41 A 51/2016 - 40

Rubrum

Krajský soud v Brně rozhodl samosoudkyní JUDr. Janou Kubenovou v právní věci žalobce: M. S., zastoupen Mgr. Jindřichem Lechovským, advokátem, se sídlem Sevastopolská 378/16, 101 00 Praha 10, proti žalované: Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Jihomoravského kraje, odbor cizinecké policie, se sídlem Kounicova 24, 611 32 Brno, o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 27.6.2016, č.j.: KRPB-153634- 26/ČJ-2016-060022-50A, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalované se nepřiznává náhrada nákladů řízení.

Odůvodnění

Žalobce se domáhá zrušení rozhodnutí žalované ze dne 27.6.2016, č.j.: KRPB- 153634-26/ČJ-2016-060022-50A (dále jen „napadené rozhodnutí“), jímž bylo rozhodnuto o zajištění žalobce ve smyslu ust. § 129 odst. 1 a 3 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákona o pobytu cizinců“) na dobu 32 dnů od okamžiku omezení osobní svobody, tj. od 26.6.2016 do 27.7.2016, a to za účelem jeho předání do příslušného členského státu Evropské unie (dále jen „EU“) podle Nařízení Evropského parlamentu a rady (EU) č. 604/2013 ze dne 26.6.2013, kterým se stanoví kritéria a postupy k určení členského státu příslušného k posuzování žádosti o mezinárodní ochranu podané státním příslušníkem třetí země nebo osobou bez státní příslušnosti v některém z členských států (dále jen „nařízení Dublin III“ či „Dublinské nařízení“). I. Napadené rozhodnutí Odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaná odkázala na ust. § 129 odst. 1 a 3 zákona o pobytu cizinců a uvedla, že je-li to nezbytné k pokračování přípravy předání nebo průvozu cizince, je policie oprávněna na dobu nezbytně nutnou cizince, který neoprávněně vstoupil nebo pobýval na území, zajistit za účelem jeho předání podle přímo použitelného právního předpisu EU. Při rozhodování o zajištění žalovaná vycházela z následujících skutkových okolností. Dne 26.6. ve 09:05 hod. byl při pobytové kontrole v mezinárodním vlaku EC 280 Jan Jesenius ve stanici Břeclav kontrolován žalobce hlídkami Policie České republiky. Na výzvu policie prokázání své totožnosti a oprávněnosti pobytu jmenovaný hlídce policie nepředložil žádný doklad, na základě kterého by byl oprávněn pobývat na území České republiky. Dle jim sdělených údajů k jeho totožnosti bylo lustrací v informačním systému Policií ČR zjištěno, že v současné době jmenovaný nedisponuje platným vízem ani oprávněním, na základě kterého by byl oprávněn pobývat v ČR. Z tohoto důvodu byl dne 26.6.2016 v 09:10 hod. zajištěn dle ust. § 27 odst. 1 písm. d) zákona č. 273/2008 Sb. a eskortován na Policii ČR, Oddělení pobytových agend Břeclav k provedení dalších služebních úkonů. Zde bylo dle jmenovaným předložených listin a dle vyjádření žalobce zjištěno, že je žadatelem o azyl v Maďarsku. Dále bylo provedeno porovnání jeho daktyloskopických otisků prstů v systému EURODAC, kde byla dne 27.6.2016 nalezena shoda s ID HU1330023736384. Při stanovení doby zajištění správní orgán přihlédl předpokládané složitosti přípravy předání cizince podle přímo použitelného právního předpisu Evropské unie (Nařízení Evropského parlamentu a rady (EU) č. 604/2013 ze dne 26.6.2013), kterým se stanoví kritéria a postupy pro určení členského státu k posouzení žádosti o azyl podané státním příslušníkem třetí země některého z členských států. Při stanovení doby zajištění správní orgán zohlednil zejména lhůty, které jsou dle uvedeného Nařízení Evropského parlamentu a rady členské státy vázány při žádostech o předání na území žádaného státu. Jedná se zejména o lhůtu jednoho měsíce, ve kterém Dublinské středisko Odboru azylové a migrační politiky Ministerstva vnitra ČR podává příslušnému státu žádost o převzetí cizince. Stanovená doba zajištění v daném případě 32 dnů, je v souladu s čl. 28 Nařízení Evropského parlamentu a rady (EU) č. 604/2013 a zákonem č. 326/1999 Sb. Podle čl. 28 odst. 3 Nařízení Evropského parlamentu a rady (EU č. 604/2013 nesmí lhůta pro předložení žádosti o převzetí nebo přijetí zpět překročit jeden měsíc od okamžiku podání žádosti o mezinárodní ochranu. Analogicky z ust. čl. 24 odst. 2 Nařízení č. 604/2013,tak lhůta jeden měsíc počíná běžet ode dne nalezení shody v systému Eurodac, tedy od 27.6.2016. V daném případě tak lhůta zajištění končí dne 27.7.2016. Lhůta v zajištění podle ust. § 125 odst. 1 zákona č. 326/1999 Sb. počítaná od okamžiku omezení osobní svobody, to je od 26.6.2016, kdy byl jmenovaný zajištěn dle ust. § 27 odst. 1 písm. d) zákona č. 273/2008 Sb. Po součtu lhůt dle čl. 28 odst. 3 Nařízení č. 604/2013 a zákona č. 273/2008 Sb. pak byla stanovena doba zajištění na 32 dnů. Na počátku této lhůty dojde k předložení žádosti Maďarsku o převzetí cizince, a to má lhůtu dvou týdnů na to, aby se k řízení vyjádřilo. V případě, že nebude do dvou týdnů odpověď poskytnuta, má se za to, že bylo žádosti vyhověno. Správní orgán je přesvědčen, že stanovená doba zajištění je plně v souladu se shora uvedeným nařízením směřuje k realizaci předání. V případě, že předání cizince nebude v době zajištění realizováno a nadále budou trvat důvody pro omezení osobní svobody, bude rozhodnuto o prodloužení zajištění. V této souvislosti správní orgán odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 7 Azs 11/2015-32. V rámci správního řízení o povinnosti opustit území ČR byl s žalobcem za přítomnosti tlumočníka sepsán protokol o výslechu, dle něhož žalovaný mimo jiné uvedl, že asi před sedmi měsíci odešel z tábora pro uprchlíky v Libanonu, plul nejdříve lodí do Turecka, kde byl asi jeden a půl měsíce. Odtud pomocí převaděčů plul s dalšími uprchlíky na řecký ostrov Metelini. Tam je zaevidovali a poslali lodí do Athén. V Athénách byl asi čtyři měsíce, kdy bydlel u známé paní původem z Palestiny. Tam se potkal s jedním Palestincem, se kterým už putoval celou cestu. Potom se pomocí převaděče dostali do Makedonie a pak do Srbska. Ze Srbska se dostali přes hranice přes plot do Maďarska. Po překročení hranice do Maďarska se pomocí místních občanů přihlásili na policii, která je na tři dny zavřela na policejní stanici. Tam za nimi přišel tlumočník a zeptal se jich, jestli chtějí žádat o azyl a vysvětlil jim, že pokud nepožádají o azyl, budou se muset vrátit zpět a budou zavřeni v táboře. Souhlasili a požádali na policii v Maďarsku o azyl. Sepsali nějaké protokoly a vzali žalobci otisky prstů. Potom je převezli do tábora pro uprchlíky. Tam byli sedm dnů a potom z tábora odešli. Odešel proto, že jeho cílem je Německo, kde by chtěl žít. Na nádraží jim řekli, že vlak nejede přímo do Německa, že budou muset přestupovat na další vlak, ale už přesně neví, kde měli