41 A 74/2016 - 66
Citované zákony (24)
- o trestním řízení soudním (trestní řád), 141/1961 Sb. — § 259 odst. 3
- České národní rady o přestupcích, 200/1990 Sb. — § 12 odst. 1 § 3 § 4 odst. 1 písm. a § 74 odst. 1
- o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, 361/2000 Sb. — § 18 odst. 4 § 123b § 123b odst. 1 § 125c odst. 4 písm. f
- soudní řád správní, 150/2002 Sb. — § 60 odst. 1 § 78 odst. 7
- správní řád, 500/2004 Sb. — § 3 § 36 odst. 3 § 51 odst. 2 § 52 § 53 § 53 odst. 1 § 53 odst. 6 § 68 odst. 2 § 77 § 90 odst. 1 písm. b § 90 odst. 1 písm. c § 90 odst. 5 +1 dalších
Rubrum
Krajský soud v Brně rozhodl samosoudkyní JUDr. Janou Kubenovou, v právní věci žalobce: O. K., bytem ……., zastoupený Mgr. Jaroslavem Topolem, advokátem se sídlem advokátní kanceláře Na Zlatnici 301/2, Praha 4, proti žalovanému: Krajský úřad Zlínského kraje, se sídlem tř. Tomáše Bati 21 Zlín, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 22. 8. 2016, č. j. KUZL-33942/2016, sp. zn. KUSP-33942/2016/DOP/Mu, takto:
Výrok
I. Žaloba se zamítá.
II. Žalobce m á povinostzaplatit žalovanému na nákladech řízení 440 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
Odůvodnění
Včas podanou žalobou žalobce napadal rozhodnutí žalovaného, který zamítl odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí prvého stupně, kterým byl žalobce uznán vinným ze spáchání přestupku dle ust. § 125c odst. 1 písm. f) bod 3 silničního zákona. Žalobce napadá žalobou rozhodnutí v celém rozsahu. Spatřoval vady odvolacího řízení v následujících skutečnostech: Dokazování mimo ústní jednání Žalobce předně namítá, že žalovaný postupoval v rozporu s § 51 odst. 2 správního řádu, podle kterého platí, že „O provádění důkazů mimo ústní jednání musí být účastníci včas vyrozuměni, nehrozí-li nebezpečí z prodlení. Tuto povinnost nemá správní orgán vůči účastníkovi, který se vzdal práva účasti při dokazování.“ Žalovaný nepochybně prováděl dokazování pomocí podkladů, které teprve on založil do správního spisu, tj. Pomůcka pro vyhodnocení měření, Přiložení šablony na snímek rychloměru, Schválené úseky měření a Návod k obsluze. Žalovaný však žalobce o provádění dokazování mimo ústní jednání nevyrozuměl a neumožnil mu tak se dokazování účastnit. Žalobce si je vědom rozsudku NSS ze dne 13. 3. 2013, č. j. 1 As 157/2012-40, podle kterého „Správní orgán není povinen postupovat dle § 51 odst. 2 správního řádu z roku 2004, tj. vyrozumět účastníka řízení o provádění důkazů mimo ústní jednání, jde-li o provedení důkazů listinou.“ Žalobce však má za to, že vyhodnocení snímku z rychloměru pomocí Pomůcky pro vyhodnocení měření za užití šablony, jež je její součástí, není provedením důkazu listinou. K tomu srov. § 53 odst. 6 správního řádu: „O provedení důkazu listinou se učiní záznam do spisu. Za přítomnosti účastníků nebo zúčastněných osob, anebo účastní-li se úkonu veřejnost, se důkaz listinou provede tak, že se listina přečte nebo sdělí její obsah.“ Je zřejmé, že vyhodnocení snímku z měření za užití pomůcky a šablony nespočívalo toliko v přečtení a sdělení obsahu předmětných listin a snímků z měření (který pro jeho povahu obrázku dost dobře přečíst ani nelze), ale spočívalo v analýze snímku z měření přiložením šablony podle pokynů pomůcky. Pokud žalobci nebylo umožněno se tohoto dokazování účastnit, nemohl se k jeho výsledku ani relevantně vyjádřit. Byl tak zkrácen na právu na obhajobu, jakož ani nelze odvolací řízení prohlásit za spravedlivý proces. K tomu opět srov. rozsudek NSS ze dne 13. 3. 2013, č. j. 1 As 157/2012-40: „Smyslem § 51 odst. 2 správního řádu je umožnit účastníkům řízení, aby mohli být přítomni při provádění důkazů, nebylo-li k jejich provedení nařízeno ústní jednání. Díky přítomnosti při provádění důkazů se mohou účastníci lépe seznámit s jejich obsahem (komplexně všemi vjemy vnímat výpověď svědka, ohledaný předmět apod.) a v návaznosti na to se detailněji vyjádřit k důkazu.“ Žalobce dodává, že mu není zřejmé, zda byl Návod k obsluze žalovaným založen do spisu. Jelikož se však zřejmě jednalo o podklad rozhodnutí, měl být do spisu založen. Změna rozhodnutí prvého stupně Dále má žalobce za to, že výrok napadeného rozhodnutí je nepřezkoumatelný pro nesrozumitelnost, neboť se z něj v rozporu s § 68 odst. 2 správního řádu nepodává, jak žalovaný rozhodl a podle jakých ustanovení. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí totiž vyplývá, že žalovaný přikročil ke změně odůvodnění rozhodnutí prvého stupně v tom směru, že opravil a doplnil úvahy správního orgánu stran vypořádání námitek žalobce do provedeného měření. Žalovaný tedy postupoval podle § 90 odst. 1 písm. c) správního řádu: „Jestliže odvolací správní orgán dojde k závěru, že napadené rozhodnutí je v rozporu s právními předpisy nebo že je nesprávné, napadené rozhodnutí nebo jeho část změní; změnu nelze provést, pokud by tím některému z účastníků, jemuž je ukládána povinnost, hrozila újma z důvodu ztráty možnosti odvolat se; podle § 36 odst. 3 se postupuje, pouze pokud jde o podklady rozhodnutí nově pořízené odvolacím správním orgánem; je-li to zapotřebí k odstranění vad odůvodnění, změní odvolací správní orgán rozhodnutí v části odůvodnění; odvolací správní orgán nemůže svým rozhodnutím změnit rozhodnutí orgánu územního samosprávného celku vydané v samostatné působnosti.“ Z výroku napadeného rozhodnutí však v rozporu s § 68 odst. 2 správního řádu nevyplývá, že by žalovaný podle § 90 odst. 1 písm. c) změnil rozhodnutí prvého stupně v části odůvodnění. Z výroku napadeného rozhodnutí se totiž toliko podává, že žalovaný odvolání žalobce zamítá a rozhodnutí prvého stupně potvrzuje. Z výroku napadeného rozhodnutí tedy není zřejmé, jak žalovaný s odvoláním žalobce (resp. s rozhodnutím prvého stupně) skutečně naložil. Z tohoto důvodu je napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. K tomu srov. rozsudek NSS ze dne 24. 1. 2007, č. j. 3 As 60/2006-46: „podle požadavků kladených na výrokovou část rozhodnutí odvolacích správních orgánů je rozhodnutí ve druhém stupni nepřezkoumatelné, pokud v něm není výslovně vyjádřeno nebo alespoň způsobem nevzbuzujícím pochybnosti vysloveno, jakým způsobem odvolací správní orgán naložil s přezkoumávaným rozhodnutím jako celkem a jeho případnými jednotlivými výroky.“ Lze však rovněž namítnout, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné z toho důvodu, že výrok a odůvodnění je v rozporu, kdy z výroku se podává, že rozhodnutí prvého stupně se bez dalšího potvrzuje, z odůvodnění však vyplývá, že odůvodnění rozhodnutí prvého stupně trpělo určitými vadami, které žalovaný napravil dle § 90 odst. 1 písm. c) správního řádu. Dále lze namítnou, že pokud z výroku napadeného rozhodnutí nevyplývá, že žalovaný změnil odůvodnění rozhodnutí prvého stupně v části odůvodnění, k nápravě odůvodnění rozhodnutí prvého stupně nemohlo úvahami žalovaného v napadeném rozhodnutí dojít, neboť právě a pouze jen výroková část rozhodnutí je právně závazná. Z výroku se přitom nepodává, že by žalovaný přikročil ke změně rozhodnutí prvého stupně. Ke změně rozhodnutí prvého stupně tedy dojít nemohlo. K tomu srov. rozsudek NSS ze dne 21. 6. 2013, č. j. 6 As 25/2013-23: „na přesnost výroku rozhodnutí je nutno klást zvýšené požadavky, protože právě jím se autoritativně zakládají účastníkům řízení práva a stanovují povinnosti. Dle názoru žalobce by se tedy přezkoumatelnost a zákonnost rozhodnutí prvého stupně měla hodnotit bez ohledu na odůvodnění napadeného rozhodnutí, neboť z výroku napadeného rozhodnutí nevyplývá, že by žalovaný postupoval podle § 90 odst. 1 písm. c) správního řádu a tedy nemohlo k nápravě odůvodnění rozhodnutí prvého stupně žalovaným dojít. Žalobce má však současně za to, že žalovaný nemohl podle § 90 odst. 1 písm. c) správního řádu postupovat, neboť k nápravě nedostatků odůvodnění prvého stupně musel přikročit k doplnění podkladů rozhodnutí (pomůcka pro vyhodnocení měření, analýza snímku, změření pomocí šablony, schválené úseky měření, Návod k obsluze). K tomu srov. rozsudek NSS ze dne 27. 2. 2013, č. j. 6 Ads 134/2012-47: „Odborná literatura (JUDr. Josef Vedral, Ph.D: Správní řád komentář. Bova Polygon, II. aktualizované a rozšířené vydání, Praha, 2012) uvádí, že k tomuto postupu [ke změně v části odůvodnění podle § 90 odst. 1 písm. c), pozn. žalobce] by odvolací správní orgán měl sáhnout v případech, kdy je výroková část rozhodnutí správního orgánu I. stupně v souladu s právními předpisy i věcně správná, odůvodnění nicméně obsahuje určité rozpory, které ne zcela odpovídají obsahu výrokové části a které lze odstranit pomocí podkladů rozhodnutí obsažených ve spise. Změna odůvodnění naopak nebude zřejmě možná v případě, kdy výroková část rozhodnutí a jeho odůvodnění nemají oporu ve skutkových zjištěních obsažených ve spise. V takovém případě bude na místě rozhodnutí zrušit a věc vrátit k novému projednání orgánu I. stupně. Účelem tohoto postupu je co nejmenší zatěžování účastníků řízení opakovaným projednáním věci na úrovni správního orgánu I. stupně.“ Právě citovaný právní názor z odborné literatury pak NSS v témže rozsudku vyložil následujícím způsobem: „Je třeba konstatovat, že odůvodnění prvoinstančního správního rozhodnutí v projednávané věci (rozhodnutí rektora Policejní akademie České republiky) nebylo zcela nepřezkoumatelné, nešlo také o případ, kdy by odůvodnění rozhodnutí zcela absentovalo. Toto odůvodnění však vykazovalo určité nedostatky, které NSS v citovaném rozsudku shrnul takto: „Z odůvodnění rozhodnutí stěžovatele však již není patrno, že by se stěžovatel zabýval následujícími otázkami, které jsou nezbytné pro správné posouzení věci: a) obsahem a rozsahem neurčitého právního pojmu „porušení služební přísahy zvlášť závažným způsobem“, b) otázkou, zda žalobce svým jednáním vskutku porušil služební přísahu úmyslně zvlášť závažným způsobem, c) subjektivní stránku jednání žalobce.“ (Tyto nedostatky shledal NSS citovaným rozsudkem jak v rozhodnutí prvoinstančním, tak v tehdy přezkoumávaném rozhodnutí o odvolání stěžovatele). Z uvedeného je patrno, že tyto nedostatky odůvodnění prvoinstančního rozhodnutí mohly být odstraněny odvolacím správním orgánem, aniž by k tomu bylo třeba doplnit podklady pro rozhodnutí obsažené ve správním spise. Nejednalo se také o takové pochybení správního orgánu I. stupně, kdy by výrok či odůvodnění neměly oporu ve skutkových zjištěních obsažených ve správním spise.“ Žalobce tedy uzavírá, že žalovaný měl po zjištění, že vady odůvodnění rozhodnutí prvého stupně jsou takové povahy, že je nezbytné doplnit podklady rozhodnutí, resp., že výrok či odůvodnění nemá oporu ve skutkových zjištěních obsažených ve spise, přikročit ke zrušení rozhodnutí prvého stupně. To se týká jak námitky žalobce, že správní orgán se vůbec nezabýval splněním podmínky dle § 79a silničního zákona (k čemuž žalovaný založil do spisu Schválené úseky měření), tak námitek žalobce co do provedeného měření (k čemuž žalovaný založil do spisu Pomůcku, provedl analýzu snímku z měření a patrně do spisu založil i Návod k obsluze – nepochybně jej však užil jako podklad rozhodnutí). Tento nepřípustný postup žalovaného vyplývá i z jeho odůvodnění, kde uvedl následující: „Jak je vyloženo dále, rozhodnutí správního orgánu se nezakládá na žádných spekulativních úvahách, ale s ohledem na dokazování doplněné odvolacím orgánem jsou jeho závěry přezkoumatelné.“ Žalobce rovněž namítá, že postupem žalovaného byla porušena zásada dvojinstančnosti řízení. Měření rychlosti Žalobce již v prvním stupni namítal, že naměřená rychlost nebyla změřena jeho vozidlu, ale vozidlu jedoucímu za ním. Skutečnost, že na snímku je jako změřené vozidlo jeho vozidlo, pak má původ v nevhodném nastavení rozsahu měřiče (a tedy i jeho citlivosti), pročež došlo k jednoduché reflexi od vozidla stojícího před měřícím vozidlem, jehož zadní roh je viditelný na snímku z měření vpravo dole. Dále žalobce namítal, že „vzhledem k přítomnosti stojícího vozidla na snímku, překážejícího vozidla v ilustraci, je zcela jistě vyloučeno, že by obsluha provedla korektní ustavení měřícího vozidla.“ K prokázání tohoto tvrzení žalobce navrhoval vyslechnout obsluhu rychloměru tak, aby jim mohl jeho zmocněnec klást otázky. Správní orgán důkaznímu návrhu žalobce nevyhověl a přikročil k vydání rozhodnutí, ve kterém k výše uvedeným námitkám uvedl následující: „Po vyhodnocení snímku správní orgán uvádí, že vozidlo ……. bylo změřeno v souladu s návodem k obsluze. Při měření z pravé strany musí být převážná část měřeného vozidla ve svazku vlevo. Na snímku pořízeném radarovým rychloměrem je větší část vozidla Škoda Octavia ve svazku. Na snímku ze silničního radarového rychloměru je vozidlo, které je zaparkováno před vozidlem, které provádělo měření a další vozidlo, které by bylo v pohybu, na snímku není, proto je zcela jasné, že bylo měřeno vozidlo Škoda Octavia, kdy na snímku je i zaznamenána registrační značka. Ze zaparkovaného vozidla je vidět jen malý kousek zadní části – světel, kdy tyto nebránily v měření rychlosti projíždějících vozidel. (…) Místo k měření rychlosti si stanovuje policie, za dodržení návodu k obsluze, kdy hlídka je k použití silničního radarového rychloměru proškolena. Pokud by vozidlo nesplňovalo podmínky pro změření, tak by silniční radarový rychloměr hlásil chybu a vozidlo by nebylo vůbec změřeno. (…) Pokud by vozidlo bylo změřeno v rozporu s návodem k obsluze, tak by toto měření nebylo provedeno a přístroj by hlásil chybu. (…) ve svazku je vozidlo ………., které bylo silničním radarovým rychloměrem AD9C změřeno. Vozidlo zaparkované při pravém okraji komunikace nezasahuje do radarového svazku a ani nepřekrývá měřené vozidlo, tudíž měření bylo provedeno v souladu s návodem k obsluze. Obsluhu měřícího zařízení správní orgán nepředvolával, protože pokud by byl silniční radarový rychloměr nastaven v rozporu s návodem k obsluze, pak by zařízení hlásilo chybu a vozidlo by nebylo změřeno.