41 A 77/2016 - 34

Rubrum

Krajský soud v Brně rozhodl samosoudkyní JUDr. Janou Kubenovou v právní věci žalobce: M. H., nar. ……………., státní příslušnost Pákistán, t. č. v Zařízení pro zajištění cizinců ……….., zast. Mgr. Jindřichem Lechovským, advokátem se sídlem AK Sevastopolská 378/16, 101 00 Praha 10, proti žalované: Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Jihomoravského kraje, odbor cizinecké policie, oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort se sídlem Svatopluka Čecha 7, 695 01 Hodonín, o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 4.11.2016, č.j. KRPB-258616-24/ČJ-2016-060023-50A, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí žalované ze dne 4.11.2016, č.j. KRPB-258616-24/ČJ-2016- 060023-50A se zrušuje a věc se vrací žalované k dalšímu řízení.

II. Žádnému z účastníků se nepřiznává náhrada nákladů řízení.

III. Odměna ustanoveného zástupce žalobce Mgr. Jindřicha Lechovského, advokáta se stanovuje ve výši 12342 Kč a bude vyplacena z účtu Krajského soudu v Brně do 30 dnů od právní moci rozsudku na bankovní účet – č. 9504399001/5500, vedený u Raiffeisenbank a.s., pod VS: 1016.

Odůvodnění

I. Vymezení věci Žalobce se žalobou ze dne 8. 11. 2016 (doplněnou dne 14. 11. 2016) domáhá zrušení rozhodnutí žalované ze dne 4.11.2016, č. j. KRPB-258616-24/ČJ-2016-060023-50A (dále jen napadené rozhodnutí), jimž bylo rozhodnuto o zajištění žalobce ve smyslu § 129 odst. 1 a 3 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o pobytu cizinců), a to na dobu 31 dnů od okamžiku omezení osobní svobody, tj. od 4.11.2016 do 4.12.2016 za účelem předání do příslušného členského státu Evropské unie podle Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 604/2013 ze dne 26.6.2013, kterým se stanoví kritéria a postupy pro určení členského státu příslušného k posuzování žádosti o mezinárodní ochranu podané státním příslušníkem třetí země nebo osobu bez státní příslušnosti v některém z členských států (dále jen Dublinské nařízení nebo Dublin III). II. Žaloba, vyjádření žalované a replika žalobce Žalobce předně namítá, že se žalovaná zcela nepřijatelně stručně vyjádřila k souladu předání žalobce do Bulharska s čl. 3 odst. 2 Dublinského nařízení. Na str. 3 žalovaná uvedla „Účastník řízení bude předán do Bulharska, kdy správní orgán neshledává překážky v jeho předání právě do této země. Každá země společenství se zavázala sdílet hodnoty uznávané Evropskou unií a současně je vázána jak komunitárním právem, tak i judikaturou Evropského soudního dvora. Proto správní orgán nepředpokládá, že by mu návratem do Bulharska hrozilo vykonání trestu smrti, mučení nebo jiné formy nelidského zacházení.“ Žalobce poukazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu č.j. 1 Azs 91/2016-27 ze dne 11.8.2016, v němž se Nejvyšší správní soud zabýval povinností vypořádat se v rozhodnutí o zajištění s ustanovením čl. 3 odst. 2 Dublin III při zajištění za účelem předání cizince do Maďarska. Nejvyšší správní soud v tomto rozsudku uvedl: „Při posuzování otázky zákonnosti zajištění cizince za účelem předání do státu příslušného pro vyřízení žádosti o mezinárodní ochranu je správní orgán povinen zahrnout do svých úvah i otázku faktické a právní uskutečnitelnosti takového předání. Musí se proto zabývat i tím, zda nejsou v případě státu, do nějž má být cizinec předán, naplněna kritéria podle čl. 3 odst. 2 nařízení Dublin III. Zajištění osoby totiž představuje významný zásah do jejích práv a svobod a může být realizováno nejen za podmínky, že to umožňuje zákon, ale také pouze v případě, že je to nezbytné k naplnění zákonem stanoveného účelu tohoto opatření. Řízení o zajištění je přitom správním řízením, v němž má být účastníku z moci úřední uložena povinnost, proto je správní orgán podle § 50 odst. 3 správního řádu „povinen i bez návrhu zjistit všechny rozhodné okolnosti, svědčící ve prospěch i neprospěch toho, komu má být povinnost uložena.