41 A 53/2014 - 80

Rubrum

Krajský soud v Brně rozhodl samosoudkyní JUDr. Janou Kubenovou v právní věci žalobce B. Z., bytem………., ……….…., zastoupeného JUDr. Jaroslavem Tesákem, Ph.D., LLM., advokátem se sídlem Jaselská 23, 602 00 Brno, proti žalovanému Krajskému úřadu Jihomoravského kraje, se sídlem Žerotínovo nám. 3/5, 601 82 Brno, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 17. 3. 2014, č. j. JMK 133309/2013, sp. zn. S-JMK 133309/2013/OD/Bo, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádnému z účastníků se nepřiznává náhrada nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Vymezení věci Ve všas podané žalobě napadá žalobce rozhodnutí Krajskému úřadu Jihomoravského kraje, odbor dopravy, ze dne 17. 3. 2014, č. j. JMK 133309/2013, sp. zn. S-JMK 133309/2013/OD/Bo, (dále jen napadené rozhodnutí), jímž bylo dle ust. § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen správní řád), zamítnuto odvolání žalobkyně proti rozhodnutí Městského úřadu Břeclav, odboru správních věcí a dopravy (dále jen správní orgán prvního stupně), ze dne 9. 10. 2013, č. j. MUBR 31134/2013, a rozhodnutí tohoto orgánu bylo potvrzeno. Žalobce byl správním orgánem prvního stupně uznán vinným z přestupku dle § 125c odst. 1 písm. k) a ust. § 125c odst. 1 písm. d) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, v rozhodném znění (dále jen zákon o silničním provozu), a přestupku dle ust. § 16 odst. 1 písm. c) zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla). Uvedených přestupků se žalobce měl dopustit dne 17. 4. 2013 po 21:20 hod. v obci Břeclav, v ……., kdy jako řidič motorového vozidla tov. zn. Škoda Favorit, rz. XXXXX, po jeho zastavení na výzvu policisty nepředložil ke kontrole doklady potřebné k řízení a provozu vozidla a přes další výzvy policisty se měl odmítnout podrobit vyšetření, zda při předchozím řízení výše uvedeného motorového vozidla nebyl ovlivněn alkoholem. Tímto svým jednáním porušil ust. § 5 odst. 1 písm. f), ust. § 6 odst. 12 v návaznosti na ust. § 6 odst. 8 písm. a), b), c) zákona č. 361/2000 Sb. a dále měl porušit ust. § 16 odst. 2 zákona č. 379/2005 Sb. a v neposlední řadě ust. § 17 odst. 1 zákona o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla (výrok II.). Výrokem I. bylo řízení o přestupku dle § 125c odst. 1 písm. k) zákona o silničním provozu zastaveno, neboť obviněnému nebylo spáchání tohoto přestupku prokázáno. II. Obsah žaloby Žalobce v žalobě konstatoval, že povinnost podrobit se předmětnému vyšetření dle § 5 odst. 1 písm. f) zákona o silničním provozu se vztahuje pouze na řidiče. Výraz „řidič“ je definován § 2 písm. d) cit. zák., dle něhož jde o účastníka provozu na pozemních komunikacích, který řídí motorové nebo nemotorové vozidlo anebo tramvaj; řidičem je i jezdec na zvířeti. Žalobce je si vědom, že to ještě neznamená, že řidičem je pouze osoba aktuálně (tj. právě v daný okamžik) řídící vozidlo či tramvaj (či jedoucí na zvířeti), jak by se snad mohlo zdát z dikce předmětného ustanovení. Takový výklad by vedl k absurdním závěrům; v takovém případě by např. vyšetření, zda řidič není ovlivněn alkoholem, muselo probíhat přímo za jízdy. Jeho odmítavou reakci však vyvolala absurdní skutečnost, kdy ho policisté považovali za řidiče i jako osobu, která po odstavení vozidla na vlastním dvoře, vešla do vlastního domu, konkrétně do kuchyně, komunikovala s přítelkyní, napila se vína a ve vlastním objektu bydlení byla omezena hlídkou policie, která proti ní prováděla zákrok. Policejní hlídka vjela na žalobcův pozemek a pokračovala od jeho hranice 56 m až k domu, ve kterém žalobce bydlí. Tato skutečnost vyplývá jednak z katastrální mapy, jednak z videozáznamu, který policisté na místě pořídili. V daném případě neobstojí pouhá zmínka o