41 A 8/2015 - 52

Rubrum

Krajský soud v Brně rozhodl samosoudkyní JUDr. Jana Kubenová ve věci žalobce: R.M., nar. ……….., bytem …………., ………….., zast. obecným zmocněncem P. K., bytem Č. A. 601/25, P. 6, proti žalovanému Krajský úřad Jihomoravského kraje, odbor dopravní správy, se sídlem Žerotínovo nám. 3/5, Brno, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 25.11.2014, č.j. JMK 129945/2014, sp.zn. S-JMK 129945/2014/ODOS/St, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádnému z účastníků se nepřiznává náhrada nákladů řízení.

III. Soud přiznává odměnu za vypracování odborného vyjádření Ing.

V. L., RAMET a.s., Letecká 1110, 686 04 Kunovice, ve výši 1.089 Kč, která bude vyplacena z účtu Krajského soudu v Brně na účet č. 86-3885610247/0100, Komerční banka, a.s., SWIFT kód: KOMBCZPPXXX, do 30-ti dnů od právní moci rozsudku.

IV. Žalobce má povinnost zaplatit České republice – na účet Krajského soudu v Brně 1.089 Kč do 30-ti dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění

Včas podanou žalobou žalobce napadal rozhodnutí žalovaného, č.j.: JMK129945/2014, sp.zn. S-JMK 129945/2014/ODOS/St ze dne 25.11.2014, když žalovaný rozhodl tak, že dle ust. § 90 odst. 5 správního řádu zamítá odvolání žalobce a potvrzuje rozhodnutí Městského úřadu Břeclav, odboru správní věci a dopravy ze dne 23.9.2014, č.j.: MÚBR 31405/2014, OSVD. Včas podanou žalobou žalobce napadal rozhodnutí žalovaného uvedené v záhlaví tohoto rozsudku. Uvedl, že správní orgány jsou povinny přezkoumat, zda bylo při měření postupováno v souladu s návodem k obsluze. Správní orgány nepřezkoumaly, zda bylo měření provedeno v souladu s návodem o obsluze a krátily tak žalobce na jeho právech, zejména na právu vyplývající ze zásady inkviziční a zásady materiální pravdy. Návod k obsluze rychloměru stanoví, že měření smí být provedeno pouze v přímém (rovném), nezakřiveném úseku komunikace. Dle výroku rozhodnutí bylo měřeno v úseku km 55 dálnice D2 ve směru jízdy na obec Bratislava. V tomto úseku však dálnice není přímá (srov. příloha – mapa, km 55 dálnice D2). Tím je prokázáno, že pochybení správního orgánu spočívající v absenci přezkumu správnosti měření, má vliv na zákonnost rozhodnutí. Žalobce dále uvedl, že nelze po správním orgánu spravedlivě požadovat, aby prověřoval veškerá myslitelná (teoretická) pochybení policistů. Zastává však názor, že po správním orgánu lze požadovat, aby ověřil některé základní požadavky, které návod k obsluze klade, a kdy pouze při jejich splnění lze měření považovat za správné. Tím spíše se pak měl správní orgán věnovat přezkoumání správnosti postupu obsluhy v tomto konkrétním případě. Měřeno bylo zařízením Ramer AD 9T. Zařízení AD 9T je stojanového typu, nikoliv zamontované do služebního vozidla. U tohoto zařízení neexistuje „přirozená“ kontrola správného úhlu nastavení odklonu radarového svazku od osy komunikace; zařízení přitom měří správně jen tehdy, je-li tento roven 22°, +/-1°. Zařízení AD 9T je vybaveno pouze průhledovým zaměřovačem a zaměřovacím přípravkem s výtyčkou. Použití tohoto přípravku však na dálnici hraničí s hazardem se životem, neboť by se obsluha musela vydat do středu komunikace s měřícím pásmem, a to v příčné úrovni měřícího zařízení a dále ve vzdálenosti minimálně 50m. Správnímu orgánu se pak muselo jevit jako krajně nepravděpodobné, že by policisté riskovali vlastní život a prováděli zmíněné úkony na dálnici. Nad to, pokud by se chtěla obsluha spolehnout na zaměřovací průhledy umístěné na vrchu zařízení, muselo by toto zařízení stát na krajním pruhu. Toto se z bezpečnostních důvodů také jeví značně nepravděpodobné. Žalobce přiznává, že tyto skutečnosti v době projednání přestupku nevěděl, neboť s radary nepracuje; zastává