“ Případnou existencí systematických nedostatků azylového řízení a podmínek přijetí žadatelů o mezinárodní ochranu v zemi, kam má být cizinec předán se proto správní orgán musí zabývat vždy z úřední povinnosti.“ Podobně jako v případě Maďarska lze konstatovat, že problematičnost bulharského azylového systému je v obecné rovině známa. Žalobce připomíná např. zprávu Aida Country Report: Bulgaria z října 2015, nebo poměrně proměnlivé postoje UNHRC, které dokonce v roce 2014 vydalo oficiální výzvu k nepředání žadatelů o mezinárodní ochranu, kterou následně odvolalo. Lze tedy konstatovat, že Bulharsko je společně s Řeckem, Maďarskem a v případě některých skupin žadatelů o mezinárodní ochranu i Itálií zemí schengenského systému, která vykazuje největší nedostatky v azylovém systému a balancuje na hraně článku 3 odst. 2 Dublinského nařízení. Žalobce dále zmínil rozsudek Krajského soudu v Praze č. j. 46 Az 3/2016-32 ze dne 26.5.2016, který se zabýval nutností vypořádat se s přijatelností předání do Bulharska v samotném azylovém řízení, a zvlášť v případě zranitelných skupin osob, přičemž obecně k situaci v Bulharsku konstatoval, že žalovaný se možností předání žalobců do Bulharska dostatečně nezabýval. Žalovaný vyšel při svém rozhodování ze zpráv UNHCR, jako nezávislé instituce monitorující situaci uprchlíků při Organizaci spojených národů, přičemž uvedl, že původní doporučení nepředávat žadatele o azyl do Bulharska bylo v dubnu 2014 (po zlepšení situace v Bulharsku) revidováno a výše uvedené doporučení již neobsahuje. Dále žalovaný uvažoval o tom, zda Bulharsko patří mezi země, kde se dodržují lidská práva a své závěry opřel o informace, že Bulharsko ratifikovalo a dodrželo příslušné mezinárodní smlouvy, umožnuje činnost lidskoprávním nevládním organizacím, atd. I v případě běžných žadatelů o azyl by toto spíše formální a povrchní posouzení patrně nebylo dostatečné, a to s ohledem na zprávy respektovaných nevládních organizací známých soudu z jeho úřední činnosti, poukazujících na deficity bulharského azylového systému. Žalovaná se tak nijak s aktuální otázkou přípustnosti navrácení žadatelů o mezinárodní ochranu do Bulharska nevypořádala a její úvaha se vyčerpala všeobecným konstatováním o tom, že Bulharsko je vázáno komunitárními právními předpisy, a proto u něj nepřipadá v úvahu aplikace článku 3 odst. 2 Dublinského řízení, což je ovšem úvaha značně absurdní, jelikož by výklad žalované vedl k tomu, že dané ustanovení není aplikovatelné patrně nikdy. Žalovaná ve svém vyjádření k žalobě připustila, že úvaha stran případné existence systematických nedostatků azylového řízení v Bulharsku je vyjádřena stručně, nikoliv však nelze hovořit o absenci, jak namítá žalobce. Žalovaná vzala v potaz především objektivní skutečnost, že Bulharsko je členem Evropské unie a je tudíž povinna dodržovat v azylové proceduře minimální standardy ochrany lidských práv stanovené jak unijním, tak i mezinárodním právem. Současně žalovaná vycházela ze subjektivního vyjádření žalobce, který neuvedl žádné konkrétní důvody, pro které by se nemohl vrátit zpět do Bulharska. Dále žalovaná upozorňuje na okolnost, že zajištění musí policie rozhodnout v řádu hodin, kdy