“ Žalobce tyto úvahy správního orgánu nepovažuje za přezkoumatelné a správné a to z důvodů, které uvedl v odvolání. K úvahám žalovaného, kterými se tento snažil nedostatky odůvodnění rozhodnutí prvého stupně napravit, pak dle názoru žalobce nelze přihlížet (k tomu srov. předchozí část této žaloby nazvanou „Změna rozhodnutí prvého stupně“). Žalobce tedy uzavírá, že žalovaný pochybil, pokud zjevně nepřezkoumatelné rozhodnutí prvého stupně aproboval (když k nápravě jeho nedostatků ze strany žalovaného nedošlo). Žalobce se však přesto z právní opatrnosti vyjádřoval i k úvahám žalovaného. K úvaze žalovaného, že „správní orgán může disponovat i odbornými znalostmi, na jejichž základě si může posoudit předmětnou otázku sám a své závěry je povinen si sám správní orgán odůvodnit“, žalobce uvádí, že s touto úvahou souhlasí, má však za to, že správní orgán – pokud skutečně disponuje odbornými znalostmi – své rozhodnutí řádně neodůvodnil, neboť z odůvodnění prvého stupně nevyplývá, jak správní orgán své údajné odborné znalosti aplikoval. Nelze přehlédnout, že i znalec musí při zpracování znaleckého posudku svůj postup řádně odůvodnit, jinak je znalecký posudek nepřezkoumatelný a tedy procesně bezcenný. Odborné znalosti správního orgánu (resp. oprávněné úřední osoby) tedy tento nezbavují povinnosti své rozhodnutí řádně odůvodnit. Pouze mu ulehčují jeho práci v tom, že rozumí nikoliv jen právní, ale i technické – či jinak věcné – stránce věci, což by naopak mělo být přezkoumatelnosti (přesvědčivosti) rozhodnutí ve prospěch. Žalobce též namítal, že správní orgán porušil § 36 odst. 3 správního řádu, neboť patrně rozhodoval na základě pomůcky pro vyhodnocování snímku z měření, Návodu k obsluze atp., aniž tyto učinil obsahem spisu a umožnil žalobci se s těmito podklady rozhodnutí seznámit. K tomu žalovaný uvedl: „Odvolací orgán nezjistil ze spisu správního orgánu, že by spisový materiál v mezidobí od (15. 12. 2015) kdy bylo správnímu orgánu doručeno vyjádření ke spisu do doby vypravení rozhodnutí (21. 4. 2016) doplňoval spisový materiál o nový podklad pro vydání rozhodnutí. Správní orgán tedy ani neměl důvod opětovně vyzývat obviněného k seznámení se s podklady pro vydání rozhodnutí dle § 36 odst. 3 správního řádu, jehož materiálním pojetím je vyzvat účastníka řízení k seznámení a vyjádření se pouze, pokud je spisový materiál doplněn o nový podklad, který není účastníkovi řízení znám. Tvrzení obviněného o užití pomůcky – šablony před vydáním rozhodnutí správního orgánu je pouze spekulací a hypotézou.“ Žalobce k tomu namítá, že žalovaný zastal velmi formalistický pohled na věc, když ze skutečnosti, že správní spis nebyl o žalobcem tvrzené „utajené“ podklady správním orgánem doplněn, dovodil, že tyto podklady neexistovaly. Dle názoru žalobce z rozhodnutí prvého stupně lze dovodit, že správní orgán tvrzené „utajené“ podklady použil. K tomu srov. např. citaci z jeho odůvodnění: „Po vyhodnocení snímku správní orgán uvádí, že vozidlo …… bylo změřeno v souladu s návodem k obsluze. Při měření z pravé strany musí být převážná část měřeného vozidla ve svazku vlevo.“ Jen stěží mohl správní orgán disponovat takovými odbornými znalostmi, aby mohl i bez pomůcky (resp. bez šablony) zjistit, zda se vozidlo žalobce nachází v radarovém svazku, či nikoliv. Žalobce proto nemá za to, že jeho námitka stran porušení § 36 odst. 3 správního řádu byla toliko spekulací, ale naopak, že měla oporu v tom, co správní orgán uvedl v odůvodnění svého rozhodnutí. Stejně tak jen stěží mohl správní orgán konstatovat, zda bylo měření provedeno v souladu s Návodem k obsluze, pokud Návod k obsluze jako podklad rozhodnutí nepoužil. Žalobce v odvolání též namítal, že správní orgán vycházel z teze, že při jakémkoliv porušení Návodu k obsluze nebo při jiné chybě měření rychloměr vykáže chybnost a ke změření vůbec nedojde. Tato teze nebyla dle názoru žalobce přezkoumatelným způsobem v odůvodnění rozhodnutí prvého stupně podložena. Žalobce rovněž s touto úvahou nesouhlasil; konkrétně uvedl, že rychloměr není schopen rozpoznat, zda došlo k jeho správnému ustavení. K tomu žalovaný uvedl: „Obviněný je v omylu, když se domnívá, že úvaha správního orgánu, která jej vedla k závěru, že měření rychlosti bylo provedeno v souladu s návodem k obsluze, neboť ten nevykázal chybovost, nebylo předmětem přetřesu v judikatuře krajského soudu nebo Nejvyššího správního soudu. Shodou okolností je citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu výsledkem řízení před zdejším odvolacím orgánem“. Současně se odkázal na rozsudek NSS ze dne 4. 12. 2013, sp. zn. 1 As 83/2013, ze kterého se podávalo následující: „Co se týče podstaty stěžovatelovy argumentace, k té se žalovaný ve svém rozhodnutí přesvědčivě vyjádřil. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že „[f]unkce přístroje je naprosto automatická, přičemž při jakémkoliv chybném měření nebo při ztrátě napětí dojde automaticky k vypnutí přístroje“. Žalovaný tak zcela jednoznačně vysvětlil, že v daném případě nemohlo k nesprávnému měření dojít“. K tomu žalobce uvádí, že v řízení o přestupku nebylo nijak prokázáno, že v případě jakéhokoliv pochybení – právě např. i při pochybení v ustavení měřícího vozidla, které žalobce namítal – nedojde vůbec ke změření, neboť rychloměr je schopen jakékoliv pochybení rozpoznat a reagovat na něj tak, že měření anuluje. Úvahy správních orgánů opřené o tuto „zázračnou“ vlastnost rychloměru tak jsou nepodložené. K tomu srov. rozsudek NSS ze dne 11. 5. 2016, č. j. 1 As 26/2016-33: „Ani poukaz, že by zásadně radar neměl měřit jinak, než korektně a že konkrétní důvody pro pochyby o korektnosti měření z podkladů ve správním řízení neplynou, argumenty žalobce nevyvrací. K takovému závěru by bylo třeba konkrétních argumentů či důkazů, proč je povaha rychloměru taková, že jedině správně nastaven vůbec měření provede, zatímco jakékoliv nesprávné nastavení vede samo o sobě k tomu, že se měření neprovede (k tomu, že takovouto vlastnost rychloměru nelze považovat za notorietu, viz rozsudek ze dne 22. 8. 2013, č. j. 1As 45/2013-37, bod 30, nebo rozsudek ze dne 24. 9. 2014, č.j. 6 As 187/2014-60; oproti tomu srov. např. rozsudek ze dne 16. 1. 2013, č. j. 3 As 82/2012-27, v němž bylo východisko, že při nedodržení podmínek ke změření rychlosti vůbec nedojde, podloženo odborným vyjádřením společnosti ………, a tudíž Nejvyšším správním soudem aprobováno).“ Nevypořádána tak zůstala zejména námitka žalobce uplatněná již v prvním stupni, že měřící vozidlo ani nemohlo být ustaveno v souladu s Návodem k obsluze, a to z důvodu vozidla ustaveného před měřícím vozidlem. Tuto námitku přitom žalobce nadále považuje za důvodnou. K tomu srov. str. 74 návodu k obsluze: „Vozidlo ustavíme podélně u vozovky na pravé nebo levé straně. Zaměření podélného směru vozidla se provede podobně jako u měřícího bloku AD9 T (viz Obr. 69, Obr. 70). Z držáku radarové hlavy vyjmeme radarovou hlavu a do držáku zasuneme zaměřovací přípravek. Polohu vozidla (jeho podélnou osu) musíme nastavit tak, aby průhled muška-hledí přes přípravek směřoval přesně na výtyčku, která je umístěna cca 10 m před vozidlem. Geometrie zaměření je zobrazena na Obr. 77 a Obr.
78. Případnou korekci provádíme změnou polohy vozidla“. Žalobce předmětnou stranu Návodu k obsluze přikládá k žalobě a navrhuje ji provést jako důkaz čtením. Je totiž zřejmé, že pokud před měřícím vozidlem zjevně stálo jiné vozidlo, nemohla obsluha rychloměru provést předepsané ustavení měřícího vozidla. Návod k obsluze tedy byl obsluhou rychloměru porušen, neboť obsluha neprovedla předepsané ustavení. Rovněž tak zůstala pochybnost o tom, zda byl rychloměr ustaven podélně (rovnoběžně) s osou jízdy měřeného vozidla, a tedy, zda naměřená rychlost odpovídá rychlosti skutečné (k tomu srov. výklad funkčního principu rychloměru poskytnutého žalovaným v napadeném rozhodnutí, který se zakládá na tzv. Dopplerově jevu, pročež je přesně podélné ustavení pro přesnost měření zcela zásadní). Podstatné však je, že nebyl dodržen Návod k obsluze při ustavování měřícího vozidla. Výstup z rychloměru tak je nepoužitelným důkazem, neboť z výrokové části ověřovacího listu vyplývá, že rychloměr lze používat k měření rychlosti pouze za dodržování Návodu k obsluze. K tomu srov. rozsudek NSS ze dne 8. 2. 2012, č. j. 3 As 29/2011-56: „Nejvyšší správní soud považuje vyjasnění otázky, zda při měření žalobcova vozidla postupovali zasahující policisté v souladu s Návodem k obsluze měřícího přístroje PolCam PC2006 za důležité pro zákonnost rozhodnutí o spáchání předmětného přestupku. V ověřovacím listu č. 253/09 uvedeného přístroje je totiž uveden závěr, že rychloměr lze používat k měření rychlosti za dodržování Návodu k obsluze. Také z tohoto důvodu považuje za nutné doplnění důkazního řízení minimálně o výslech zasahujících policistů, případně i o další důkazy, k jejichž provedení by se v dalším řízení před správními orgány ukázalo vhodným a potřebným pro řádné a úplné zjištění skutkového stavu věci“. Žalobce dodává, že analýza snímku z měření provedená žalovaným žádným způsobem nevypovídá o tom, zda měřící vozidlo bylo ustaveno v souladu či rozporu s Návodem k obsluze neboť slouží toliko k posouzení, zda došlo nebo nedošlo k reflexi. Proto i kdyby byla analýza snímku z měření provedena žalovaným relevantní (což není, srov. výše), námitka žalobce, že měřící vozidlo nebylo (a ani nemohlo být) v souladu s Návodem k obsluze ustaveno, zůstala nevypořádána. Z výše uvedených důvodů pak má za to, že jak správní orgán, tak žalovaný měli provést výslech obsluhy rychloměru, jak žalobce navrhoval, neboť jejich výslech nebyl nadbytečný, neboť mohl objasnit dosud neprokázanou skutečnost, a totiž, zda obsluha rychloměru tento ustavila v souladu s Návodem k obsluze (ačkoliv žalobce presumuje, že by z výpovědi vyplynulo, že rychloměr ustaven v souladu s Návodem k obsluze nebyl). Sankce Žalobce namítá, že dle jeho názoru není uložená pokuta řádně odůvodněná, neboť z odůvodnění není patrné, že by správní orgán hodnotil veškerá zákonná kritéria, případně jak je hodnotil, jakož ani jakou závažnost jednotlivým kritériím dal. Správní orgán rovněž nezohlednil polehčující okolnosti. K tomu žalobce odkázal na rozsudek NSS ze dne 31. 5. 2007, č. j. 4 As 64/2005-63: „Správní orgán je tak povinen se při ukládání sankce zabývat podrobně všemi hledisky, které mu zákon předkládá, a podrobně a přesvědčivě odůvodnit, ke kterému hledisku přihlédl, a navíc podrobně odůvodnit, jaký vliv mělo toto hledisko na konečnou výši pokuty. Výše uložené pokuty tak musí být v každém rozhodnutí zdůvodněna způsobem, nepřipouštějícím rozumné pochyby o tom, že právě taková výše pokuty odpovídá konkrétním okolnostem individuálního případu.“ V tomto směru poukázal také na rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 31. 1. 2008, č. j. 57 Ca 14/2007-81. Navrhoval proto, aby po provedeném řízení krajský soud vydal rozsudek, kterým napadené rozhodnutí žalovaného, včetně souvisejícího rozhodnutí prvého stupně zruší a věc vrátí žalovanému k dalšímu řízení. Dále pak žádal, aby soud zavázal žalovaného zaplatit žalobci vzniklé mu náklady řízení. V písemném vyjádření k žalobě žalovaný uvedl, že rozhodl dle § 90 odst. 5 správního řádu o zamítnutí odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí správního orgánu prvého stupně č. j. MeuKM/062205/2015 sp. zn. MeUKM/026533/2016 ze dne 21. 4. 2016. Žalobce byl pravomocně uznán vinným ze spáchání přestupku dle § 125c odst. 1 písm. f) bod 3 zákona o silničním provozu. Přestupku se dopustil tím, že dne 26. 9. 2015 kolem 15:55 hod. v obci Kroměříž na ulici Kojetínská, u domu č. p. 1414, ve směru do centra města, řídil motorové vozidlo značky ……… a při řízení nerespektoval rychlost jízdy stanovenou pro daný úsek 50 km/hod, kdy mu byla hlídkou městské policie, prostřednictvím silničního radarového rychloměru AD9C, naměřena rychlost 90 km/hod, při zvážení možné odchylky měřícího zařízení ve výši ± 3 km/hod, byla jako nejnižší skutečná rychlost naměřena rychlost jízdy 87 km/hod, rychlost jízdy tak překročil nejméně o 37 km/hod. Výše uvedeným jednáním jmenovaný z nedbalosti porušil § 18 odst. 4 zákona o silničním provozu a tím naplnil ust. § 125c odst. 1 písm. f) bod 3 téhož zákona. Kvůli tomu, že žalovaný prováděl v odvolacím řízení dokazování, měl dle názoru žalobce postupovat v režimu ust. § 51 odst. 2 správního řádu. Pokud žalobci žalovaný neumožnil se dokazování účastnit, nemohl se k jeho výsledku ani relevantně vyjádřit. Proto byl zkrácen na právu na obhajobu, a proto nelze odvolací řízení prohlásit za spravedlivý proces. Shora vyložený výklad o dokazování v odvolacím řízení považuje žalovaný za nepřípadný. Konat ústní jednání v přestupkovém řízení musí pouze a jen správní orgán prvého stupně dle § 74 odst. 1 přestupkového zákona. V odvolacím řízení odvolací správní orgán tuto povinnost nemá, a proto nemůže vyplývat a to ani implicitně z § 51 odst. 2 správního řádu. Do spisu byly založeny listiny, které si mohl žalovaný správní orgán obstarat sám a bez nutnosti usnesením vyzývat jiný subjekt disponující listinou k jejímu předložení – srov. § 53 odst. 1 správního řádu. Odvolací správní orgán neprováděl tedy dokazování listinou ve smyslu § 53 odst. 6 správního řádu. V odvolacím řízení musí odvolací orgán dbát na to, aby byly zajištěny práva účastníka řízení seznámit se s novými podklady pro vydání rozhodnutí a dát možnost účastníkovi se k podkladům vyjádřit. To se stalo, když žalovaný vložil do spisu nové podklady pro vydání rozhodnutí, tyto žalobci zaslal datovou zprávou do datové schránky, kde byla písemnost doručena dne 21. 6. 