41 A 62/2016 - 57

Rubrum

Krajský soud v Brně rozhodl samosoudkyní JUDr. Janou Kubenovou v právní věci žalobce M.P. , …………., zast. Mgr. Pavlínou Zámečníkovou, advokátkou se sídlem advokátní kanceláře Brno, Příkop 8, proti žalovanému Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem Olšanská 2, Praha 3, o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 22. 8. 2016, č.j. ……….., takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádnému z účastníků se nepřiznává náhrada nákladů řízení.

Odůvodnění

Ve včas podané žalobě žalobce uvedl, že rozhodnutím Policie ČR, Krajského ředitelství policie Jihomoravského kraje, odboru cizinecké policie, oddělené pobytové kontroly – pátrání a eskort Brno ze dne 22.3.2016, č.j. ………… bylo rozhodnuto podle ust. § 119 odst. 1 písm. c) bod 2 zák. č. 326/1999 Sb. tak, že se žalobci ukládá správní vyhoštění a stanoví se doba, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území členských států Evropské unie v délce 2 roky. Počátek doby, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území členských států EU se stanoví v souladu s ust. § 118 odst. 1 zák. č. 326/1999 Sb., od okamžiku, kdy cizinec pozbude oprávnění k pobytu na území ČR. Žalobce výše citované rozhodnutí napadl odvoláním, které bylo rozhodnutím žalované ze dne 22.8.2016, č.j. …………, zamítnuto a napadené rozhodnutí správního orgánu I. stupně bylo potvrzeno. Žalobce považuje rozhodnutí žalovaného správního orgánu v celém rozsahu za nezákonné, když tvrdí, že tímto rozhodnutím byl zkrácen na svých právech přímo i v důsledku porušení svých práv v předcházejícím řízení úkonem správního orgánu, jímž se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují jeho práva nebo povinnosti. Žalobce se cítí být postupem žalovaného zkrácen na svých právech takovým způsobem, že to má za následek nezákonné rozhodnutí. Žalovaná v řízení nepostupoval v souladu se zákony, nepostupovala tak, aby byla chráněna práva a oprávněné zájmy žalobce. Takovýto postup je zcela v rozporu s ust. 2 odst. 1, 3, § 3, § 4 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád. Rozhodnutí správních orgánů obou stupňů jsou nepřezkoumatelné. Správní orgán I. stupně uložil žalobci správní vyhoštění s odůvodněním, že žalobce pobýval na území České republiky od 6.9.2015 do 20.1.2016 bez platného oprávnění k pobytu. Žalovaná se se závěry správního orgánu I. stupně ztotožnila. Žalobce poukazuje na skutečnost, že nejen v době vydání rozhodnutí správního orgánu I. stupně, ale i v současné době pobývá na území České republiky oprávněně. Žalobce oprávněnost svého pobytu dovozuje z následujících skutečností. Trvá na tom. že do dnešního dne mu nebylo řádně a platně doručeno rozhodnuti Ministerstva vnitra ČR, Odboru azylové a migrační politiky ze dne 12.8.2015. čj. ……………, kterým bylo rozhodnuto tak, že se žalobci zrušuje vydané povolení k trvalému pobytu na území České republiky. Žalobce se o existenci řízení o zrušení povolení k pobytu a existenci předmětného rozhodnutí dozvěděl teprve dne 20.01.2016 při osobní návštěvě pracoviště Ministerstva vnitra ČR, Odboru azylové a migrační politiky v Brně v rámci které předkládal novou nájemní smlouvu k jím ohlášené změně adresy pobytu ze dne 31.08.2015. Dne 04.02.2016 podal žalobce proti danému rozhodnutí z důvodu jeho nezákonnosti a dalších vad řízení odvolání, které bylo Komisí pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců zamítnuto rozhodnutím ze dne 24.6.2016, …………... Toto rozhodnutí Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců napadl žalobce žalobou, která je vedena u Krajského soudu v Brně, o které doposud nebylo rozhodnuto. Žalobce především namítá, že Ministerstvo vnitra. Odbor azylové a migrační politiky postupovalo při doručování písemnosti ve věci řízení o zrušení povolení k trvalému pobytu a zejména rozhodnutí o zrušení povolení k trvalému pobytu nesprávně a v rozporu se zákonem. Nesprávnost a nezákonnost postupu při doručování spočívá dle žalobce v postupu dle ust. 23 odst. 1 správní řád, aniž by pro tento postup byly splněny podmínky. Ve smyslu ust. § 23 odst. 1 citovaného zákona platí, že nebyl—li v případě doručování podle § 20 adresát zastižen a písemnost nebylo možné doručit ani jiným způsobem přípustným podle § 20, písemnost se uloží. Dle ust. § 20 odst. 1 předmětného zákona se fyzické osobě písemnost doručuje na adresu pro doručování, na adresu evidovanou v informačním systému evidence obyvatel, na kterou mají být doručovány písemnosti, na adresu jejího trvalého pobytu, ve věcech podnikání do místa podnikání, nebo při doručování prostřednictvím veřejné datové sítě na její elektronickou adresu; fyzické osobě lze však doručil, kdekoli bude zastižena. Z citované zákonné úpravy vyplývá jediný nesporný postup při doručování fyzické osobě, a to ten, že se písemnosti doručují na adresu dle části první věty první ust. § 20 odst. 1, dále také dle části za středníkem předmětného zákonného ustanovení, tedy například do zaměstnání adresáta, do lékařského střediska, kde je adresát hospitalizován, či na jiné místo, kde se adresát zdržuje. Správní orgán má tedy zákonnou povinnost při doručování v případě nedoručení písemnosti adresátovi na adrese dle části první, věty první ust. 20 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb. doručovat písemnost adresátovi i na jiných místech. Teprve v případě, že adresátovi není možné doručit písemnost ani jiným způsobem, lze postupovat dle ust. 23 odst. 1 správní řád. Uložit písemnost proto lze pouze v případě, že správní orgán vyvinul veškerou snahu a pokusil se doručit písemnost nejen na adrese pro doručování, ale též například v zaměstnání adresáta, či kdekoliv jinde. Dle názoru žalobce není možné akceptovat jako zákonný postup takový postup správního orgánu, kdy tento v případě prvního neúspěšného pokusu o doručení písemnosti adresátovi na adrese pro doručování rezignuje na další pokus o doručení jiným