zde není prostor pro provádění analýzy právní úpravy azylového systému toho kterého členského státu. Žalovaná tak vychází ze závazných prohlášení vrcholných exekutivních a soudních orgánů Evropské unie, Rady Evropy a České republiky. K otázce posuzování existence systematických nedostatků azylového řízení ve smyslu čl. 3 odst. 2 Dublinského nařízení o zajištění cizince, odkazuje žalovaná na rozsudky Krajského soudu v Brně č. j. 33 A 69/2016-33 a č. j. 33 A 81/2016-24. Ke zmíněným odkazům žalované na rozsudky žalobce uvedl, že tyto jsou rozsudky vydané přibližně od února do září roku 2016 a neobstály před Nejvyšším správním osudem, dle něhož je speciálně v případě existence pochybností o kvalitě azylového systému daného státu či podmínek žadatelů o mezinárodní ochranu v takovém státě nutné se předmětnou otázkou zaobírat již v řízení o zajištění žadatele o mezinárodní ochranu. Žalobce dále poukázal na rozlišnost přezkoumatelnosti rozhodnutí žalované, jíž se Nejvyšší správní soud zabýval v rozsudku ze dne 11.8.2016, č.j. 1 Azs 91/2016-27, a v rozsudku ze dne 8.9.2016, č.j. 2 Azs 98/2016-35, a poznamenal rozdíly v jednotlivých způsobech vypořádání se s otázkou předávání cizinců do Maďarska. Žalobce upozornil na to, že svým vyjádřením žalovaná nemůže zhojit nedostatky v napadeném rozhodnutí (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19.12.2008, č.j. 8 Afs 66/2008-71). III. Napadené rozhodnutí Žalovaná vycházela ze skutkového stavu, jenž byl takový, že hlídka KŘP JmK OCP OKKPE Brno a OPA Břeclav při pobytové součinnostní kontrole provedené dne 4.11.2016 v 00:05 hodin na nádraží ČD v Břeclavi v mezinárodním vlaku EC 406 Chopin žalobce nepředložil žádný cestovní doklad opatřený vízem. Z tohoto důvodu byl žalobce téhož dne zajištěn v 00:15 hodin dle § 27 odst. 1 písm. d) zákona o pobytu cizinců a následně eskortován na OPA Břeclav – pracoviště Valtice k provedení daktyloskopování na stanici AFIS LSS 3000 a poté eskortován na služebnu OPKPE Hodonín, k provedení dalších služebních úkonů, během nichž bylo zjištěno, že je žalobce veden v evidenci žadatelů o mezinárodní ochranu EURODAC jako žadatel o udělení mezinárodní ochrany v Bulharsku a Maďarsku. V protokolu o výslechu účastníka řízení žalobce uvedl, že je státním příslušníkem Pákistánu, odkud roku 2013 odjel z rodinných důvodů. Z Pákistánů odešel do Iránu a dále do Turecka, kde setrval 7 měsíců. V Bulharsku byl přes 6 měsíců. Pro žalobce zde nebyla práce, nedostával peníze, a proto odešel přes Srbsko a Makedonii do Řecka. V Řecku pracoval rok a 4 měsíce. Poté odešel zpět do Makedonie, Srbska a Maďarska, kde byl 10 dnů a odjel do Vídně s tím, že bude pokračovat do Německa. Jeho rodina žije v Pákistánu a Iránu, v České republice ani Evropě žádné příbuzné či známé nemá. Cestovní pas nikdy nevlastnil. V České republice neměl v úmyslu zůstat, nemá nikoho, kdo by za něj složil finanční záruku ani si není schopen zajistit ubytování. V návratu do Bulharska či Maďarska mu nic nebrání, ale nechce se tam vrátit, neboť v Bulharsku jsou špatné sociální podmínky. Pokud by to bylo možné, chtěl by odcestovat do Německa. Žalovaná se nejdříve zabývala možnými překážkami předání žalobce a uvedla, že nemá v České republice trvale žijící příbuzné a pobyl zde pouze krátkou chvíli. Dle žalované bude předán do Bulharska, kdy žalovaná neshledává překážky v předání žalobce právě do této země, neboť každá země společenství se zavázala sdílet hodnoty uznávané Evropskou unií a současně je vázána jak komunitárním právem, tak judikaturou Evropského soudního