41 A 57/2016 - 45

Rubrum

Krajský soud v Brně rozhodl samosoudkyní JUDr. Janou Kubenovou v právní věci žalobce N. Q. D., alias N. D. D., alias N. D. N. D., zastoupeného Mgr. Petrem Václavkem, advokátem AK Čechovský & Václavek, s.r.o., se sídlem Opletalova 25, 110 00 Praha 1, proti žalovanému Ministerstvu vnitra ČR, odbor azylové a migrační politiky, se sídlem Nad Štolou 3, 170 34 Praha 7, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 19.7.2016, č.j. MV- 87369-3/OAM/2015 takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádnému z účastníků se nepřiznává náhrada nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Vymezení věci Ministerstvo vnitra ČR, odbor azylové a migrační politiky jako správní orgánpříslušný podle ust. § 165 písm. b) zák.č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon č. 326/1999 Sb.), projednal odvolání žalobce proti rozhodnutí Policie ČR, Ředitelství služby cizinecké policie, Přijímací středisko cizinců Zastávka ze dne 27.4.2016 pod č.j. CPR-14068/ČJ-2015-931200- SV. Rozhodnutím ze dne 19.7.2016, č.j. MV-87369-3/OAM-2015 rozhodl tak, že rozhodnutí se potvrzuje. Žalobce je přesvědčen, že rozhodnutí správního orgánu I. stupně, ale i žalovaného jsou v rozporu s právními předpisy, a to konkrétně § 2 odst. 1, odst. 4, § 3, § 27 odst. 2 a § 68 odst. 3 zák.č. 500/2004 Sb. (správní řád) a především v příkrém rozporu s ust. § 119a odst. 2 a § 119 odst. 2 zák. č. 326/1999 Sb. Žalovaný správní orgán nejen že sám tyto ustanovení porušil, ale předně se nedostatečně zabýval odvolacími námitkami žalobce, resp. špatným způsobem právně posoudil námitky žalobce proti rozhodnutí prvostupňového orgánu, toto rozhodnutí neodstatečně přezkoumal a tím, že neodstranil již zjevnou nezákonnost prvoinstančního rozhodnutí, zatížil i zejména z tohoto důvodu své rozhodnutí nezákonností a nepřezkoumatelností. II. Obsah žaloby Žalobce v prvé řadě namítá, že žalovaný se nedostatečně vypořádal s odvolacími námitkami žalobce a neodstranil jasnou nezákonnost rozhodnutí správního orgánu I. stupně, když pak i sám následně samotnou skutkovou situaci nesprávně, v rozporu se zákonem posoudil a své rozhodnutí naprosto nedostatečně a nesprávně odůvodnil. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že žalovaný, stejně jako nalézací správní orgán posoudil, že důsledek rozhodnutí o správním vyhoštění je přiměřený zásahu do soukromého a rodinného života, kdy žalobce tento postoj správních orgánů považuje za zcela nesprávný a především v rozporu s § 68 odst. 3 správní řád, zcela nedostatečně a nesprávně odůvodněný, kdy není dostatečně zřejmé, jaké konkrétní úvahy vedly správní orgány k předmětnému závěru, především jsou tyto úvahy zcela zcestné, a to jak v případě žalovaného, tak nalézacího správního orgánu. Žalobce tedy takové závěry považuje v rozsahu odůvodnění správních orgánů a zejména žalovaného nejenom za věcně nesprávné, ale především samotné odůvodnění za naprosto nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Odůvodnění nalézacího správního orgánu je totiž natolik nekonkrétní a neurčité, že z něj nelze nijak dovodit, na základě kterých konkrétních skutečností a úvah správní orgán k takovému závěru dospěl. Již pouze skutečnost, že se nalézací správní orgán nezabýval jednotlivými skutečnostmi ve smyslu § 174a zák.č. 326/1999 Sb., respektive se blíže zabýval především okolnostmi svědčícími v neprospěch účastníka a především naprosto opomněl v rámci přiměřenosti svého rozhodnutí zohlednit fakt, že většina pobytu žalobce na území byla oprávněná, a to jednak z titulu žádosti o přechodný pobyt, která byla zamítnuta, byt‘ byla zcela legitimní, ale i dobu po kterou se vedly řízení ve věci správního vyhoštění. Většinu doby pobýval žalobce na území legálně a nalézací správní orgán toto v kombinaci s rodinnými vazbami naprosto nereflektoval. Tento postup, jednoznačně zakládá nezákonnost napadeného rozhodnutí pro jeho nepřezkoumatelnost, kdy nároky na přezkoumatelné a zákonné rozhodnutí byly opakovaně vyjádřeny v rozhodnutí Nejvyššího správního soudu. Žalovaný se s touto již v odvolání namítanou skutečností a nezákonností rozhodnutí nalézacího správního orgánu vypořádal zcela neuspokojivě, když nejen že nenapravil nezákonnost rozhodnutí ale navíc rozhodnutí aproboval a ztotožnil se s názorem nalézacího správního orgánu, čímž vlastní rozhodnutí zatížil nezákonností. Nejzásadnějšího pochybení se a poškození práv účastníka řízení se ovšem nalézací správní orgán a následně neodstraněním této nezákonnosti žalovaný dopustil, když naprosto nedostatečným způsobem nebyl zjištěn skutečný stav věci a bylo tak postupováno v rozporu s § 3 správního řádu. Pochybení správního orgánu je o to závažnější, že řízení o správním vyhoštění je vedeno z moci úřední a na správní orgán jsou tak kladeny mnohem vyšší nároky co do zjištění skutečného stavu věci. Nalézací správní orgán navíc flagrantním způsobem porušil rovněž § 50 odst. 3 správního řádu. Nalézací správní orgán a následně žalovaný upřely žalobci postavení rodinného příslušníka občana Evropské unie a to právě na základě naprosto nedostatečně zjištěného stavu věci a zjevné vnitřní rozpornosti prvoinstančního rozhodnutí. Žalobce žije ve společné domácnosti s občanem EU panem D. T. N., přičemž se podílí na jeho výživě a s touto osobou, která je jeho synovcem, má vztah obdobný vztahu otec - syn. Nalézací správní orgán nejenže odmítl uznat vztah rodinného příslušenství a to i potom, co sám synovec účastníka řízení v rámci pobytové kontroly tvrzení účastníka řízení potvrdil, tak nalézací správní orgán dokonce ani během celého řízení spolehlivě nezjistil, jaký vztah tyto osoby mezi sebou mají. Nalézací správní orgán v rozhodnutí stále uvádí, že pan D. T. N. je domnělým synovcem účastníka řízení. Toto tvrzení bez dalšího je ale třeba označit za zcela nepřezkoumatelné a za naprosto nedostatečně zjištěný stav věci správním orgánem, kdy osoba pana D. T. N. je stěžejní pro posouzení kvalifikace řízení, tak přiměřenosti vydávaného rozhodnutí a vztah této osoby a účastníka řízení musí tedy být zjištěn nade vší pochybnost, tím spíše, že tvrzení správního orgánu se zcela rozcházejí s tvrzením všech zúčastněných osob, nebot‘ synovec účastníka řízení jejich vztah zjevně potvrdil. Tuto zásadní nezákonnost a nepřezkoumatelnost rozhodnutí nalézacího správního orgánu, žalovaný i přes zcela jasnou argumentaci v odvolání nikterak neodstranil, když naopak své rozhodnutí zatížil nepřezkoumatelností a nezákonností. Je zjevné, že nalézací správní orgán ignoroval a nedostatečně