41 A 46/2015 - 29

Rubrum

Krajský soud v Brně rozhodl samosoudkyní JUDr. Janou Kubenovou v právní věci žalobkyně: J.H., ……….., proti žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí, se sídlem Na Poříčním právu 376/1, 128 08 Praha 2, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. SZ/982/2015/4S-JMK, č. j. MPSV-UM/11172/15/9S-KMK, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádnému z účastníků se nepřiznává náhrada nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Vymezení věci Včas podanou žalobou žalobkyně napadá rozhodnutí žalovaného ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. ……., č. j. ……… (dále jen napadené rozhodnutí), kterým bylo dle ust. § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen správní řád) zamítnuto odvolání žalobkyně proti rozhodnutí Úřadu práce České republiky – krajské pobočky v Brně (dále jen úřad práce), ze dne 17. 3. 2015, č. j. 100312/2015/BBA, a napadené rozhodnutí bylo potvrzeno. Správním orgánem prvního stupně bylo rozhodnuto v souladu s ust. § 2 odst. 5 zákona č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o pomoci v hmotné nouzi), žalobkyni nepřiznat dávku okamžité mimořádné pomoci k úhradě nezbytného jednorázového výdaje na úhradu nákladů na bydlení s odůvodněním, že na úhradu nákladů na bydlení slouží dávka státní sociální podpory – příspěvek na bydlení a dávka pomoci v hmotné nouzi – doplatek na bydlení. II. Obsah žaloby, vyjádření žalovaného a replika žalobce V žalobě se uvádí, že žádost o mimořádnou okamžitou pomoc byla žalobkyní podána dne 16. 2. 2015, jejímž důvodem bylo nepřiznání doplatku na bydlení na základě žádosti ze dne 26. 11. 2014. Jelikož bylo o doplatku na bydlení rozhodnuto jejím nepřiznáním až po 75 dnech a zároveň nebylo poskytnuto základní sociální poradenství, ani nedošlo ke včasnému naplnění § 2, § 4 a § 6 správního řádu, bylo nutné v zájmu zachování nájemního bydlení a nevystěhování na ulici si opatřit finanční prostředky na úhradu nákladů na bydlení formou finančních zápůjček. Příčinou zamítavého rozhodnutí o žádosti o doplatek na bydlení bylo zákonné vymezení § 33 a § 34 zákona o pomoci v hmotné nouzi, neboť započtený příjem byl vyšší než stanovená částka živobytí. Vyšší příjem byl způsoben výplatou vícenásobku částky příspěvku na bydlení vlivem opožděné výplaty za více měsíců. Zamítavé rozhodnutí o žádosti o doplatek na bydlení od měsíce listopad 2014 bylo vypraveno a doručeno dne 9. 2. 2015, tedy 75 dní po zahájení řízení. Po celou dobu řízení nebylo ze strany úřadu práce ani naznačeno, že by uvedené žádosti nemělo být vyhověno, v průběhu ledna 2015 (dne 6. 1. 2015) byla ve věci pouze doručena výzva k dostavení se za účelem zejména podepsání žádosti a při osobním jednání pak bylo žalobkyni sděleno, že jsou všechny potřebné podklady dodány a z technických důvodů bude o dávce rozhodnuto v nejbližším možném termínu. Nedošlo tak vůbec k vysvětlení o započítávání vyplacené dávky příspěvek na bydlení v předcházejícím měsíci vůči měsíci uplatnění žádosti o doplatek na bydlení, ani k vyrozumění, že by dávka doplatek na bydlení od měsíce listopadu nemusela být přiznána, a že by bylo vhodnější požádat o tuto dávku od měsíce prosince 2014. Žalobkyně dále žalovanému vytýkala, že se správní orgán nevypořádal s argumentací Generálního ředitelství Úřadu práce ČR ve prospěch žadatele a byly doplněny fakta potvrzující pravidelně uplatňovanou praxi v rozhodování při obdobných případech žádosti o mimořádnou okamžitou pomoc, tedy aby při rozhodování skutkově shodných nebo podobných případů nevznikaly nedůvodné rozdíly. Žalobkyně v žalobě odkazuje na Normativní instrukce MPSV č. 10/2013 závěr strany 6: „Pokud by ani toto dítě neplnilo podmínky pro nárok na DnB, může orgán pomoci v hmotné nouzi uvažovat o poskytnutí mimořádné okamžité pomoci k úhradě nezbytného jednorázového výdaje, aby nebylo ohroženo bydlení dítěte.“ Strana 36 pak uvádí. „Ve zcela ojedinělých a mimořádných případech může orgán pomoci v hmotné nouzi na základě § 2 odst. 5 písm. a) zákona o pomoci v hmotné nouzi považovat osobu za osobu v hmotné nouzi, pokud nemá dostatečné prostředky k úhradě nezbytného jednorázového výdaje. Jednorázový výdaj je pro uvedený účel charakterizován příkladmo, takže umožňuje správnímu orgánu jeho využití i v dalších situacích, které jsou obdobné situacím vyjmenovaným ve shora uvedeném ustanovení. V této souvislosti lze prostřednictvím mimořádné okamžité pomoci výjimečně uhradit jednorázový náklad spojený s bydlením, a to i v případech, kdy osobě vznikl nedoplatek za energie.