41 A 5/2019 - 33

Rubrum

Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudcem Ing. Mgr. Martinem Jakubem Brusem ve věci žalobce: V. T. N., narozen „X“, státní příslušnost Vietnamská socialistická republika, t. č. pobytem v Zařízení pro zajištění cizinců, sídlem Balková 1, 331 65 Tis u Blatna, zastoupen JUDr. Ing. Jakubem Backou, advokátem, sídlem Šlejnická 1547/13, 160 00 Praha 6, proti žalované: Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Ústeckého kraje, sídlem Masarykova 930/27, 400 01 Ústí nad Labem, o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 17. 2. 2019, č. j. KRPU-33398-21/ČJ-2019- 040022-SV-ZZ, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Ustanovenému zástupci žalobce JUDr. Ing. Jakubu Backovi, advokátovi, se přiznává odměna za zastupování žalobce a náhrada hotových výdajů ve výši 8 228 Kč, jež mu bude vyplacena z účtu Krajského soudu v Ústí nad Labem do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobce se žalobou podanou v zákonem stanovené lhůtě domáhal zrušení rozhodnutí žalované Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Ústeckého kraje, ze dne 17. 2. 2019, č. j. KRPU-33398-21/ČJ-2019-040022-SV-ZZ, kterým byl žalobce podle § 124 odst. 1 písm. b) ve spojení s § 124 odst. 2 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“) zajištěn za účelem správního vyhoštění a podle § 124 odst. 3 téhož zákona byla doba trvání zajištění stanovena na devadesát dnů od okamžiku omezení osobní svobody na území České republiky, který nastal dne 15. 2. 2019 v 16:30 hodin. Žaloba 2. V žalobě doplněné prostřednictvím ustanoveného právního zástupce žalobce namítal, že žalovaná nesprávně posoudila využitelnost zvláštních opatření podle § 123b a § 123c zákona o pobytu cizinců. Žalobce obsáhle citoval příslušnou část odůvodnění napadeného rozhodnutí a konstatoval, že posouzení nemožnosti uložení zvláštních opatření je zjevně nesprávné a zavádějící. Dodal, že žalovaná tato opatření vyloučila především pro nedůvěru k žalobci. Zdůraznil, že žalovaná dostatečně nezhodnotila skutečnost, že se nedopustil jiného protiprávního jednání než nelegálního pobytu na území České republiky v řádu hodin a nikdy v minulosti se neprotivil jakémukoli rozhodnutí správního orgánu. Žalobce připomněl, že smyslem zavedení institutu zvláštních opatření byla nutnost implementace čl. 15 návratové směrnice, k níž byly členské státy povinny přistoupit nejpozději do 24. 12. 2010. Po tomto datu musí být vnitrostátní předpisy vykládány v souladu se smyslem, cíli a požadavky návratové směrnice, na což upozornil Nejvyšší správní soud v rozsudcích sp. zn. 1 As 132/2011 a 3 As 30/2011.