dvora. Proto žalovaná nepředpokládá, že by žalobci návratem do Bulharska hrozilo vykonání trestu smrti, mučení, nebo jiné formy nelidského zacházení. Žalobce rovněž neuvedl žádné závažné důvody, pro které by jeho návrat mohl být znemožněn. Při rozhodování o zajištění žalovaná dospěla k závěru, že u žalobce existuje nebezpečí útěku, neboť svým jednáním prokázal, že nemá zábrany porušovat právní předpisy jak evropského, tak vnitrostátního práva. Jím uváděné důvody dávají dle žalované tušit, že žalobce nechce pobývat v Bulharsku. Dal tak najevo, že využije jakékoliv možnosti, aby zemi, kde požádal o azyl, opustil. Proto zde není záruka, že by žalobce vyčkával na území České republiky do doby, než bude předán do země, která je příslušná k posouzení jeho žádostí o mezinárodní ochranu. Existuje tak nebezpečí útěku a pokračování cesty do Německa. Žalovaná se dále zabývala otázkou, zdali by v daném případě nepostačovalo uložení zvláštního opatření za účelem vycestování cizince z území podle ust. § 123b a 123c zákona o pobytu cizinců. Po zhodnocení skutkového stavu dospěla k závěru, že zvláštní opatření nelze uložit, neboť žalobce na území České republiky nemá hlášený pobyt, nedisponuje finančními prostředky ve výši předpokládaných nákladů spojených s případnou realizací přemístění a v České republice nemá nikoho, kdo by jej mohl ubytovat, popř. za něj složil finanční záruku. Žalobce se navíc nehodlá v České republice zdržovat, neboť jeho úmyslem je cestovat do Německa. Dle žalované nebude zasaženo do soukromého a rodinného života žalobce, neboť je v produktivním věku a zdravotně v pořádku. V České republice nemá žádné známé ani rodinné vazby, vzhledem k délce pobytu v České republice a neznalosti jiného jazyka než urdu, si zde nemohl vytvořit silnější vazby, a to jak kulturní či sociální Při stanovení doby zajištění v délce 31 dnů vycházela žalovaná ze lhůt obsažených v Dublinském nařízení a uvedla, že tato doba je plně v souladu s tímto nařízením, jakož i z kvalifikovaného odhadu podloženého dobou potřebnou k přemístění cizince. V daném případě jde o zachování lhůty jednoho měsíce od zahájení dublinského řízení. Přitom odkázala i na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19.2.2015, č.j. 7 Azs 11/2015-32. Žalovaná má za to, že napadeným rozhodnutím nebyly překročeny meze správního uvážení a stanovená lhůta je v souladu s právními předpisy a judikaturou správních soudů. IV. Posouzení věci krajským soudem O žalobě krajský soud rozhodl v souladu s ust. § 51 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen s. ř. s.) a ve smyslu § 172 odst. 5 zákona o pobytu cizinců ve věci rozhodl bez jednání, neboť účastníci řízení jednání nepožadovali a soud neshledal v posuzované věci nařízení jednání za nezbytné. Napadené rozhodnutí krajský soud přezkoumal v řízení podle prvního dílu hlavy druhé s. ř. s., která vychází z dispoziční zásady vyjádřené v ustanoveních § 71 odst. 1 písm. c), d), odst. 2 věty druhé a třetí a § 75 odst. 2 věty první s. ř. s., přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu zjištěného k datu vydání napadeného rozhodnutí. Krajský soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná, přičemž se řídil následujícími úvahami. Mezi stranami není sporný skutkový stav, který je dokumentován ve správním spise žalované, který měl krajský soud při svém rozhodování k dispozici a z něhož vycházel. Žalobní námitka v zásadě míří k posouzení přezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí, a to z důvodu nedostatečného vypořádání se s otázkou přijatelnosti