41 A 5/2013 - 284

Rubrum

Krajský soud v Brně rozhodl samosoudkyní JUDr. Janou Kubenovou v právní věci žalobce Ing. Z. M., proti žalovanému Ministerstvu práce a sociálních věcí ČR, se sídlem Na Poříčním právu 376/1, Praha 2, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 11. 1. 2011, č. j. 2010/98091 – 424, a rozhodnutí žalovaného ze dne 11. 1. 2011, č. j. 2010/90529 - 424, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádnému z účastníků se nepřiznává náhrada nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Vymezení věci Ve včas podané žalobě žalobce uvedl, že rozhodnutím Úřadu práce ve Žďáře nad Sázavou (dále jen správní orgán prvního stupně) ze dne 15. 9. 2010, č. j. ZRA-2117/2010- ZRM01, ve spojení s rozhodnutím Ministerstva práce a sociálních věcí ze dne 11. 1. 2011, č. j. 2010/90529-424, bylo žalobci uloženo vrátit podporu v nezaměstnanosti v částce ve výši 70.462 Kč. Rozhodnutím Úřadu práce ve Žďáře nad Sázavou ze dne 15. 9. 2010, č. j. ZRA- 2116/2010-ZRM01, ve spojení s rozhodnutím Ministerstva práce a sociálních věcí ze dne 11. 1. 2011, č. j. 2010/98091-424, bylo žalobci uloženo vrátit podporu při rekvalifikaci v částce ve výši 68.334 Kč (dále jen napadená rozhodnutí). II. Obsah žaloby Žalobce žalobou napadá výroky obou citovaných rozhodnutí. Nesprávnost napadených rozhodnutí vydaných správními orgány spatřuje zejména v tom, že je tvrzeno, že obě napadená rozhodnutí byla vydána na základě rozhodnutí Úřadu práce ve Žďáře nad Sázavou ze dne 9. 10. 2009, č. j. ZRA-2412/2009-ZRM01, kterým byl žalobce vyřazen z evidence uchazečů o zaměstnání (dále jen podkladové rozhodnutí), neboť neoznámil skutečnosti, které mají vliv na zařazení a vedení v evidenci uchazečů o zaměstnání, a to ve lhůtě stanovené v § 27 odst. 2 zákona o zaměstnanosti. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce v zákonné lhůtě odvolání, kdy mu přípisem z Úřadu práce ve Žďáře nad Sázavou bylo oznámeno, že věc byla postoupena Ministerstvu práce a sociálních věcí k rozhodnutí o odvolání. Žalobce však do dne podání žaloby neobdržel ze strany odvolacího orgánu ani ze strany úřadu práce rozhodnutí o jím podaném odvolání, a tudíž se domnívá, že rozhodnutí Úřadu práce ve Žďáře nad Sázavou ze dne 9. 10. 2009 nemohlo zatím nabýt právní moci a úřad práce nemohl na základě takovéhoto rozhodnutí žalobce vyřadit z evidence uchazečů o zaměstnání zpětně ke dni 2. 4. 2008 a na základě tohoto rozhodnutí vydat další žalobou napadená rozhodnutí, jímž mu byla uložena povinnost vrátit podporu v nezaměstnanosti v částce 70.462 Kč a podporu při rekvalifikaci v částce 68.334 Kč, které žalobce napadá touto žalobou. Žalobce na adrese uvedené pro doručování písemností u správního orgánu písemnosti řádně přebírá, proto se u držitele poštovní licence – České pošty dotázal, zda mu nebyly doručeny nějaké zásilky, které mu byly oznámeny a on si je v úložní době nevyzvedl a došlo k jejich vrácení odesílateli. Jeho zjištění však byly s negativním výsledkem. Žalobce dále poukazoval na skutečnost, že odvolací orgán tvrdí, že mu rozhodnutí o odvolání proti podkladovému rozhodnutí bylo doručeno do datové schránky dne 5. 2. 2010. Žalobce k tomu uvedl, že jako fyzická osoba neměl v roce 2010 zřízenu žádnou datovou schránku, proto mu nemohlo být do datové schránky doručováno. Datovou schránku žalobce měl pro svou osobu zřízenou do 31. 12. 2009, kdy tato mu byla dle sdělení Ministerstva vnitra následně od 1. 1. 2010 zrušena. Do datové schránky žalobce mohlo být doručeno pouze rozhodnutí Úřadu práce ve Žďáře nad Sázavou ze dne 9. 10. 2009, neboť v té době měl žalobce vedenu na svou osobu datovou schránku a tento správní orgán nedoručoval správně svoje rozhodnutí, neboť žalobci nedoručoval do datové schránky, ale prostřednictvím držitele poštovní licence, i když přednost má doručování do datové schránky. Z výše uvedeného se domnívá, že rozhodnutí o vyřazení z evidence uchazečů o zaměstnání nemohlo do dne podání žaloby nabýt právní moci, neboť mu nebylo nikdy řádně doručeno a úřad práce nemohl na základě uvedeného nepravomocného rozhodnutí rozhodnout a uložit žalobci uvedené povinnosti. Současně žádal žalobce soud v souladu s ust. § 75 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen s. ř. s.), aby soud přezkoumal k námitce žalobce i výše zmíněné rozhodnutí správního orgánu, tj. rozhodnutí Úřadu práce ve Žďáře nad Sázavou ze dne 9. 10. 2009, neboť bylo podkladem pro vydání napadených rozhodnutí. Žalobce namítal zejména skutečnost, že Úřadem práce ve Žďáře nad Sázavou dne 21. 7. 2010 byla zahájena řízení o vrácení podpory v nezaměstnanosti a dále řízení o vrácení podpory při rekvalifikaci pouze z důvodu výkonu funkce insolvenčního správce, jak je v těchto oznámeních uvedeno. Úřad práce nemůže rozhodnout nad rámec jím zahájených řízení, tj. měl by případně pouze rozhodovat o skutečnosti výkonu insolvenčního správce a nezabývat se výkonem činnosti konkursního správce, případně jinou činností, neboť o tomto z jeho strany řízení nebyly zahájeny. Odvolací orgán k této námitce nijak nepřisvědčil a sdělil, že není podstatné, z jakého důvodu byla řízení zahájena. Z daného důvodu žalobce namítá celkovou nepřezkoumatelnost daného rozhodnutí, neboť úřad práce rozhodl nad rámec jím zahájených řízení. Napadenými rozhodnutími bylo rozhodnuto vrátit podporu v nezaměstnanosti a podporu při rekvalifikaci i za období, kdy žalobce nevykonával funkci insolvenčního správce, tj. nad rámec zahájených řízení, neboť byl pouze zapsán v seznamu insolvenčních správců, aniž by tuto funkci vykonával. Současně v rozhodnutích není uveden ani jeden odkaz na skutečnost, případně uvedení spisové značky soudu, dle které by byl ustanoven insolvenčním správcem, případně v jaké věci funkci insolvenčního správce vykonával. Z výše uvedených skutečností žalobce namítá celkovou nepřezkoumatelnost rozhodnutí. Dále spatřoval nesprávnost napadaných rozhodnutí ve skutečnosti, že v žádosti o zprostředkování zaměstnání v roce 2008 je pouze prohlášení, že uchazeč nevykonává činnost nuceného správce, správce nebo likvidátora bez upřesnění, na základě jakého zákona tuto činnost