3. Podle žalobce žalovaná při hodnocení úmyslu žalobce vycestovat do Německa zcela nedostatečně zhodnotila to, že žalobce po svém zajištění spolupracoval, nevyjádřil úmysl nespolupracovat s českými orgány a nijak nerozporoval své porušení pravidel pobytu v schengenském prostoru, jakož i možnost se vrátit do Vietnamu. Žalobce podotkl, že jeho nelegální jednání nedosahuje tak zásadní intenzity i s ohledem na skutečnost, že na území Rumunska přicestoval zcela legálně a jeho protiprávní jednání následovalo až poté, kdy se zřejmě pro nevyhovující pracovní podmínky rozhodl přesunout z Rumunska do Německa. Skutečnost, že žalobce přicestoval do České republiky a několik hodin se tu nelegálně zdržoval, podle žalobce sama o sobě nemůže být důvodem pro aplikaci institutu zasahujícího do základního práva žalobce na osobní svobodu natolik, jako je tomu v případě zajištění podle § 124 odst. 1 zákona o pobytu cizinců. Žalobce namítal, že žalovaná nedostála své povinnosti přihlédnout k míře závažnosti protiprávního jednání, kterého se žalobce dopustil. S odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 5 Azs 294/2016 žalobce konstatoval, že prostý nelegální pobyt není natolik závažnou okolností, aby nebylo možné využít zvláštní opatření podle § 123b a § 123c zákona o pobytu cizinců. Žalovaná podle žalobce nezohlednila, že až zahájením řízení o správním vyhoštění byl žalobce poprvé informován o své právně zcela neudržitelné situaci a nemožnosti jakékoli dlouhodobé pobytové perspektivy v celém schengenském prostoru, čímž se mu dostalo nezanedbatelného varování, jež jej s největší pravděpodobností odradí od dalšího porušování právního režimu schengenského prostoru, a to již z toho důvodu, že by to pro něj mohlo mít trestněprávní následky a nadobro mu znemožnit budoucí snahy o legální (pravděpodobně pracovní) pobyt v Německu.

4. Žalobce zdůraznil, že v jeho případě nelze ani paušálně odmítnout uložení zvláštních opatření pro jejich eventuální nerealizovatelnost. Ačkoli žalobce nedisponuje prostředky pro složení finanční záruky ve výši několika set tisíc korun českých, je dospělou osobou, která byla schopna si zajistit legální cestu do Evropské unie, a proto podle něj nelze očekávat, že by si nedokázal např. prostřednictvím organizace IOM či jiných charitativních institucí opatřit prostředky i na dočasný pobyt na území České republiky až do doby svého vycestování do Vietnamu. Uzavřel, že minimálně zvláštní opatření podle § 123b odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců v žádném případě není vyloučeno ani z hlediska praktické realizovatelnosti. Vyjádření žalované k žalobě 5. Žalovaná k výzvě soudu předložila správní spis a písemné vyjádření k žalobě, v němž navrhla její zamítnutí pro nedůvodnost. K věci uvedla, že nepřistoupila k uložení zvláštních opatření zejména na základě § 123b odst. 4 zákona o pobytu cizinců, jelikož žalobce měl v úmyslu neoprávněně vstoupit do Německa a také to učinil. Doplnila, že možnost uložení zvláštních opatření byla vyloučena, neboť žalobce na území České republiky nikoho nezná, nemá zde žádné rodinné příslušníky, Českou republikou pouze tranzitoval a neměl dostatek finančních prostředků, ani si je nemohl nijak obstarat. Ochota a schopnost žalobce respektovat případně uložené zvláštní opatření za účelem vycestování byla podle žalované podstatně snížena jeho dosavadním chováním, kdy vycestoval z Rumunska bez cestovního dokladu a víza, nepodrobil se kontrole na vnější schengenské hranici, a to pouze z ekonomického důvodu – za lepší prací než ve Vietnamu. V neprospěch žalobce svědčila i jeho ochota být v Německu zaměstnán bez cestovního dokladu a povolení k pobytu, a tím i bez pracovního povolení. Svým jednáním dal žalobce jasně najevo, že nehodlá respektovat právní předpisy upravující pobyt občanů třetích zemí na území Evropské unie, natožpak respektovat povinnosti uložené zvláštním opatřením. Tento závěr je podle žalované podpořen vynaloženým úsilím a nemalou finanční hotovostí, a proto je dán zřejmý předpoklad dokončit nelegální cestu za lepší prací, nikoli vycestovat do Vietnamu. Žalovaná shrnula, že uložení zvláštních opatření za účelem vycestování nebylo namístě, neboť jejich uložením by byl ohrožen výkon správního vyhoštění, byla by neúčelná a měla by negativní dopad na soukromý život žalobce, který by byl ponechán v České republice zcela bez prostředků (ubytování, strava, finance), což je nepřípustné. Bylo pravděpodobné, že v případě jejich uložení by došlo k opětovnému pokusu žalobce vstoupit nelegálně do Německa, kde by se skrýval.