způsobem, ačkoliv mu toto ukládá zákon, a přistoupí ihned po neúspěšném pokusu o doručení na adresu pro doručování k uložení písemnosti. Žalobce k tomuto odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31.10.2011, č.j. ………….., ve kterém Nejvyšší správní soud uvedl, že § 23 odst. 1 správního řádu předpokládá uložení písemnosti teprve tehdy, pokud není adresát zastižen a není možné doručovat jiným způsobem. S ohledem na ust. § 19 odst. 4 ve spojení s ust. § 72 odst. 1 správní řád, dle kterých se rozhodnutí účastníkům oznamuje doručením stejnopisu písemného vyhotovení do vlastních rukou nebo ústním vyhlášením, podle ust. § 20 odst. 2 správní řád lze písemnost, která se doručuje do vlastních rukou, doručit adresátovi, nebo též tonu, koho adresát k přijetí písemnosti zmocnil písemnou plnou mocí s úředně ověřeným podpisem; úřední ověření není třeba, pokud byla plná moc udělena před doručujícím orgánem. V případě, že není adresát zastižen na doručovací adrese a písemnost nebylo možno doručit jiným způsobem, postupuje se ve smyslu ust. § 23 správní řád, písemnost se uloží a o této skutečnosti musí být adresát řádně poučen, včetně poučení o lhůtě k vyzvednutí písemnosti a následků marného uplynutí této lhůty. Dle ust. § 23 odst. 4 citovaného zákona nastává zpravidla uplynutím 10 dnů od neúspěšného pokusu o doručení fikce doručení. Jak vyplývá z odborné literatury k ust. § 23 odst. 4 zákona správní řád, ve smyslu Komentáře ke Správnímu řádu autorů Jemelka, L., Pondělíčková, K., Bohadlo, D., nakladatelství C. H. Beck, 2013: „V případě řádně uložené písemnosti, a to včetně jejího vložení do domovní schránky, nastává fikce jejího doručení. Pokud všechny podmínky uložení doručovacím orgánem splněny nebyly, pak nelze k tíži adresáta dovodit, že se písemnost považuje za doručenou. Opačný závěr by vedl k situaci, kdy by se podmínka vhození písemnosti do domovní schránky stala de facto fakultativní, neboť písemnost by byla doručena bez ohledu na její splnění. Smyslem a účelem doručování je, aby se účastníci řízení seznámili s písemnostmi správního orgánu a aby měli možnost uplatnil svá práva a oprávněné zájmy při zachování efektivního fungování veřejné správy. Při výkladu právní úpravy doručování musí být tato východiska zohledněna.“ Z uvedeného vyplývá, že pro nastání fikce doručení je nutno řádné poučení adresáta o uložení zásilky, k čemuž v případě žalobce nedošlo. Ze správního spisu vedeného Ministerstvem vnitra ČR, Odbor azylové a migrační politiky pod čj. OAM-565/ZR-2014 vyplývá, že Ministerstvo vnitra nevyužilo veškeré zákonné možnosti pro doručení rozhodnutí správního orgánu I. stupně žalobci. Zároveň Ministerstvo vnitra ČR. Odbor azylové a migrační politiky postupovalo při doručování nezákonně, když nevyužilo postupu podle § 25 správní řád a nedoručovalo své rozhodnutí veřejnou vyhláškou. Dle názoru žalobce bylo vadné již samotné doručování vyrozumění o možnosti seznámit se s podklady pro vydání rozhodnutí č. j. …………, když doručující orgán v informacích o nedoručitelnosti zásilky uvedl, že adresát je na dané adrese neznámý, a současně prohlásil, že o právních důsledcích odmítnutí převzetí zásilky nebo neposkytnutí součinnosti, bylo předáno poučení a současně, že byl adresát vyzván k vyzvednutí zásilky a bvlo zanecháno poučení. Pokud měl být žalobce na dané adrese neznámý, pak je ipso factum vyloučené, aby byl adresát poučen o všech právech a povinnostech. Žalobce současně zpochybňuje doručování zásilky obsahující oznámení o zahájení řízení, když v dané době se prokazatelně rovněž na dané adrese nezdržoval a byl neznámý, přesto doručující orgán uvedl, že adresát si danou zásilku, ve lhůtě 10 dnů od oznámení nevyzvedl. Žalobce dále namítá, že ve spisovém materiálu není prokazatelně doloženo, že by Ministerstvo vnitra doručovalo oznámení o ustanovení opatrovníka veřejnou vyhláškou, když zcela absentuje potvrzení o vyvěšení a svěšení daného oznámení. Navíc jak žalobce namítal v odvolání proti rozhodnutí o zrušení povolení k trvalému pobytu přespával nejméně ve dnech 17.04.2014 a 7.-8.5.2014 v noclehárně provozované Diecézní charitou Brno, jejímž zřizovatelem je shodný subjekt se zřizovatelem opatrovníka. V důsledku této skutečnosti muselo být opatrovníkovi známo místo pobytu žalobce, neboť tento se do sídla Diecézní charity Brno pravidelně dostavoval za účelem přebrání poštovních zásilek ve věci vedené u Městského soudu v Brně, když danou adresu uvedl jako adresu pro doručování, což vyplývá ze spisu, který se váže k řízení o zrušení povolení k trvalému pobytu. Opatrovník se nepokusil žalobce kontaktovat za účelem informování o probíhajícím řízení a za účelem domluvy dalšího postupu, současně ani neučinil řádné odvolání proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně, ani neinformoval Ministerstvo vnitra o známé adrese žalobce. Vzhledem k tomu, že byl opatrovník v řízení zjevně laxní a neaktivní, kdy řádně nehájil zájmy žalobce, mělo Ministerstvo vnitra postupovat v souladu s principy dobré správy a mělo rozhodnout o zrušení opatrovníka a ustanovit opatrovníka nového v souladu s ust. § 32 odst. 7 správní řád. Žalobce zároveň poukazuje na skutečnost, že dne 31.08.2015 se žalobce, jak vyplývá z jeho cestovního dokladu, prokazatelně dostavil na pracoviště Ministerstva vnitra ČR, Odbor azylové a migrační politiky Brno za účelem předložení nového cestovního pasu a sdělení informace o novém místě pobytu. MV ČR, OAMP postupovalo tak, že přestože bylo, jíž vydáno rozhodnutí o zrušení povolení k trvalému pobytu, které bylo doručováno pouze osobě opatrovníka, i když k tomu, jak plyne z výše uvedeného, nebyly splněny podmínky, nebyl žalobce nejen informován o vydané m rozhodnutí a stejnopis mu nebyl doručen, ale současně nebyl ani vyrozuměn o vedení takového řízení. Daná situace je o to absurdnější, že žalobce předkládal daný cestovní pas právě ke svému povolenému trvalému pobytu, jenž byl předmětným