zkoumal a vyhodnotil rodinné vztahy účastníka řízení na území ČR, čímž nejenže nedostatečně, v rozporu s § 3 správního řádu zjistil skutečný stav věci, ale nemohl ani relevantním způsobem posoudit případný zásah rozhodnutí o správním vyhoštění do soukromého a rodinného života účastníka řízení, čímž zatížil své rozhodnutí jasnou nepřezkoumatelností, žalovaný pak tento nezákonný postup potvrdil. Nalézací správní orgán pokračoval nadále v ignoraci skutečného stavu věci, když naprosto nezohlednil fakt, že v době před vydáním rozhodnutí o správním vyhoštění, byl účastníku řízení Krajským soudem v Plzni přiznán odkladný účinek jeho žalobě ve věci žádosti o přechodný pobyt a účastník řízení se tak v době vydání rozhodnutí o správním vyhoštění nacházel na území ČR legálně, přičemž toto postavení mu bylo přiznáno zpětně a tak má zásadní vliv na samotné řízení o správním vyhoštění. Nalézací správní orgán však tuto zásadní skutečnost ve svém rozhodnutí nereflektoval, což je v přímém rozporu se zásadou offliciality, nebot‘ je to právě správní orgán, který má v rámci řízení zjišťovat relevantní skutečnosti a to jak v neprospěch tak prospěch účastníka řízení. Na tuto svou povinnost správní orgán zcela rezignoval. Je navíc zcela zřejmé, že správní orgán měl na základě přiznaného odkladného účinku žaloby účastníka řízení probíhající řízení zastavit, jako nadále nedůvodné, či minimálně přerušit, nebot‘ řízení o žalobě má pro řízení o správním vyhoštění charakter předběžné otázky. Nalézací správní orgán se ovšem s tímto faktem v rozhodnutí naprosto nevypořádal, čímž opětovně zatížil své rozhodnutí nezákonností a nepřezkoumatelností. Žalobce tuto zásadní námitku uplatnil ve svém odvolání, nicméně nemůže akceptovat způsob, s jakým se s ní vypořádal žalovaný. Žalovaný opětovně přisvědčil nalézacímu správnímu orgánu, neodstranil očividnou nezákonnost prvoinstančního rozhodnutí, čímž i své rozhodnutí zatížil nezákonností. Vzhledem k výše uvedenému navrhoval, aby soud napadené rozhodnutí v celém rozsahu jako nezákonné zrušil a věc vrátil žalovanému správnímu orgánu k dalšímu řízení a dále aby uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci vzniklé mu náklady řízení. II. Vyjádření k žalobě Žalovaný popírá oprávněnost podané žaloby, neboť má za to, že žalobou napadené rozhodnutí ve věci správního vyhoštění bylo vydáno v souladu s právními předpisy. Své závěry pak žalovaný ve svém rozhodnutí náležitě odůvodnil a odkazuje na ně i k podané žalobě. Žalovaný postupoval v předmětné věci v souladu s dotčenými právními předpisy, včetně mezinárodních smluv, kterými je Česká republika vázána. V rozhodnutí o správním vyhoštění ze dne 27.4.2016 (str. 5 - 6) je dostatečně podrobně popsána chronologie pobytu žalobce v ČR a souvislosti svědčící o jeho neoprávněnosti v době od 16.8.2009 do 3.4.2015. Uzavřel-li správní orgán, že žalobce na zdejším území pobýval téměř 6 let bez platného víza či jiného povolení k pobytu, opakovaně nerespektoval vydané zákazy pobytu a účelově se vyhýbal vycestování, vycházel z dostatečně zjištěného a v rozhodnutí popsaného stavu věci. V průběhu správního řízení se v dostatečném rozsahu zabýval i žalobcem deklarovaným vztahem k jeho synovci a relevantním způsobem posoudil i dopad rozhodnutí o správním vyhoštění do žalobcova soukromého a rodinného života. Vycházel z dostatečně zjištěného stavu věci, jak dokládají materiály obsažené ve spise. V rozhodnutí o udělení správního vyhoštění srozumitelně a v logickém sledu popsal úvahy, jež jej vedly k závěrům v něm vysloveným. Rozhodnutí proto považuje za zákonné a přezkoumatelné. Odkazuje v této souvislosti na odůvodnění rozhodnutí PČR ŘSCP PSC Zastávka č.j. CPR-14068/ČJ-2015-931200-SV ze dne 27.4.2016, v němž (v souladu se závěrem Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců vysloveným v jejím rozhodnutí č.j. MV-167813- 5/SO-2015 ze dne 23.11.2015) ve věci rozhodující orgán uvedl, že vztah mezi žalobcem a jeho zletilým synovcem (občanem ČR) není rodinným vztahem zakládajícím postavení rodinného příslušníka občana EU ve smyslu Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/38/ES a zák. č. 326/1999 Sb. Poukázal na související skutečnosti, a sice na pobyt synovce v ČR s jeho biologickými rodiči, i na neuvedení skutečnosti, že na území ČR pobývá i žalobcova manželka a dvě děti - státní příslušníci …… K tvrzení žalobce ohledně vybudování si komplexního zázemí zejména sociálního a ekonomického charakteru odkázal správní orgán na to, že žalobce si musel být vědom situace, kdy bude muset z území ČR vycestovat v důsledku jeho zařazení v evidenci nežádoucích osob od roku 2006 do roku 2018. Stav věcí byl zjišťován opakovanými pobytovými kontrolami, jak dokládá spisový materiál. Žalobní námitky nejsou způsobilé vyvrátit předpoklad o účelovosti tvrzení žalobce ohledně jeho vztahu k synovci, jež je motivováno cílem získat pobyt na zdejším území a vyhnout se tak realizaci vyhoštění. Důvody znemožňující vycestování nebyly konstatovány ani v závazném stanovisku OAMP ze dne 4.4.2016 (ev.č. ZS29432), jež je součástí spisu. Rozhodnutí OAMP MV ČR ze dne 19.7.2016 o zamítnutí žalobcova odvolání a potvrzující rozhodnutí o jeho správním vyhoštění ze dne 27.4.2016 vypořádává námitky uvedené odvolatelem v potřebném rozsahu. Upozorňuje na nepominutelné souvislosti, které dokládají důvodnost zamítnutí odvolání. Poukazuje mj. i na obecnost jeho tvrzení stran vybudovaného zázemí v ČR a na jeho přístup nesvědčící o spolupráci se správním orgánem (viz str. 9 napadeného rozhodnutí č.j. MV-87369-3/OAM-2015 ze dne 19.7.2016). Na straně 11 se pak žalobcem napadené rozhodnutí zabývá rovněž námitkou soudem přiznaného odkladného účinku žalobě žalobce směřující do rozhodnutí o zamítnutí jeho žádosti o povolení k přechodnému pobytu a vypořádává ji s ohledem na okolnosti v této věci podstatné. Žalovaný odkazuje plně na odůvodnění předmětného správního rozhodnutí, trvá na jeho zákonnosti a přezkoumatelnosti. Námitky uvedené v žalobě jsou nedůvodné, namítaných porušení se žalovaný nedopustil, řádně posoudil veškeré v řízení zjištěné skutečnosti a jeho rozhodnutí bylo vydáno v souladu s právními předpisy. Navrhoval proto, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. III. Podklady pro rozhodnutí soudu Policie ČR, Ředitelství služby cizinecké policie, Přijímací středisko cizinců Zastávka dne 27.4.2016 vydala rozhodnutí pod č.j. CPR-14068/ČJ-2015-931200-SV, kdy žalobci tímto rozhodnutím bylo uloženo správní vyhoštění a stanovena doba 5 let, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území