však názor, že správnímu orgánu musely být tyto skutečnosti zřejmé, neboť tento na denní bázi vyhotovuje výstupy z rychloměrů a musí mu být známo, jaké postupy je nutné dodržet pro zachování správného ustavení rychloměru a zajištění korektního měření. V tomto směru se jeví jako nezbytné, aby správní orgán minimálně doplnil dokazování o svědeckou výpověď policistů a dotázal se jich, zda tyto úkony při ustavení rychloměru skutečně provedli, neboť jejich provedení se jeví jako krajně nepravděpodobně a lze proto o jejich provedení pochybovat. Skutečnost, že by byl zachován úhel odklonu radarového svazku od osy měřeného vozidla, jak předepisuje návod k obsluze na straně 12,13 a 22, se jeví jako nepravděpodobná, neboť se jako nepravděpodobné jeví, že by policisté ověřili správnost ustanovení rychloměru, jakož i přímost komunikace. Policisté pak ani v úředním záznamu netvrdili, že by tyto úkony provedli. Žalobce si je vědom toho, že nedoplnil odvolání a před správním orgánem se nevyjádřil. Žalobce však nepředkládá nová skutková tvrzení, která by mohla v kontextu postupu žalobce působit účelově. Pouze hodnotí konkrétní fakta a exaktní výstupy (zejména exaktní výstup z rychloměru). Absence doplnění odvolání žalobce hájí svou právní neznalostí, když součástí výzvy k doplnění odvolání nebylo poučení o následcích neodstranění vady podání (nedoplnění odvolání), což samo o sobě představuje zásadní vadu řízení. Žalobce proto nevěděl, že žalovaný smí rozhodnout, aniž by se seznámil s argumenty předloženými v odvolání. Žalobce pak také namítá nesrozumitelnost výroku rozhodnutí, spočívající v absenci přesné specifikace místa měření, neboť určení místa měření jako „D2, km 55, ve směru jízdy na obec Bratislava“ není dle názoru žalobce dostatečné. Žalobce dále spatřuje nezákonnost rozhodnutí v nedostatečně zjištěném skutkovém stavu. Vozidlo na fotografii nebylo totiž nijak ztotožněno s vozidlem řízeným žalobcem. Na fotografii z rychloměru je viditelné toliko vozidlo tov. zn. ………, není viditelná barva (předložena černobílá fotografie), ani registrační značka. Patrně jde o vozidlo ……… či ………., obě vozidla jsou na českých silnicích velmi výrazně zastoupena. Registrační značka není čitelná. Správní orgán ani v rozhodnutí nezdůvodnil, na základě jakých skutečností se domníval, že jde o vozidlo žalobce. Místo měření přitom bylo od likvidačního stanoviště vzdáleno až 2km. Dle názoru žalobce na věc dopadá a contrario rozsudek NSS ze dne 26.5.2009, č.j. 9As 54/2008-62. Žalobce dále spatřuje nezákonnost rozhodnutí spočívající v absenci naplnění materiální stránky skutkové podstaty přestupku. Správní orgán se vůbec nezabýval tím, zda materiální stránka skutkové podstaty byla naplněna, byť překročení rychlosti bylo minimální, bagatelní. Správní orgán ve výroku rozhodnutí pouze zkopíroval obecný text hovořící o tom, že při překročení rychlosti o 9km/h se „podstatně prodlužuje brzdná dráha“. Navrhoval proto, aby soud napadené rozhodnutí žalovaného zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. V písemném vyjádření v žalobě žalovaný se žalobou žalobce nesouhlasil, dle něho žaloba není důvodná. Uvedl, že rozhodnutím správního orgánu I. stupně byl žalobce uznán vinným přestupkem dle ust. § 125 odst. 1 písm. f bod 2 zák. č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o provozu na pozemních komunikacích“), kterého se měl dopustit porušení ust. § 18 odst. 3 cit. zákona tím, že dne 19.5.2014 ve 13:10 hod. v km 55 dálnice D2 ve směru jízdy na Bratislavu při řízení motorového vozidla tov.zn. ……. …….., ……….. jel naměřenou rychlostí 201km/h. Při zvážení možné odchylky měřícího zařízení +-3 mu tedy byla jako nejnižší skutečná rychlost naměřena rychlost jízdy 194 km/h, v daném