vykonává, resp. zde není uveden odkaz na zákon. V prohlášení se vůbec neuvádí jiná činnost jako činnost správce konkursní podstaty nebo insolvenčního správce. Správní orgány v odůvodněních rozhodnutí uvádí, že se jedná o poznámku pod čarou, která odkazuje na příslušný zákon, kdy tato poznámka pod čarou ovšem není právně závazná, neboť tato není součástí zákona (legislativního textu). Současně ani při dotazu na odpovědné pracovníky úřadu práce mu toto nebylo sděleno. Samotná žádost o zprostředkování zaměstnání, včetně prohlášení a poučení, kterou žalobce požádal o zprostředkování zaměstnání, je součástí spisu vedeného u Úřadu práce ve Žďáře nad Sázavou. Žalobce navrhuje soudu, aby si tuto žádost o zprostředkování vyžádal ze spisu, neboť nedisponuje její kopií. Z výše uvedeného namítá, že správní orgán rozhodl na základě rozhodnutí, které do dnešního dne nemohlo nabýt právní moci, neboť žalobci nebylo nikdy řádně doručeno rozhodnutí o odvolání. Žalobce také poukazoval na skutečnost, že úřad práce rozhodl nad rámec jím zahájeného řízení, a dále na celkovou nepřezkoumatelnost rozhodnutí. Navrhoval, aby krajský soud s ohledem na výše uvedené vydal rozsudek, kterým zruší rozhodnutí Úřadu práce ve Žďáře nad Sázavou ze dne 15. 9. 2010 ve spojení s rozhodnutím Ministerstva práce a sociálních věcí ze dne 11. 1. 2011, č. j. 2010/9529-424, a věc vrátí žalovanému k dalšímu řízení a dále žádal, aby soud zrušil rozhodnutí Úřadu práce ve Žďáře nad Sázavou ze dne 15. 9. 2010, ve spojení s rozhodnutím Ministerstva práce a sociálních věcí ze dne 11. 1. 2011, č. j. 210-98091-424, a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. III. Vyjádření žalovaného K doručování rozhodnutí ohledně vyřazení žalobce z evidence uchazečů o zaměstnání žalovaný uvedl, že rozhodnutí o odvolání ve věci vyřazení žalobce z evidence uchazečů o zaměstnání bylo žalobci doručeno dne 5. 2. 2010, a to přihlášením oprávněné osoby do datové schránky ve smyslu ust. § 17 odst. 3 zákona č. 300/2008 Sb., o elektronických úkonech a autorizované konverzi dokumentu, ve znění pozdějších předpisů. Tuto skutečnost žalovaný prokazuje dodejkou připojenou k předmětnému rozhodnutí o odvolání. Žalovaný nezpochybňuje skutečnost, že datová schránka, do níž bylo předmětné rozhodnutí doručeno, byla datovou schránkou žalobce jako podnikající fyzické osoby – insolvenčního správce, nikoliv žalobce jako fyzické osoby, i přesto však rozhodnutí o odvolání považuje za doručené, když vychází např. ze závěru č. 86/2009 poradního sboru Ministra vnitra pro správní řád. V tomto závěru poradní sbor vyslovil názor, že „v případě, že by bylo podnikající fyzické osobě ve věcech podnikání doručováno do datové schránky fyzické osoby, resp. v případě, že by bylo v ostatních věcech (než ve věcech podnikání) doručováno do datové schránky podnikající fyzické osoby, považuje se daná písemnost za doručenou, pokud se s ní přihlášením do datové schránky prokazatelně seznámila přímo osoba, pro níž byla datová schránka zřízena.“ Dle žalovaného se žalobce do datové schránky, do níž bylo dodáno rozhodnutí o odvolání dne 5. 2. 2010 v 13:28:14 hod, prokazatelně přihlásil téhož dne v 18:51:56 hod, tudíž se také s rozhodnutím se seznámil. Rozhodnutí mu tedy oznámeno bylo a nabylo tak i právní moci. Podpůrně lze doplnit, že žalobce podal odvolání proti rozhodnutí o jeho vyřazení z evidence uchazečů o zaměstnání dne 10. 11. 2009. Pokud by o tomto odvolání doposud nebylo rozhodnuto, jak se snaží navodit žalobce, není žalovanému zřejmé, proč žalobce doposud - již je tomu od podání odvolání dva roky - neučinil žádný úkon proti domnělé nečinnosti žalovaného jako odvolacího orgánu. Co se týká věcných námitek vůči vyřazení žalobce z evidence uchazečů o zaměstnání, žalovaný je toho názoru, že při projednání žaloby proti povinnosti žalobce vrátit podporu v nezaměstnanosti a podporu při rekvalifikaci, se nelze zabývat věcnou správností rozhodnutí o vyřazení z evidence, když toto žalobou napadeno nebylo, ale pouze tím, zda nabylo právní moci a mohlo tak sloužit jako podklad pro napadená rozhodnutí. IV. Předcházející řízení Krajský soud v Brně ve věci rozhodl dne 16. 10. 2013 rozsudkem č. j. 41A 5/2013 - 93, když obě napadená rozhodnutí Ministerstva práce a sociálních věcí vydaná dne 11. 1. 2011 zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Krajský soud v odůvodnění uvedl, že klíčovou otázkou pro rozhodnutí dané věci je, zda podkladové rozhodnutí o vyřazení žalobce z evidence uchazečů o zaměstnání u úřadu práce je pravomocné, neboť i soud je toho názoru, že aby mohl úřad práce i žalovaný vydat rozhodnutí o vrácení podpory v nezaměstnanosti a vrácení podpory při rekvalifikaci, musí vyjít z pravomocného rozhodnutí o vyřazení žalobce z evidence uchazečů o zaměstnání. Soud uvedl, že dle jeho názoru toto rozhodnutí dosud pravomocné není, neboť rozhodnutí o odvolání vydané dne 3. 2. 2010 Ministerstvem práce a sociálních věcí dosud nebylo zákonným způsobem žalobci doručeno tak, jak vyplývá z ust. § 19 a § 20 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen správní řád). Na rozdíl od prvostupňového správního rozhodnutí, které bylo doručeno prostřednictvím České pošty na adresu bydliště žalobce, druhostupňové rozhodnutí bylo doručováno do datové schránky. Krajský soud uvedl, že pokud má fyzické osoba zřízenou datovou schránku, upřednostňuje se doručení do datové schránky, jak vyplývá z ust. § 19 správního řádu. V tomto případě však žalobce uvedl, že v době, kdy mu bylo doručováno rozhodnutí Ministerstva práce a sociálních věcí o odvolání, jako fyzická osoba datovou schránku zřízenou neměl, měl ji pouze jako podnikající fyzická osoba – insolvenční správce. Žalovaný však rozhodnutí o odvolání nedoručil žalobci prostřednictvím České pošty jako v případě rozhodnutí prvostupňového správního orgánu, ale doručil mu je do datové schránky, kterou měl zřízenou jako podnikající fyzická osoba – insolvenční správce. Tento způsob doručení dle názoru soudu nebyl v souladu se zákonem, a pokud není doručeno zákonným způsobem, nemůže rozhodnutí nabýt právní moci. I zákon č. 300/2008 Sb., o elektronických úkonech a autorizované