přesně přestoupit. V Budapešti nastoupili do vlaku a jeli až do doby, než je kontrolovala policie a vyvedla z vlaku a řekli jim, že jsou v České republice. Do České republiky vůbec nechtěli. Cílem žalobce je Německo, kam chce co nejdříve pokračovat, do Maďarska zpět nechce. Nemá ani žádné vízum ani jiné oprávnění k pobytu na území ČR, svého neoprávněného pobytu je si vědom. Uvedl dále, že v ČR ani v jiném státě Evropské unie nemá žádné příbuzné, celá jeho rodina žije v táboře pro uprchlíky v Libanonu. Žalovaná tedy shrnula, že žalobce vstoupil na území ČR neoprávněně, bez cestovního dokladu, bez platného víza či platného povolení k pobytu. Tím porušil povinnost stanovenou v ust. § 103 zákona o pobytu cizinců. Žalovaná se ve svém rozhodnutí zabývala dále existencí případných překážek předání žalobců do příslušného státu EU. V této souvislosti konstatovala, že žalobce nemá na území ČR žádné příbuzné. ČR nebyla cílem jeho cesty, ale pouze tranzitní zemí při snaze dostat se do Německa. Žalobce bude předán do země příslušné k posouzení jeho žádosti o mezinárodní ochranu. Určení toho, o kterou zemi se jedná, bude výsledkem Dublinského řízení, které povede jako příslušný správní orgán Ministerstvo vnitra. Z dosud shromážděných podkladů řízení vyplývá, že touto zemí by mělo být Maďarsko. Žalovaná uvedla, že jí nejsou známy žádné překážky, které by předání do Maďarska bránily. Uvedený stát je bezpečnou zemí, která dodržuje právní předpisy zabývající se ochranou uprchlíků a bude s ním zahájeno řízení o předání dle Nařízení Evropského parlamentu a rady (EU) č. 604/2013. Přitom ani žalobce nevyjádřil obavu z návratu do Maďarska, chce se však za každou cenu dostat do Německa. Žalovaná pak dále poukázala na čl. 28 nařízení Dublin III a uvedla, že v daném případě existuje nebezpečí útěku žalobce, neboť tento za účelem dosažení svého cíle se nezdráhal vstoupit na území EU nelegálně a kontaktně porušoval právní předpisy jak evropského tak vnitrostátního práva. V dřívějších jednáních žalobce je patrné, že nebude dobrovolně respektovat případné rozhodnutí o jeho přemístění. V rámci výslechu v průběhu řízení o uložení povinnosti opustit území žalobce zřetelně vyjádřil svůj záměr odcestovat z ČR a pokračovat v cestě do Německa s tím, že do Maďarska se vrátit nechce. Rovněž tak nelze ponechat bez povšimnutí, že přímo nesousedí. Žalobce jako nelegální migrant není oprávněn do tohoto státu samostatně vycestovat, neboť tím by porušil právní předpisy tranzitních zemí. S ohledem na nedostatek finančních prostředků není schopen využít letecké dopravy a ani není schopen zajistit si na území ČR stálé ubytování. Ze všech těchto skutečností žalovaná dovodila, že v případě žalobce vážné nebezpečí útěku reálně hrozí. Žalovaná zkoumala také možnosti uložení mírnějších opatření, konkrétně, zda by v daném by případě postačovalo uložení zvláštního opatření za účelem vycestování cizince z území podle ust. § 123 zákona č. 326/1999 Sb. Po zhodnocení popsaného skutkového stavu dospěl správní orgán k závěru, že v daném případě uložit zvláštní opatření v souladu s § 123b zákona č. 326/1999 Sb. nelze, neboť cizinec má v úmyslu neoprávněně vstoupit na území jiného smluvního státu, Německa, …. vyplývá již z toho, co sám uvedl, že chtěl jet do Berlína a měl také takto zakoupenou jízdenku a také z jeho vyjádření, že v ČR zůstat nechce a že jeho cílem je Německo, kde chce požádat o azyl. V rámci rozhodování o zajištění za účelem předání žalobce se správní orgán rovněž zabývá tím, zda-li je předání potencionálně možné a zda-li nebude nepřiměřeně zasaženo do jeho soukromého a rodinného života. Žalobce na území ČR přicestoval sám, bez rodinných příslušníků. Jeho cílem je Německo. S ohledem na shora uvedené dle správního orgánu nebude zajištění žalobce a předání dle mezinárodní smlouvy do státu, kde je se jmenovaným vedeno řízení o azylu, nepřiměřeně zasaženo do rodinného a soukromého života. Jak bylo zjištěno se jmenovaným je vedeno řízení o udělení azylu v Maďarsku, uvedený stát je bezpečnou zemí, která dodržuje právní předpisy zabývající se ochranou uprchlíků. Bude s ním zahájeno řízení o předání dle Nařízení Evropského parlamentu a rady (EU) č. 604/2013. Pokud se jedná o žalobu, uvádí žalobce dva žalobní body. První žalobní bod je ten, že v případě žalobce došlo k nezákonné době zajištění, pokud jde o jejich délku, s poukazem na čl. 28 Dublinského nařízení. Uvedeno, že pokud je osoba zajištěna podle tohoto článku, lhůta pro předložení žádosti o převzetí nebo přijetí zpět nesmí překročit jeden měsíc od okamžiku podání žádosti o mezinárodní ochranu. V napadeném rozhodnutí je však uvedeno, že žalobce byl zajištěn dne 26.6.2016 dle ust § 27 odst. 1 písm. d) zákona č. 273/2008 Sb. a eskortován na PČR, Oddělení pobytových agend Břeclav k provedení dalších služebních úkonů. Zde bylo dle žalobcem předložených listin a dle jeho vyjádření zjištěno, že je žadatelem o azyl v Maďarsku. Dále bylo provedeno porovnání jeho daktyloskopických otisků prstů v systému EURODAC, kde byla dne 27.6.2016 nalezena shoda s ID HU1330023736384. V rozhodnutí je dále rovněž uvedeno, „Na základě uvedených skutečností bylo se jmenovaným dne 26.6.2016 zahájeno dle ust. § 46 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů řízení o povinnosti opustit území ČR dle ust. § 50a odst. 3 písm. b) zákona č. 326/1999 Sb. Dle čl. 42 písm. b) Nařízení Evropského parlamentu a rady (EU) č. 604/2013 lhůta vyjádřena v týdnech či měsících končím uplynutí dne v posledním týdnu či měsíci, který je týmž dnem v týdnu nebo připadá na stejné datum jako den, ve kterém došlo k události nebo, ve kterém probíhalo jednání, od nichž se lhůta počítá. Jelikož žalobce ani nestihl podat žádost o mezinárodní ochranu v ČR před tím, byl žalovanou zajištěn, je třeba při stanovení okamžiku, od nějž lze počítat měsíční přípustnou dobu zajištění, vycházet nikoliv z doby podání žádosti o mezinárodní ochranu, neboť taková žádost na území ČR vůbec podána nebyla, nýbrž analogicky z doby, kdy se žalovaná dozvěděla, že u žalobce připadá v úvahu aplikace Dublinské nařízení, tedy jeho event. předání do Maďarska. Účelem striktní limitace omezení osobní svobody je bezpochyby to, aby zajišťující stát skutečně urychleně požádal o převzetí zajištěného. Na provedení této žádosti má pak zcela pevně omezenou lhůtu jednoho měsíce. Jakékoliv rozvolnění takové lhůty a tolerance odchylek prodlužující prvotní zajištění by zcela nepřijatelně narušily právní jistotu týkající se doby zajištění, jejíž nastolení je účelem čl. 28 Dublinského nařízení. V případě žalobce žalovaná zjevně zjistila, že přichází v úvahu předání do Maďarska, dne 