41 A 53/2016 - 27

Rubrum

Krajský soud v Brně rozhodl samosoudkyní JUDr. Janou Kubenovou, v právní věci žalobců: A. A., nar. ……, nezl. A. A ….., ……., oba st. příslušnost Irácká republika, t. č. pobytem Zařízení pro zajištění cizinců Bělá Jezová, zastoupeni Organizací pro pomoc uprchlíkům, se sídlem Kovářská 4, 190 00 Praha 9, proti žalované: Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Jihomoravského kraje, odbor cizinecké policie, oddělení pobytových agend, se sídlem Cejl 62b, 602 00 Brno, o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 26.7.2016, č. j. KRPB-159444-35/ČJ-2016-060026-50A, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalobci nemají právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalované se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Vymezení věci Žalovaná rozhodnutím ze dne 26.7.2016 č.j. KRPB-159444-35/ČJ-2016-060026-50A podle ust. § 129 odst. 5 zákona č. 326/1999 Sb. prodloužila dobu zajištění stanovenou v rozhodnutí o zajištění č. j. 159444-18/ČJ-2016-060026-50A ze dne 03.07.2016 za účelem předání žalobců podle přímo použitelného právního předpisu Evropských společenství (Nařízení Evropského parlamentu a rady EU č. 604/2013), kterým se stanoví kritéria a postupy pro určení členského státu příslušeného k posuzování žádosti o mezinárodní ochranu podané státním příslušníkem třetí země nebo osobou bez státní příslušnosti v některém ze členských států (Nařízení č. 604/2013). Ve výroku rozhodnutí uvedeno, že doba zajištění cizince se podle ust. § 129 odst. 5 zákona č. 326/1999 Sb. prodlužuje o 34 dnů, do 06.09.2016. Dále uvedeno, že pominou-li důvody pro zajištění, bude toto zajištění neprodleně ukončeno. II. Obsah rozhodnutí Žalovaná uvedla, že dle ust. § 129 odst. 3 zákona č. 326/1999 Sb., nelze-li předání cizince nebo dokončení jeho průvozu uskutečnit ve lhůtě do 48 hodin, a jde-li o průvoz leteckou cestou podle ust. § 152 ve lhůtě do 72 hodin, policie v řízení o zajištění cizince za účelem jeho předání nebo průvozu vydá rozhodnutí, které je prvním úkonem řízení. Odvolání, obnova řízení ani přezkumné řízení nejsou přípustné. Podle ust. § 129 odst. 6 zákona č. 326/1999 Sb. police v rozhodnutí o zajištění stanoví dobu trvání zajištění s přihlédnutím k předpokládané složitosti přípravy předání nebo průvozu cizince. Je-li to nezbytné k pokračování přípravy předání nebo průvozu, je policie oprávněna dobu trvání zajištění prodloužit a to i opakovaně. Při rozhodování o prodloužení zajištění vycházela policie z následujících zjištění: dne 02.07.2016 ve 23:55 hod. byl žalobce jedna, státní příslušník Irácké republiky kontrolován při pobytové kontrole v mezinárodním vlaku EN406Chopin jedoucího ve směru z Rakouska do Německa na trase Vídeň-Berlín, stojícím v železniční stanici …… hlídkou PČR, Krajského ředitelství policie Jihomoravského kraje, Odboru cizinecké policie, kdy ke své totožnosti nepředložil žádný platný cestovní doklad opatřený vízem nebo povolením, nebo povolení, které by ho opravňovalo ke vstupu a pobytu na území ČR. Předložil pouze jízdenku z Vídně do Bernhardsthal. Vzhledem k tomu, že nepředložil žádný cestovní doklad opatřený vízem nebo povolení, které by ho opravňovalo ke vstupu a pobytu na území ČR, byl dne 03.07.2016 v 00:45 hod. zajištěn dle ust. § 27 odst. 1 písm. d) zákona č. 273/2008 Sb. a eskortován na PČR, Území odbor Břeclav. Byla provedena lustrace jmenovaného v cizineckém informačním systému s negativním výsledkem a následně byl daktyloskopován v systému AFIS s negativním výsledkem. Následně provedeno porovnání otisků prstů v systému EURODAC, kde byla nalezena shoda s ID č. HU13300223847644. Z tohoto záznamu bylo zřejmé, že jmenovaný požádal v Maďarské republice o azyl. Na základě shora uvedených skutečností bylo se jmenovaným 03. 07. 2016 zahájeno dle ust. § 46 odst. 1 správní řád řízení o povinnosti opustit území ČR dle ust. § 50a odst. 3 písm. b) zákona č. 326/1999 Sb. V rámci správního řízení byla jmenovanému téhož dne dána možnost se vyjádřit do protokolu o výslechu účastníka správního řízení, kdy v protokolu cizinec za přítomnosti tlumočníka do jazyka arabského sdělil své jméno, datum narození 01. 08. 1993 a že je státní příslušník Irácké republiky. Dále sdělil, že je zdráv a schopen vypovídat, lékařské ošetření nepotřebuje, je svobodný. Z Iráku odešel z důvodu občanské války a obával se teroru Islámského státu. Z těchto důvodů se rozhodl opustit Irák a to asi před měsícem a půl. Vycestoval bez cestovního dokladu do Turecka. Potom se za pomocí převaděčů dostal do Bulharska. Poté opět za využití převaděčů se dostal do Srbska a na maďarské hranice. V noci na 29. 06. 2016 se přes plot dostal do Maďarska. Tam ho kontrolovala maďarská policie a odvezla ho do nějakého tábora. Tam mu sejmula otisky prstů a vyfotografovala, podepsal nějaké dokumenty. Že požádal o mezinárodní ochranu v Maďarsku, nevěděl. Další den ho policie převezla do tábora pro uprchlíky, kde byl asi tři dny. Že nesmí opustit Maďarsko, nevěděl. Chtěl se dostat do Německa. Dne 02. 07. 2016 z tábora odešel, koupil si jízdenku na vlak do Vídně. Tam nastoupil na vlak do Berlína. Ve vlaku si koupil jízdenku na vlak po Rakousku. Pak si chtěl koupit jízdenku dále na vlak do Berlína. Že je v České republice, vůbec nevěděl. Že byl zadržen v ČR, se dozvěděl až na policii. Chtěl jet z Rakouska přímo do Německa. Celou cestu cestoval se svým bratrem A. A., narozený ….., státní příslušník Irácké republiky. Rodiče zůstali v Iráku a on má nyní bratra na starosti. Vzhledem k tomu, že je mu 16 let, je teď jeho zástupcem. Nepřeje si, aby byli odděleni. Pokud jde o zajištění, cíl cesty byl v Německu, kde se chtěl usadit a žít. Jeho cílem je tedy dostat se do Německa, chce se tam usadit natrvalo. V Maďarsku zůstat nechtěl. Je si vědom, že bez cestovního dokladu a víza není oprávněn vstoupit na území ČR, ale chtěl se dostat do Německa. Nic mu nebrání v návratu do Maďarska, vrátit se tam však nechce. V České republice ani v Evropské unii nemá žádné blízké příbuzné s povoleným pobytem. Nemá finanční prostředky na složení záruky. Nemá ani nikoho, kdo by za něj záruku složil. Není schopen si zajistit pro sebe ani svého bratra v ČR ubytování. Chce, aby jeho bratr zůstal s ním. Spisovým materiálem je doloženo, že první bezpečnou zemí, kde jmenovaný je veden jako žadatel o mezinárodní ochranu, byla Maďarská republika. Tato země je tedy zemí příslušnou k posouzení jeho žádosti o mezinárodní ochranu a je v souladu s Nařízením Evropského parlamentu a rady EU č. 604/2013 povinna žadatele přijmout zpět na své území a to i v případě, kdy řízení o jeho žádosti bylo již ukončeno. Protože jmenovaný vstoupil na území neoprávněně a současně jde o žadatele o mezinárodní ochranu v Maďarsku, bylo dne 03. 07. 2016 rozhodnuto o jeho zajištění dle ust. § 129 odst. 1 a 3 zákona č. 326/1999 Sb., za účelem předání dle Nařízení č. 604/2013 a 03. 07. 2016 mu bylo vydáno rozhodnutí o povinnosti opustit území dle ust. § 50a odst. 3 písmena b) zákona č. 326/1999 Sb. Dne 19. 