6. Tvrzení žalobce, že nelze očekávat, že by si nedokázal obstarat prostředky na dočasný pobyt na území České republiky, označila žalovaná za účelové. Další tvrzení žalobce, že se nedopustil žádného jiného protiprávního jednání než nelegálního pobytu na území České republiky v řádu několika hodin a nikdy v minulosti se neprotivil rozhodnutí správního orgánu, je podle žalované přinejmenším nepřesné a má za cíl zlehčit jeho protiprávní jednání. Podotkla, že žalobce sice legálně přicestoval z Vietnamu do Rumunska, ale jeho další cesta z Rumunska již byla nelegální za pomoci převaděče. Žalobce podle ní vědomě a zcela účelově zvolil nelegální cestu do Evropské unie s jasným cílem najít práci lépe placenou než ve Vietnamu. Žalovaná zdůraznila, že žalobci není vytýkán pouze neoprávněný pobyt na území České republiky, nýbrž i vstup na území několika států Evropské unie (přinejmenším ještě Maďarsko a Německo) a pobyt v nich; taktéž vstup do schengenského prostoru byl zcela nelegální, neboť se žalobce vyhnul hraniční kontrole na vnější schengenské hranici, kterou zcela vědomě překročil v úkrytu nákladového prostoru dodávky mezi zbožím. Žalobcem zmíněný rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 5 Azs 294/2016 označila žalovaná za neaplikovatelný a uzavřela, že napadené rozhodnutí obsahuje dostatečné odůvodnění nevyužitelnosti zvláštních opatření za účelem vycestování. Správní spis 7. Z obsahu správního spisu soud zjistil následující skutečnosti podstatné pro rozhodnutí o žalobě. Žalobce byl dne 15. 2. 2019 kolem 7:15 hodin spolu s dalšími cizinci kontrolován německou policií v osobním vozidle Škoda Octavia s rumunskou registrační značkou na 44. kilometru dálnice D8/A17 ve směru z České republiky na Drážďany a byl zadržen, neboť při kontrole bylo zjištěno, že nemá platný cestovní doklad ani vízum. Dne 15. 2. 2019 v 16:30 hodin byl žalobce na bývalém hraničním přechodu Petrovice – Bahratal převzat Policií České republiky podle readmisní dohody mezi vládou České republiky a Spolkové republiky Německo a přitom byl zajištěn podle § 27 odst. 1 písm. d) zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů.

8. Dne 16. 2. 2019 bylo žalobci oznámeno zahájení správního řízení ve věci správního vyhoštění podle § 118 a § 119 zákona o pobytu cizinců, konkrétně podle § 119 odst. 1 písm. c) bod 1, 2 téhož zákona.