předání žalobce do Bulharska. Krajský soud se tak nejprve zabýval vznesenou námitkou nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí, neboť se jedná o tak závažnou vadu, k níž je soud povinen přihlížet i z moci úřední a která má podle ust. § 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s. za následek zrušení napadeného rozhodnutí. Otázce nepřezkoumatelnosti rozhodnutí (zejména pak rozhodnutí ve správním soudnictví) je věnována rozsáhlá judikatura Nejvyššího správního soudu, z níž vyplývá, že rozhodnutí soudu je nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost kupříkladu tehdy, jestliže z něj jednoznačně nevyplývá, podle kterých ustanovení a podle jakých právních předpisů byla posuzována zákonnost napadeného správního rozhodnutí. Dále pak lze v tomto smyslu za nepřezkoumatelné považovat rozhodnutí, jehož odůvodnění je vnitřně rozporné, popřípadě je-li výrok v rozporu s odůvodněním, či pokud z výroku nelze zjistit, jak vlastně soud rozhodl. Mimo to se jedná o případy, kdy nelze rozeznat, co je výrok a co odůvodnění, kdo jsou účastníci řízení a kdo byl rozhodnutím zavázán (srov. např. rozsudky ze dne 21.8.2008, č.j. 7 As 28/2008-76, ze dne 4.12.2003, č.j. 2 Ads 58/2003-75, či ze dne 4.12.2003, č.j. 2 Azs 47/2003-130, všechny dostupné na www.nssoud.cz). Soudní judikatura pak věnuje nemalou pozornost též otázce nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů (např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 29.7.2004, č.j. 4 As 5/2003-52, ze dne 18.10.2005, č.j. 1 Afs 135/2004-73, ze dne 14.7.2005, č.j. 2 Afs 24/2005-44, či ze dne 17.1.2008, č.j. 5 As 29/2007-64, všechny dostupné na www.nssoud.cz), přičemž v tomto ohledu je za nepřezkoumatelné považováno především takové rozhodnutí, z něhož není zřejmé, jakými úvahami se soud řídil, či kupříkladu rozhodnutí, které se opomíjí vypořádat s argumentací účastníka řízení. Přitom je nutno zdůraznit, že nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů je zásadně založena na nedostatku důvodů skutkových, nikoliv na dílčích nedostatcích odůvodnění rozhodnutí. Jakkoliv se shora zmiňovaná judikatura týká zejména nepřezkoumatelnosti rozhodnutí soudních, Nejvyšší správ soud v rozsudku ze dne 22.11.2012, č.j. 7 As 163/2012-18, dovodil, že v zásadě tytéž podmínky platí i pro posouzení přezkoumatelnosti rozhodnutí správních orgánů. V daném případě se žalobce domnívá, že rozhodnutí jsou nepřezkoumatelné v rozsahu posouzení účelu zajištění, zda bude vůbec moci být tento účel naplněn. Žalovaná v napadeném rozhodnutí konstatovala, že žalobce bude předán do Bulharska, dle žalobce se však k souladu předání žalobce do Bulharska s čl. 3 odst. 2 Dublinského nařízení vyjádřila pouze velmi stručně. Podle čl. 3 odst. 2 druhého pododstavce nařízení Dublin III „[n]ení-li možné přemístit žadatele do členského státu, který byl primárně určen jako příslušný, protože existují závažné důvody se domnívat, že dochází k systematickým nedostatkům, pokud jde o azylové řízení a o podmínky přijetí žadatelů v daném členském státě, které s sebou nesou riziko nelidského či ponižujícího zacházení ve smyslu článku 4 Listiny základních práv Evropské unie, členský stát, který vede řízení o určení příslušného členského státu, pokračuje v posuzování kritérií stanovených v kapitole III, aby zjistil, jestli nemůže být určen jako příslušný jiný členský stát“, přičemž třetí pododstavec dále stanoví, že „[p]okud podle tohoto odstavce nelze provést přemístění do žádného členského státu určeného na základě kritérií stanovených v kapitole III ani