“ Ze strany 39 uvedené normativní instrukce dále žalobkyně cituje. „Ve zcela ojedinělých a mimořádných případech však může orgán pomoci v hmotné nouzi na základě § 2 odst. 5 písm. a) zákona o pomoci v hmotné nouzi u osob, kterým nevznikl nárok na DnB, je považovat za osoby v hmotné nouzi, pokud nemají dostatečné prostředky k úhradě nezbytného jednorázového výdaje. Obdobně jako u nedoplatků za energie lze prostřednictvím mimořádné okamžité pomoci výjimečně uhradit jednorázový náklad spojený s bydlením, a to i v případech, kdy osobě vznikl nedoplatek za služby.“ Požadavek ze strany 41 uvedené instrukce pak zní. „V žádném případě však není možné z důvodu neuhrazení nákladů na bydlení za předchozí měsíce DnB odejmout a vystavit tak klienta riziku, že se stane osobou bez přístřeší. V těchto případech je pak vždy bezpodmínečně nutné využít postupů sociální práce a opatření pro zajištění úhrady nákladů na bydlení (viz bod 9.1 této normativní instrukce). Za předpokladu, že jsou náklady na bydlení již uhrazeny, lze započítat též náklady na bydlení, které za klienta uhradila jiná osoba (nejčastěji příbuzný), za podmínky, že žadatel o doplatek na bydlení či příjemce dávky (event. osoba společně posuzovaná) zaplacené náklady třetí osobě refunduje. Tato refundace nákladů se prokazuje věrohodným způsobem, včetně čestného prohlášení.“ Ze strany 41 uvedené instrukce: „Pokud je DnB nepřiznán či přiznán v jiné výši, než osoba požadovala (je-li zohledněno nižší než skutečné nájemné či obdobné náklady, nižší než skutečné úhrady za energie, pokud není zohledněn „fond oprav“ či není zohledněn v plné výši, pokud jsou v případě jiné formy bydlení započteny normativní náklady na bydlení), je nutné tuto skutečnost řádně v oznámení/rozhodnutí zdůvodnit. Textem odůvodnění musí být žadatel v těchto případech srozumitelně obeznámen s tím, jak orgán pomoci v hmotné nouzi dospěl ke stanovení nároku na dávku a její výši (zpravidla slovním opisem popsaná výpočtová operace a zdůvodnění správního uvážení u plně neakceptovaných položek).“ Z Normativní instrukce č. 1/2013 strany 8 žalobkyně cituje. „Zcela výjimečně lze ale MOP poskytnout i v situacích, kdy osoba musela (byla nucena) již určitý náklad uhradit před podáním žádosti o MOP či před jejím vyhodnocením. Podstatná je skutečnost, že posouzení, zda se osoba považuje za osobu v hmotné nouzi pro účely MOP, je v plné míře na ÚP ČR. Většina situací je v zákoně o pomoci v hmotné nouzi uvedena příkladmo, a proto je na ÚP ČR, zda v rámci správního uvážení osobu, která uvádí, že se v konkrétní situaci vyžadující MOP nachází, uzná pro uvedený účel za osobu v hmotné nouzi a zda danou situaci v odůvodnění oznámení/rozhodnutí vyhodnotí jako důvodnou či nedůvodnou pro přiznání dávky.“ Z metodického pokynu MPSV č. 2/2006, strany 24. „Vzhledem k tomu, že se doplatek na bydlení vyplácí s měsíčním zpožděním, doporučuje se, aby v měsíci podání žádosti o doplatek na bydlení byla poskytnuta k úhradě nákladů spojených s bydlením mimořádná okamžitá pomoc [situace hmotné nouze podle § 2 odst. 5 písm. a) zákona], která umožňuje poskytnout tuto dávku k úhradě nezbytného jednorázového výdaje. V těchto případech bude možné, pokud osoba nebude mít dostatek prostředků z předchozího období, považovat za nezbytný jednorázový výdaj úhradu nákladů spojených s bydlením za měsíc, v němž byla podána žádost o doplatek na bydlení.“ Ze strany 28 výše uvedeného pokynu. „V této souvislosti lze prostřednictvím mimořádné okamžité pomoci poskytnout úhradu nákladů spojených s bydlením v případech, kdy doplatek na bydlení osobě v hmotné nouzi je vyplácen s měsíčním zpožděním.“ Ke správní úvaze žalobkyně odkazuje na názor rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu v usnesení č. j. 6 A 25/2002-42: „Absolutní či neomezené správní uvážení v moderním právním státě neexistuje. Každé správní uvážení má své meze, vyplývající v prvé řadě z ústavních principů zákazu libovůle, principu rovnosti, zákazu diskriminace, příkazu zachovávat lidskou důstojnost, principu proporcionality atd." Nejvyšší správní soud uznal oprávnění soudů zkoumat nejen to, zda správní orgán nezneužil či nepřekročil meze diskrece, ale samozřejmě i celý procesní postup, který vydání rozhodnutí předcházel. Tvrzení žalovaného, dle něhož žalobkyně v době podání žádosti o mimořádnou okamžitou pomoc byla příjemcem dávky státní sociální podpory - příspěvek na bydlení a dávky pomoci v hmotné nouzi - doplatek na bydlení, je nepravdivé. Výplata dávky doplatek na bydlení byla provedena až 24. 