26.6.2016, tedy během výslechu žalobce a při zhodnocení listin, které měl žalobce u sebe, což ostatně žalovaná i sama v rozhodnutí uvedla. Právě od 26.6.2016 tedy začala běžet jednoměsíční doba zajištění žalobce, která tak končí 26.7.2016. Po uplynutí této doby je další zajištění v situaci, kdy žalovaná při vydání původního rozhodnutí nemohla nějak předvídat, zda jí bude doručena souhlasná odpověď Maďarska, zcela nezákonné a rozhodnutí tudíž nemůže obstát. Právě 26.7.2016 je tedy den, do kdy mohl být žalobce nejdéle zajištěn. Napadené Rozhodnutí ovšem zákonnou mez zajištění překročilo a rozšířilo možnost zajištění žalobce i na 27.7.2016, což je nezákonné. Druhým žalobním bodem žaloby je ta skutečnost, že dle žalobce je zajištění žalobce za nepřípustným účelem. Žalobce je zajištěn za nepřípustným účelem a to předání do Maďarska, což je země, kde žalobce požádal o mezinárodní ochranu, což žalovaná dala jednoznačně najevo v napadeném Rozhodnutí. Žalobce však namítá, že předání do Maďarska za účelem pokračování v řízení o mezinárodní ochranu právě v Maďarsku je nepřípustné, neboť Maďarsko není schopné zabezpečit řádný průběh azylového řízení a v maďarském azylovém řízení jsou dány systematické nedostatky, které činí vydání do Maďarska za účelem azylového řízení nepřípustným. Z tohoto důvodu je pak nepřípustné i samotné zajištění, pokud jeho účelem má být právě předání zajištěné osoby do Maďarska. V tomto směru pak žalobce poukázal na čl. 3 bod 2 pododstavec Dublinského nařízení, dle něhož, není-li možné přemístit žadatele do členského státu, který byl primárně určen jako příslušný, protože existují závažné důvody se domnívat, že dochází k systematickým nedostatkům, pokud jde o azylové řízení a o podmínky přijetí žadatele v daném členském státě, které s sebou nesou riziko nelidského či ponižujícího zacházení ve smyslu čl. 4 Listiny základních práv Evropské unie, členský stát, který vede řízení o určení příslušného členského státu, pokračuje v posuzování kritérií stanovených v kapitole III, aby zjistil, jestli nemůže být určen jako příslušný jiný členský stát. V případě Maďarska je třeba konstatovat, že není ochotné standardním a spravedlivým způsobem zpracovat stávající azylová řízení. Maďarsko bylo především v druhé polovině roku 2015 přetíženo náporem migrantů, kteří v naprosté většině směřovali do dalších evropských zemí. Na tuto skutečnost pak Maďarsko reagovalo extrémním zpřísněním azylové úpravy a vybudováním hraničních zón, v nichž jsou prováděna azylová řízení. Smyslem této zákonné úpravy bylo dosáhnout toho, aby bylo možné naprostou většinu azylových řízení zastavit s odkazem na to, že žadatelé o mezinárodní ochranu přišli do Maďarska přes Srbsko, a tudíž mohli o mezinárodní ochranu požádat v Srbsku, které Maďarsko pokládá za bezpečnou třetí zemi. O situaci v Maďarsku se začal rovněž intenzivně zajímat Komisař pro lidská práva při Radě Evropy, který Maďarsko v souvislosti s předmětnými legislativními změnami navštívil v listopadu 2015 a vyjádřil zásadní znepokojení ze změn legislativní úpravy, které činí přístup k mezinárodní ochraně extrémně obtížným a nespravedlivě kriminalizující imigranty a žadatele o azyl. Komisař mimo jiné vyjádřil znepokojení především z vracení žadatelů do Srbska a na základě nepřijatelnosti jejich žádosti a aplikace konceptu třetí bezpečné země a ze vzrůstající svévole při zajišťování azylantů, při němž selhávají i mechanismy identifikující zvláště zranitelné osoby. Maďarsko dalo totiž očividně najevo, že se pokusí všemi prostředky fakticky znemožnit pobyt žadatelů o azyl v Maďarsku a odrazit kohokoliv od toho, aby se vůbec pokoušel o podání žádosti o mezinárodní ochranu v Maďarsku. Zásadním problémem maďarského azylového systému je aplikace konceptu třetí bezpečné země. Tento koncept byl do maďarského azylového zákona zaveden v listopadu … a od počátku tak začal být vyžíván především pro azylanty, kteří do Maďarska přišli přes Srbsko. V říjnu 2012 UNHCR apelovalo na všechny členy dublinského systému, aby přestali vracet žadatele o azyl do Maďarska, mimo jiné z toho důvodu, že Maďarsko nadále pokračovalo v aplikaci konceptu třetí bezpečné země v případě Srbska. Po této výzvě Maďarsko ve své problematické praxi vracení do Srbska ustalo, v září 2015 ovšem Maďarsko svoji nepřípustnou praxi vracení do Srbska znovu obnovilo. Tento přístup je ovšem v naprostém rozporu s evropským právem. Maďarsko rozhodlo o tom, že Srbsko je třetí bezpečnou zemí zcela automaticky, podobně automaticky má být aplikováno rozhodování o nepřijatelnosti azylových žádostí od osob, které právě přes Srbsko přicestovaly. Naproti tomu směrnice Parlamentu a Rady č. 2013/32 („Směrnice“) v odst. 38 své preambule říká mimo jiné: „Pro zajištění řádného používání pojmu bezpečné země na základě aktuálních informací „Pro zajištění řádného používání pojmů bezpečné země na základě aktuálních informací by členské státy měly provádět pravidelné přezkumy situace v těchto zemích a na základě řady zdrojů informací, zejména informací z jiných členských států, od Evropského podpůrného úřadu pro otázky azylu, od Úřadu vysokého komisaře OSN pro uprchlíky, od Rady Evropy a jiných významných mezinárodních organizací. Pokud členské státy získají informace o tom, že v zemi, kterou označily za bezpečnou, se situace v oblasti lidských práv významně změnila, měly by zajistit co nejrychlejší přezkum situace a případně přehodnotit označení této země jako bezpečné.“ Povinností každého státu při aplikaci pojmu třetí bezpečné země jsou pak blíže rozvedeny v článku 38 Směrnice, podle nějž mimo jiné členské státy mohou použít pojem bezpečné třetí země pouze tehdy, pokud se příslušné orgány přesvědčily, že s osobou žádající o mezinárodní ochranu bude v dotyčné třetí zemi zacházeno podle těchto zásad: a) není ohrožen život a svoboda z důvodů rasových, náboženských nebo národnostních nebo z důvodů příslušnosti k určitým společenským vrstvám nebo zastávání určitých politických názorů; b) neexistuje riziko vážné újmy, jak je vymezena ve směrnici 2011/95/EU; c) je dodržována zásada nenavracení v souladu s Ženevskou úmluvou; d) je dodržován zákaz vyhoštění, představuje-li to porušení zákazu mučení a krutého, nelidského nebo ponižujícího zacházení, jak je stanoven mezinárodním právem; e) existuje možnost požádat o přiznání postavení uprchlíka a v případě uznání za uprchlíka obdržet ochranu v souladu s Ženevskou úmluvou. Vedle toho, že by se tedy maďarské orgány měly přesvědčit o aplikovatelnosti pojmu bezpečné třetí země v případě Srbska, podle čl. 38 odst. 2 Směrnice použití pojmu bezpečné třetí zelně podléhá pravidlům stanoveným