do prvního členského státu, v němž byla žádost podána, členský stát, který vede řízení o určení příslušného členského státu, se stává příslušným členským státem“. Krajský soud zdůrazňuje, že řízení o zajištění cizince dle ust. § 129 zákona o pobytu cizinců nelze zaměňovat s řízením dublinským či jiným řízením vedeným s cizincem v režimu zákona o pobytu cizinců (např. řízení o povinnosti opustit území) či v režimu zákona č. 325/1999 Sb., o azylu (typicky řízení o žádosti o udělení mezinárodní ochrany). Základními specifiky tohoto řízení jsou rychlost a bezodkladnost rozhodování, kterážto neumožňují provádění složitého dokazování. Je třeba reflektovat, že účelem řízení o zajištění cizince dle ust. § 129 zákona o pobytu cizinců není s konečnou platností posoudit, do kterého členského státu bude cizinec na základě kritérií obsažených v Dublinském nařízení předán, či dokonce, zda k předání skutečně dojde, ale pouze zabezpečit, že cizinec vyčká výsledku dublinského řízení, v jehož závěru teprve může (ale rovněž nemusí) dojít k vydání rozhodnutí o předání cizince do jiného členského státu EU (k tomuto viz usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 23.11.2011, č.j. 7 As 79/2010-150, dostupné na www.nssoud.cz). Krajský soud si je rovněž vědom toho, že aby mohlo být zajištění realizováno, musí směřovat k legitimnímu cíli, z čehož pak lze dovodit, že již ve fázi rozhodování o zajištění je nezbytné do jisté míry posuzovat též potencialitu předání cizince do dotčeného členského státu. Přesto však nelze dle názoru krajského soudu na správní orgány rozhodující o zajištění cizince klást v tomto směru totožné požadavky jako na správní orgány rozhodující v řízení dublinském, neboť až v tomto řízení je dán prostor pro důkladné posouzení otázky přípustnosti předání cizince z hlediska případné rozpornosti se závazky České republiky na poli práva evropského a mezinárodního, zejména v oblasti ochrany základních lidských práv. Krajský soud je však přesvědčen, že ve stádiu zajištění cizince je nutné zjišťovat potencialitu předání cizince. Zajištění cizince tak bude vyloučeno zejména tehdy, je-li a priori zřejmé, že cíl, jehož má být dosaženo, je nedovolený či že takového cíle nelze dosáhnout. Tato situace nastává především v případech, ve kterých by byly transfery do dotčeného členského státu zcela zastaveny, jako je tomu v současné době v případě předání cizinců do Maďarska. Co se však týče posouzení, zda je možné žalobce předat do Bulharska, to v napadeném rozhodnutí zcela absentuje. Žalovaná se možností předání žalobce do Bulharska zabývala pouze na obecné úrovni a stroze konstatovala, že v Bulharsku žalobci nehrozí trest smrti, mučení, nebo jiné formy nelidského zacházení. Na skutečnost, že se žalobce do Bulharska vrátit nechce z důvodu špatných sociálních podmínek, nikterak nereagovala. Žalovaná si v této věci měla obstarat podrobné zprávy z institucí, které se zabývají dodržováním lidských práv a mezinárodní ochranou. Pro závěr, že žalobce je možné přemístit zpět do Bulharska, je třeba v souladu s ustanovením čl. 3 odst. 2 Dublin III bezpečně zjistit, že podmínky v azylových zařízeních v Bulharsku a řízení o udělení mezinárodní ochrany skýtají záruku, že nebudou porušována práva žalobce zaručena Listinou základních práv a svobod. Ve správním spise se však nenachází žádný podklad pro úvahu žalované, že je Bulharsko zemí bez existence systematických nedostatků. Touto problematikou se v nedávné době podrobně zabýval i Nejvyšší správní soud, zejména pak z rozsudku ze dne 11.8.2016, č j. 1 Azs 