41 A 65/2014 - 57

Rubrum

Krajský soud v Brně rozhodl samosoudkyní JUDr. Janou Kubenovou v právní věci žalobce P.H., bytem …………, zastoupeného Mgr. Jaroslavem Topolem, advokátem se sídlem advokátní kanceláře Na Zlatnici 301/2, Praha 4, proti žalovanému Krajskému úřadu Zlínského kraje, se sídlem tř. Tomáše Bati 21, 761 90 Zlín, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 20. 5. 2014, č.j. ……….., sp.zn. ………………, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Ve včas podané žalobě žalobce uvedl, že Krajský úřad Zlínského kraje rozhodnutím č.j. …………………, ze dne 20. 5. 2014, zamítl odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí správního orgánu I. stupně, Městského úřadu Uh. Hradiště, ……….., číslo případu 2013/1600, ze dne ……….., kterým byl žalobce uznán vinným ze spáchání přestupku podle ust. § 125c odst. 1 písm. e) bod 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů, kterého se měl dopustit tím, že dne 26. 8. 2013 v 14:55 hod. řídil osobní motorové vozidlo, přestože nebyl držitelem řidičského oprávnění pro příslušnou skupinu motorových vozidel. Žalovaný tedy svým rozhodnutím potvrdil rozhodnutí správního orgánu I. stupně, kterým byl žalobce uznán vinným z přestupku, který neodpovídá skutkovému stavu. Rozhodnutím Krajského úřadu Moravskoslezského kraje, kterým bylo zamítnuto odvolání proti rozhodnutí MěÚ Bruntál (rozhodnutí, kterým byl žalobci uložen zákaz činnosti) bylo zmocněnci žalobce doručeno až dne 26. 8. 2013. Zmocněnec žalobce pan …….., se o existenci předmětného rozhodnutí, na jehož základě byla vyznačena právní moc rozhodnutí MěÚ Bruntál, kterým byla žalobci uložena sankce zákazu řízení motorových vozidel, dozvěděl poté, co mu dne 26. 8. 2013 telefonoval žalobce po provedené silniční kontrole s tím, že mu informace o zákazu řízení byla sdělena zasahujícími policisty. Pan R. K. se vypravil na adresu svého trvalého bydliště, kde se sice toho času nezdržoval, ale poštu mu zde ze schránky vybíral kamarád a archivoval ji. V množství dodaných poštovních zásilek našel rozhodnutí Krajského úřadu Moravskoslezského kraje, který potvrdil právní moc rozhodnutí Městského úřadu Bruntál. Krajský úřad Moravskoslezského kraje, ačkoliv byl povinen doručovat rozhodnutí na e-mailovou adresu tehdejšího zmocněnce žalobce, tak neučinil, tedy nemohl dovozovat doručení fikcí při doručení rozhodnutí na adresu trvalého bydliště tehdejšího zmocněnce žalobce. Rozhodnutí si tak tehdejší zmocněnec žalobce fakticky převzal až 26. 8. 2013 poté, co se pro jistotu vypravil zkontrolovat příchozí poštu na adresu trvalého bydliště. Na základě výše uvedeného neexistoval právní důvod, který by ukládal žalobci sankci zákazu řízení. Rovněž řízení předcházející vydání výše uvedeného rozhodnutí předcházela řadu zmatků ze strany správních orgánů, které v řízení rozhodovaly. Pro žalovaného a správní orgán I. stupně tato skutečnost měla znamenat přinejmenším zvýšení pozornosti k vyznačení sankce zákazu řízení v evidenční kartě řidiče (EKŘ). Je pravdou, že EKŘ má charakter veřejné listiny a tedy údajům v této uvedených svědčí presumpce správnosti. Správní orgány rozhodující v napadené věci však dle názoru žalobce měly být pečlivější a věnovat se skutečnému prokázání skutečnosti existence pravomocného rozhodnutí ukládající žalobci sankci zákazu řízení, nadto v situaci, kdy bylo prokázáno, že MěÚ Bruntál již jednou vyznačil právní moc chybně. Žalobce v řízení navrhl řízení přerušit a vyčkat do rozhodnutí soudu o žalobě proti rozhodnutí Krajského úřadu Moravskoslezského kraje (vedená u Krajského soudu v Ostravě pod sp.zn. ……..). Ve stínu pochybností, které vrhla zmatečnost řízení předcházejícímu vydání rozhodnutí Krajského úřadu Moravskoslezského kraje, by se jednalo ze strany žalovaného o zcela logický krok, neboť elementární skutečnost, která ovlivnila celé řízení předcházející napadenému rozhodnutí, tedy existence či neexistence pravomocného rozhodnutí ukládající sankci zákazu řízení motorových vozidel, nebyla s dostatečnou jistotou prokázána. Žalovaný si tedy v rozporu s ust. § 57 odst. 1 písm. c) správního řádu učinil úsudek o tom, zda byl spáchán přestupek, byť byl žalobcem informován o tom, že právní moc je na předmětném rozhodnutí vyznačena nesprávně a žalobce podal proti rozhodnutí mimořádný opravný prostředek. Žalobce též v řízení před správním orgánem poukázal na existenci předběžné otázky. S námitkou existence předběžné otázky se žalovaný vypořádal tak, že konstatoval, že zákon o přestupcích určuje k projednání přestupku lhůtu jednoho roku, tedy nehodlá přizvukovat taktice zmocněnce směřující k dosažení prekluze odpovědnosti za přestupek, ze kterého byl obviněn. Žalovaný tak, zaujatý potřebou žalobce potrestat za domnělý přestupek, rezignoval na důkladné prověření skutkového stavu, jen aby stihl vydat rozhodnutí v roční lhůtě od spáchání údajného přestupku, Takovéto jednání ze strany správního orgánu rozhodujícího o vině v trestním řízení považuje žalobce za zcela nemyslitelný postup, odporující zásadám právního státu. Jak je uvedeno v rozsudku Nejvyššího správního ho soudu (dále jen NSS), č.j. 7As 102/2010-86): „Právní stát raději v určitých případech rezignuje na postih pachatele přestupku, i když se jej nejspíše dopustil, než aby v jiných nedůvodně postihl nevinného“. Žalobce je názoru, že žalovaný měl vyčkat konečného rozhodnutí soudů, zda rozhodnutí, které mělo žalobci stanovit povinnost odevzdat řidičský průkaz, bylo správné (tedy zda nebude soudem zrušené pro nezákonnost) a dále, kdy bylo toto doručeno. Bylo případně věcí žalovaného, aby v takovém případě požádal soud o přednostní projednání žaloby. Žalobce se cítí dotčen na svých právech tím, že nejprve Krajský úřad Moravskoslezského kraje zamítl jeho odvolání do rozhodnutí Městského úřadu Bruntál s odůvodněním, že bylo podáno opožděně (ač žalobce prokázal, že bylo podáno včasně a toto uznal též MěÚ Bruntál) a dále žalovaný není ochoten vyčkat posouzení této otázky, a raději vydá rozhodnutí, kterým žalobce uzná vinným, kdy upřednostní zájem na potrestání žalobce před řádným objasněním skutkového stavu. Dle názoru žalobce žalovaný zásadním způsobem pochybil, když vzal za základ rozhodnutí jako podklad rozhodnutí Krajského úřadu Moravskoslezského kraje, č.j. …………, které je nesprávné, což se žalobce snaží prokázat u soudu, nadto za situace, kdy toto bylo žalobci doručeno teprve následně po zjištění údajného přestupku, o kterém žalovaný rozhodoval. Tato skutečnost zavdává důvod pro zrušení rozhodnutí dle ust. § 76 odst. 1 písm. b) s.ř.s. Dále správní orgán odmítl, bez zjevného důvodu (toliko s poukazem na běh lhůt, který se však přerušením řízení staví), vyčkat vyřešení předběžné otázky, tedy, zda rozhodnuti, z nějž vyplývající povinnost neměl žalobce splnit, bylo věcně správné, a zda bylo doručeno před zastavením žalobce policisty, nebo až následně. Takový postup, zcela ignorující procesy stanovené správním řádem, které jsou nadto pro posouzení věci zcela stěžení, zavdává důvod pro zrušení rozhodnutí dle ust. § 76 odst. 1 písm. c) s.