41 A 45/2015 - 44

Rubrum

Krajský soud v Brně rozhodl samosoudkyní JUDr. Janou Kubenovou v právní věci žalobce: V.K., …….., zast. Mgr. Kamilem Fotrem, advokátem se sídlem Náchodská 760/67, 193 00 Praha 9, proti žalovanému: Krajský úřad Zlínského kraje, se sídlem třída Tomáše Bati 3792, 760 01 Zlín, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 24. 7. 2015, č. j. KUZL- ………., sp. zn. ……, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádnému z účastníků se nepřiznává náhrada nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Vymezení věci Ve včas podané žalobě žalobce napadá rozhodnutí Krajského úřadu Zlínského kraje, odbor dopravy a silničního hospodářství, vydané dne 24. 7. 2015, č. j. ………. (dále jen napadené rozhodnutí), jímž byl v souladu s ust. § 90 odst. 1 písm. c) zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen správní řád) změněn výrok o sankci, a to z pokuty ve výši 9 000 Kč na 7 000 Kč a dle ust. § 90 odst. 5 správního řádu bylo ve zbytku, tj. ve výroku o vině a výroku o náhradě nákladů řízení, potvrzeno rozhodnutí Magistrátu města Zlína, odbor občansko-správních agend (dále jen správní orgán prvního stupně), ze dne 21. 4. 2015, č. j. MMZL 26914/2015, sp. zn MMZL-157882/2014-FS-PŘ-OOSA-6274/14. Správní orgán prvního stupně uznal žalobce vinným z porušení ust. § 5 odst. 2 písm. b) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o pozemních komunikacích), čímž se dopustil přestupku dle § 125c odst. 1 písm. b) téhož zákona. Žalobce se dle prvostupňového rozhodnutí přestupku dopustil tím, že dne ………hod v obci ……., u domu ………., v takové době po požití alkoholického nápoje, kdy byl ještě pod jeho vlivem, přičemž na základě vyšetření krevního vzorku provedeného ve Fakultní nemocnici u sv. Anny v Brně, Ústavu soudního lékařství, u něj byla zjištěna hladina alkoholu v krvi ve výši 0,44 ‰. Žalobci byla za spáchání předmětného přestupku uložena pokuta ve výši 9 000 Kč, zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel po dobu 6 měsíců a náhrada nákladů řízení ve výši 1 000 Kč. I. Obsah žaloby, vyjádření žalovaného a replika žalobce Žalobce namítá, že žalovaný v rozporu s podklady ve spisovém materiálu nesprávně vyhodnotil, že žalobce je vinen z přestupku na základě důkazu, jenž byl získán v rozporu se zákonem. Žalobce popírá, že by řídil motorové vozidlo v době, kdy byl pod vlivem alkoholu. Žalobce byl po pozitivních dechových zkouškách zajištěn a převezen do nemocnice ……., kde mu byl na žádost policie proveden odběr žilní krve. Dle žalobce policisté byli oprávněni vyzvat žalobce k provedení odborného lékařského vyšetření spojeného s odběrem biologického materiálu, žalobce měl takové výzvě vyhovět, policisté však neměli žádné zákonné zmocnění nařídit odběr žilní krve a žalobce neměl povinnost toto strpět. Tvrzení žalovaného, že pro řízení o přestupku není třeba lékařského vyšetření, je z pouhého jazykového výkladu nesprávný výklad. V metodickém pokynu pro postup při laboratorním stanovení alkoholu v krvi Ministerstva zdravotnictví ČR je stanoveno, že odběr krevního vzorku je oprávněn provést lékař, nebo odborný zdravotnický personál a to za přímého dohledu lékaře, který je za správný odběr krve zodpovědný. Žalobce poukazuje na nezákonný postup a podklady, kterými správní orgán disponuje, dle nichž odběr krve neproběhl z pokynu lékaře, nýbrž z pokynu jiných