konverzi dokumentu rozlišuje v § 3 uvedeného zákona datovou schránku fyzické osoby a v § 4 datovou schránku podnikající fyzické osoby. Soud tak dospěl k závěru, že podkladové rozhodnutí pro vydání rozhodnutí o vrácení podpory v nezaměstnanosti a vrácení podpory při rekvalifikaci dosud nenabylo právní moci a toto mohlo mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé, neboť proti pravomocnému rozhodnutí ve věci vyřazení z evidence uchazečů o zaměstnání by žalobce dle soudního řádu správního mohl podat žalobu, tedy požádat o soudní přezkum rozhodnutí, pokud by byly dodrženy lhůty stanovené soudním řádem správním. Otázka vyřazení z evidence uchazečů o zaměstnání tedy mohla být, jako podkladové rozhodnutí pro vrácení uvedených částek, předmětem dalšího řízení (soudního). Proti uvedenému rozsudku žalovaný podal kasační stížnost, když s vysloveným právním názorem Krajského soudu v Brně ohledně doručení podkladového rozhodnutí žalobci, tak jak bylo vykládáno Krajským soudem v Brně, nesouhlasil. Uvedl, že rozhodnutí o odvolání bylo dodáno do datové schránky žalobce jako podnikající fyzické osoby dne 5. 2. 2010, přičemž ve stejný den se do této datové schránky přihlásila oprávněná osoba (žalobce). Tím došlo k doručení tohoto rozhodnutí. Otázkou, zda bylo rozhodnutí žalobci doručeno fakticky, se však dle žalovaného krajský soud vůbec nezabýval. Nejvyšší správní soud dne 18. 6. 2014 pod č. j. 3 Ads 100/2013 - 42 rozhodl tak, že rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 16. 10. 2013, č. j. 41 A 5/2013 - 93, zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší správní soud věc posoudil tak, že přestože jsou některé závěry krajského soudu správné, nebyla jím problematika doručování posouzena komplexně. Úkolem krajského soudu tedy byla, aby na základě zjištěného skutkového stavu posoudil, zda byla naplněna materiální funkce doručování a zodpověděl otázku, zda je rozhodnutí o odvolání v právní moci a podle tohoto závěru posoudil oprávněnost uložené povinnosti vrátit podporu v nezaměstnanosti a při rekvalifikaci. Krajský soud ve věci rozhodl rozsudkem ze dne 4. 12. 2014, č. j. 41 A 5/2013 - 186, tak, že žalobu jako nedůvodnou zamítl. Dle krajského soudu bylo bezpečně prokázáno, že dne 5. 2. 2010 v 18:51:56 hod bylo doručeno do datové schránky žalobce – podnikající fyzické osoby rozhodnutí žalovaného ze dne 3. 2. 2010, což bylo zjištěno i z výpovědi slyšeného svědka, přičemž soud neuvěřil tvrzení, že i pokud bylo toto rozhodnutí doručeno tak, že jej vyzvedla oprávněná osoba, tj. svědek Mgr. M., že by tuto jedinou poštu, tuto jedinou písemnost, nepředal žalobci. Poté, kdy věc byla zrušena Nejvyšším správním soudem, se žalobce písemně vyjádřil a požadoval doplnění dokazování. Uvedl, že namítá stále, že mu rozhodnutí žalovaného ze dne 3. 2. 2010, č. j. 209/90802-424, nebylo nikdy fakticky doručeno, a to zejména, že k materiální funkci doručení nedošlo. Žalobce se nikdy s obsahem tohoto rozhodnutí neseznámil. Nepopírá, že měl jako insolvenční správce zřízenou datovou schránku podnikající fyzické osoby. Do této schránky mu bývaly ze strany insolvenčního soudu doručovány písemnosti týkající se insolvenčních řízení, kde byl ustanoven insolvenčním správcem. Jako insolvenční správce spolupracoval v pozici spolupracující osoby s Mgr. Z. M., narozeným dne ………, kterého pověřil různými administrativními úkoly a činností v rámci insolvenčních řízení, kde byl ustanoven insolvenčním správcem. Mezi jeho činnosti, kterými ho pověřil, patřila i obsluha datových schránek, kdy tento měl k dispozici přihlašovací údaje do datové schránky a prováděl přijímání a odesílání pošty prostřednictvím datové schránky. Navrhoval, aby byl proveden v řízení výslech svědka Mgr. Z. M., který na základě spolupráce prováděl obsluhu datové schránky, včetně stahování příchozí pošty a odesílání odchozí pošty, a to zejména za účelem zjištění, zda se dne 5. 2. 2010 v 18:51:56 hod přihlásil do datové schránky či nikoliv. Pokud by došlo k přihlášení uvedené osoby do datové schránky žalobce, nemohlo by dojít k materiální funkci doručení, neboť žalobce by se s obsahem písemnosti fakticky neseznámil. Došlo by k analogické situaci, jako kdyby písemnost převzala třetí osoba, resp. k převzetí klasické poštovní zásilky by došlo třetí osobou odlišnou od adresáta písemnosti a adresát písemnosti by se s jejím obsahem nemohl seznámit, pokud by se mu nedostala do jeho dispozice. K uvedenému pak uvedl, že se do datové schránky v uvedenou dobu nepřihlásil, neboť celou obsluhu datových schránek prováděl výše uvedený, kterého žalobce obsluhou jeho datové schránky pověřil. Dále poukázal na skutečnost, že mu byla datová schránka zpětně ke dni 1. 1. 2010 znepřístupněna, takže se ani následně nemohl do datové schránky už nikdy přihlásit, písemnost si z ní vyzvednout nebo se alespoň s ní seznámit. Krajský soud v Brně poté ve věci nařídil jednání na den 3. 9. 2014, k němuž se žalobce omluvil, když u tohoto jednání zástupkyně žalovaného uvedla, že tvrzení o tom, že obsluhu datové schránky žalobci prováděl Mgr. Z. M., a to i v době, kdy bylo do datové schránky žalovaným doručováno, je dle žalovaného tvrzením naprosto účelovým, které žalobce vznáší až poté, kdy rozsudek krajského soudu byl zrušen rozsudkem Nejvyššího správního soudu. Pokud by jeho nynější tvrzení bylo pravdivé, rozhodně by žalobce tuto skutečnost uplatnil již dříve, a to v samotné žalobě, která byla podána u Krajského soudu v Brně již v roce 2011. Proto výslech svědka Mgr. M. pokládala zástupkyně žalovaného za nadbytečný. Další jednání soud ve věci nařídil na den 8. 10. 2014, kdy k tomuto jednání se dostavil jak žalobce, tak zástupkyně žalovaného. Žalobce zopakoval, že rozhodnutí žalovaného mu v žádném případě nebylo doručeno zákonným způsobem. Pokud jde o rozhodnutí prvostupňové (podkladové rozhodnutí), vydané úřadem práce, toto bylo žalobci doručeno poštou a úřad práce s žalobcem také tímto způsobem vždy komunikoval, tedy prostřednictvím pošty. Když žalobce podával odvolání proti tomuto rozhodnutí, uvedl jako doručovací adresu ………………... Z obsahu odvolání bylo tedy zřejmé, kam a jakým způsobem žádá žalobce rozhodnutí odvolacího orgánu doručit. Dne 20. 