tom, že policisté byli oprávněni dle § 40 odst. 1 a 2 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii ČR, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o policii), vjet na soukromý pozemek bez souhlasu vlastníka, neboť zde nebyly splněny podmínky tohoto oprávnění. Jak vyplývá ze svědeckých výpovědí policistů, zákrok byl proveden na základě domněnek, které vyvolala technická závada (přepínání světel, což bylo u vozidel Favorit zcela normální jev). Tím, že žalobce vjel do areálu svého domu a již vozidlo odstavil, nedošlo k ohrožení kteréhokoliv zájmu chráněného zákonem, tudíž nebyla splněna podmínka, že věc vstupu nesnese odkladu a je nezbytný. Rovněž nelze aplikovat § 40 odst. 2 cit. ust., dle něhož je vstup možný pro případ pronásledování osoby. Jak je ze spisu zřejmé, policisté pronásledovali vozidlo, pokud jej vůbec pronásledovali. Již vůbec nezajistili splnění podmínky odst. 4 cit. ust., kdy měli povinnost zajistit přítomnost nezúčastněné osoby. Žalobce chápe, že správní orgán nemá zkušenosti s aplikací oprávnění policisty, ale minimálně se měl této otázce více věnovat, protože policisté vjeli do soukromého objektu čistě za účelem dokazování jimi vykonstruovaného protiprávního jednání, čímž v praxi provedli plošnou výzvu k podrobení se odbornému vyšetření, které zákon o silničním provozu na mysli neměl (výklad jdoucí nad rámec zákona je pak nepřípustný s ohledem na čl. 2 odst. 2 Listiny a čl. 2 odst. 3 Ústavy). Tyto výzvy zmíněný zákon spojuje výlučně s přímým účastenstvím na provozu na silničních komunikacích. Jak ostatně uvedl Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 11. 3. 2010, č. j. 5As 24/2009-65, publ. pod č. 2063/2010 Sb. NSS, výzva nesmí být projevem libovůle nebo šikany ze strany policejního orgánu. Taková výzva může být opodstatněná pouze v případě, kdy na základě orientační dechové zkoušky či na základě jiných indicií vznikne důvodné podezření, že kontrolovaná osoba řídí vozidlo pod vlivem alkoholu. V daném případě se jednalo pouze o domněnku, jež správní orgán vůbec neřešil, neboť při výslechu svědka L. L. nepoložil otázku, zda žalobce před jízdou požil či nepožil alkohol. Se jmenovaným byl žalobce na rybách a v jeho společnosti tak strávil delší čas. Otázka alkoholu však ze strany policie a správního orgánu nebyla vůbec řešena. Všichni se soustředili jen na to, že se žalobce odmítal podrobit policejní kontrole a neřešili situaci, kdy se tak dělo na jeho pozemku a po odstavení vozidla. V napadeném rozhodnutí dochází k nesprávnému právnímu závěru stran skutečnosti, že shora popsané žalobcovo jednání naplnilo skutkovou podstatu přestupku, za který mu byla uložena v přestupkovém řízení pokuta a zákaz činnosti. Správní orgán zcela přehlédl rozpor v důkazech, kdy zasahující policista prap. Ch. uvádí, že proti jeho osobě nemá osobní zášť, ale v audiozáznamu jeho komunikace s operačním důstojníkem je zachycen opak (údajně žalobce uzrál). Jeho výpověď je tedy účelová, má zakrýt jeho pochybení a žalobci způsobit újmu (pokuta a zákaz činnosti). Dalším rozporem je tvrzení, že se ve vozidle žalobce nikdo nenacházel. Ve vozidle se však po celou dobu nacházel pes, jehož uzavření ve vozidle se neúměrně prodlužovalo nesmyslným zásahem policie proti jeho osobě v jeho objektu bydlení. Žalobce musí doplnit, že kdyby byl pes puštěný, došlo by k tragédii, neboť se jedná o psa hlídacího, který by hlídku na pozemek nevpustil. Co se týče „pronásledování“, vycházel správní orgán pouze z výpovědí policistů. Blikající vozidlo ve tmě by musel vidět nejen žalobce, ale i J. T., případně další svědci, neboť majáky je možno vidět ve tmě nedaleko. Navíc správní orgán nezajistil kopii knihy provozu, kam se použití „VRZ“ (výstražného radiového zařízení) zapisuje