9. Tentýž den byl s žalobcem sepsán protokol o výslechu, při němž žalobce uvedl, že z Vietnamu odcestoval letecky do Rumunska za prací (chtěl vydělat peníze), měl cestovní doklad a rumunské vízum. Práci a všechny doklady k pobytu mu zařídila zprostředkovatelská firma Viet-thang. Pracoval tam od prosince 2018 do 13. 2. 2019 jako zedník na stavbě. Podle žalobce byla práce náročná a málo zaplacená, proto se s kamarádem V. Q. N. rozhodli, že pojedou pracovat do Německa, kde je práce lépe placená. Cestovní doklad žalobci v Rumunsku sebrali převaděči. Z Rumunska vycestovali večer 13. 2. 2019 v nákladovém prostoru dodávky společně se zbožím, o cestě žalobce nic nevěděl, vše zařizoval jeho kamarád. V Maďarsku na ně na parkovišti čekalo vozidlo, ve kterém byli následně zadrženi v Německu. Za cestu z Vietnamu do Rumunska zaplatil žalobce 4 000 USD a z Rumunska do Německa 5 000 Eur; cestu financovala žalobcova matka. Cílem žalobcovy cesty bylo Německo, kde chtěl pracovat jako pomocník v restauraci. Přes Českou republiku pouze tranzitoval. Žalobce si byl vědom toho, že na území schengenského prostoru cestoval načerno. Konstatoval, že nemá v České republice žádné rodinné, ekonomické, společenské ani kulturní vazby, má pouze kamaráda v Německu. Případné vyhoštění z území České republiky a států Evropské unie nebude mít podle žalobce žádný dopad do jeho soukromého a rodinného života. Žalobce podotkl, že mu není znám žádný důvod, který by mu bránil v návratu do Vietnamu, cítí se být Vietnamcem, je to jeho vlast, má tam rodinu. V České republice podle žalobce není nikdo, kdo by za něj složil finanční záruku nebo se o něj postará do doby jeho předání do Vietnamu, dodal, že ani nemá žádné prostředky. Uvedl, že o azyl žádat nechce, chce se vrátit do Vietnamu.

10. Žalovaná si opatřila závazné stanovisko Ministerstva vnitra ze dne 17. 2. 2019 k možnosti vycestování žalobce a zprávu o bezpečnostní a politické situaci ve Vietnamu ze dne 24. 8. 2018. Následně žalovaná vydala žalobou napadené rozhodnutí o zajištění žalobce, které nabylo právní moci dne 19. 1. 2019. Posouzení věci soudem 11. O žalobě soud v souladu s § 172 odst. 5 věta druhá zákona o pobytu cizinců rozhodl bez jednání, neboť žádný z účastníků řízení nenavrhl nařízení jednání a ani soud nepovažoval nařízení jednání za nezbytné.

12. Napadené rozhodnutí žalované soud přezkoumal v řízení podle části třetí hlavy druhé prvního dílu zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), který vychází z dispoziční zásady vyjádřené v § 71 odst. 1 písm. c), písm. d), odst. 2 větě druhé a třetí a v § 75 odst. 2 větě první s. ř. s. Z této zásady vyplývá, že soud přezkoumává zákonnost rozhodnutí správního orgánu pouze v rozsahu, který žalobce uplatnil v žalobě nebo během třicetidenní lhůty po oznámení napadeného rozhodnutí ve smyslu § 172 odst. 1 věty první zákona o pobytu cizinců. Povinností žalobce je proto tvrdit, že rozhodnutí správního orgánu nebo jeho část odporuje konkrétnímu zákonnému ustanovení, a toto tvrzení zdůvodnit. Nad rámec žalobních bodů musí soud přihlédnout toliko k vadám napadeného rozhodnutí, k nimž je nutno přihlížet bez návrhu nebo které vyvolávají nicotnost napadeného rozhodnutí podle § 76 odst. 2 s. ř. s. Takové nedostatky však v projednávané věci nebyly zjištěny.

13. Na tomto místě soud předesílá, že po přezkoumání skutkového a právního stavu a po prostudování obsahu předloženého správního spisu dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.

14. Soud považuje za nezbytné nejprve zdůraznit, že žalobce ze zákonem vymezených podmínek pro zajištění cizince zpochybňoval výhradně posouzení toho, zda postačuje uložení některého ze zvláštních opatření za účelem vycestování, upravených v § 123b a § 123c zákona o pobytu cizinců. Splnění ostatních podmínek zajištění žalobce nerozporoval, proto se jimi soud nezabýval, když meze soudního přezkumu ve správním soudnictví jsou vždy dány tím, jaké žalobní body žalobce uplatní.