1. 2011 činil dotaz na úřad práce v tom smyslu, aby mu tento orgán sdělil, jak bylo o jeho odvolání rozhodnuto odvolacím orgánem. Teprve z odpovědi na dopis se dozvěděl o rozhodnutí žalovaného a v této odpovědi úřadem práce bylo žalobci i sděleno, že rozhodnutí žalovaného bylo doručeno žalobci do datových schránek. Znovu zopakoval, že datové schránka insolvenčního správce mu byla zrušena ke dni 1. 1.2010, a to proto, že přestal být v seznamu insolvenčních správců. Po tomto datu mu již žádná úřední písemnost kromě rozhodnutí žalovaného, které mělo být do datové schránky dodáno dne 5. 2. 2010, nebylo doručeno. Zopakoval také to, že na základě ústní dohody obsluhu datové schránky insolvenčního správce prováděl jeho syn Mgr. Z. M. Pokud nějaká písemnost do datové schránky byla doručena, Mgr. M. se to dozvěděl prostřednictvím SMS zprávy, písemnost si stáhl a přeposlal ji žalobci. Pokud jde o podkladové rozhodnutí, které mělo být do datové schránky doručeno dne 5. 2. 2010, o tomto rozhodnutí se žalobce ani Mgr. M. (syn žalobce) nikdy nedozvěděli a o doručování této písemnosti nikdy nehovořili. Žalobce podotkl, že v době, kdy žalobu podával, nemělo žádný právní význam uvádět tu skutečnost, že žalobce pověřil obsluhou datové schránky Mgr. M., neboť tehdy uváděl, že rozhodnutí mu nebylo doručeno do datové schránky fyzické osoby, ale že mělo být doručováno do datové schránky insolvenčního správce, tedy nezákonným způsobem. Zdůrazňoval, že v žalobě tedy nemělo žádný právní význam uvádět, že obsluhu datové schránky prováděl jeho syn. Zástupkyně žalovaného uvedla, že odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu, který zastává názor, že k doručení do datové schránky žalobce došlo. Z potvrzení Ministerstva vnitra, které si žalovaný opatřil, dále vyplývá, že k datu 5. 2. 2010 byla datová schránka žalobce aktivní. Podle zákona o elektronických úkonech je možné, aby žalobce pověřil jinou osobu k přístupu do datových schránek, ovšem pouze za podmínek, které tento zákon stanoví. Z rozsudku Nejvyššího soudu také jednoznačně plyne, že pokud by měl žalobce za to, že se dne 5. 2. 2010 nemohl do datové schránky přihlásit z objektivních důvodů (např. nemoc, dovolená apod.), musel by toto prokázat on sám. Žalobce však tvrdí, že pouze na základě ústní dohody mezi ním a jeho synem měl Mgr. M. přístup do datové schránky žalobce jako podnikající fyzické osoby, toto jeho tvrzení se však nedá žádným objektivním způsobem ověřit. Vzhledem k tomu, že žalobce neprokázal, že postupoval způsobem uvedeným v zákoně o elektronických úkonech a hovoří pouze o ústní dohodě mezi ním a svým synem, je jednoznačné, že tato skutečnost jde k tíži žalobce. Nato žalobce reagoval, že z odůvodnění rozsudku Nejvyššího správního soudu zcela vyplývá, že pokud jde o doručování do datové schránky, musí být zcela jednoznačně prokázáno, že se žalobce s obsahem rozhodnutí žalovaného seznámil. Od počátku však uvádí, že rozhodnutí žalovaného neobdržel, s jeho obsahem se proto nemohl seznámit. Pokud jde o přístup do datové schránky, trvá na tom, že přístupem pověřil svého syna, a to na základě ústní dohody, přičemž z ničeho nevyplývá, že by takováto dohoda musela mít písemný charakter. Žalobce pak soudu zaslal sdělení Ministerstva vnitra ČR ze dne 23. 4. 2010 a zástupkyně žalovaného odkázala na zprávu Ministerstva vnitra o poskytování dostupných údajů ze dne 17. 12. 2013, která se nachází ve spise Nejvyššího správního soudu. Ze zprávy Ministerstva vnitra ze dne 23. 4. 2010 vyplývá, že toto ministerstvo oznamuje žalobci, že mu byla znepřístupněna jeho datová schránka insolvenčního správce, a to zpětně ke dni 1. 1. 2010. Tento krok byl učiněn na základě informace od Ministerstva spravedlnosti ČR, neboť jmenovaný byl vyřazen ze seznamu insolvenčních správců. V tomto sdělení je pak mimo jiné uvedeno, že současný stav datových zpráv, které se ve schránce ve chvíli znepřístupnění nacházely, jsou v souladu s platnou legislativou následující, a to zprávy, které byly do data faktického znepřístupnění datové schránky doručeny přihlášením, zůstávající nadále ve stavu Doručeno. Dne 17. 12. 2013 sdělovalo Ministerstvo vnitra Ministerstvu práce a sociálních věcí (zpráva založena ve spisu Nejvyššího správního soudu), že na základě žádosti Ministerstvu práce a sociálních věcí sdělují, že do datové schránky ID ucpyapy se dne 5. 2. 2010 v 18:51:55 hod přihlásil Z. M. – Insolvenční správce, …….. – primárně oprávněná osoba. Krajský soud v Brně nařídil ve věci jednání na 26. 11. 2014, kdy žalobce uvedl, že v § 77 insolvenčního zákona je jasně upraven způsob doručování insolvenčnímu správci a § 11 odst. 2 zákona č. 300/2008 Sb. pak upravuje znepřístupnění datové schránky. Sdělil, že jeho činnost insolvenčního správce skončila ke dni 1. 1. 2010, neboť byl vymazán ze seznamu insolvenčních správců a věděl, že mu bude znepřístupněna i datová schránka insolvenčního správce. Dále žalobce uvedl, že Mgr. Z. M. pověřil k přístupu do datové schránky insolvenčního správce v době, kdy tuto činnost vykonával. Pokud se hovoří o tom, že dne 5. 2. 2010 bylo doručeno do datové schránky Z. M. – insolvenční správce rozhodnutí o odvolání proti podkladovému rozhodnutí, žalobce vypověděl, že on sám si z této datové schránky uvedeného dne nic nevyzvedával. Trval na tom, že mu rozhodnutí o odvolání proti podkladovému rozhodnutí do současné doby nebylo doručeno. U tohoto jednání zástupkyně žalovaného uvedla, že z rozsudku Nejvyšší správního soudu zcela jednoznačně vyplývá, že dne 5. 2. 