vnitrostátním právem, včetně: a) pravidel, která vyžadují, aby existovala vazba mezi žadatelem a dotyčnou třetí zemí, na jejímž základě by bylo odůvodněné, aby se tato osoba do dotyčné země odebrala; b) pravidel týkajících se metodiky, pomocí níž se mohou příslušné orgány přesvědčit, že pro konkrétní zemi nebo konkrétního žadatele lze použít pojem bezpečné třetí země. Tato metodika zahrnuje posuzování bezpečnosti země pro určitého žadatele případ od případu nebo vnitrostátní označení zemí, které se obecně považují za bezpečné; c) pravidel slučitelných s mezinárodním právem, která umožňují jednotlivě posoudit, zda dotyčná třetí země je pro určitého žadatele bezpečná, a poskytují žadateli alespoň možnost napadnout použití pojmu bezpečná třetí země z důvodu, že třetí země není v konkrétní situaci, ve které se osoba nachází, bezpečná. Žadatel musí mít rovněž možnost zpochybnit existenci spojitosti mezi ním a třetí zemí podle písmena a). Maďarské pojetí tohoto konceptu, které zcela rezignovalo na jakoukoliv individualizaci vztahu žadatele a této třetí země, pak v žádném případě nemůže odpovídat pojetí pojmu třetí bezpečné země, jak ho zná evropské právo, a nehledě na obecnou nepřijatelnost předávání žadatelů o azyl do Srbska nemůže dostát požadavkům postulovaným Směrnicí. Od ledna 2016 správní soudy v Debrecenu, Szegedu a Györu začaly hromadně rušit napadená rozhodnutí o nepřijatelnosti azylových žádostí a vyzývaly správní orgány k meritornímu přezkoumání žádostí, a to mimo jiné z důvodu nezajištění zpětného převzetí žadatele Srbskem. Správní orgány ovšem i po zrušujícím rozhodnutí odmítaly žádosti pro nepřijatelnost a k přezkoumání přistupovaly až po druhém zrušujícím rozhodnutí. Tento postup vedoucí k naprostému odrazení převažující části žadatelů o azyl, byl mimo jiné oprávněně vytknut UNHCR jakožto nepřijatelné porušení čl. 13 Úmluvy, tedy porušení práva na účinný opravný prostředek. Současná maďarská právní úprava rovněž zcela nepřijatelně zachází s žadateli o azyl, kteří vzali zpět žádost o azyl, nebo jejichž azylové řízení bylo zastaveno z důvodu opuštění Maďarska, což je tedy případ nejen žalobce, ale fakticky všech osob, které mají být vráceny do Maďarska. V praxi Srbsko od ledna 2016 akceptuje pouze menší počet žadatelů. V případě žadatelů o azyl, kteří žádají o azyl v zónách, které byly zřízeny na maďarsko-srbské hranici, dochází po odmítnutí jejich žádostí k tomu, že tito žadatelé sami odcházejí zpátky do Srbska. Naproti tomu v případě žadatelů, o nichž je rozhodováno mimo tyto zóny, tedy i v případě žalobce, je jejich status po automatickém odmítnutí naprosto nejasný. Možnost vrácení do Srbska je limitována, neboť počet žadatelů, kteří mají být takto vráceni, nesrovnatelně přesahuje limity žadatelů, které Srbsko přijímá. Tyto osoby jsou tak drženy nepřijatelné dlouho v zajištění, ačkoliv je zřejmé, že účelu tohoto zajištění bude jen těžko dosaženo, a dochází tak k dalším nepřijatelným zásahům do jejich práv. Rovněž je třeba uvést, že Srbsko zůstává nepochybně zemí, do níž není možné žadatele o azyl vracet a maďarská praxe je tak zcela nepřijatelná. K těmto závěrům došlo UNHCR i ve své poslední zcela aktuální zprávě o maďarském azylovém řízení z května 2016. Žalobce poukazoval také na problematické řízení o žádosti o mezinárodní ochranu v Maďarsku, kdy zásadními vadami poté trpí i řízení ve věci nepřijatelnosti azylových žádostí. Jedná se především o extrémně zkrácená řízení, rozhodnutí má být učiněno během patnácti dnů a následné soudní přezkumné rozhodnutí musí být učiněno v osmi dnech. Soudní přezkum je založen výlučně na kasačním principu, přičemž žalobu lze podat pouze ve lhůtě sedmi dnů. Žalobce pak poukázal na nepřípustnost předání do Maďarska i v judikatuře českých soudů a odkázal na rozsudek Krajského soudu v Praze č. j. 49 Az 109/2015-74 ze dne 14.1.2016. K judikatuře evropského soudního dvora, ohledně této problematiky uvedl, že na úrovni evropského soudního dvora byla otázka současného maďarského azylového práva řešena dosud pouze v rozsudku C-695/15 PPU Shiraz Baig Mirza v. Bevándorlási és Állampolgársági Hitaval ze dne 17.03.2016. K tomu žalobce uvedl, že předmětný rozsudek odpovídal pouze na tří poměrně úzce vymezené předběžné otázky, a není tedy možné z něj činit jednoznačné závěry. Soudní dvůr se ani náznakem nevyslovil k tomu, zda maďarský institut vrácení do bezpečné třetí země je slučitelný s evropským právem, ani k tomu, zda byl v případě předmětného pákistánského žadatele o mezinárodní ochranu aplikován správně. Tomu bránila povaha institutu předběžné otázky, jakož i procesní forma, v níž bylo rozhodováno. Dále žalobce považoval za důležité zmínit, že v současné době nelze v žádném případě jakkoliv vyvinit žalovanou nebo správní orgán příslušný k řízení o přijetí žalobce zpět do Maďarska. Z nezájmu o Maďarskou právní úpravu a praxi s poukazem na odpověď Soudního dvora na druhou z předložených předběžných otázek. Ačkoliv je samozřejmě třeba považovat Maďarskou právní úpravu za cizí právo, které není žalovaná povinná znát, Maďarsko v žádném případě není exotickou destinací, jejíž právní předpisy by bylo obtížné získat a zhodnotit. Zároveň žalobce připomenul, že v uvedeném případě není bez významu stanovisko generální advokátky, když z jejího stanoviska je zřejmé, že maďarská právní úprava sama o sobě neobsahuje jakákoliv kritéria k posouzení Srbska jakožto bezpečné třetí země, a paušální zastavování azylových řízení s ohledem na Srbsko jakožto evropskou bezpečnou třetí zemí je očividně nepřípustné. Vzhledem k výše uvedenému je zřejmé, že samotný účel zajištění, tedy předání do Maďarska, není přípustný. Z těchto důvodů není přípustné ani zajištění za účelem realizace samotného předání. Žalovaná dala v Rozhodnutí jasně najevo, že cílem zajištění je právě omezení osobní svobody žalobce a zamezení tomu, aby se ubránil vydání do Maďarska. Tento cíl je ovšem nepřijatelný, což činí nezákonným i samotné rozhodnutí. Žalobce tedy navrhoval, aby krajský soud vydal rozsudek, kterým rozhodnutí žalované shrne 27.06.2016, zruší a věc vrátí správnímu orgánu k dalšímu řízení. IV. Vyjádření k žalobě K první žalobní námitce týkající se doby zajištění .. s tím že dle žalobce byla stanovena nezákonně, žalovaná nesouhlasí. Uvedla, že Dublinské nařízení v čl. 28 odst. 3 druhém pododstavci stanoví, že „Pokud je osoba zajištěna podle tohoto článku, lhůta pro přeložení žádosti o převzetí nebo přijetí zpět nesmí překročit jeden měsíc od okamžiku podání žádosti o mezinárodní ochranu“. Ve čtvrtém pododstavci citovaného ustanovení se dále stanoví, že „V případě, že dožadující stát nedodrží