úseku je nejvyšší dovolená rychlost stanovena na 130km/h. Překročil tak nejvyšší dovolenou rychlost na dálnici minimálně o 64km/h. Za tento přestupek mu byla uložena pokuta v částce 6.500,- Kč a současně mu byla uložena sankce zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 6-ti měsíců ode dne nabytí právní moci rozhodnutí. Dále mu byla uložena povinnost nahradit náklady řízení v částce 1.000,- Kč. Odvolání žalobce proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně bylo rozhodnutím žalovaného ze dne 25.11.2014 dle ust. § 90 odst. 5 správního řádu zamítnuto a předmětné rozhodnutí bylo potvrzeno. Žalovaný k věci předně uvedl, že v průběhu řízení o přestupku, ať již v rámci řízení před správním orgánem I. stupně, či v rámci řízení odvolacího se žalobce, ani jeho tehdejší zmocněnec Ing. M. J. k věci nevyjádřili, nevznesli žádné konkrétní výhrady stran procesního postupu správního orgánu při přestupku, o němž bylo vedeno řízení. Žalovaný tedy přezkoumal rozhodnutí správního orgánu I. stupně, vč. řízení, jež mu předcházelo, z hlediska zákonnosti v plném rozsahu. Své závěry v tomto směru v napadeném rozhodnutí řádně odůvodnil v souladu s ust. § 68 odst. 3 správního řádu. Doplnění odvolání obdržel žalovaný až dne 27.11.2014 v 9:56 hod., kdy rozhodnutí bylo vydáno, tj. předáno k poštovní přepravě dne 27.11.2014 v 8:29 hod., do doby vydání rozhodnutí žalovaným tedy nebylo odvolání žalobcem doplněno. Žalobce v podané žalobě namítá, že nedoplnil odvolání tak, jak to požadoval správní orgán I. stupně, vzhledem ke své právní neznalosti, když součástí výzvy nebylo poučení o následcích neodstranění vad odvolání, žalobce proto nevěděl, že žalovaný smí rozhodnout, aniž by se seznámil s argumenty předloženými v odvolání. S touto argumentací žalovaný nesouhlasí, žalobce byl správní orgánem I. stupně řádně vyzván k doplnění odvolání o zákonné náležitosti výzvou ze dne 21.10.2014 v usnesením stanovené lhůtě 8dnů od doručení usnesení, kdy výzvu s unesením tehdejší zmocněnec žalobce Ing. J. převzal dne 24.10.2014, jak plyne z doručenky založené ve spise, podepsané zmocněncem. Je pravdou, že žalobce nebyl poučen o následcích nedoplnění odvolání v zákonné lhůtě, tento nedostatek ovšem dle žalovaného, nepůsobí nezákonnost žalovaného rozhodnutí. Žalobci bylo dostatečně umožněno realizovat jeho práva, v rozhodnutí soudu I. stupně byl poučen o náležitostech odvolání, přesto podal odvolání, které zákonné náležitosti nesplňovalo a byl správným orgánem I. stupně vyzván k jeho doplnění. Pokud žalobce i přesto ve stanovené lhůtě nedoplnil konkrétní výhrady vůči rozhodnutí soudu I. stupně, nelze klást k tíži žalované, že ve věci rozhodl, aniž by žalobce opět vyzval k doplnění podaného odvolání. Lhůta pro doplnění odvolání uplynula s ohledem na skutečnost, že její poslední den připadl na sobotu 1.11.2014, v pondělí 3.11.2014, do doby vydání rozhodnutí (27.11.2014) ovšem žalovaný doplnění odvolání neobdržel. Pokud žalobce odkazuje na svou právní neznalost, žalovaný uvedl, že v řízení o přestupku byl zastoupen zmocněncem Ing. M. J., kterého si zřejmě zvolil právě s ohledem na svoji právní neznalost problematiky k řádnému hájení jeho práv. Žalovanému je pak z jeho úřední činností známo, že tento zmocněnec vystupuje i v jiných řízeních, kdy pravidelně podává pouze blanketní odvolání a je správními orgány vyzýván k jejich doplnění, když na tyto výzvy obvykle nereaguje a odvolání nedoplňuje. Následně je o odvolání i bez tohoto doplnění rozhodnuto. Zmocněnci žalobce tedy bylo z jeho předchozí činnosti známo, že o odvolání lze rozhodnout bez ohledu na to, zda požadované náležitosti budou doplněny či nikoliv. Žalovaný je tedy vzhledem k výše uvedenému názoru, že byť nebyl