2010 v 18.51.56 hod bylo doručeno do datové schránky žalobce jako podnikající fyzické osoby. Pokud žalobce tvrdí, že mu rozhodnutí o odvolání nebylo doručeno, musel by prokázat, že zmocnil jinou osobu ke vstupu do jeho datové schránky, a to v souladu se zákonem č. 300/2008 Sb., což žalobce neprokázal. V případě, že by zmocnil k přístupu do datové schránky zřízené pro jeho osobu jako fyzickou osobu podnikající jinou osobu, musel by prokázat, že požádal Ministerstvo vnitra o sdělení přístupových údajů pro jinou konkrétní osobu, kterou k takovéto činnosti zmocnil, což se nestalo. Soud pak provedl výslech svědka Mgr. Z. M., syna žalobce, který uvedl, že je vystudovaný právník. V době, kdy jeho otec působil jako insolvenční správce, na základě ústní dohody mezi ním a otcem pro něho vykonával právní služby a mimo jiné byl svým otcem zmocněn také k tomu, aby přijímal veškerou poštu, která přišla do datové schránky, kterou měl zřízenou právě z titulu výkonu funkce insolvenčního správce. Přístupové údaje do datové schránky mu otec sdělil. Uvedl, že tuto činnosti vykonával zejména proto, že doručování do datových schránek bylo v podstatě novum. Veškerou takto doručenou poštu pro insolvenčního správce pak doručoval žalobci, tedy svému otci. Nikdy nebyl žádný problém v doručování všech dokladů a rozhodnutí týkajících se insolvenčního správce. Veškerá pošta v tomto směru se žalobci dostala do rukou. Soud pak předložil svědkovi k nahlédnutí potvrzení o doručení do datové schránky žalobce jako insolvenčního správce ze dne 5. 2. 2010, k čemuž svědek uvedl, že tohoto dne se do datové schránky přihlásil určitě on, s odstupem takové doby si vůbec nevzpomíná, o doručení jakého dokumentu se jednalo. Do té doby, než byl předvolán jako svědek k jednání soudu, vůbec nevěděl, že jeho otec měl nějaké řízení s úřadem práce nebo Ministerstvem práce a sociálních věcí. Svědek pak dále uvedl, že ještě i po dni 1. 1. 2010 nějaká insolvenční řízení dobíhala, tudíž i po datu 1. 1. 2010 měl ještě přístup do datové schránky žalobce jako insolvenční správce. Přístup do datové schránky byl ministerstvem znepřístupněn, od března nebo dubna roku 2010. Pokud jde o doručení do datové schránky dne 5. 2. 2010, již by se nedalo zjistit, jaké písemnosti do datové schránky byly toho dne doručovány, neboť datová schrána není aktivní a písemnosti se v ní uchovávají po dobu 90 dnů. Dále pak svědek uvedl, že od žalobce měl pověření v tom smyslu, že mu má předávat z datové schránky dokumenty týkající se činnosti insolvenčního správce, k ničemu jinému pověřen nebyl a vůbec si nevzpomíná, že by vyzvedl z datové schránky nějaký dokument, týkající se žalobce jako fyzické osoby. Krajský soud v Brně ve věci zaujal toto stanovisko. V podané žalobě žalobce neuvedl skutečnost, že by pověřil svého syna Mgr. Z. M. k přístupu do datové schránky. Žalobce pouze poukázal na to, že mu rozhodnutí o odvolání proti podkladovému rozhodnutí nebylo řádně doručeno, neboť mu nebylo doručováno na doručovací adresu, kterou úřadu práce sdělil, když odvolání podával. Do datové schránky mu nemohlo být dne 5. 2. 2010 rozhodnutí doručeno, neboť v této době neměl zřízenu datovou schránku jako fyzická osoba ale pouze jako podnikající fyzická osoba, jež mu byla zrušena ke dni 1. 1. 2010 dle sdělení Ministerstva vnitra. Sdělení žalobce o tom, že pověřil Mgr. Z. M. k přístupu do datové schránky žalobce – insolvenčního správce, sdělil žalobce teprve poté, když rozsudek Krajského soudu v Brně byl zrušen rozsudkem Nejvyššího správního soudu. Takovéto tvrzení hodnotil soud jako účelové. Z tvrzení Mgr. M. vyplynulo, že do datové schránky žalobce – podnikající fyzické osoby bylo dne 5. 2. 2010 v 18:51.56 hod doručeno. Soud uvedl, že i v případě, že s poštou v datové schránce žalobce, podnikající fyzické osoby, v tento den disponoval jako osoba oprávněná Mgr. Z. M., dle názoru soudu bylo zcela nepravděpodobné, že by tuto poštu, tedy rozhodnutí o odvolání proti podkladovému rozhodnutí žalobci nepředal, když sám uvedl, že ještě v této době do datové schránky přicházela některá rozhodnutí týkající se žalobce jako insolvenčního správce, neboť v této době ještě některá insolvenční řízení dobíhala. Soud hodnotil jako nelogické, že by Mgr. M. tuto jedinou poštu žalobci, svému otci, nepředal, i když se ho týkala jako fyzické osoby, nikoliv jako podnikající právnické osoby, když z výpovědi žalobce i slyšeného svědka bylo zjištěno, že veškerou poštu, která došla do datové schránky žalobce – insolvenčního správce, osoba pověřená, tedy svědek, žalobci vždy předala. Dále pak žalobce tvrdil, že po 1. 1. 2010 již do datové schránky žalobce – podnikající fyzické osoby, žádná pošta týkající se ho jako insolvenčního správce nepřišla, přičemž toto slyšený svědek vyvrátil, takže i tato tvrzení zpochybnila důvěryhodnost tvrzení žalobce. Soud tak uzavřel, že ať už samotné rozhodnutí žalovaného ze dne 3. 2. 2010 vyzvedl samotný žalobce nebo slyšený svědek jako oprávněná osoba, má soud za bezpečně prokázané, že toto rozhodnutí se muselo dostat do rukou žalobce, tedy že byla splněna materiální funkce doručení. Pokud žalobce i slyšený svědek tvrdí opak, v celém kontextu se tyto výpovědi jevily jako účelové. Vzhledem k tomu, že žalobci bylo prokázáno, že rozhodnutí ze dne 3. 2. 2010 bylo žalobci doručeno, rozhodnutí o odvolání proti rozhodnutí ve věci týkající se vyřazení žalobce z evidence úřadu práce jako uchazeče o zaměstnání, nabylo rozhodnutí právní moci. Na základě tohoto pravomocného rozhodnutí tak mohla být vydána rozhodnutí ve věcech vrácení podpory při nezaměstnanosti a podpory při rekvalifikaci. Proti zamítavému rozsudku podal žalobce kasační stížnost, neboť má za to, že z provedeného dokazování nevyplývá, že by v případě předmětného rozhodnutí byla materiální funkce doručování splněna. Uvádí, že z pozice insolvenčního správce podle § 77 odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (dále je insolvenční zákon), zmocnil třetí osobu k přejímání písemností, přičemž k realizaci tohoto zmocnění jí předal přístupové údaje do datové schránky. Nepředpokládal přitom, že by do datové schránky insolvenčního správce byly doručovány písemnosti týkající se ho jako fyzické osoby. Vzhledem k tomu, že obsluhu datové schránky neprováděl, nemohlo dojít k materiální funkci doručení. Podle stěžovatele bylo rovněž prokázáno, že se v uvedený časový okamžik do datové schránky přihlásila osoba, kterou k tomu pověřil. Dále žalobce namítal, že se krajský soud nedostatečně vypořádal s problematikou zahájení správního řízení podle § 46 odst. 1 správního řádu. Stěžovatel se domnívá, že ačkoli žalovaný v souladu se zmiňovaným ustanovením označil předmět řízení a vztáhl jej pouze na období výkonu funkce insolvenčního správce, rozhodl následně i o jiném období, pro které však nebylo řízení vůbec zahájeno, a v němž už funkci insolvenčního správce nevykonával. Uvádí k tomu, že správní orgán nemůže rozhodnout nad rámec jím zahájených řízení, ale pouze v rozsahu, který si vymezil. Nejvyšší správní soud rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 4. 