2. 2015, přitom žádost o mimořádnou okamžitou pomoc byla podána dne 16. 2. 2015. Dále žalobkyně namítá, že pokud by úřad práce zejména dostál své povinnosti základního sociálního poradenství o systému dávek hmotné nouze, dodržel zákonem a metodickými pokyny (č. 1/2006, 2/2006, 2/2007, 5/2007, 7/2007, 5/2008, 6/2008, 5/2009), stanovené požadavky a lhůty bezodkladnosti v rozhodování o dávce doplatek na bydlení, požadavku § 4 odst. 3 správního řádu, nedošlo by ke ztrátě nároku na dávku doplatek na bydlení za měsíc prosinec 2014, což je zcela evidentně fakt, který nebyl ve správním uvážení zohledněn. Dále žalobkyně poukazuje na to, že projevila zájem o kontinuálnost dávky doplatek za bydlení i za měsíc prosinec 2014, neboť úřadu práce předložila taktéž příjmy a náklady na bydlení za měsíc listopad 2014 (k dávce doplatek za bydlení za měsíc listopad 2014 musela předložit tyto příjmy a náklady za říjen 2014). Žalobkyně dále namítá, že by správní orgány měly postupovat ve skutkově shodných případech stejně dle Stanoviska Výboru právní ochrany, jež obsahovalo kopii oznámení úřadu práce o přiznání mimořádné okamžité pomoci na úhradu nezbytného jednorázového výdaje ve výši 38.757 Kč jako kompenzace za dávky doplatek na bydlení, které nemohly být důvodu procesního vyplaceny. Žalobkyně nesouhlasí s názorem, že žalovaný v rámci předmětného odvolacího řízení nemůže komentovat jiné řízení o dávce mimořádné pomoci, zvlášť bez podkladů vážících se k jednotlivému individuálnímu případu. Žalovaný si tak měl vyžádat doplnění či předložení důkazního tvrzení. Rovněž tak se nevypořádal s dalšími důkazy, zejm. stanoviskem Generálního ředitelství Úřadu práce a citovanými kvalifikačními pracemi pracovníků úřadu práce (……….. ANALÝZA MIMOŘÁDNÝCH OKAMŽITÝCH POMOCÍ VYPLACENÝCH V OSTRAVĚ ÚŘADEM PRÁCE. Valašské Meziříčí, 2013. bakalářská práce (Bc.). UNIVERZITA PALACKÉHO V OLOMOUCI. Filozofická fakulta, strana 54; KAVALCOVÁ, Monika. Dávky mimořádné okamžité pomoci pro rodiny s dětmi vyplácené v Brně a Rosicích, a následné srovnání získaných dat (podle druhu, účelu a průměrné výše vyplácené dávky). Olomouc, 2012. bakalářská práce (Bc.). UNIVERZITA PALACKÉHO V OLOMOUCI. Filozofická fakulta, strana 50). Žalobkyně k žalobě přikládá skutkově shodná rozhodnutí úřadu práce, kdy bylo vlivem průtahů v řízení o doplatek na bydlení zapříčiněno, že nebylo možné požádat zpětně o měsíce předcházející datu opožděného rozhodnutí. Ve vyjádření k žalobě žalovaný konstatuje, že k úhradě odůvodněných nákladů na bydlení slouží dávka pomoci v hmotné nouzi – doplatek poskytovaný podle § 33 a následujících zákona o pomoci v hmotné nouzi a dávka státní sociální podpory – příspěvek na bydlení poskytovaný podle § 24 a následujících zákona č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o státní sociální podpoře). Dávka mimořádné okamžité pomoci nemůže výše uvedené dávky nahrazovat. Pokud žalobkyně namítala nepřiměřenou délku správního řízení ve věci příspěvku na bydlení, mohla dle § 80 odst. 3 po uplynutí lhůty pro vydání rozhodnutí podat žádost o uplatnění opatření proti nečinnosti, což neučinila. Žalovaný se taktéž zabýval tvrzením, dle kterého si kvůli průtahům žalobkyně nemohla standardně požádat o doplatek na bydlení v prosinci 2014, a zjistil, že žalobkyně uplatnila žádost o doplatek na bydlení dne 26. 11. 2014, o němž bylo rozhodnuto jeho nepřiznáním. Důvodem byla zejména skutečnost dle § 33 odst. 1 zákona o pomoci v hmotné nouzi, neboť v měsíci předcházejícím podání byl žalobkyni vyplacen příspěvek na bydlení ve výši 25 665 Kč. Další žádost o doplatek na bydlení žalobkyně uplatnila dne 31. 1. 2015, o níž bylo rozhodnuto dne 20. 2. 