rozhodnutím zrušen. Pracovník Ministerstva vnitra, který hlášenou změnu zadával do centrální evidence vedené Ministerstvem vnitra ČR tedy musel prokazatelně vidět minimálně poznámku o probíhajícím řízení o zrušení povolení k pobytu a jelikož tato skutečnost nebyla, jak bylo patrné z jednání žalobce, tomuto známa, měl povinnost na danou skutečnost žalobce upozornit a poučit jej o jeho právech. K tomuto žalobce zdůrazňuje, že v dané evidenci musel pracovník Ministerstva vnitra rovněž vidět, že správnímu orgánu není známo místo jeho současného pobytu a tedy, že v předmětném řízení musel být žalobci ustanoven opatrovník v důsledku čeho žalobce ani nemohl reálně vědět o skutečnosti, že s ním bylo zahájeno dané řízení a že dokonce již bylo i vydáno rozhodnutí, kterým mu bylo zrušeno povolení k trvalému pobytu. Takovýto postup MV ČR, OAMP lze považovat za nezákonný postup, který nemůže být přičítán k tíži žalobce. Z výše uvedeného vyplývá, že rozhodnutí o zrušení povolení k trvalému pobytu nebylo žalobci řádně a platně doručeno, rozhodnutí nelze považovat za pravomocné, žalobce pobýval a stále pobývá na území České republiky oprávněně a nejsou proto splněny zákonné podmínky pro uložení správního vyhoštění. Dále žalobce namítal nesprávnost a nezákonnost napadeného rozhodnutí žalovaného, stejně jako rozhodnutí správního orgánu I. stupně, pokud správní orgány obou stupňů vyloučily, že by se na žalobce vztahovalo ust. § 15a zákona č. 326/1999 Sb. Správní orgány obou stupňů v rozporu se zákonem při svém rozhodování současně dostatečným způsobem nepřihlédly a nevypořádaly se s vyjádřením žalobce do protokolu o výslechu účastníka řízení, ve kterém žalobce uvádí, že má na území ČR nezl. syna V. Š., nar. ...a že na syna platí výživné a chce zde zůstat kvůli synovi, a dále se sdělením žalobce k podkladům pro vydání rozhodnutí, ve kterém žalobce navrhoval za účelem zajištění úplnosti a objektivnosti stavu věci provedení dalších důkazů. Žalobce poukazuje na skutečnost, že nejen v době vydání rozhodnutí správního orgánu I. stupně, ale i v současné době skutečně pečoval a pečuje o svého nezl. syna, V. Š., jak má na mysli ust. § 15a odst. 1 písm. b) zákona č. 326/1999 Sb., když vůči nezl. synovi plní svou vyživovací povinnost stanovenou rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 18.6.2013, čj. ……….., a to z prostředků, které získává prací na území České republiky a stýká se se synem. S ohledem na uvedené je tedy zřejmé, že vydáním rozhodnutí o správním vyhoštění by bylo nepřiměřeně zasaženo do soukromého a rodinného života žalobce. Žalobce uvedl dále, že i kdyby skutečně pobýval na území ČR neoprávněně, což však důrazně popírá, nešlo v jeho případě s ohledem na délku tvrzeného neoprávněného pobytu o natolik intenzivní porušení zákona, aby bylo možno uložit správní vyhoštění, a to mimo jiné také z důvodu nesprávného a nezákonného postupu MV ČR, OAMP popsaného výše. Žalobce poukazuje k výše uvedenému na ustálenou judikaturu soudů České republiky, které v otázce vyhoštění zastávají konstantní názor vyjádřený např. v rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20.2.2007, č. j. ……….., v němž vyslovil, že přiměřeným zásahem do soukromého a rodinného života cizince je rozhodnutí o správním vyhoštění pouze tehdy, je-li takovým rozhodnutím dosaženo spravedlivé rovnováhy mezi zájmem státu na ochraně veřejné bezpečnosti, veřejného pořádku či veřejného zdraví na straně jedné a zájmem cizince na ochraně soukromého a rodinného života na straně druhé. Podle soudu je nutno zvažoval závažnost spáchaného deliktu či jiného rizika, které cizinec pro chráněný veřejný zájem představuje, ve vztahu k jeho osobním a rodinným vazbám na území České republiky. Dle názoru žalobce nebylo v předmětném správním řízení dosaženo spravedlivé rovnováhy mezi zájmem státu a zájmem cizince na ochraně soukromého a rodinného života, kdy závažnost protiprávního jednání žalobce, která je tvrzena žalovanou, nedosahovala vysoké intenzity, pokud žalobce, který pobývá na území České republiky již více jak 16 let, je rodinným příslušníkem občana EU ve smyslu ust. §15a zákona č. 326/1999 Sb., a pokud by byl pobyt žalobce neoprávněný, jednalo by se o důsledek nesprávných postupů správních orgánů popsaných výše. Podle ust. čl. 8 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod platí, že státní orgán nemůže do výkonu tohoto práva zasahovat kromě případů, kdy je to v souladu se zákonem a nezbytné v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, veřejné bezpečnosti, hospodářského blahobytu země, předcházení nepokojům a zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných. Žalobce má za to, že v předmětném řízení nebyly splněny podmínky k zásahu do práva na rodinný život ve smyslu citovaného ustanovení Úmluvy, neboť intenzita porušení právního řádu ČR ze strany žalobce nedosahovala takové míry, aby vyvážila zásah do jeho rodinného života. Žalobce rovněž nesouhlasí se závěrem žalovaného, pokud tento ve svém rozhodnutí uvádí, že celkovou dobu pobytu žalobce na území nelze posuzovat v jeho prospěch z důvodu odsouzení žalobce. Jak vyplývá z opisu z evidence rejstříku trestů a z rozsudků v trestních věcech, v případě prvních dvou záznamů, byly s ohledem na ukládání souhrnného trestu rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 24.5.2013. sp.zn………., zrušeny výroky o trestu uložené trestním příkazem Městského soudu v Brně pod sp.zn. …………… ze dne 13.12.2012 a trestním příkazem Městského soudu v Brně ze dne 31.1.2013. V případě záznamu pod bodem 4) uplynula již zkušební doba podmínečného odsouzení, v případě záznamu pod bodem 5) bylo upuštěno od uložení souhrnného trestu vzhledem k rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 24.5.2013, ……………. Jediné odsouzení žalobce, kdy stále běží zkušební doba podmíněného odsouzení, je na základě rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 24.5.2013, sp.zn. ……………. ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v O lomouci ze dne 12.11.2013, sp.zn. …………, kterým byl účastníkovi řízení uložen souhrnný trest odnětí svobody na dva roky, který byl podmíněně odložen na zkušební dobu tří let za současného vyslovení dohledu nad účastníkem řízení trest zákazu činnosti spočívající v zákazu podnikání na dobu pěti let. Jedná se o trestnou činnost, která byla spáchána již před více než devíti lety. Od posledního odsouzení se žalobce prokazatelně nedopustil žádného protiprávního jednání a respektuje zákony České republiky. Vzhledem k výše uvedenému žalobce navrhoval, aby Krajský soud v Brně vydal rozsudek, kterým rozhodnutí žalovaného ze dne 22.8.2016 ve spojení s rozhodnutím Policie ČR, Krajského ředitelství policie Jihomoravského kraje, Odboru cizinecké policie, Oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort Brno ze dne 22.3.2016 zruší a věc vrátí správnímu orgánu I. stupně k dalšímu řízení. Navrhoval také, aby soud zavázal žalovaného nahradit žalobci vzniklé mu náklady řízení. V písemném vyjádření k žalobě žalovaná uvedla, že důvodem rozhodnutí o správním vyhoštění, které bylo vydáno správním orgánem I. stupně byla ta skutečnost, že žalobce na území ČR pobýval od 6.9.2015 do 20.1.2016 bez platného oprávnění k pobytu. Žalobce podal proti uvedenému rozhodnutí blanketní odvolání, které nebylo ani na základě provedené výzvy právním zástupcem žalobce odůvodněno. Žalovaný vydal dne 22.8.2016 rozhodnutí, kterým bylo odvolání zamítnuto a napadené rozhodnutí správního orgánu I. stupně bylo potvrzeno. Citované rozhodnutí nabylo právní moci dne 28.8.2016. U krajského soudu byla dne 7.9.2016, prostřednictvím právní zástupkyně žalobce podána žaloba, kterou se žalobce domáhá rozhodnutí správního orgánu I. stupně i žalované zrušit a věc vrátit k novému projednání a rozhodnutí. Žalobní námitky jsou vedeny zejména proti údajnému nezákonnému postupu správního orgánu Ministerstva vnitra ČR, Odboru azylové a migrační politiky (dále jen „OAMP“) v souvislosti s řízením o zrušení povolení žalobce k trvalému pobytu na území a způsobu doručování ve věci, ke kterému však není žalovaného názor příslušný. Následně je obsahem žaloby námitka vedená proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně a žalovaného, a to, že se řádně nevypořádaly s osobou žalobce, coby rodinného příslušného občana EU, přestože je otcem syna, který má státní občanství ČR. K této námitce žalovaný uvedl, že závěr učiněný správním orgánem I. stupně i žalovaným ve svých rozhodnutích o správním vyhoštění, tj. že se ustanovení § 15a zák. č. 326/1999 Sb., na žalobce nevztahuje, má prokazatelnou oporu ve spis.materiálu vedeném v řízení o jeho správním vyhoštění a jak správní orgán I. stupně, tak i žalovaný se touto otázkou ve svých rozhodnutích řádně a dostatečně zabýval. Rovněž se žalovaný neztotožňuje s tvrzením žalobce, že by v řízení nedošlo ke spravedlivé rovnováze mezi zájmem státu na dodržování svých právních předpisů a ochranou žalobce na jeho soukromý a rodinný život. Ze spisového materiálu jednoznačně vyplývá, že účastník řízení není rodinným příslušníkem občana EU, rodinný život se svým nezl. synem, který má státní občanství ČR, nevede, společnou domácnost s ním nesdílí, ne jeho výchově se rovněž nepodílí a finanční povinnosti jemu uložené rozhodnutím soudu neplní pravidelně (viz. spisový materiál). Žalovaný je přesvědčen, že v odvolacím řízení postupoval v souladu se zákony a ostatními právními předpisy, jakož i mezinárodními smlouvami, které jsou součástí právního řádu a ze své strany neshledal žádné porušení žalobcem citovaných zákonných ustanovení a navrhoval proto, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. Pokud jde o napadené rozhodnutí žalované, ta 22.8.2016 rozhodla tak, protože nebyly shledány důvody pro změnu nebo zrušení napadeného rozhodnutí, odvolání se podle ust. § 90 odst. 5 zák. 500/2000 Sb. správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon 500/2004 Sb.“), zamítá a napadené rozhodnutí se potvrzuje. Z odůvodnění tohoto rozhodnutí vyplývá, že žalovaná po prostudování spisového materiálu a po provedené lustraci v informačním systému Policie ČR zjistila následující. Z informačního systému PČR bylo zjištěno, že účastník řízení pobývá na území ČR ode dne 19.7.2001. Účastník řízení byl od 30.10.2003 do 5.9.2015 držitelem povolení k trvalému pobytu. Ze spisového materiálu a informací získaných v informačním systému PČR bylo zjištěno, že účastník řízení byl pravomocně odsouzen Městským soudem v Brně, č.j. …………… dne 13.12.2012 (nabytí právní moci 5.3.2013), a to pro spáchání přečinu krádeže dle § 205 odst. 1 písm. d) trestního zákoníku a přečinu neoprávněného opatření padělání a pozměnění platebního prostředku dle § 234 odst. 1 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 8 měsíců z podmínečným odkladem na 30 měsíců. Dále byl účastník řízení odsouzen trestním příkazem Městského soudu v Brně č.j. ……………. dne 31.1.2013 (nabytí právní moci dne 12.4.2013), za spáchání přečinu krádeže dle § 205 odst. 1 písm. d) trestního zákoníku, přečinu neoprávněného opatření padělání a pozměnění platebního prostředku dle § 234 odst. 1 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody trvání 7 měsíců s podmínečným odkladem na 24 měsíců. Dále byl účastník řízení odsouzen rozsudkem Krajského soudu v Brně č.j. ………. ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci, č.j. ……… pro spáchání trestného činu obchodování s lidmi dle § 232a odst. 2 písm. c) trestního zákona ve formě spolupachatelství, k trestu odnětí svobody na 2 roky s podmínečným odkladem na 3 roky. Městským soudem v Brně, rozsudkem č.j. 12 T 92/2013 ze dne 22.1.2014 (datum nabytí právní moci dne 22.1.2014) byl účastník řízení dále odsouzen pro spáchání dvojnásobného přečinu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku dle § 234 odst. 1 trestního zákoníku, k trestu odnětí svobody v trvání 8 měsíců s podmínečným odkladem na dva a půl roku. Na základě odsouzení účastníka řízení ze spáchání trestné činnosti na území bylo dne 12.8.2015 vydáno správním orgánem OAMP rozhodnutí č.j. ……………., kterým byla zrušena platnost povolení trvalého pobytu účastníka řízení na území. Dne 5.9.2015 nabylo citované rozhodnutí právní moci. Dne 20.1.2016 se účastník řízení dostavil na pracoviště správního orgánu OAMP. Vhledem ke skutečnosti, že účastník řízení pobýval od 5.9.2009 na území bez platného oprávnění k pobytu, byl tento předán správnímu orgánu I. stupně, který s ním téhož dne zahájil řízení o správním vyhoštění, 22.3.2016 bylo vydáno napadené rozhodnutí o správním vyhoštění účastníka řízení. Na základě posouzení podkladového materiálu a napadeného rozhodnutí dospěl odvolací orgán k závěru, že správní orgán I. stupně ve smyslu ust. § 3 a § 50 správní řád zjistil v otázce neoprávněného účastníka řízení skutkový stav věci, o němž nelze mít důvodné pochybnosti. Skutkovou podstatu § 119 odst. 1 písm. c) bod 2 zák. č. 326/1999 Sb., kdy policie vydá rozhodnutí o správním vyhoštění cizince, který pobývá na území přechodně, s dobou, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území členských států EU, a zařadí cizince do informačního systému smluvních států až na 3 roky, pobývá-li cizinec na území bez víza, ačkoliv k tomu není oprávněn, naplnil účastník řízení tím, že pobýval na území ČR od 5.9.2015 do 20.1.2016 bez platného oprávnění k pobytu. Dle ust. § 119a odst. 2 zák. č. 326/1999 Sb., rozhodnutí o správním vyhoštění podle § 119 nelze vydat, jestliže jeho důsledkem by byl nepřiměřený zásah do soukromého nebo rodinného života cizince. Odvolací orgán je toho názoru, že správní orgán I. stupně se řádně vypořádal s otázkou zásahu do soukromého nebo rodinného života účastníka řízení ve smyslu ust. § 119a odst. 2 zák. č. 326/1999 Sb., v návaznosti na ust. § 174a zák. č. 326/1999 Sb. a vedl v tomto směru potřebné dokazování. Odvolací orgán posoudil obsah odůvodnění napadeného rozhodnutí a je toho mínění, že správní orgán I. stupně rovněž řádně odůvodnil svůj závěr týkající se přiměřenosti zásahu do soukromého a rodinného života účastníka řízení v souvislosti s okolnostmi popsanými ve zmiňovaném odůvodnění. Správní orgán I. stupně v souladu s ustanovení § 174a zákona č. 326/1999 Sb., zohlednil závažnost protiprávního jednání účastníka řízení, které spočívalo v neoprávněném pobytu bez platného oprávnění k pobytu v délce cca pěti měsíců. Odvolací orgán si je vědom skutečnosti, že celková délka pobytu účastníka řízení na území České republiky je v trvání více jak 16 let a doba neoprávněného pobytu pouze pět měsíců. Účastník řízení se však v tomto období opakovaně dopouštěl úmyslné trestné činnosti na území České republiky, za kterou byl čtyřikrát pravomocně odsouzen. Vzhledem k uvedenému tak nelze celkovou dobu pobytu účastníka řízení na území posuzovat v jeho prospěch, neboť svým protiprávním opakovaným jednáním dal jednoznačně najevo, jaký je jeho postoj k právnímu řádu hostitelské země a současně tak prokázal svou míru integrace do společnosti České republiky. Ze spisového materiálu a napadeného rozhodnutí dále vyplývá, že správním orgánem I. stupně byla rovněž náležitě zjištěna povaha a pevnost rodinných vztahů účastníka řízení navázaných na území (viz str. 5 poslední odstavec napadeného rozhodnutí a první odstavec str. 6), kdy řádně posoudil, vyhodnotil a v napadeném rozhodnutí odůvodnil zjištěné a prokázané okolnosti, na jejichž základě následně i vyloučil, že by se na účastníka řízení vztahovalo ustanovení § 15a zákona č. 326/1999 Sb. Odůvodnění správního orgánu I. stupně, týkající se právě vyloučení účastníka řízení coby rodinného příslušníka občana Evropské unie, přestože je otcem nezletilého ……………., nar. ..., st. přísl. České republiky, je opřeno zejména o sdělení Odboru sociální péče a školství, Úřadu městské části Žabovřesky Brno (dále jen „OSPŠ), ze dne 19.2.2016, č.j. ……………. Z tohoto sdělení vyplývá, že OSPŠ v minulosti opakovaně vystupoval jako opatrovník nezletilého syna účastníka řízení při různých soudních řízeních ve věcech péče soudu o nezletilé. V souvislosti s tímto bylo s rodinou pracováno, přičemž s otcem nezletilého, tj. účastníkem řízení, nikdy nepřišli do osobního kontaktu, neboť nebyli s to, rovněž jako věcně a místě přidělený soud, jej kdekoli zastihnout. Dále OSPŠ konstatuje, že se otec dlouhodobě na péči o nezletilého syna nepodílí. Z vyjádření matky syna účastníka řízení rovněž vyplývá, že jeho péči zajišťuje sama a otec se o něj dlouhodobě nezajímá. Dále ze spisového materiálu vyplývá, že již pro dobu před rozvodem manželství, byl dne 18.6.2013 vydán Městským soudem v Brně rozsudek čj. ……………, kterým byl syn účastníka řízení svěřen do péče jeho matky paní …………... Manželství účastníka řízení a matky jeho syna, paní …………….., st. přísl. Česká republika bylo pravomocně rozvedeno dne 25.4.2014, rozsudkem Městského soudu v Brně, ze dne 11.3.2014, č.j. 52 C 92/2012-31. Z kopie rodného listu V. Š. je zřejmé, že účastník řízení je rodič občana České republiky mladšího 21 let, avšak ze spisového materiálu prokazatelně vyplývá, že účastník řízení o svého syna skutečně nepečuje. Ekonomická situace účastníka řízení byla správním orgánem I. stupně rovněž řádně zjištěna, a jak z protokolu o výslechu účastníka správního řízení vyplývá, finanční prostředky má, získává je z občasných „fušek“, kdy pracuje u kamarádů. Odvolací orgán konstatuje, že ze spisového materiálu nevyplývá, že by z důvodů účastníkem řízení navázaných konkrétních společenských či kulturních vazeb na území mohlo jeho správním vyhoštěním na dobu dvou let, dojít k nepřiměřenému zásahu do jeho rodinného nebo soukromého života. V neposlední řadě bylo správním orgánem I. stupně rovněž zjištěno, že účastník řízení má na území své vlasti poměrně široké rodinné zázemí, neboť zde žijí jeho rodiče, bratr a oba prarodiče, kteří mu zajisté mohou pomoci při jeho návratu a pobytu v domovské zemi. Odvolací orgán je srozuměn se skutečností, že správní vyhoštění představuje vždy určitou míru zásahu do soukromého nebo rodinného života cizince, avšak v případě účastníka řízení má odvolací orgán za to, že vzhledem ke všem zjištěným skutečnostem, převyšuje zájem státu na dodržování a ochranou svých právních předpisů, před ochranou nad soukromým nebo rodinným životem účastníka řízení, kdy s odkazem na ustanovení § 174a zákona č. 326/1999 Sb., a stanovené délce doby 2 let, po kterou nemá být účastníku řízení umožněn vstup na území států Evropské unie, není vydání napadeného rozhodnutí, v tomto konkrétním případu, nepřiměřené. Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod deklaruje právo na respektování soukromého a rodinného života, avšak současně připouští zásah do tohoto práva, děje-li se tak v souladu se zákonem a v oblastech zájmu chráněných státem. Právo pobývat na území České republiky nepatří do kategorie základních lidských práv. Projevem suverenity každého státu je rozhodovat o povolení vstupu a pobytu cizích státních příslušníků na svém území. Doba 2 let, po kterou nelze účastníku řízení umožnit vstup na území členských států Evropské unie, byla správním orgánem I. stupně stanovena dle ustanovení 118 odst. 1 zákona č. 326/1999 Sb., v návaznosti na ustanovení § 119 odst. 1 písm. c) bodu 2 zákona č. 326/1999 Sb. Odvolací orgán je toho názoru, že doba 2 let, po kterou nelze účastníku řízení umožnit vstup na území členských států Evropské unie, je vzhledem ke všem zjištěným skutečnostem v tomto konkrétním případu, adekvátním opatřením. Dle ust. § 120a odst. 1 zák. č. 326/1999 Sb., právní orgán I. stupně v rámci rozhodování o správním vyhoštění podle § 119a a § 120 zák. č. 326/1999 Sb. vyžádal závazné stanovisko Ministerstva vnitra ČR, ev.č.ZS29000 ze dne 23.2.2016, jehož závěrem je, že vycestování účastníka řízení je dle § 120a zák. č. 326/1999 Sb., možné. Žalovaný pak uvedl, že nalézacím orgánem byl skutkový stav spolehlivě zjištěn, doložen a popsán v odůvodnění napadeného rozhodnutí. Správní vyhoštění z území ČR na dobu dvou let, po kterou nelze účastníku řízení umožnit vstup na území členských států EU, se po zhodnocení důkazů jednotlivě a v jejich vzájemné souvislosti, zhodnocením společenské nebezpečnosti jednání účastníka řízení, pohnutek a míry zavinění jeho osoby, jeví jako přiměřené opatření. Krajský soud v Brně na žádost žalobce ve věci nařídil jednání na den 7.11.2016, jednání bylo pro omluvu žalobce odročeno na 21.12.2016. U tohoto jednání zástupkyně žalobce se odvolala na písemné vyhotovení žaloby a dodala, že v daném případě se na žalobce vztahuje ust. § 15a zák. č. 326/1999 Sb. Na území ČR žije jeho nezl.syn ……….., který je českým občanem. Žalobce o tohoto syna zatím, od roku 2012, osobně pečovat nemohl, a to z tohoto důvodu, že mu v tom brání bývalá manželka. Syna naposledy viděl v listopadu roku 2012. V roce 2012 se s manželkou rozvedli a nezl.syn byl svěřen do péče své matky. Tehdy se žalobce s bývalou manželkou dohodli na tom, že se žalobce po určitou dobu, než si zajistí bydlení a práci, nebude se synem stýkat a žalobce toto respektoval. Žalobce si však zařídil bydlení a pomocí brigád i vydělává peníze, aby měl na zaplacení nájmu a mohl řádně platit výživné na svého syna. Žalobce si vyživovací povinnost plní a bývalé manželce na syna zasílá částku určenou soudem, to je 800,- Kč měsíčně. Na základě vzájemné dohody s bývalou manželkou však tuto částku nezasílá každý měsíc, ale jednou za 3 měsíce zašle částku 2.400,- Kč. Kde v současné době býv.manželka se synem bydlí, neví, zná pouze její doručovací adresu, na kterou jí zasílá dohodnuté výživné. Prvně zasílal výživné na adresu B., O. 1, což je místo, kde měl bratr bývalé manželky autoservis. Když se mu jednou vrátilo výživné z této adresy zpět, sdělila mu býv.manželka novou adresu, na kterou má výživné doručovat, a to je V. 15, B. Toto je adresa bydliště bratra bývalé manželky. Na této adrese za synem nikdy nebyl, a to proto, že měl strach, že by na něho bývalý švagr mohl zavolat policii, protože byl soudně trestaný. Když šel syn do 1.třídy, tedy začal navštěvovat základní školní docházku, byl žalobce ještě ženatý s jeho matkou. Syn tehdy chodil do školy v Brně – Líšni. Pak se dozvěděl, že ho bývalá manželka přehlásila do jiné školy, neví však, která škola to byla. Za celé roky, kdy syna neviděl, mu býv.manželka ani jednou neposlala jeho fotografii. Se synem se však chce stýkat, brání mu však v tom býv.manželka. Dále žalobce sdělil, že se ani jednou neobrátil na příslušný odbor sociální péče, nebo na soud ohledně úpravy styku se synem, nebo že by tam přišel sdělit, že mu ve styku se synem býv.manželka brání. Bylo to proto, že z počátku neměl práci, ani bydlení a věděl, že za této situace by jakákoliv úprava styku s dítětem byla složitá. Věřil však, že se s bývalou manželkou domluví, což se bohužel nestalo. Ke stanovenému výživnému na syna sdělil, že ho platí pravidelně a nemá žádný dluh. Pokud jde o trestnou činnost, uvedl k ní, že se vztahuje pouze ke krátkému období jeho pobytu na území ČR. Nyní však již uplynula zkušební doba jeho podmíněného odsouzení, takže je třeba na žalobce hledět tak, jakoby trestán nebyl, navíc skutečně žije řádným a spořádaným životem. Vydělává fin.prostředky na brigádách, bydlí v pronájmu v bytě 1+1, na syna řádně platí. Má o něho také skutečný zájem. V listopadu roku 2016 zaslal býv.manželce návrh dohody ohledně styku žalobce s nezl.synem V., na tuto dohodu však býv.manželka nijak nereagovala. Krajský soud v Brně pak ve věci nařídil další jednání na 4.1.2017, kdy žalobce setrval na svých předchozích stanoviscích a založil do spisu kopii návrhu podaného u Městského soudu v Brně, kde se žalobce domáhá soudní úpravy styku s nezletilým synem a bylo zjištěno, že tento návrh byl odeslán soudu 31.1.22016. Posouzení věci krajským soudem Žaloba není důvodná. Krajský soud v Brně měl k dispozici správní spisy správných orgánů, v nichž jsou založeny podklady svědčící o všech skutečnostech, které zmiňuje žalovaný v odůvodnění svého rozhodnutí. 