15. Podle § 123b odst. 1 zákona o pobytu cizinců platí, že „[z]vláštním opatřením za účelem vycestování cizince z území (dále jen „zvláštní opatření za účelem vycestování“) je a) povinnost cizince oznámit policii adresu místa pobytu, zdržovat se tam, každou jeho změnu oznámit následující pracovní den policii a ve stanovené době se na adrese místa pobytu zdržovat za účelem provedení pobytové kontroly, b) složení peněžních prostředků ve volně směnitelné měně ve výši předpokládaných nákladů spojených se správním vyhoštěním (dále jen „finanční záruka“) cizincem, kterému je zvláštní opatření za účelem vycestování uloženo; peněžní prostředky za cizince může složit státní občan České republiky nebo cizinec s povoleným dlouhodobým anebo trvalým pobytem na území (dále jen „složitel“), nebo c) povinnost cizince osobně se hlásit policii v době policií stanovené.

16. Žalobce by si především měl uvědomit, že v jeho případě byly naplněny podmínky § 123b odst. 4 zákona o pobytu cizinců, podle kterého „[p]olicie zvláštní opatření za účelem vycestování neuloží, jde-li o nezletilého cizince bez doprovodu nebo o cizince, u nějž je zjevné, že má v úmyslu neoprávněně vstoupit na území jiného smluvního státu.“ Z obsahu spisu je zjevné, že žalobce byl zadržen německou policií bezprostředně poté, kdy opustil Českou republiku a vstoupil na území Německa. Soud proto považuje za pravděpodobné, že by žalobce v případě, pokud by nedošlo k jeho zajištění, neodcestoval do Vietnamu a zopakoval svůj pokus o vstup na území Německa, neboť jeho vycestování z Vietnamu bylo vedeno snahou najít si práci nejprve v Rumunsku a následně lépe placenou a méně náročnou práci v Německu, přičemž jeho cesta již jednou do Německa směřovala. Podle názoru soudu tak byly naplněny podmínky § 123b odst. 4 zákona o pobytu cizinců, které uložení zvláštního opatření za účelem vycestování vylučují. Žalovaná ovšem toto ustanovení neaplikovala a zabývala se jednotlivými variantami zvláštních opatření, přičemž všechny s ohledem na konkrétní situaci žalobce vyloučila.

17. Soud dále připomíná, že nelze opomíjet účel zajištění, kterým je zabezpečení řádného průběhu řízení o správním vyhoštění včetně jeho následné realizace. Pokud k dosažení uvedeného účelu nepostačuje uložení zvláštního opatření a jsou-li splněny i další podmínky § 124 odst. 1 zákona o pobytu cizinců, je policie oprávněna cizince zajistit.

18. K námitce žalobce, že žalovaná dostatečně nezhodnotila skutečnost, že se nedopustil jiného protiprávního jednání než nelegálního pobytu na území České republiky v řádu hodin a nikdy v minulosti se neprotivil jakémukoli rozhodnutí správního orgánu, soud konstatuje, že žalovaná v napadeném rozhodnutí zcela jednoznačně a srozumitelně popsala i další důvody, které uložení zvláštního opatření brání. Upozornila na to, že žalobce se nejen nacházel na území České republiky bez cestovního dokladu a víza, ale také neoprávněně úmyslně za pomoci převaděčů bez platného cestovního dokladu a víza tranzitoval přes státy Evropské unie z Rumunska až do Německa, kde byl zadržen, aniž znal identitu řidiče, nebo alespoň věděl, přes jaké státy cestoval. Žalobce cestoval skrytě v nákladovém prostoru dodávky. Žalovaná poukázala také na žalobcem deklarovaný cíl najít si lépe placenou práci v Německu. Rovněž podotkla, že žalobce na území České republiky nemá žádné bydliště, nikoho zde nezná a nemá dostatek finančních prostředků. Z uvedeného je podle názoru soudu naprosto zjevné, že žalovaná brala v potaz všechny rozhodné skutečnosti a nevycházela toliko z nelegálního pobytu žalobce na území České republiky.