členských států Evropské unie. V odůvodnění tohotot rozhodnutí se správní orgán zabýval i otázkou přiměřenosti dopadu rozhodnutí o správním vyhoštění do soukromého a rodinného života cizince. V protokolu o vyjádření účastníka řízení sepsaného dne 28.4.2015 cizinec odmítl vypovídat s tím, že se vyjádří prostřednictvím svého právního zástupce. Cestou svého právního zástupce Mgr. Václavka cizinec uvádí ve svém sdělení, že má na území České republiky vybudováno komplexní zázemí, a to zejména sociálního a ekonomického charakteru a sdílí společnou domácnost se svým synovcem občanem Evropské unie. Na základě této skutečnosti podal prostřednictvím svého právního zástupce dne 13.4.2015 žádost o povolení k přechodnému pobytu na území České republiky. Proto se domnívá, že případné vydání správního vyhoštění by bylo zcela zřejmě nepřiměřeným zásahem do jeho soukromého a rodinného života. Správní orgán, aby řádně zjistil všechny okolnosti svědčící v dané věci, dožádal usnesením ze dne 22.1.2016 policejní orgán, Oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort v S., k provedení pobytové kontroly s cílem ověřit soukromý a rodinný život s panem D. T. N., občan ČR, bytem ……, který prohlašuje, že cizince bere jako svého otce a žije s ním ve společné domácnosti. Při opakované pobytové kontrole na výše uvedené adrese byl jen jednou zastižen jen sám pan D. T. N., který uvedl, že zde žije se svými rodiči a strýcem D., ke kterému má otcovský vztah a tento ho finančně podporuje. Rodiče jsou však dlouhodobě ve Vietnamu. Dále uvedl, že je ochoten podat výpověď, ale za účasti právního zástupce Mgr. Václavka. Sdělil, že strýc D. bydlí střídavě zde a pak u své ženy, jelikož byty jsou vzdáleny jen sto metrů. Sdělil, že žena strýce společně s dětmi je též odcestovaná ve ……. On nyní studuje a bydlí v Praze a domů jezdí nepravidelně. Správní orgán na základě výpisu CIS zjistil, že cizinec má na území České republiky rodinou vazbu, a to manželku N. T. P., a děti N. D. T. D., a N. D. T. U., obě bytem shodným s matkou. Z procesní opatrnosti a řádnému zjištění všech okolností svědčící v dané věci bylo žádoucí provedení pobytové kontroly výše vedených cizinců. Dožadovaný policejní orgán provedl opakovanou pobytovou kontrolu na adrese ……., kdy na adrese nebyl nikdo zastižen. Pronajimatel bytu pan Z. sdělil, že v jeho pronajatém bytě bydlí paní N. T. P. (…..) a pan D. N. Q. (……) a jejich dvě děti. Správní orgán na základě sdělení právního zástupce cizince zajistil důkaz listinou, a to rozhodnutí Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, č.j. MV-167813-5/SO-2015 ze dne 23.11.2015, která zamítla odvolání účastníka řízení proti zamítnutí jeho žádosti o vydání povolení k přechodnému pobytu na území České republiky a potvrdila napadené rozhodnutí č.j. OAM-5408-29/PP-2015 ze dne 4.9.2015, když účastník řízení podal žádost o povolení k přechodnému pobytu pro občany EU a jejich rodinné příslušníky z titulu sdílení společné domácnosti s panem D. T. N., který je údajně jeho synovcem. V posuzovaném případě je postavení rodinného příslušníka občana Evropské unie uplatňováno z titulu sdílení společné domácnosti s panem D. T. N., který je údajné synovcem účastníka řízení. Tato kategorie vztahu není rodinným vztahem zakládajícím postavení rodinného příslušníka občana Evropské unie ve smyslu Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/38/ES a zák. č. 326/1999 Sb., tento status tedy nemůže být s ohledem na výše uvedenou argumentaci přiznán ani v případě vztahu obdobného takovému vztahu rodinnému. Komise dále uvádí, že účastník řízení má manželku a dvě děti, které jsou občany ……. a jsou hlášené na adrese …... Pan D..T. N., pobývá na území České republiky se svými rodiči, tedy i se svým skutečným otcem a matkou. Správní orgán posouzením výše uvedených skutečnosti jednoznačně dospěl k závěru, že se v tomto případě nemůže jednat o nepřiměřený zásah do soukromého a rodinného života cizince. Cizinec uvádí sdílení společného žití od listopadu 2015 se synovcem, ke kterému má otcovský vztah, avšak tento žije ve společně domácnosti se svými skutečnými biologickými rodiči. Synovec v součastné době studuje a bydlí v Praze. Cizinec na území žije od roku 2002. Uvádí vybudování si komplexního zázemí, a to zejména sociálního a ekonomického charakteru, a však na základě opakovaného zákazu pobytu na území je v evidenci nežádoucích osob od roku 2006 do 2018, proto si musel být vědom situace, kdy bude nucen vycestovat z územi. V průběhu správního řízení bylo správním orgánem zjištěno, že cizinec má na území České republiky manželku a dvě děti. Provedenou pobytovou kontrolou na adrese ……….., kde manželka a děti cizince bydlí, bylo zjištěno, že cizinec zde nepravidelně pobývá. V součastné době je manželka i s dětmi dlouhodobě odcestována ve Vietnamu. Po celou dobu řízení cizinec neuvedl skutečnost, že má na území České republiky rodinu a že případné vycestování z území mu znemožní se s rodinou stýkat. Naopak, cizinec po celou dobu řízení uvádí jako svou rodinu jen svého synovce, který je již občanem České republiky a se kterým údajné bydlí ve společné domácnosti. Správní orgán má za to, že jeho tvrzení je účelové s cílem získat na území pobyt a vyhnout se tak realizaci soudního vyhoštění. Proto je správní orgán přesvědčen, že vyhoštění vzhledem k výše uvedeným skutečnostem nebude zásahem nepřiměřeným. Při rozhodování o skutečnosti, zda se na cizince vztahují duvody znemožňující vycestování, si správní orgán vyžádal v souladu s ust. 120a zák.č. 326/1999 Sb. závazné stanovisko OAMP dle ust. § 149 správní řád k otázce existence důvodu znemožňující vycestování cizince. OAMP vydal dne 4.4.2016 závazné stanovisko k možnosti vycestování shora uvedeného cizince pod ev. č. ZS29432. V tomto závazném stanovisku je uvedeno, že po zhodnocení věci došel OAMP k závěru že vycestování cizince do země původu je možné. V rozhodování OAMP neshledal, že v případě cizince existuje důvod pro shledání nemožnosti ve smyslu § 179 odst. 1 zákona o pobytu cizinců. O průběhu řízení byl cizinec prostřednictvím svého právního zástupce vyzván k seznámení se s podklady pro vydání předmětného rozhodnutí. Svého práva nevyužil a tímto správní orgán má za to, že souhlasí a nemá připomínky ke shromážděným podkladům a ke způsobu jejich zjištění. Správní orgán při vydání rozhodnutí vycházel z náležitě zjištěného skutečného stavu věci, který je doložen potřebnými důkazy. Při svém rozhodování hodnotil důkazy jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti. Správní orgán při svém rozhodování vycházel z důkazů a podkladů řízení, kterými jsou přítomnost cizince na uzemí České republiky bez platného víza, protokol o vyjádření účastníka správního řízení ze dne 28.4.2015 sepsaný s cizincem, doplnění vyjádření účastníka správního řízení ze dne 30.4.2015, sdělení OAMP č.j. OAM- 5408-34-PP-2015 k otázce rodinné vazby ze dne 7.10.2015, vyjádření účastníka správního řízení - návrh na zastavení řízení sp.zn. 183/15/DL ze dne 1.11.2015, sdělení OAMP oddělení metodiky č.j. MV-10977-2/OAM-2016 ze dne 20.1.2016 rozhodnutí Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců č.j. MV-167813-5/SO-2015 ze dne 23.11.2015, sdělení policejního orgánu o provedení úkonu č.j. KRPK-6202-11/ČJ-2016-190022 ze dne 19.2.2016, výpis z evidence Policie České republiky, porovnání otisku prstů v centrální evidenci daktyloskopických karet prostřednictvím systému AFIS ze dne 3.4.2015 a stanovisko k možnosti vycestování OAMP ev.