07. 2016 obdržel správní orgán informaci z Odboru azylové a migrační politiky MVČR („OAMP“), že v případě jmenovaného byl zahájen postup podle Nařízení Evropského parlamentu a rady (EU) č. 604/2013 (tzv. Dublinské řízení). V daném případě byla tohoto dne odeslána žádost o přijetí zpět do Maďarska. Lhůta pro odpověď byla stanovena do 02. 08. 2016. Do vydání tohoto rozhodnutí OAMP ještě výslovnou odpověď maďarské strany neobdržel. Nedodržení lhůty pro odpověď znamená automatickou příslušnost dožádaného státu k převzetí dotčené osoby zpět. Poté bude účastník řízení ze strany OAMP předáno rozhodnutí o přemístění a bude se zajišťovat případná realizace transferu do Maďarska. Od okamžiku akceptace běží v souladu s čl. 28 Nařízení č. 604/2013 šestitýdenní lhůta, v níž je nutno přemístění cizince uskutečnit. Z uvedeného důvodu bylo rozhodnuto prodloužit dobu zajištění tak, jak je uvedeno ve výroku rozhodnutí. Žalovaná pak odkázala v tomto směru na rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. Azs 11/2015 ze dne 19. 02. 2015, z něhož vyplývá, že správní orgán může po podání žádosti o převzetí nebo přijetí zpět rozhodnout o prodloužení doby trvání zajištění tak, aby v případě okamžité odpovědi příslušného státu nemohla být překročena šestitýdenní lhůta pro realizace přemístění (tedy max. šest týdnů od podání žádosti o převzetí nebo přijetí). Správní orgán rozhodl o prodloužení doby trvání zajištění tak, aby nemohla být překročena šestitýdenní lhůta pro realizaci přemístění. Správní orgán byl při rozhodování o prodloužení zajištění nucen zabývat se možnými překážkami předání žalobců do Maďarska. Účastník řízení nemá na území ČR žádné trvale žijící příbuzné a v ČR je pouze krátkou dobu v řádu hodin. Navíc dle jeho vyjádření ani neměl úmysl usadit se v ČR, ČR nebyl cílem jeho cesty, nýbrž pouze tranzitní zemí při jeho snaze dostat se do Německa. Jak uvedl, nic mu nebrání v návratu do Maďarska. Účastník řízení bude předán do Maďarska, které se zavázalo sdílet hodnoty uznávané EU. Jedná se o bezpečnou zemi, která dodržuje lidskoprávní úmluvy. Správní orgán nepředpokládá, že by mu navrácením právě do této země mohlo hrozit uložení nebo vykonání trestu smrti, mučení nebo nelidské či ponižující zacházení nebo trestání, nebo by mohlo být vycestování cizince v rozporu s mezinárodními závazky ČR. Ani jmenovaný neuvedl žádné důvody, pro které by jeho návrat do Maďarska byl znemožněn. Správní orgán konstatuje, že stejně tak jako v době rozhodování o zajištění, tak i v době rozhodování o prodloužení zajištění mu nejsou známy žádné překážky, které by bránily v předání účastníka řízení do země příslušné k posouzení jeho žádosti o udělení mezinárodní ochrany, tj. do Maďarska. Dle čl. 28 odst. 2 Nařízení Evropského parlamentu a rady (EU) č. 6004/2013 mohou členské státy zajistit dotyčnou osobu za účelem jejího přemístění podle tohoto nařízení, existuje-li vážné nebezpečí útěku na základě posouzení každého jednotlivého případu, a pouze pokud je zajištění přiměřené a nelze účinně použít jiná mírnější donucovací opatření. Podle ust. § 129 odst. 4 zákona č. 326/1999 Sb., policie rozhodne o zajištění cizince za účelem jeho předání do státu vázaného přímo použitelným předpisem Evropské unie, pouze pokud existuje vážné nebezpečí útěku. Za vážné nebezpečí útěku se zejména považuje, pokud cizinec pobýval na území neoprávněně, vyhnul se již dříve předání do státu vázaného přímo použitelným předpisem Evropské unie nebo se pokusil o útěk nebo vyjádřil úmysl nerespektovat pravomocné rozhodnutí o přemístění do státu vázaného přímo použitelným předpisem Evropské unie nebo pokud je takový úmysl zjevný z jeho jednání. Za vážné nebezpečí útěku se dále považuje, pokud cizinec, který bude předán do státu vázaného přímo použitelným předpisem Evropské unie přímo nesousedícího s Českou republikou, nemůže oprávněně samostatně do toho státu cestovat a nemůže uvést adresu místa pobytu na území. Z výše uvedeného lze dovodit, že i v případě rozhodování o prodloužení zajištění musí policie posoudit, zda takové nebezpečí hrozí. Na základě předchozího jednání cizince je správní orgán toho názoru, že vážné nebezpečí útěku v tomto konkrétním případě hrozí i nadále. Jmenovaný je žadatelem o mezinárodní ochranu v Maďarsku a měl za povinnost setrvat na tomto území až do skončení řízení o žádosti o mezinárodní ochranu. To, že nehledá ochranu v podobě azylu v Maďarsku, je patrno z jeho následného jednání, když namísto toho, aby se zdržoval na území Maďarska do skončení řízení o jeho žádosti o mezinárodní ochranu, pokračoval dále ve své cestě do cílové země. Svým jednáním prokázal, že v úsilí o dosažení svého cíle nemá sebemenší zábrany porušovat právní předpisy upravující vstup a pobyt cizinců na území státu Evropské unie. Jednání, kterého se jmenovaný dopustil i v minulosti, kdy vstoupil neoprávněně na území Maďarska, nedává záruku, že bude skutečně dobrovolně vyčkávat na území ČR do doby, než bude předán do země, která je příslušná k posouzení jeho žádosti o mezinárodní ochranu. Navíc sám uvedl, že v Maďarsku zůstat nechtěl, nechtěl zůstat ani v České republice. Je zcela reálné se domnívat, že v případě neprodloužení zajištění by účastník dokončil svůj úmysl, se kterým přicestoval-opustil by Českou republiku směrem do Německa. V daném případě tedy existuje vážné nebezpečí jeho útěku. I při rozhodování o prodloužení zajištění cizince je správní orgán povinen zvážit využití mírnějšího opatření, konkrétně zvláštního opatření za účelem vycestování dle ust. § 123 b a § 123 c zákona o pobytu cizinců. Správní orgán proto posuzoval, zda je v daném případě možné uplatnit toto mírnější donucovací opatření. Po zhodnocení popsaného skutkového stavu dospěl k závěru, že je dostatečně odůvodněn závěr pro vydání rozhodnutí o prodloužení zajištění, neboť z prokázaného jednání by mírnější donucovací opatření nebyla účinná a uložení zvláštních opatření za účelem vycestovaní podle ust. § 123 b zákona č. 326/1999 Sb. je z hlediska jednání jmenovaného nedostačující, neboť cizinec na území ČR nemá hlášený pobyt, nemá zde zajištěno ubytování, nemá dostatek finančních prostředků a s vědomím, že nevlastní cestovní doklad a vízum nebo jiné povolení k pobytu, vstoupil na území ČR, čímž porušil jednu z elementárních povinností cizince pobývajících na území ČR. Nemá ani dostatek volných finančních prostředků ve výši předpokládaných nákladů spojených s případnou realizací předání a v ČR nežije žádný jeho příbuzný či známý, který by jmenovaného ubytoval, případně za něj finanční záruku složil. V tomto konkrétním případě tedy jmenovaný není schopen aplnir povinnosti plynoucí ze zvláštního opatření a současně existuje důvodná obava, že by uložením zvláštního opatření byl ohrožen výkon jeho předání. Správní orgán je tedy názoru, že v případě žalobce je užití zvláštního opatření za účelem vycestování neúčelné. Jeho úmysl byl totiž od počátku zřejmý, dostat se do Německa, kde chtěl žít. Podle § 123 b odstavec 3 zákona č. 326/1999 Sb., o druhu