žalobce ve výzvě k doplnění odvolání o absentující náležitosti poučen o následcích nedoplnění odvolání, nebyl žalobce postupem správního orgánu nijak krácen na svých právech, tento postup správních orgánů nepůsobí nezákonnost napadeného rozhodnutí. Ostatně ani v rozsudku NSS, na který žalobce v této souvislosti poukazuje, není uvedeno, že by tato procesní vada sama o sobě odůvodňovala zrušení žalovaného rozhodnutí. Lze také poznamenat, že předmětný rozsudek se týká jiného typu řízení, a to řízení o žádosti, nikoliv řízení sankčního, vedeného z moci úřední. Odkaz na ust. § 45 odst. 2 správního řádu, tedy není zcela případný. Tvrzení žalobce, že nevěděl, že žalovaný může rozhodnout bez toho, aby se seznámil s argumenty předloženými v odvolání, tedy není opodstatněné, když zmocněnci bylo toto s ohledem na výše uvedené skutečnosti jistě známo, navíc v sankčním řízení nelze vázat možnosti přezkumu odvolání odvolacím orgánem na úkon účastníka řízení. To by v konečném důsledku mohlo znamenat paralyzování celého řízení o přestupku a nemožnost jeho zdárného ukončení ve lhůtě k projednání přestupku, když by obviněnému stačilo podat v zákonné lhůtě blanketní odvolání do rozhodnutí o přestupku. Toto odvolání pak nedoplnit, a tím zabránit odvolacímu orgánu k projednání odvolání a vydání rozhodnutí o přestupku v zákonné lhůtě. Žalobce ostatně v podané žalobě neuvedl, jak předpokládal, že správní orgán s podaným odvoláním naloží, když jej přes výzvu ve stanovené lhůtě nedoplnil o požadované náležitosti. Stěžejní námitky uvedené v žalobě se týkají nedostatečně zjištěného stavu věci, spočívající v tom, že správní orgány nezkoumaly, zda byla rychlost měřena v souladu s návodem k obsluze rychloměru, když žalobce vyjmenovává, které skutečnosti měl správní orgán minimálně zkoumat. Žalovaný je názoru, že stran zjištění skutkového stavu v řízení k pochybení nedošlo, když z pokladů obsažených ve spise a provedených důkazů byly jednoznačně zjištěny všechny skutečnosti relevantní pro rozhodnutí, tj. kdo řídil vozidlo, jaká byla v předmětném místě nejvyšší dovolená rychlost a jaká rychlost byla vozidlu naměřena. Dle žalovaného je pak správní orgán povinen podrobně zkoumat v rámci dokazování, zda měření bylo provedeno v souladu s návodem k obsluze měřidla, pouze za předpokladu, že v tomto směru shledal důvodné pochybnosti, což se ovšem v tomto případě nestalo, když žalobce v průběhu řízení žádné okolnosti v tomto směru neuváděl, z výstupu z radaru rovněž nejde seznat, že by měření vykazovalo jakýchkoliv vad. Správnost měření lze přitom posoudit z pozice vozidla na snímku, která v tomto případě nevykazovala žádné pochybnosti o správnosti měření, když na fotografii je zachyceno pouze jedno vozidlo, nemohlo tedy dojít k měření jiného vozidla, úsek měření je přímý (mírné zakřivení dálnice v průběhu cca 1km, nelze považovat za relevantní, když rychlost vozidla byla měřena na vzdálenost max. 60m, jak plyne ze záznamu o přestupku pořízené radarem, kde je nastaven dosah měření 60m), vozidlo má správnou pozici na snímku, podstatnou částí se nachází v označeném prostoru svazku, šipka zobrazující měřený směr rovněž odpovídá – vozidlo bylo měřeno na příjezdu. Nelze také opomenout, že měření rychlosti provedl k tomu oprávněný subjekt – Policie ČR (oprávněna k měření rychlosti vozidla dle ust § 79a zák. č. 361/2000 Sb.). Lze tedy předpokládat, že tento subjekt je s návodem k obsluze měřidla seznámen a v souladu s tímto návodem rovněž postupuje. NSS v rozsudku ze dne 8.2.2012, č.j. 3A 29/2011-51 uvedl, že „Nejvyšší správní soud považuje vyjasnění otázky, zda při měření žalobcova vozidla postupovali zasahující policisté v souladu s Návodem k obsluze s měřící přístrojem PolCam PC 2006 za