ř.s. Pokud by žalovaný vyčkal při svém rozhodování do doby vyřešení předběžné otázky, tedy konečného rozhodnutí v řízení o přestupku, kterým měla být žalobci uložena sankce zákazu činnosti, nikdy by napadené rozhodnutí nevydal, neboť v případě, že by Krajský soud v Ostravě rozhodnutí Krajského úřadu Moravskoslezského kraje zrušil s účinky ex tunc, žalobce by de iure nikdy nepřišel o řidičské oprávnění, tedy by nemohl být uznán vinným z porušení ust. § 3 odst. 3 písm. a) silničního zákona. Nad rámec výše uvedeného rovněž rozhodnutí žalovaného zcela postrádá materiální aspekt přestupku. Podle ust. § 2 odst. 1 (,‚Přestupek je zaviněné jednání, které porušuje nebo ohrožuje zájem společnosti“) je možno za přestupek pokládat toliko skutek, který prokazatelně porušuje nebo ohrožuje zájem společnosti, nikoliv skutečnost, že je takový skutek označen za přestupek. V dané věci byl žalobce obviněn z toho, že řídil motorové vozidlo poté, co uplynul čas, na který měl uložen zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel. Jeho protiprávní jednání tedy spočívalo toliko v administrativním pochybení, tedy v tom, že si nepožádal příslušný správní orgán o navrácení řidičského oprávnění. Je nepochybné, že zákonodárce při stanovení výše sankce za přestupek, ze kterého byl žalobce obviněn, sledoval při stanovení výše sankce ochranu společnosti před osobami, které by řídily motorové vozidlo, aniž by kdy absolvovaly autoškolu (funkce preventivní), případně, které jsou ve výkonu trestu zákazu činnosti (funkce represivní). K tomu je zapotřebí uvést, že žalobci byla rozhodnutím Krajského úřadu Moravskoslezského kraje uložena sankce zákazu řízení v délce trvání dvou měsíců, tedy taková, která nepodmiňuje navrácení řidičského oprávnění žádným osvědčením (autoškola, psychotesty, posudek zdravotní způsobilosti), ale toliko požádáním, tedy formální administrativním úkonem. Žalobce je názoru, že v takovém případě může následné řízení motorového vozidla po uplynutí trestu naplňovat skutkovou podstatu přestupku dle ust. § 125c odst. 1 písm. k) silničního zákona, v žádném případě však přestupku dle ust. § 125c odst. 1 písm. e) bod 1 silničního zákona, jehož účelem je chránit společnost před osobami, které řídit motorová vozidla nesmí, neboť neprokázaly svou způsobilost k jejich řízení. Skutečnost, že se žalovaný nevypořádal dostatečně s existencí materiální stránky přestupku, který byl žalobci kladem na vinu, je sám o sobě důvod pro zrušení takového rozhodnutí. Navrhoval proto, aby soud vydal rozsudek, kterým rozhodnutí žalovaného ze dne 20. 5. 2014, včetně souvisejícího rozhodnutí správního orgánu I. stupně ve všech výrocích zrušil pro vady řízení a věc vrátí žalovanému k dalšímu řízení. Dále žádal, aby soud zavázal žalovaného nahradit mu vzniklé náklady řízení. V písemném vyjádření k žalobě žalovaný uvedl: Žalobce byl uznán vinným ze spáchání přestupku dle ust. § 125c odst. 1 písm. e) bod 1 zákona č. 361/2000 Sb., kterého se dopustil tím, že dne …………. v obci ……….. u firmy ………..ve směru jízdy na Uh. Hradiště řídil osobní motorové vozidlo zn. ……………, přestože nebyl držitelem řidičského oprávnění. Žalobce řidičské oprávnění pozbyl v důsledku opakovaného přestupku překročení nejvyšší dovolené rychlosti dle § 125c odst. 1 písm. f) bod 3 zákona o silničním provozu, za což mu byla uložena sankce pokuty na dobu dvou měsíců od ………………. O vrácení řidičského oprávnění si žalobce požádal až po silniční kontrole policisty v obci ………., řidičský průkaz byl žalobci vrácen dne 30. 8. 2013. Ke dni …….. měl žalobce řidičské oprávnění v kartě řidiče stále blokováno, neboť si nepožádal o jeho vrácení. Namítá-li žalobce, že vrácení řidičského oprávnění je pouze administrativním úkonem (tato námitka se kryje s námitkou v odvolání), vysvětlil mu žalovaný, že vrácení řidičského oprávnění není pouhým administrativním úkonem. Žalovaný se k tomuto vyčerpávajícím způsobem náležitě vyjádřil na str. 3 a 4 rozhodnutí takto: Podle § 94a odst. I a 2 zákona o silničním provozu držitel řidičského oprávnění pozbývá řidičské oprávnění dnem právní moci rozhodnutí, kterým mu byl soudem uložen trest nebo příslušným správním úřadem uložena sankce zákazu činnosti spočívajícího v zákazu řízení motorových vozidel. Držitel řidičského průkazu je povinen řidičský průkaz odevzdat příslušnému obecnímu úřadu obce s rozšířenou působností do 5 pracovních dnů ode dne, kdy nabylo právní moci rozhodnutí podle odst.

1. Podle § 102 odst. 1 zákona o silničním provozu po výkonu trestu nebo sankce zákazu činnosti spočívajícího v zákazu řízení motorových vozidel nebo upuštění nebo podmíněném upuštění od výkonu zbytku trestu nebo sankce zákazu činnosti spočívajícího v zákazu řízení motorových vozidel podle zvláštních právních předpisů rozhodne o vrácení řidičského oprávnění příslušný obecný úřad obce s rozšířenou působností na žádost osoby, která pozbyla řidičské oprávnění podle § 94a. Řídit motorové vozidlo může pouze osoba, která je držitelem řidičského oprávnění pro příslušnou skupinu motorových vozidel uděleného Českou republikou, státem, který je členským státem Evropské unie nebo smluvní stranou Dohody o Evropském hospodářském prostoru (nebo jiným státem podle mezinárodní smlouvy, kterou je Česká republika vázána, a která upravuje oblast silničního provozu /§ 3 odst. 3 písm. a) zákona o silničním provozu/. Držení řidičského oprávnění se prokazuje řidičským průkazem. Řidičský průkaze je veřejná listina, která osvědčuje řidičské oprávnění držitele a jeho rozsah, a kterou držitelem prokazuje své jméno, příjmení a podobu, jakož i další údaje v ní zapsané (§ 103 odst. 1 zákona o silničním provozu). Pro spáchání přestupku je nutné naplnění formální a materiální stránky přestupku. Dále odvolací orgán posoudil, zda obviněný jednal protiprávně, zaviněně, a zda správní orgán obviněného uvedl v omyl a zasáhl do jeho legitimního očekávání. Odvolací orgán může v obecné rovině přisvědčit názoru obviněného, že pro trestnost jednání, které naplňuje formální znaky přestupku, musí být naplněna i materiální stránka deliktu. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 14. 12. 2009, č.j. 5As 104/2008-46 konstatoval, „lze tedy obecně vycházet z toho, že jednání, jehož formální znaky jsou označeny zákonem za přestupek, naplňuje v běžně se vyskytujících případech materiální znak přestupku, neboť porušuje či ohrožuje určitý zájem společnosti. Z tohoto závěru však nelze dovodit, že by k naplnění materiálního znaku skutkové podstaty přestupku došlo vždy, když je naplněn formální znak přestupku zaviněným jednáním fyzické osoby. Pokud se k okolnostem jednání, jež naplní formální znaky skutkové podstaty přestupku, přidruží takové další významné okolnosti, které vylučují, aby takovým jednáním byl porušen nebo ohrožen právem chráněný zájem společností, nedojde k naplnění materiálního znaku přestupku a takové jednání potom nemůže být označeno za přestupek (...). Správní orgány jsou povinny zkoumat vždy, když rozhoduj, zda určité jednání je přestupkem či nikoliv, také otázku, jestli došlo k naplnění obou znaků přestupku, tj. znaku formálního i znaku materiálního (....). Okolnostmi, jež snižují nebezpečnost jednání pro chráněný zájem společnosti pod míru, která je typická pro běžně se vyskytující případy přestupků, mohou být zejména, avšak nikoliv výlučně, význam právem chráněného zájmu, který byl přestupkovým jednáním dotčen, způsob jeho provedení a jeho následky, okolnosti, za kterých byl přestupek spáchán, osoba pachatele, míra jeho zavinění a jeho pohnutka. Okolnosti jež vylučují porušení nebo ohrožení zájmu společnosti, musí být ovšem posuzovány vždy v každém konkrétním případě a nelze, jak to naznačuje stěžovatel (a z opačného hlediska vlastně i žalobce), vyslovovat žádné paušální závěry o tom, že např. míra společenské nebezpečnosti překročení nejvyšší povolené rychlosti o 2 km/h je natolik mizivá, že nedosahuje intenzity přestupku, zatímco u překročení nejvyšší povolené rychlosti o 10 km/h již tomu tak je. Opačný přístup ze strany správních orgánů či soudů by vedl k nahrazování role zákonodárce jejich rozhodovací činností, což by odporovalo principu dělby moci v demokratickém právním státě (viz čl. 2 odst. 1 Ústavy). Teprve poté, co je zjištěno naplnění materiálního znaku přestupku, může správní orgán dojít k závěru, že konkrétním jednáním obviněného byl spáchán přestupek. Pokud naopak správní orgán na základě zjištěného skutkového stavu dospěje k závěru, že z okolností případu je zřejmé, že jednáním osoby obviněné z přestupku, jež sice nese formální znaky skutkové podstaty přestupku, nedošlo k porušení ani k ohrožení právem chráněného zájmu, má povinnost (nikoliv pouze možnost) řízení zastavit podle § 76 odst. 1 písm. a) zákona o přestupcích“. Po uplynutí sankce zákazu řízení motorových vozidel je nutné postupovat zákonem stanoveným způsobem - tedy požádat o vrácení řidičského průkazu; oprávnění řídit motorové vozidlo se tedy automaticky neobnovuje. Jak uvedl NSS v rozsudku ze dne 19. 