2016 a dal mu možnost a právo vyjádřit se buď písemně, nebo osobně u odvolacího orgánu ve lhůtě 5 dnů od doručení výzvy. Žalobce na výzvu nereagoval a k odvolacímu správnímu orgánu se nedostavil. V opačném případě, tedy pokud by žalobce nebo jeho zmocněnec svého práva využili a seznámit a vyjádřit se k podkladům pro vydání rozhodnutí se dostavili, měli možnost a právo vyjádřit své stanovisko k věci stejně jako se doptat na samotnou aplikaci šablony v praxi nebo si nechat ozřejmit další jim nejasné skutečnosti. Vyrozumění ve smyslu § 51 odst. 2 správního řádu by nemělo žádnou přidanou hodnotu, neboť právo vyjádřit své stanovisko ve věci jim bylo náležitě poskytnuto v režimu § 36 odst. 3 správního řádu. Nutno znovu zdůraznit, že odvolací řízení není podmíněno povinností provádět dokazování na ústním jednání. Mylný je rovněž žalobní bod, ve kterém se žalobce domnívá, že žalovaný do spisu založil též Návod k obsluze. Do spisu byly založeny tři nové podklady, vyjmenované ve výzvě k seznámení a vyjádření se k podkladům pro vydání rozhodnutí ze dne 20. 6. 2016 a tyto nové dokumenty byly v příloze žalobci zaslány též k seznámení. Jak může žalobce vidět a má vědět, Návod k obsluze mezi nimi nebyl. Žalovaný nepovažoval za nutné Návod k obsluze do spisu zakládat, neboť s obsahem Návodu k obsluze je žalobce zjevně seznámen, když jeho text cituje nejen v žalobě, ale citoval jej i v odvolání proti rozhodnutí a ve vyjádření se před vydáním rozhodnutí správního orgánu prvního stupně. Pokud jde o další žalobní námitku, zabalenou do hábu mnohomluvnosti a nánosu redundantních slov lze ve stručnosti vylíčit tak, že pokud žalovaný v odvolacím rozhodnutí doplňoval nebo jen měnil odůvodnění rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, měl doplnění a změny výslovně uvést ve výroku rozhodnutí změnovým ust. § 90 odst. 1 písm. c) správního řádu a případně až v dalším výroku odvolání dle § 90 odst. 5 správního řádu zamítnout a rozhodnutí správního orgánu prvního stupně potvrdit. Takovýto požadavek žalobce je naprosto nemyslitelný, nesmyslný a irelevantní. Žalovaný zastává názor správních soudů, že řízení před správním orgánem I. stupně a odvolacím orgánem tvoří jeden celek. Namátkou žalovaný odkázal např. na rozsudek NSS ze dne 22. 7. 2008 č. j. 2 As 20/2008-73. Zmínil rovněž rozsudek NSS ze dne 14. 3. 2013, č. j. 4 As 10/2012-48, kde bylo vysloveno, že nejen za situace, kdy správní orgán druhého stupně změní rozhodnutí správního orgánu prvního stupně podle § 90 odst. 1 písm. c) správního řádu z roku 2004, nýbrž i tehdy, pokud podle § 90 odst. 5 téhož zákona odvolání proti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně zamítne a toto rozhodnutí potvrdí, je oprávněn provést určité dílčí korekce odůvodnění rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, jestliže jinak dojde k závěru, že odůvodnění odvoláním napadeného rozhodnutí není v rozporu s právními předpisy a je správné. Požadavek žalobce, aby žalovaný do výrokové části uvedl každou korekci v odůvodnění rozhodnutí správního orgánu je proto nepraktické a nemá žádný právní základ. Netřeba zdůrazňovat, že takový postup by byl extrémně nepřehledný pro všechny zúčastněné. Tento názor žalovaného není ojedinělý, naopak je podpořen nejen výše citovanou judikaturou, ale rovněž odbornou veřejností. Josef Vedra k tomu uvádí: „V případě změny prvostupňového rozhodnutí připouští správní řád výslovně změnu napadeného rozhodnutí pouze v jeho odůvodnění, je-li to zapotřebí k odstranění vad odůvodnění. (…) Ve skutečnosti však nejde o to, že by se odůvodnění prvostupňového rozhodnutí měnilo prostřednictvím výroku rozhodnutí odvolacího orgánu, ale ke změně odůvodnění dojde zase prostřednictvím odůvodnění, tzn. v odůvodnění rozhodnutí o odvolání. V zásadě jde o to, že odvolací orgán, který souhlasí s výrokem rozhodnutí správního orgánu I. stupně, může v rámci rozhodnutí o odvolání přidat na podporu prvostupňového rozhodnutí nějaké další argumenty, pokud vyplývají z podkladů ve spise nebo naopak některé argumenty v rámci svého odůvodnění „vypustit“. Z výše uvedeným se žalovaný plně ztotožňuje. Žalobce má dále za to, že žalovaný měl na místo doplnění podkladů pro vydání rozhodnutí (spis odvolacím orgánem doplněn o pomůcku pro vyhodnocení měření, přiložení šablony na snímek z rychloměru a schválené úseky měření) zrušit rozhodnutí správního orgánu a věc vrátit dle § 90 odst. 1 písm. b) správního řádu k novému projednání. Žalovaný již v předchozím bodě zdůraznil, že rozhodnutí správního orgánu prvního stupně i rozhodnutí žalovaného, tvoří z hlediska soudního přezkumu jeden celek. Zrušení rozhodnutí správního orgánu prvního stupně žalovaným dle § 90 odst. 1 písm. b) správního řádu a vrácení věci k novému projednání správnímu orgánu by bylo jen prázdným a bezúčelným legalistickým rituálem. Možnost doplňovat důkazy a podklady pro vydání rozhodnutí i v odvolacím řízení vyplývá z ust. § 93 odst. 1 správního řádu, které normuje, že pokud v této hlavě (hlava VII, odvolací řízení) není stanoveno jinak, pro řízení o odvolání se obdobně použijí ustanovení hlav I až IV, VI a VII této části (část druhá – obecná ustanovení o správním řízení). Hlava VI uvedené části zahrnuje i ustanovení upravující dokazování. Obdobné použití právní normy znamená její použití jako celku a bez výhrad. Určité právní vztahy se tedy příslušnou právní normou mají řídit v plném rozsahu. Výjimku bude tvořit pouze situace, kdy ustanovení hlavy VII části druhé správního řádu stanoví jinak. Dokazování v odvolacím řízení je umožněno tedy nejen správním řádem, ale i ust. § 259 odst. 3 zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu, ve znění pozdějších předpisů, kde je výslovně stanoveno, „že rozhodnout sám rozsudkem ve věci může odvolací soud, jen je-li možno nové rozhodnutí učinit na podkladě skutkového stavu, který byl v napadeném rozsudku správně zjištěn a popř. na základě důkazů provedených před odvolacím soudem doplněn nebo změněn.“ Není úlohou odvolacího orgánu suplovat úkony správního orgánu prvního stupně. I odvolací orgán je orgánem nalézacím, byť jeho úloha má z logiky věci přezkumný charakter. Pokud jde o žalobní bod – měření rychlosti (skutkový stav) + právo žalobce seznámení se s podklady před vydáním rozhodnutí dle § 36 odst. 3 správního řádu, tento žalobní bod se opět překrývá s odvolací námitkou. Žalobce opět namítá, že nebylo vyvráceno jeho tvrzení založené na tom, že vozidlo strážníků nebylo ustanoveno v souladu s Návodem k obsluze. Žalobce dále namítá, že analýza provedená žalovaným nevypovídá o tom, zda měřící vozidlo bylo ustanoveno v souladu s Návodem k obsluze, neboť šablona slouží toliko pouze k posouzení vzniku reflexe. Žalovaný připomíná a zdůrazňuje, že důkazní břemeno stran správnosti skutkového stavu unesl a prokázal šablonou měření, že výsledné měření provedli policisté v souladu s Návodem k obsluze a vyloučil tím i tezi žalobce o nesprávně ustanoveném vozidle strážníků, které mělo v konečném důsledku vést ke vzniku reflexe. Přesto žalobce opakuje, že nebylo jeho tvrzení vyvráceno a snaží se důkaz provedený žalovaným napadnout, ale činí tak pouze a jen spekulativně. Na podporu svých závěrů doposud nepředložil jediný objektivní a přezkoumatelný důkaz. Žalovaný odkázal na rozsudek NSS ze dne 2. 5. 2013, č. j. 3As 9/2013, který zdůraznil: „Z uvedeného tedy plyne, že správní orgán sám hodnotí jednotlivé důkazy a přikládá jim váhu. Není samozřejmostí, že správní orgán akceptuje všechny důkazy navržené účastníkem řízení. Musí však přezkoumatelným způsobem vysvětlit, proč takové důkazy nebudou provedeny. V dané věci správní orgány obou stupňů i městský soud přezkoumatelným způsobem uvedly, proč považují stěžovatelem navržené důkazy za nadbytečné. Je také zřejmé, proč správní orgány považovaly zjištění skutkového stavu za dostatečné, nevyvolávající pochybnosti [proškolení policisté (čl. 4 správního spisu), ověření a kalibrace měřícího zařízení (čl. 5 správního spisu), fotografie ze záznamu pořízeného během měření (čl. 8 správního spisu), samotný záznam z měření]. Také NSS považuje důkazy provedené v přestupkovém řízení za dostatečné, osvědčující spáchání daného přestupku. Chybný je také názor stěžovatele, když se domnívá, že nemusí prokazovaným tvrzené nezákonnosti. Primárně je důkazní břemeno na správním orgánu (v řízení o přestupku vychází ze zásady oficiality), pokud je však tvrzením obviněného z přestupku některý z důkazů zpochybněn, přesouvá se důkazní břemeno na jeho stranu a je pouze na něm, aby svá tvrzení prokázal (srov. § 52 správního řádu). Názor stěžovatele by v podstatě znamenal, že jakékoliv jeho tvrzení musí dokazovat správní orgán, což by vedlo ke zcela absurdním situacím“. Nesprávně ustanovené policejní vozidlo, jakož i nevhodná volba dosahu měření, která může zapříčinit reflexní jev, je šablona měření po přiložení na snímek na první pohled schopna odhalit, což žalovaný také v odůvodnění odvolacího rozhodnutí na str. 14 a 15 konstatoval a na tento právní závěr se žalovaný plně odkázal. Žalovaný se opřel nejen o rozsudek NSS ze dne 4. 12. 2013, č. j. 1 As 83/2013, ale rovněž prokázal šablonou měření, že záznam o přestupku s překročením rychlosti je důkazem získaným v souladu se zákonem a způsobem odpovídajícím Návodu k obsluze rychloměru. Žalobce sice presumuje, že rychloměr ustanoven v souladu s Návodem k obsluze nebyl, ovšem činí tak pouze selektivní citací Návodu k obsluze, zatímco skutkový stav vystavil žalovaný na přímých důkazech. Obdobně se s návrhem na výslech policistů vypořádal NSS v rozsudku ze dne 29. 5. 2014, č. j. 10 As 25/2014-48 „Ostatně veškerá v odvolání uplatněná žalobcova tvrzení byla jen ničím neodůvodněnými spekulacemi, k nimž žalobce nenabídl žádné rozumné důkazy a žádné důkazy se správnímu orgánu nenabízely ani ze spisu ani z kontextu věci. Není jasné (…) co by vlastně výslech policistů mohl pro věc samou přinést. Není smyslem takovéhoto výslechu, aby správní orgán zkoušel policisty ze znalostí manuálu k obsluze měřícího přístroje, ledaže by žalobce snesl věrohodné argumenty, které by tyto znalosti u zasahujících policistů zpochybnily.“ Žalobce v odvolání a nyní opakované též v žalobě namítá, že správní orgán prvního stupně použil v odůvodnění rozhodnutí odborné vyjádření a podklady, aniž by přezkoumatelně tyto své odborné závěry podložil. Proto měl být žalobce vyzván správním orgánem prvního stupně dle § 36 odst. 3 správního řádu k seznámení se s podklady před vydáním rozhodnutí. Žalovaný správní orgán se s touto námitkou vypořádal v odvolacím rozhodnutí na str. 9 v odst. 2. a 3. takto: „Nepřezkoumatelné není rozhodnutí správního orgánu ani proto, že z argumentace správního orgánu se dle obviněného nepodává, jakým způsobem správní orgán dospěl k závěru, že při měření z pravé strany musí být převážná část měřeného vozidla ve svazku vlevo. Odvolateli není zřejmé, co znamená, že musí být část vozidla „ve svazku vlevo“ ani jak správní orgán zjistil, v jaké poloze svazku vozidlo bylo. Dále obviněný považuje rozhodnutí správního orgánu za nepřezkoumatelné tam, kde správní orgán uvádí, že zaparkované vozidlo nebránilo měření rychlosti projíždějících vozidel. Odvolací orgán uvádí, že správní orgán může disponovat i odbornými znalostmi, na jejichž základě si může posoudit předmětnou otázku sám a své závěry je povinen si sám správní orgán povinen odůvodnit. Jak je vyloženo dále, rozhodnutí správního orgánu se nezakládá na žádných spekulativních úvahách, ale s ohledem na dokazování doplněné odvolacím orgánem jsou jeho závěry přezkoumatelné. Mylné je pouze odůvodnění správního orgánu, že při měření z pravé strany musí být převážná část měřeného vozidla ve svazku vlevo. V bodu 2 Postupu při vyhodnocování správnosti měření v případě, že radar nezobrazuje svazek ve snímku je pod písmenem b) uvedeno, že při měření z pravé strany vozovky by měla být převážná část vozidla na pravé straně snímku, což se po přiložení šablony měření na snímek o přestupku také prokázalo. Převážná plocha měřeného vozidla je na pravé straně snímku, v levé straně v anténním svazku se nachází vzdálenější část, tj. „konec vozidla“, které musí být v prostoru anténního svazku. Nepřípadná je odvolací námitka, že správní orgán porušil ust. § 36 odst. 3 správního řádu, neboť dle názoru obviněného užil správní orgán „nějakou pomůcku – šablonu“, aniž s jejím obsahem obviněného seznámil a dal možnost se mu k novému důkazu vyjádřit. Odvolací orgán nezjistil ze spisu správního orgánu, že by spisový materiál v mezidobí od (15. 12. 2015), kdy bylo správnímu orgánu doručeno vyjádření ke spisu do doby vypravení rozhodnutí (21. 4. 2016) doplňoval spisový materiál o nový podklad pro vydání rozhodnutí. Správní orgán tedy neměl důvod opětovně vyzývat obviněného k seznámení se s podklady pro vydání rozhodnutí dle § 36 odst. 3 správního řádu, jehož materiálním pojetím je vyzvat účastníka řízení k seznámení a vyjádření se pouze, pokud je spisový materiál doplněn o nový podklad, který není účastníkovi řízení znám. Tvrzení obviněného o užití pomůcky – šablony před vydáním rozhodnutí správního orgánu je pouze spekulací a hypotézou.“ Žalovaný se na své vyjádření odkazuje a doplňuje, že je to zejména sám žalobce, který svoji nejméně tříletou intenzivní praxí při zastupování řidičů dopravních přestupků přispěl k tomu, že si samy správní orgány zvýšily svoji odbornou erudici a vyspělost též na poli praktického procesu měření rychlosti vozidel. Díky tomu získaly správní orgány rozsáhlý odborný katalog nových znalostí. Pokud jde o uložené sankce a jejich odůvodnění, žalobce brojí proti uložené sankci, kterou nepovažuje za dostatečně odůvodněnou ve smyslu § 12 odst. 1 přestupkového zákona. Odkazuje se na rozsudek NSS ze dne 31. 5. 2007, č. j. 4 As 64/2005 a na rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 31. 1. 2008, č. j. 57 Ca 14/2007. Žalovaný se k tomuto žalobnímu bodu odkázal na str. 6 a 7 rozhodnutí správního orgánu prvého stupně, jakož i na str. 15 a 16, kde se oba správní orgány uloženou pokutou optikou § 12 odst. 1 přestupkového zákona podrobně zabývaly. Navrhoval proto, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítl dle § 78 odst. 7 soudního řádu správního (dále jen „s.