důležité pro zákonnost rozhodnutí o spáchání předmětného přestupku. V ověřovacím listu č. 253/09 uvedeného přístroje je totiž uveden závěr, že rychloměr lze používat k měření rychlosti za dodržování Návodu k obsluze. Také z tohoto důvodu považuje za nutné doplnění důkazního řízení min. o výslech zasahujících policistů, příp. i o další důkazy, jejíž provedení by se v dalším řízení před správními orgány ukázalo vhodným a potřebným pro řádné a úplné zjištění skutkového stavu věci“ ,je zřejmé, že v případě důvodných pochybností ve správnost provedeného měření vyvstává nutnost doplňovat dokazování minimálně o výslechy zasahujících policistů. Tato situace však nenastala. V oznámení o přestupku ze dne 19.5.2014 žalobce nezpochybnil výsledek měření, k danému podezření z přestupku se vůbec nevyjádřil a oznámení o přestupku ani nepodepsal. Během správního řízení také zůstal zcela pasivní, nenavrhoval provedení důkazů, ani nevznesl během řízení před správními orgány jakýchkoliv námitek vůči zjištěnému skutkovému stavu ani vůči provedenému měření rychlosti. Vzhledem k tomu, že správní orgány neměly jakýchkoliv pochybnosti ve správnost měření, kdy ze záznamu o přestupku pořízeného radarem bylo zjevné, že policisté provedli měření v souladu s návodem k obsluze, nebylo tedy důvodu předvolávat zasahující policisty. Ve smyslu rozsudku NSS č.j. 10As 25/2014 ze dne 29.5.2014 by právní orgány byly povinny vyslechnou svědky – zasahující policisty za situace, pokud by ve věci zůstávaly i nadále významné skutkové pochybnosti, respektive by skutková zjištění správních orgánů byla žalobcem rozumným způsobem zpochybněna. Tato situace však nenastala, proto nebylo dle názoru žalovaného nutné doplňovat dokazování o výslech policistů, kteří prováděli měření rychlosti vozidla. Žalobce dále v žalobě namítá nesrozumitelnost výroku rozhodnutí spočívající v absenci přesné specifikace místa měření, když uvedení „D2, km 55, ve směru jízdy na obec Bratislava“ není dle žalobce dostatečné. S touto námitkou se žalovaný neztotožňuje, kdy má zato, že z výroku rozhodnutí bylo zcela jednoznačně prokázáno místo měření rychlosti, kdy je zřejmé, že k měření došlo na 55km dálnice D2 ve směru jízdy na Bratislavu a žalovanému není zřejmé, jak konktrétněji by mělo být místo měření ještě specifikováno, to ostatně neuvádí ani žalobce. Pokud žalobce namítá, že vozidlo na fotografii z radaru nebylo nijak ztotožněno, kdy není viditelná barva vozidla a SPZ je nečitelná, správní orgán neodůvodnil, proč se domnívá, že jde o vozidlo žalobce, žalovaný s tímto tvrzením nesouhlasí. V odůvodnění rozhodnutí soudu I. stupně je jednoznačně uvedeno z jakých podkladů měl správní orgán rozhodné skutečnosti za zjištěné (zejména první 2. odstavce odůvodnění rozhodnutí). Dle žalovaného nejsou důvodné pochybnosti stran totožnosti měřeného a zastaveného vozidla, kdy na záznamu o přestupku pořízeném radarem vč. fotodokumentace je jednoznačně zachyceno vozidlo tov.zn. ……. …….. světlé barvy, řízené mužem (viz. fotografie). Reg.značka není sice zcela čitelná (první část „5Z3“ dle žalovaného z fotografie je čitelná), ale ve spojení s údaji uvedenými v kolonce registrační značka v záznamu o přestupku pořízené radarem je tato řádně uvedena. Kontrolní stanoviště, které mělo měřené vozidlo zastavit, pak do oznámení přestupků uvedlo, že bylo zastaveno osobní vozidlo ………., RZ ………., které řídil muž – žalobce, který byl řádně ztotožněn dle předložených dokladů (očanského a řidičského průkazu), jejichž čísla jsou uvedena v tomto oznámení, které žalobce četl a podepsal. Na místě samém, ani v průběhu řízení o přestupku pak nerozporoval, že bylo měřeno jiné vozidlo, než to, které řídil. Žalovaný tedy neměl pochybnosti o tom, že vozidlo, jehož