4. 2012, č.j. 7As 137/2011- 52 „takový postup by byl jistě možný, ale zákonodárce zvolil jiný, vůči řidičům administrativně náročnější a přísnější postup, a sice vrácení řidičského oprávnění na žádost ve zvláštním řízení. Je nepochybné, že takový postup vede k faktickému prodloužení doby, po kterou řidič nemůže řídit motorové vozidlo, minimálně o dobu trvání procedury vrácení. Ta končí podle ust.§ 114 odst. 1 zákona o silničním provozu úkonem správního orgánu spočívajícím ve fyzickém předání řidičského průkazu žadateli na základě pravomocného správního rozhodnutí o vrácení řidičského oprávnění. Uvedená procedura umožňuje jednak v případě, že mezi právní mocí rozhodnutí o zákazu činnosti a vydáním rozhodnutí o vrácení řidičského průkazu je doba delší jednoho roku, zkoumat zdravotní a odbornou způsobilost řidiče (§ 102 odst. 5 zákona o silničním provozu) aiv případech, na něž uvedené ustanovení nedopadá, zajišťuje efektivní dozor nad výkonem zákazu činnosti“. Obviněnému byl uložen zákaz řízení motorových vozidel na dobu od 22. 5. 2013 do 22. 7. 2013. Po uplynutí sankce zákazu řízení motorových vozidel prokazatelně dne 26. 8. 2013 řídil evidentně bez řidičského oprávnění, o jehož vrácení si v režimu ust. § 102 odst. 1 zákona o silničním provozu nepožádal. Postup dle ust. § 102 zákona o silničním provozu byl v daném případě zcela na místě a nikoli mimo logiku, jak uvádí obviněný. O vrácení řidičského oprávnění si obviněný požádal dne 29. 8. 2013, tedy až tři dny po silniční kontrole policisty v ………... Na základě výše uvedených závěrů odvolací orgán odmítá teorii obviněného spatřujícím ve vrácení řidičského průkazu „pouhou formalitu“ nemající jakýkoli vliv na výkon zákazu činnosti v případě, že jednal v rozporu s § 94a a § 102 zákona o silničním provozu. Obviněného řidiče stíhala povinnost odevzdání řidičského průkazu minimálně po pravomocném rozhodnutí o odvolání bez ohledu na uplynutí výkonu sankce zákazu řízení motorových vozidel, neboť ještě dne 26. 8. 2013 měl řidičské oprávnění Magistrátem města Opavy blokováno. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 19. 4. 2012, č.j. 7As 137/2011- 52 „pokud se ten, komu byl uložen zákaz činnost, chová podle zákona a v zákonem stanovené lhůtě odevzdá řidičský průkaz, ví nebo přinejmenším má a musí vědět, že nedisponuje osvědčením nezbytným k řízení motorových vozidel. Je tedy skoro vyloučeno, aby i v době trvání zákazu činnosti z nedbalosti řídil bez řidičského oprávnění. Signálem, že opět řídit může, je právě vrácení řidičského oprávnění a následně řidičského průkazu postupem podle ust. § 102 a § 114 zákona o silničním provozu. Při nedodržení uvedeného postupu odevzdání a vrácení řidičského průkazu hrozí, že řidič, který má řidičský průkaz u sebe, ač jej měl ve stanovené lhůtě odevzdat, by mohl řídit motorové vozidlo i bez řidičského oprávnění, přičemž jeho pochybení by nemuselo být, např. při zběžné kontrole policií bez prověření příslušných evidencí, jednoduše zjistitelné. Právě tomu má zabránit mechanismus odevzdání a vrácení řidičského průkazu, za jehož dodržení se řidič, který řidičský průkaz odevzdal, po dobu odevzdání žádným takovým průkazem nemůže prokázat“. Nejvyšší správní soud také v rozsudku posuzujícím otázku naplnění materiálního znaku konkrétního přestupku dle § 22 odst. 1 písm. i) bodu 1 zákona o přestupcích (identicky podřazeného pod § 125c odst. 1 písm. e) bod 1 zákona o silničním provozu) přijal závěr, že „jedná-li určitá osoba v rozporu s § 94a a § 102 zákona o silničním provozu a tím naplní formální znaky skutkové podstaty daného přestupku, je nutno mít za to, že je naplněn i znak materiální, ledaže by existovaly zvláštní okolnosti případu, jež by nebezpečnost příslušného jednání snižovaly natolik, že by materiální znak naplněn nebyl“. Žalovaný uvedl, že opomenutím tohoto administrativního úkonu spočívající v žádosti o vrácení řidičského oprávnění v žádném případě se nemůže řidič dopustit přestupku podle ust. § 125c odst. 1 písm. k) zákona o silničním provozu, k čemuž nesprávně dospěl žalobce ve správní žalobě. Žalobci uplynul dne 22. 7. 2013 uložený zákaz řízení motorových vozidel a přitom ještě dne 26. 8. 2013 měl řidičské oprávnění v kartě blokováno. O vrácení řidičského oprávnění byl povinen si požádat. Jestliže tuto povinnost nesplnil, o vrácení řidičského oprávnění si nepožádal, dopustil se jedině přestupku dle § 125c odst. 1 písm. e) bod 1 zákona o silničním provozu, nikoliv sběrné skutkové podstaty přestupku dle § 125c odst. 1 písm. k) zákona o silničním provozu. Další námitka žalobce kopíruje odvolací námitku týkající se rozhodnutí Krajského úřadu Moravskoslezského kraje, které žalovaný použil za podklad pro vydání rozhodnutí. Žalovaný použil tento podklad pro vydání svého rozhodnutí zcela oprávněně, neboť tímto rozhodnutím Krajský úřad Moravskoslezského kraje podle § 92 odst. 1 správního řádu zamítl odvolání ………. proti rozhodnutí MěÚ v Bruntále pro opožděnost. Toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 12. 8. 2013 a potvrdilo vykonatelnost sankce zákazu řízení motorových vozidel, která počala běžet dne 22. 5. 2013 a končila dne 22. 7. 201 3. Žalobce podal proti tomuto rozhodnutí žalobu ke Krajskému soudu a jal se dokazovat, že rozhodnutí Krajského úřadu Moravskoslezského kraje nebylo správně doručeno. Do doby, než Krajský soud rozhodne, měl dle žalobce odvolací orgán (žalovaný) řízeni přerušit dle § 64 správního řádu. Žalovaný i nadále trvá na odůvodnění na str. 7 rozhodnutí „Odvolací orgán návrhu na přerušení řízení nevyhověl jednoduše proto, že zákon o přestupcích v ust. § 20 odst. 1 zákona o přestupcích určuje lhůtu jednoho roku na projednání přestupku, která je prekluzivní a přerušení řízení dle ust. § 57 správního řádu ve spojení s ust. § 64 její běh nestaví. Jediná výjimka pro stavění lhůty je definována v § 20 odst. 1 větě druhé zákona o přestupcích. Zvolenou procesní taktiku obviněného prezentovanou zmocněncem Ing. J. nehodlá odvolací orgán jakkoliv vědomě podporovat a přizvukovat jí. Přerušení řízení by v konečném výsledku mohlo pomoci jedině obviněnému prekluzí za přestupek, neboť výhradně do této sféry obviněného požadavek na přerušení řízení odvolacím orgánem v konečném důsledku směřuje. Pravomocný rozsudek Krajského soudu v Ostravě zrušující rozhodnutí o odvolání Krajského úřadu Moravskoslezského kraje bude ve smyslu ust. § 100 odst. 1 písm. b) správního řádu pro odvolací orgán prvkem aktivujícím zahájení řízení o obnově řízení. Do té doby zdejší dovolací orgán vychází z presumpce správnosti pravomocného rozhodnutí o odvolání Krajského úřadu Moravskoslezského kraje dne 12. 