečné k řádnému zjištění skutkového stavu. Zároveň žalobce neprojevil zájem se projednání věci osobně účastnit. Zástupce žalobce se z nařízeného jednání omluvil vzhledem k nutnosti prostudování dodaných podkladů a potřebě nahlédnout do spisu, neboť není možné se připravit na jednání v určeném termínu. Neúčast žalobce však nebránila v uskutečnění jednání a za existující důkazní situace nemohla ohrozit cíl předmětného řízení, neboť správní orgán prvního stupně měl ve správním spisu k dispozici řadu důkazů, které spáchání přestupku žalobcem dostatečně prokazovaly, a kterými ostatně provedl dokazování u ústního jednání v nepřítomnosti žalobce a jeho zástupce. Osobní účast žalobce u jednání proto nebyla nutná. Argumentace žalovaného, že z nařízeného jednání se omluvil pouze zmocněnec žalobce z důvodů vyskytujících se výlučně na jeho straně, zde není relevantní. Žalovaný se však také zabýval náležitostmi omluvy na straně zmocněnce žalobce, proto uvedené pochybení žalovaného nemělo na věci zásadní vliv. Soud se tak již zabýval otázkou, zda se zmocněnec žalobce z jednání omluvil náležitě či nikoliv. Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 21. 6. 2013, č. j. 6 As 25/2013 - 23, obecně shrnuje tři podmínky, které musí být splněny, aby mohla být omluva z přestupku považována za náležitou. Těmito podmínkami jsou: 1) Obviněný se musí omluvit neodkladně, tedy ihned, jakmile mu to okolnosti dovolí. Z toho pohledu nebude náležitá např. omluva učiněná těsně před jednáním z důvodu, o němž obviněný věděl a mohl jej sdělit již dříve. 2) V omluvě musí být uveden důvod, který obviněnému účast na jednání znemožňuje. Tomuto požadavku nevyhoví např. omluva s vágním odvoláním se na vyřizování důležitých záležitostí. 3) Důvod omluvy musí být doložen, obviněný tedy musí své tvrzení v rámci objektivních možností prokázat. Krajský soud se tedy zabýval, zda tyto podmínky skutečně nebyly splněny, jak tvrdí žalovaný. Dle první podmínky musí být omluva doložena neodkladně. V posuzovaném případě zmocněnec žalobce zaslal omluvu dne 6. 2. 2015, tj. tentýž den, kdy zmocněnec žalobce převzal zastupování žalobce. Zde by tedy bylo možno uvažovat o omluvě včasné. Pokud jde o důvod uvedený v omluvě, zhodnotil jej žalovaný tak, že se nejedná o důvod, který by objektivně znemožňoval účast na nařízeném jednání. Ústní jednání bylo nařízeno na pondělí a omluva z jednání byla správnímu orgánu prvního stupně zaslána předcházející pátek po 14. hod, tedy pravděpodobně již po pracovní době. V projednávané věci si žalobce zvolil nového zástupce pouze jeden pracovní den před konaným ústním jednáním. Z předložené omluvy podané zástupcem žalobce přitom neplynou žádné okolnosti, na základě kterých by bylo možné akceptovat, proč tak neučinil s větším časovým předstihem. Žalobce ani jeho zmocněnec neprokázali nezbytnost této změny učiněnou těsně před jednáním. Takovýto důvod tak vzhledem k těmto okolnostem nelze považovat za vážný. Předvolání k jednání bylo žalobci doručeno již dne 29. 12. 