neoprávněných osob. Taktéž pro odběr krve je nezbytná přítomnost lékaře. Vzhledem k tomu, že žalovaný neví, jakou specializaci zdravotní sestra měla a jaký byl rozsah její kompetence, žalovaný nemohl dospět k závěru, že vše proběhlo v souladu se zákonem. Požadavek žalovaného na to, aby žalobce prokázal, že byl vzorek kontaminován nebo zaměněn s jiným, je nepřípustným přenášením důkazního břemene na žalobce, který nemá možnost takový důkaz přeložit s ohledem na to, že s daným vzorkem nedisponoval. Žalobce má totiž za to, že odběr proběhl bez přítomnosti lékaře a byl doručen k toxikologickému rozboru se značným zpožděním. Za daných okolností tak nebyl skutkový stav zjištěn dostatečně, přesně a úplně. Žalovaný se k žalobě vyjádřil tak, že si stojí za názorem, dle něhož za správnost odběru biologického materiálu odpovídá poskytovatel zdravotních služeb, který odběr provádí. Je obecně známou skutečností, že odběr krve provádí takřka výhradně zdravotní sestry. Nebylo prokázáno, že by zdravotní sestra provedla odběr krve pouze na pokyn policisty bez vědomí a souhlasu lékaře. Odběr byl proveden na Nízkopodlažním urgentním příjmu Interní kliniky Krajské nemocnice ……….. Žalovanému je z úřední činnosti známo, že se jedná o pracoviště, na kterém je 24 hodin denně přítomen lékař a v němž se nacházejí celkem 3 ambulance, kdy jejich obsluhu zajišťuje pouze jeden lékař. Ačkoliv tedy lékař nemusel být fyzicky přítomen v místnosti, kde k odběru došlo, na pracovišti přítomen byl. V posuzovaném případě není sporu, že odběr provedla zdravotní sestra …….., tedy odborný zdravotnický pracovník. Argumentace neznámou specializací zdravotní sestry Š. zcela přesahuje rozsah dokazování v přestupkovém řízení. Žalovaný při hodnocení opatřování důkazů a způsobu provádění dokazování vyšel z rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 3 As 9/2013-35. Dle repliky žalobce musí žalovaný zkoumat, zda výsledek vyšetření je korektní a byl získán v souladu se zákonem. Je iluzorní se domnívat, že o odběru krve rozhodla zdravotní sestra a nikoliv policisté, kteří žalobce k odbornému lékařskému vyšetření dopravili a předali zdravotnickému zařízení. I v protokolu o lékařském vyšetření při ovlivnění alkoholem ze dne 19. 9. 2014 a úředním záznamu je uvedeno, že policisté nařídili lékařské vyšetření a odběr biologického materiálu. Žalobce tvrdí, že žádný alkohol nekonzumoval a okolnost pozitivního výsledku přičítá tomu, že krev byla odebrána bez přítomnosti lékaře a bez předchozího klinického vyšetření, kdy došlo ze strany zdravotnického personálu či policistů zřejmě ke kontaminaci vzorku krve při dezinfekci kůže v místě vpichu nebo byl vzorek zaměněn za jiný. II. Skutečnosti zjištěné ze správního spisu Ve správním spise se mj. nachází oznámení přestupku ze dne 13. 10. 2014, úřední záznam ze dne 19. 9. 2014 s vyjádřením řidiče: „Nebyl jsem si vědom toho, že jsem v podnapilém stavu,“ záznam o dechové zkoušce žalobce ze dne 19. 9. 2014 s naměřenými hodnotami 0,49 a 0,44 a 0,49 ‰ alkoholu v dechu přístrojem ……… plus a protokol o lékařském vyšetření při ovlivnění alkoholem (dále jen protokol o vyšetření). Žadatelem o provedení vyšetření byl dle tohoto protokolu prap. Navrátil (dle úředního záznamu přítomen při řešení přestupku). Odběr krve byl žalobci proveden dne 19. 9. 