a způsobu výkonu zvláštního opatření za účelem vycestování rozhoduje policie, přičemž posuzuje, zda jeho uložením neohrozí výkon správního vyhoštění (zde výkon přemístění). Při svém rozhodování je tak policie povinna posoudit dvě podmínky z tohoto ust. Vyplývající, a to, zda je cizinec schopen splnit povinnosti plynoucí ze zvláštního opatření za účelem vycestování a současně, zda neexistuje důvodná obava, že by bylo uložení zvláštního opatření ohrožen výkon předání cizince. V tomto konkrétním případě tedy bylo prokázáno, že účastník řízení není schopen splnit povinnosti plynoucí ze zvláštního opatření. Současně existuje odůvodněná obava, že by uložením zvláštního opatření byl ohrožen výkon jeho předání. V rámci rozhodování o zajištění za účelem předání cizince se správní orgán rovněž zabýval tím, zdali je předání potenciálně možné a zdali nebude nepřiměřeně zasaženo do soukromého a rodinného života cizince. Při posuzování dopadu tohoto rozhodnutí na účastníka řízení, vycházel správní orgán z kritérií stanovených v ust. § 174a zákona č. 326/1999 Sb. Vzhledem k tomu, že jmenovaný cestoval se svým bratrem A. A., narozeným 01. 01. 2000, rozhodl správní orgán, podle ust. § 27 odst. 2 správní řád tak, že označil tuto osobu za dalšího účastníka řízení o zajištění, a to z důvodu toho, že může být tímto rozhodnutím o zajištění přímo dotčen ve svých právech nebo povinnostech. K posouzení, zdali nebude nepřiměřeně zasaženo do soukromého a rodinného života dalších účastníků řízení, správní orgán použil jako podklady pro rozhodnutí správního orgánu i výslech účastníka řízení i jeho bratra. Účastník situaci popsal tak, že je státní příslušník Irácké republiky, je svobodný. Z Iráků odešel z důvodu občanské války v Iráku a obává se teroru islámského státu. Z toho důvodu se rozhodl opustit Irák. Rozhodl se k tomu asi před měsícem a půl. Vycestoval bez cestovního dokladu do Turecka, poté za pomocí převaděčů se dostal do Bulharska. Poté opět za využití převaděčů se dostal do Srbska a na maďarské hranice. V noci 29. 06. 2016 se přes plot dostal do Maďarska. Maďarská policie, která ho kontrolovala, ho odvezla do nějakého tábora. Zde mu sejmula otisky prstů a vyfotografovala, podepisoval nějaké dokumenty. Že požádal v Maďarsku o mezinárodní ochranu, nevěděl. Další den ho policie převezla do tábora pro uprchlíky. Že nesmí opustit Maďarsko, nevěděl. Chtěl se dostat do Německa. 02. 07. 2016 z tábora odešel, koupil si jízdenku na vlak do Vídně. Tam nastoupil na vlak do Berlína. Ve vlaku si koupil jízdenku na vlak do Rakouska. Pak si chtěl koupit jízdenku na vlak dále do Berlína. Že je v České republice, vůbec nevěděl. Že byl zadržen v České republice, se dozvěděl až na policii. Chtěl jet z Rakouska přímo do Německa. Celou cestu cestoval se svým bratrem A. A., ……... Jeho bratr ho má teď na starosti, rodiče zůstali v Iráku. Cíl jeho cesty byl v Německu, kde se chtěl usadit a žít. V České republice neměl během cesty v úmyslu zůstávat. Je si vědom, že bez cestovního dokladu a víza není oprávněn vstoupit na území ČR, ale chtěl se dostat do Německa. Nic mu nebrání v návratu do Maďarska, nechce se tam však vrátit, chce do Německa. V České republice ani v Evropské unii nemá žádné blízké příbuzné s povoleným pobytem. Nemá finanční prostředky na složení záruky. Nemá ani nikoho, kdo by za něj záruku složil. Není schopen si zajistit pro sebe v ČR ubytování. Chce, aby zůstal s bratrem. Účastník řízení i jeho nezletilý bratr byli vydaným rozhodnutí zajištění podle ust. § 129 odst. 1 ve spojení s ust. § 129 odst. 3 zákona č. 326/1999 Sb. a umístění v Zařízení pro zajištění cizinců, provozované Ministerstvem v souladu s ust. § 130 zákona č. 326/1999 Sb. Z výše uvedených důvodů má správní orgán za to, že prodloužením zajištění účastníka řízení, který je v současné době umístěn v Zařízení pro zajištění cizinců, nedojde k porušení práv na jeho rodinný či soukromý život a toto zajištění není nepřiměřené vzhledem k okolnostem případu. Účastník řízení nemůže opustit území ČR žádným směrem, aniž by se dopustil dalšího porušení vnitrostátních a evropských předpisů, což znamená, že jeho případný dobrovolný návrat do Maďarska je, při nedostatku finančních prostředků, vyloučen. Také by to znamenalo ignorovat skutečnost, že účastník úmyslně opustil území Maďarska, aby se dostal do Německa, a tedy nelze očekávat, že se bude dobrovolně zdržovat na území do doby jeho předání. Jmenovaný v protokolu neuvedl žádné skutečnosti, pro které by pro něj zajištění bylo nepřiměřeným zásahem, a proto správní orgán neshledal nepřiměřenost zajištění cizince. Ze všech uvedených důvodů se správní orgán domnívá, že prodloužení zajištění jmenovaných dle ust. § 129 odst. 6 zákona č. 326/1999 Sb., bylo přiměřené, důvodné a zákonné. Doba, o kterou se zajištění prodlužuje, byla stanovena podle ust. § 129 odst. 5 zákona č. 326/1999 Sb., na 34 dnů. Při rozhodování správního orgánu o délce prodloužení zajištění bylo vycházeno ze skutečnosti, že v případě jmenovaného byla dne 19. 07. 2016 zaslána žádost o převzetí do Maďarska. Podle čl. 28 odst. 3 Nařízení Evropského parlamentu a rady (EU) č. 604/2013, pokud je osoba zajištěna podle tohoto článku, lhůta pro předložení žádosti o převzetí nebo přijetí zpět nesmí překročit jeden měsíc od okamžiku podání žádosti o mezinárodní ochranu. Členský stát, který vede řízení v souladu s tímto nařízením, požádal v těchto případech o urychlenou odpověď. Tato odpověď musí být poskytnuta do dvou týdnů od okamžiku obdržení žádosti. Není-li odpověď poskytnuta v této dvoutýdenní lhůtě, má se za to, že bylo žádosti vyhověno, což má za následek vznik povinnosti převzít nebo přijmout dotyčnou osobu zpět, včetně povinnosti zajistit její řádný příjezd. Jak plyne z rozsudku NSS č. j. azs 11/2015 správní orgán může po podání žádosti o převzetí nebo přijetí zpět rozhodnout o prodloužení doby trvání zajištění tak, aby v případě okamžité odpovědi příslušného státu nemohla být překročena šestitýdenní lhůta pro realizaci přemístění (tedy max. šest týdnů od podání žádosti o převzetí nebo přijetí zpět). V den vydání tohoto rozhodnutí nebyla dožádaným příslušným státem zaslána odpověď. Vzhledem k tomu, a zároveň ke skutečnosti, že k odpovědi příslušného státu může dojít i v den vydání tohoto rozhodnutí, zdejší správní orgán rozhodl o prodloužení doby trvání zajištění tak, aby nemohla být překročena šestitýdenní lhůta. Z uvedeného důvodu bylo rozhodnuto prodloužit dobu zajištění tak, jak je uvedeno ve výroku tohoto rozhodnutí. III. Žaloba Žalobce se domnívá, že vydáním napadeného rozhodnutí správní orgán porušil ust. § 129 odst. 1 ve spojení s odst. 5 zákona o pobytu cizinců ve spojení s čl. 28 Dublinského nařízení, čl. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, dále § 3 správního řádu ve spojení s čl. 31 Úmluvy o právním postavení uprchlíků, s čl. 33 Úmluvy o právním postavení uprchlíků a čl. 3 Úmluvy proti mučení, dále § 68 odst. 3 správního řádu ve spojení s čl. 31 Úmluvy o právním postavení uprchlíků, čl. 8 Úmluvy o právním postavení uprchlíků, čl. 33 Úmluvy o právním postavení uprchlíků a čl. 3 Úmluvy proti mučení a dále čl. 3 Úmluvy o právech dítěte, neboť rozhodnutí není v nejlepším zájmu dítěte. V žalobě rozvedl, že zejména namítá, že transfer do Maďarska není možné uskutečnit, neboť na maďarské straně v posledních měsících opět zřetelně dochází k situaci, kdy Maďarsko přestalo přijímat případy za účelem tzv. Dublinského převozu. Situace se tedy opět přiblížila situaci z roku 2015, kdy Maďarsko nebylo z kapacitních důvodu schopno případy přebírat. To je patrné i ze statistických dat Ministerstva vnitra ČR. Z informací vyplývá, že v situaci nejméně od konce měsíce května 2016 opět nejsou realizovány transfery žadatelů o azyl dle Dublinského nařízení z ČR do Maďarska, neboť Maďarsko opět nespolupracuje. Správní orgán má povinnost, jak vyplývá z rozhodnutí rozšířeného senátu NSS č. j. 7 As 79/2010-50, povinnost zabývat se v řízení o zajištění cizince podle ust. § 124, §124b a § 129 zákona č. 326/1999 Sb. možnými překážkami správního vyhoštění, vycestování nebo předání tohoto cizince podle mezinárodní smlouvy v případech, kdy jsou tyto překážky v době rozhodování o zajištění známy nebo v řízení vyšly najevo. V takové situaci je povinen možné překážky před rozhodnutím o zajištění cizince předběžně posoudit (…). O zajištění cizince nelze rozhodnout, pokud zákonný účel omezení osobní svobody cizince nebude pravděpodobně možné uskutečnit. Na toto rozhodnutí navázal NSS v rozhodnutí z 01. 12. 2015 č. j. 32A 62/2015, které se týkalo skutkově obdobné situace nyní projednávané věci, tedy zajištění rodiny s nezletilými dětmi v ZZC Bělá Jezová. V tomto rozhodnutí NSS odkázal na situaci v Maďarsku, která byla v předmětné době patrná mimo jiné ze statistik vedených Ministerstvem vnitra ČR. Zde uvedeno, že soud souhlasí s žalovanou, že při posouzení potenciality předání není nutné vycházet toliko ze statistických údajů za jednotlivé měsíce, ale je možné vzít v úvahu i aktuální situaci. Je však třeba, aby byla hodnocena situace k datu vydání napadeného rozhodnutí. Rozhodně by však takové posouzení včetně zpráv, z nichž bylo vycházeno, mělo být uvedeno v napadeném rozhodnutí. V posuzovaném případu tomu tak není. Ani v projednávaném případě tomu tak není, aktuální situace v době zajištění žalobce a jeho bratra není vůbec zohledněna. Správní orgán pouze zcela obecně konstatuje, že stejně jako v době rozhodování o zajištění, tak i v době rozhodování o prodloužení zajištění mu nejsou známy žádné překážky, které by bránily v předání účastníka řízení do země příslušné k posouzení jeho žádosti o udělení mezinárodní ochrany-do Maďarska. Toto tvrzení však není založeno na aktuální situaci odpovídající datům v době prodloužen zajištění žalobce a jeho nezl. bratra. Vzhledem k tomu, že dosavadní situace potvrzuje, že k transferům do Maďarské republiky už nedochází, správní orgán tuto situaci měl vzít v úvahu a posoudit ji. Uvedeno skutečnost potvrzují i zmíněné statistiky Ministerstva vnitra a Přípis slovenského Ministerstva vnitra. V uvedeném přípise je rovněž zdůrazněno, že zastavení dublinských transferů se netýká jenom Slovenska, ale i jiných členských států Evropské unie, přičemž Evropská komise je s danou situací, která vznikla k 15. 06. 2016, srozuměna. Proto se žalobce domnívá, že se jedná o pokračující zbavení osobní svobody. Tuto aktuální situaci přitom tedy potvrzují i statistická data z jiných zemí Evropské unie, např. na Slovensku. Ze Slovenské republiky nebyl v měsíci červnu zrealizován ani jeden tzv. dublinský transfer a poslední se uskutečnil dne 09. 05. 2016. Maďarsko se v posledních měsících v Dublinském řízení nevyjadřuje ohledně převzetí azylových případů, a u osob, které jsou zajištěny ve všech českých detenčních zařízeních za účelem předání do Maďarska tak dochází k marnému uplynutí maximální možné doby zajištění a k následnému propuštění na svobodu, aniž by byl účel zajištění zrealizován. V daném případě byla dne 19. 07. 2016 odeslána žádost o přijetí zpět do Maďarska, přičemž lhůta na odpověď byla stanovena do 02. 08. 2016. Vzhledem k tomu, že Maďarsko do vydání rozhodnutí o prodloužení zajištění dne 26. 07. 2016 již neodpovědělo, dá se předpokládat, že vzhledem k aktuální situaci odpověď z maďarské strany ani nepřišla a transfer uskutečnění nebude. Tudíž prodloužení zajištění neplní zákonem stanovený účel uskutečnit předání podle mezinárodní smlouvy, konkrétně tzv. Dublinského nařízení do státu odpovědného za projednání azylové žádosti. K přetíženosti a kvalitě vyřizování žádosti se již vyjádřil i Krajský soud v Praze, ve svém rozhodnutí č. j. 49 Az 109/2015-74. Uvedená situace přitom správnímu orgánu byla známa, neboť je patrná z aktuální faktické nerealizace transferů do Maďarska nejméně od konce května 2016. Další žalobní námitka směřuje k překážkám transferu týkajících se nedostatků v maďarském azylovém řízení. Žalobce uvedl, že je mylné tvrzení správního orgánu o tom, že se v Maďarsku podmínky azylového řízení vrátily do normálního stavu – považuje-li se tedy za normální stav takový stav, v němž jsou řádně dodržovány závazky plynoucí z mezinárodních smluv o dodržování lidských práv. Do takového stavu se situace v Maďarsku nenavrátila, naopak se zhoršila mimo jiné i na základě stále platných vnitrostátních legislativních opatření přijatých během roku 2015. V případě přemístění do Maďarska tak navíc hrozí porušení čl. 33 Úmluvy o právním postavení uprchlíků a čl. 3 Úmluvy proti mučení, neboť dochází k přímému riziku vyhoštění do země původu. Žalobce odkázal na rozsudek Krajského soudu v Praze č. j. 49 Az 109/2015-74 ze 14. 04. 2016 a k uvedenému problému se vyjádřil také 18. 09. 2015 Maďarský Helsinský Výbor v dokumentu „Hungary- no country for refugees Information Note“, který konstatuje, že v Maďarsku dochází k systematickému porušování pravidla non- refoulement, k arbitrární detenci uprchlíků a k dalším systematickým porušováním lidských práv. Žalobcům přitom v případě návratu do Iráků hrozí nebezpečí vážné újmy nejen z důvodu dlouhodobě kritické bezpečnostní situace v zemi, ale i z důvodu, že příslušníci Islámského státu stříleli na jejich domov, aby je přinutili se k nim přidat a bojovat. Žalobce uvedl, že právě z důvodu válečného konfliktu a pronásledování, kterému společně s bratrem čelili, utekli z Iráku. V žalobě dále uvedli, že správní orgán neměl přistupovat k zajištění s ohledem na jeho zranitelnost. Zajištění nezletilého není v nejlepším zájmu dítěte ve smyslu čl. 3 Úmluvy o právech dítěte. Přitom jsou k dispozici alternativní opatření. V tomto směru poukázal na čl. 28 odst. 2 nařízení Evropského parlamentu a rady EU č. 603/2013 („Dublinské nařízení“), dle něhož platí „že členské státy mohou zajistit dotyčnou osobu za účelem jejího přemístění podle tohoto nařízení, existuje-li vážné nebezpečí útěku (…)a pouze pokud je zajištění přiměřené a nelze účinně použít jiná mírnější donucovací opatření“. Podmínky přiměřenosti a možnosti alternativy k zajištění by měly být posuzovány s o to větším zřetelem, jsou-li rozhodnutím přímo dotčeny nezletilé děti. Speciální ohled by měl být brán na jejich věk a zranitelnost. Dále uvedl, že podle čl. 3 Úmluvy o právech dítěte, „musí být zájem dítěte předním hlediskem při jakékoliv činnosti týkající se dětí, ať již uskutečňované veřejnými nebo soukromými zařízeními sociální péče, správními nebo zákonodárnými orgány“. Správní orgán z tohoto hlediska dostatečně neposoudil dopad zajištění na nezletilého bratra žalobce, kterému rovněž přináleží aktivní legitimace na podání žaloby. Podmínky pro pobyt s dětmi v ZZC Bělé Jezové monitorovala veřejná ochránkyně práv ve zprávě vyhodnocující systematické návštěvy ze dne 13. 