a existuje jistě povinnost jej hlásit operačnímu důstojníkovi. Žalobce má pochybnosti, zda všechny tyto úkony byly provedeny. Další nesrovnalosti ve výpovědích policistů spočívají v časové ose zákroku, kdy žalobce při příjezdu k bráně do areálu musel vysednout z auta, bránu otevřít, nasednout do vozidla a jet k domu. Bránu za sebou žalobce nezavírá, protože s vozem přijede k domu, vyndá z auta věci, následně psa, jehož pak odvede k bráně, kterou zavře a psa zde nechává přivázaného, aby bránu hlídal. To, že brána byla zavřena, mohou potvrdit svědci L. B. aj. R., kteří z areálu odjížděli jako poslední a bránu zavírali. Správní orgán při sestavování časové osy vycházel opět pouze z výpovědí policistů a nezohlednil vůbec žalobcův zdravotní stav. Žalobce je osobou ZTP, jejíž pohyb je značně omezen zdravotní indispozicí, která v žádném případě nedovoluje rychlejší pohyby, natož běhání. Časovou osu by nejlépe ozřejmil vyšetřovací pokus, kterému by se žalobce nebránil, správní orgán jej však nenabídl a zcela v rozporu se zásadou volného hodnocení důkazů s ohledem na rozpory neodstranil důvodné pochybnosti, které zde existují. Závěrem lze jen konstatovat, že celý zákrok byl účelový s cílem poškodit žalobce. Došlo k porušení jeho základních práv a svobod zaručených Ústavou – čl. 7 a 12 Listiny základních práv a svobod, kdy došlo k narušení jeho obydlí bez zákonného důvodu. Tento důvod nebyl ani správním orgánem prokázán. Dne 23. 10. 2013 se žalobce kolem 11:30 hod. dostavil ke správnímu orgánu a žádal kopii celého spisového materiálu, aby mohl své odvolání zkonzultovat a řádně zpracovat. Kompletní spis však neobdržel, konkrétně protokoly o nahlédnutí do spisu, doručenky jednotlivých listin a dokument o zahájení řízení. Z tohoto důvodu se žalobce ve svém odvolání nemohl vyjadřovat k procesní stránce celého řízení a žádal správní orgán, aby se věnoval i této otázce. Dále žalobce namítal, že v řízení se jednalo o dva skutky, kdy však nebylo uplatněno společné řízení dle § 57 správního řádu. Současně žalobce žádal žalovaného, aby zvážil postup dle § 71 přestupkového zákona a zjištěné skutečnosti postoupil nadřízeným zasahujících policistů, popř. postoupil věc Generální inspekci bezpečnostních sborů zejména v otázce narušení svobody obydlí, ke kterému prokazatelně došlo. Žalobce poukázal na další nepřesnost, a to ve sdělení obvinění, kde se uvádí kolem 21: 20 h. a po 21:20 hod., zejména pak „..... po jeho zastavení u výše zmiňovaného areálu bývalé pily, na výzvu policisty ...“ Zákrok probíhal dne 17. 4. 2013 a jedná se o objekt, ve kterém žalobce bydlí. Správní orgán přesně neidentifikoval místo zákroku a místo údajného spáchání skutku. Na základě shora uvedených skutečností žalobce navrhoval, aby soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. III. Vyjádření žalovaného V písemném vyjádření k žalobě žalovaný uvedl, že v případě žalobních námitek, které se podstatnou měrou shodují s odvolacími námitkami proti prvoinstančnímu rozhodnutí, s nimiž se žalovaný v souladu s ust. § 68 odst. 3 správního řádu vypořádal v žalobou napadeném rozhodnutí. Žalovaný pro stručnost odkázal na odůvodnění tohoto rozhodnutí, kdy na závěrech zde uvedených nadále trvá a k věci dále uvedl následující: Žalovaný stejně jako v napadeném rozhodnutí opětovně uvádí, že za řidiče nelze považovat pouze osoby aktuálně řídící vozidlo nebo tramvaj, ale i osoby řídící vozidlo bezprostředně před provedením silniční kontroly. Ze spisového materiálu (oznámení přestupku, výpovědi policistů a výpovědi žalobce) je zcela nepochybné, že bezprostředně před přistoupením policistů k žalobci a před výzvou k předložení dokladů a k podrobení se vyšetření ke zjištění ovlivnění alkoholem, byl žalobce účastníkem provozu na