2014 v 21:36 hod zdravotní sestrou ……….., a. s., …….., Nízkoprahový urgentní příjem int. oborů. Laboratoří pověřenou vyšetřováním hladiny alkoholu byla Fakultní nemocnice u sv. Anny. Vyšetření provedla Mgr. A. B., Ph.D. dne 24. 9. 2014 v 11:50 hod. Dle protokolu o vyšetření byla zásilka neporušena a výsledek šetření byl 0,44 g/kg, jenž byl získán metodou plynové chromatografie a imunochemicky. II. Posouzení věci krajským soudem Soud konstatuje, že žaloba byla podána včas (§ 72 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen s. ř. s.), osobou oprávněnou (§ 65 odst. 1 s. ř. s.) a jde o žalobu přípustnou (§ 65, § 68, § 70 s. ř. s.). V souladu s § 75 odst. 1, 2 s. ř. s. přezkoumal Krajský soud v Brně napadené rozhodnutí žalovaného v mezích žalobních bodů, včetně řízení předcházející jeho vydání, přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu. Soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání za splnění zákonných podmínek (§ 51 odst. 1 s. ř. s.). V dané věci se žalobce podanou žalobou domáhal přezkoumání rozhodnutí, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně. Žaloba není důvodná. Žalobce předně namítá, že odběr krve nebyl proveden zdravotní sestrou pod přímým dohledem lékaře, odběr krve byl nařízen policisty a správní orgány neměly povědomost o tom, jakou specializaci měla zdravotní sestra. Dále žalobce tvrdí, že byl vzorek krve kontaminován či zaměněn. Žalobce se z těchto důvodů domnívá, že protokol o vyšetření byl důkaz získaný v rozporu se zákonem a je tak nepoužitelný v přestupkovém řízení. Nejdříve se soud zabýval žalobcem namítaným nesprávným postupem odběru krve. Dle § 2 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, v účinném znění (dále též zákon o přestupcích), „přestupkem je zaviněné jednání, které porušuje nebo ohrožuje zájem společnosti a je za přestupek výslovně označeno v tomto nebo jiném zákoně, nejde-li o jiný správní delikt postižitelný podle zvláštních právních předpisů anebo o trestný čin“. Dle ustanovení § 3 téhož zákona: „K odpovědnosti za přestupek postačí zavinění z nedbalosti, nestanoví-li zákon výslovně, že je třeba úmyslného zavinění“. Přestupkem je tak protiprávní jednání splňující znaky stanovené zákonem. Zákon o silničním provozu upravující práva a povinnosti účastníků provozu na pozemních komunikacích v § 5 odst. 2 písm. b) zakazuje řidičům „řídit vozidlo nebo jet na zvířeti bezprostředně po požití alkoholického nápoje nebo užití jiné návykové látky nebo v takové době po požití alkoholického nápoje nebo užití jiné návykové látky, kdy by mohl být ještě pod vlivem alkoholu nebo jiné návykové látky; v případě jiných návykových látek uvedených v prováděcím právním předpise se řidič považuje za ovlivněného takovou návykovou látkou, pokud její množství v krevním vzorku řidiče dosáhne alespoň limitní hodnoty stanovené prováděcím právním předpisem“. Ve vztahu k citovanému ustanovení soud poukazuje na závěry vyslovené v rozsudku ze dne 21. 9. 