ř.s.“). Z připojených správních spisů soud zjistil pro rozhodnutí tyto podstatné skutečnosti: Součástí správního spisu je spis Městské policie Kroměříž č. j.: D-2225-15, jehož součástí je Úřední záznam ze dne 29. 9. 2015, Záznam o přestupku, ověřovací list č. 124/15 a Oznámení podezření ze spáchání přestupku MěÚ Kroměříž, oddělení dopravy a silničního hospodářství. Z Úředního záznamu je zjištěno, že 26. 9. 2015 prováděla hlídka Městské policie Kroměříž ve složení dvou strážníků na ulici Kojetínská v Kroměříži kontrolu zaměřenou na dodržování nejvyšší dovolené rychlosti v obci, a to 50 km/h. Tato kontrola probíhala ve spolupráci s obsluhou radarového měřiče rychlosti umístěného na ulici Kojetínská u domu č. p. 1414, kde str. R. Š. vozidla, jejichž řidiči překročili nejvyšší dovolenou rychlost, byla z tohoto stanoviště radiostanicí hlášena výše uvedené hlídce, která následně tato vozidla na ulici Kojetínská u domu č. p. 2668 v Kroměříži zastavovala a řidiče za spáchaný přestupek řešila. V 15.55.29 hod téhož dne byl ze stanoviště nahlášen průjezd osobního motorového vozidla značky …….., jehož řidič projel měřeným úsekem rychlostí 90 km/h a překročil nejvyšší dovolenou rychlost v obci nad povolenou odchylku o 37 km/h. Toto vozidlo bylo str. K. podle § 79 odst. 1 písm. c) bod 2 zákona č. 361/2000 Sb. zastaveno a řidič byl str. K. seznámen s tím, že se dopustil dopravního přestupku podle § 125c odst. 1 písm. f) bod 3 zákona č. 361/2000 Sb. a to tím, že překročil nejvyšší dovolenou rychlost v obci nad povolenou odchylku o 37 km/h. Následně byl řidič str. K. vyzván k prokázání totožnosti, k předložení dokladů potřebných k řízení motorového vozidla a byl seznámen s možností řešení tohoto přestupku. Jednalo se o žalobce pana O. K. Ten se k dané situaci nijak nevyjádřil, pouze uvedl, že chce, aby tento přestupek byl oznámen správnímu orgánu k dořešení. Po tomto sdělení byl řidič seznámen s tím, že jeho přestupek je zdokumentován a protože je prokazatelné, že překročil nejvyšší dovolenou rychlost nad povolenou odchylku o 37 km/h, bude přestupek oznámen příslušnému správnímu orgánu k dořešení. Dále bylo na místě vypsáno Oznámení o dopravním prostředku, na které se Kopeček v dané situaci odmítl vyjádřit a podepsat jej. Po těchto úkonech byl řidič z místa propuštěn a pokračoval v jízdě. Skutečnost, uvedená v Úředním záznamu o překročení nejvyšší povolené rychlosti, je pak uvedeno i Oznámení o podezření o spáchání přestupku. V Záznamu o přestupku se nachází výstupní fotografie měřeného vozidla, výstupní fotografie z radaru, číslo snímku 7699, na němž je zachycena vozovka, na něm vozidlo reg. zn. ……, která je viditelná, na snímku je vidět, že se na vozovce nachází ještě i malá – zadní část jiného vozidla, na snímku je také vidět chodník a domy. Z výstupu z radaru se zjišťuje, že stanovená rychlost (povolená rychlost) v místě měření je 50 km/h, že měření provedl R. Š., jedná se o osobní vozidlo značky Škoda Octavia a naměřený rychlost dne 26. 9. 2015 v čase 15:55:29 h je 90 km/h. Dále je připojen ověřovací list č. 124/15, Silničního radarového rychloměru AD9C, kterým bylo měření prováděno, přičemž bylo zjištěno, že uvedený rychloměr byl jako stanovené měřidlo ověřen a lze jej používat k měření rychlosti za dodržování Návodu k obsluze, konec platnosti ověření je dne 9. 7. 2016. Soud pak ještě uvádí, že v Oznámení o dopravním přestupku, v kolonce „Vyjádření a podpis občana (řidiče), který se dopustil přestupku“, je uvedeno, že řidič se nechce vyjádřit a toto Oznámení nepodepsal. Policie věc oznamovala MěÚ Kroměříž, odbor občansko-správních agent, oddělení dopravy a silničního hospodářství, který následně zahájil vůči žalobci řízení o přestupku dne 22. 10. 2015 a současně ho předvolal k ústnímu jednání ve věci na 23. 11. 2015 v 13.00 hod. Toto oznámení a předvolání žalobce převzal dne 2. 11. 2015. K nařízenému jednání na uvedený den se žalobce nedostavil bez jakékoliv omluvy, u tohoto jednání byly shrnuty výsledky dosavadního šetření a byly provedeny důkazy přečtením jednotlivých listin přestupkového spisu Městské policie Kroměříž č. j. D-2225/15. Poté se správní orgán po zvážení okolností, za kterých došlo k přestupku, rozhodl vydat rozhodnutí o vině jmenovaného žalobce, přičemž bylo konstatováno, že k ústnímu jednání se bez náležité omluvy nedostavil, proto byl přestupek v souladu s ust. § 74 odst. 1 zákona o přestupcích projednán v jeho nepřítomnosti. Dále uvedeno, že správní orgán poskytl obviněnému v souladu s ust. § 36 odst. 3 správní řád možnost vyjádřit se k podkladům rozhodnutí ve lhůtě 7 kalendářních dnů ode dne nařízeného ústního jednání 23. 11. 2015. Následně byla do spisu založena plná moc, kterou žalobce zmocnil D. Š., aby ho zastupovala jako zmocněnec ve správním řízení vedeném pod sp. zn. MeUKM/052205/2015, přičemž plná moc byla udělena pro celé správní řízení. 24. 11. 2015 obdržel MěÚ Kroměříž sdělení D. Š., kde uvedla, že z důvodu nemoci se nemohla účastnit ústního jednání ve věci, požadovala proto kopii spisu, aby se alespoň mohla ve věci vyjádřit, pro spis by se mohla zastavit na úřadě v pátek, případně by mohl být zaslán do datové schránky. Jmenované bylo příslušnou pracovnicí úřadu odpovězeno, že pro kopii spisu se může zastavit v pátek 27. 11. 2015 od 8:00 h do 11:00 h a pak od 12:00 h do 13:00 h. Kopii spisu může převzít také ve středu 2. 12. 2015, kdy má ústní jednání na úřadě v jiné věci. 26. 11. 2015 obdržel MěÚ Kroměříž sdělení D. Š., že ruší své zmocnění ve všech správních řízení, ve kterých byla zmocněna, přičemž uvedla spisové značky věcí, ve kterých byla zmocněna. 9. 12. 2015 zaslal žalobce MěÚ Kroměříž plnou moc, kterou zmocnil jiného zmocněnce, Marka Vašíčka k zastupování ve správním řízení ve věci dopravního prostředku vedeného pod sp. zn. MeUKM/062205/2015. Pan M. V. se dne 10. 12. 2015 dostavil na MěÚ Kroměříž, předložil plnou moc pro zastupování žalobce ve věci přestupku dle ust. § 125c odst. 1 písm. f) bod 3 zákona o silničním provozu a požádal o možnost nahlédnutí do přestupkového spisu a provedl si kopii obsahu celého spisu. 15. 12. 2015 sděloval zmocněnec žalobce MěÚ Kroměříž, že po konzultaci s obviněným uvádí, že tento jednoznačně popírá, že by jel rychlostí, jaká mu je kladena za vinu, že jel předmětného dne v ulici Kojetínská. Z tohoto důvodu přezkoumal provedení měření a došel k závěru, že toto bylo jasně provedeno v rozporu s Návodem k obsluze. Trval na tom, že vzhledem k nevhodnému nastavení rozsahu měřiče (tedy i citlivosti), bylo změřeno vozidlo, které jej v ulici Kojetínská dojíždělo, a pouze nešťastnou shodou náhod bylo vyfotografováno jeho vozidlo. Dne 18. 4. 2016 vydal MěÚ Kroměříž rozhodnutí, kdy uznal žalobce vinným tím, že dne 26. 9. 2015 kolem 15.55 hod. v obci Kroměříž na ulici Kojetínská, u domu č. p. 1414, ve směru do centra města, řídil motorové vozidlo značky Škoda Octavia, červené barvy, RZ ….. a při řízení nerespektoval rychlost jízdy stanovenou pro daný úsek 50 km/hod, kdy mu byla hlídkou městské policie, prostřednictvím silničního radarového rychloměru AD9C, naměřena rychlost 90 km/hod, při zvážení možné odchylky měřícího zařízení ve výši ± 3 km/hod., byla jako nejnižší skutečná rychlost naměřena rychlost jízdy 87 km/hod, rychlost jízdy tak překročil nejméně o 37 km/hod. Výše uvedeným jednáním jmenovaný z nedbalosti porušil ust. § 18 odst. 4 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a tím naplnil skutkovou podstatu přestupku podle ust. § 125c odst. 1 písm. f) bod 3 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích. Za uvedené jednání se obviněnému ukládá v souladu s ust. § 125c odst. 4 písm. f) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a v souladu s ust. § 11 odst. 1 písm. b) přestupkového zákona sankce – pokuta ve výši 3 500 Kč. Dále byl žalovaný zavázán k povinnosti nahradit náklady přestupkového řízení ve výši 1 000 Kč. V odůvodnění rozhodnutí mimo jiné uvedeno, že prostředky, které slouží jako podklad k rozhodnutí správního orgánu jsou: přestupkový spis Městské policie Kroměříž – č. j.: D- 2225/15 o pěti listech, který je uložen ve spise. Hlavním důkazním materiálem je pořízená fotodokumentace silničním radarovým rychloměrem AD9C. V přestupkovém spise vypracovaném Městskou policií Kroměříž je zdokumentována skutečnost, že O. K., jako řidič osobního motorového vozidla značky Škoda Octavia, červené barvy, RZ …. nerespektoval rychlost jízdy stanovenou pro daný úsek. Po posouzení těchto podkladů má správní orgán za to, že již nebude třeba dalšího dokazování, neboť nespatřuje v podkladech takové rozpory, které by vedly k pochybnostem o vině či nevině obviněného. Správní orgán má za prokázané, že obviněný z přestupku dne 26. 9. 2015 kolem 15.55 hod v obci Kroměříž na ulici Kojetínská při řízení osobního motorového vozidla značky Škoda Octavia RZ ……, nerespektoval rychlost jízdy stanovenou pro daný úsek. Rychlost byla měřena silničním radarovým rychloměrem AD9C. Z ověřovacího listu č. 124/15, silničního radarového rychloměru AD9C, vyplývá, že ověření zařízení provedl RAMET a.s. Kunovice dne 10. 7. 2015 a platnost ověření končí 9. 7. 2016. Na Ověřovacím listu je konstatováno, že provedené zkoušky měřidla prokázaly, že předložený silniční rychloměr má požadované metrologické vlastnosti a rychloměr byl jako stanovené měřidlo ověřen a lze jej používat k měření rychlosti za dodržování Návodu k obsluze. V danou dobu, kdy byl silniční radarový rychloměr AD9C použit, splňoval podmínky a požadavky na míru přesnosti měření. Hlídka městské policie, která prováděla měření rychlosti, je odborně proškolena a na základě odborné zkoušky má potvrzenou způsobilost k ovládání silničního radarového rychloměru. Správní orgán považuje přestupek v jízdě nedovolenou rychlostí 87 km/hod, po odečtení odchylky měřícího zařízení, za poměrně vážný, neboť je všeobecně známo a je to i prokázáno znaleckým zkoumáním, že brzdná dráha je úměrná druhé mocnině rychlosti vozidla tak, že pokud by nastala situace, že by byl obviněný nucen náhle zabrzdit, z důvodu nějaké náhle vzniklé situace v silničním provozu, byla by brzdná dráha jeho vozidla o mnoho metrů delší, než kdyby jel předepsanou rychlostí. Není třeba zdůrazňovat, že tento rozdíl brzdných drah by mohl znamenat rozdíl mezi životem a smrtí. Území každé obce je vymezeno dopravní značkou IS 12a – začátek obce a IS 12b – konec obce, z čehož vyplývá, že řidič je povinen na území obce jet rychlostí předepsanou pro jízdu v obci. Přitom je zcela lhostejné, v jaké části obce je rychlost měřena, jestli uprostřed, v blízkosti začátku nebo konce obce. I když se jedná o příjezdovou komunikaci do obce, je každý řidič povinen dodržovat nejvyšší dovolenou rychlost stanovenou pro jízdu v obci. Přestupek byl zaznamenán silničním radarovým rychloměrem, kde je zcela zřetelně zaznamenáno, že řidič překročil nejvyšší dovolenou rychlost stanovenou pro jízdu v obci. Měření silničním radarovým rychloměrem bylo provedeno v souladu s předpisy. Listiny zpracované hlídkou městské policie považuje správní orgán za hodnověrné, při jejichž hodnocení nebyly shledány rozpory. Je zcela nepravděpodobné, že by zakročující policisté záměrně uváděli nepravdivé údaje, obvinili z přestupku nevinného občana, který se při účasti na provozu na pozemních komunikacích choval zcela v souladu s jeho pravidly a ničeho se nedopustil, navzdory tomu s ním jednali jako s osobou podezřelou ze spáchání přestupku a vystavovali ho tak vědomě a zcela úplně zbytečně nebezpečí trestního stíhání pro trestní čin křivého obvinění nebo pro trestný čin zneužití úřední osoby. Pokud by správní orgán měl připustit pochybnosti o schopnosti člena hlídky policie obsluhující silniční radarový rychloměr s tímto zacházet, pak by bylo možné začít trvat na prokazování toho, zda vůbec dotyčná osoba přísluší k policii, zda má odbornou i zdravotní způsobilost k výkonu tohoto povolání, zda umí používat zbraň atd. Měření prováděli strážníci přímo k tomu určeni, tedy zařazeni do výkonu služby. Hlídka městské policie prováděla měření v obci Kroměříž na ulici Kojetínská u domu č. p. 1414, na přímém úseku komunikace na příjezdu do obce, ve směru jízdy do centra města. Hlídka prováděla měření z pravé strany, kdy vozidla byla měřena při jízdě do centra města. Po vyhodnocení snímku správní orgán uvádí, že vozidlo Škoda Octavia, RZ …… bylo změřeno v souladu s návodem k obsluze. Při měření z pravé strany musí být převážná část měřeného vozidla ve svazku vlevo. Na snímku pořízeném radarovým rychloměrem je větší část vozidla Škoda Octavia ve svazku. Na snímku ze silničního radarového rychloměru je vozidlo, které je zaparkované před vozidlem, které provádělo měření a další vozidlo, které by bylo v pohybu, na snímku není, proto je zcela jasné, že bylo měřeno vozidlo Škoda Octavia, na snímku je zaznamenána i registrační značka. Ze zaparkovaného vozidla je vidět jen malý kousek zadní části – světel, kdy tyto nebránily v měření rychlosti projíždějících vozidel. Na snímku ze silničního radarového rychloměru není vidět ani vozidlo projíždějící v protisměru. Na snímku je jen vozidlo Škoda Octavia, které jede směrem do centra města. Vozidlo nemohla řídit ani jiná osoba, protože řidič vozidla byl zastaven a z předložených dokladů ustanoven. Místo k měření rychlosti si stanovuje policie, za dodržení návodu k obsluze, kdy hlídka je k použití silničního radarového rychloměru proškolena. Pokud by vozidlo nesplňovalo podmínky pro změření, tak by silniční radarový rychloměr hlásil chybu a vozidlo by nebylo vůbec změřeno. Zmocněnec uvedl, že O. K. jednoznačně popírá, že by jel rychlostí, jaká je mu kladena za vinu a že jel předmětného dne v ulici Kojetínská. Pokud vozidlo překročí rychlost danou pro měřený úsek, tak se mu zobrazí vozidlo, které rychlost překročilo a obsluha radaru vysílačkou hlásí na stanoviště, které vozidlo