č. ZS29432 ze dne 4.4.2016. V závěru uvedeno, že uvedenými podkladovými materiály a vyjádřením účastníka řízení je tedy jednoznačně prokázán důvodů pro vydání rozhodnutí o správním vyhoštění dle ust. § 119 odst. 1 písm. b) bod 9 a § 119 odst. 1 písm. c) bod 2 zák.č. 326/1999 Sb. Na základě odvolání žalobce pak věc přezkoumávalo Ministerstvo vnitra ČR, které 19.7.2016 pod č.j. MV-87369-3/OAM-2015 rozhodlo tak, že odvolání se zamítá a rozhodnutí prvostupňového orgánu ze dne 27.4.2016 se potvrzuje. Z odůvodnění rozhodnutí žalovaného mimo jiné vyplynulo, že 3.4.2015 se do Přijímacího střediska cizinců Zastávka dostavil žalobce s úmyslem požádat o mezinárodní ochranu. Prokázal se cestovním pasem ……. vystaveným na jméno D. N. Q., ……. V předloženém dokladu nebyl proveden žádný záznam osvědčující, že by byl cizinci na území povolen pobyt nebo uděleno vízum k pobytu. Provedením lustrací v dostupných evidencích Policie České republiky a po sejmutí otisků prstů se zjistilo, že jmenovaný cizinec v minulosti používal několik identit. Na identitu D. N. D., ……., mu bylo v roce 2003 uloženo poprvé správní vyhoštění. Pod identitou D. N. D., ……, je veden v evidenci nežádoucích osob s platností od 23.12.2008 do 23.12.2018, a to na základě trestních příkazů a rozsudků Okresního soudu v Chebu a Krajského soudu v Plzni, citovaných v rozhodnutí nalézacího správního orgánu, kterými mu byl opakovaně ukládán trest vyhoštění. Ze spisu je dále zřejmé, že jmenovaný cizinec přicestoval na území ČR na podzim roku 2001 na platný cestovní pas Vietnamu a platné vízum. Cestovní pas předal po příletu na území jiné osobě a pak se zdržoval v České republice bez dokladů. Za neoprávněný pobyt na území mu bylo na identitu D. N. D., ……, PČR Oblastním ředitelstvím služby cizinecké a pohraniční policie Plzeň dne 28.4.2003 uloženo správní vyhoštění na 3 roky, tj. do 28.4.2006. Jmenovaný cizinec rozhodnutí nerespektoval a jako D. N. D., ……., požádal poprvé dne 13.11.2002 o udělení azylu. Proti zamítavému rozhodnutí ve věci azylu byla podána žaloba a následně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem též kasační stížnost. Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost jako nedůvodnou a jeho rozhodnutí nabylo právní moci 13.4.2005. V době platnosti uděleného výjezdního příkazu nevycestoval a nadále se zdržoval neoprávněně na území. Za maření výkonu úředního rozhodnutí byl pod identitou D. N. D., ……., opakovaně odsouzen k trestu vyhoštění, Krajským soudem v Plzni mu byl pod č.j. 6To 561/2007 uložen mimo jiné též nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání čtyř měsíců. Ve výkonu trestu odnětí svobody požádal jmenovaný cizinec na identitu D. N. D. dne 11.7.2008 podruhé Českou republiku o poskytnutí mezinárodní ochrany. Ani tentokrát mu mezinárodní ochrana udělena nebyla a jmenovaný cizinec proto znovu podal žalobu a následně kasační stížnost. Nejvyšší správní soud odmítl kasační stížnost pro nepřijatelnost a jeho rozhodnutí nabylo právní moci dne 17.7.2009. V průběhu řízení o mezinárodní ochraně mu bylo uděleno vízum za účelem strpění pobytu od 18.3.2009 do 13.9.2009, jehož platnost zanikla dle ust. § 78b odst. 3 zák. č. 325/1999 Sb. o azylu, ve znění účinném v době rozhodnutí o kasační stížnosti, dnem nabytí právní moci rozhodnutí soudu o kasační stížnosti. Jmenovaný cizinec pak byl povinen se za účelem vyznačení zániku platnosti víza za účelem strpění pobytu dostavit na policii bez zbytečného odkladu nejpozději do 15 dnů ode dne nabytí právní moci rozhodnutí o kasační stížnosti, aby mu mohl být udělen výjezdní příkaz s platností nejdéle na dobu 1 měsíce. Ačkoli se jmenovaný cizinec pro zneplatnění víza za účelem strpění pobytu a vystavení výjezdního příkazu nedostavil, byl povinen do 30 dnů vycestovat z území. Tato lhůta skončila dne 16.8.2009 a od té doby pobýval na území České republiky opět neoprávněně až do dne 3.4.2015, kdy se s dokladem vystaveným na jméno D. N. Q.,….., dostavil do Přijímacího střediska cizinců Zastávka. Jako cizinec, který projevil úmysl požádat Českou republiku o mezinárodní ochranu, byl po provedených úkonech předán pracovníkům Správy uprchlických zařízení Ministerstva vnitra. Vzhledem ktomu, že se jednalo o opakovanou žádost o udělení mezinárodní ochrany, bylo v daném případě řízení obratem zastaveno dle ust. § 11 odst. 3 zákona o azylu. Po příchodu jmenovaného cizince do Přijímacího střediska cizinců Zastávka pojalo toto zařízení podezřenĺ, že se jmenovaný cizinec dopouštěl přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí. Shromáždilo všechny potřebné podklady a informovalo dne 7.4.2015 příslušného státního zástupce, který dal příkaz k zadržení cizince. O den později vydal státní zástupce příkaz k propuštění podezřelého ze zadržení a policejnímu orgánu odevzdal věc zkráceného přípravného řízení proti podezřelému k projednání. Po svém propuštění dne 8.4.2015, nesplnil povinnost vyplývající z ust. § 4a odst. 1 zákona o azylu, a nedostavil se do přijímacího střediska určeného ministerstvem ve lhůtě 24 hodin od okamžiku, kdy byl propuštěn z vazby. Dne 14.4.2015 podal jmenovaný cizinec u Odboru azylové a migrační politiky Ministerstva vnitra České republiky - s dokladem vystaveným na jméno D. N. Q., …….. - žádost o vydání povolení k přechodnému pobytu podle ust. § 87b zákona o pobytu cizinců. Správní orgán pro účely řízení zkoumal, zda žadatel splňuje podmínky, které zákon stanoví pro udělení tohoto druhu pobytu. V řízení se však nepodařilo ověřit jeho totožnost, protože správní orgán nemá možnost využívat policejní metody. Jmenovanému cizinci tak bylo vydáno potvrzení o podání žádosti o přechodný pobyt a v průběhu řízení v I. i II. stupni mu byly vystavovány překlenovací štítky, osvědčující ve smyslu ust. § 87y zákona o pobytu cizinců fikci oprávněnosti pobytu na území. 