2010, č. j. 8 As 59/2010-78, publ. pod č. 2168/2011 Sb. NSS, dostupné na www.nssoud.cz, že v České republice platí zásada tzv. nulové tolerance alkoholu při řízení motorových vozidel. Prokáže-li správní orgán právně konformním způsobem přítomnost alkoholu v krvi obviněného a tato skutečnost je zapříčiněna požitím alkoholického nápoje, jsou (za dalších předpokladů) naplněny znaky skutkové podstaty přestupku dle § 22 odst. 1 písm. b) zákona o přestupcích v tehdejším znění [nyní § 5 odst. 2 písm. b) zákona o provozu na pozemních komunikacích]. Podle ust. § 5 odst. 1 písm. f) zákona o silničním provozu je řidič povinen podrobit se na výzvu policisty vyšetření podle zvláštního právního předpisu ke zjištění, zda není ovlivněn alkoholem. Tímto zvláštním právním předpisem je zákon č. 379/2005 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o ochraně před návykovými látkami). Podle ust. § 16 odst. 2 citovaného zákona „je orientačnímu vyšetření a odbornému lékařskému vyšetření zjišťujícímu obsah alkoholu povinna se podrobit osoba, u níž se lze důvodně domnívat, že vykonává činnost, při níž by mohla ohrozit život nebo zdraví svoje nebo dalších osob nebo poškodit majetek, pod vlivem alkoholu, a dále osoba, u které je důvodné podezření, že přivodila jinému újmu na zdraví v souvislosti s požitím alkoholického nápoje.“ V ust. § 16 odst. 4 téhož zákona je dále stanoveno, že „lékařské vyšetření provádí zdravotnické zařízení k tomu odborně a provozně způsobilé, dechovou zkouškou a odběry vzorků biologického materiálu.“ Je zřejmé, že právní úprava předvídá dva způsoby vyšetření zjišťujících obsah alkoholu, a to orientační vyšetření [§ 2 písm. o) 2 citovaného zákona] a odborné lékařské vyšetření [§ 2 písm. p) 2 citovaného zákona]. Současně je ze znění § 16 odst. 2 téhož zákona patrno, že s účinností od 1. 1. 2009 je důkazu o ovlivnění alkoholem získanému orientačním vyšetřením formou dechové zkoušky provedené analyzátorem alkoholu v dechu schváleným Českým metrologickým institutem ve smyslu § 3 odst. 3, § 6, resp. § 7 zákona č. 505/1990 Sb., o metrologii, ve znění pozdějších předpisů přiznána vyšší míra přesvědčivosti než podle předchozí právní úpravy. Zvláštním právním předpisem, jenž má na mysli § 16 odst. 2 zákon o ochraně před návykovými látkami, je právě zákon o metrologii, resp. Prováděcí vyhláška Ministerstva průmyslu a obchodu č. 345/2002 Sb., kterou se stanoví měřidla k povinnému ověřování a měřidla podléhající schválení typu, ve znění pozdějších předpisů (srov. bod 7.4.2 přílohy vyhlášky). V posuzované věci vyplynulo ze správního spisu, že zasahující policisté opakovaně provedli při silniční kontrole u žalobce dechovou zkoušku alkoholu v dechu na přístroji ….. plus s výsledkem ………………. Žalobce byl ovšem v návaznosti na výsledky dechových zkoušek vyzván, aby se podrobil lékařskému vyšetření formou odběru biologického materiálu (vzorku krve), neboť naměřené hodnoty nebyly v toleranci 10 %. Relevantní právní úprava [§ 5 odst. 1 písm. f) zákona o silničním provozu] přitom striktně neváže povinnost řidiče podrobit se lékařskému vyšetření na pozitivní výsledek dechové zkoušky. Rozhodující tak byla výzva policisty k podstoupení lékařského vyšetření. Ze správního spisu pak nijak nevyplynulo, že by tato výzva byla projevem libovůle nebo šikany ze strany policejního orgánu. Právě naopak, opodstatněnost předmětné výzvy byla dána výsledky orientačních dechových zkoušek. Ty sice nebyly způsobilé samy o sobě prokázat ovlivnění žalobce alkoholem v souvislosti s požitím alkoholických nápojů kvůli odchylce větší než 10 %, ale legitimizovaly výzvu policisty podrobit se odbornému lékařskému vyšetření. Na jejich základě nepochybně bylo možné důvodně se domnívat, že žalobce řídil motorové vozidlo pod vlivem alkoholu (srov. přiměřeně rozsudek č. 2063/2010 