12. 2014 zrušil rozhodnutím ze dne 26. 8. 2015, č. j. 3 Ads 21/2015 - 44, a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Nejvyšší správní soud považoval nově obstarané důkazy za dostatečný podklad k posouzení, zda byla v případě předmětného rozhodnutí materiální funkce doručení splněna. Oproti předcházejícímu řízení se rozsudek ze dne 4. 12. 2014 opíral o skutečnosti, které byly řádně a úplně zjištěny. Nejvyšší správní soud však nesouhlasil s náhledem krajského soudu, dle kterého materiální funkce doručování být splněna musela, neboť se stěžovateli nepodařilo prokázat, že by měl se synem dohodu o administraci datové schránky, a i kdyby tomu tak bylo, pokládal soud za nepravděpodobné, že by zůstalo předmětné rozhodnutí před stěžovatelem utajeno. V dané věci je dle Nejvyššího správního soudu nutné vycházet ze zákona o elektronických úkonech a respektovat možnosti, které zákon k obsluze datových schránek nabízí. Nejvyšší správní soud k doručování do datové schránky zaujal následující stanovisko: Nejen z praktických důvodů je přístup a obsluha datových schránek umožněna i osobám odlišným od osoby, pro kterou byla datová schránka zřízena (osoba oprávněná). Zákon o elektronických úkonech umožňuje osobě oprávněné pověřit obsluhou datových schránek libovolný počet osob (pověřená osoba) a nastavit jim příslušná oprávnění. Standardně např. nemůže pověřená osoba přistupovat k dokumentům určeným do vlastních rukou adresáta (v případě datové schránky podnikající fyzické osoby je adresátem osoba oprávněná), nicméně přístup k těmto typům dokumentů jí může osoba oprávněná povolit. Specifické postavení zaujímá administrátor datové schránky (§ 8 odst. 7 zákona o elektronických úkonech), který může převzít prakticky celou agendu spojenou s obsluhou a činit úkony standardně povolené jen osobě oprávněné. Uvedený exkurz jasně dokládá, že oprávněná osoba má celou řadu možností, jak upravit obsluhu datových schránek a může si zvolit, komu bude přístup garantován. S přístupem do datové schránky se však pojí i několik povinností, které musejí být příslušnými osobami dodržovány. Osoby disponující přístupem jsou především povinny dbát na bezpečnost a využívat datové schránky tak, aby nedošlo k ohrožení celého systému (viz § 8 odst. 9 zákona o elektronických úkonech). Povinností těchto osob je také zacházet s přístupovými údaji tak, aby nemohlo dojít k jejich zneužití (srov. § 9 odst. 2 zákona o elektronických úkonech). Účelem posledně uvedeného je nejen ochrana konkrétního „majitele“ datové schránky a případných citlivých údajů, ale také garance pro odesílatele, že bude datová zpráva doručena zamýšlenému adresátovi. Právě tento aspekt má stěžejní význam v nyní posuzované věci, neboť stěžovatel uvedl, že své přístupové údaje předal synovi a zároveň ho k obsluze datové schránky zmocnil. Přístupové údaje osoby oprávněné jsou však s touto osobu bezprostředně spjaty a v žádném případě by s nimi neměly disponovat osoby jiné. Pokud se osoba oprávněná rozhodne, že své přístupové údaje jinému poskytne, nese plně veškerá rizika s tím spojená. Pro orgány veřejné moci je totiž v zásadě irelevantní, jakým způsobem je upraven vztah mezi osobou oprávněnou a tím, komu přístupové údaje poskytla, jak bude docházet k předávání pošty apod. Optikou zákona o elektronických úkonech se totiž bude na datovou zprávu nahlížet jako na doručenou vždy, když bude přístup do datové schránky skrze přístupové údaje oprávněné osoby proveden. S jistou mírou zjednodušení lze předáním přístupových údajů rozumět předání vlastní virtuální identity, což může mít závažné důsledky. Vztáhnou-li se výše uvedené závěry na danou věc, nezbývá než konstatovat, že materiální funkce doručování byla splněna. Dle výpisu Ministerstva vnitra se do datové schránky přihlásil v inkriminovaný okamžik stěžovatel, který je zároveň osobou oprávněnou. Jeho přihlášením došlo k doručení předmětného rozhodnutí a vzhledem k tomu, že se tak stalo v mezidobí od účinnosti zpětného znepřístupnění do faktického znepřístupnění, pohlíží se na tuto datovou zprávu jako na doručenou. Neobstojí tvrzení, že se stěžovatel s písemností neseznámil, neboť skrze jeho přístupové údaje obsluhovala datovou schránku jiná osoba. Je na stěžovateli, jak bude zacházet se svými přístupovými údaji, a zda bude dodržovat povinnosti plynoucí ze zákona o elektronických úkonech. Rozhodl-li se stěžovatel, že své přístupové údaje poskytne jinému, jde toto jednání zcela k jeho tíži a pro orgány veřejné moci nemůže mít větší relevanci. V takových případech je pouze na stěžovateli, aby si zajistil, že bude s datovými zprávami včas seznámen. Jinými slovy, ve vztahu k datovým schránkám je nezbytné pokládat materiální funkci doručování za splněnou, jsou-li splněny podmínky doručení plynoucí ze zákona o elektronických úkonech a k doručení došlo přihlášením příslušné osoby (v daném případě osoby oprávněné). Tyto podmínky byly v řešené věci nepochybně splněny. Nic na tom nemění ani následné chování stěžovatele. Nejvyšší správní soud nezpochybňuje, že chování adresáta může být pro posouzení materiální funkce doručování podstatné, ale jedná se jen o indicii, která by musela být podepřena dalšími skutečnostmi. V posuzovaném případě je ovšem stěžejní, že se do datové schránky oprávněná osoba přihlásila, k doručení písemnosti došlo a seznámení s ní se automaticky presumuje. Platí závěr vyslovený již v předcházejícím rozsudku, že není podstatné, „zda se žalobce po přihlášení do datové schránky s obsahem písemnosti seznámil. Pokud by tak neučinil, jednalo by se o situaci analogickou s neotevřením klasické poštovní obálky platně doručené do vlastních rukou.