8. 2013. Na rozdíl od obviněného subjektivně doposud ignorujícího právní moi a vykonatelnost rozhodnutí o odvolání Krajského úřadu Moravskoslezského kraje, nemůže žalovaný přehlížet existenci tohoto pravomocného rozhodnutí. Údajnou zmatečnost měly dle žalobce vyvolat správní orgány tím, že žalobci sdělily, že může řídit. Konkrétně se žalobci této informace dostalo od MěÚ v Bruntále, neboť jeho referent mající na starosti opakované překročení rychlosti žalobcem sdělil žalobci e-mailem, že může nadále motorová vozidla řídit, když měl za to, že odvolání, které žalobce podal proti rozhodnutí s uloženou sankcí zákazu řízení všech motorových vozidel v zastoupení R. K. včas. Definitivní rozuzlení celého příběhu vyřešil Krajský úřad Moravskoslezského kraje, který odvolání obviněného vyhodnotil za opožděné ve smyslu ust. § 92 odst. 1 správního řádu. Rozhodnutí ………. s uloženým zákazem řízení motorových vozidel tak nabylo právní moci dne 22. 5. 2013 a toto bylo sděleno Krajským úřadem Moravskoslezského kraje zmocněnci R. K. Žalovaného nezajímá, kolik měl tehdejší zmocněnec R. K. v poště dopisů, ani že jeho dopisy mu archivuje nějaký kamarád. Podstatné je, že jako zmocněnec měl klienta P. H. o této zásadní věci informovat. Žalovaný v odůvodnění rozhodnutí na str. 6 uvedl takto: Byl-li tedy obviněný účastník řízení aktivní a zvolil si pro řízení zmocněnce, pak mu nic nebránilo zjistit si u dotyčného zmocněnce výsledek odvolacího řízení a požadovat od něj sdělení, jak se má zachovat, jestliže bude odvolání zamítnuto v jeho neprospěch. Obdobně se mohl obviněný informovat u některého správního orgánu na výsledek řízení o přestupku ke dni 3. 3. 2013, tj. buď u Městského úřadu Bruntál vedoucí s ním řízení o přestupku v prvním stupni, u Magistrátu města Opavy spravující záznamy v jeho kartě řidiče nebo přímo u odvolacího orgánu Krajského úřadu Moravskoslezského kraje. Při silniční kontrole dne 26. 8. 2013 měl obviněný informace sdělené mu začátkem června 2013 Magistrátem města Opavy, ač již dne 12. 8. 2013 existovalo pravomocné rozhodnutí o odvolání Krajského úřadu Moravskoslezského kraje deklarující správnost záznamu o přestupku ke dni 3. 3. 2013‚ potrestaného uložením sankce pokuty a zákazu řízení všech motorových vozidel. Jinak řečeno po obviněném bylo spravedlivé požadovat jednání v duchu zásady „vigilantibus iura“ (každý, ať si střeží svá práva). Odvolací orgán souhlasí s obviněným, že ve světle těchto okolností nebylo spravedlivé žádat po obviněném naplnění zásady „neznalost zákona neomlouvá“ („ingorantia legis non excusat“). Obviněný mohl předejít spáchání přestupku řízení bez řidičského oprávnění, které je předmětem tohoto odvolacího řízení. Žádná z výše rozvedených okolností nesvědčí ve prospěch, ale v jeho neprospěch a nemůže jej zbavit přímé odpovědnosti ani tam, kde se vyžaduje alespoň zavinění v intenzitě nevědomé nedbalosti“. S ohledem na výše uvedené skutečnosti navrhoval žalovaný, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. Z připojených správních spisů soud zjistil tyto rozhodné skutečnosti. Městský úřad …………., odbor dopravy pod č.j. …………….., vydal rozhodnutí o přestupku, v němž rozhodl, že P. H. je vinen tím, že dne ………….. v obci Babice na sil. I/55 u firmy ……. ve směru jízdy na …………. osobní motorové vozidlo zn. ………….., přestože nebyl držitelem řidičského oprávnění pro příslušnou skupinu motorových vozidel (dále jen „skupina vozidel“) uděleného Českou republikou, státem, který je členským státem Evropské unie nebo smluvní stranou Dohody o Evropském hospodářském prostoru (dále jen „jiný členský stát“), nebo jiným státem podle mezinárodní smlouvy, kterou je Česká republika vázána, a která upravuje oblast silničního provozu, neboť řidičské oprávnění pozbyl dne 22. 5. 2013 v souladu s ust. § 94a odst. 1 zákona o provozu. Tím porušil ust. § 3 odst. 3 písm. a) zákona o provozu a tak se dopustil přestupku dle ust. § 125c odst. 1 písm. e) bodu 1 zákona o provozu, kterého se fyzická osoba dopustí tím, že v provozu na pozemních komunikacích řídí motorové vozidlo a v rozporu s § 3 odst. 3 písm. a) není držitelem příslušného řidičského oprávnění podle § 81. Za to se mu ukládá dle ust. § 125c odst. 4 písm. a) a § 125c odst. 5 zákona o provozu a v souladu s ust. § 11 odst. 1 písm. b), c) a ust. § 14 odst. 1 zákona o přestupcích pokuta ve výši 28.000 Kč a sankce zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu jednoho roku od data nabytí právní moci rozhodnutí. V rozhodnutí pak mimo jiné uvedeno, které důkazy byly provedeny, a co vzal správní orgán z nich za prokázáno a uvedl, že při kontrole policií a následné lustraci bylo zjištěno, že sice policistovi předložil řidičský průkaz, ale v době kontroly nebyl držitelem řidičského oprávnění. Bylo zjištěno, že rozhodnutím Městského úřadu Bruntál mu byla mimo jiné uložena sankce zákazu činnosti na dobu dvou měsíců, kdy rozhodnutí nabylo právní moci dne 22. 5. 2013 (zákaz činnosti do 22. 7. 2013). Obviněný tedy neodevzdal v době zákazu činnosti řidičský průkaz a po ukončení zákazu činnosti nepožádal příslušný orgán o vrácení řidičského oprávnění. V době kontroly tedy již neměl uloženou sankci zákazu činnosti, nicméně nebyl držitelem řidičského oprávnění pro příslušnou skupinu vozidel, jak je uvedeno ve výroku rozhodnutí. Proto policista v souladu s ust. § 118b zákona o provozu zadržel jeho řidičský průkaz a celou věc postoupil k řešení správnímu orgánu Městského úřadu Uh. Hradiště. Vzhledem k tomu, že správní orgán neshledal důvody pro zahájení řízení o zadržení ŘP, zaslal jej dne 2. 9. 2013 Magistrátu města Opava k dalšímu opatření. Následně pak písemností ze dne 30. 10. 2013 zahájil řízení o přestupku doručením této písemnosti, kterou si obviněný převzal dne 8. 11. 2013. V odůvodnění dále uvedeno, že při určování zavinění projednávaného přestupku správní orgán vycházel z postoupeného spisového materiálu (jeho součástí je mimo jiné oznámení přestupku a výpis z Evidenční karty řidiče) a z provedeného projednání přestupku. Z EKŘ plyne, že dnem 22. 5. 2013 pozbyl obviněný řidičské oprávnění z důvodu uložené pravomocné sankce zákazu činnosti. Dle ust. § 94a odst. 1 zákona o provozu držitel řidičského oprávnění pozbývá řidičské oprávnění dnem právní moci rozhodnutí, kterým mu byla příslušným správním úřadem uložena sankce zákazu činnosti spočívajícího v zákazu řízení motorových vozidel. Podle ust. § 102 odst. 1 zákona o provozu po výkonu trestu nebo sankce zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel nebo po upuštění nebo podmíněném upuštění od výkonu zbytku trestu nebo sankce zákazu činnosti spočívajícího v zákazu řízení motorových vozidel podle zvláštních právních předpisů rozhodne o vrácení řidičského oprávnění příslušný obecní úřad obce s rozšířenou působností na žádost osoby, která pozbyla řidičské oprávnění podle § 94a. V případě, že osoba, která pozbyla řidičské oprávnění podle § 94a, po výkonu trestu nebo sankce zákazu činnosti spočívajícího v zákazu řízení motorových vozidel nebo po upuštění nebo podmíněném upuštění od výkonu zbytku trestu nebo sankce zákazu činnosti spočívajícího v zákazu řízení motorových vozidel podle zvláštních právních předpisů, nepožádá příslušný obecní úřad s rozšířenou působností o vrácení řidičského oprávnění, není držitelem řidičského oprávnění. Proti tomuto rozhodnutí správního orgánu žalobce podal odvolání, v němž uvedl, že v daném případě nebyla podmínka deliktní odpovědnosti správním orgánem dodržena, jelikož jde pouze o ryze administrativní úkon správního orgánu, který není materiálního charakteru konstitutivního, nýbrž deklaratorního. Výkon sankce spočívající v zákazu řízení motorových vozidel byl (dle výsledku rozhodnutí krajského úřadu) ukončen dnem 22. 