Sb. NSS). Oprávnění vyžadovat po zdravotnických zařízeních provedení odběru krve popř. moči a jejího vyšetření na přítomnost alkoholu a jiných návykových látek dává policii § 67 odst.1 písm. c) zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, v rozhodném znění, který stanoví, že „policie je v souvislosti s odhalováním a šetřením přestupku oprávněna vyžadovat odborné lékařské vyšetření ke zjištění alkoholu nebo jiné návykové látky včetně odběru krve, moči, slin nebo potu, a to i v případě, že osobu nelze předem pro její zdravotní stav ke strpění příslušných úkonů vyzvat.“ Správní orgány pak opřely závěr o vině žalobce právě o výsledky lékařského vyšetření. Vzorek krve odebrané žalobci byl vyšetřen dvěma na sobě nezávislými laboratorními metodami, a to metodou plynové chromatografie a imunochemicky (dle protokolu o lékařském vyšetření). Ty prokázaly hladinu alkoholu v krvi žalobce v hodnotě 0,44 g/kg. Podle § 16 odst. 5 zák. č. 379/2005 Sb. „orientační vyšetření provádí útvar Policie České republiky, útvar Vojenské policie, Vězeňská služba České republiky, osoba pověřená kontrolou osob, které vykonávají činnost, při níž by mohly ohrozit život anebo zdraví svoje nebo dalších osob nebo poškodit majetek, zaměstnavatel, ošetřující lékař nebo obecní policie. Odborné lékařské vyšetření provádí poskytovatel zdravotních služeb k tomu odborně a provozně způsobilý. Odmítne-li osoba podle odstavců 1 až 3 vyšetření podle odstavců 2 a 3, hledí se na ni, jako by byla pod vlivem alkoholu nebo jiné návykové látky.“ Z uvedeného tedy vyplývá, že lékařské vyšetření provádí zdravotnické zařízení k takovým úkonům odborně a provozně způsobilé, resp. kvalifikovaný personál. Soud nemá pochyb o tom, že zdravotní sestra, jejíž činnost se řídí zákonem č. 96/2004 Sb., o nelékařských zdravotnických povoláních, spadá do kategorie kvalifikovaného personálu. Kompetence všeobecné sestry je možno dohledat v § 4 vyhlášky Ministerstva zdravotnictví č. 55/2011 Sb., o činnostech zdravotnických pracovníků a jiných odborných pracovníků, kam spadá dle odst. 3 písm. c) odběr biologického materiálu bez přímého dohledu lékaře. Za činnost a správnost postupu však v tomto případě jednoznačně odpovídá poskytovatel zdravotních služeb. Není předmětem tohoto řízení prokazovat, jakou přesnou kvalifikaci zdravotní sestra má, neboť zde nevyvstaly pochyby o tom, že by odběr byl proveden neodborně a zdravotní sestra k tomuto úkonu byla jakkoliv nezpůsobilá. Pokud měl žalobce pochyby o správnosti odběru krve, měl svůj nesouhlas projevit již na místě, popř. si lékaře zavolat či se obrátit se stížností na zdravotnické zařízení. Zároveň bylo povinností poskytovatel zdravotních služeb výzvy ze strany policie vyhovět, v daném případě tak za toto zařízení jednala zdravotní sestra, což dle výše uvedeného není nikterak v rozporu se zákonem. K žalobcem předloženému důkazu metodického pokynu Ministerstva zdravotnictví pro postup při laboratorním stanovení alkoholu v krvi soud odkazuje na rozsudek ze dne 16. 8. 2010, č. j. 2 Afs 53/2010-63, dostupné na www.nssoud.cz, v němž Nejvyšší správní soud uvedl, že „pokyny ministerstev jsou interními předpisy, které upravují a sjednocují praxi správních orgánů. Přestože pokyny ministerstev nejsou obecně závaznými právními předpisy, správní orgány mají povinnost se jimi ve své právní praxi řídit, což neplatí pouze v případě, že by se taková praxe neslučovala s obecně závaznými právními předpisy.