lhůty pro předložení žádosti o převzetí nebo přijetí zpět [...] nesmí být osoba dále zajištěna“. Žalovaná souhlasí s názorem žalobce, že v případě cizinců, kteří jsou žadateli o mezinárodní ochranu v jiném členském státě, přičemž na území České republiky žádost o mezinárodní ochranu nepodají, je za právně významnou událost určující počátek běhu jednoměsíční lhůty pro předložení žádosti o jejich převzetích nebo přijetích zpět, nutné považovat nalezení shody v systému Eurodac (analogicky se užije ust. čl. 24 odst. 2 první pododstavec Dublinského nařízení). V případě žalobce, který podal žádost o mezinárodní ochranu pouze v Maďarsku, nikoliv v České republice, je v souladu s výše uvedeným názorem rozhodujícím okamžikem pro výpočet běhu jednoměsíční lhůty pro předložení žádosti o jeho přijetí zpět do Maďarska den, kdy žalovaná nalezla shodu v systému Eurodac. Tímto dnem však nebyla neděle 26.06.2016, jak se žalobce mylně domníval, ale pondělí dne 27.06.2016. A ze dne 27.06.2016 totiž obdržela žalovaná informaci o shodě daktyloskopických otisků prstů žalobce s otisky vloženými v systému Eurodac (list č. 7 správního spisu). Tento den tedy byla potvrzena shoda v systému Eurodac tak, jak to má na mysli čl. 24 odst. 2 první pododstavec Dublinského nařízení. Konec lhůty pro předložení žádosti o převzetí žalobce do Maďarska připadl v souladu s čl. 42 písm. b) Dublinského nařízení tudíž na den 27.07.2016. Co se týče námitek o informovanosti žalované o skutečnosti, že žalobce je žadatelem o azyl v Maďarsku a o zahájení řízení dle ust. § 50a odst. 3 zákona o pobytu cizinců, obou vztažených ke dni 26.06.2016, na základě čehož žalobce usuzuje, že již k tomuto datu byla žalovaná závazně srozuměna s existencí důvodů pro zajištění dle ust. § 129 zákona o pobytu cizinců, a proto měla již od tohoto dne stanovit běh jednoměsíční lhůty pro předložení žádosti o žalobcovo zpětné přijetí do Maďarska, žalovaná uvedla: „....dozvědět se o porušení povinnosti neznamená, že již v tomto okamžiku musí být najisto postaveno, že k porušení povinností nesporně došlo, nýbrž postačí, že vzniklo důvodné podezření, že se tak stalo. Jak vyplývá z rozhodnutí Vrchního soudu v Praze sp. zn. 7A 167/94, jde o vědomost o skutkových okolnostech v takovém rozsahu, které umožní i jejich předběžné právní posouzení. Zákon nepředpokládá, že by muselo jít o informaci zvlášť kvalifikovanou nebo přicházející od určitého zdroje, musí mít však nezbytnou míru věrohodnosti a určitosti, aby na druhé straně nedošlo k zahájení řízení naprosto nedůvodně. Z logiky věci je zřejmé, že správní orgán nemůže mít od počátku správního řízení je třeba opatřit všechny nezbtné podklady a informace, které by mohl zohlednit v oznámení o zahájení správního řízení. Teprve v průběhu správního řízení je třeba opatřit všechny nezbytné podklady a provést důkazy a které mohou sloužit pro konečné rozhodnutí ve věci. Nelze proto očekávat, že správní orgán bude schopen precizně formulovat právní kvalifikaci v oznámení o zahájení správního řízení, resp. v počátečních fázích správního řízení, když si teprve činí….. (odkaz na správní řád, Komentář, druhé aktualizované a rozšířené vydání, Praha: C.H.BECK, 2008). V době zahájení předmětného správního řízení, tedy dne 26.06.2016, žalovaná nedisponovala nespornou informací o tom, zda je žalobce skutečně žadatelem o azyl v Maďarsku, k dispozici měla pouze písemnosti vyhotovené v maďarském jazyce a vyjádření od žalobce. Tyto skutečnosti byly nesporně potvrzeny teprve dne 27.06.2016, a to právě informací ze systému EURODAC o nalezení shody otisků prstů v tomto systému se záznamem pořízeným dne 19.06.2016 v Maďarsku. Jestliže tedy žalovaná v napadeném rozhodnutí vydaném dne 27.06.2016, tedy poté, co byly zjištěny během správního řízení všechny rozhodné skutečnosti, následně stanovila s ohledem na tyto zjištěné skutečnosti konec doby zajištění na den 27.07.2016, nemohla zatížit, vzhledem ke shora uvedenému, svoje rozhodnutí nezákonnosti. Pokud jde o druhou žalobní námitku a to k namítaným dostatkům maďarské právní úpravy ve věci mezinárodní ochrany, odkázala žalovaná 1. Na vyjádření Krajského soudu v Brně obsažené v rozsudku ze dne 07.06.2016, č. j. 33A 65/2016-50 a to: „Pokud pak žalobci namítali, že žalovaná ve svém rozhodnutí nedostatečně reflektovala možnou existenci systematických nedostatků v bulharském azylovém řízení ve smyslu čl. 3 odst. 2 Dublinského nařízení, Krajský soud se s tímto názorem neztotožnil. Krajský soud považuje za nutné vyzdvihnout povahu řízení o zajištění cizince dle ust. § 129 zákona o pobytu cizinců, jehož účelem není posoudit, do kterého členského státu bude cizinec na základě kritérií obsažených v nařízení Dublin III v konečném důsledku předán, či dokonce zda k předání skutečně dojde, ale pouze zabezpečit, že cizinec vyčká výsledku dublinského řízení, v jehož závěru teprve může (ale rovněž nemusí) dojít k vydání rozhodnutí o předání cizince do jiného členského státu EU (viz usnesení rozšířeného senátu NSS č. j. 7As 79/2010-6). Krajský soud si je rovněž vědom toho, že aby mohlo být zajištění realizováno, musí směřovat k legitimnímu cíli, z čehož pak lze dovodit, že již ve fázi rozhodování o zajištění je nezbytné do jisté míry posuzovat též potencialitu předání cizince do dotčeného členského státu. Přesto však nelze dle názoru krajského soudu na správní orgány rozhodující o zajištění cizince klást v tomto směru totožné požadavky jako na správní orgány rozhodují v řízení dublinském, neboť až v tomto řízení je dán prostor pro důkladné posouzení otázky přípustnosti předání cizince z hlediska případné rozpornosti se závazky ČR na poli práva evropského a mezinárodního, zejména v oblasti ochrany základních lidských práv. Tímto Krajský soud nenaznačuje, že by snad správní orgány rozhodující o zajištění měly na hodnocení otázky potenciality předání (a tedy i existence účelu zajištění) zcela rezignovat, je však přesvědčen, že ve stádiu tak vysokého standardu, jako je tomu v průběhu řízení dublinského. Zajištění cizince tak bude vyloučeno teprve tehdy, je-li a priori zřejmé, že cíl, jehož má být dosaženo, je nedovolený či že takového cíle nelze dosáhnout - např. pokud by byly transfery do dotčeného členského státu zcela zastaveny, nebo pokud by bylo ze strany EU či na úrovni vnitrostátních ústředních orgánů státní správy vydáno stanovisko k nepředávání cizinců do dotčeného členského státu. V ostatních případech je však třeba vycházet z domněnky, že azylová procedura ve všech členských státech EU splňuje veškeré na ni kladené požadavky a nevykazuje systematické nedostatky ve smyslu čl. 3 odst. 2 Dublinského nařízení“.