2015 přiznáním částky ve výši 4 239 Kč. Dle § 38 zákona o pomoci v hmotné nouzi náleží dávka, na kterou vzniká nárok splněním podmínek stanovených tímto zákonem, osobě od prvního dne kalendářního měsíce, v němž bylo zahájeno řízení o přiznání nároku o dávku, jinak tedy od prvního dne kalendářního měsíce, kdy výše uvedené podmínky splnila. V době podání žádosti o mimořádnou okamžitou pomoc byla žalobkyně příjemcem dávek příspěvek na bydlení a doplatek na bydlení. Pokud se žalobkyně domnívala, že v měsíci prosinci 2014 by jí nárok na doplatek na bydlení mohl vzniknout, měla žádost uplatnit. Podání žádosti o dávku pomoci v hmotné nouzi je právem a osobní odpovědností každého jedince. Dávkou mimořádné okamžité pomoci nelze kompenzovat doplatek na bydlení za měsíc prosinec 2014, neboť žádost za tento měsíc nebyla uplatněna a nelze předjímat, zda by žalobkyni na tuto dávku vznikl nárok. Dle žalovaného na žalobkyni nelze pohlížet jako na osobu sociálně vyloučenou dle § 2 odst. 6 zákona o pomoci v hmotné nouzi, neboť v době podání žádosti o okamžitou mimořádnou pomoc byla studentkou vysoké školy, disponovala příjmem plynoucích z nepojistných sociálních dávek a výživným od rodičů, bydlí v bytě na základě nájemní smlouvy. K nedostatku sociálního poradenství žalovaný poznamenal, že úřad práce a žalovaný poskytují ze zákona jen základní poradenství. Pokud žalobkyně měla zájem o poradenství nad rámec, měla se obrátit na příslušné pracoviště, v daném případě na Magistrát města Brna, odbor sociální péče. V replice k vyjádření žalobkyně zopakovala žalobní body a dodává, že ohledně průtahů v řízení o dávku doplatek na bydlení, o které bylo rozhodnuto až po 75 dnech, což znemožnilo požádat o shodnou dávku od měsíce prosince 2014, byl žalovaný požádán o odškodnění za imateriální újmu způsobenou průtahy řízení. Žalovaný o předmětné žádosti prostřednictvím stejného pověřeného zaměstnance rozhodl tak, že odškodnění nepřizná a to dokonce bez vyjádření omluvy. Zcela tak žalovaný ignoroval stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. CPJN 206/2010 odkazující na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva. Rovněž tak ignoruje Úmluvu a Listinu základních práv Evropské unie. V uvedené věci žalovaný alespoň konstatoval, že došlo ze strany úřadu práce k pochybení, ale zároveň z toho odmítl vyvodit relevantní závěr, ačkoliv toto pochybení nebylo zdaleka jediné a znemožnilo požádat o doplatek na bydlení od měsíce prosince 2014. V měsících červen, červenec, srpen roku 2015 došlo k průtahům, nesprávnému úřednímu postupu při řízení o dávky hmotné nouze natolik, že došlo k více než tříměsíčnímu opoždění výplaty těchto dávek. Uvedené shledává závažné pochybení rovněž úřad Veřejného ochránce práv pod značkou 4850/2015/VOP/MBL ze dne 3. 9. 2015. Dle žalobkyně se žalovaný řádně nevypořádal s navrženými důkazy a ignoroval jednotlivé požadavky správního řádu. Správní orgán musí dbát zásady legitimního očekávání a předvídatelnosti rozhodování (usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 3. 2005, č. j. 6 A 25/2002-42, nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 146/03, rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 8. 2003, č. j. 2 As 19/2003-58). III. Skutečnosti zjištěné ze správního spisu Ze správního spisu vyplývá, že dne 16. 2. 2015 byla žalobkyní podána žádost o mimořádnou okamžitou pomoc u správního orgánu prvního stupně, v níž je uvedeno, že žádá o úhradu nákladů na bydlení ve výši 11 800 Kč. K žádosti je připojena příloha, v níž žalobkyně popisuje skutečnosti, na základě nichž jí má být dávka vyplacena. Předně poukazuje na to, že dne 9. 2. 2015 bylo žalobkyni doručeno rozhodnutí, jimž jí byla zamítnuta dávka doplatek na bydlení z důvodu započtení dávky příspěvku na bydlení v předcházejícím měsíci ve výši 25 665 Kč. Jelikož částka živobytí byla stanovena ve výši 3 410 Kč, nevznikl žalobkyni nárok na doplatek na bydlení. Částka 25 665 Kč nebyla řádnou měsíční dávkou příspěvku na bydlení k bytu, ale opožděnou výplatou této dávky k žádosti podané dne 30. 6. 2014, tj. za období duben až červenec 2014. Jelikož dávka příspěvek na bydlení je vyplácena o měsíc zpětně, tak řádná dávka za měsíc září byla vyplacena v říjnu 2014. Žádost o doplatek na bydlení ze dne 26. 11. 2014 byla zamítnuta dne 4. 2. 2015, neboť vlivem opožděné výplaty příspěvku na bydlení je za takto vyplacený měsíc, rozhodný pro výši doplatku na bydlení, nulový nárok a dochází k zastavení této dávky. Z důvodu rozhodnutí o nepřiznání doplatku na bydlení za měsíc listopad 2014 došlo až v únoru 2015, nemohla si žalobkyně požádat o doplatek na bydlení za měsíc prosinec 2014, neboť o tuto dávku nelze žádat zpětně. Žalobkyně tak požadovala dávku mimořádné okamžité pomoci za měsíc prosinec 2014, popř. listopad 2014, neboť vzniklou událostí je vystavena hrozbě sociálního vyloučení a ohrožení zdraví při ztrátě bydlení, a to pouze vlivem průtahů ve výplatách a přiznání předchozích dávek. Ve správním spise se dále mj. jiné nachází rozhodnutí správního orgánu prvního stupně ze dne 13. 