10. 2015 sp. zn. 24/2015/NZ/OV. Ačkoliv se situace oproti předchozím návštěvám mírně zlepšila, podmínky v tomto zařízení stále nejsou vyhovující pro pobyt rodin s nezletilými dětmi. Situace se obecně zlepšila z důvodu počtu zadržených osob a s tím souvisejícího snížení přeplněnosti ubytovacích kapacit. Byť obecně došlo ke zlepšení podmínek v zařízení, pro nezletilé děti tato situace stále není uspokojivá, neboť jsou děti de facto drženy ve vězeňských podmínkách. Správní orgán sice vyjmenovává aktivity, které děti po dobu detence mohou využívat, ale tyto aktivity probíhají v prostoru zařízení vězeňského typu, za mřížemi se silně patrnou přítomností policie, v němž jsou ubytovány především dospělé osoby. Celý areál je od okolí oddělen mřížemi a ostnatým plotem. Stejně tak jednotlivé budovy mezi sebou včetně venkovního areálu jsou navzájem odděleny mřížemi a ostnatým plotem. Bezpečnostní eskorta děti přivádí a odvádí na místo výdeje jídla. Demonstrace síly ze strany pracovníků ZZC jak na dětech, tak na rodičích může mít traumatické následky a negativní dopad na psychický vývoj nezletilých. Přestože snad jsou v ZZC Bělá Jezová k dispozici určité volnočasové aktivity, není v nejlepším zájmu dítěte, aby tyto aktivity vykonávalo v zařízení vězeňského typu za mřížemi s tak silnou přítomností policie, když by bylo možné volnočasové aktivity vykonávat v alternativních zařízeních bez tak silně patrné přítomnosti policie. Alternativou k zajištění, která se nejvhodněji nabízela k využití, se však správní orgán vůbec nezabýval. Touto existující nejvhodnější alternativou je přitom možnost přemístění rodiny do pobytového střediska pro žadatele o mezinárodní ochranu, která splňuje stejné účely a je adekvátnější k pobytu rodin s malými dětmi. Správní orgán se vůbec nezabýval možností umístit žalobce v jiném vhodném zařízení. K tomuto tématu se přitom vyjádřil Nejvyšší správní soud v případě týkajícím se zajištění nezletilé rodiny s malými dětmi v ZZC Bělá Jezová (rozsudek NSS č. j. 1 Azs 39/2015-28). Správní orgán považoval v odůvodnění rozhodnutí za dostačující, že je dětem zajištěn nocleh a pravidelná strava a uváděl, že bratr žalobce by beztak nebyl schopný tyto podmínky zajistit z důvodu nedostatku finančních prostředků, ale to neznamená, že neexistují jiné, mírnější opatření, než je jejich zajištění v ZZC. Zároveň nepřemístěním rodiny do jiného zařízení, např. do pobytového střediska, dojde vzhledem k nerealizovatelnosti návratu do Maďarska paradoxně k situaci, o které správní orgán hovoří – rodina je zajištěna zcela zbytečně a bezúčelně a po marném uplynutí lhůty dojde k jejich propuštění za bránu zařízení „na ulici“, bez jakékoliv další asistence. Žalobcové proto navrhovali, aby soud vydal rozsudek, kterým rozhodnutí žalované ze dne 26. 07. 2016 zruší a věc vrátí žalované k dalšímu řízení. IV. Vyjádření k žalobě Žalobcové namítají nereálnost transferu do Maďarska a existenci nedostatků v maďarském azylovém řízení. K žalobcem namítaným tvrzením žalovaná uvádí, že jí není známo, že by Ministerstvo vnitra ČR vydalo k dnešnímu dni oficiální stanovisko upravující postup Policie ČR v souvislosti se zajišťováním osob dle ust. § 129 zákon č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území ČR, ve znění pozdějších předpisů, u nichž je zjištěna shoda otisků prstů v systému Eurodac pořízených a vložených do tohoto systému v rámci řízení o mezinárodní ochranu vedeného s takovými osobami v Maďarské republice, a to v souvislosti s namítanou neakceptací všech žádostí o zpětné přijetí maďarskou stranou, podaných v rámci řízení dle Dublinského nařízení ČR. Rovněž tak z informací shromážděných žalovanou v rámci vlastní úřední činnosti rozhodně nevyplývá, že by Maďarsko v současné době nepřijímalo zpět žádné žadatele o azyl, tak jak namítá žalobce. Na počátku měsíce srpna 2016 obdržela žalovaná v několika případech informace z MV ČR, že toto obdrželo implicitní souhlasy maďarské strany se žádostmi o zpětné přijetí osob zajištěných v ČR za účelem jejich předání dle Dublinského nařízení do Maďarska, přičemž se jedná o osoby zajištěné žalovanou na počátku měsíce července 2016, což je mimochodem i případ obou žalobců. K případné námitce žalobců, že se jedná pouze o souhlasy implicitní, nikoli explicitní, žalovaná uvedla, že i na základě implicitních souhlasů maďarské strany dochází k realizaci zpětného přijímání osob na základě Dublinského nařízení z ČR do Maďarska. Ve vztahu k žalobci namítaným nedostatkům maďarské právní úpravy ve věcech mezinárodní ochrany žalovaná odkázala I. na vyjádření Krajského soudu Brno obsažené v rozsudku ze dne 07. 06. 2016 č. j. 33A 65/2016-60, a to: „Pokud pak žalobci namítali, že žalovaná ve svém rozhodnutí nedostatečně reflektovala možnou existenci systematických nedostatků v bulharském azylovém řízení ve smyslu čl. 3 odst. 2 Dublinského nařízení, krajský soud se s tímto názorem neztotožnil. Krajský soud považuje za nutné vyzdvihnout povahu řízení o zajištění cizince dle ust. §129 zákona o pobytu cizinců, jehož účelem není posoudit, do kterého členského státu bude cizinec na základě kritérií obsažených v nařízení Dublin III v konečném důsledku předán, či dokonce zda k předání skutečně dojde, ale pouze zabezpečit, že cizinec vyčká výsledku dublinského řízení, v jehož závěru teprve může (ale zároveň nemusí) dojít k vydání rozhodnutí o předání cizince do jiného členského státu EU (k tomu viz usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 23.11.2011, č. j. 7 As 79/2010-6). Krajský soud si je rovněž vědom toho, že aby mohlo být zajištění realizováno, musí směřovat k legitimnímu cíli, z čehož pak lze dovodit, že již ve fázi rozhodování o zajištění je nezbytné do jisté míry posuzovat též potencialitu předání cizince do dotčeného členského státu. Přesto však nelze dle názoru krajského soudu na správní orgány rozhodující o zajištění cizince klást v tomto směru totožné požadavky jako na správní orgány rozhodující v řízení dublinském, neboť až v tomto řízení je dán prostor pro důkladné posouzení otázky přípustnosti předání cizince z hlediska případné rozpornosti se závazky ČR na poli práva evropského a mezinárodního, zejména v oblasti ochrany základních lidských práv. Tímto krajský soud nenaznačuje, že by snad správní orgány rozhodující o zajištění