2. Dále odkázala žalovaná i na názor Krajského soudu v Brně prezentovaný v rozsudku ze dne 12.05.2016, č. j. 32A 17/2016, a to: „Podle přesvědčení Krajského soudu nebylo žalobcem osvědčeno, že v důsledku aktuálního stavu maďarského azylového systému mu hrozí zásah do jeho základních lidských práv, který by bylo možno zohlednit ve smyslu čl. 3 odst. 2 nařízení Dublin III. Přitom je Krajský soud seznámil s odkazovaným právním názorem Krajského soudu v Praze ze dne 14.01.2016, č. j. 109/2015-74. Tento názor však není opřen o provedené prokazování ve smyslu ust. § 52 s.ř.s., nýbrž pouze u skutečnosti uváděné žalobcem, s nimiž se Krajský soud v Praze bez dalšího ztotožnil. Tento právní názor není pro krajský soud závazný a krajský soud nemá za to, že by byl podložený a opodstatněný“. Žalovaná má za to, že osobám navráceným v rámci Dublinského řízení do Maďarska jsou poskytnuty standardní podmínky azylového řízení, a to v souladu s Úmluvou a předpisy komunitárního práva, kterým je umožněno opakovaně požádat o udělení mezinárodní ochrany, je s nimi proveden pohovor, jsou poučeni o povinnosti prokázat důvody, pro které o mezinárodní ochranu žádají a v případě zamítnutí žádosti z důvodu nepřípustnosti jim právní řád umožňuje podat proti rozhodnutí o zamítnutí žádosti žalobu k nezávislému soudu a to současně při poskytnutí právní ochrany. Dále i skutečnost, že si národní soud vyžádal po evropském soudním dvoru rozhodnutí o předběžné otázce (rozsudek evropského soudního dvoru ve věci C-695/15 ze dne 17.03.2016 dokládá, že maďarský právní systém chrání práva žadatelů o udělení mezinárodní ochrany v míře, odpovídající požadavkům demokratického právního státu. Jak uvádí Nejvyšší správní soud: „smyslem řízení o zajištění cizince není konečné posouzení otázky, zda má být tomuto cizinci uděleno správní vyhoštění nebo zda má být předán na základě mezinárodní smlouvy či má jinak nuceně vycestovat z území ČR, ale pouze vytvoření podmínek pro to, aby tento hlavní účel mohl být realizován a nebyl předem zmařen tím, že se cizinec bude skrývat či se jinak vyhýbat realizaci případného správního vyhoštění, předání či vycestování z území ČR“. (Usnesení rozšířeného senátu NSS č. j. 7 As 79/2013-50 ze dne 23.11.2011). Žalovaná tedy využila svého zákonného oprávnění a žalobce zajistila, aby tím vytvořila podmínky pro realizaci jeho případného předání do země, která bude nakonec shledána, a to během řízení, k němuž není sama věcně příslušnou, příslušnou k řízení o jeho žádosti o mezinárodní ochranu. Věcně příslušným je k vedení předmětného řízení Odbor azylové a migrační politiky Ministerstva vnitra, který je povinen, jak plyne z rozsudku NSSs vydaný po č. j. 1Azs 248/2014 ze dne 25.02.2015, se v odůvodnění meritorního rozhodnutí, zabývat otázkou, zda je předmětem žadatelem do členského státu, který byl určen jako příslušný, v souladu s čl. 3 odst. 2 Dublinského nařízení. Žalovaná pak uvedla, že pokud by bylo Maďarsko považováno za zemi, v níž hrozí žadatelům nelidské nebo ponižující zacházení, stěží by mohlo patřit mezi státy, které si na základě tzv. kvót mají mezi sebou přerozdělit v rámci systému tzv. „relokaci“ migranty z Itálie a Řecka, kdy Maďarsku podle těchto kvót připadla povinnost převzít 306 migrantů z Itálie a 988 migrantů z Řecka. Žalovaná navrhovala, aby soud rozhodl tak, že žaloba se zamítá a pokud jde o náklady řízení, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu. V. Posouzení věci krajským soudem Po žalobě Krajský soud v Brně („krajský soud“) rozhodl v souladu s ust. § 51 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní („s.ř.s.“), a ve smyslu § 172 odst. 5 zákona o pobytu cizinců ve věci rozhodl bez jednání, neboť účastníci jeho nařízení nepožadovali a krajský soud neshledal v posuzované věci na řízení jednání jako nezbytné. Napadené rozhodnutí Krajský soud přezkoumal v řízení podle prvního dílu hlavy druhé s.ř.s., která vychází z dispoziční zásady vyjádřené v ustanovení § 71 odst. 1 písm. c), d) odst. 2 věty druhé a třetí a § 75 odst. 2 věty první s.ř.s., přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu zjištěného k datu vydání napadeného rozhodnutí. Krajský soud došel k závěru, že žaloba není důvodná, přičemž se řídil následujícími úvahami. Mezi stranami není sporný skutkový stav, který je dokumentován ve správním spisu žalované, který měla Krajský soud při svém rozhodování k dispozici a z něhož vycházel. Všechny žalobní námitky v zásadě míří k posouzení zákonnosti napadeného rozhodnutí, a to i ve vazbě na zachování základních lidských práv žalobce, která jsou podle jeho názoru v důsledku zajištění za účelem předání do Maďarska do dotčena. Pokud jde o první žalobní námitku a to nedodržení lhůty pro zajištění cizince, soud zde uvádí následující. Při stanovení doby zajištění v délce 32 dnů vycházela žalovaná z lhůt obsažených v článku 28 nařízení Dublin III. Tato doba je plně v souladu s tímto nařízením, jakož i z kvalifikovaného odhadu podloženého dobou potřebnou k přemístění cizinců v předešlých případech, z nichž lze doložit, že k přemístění cizinců během posledních šesti měsíců došlo ve všech případech v době překračující lhůtu stanovenou výrokem napadeného rozhodnutí. Soud má proto za to, že napadeným rozhodnutím nebyly překročeny meze správního uvážení a stanovená lhůta je v souladu s právními předpisy a judikaturou správních soudů. Krajský soud v Brně se také ohledně vypořádání této námitky zcela ztotožnil se stanoviskem žalované, vyjádřené v jejím písemném vyjádření k žalobě. Pokud pak jde o posouzení druhé námitky, a to jištění za účelem předání do Maďarska, i zde má soud za to, že ze strany žalované byla věc posouzena správně, a ani ohledně této druhé žalobní námitky se o nezákonné rozhodnutí jednat nemůže. Však Krajský soud předně poukazuje na relevantní právní úpravu obsaženou v nařízení Dublin III. Podle čl. 3 odst. 2 věty druhé citovaného nařízení přemístění žadatele do primárně příslušného členského státu brání existence závažných důvodů se domnívat, že dochází k systematickým nedostatkům, pokud jde o azylové řízení a podmínky přijetí žadatelů v daném členském státě, které s sebou nese riziko nelidského či ponižujícího zacházení ve smyslu čl. 4 Listiny základních práv Evropské unie. Veškerá rozsáhlá argumentace žalobce je vystavěna na tom, že maďarský azylový systém trpí systematickými nedostatky ve