3. 2015 o odejmutí dávky příspěvek na bydlení ode dne 1. 2. 2015, dále ze dne 20. 2. 2015 o přiznání doplatku na bydlení ve výši 4 239 Kč měsíčně od ledna 2015, a ze dne 4. 2. 2015 o nepřiznání doplatku na bydlení (na základě žádosti ze dne 26. 11. 2014). Dne 17. 3. 2015 bylo rozhodnuto správním orgánem prvního stupně o nepřiznání dávky mimořádné okamžité pomoci na úhradu nezbytného jednorázového výdaje, neboť žalobkyně nebyla uznána osobou v hmotné nouzi pro účely této dávky. Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně odvolání, v němž uvedla stejné argumenty jako v předmětné žádosti ze dne 16. 2. 2015 a dále, že prvostupňové rozhodnutí bylo vydáno v rozporu s § 2 odst. 4 správního řádu, doporučovanou metodikou, stanoviskem Generálního ředitelství úřadu práce a dobrou praxí jiných kontaktních pracovišť. Žalobkyně také poukázala na to, že jí nebyla dána možnost seznámit se s podklady pro vydání rozhodnutí. Přílohou podání bylo dále Stanovisko Výboru právní ochrany, z. s., z něhož vyplynulo, že žádost o mimořádnou okamžitou pomoc byla dána z důvodu kompenzace nevyplacené dávky doplatek na bydlení od měsíce prosince 2014, o kterou nemohlo být v řádné lhůtě požádáno z důvodů průtahů ve správním řízení o doplatek na bydlení od listopadu 2014. Mimořádnou okamžitou pomoc je tak zapotřebí zásadně přiznat, v opačném případě bude nutné uplatnit v souladu se zákonem č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Dne 17. 6. 2015 bylo vydáno napadené rozhodnutí, kterým bylo zamítnuto odvolání žalobkyně a v němž žalovaný konstatuje, že správní řízení o dávce státní sociální podpory - doplatku na bydlení není předmětem odvolacího řízení ve věci dávky mimořádné okamžité pomoci na úhradu jednorázového výdaje. Dle žalovaného měla žalobkyně uplatnit opatření proti nečinnosti ve věci dávky příspěvek na bydlení, stejně tak ve věci žádosti o dávku doplatek na bydlení. Procesní pochybění úřadu práce spočívající v nedodržení lhůt nemělo vliv na správnost rozhodnutí ve věci samé. Dále žalovaný argumentoval tím, že v době podání žádosti o mimořádnou okamžitou pomoc byla žalobkyně příjemcem dávky státní sociální podpory příspěvek na bydlení a dávky pomoci v hmotné nouzi doplatek na bydlení. Dávkou mimořádné okamžité pomoci navíc nelze kompenzovat doplatek na bydlení za měsíc prosinec 2014, neboť žádost nebyla v tomto měsíci podána a nelze předjímat, zda by na tuto dávku žalobkyně vznikl nárok. Dále žalovaný k odvolání uvedl, že nebyl dán důvod k postupu dle § 36 odst. 3 správního řádu, neboť spisová dokumentace neobsahuje žádné podklady opatřené správním orgánem. Stanovisko výboru právní ochrany, z. s. žalovaný vyhodnotil tak, že z kopie oznámení, jež obsahuje, nevyplývá, z jakých skutečností úřad práce vycházel a žalovaný nemůže komentovat jiné řízení o dávce mimořádné okamžité pomoci, neboť nelze dovodit, o jakou konkrétní situaci se jednalo. IV. Posouzení věci krajským soudem Soud konstatuje, že žaloba byla podána včas (§ 72 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, dále jen s. ř. s.), osobou oprávněnou (§ 65 odst. 1 s. ř. s.), jde o žalobu přípustnou (§ 65, § 68, § 70 s. ř. s.). V souladu s § 75 odst. 1, § 2 s. ř. s. přezkoumal Krajský soud v Brně napadené rozhodnutí žalovaného v mezích žalobních bodů, včetně řízení předcházející jeho vydání, přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu. Soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání za splnění zákonných podmínek (§ 51 odst. 1 s. ř. s.). V dané věci se žalobce podanou žalobou domáhal přezkoumání rozhodnutí, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně. Žaloba není důvodná. Předmětem posouzení v řízení o žalobě je zákonnost rozhodnutí správních orgánů o zamítnutí žádosti o dávku mimořádné okamžité pomoci – jednorázový výdaj na úhradu nákladů na bydlení. Krajský soud při posouzení věci vycházel z obsahu správních spisů a skutečnosti z nich vyplývající vzal při svém rozhodování v potaz. Žalobkyně průběh správního řízení a relevantní skutečnosti, které z něj vyplynuly, v žalobě shrnuje zcela ve shodě s tím, co v napadeném rozhodnutí