“ Z uvedeného tak plyne, že ministerské metodické pokyny nejsou obecně závaznými právními předpisy, jedná se o pouze o interní výklad závazný jen v rámci určité organizace, a to směrem dolů od vykládajícího subjektu. Jsou tak závazné pro zaměstnance daného resortu, pokud nejsou v rozporu s obecně závaznými právními předpisy. Ministerské metodické předpisy také vytvářejí tzv. správní praxi. Pokud by však zdravotnické zařízení, popř. jeho zaměstnanci nedodrželi přesný postup dle metodiky ministerstva, ale postupovali v souladu se zákonem, není možno takový postup označovat za nezákonný. Zde se navíc soud ztotožňuje s názorem žalovaného, že na Nízkoprahovém urgentním příjmu Interní kliniky krajské nemocnice musel být daný večer přítomen lékař, což ostatně žalobce nezpochybnil, pouze poukazuje na skutečnost, že na odběr krve přímo nedohlížel. Soud však považuje za dostatečné splnění požadavků zákona, že lékař na pracovišti přítomen byl. Na závěr soud hodnotil námitku žalobce, dle níž vzorek krve mohl být kontaminován či vyměněn. Otázky dokazování ve správním řízení (řízení o přestupku) jsou upraveny ve správním řádu. V § 3 je uvedeno, že „správní orgán má postupovat tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro soulad jeho úkonu s požadavky uvedenými v § 2 správního řádu,“ tedy s požadavky na zákonnost jeho postupu. Ustanovení § 50 odst. 3 správního řádu pak správnímu orgánu ukládá povinnost i bez návrhu zjišťovat všechny rozhodné okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch toho, komu v řízení z moci úřední správní orgán ukládá nějakou povinnost. Správní orgán podklady pro rozhodnutí, zejména důkazy, hodnotí podle své úvahy, přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci (§ 50 odst. 4 správního řádu). Samotný postup správního orgánu při provádění dokazování pak upravuje § 51 a násl. správního řádu (viz také rozsudek tohoto soudu ze dne 22. 7. 2009, č. j. 1 As 44/2009-101, dostupné na www.nssoud.cz). Pokud žalobce zpochybňuje věrohodnost vzorku krve, je jeho povinností prokázat tvrzenou nezákonnost. Dle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 2. 5. 2013, č. j. 3 As 9/2010-35, dostupné na www.nssoud.cz, na nějž správně poukazuje žalovaný, „je primárně důkazní břemeno na správním orgánu (řízení o přestupku vychází ze zásady oficiality), pokud je však tvrzením obviněného z přestupku některý z důkazů zpochybněn, přesouvá se důkazní břemeno na jeho stranu a je pouze na něm, aby svá tvrzení prokázal (srov. § 52 správního řádu). Názor stěžovatele by v podstatě znamenal, že jakékoli jeho tvrzení musí dokazovat správní orgán, což by vedlo ke zcela absurdním situacím.“ Žalobce žádné důkazy nenavrhl ani nepředložil k prokázání svých tvrzení. Soud dále odkazuje na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 1. 2014, č. j. 5 As 126/2011-68, v němž se uvádí: „V možnosti nabízet důkazy a uplatnit prostředky ke své obraně je tak zapotřebí primárně vidět (v souladu s nálezem Ústavního soudu ČR ze dne 30. 5. 