pozemních komunikacích, kdy tento řídil motorové vozidlo v obci Břeclav. Právě tato skutečnost byla důvodem kontroly žalobce jako řidiče ze strany policistů. K úkonům policistů tedy došlo v přímé souvislosti s činností žalobce jako řidiče, a není tak rozhodné, zda k silniční kontrole došlo přímo na pozemní komunikaci či mimo ni (i na soukromém pozemku), ani zda řidič byl v době výzvy v pohybujícím se vozidle, ve stojícím vozidle, nebo zda již vystoupil z vozidla. Argumentace, kterou žalobce předestřel v průběhu řízení, by byla v rozporu se smyslem a účelem zákona o provozu na pozemních komunikacích, neboť řidiči vozidla by stačilo, aby zastavil vozidlo, popř. vystoupil z vozidla a silniční kontrole by se vyhnul. Žalovaný je tak názoru, že výzva policistů k předložení dokladů a k podrobení se vyšetření ke zjištění ovlivnění alkoholem byla oprávněná, plně v souladu se zákonem. Nejednalo se tedy o „plošnou výzvu“ k vyšetření, jak je uvedeno v žalobě, ale o výzvu učiněnou v přímé souvislosti s provozem na pozemních komunikacích, plně v souladu se zákonem o silničním provozu. Žalovaný se v napadeném rozhodnutí rovněž podrobně zabýval tím, že postup policistů, kteří vstoupili na soukromý pozemek, nebyl nezákonný. Žalovaný předně předestírá, že není oprávněn závazně hodnotit postup policistů stran přiměřenosti zákroku, vstupu na soukromý pozemek, oprávněnosti užití VRZ apod. a vyvozovat z něj další postup vůči příslušníkům policie. Správní orgán je pouze povinen hodnotit zákonnost výzvy k předložení dokladů potřebných k řízení vozidla a podrobení se vyšetření ke zjištění ovlivnění alkoholem řidiči. Stran dalších žalobcem rozporovaných okolností (postup policistů - jeho přiměřenost, oprávněnost vstupu na soukromý pozemek apod.) žalovaný rovněž vyjádřil v napadeném rozhodnutí své úvahy, dle kterých je názoru, že příslušníci policie jednali v souladu s právními předpisy. Všechny okolnosti relevantní pro rozhodnutí o vině, tj. že žalobce byl jako řidič vozidla vyzván k tomu oprávněnou osobou k podrobení se vyšetření ke zjištění ovlivnění alkoholu, což odmítl, stejně jako nepředložil doklady potřebné k řízení vozidla, byly, dle žalovaného, v průběhu řízení zjištěny bez důvodných pochybností (toto ostatně ani žalobce nerozporuje, pouze namítá, že policisté nebyli vůbec k zákroku v tomto směru oprávněni), své závěry stran relevantních okolností správní orgány ve svých rozhodnutích řádně odůvodnily. Žalovaný je toho názoru, že žalobce v rámci svých vyjádření potvrdil, že byl v rozhodné době řidičem vozidla, při řízení vozidla nezastavil a silniční kontrole se nepodrobil (uvedl, že si není vědom, že by byl stavěn policejní hlídkou), policisté tedy byli oprávněni ke kontrole žalobce jako řidiče, kdy při této kontrole nepostupovali nestandartním způsobem nad rámec svých zákonných oprávnění. Jejich postup nevzbuzoval důvodné pochybnosti o objektivitě policistů, žalobce ostatně nerozporuje tvrzení policistů, že se vyšetření ke zjištění ovlivnění alkoholem odmítl podrobit, ani tvrzení policistů, že nepředložil doklady potřebné k řízení vozidla. Vyjádření policisty prap. Ch. zachycené na audiozáznamu, ve spojení s dalšími okolnostmi, které žalovaný popsal, tedy nevzbuzuje zásadní pochybnosti o věrohodnosti výpovědi tohoto svědka. Pokud policisté uvedli, že žalobce byl ve vozidle sám, poukazovali na skutečnost, že se ve vozidle nenacházela žádná další fyzická osoba, kromě řidiče - žalobce. Pokud žalobce namítá, že správní orgán v řízení nezajistil provozní knihu ani neprovedl dokazování stran použití VRZ, kdy žalobce zpochybňuje užití „majáků“, resp. namítá, že nebylo zjištěno, zda došlo k užití v souladu s příslušnými předpisy, žalovaný považuje tuto námitku z hlediska posouzení odpovědnosti žalobce za přestupky, o nichž se vedlo řízení, za irelevantní. Dle názoru žalovaného provádění dokazování ve směru užití VRZ policisty by bylo v řízení nadbytečné, kdy toto nemohlo zásadním způsobem přispět k objasnění skutkového stavu. Ostatně ani žalobce v průběhu přestupkového řízení doplnění dokazování v tomto směru nenavrhoval, ač tak mohl učinit. IV. Řízení před správními soudy Krajský soud v Brně ve věci rozhodl dne 5. 