7. 2013. Vrácení odevzdaného řidičského průkazu je pouhou formalitou, jež nemá jakýkoliv vliv na výkon zákazu činnosti. Je tedy nepřijatelné, aby správní orgány rozhodovaly čistě textualisticky, bez respektování Ústavním soudem výše uvedené podmínky, že deliktní odpovědnost není založena jakýmkoliv porušením jiného právního předpisu, nýbrž až vyvoláním stavu ohrožení nebo způsobením škodlivého účinku. Jakékoliv ohrožení v daném případě nepřipadá v úvahu a škodlivý účinek je rovněž zcela zapovězený, jelikož materiálně jde o to, že se řidiči vrátí kus plastu vytištěného v tiskárně ČNB. Ke skutečnosti, když správní orgán uvedl, že odvolatel ani řidičský průkaz neodevzdal, tento sdělil dle něho významné zvláštní okolnosti: - Dne 23. 4. 2013 bylo vydáno rozhodnutí správního orgánu I. stupně. - Dne 20. 5. 2013 bylo podáno odvolání. - Dne 22. 5. 2013 správní orgán I. stupně vyznačil plnou moc. Následně po dohadování správní orgán I. stupně uvedl, že vymazal vyznačení plné moci a uvedl „Můžete tedy řídit“ (viz přípis od referenta Ing. Z. M.). - Dne 22. 7. 2013 by uplynula lhůta, do které by nemohl řídit, pokud by měl pravdu odvolací správní orgán. Dne 28. 7. 2013 odvolací správní orgán doručil rozhodnutí, kterým odvolání zamítl jako opožděné a uvedl, že rozhodnutí nabylo právní moci dne 22. 5. 2013. Postup dle ust. § 102 zákona o silničním provozu je tedy v daném případě zcela mimo logiku, jelikož řidičský průkaz měl odvolatel u sebe, správní orgán I. stupně uvedl, že „Můžete tedy řídit“, a rozhodnutí nadřízeného správního orgánu bylo doručeno až po uplynutí výkonu rozhodnutí. V prvé řadě odvolatel jednal v dobré víře na základě sdělení správního orgánu I. stupně v předchozím řízení a v druhé řadě správní orgán I. stupně, jenž vyhotovil napadené rozhodnutí, uvedl, že měl odevzdat řidičský průkaz – toto se ovšem nezakládá na pravdě, jelikož bylo odvolateli sděleno, že může řídit. Odevzdání řidičského průkazu po uplynutí doby zákazu řízení, o kterém ovšem odvolatel nevěděl, a ani vědět nemohl a následné vyzvednutí u téhož okýnka, je pouhý přepjatý formalismus, který nemá oporu v právním řádu; nadto nelze hovořit o způsobení škodlivého účinku, tedy nelze hovořit o naplnění materiální stránky přestupku. Správní orgán I. stupně, který vyhotovil napadené rozhodnutí, zde aplikoval nejen přepjatý formalismus, ale současně jednal v rozporu s právem na předvídatelnost správního řízení a souvisejícího vydaného rozhodnutí, tedy zcela ignoroval ústavní maximu o spravedlivém procesu, tedy jednali v libovůli. Výsledkem takového jednání je překvapivé rozhodnutí, které obsahuje nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení všech okolností v předcházejícím řízení a z toho plynoucí nepřezkoumatelnost spočívající v nezákonnosti takového rozhodnutí. Rovněž k otázce zavinění je nutné sdělit, že k naplnění skutkové podstaty přestupku je v daném případě nutné nejméně zavinění nedbalostní, nejméně nevědomé, tj. nevěděl, že svým jednáním může porušit nebo ohrozit zájem chráněný zákonem, ač by vzhledem k okolnostem a svým osobním poměrům to vědět měl a mohl. Tato forma nedbalosti se skládá ze dvou znaků, které musí být splněny současně. Prvním je skutečnost, že pachatel nevěděl, že svým jednáním může porušit nebo ohrozit zájem chráněný zákonem, tedy že nevěděl, že může ohrozit nebo porušit zájem, proti kterému přestupek směřuje, a k jehož ochraně je příslušné ustanovení především určeno (objekt přestupku). Druhým znakem je skutečnost, že to pachatel vzhledem k okolnostem a svým osobním poměrům vědět měl a mohl, tedy dodržení určité míry opatrnosti. Nezachování této určité míry opatrnosti lze posuzovat podle objektivních a subjektivních kritérií, která musí být s povinností pachatele vědět a možnosti vědět splněna současně. Zákon o přestupcích v případě přestupků spáchaných z nevědomé nedbalosti zakládá odpovědnost na povinnosti, ale současně i na možnosti předvídat způsobení poruchy nebo ohrožení zájmu chráněného zákonem. Jak uvedl NSS ve svém rozhodnutí sp. zn. 9As 13/2008, objektivní kritéria požadují na každém adresátu normy stejnou míru opatrnosti a předvídavosti (s přihlédnutím k případné zvláštní vlastnosti či postavení pachatele), jejich výrazem jsou okolnosti konkrétního případu a povinnost vědět. Subjektivní kritéria na druhé straně představují takovou míru opatrnosti, kterou je schopen zachovat pachatel v konkrétním případě, přičemž je nutno brát zřetel na jeho individuální charakteristiky a zvláštní okolnosti každého případu. Projevem subjektivního pohledu tak jsou osobní poměry pachatele a možnost vědět. S ohledem na skutečnost, že správní orgán v předchozím rozhodnutí odvolateli sdělil, že může řídit, teprve následně odvolací správní orgán implicitně uvedl, že „nikoli“, a to dokonce až po době uplynutí zákazu řízení, nemohl odvolatel tedy jakkoliv vědět. Správný termín neznalost zákona neomlouvá, nelze libovolně zaměňovat s neznalostí správního uvážení správních orgánů před jeho vlastním rozhodnutím, zejména bylo-li explicitně sděleno správním orgánem, že nastaly jiné skutečnosti, a tedy šlo o zjevné jednání v dobré víře. Ochrana dobré víry je uvedena v § 2 odst. 3 správního řádu, dle něhož „správní orgán šetří práva nabytá v dobré víře …“. V daném případě se tak zjevně nestalo a správní orgán I. stupně postupoval dle zásady in dubio pro libertate, jenž je a naopak měl vyložit celou situaci in malam partem (v neprospěch obviněného). Dále uvedl, že vzhledem ke skutečnosti, že dosud neskončil řízení o správní žalobě, kterou bylo napadeno rozhodnutí Krajského úřadu Moravskoslezského kraje, č. j. MSK 83564/2013, sp. zn. DSH/19777/2013/Now067.1 V10, na jehož podkladě měl být zákaz činnosti do EKŘ zanesen, je toto řízení k projednávané věci předběžnou otázkou ve smyslu ust. § 57 správního řádu. V projednávané věci přímo závisí řešení předmětné otázky na to, jakým způsobem posoudí Krajský soud v Ostravě skutečnost, zda odvolání podané do rozhodnutí MěÚ Bruntál, č. j. MUBR/18933-13/mor-SO-MP-3204- 2013/mor, bylo řádně doručeno, a zda proti tomuto bylo v zákonné lhůtě podáno odvolání. V případě, že Krajský soud v Ostravě rozhodnutí Krajského úřadu Moravskoslezského kraje zruší, avšak v projednávané věci bude odvolateli potvrzen výrok o vině za spáchání přestupku dle ust. § 125c odst. 1 písm. e) bod 1 silničního zákona, půjde o rozhodnutí zjevně nezákonné, neboť samo zahájení řízení by se v takovém případě opíralo toliko o zjevně nezákonné, resp. soudem zrušené rozhodnutí Krajského úřadu Moravskoslezského kraje. Z těchto důvodů tedy žádal, aby žalovaný rozhodnutí MěÚ Uh. Hradiště ze dne 3. 12. 2013 zrušil a řízení o přestupku zastavil. Pokud jde o rozhodnutí žalovaného, tj. Krajského úřadu Zlínského kraje z 20. 5. 2014, tento částečně změnil rozhodnutí správního orgánu I. stupně, kdy uvedl, že …….. je vinen tím, že dne ………... v obci …….. na silnici I/55 u firmy ………..ve směru jízdy na …………. řídil osobní motorové vozidlo zn. …………………., přestože nebyl držitelem řidičského oprávnění pro příslušnou skupinu motorových vozidel, neboť řidičské oprávnění pozbyl v důsledku sankce zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu dvou měsíců od 22. 