uvedl žalovaný. O skutkovém stavu v nyní posuzované věci tedy není pochyb. Je třeba také dodat, že předmětem soudního přezkumu v této věci bylo pouze rozhodnutí žalovaného ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. ……….., nikoliv jiná jeho rozhodnutí, byť se týkala žalobkyně. Ta mohou být předmětem samostatného soudního přezkumu. Ve smyslu § 4 odst. 1 a 2 zákona o pomoci v hmotné nouzi, jsou dávkami v systému pomoci v hmotné nouzi a) příspěvek na živobytí, b) doplatek na bydlení a c) mimořádná okamžitá pomoc. Příspěvek na živobytí a doplatek na bydlení jsou dávky měsíčně se opakující a mimořádná okamžitá pomoc je dávkou jednorázovou. Podle § 36 odst. 1 písm. b) zákona o pomoci v hmotné nouzi má nárok na mimořádnou okamžitou pomoc, osoba uvedená v § 2 odst. 4 a 5, pokud je považována za osobu v hmotné nouzi. Za osobu v hmotné nouzi může orgán pomoci v hmotné nouzi podle § 2 odst. 4 citovaného zákona považovat osobu, kterou postihne vážná mimořádná událost a její celkové sociální a majetkové poměry jsou takové, že jí neumožňují překonat nepříznivou situaci vlastními silami; vážnou mimořádnou událostí se rozumí zejména živelná pohroma (například povodeň, vichřice a vyšší stupně větrné pohromy, zemětřesení), požár nebo jiná destruktivní událost, ekologická nebo průmyslová havárie. Podle § 2 odst. 5 zákona o pomoci v hmotné nouzi může orgán pomoci v hmotné nouzi považovat za osobu v hmotné nouzi též osobu, která nemá vzhledem k příjmům a celkovým sociálním a majetkovým poměrům dostatečné prostředky: a) k úhradě nezbytného jednorázového výdaje, spojeného zejména se zaplacením správního poplatku při prokázané ztrátě osobních dokladů, při vydání duplikátu rodného listu nebo dokladů potřebných k přijetí do zaměstnání, s úhradou jízdného v případě ztráty peněžních prostředků, a v případě nezbytné potřeby s úhradou noclehu. b) na úhradu nákladů spojených s pořízením nebo opravou nezbytných základních předmětů dlouhodobé potřeby a na základní vybavení domácnosti a odůvodněných nákladů souvisejících se vzděláním nebo zájmovou činností nezaopatřeného dítěte. Žalobkyně v žádosti o mimořádnou okamžitou pomoc na úhradu nezbytného jednorázového výdaje na úhradu nákladů na bydlení uvedla, že z důvodu průtahů řízení úřadem práce nemohla požádat o doplatek na bydlení za měsíc prosinec 2014. Předpokládanou výši jednorázového výdaje vyčíslila žalobkyně na 11 800 Kč. Účelem jednorázové dávky mimořádné okamžité pomoci podle § 4 odst. 1 písm. c) zákona o pomoci v hmotné nouzi je především kompenzace mimořádného jednorázového a v zásadě nahodilého výdaje (obdobně např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 11. 2013, č. j. 3 Ads 7/2013-31, nebo ze dne 18. 9. 2013, č. j. 6 Ads 39 /2013-29). Tím, že se žadateli tato dávka poskytne, se alespoň částečně odstraňuje negativní dopad určité tíživé sociální situace, do níž se dostal. Nárok na ni však vzniká nikoliv za splnění zákonem stanovených podmínek, jako je tomu u opětovných dávek, tedy příspěvku na živobytí a doplatku na bydlení (§ 38 odst. 1 zákona o pomoci v hmotné nouzi), nýbrž dnem, kdy ji příslušný správní orgán přizná (§ 38 odst. 2 zákona o pomoci v hmotné nouzi). Je na posouzení orgánu pomoci v hmotné nouzi, zda občanovi, vzhledem k nutnosti některé z uvedených potřeb a s přihlédnutím k jeho příjmům a celkovým sociálním a majetkovým poměrům, poskytne mimořádnou okamžitou pomoc. O mimořádnosti této dávky ostatně svědčí i skutečnost, že v případě, že je příslušným správním orgánem přiznána, vyplatí se bezodkladně (§ 43 odst. 3 zákona o pomoci v hmotné nouzi). Lze tedy konstatovat, že i podle výslovné dikce zákona se má jednat o výdaj jednorázový a v podstatě nahodilý. Účelem poskytování této dávky tedy nemůže být kompenzace za dávku, kterou úřad práce nepřiznal, tj. doplatek za bydlení za měsíc listopad 2014 (žádost podaná dne 26. 11. 