8. 2015 rozsudkem č. j. 41 A 53/2014-62, kterým předmětnou žalobu zamítl. Soud ve svém rozsudku neměl pochyby o skutkovém stavu, že policejní hlídka ve složení policistů prap. Ch. a prap. N. po celou dobu jela za žalobcem a zastavila za velmi krátkou dobu za vozidlem žalobce. Policisté jeli z ……………. v Břeclavi až do dojetí žalobce do místa jeho bydliště po celou dobu za ním a zaparkovali s vozidlem za otevřenou bránou na pozemku, kde zastavil i žalobce, jenž poté vešel do domu. Soud postavil najisto, že žalobce z ………. v Břeclavi až do místa zastavení na svém pozemku po celou dobu byl řidičem vozidla Favorit, že žádná jiná fyzická osoba s ním ve vozidle nejela po celou tuto dobu, což bylo zjištěno správním orgánem. Námitka žalobce, že je pohybově omezený a nemohl se tak rychle dostat do domu, neměla dle soudu pro zjišťování daného skutkového stavu žádný význam, neboť svědek prap. Ch. neuvedl, že by žalobce k domu běžel, navíc žalobce ani v průběhu správního řízení ani při podání žaloby k soudu nedoložil žádnou zdravotní zprávu, dle které by byl schopen pohybovat se pouze pomalou chůzí, nebo že by se pohyboval s velkými obtížemi. Soud tak vzal na jisto postavené to, že v daném případě před výzvou policisty podrobit se zkoušce, zda není ovlivněn alkoholem, byl žalobce neustále řidičem vozidla až do zastavení na svém pozemku, přičemž bezprostředně po zastavení žalobce na tento pozemek vjeli i policisté. Policista prap. Ch. se po zastavení vozidla ihned vydal za žalobcem, který se v ten moment již nacházel v osvětlené místnosti domu společně se ženou (svědkyně T.), která se v osvětlené místnosti domu pohybovala. Ze samotných výpovědí žalobce a z prvotního podání vysvětlení svědkyně T. vyplynulo, že zde nebyla žádná časová prodleva. Rozporné taktéž nebylo tvrzení policistů, že žalobce byl ihned vyzván k podrobení se vyšetření, zda není ovlivněn alkoholem, když toto uvádí i samotný žalobce a sám, ve shodě s policisty také dodal, že se odmítl této zkoušce podrobit. Pokud jde o výzvu policistů vůči žalobci k předložení potřebných dokladů, které řidič musí mít při řízení motorového vozidla, i v tomto směru soud dává za pravdu policistům a pokládá jejich tvrzení za pravdivé, a to z toho důvodu, že samotný žalobce sice výzvu k předložení zmiňovaných dokladů ze strany policistů odmítá, zároveň však při výslechu v průběhu správního řízení k dotazu týkající se předložení zmiňovaných dokladů policistům uvedl, že policistům v době, kdy byly v jeho objektu, sdělil, že jim nic nedá, nic nepodepíše, protože nedovoleně vnikli na jeho pozemek. V tomto směru soud tedy uvádí, že bylo najisto postaveno, a to ať z výpovědi svědků, policistů, ale i samotného žalobce, že se dopustil obou přestupků, které jsou mu kladeny na vinu. Soud dále dospěl k závěru, že policista prap. Ch. nebyl v žádném případě vůči žalobci zaujatý, plnil se svým kolegou pouze své služební povinnosti a k námitce žalobce, že vjetím na pozemek žalobce policisté překročili svou pravomoc dané jim zákonem, soud konstatoval, že se touto skutečností nemůže zabývat správní orgán, který řeší pouze to, zda se žalobce dopustil přestupkových jednání kladených mu za vinu, nikoliv porušení nebo překročení svých pravomocí ze strany policistů, kteří měli přestupkové jednání žalobce zjistit. Pokud by došlo k