5. 2013 do 22. 7. 2013 v souladu s ust. § 94a odst. 1 zákona o provozu a dle ust. § 102 odst. 1 zákona o silničním provozu si po výkonu sankce zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel, nepožádal o vrácení řidičského oprávnění. Ve zbytku, tedy ve výroku o sankci, výroku zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel, jakož i ve výroku o povinnosti uhradit státu náklady spojené s projednáním přestupku se rozhodnutí potvrzuje. Žalovaný v odůvodnění rozhodnutí se s námitkami žalobce vypořádal, když pokud jde o námitku, a to naplnění materiální stránky přestupku, odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu, č. j. 5As 104/2008- 46 a v něm uvedl, že v obecné rovině je nutné přisvědčit názoru obviněného z přestupku, že pro trestnost jednání, které naplňuje formální znaky přestupku, musí být naplněna i stránka materiální. V daném konkrétním případě pak uvedl, že po uplynutí sankce zákazu řízení motorových vozidel je nutno postupovat zákonem stanoveným způsobem – tedy požádat o vrácení řidičského průkazu; oprávnění řídit motorové vozidlo se tedy automaticky neobnovuje. Jak uvedl NSS v rozsudku ze dne 19. 4. 2012, č. j. 7As 137/2011-52 „takový postup by byl jistě možný, ale zákonodárce zvolil jiný, vůči řidičům administrativně náročnější a přísnější postup, a sice vrácení řidičského oprávnění na žádost ve zvláštním řízení. Je nepochybné, že takový postup vede k faktickému prodloužení doby, po kterou řidič nemůže řídit motorové vozidlo, minimálně o dobu trvání procedury vrácení. Ta končí podle ust. § 114 odst. 1 zákona o silničním provozu úkonem správního orgánu spočívajícím ve fyzickém předání řidičského průkazu žadateli na základě pravomocného správního rozhodnutí o vrácení řidičského oprávnění. Uvedená procedura umožňuje jednat v případě, že mezi právní mocí rozhodnutí o zákazu činnosti a vydáním rozhodnutí o vrácení řidičského průkazu je doba delší jednoho roku, zkoumat zdravotní a odbornou způsobilost řidiče (§ 102 odst. 5 zákona o silničním provozu) aiv případě, na něž uvedené ustanovení nedopadá, zajišťuje efektivní dozor nad výkonem zákazu činnosti“. Obviněnému byl uložen zákaz řízení motorových vozidel na dobu od 22. 5. 2013 do 22. 7. 2013. Po uplynutí sankce zákazu řízení motorových vozidel prokazatelně dne 26. 8. 2013 řídil evidentně bez řidičského oprávnění, o jehož vrácení si v režimu § 102 odst. 1 zákona o silničním provozu nepožádal. Postup dle ust. § 102 zákona o silničním provozu byl v daném případě zcela namístě, nikoliv mimo logiku, jak uvádí obviněný. O vrácení řidičského oprávnění si obviněný požádal dne 29. 8. 2013, tedy až tři dny po silniční kontrole policisty v Uh. Hradišti. Na základě výše uvedených závěrů žalovaný uvedl, že odmítá teorii obviněného spatřujícím ve vrácení řidičského průkazu „pouhou formalitu“ nemající jakýkoliv vliv na výkon zákazu činnosti v případě, že jednal v rozporu s § 94a a § 102 zákona o silničním provozu. Obviněného řidiče stíhala povinnost odevzdání řidičského průkazu minimálně po pravomocném rozhodnutí o odvolání bez ohledu na uplynutí výkonu sankce zákazu řízení motorových vozidel, neboť ještě dne 26. 8. 2013 měl řidičské oprávnění Magistrátem města Opavy blokováno. NSS v rozsudku 7As 137/2011-52 uvedl, „pokud se ten, komu byl uložen zákaz činnosti, chová podle zákona a v zákonem stanovené lhůtě odevzdá řidičský průkaz, ví nebo přinejmenším má a musí vědět, že nedisponuje osvědčením nezbytným k řízení motorových vozidel. Je tedy skoro vyloučeno, aby i v době trvání zákazu činnosti z nedbalosti řídil bez řidičského oprávnění. Signálem, že opět řídit může, je právě vrácení řidičského oprávnění a následně řidičského průkazu postupem podle ust. § 102 a § 114 zákona o silničním provozu. Při nedodržení uvedeného postupu odevzdání a vrácení řidičského průkazu hrozí, že řidič, který má řidičský průkaz u sebe, ač jej měl ve stanovené lhůtě odevzdat, by mohl řídit motorové vozidlo i bez řidičského oprávnění, přičemž jeho pozbytí by nemuselo být, např. při běžné kontrole policií bez prověření příslušných evidencí, jednoduše zjistitelné. Právě tomu má zabránit mechanismus odevzdání a vrácení řidičského průkazu, za jehož dodržení se řidič, který řidičský průkaz odevzdal, po dobu odevzdání žádným takovým průkazem nemůže prokázat. NSS také v rozsudku posuzujícím otázku naplnění materiálního znaku konkrétního přestupku dle § 22 odst. 1 písm. e) bodu 1 zákona o přestupcích (identicky podřazeného pod § 125c odst. 1 písm. e) bod 1 zákona o silničním provozu) přijal závěr, že jedná-li určitá osoba v rozporu s § 94a a § 102 zákona o silničním provozu a tím naplní formální znaky skutkové podstaty daného přestupku, je nutno mít za to, že je naplněn i znak materiální, ledaže by existovaly zvláštní okolnosti případu, jež by nebezpečnost příslušného jednání snižovaly natolik, že by materiální znak naplněn nebyl“. NSS dále v rozsudku z 8. 1. 2013, č. j. 3As 42/2012-35 s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 25. 10. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1409 uvedl, že „zájem společnosti na posilování bezpečnosti provozu na pozemních komunikacích převažuje zájem jednotlivce na snadném vrácení řidičského průkazu po spáchání přestupku. Řízení vozidla bez řidičského oprávnění vždy spadá do kategorie nebezpečného a nezodpovědného chování lidí v silničním provozu. Z daného rozpětí sankcí tedy logicky vyplývá, že zákonodárce nepovažoval žádný případ jízdy bez řidičského oprávnění za bagatelní, nýbrž vždy za společensky velmi nebezpečný, a proto také zvolil rozpětí sankcí s vysokou spodní hranicí“. Odvolací orgán se návazně zabýval tvrzenou okolností obviněného, že řidičské oprávnění vůbec nepozbyl, kteroužto poprvé uplatnil při zadržení řidičského průkazu policií dne 26. 8. 2013 a rozvedl v odvolání proti rozhodnutí. Záznam v kartě řidiče o přestupku ze dne 3. 3. 2013 s uloženou sankcí pokuty a zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu od 22. 5. 2013 do 22. 7. 2013 napadl obviněný tvrzenou skutečností, že byl vyrozuměn referentem MěÚ Bruntál Ing. Z. M. projednávající opakované překročení rychlosti v I. stupni o právu i přes uložený zákaz řízení motorového vozidla, řídit motorové vozidlo. K tomu obviněný předložil „Sdělení a žádost o vrácení stejnopisu rozhodnutí“ adresované Ing. M. na Magistrát města Opavy, ve kterém referent uvádí, že původní doložka právní moci dne 22. 5. 2013 byla vyznačena omylem, neboť dne 20. 5. 2013 podal zmocněnec obviněného P. H. R. K. blanketní odvolání prostřednictvím e-mailu se zaručeným elektronickým podpisem. O podaném odvolání se referent Ing. M. dozvěděl až dne 31. 5. 2013 z podání zmocněnce R. K. učiněného e-mailem se zaručeným elektronickým podpisem a dospěl tedy k závěru, že odvolání k přepravě poskytovatelem e-služeb dne 20. 5. 2013 bylo podáno ve stanovené lhůtě jako řádné. Obviněný H. nebyl povinen započat s výkonem uložené sankce zákazu řízení motorových vozidel. Ing. M. požádal o storno zápisu v EKŘ a vrácení stejnopisu nepravomocného rozhodnutí. Zároveň referent správního orgánu Ing. M. adresoval obviněnému P. H. e-mailem informaci, že dne 7. 6. 