19. Soud zdůrazňuje, že úmyslem žalobce zjevně nebylo setrvat na území České republiky, natožpak se vrátit zpět do Vietnamu, neboť jednoznačně a opakovaně deklaroval záměr pracovat v Německu (vydělat tam peníze). Za situace, kdy žalobce vědomě vstoupil do schengenského prostoru úmyslně skrytý v dodávce, aby se vyhnul hraniční kontrole, a bez platného cestovního dokladu a víza, přičemž se tu takto nelegálně chtěl zdržovat delší dobu (chtěl pracovat v Německu), tedy jeho zjevným úmyslem bylo čistě z ekonomických důvodů nepozorovaně proklouznout do Evropy, vnímá soud žalobce jako osobu, u níž rozhodně nelze spoléhat na to, že dodrží podmínky zvláštních opatření za účelem vycestování. Tato nedůvěra je naprosto logickým důsledkem dosavadního jednání žalobce.

20. Podle názoru soudu existuje významné riziko, že by žalobce v případě uložení zvláštních opatření podle § 123b odst. 1 písm. a) nebo c) zákona o pobytu cizinců neplnil své povinnosti z těchto ustanovení vyplývající, a namísto toho by realizoval svůj záměr pracovat v Německu, a tím se vyhnul se návratu do Vietnamu. Je proto pravděpodobné, že by se žalobce skrýval a usiloval o to, aby nebylo možné řádně dokončit řízení o správním vyhoštění a toto vyhoštění realizovat. Za daných podmínek není podle názoru soudu možné přistoupit k uložení zvláštních opatření podle § 123b odst. 1 písm. a) nebo c) zákona o pobytu cizinců, když navíc žalobce ani nemá žádné vazby k České republice, a proto není zřejmé, jak by povinnosti vyplývající z těchto ustanovení plnil.

21. S ohledem na tyto okolnosti považuje soud za irelevantní, že se žalobce patrně nedopustil jiného protiprávního jednání než nelegálního pobytu na území České republiky v řádu hodin a zřejmě se nikdy v minulosti neprotivil jakémukoli rozhodnutí správního orgánu. Tyto skutečnosti nemohou nic změnit na tom, že žalobce vědomě nelegálně (bez cestovního dokladu a víza) vstoupil do schengenského prostoru a vyhnul se hraniční kontrole, což společně s jeho jednoznačně deklarovanou vůlí pracovat v Německu (minimálně zpočátku nelegálně) a při neexistenci jakýchkoli vazeb k České republice zakládajících možnost pobývat na určitém konkrétním místě a hlásit se policii vyvolává oprávněné pochybnosti o účinnosti zvláštních opatření podle § 123b odst. 1 zákona o pobytu cizinců. Jejich uložení proto podle soudu v daném případě rozhodně nepostačuje. Soud tudíž dospěl k závěru, že námitka žalobce, že posouzení nemožnosti uložení zvláštních opatření je zjevně nesprávné a zavádějící, je naprosto nedůvodná.

22. Na výše uvedených závěrech nemůže nic změnit ani to, že žalobce na území Rumunska přicestoval zcela legálně a jeho protiprávní jednání následovalo až poté, kdy se zřejmě pro nevyhovující pracovní podmínky rozhodl přesunout z Rumunska do Německa. Tímto neprokázaným tvrzením se žalobce toliko snažil zlehčit své následné protiprávní jednání, kdy za pomoci převaděčů (kteří mu odebrali jeho cestovní doklad) bez platného cestovního dokladu tranzitoval několik států Evropské unie s cílem pracovat v Německu, a to vše vědomě nelegálně a zčásti úmyslně v úkrytu v nákladovém prostoru dodávky společně se zbožím. Bez vlivu na správnost závěrů žalované zůstává i žalobcův argument, že žalovaná nezohlednila, že až zahájením řízení o správním vyhoštění byl žalobce poprvé informován o své právně zcela neudržitelné situaci a nemožnosti jakékoli dlouhodobé pobytové perspektivy v celém schengenském prostoru, čímž se mu dostalo nezanedbatelného varování, jež jej s největší pravděpodobností odradí od dalšího porušování právního režimu schengenského prostoru, a to již z toho důvodu, že by to pro něj mohlo mít trestněprávní následky a nadobro mu znemožnit budoucí snahy o legální (pracovní) pobyt v Německu. Soud je přesvědčen o tom, že výše popsané a žalovanou hodnocené důvody jsou zcela dostačující pro zajištění žalobce, přičemž namítaný efekt oznámení o zahájení řízení o správním vyhoštění nelze podle názoru soudu přeceňovat, když sám žalobce i po tomto oznámení kladl důraz na svůj cíl vydělat peníze, což bylo také důvodem, proč opustil Vietnam.