překročení pravomocí ze strany policistů, resp., pokud se žalobce domnívá, že tomu tak bylo, má možnost se obrátit, tak jako každý jiný občan, na příslušné policejní orgány, aby danou záležitost prošetřily. Rozsudek zdejšího soudu žalobce napadl kasační stížností, v níž namítal, že soud nesprávně posoudil jeho námitku dovozující vadu neoprávněného vstupu policistů na jeho pozemek a dokonce do jeho obydlí, aniž by pro to byly splněny podmínky uvedené v ustanovení § 40 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky. K tomu zdůraznil, že při vstupu policisty na soukromý pozemek se musí jednat o nezbytný úkon na ochranu života nebo zdraví osob, anebo pro odvrácení závažného ohrožení veřejného pořádku a bezpečnosti. Tyto podmínky však při zásahu jednoznačně nebyly splněny, a proto policisté postupovali nezákonně, jestliže po stěžovateli požadovali předložení dokladů a provedení dechové zkoušky. Odůvodnění napadeného rozsudku je navíc velmi kusé, nedostatečné a nezabývá se řádně všemi námitkami, které byly uvedeny v žalobě, tedy především výše uvedenými otázkami, zda k jednání policistů došlo bezprostředně po zastavení vozidla a také zákonností jejich jednání. Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 10. 8. 2016, č. j. 3 As 200/2015-37, rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení s tím, že první námitku, která zpochybňovala skutečnost, že stěžovatel měl za daných okolností postavení řidiče, který je povinen podle § 6 odst. 12 zákona o provozu na pozemních komunikacích předložit policistovi na výzvu ke kontrole doklady od vozidla a podle § 5 odst. 1 písm. f) tohoto zákona podrobit se požadovaným vyšetření, nepovažoval Nejvyšší správní soud za důvodnou. Za důvodnou však Nejvyšší správní soud považoval námitku, dle které se krajský soud nedostatečně vypořádal se spornou otázkou, zda byly výzvy policistů v souladu se zákonem za situace, kdy byly učiněny vůči stěžovateli, jenž byl již ve svém obydlí, na jeho pozemku, ač se vstupem policistů na něj nesouhlasil, a zda tedy mohl stěžovatel spáchat přestupek tím, že se výzvám odmítl podrobit. V rozporu s obsahem napadeného rozhodnutí k tomu krajský soud pouze uvedl, že správní orgán nemůže řešit otázku případného překročení pravomocí policistů, ale pouze to, zda došlo k přestupkovému jednání. Dle Nejvyššího správního soudu však tento svůj právní názor nijak blíže neodůvodnil. K závěru rozhodnutí Nejvyšší správní soud dodal, že otázku zákonnosti jednání policistů při vstupu na pozemek považuje pro posouzení toho, zda došlo ke spáchání přestupku, za klíčovou, a to již s ohledem na známou zásadu "Ius ex iniuria non oritur" (právo z bezpráví nevznikne). Pokud by tedy nebyl postup policistů vyhodnocen jako zákonný, nemohl by stěžovatel neuposlechnutím jejich výzvy spáchat přestupek kladený mu za vinu. Úkolem krajského soudu tedy v nyní probíhajícím řízení je posoudit, zda byly výzvy policistů v souladu se zákonem. V. Posouzení věci krajským soudem Žaloba byla podána včas (ust. § 72 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, dále jen s. ř. s.), osobou oprávněnou (ust. § 65 odst. 1 s. ř. s.), žaloba je přípustná (ust. § 65, § 68, § 70 s. ř. s.). Žaloba byla přezkoumána v mezích žalobních bodů včetně řízení předcházející vydání rozhodnutí, přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (ust. 75 odst. 1, 2 s. ř. s.). Soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání za splnění zákonných podmínek (§ 51 odst. 1 s. ř. s.). Žaloba není důvodná. Krajský soud v Brně při posuzování věci vycházel z rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 3 Ads 200/2015-37 a byl tedy v této věci vázán právním názorem tohoto soudu, kdy tento „otázku zákonnosti jednání policistů při vstupu na pozemek považuje pro posouzení toho, zda došlo ke spáchání přestupku, za klíčovou, a to již s ohledem na známou zásadu "Ius ex iniuria non oritur" (právo z bezpráví nevznikne). Pokud by tedy nebyl postup policistů vyhodnocen jako zákonný, nemohl by stěžovatel neuposlechnutím jejich výzvy spáchat přestupek kladený mu za vinu.