rychlost překročilo. Hlídka je vždy rozmístěna tak, aby kontrolovaná vozidla byla pod vizuální kontrolou od místa změření až do místa zastavení. Navíc řidič Škody Octavia RZ ….. byl hlídkou zastaven a z předložených dokladů byl jako řidič výše uvedeného vozidla ustanoven O. K. Pokud by vozidlo bylo změřeno v rozporu s návodem k obsluze, tak by toto měření nebylo provedeno a přístroj by hlásil chybu. Obviněný dále uvedl, že vzhledem k nevhodně nastavenému rozsahu měřiče (tedy i citlivosti), bylo změřeno vozidlo, které jej v ulici Kojetínská dojíždělo a pouze nešťastnou shodnou náhod bylo vyfotografováno jeho vozidlo. Jak již bylo uvedeno výše, ve svazku je vozidlo Škoda Octavia, RZ ……, které bylo silničním radarovým rychloměrem AD9C změřeno. Vozidlo zaparkované při pravém okraji komunikace nezasahuje do radarového svazku a ani nepřekrývá měřené vozidlo, tudíž měření bylo provedeno v souladu s návodem k obsluze. Obsluhu měřícího zařízení správní orgán nepředvolával, protože pokud by byl silniční radarový rychloměr nastaven v rozporu s návodem k obsluze, tak by zařízení hlásilo chybu a vozidlo by nebylo změřeno. Správní orgán je toho názoru, že celou věc posuzoval nestranně, nezaujatě a objektivně a vycházel z přestupkového spisu zpracovaného hlídkou oddělení silničního dohledu a z pořízené fotodokumentace. K uložené sankci pak v odůvodnění rozhodnutí uvedeno, že při určení druhu sankce a její výměry správní orgán přihlédl dle § 12 odst. 1 zákona o přestupcích k závažnosti přestupku, zejména ke způsobu jeho spáchání a jeho následkům, k okolnostem, za nichž byl spáchán, k míře zavinění, k pohnutkám, které nejsou zvláštního zřetele hodné a k osobě pachatele, zda a jakým způsobem byl pro týž skutek postižen v disciplinárním řízením. Obvinění nebyl v disciplinárním řízení nijak postižen, neboť disciplinární řízení se na něj nevztahuje. V případě přestupku dle ust. § 125c odst. 1 písm. f) bod 3 zákona o provozu na pozemních komunikacích, spáchaného porušením ust. § 18 odst. 4 zákona o provozu na pozemních komunikacích, se jedná o přestupek vážný, kdy společenskou nebezpečnost spatřuje správní orgán zejména v nedodržení dovolené rychlosti, kdy brzdná dráha je o mnoho delší a je tím ohrožen život, zdraví i majetek jak řidiče, tak i ostatních účastníků provozu na pozemních komunikacích. Jízda vysokou rychlostí je nejčastější příčinou dopravních nehod. Správní orgán považuje v projednávané věci za rozhodující, že z hlediska zavinění v souladu s ust. § 3 zákona o přestupcích postačuje pro vyslovení viny v této věci i nevědomá nedbalost. Správní orgán posoudil chování obviněného jako nedbalostní jednání podle ust. § 4 odst. 1 písm. a) zákona o přestupcích, kdy věděl, že svým jednáním může porušit nebo ohrozit zájem chráněný zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal na to, že tento zájem neporuší nebo neohrozí. Obviněný překročil nejvyšší dovolenou rychlost stanovenou pro jízdu v obci a věděl, že tímto jednáním porušuje a ohrožuje zájem společnosti, což je bezpečnost provozu na pozemních komunikacích. V každém vozidle je tachometr, na kterém je zobrazena rychlost, kterou vozidlo jede a je na řidiči, jestli rychlost bude dodržovat či nikoliv. Zavinění je na straně řidiče vozidla, kdy tento vidí, jakou rychlostí jede a je povinen dodržovat rychlost stanovenou pro daný úsek. Při překročení rychlosti zřejmě spoléhal na skutečnost, že nebude změřen a následně kontrolován hlídkou městské policie. Ke způsobu spáchání správní orgán konstatuje, že přestupek byl spáchán konáním, protože řidič nesmí překročit nejvyšší dovolenou rychlost. Následkem jednání obviněného bylo ohrožení zájmu chráněného zákonem, což je bezpečnost provozu na pozemních komunikacích, ochrana zdraví a majetku osob. Pohnutky pachatele nebyly správním orgánem hodnoceny, neboť mu nejsou známy, obviněný se ke spáchání přestupu nedoznal. Při spáchání přestupku nedošlo k žádným hmotným následkům. Žalobce se dopustil přestupku podle § 125c odst. 1 písm. f) bod 3 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, za který se ukládá podle ust. § 125c odst. 4 písm. f) zákona o provozu na pozemních komunikacích, platného v době spáchání přestupku, pokuta od 2 500 Kč do 5 000 Kč a podle ust. § 125c odst. 5 se za přestupek uloží zákaz činnosti od jednoho měsíce do šesti měsíců tomu, kdo tento přestupek spáchal v období 12 po sobě jdoucích kalendářních měsíců 2x a vícekrát. Při možnosti za přestupek uložit pokutu od 2 500 Kč do 5 000 Kč, stanovil správní orgán výši pokuty nad střední hranici zákonem stanoveného rozpětí, což považuje za sankci úměrnou charakteru přestupku, za přiměřenou okolnostem případu odpovídající míře společenské nebezpečnosti jednání obviněného pro společnost, odpovídá také účelu sledovanému zákonem k dosažení individuální a generální prevence a splní svůj výchovný účel. Zákaz činnosti správní orgán neukládal, protože stejného přestupku se obviněný v období 12-ti po sobě jdoucích kalendářních měsíců nedopustil. Při stanovení výše sankce bylo přihlédnuto k naměřené rychlosti, což bylo nejméně 87 km/hod, kdy taková rychlost je v obci považována za rychlost nebezpečnou a neakceptovatelnou. Při ukládání sankcí stálo v neprospěch obviněného, že přestupek, který spáchal, je považován za přestupek s vysokou nebezpečností, neboť při překročení nejvyšší povolené rychlosti, dochází k prodloužení brzdné dráhy, přičemž během jízdy může dojít k neočekávaným situacím, na které řidič ve vysoké rychlosti nemůže adekvátně reagovat a dle svých potřeb vozidlo ovládat. Proti uvedenému rozhodnutí žalobce prostřednictvím svého zmocněnce podal odvolání. Šlo o odvolání blanketní, které bylo na výzvu správního orgánu doplněno. Pokud jde o první odvolací námitku, uvedl, že výrok napadeného rozhodnutí nesplňuje zákonné požadavky, což je závažnou vadou, když zákon o přestupcích rozlišuje nedbalost na vědomou a nevědomou. Správní orgán toto rozlišování zákona ve výroku svého rozhodnutí nereflektoval, čímž dle názoru odvolatele nedostál požadavkům § 77 správního řádu. Přitom zákon o přestupcích výslovně rozlišuje nedbalost na vědomou a nevědomou, lze již systematickým výkladem bezpečně dovodit, že v řízení o přestupku má být zjištěna míra zavinění v rozsahu, aby bylo možné učinit jednoznačný závěr, zda byl přestupek spáchán z vědomé či nevědomé nedbalosti. Závěr o konkrétní formě zavinění tak má být reflektován ve výroku. Lze totiž vyloučit, že dojde např. k liberalizaci systému bodového hodnocení, kdy např. za přestupky spáchané „pouze“ z nedbalosti nevědomé bude zákon nadále udělovat nižší bodové hodnocení. Jelikož je bodové hodnocení trestem, v souladu s principem retroaktivity ve prospěch pachatele by tak bylo možné, že by došlo též ke změně záznamu bodového hodnocení za tento údajný přestupek. Pokud však údaj o konkrétní formě zavinění není ve výroku, nebyla by konkrétní míra zavinění pro orgán vedoucí evidenční kartu řidiče (zde odvolatele) závazná, neboť pouze výroková část rozhodnutí je závazná. V důsledku této chyby tak nelze vyloučit, že s odvolatelem bude zacházeno méně příznivě. Pokud jde o druhou odvolací námitku, týká se toho, že dle odvolatele měření bylo provedeno v rozporu s návodem k obsluze. Obviněný již v odvolání uvedl, že vzhledem ke špatnému ustavení vozidla a nevhodně nastavenému rozsahu měřiče bylo změřeno vozidlo, které jej v ulici Kojetínská dojíždělo, a pouze shodnou náhod bylo vyfotografováno jeho vozidlo. K tomu mělo dojít v důsledku toho, že radarová hlava měla svůj svazek plně překrytý vozidlem stojícím před měřícím vozidlem (jež je patrné na snímku), a jelikož byla na měřícím zařízení nastavena vysoká citlivost, došlo k reflexi, jak ji obviněný již dříve namítal, že došlo k odrazu radarového svazku od překážejícího vozidla, a v důsledku nevhodně nastaveného rozsahu měřiče (tedy i citlivosti) bylo změřeno vozidlo, které odvolatele dojíždělo, a následně došlo k vyfotografování vozidla odvolatele. Dále má obviněný z přestupku pochybnosti o tom, zda měření rychlosti na předmětné komunikaci tak, jak bylo toho dne prováděno, mohlo bezpečnost provozu na pozemních komunikacích zvyšovat, když strážníci prováděli měření takovým způsobem z pozice, kdy je každý kolem projíždějící řidič viděl na poslední chvíli, přičemž každý řidič, ať jede jakoukoliv rychlostí, vždy začne brzdit, uvidí-li policisty měřící rychlost. Přitom prudké brzdění je snad ještě více nebezpečné, než překročení rychlosti o 37 km/h. Žalobce také žádal, aby byl spis doplněn o důkaz o tom, že měření rychlosti bylo prováděno v součinnosti s policií ČR a že toto měření zvyšovalo bezpečnost provozu na pozemních komunikacích, a to s ohledem na výše uvedené pochybnosti. Dále žádal, aby byl spis doplněn o statistiku nehodovosti v daném místě, neboť považuje za nutné zjistit, zda měření rychlosti bylo v daném úseku odůvodněné, neboť pravomoc lze uplatňovat pouze v případech, kdy je to odůvodněné veřejným zájmem, jinak se jedná o nepřípustnou libovůli. Dále namítal, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné proto, že správní orgán nedostatečně odůvodnil naplnění materiální stránky údajného přestupku. Správní orgán v napadeném rozhodnutí uvádí, že k naplnění materiálního znaku přestupku došlo především zvýšením rizika, že při nedodržení rychlosti a náhle vzniklých situacích je brzdná dráha vozidla o několik metrů delší, což může znamenat rozdíl mezi životem a smrtí jak řidiče, tak i ostatních účastníků provozu na pozemní komunikaci. Jedním z kritérií posuzování trestnosti přestupku je jeho materiální stránka, tedy jeho nebezpečnost, škodlivost, která je vyjádřena zásadou - není zločinec, pokud nemá nebezpečí pro společnost. Jejím hlavním účelem je možnost pružně reagovat na individuální čin s ohledem na jeho společenskou škodlivost. Správní orgán tedy svou úvahou popírá funkci materiální stránky přestupku, kdy se jejím naplnění v konkrétním případě nezabýval, pouze paušálně konstatuje, že vyšší rychlost vozidla má za následek delší brzdnou dráhu a konečným následkem může být až smrt. S takovou úvahou však nelze souhlasit. Správní orgán měl uvést, v čem spatřuje naplnění materiální stránky v tomto konkrétním případě, přičemž měl zohlednit nejen skutečnosti, které poukazují na její naplnění, ale i na skutečnosti, které poukazují opak. Poslední námitkou v odvolání, se týká výměry sankce, když v napadeném rozhodnutí uvádí k závažnosti přestupku, že se jedná o přestupek vážný, kdy brzdná dráha je o mnoho delší a je tím ohrožen život, zdraví a majetek jak řidiče, tak i ostatních účastníků provozu na pozemních komunikacích. Dále dodává, že jízda vysokou rychlostí je nejčastější příčinou dopravních nehod. Takováto úvaha se jeví jako spekulativní a nepřezkoumatelná. Brzdná dráha každého vozidla je jiná, navíc odvolatel svoje vozidlo upravuje a na vozidle má namontovány lepší brzdy, které podstatně zkracují brzdní dráhu jeho vozidla, což má za následek, že brzdná dráha z rychlosti 90 km/h je kratší, než brzdná dráha vozidla s původními brzdami. Proto nelze bez dalšího dovozovat, že údajná rychlá jízda obviněného by měla tak závažné popsané následky. Správní orgán odvolateli uložil sankci 3.500 Kč, což je blízko středu zákonného rozpětí. Při ukládání sankce stálo v neprospěch obviněného, že přestupek, který spáchal, je považován za přestupek s vysokou nebezpečností s ohledem na dráhu zastavení vozidla, přičemž během jízdy může dojít k neočekávaným situacím, na které řidič ve vysoké rychlosti nemůže adekvátně reagovat a dle svých potřeb vozidlo ovládat. Pokud však správní orgán posoudil jako přitěžující okolnost skutečnost, že spáchání přestupku, tak jak ho měl spáchat odvolatel, má zásadní následky bezpečnost silničního provozu, s ohledem na dráhu zastavení vozidla, měl v odůvodnění napadeného rozhodnutí uvést, z jakých důvodů to za přitěžující okolnost považuje. V takové podobě je tento závěr správního orgánu nepřezkoumatelný pro nesrozumitelnost, neboť nelze zjistit, jaké úvahy vedly správní orgán k závěru, že souvislost následků dopravních nehod s rychlostí a délka brzdné dráhy vplývají na závažnost konkrétního přestupku, kdy žádný zájem nebyl reálně ohrožen a odvolateli není známo, že by v tomto místě docházelo k závažným nehodám, zaviněným právě rychlostí jízdy. Rovněž se jedná o porušení zásady zákazu dvojího přičítání, neboť si nelze představit spáchání údajného přestupku, aniž by současně nevzniklo nebezpečí, které správní orgán popisoval. Odvolatel v takovém přístupu vidí spíše snahu vše vypořádat pouze touto úvahou, protože porušení rychlosti je dle názoru správního orgánu největší zlo, a má za to, že stejnou úvahou o nebezpečnosti, závažnosti a nejčastější příčině nehod používá vždy, ať už se jedná o překročení rychlosti, či telefonování za jízdy, nebo nepřipoutání se za jízdy bezpečnostním pásem. Správní orgán zcela evidentně prezentuje svůj názor na věc a nechává se tímto názorem při hodnocení přestupku unést. To je patrné i z toho, že uvádí pouze skutečnosti, které jsou při stanovení sankce odvolateli přitěžující a neuvádí žádné skutečnosti, které by při stanovení sankce odvolateli mohly být polehčujícími. Nasnadě se jeví zejména skutečnost, že přestupek neměl žádný hmotný následek, odvolatel má v EKŘ pouze jeden přestupek, který není překročení rychlosti a navíc je již zahlazen. Poté, kdy byl spis s odvoláním a spisovým materiálem zaslán žalovanému, tento dne 20. 6. 2016 zaslal zmocněnci žalobce Výzvu k seznámení se a vyjádření se k podkladům před vydáním rozhodnutí. V něm uvedl, že ve věci odvolání proti rozhodnutí MěÚ Kroměříž žalovaný ve smyslu § 36 odst. 3 správní řád uvědomuje zmocněnce o možnosti vyjádřit se k podkladům před vydáním rozhodnutí, ve lhůtě 5 dnů od doručení uvedené výzvy. Uvedeno dále, že odvolací orgán vložil do spisového materiálu v průběhu odvolacího řízení tyto nové podklady pro vydání rozhodnutí, které zmocněnci zasílá v příloze uvedené datové zprávy, a to:
1. Pomůcka pro vyhodnocení měření. pdf 2. Přiložení šablony na snímek z rychloměru. doc (v datové zprávě převedeno i s podpisem do formátu pdf)
3. Schválené úseky měření. pdf Seznámit a vyjádřit se k novým podkladům pro vydání rozhodnutí může žalobce ve stanovené lhůtě 5 dnů v sídle žalovaného (uvedena přesná adresa i číslo kanceláře) po předchozí telefonické domluvě (uvedena telefonní čísla nebo e-mailu, který uveden). Vyjádření může jmenovaný zaslat rovněž písemně na adresu žalovaného elektronicky na podatelnu nebo do datové schránky. Soud zjistil, že všechny materiály, o nichž se hovoří ve Výzvě, byly zmocněnci žalobce zaslány do datové schránky, byly doručeny 21. 6. 2016, zmocněnec žalobce na Výzvu žádným způsobem nereagoval. 22. 8. 2016 pak žalovaný vydal rozhodnutí, které je předmětem tohoto soudního přezkumu. V odůvodnění rozhodnutí žalovaný uvedl, že výrok rozhodnutí o přestupku naplňuje kritéria ust. § 77 přestupkového zákona. Z výroku o přestupku je na první pohled seznatelný popis skutku s označením místa a času jeho spáchání, vyslovení viny, forma zavinění, druh a výměra sankce, jakož i uložení náhrady nákladů řízení. Podle důvodové zprávy [bod 24] k zákonu č. 204/2015 Sb., kterým se měnil s účinností od 1. 10. 2015 přestupkový zákon, byla forma zavinění do novely přestupkového zákona implementována proto, že forma zavinění je jedním z údajů, které se budou zapisovat do evidence přestupků účinného od 1. 10. 2016. Pravomocné přestupky v dopravě a trestné činy v dopravě zůstávají i po změně přestupkového zákona evidovány v registru řidičů způsobem předvídaným v § 123b a násl. zákona o silničním provozu. Zákon o silničním provozu nepočítá v záznamu registru řidičů o přestupku v dopravě s formou zavinění, která bude s účinností od 1. 10. 2016 obligatorní náležitostí u vyjmenovanýc přestupků dle § 91 přestupkového zákona. Ve vztahu k námitce obviněného, že výrok rozhodnutí správního orgánu měl obsahovat také označení zavinění v intencích buď nedbalosti vědomé, nebo nedbalosti nevědomé, odvolací orgán uvádí, že z ust. § 77 přestupkového zákona nic takového nevyplývá. Ust. § 77 totiž hovoří pregnantně o formě zavinění, která je buď nedbalostní, nebo úmyslná. Nedbalost nevědomá a nedbalost vědomá nebo úmysl přímý a úmysl nepřímý jsou druhem zavinění a nespadají pod formu zavinění. V případě, že by zákonodárce požadoval po správním orgánu ukládajícím sankce i pregnantní rozčlenění formy zavinění na jednotlivé druhy, pak by druh zavinění do ust. § 77 přestupkového zákona vtělil. Proto je dle názoru odvolacího orgánu dostačující, když se správní orgán vypořádá s druhem zavinění v odůvodnění rozhodnutí, jako to udělal i v tomto případě, kdy dospěl k závěru, že obviněný spáchal přestupek v intencích nedbalosti vědomé, viz § 4 písm. a) přestupkového zákona. Další odvolací námitky jsou hypotézami a spekulacemi typu „coby kdyby“. Odvolací orgán nesouhlasí ani s odvolací námitkou, že výrok rozhodnutí trpí vadou proto, že v něm není uveden počet bodů za spáchaný přestupek. Obviněný se dovolává aplikace rozsudku NSS, č. j. 6As 114/2014-69, který dospěl k závěru, že záznam stanoveného počtu bodů v registru řidičů podle § 123b odst. 1 zákona o silničním provozu je trestem ve smyslu čl. 40 odst. 6 Listiny, resp. čl. 7 odst. 1 věty druhé Úmluvy. Odvolací orgán rekapituloval s odkazem na rozsudek NSS, sp. zn. 6As 60/2016 a uvádí, že závěr rozšířeného senátu totiž nelze vnímat expanzivně a vytrhávat jej z kontextu, nýbrž je nutné jej vykládat ve vazbě na skutkové a právní okolnosti konkrétního případu, v jeho rámci rozšířený senát uvedený závěr učinil. Jinými slovy, zásada příkazu retroaktivity ve prospěch pachatele se uplatní toliko v těch případech, kdy ke změně zákona v pachatelův prospěch (ke snížení bodové dotace za ten který přestupek) došlo v období mezi spácháním přestupku a okamžikem právní moci rozhodnutí o tomto přestupku [bod 19]. Odvolací orgán s ohledem na výše uvedené tedy nesdílí právní názor obviněného, že se počet bodů za spáchaný přestupek (v případě obviněného jsou to tři body) musí objevit ve výroku rozhodnutí. Rozsudek šestého senátu NSS nelze bezmezně paušalizovat tam, kde k tomu neexistuje žádné zákonné zmocnění a ani zákonný důvod. Jaké správní orgán může uložit sankce za přestupek, je obecně uvedeno v § 11 odst. 1 přestupkového zákona, a sankce za přestupky v dopravě jsou speciálně vymezeny v zákoně o silničním provozu. Přestupkový zákon ani zákon o silničním provozu bodový trest (sankci) nezná, a proto je vyloučeno, aby se počet bodů za spáchaný přestupek stal součástí výroku rozhodnutí, neboť přestupkové řízení v dopravě tuto formu sankce (trestu) nezná. O počtu bodů, který bude obviněnému připsán po nabytí právní moci rozhodnutí do karty řidiče, se může obviněný jednoduše a rychle přesvědčit v příloze k zákonu o silničním provozu, která stanovuje počet bodů za vyjmenované přestupky v silničním provozu. Pokud pak obviněný brojí do odůvodnění správního orgánu, které považuje za nepřezkoumatelné, a poukazuje na to, že námitky, které vznesl ve vyjádření ke spisu, nebyly dle jeho názoru vypořádány, s tím žalovaný nesouhlasí. Odvolací orgán z rozhodnutí správního orgánu zjistil, že námitky obviněného doručené správnímu orgánu 15. 12. 2016 podrobil správní orgán řádnému přetřesu na straně páté v odstavci druhém. Správní orgán odůvodnil, proč považuje výsledek měření za souladný s Návodem k obsluze. K přezkoumatelnosti rozhodnutí se vyjádřil NSS v rozsudku ze dne 12. 5. 2010, sp. zn. 8As 60/2009, kdy uvedl „NSS především připomíná, že přezkoumatelnost správních rozhodnutí má vztah k ochraně principu demokratického právního státu. Poukázal na to, že v usnesení rozšířeného senátu ze dne 19. 2. 2008, č. j. 7Afs 212/2006-74, č. 1566/2008 Sb., NSS, Nejvyšší správní soud konstatoval, že „(p)odle čl. 1 odst. 1 Ústavy je Česká republika právní stát založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana“. Smyslem a účelem odůvodnění je především ozřejmit, proč správní orgán rozhodl, jak rozhodl, neboť jen tak lze ověřit, že důvody rozhodnutí jsou v souladu s právem a nejsou založeny na libovůli (srov. v toto ohledu judikaturu Ústavního soudu, např. nález ze dne 6. 3. 1997, sp. zn. III. ÚS 271/96 – obsah odůvodnění proto musí být takový, aby uvedený účel, tedy zajištění přezkoumatelnosti rozhodnutí byl naplněn. Tak tomu je, jsou-li z odůvodnění patrné důvody rozhodnutí v kontextu všeho podstatného, co předcházelo jeho vydání a mělo vliv na jeho obsah. V porovnání s citovanou judikaturou odůvodnění správního orgánu obstojí. Obviněný zaměňuje svůj subjektivní nesouhlas s odůvodněním rozhodnutí za nepřezkoumatelnost rozhodnutí, což jsou dvě odlišné roviny. Nepřezkoumatelné by musel odvolací orgán shledat takové rozhodnutí správního orgánu, které by námitky a připomínky účastníka řízení vůbec nereflektovalo a námitky účastníka zůstaly bez povšimnutí. Nepřezkoumatelné není rozhodnutí správního orgánu ani proto, že z argumentace správního orgánu se dle obviněného nepodává, jakým způsobem správní orgán dospěl k závěru, že při měření z pravé strany musí být převážná část měřeného vozidla ve svazku vlevo. Odvolateli není zřejmé, co znamená, že musí být část vozidla „ve svazku vlevo“, ani jak správní orgán zjistil, v jaké poloze svazku vozidlo bylo. Dále obviněný považuje rozhodnutí správního orgánu za nepřezkoumatelné tam, kde správní orgán uvádí, že zaparkované vozidlo nebránilo měření rychlosti projíždějících vozidel. Odvolací orgán uvádí, že správní orgán může disponovat i odbornými znalostmi, na jejichž základě si může posoudit předmětnou otázku sám a své závěry je povinen si sám správní orgán odůvodnit. Jak je vyloženo dále, rozhodnutí správního orgánu se nezakládá na žádných spekulativních úvahách, ale s ohledem na dokazování doplněné odvolacím orgánem jsou jeho závěry přezkoumatelné. Mylné je pouze odůvodnění správního orgánu, že při měření z pravé strany musí být převážná část měřeného vozidla ve svazku vlevo. V bodu 2 Postupu při vyhodnocování správnosti měření v případě, že radar nezobrazuje svazek ve snímku je pod písm. b) uvedeno, že při měření z pravé strany vozovky by měla být převážná část vozidla na pravé straně snímku, což se po přiložení šablony měření na snímek o přestupku také prokázalo. Převážná plocha měřeného vozidla je na pravé straně snímku, v levé straně v anténním svazku se nachází vzdálenější část, tj. „konec vozidla“, který musí být v prostoru anténního svazku. Nepřípadná je odvolací námitka, že správní orgán porušil ust. § 36 odst. 3 správního řádu, neboť dle názoru obviněného užil správní orgán „nějakou pomůcku – šablonu“, aniž s jejím obsahem obviněného seznámil a dal možnost se mu k novému důkazu vyjádřit. Odvolací orgán nezjistil ze spisu správního orgánu, že by spisový materiál v mezidobí od (15. 12. 2015), kdy bylo správnímu orgánu doručeno vyjádření ke spisu, do doby vypravení rozhodnutí (21. 4. 2016) doplňoval spisový materiál o nový podklad pro vydání rozhodnutí. Správní orgán tedy ani neměl důvod opětovně vyzývat obviněného k seznámení se s podklady pro vydání rozhodnutí dle § 36 odst. 3 správního řádu, jehož materiálním pojetím je vyzvat účastníka řízení k seznámení a vyjádření se pouze, pokud je spisový materiál doplněn o nový podklad, který není účastníkovi řízení znám. Tvrzení obviněného o užití pomůcky – šablony před vydáním rozhodnutí správního orgánu je pouze spekulací a hypotézou. V odvolacím řízení odvolací orgán založil do spisu vyhodnocení záznamu o přestupku ze zařízení RAMER 7CCD, RAMER 7M, RAMER 10, AD9 a připojil i praktické vyhodnocení za užití šablony na záznam o přestupku ve vztahu k měření strážníky obecní policie ze dne 26. 9. 2015. Odvolací orgán vyzval obviněného cestou zmocněnce k seznámení a vyjádření se k novým podkladům pro vydání rozhodnutí a stanovil lhůtu 5 dnů od doručení výzvy, ale bez jakékoliv odezvy ze strany účastníka řízení. Strážníci obecní policie provedli měření rychlosti dne 26. 9. 2015 v 15:55 hod. radarovým rychloměrem AD9C. Rychloměr byl umístěn ve služebním vozidle obecní policie a v době prováděného měření byl ověřen – viz ověřovací list č. 124/15 ze dne 10. 7. 2015 s koncem platnosti ověření dne 9. 7. 2016 a mohl být používán k měření rychlosti za podmínek dodržování Návodu k obsluze. Z Návodu k obsluze vyplývá, že radarový měřič rychlosti pracuje na základě využití Dopplerova jevu a využívá efektu změny frekvence elektromagnetického záření při relativním pohybu zdroje záření nebo provozovatele. Dopplerův jev se projevuje tím, že frekvence vlnění zjištěná měřičem je jiná, než frekvence vlnění zdroje (vozidla), jestliže se vzdálenost zdroje mění v čase. To nastává např. tak, že se vozidlo od měřiče vzdaluje nebo přibližuje. Měřič rychlost vysílá nepřetržitý nemodulovaný signál nosného kmitočtu tak, aby ozařoval měřené vozidlo. Tento signál se od měřeného vozidla odráží a je zpětně přijímán. Kmitočet signálu odraženého od pohybujícího se vozidla se od kmitočtu vysílaného signálu liší o hodnotu Dopplerova posuvu, která je úměrná rychlosti měřeného vozidla. Výstupem o měření rychlosti je záznam o přestupku, který byl v případě obviněného pořízen dne 26. 9. 2015 v 15:55:29 hod. v obci Kroměříž, na ulici Kojetínská pod pořadovým číslem snímku z měřiče 7699. Záznam o přestupku se skládá ze dvou snímků z měřeného vozidla řízeného obviněným a čitelné registrační značky vozidla. Ve spodní části hlavního snímku jsou informace o vzdálenosti rozsahu měření 30 m, výrobní číslo radaru 05/130, přiblížení (zoom) fotoaparátu 50 mm a v horní části je změřená rychlost vozidla 90 km/h. Tyto údaje jsou přeneseny do tabulek pod snímky s informacemi o radaru/vozidle. Veškeré informace měření generuje radarový rychloměr automaticky při překročení rychlosti. Policisté mají možnost editovat údaje v tabulce pod snímkem týkající se radaru a vozidla. V sekci „radar“ policisté editují stanoviště a místo měření a nastavují údaj o osobě obsluhující radarový rychloměr. Sekci tabulky „vozidlo“ policisté editují dle pořízeného snímku registrační značku, druh a typ vozidla, případně barvu. Na limitu maximální povolené rychlosti 50 km/h byla obviněnému změřena rychlost jízdy 90 km/h, a to je po odečtu tolerance ± 3 km/h rychlost nejméně 87 km/h, takže obviněný překročil rychlost jízdy v obci nejméně o 37 km/h. Záznam o přestupku je listinným důkazem o překročení rychlosti obviněným ve smyslu ust. § 53 a násl. správního řádu. Za důkaz označil záznam o přestupku při překročení rychlosti i Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 12. 5. 2012, č. j. 9As 76/2010-96 „stěžejním důkazem o spáchání přestupku je fotografický snímek z radaru, se kterým nebylo možno jakkoliv manipulovat, který jednoznačně vykazuje, že stěžovatel v daný okamžik na daném místě překročil zákonem povolenou rychlost. Ze spisového materiálu je patrno, že zpochybňovaný obsah úředního záznamu byl pro posouzení daného případu pouze podkladem doplňujícím informaci o tom, v jaké obci, a kdy k měření došlo“. Obdobně pak poukázal na rozsudek NSS, sp. zn. 6As 25/2013 z 21. 6. 2013, či rozsudek NSS ze dne 3. 3. 2011, sp. zn. 7As 18/2011, či na rozsudek téhož soudu ze dne 4. 12. 2013, sp. zn. 1As 83/2013, kde se vypořádal Nejvyšší správní soud s námitkami brojícími proti výslednému měření (přestupek změřen rychloměrem AD9C jako u obviněného O. K.) takto: „Na účinné zpochybnění výsledků měření by musely být zcela nepochybným způsobem identifikovány nosné údaje pro zmíněné měření, tj. vzájemné pozice rychloměru a měřeného vozidla v okamžiku měření rychlosti. To však pouhým odhadem z fotografie nebo poukázáním na číslo stránky manuálu k obsluze rychloměru zjistit nelze. Co se týče podstaty stěžovatelovy argumentace, k té se žalovaný ve svém rozhodnutí přesvědčivě vyjádřil. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že „[f]unkce přístroje je naprosto automatická, přičemž při jakémkoliv chybném měření, nebo při ztrátě napětí dojde automaticky k vypnutí přístroje“. Žalovaný tak zcela jednoznačně vysvětlil, že v daném případě nemohlo k nesprávnému měření dojít. Výběr nesprávného měřícího stanoviště by měl za následek vypnutí rychloměru. Pokud byla rychlost vozidla stěžovatele rychloměrem zaznamenána, metoda měření musela být v souladu s manuálem k obsluze. Obviněný je v omylu, když se domnívá, že úvaha správního orgánu, která jej vedla k závěru, že měření rychlosti bylo provedeno v souladu s návodem k obsluze, neboť ten nevykázal chybovost, nebylo předmětem přetřesu v judikatuře krajského nebo Nejvyššího správního soudu. Shodou okolností je citovaný rozsudek NSS výsledkem řízení před uvedeným odvolacím orgánem. Obviněný dovozuje z odrazu radarového svazku od překážejícího vozidla v důsledku nevhodně nastaveného rozsahu měřiče, že bylo změřeno vozidlo, které odvolatele dojíždělo a následně došlo k vyfotografování vozidla odvolatele. Za chybnou pak označuje obviněný vyjádření správního orgánu, který poznamenal, že na snímku se nachází vozidlo odvolatele, a proto není pochyb o tom, že bylo změřeno vozidlo odvolatele. Tuto úvahu správního orgánu má obviněný za chybnou, protože v případě reflexe vozidlo na snímku není zobrazeno vůbec. Pokud tedy bylo změřeno jiné vozidlo a došlo k reflexi, tak se toto měřené vozidlo již na snímku nenacházím a skutečnost, že se místo něj nachází na snímku vozidlo obviněného, neznamená, že bylo vozidlo obviněného změřeno. Námitku o reflexi měření tak nepovažuje obviněný za vypořádanou. Důkaz záznamu o přestupku prokazuje, že měření rychlosti bylo provedeno v souladu s požadavky odborného měření a v souladu s Návodem k obsluze. Odvolací orgán provedl v řízení před vydáním rozhodnutí jasný důkaz, že výsledné měření nemohla ovlivnit reflexe ani nesprávně ustanovené vozidlo nebo měřič (radarová hlava). Je třeba zvýraznit, že ze strany obviněného šlo doposud pouze o spekulace a nepodložené hypotézy, které nepodložil jediným objektivním důkazem. Obviněný pouze selektivně citoval stran zjištěného skutkového stavu Návod k obsluze, jehož obsah mu posloužil pro strukturu námitek bez jakéhokoliv věcného důkazu svých teorií. Totéž platí i pro jeho tvrzení, že překročení rychlosti zachycené v záznamu o přestupku nepatří k vozidlu zachyceného na snímku, ale vozidlu jinému, které vozidlo obviněného zezadu dojíždělo. Odůvodnění správního orgánu, že v případě existence dalšího vozidla za vozidlem obviněného by takové vozidlo muselo být na fotce vidět, je zcela případná. Kromě toho při měření rychlosti v silničním provozu není obvyklé, že se na záznamu o přestupku objeví na snímku dvě vozidla. Změřeno je pak vozidlo v anténním svazku ustanoveného rychloměru. Žalovaný připomněl, že radarové rychloměry jsou vysoce technicky sofistikovaná zařízení, k jejichž obsluze jsou policisté i strážníci obecní policie odborně školeni a musejí se účastnit rozšířené odborné přípravy pro užívání silničních rychloměrů, které ukončují závěrečnou zkouškou. Získané osvědčení policisty opravňuje k používání radarových rychloměrů ve všech dostupných modifikacích a verzích. Toto osvědčení je policistům vystavováno s dobou platnosti dva roky od data vystavení. Odborné školení policistů k měření a obsluze radarových rychloměrů praktikuje firma RAMET C.H.M., Kunovice, která je výrobcem radarových rychloměrů užívaných policisty pro měření rychlosti v ČR. Návod k obsluze, jehož obsah obviněný přibližuje v námitkách je znám i žalovanému. Na snímku z radarového rychloměru je viditelné změřené vozidlo v celém obrysu s dobře čitelnou zadní registrační značkou. Podívá-li se obviněný do návodu k obsluze radarového rychloměru a v něm publikované ilustrativní snímky příkladů reflexe zjistí, že reflexní prvek měření se na snímku z radovaného rychloměru projeví tak, že na snímku není vidět žádné vozidlo, nebo je vidět pouze přední obrys jednoho světla apod. Poukazuje na str. 15 Návodu k obsluze radarového rychloměru AD9, kde je ukázáno několik příkladů reflexe měření rychlosti. Reflexi návod specifikuje ve trojích možných variantách. První variantou je jednoduchá reflexe, která vzniká na plochách vyskytujících se rovnoběžně s jízdní dráhou. Tento jev může vzniknout např. od svodidel, parkujících automobilů, autobusů nebo tramvají stojících na zastávce. Také štíty na dopravních ostrůvcích nebo velké odrazové plochy na vozidlech jedoucích v protisměru (kamiony, autobusy), které se nenalézají v zorném poli kamery, mohou vést ke zlomu a reflexi paprsku. U dvojité reflexe se radarový signál odráží od velkoplošné reflexní plochy měřeného vozidla na velkoplošnou čelní plochu vozidla přijíždějícího v protisměru. Od této plochy je radarový signál opět odražen zpět na první automobil a dále odražen k měřícímu přístroji. V takovém případě se sčítá rychlost vozidla z protisměru s dvojitou rychlostí vozidla. Třetí druh reflexe lomu paprsku spočívá v odrazu od kolmých za sebou stojících odrazových ploch, které se v mikrovlnné technice označují jako koutový odražeč. Zvláště v rozích „zrcadel“ může dojít k reflexi dopadajícího mikrovlnného záření. Trojitá zrcadla (reflektory) se mohou vyskytovat na ocelových konstrukcích, jako např. mosty, kovové lešení apod. Každá z případů výše citovaných reflexí má faktický dopad na výsledné měření. Jednoduchá reflexe se projeví tím, že se stabilní potencionální reflexní plocha zobrazí na důkazovém snímku a je k ní přiřazena rychlost. Dvojitá reflexe má prokazatelné patrné jevy nerealisticky vysokou naměřenou rychlostí a konečně reflexe na trojitém zrcadle má typický projev naměřením dvounásobně rychlosti oproti skutečné rychlosti měřeného vozidla. Vznik jevu dvojité a trojité reflexe je dosti málo pravděpodobný, neboť se k jeho naplnění vyžaduje více současných podmínek. Ani jeden z výše popsaných případů reflexe se u překročení rychlosti obviněného neprojevil a do měření nemohla zasáhnout přítomnost pevné překážky (vozidla) před vozidlem strážníků obecní policie, jak namítá obviněný. Sama okolnost, že se v místě měření před ustanoveným vozidlem policie nacházelo zaparkované jiné vozidlo, nevyvolalo vznik reflexe. Podle Návodu k obsluze se nesmí nacházet v okolí anténní radarové hlavy žádná překážka v úhlu 10. Úhel pro měření nastavení byl dodržen správně, neboť v opačném případě by to znamenalo rušivý element měření rychlosti a anulování záznamu přestupku překročení rychlosti obviněného. Důležité je vlastní nastavení rychloměru v místě. Policisté/strážníci měří rychlost vozidel, ať již v obci nebo mimo obec téměř pokaždé za přítomnosti překážek technického nebo přírodního charakteru (sloup vysokého napětí, dopravní značky, pouliční lampy a osvětlení, stromy, keře, živý plot, atd.). Důležité pro vlastní měření je, aby přítomné „potencionální“ překážky měření fakticky do praktikovaného měření v místě nezasáhly. Na str. 17 Návodu k obsluze rychloměru radaru AD9C je výslovně uvedeno „při vzniku výsledku měření, které by mohl být zapříčiněný reflexí lomu paprsku, příp. při vzniku okolností, které by k těmto reflexím mohly vést, je nutno měření ukončit, provést kontrolu dosahu a stanoviště podle předchozích informací. Podle výsledků kontroly zajistit nápravu a pokračovat v měření“. Policisté/strážníci odborně proškolení k měření rychlosti nepochybně znají i toto ustanovení návodu k obsluze a poznají okolnosti reflexního jevu ovlivňující výsledné měření. Proto jednoduše v souladu s tímto bodem návodu udělají vyhodnocení měřeného úseku a mohou např. změnit stanoviště, aby výsledné měření proběhlo dle předepsaných pokynů. To ale v případě obviněného nebylo potřeba učinit, neboť měření proběhlo v souladu s Návodem k měření a odbornými znalostmi strážníků obecní policie. Výše předestřený právní názor podtrhuje důkaz přiloženou „šablonou měření“ na snímek záznamu o přestupku O. K. spolu s podrobným manuálem upravujícím pravidla pro práci šablonou měření. Šablonu vypracovala firma RAMET, která je předním výrobcem radarových rychloměrů užívaných při dohledu nad silničním provozem orgány PČR a obecní policie v reakci na četně se opakující námitky řidičů proti výslednému měření. Šablony měření simulují anténní svazek v podobě lichoběžníku a jsou dvě: pro měření zleva a pro měření zprava. Volba šablony závisí na ustanovení měřícího stanoviště, buď na pravé, nebo na levé straně vozovky. Velikost šablony je nutno vždy přizpůsobit tažením protilehlých stran velikosti snímku na formuláři Záznamu o přestupku. Šablonu lze přiložit jak ve fyzické podobě, např. na folii nebo v podobě elektronické, kde je možno přikládat je např. k naskenovaným či vyfoceným snímkům z měřiče rychlosti. Podstatným momentem je zachovat poměr stran šablony. Je tedy třeba šablonu umístit na snímek vždy do jednoho roku tak, aby v tomto rohu se snímkem lícovala. Popotažením za protilehlý roh šablony tuto roztáhnout nebo zmenšit do snímku. Na snímku je hvězdičkou znázorněn vzdálenější „konec vozidla“ z pohledu procesu měření, který musí být v prostoru anténního svazku. Koncem vozidla se rozumí v tomto případě onen bod, který vstupuje do anténního svazku a zase z něj vystupuje. Čísla na jednotlivých přímkách znázorňuje zvětšení fotografie nastavené při snímání. Šablona je pro všechny hodnoty ZOOMu od 25 mm do 105 mm a odpovídá parametrům používaných objektivů. Součástí rozhodnutí žalovaného pak byly i praktické ukázky volby šablony dle procesu měření zprava nebo zleva. Uvedeno, že v případě obviněného O. K. proběhl proces měření zprava pozemní komunikace. Strážníci obecní policie měřili rychlost ze statického stanoviště bez pohybu služebního vozidla (viz vlastní rychlost vozidla „0“ tabulky pod snímky u informací o radaru). Vozidlo obviněného bylo změřeno na odjezdu, což vyplývá ze šipky vedle změřené rychlosti 90 km/h. Při měření vozidla na odjezdu musí být nejdřív vozidlo změřeno a následně se udělá snímek, tzn., že vozidlo musí vyjíždět ze snímku. Žalovaný pak napadá v odvolání také spekulativnost a nepřezkoumatelnost kritérií pro uložení sankce. Odvolací orgán k tomu uvádí, že právní závěr vymezující sankci a její výměru je pouze důsledkem ostatních v odůvodnění již vyřešených věcí a právních otázek (srov. rozsudek 1As 83/2013 – výměra sankce). Rozhodnutí správního orgánu uložit sankci pokuty ve výši 3.500 Kč zcela adekvátně reflektuje závažnost skutku, kterého se obviněný dopustil. Obviněný překročil maximálně povolenou rychlost v obci o 37 km/h, což je pro ohrožení zájmu chráněného zákonem, kterým je zajištění bezpečnosti a plynulosti silničního provozu do nebe volající ignorace pravidel silničního provozu. Přestupek spočívající v překročení nejvyšší povolené rychlosti spadá mezi delikty tzv. ohrožovací, což jinými slovy znamená, že pro naplnění skutkové podstaty přestupku stačí následek ohrožující, tj. vyvolávání eventuálního rizika pro společnost a nevyžaduje se následek poruchový. Tedy skutečnost, že obviněný při spáchání přestupku nesrazil chodce, cyklistu, seniora o holi na přechodu nebo se nestřetl s protijedoucím vozidlem, sama o sobě neznamená, že nedošlo k ohrožení bezpečnosti a plynulosti silničního provozu. Výše uložené sankce mírně nad spodní sazbu zákonem stanoveného rozpětí (2.500 Kč až 5.000 Kč) odráží i fakt, že se obviněný k přestupku nedoznal a dle výpisu z karty řidiče má již jeden zápis o přestupku v kartě řidiče uveden. Pokud by správní orgán uložil sankci pokuty na spodní hranici zákonem stanovené sazby, tj. ve výši 2.500 Kč, čehož se de facto obviněný domáhá, porušil by tím výchovný účel sankce a nepřípustně by tím sjednotil opakované páchání přestupku v silničním provozu přestupci, kteří se ke spáchání přestupku nedoznají, což je i případ obviněného a spáchání přestupku přestupci, kteří se protiprávního skutku dopustí ojediněle (poprvé), k protiprávnímu jednání se doznají a svého chování litují. Ve prospěch obviněného hovoří pouze ta skutečnost, že má v kartě řidiče evidován pouze jediný přestupek. Proti tomuto však stojí řetězec přitěžujících okolností vyjmenovaných a popsaných správních orgánem v odůvodnění uložené sankce. Odůvodněný je i závěr správního orgánu, že překročení rychlosti je jednou z nejčastějších příčin dopravních nehod. Tuto informaci si může obviněný opakovaně ověřit v tištěných i virtuálních sdělovacích prostředcích. Správní orgán toto odůvodnění neuvádí ani jako klíčové nebo stěžejní pro své závěry. I kdyby se správní orgán tohoto odůvodnění vystříhal, stále by mu zůstalo dostatek relevantních důvodů, proč uložit sankci pokuty ve spodní třetině zákonem stanovené sazby. Totéž platí i pro odůvodnění týkající se brzdné dráhy vozidla při výrazném překročení rychlosti. Učivem základní školy studijního předmětu fyzika je rovnice, že s rostoucí rychlostí vozidla se výrazně prodlužuje dráha zastavení vozidla. Zatímco při rychlosti 50 km/h je dráha k zastavení 28 m, při rychlosti 80 km/h a více se dráha k zastavení zvyšuje na 57 m. Samozřejmě platí, že brzdná dráha vozidla se prodlužuje s hmotností vozu, kvalitou vozovky a počasím. Tyto předložené skutečnosti jsou však všeobecně známé mezi motoristickou veřejností a není nutno je blíže prakticky individualizovat, ani vysvětlovat informační pramen, neboť jsou snadno zjistitelné, vyučují se v autoškole a měl by je mít na paměti každý řidič, který se z nedbalosti rozhodne sešlápnout plyn a přidat nad povolený rychlostní limit pro jízdu v obci. Kritéria pro uložení sankce správní orgán posoudil v mezích § 12 odst. 1 přestupkového zákona. Na žádost žalobce soud ve věci nařídil jednání, a to na den 6. 12. 