23. Žalobci lze přisvědčit v jeho úvahách týkajících se implementace čl. 15 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/115/ES ze dne 16. prosince 2008, o společných normách a postupech v členských státech při navracení neoprávněně pobývajících státních příslušníků třetích zemí a rovněž v jeho odkazech na relevantní judikaturu Nejvyššího správního soudu, nicméně skutkové okolnosti žalobcova případu absolutně vylučují možnost uložení zvláštních opatření za účelem vycestování a při splnění podmínek § 124 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců lze zajištění žalobce žalobou napadeným rozhodnutím považovat za zcela legitimní.

24. Tvrzení žalobce, že nevyjádřil úmysl nespolupracovat s českými orgány nelze popřít, neboť žalované skutečně poskytl součinnost při svém výslechu a na pokládané otázky se snažil odpovědět. Je však otázkou, do jaké míry byla tato spolupráce ovlivněna žalobcovým uvědoměním si situace, že pasivitou své šance na setrvání na území Evropské unie nezvýší. Podle názoru soudu navíc samotná součinnost při výslechu nemůže odstranit existující pochybnosti o žalobcově věrohodnosti a zároveň nemůže nic změnit na tom, že žalobce nemá v České republice kam se uchýlit, což vylučuje možnost aplikace § 123b odst. 1 písm. a) nebo c) zákona o pobytu cizinců.

25. Namítá-li žalobce, že samotná skutečnost, že přicestoval do České republiky a několik hodin se tu nelegálně zdržoval, nemůže být důvodem pro aplikaci institutu zasahujícího do základního práva žalobce na osobní svobodu natolik, jako je tomu v případě zajištění podle § 124 odst. 1 zákona o pobytu cizinců, soud je nucen zopakovat, že důvodem zajištění žalobce nebyla pouze tato skutečnost. Jak již soud vysvětlil výše, žalovaná vzala v potaz veškeré skutkové okolnosti případu, zejména přihlédla k neexistenci jakýchkoli vazeb žalobce k České republice a k jím deklarovanému cíli pracovat v Německu; neopomněla ani vědomě nelegální vstup na území schengenského prostoru. Tyto skutečnosti pak podle názoru soudu naprosto dostatečně odůvodňují závěr o nedostatečnosti zvláštních opatření v případě žalobce. Odkaz na rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 5 Azs 294/2016 není podle názoru soudu vzhledem k okolnostem případu přiléhavý a v uvedeném kontextu nelze přisvědčit ani tomu, že žalovaná nedostála své povinnosti přihlédnout k míře závažnosti protiprávního jednání, kterého se žalobce dopustil.