“ Úkolem krajského soudu v nyní probíhajícím řízení je tak posoudit, zda byly výzvy policistů učiněny v souladu se zákonem. Soud vzal za nesporné z předcházejících řízení před správními soudy, že žalobce vyjel se svým výše specifikovaným vozidlem dne 17. 4. 2013 z Břeclavi, z ulice……, kam přivezl svého kamaráda, s nímž byl na rybách, směrem do místa svého bydliště ……….., ……….. Po celou dobu jízdy z výchozího bodu byl sledován motorizovanou hlídkou Policie ČR ve složení policistů prap. R. Ch. a prap. J. N.. Po 21.20 hod. žalobce zastavil vozidlo na svém pozemku přiléhajícím k jeho domu, policisté zde zastavili jen s několikavteřinovým zpožděním po něm za otevřenou bránou a pokusili se ho podrobit kontrole. Konkrétní úkony prováděl policista prap. Ch., který za žalobcem došel až na terasu jeho domu. Žalobce, jenž byl již uvnitř svého obydlí, na jeho výzvu odmítl předložit doklady od vozidla i provedení dechové zkoušky s odůvodněním, že „jim (policistům) nic nedá a nic nepodepíše, protože nedovoleně vnikli na jeho pozemek.“ Dále má soud za prokázané, že výzvy policistů vůči němu byly učiněny ve smyslu § 5 odst. 1 písm. f) a § 6 odst. 12 zákona o silničním provozu v bezprostřední souvislosti s jeho předchozí jízdou a bez zbytečné časové prodlevy. V původním řízení krajský soud ohledně zákonnosti postupu policistů při vstupu na pozemek pouze uvedl, že pokud by policisté překročili nějaké své pravomoci, nemůže tuto skutečnost řešit správní orgán, který pouze posuzuje to, zda se žalobce dopustil jednání, jež je mu kladeno za vinu. V případě, že by měl žalobce za to, že se nezákonného postupu policisté dopustili, může se obrátit na příslušné policejní orgány, aby záležitost prošetřili. V duchu závazného právního názoru Nejvyššího správního soudu projeveného ve zrušujícím rozsudku se krajský soud předmětnou otázkou zabýval podrobněji. Dle zjištěného skutkového stavu byl žalobce prokazatelně přímým účastníkem silničního provozu před krátkým časovým úsekem, neboť zde existuje souvislost mezi učiněním výzvy a účasti vyzývané osoby v provozu na pozemních komunikacích jakožto řidiče. Policisté tak měli v úmyslu žalobce zkontrolovat pouze z jediného důvodu – byl účastníkem provozu na pozemních komunikacích. I když žalobce již jízdu ukončil a nacházel se na svém pozemku, souvislost s provozem zde stále byla bezprostřední, neboť policisté se nacházeli jen pár okamžiků za žalobcem (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 2. 2011, č. j. 2 As 1/2011-60, a ze dne 28. 3. 2011, č. j. 2 As 130/2011-63). Je možno usuzovat, že policisté před zastavením žalobce učinili vůči němu podezření a chtěli jej zastavit. Pravděpodobně byl již vyzýván policisty k zastavení vozidla na veřejné komunikaci, přičemž žalobce pokračoval až na soukromý pozemek. Soud na tomto místě odkazuje na ust. § 40 odst. 1 zákona o policii, na jehož základě jsou policisté oprávněni vstoupit bez souhlasu uživatele do obydlí, jiného prostoru nebo na pozemek a provést tam potřebné úkony nebo jiná opatření jen tehdy, jestliže věc nesnese odkladu a vstup tam je nezbytný pro ochranu života nebo zdraví osob anebo pro odvrácení závažného ohrožení veřejného pořádku a bezpečnosti. Takové oprávnění mají i v případě pronásledování osoby dle odst. 2 písm. b) téhož ustanovení. Tímto je umožněn zákonný zásah ze strany policistů do v zásadě nedotknutelné domovní svobody, zaručené čl. 12 