91/2016-27 (obdobně rozsudek ze dne 14.9.2016, č.j. 7 Azs 115/2016-26, oba dostupné na www.nssoud.cz), v němž zdůraznil, že „[p]ři posuzování otázky zákonnosti zajištění cizince za účelem předání do státu příslušného pro vyřízení žádosti o mezinárodní ochranu je správní orgán povinen zahrnout do svých úvah i otázku faktické a právní uskutečnitelnosti takového předání. Musí se proto zabývat i tím, zda nejsou v případě státu, do nějž má být cizinec předán, naplněna kritéria podle čl. 3 odst. 2 nařízení Dublin III. Zajištění osoby totiž představuje významný zásah do jejích práv a svobod a může být realizováno nejen za podmínky, že to umožňuje zákon, ale také pouze v případě, že je to nezbytné k naplnění zákonem stanoveného účelu tohoto opatření. Řízení o zajištění je přitom správním řízením, v němž má být účastníku z moci úřední uložena povinnost, proto je správní orgán podle § 50 odst. 3 správního řádu‚ povinen i bez návrhu zjistit všechny rozhodné okolnosti, svědčící ve prospěch i neprospěch toho, komu má být povinnost uložena. Případnou existencí systematických nedostatků azylového řízení a podmínek přijetí žadatelů o mezinárodní ochranu v zemi, kam má být cizinec předán, se proto správní orgán musí zabývat vždy z úřední povinnosti.“ Soud tak uzavírá, že pokud jde o otázku aplikace čl. 3 odst. 2 Dublinského nařízení, je napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné pro nedostatečné odůvodnění. V. Závěr a náhrada nákladů řízení Lze tedy shrnout, že napadené rozhodnutí je ve smyslu ust. § 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s. nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, co do otázky posouzení, zda bude moci být naplněn účel zajištění, tj. zda je předání žalobce do Bulharska v souladu s čl. 3 odst. 2 Dublinského nařízení. S ohledem na výše uvedené nezbylo krajskému soudu než napadené rozhodnutí zrušit, jak je uvedeno ve výroku I tohoto rozhodnutí, a věc žalovanému vrátil k dalšímu řízení (§ 76 odst. 4 s. ř. s.). Právním názorem, který vyslovil soud ve zrušujícím rozsudku je v dalším řízení správní orgán vázán (§ 78 odst. 5 s. ř. s.). Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ustanovením § 60 odst. 1 s. ř. s., když úspěšnému žalobci nevznikly náklady řízení ani jejich přiznání nepožadoval a žalovaná v řízení nebyla úspěšná (výrok II). Součástí podané žaloby byl i návrh žalobce na ustanovení zástupce. Usnesením ze dne 10.11.2016, č.j. 41 A77/2016-15, bylo návrhu žalobce vyhověno a zástupcem mu byl ustanoven Mgr. Jindřich Lechovský, advokát se sídlem na Sevastopolská 378/16, Praha. Toto usnesení nabylo právní moci dne 11. 11. 2016. Podle ust. § 35 odst. 8 s. ř. s. má ustanovený zástupce nárok na odměnu za zastupování na náklady státu. V předmětném řízení má ustanovený zástupce konkrétně právo na odměnu, která se skládá z nákladů právního zastoupení ve smyslu vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, které spočívají ve třech úkonech právní služby: převzetí a příprava zastoupení podle ust. § 11 odst. 1 písm. b/ advokátního tarifu, sepis doplnění žaloby a replika k vyjádření žalované podle ust. § 11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu, v sazbě 3100 Kč za každý úkon právní služby. K těmto úkonům právní služby náleží podle ust. § 13 odst. 3 advokátního tarifu též náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč za každý úkon právní služby. Ustanovený zástupce doložil, že je plátcem DPH. Celkem tedy ustanovenému zástupci přísluší na jeho odměně za zastupování částka ve výši 12342 Kč (výrok III).

Poučení