2013 Magistrát města Opavy zrušil nabytí právní moci rozhodnutí v bodovém registru a odvolání (vyhodnocené za včas podané) předal nadřízenému správnímu orgánu, tedy Krajskému úřadu Moravskoslezského kraje a doplnil větu „můžete tedy dále řídit“. Žalovaný pak v odůvodnění uvádí, že si do spisového materiálu vyžádal rozhodnutí o odvolání od Krajského úřadu Moravskoslezského kraje a dal zmocněnci obviněného Ing. J. na vědomí, že se rozhodnutí Moravskoslezského kraje stává součástí spisového materiálu a poskytl mu právo vyjádřit se k jeho obsahu do 5 dnů od doručení. Krajský úřad Moravskoslezského kraje zamítl odvolání obviněného ………… pro opožděnost dle § 92 odst. 1 správního řádu. Rozhodnutí o odvolání nabylo právní moci dne 12. 8. 2013 doručením zmocněnci R. K. Odvolací orgán uvádí na pravou míru, že rozhodnutí o odvolání Krajského úřadu Moravskoslezského kraje nebylo doručeno 28. 7. 2013, jak uvádí obviněný, ale 12. 8. 2013. Námitka, že se obviněný měl dozvědět o rozhodnutí Krajského úřadu Moravskoslezského kraje až po uplynutí výkonu sankce zákazu řízení motorových vozidel je bezvýznamná pro namítanou absenci zavinění, neboť obviněný byl i nadále vázán povinností ust. § 102 odst. 1 zákon a o silničním provozu, jak připomněl odvolací orgán výše bez ohledu na fakt, že doba dvou měsíců se zákazem řízení motorových vozidel mu již uplynula. Rozhodnutím Krajského úřadu Moravskoslezského kraje potvrdil správnost záznamu o přestupku ze dne 3. 3. 2013 v kartě řidiče a pravomocnost rozhodnutí ke dni 22. 5. 2013 za přestupek opakovaného překročení rychlosti s uloženou sankcí pokuty a zákazu řízení motorových vozidel včetně blokace řidičského oprávnění pro jeho pozbytí. Žalovaný se zabýval tím, jestli obviněný mohl a měl vědět, že pozbyl řidičské oprávnění přestupkem překročení rychlosti opakovaně spáchaným v průběhu dvanácti po sobě jdoucích kalendářních měsíců dne 3. 3. 2013, a poté, co pozbyl řidičské oprávnění, řidičský průkaz odevzdat, a že po skončení sankce zákazu řízení motorových vozidel uložený mu za přestupek ze dne 3. 3. 2013 na dobu dvou měsíců byl povinen požádat o vrácení řidičského oprávnění. Obviněný namítá, že s ohledem na skutečnost, že správní orgán v předchozím rozhodnutí sdělil, že může řídit, a teprve následně odvolací správní orgán implicitně uvedl, že „nikoli“, a to dokonce až po uplynutí zákazu řízení, nemohl jakkoliv vědět o zákazu řízení a jednal v dobré víře. Spáchání přestupku dle obviněného postrádá tudíž i zavinění z nedbalosti nevědomky. Žalovaný uvedl, že posuzoval, jestli tato okolnost sama o sobě byla natolik zvláštní okolností zbavující obviněného odpovědnosti za spáchání přestupku v nevědomé nedbalosti, tj. za zaviněné jednání. Uvedl, že je zřejmé, že ve smyslu § 3 zákona o přestupcích k odpovědnosti za přestupek postačuje zavinění z nedbalosti. Dle § 4 odst. 1 písm. b) zákona o přestupcích je přestupek spáchán z nedbalosti, jestliže pachatel nevěděl, že svým jednáním může porušit nebo ohrozit zájem chráněný zákonem, ač to vzhledem k okolnostem a svým osobním poměrům vědět měl a mohl. V řešené věci obviněný uvádí, že nevěděl, že svým jednáním může porušit nebo ohrozit zájem chráněný zákonem. V takovém případě musí být dán i druhý znak nevědomé nedbalosti, tedy že pachatel vzhledem k okolnostem a svým osobním poměrům měl a mohl vědět, že porušuje zákonem stanovenou povinnost. V rámci naplnění tohoto druhého znaku nevědomé nedbalosti se tedy vychází z možné, nikoli reálné znalosti. Ta se zkoumá na základě objektivních okolností spojených se skutkem a subjektivních dispozic konkrétního pachatele, ale současně i možnosti předvídat způsobení poruchy nebo ohrožení zájmu chráněného zákonem. Obviněný opírá svou dobrou víru o kladné sdělení referenta Ing. M. informujícího obviněného, že může řídit motorové vozidlo. Odvolací orgán je toho názoru, že se obviněný nemůže dovolávat jednání v dobré víře ani v situaci tohoto písemného sdělení. Obviněný z vyjádření usuzoval, že je oprávněným držitelem řidičského oprávnění ještě i dne 26. 8. 2013 při silniční kontrole v Uh. Hradišti. Z rozhodnutí o odvolání Krajského úřadu Moravskoslezského kraje lze jednoznačně dovodit, že Městský úřad Bruntál sice chybně posoudil otázku, zda bylo odvolání dne 20. 5. 2013 podáno, vyzval obviněného k doplnění odvolání a provedl kroky k výmazu záznamu přestupku v registru řidiče a skutečně sdělil obviněnému, že odvolání považuje za řádné. Kroky správního orgánu fakticky nevedly ke zkrácení práv obviněného, ale naopak k jejich zachování, pro případ, že by Krajský úřad Moravskoslezského kraje posléze posoudil odvolání za včasné. Nicméně ten je posoudil za opožděné a s odkazem na ust. § 92 odst. 1 správního řádu pro opožděnost zamítl. Krajský úřad Moravskoslezského kraje nebyl závěrem správního orgánu I. stupně mající odvolání za řádně podané nikterak vázán a bylo v jeho gesci posoudit celou věc opačně, což také učinil. Deklaroval rozhodnutím o odvolání v právní moci dne 12. 8. 2013 pravomocnost a vykonatelnost rozhodnutí dne 22. 5. 2013 Městského úřadu Bruntál zavazující obviněného uhradit sankci pokuty ve výši 3.500 Kč a vykonat sankci zákazu řízení motorových vozidel na dobu dvou měsíců od 22. 5. 2013 do 22. 7. 2013. Obviněný při silniční kontrole policisty dne 26. 8. 2013 věděl, že má blokováno řidičské oprávnění a ve věci přestupku ze dne 3. 3. 2013 je vedeno správní řízení. Je to odvoditelné z jeho písemného vyjádření v potvrzení o zadržení řidičského průkazu „výše uvedená blokace do právního rozhodnutí je neplatná. O tomto úkonu jsem byl informován Magistrátem města Opavy“. V řízení o přestupku ze dne 3. 3. 2013 za opakované překročení rychlosti byl obviněný natolik aktivní, že si zvolil zmocněnce R. K. Tomuto doručil Krajský úřad Moravskoslezského kraje i rozhodnutí o odvolání se zamítnutím odvolání pro opožděnost. Byl-li tedy obviněný účastník řízení jako účastník řízení aktivní a zvolil si pro řízení zmocněnce, pak mu nic nebránilo, zjistit si u dotyčného zmocněnce výsledek odvolacího řízení a požádat od něj sdělení, jak se má zachovat, jestliže bude odvolání zamítnuto v jeho neprospěch. Obdobně se mohl obviněný informovat u některého správního orgánu na výsledek řízení o přestupku ke dni 3. 3. 2013, tj. buď u Městského úřadu Bruntál, vedoucí s ním řízení o přestupku v I. stupni, u Magistrátu města Opavy, spravující záznamy v jeho kartě řidiče nebo přímo u odvolacího orgánu Krajského úřadu Moravskoslezského kraje. Při silniční kontrole dne 26. 8. 2013 měl obviněný informace sdělené mu začátkem června 2013 Magistrátem města Opavy, ač již dne 12. 8. 2013 existovalo pravomocné rozhodnutí o odvolání Krajského úřadu Moravskoslezského kraje deklarující správnost záznamu o přestupku ke dni 3. 3. 2013 potrestaného uložením sankce pokuty a zákazu řízení všech motorových vozidel. Jinak řečeno po obviněném bylo spravedlivé požadovat jednání v duchu zásady „vigilantibus iura“ (každý ať si střeží svá práva). Obviněný tedy mohl předejít spáchání přestupku řízení bez řidičského oprávnění, které je předmětem tohoto odvolacího řízení. Žádná z výše uvedených okolností nesvědčí ve prospěch, ale v jeho neprospěch a nemůže jej zbavit přímo odpovědnosti ani tam, kde se vyžaduje alespoň zavinění v intenzitě nevědomé nedbalosti. Součástí spisu žalovaného je i rozhodnutí vydané Krajským úřadem Moravskoslezského kraje dne 26. 7. 2013 pod č. j. ………, kdy tento orgán přezkoumával odvolání podané ………… proti rozhodnutí Městského úřadu Bruntál, vydaného pod č. j. ……………, který uznal ………. vinným tím, že dne 3. 3. 2013 v 8:16 hod. na silnici č. III/44515 naproti domu č. p. 97 v obci Rudná pod Pradědem ve směru na obec Malá Morávka jako řidič osobního motorového vozidla tov. zn. …………, překročil nejvyšší dovolenou rychlost v obci (tj. 50 km/h) o 20 km/h a více, kdy mu byla naměřena rychlost 73 km/h, po odečtení tolerance 3 km/h stanovené výrobcem radaru ………. byla zjištěna rychlost 90 km/h, tj. překročil nejvyšší dovolenou rychlost v obci o 20 km/h a tohoto přestupku se dopustil v průběhu dvanácti po sobě jdoucích měsíců podruhé, tj. i dne 31. 