smyslu čl. 3 odst. 2 věty druhé Dublinského nařízení, pročež je zajištění žalobce za účelem jeho předání do Maďarska nezákonným. S tímto se však Krajský soud neztotožňuje, přičemž k tomuto ho vedly následující úvahy. Pokud se týče tvrzení žalobce o hrozbě deportace z Maďarska do Srbska, pak Krajský soud obdobně jako účastnici řízení připomíná rozsudek SDEU ve věci C-695/15, o předběžné otázce Debreceni Közigazgatázi és Münkaugyi Bíroság, ze dne 17.03.2016. Předmětem sporu bylo v dané věci posouzení možnosti vrácení žadatele o mezinárodní ochranu členským státem do třetí bezpečné země poté, co byl do tohoto členského státu přijat zpět na základě výsledku dublinského řízení. Pro účely předmětného řízení před krajským soudem je přitom podstatné, že SDEU (který se v zásadě ztotožnil s názorem prezentovaným generální advokátkou Juliane Kokott), nikterak nezpochybnil možnost vrácení žadatele o mezinárodní ochranu Maďarskem do jiného státu, který považuje za bezpečnou třetí zemi (v daném případě taktéž Srbsko). V této souvislosti SDEU konstatoval, že „[vnitrostátní] právní úprava a praxe, které se týkají pojmů bezpečné třetí země, nemají vliv na určení příslušného členského státu a na přemístění dotyčného žadatele do tohoto členského státu (…). Vzhledem k tomu, že příslušný členský stát není v rámci postupu přijetí žadatele zpět povinen informovat členský stát, který žadatele přemísťuje, o své platné právní úpravě, která stanoví domněnku nepřípustnosti žádosti o mezinárodní ochranu v případě žadatele, který přišel na jeho území z bezpečné třetí země, která je definována podle uvedené právní úpravy, nejsou tím, že tyto informace nebyly sděleny, dotčena práva žadatele. Žadatel má kromě toho ve vztahu k rozhodnutí o žádosti o mezinárodní ochranu v příslušném členském státě právo na podání účinného opravného prostředku podle čl. 46 směrnice 2013/32 k soudu tohoto členského státu, které mu umožňuje napadnout podle jeho individuální situace na základě čl. 38 či čl. 39 této směrnice rozhodnutí, které se opírá o vnitrostátní právní předpisy vymezující bezpečné třetí země“. V textu citovaného rozsudku si lze dále povšimnout, že jakkoliv se obsahově do značné míry shoduje se stanoviskem generální advokátky, žalobcem citovaná pasáž z jejího stanoviska kritizující právní úpravu Maďarska z hlediska nedostatečného posuzování a plnění znaků bezpečné třetí země ve vztahu k Srbsku do samotného rozsudku převzata nebyla a lze tedy mít za to, že SDEU tento právní názor explicitně nevyslovil. Samotné stanovisko generální advokátky přitom není nikterak závazné. Krajský soud je tedy na rozdíl od žalobce přesvědčen, že připouští-li maďarská právní úprava potencionální navrácení žadatelů o mezinárodní ochranu do Srbska jakožto bezpečné třetí země, není tato skutečnost sama o sobě na závadu, a to zejména z toho důvodu, že žadatel je i v tomto případě oprávněn dožadovat se přezkumu rozhodnutí maďarských správních orgánů prostřednictvím opravných prostředků, které mu tamější právní úprava skýtá. Dovozuje- li pak žalobce systematické nedostatky maďarského azylového systému ze skutečnosti, že vysoké procento žalobou napadených rozhodnutí maďarských správních orgánů ve věcech mezinárodní ochrany je soudy rušeno, konstatuje krajský soud, že ani tento argument nemůže obstát. Předně nutno poznamenat, že krajský soud bez provedení dokazování nemůže hodnotit pravdivost žalobcem předkládaných statistických údajů. Nicméně pro posouzení dané věci provedení dokazování těmito statistickými údaji nepovažoval Krajský soud za nezbytné, neboť nemají pro rozhodnutí o předmětné žalobě náležitou relevanci. Nutno zdůraznit, že i kdyby krajský soud připustil hodnověrnost žalobcem předkládaných údajů, nelze pouze na tomto podkladě tvrdit, že by maďarský azylový systém selhával. Z žalobcem uváděných skutečností totiž naopak implicitně vyplývá, že maďarský soudní systém je natolik funkční, že je schopen sám zachytit nezákonná rozhodnutí tamějších správních orgánů a přispět tak k jejich nápravě, z čehož lze usuzovat, že soudní přezkum není toliko formální, jak to vidí žalobce. Pokud žalobce dále namítal, že v případě zamítnutí žádosti o mezinárodní ochranu Maďarsku po jejím posouzení neexistuje prostředek nápravy, který by bylo možno považovat za účinný ve smyslu čl. 13 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a k tomu krajský soud uvádí následující. Mezi stranami je nesporné, že proti rozhodnutí Maďarska o žádosti o udělení mezinárodní ochrany lze brojit za použití opravných prostředků. Krátké lhůty pro podání těchto opravných prostředků, kterými žalobce argumentuje, pak mohou sami o sobě pak stěží založit existenci systémových nedostatků ve smyslu čl. 3 odst. 2 nařízení Dublin III, neboť nepůsobí přímý zásah do právní sféry cizince, k němuž by mohlo dojít pouze tehdy, pokud by lhůta byla stanovena v natolik krátké době, že by bylo podání opravného prostředku fakticky znemožněno a účinná ochrana práv by byla v řízení o opravných prostředcích vyloučena. Žalobce pak podpůrně argumentoval v žalobě nálezem Ústavního soudu ČR ze dne 01.12.2009, sp.zn. Pl. ÚS 17/09, jímž byla zrušena sedmidenní lhůta pro podání žaloby proti rozhodnutí ministerstva o zamítnutí žádosti o udělení mezinárodní ochrany jako zjevně nedůvodné. K tomuto krajský soud uvádí, že závěry tohoto nálezu jsou určeny specificky pro prostředí českého správního soudnictví a podmínky českého ústavního pořádku a proto je lze pouze obtížně přenášet do prostředí maďarské právní úpravy. Přitom nelze odhlédnout od zcela odlišného kontextu, v němž byl závěr Ústavního soudu vysloven a předmětná lhůta pro podání žaloby zrušena (tzn. zejména diferenciace mezi jednotlivými skupinami žadatelů o mezinárodní ochranu), a současného kontextu tzv. migrační krize, za níž řada členských států EU znovu přistupuje ke změně své právní úpravy azylového práva ve smyslu zefektivnění azylového řízení a jeho soudního přezkumu. Tento trend je ostatně patrný i z jednání institucí EU a chystaných změn právní úpravy společného azylového systému (zejm. zavedení společného seznamu bezpečných zemí, posílení efektivity návratové politiky atd., viz k tomu např. http://www.mvcr.cz/migrace/clanek/rada-ministru-jednala-v-lucemburku-o- kvotach-i-o-revizi-dublinskeho-systemu.aspx). I zbylá argumentace žalobce v zásadě vychází z hodnocení úrovně právní úpravy. Krajský