2014. Skutečnost, že se zmocněnec není schopen připravit na jednání je již záležitostí mezi ním a žalobcem. Pokud jde o podmínku, že důvod omluvy musí být doložen, tak tato byla doložena pouze kopií plné moci novému zmocněnci, což zde soud považuje za nedostačující. Na závěr soud zdůrazňuje, že hodnocení toho, zda se jedná o náležitou omluvu, je věcí správního uvážení a správní orgán prvního stupně jej provádí i s ohledem na dosavadní průběh řízení. Správní orgán prvního stupně byl vstřícný vůči žalobci při podání první omluvy, neboť jej nevyzval k doložení zdravotní nezpůsobilosti dostavit se k jednání. Správní orgány však přistoupily k hodnocení předmětné omluvy žalobce i s ohledem na průběh řízení před samotným ústním jednáním, tj. že se již jednalo o v pořadí druhou omluvu, jež nebyla řádně odůvodněna. Soud taktéž neshledal důvodnou námitku žalobce zpochybňující věrohodnost výpovědi policistů. Žalobce namítal, že z výpovědí svědků není zřejmé, kdo jsou, proč byli předvoláni a co mělo být jejich výpověďmi prokázáno. Z protokolu z ústního jednání ze dne 9. 2. 2015, v němž jsou zachyceny výpovědi svědků pprap. L. V. a pprap. M. T., jasně vyplývá, že se jednalo o zasahující policisty, kteří daný den vykonávali služební povinnost a prováděli kontrolu rychlosti v místě spáchání přestupku žalobce (např. „Vybavuji si nicméně, že jsem s kolegou V. prováděl kontrolu dodržování nejvyšší dovolené rychlosti a to v ulici v Brně.“). Dále žalobce namítal, že správní orgány bez dalšího uvěřily tomu, co policisté vypověděli. K tomu soud poukazuje na skutečnost, že žalobce neuvádí žádné argumenty, které by zpochybňovaly věrohodnost policistů, pouze podotýká, že si onu událost s několikaměsíčním odstupem nemohou detailně pamatovat. Žádná jejich tvrzení však konkrétně nerozporuje. K věrohodnosti policistů se Nejvyšší správní soud vyjádřil např. v rozsudku ze dne 27. 9. 2007 č. j. 4 As 19/2007-114, z něhož vyplývá, že policistu obecně lze považovat za nestranného svědka, neprokáže-li se v konkrétním případě něco jiného. Pokud jde o obviněného, také věrohodnost jeho verze událostí je třeba zkoumat individuálně s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem, nikoliv a priori předpokládat, že uvádí nepravdivé údaje (viz např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 7. 2006 č. j. 6 As 47/2005 - 84, ze dne 22. 10. 2008 č. j. 1 As 64/2008 - 42 a ze dne 21. 9. 2011 č. j. 2 As 52/2011 - 47, stejně jako výše citovaný rozsudek č. j. 4 As 19/2007 - 114). Výpovědi policistů jsou v zásadě bez rozporů jak každá zvlášť, tak při vzájemném porovnání. Nebyl zjištěn ani žádný jiný motiv, než prostý výkon služby, proč by policisté žalobce stíhali. Policisté žalobce neznali a při zastavování vozidla ani přesně nevěděli, kdo konkrétně je řidičem. Nebyla také zjištěna ani nepřiměřená míra horlivosti ze strany policistů. Žalobce nebyl podroben žádné šikanózní prohlídce a také jednání zasahujících policistů lze hodnotit jako korektní a nikoliv zaujaté. Na základě výpovědi svědků a podkladů (oznámení přestupku, úřední záznam), jež tito svědci na místě vypracovali, včetně identifikačních údajů žalobce a čísla dokladu soud nemá pochyb o tom, že by se na místě spáchání přestupku žalobce nacházel a svým vozidlem reg. zn. XXXXX, které je zachyceno na záznamu o přestupku s naměřenou rychlostí 114 km/h, předmětný přestupek spáchal. K žalobcem namítanému neodůvodnění společenské nebezpečnosti ze strany správních orgánů uvádí soud následující. Materiální znak je představován tím, že zaviněné protiprávní jednání porušuje nebo ohrožuje zájem společnosti a zájmy uvedené v ustanovení § 1 zákona o přestupcích; zde žalobce tvrdí, že tento znak naplněn nebyl. Okolnostmi, jež snižují nebezpečnost jednání pro chráněný zájem společnosti pod míru, která je typická pro běžně se vyskytující případy přestupků, mohou být zejména, avšak nikoliv výlučně, význam právem chráněného zájmu, který byl přestupkovým jednáním dotčen, způsob jeho provedení a jeho následky, okolnosti, za kterých byl přestupek spáchán, osoba pachatele, míra jeho zavinění a jeho pohnutka. Okolnosti, jež vylučují porušení nebo ohrožení zájmu společnosti, musí být ovšem posuzovány vždy v každém konkrétním případě. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 6. 1. 2012, č. j. 5 As 106/2011 - 77, konstatuje, že není pochyb o tom, že až teprve poté, co je zjištěno naplnění materiálního znaku přestupku, může správní orgán dojít k závěru, že konkrétním jednáním obviněného byl spáchán přestupek. Pokud naopak správní orgán na základě zjištěného skutkového stavu dospěje k závěru, že z okolností případu je zřejmé, že jednáním osoby obviněné z přestupku, jež sice nese formální znaky skutkové podstaty přestupku, nedošlo k porušení ani k ohrožení právem chráněného zájmu, má povinnost (nikoliv pouze možnost) řízení zastavit podle § 76 odst. 1 písm. a) zákona o přestupcích. Ustanovení § 3 správního řádu stanoví, že správní orgán postupuje tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Podle § 50 odst. 3 věty druhé správního řádu v řízení, v němž má být z moci úřední uložena povinnost, je správní orgán povinen i bez návrhu zjistit všechny rozhodné okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch toho, komu má být povinnost uložena. Přitom, jak bylo již výše uvedeno, je správní orgán povinen zjistit, zda došlo k naplnění jak formálních, tak i materiálních znaků přestupku. Ze spisového materiálu soud zjistil, že otázkou, zda byl naplněn materiální znak přestupku, se zabýval jak správní orgán prvního stupně, tak žalovaný. Soud se ztotožnil s názorem správních orgánů, že materiální stránka přestupku v daném případě naplněna byla. Správní orgán prvního stupně zhodnotil společenskou nebezpečnost spáchaného přestupku tak, že tímto svým opakovaným jednáním žalobce představuje pro ostatní účastníky provozu vysoké riziko ohrožení jejich života, zdraví a majetku. Tento přestupek spáchal v obci, kde překročením nejvyšší dovolené rychlosti výrazným způsobem snižuje bezpečnost provozu na pozemních komunikacích, neboť překročení rychlosti snižuje možnost řidiče adekvátně reagovat na situaci v silničním provozu, ale také znesnadňuje reagování ostatních účastníků na vzniklou situaci. Žalovaný na tento závěr v napadeném rozhodnutí odkázal a považoval jej za dostatečné. Tímto svým počínáním ohrozil zájem chráněný zákonem, kterým je plynulost a bezpečnost provozu na pozemních komunikacích. Žalobce tak naplnil materiální stránku přestupku dle § 2 odst. 1 zákona o přestupcích, tedy svým protiprávním jednáním ohrozil zájem společnosti. Stejně tak se správní orgány zabývaly zaviněním žalobce, jenž přestupek spáchal z nedbalosti. K žalobci tvrzené tvrdosti sankce mu uložené správním orgánem prvního stupně soud poukazuje na to, že peněžitá sankce byla žalobci uložena ve výši 4 000 Kč, tj. v horní polovině zákonné sazby od 2 500 Kč do 5 000 Kč, především z důvodu, že se daného přestupku žalobce dopustil již podruhé v období dvanácti po sobě jdoucích měsíců. Soud takové zdůvodnění považuje za dostačující a výše pokuty se jeví jako adekvátní spáchanému skutku. K namítané nepřiměřenosti sankce ve formě zákazu činnosti, kvůli níž taktéž žalobce požádal o přiznání odkladného účinku žalobě, soud odkazuje na usnesení zdejšího soudu ze dne 30. 6. 