28.4.2015 bylo se jmenovaným cizincem zahájeno řízení o správním vyhoštění z území členských států EU za účasti soudního tlumočníka do jazyka vietnamského. Do protokolu o vyjádření účastníka řízení ve spise založeném pod č.j. CPR-14068/ČJ-2015- 931200-SV ze dne 28.4.2015 jmenovaný cizinec uvedl jen své současně uváděné jméno D. N. Q. a adresu pobytu v České republice …….. Na všechny doplňující otázky kladené, směřující k objasnění rozhodných okolností v dané věci, pak opakovaně odpovídal, že se na místě nevyjádří a své odpovědi zformuluje písemně a zašle prostřednictvím zmocněného zástupce. Dne 5.5.2015 bylo PSC Zastávka doručeno prostřednictvím zmocněnce žalobce písemné vyjádření, ve kterém popisuje, že na území České republiky si vybudoval komplexní zázemí, a to zejména sociálního a ekonomického charakteru. Domnívá se, že případné vydání správního vyhoštění by bylo zcela zjevně nepřiměřeným zásahem do jeho soukromého a rodinného života, což by vedlo k existenciální krizi jeho rodiny. Dále pak prostřednictvím svého právního zástupce dne 13.4.2015 podal žádost o povolení k přechodnému pobytu na území České republiky, jako rodinný příslušník občana EU dle ust. § 15a odst. 1 písm. d) zákona o pobytu cizinců, neboť sdílí společnou domácnost s občanem EU, přičemž v dané věci dosud nebylo rozhodnuto. Odbor azylové a migrační politiky dne 2.9.2015 žádost jmenovaného cizince o přechodný pobyt pro nesplnění zákonných podmínek zamítl a povolení k přechodnému pobytu na území České republiky nevydal. Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců následně rozhodnutím ze dne 23.11.2015 zamítla podané odvolání a potvrdila rozhodnutí vydané v prvním stupni. Rozhodnutí nabylo právní moci 25.11.2015. Jmenovaný cizinec napadl rozhodnutí o nevydání povolení k přechodnému pobytu žalobou s návrhem na přiznání odkladného účinku. Krajský soud v Plzni, stejně jako správní orgány prvního a druhého stupně, z nedostatku relevantních informací o osobě cizince, žalobě odkladný účinek usnesením č.j. 57A 173/2015-27 ze dne 28.1.2016 přiznal. Dne 21.12.2015 na Velvyslanectví Vietnamské socialistické republiky v Praze uzavřel jmenovaný cizinec sňatek s paní N. T. P., ………. Manželka a jejich dvě děti (nar. ……), obě státní příslušnost ….., uvádí, jako adresu svého pobytu ……... Po dobu řízení o žádosti o povolení přechodného pobytu jmenovanému cizinci PSC Zastávka řízení o správním vyhoštění přerušilo. Dne 22.1.2016 obdrželo PSC Zastávka pravomocné rozhodnutí Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců a pokračovalo v řízení. Vzhledem ktomu, že nalézací i odvolací správní orgán v řízení o přechodném pobytu shodně konstatovaly, že jmenovaného cizince nelze považovat za rodinného příslušníka občana EU, si PSC Zastávka pouze z procesní opatrnosti vyžádalo provedení pobytové kontroly na adrese bydliště uváděné jmenovaným cizincem a jeho synovcem i na adrese, kde s jeho manželkou žijí jejich dvě děti. Pobytové kontroly provedené ve dnech 26.1.2016, 27.1.2016, 3.2.2016 a 5.2.2016 sdílení společné domácnosti jmenovaného cizince s panem D. T. N. na adrese …………….., neprokázaly. Sám pan D. T. N. policii sdělil, že sice na této adrese žije se svými rodiči a strýcem, ke kterému má synovský vztah a je od něho finančně podporován, ale rodiče jsou dlouhodobě ve ….., on nyní studuje a bydlí v Praze a vrací se nepravidelně. Strýc proto bydlí střídavě u své ženy a dětí a občas i v tomto bytě. Při pobytových kontrolách provedených ve dnech 27.1.2016, 3.2.2016, 5.2.2016 a 11.2.2016 na adrese ………, nebyl nikdo zastižen. Provedení pobytových kontrol v řízení o správním vyhoštění tedy nijak nezpochybnilo závěr učiněný v řízení o žádosti pana D. N. Q. o povolení přechodného pobytu. Dále si PSC Zastávka vyžádalo závazné stanovisko k možnosti vycestování cizince. Závazné stanovisko ze dne 4.4.2016 podrobně hodnotilo, zda v případě jmenovaného cizince existuje důvod, který by bránil jeho vycestování ve smyslu ust. § 179 zákona o pobytu cizinců. Žádný takový důvod však shledán nebyl. K seznámení se s podklady pro vydání rozhodnutí byl jmenovaný cizinec vyzván dopisem ze dne 7.4.2016. Ten však svého práva nevyužil. Na základě zjištěného vydalo PSC Zastávka dne 27.4.2016 rozhodnutí o správním vyhoštění, v němž konstatovalo, že jmenovaný cizinec v době od 16.8.2009 do svého příchodu do Přijímacího střediska cizinců v Zastávce dne 3.4.2015 pobýval na území České republiky neoprávněně. Zároveň v minulosti nerespektoval soudní a správní vyhoštění, které mu bylo uloženo PČR, Oblastním ředitelstvím služby cizinecké a pohraniční policie Plzeň, Odborem pátrání a kontroly pobytu, Oddělením kontroly pobytu v Chebu, Okresním soudem v Chebu trestním příkazem č.j. 4 T 106/2005 ze dne 30.8.2005 ve výměře 4 let a č.j. 6 T 96/2005 ze dne 9.12.2005 na dobu 5 let. Nerespektoval ani další trest vyhoštění, který mu byl vydán Krajským soudem v Plzni, kam se odvolal proti rozsudku Okresního soudu v Chebu vedeného pod č.j. 3T 130/2007-72 ze dne 31.8.2007, kdy mu krajský soud uložil dne 19.11.2007 nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 4 měsíců a trest vyhoštění na dobu 1 roku. Porušil též ustanovení zákona o azylu, když z území nevycestoval po skončení prvního řízení o azylu ani druhého řízení o mezinárodní ochraně. Svým neoprávněným pobytem na území porušil současně povinnost stanovenou v ust. § 103 písm. n) zákona o pobytu cizinců. Jmenovaný cizinec tak naplnil důvod pro aplikaci § 119 odst. 1 písm. b) bod 9 a ust. § 119 odst. 1 písm. c) bod 2 zákona o pobytu cizinců, za což mu bylo uloženo správní vyhoštění s dobou, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území členských států EU stanovenou na 5 let. Současně nebyly shledány důvody bránící uložení správního vyhoštění ve smyslu ust. § 119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců, ani nepřiměřený dopad takového rozhodnutí ve smyslu ust. § 174a téhož zákona. Podle ust. § 119 odst. 1 písm. b) bod 9 zákona o pobytu cizinců policie vydá rozhodnutí o správním vyhoštění cizince, který pobývá na území přechodně, s dobou, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území členských států EU, až na 5 let, porušuje-li cizinec opakovaně právní předpis, je-li vydání rozhodnutí o správním vyhoštění přiměřené porušení tímto