soud však v této souvislosti připomíná, že na cizí vnitrostátní právní úpravu nepůsobí maxima iura novy suria (viz k tomu obdobně Potěšil L., Šimíček V. a kol. Soudní řád správní, Komentář Praha: Leges, 2015, s. 456) a pro ověření jejího obsahu by tedy bylo nezbytné provedení dokazování. Takový postup však žádná ze stran řízení nenavrhla a ani krajský soud je nepovažoval pro posouzení věci za nezbytné. Krajský soud považuje za nutné zdůraznit, že řízení o zajištění cizince dle ust. § 129 zákona o pobytu cizinců nelze zaměňovat v řízení dublinským či jiným řízením vedeným s cizincem v režimu zákona o pobytu cizinců (např. řízení o povinnosti opustit území) či v režimu zákona č. 325/1999 Sb. o azylu (typicky řízení o žádosti o udělení mezinárodní ochrany). Základním specifikem tohoto řízení je jeho rychlost a bezodkladnost rozhodování, kterážto neumožňuje provádění složitého dokazování. Je třeba reflektovat, že účelem řízení o zajištění cizince dle ust. § 129 zákona o pobytu cizinců není s konečnou platností posoudit, do kterého členského státu bude cizinec na základě kritérií obsažených v nařízení Dublin III předán, či dokonce zda k předání skutečně dojde, ale pouze zabezpečit, že cizinec vyčká výsledků dublinského řízení, v jehož závěru teprve může (ale rovněž nemusí) dojít k vydání rozhodnutí o předání cizince do jiného členského státu EU (k tomu viz usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 23.11.2011, č. j. 7As 79/2010-150, dostupný na www.nssoud.cz). Krajský soud si je rovněž vědom toho, že aby mohlo být zajištění realizováno, musí směřovat k legitimnímu cíli, z čehož pak lze dovodit, že již ve fázi rozhodování o zajišťování je nezbytné do jisté míry posuzovat též potencialitu předání cizince do dotčeného členského státu. Přesto však nelze dle názoru krajského soudu na správní orgány rozhodující o zajištění cizince klást v tomto směr totožné požadavky jako na správní orgány rozhodujícím v řízení dublinském, neboť až v tomto řízení je dán prostor pro důkladné posouzení otázky přípustnosti předání cizince z hlediska případné rozpornosti se závazky ČR na poli práva evropského a mezinárodního, zejména v oblasti ochrany základních lidských práv. Tímto krajský soud nenaznačuje, že by snad správní orgány rozhodující o zajištění měly na hodnocení otázky potenciality předání (a tedy i existence účelu zajištění) zcela rezignovat, je však přesvědčen, že ve stádiu zajištění cizince není nutné vyžadovat při posuzování potenciality předání cizince dodržení tak vysokého standardu, jako je tomu v průběhu řízení dublinského. Zajištění cizince tak bude vyloučeno zejména tehdy, je-li a priori zřejmé, že cíl, jehož má být dosaženo, je nedovolený že či takového cíle nelze dosáhnout - např. pokud by byly transfery do dotčeného členského státu zcela zastaveny, nebo pokud by bylo ze strany EU či na úrovni vnitrostátních ústředních orgánů státní správy vydáno stanovisko k nepředávání cizinců do dotčeného členského státu. V ostatních případech je však třeba vycházet z domněnky, že azylová procedura ve všech členských státech EU splňuje veškeré na ni kladené požadavky a nevykazuje systematické nedostatky ve smyslu čl. 3 odst. 2 Dublinského nařízení. Existence takových zřejmých důvodů, v jejichž důsledku by bylo zajištění žalobce za účelem jeho případného předání do Maďarska zapovězeno, však v posuzovaném případě nebyla dána a dle přesvědčení krajského soudu se jí nepodařilo žalobci osvědčit ani v předmětném soudním řízení. Pro úplnost krajský soud dodává, že je seznámen i s právním názorem Krajského soudu v Praze vyjádřeným v rozsudku ze dne 14.01.2016, č. j. 49Az 109/2015-74, na nějž odkazuje žalobce. Tento názor však není opřen o dokazování ve smyslu ust. § 52 s.ř.s., nýbrž pouze o skutečnosti uváděné žalobcem, s nimiž se Krajský soud v Praze bez dalšího ztotožni. Za těchto okolností považuje krajský soud závěry vyplývající z citovaného rozsudku za nepodložené a neopodstatněné. Především je však nutné zdůraznit, že předmětný rozsudek se zabýval systematickými nedostatky ve smyslu čl. 3 odst. 2 nařízení Dublin III nikoliv ve fázi zajištění cizince, ale teprve posléze v rámci přezkumu rozhodnutí o zastavení řízení o žádosti o mezinárodní ochranu z důvodu její nepřípustnosti, neboť bylo shledáno, že k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu je příslušný jiný členský stát EU. Krajský soud nepopírá, že v tomto řízení, jakož i v řízení dublinském, je zcela na místě, aby se správní orgány důkladně zabývaly existencí možných překážek předání žadatele do jiného členského státu EU, Přičemž s ohledem na odlišný charakter těchto řízení oproti řízení o zajištění cizince nic nebrání tomu, aby žadatel vznášel již v jejich průběhu svoje námitky a předkládal důkazy k prokázání svých tvrzení o existenci systematických nedostatků v primárně příslušném členském státě. Takto však nelze činit, jak již bylo ostatně uvedeno, v řízení o zajištění. Pakliže se tedy Krajský soud s argumentací žalobce neztotožnil, neznamená to nezbytně, že by žalobce nemohl být ztotožněný námitkami v řízení dublinském či případně v řízení o žádosti o udělení mezinárodní ochrany, byla-li taková žádost na území ČR podána. Tato argumentace však nemůže obstát v nyní posuzovaném případě (řízení o zajištění žalobce), neboť po žalované nelze spravedlivě požadovat, aby s ohledem na krátké lhůty, jimiž je vázána, a na nezbytnost vyřešit situaci cizince bez jakéhokoliv odkladu, prováděla v každé jednotlivé věci komplikovaný rozbor vycházející z množství veskrze cizojazyčných podkladů. Přitom nelze říci ani tolik, že by existence systematických nedostatků v Maďarsku měla být žalované známa z její úřední činnosti, neboť navzdory tomu, co tvrdí žalobce, systematické nedostatky nebyly dosud v případě Maďarska jednoznačně oficiálně deklarovány a na tuto problematiku existuje v současné době množství protichůdných názorů, o čemž svědčí i jistá nejednotnost dosavadní rozhodovací praxe správních soudů. S ohledem na výše uvedené nezbylo krajskému soudu než žalobu jako nedůvodnou zamítnout. Výroky o náhradě nákladů řízení jsou odůvodněny ust. § 60 odst. 1 s.ř.s., neboť úspěšné žalované nevznikly náklady řízení nad rámec její běžné úřední činnosti (ani jejich přiznání nepožadovala) a žalobce nebyl v řízení úspěšný, pročež nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Poučení