2015, č. j. 41 A 32/2015-22, jímž se žalobě odkladný účinek nepřiznal. Žalobce v průběhu správního řízení ani v žalobě neprokázal, že by touto sankcí mu byla způsobena neúnosná újma a nemohl by tak pokračovat ve své podnikatelské činnosti. Jak uvedl sám žalovaný, toto omezení pro žalobce nemusí znamenat ztrátu výdělečné činnosti, neboť předmětem jeho podnikání není řízení vozidla, o takové možnosti by bylo možno uvažovat v případě, kdy by předmětem výdělečné činnosti žalobce byla funkce řidiče, což v tomto konkrétním případě není. Soud se neztotožnil ani s poslední námitkou žalobce, dle níž žalovaný nedostatečně odůvodnil, proč některé žalobcem navrhované důkazy považoval z nadbytečné. V tomto ohledu soud připomíná závěry rozsudku Nejvyššího správního ze dne 16. 2. 2005, č. j. A 6/2003-44, č. 1038/2007 Sb. NSS: „Dokazování ve správním řízení nestojí na legální teorii důkazní, která by předepisovala správním orgánům, jakou váhu kterým důkazům mají přikládat, jakého důkazu je k prokázání té či oné skutečnosti zapotřebí, nebo jaký počet důkazů je nezbytný k prokázání skutečnosti, která je předmětem dokazování. Dokazování i ve správním řízení ovládá zásada volného hodnocení důkazů.“ Zásada volného hodnocení důkazů, která je zakotvena zejména v § 50 odst. 4 správního řádu, dává prostor správnímu orgánu, aby sám vyhodnotil, které důkazy jsou pro jeho závěry rozhodující a které nikoliv. To se v souladu se zásadou materiální pravdy musí dít tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Jedná se o stav, kdy je zjištěn dostatečně jednoznačný, vzájemně provázaný a vnitřně nerozporný soubor dílčích informací, které nahlíženy jako celek nemohou vést k jinému závěru (srov. k tomu usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 1. 2014, č. j. 5 As 126/2011-68). Správní orgány v nyní projednávané věci těmto požadavkům dostály, aniž by vznikla pochybnost o tom, že žalobce příslušný přestupek spáchal a ve svých rozhodnutích se vyjádřily ke všem návrhům na dokazování a vysvětlily, z jakých důkazů při právním hodnocení skutku vycházely a proč. Rozhodujícími důkazy byly výpovědi svědků – zasahujících policistů, podpořené oznámením přestupku a úředním záznamem. Dokazování, jež proběhlo v nyní posuzovaném správním řízení, tedy splňuje veškeré zákonné i judikatorní požadavky na ně kladené. Žalobcem navrhované důkazy byly žalovaným posouzeny jako nadbytečné, neboť tento neměl o zjištěném skutkovém stavu nejmenších pochyb. Žalobcem navržené důkazy soud zhodnotil jako nadbytečné, neboť by nebyly s to prokázat jiný závěr o skutkovém stavu žalobcem spáchaného přestupku. Žalobce v žalobě neuvedl, o jakých skutečnostech by měly navržení osoby svědčit. Navíc ani jedna z osob kromě policistů L. V. a M. T. se na místě nenacházela. Soud má tak skutkový stav za prokázaný a jakékoliv další dokazování by zde bylo nadbytečné a na stav věci by nemělo vliv. VI. Závěr a náklady řízení Krajský soud na základě shora provedeného posouzení žalobních námitek dospěl k závěru, že tyto nejsou důvodné, a proto žalobu podle ust. § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl. O nákladech řízení bylo rozhodnuto ve smyslu ust. § 60 s. ř. s., podle kterého nestanoví- li tento zákon jinak, má účastník, který měl na věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. V dané věci neúspěšný žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení a žalovanému v souvislosti s tímto řízením žádné náklady řízení nad rámec jeho běžné administrativní činnosti nevznikly.

Poučení