5. 2012. Tímto jednáním měl porušit ust. § 18 odst. 4 zákona o silničním provozu a spáchat přestupek dle § 125c odst. 1 písm. f) bod 3 téhož zákona, za což mu byla uložena sankce pokuty ve výši 3.500 Kč a zákaz řízení všech motorových vozidel na dobu dvou měsíců s počátkem ode dne nabytí právní moci rozhodnutí. Rozhodnutí Krajského úřadu Moravskoslezského kraje nabylo právní moci dne 12. 8. 2013. Z odůvodnění tohoto rozhodnutí vyplývá, proč dospěl Krajský úřad Moravskoslezského kraje k rozhodnutí o tom, že odvolání žalobce proti rozhodnutí MěÚ Bruntál je odvoláním opožděným. V době, kdy rozhodoval ve věci Krajský soud v Brně, měl ten již k dispozici rozsudek Krajského soudu v Ostravě, ……….., který rozhodoval o žalobě žalobce, kterým napadal rozhodnutí Krajského úřadu Moravskoslezského kraje, č. j. ………… ze dne 26. 7. 2013, když ………….. žalobu podával z toho důvodu, že nesouhlasil s tím, že odvolání proti rozhodnutí Městského úřadu Bruntál bylo podáno opožděně. Krajský soud v Ostravě ve věci rozhodl 28. 8. 2015 tak, že žalobu žalobce zamítl. Posouzení věci Krajským soudem. Žaloba není důvodná. Soud tedy musel v dané věci přezkoumat, zda žalobce se dopustil přestupkového jednání, které je mu kladeno za vinu rozhodnutím správního orgánu I. stupně – …………, kdy toto rozhodnutí bylo potvrzeno rozhodnutím Krajského úřadu Jihomoravského kraje, které je předmětem soudního přezkumu. Musel tedy posoudit, zda žalobce dne 26. 8. 2013, v době, kdy byl tohoto dne stavěn policií, řídil motorové vozidlo, přestože nebyl držitelem řidičského oprávnění pro příslušnou skupinu motorových vozidel. Soud po zhodnocení všech důkazů založených ve správních spisech dospěl k závěru, že přestupkového jednání, které je žalobci kladeno za vinu, se tento dopustil. Policie tohoto dne, tj. 26. 8. 2013 zjistila, že ………….. není držitelem řidičského oprávnění pro řízení motorového vozidla, které uvedeného dne řídil. To, že toto tvrzení je pravdivé, vyplývá z rozhodnutí Městského úřadu Bruntál, které soud citoval, a rozhodnutí Krajského úřadu Moravskoslezského kraje, který zamítl odvolání žalobce proti rozhodnutí MěÚ Bruntál pro opožděnost, takže je zcela evidentní, když rozhodnutí Krajského úřadu Moravskoslezského kraje nabylo právní moci 12. 8. 2013, že žalobci byl uložen mimo jiné zákaz řízení všech motorových vozidel na dobu dvou měsíců, s počátkem ode dne nabytí právní moci rozhodnutí, takže měl zákaz řízení motorových vozidel na dobu od 22. 5. 2013 do 22. 7. 2013. Je sice pravdou, že žalobce byl policisty kontrolován až po datu 22. 7. 2013, tj. 26. 8. 2013, nicméně bylo zjištěno, že po uplynutí zákazu řízení motorových vozidel si žalobce v souladu s ust. § 102 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb. nepožádal o vrácení řidičského oprávnění, ač mu tato povinnost plyne z ust. § 102 odst.

1. Z tohoto ustanovení tedy vyplývá, že vrácení řidičského oprávnění po uplynutí zákazu řízení motorových vozidel není automatické, že se jedná o klasické správní řízení na žádost. K námitce, že v uvedené době, tj. 26. 8. 2013 žalobce řidičské oprávnění měl, bylo mu dokonce sděleno pracovníkem správního orgánu Ing. M., že řídit může, navíc do rozhodnutí MěÚ Bruntál bylo podáno odvolání a 26. 8. 2013 zmocněnec žalobce ještě vůbec nevěděl, jak řízení o odvolání dopadlo, protože do té doby žádné rozhodnutí Krajského úřadu Moravskoslezského kraje nedostal, soud uvádí: Toto tvrzení pravdivé není. Je sice pravdou, že v červenci roku 2013 bylo žalobci sdělováno, že řídit může pracovníkem MěÚ Bruntál Ing. M., a že jeho odvolání proti rozhodnutí MěÚ Bruntál je včasné, Krajský úřad Moravskoslezského kraje, který o odvolání rozhodoval, toto však posoudil jako odvolání opožděné a rozhodnutí nabylo právní moci již 12. 8. 2013, tedy přede dnem 26. 8., kdy byl žalobce kontrolován policií, a bylo zjištěno, že řídil bez řidičského oprávnění. Rozhodnutí Krajského úřadu Moravskoslezského kraje nebylo doručováno přímo žalobci, neboť v tomto správním řízení si zvolil zmocněnce pana R. K., takže bylo doručováno v souladu se zákonem rozhodnutí jemu a 26. 8. 2013 tedy 14 dnů po právní moci rozhodnutí Krajského úřadu Moravskoslezského kraje měl žalobce od svého zmocněnce vědět, že rozhodnutí Krajského úřadu Moravskoslezského kraje nabylo právní moci. Pokud by žalobce od svého zmocněnce toto nevěděl, mohl se sám, jako účastník řízení u správních orgánů informovat, buďto na Městském úřadu Bruntál, jak je to s jeho odvoláním, případně na Krajském úřadu Moravskoslezského kraje, nebo u Magistrátu města Opavy, který vede EKŘ žalobce, jak to s jeho situací ohledně možnosti řídit či neřídit motorová vozidla je, neboť dobře věděl, že Městský úřad Bruntál svým rozhodnutím mimo jiné uložil žalobci zákaz řízení motorových vozidel na dobu dvou měsíců od nabytí právní moci jeho rozhodnutí. Tedy žalobce musel vědět, že zde existuje možnost, i když podal do tohoto rozhodnutí odvolání, že by platil v jeho případě zákaz řízení motorových vozidel na stanovenou dobu. Krajský soud uvádí, že souhlasí se stanoviskem žalovaného, že dne 26. 8. 2013 zde existovalo pravomocné rozhodnutí Krajského úřadu Moravskoslezského kraje, a z něho vyplýval zákaz řízení motorových vozidel v případě žalobce na dobu od 22. 5. do 22. 7. 2013. Jak soud již uvedl, 26. 8. 2013 bylo po datu 22. 7. 2013, nicméně žalobce si nepožádal, tak jak mu to zákon ukládá, o vrácení řidičského oprávnění. Je tedy zcela evidentní, že 26. 8. 2013 řidičské oprávnění neměl a nemůže obstát v tomto směru jeho námitka, že se jednalo o pouhý formalismus, tedy pouze o „jakýsi“ administrativní úkon správního orgánu, kterým by bylo řidičské oprávnění žalobci vráceno, takže poukazoval na to, že jeho jednání v žádném případě nemohlo naplnit materiální stránku přestupku dle § 125c odst. 1 písm. e) bod 1 zákona o silničním provozu. S tímto tvrzením krajský soud nesouhlasí a odkazuje na velmi podrobné odůvodnění rozhodnutí žalovaného z 20. 5. 2014, který se velmi detailně materiální stránkou uvedeného přestupku zaobírá a odkazuje zejména na rozsudek Nejvyššího správního soudu, č. j. 7As 137/2011-52 z něhož cituje a soud má za to, že Nejvyšší správní soud v tomto rozsudku se zabýval otázkou materiální stránky uvedeného přestupkového jednání a k tomuto zaujal zcela jednoznačný výklad, takže s ohledem na tuto skutečnost soud pouze odkazuje, že jednání žalobce materiální stránku přestupku naplnilo. Soud se tedy zcela ztotožňuje se stanoviskem žalovaného. Soud zde uvádí, že se ztotožňuje rovněž s názorem žalovaného v tom, že v případě, že by Krajský soud v Ostravě zrušil rozhodnutí Moravskoslezského kraje, byl by to důvod pro obnovu řízení, když do té doby je žalovaný a před tím i správní orgán I. stupně – MěÚ Uh. Hradiště vázán pravomocným rozhodnutím Krajského úřadu Moravskoslezského kraje. Na okraj soud pouze podotýká, to co již uvedl, že žalobě žalobce nebylo Krajským soudem v Ostravě vyhověno. Soud tedy zhodnotil věc tak, že žaloba žalobce důvodná není a jako takovou ji dle § 78 odst. 7 soudního řádu správního (dále jen „ s.ř.s.“) zamítl. Pokud jde o náklady řízení, rozhodnutí se opírá o ust. § 60 odst. 1 s.ř.s. Žalobce věci neměl úspěch, náklady řízení mu proto nebyly přiznány, pokud jde o žalovaného, který ve věci byl úspěšný, ten náklady řízení nežádal.

Poučení