2000, sp. zn. I. ÚS 533/98, N 81/18 SbNU 197) právo osoby, proti níž se řízení vede, a nikoliv povinnost správních orgánů. Obviněný z přestupku není povinen se hájit, zejména není povinen uvádět na svou obhajobu jakákoliv tvrzení, ani (anebo) o nich (nebo o jiných skutečnostech) nabízet a předkládat správnímu orgánu důkazy; ustanovení § 52 věta první správního řádu o povinnosti účastníka řízení označit důkazy na podporu svých tvrzení se v řízení o přestupku neuplatní. Využije-li však obviněný ze spáchání přestupku svého práva mlčet, nelze extenzivním výkladem uložit správnímu orgánu povinnost, aby za obviněného „domyslel“ všechna myslitelná nebo třebas i nepravděpodobná tvrzení a v rozhodnutí se s nimi vypořádal. Jiná je ovšem situace v případě tzv. aktivní obhajoby. Uvede-li obviněný v řízení tvrzení ke skutkovým okolnostem případu a navrhne k jejich prokázání důkazy, je správní orgán povinen se řádně vypořádat jak s těmito tvrzeními, tak i s nabízenými důkazy. To samozřejmě neznamená, že musí všechna tvrzení prověřit a nabízené důkazy provést. Pokud to však neučiní, musí svůj závěr přezkoumatelným způsobem vysvětlit. V řízení o přestupku přece postupuje správní orgán tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu potřebném pro rozhodnutí o přestupku (§ 3 správního řádu).“ Po prostudování napadeného rozhodnutí soud dospěl k závěru, že se žalovaný s tvrzením žalobce v odvolání řádně vypořádal, tj. proč jeho verzi skutkového děje neuvěřil. Záměna vzorku z důvodu značného zpoždění doručení k toxikologickému rozboru dle žalovaného není možná, neboť je dle napadeného rozhodnutí obvyklou praxí, že vzorky se do Fakultní nemocnice u sv. Anny doručují v intervalu 1 – 2 x týdně. Pokud byl tedy odběr krve doručen dne 24. 9. 2014, tj. o 5 dní později, jedná se o obvyklou dobu přepravy. Soud taktéž poukazuje na to, že pracovnice fakultní nemocnice, jež prováděla rozbor krve na přítomnost alkoholu, zaškrtla kolonku „zásilka neporušena.“ Ke kontaminaci vzorku dle žalovaného nemohlo dojít, neboť dezinfekčním prostředkem při odběru krve měla být látka Braunol (dle protokolu o vyšetření), jež alkohol neobsahuje. Pokud byl žalobce přesvědčený o opaku, měl toto své tvrzení podložit důkazy, popř. navrhnout soudu provedení takového důkazu. Soudu nezbývá, než se s uvedenými závěry ztotožnit a argumenty žalovaného vyvracející tvrzení žalobce považovat za dostatečné. V neprospěch žalobce taktéž svědčí provedené dechové zkoušky, které sice nebyly brány jako stěžejní důkazní prostředky z důvodu vyšší než 10% odchylky, avšak byly důvodem, proč si zasahující policisté vyžádali provedení krevních testů (naměřené hodnoty přístrojem ……….. plus s výsledkem ………. alkoholu v dechu, výsledek vyšetření na přítomnost alkoholu v krvi 0,44 ‰). Soud tedy shledal, že skutkové závěry správních orgánů o tom, že jednání stěžovatele naplňuje skutkovou podstatu uvedeného přestupku, jasně vyplývají z provedeného dokazování správními orgány a mají tak oporu ve správním spise. III. Závěr a náklady řízení Krajský soud na základě shora provedeného posouzení žalobní námitky dospěl k závěru, že tato není důvodná, a proto žalobu podle ust. § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl. O nákladech řízení bylo rozhodnuto ve smyslu ust. § 60 s. ř. s., podle kterého nestanoví- li tento zákon jinak, má účastník, který měl na věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. V dané věci neúspěšný žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení a žalovanému v souvislosti s tímto řízením žádné náklady řízení nad rámec jeho běžné administrativní činnosti nevznikly.

Poučení