“ I přesto, že Nejvyšší správní soud ne zcela souhlasil se způsobem, jak byly nové důkazy hodnoceny a jak krajský soud problematiku doručování do datových schránek uchopil, nemělo to vliv na výsledné posouzení stěžejní otázky, zda podkladové rozhodnutí nabylo právní moci či nikoliv. Nejvyšší správní soud shodně jako krajský soud konstatoval, že podkladové rozhodnutí právní moci nabylo a mohla na jeho základě být vydána rozhodnutí o vrácení podpory v nezaměstnanosti a při rekvalifikaci. Co se však týče tvrzené nepřezkoumatelnosti rozsudku ze dne 4. 12. 2014 v otázce, zda prvoinstanční správní orgán nerozhodoval nad rámec předmětu řízení, který si sám specifikoval v oznámení podle § 46 odst. 1 správního řádu, Nejvyšší správní soud zjistil, že k této problematice rozsudek žádnou argumentaci neobsahoval. Krajský soud se pouze soustředil na problematiku doručování do datové schránky a zcela pominul další žalobní námitky. Nejvyšší správní soud tak uzavřel, že krajský soud, byť s jistou nepřesností, učinil správný závěr ve vztahu k naplnění materiální funkce doručování předmětného rozhodnutí a správně tak vyřešil otázku nabytí právní moci tohoto rozhodnutí. Ostatní žalobní námitky však pominul, proto v dalším řízení je povinen se s těmito vypořádat a v otázce doručování předmětného rozhodnutí vycházet ze z názorů vyslovených Nejvyšším správním soudem. V. Nové řízení před krajským soudem Dne 4. 3. 2016 zaslal žalobce soudu návrh na doplnění dokazování, v němž požaduje, doplnit dokazování o ty skutečnosti, kdy byl fakticky ustanoven insolvenčním správcem v jednotlivých insolvenčních řízeních. Žalobce uvádí, že vykonával funkci insolvenčního správce ve třech insolvenčních řízeních vedených u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. KSBR 44 INS 406/2009 (nejdříve ustanoven do funkce dne 5. 3. 2009), KSBR 31 INS 4354/2009 a KSBR 29INS 2961/2009. Samotné vedení v seznamu insolvenčních správců nebránilo žalobci být veden v seznamu uchazečů o zaměstnání). Krajský soud v Brně ve věci nařídil jednání na den 21. 9. 2016 v 9:00 hod. Žalobce uvedl, že na svých žalobních námitkách nadále trvá a zdůraznil, že i když byl od března roku 2009 do ledna 2010 veden v seznamu insolvenčních správců, tuto funkci ale fakticky nevykonával, mezi čímž spatřuje zásadní rozdíl. Zástupkyně žalované zdůraznila, v současné době nelze přezkoumávat, zda vrácení podpory v nezaměstnanosti a vrácení podpory při rekvalifikaci bylo oprávněné či nikoliv, protože podkladové rozhodnutí, kterým je rozhodnutí o vyřazení žalobce jako uchazeče o zaměstnání, je rozhodnutím pravomocným. V oznámení o zahájení řízení o vrácení podpor bylo uvedeno, co žalovaný po žalobci žádá, čímž bylo vrácení předmětných podpor z důvodu zavinění žalobce, neboť správnímu orgánu neoznámil, že vykonává funkci insolvenčního správce. K tomu dále žalobce tvrdí, že správní orgány po něm požadují vrácení přeplatku od roku 2008 do roku 2009, tedy i za období, kdy ještě nebyl ustanoven insolvenčním správcem. Zástupkyně žalované toto však popírá, neboť z rozhodnutí o odvolání vyplývá, že žalobci vzniklo právo vykonávat činnost insolvenčního správce od 10. 7. 2000 a že žalobce vystupoval od roku 2001 jako insolvenční správce v několika společnostech. Žalobce však konstatoval, že zákon o insolvenčních správcích začal platit od 1. 1. 2008, tudíž není možné, aby tuto činnost vykonával již v roce 2001. VI. Posouzení věci krajským soudem Žaloba není důvodná. Krajský soud v Brně při posuzování této věci vycházel z rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 3 Ads 21/2015 - 44 a byl tedy v této věci vázán právním názorem tohoto soudu. Soud vzal za nesporné, že rozhodnutím Ministerstva práce a sociálních věcí vydaného dne 3. 2. 2010, č. j. 209/90802-424, žalovaný zamítl odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí Úřadu práce ve Žďáře nad Sázavou, ze dne 9. 10. 2009, č. j. ZRA-2412/2009-ZRMO1, kterým byl žalobce dle ust. § 30 odst. 1 písm. b) a odst. 3 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů, vyřazen z evidence uchazečů o zaměstnání ode dne 2. 4.2008 z důvodu, že neoznámil úřadu práce skutečnosti, které mají vliv na zařazení a vedení v evidenci uchazečů o zaměstnání, a to ve lhůtě stanovené v ust. § 27 odst. 2 zákona. Bylo také bezpečně prokázáno, že toto rozhodnutí bylo doručeno do datové schránky žalobce – insolvenčního správce Z. M.. Soud na základě výše uvedeného konstatuje, že z předchozího řízení, v němž bylo provedeno dokazování a dle závazného právního názoru Nejvyššího správního soudu, bylo prokázáno splněné materiální funkce doručování ve věci doručování rozhodnutí o odvolání proti podkladovému rozhodnutí. Dle výpisu Ministerstva vnitra se dne 5. 2. 2010 do datové schránky žalobce přihlásil. Jeho přihlášením došlo k doručení předmětného rozhodnutí a vzhledem k tomu, že se tak stalo v mezidobí od účinnosti zpětného znepřístupnění do faktického znepřístupnění, pohlíží se na tuto datovou zprávu jako na doručenou. Pokud jde o skutečnost, že žalobce tvrdil, že on sám se s písemností neseznámil, neboť skrze jeho přístupové údaje obsluhovala datovou schránku jiná osoba, soud je toho názoru, že je na žalobci, jak bude zacházet se svými přístupovými údaji. I přesto, že by žalobce své přístupové údaje poskytl Mgr. M. na základě ústní dohody a on mu poté písemnost z datové schránky nepředal, jde toto jednání zcela k tíži žalobce a pro orgány veřejné moci je tato skutečnost irelevantní. Je nepochybné, že oznámení o znepřístupnění datové schránky žalobce – insolvenčního správce k 1. 1. 2010 bylo žalobci oznámeno až dne 23. 4. 2010, rozhodnutí, které bylo vyzvednuto – doručeno do datové schránky dne 5. 2. 