2017. Žalobce ani jeho právní zástupce se k jednání bez omluvy nedostavili. Zástupce žalovaného se u jednání odvolal na odůvodnění rozhodnutí žalovaného i na obsah písemného vyjádření k žalobě, kdy žalovaný má za to, že ani jedna z námitek žalobce vznesených v žalobě není důvodná. Žalovaný má za to, že rozhodnutí žalovaného je správné, správní orgány v ničem nepochybily a rozhodnutí je vydáno v souladu s platnými právními předpisy. Zástupce žalovaného u jednání soudu do spisu založil fotografie místa, kde došlo ke spáchání přestupku žalobcem. Z těchto fotografií je patrné, že k přestupkovému jednání žalobce, který výrazně překročil povolenou rychlost, došlo v zastavěné části obce. Dále pak odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 5. 2017, č. j. 3As 93/2015-41 týkající se použití pomůcky v podobě šablony. Dle shora citovaného rozsudku, jak zástupce žalovaného uvedl, „Nejvyššímu správnímu soudu je známo, že za účelem verifikace správnosti měření rychlosti byla výrobcem silničních radarových měřičů RAMER (včetně typu RAMER 10, AD9, užitého v nyní posuzované věci) vydána pomůcka v podobě šablon, resp. mřížek, jež jsou součástí návodu k jejich užití. Přiložením této pomůcky na fotografii měřeného vozidla pořízenou rychloměrem (ve standardním rozměru, odpovídajícím formuláři Záznam o přestupku), lze velmi jednoduchým způsobem ověřit, zda byl dodržen předepsaný úhel měření“. Nejvyšší správní soud přikázal krajskému soudu doplnit šablonu sám nebo vrátit věc žalovanému správnímu orgánu k doplnění dokazování. „V přestupkovém řízení je třeba klást zvýšené nároky na rozsah a způsob zjišťování podkladů rozhodnutí a v jejich světle potom vykládat obecná ustanovení správního řádu. Proto je klíčovou povinností správních orgánů postupovat ve shodě se zásadou materiální pravdy (§ 3 správního řádu), jakož i zásadou vyšetřovací (vyhledávací) podle § 50 odst. 3 věty druhé téhož zákona“. V tomto směru pak zástupce žalovaného dále odkázal např. na rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23. 2. 2017, č. j. 28A 2/2016-52, z něhož vyplývá: „Pokud jde o závěry ohledně správnosti způsobu měření rychlosti, krajský soud odkazuje na odůvodnění rozhodnutí správních orgánů, neboť se s nimi ztotožňuje. Žalovaný správně konstatoval, že k rušivým reflexím může dojít pouze v případě, že se kovové předměty nacházejí mezi radarovou hlavicí a měřeným vozidlem. Jak je zřejmé ze snímku pořízeného při zdokumentování přestupku, branka, kovové sloupky i elektrorozvadeč se nacházely až za měřeným vozidlem. Jak vyplývá i z návodu k měřícímu zařízení RAMER 7CCD, překážka mezi rychloměrem a měřeným vozidlem by se projevila nesprávnou pozicí vozidla ve snímku, k čemuž v tomto případě nedošlo. To bylo ověřeno správním orgánem za pomoci pomůcky pro vyhodnocení měření vydané výrobcem radaru“.) (Žalobce namítal reflexi vlivem předmětu mezi měřícím a měřeným vozidlem). Poukázal pak také na rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 5. 2017, sp. zn. 17A 44/2016, dle něhož: „Nelze dovodit, a to ani ze snímku z radaru, že by při měření došlo k nějakým pochybením. Vozidlo je na snímku ve správné pozici, odpovídající výsledkům prováděného dokazování, zejména žalovaným opatřenému a výše shrnutému dokumentu Vyhodnocení měření. Podle tohoto dokumentu je v dané věci snímek pořízen správně, neboť vozidlo na snímku zabírá většinu snímků a je tak nepochybné, že i zasahuje do radarového svazku dle vyobrazené šablony“. (Žalobce atakoval šablonu měření i manuál pro práci se šablonou). Posouzení věci krajským soudem. Žaloba není důvodná. K jednotlivým žalobním námitkám krajský soud uvádí, že ani jedna z nich není důvodná. Dle názoru soudu nedošlo k porušení procesních předpisů a stav věci byl zjištěn tak, že o něm nejsou důvodné pochybnosti, tedy dle názoru krajského soudu bylo najisto postaveno, že žalobce se přestupkového jednání, které je mu kladeno za vinu, dopustil. Žalobce zejména namítal v žalobě, že u odvolacího správního orgánu mělo být nařízeno jednání, k němuž měl být žalobce předvolán a to proto, že žalovaný prováděl v rámci odvolacího řízení dokazování, když použil pomůcku pro vyhodnocení měření, přikládal šablonu na snímek z rychloměru a založil do spisu také Dohodu o spolupráci mezi Policií ČR a městskou policií, z níž vyplynulo, mimo jiné, které úseky ve městě Kroměříž jsou určeny k tomu, že v nich může provádět měření rychlosti vozidel městská policie. Toto se však nestalo, žalovaný provedl důkazy, aniž by jednání nařídil a žalobce se mohl k těmto důkazům vyjádřit. Soud zde uvádí, že se plně ztotožňuje se stanoviskem žalovaného v tom, že řízení před správním orgánem I. stupně a odvolacím orgánem tvoří jeden celek. Odvolací orgán může s odkazem na § 93 odst. 1 správního řádu v rámci odvolacího řízení provádět dokazování. Pokud žalobce tvrdí, že bylo povinností v takovém případě nařídit jednání a k němu žalobce řádně předvolat, soud uvádí, že o přestupku podle § 74 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích má povinnost konat ústní jednání správní orgán v I. stupni. Takováto povinnost však není uložena (nevyplývá ani ze zákona o přestupcích ani správního řádu) odvolacímu orgánu. Odvolací orgán přezkoumal rozhodnutí prvostupňového správního orgánu a řízení, které jeho vydání předcházelo, a dospěl k závěru, že byl náležitě tímto správním orgánem zjištěn skutkový stav, a to spisem městské policie, zejména Úředním záznamem, hlavně však ze Záznamem o přestupku, včetně výstupní fotografie ze silničního radaru, na němž je zobrazeno celé měřené vozidlo včetně registrační značky a dále pak Ověřovacím listem silničního radarového rychloměru AD9C, kterým bylo měření prováděno. Soud dospěl k závěru, že toto dokazování je dostatečné, jednoznačně prokazuje překročení nejvyšší povolené rychlosti v obci, kde je předepsaná rychlost 50 km/hod. a naměřená rychlost vozidla reg. zn. ….. byla 90 km/hod., po odpočtu možné odchylky ± 3 km/hod., se jednalo prokazatelně o překročení rychlosti o 37 km v obci. To, že vozidlo bylo měřeno v obci, vyplývá z výstupní fotografie, z níž je zcela zřetelně viditelné, že měření bylo prováděno v obci. Spisem Městské policie Kroměříž bylo tedy přestupkové jednání žalobce bezpečně prokázáno. Další dokazování, které žalobce navrhl, a to výslech policistů, kteří přestupkové jednání žalobce zjistili, také soud pokládá za nadbytečné, neboť zejména ze Záznamu o přestupku, na němž je zachyceno měřené vozidlo, jeho postavení, malá část vozidla, která vozidlo žalobce dojížděla (pouze levé zadní světlo), nedávala žádné pochybnosti o tom, že měření bylo provedeno řádně, tedy v souladu s Návodem k obsluze měřiče rychlosti vozidla. Vzhledem k tomu, že žalovaný měl k dispozici pomůcku vydanou výrobcem silničních radarových měřičů RAMER v podobě šablony, která je součástí návodu k jejich užití, provedl důkaz přiložením této pomůcky na fotografii měřeného vozidla pořízenou rychloměrem AD9C, neboť si chtěl tímto jednoduchým způsobem ověřit, zda byl skutečně dodržen předepsaný úhel měření. Žalovaný postupoval správně, neboť před vydáním rozhodnutí zaslal žalobci Výzvu k seznámení se a vyjádření se k podkladům před vydáním rozhodnutí, když sdělil zmocněnci žalobce, že do spisového materiálu založil v průběhu odvolacího řízení nové podklady pro vydání rozhodnutí, a to – pomůcku pro vyhodnocení měření, přiložení šablony na snímek z rychloměru a schválené úseky měření pro městskou policii. Současně žalobci sdělil, že seznámit se s těmito podklady a vyjádřit se k nim může do 5 dnů, buďto přímo v sídle žalovaného, písemně na adresu žalovaného, nebo do datové schránky žalovaného. Žalovaný vyzýval takto žalobce ve smyslu ust. § 36 odst. 3 správní řád, jak přímo ve výzvě uvedl. Bylo věcí žalobce, že na tuto výzvu žádným způsobem nereagoval a k zaslaným podkladům se nevyjádřil. Soud se ztotožňuje se stanoviskem žalovaného, že zákon o přestupcích ani správní řád žalovaný v rámci odvolacího řízení neporušil. V I. stupni před správním orgánem bylo nařízeno jednání, tak jak to ukládá zákon o přestupcích, a pokud jde o doplnění důkazů v rámci odvolacího řízení, s doplněnými důkazy byl žalobce seznámen řádným a zákonným způsobem, z těchto doplněných důkazů (ověření dodržení Návodu k obsluze silničního rychloměru a to, zda nebyl porušen § 79 a silničního zákona) vyplývá to, že skutkový stav byl zjištěn správně, měření prováděli strážníci městské policie v místě, které k měření bylo vyčleněno státní policií, měření bylo prováděno v souladu s návodem, a bylo také v souladu s návodem k obsluze ustaveno, což bylo v rámci odvolacího řízení potvrzeno přiložením šablony a tím byly zcela vyvráceny námitky žalobce v tomto směru. Rychloměr, který byl k měření použit, byl rychloměr řádně ověřený, jak vyplývá z přiloženého ověřovacího listu založeného ve správním spise a nad rámec soud pouze uvádí, že není důvod vůbec pochybovat o tom, že strážníci městské policie, kteří rychlost vozidla žalobce měřili, byli v tomto směru řádně pro měření proškoleni, což ostatně ani nikdo nezpochybnil. Námitka žalobce, že byly porušeny procení předpisy, když nebylo nařízeno v rámci odvolacího řízení jednání, pokud bylo řízení doplňováno o další důkazy, je tedy lichá. Soud nesouhlasí ani s námitkou, že pokud jde o rozhodnutí žalovaného, že ve výrokové části rozhodnutí mělo být uvedeno, že dle § 90 odst. 1 písm. c) správní řád žalovaný rozhodnutí správního orgánu I. stupně mění, neboť odůvodnění rozhodnutí žalovaného bylo rozšířeno o úvahy žalovaného na základě důkazů, které byly provedeny až v odvolacím řízení. S tímto stanoviskem žalobce však soud nesouhlasí. Žalovaný správně rozhodl ve výrokové části tak, že dle ust. § 90 odst. 5 správního řádu odvolání žalobce zamítl a prvostupňové správní rozhodnutí potvrdil, neboť s rozhodnutím žalovaného (výrokem) i jeho odůvodněním žalovaný souhlasil, úvahy správního orgánu a zjištěný skutkový stav převzal do odůvodnění svého rozhodnutí a pouze doplnil na základě doplněného dokazování tu skutečnost, že skutkový stav, který zjistil prvostupňový správní orgán má za náležitě zjištěný a prokázaný z důkazů, které byly v rámci prvostupňového řízení provedeny. Nebyl důvod pro to, aby bylo rozhodnutí správního orgánu I. stupně změněno, když se zjištěným skutkovým stavem i odůvodněním prvostupňového rozhodnutí žalovaný souhlasil. Doplněným dokazováním si pouze potvrdil, že správní orgán I. stupně skutkový stav zjistil správně, že měření bylo prováděno v souladu s Návodem k obsluze, a že nic nevyvolalo vznik reflexe. Bylo tedy najisto postaveno, že přestupkové jednání, kladené žalobci za vinu, bylo zjištěno bez nejmenších pochybností. Soud pak nesouhlasí také s tím, že uložená pokuta (sankce) není řádně odůvodněna. Naopak, i otázkou uložením pokuty ve výši 3.500 Kč se správní orgán řádně zabýval. Uvedl, proč z možného rozpětí uložení pokuty, a to 2.500 Kč až 5.000 Kč, byla uložena pokuta nad střední hranicí zákonem stanoveného rozpětí. Je to proto, že uvedenou výši pokuty považuje za úměrnou charakteru přestupku, přiměřenou okolnostem případu a odpovídající míře společenské nebezpečnosti jednání obviněného pro společnost. Odpovídá také účelu sledovanému zákonem k dosažení individuální a generální prevence a splní svůj výchovný účel. Žalovaný uvedl, že při ukládání výše sankce bylo přihlédnuto k naměřené rychlosti, což bylo nejméně 87 km/hod., kdy taková rychlost je v obci považována za rychlost nebezpečnou a neakceptovatelnou. V neprospěch obviněného při ukládání sankce bylo to, že přestupek, který žalobce spáchal, je považován za přestupek s vysokou nebezpečností, neboť při překročení nejvyšší povolené rychlosti dochází k prodloužení brzdné dráhy, přičemž během jízdy může dojít k neočekávaným situacím, na které řidič ve vysoké rychlosti nemůže adekvátně reagovat a podle potřeb vozidlo ovládat. Soud na tomto místě uvádí, že skutečně žalobci byla naměřena vysoká rychlost v obci, tedy vysoké překročení zákonem povolené rychlosti a samozřejmě žalobci musí být známo, že takovéto jednání je vysoce pro společnost nebezpečné, že snadno může dojít k ohrožení zdraví řidiče i jiných účastníků silničního provozu, případně k jiným vážným škodám majetku a je jenom otázkou náhody, že k tomuto v daném případě nedošlo. Podle § 12 odst. 1 zákona o přestupcích, při určení druhu sankce a její výměry se přihlédne k závažnosti přestupku, zejména ke způsobu jeho spáchání a jeho následkům, k okolnostem, za nichž byl spáchán, k míře zavinění, k pohnutkám a k osobě pachatele, zda a jakým způsobem byl pro týž skutek postižen v disciplinárním řízení. Při odůvodnění rozhodnutí, správní orgán I. stupně i žalovaný tedy odůvodnění ohledně výše sankce vycházeli z ust. § 12 odst. 1 zákona o přestupcích, což z odůvodnění jasně vyplývá a zejména bylo přihlédnuto k tomu, že přestupek, který byl spáchán v obci, byl spáchán výrazným překročením povolené rychlosti, což je jednoznačně přitěžující okolnost. Žádná polehčující okolnost v daném případě zjištěna nebyla (kromě toho, že žalobce má v EKŘ zaznamenán pouze jeden přestupek) a jednalo se o přestupek spáchaný z nedbalosti, přičemž soud musí souhlasit s tím, že při určování výše sankce je potřeba přihlédnout k tomu, že v důsledku překračování nejvyšší dovolené rychlosti u řidičů dochází velmi často k situacím, které nemusí vždy dopadnout tak, že nedojde k následkům na zdraví či majetku. Výše pokuty byla tedy stanovena zejména s ohledem na výši překročení dovolené rychlosti. S výší stanovené pokuty a jejím zdůvodněním se soud plně ztotožňuje. Pokud jde o náklady řízení, rozhodnutí se opírá o ust. § 60 odst. 1 s.ř.s. Žalobce ve věci neměl úspěch, náklady řízení mu proto nebyly přiznány. Pokud jde o žalovaného, který byl ve věci úspěšný, k jednání soudu se dostavil právní zástupce žalovaného, který přijel ze Zlína, kde je sídlo žalovaného do Brna, přičemž předložil jízdenku společnosti RegioJet, z níž bylo zjištěno, že jedna cesta stojí 220 Kč, cesta tam i zpět 440 Kč. Soud zavázal žalobce tyto náklady žalovanému uhradit, neboť nařízení jednání žádal žalobce, ten se k jednání nedostavil, a ani se neomluvil.