2014). Krajský soud v nyní projednávané věci není oprávněn rozhodnutí o nepřiznání této dávky přezkoumávat. S ohledem na požadavek právní jistoty se tedy uplatňuje zásada presumpce správnosti aktů, podle níž jsou tyto akty považovány za bezvadné, tedy mající právní účinky, dokud nejsou stanoveným postupem opraveny nebo zrušeny. Věcnou správnost správního aktu soud mimo rámec správního soudnictví oprávněn zkoumat není a zkoumá jen to, zda jde o správní akt, zda tento akt byl vydán v mezích pravomoci příslušného správního orgánu a zda je pravomocný a vykonatelný. Z tohoto důvodu nemůže zdejší soud věcně přezkoumávat rozhodnutí ohledně důvodů, proč žalobkyni nebyl doplatek na bydlení za měsíc listopad 2014 přiznán. Jen pro úplnost soud dodává, že ze správního spisu vyplývá, proč úřad práce doplatek na bydlení za měsíc listopad 2014 nepřiznal. Žalobkyni byl v přecházejícím měsíci vyplacen příspěvek na bydlení ve výši 25 665 Kč. Ust. § 35 zákona o pomoci v hmotné nouzi přímo stanoví, že výše doplatku na bydlení za kalendářní měsíc činí rozdíl mezi částkou odůvodněných nákladů na bydlení připadajících na aktuální kalendářní měsíc, sníženou o příspěvek na bydlení vyplacený v měsíci bezprostředně předcházejícím aktuálnímu kalendářnímu měsíci, a částkou, o kterou příjem a) osoby (§ 9 odst. 1) zvýšený o vyplacený příspěvek na živobytí převyšuje částku živobytí osoby, nebo b) osoby a společně posuzovaných osob (§ 9 odst. 1) zvýšený o vyplacený příspěvek na živobytí převyšuje částku živobytí společně posuzovaných osob; pokud však v rámci společně posuzovaných osob, které jsou posuzovány pro účely pomoci v hmotné nouzi, není některá z osob považována za osobu v hmotné nouzi nebo není oprávněnou osobou, stanoví se výše doplatku na bydlení s poměrnou částí příspěvku na živobytí připadající na osobu, která není považována za osobu v hmotné nouzi nebo není oprávněnou osobou. Pokud tedy úřad práce doplatek na bydlení v daném měsíci nepřiznal z důvodu vyplaceného příspěvku na bydlení ve výši 25 665 Kč, postupoval správně. Žalobkyni tedy nárok na doplatek na bydlení za měsíc listopad 2014 nevznikl, tudíž žádost o mimořádnou okamžitou pomoc byla správně vyhodnocena jako neopodstatněná. Pokud žalobkyně tvrdí, že z důvodu průtahů v řízení o dávce doplatek na bydlení ze dne 26. 11. 2014, o níž bylo rozhodnuto až dne 4. 2. 2015, nemohla požádat o doplatek na bydlení za měsíc prosinec 2014, soud tuto námitku hodnotí taktéž jako bezdůvodnou. Pokud měla žalobkyně za to, že by ji za tento měsíc nárok na doplatek na bydlení mohl vzniknout, jak v tomto řízení tvrdila, nic jí nebránilo o tuto dávku požádat. Jak správně konstatoval žalovaný, úřad práce je povinen přijmout všechny žádosti podané žadateli a o každé z nich vydat samostatné rozhodnutí. K namítaným průtahům řízení dále soud dodává, že žalobkyně průtahy řízení měla namítat již v řízení o žádosti o doplatku na bydlení za měsíc listopad 2014, popř. již v řízení rozhodujícím o žádosti o příspěvek na bydlení. Přesto překročení lhůty pro vydání těchto rozhodnutí samo o sobě v projednávané věci nemohlo mít vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí. Žalobkyně dále uvedla, že i úřad práce měl v rámci sociální práce o možnosti podat žádost o doplatek na bydlení za měsíc prosinec 2014 včas informovat. Jak již bylo uvedeno výše, na straně žalobkyně nevznikla žádná překážka, jež by ji znemožňovala o doplatek zažádat. O žádosti o doplatek na bydlení ze dne 26. 11. 2014 rozhodl úřad práce až dne 4. 2. 2015 a o další doplatek na bydlení žalobkyně požádala již dne 31. 1. 2015. Tudíž žalobkyně v případě žádosti učiněné dne 31. 1. 2015 nevyčkávala do doby, než bude rozhodnuto o žádosti ze dne 26. 11. 2014 a novou žádost přesto podala. Argument žalobkyně, dle kterého nemohla v měsíci prosinci žádost o doplatek podat, neboť vyčkávala na rozhodnutí o žádosti ze dne 26. 11. 2014, je zcela lichý. Dle § 1 odst. 2 zákona o pomoci v hmotné nouzi má každý nárok na základní poradenství vedoucí k řešení hmotné nouze nebo jejímu předcházení. Při sociálním poradenství jsou poskytovány informace, které přispívají k řešení nepříznivé sociální situace nebo pomáhají předejít jejímu vzniku. Pokud však žalobkyně je dlouhodobým příjemcem předmětných dávek, je pravděpodobné, že úřad práce má za to, že již zná svá práva a povinnosti. Těžko si představit, že by ji ze své iniciativy každý měsíc upozorňoval, kterou žádost si má kdy podat. Sama žalobkyně neuvádí, že by o informace ohledně doplatků na bydlení od úřadu práce požadovala. Navíc nelze předjímat, že by žalobkyni na doplatek na bydlení za měsíc prosinec 2014 vznikl nárok. S ohledem na skutečnost, že žalobkyně o uvedenou dávku mimořádné okamžité pomoci požádala žádostí ze dne 16. 2. 