2010 v 18.51.56 hod bylo tedy doručeno. Soud tak uzavírá, námitka žalobce ohledně nesplnění materiální funkce doručení rozhodnutí o odvolání proti podkladovému rozhodnutí je nedůvodná. Dále žalobce namítal, že prvoinstanční správní orgán rozhodoval nad rámec předmětu řízení, který si sám specifikoval v oznámení podle § 46 odst. 1 správního řádu. V oznámení o zahájení správního řízení z moci úřední ve věci vrácení podpory v nezaměstnanosti je stanoveno: Z důvodu, že jste po dobu vedení v evidenci uchazečů o zaměstnání vykonával činnost insolvenčního správce a vzhledem k tomu, že jste tuto skutečnost správnímu orgánu neoznámil, zavinil jste, že vám byla podpora v nezaměstnanosti poskytována neprávem. V oznámení o zahájení správního řízení z moci úřední ve věci vrácení podpory při rekvalifikaci je stanoveno: Z důvodu, že jste po dobu vedení v evidenci uchazečů o zaměstnání vykonával činnost insolvenčního správce a vzhledem k tomu, že jste tuto skutečnost správnímu orgánu neoznámil, zavinil jste, že vám byla podpora v nezaměstnanosti poskytována neprávem. Rozhodnutím správním orgánem prvního stupně byla dne 2. 5. 2008 žalobci přiznána podpora v nezaměstnanosti ode dne 2. 4. 2008 po podpůrčí dobu 6 měsíců. Dle rozhodnutí ze dne 18. 12. 2008 tento správní orgán přiznal žalobci podporu při rekvalifikaci ode dne 9. 12. 2008 po dobu rekvalifikace, a dále dle rozhodnutí ze dne 1. 4. 2009 ode dne 3. 3. 2009 po dobu rekvalifikace. Rozhodnutím správního orgánu prvního stupně ze dne 15. 10. 2009 byl žalobce z evidence uchazečů o zaměstnání vyřazen, a to ode dne 2. 4. 2008, neboť na základě provedené kontroly bylo zjištěno, že žalobci ode dne 10. 7. 2000 vzniklo právo vykonávat činnost insolvenčního správce (dle výpisu seznamu insolvenčních správců). Dle § 25 odst. 1 písm. o) zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o zaměstnanosti), není výkon činnosti insolvenčního správce slučitelný se zařazením do evidence uchazečů o zaměstnání. Podle ust. § 25 odst. 1 písm. o) zákona o zaměstnanosti uchazečem o zaměstnání může být, pokud tento zákon dále nestanoví jinak, pouze fyzická osoba, která má na území České republiky bydliště a která není nuceným správcem nebo správcem podle zvláštního právního předpisu28), prokuristou nebo likvidátorem podle zvláštního právního předpisu, a to v době, kdy tuto činnost vykonává. Zákon v tom případě sám uvádí jednotlivé případy, kdy se může jednat o správce podle zvláštního zákona, například zákon č. 21/1992 Sb., o bankách, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 248/1992 Sb., o investičních společnostech a investičních fondech, ve znění pozdějších předpisů. Podle ust. § 2 odst. 1 zákona č. 312/2006 Sb., o insolvenčních správcích, ve znění pozdějších zákonů (dále jen zákon o insolvenčních správcích), insolvenčním správce je fyzická osoba, která je oprávněna vykonávat činnost insolvenčního správce. Jak tedy vyplývá z výše uvedeného, správcem dle § 25 odst. 1 písm. o) zákona o zaměstnanosti je i insolvenční správce, jímž je ta fyzická osoba, jen je dle zákona o insolvenčních správcích oprávněna tuto činnost vykonávat. V oznámení o zahájení řízení z moci úřední ve věcech vrácení podpory v nezaměstnanosti a při rekvalifikaci si správní orgán prvního stupně specifikoval předmět řízení ve stejném rozsahu, jak byl specifikován v podkladovém rozhodnutí. Žalobce byl z evidence uchazečů o zaměstnání vyřazen, neboť správní orgány zjistily, že v době poskytování podpor vykonával činnost insolvenčního správce. Na základě podkladového rozhodnutí, kterým byl žalobce z evidence vyřazen ode dne 2. 4. 2008, tedy ode dne, od kterého mu byla vyplácena podpora v nezaměstnanosti, nezbylo správnímu orgánu prvního stupně, než zahájit řízení o vrácení předmětných podpor, neboť ty dle podkladového rozhodnutí byly žalobci vypláceny bez právního titulu. Soud na tomto místě však není oprávněn přezkoumávat podkladové rozhodnutí, neboť na základě zásady presumpce správnosti správních rozhodnutí je nutná veškerá správní rozhodnutí považovat za správná a vycházet z nich. Žalobou byla napadená pouze rozhodnutí žalovaného ze dne 11. 1. 2011, popř. rozhodnutí správního orgánu prvního stupně ze dne 15. 9. 2010. Pokud měl žalobce za to, že rozhodnutí ve věci vyřazení žalobce z evidence uchazeče o zaměstnání, tj. podkladové rozhodnutí a rozhodnutí o odvolání proti podkladovému rozhodnutí, nebyla vydána v souladu se zákonem, měl v zákonné lhůtě (2 měsíce od doručení rozhodnutí o odvolání proti podkladovému rozhodnutí) podat žalobu na zrušení těchto rozhodnutí. Soud tedy uzavírá, že předmětem jeho přezkumu jsou výlučně žalobou napadená rozhodnutí a jim předcházející řízení, a proto se nemůže vyjádřit k výsledkům jiných správních řízení (srov. přiměřeně rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 11. 2007, č. j. 8 Afs 114/2006 – 55, a ze dne 3. 9. 2015, č. j. 3 Afs 114/2006 – 58). Ze všech uvedených důvodů je i druhá námitka žalobce nedůvodná. Pouze na okraj k námitce žalobce, že nemohl přede dnem 1. 1. 2008 vykonávat činnost insolvenčního správce z důvodu neexistence zákona o insolvenčních správcích, odkazuje soud na přechodné ustanovení § 40 odst. 1 zákona č. 312/2006 Sb., o insolvenčních správcích, dle něhož fyzická osoba nebo veřejná obchodní společnost, která je ke dni nabytí účinnosti tohoto zákona podle dosavadních právních předpisů zapsána v seznamu správců podle § 1 vyhlášky č. 476/1991 Sb., se ke dni nabytí účinnosti tohoto zákona pokládá za osobu oprávněnou vykonávat činnost insolvenčního správce podle § 3 odst. 1 písm. a) a podle § 3 odst.

2. Dle § 1 cit. vyhl. soudy příslušné k řízení o konkursu a vyrovnání vedou seznam správců, do něhož se zapisují osoby, které splňují podmínky stanovené zákonem pro ustavení správcem konkursní podstaty, vyrovnacím správcem, zvláštním správcem nebo zástupcem správce. I když tedy byl žalobce veden jako správce v řízeních o konkursu (vyplývá ze správního spisu), není to pro věc rozhodné, neboť od 1. 1. 2008 se automaticky stal správcem insolvenčním. VII. Závěr a náklady řízení Krajský soud na základě shora provedeného posouzení žalobních námitek dospěl k závěru, že tyto nejsou důvodné, a proto žalobu podle ust. § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl. O nákladech řízení bylo rozhodnuto ve smyslu ust. § 60 s. ř. s., podle kterého nestanoví- li tento zákon jinak, má účastník, který měl na věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. V dané věci neúspěšný žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení a žalovanému v souvislosti s tímto řízením žádné náklady řízení nad rámec jeho běžné administrativní činnosti nevznikly.

Poučení