měly na hodnocení otázky potenciality předání (a tedy i existence účelu zajištění) zcela rezignovat, je však přesvědčen, že ve stádiu zajištění cizince není nutné vyžadovat při posuzování potenciality předání cizince dodržení tak vysokého standardu, jako je tomu v průběhu řízení dublinského. Zajištění cizince tak bude vyloučenou zejména tehdy, je-li a priory zřejmé, že cíl, jehož má být dosaženo, je nedovolený či že takového cíle nelze dosáhnout – např. pokud by byly transfery do dotčeného členského státu zcela zastaveny, nebo pokud by bylo ze strany EU či na úrovni vnitrostátních ústředních orgánů státní správy vydáno stanovisko k nepředávání cizinců do dotčeného členského státu. V ostatních případech je však třeba vycházet z domněnky, že azylová procedura ve všech členských státech EU splňuje veškeré na ni kladené požadavky a nevykazuje systematické nedostatky ve smyslu čl. 3 odst. 2 Dublinského nařízení“. Dále pak žalovaná poukázala na názor Krajského soud v Brně prezentovaný v rozsudku ze dne 12.05.2016 č. j. 32 A 17/2016, a to: „Podle přesvědčení krajského soudu nebylo žalobcem osvědčeno, že v důsledku aktuálního stavu maďarského azylového systému hrozí zásah do jeho základních lidských práv, který by bylo možno zohlednit ve smyslu čl. 3 odst. 2 nařízení Dublin III. Přitom je krajský soud seznámen s odkazovaným právním názorem Krajského soudu v Praze ze dne 14.01.2016, č. j. 49 Az 109/2015-74. Tento názor však není opřen o provedené dokazování ve smyslu ust. § 52 s.ř.s., nýbrž pouze o skutečnosti uváděné žalobcem, s nimiž se Krajský soud v Praze bez dalšího ztotožnil. Tento právní názor není pro krajský soud závazný a krajský soud nemá za to, že by byl poídložený a opodstatněný. Naopak považuje za nutné připomenout názor Ústavního soudu ČR uvedený v usnesení ze dne 12.01.2016, spzn III ÚS 356/15, v němž Ústavní soud neshledal opodstatněnost ústavní stížnosti cizince proti usnesení správního soudu o zamítnutí odkladného účinku v žalobě proti rozhodnutí Ministerstva o zastavení řízení o mezinárodní ochraně z důvodů nepřípustnosti, přičemž shledal způsob, jakým se správní soudy vypořádaly s tvrzenými systematickými nedostatky v Maďarsku coby příslušném členském státě EU jako dostatečný. (…)Polemizuje-li žalobce se závazností tohoto rozhodnutí Ústavního soudu, pak je nutno přisvědčit mu do té míry, že rozhodnutí Ústavního soudu ve formě usnesení se zpravidla nevyznačuje precedenční závazností. Usnesení Ústavního soudu však může mít v určitých případech, zejména absentuje-li jakákoliv jiná relevantní judikatura, či je takové judikatury pouze po málu, svůj kvaziprecedenční význam v tom smyslu, že určitý právní problém spočívající v postupu orgánů veřejné moci z pohledu Ústavního soudu nezasahuje do roviny ústavnosti. Takto je tomu dle názoru zdejšího soudu i v daném případě, přičemž krajský soud považuje za nutné zdůraznit, že poukazem na předmětné usnesení Ústavního soudu nezamýšlel vyjádřit, že by se cítil být jeho obsahem vázán v předmětné věci ve smyslu čl. 89 odst. 2 Ústavy largo sensu, avšak uvádí jej toliko pro doplnění, neboť konvenuje i názoru zdejšího krajského soudu. Žalovaná má za to, že osobám navráceným v rámci Dublinského řízení do Maďarska jsou poskytnuty standardní podmínky azylového řízení, a to v souladu s Úmluvou a předpisy komunitárního práva. Tedy je jim umožněno opakovaně požádat o udělení mezinárodní ochrany, je s nimi proveden pohovor, jsou poučeni o povinnosti prokázat důvody, pro které o mezinárodní ochranu žádají a v případě zamítnutí žádosti z důvodu nepřípustnosti jim právní řád umožňuje podat proti rozhodnutí o zamítnutí žádosti žalobu k nezávislému soudu (čl. 46 Směrnice 2013/32/EU), a to současně při poskytnutí právní ochrany. Dále i skutečnost, že si národní soud vyžádal po Evropském soudním dvoru rozhodnutí o předběžné otázce (rozsudek Evropského soudního dvora ve věci C-695/15 PPU Shiraz Baig Mirza v. Bevándorlási és Állampolgársági Hitaval ze dne 17. 03. 2016) dokládá, že maďarský právní systém chrání práva žadatelů o udělení mezinárodní ochrany v míře, odpovídající požadavkům demokratického právního státu. Navíc není známo, že by bylo doposud, v rámci struktur EU, učiněno jednoznačné rozhodnutí o tom, aby se členské státy zdržely transferů žadatelů o mezinárodní ochranu do Maďarska, tak jak tomu bylo v minulosti učiněno např. zcela jednoznačně v obecných intencích v případě Řecka a v individualizované formě pak např. v případě Itálie. Jak uvádí Nejvyšší správní soud: „smyslem řízení o zajištění cizince není konečné posouzení otázky, zda má být tomuto cizinci uděleno správní vyhoštění nebo zda má být předán na základě mezinárodní smlouvy či má jinak nuceně vycestovat z území ČR, ale pouze vytvoření podmínek pro to, aby tento hlavní účel mohl být realizován a nebyl předem zmařen tím, že se cizinec bude skrývat či se jinak vyhýbat realizaci případného správního vyhoštění, předání či vycestování z území ČR“ (usnesení rozšířeného senátu NSS č. j. 7 As 79/2010-150 ze dne 23. 11. 2011). Žalovaná tedy využila svého zákonného oprávnění a žalobce zajistila, aby tím vytvořila podmínky pro realizaci jeho případného předání do země, která bude nakonec shledána, a to během řízení, k němuž není sama věcně příslušnou, příslušnou k řízení o jeho žádosti o mezinárodní ochranu. Věcně příslušným k vedení předmětného řízení je Odbor azylové a migrační politiky Ministerstva vnitra, který je povinen se v odůvodnění meritorního rozhodnutí zabývat otázkou, zda je přemístění žadatele do členského státu, který byl určen jako příslušný v souladu s čl. 3 odst. 2 Dublinského nařízení. Na podporu shora uvedeného žalovaná dále odkázala na rozsudky Krajského soudu v Brně, a to jednak rozsudek ze dne 01. 06. 2016, č. j. 32A 29/2016-30 a rozsudek č. j. 33A 63/2016. Žalovaná pak uvedla, že nelze ani nezmínit, že pokud by bylo Maďarsko považováno za zemi, v níž hrozí žadatelům nelidské nebo ponižující zacházení, stěží by mohlo patřit mezi státy, které si na základě tzv. kvót mají mezi sebou přerozdělit v rámci systému tzv. „relokací“ migranty z Itálie a Řecka, kdy Maďarsku podle těchto kvót připadla povinnost převzít 306 migrantů z Itálie a 988 migrantů z Řecka. K další námitce a to zajištění nezletilého, když to podle žalobce není v nejlepším zájmu dítěte, žalovaná uvedla, že žalobce nezletilý A. A. nebyl do ZZC umístěn společně se žalobcem A. A., ale byl zajištěn, a to na základě rozhodnutí o zajištění vydaného v rámci samostatného správního řízení vedené žalovanou s žalobcem (nezletilým), č. j. KRPB- 159451/ČJ-2016-060026-50A. Podaná žaloba tak dle názoru žalované proti vlastnímu rozhodnutí o zajištění nezletilého žalobce nesměřuje, neboť v tomto směru nesplnil požadavky dané ust. § 71 odst. 1 písm. a) s.