26. K argumentaci žalobce, že je dospělou osobou, která je schopna si zajistit legální cestu do Evropské unie, a proto nelze očekávat, že by si nedokázal opatřit prostředky i na dočasný pobyt na území České republiky až do doby svého vycestování do Vietnamu, soud připomíná, že cestu do Rumunska a pracovní vízum zprostředkovala žalobci agentura Viet-thang a zaplatila je jeho matka. Následnou cestu z Rumunska do Německa zajistili převaděči, jejichž identitu žalobce ani neznal, a přesto jim odevzdal svůj cestovní doklad. Soudu se proto jeví poněkud absurdní, že se žalobce odvolává právě na své schopnosti zajistit si legální cestu do Rumunska, kterou reálně zajišťovala agentura a platila žalobcova matka, při níž navíc žalobce přišel o cestovní doklad a jejíž smysl následně popřel tím, že nelegálně odcestoval do Německa.

27. Soud dodává, že měl-li žalobce na mysli složení finanční záruky, zákon o pobytu cizinců počítá s tím, že tuto záruku mohou složit pouze konkrétně určené osoby, což je ovšem u žalobce, který potřebnou hotovostí nedisponoval a podle svého vyjádření v České republice nikoho neměl, prakticky vyloučeno. Složení záruky má navíc nahrazovat rozhodnutí o zajištění, tudíž musí být prostředky složeny ve stejně krátké lhůtě, v níž musí žalovaná rozhodnout. Pokud se mělo jednat o způsob jak si opatřit prostředky pro život na území České republiky v režimu uloženého zvláštního opatření, soud zdůrazňuje, že celkové okolnosti případu žalobce užití tohoto institutu jednoznačně vylučují, a proto je otázka finančního zajištění v tomto směru naprosto irelevantní. Zároveň nelze opomíjet, že žalobce nedisponuje platným cestovním dokladem a vízem, tudíž by nemohl legálně pobývat na území České republiky, i kdyby získal prostředky na krátkodobé ubytování, ani Evropskou unii legálně opustit, i kdyby na to měl dostatek finančních prostředků. Žalovaná coby správní orgán přitom není oprávněna dopustit, aby se po území České republiky (schengenského prostoru) pohybovaly osoby, které nedisponují platným cestovním dokladem a vízem, tudíž jsou veškeré úvahy žalobce ohledně možnosti užití zvláštních opatření za účelem vycestování zcela irelevantní, když tato opatření ze všech výše uvedených důvodů nejsou prakticky realizovatelná.

28. S ohledem na výše uvedené soud uzavírá, že neshledal namítaná porušení právních předpisů a napadené rozhodnutí považuje za dostatečně odůvodněné (tudíž přezkoumatelné) i zákonné. Soud tedy v mezích žalobních bodů vyhodnotil žalobu jako zcela nedůvodnou, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

29. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 60 odst. 1 věty první s. ř. s. Žalobce neměl ve věci úspěch a žalovaná, jíž nad rámec běžné úřední činnosti žádné náklady nevznikly, ani náhradu nákladů řízení nepožadovala, proto soud vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

30. Právnímu zástupci žalobce JUDr. Ing. Jakubu Backovi, advokátovi, který byl žalobci ustanoven usnesením zdejšího soudu ze dne 14. 3. 2019, č. j. 41 A 5/2019-19, přiznal soud podle § 35 odst. 9 s. ř. s. odměnu za zastupování žalobce a náhradu hotových výdajů v celkové výši 8 228 Kč. Tato částka se skládá z částky 6 200 Kč za dva úkony právní služby po 3 100 Kč podle § 7, § 9 odst. 4 písm. d) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „AT“), [převzetí a příprava zastoupení – § 11 odst. 1 písm. b) AT, doplnění žaloby – § 11 odst. 1 písm. d) AT]; z částky 600 Kč za dva s tím související režijní paušály po 300 Kč podle § 13 odst. 1 a 3 AT a z částky 1 428 Kč představující 21% DPH za poskytnuté právní služby, kterou je právní zástupce žalobce povinen podle zvláštního právního předpisu odvést z odměny za zastupování a náhrad, jež byly vyjmenovány. Tato částka bude vyplacena z účtu Krajského soudu v Ústí nad Labem do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Poučení