22.3.2016 Krajské ředitelství Policie JmK vydalo rozhodnutí pod ……………, kdy rozhodlo tak, že dle ust. § 119 odst. 1 písm. c) bod 2 zák. č. 326/1999 Sb. se ukládá žalobci správní vyhoštění a stanoví se doba, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území členských států EU v délce 2 roky. Počátek doby, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území členských států EU, se stanoví v souladu s ust. § 118 odst. 1 zák. č. 326/1999 Sb., od okamžiku, kdy cizinec pozbude oprávnění k pobytu na území ČR. Dle ust. § 118 odst. 3 uvedeného zákona se doba vycestování z území stanovuje do 10ti dnů po nabytí právní moci rozhodnutí. Současně se pro případ, že by rozhodnutí o správním vyhoštění bylo ve lhůtě stanovené k vycestování nevykonatelné z důvodu podle ust. § 119, § 119a, § 179 nebo § 172 odst. 3 zák. č. 326/1999 Sb., nebo z důvodů dle ust. § 32 odst. 5 zák. č. 325/1995 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb. o Policii ČR, v platném znění, stanovuje se doba k vycestování z území ČR do 10-ti dnů ode dne odpadnutí těchto důvodů. Podle § 120a odst. 1 zák. č. 326/1999 Sb. se na cizince nevztahují důvody znemožňující vycestování dle § 179 zák. č. 326/1999 Sb. Z odůvodnění rozhodnutí vyplývá, že dne 20.1.2016 byl žalobce kontrolován na území ČR policií, kdy totožnost byla ověřena dle platného cestovního pasu, ve kterém se nenacházelo žádné platné vízum či oprávnění, na základě kterého by byl jmenovaný oprávněn pobývat na území. Dále byla provedena lustrace v CIS a bylo zjištěno, že v současné době nemá žalobce žádné platné vízum nebo oprávnění k pobytu. Soud uvádí, že tuto skutečnost potvrdil samotný žalobce, jak ze správního spisu bylo zjištěno, v protokolu o výslechu účastníka správního řízení, sepsaného dne 20.1.2016, když žalobce samotný uvedl, že povolený trvalý pobyt na území ČR nemá od 6.9.2015, když tento mu byl pravomocně zrušen, uvedl, že je si vědom toho, že v době od 6.9.2015 do 20.1.2016 pobýval na území ČR neoprávněně a dopustil se tak přestupku dle § 156 odst. 1 písm. h) zák. č. 326/1999 Sb. Podle § 119 odst. 1 písm. c) bod 2, policie vydá rozhodnutí o správním vyhoštění cizince, který pobývá na území přechodně, s dobou, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území členských států EU a zařadit cizince do informačního systému smluvních států až na 3 roky, pobývá-li cizinec na území bez víza, ačkoliv k tomu není oprávněn, nebo bez platného oprávnění k pobytu. Soud na tomto místě uvádí, že rozhodnutím Odboru azylové a migrační politiky Ministerstva vnitra ČR ze dne 12.8.2015 bylo žalobci zrušeno povolení k trvalému bytu podle ust. § 87l odst. 1 písm. a) zák. č. 326/1999 Sb. a žalobci se dle § 77 odst. 3 uvedeného zákona stanoví lhůta k vycestování z území do 30-ti dnů od právní moci tohoto rozhodnutí. Rozhodnutí nabylo právní moci dne 5.9.2015. Dle ust. § 87l odst. 1 písm. a) zák. č. 326/1999 Sb. Ministerstvo rozhodnutím zruší povolení k trvalému pobytu, jestliže držitel tohoto povolení ohrožuje bezpečnost státu nebo závažným způsobem narušuje veřejný pořádek, není-li zahájeno řízení o správním vyhoštění. Zahájení řízení o správním vyhoštění je z data 20.1.2016 a správní vyhoštění bylo zahájeno dle ust. § 119 odst. 1 písm. c) bod 2 zák. č. 329/1999 Sb. Na tomto místě soud uvádí, že v případě žalobce bylo provedeným dokazováním zcela jednoznačně prokázáno, že v době, kdy bylo zahájeno toto řízení, žalobce pobýval, a to od data nabytí právní moci rozhodnutí o zrušení trvalého pobytu, to je 5.9.2015, na území ČR bez platného oprávnění k pobytu, bez víza, ačkoliv k tomu nebyl oprávněn a tuto skutečnost jednoznačně sám přiznává v Protokolu o výslechu účastníka správního řízení, který na každé straně tohoto protokolu tento vlastnoručně podepsal, proti obsahu protokolu neměl žádných námitek. To, že žalobce tedy pobýval na území ČR bez víza, nebo bez platného oprávnění k pobytu v době od 5.9.2015 do 20.1.2016, jak soud uvádí, bylo prokázáno z podkladů, které soud citoval ze správního spisu, ale také ze skutečností, které sám, bez jakéhokoliv nátlaku uvedl samotný žalobce. Pokud pak v žalobě uvádí skutečnosti jiné, tedy že mu trvalý pobyt na území ČR zatím zrušen pravomocně nebyl, soud pokládá toto tvrzení a skutečnosti, které žalobce uváděl pak následně v žalobě za účelové proto, že má zájem na území ČR setrvat. Žalobce tvrdí také, že nemůže být z území ČR vyhoštěn, a to proto, že na území ČR žije jeho rodinný příslušník, jeho syn, o kterého se žalobce stará. Z toho, co bylo uvedeno samotným žalobcem, i toho co bylo zjištěno z podkladů, které jsou založeny ve správním spise, vyplývá, že žalobce má skutečně na území ČR syna V. Š., nar. ..., který se narodil z manželství žalobce s L. Š., občanskou ČR. Občanem ČR je i V. Š. Syn žalobce a ………. byl svěřen pro dobu před rozvodem, i po rozvodu manželství do výchovy matky a otec byl zavázán k povinnosti přispívat na jeho výživu částkou 800,- Kč měsíčně. Toto vše vyplývá jednak z rodného listu nezletilého, ale i z rozsudku Městského soudu v Brně, č.j. 40 Nc 80/2012-62. To že manželství rodičů tohoto nezletilého dítěte bylo rozvedeno, vyplývá z rozsudku Městského soudu v Brně, a to č.j. 52 C 92/2012-31. Podle § 15a odst. 1 písm. b) zák. č. 326/1999 Sb., rodinným příslušníkem občana EU se pro účely tohoto zákona rozumí jeho rodič, jde-li o občana EU mladšího 21 let, o kterého skutečně pečuje. Soud dospěl k závěru, že žalobce je skutečně rodičem občana EU mladšího 21 let, ovšem dospěl také k tomu, že o tohoto občana nepečuje. Vyplývá to z podkladů založených ve správním spise, a to zejména ze zprávy Odboru sociální péče a školství, Horova 28, Brno ze dne 19.2.2016, ale i z výpovědi