předpisem stanovené povinnosti, nebo maří-li výkon soudních nebo správních rozhodnutí. Podle ust. § 119 odst. 1 písm. c) bod 2. zákona o pobytu cizinců policie vydá rozhodnutí o správním vyhoštění cizince, který pobývá na území přechodně, s dobou, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území členských států EU, až na 3 roky, pokud pobývá na území bez víza nebo bez platného povolení k pobytu, ač k tomnu není oprávněn. Jmenovaný cizinec hned po vstupu na území předal svůj cestovní pas jiné osobě a setrval zde bez dokladů. Nerespektoval rozhodnutí žádného správního ani soudního orgánu a z území nevycestoval po uložení správního vyhoštění, ani po neúspěšném skončení řízení o azylu a následně o mezinárodní ochraně. Nevycestoval dokonce, ani když mu soudní orgány uložily trest vyhoštění. Vědomě, dlouhodobě a opakovaně porušoval právní předpisy České republiky, a aby se vyhnul realizaci vyhoštění, zneužil institut mezinárodní ochrany (azylu). Poslední platné vízum k pobytu bylo jmenovanému cizinci uděleno v době, kdy probíhalo řízení o kasační stížnosti, kterou napadl rozhodnutí o neudělení mezinárodní ochrany. Platnost tohoto víza zanikla dnem nabytí právní moci rozhodnutí soudu o kasační stížnosti, tedy dnem 16.8.2009. Po tomto datu se zde zdržoval neoprávněně až do dne 3.4.2015, kdy se dostavil do Přijímacího střediska cizinců Zastávka. Je zřejmé, že v rozporu s ust. § 103 písm. n) zákona o pobytu cizinců na území pobýval více než pět a půl roku bez víza nebo bez platného povolení k pobytu, a nebyl k tomu oprávněn. Tyto skutečnosti byly v řízení nepochybně prokázány. Podle ust. § 119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců rozhodnutí o správním vyhoštění podle § 119 téhož zákona nelze vydat, jestliže jeho důsledkem by byl nepřiměřený zásah do soukromého nebo rodinného života cizince. K žalobě se žalovaný vyjádřil tak, jako správní orgán I. stupně, kdy jeho názory na věc soud již citoval. Podle § 174a odst. 1 zákona o pobytu cizinců, při posuzování přiměřenosti dopadů rozhodnutí podle tohoto zákona správní orgán zohlední zejména závažnost nebo druh protiprávního jednání cizince, délku pobytu cizince na území, jeho věk, zdravotní stav, povahu a pevnost rodinných vztahů, ekonomické poměry, společenské a kulturní vazby navázané na území a intenzitu vazeb ke státu, jehož je cizinec státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, ke státu jeho posledního trvalého bydliště. Protiprávní jednání cizince datující se v řádu roků, včetně užívání různých identit, bylo výše popsáno. Přestože na území přicestoval v roce 2001, neovládá český jazyk a nebylo mu nikdy uděleno pobytové oprávnění. Věk jej v možnosti vycestování neomezuje a zdravotní stav je dle jeho vlastního vyjádření dobrý. Ač vytrvale opakuje, že si zde vybudoval komplexní zázemí, zejména sociálního a ekonomického charakteru, nijak toto tvrzení neupřesnil. O existenci své rodiny se nezmínil a způsob, jak zajišťuje její hmotné potřeby, neosvětlil. Odmítal odpovědět na jakékoli otázky PSC Zastávka kladené v průběhu řízení o správním vyhoštění a přes svůj výslovný příslib se k nim ani nikdy později nevyjádřil. Ministerstvo vnitra proto neshledalo nepřiměřenost dopadu tohoto rozhodnutí do rodinného a soukromého života jmenovaného cizince ve smyslu ust. § 119a odst. 2 a § 174a odst. 1 zákona o pobytu cizinců. Účastník řízení pobýval na území sice poměrně dlouhou dobu, přesto samotný návrat do domovského státu v tomto případě nelze považovat za nepřiměřený dopad do rodinného a soukromého života, neboť se vrátí do společnosti a kultury důvěrně známé. Na základě opakovaného ukládání správního a soudního vyhoštění si musel být vědom toho, že patrně bude nucen vycestovat z území. V odůvodnění rozhodnutí se pak žalovaná vyjadřovala i k namítanému porušení ust. § 68 odst. 3 správního řádu, které ukládá správnímu orgánu uvést v odůvodnění argumenty vedoucí k výroku nebo výrokům rozhodnutí, podklady pro jeho vydání, úvahy, kterými se správní orgán řídil při jejich hodnocení a při výkladu právních předpisů a inforamce o tom, jak se správní orgán vypořádal s návrhy a námitkami účastníků a z jejich vyjádřením k podkladům rozhodnutí. Žalovaný shledával odůvodnění vydaného rozhodnutí správním orgánem I. stupně srozumitelným a logicky vysvětlujícím postup policie. V řízení účastník nevznesl žádné konkrétní námitky, s výjimkou tvrzení, „že si zde vybudoval komplexní zázemí, zejména sociálního a ekonomického charakteru a rozhodnutí nepřiměřeně zasáhne do jeho života s ohledem na city, které chová k synovci“. Proto není důvodné vytýkat PSC Zastávka, že se v rozhodnutí nenachází pasáž, zabývající se jejich vypořádáním. V podstatě celé odůvodnění rozhodnutí pojednává o tom, proč toto tvrzení není považováno za důvodné k nevydání rozhodnutí o správním vyhoštění. V čem dále odvolatel shledává rozpor vydaného rozhodnutí o správním vyhoštění s ust. § 119 odst. 2 zákona o pobytu cizinců, není z odvolání zřejmé. Ustanovení obsahuje souhrnný víčet jednání cizince, při jehož naplnění je policie oprávněna vydat takovému cizinci rozhodnutí o správním vyhoštění, určit dobu, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území členského státu EU a zařadit cizince do informačního systému smluvních států. Policie v souladu se zákonem v rozhodnutí označila jednání, kterého se cizinec prokazatelně dopustil a stanovila dobu, po kterou mu nelze umožnit vstup na území členských států EU. Dle názoru odvolacího orgánu policie neporušila ani ust. § 119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců, ve spojení s ust. § 179 téhož zákona. Podle ust. § 120a odst. 1 zákona o pobytu cizinců je policie v rámci rozhodování o správním vyhoštění povinna vyžádat si závazné stanovisko Ministerstva vnitra k otázce, zda vycestování cizince, o jehož správním vyhoštění se vede řízení, je možné ve smyslu ust. § 179 odst. 1 zákona o pobytu cizinců. Policie v řízení závazné stanovisko vyžádala a v jeho smyslu formulovala výrok o možnosti vycestování cizince. Z dikce ust. § 119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců vyplývá, že právě toto ustanovení primárně chrání práva cizince na soukromý a rodinný život, vyplývající z čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Ministerstvo vnitra dále soudí, že vydaným rozhodnutĺm nebyl porušen čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Uvedený článek zakotvuje právo na respektování soukromého a rodinného života, obydlí a korespondence. Současně stanoví, že státní orgán nemůže do výkonu