2015, správní orgány při úvaze o jejím přiznání posuzovaly výši příjmů žalobkyně v době bezprostředně předcházející této žádosti, tj. v lednu roku 2015, v souladu s § 9 odst. 1 písm. c) a § 10 odst. 2 písm. b) zákona o pomoci v hmotné nouzi. Žalobkyně v této době pobírala dávky příspěvek na bydlení, jenž jí je kontinuálně vyplácen, což není v průběhu správního řízení spornou skutečností. Dále žalobkyni dne 20. 2. 2015 byla přiznána dávka doplatek na bydlení ve výši 4 239 Kč. Z uvedeného tedy vyplývá, že v době podání žádosti o mimořádnou okamžitou pomoc byla žalobkyně příjemcem jak dávky státní sociální podpory - příspěvek na bydlení, tak i dávky pomoci v hmotné nouzi - doplatek na bydlení. Účel poskytnutí dávky mimořádné okamžité pomoci je založen na principu poskytnutí nezbytně nutné finanční pomoci pro překonání určité jednorázové tíživé sociální situace. Žalobkyně však v průběhu řízení neprokázala, že by se nevyplacením doplatku na bydlení za měsíc listopad 2014 v takové situaci ocitla. Vzhledem k tomu, že přiznání dávky mimořádné okamžité pomoci záleží na správním uvážení úřadu práce (dle zákona za osobu v hmotné nouzi může orgán pomoci v hmotné nouzi považovat…), bylo na žalobkyni svou tíživou situaci věrohodně prokázat. Soud tak dospěl k závěru, že správní orgány při zamítnutí žádosti žalobkyně nepochybily, svá rozhodnutí náležitě odůvodnily a postupovaly dle dikce zákona. Soud taktéž nedospěl k závěru, že by správní orgány přesáhly míru správního uvážení nebo naopak, že se jím vůbec nezabývaly. Z tohoto důvodu soud považoval za nadbytečné provádět dokazování předmětnými metodickými pokyny, jež žalobkyně v žalobě cituje. Co se týče Stanoviska Výboru právní ochrany, z. s., jehož součástí je oznámení úřadu práce o přiznání dávky mimořádné okamžité pomoci, k němuž se žalovaný odmítl vyjádřit s odůvodněním, že není v jeho pravomoci komentovat jiné řízení o dávce mimořádné okamžité pomoci, navíc bez dalších podkladů k případu nezbytných. V tomto ohledu soud připomíná závěry rozsudku Nejvyššího správního ze dne 16. 2. 2005, č. j. A 6/2003-44, č. 1038/2007 Sb. NSS: „Dokazování ve správním řízení nestojí na legální teorii důkazní, která by předepisovala správním orgánům, jakou váhu kterým důkazům mají přikládat, jakého důkazu je k prokázání té či oné skutečnosti zapotřebí, nebo jaký počet důkazů je nezbytný k prokázání skutečnosti, která je předmětem dokazování. Dokazování i ve správním řízení ovládá zásada volného hodnocení důkazů.“ Zásada volného hodnocení důkazů, která je zakotvena zejména v § 50 odst. 4 správního řádu, dává prostor správnímu orgánu, aby sám vyhodnotil, které důkazy jsou pro jeho závěry rozhodující a které nikoliv. To se v souladu se zásadou materiální pravdy musí dít tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Jedná se o stav, kdy je zjištěn dostatečně jednoznačný, vzájemně provázaný a vnitřně nerozporný soubor dílčích informací, které nahlíženy jako celek nemohou vést k jinému závěru (srov. k tomu usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 1. 2014, č. j. 5 As 126/2011-68). Soud tak shodně se závěry žalovaného dospěl k názoru, že daný důkaz nemohl ve věci přinést nové poznatky k věci, neboť z něj není patrné, z jakých skutkových okolností v dané věci úřad práce vycházel. Ohledně námitky, dle které se žalovaný nevypořádal s dalšími důkazy, a to stanoviskem Generálního ředitelství Úřadu práce a citovanými kvalifikačními pracemi pracovníků úřadu práce, soud poukazuje na odvolání žalobkyně a jeho doplnění, v němž provedení těchto důkazů nepožaduje a především je žalovanému k odvolání nepřiložila. Žalovaný tak neměl možnost se s těmito důkazy řádně vypořádat. Anonymizovaná rozhodnutí či oznámení úřadu práce přiložená žalobkyní k žalobě soud jako důkaz neprovedl pro jejich nadbytečnost, neboť se přímo netýkají projednávané věci a nelze očekávat, že by jejich provedení přineslo nové relevantní poznatky. V. Závěr a náklady řízení Krajský soud na základě shora provedeného posouzení žalobní námitky dospěl k závěru, že tato není důvodná, a proto žalobu podle ust. § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl. O nákladech řízení bylo rozhodnuto ve smyslu ust. § 60 s. ř. s., podle kterého nestanoví- li tento zákon jinak, má účastník, který měl na věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. V dané věci neúspěšný žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení a žalovanému v souvislosti s tímto řízením žádné náklady řízení nad rámec jeho běžné administrativní činnosti nevznikly.