samotného žalobce. Ten sám uvedl, že syna naposledy viděl v listopadu roku 2012, tedy před více než čtyřmi lety, od té doby syna ani jednou neviděl, na jeho výchově se tedy žádným způsobem nepodílí, když na něho pouze přispívá výživné ve výši stanovené soudem 800,- Kč měsíčně. To, že žalobce přispívá na výživu nezletilého syna, rozhodně v sobě nezahrnuje to, že klasicky o svého syna pečuje, neboť pro něho nedělá naprosto nic jiného, než zasílá soudem stanovené výživné. Žalobce se tedy žádným způsobem nezajímá o školní prospěch syna, jeho koníčky, o jeho zdravotní stav atd. Tvrdí, že je to v důsledku toho, že mu ve styku brání matka jeho nezletilého syna. Nebylo však zjištěno za celé 4 roky, že by se žalobce sám nějak aktivně zajímal o to, co by mohl udělat pro to, aby se synem mohl stýkat. Jedná se o dítě školního věku, mohl by se tedy bez problémů nakontaktovat na školu a zajímat se o jeho školní výsledky, nakontaktovat se na dětskou lékařku syna a zjistit jeho zdravotní stav a konec konců by se mohl právě s ohledem na věk syna, i kdyby mu matka dítěte ve styku bránila se s ním setkat např. tak, že by ho počkal po skončení školní docházky před školou apod. a snažil se s ním nějak navázat kontakt. Nic z toho však žalobce po celou dobu více než čtyř let neučinil, jak sám přiznává a teprve za 4 roky, v listopadu roku 2016 zasílá matce nezletilého návrh dohody a teprve v průběhu soudního řízení o vyhoštění, a to až těsně před posledním jednání soudu podává návrh Městskému soudu v Brně o úpravu styku s nezletilým synem. Toto jednání však nelze dle názoru soudu hodnotit jinak, než jednání účelové, když, jak soud již uvedl, žalobce celé 4 roky neučinil vůbec nic pro to, aby se na výchově syna mohl podílet a nějakým způsobem o něho pečovat a soud nynější aktivitu žalobce vidí tak, že žalobce chce tímto svým postojem v současné době docílit toho, aby bylo zvráceno rozhodnutí správního orgánu v jeho prospěch. Soud zde však uzavírá, že nejenom z podkladů založených ve správním spise, ale i z výpovědi samotného žalobce u soudu jednoznačně vyplynulo, že o svého syna, který je občanem EU, skutečně nepečuje a po celé 4 roky se ani nepokusil nějaký kontakt se svým synem navázat a pečovat o něho. Podle § 174a zák. č. 326/1999 Sb. při posuzování přiměřenosti dopadů rozhodnutí podle tohoto zákona, správní orgán zohlední zejména závažnost nebo druh protiprávního jednání cizince, délku pobytu cizince na území, jeho věk, zdrav.stav, povahu a pevnost rodinných vztahů, ekonomické poměry, společenské a kulturní vazby navázané na území a intenzitu vazeb ke státu, jehož je cizinec státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, ke státu jeho posledního trvalého bydliště. Soud uvádí, že z rozhodnutí z 12.8.2015 vydaném Ministerstvem vnitra, Odborem azylové a migrační politiky vyplynulo, že povolení k trvalému pobytu bylo zrušeno podle ust. § 871 odst. 1 písm. a) zák. č. 326/1998 Sb., kdy jak soud již shora v odůvodnění uvedl dle tohoto zákonného ustanovení se zruší povolení k trvalému pobytu, jestliže držitel tohoto povolení ohrožuje bezpečnost státu, nebo závažným způsobem narušuje veřejný pořádek. V případě žalobce bylo jednoznačně prokázáno, že se jedná o člověka, který závažným způsobem narušuje veřejný pořádek ČR. Z toho, co uvedl žalobce v samotné žaloby, z toho co vyplývá ve všech citovaných rozhodnutí správních orgánů, která jsou založena ve správních spisech, i z toho, co vyplývá z výpisu z evidence rejstříku trestu je zřejmé, že žalobce si skutečně nevážil dobrodiní státu, v něm již 16 let žije, a to proto, že porušuje zákony tohoto státu a tím výrazně veřejný pořádek ohrožuje, přičemž žalobce se nedopustil protiprávního jednání pouze v jednom případě, ale dopustil se ho vícekrát, tedy opakovaně. Pokud jde o posuzování přiměřenosti dopadu rozhodnutí, tak jak má na mysli ust. § 174a zák. o pobytu cizinců, soud má zato, že žalovaný a předtím i správní orgán I. stupně ke všem skutečnostem uvedeným v tomto zákonném ustanovení přihlédli. Správní orgány skutečně porovnávali přiměřenost zásahu do soukromého a rodinného života žalobce oproti zájmům státu, tedy zájmům na dodržování veřejného pořádku a pravidel, které dle zákonů ČR musí jeho občasné dodržovat. Soud věc posoudil tak, že v případě žalobce v žádném případě nemohly převážit jeho zájmy týkající se soukromého a rodinného života nad zájmy veřejnými, a to proto, že kromě syna V. Š. žalobce na území ČR žádné jiné rodinné vazby nemá a o svého syna se dlouhodobě nezajímá, nepečuje o něho, naopak veřejný pořádek výrazným způsobem žalobce na území ČR narušoval, a to několikrát, tedy zákony České republiky, která mu udělila trvalý pobyt, nectil a nerespektoval. Soud přihlédl také ke zdravotnímu stavu žalobce, kdy bylo zjištěno, že se jedná o mladého muže, který žádné zdravotní problémy nemá, nebylo zjištěno, že by na území ČR navázal nějaké jiné hluboké a pevné vztahy, naopak na území Ukrajiny má vícero blízkých rodinných příslušníků, a to že by žalobce nehrozila žádná vážná újma při návratu na Ukrajinu, bylo zjištěno z rozhodnutí Ministerstva vnitra, Odboru azylové a migrační politiky ze dne 23.2.2016, a to z jeho závazného stanoviska k možnosti vycestování cizince. Soud tedy uzavírá, že bylo prokázáno, že v případě rozhodnutí žalovaného i rozhodnutí správního orgánu I. stupně, týkající se vyhoštění žalobce z území ČR, byla tato vydána v souladu s příslušnými ustanoveními zákona č. 326/1999 Sb., když skutkový stav byl náležitě zjištěn způsobem, o němž nejsou důvodné pochybnosti, kdy věc byla správně právně posouzena a soud proto žalobu jako nedůvodnou zamítl, dle ust. § 78 odst. 7 soudního řádu správního (dále jen s.ř.s.). Výrok o nákladech řízení je odůvodněn ust. § 60 odst. 1 s.ř.s. Žalobci, který neměl ve věci úspěch, náklady řízení nebyly přiznány, pokud jde o žalovaného, tomu žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly.

Poučení