tohoto práva zasahovat kromě případů, kdy je to v souladu se zákonem a nezbytné v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, veřejné bezpečnosti, hospodářského blahobytu země, předcházení nepokojům a zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných. Vycestování cizince do země původu v situaci, kdy cizinci nesvědčí žádný důvod k zákonnému pobytu na území České republiky, umožňuje tomuto cizinci, aby si po návratu do země původu požádal o některou z možných forem povolení k pobytu na území dle zákona o pobytu cizinců. Na základě tohoto povolení pak může bez obav upevňovat či zakládat rodinné vazby. Odvolací orgán nepřisvědčil ani námitce spočívající v tom, že řízení o správním vyhoštění mělo být zastaveno proto, že jeho žalobě podané proti rozhodnutí o zamítnutí žádosti o povolení k přechodnému pobytu byl soudem přiznán odkladný účinek a on tak na území v době vydání rozhodnutí o správním vyhoštění pobýval oprávněně. Žádost o přechodný pobyt jmenovaný cizinec podával v době, kdy byl zařazen v evidenci nežádoucích osob pod identitou D. N. D., …….., s platností od 23.12.2008 do 23.12.2018. Tato okolnost vylučuje vznik fikce oprávněnosti pobytu na území ve smyslu ust. § 87y zákona o pobytu cizinců. V řízení o přechodném pobytu jmenovaný cizinec, v úmyslu ovlivnit rozhodování správního orgánu, záměrně zatajit svou totožnost i dříve uváděné identity a svým jednáním uvedl správní orgán v omyl. Pouze v důsledku jeho pokračujícího vědomého protiprávního jednání mu byly po dobu řízení o přechodném pobytu udělovány překlenovací štítky, na které neměl právo, protože fikce oprávněnosti pobytu na území mu podáním žádosti nevznikla. Navíc situace, kdy účastník řízení podával žádost o povoleni k přechodnému pobytu z titulu sdílení společné domácnosti se synovcem, není rodinným vztahem zakládajícím postavení rodinného příslušníka občana Evropské unie ve smyslu Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/38/ES a zákona o pobytu cizinců, jak je vysvětleno v rozhodnutí Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců ze dne 23.11.2015. Žalovaný proto navrhoval, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. Krajský soud v Brně měl k dispozici správní spis, v němž si mohl ověřit všechny skutečnosti uváděné v rozhodnutí správního orgánu I. stupně i žalovaného. IV. Posouzení věci krajským soudem Žaloba není důvodná. Soud na tomto místě uvádí, že ve věci nařídil na žádost žalobce jednání na den 12.10.2016. K tomuto jednání se dostavil pouze právní zástupce žalobce, žalobce samotný, ač byl řádně a včas předvolán, se bez omluvy nedostavil a i jeho právní zástupce důvod nedostavení se žalobce neznal. Zástupce žalobce u nařízeného soudního jednání uvedl, že dle jeho názoru správní orgány nezjistily řádně skutkový stav a žádným způsobem tedy nevyvrátily tvrzení žalobce, že žije ve společné domácnosti s občanem Evropské unie, a že je mezi nimi vytvořen vztah obdobný vztahu otce a syna. Teprve na základě toho, že by bylo provedeno dokazování ze strany správních orgánů a pokud by na základě dokazování dospěly správní orgány k opačnému závěru, mohly vydat rozhodnutí o vyhoštění žalobce. Trval na tom, že skutkový stav však nebyl ze strany správních orgánů řádně zjištěn. To, že žalobce žije ve společné domácnosti s občanem EU, bylo zjištěno z úředního záznamu, který je součástí správního spisu, a je to úřední záznam z doby, kdy policie prováděla šetření v rámci pobytové kontroly. Dále uvedl, že on sám se nedokáže vyjádřit ke skutečným vztahům mezi žalobcem a jeho synovcem, zda skutečně žalobce žije ve společné domácnosti se svým synovcem a proč tomu tak je, když má svou mantelku a děti, neví. Neví ani, jakou částkou žalobce přispívá synovci nebo jak se jinak o svého synovce stará. Domnívá se však, že všechny tyto skutečnosti měl zjistit správní orgán v rámci nalézacího řízení. Zástupce žalovaného u tohoto soudního jednání uvedl, že žaloba žalobce je velmi obecná, žalobce pouze obecně vyslovuje nesouhlas s vyhoštěním z území ČR. Pokud jde o žalobce, ten v průběhu svého pobytu na území ČR, několikrát změnil svou identitu, několikrát byl vyhoštěn z území ČR, se správními orgány nijak nespolupracuje, tedy z jeho jednání je jasně patrna neúcta k českému právnímu řádu. Žalobce navíc nijak neprokázal uváděný příbuzenský vztah se svým synovcem, pouze to obecně tvrdí on i osoba, kterou označuje za svého synovce. Pokud žalobce tvrdí, že svého synovce vyživuje, nic mu nebrání v tom, aby mu nějakou částku zasílal na výživu i z …….. Situace je navíc zvláštní v tom, že žalobce má svou manželku a děti, se kterými žije ve společné domácnosti a je s podivem, že by vyživoval synovce, který s nimi ani ve společné domácnosti nebydlí, navíc má na území ČR své vlastní rodiče. Skutečnosti, které žalobce tvrdí ve svých podáních, žádným způsobem nedoložil a nic o nich neví ani jeho právní zástupce, který by měl být v tomto řízení pro něho velmi důležitou osobou. Žalovaný neví, jak on nebo prvostupňový správní orgán by skutečnosti tvrzené žalobcem měli prokázat, když je nijak neprokazuje samotný žalobce ani jeho právní zástupce. Žalovaný navíc má za to, že s námitkami žalobce se velmi podrobně vypořádal ve svém rozhodnutí, když v tomto směru odkazuje zejména na stranu 7 odůvodnění rozhodnutí. Zástupce žalobce pak uvedl, že dle jeho názoru by se skutečný stav věci dal zjistit tak, že by správní orgány vyslechly synovce žalobce, který je občanem EU, jako svědka, a protože se jedná o dospělého člověka, jistě by byl schopen po řádném poučení, z něhož je patrno, že by mu hrozilo v případě křivé výpovědi i trestní stíhání, celou tuto situaci objasnit. Nic takového však žalovaný neprovedl. Zástupkyně žalovaného uvedla u soudního jednání, že se domnívá, že výslech synovce žalobce by nic nového ve věci nepřinesl, má za to, že tento by tvrdil totéž, co je uvedeno v úředním záznamu. Pokud však žalobce měl za to, že jeho výslech je natolik důležitý, měl správnímu orgánu výslech uvedeného svědka navrhnout a správní orgán by ho budťo vyslechl, či nikoliv, pokud by ho však nevyslechl, musel by se ve svém rozhodnutí vypořádat s tím, proč tomu tak bylo. Je sice pravdou, že správní orgán musí zjistit skutečný stav věci, nicméně účastník řízení má povinnost být správnímu orgánu nápomocen v tom, aby něčím potvrdil či prokázal svá tvrzení. Krajský soud v Brně, kromě skutečností, které byly uváděny u soudního řízení, jak již uvedl, měl k dispozici správní spisy žalovaného i správního orgánu I. stupně a v nichž jsou uvedeny všechny skutečnosti, rozhodné pro posouzení věci soudem. Podle § 119 odst. 1 písm. b) bod 9 zák.