ř.s., který stanoví, že žaloba kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení napadeného rozhodnutí nebo jiného oznámení žalobci. V předmětné žalobě však není rozhodnutí o zajištění nezletilého žalobce označeno (uvedeno jako individuální správní akt, proti kterému má předmětná žaloba směřovat, podání v tomto směru označuje pouze rozhodnutí o zajištění žalobce A. A.). I přesto se žalovaná v rámci tohoto vyjádření k námitkám žalobců ve vztahu k zajištění nezletilého žalobce do ZZC vyjádří. Žalovaná je toho názoru, že zajištění žalobce nezletilého A. A. v ZZC společně s jeho bratrem je pro něj tím nejlepším možným řešením a zvolený postup odpovídá nejlepším zájmům nezletilého, tak jak stanoví čl. 3 Úmluvy o právech dítěte. Ke stejnému názoru dospěl i Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 24.07.2014, č. j. 4 Azs 115/2014-37, ve kterém konstatoval, že „[u]bytováním nezletilých dětí, stěžovatelů b) a c) v zařízení pro zajištění cizinců nedošlo ke zbavení jejich osobní svobody a nemohlo tak dojít k porušení čl. 5 Úmluvy. Současně nemohlo dojít ani k porušení práva na rodinný život podle čl. 8 Úmluvy. Jedinou alternativou vůči umístění stěžovatelů b/ a c) v zařízení pro zajištění cizinců by bylo jejich oddělení od stěžovatele a) (jejich otce) a jejich ponechání bez přístřeší a bez finančních prostředků. Žalovaná tedy v souladu s nejlepším zájmem dětí umístila všechny stěžovatele společně do Zařízení pro zajištění cizinců Bělá-Jezová, které umožňuje pobyt rodin s dětmi“. V ZZC jsou zajištěným a umístěným klientům poskytovány s ohledem na jejich specifické potřeby a požadavky sociální a psychologické služby, častokrát za pomoci úzké spolupráce psychologa a sociálního pracovníka. Poskytování sociálních služeb je zaměřeno zejména na zranitelné skupiny osob, tedy i na osoby se zdravotním postižením či duševní poruchou a to jak v rovině zprostředkovatelské, tak i diagnostické, informační a poradenské, aby byl zajištěn efektivní a humanitární způsob podpory takového klienta a jeho rozvoj a podporována schopnost jeho adaptace na nároky a podmínky situace a prostředí. To se týká i poskytovaných psychologických služeb. Zajištěným či umístěným osobám je v Zařízení k dispozici i lékařská služba, každá taková osoba prochází při nástupu do Zařízení vstupní lékařskou prohlídkou. V případě ubytování klientů vyžadujících zvýšenou péči jsou pak reflektovány jejich nároky na bydlení i co do specifika poskytovaných služeb, a to zcela v souladu se Směrnicí Rady 2003/9/EC. Samo ZZC je dostatečně přizpůsobováno pro pobyt nezletilých dětí. Žalované je z její úřední činnosti známo, že jsou rodiny pobývající v Zařízení ubytování v samostatném pokoji s vlastním sociálním zařízením a jídelním koutem. Pokoje si umístění mají uklízet sami, sami si tedy vytvářejí nejužší prostředí, ve kterém dočasně žijí. Pokud si pokoj neuklízí, provede základní úklid úklidová služba. Ta uklízí společné prostory a sociální zařízení. Umístění mají možnost volného pohybu, včetně vymezených venkovních prostor denně do 23:00 hod., kdy se hlavní vchod budovy uzavírá. I v noční době se mohou volně pohybovat po celé budově. Rodiny mají možnost vzájemně se navštěvovat, děti si mohou společně hrát. Děti mohou i se svými rodiči uvnitř budovy navštěvovat dětské centrum, případně využít ve venkovních prostorách areálu dětského hřiště, kde jsou pro vyžití menších dětí umístěny skluzavky, prolézačky, houpačky a pískoviště. K dispozici jsou i služby pedagoga volnočasových aktivit. Rodičům i jejich dětem jsou dále běžně k dispozici cizojazyčná knihovna, čajovna, tělocvična a výtvarná dílna. Žalobci jsou umísťovány v části zařízení, které je určeno pouze pro rodiny, případně samostatné ženy, a jsou tedy oddělené od části zařízení, ve které pobývají samostatní muži. Policie ČR provádí ostrahu pouze vně Zařízení. Žalovaná pak uvedla, že jsou to především rodiče, kteří by v prvé řadě měli dbát na nejlepší zájem svých nezletilých dětí. Byli to však právě rodiče a bratr žalobce A. A., kteří jej vystavili této nelehké životní situaci, ve které se nyní nachází. Na místo toho, aby vyčkali do konce azylového řízení v pobytovém středisku v Maďarské republice, kde jim již žádné pronásledování jistě nehrozilo, tak pokračovali za pomoci převaděčů dále ve své nelegální cestě do Německa. Přitom muselo být žalobci A. A. zřejmé, že sebe i svého bratra tímto jednáním vystavuje riziku možných sankcí, které při jejich odhalení příslušné orgány vůči nim uplatní. Žalovaná má za to, že zajištění žalobce, nezletilého A. A. v ZZC není v rozporu s jeho nejlepším zájmem. Žalovaná tedy navrhovala, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. Zhodnocení věci krajským soudem O žalobě Krajský soud v Brně (dále jen „krajský soud“) rozhodl dle s ust. § 51 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s.ř.s.“) a ve smyslu § 172 odst. 5 zákona o pobytu cizinců ve věci rozhodl bez jednání, neboť účastníci jeho nařízení nepožadovali a krajský soud neshledal v posuzované věci nařízení jednání jako nezbytné. Napadené rozhodnutí krajský soud přezkoumal v řízení podle prvního dílu hlavy druhé s.ř.s., která vychází z dispoziční zásady vyjádřené v ust. § 71 odst. 1 písm. c), d) odst. 2 věty druhé a třetí a § 75 odst. 2 věty první s.ř.s., přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu zjištěného k datu vydání napadeného rozhodnutí. Krajský soud dospěl k závěru, že žaloba není důvodná, přičemž se řídil následujícími úvahami. Mezi stranami není sporný skutkový stav, který je dokumentován ve správních spisech žalované, které měl krajský soud při svém rozhodování k dispozici a z nichž vycházel. Všechny žalobní námitky v zásadě míří k posouzení přezkoumatelnosti a zákonnosti napadeného rozhodnutí, a to i ve vazbě na zachování základních lidských práv žalobců, která jsou podle jejich názorů v důsledku prodloužení doby zajištění o 34 dnů nezákonně dotčena. Podle čl. 3 odst. 2 věty druhé nařízení Dublin III přemístění žadatelů do primárně příslušného členského státu brání existence závažných důvodů se domnívat, že dochází k systematickým nedostatkům, pokud jde o azylové řízení a o podmínky přijetí žadatelů v daném členském státě, které s sebou nesou riziko nelidského či ponižujícího zacházení ve smyslu čl. 4 Listiny základních práv a svobod. K námitce žalobců, že jejich zajištění je nezákonné, neboť slouží nezákonnému (nepřípustnému) účelu – jejich předání do Maďarska, krajský soud uvádí následující. Ze správních spisů je patrné, že v případě žalobce A. A. byl zahájen postup podle tohoto nařízení, neboť dne 19. 07. 2016 byla odeslána žádost o přijetí zpět na základě shody v systému Eurodac, když z lustrace, provedené dne 26. 07. 