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Při využití tohoto oprávnění policistů v praxi je proto nutné důsledně postupovat v souladu se zásadou proporcionality, která je konkretizována v § 11 zákona o policii. Podle tohoto ustanovení je policista a zaměstnanec policie povinen a) dbát, aby žádné osobě v důsledku jejich postupu nevznikla bezdůvodná újma, b) dbát, aby jejich rozhodnutím neprovést úkon nevznikla osobám, jejichž bezpečnost je ohrožena, bezdůvodná újma, a c) postupovat tak, aby případný zásah do práv a svobod osob, vůči nimž směřuje úkon, nebo osob nezúčastněných nepřekročil míru nezbytnou k dosažení účelu sledovaného úkonem (srov. k tomu též rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 5. 2015, č. j. 4 As 51/2015-72, a ze dne 1. 6. 2010, č. j. 2 As 25/2010-65, publ. pod č. 689/2005 Sb. NSS, dostupné na www.nssoud.cz). Jak již bylo prokázáno, existuje zde bezprostřední souvislost časová a místní mezi zastavením vozidla na soukromém pozemku žalobce a kontrolou žalobce ze strany policistů jen o chvíli později. Je evidentní, že žalobce doufal ve své ukrytí před policisty na svém pozemku, neboť tento úmysl vyplývá z následného jednání, kdy neuposlechl výzvy policistů a neposkytl potřebnou součinnost. Kontrola policistů jednoznačně souvisela s bezpečností a plynulostí provozu na pozemních komunikacích. I když správní orgán prvního stupně zastavil řízení ohledně přestupku dle § 125c odst. 1 písm. k) zákona o silničním provozu z důvodu, že žalobci nebylo prokázáno spáchání přestupku nezastavení vozidla na znamení dávané policií k zastavení vozidla a správní orgán prvního stupně neměl nade vši pochybnost prokázáno, že by žalobce toto znamení zaznamenal a úmyslně před hlídkou ujížděl. Z okolností případu je však nepochybné, že policisté vstoupili na soukromý pozemek na základě § 40 odst. 2 písm. b), neboť žalobce pronásledovali a měli v úmyslu jej řádně zkontrolovat. Smyslem tohoto ustanovení je, aby pouhým ukrytím se na soukromém pozemku pronásledovaná osoba nemohla zmařit provedení úkonu. Pronásledování je charakteristické blízkou časovou a místní souvislostí, tedy policisté byli oprávněni tímto způsobem vstoupit na soukromý pozemek žalobce – účastníka silničního provozu a provést zde kontrolu. Soud taktéž konstatuje, že zákrok policistů vůči stěžovateli naplňoval požadavek přiměřenosti, neboť svým postupem nezpůsobili žádné osobě bezdůvodnou újmu, k dosažení účelu sledovaného úkonem (zajištění bezpečnosti provozu na pozemních komunikacích kontrolou stěžovatele, u něhož pojali důvodné podezření, že před řízením motorového vozidla požil alkohol) nepoužili prostředků zjevně nepřiměřených. Vzhledem k tomu, že řidič své vozidlo nezastavil, ať již neúmyslně, neboť o policejní hlídce neměl povědomí, byli policisté oprávněni k pronásledování žalobce a k následnému vstupu na jeho pozemek. Krajský soud tak dospěl k závěru, že úkony policistů prováděné na soukromém pozemku nemohou být považovány za nezákonné pouze z důvodu, že jsou činěny na soukromém pozemku, neboť byly učiněny v bezprostřední souvislosti s účastí žalobce na silničním provozu jakožto řidiče. VI. Závěr a náklady řízení Krajský soud na základě shora provedeného posouzení žalobních námitek dospěl k závěru, že tyto nejsou důvodné, a proto žalobu podle ust. § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl. O nákladech řízení bylo rozhodnuto ve smyslu ust. § 60 s. ř. s., podle kterého nestanoví- li tento zákon jinak, má účastník, který měl na věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. V dané věci neúspěšný žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení a žalovanému v souvislosti s tímto řízením žádné náklady řízení nad rámec jeho běžné administrativní činnosti nevznikly.

Poučení