č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, policie vydá rozhodnutí o správním vyhoštění cizince, který pobývá na území přechodně, s dobou, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území členských států EU a zařadí cizince do informačního systému smluvních států až na 5 let, porušuje-li cizinec opakovaně právní předpis, je-li vydání rozhodnutí o správním vyhoštění přiměřené porušení tímto předpisem stanovené povinnosti, nebo maří-li výkon soudních nebo správních rozhodnutí. Podle § 15a odst. 1 zák.č. 326/1999 Sb., rodinným příslušníkem občana EU se pro účely tohoto zákona rozumí jeho: a) manželka, b) rodič, jde-li o občana EU mladšího 21 let, o kterého skutečně pečuje, c) potomek mladší 21 let nebo takový potomek manžela občana EU a d) potomek nebo přede a nebo potomek nebo předek manžela občana EU, pokud je z důvodu uspokojování svých základních potřeb závislý na výživě nebo jiné nutné péči poskytované občanem EU nebo jeho manželem, nebo byl na této výživě nebo jiné nutné péči závislý bezprostředně před vstupem na území ve státě, jehož je občanem, nebo ve státě, ve kterém měl povolen pobyt. Podle § 15 odst. 2, za rodinného příslušníka občana EU se považuje též cizinec, který prokáže, že: a) je příbuzný občana EU neuvedeným v odst. 1, pokud 1. ve státě, jehož je občanem nebo ve státě, ve kterém měl povolen pobytu, žil před vstupem na území s občanem EU ve společné domácnosti 2. je z důvodu uspokojování svých základních potřeb závislý na výživě nebo jiné nutné péči poskytované občanem EU, nebo byl na této výživě nebo jiné nutné péči závislý bezprostředně před vstupem na území ve státě, jehož je občanem, nebo ve státě, ve kterém měl povolen pobyt, nebo 3. se o sebe z vážných zdravotních důvodů nedokáže sám postarat bez osobní péče občana EU, nebo b) má s občanem EU trvalé partnerský vztah, který není manželem a žije s ním ve společné domácnosti; při posuzování trvalosti partnerského vztahu se zohlední zejména povaha, pevnost a intenzita vztahu. Podle § 15 odst. 3, ustanovení tohoto zákona týkající se rodinného příslušníka občana EU se použijí na cizince, který je rodinným příslušníkem státního občana ČR. Žalobce trval na tom, že nemělo být rozhodnuto o jeho vyhoštění v souladu se zákonnými ustanoveními uvedenými ve výroku rozhodnutí správního orgánu I. stupně, a to proto, že žije ve společné domácnosti se svým synovcem D. T. N., ……... Prokazoval toto svým tvrzením a čestným prohlášením jmenovaného ze dne 1.5.2015, kdy synovec žalobce v čestném prohlášení z uvedeného dne prohlásil, že s žalobcem, který je jeho synovec a který se o něho stará a bere ho jako svého otce, žije ve společné domácnosti na adrese ……. Krajský soud v Brně dospěl k závěru, že jmenovaného D. T. N., ……, který má české občanství, nelze považovat za člověka, s nímž žalobce žije ve společné domácnosti a o něhož se stará. Soud vzal za prokázané, že žalobce má pronajatý byt na adrese ……., kde žije se svojí manželkou N. T. P., a žijí zde spolu s jejich dvěma nezletilými dětmi. Soud tvrzení žalobce o tom, že žije ve společné domácnosti se svým synovcem na adrese K Nemocnici 18, Cheb pokládá za tvrzení účelové proto, že uvedený „synovec“ je občanem ČR a žalobce chtěl docílit toho, aby se na něho vztahovalo ust. § 15 a) zák.č. 326/1999 Sb. Jmenovaný „synovec“ však má v ČR své rodiče, kteří společně s ním bydlí na adrese …….., takže není důvodu, aby se žalobce o jmenovaného „synovce“ staral, zvláště, když se jedná o zletilého člověka, studujícího v Praze. Navíc, jak soud již uvedl, žalobce má na území ČR svou rodinu, tj. manželku a dvě malé děti, odkázané na něho výživou. Soud nevylučuje, že na adresu …….. žalobce za „synovcem“ a jeho rodiči dochází a ani nelze vyloučit, že by mu poskytoval nějaké finanční prostředky. Poskytovat „synovci“ finanční prostředky však může, i kdyby žil a pracoval ve …… a zasílal mu je do ČR. Soud zde zkrátka uzavírá, že žalobce má na území ČR svou rodinu, tj. manželku a děti a není sebemenší důvod žít ve společné domácnosti se „synovcem“, který má v ČR své vlastní rodiče, s nimiž žije v jedné domácnosti. Obě adresy, a to ……, obě ……, se nachází poměrně blízko sebe, takže to, že žalobce je vídán i v domácnosti na adrese ………, nemusí naprosto znamenat to, že by žalobce se svým „synovcem“ vedl společnou domácnost. Ostatně soud se ztotožňuje se žalovaným v tom, že žalobce ani neprokázal, a to ani „synovec“, že jsou takto pokrevně zpřízněni, neboť to neprokázali žádnými listinnými důkazy. Pokud jde tedy o tvrzení žalobce o tom, že žije se svým „synovcem“ ve společné domácnosti, stará se o něho a poskytuje mu finanční prostředky, nic takového nebylo prokázáno, ač žalovaný, resp. sprvní orgán I. stupně provedl v tomto směru řádné dokazování, když bylo provedeno několik pobytových kontrol a skutečnosti, o kterých soud hovoří, čerpal z úředních záznamů, které jsou založeny ve správním spise, kdy pobytové šetření prováděla policie. Žalobce sám nenavrhl v tomto směru naprosto žádné dokazování, jednání s policií i jinými správními orgány se vyhýbá, nedostavil se ani k jednání soudnímu, aby objasnil situaci, pokud by se mu jevila jiná, než ji zjistil správní orgán I. stupně i žalovaný a nic o skutečnostech, které žalobce v žalobě tvrdí, tedy nic bližšího nevěděl ani jeho právní zástupce. Provedeným dokazováním správním spisem tedy vzal soud za prokázané, že žalobce naplnil ust. § 119 odst. 1 písm. b) bod 9 a ust. § 119 odst. 1 písm. c) bod 2, když bylo prokázáno, že žalobce nerespektuje český právní řád, několikrát došlo k jeho vyhoštění, toto však žalobce ani v jednom případě nerespektoval, se správními orgány naprosto nespolupracuje, naopak za dobu svého pobytu na území ČR několikrát měnil identitu, což všechno je výrazné porušování právního řádu ČR. Soud uzavírá tedy, že tvrzení žalobce o tom, že žije s občanem EU ve společné domácnosti a že o něho pečuje, resp. mu poskytuje finanční prostředky, že se jedná o jeho synovce, se nepodařilo prokázat, naopak se podařilo prokázat, že žalobce naplnil shora citovaná ustanovení zákona o pobytu cizinců (citovaná ve výroku rozhodnutí správního orgánu) a soud proto žalobu jako nedůvodnou zamítl. Pokud jde o náklady řízení, rozhodnutí se opírá o ust. § 60 odst. 1 soudního řádu správního (dále jen „s.ř.s.“). Žalobce ve věci neměl úspěch, náklady řízení mu proto nebyly přiznány, pokud jde o žalovaného, tomu kromě běžné úřední činnosti žádné náklady nevznikly.

Poučení