2016 je patrné, že v den vydání tohoto rozhodnutí nebyla dožádaným příslušným státem zaslána odpověď. Právě vzhledem k tomuto a taky ke skutečnosti, že k odpovědi příslušného státu může dojít i v den vydání uvedeného rozhodnutí, správní orgán rozhodl o prodloužení doby trvání zajištění tak, aby nemohla být překročena zákonem stanovená doba. Pokud žalobcové namítali, že žalovaná ve svém rozhodnutí nedostatečně reflektovala možnou existenci systematických nedostatků v maďarském azylovém řízení ve smyslu čl. 3 odst. 2 Dublinského nařízení, krajský soud se s tímto názorem neztotožnil. Krajský soud považuje za nutné vyzdvihnout povahu řízení o zajištění cizince dle ust. § 129 zákona o pobytu cizinců, jehož účelem není posoudit, do kterého členského státu bude cizinec na základě kritérií obsažených v nařízení Dublin III v konečném důsledku předán, či dokonce zda k předání skutečně dojde, ale pouze zabezpečit, že cizinec vyčká výsledků dublinského řízení, v jehož závěru teprve může (ale zároveň nemusí) dojít k vydání rozhodnutí o předání cizince do jiného členské státu EU (k tomuto viz usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 23. 11. 2011, č. j. 7 As 79/2010-6). Krajský soud si je rovněž vědom toho, že aby mohlo být zajištění realizováno, musí směřovat k legitimnímu cíli, z něhož pak lze dovodit, že již ve fázi rozhodování o zajištění je nezbytné do jisté míry posuzovat též potencialitu předání cizince do dotčeného členského státu. Přesto však nelze dle názoru krajského soudu na správní orgány rozhodující o zajištění cizince klást v tomto směru totožné požadavky jako na správní orgány rozhodující v řízení dublinském, neboť až v tomto řízení je dán prostor pro důkladné posouzení otázky přípustnosti předání cizince z hlediska případné rozpornosti se závazky ČR na poli práva evropského a mezinárodního, zejména v oblasti ochrany základních lidských práv. Tímto krajský soud nenaznačuje, že by snad správní orgány rozhodující o zajištění měly na hodnocení otázky potenciality předání (a tedy i existence účelu zajištění) zcela rezignovat, je však přesvědčen, že ve stádiu zajištění cizince není nutné vyžadovat při posuzování potenciality předání cizince dodržení tak vysokého standardu jako je tomu v průběhu řízení dublinského. Zajištění cizince tak bude vyloučeno zejména tehdy, je-li a priory zřejmé, že cíl, jehož má být dosaženo, je nedovolený či že takového cíle nelze dosáhnout – např. pokud by byly transfery do dotčeného členského státu zcela zastaveny, nebo pokud by bylo ze strany EU či na úrovni vnitrostátních ústředních orgánů státní správy vydáno stanovisko k nepředávání cizinců do dotčeného členského státu. Ani jedna z těchto situací však v daném případě nenastala. Z informací, které žalovaná shromáždila v rámci své úřední činnosti, jak sama uvedla ve svém písemném stanovisku k žalobě, rozhodně nevyplývá, že by Maďarsko v současné době nepřijímalo zpět žádné žadatele o azyl, tak jak namítá žalobce, naopak v období, které se týká i žalobců obdrželo implicitní souhlasy maďarské strany se žádostmi o zpětné přijetí osob zajištěných v ČR za účelem jejich předání dle Dublinského nařízení, přičemž se jedná o osoby zajištěné na počátku měsíce července 2016. Žalovaná se nemůže ztotožnit ani s tím, že maďarský azylový systém by trpěl systematickými nedostatky ve smyslu čl. 3 odst. 2 věty druhé Dublinského nařízení, pročež by zajištění žalobců za účelem jejich předání do Maďarska bylo nezákonné, soud již uvedl, s tímto se neztotožňuje, k čemuž ho vedly následující úvahy. Jedná se zejména o stanovisko, které již ve svém vyjádření citovala žalovaná z rozsudku Krajského soudu v Brně, a to, že žalovaná nedostatečně reflektovala možnou existenci systematických nedostatků v maďarském azylovém řízení ve smyslu čl. 3 odst. 2 Dublinského nařízení. K tomuto se již krajský soud v odůvodnění svého rozsudku vyjádřil. Krajský soud má pak také za to, že žalobci nikterak neprokázali ani existenci nedostatečných materiálních podmínek v Maďarsku. Maďarsko je na poli mezinárodního práva zavázáno k dodržování náležitých lidskoprávních standardů. Ze strany EU přitom nebylo indikováno, že by Maďarsko porušovalo jeho povinnosti v souvislosti s procesem posuzování žádosti o mezinárodní ochranu a že by tedy bylo předávání žadatelů do této země vyloučeno. Dle přesvědčení krajského soudu tedy nebylo prokázáno, že žalobcům v důsledku aktuálního stavu maďarského azylového systému hrozí natolik excesivní zásah do základních lidských práv, které by bylo možno zohlednit ve smyslu čl. 3 odst. 2 nařízení Dublin III. Z judikatury NSS vyplývá, že smyslem řízení o zajištění cizince není konečné posouzení otázky, zda má být tomuto cizinci uděleno správní vyhoštění nebo zda má být předán na základě mezinárodní smlouvy či má jinak nuceně vycestovat z území ČR, ale pouze vytvoření podmínek pro to, aby tento hlavní účel mohl být realizován a nebyl předen zmařen tím, že cizinec se bude skrývat či jinak vyhýbat realizaci případného správního vyhoštění, předání čí vycestování z území ČR. Soud souhlasí s tím, že žalovaná tedy za této situace využila svého zákonného oprávnění a žalobce zajistila, aby tím vytvořila podmínky pro realizaci jejich případného předání do země, která bude nakonec shledána a to během řízení, k němuž není sama věcně příslušnou. To je zřejmé ze situace, kdy je zcela evidentní, že Česká republika pro žalobce byla pouze průjezdní zemí, že nechtěli vyčkat skončení azylového řízení v Maďarsku, že jejich cílem je vycestovat do Německa, takže je evidentní, že hlavní účel prodloužení zajištění je to, že by se žalobcové mohli skrývat či jiným způsobem se předání do Maďarska vyhýbat. Pokud je pak namítáno v žalobě, že zajištění žalobce A. A., nezletilého bratra žalobce A. A. není v nejlepším zájmu dítěte, tak jak je popisováno v žalobě, ani s touto námitkou se soud neztotožňuje. Pro žalobce A. A. je nejlepším možným řešením jeho zajištění společně s jeho dospělým bratrem a v žádném případě nedošlo k porušení ust. čl. 3 Úmluvy o právech dítěte. Zařízení pro zajištění cizinců Bělá-Jezová je zařízením, které umožňuje pobyt rodin s dětmi, zařízením kde jsou s ohledem na specifické potřeby a požadavky poskytovány sociální a psychologické služby, za pomoci úzké spolupráce psychologa a sociálního pracovníka, v Zařízení je k dispozici také lékařská služba, rodiny pobývající v Zařízení jsou ubytovány v samostatném pokoji s vlastním sociálním zařízením a jídelním koutem, v Zařízení mají možnost volného pohybu, včetně vymezených venkovních prostor denně do 23:00 hod., rodiny mají možnost vzájemně se navštěvovat, dětem je k dispozici cizojazyčná knihovna, čajovna, tělocvična a výtvarná dílna. Ani tato žalobní námitka tedy není důvodná. Pokud jde o žalobce A. A., který je nezletilým bratrem žalobce A. A., soud souhlasí s tím, že rozhodnutí vydané žalovanou 26. 07. 2016, jež je předmětem soudního přezkumu, se dotýká obou žalobců a že i nezletilý A. A. je účastníkem správního řízení ve smyslu ust. § 27 odst. 2 správního řádu, dle něhož jsou účastníky též další dotčené osoby, pokud mohou být rozhodnutím přímo dotčeny ve svých právech a povinnostech, což v daném případě zcela jednoznačně je. Soud tedy shrnuje, že žalobní námitky, ani jedna z nich, důvodné nejsou a proto byla žaloba zamítnuta dle ust. § 78 odst. 7 s.ř.s. Pokud jde o náklady řízení, rozhodnutí se opírá o ust. § 60 odst. 1 s.ř.s. Žalobcové ve věci neměli úspěch, náklady řízení jim proto nebyly přiznány. A Pokud jde o žalovanou, té kromě běžné úřední činnosti, žádné náklady nevznikly.

Poučení