rychlost byla měřena, se shoduje s vozidlem, které bylo následně zastaveno, když dle záznamu o přestupku pořízeného radarem i oznámení přestupku sepsaného na kontrolním stanovišti, se jednalo o stejné vozidlo. Krajský soud měl k dispozici spisy obou správních orgánů, které prostudoval, součástí spisu správního orgánu I. je i policejní spis č.j. KRPB-125938/PŘ-2014 - RAI, dále ve věci nařídil jednání a provedl důkaz odborným vyjádřením, které vypracoval Ing.V. L., metrolog v oboru silničních rychloměrů, na žádost soudu. Posouzení věci Krajským soudem Žaloba není důvodná. Zásadní žalobní námitkou žalobce bylo to, že nebyl náležitě zjištěn skutkový stav věci, když policisté dle žalobce nepostupovali při měření rychlosti vozidla žalobce v souhlasu s návodem k obsluze vozidla, navíc nebylo ani ztotožněno to, o jaké vozidlo, které mu byla měřena rychlost se jednalo, tedy zda se jednalo o vozidlo, které řídil žalobce a fakticky o jaký typ vozidla se jednalo a dále pak, že ve výroku rozhodnutí správního orgánu I. stupně nebylo přesně specifikováno místo měření. S žalobními námitkami žalobce soud nesouhlasí. Již z Oznámení přestupku a úředního záznamu, které byly pořízeny Policií ČR bylo zřejmé, že v uvedený den a hodinu, která je uvedena ve výroku rozhodnutí správního orgánu bylo kontrolováno, měřena rychlost vozidla ……………… řízeného žalobcem. O tom není pochyb z toho důvodu, že již v Oznámení přestupku byl řidič vozidla ztotožněn, a to z předloženého občanského průkazu i řidičského průkazu, bylo tedy jasné, že se jedná o muže jménem R.M., nar. …….., když přestupkové jednání je v Oznámení přestupku popsáno. Žalobce s tímto Oznámením byl seznámen a podepsal ho, takže v tomto směru, ani soud neshledává žádnou pochybnost. Byl tedy zcela jednoznačně ztotožněn řidič vozidla ………….., kterému byla naměřena silničním rychloměrem AD 9T rychlost 203km/hod. Skutečnost, že se jedná o vozidlo ………. vyplývá i ze Záznamu o přestupku, přičemž toto vozidlo je na fotografii viditelné, na ni je také viditelné, že vozidlo řídí muž a je viditelný počátek reg.značky ..., další část reg.značky viditelná není. Soud tedy uvádí, že je jasné kdo jaké vozidlo řídil a byl kontrolován policií, resp. byla policií měřena rychlost vozidla, což žalobce při zastavení policií ani nezpochybňoval, neboť Oznámení o přestupku podepsal. Pokud by se nejednalo o muže jménem R.M., nar. …….., když tento muž byl ztotožněn z OP i řidičského průkazu, nedávalo by vůbec žádnou logiku, proč by Oznámení o přestupku podepsal. Nebylo zjištěno, že by ve vozidlo s ním jela nějaká další osoba, o níž by se event.dalo uvažovat, že by mohl být řidičem uvedeného motorového vozidla v době měření rychlosti. Žalobce v žalobě zpochybňoval naměřenou rychlost vozidla, uváděl, že policisté nepostupovali v souladu s návodem k obsluze, když dle návodu k obsluze nemůže být rychlost měřena v zatáčce a v tomto konkrétním případě dle žalobce rychlost vozidla v zatáčce měřena byla. V průběhu správního řízení před správním orgánem I. stupně žalobce nezpochybňoval, že by on nebyl řidičem vozidla, jemuž byla v uvedenou dobu měřena rychlost, nebo že by se nejednalo o vozidlo uvedené reg.značky v Oznámení o přestupku, či se jednalo o jiný typ vozidla, než je tam uveden. Žalobce vůbec nic v průběhu správního řízení nezpochybňoval, a to ani jeho zmocněnec Ing. M. J., kterého žalobce zmocnil v zastupování v plném rozsahu ve všech stupních správního řízení, včetně doručování písemností. Správní orgán I. stupně ve věci nařídil ústní projednání přestupku na den 2.9.2014, když tohoto jednání se zúčastnil zmocněnec žalobce Ing. J. U jednání bylo provedeno dokazování spisem policie, když zmocněnec žalobce pouze uvedl, že do dne 16.9.2014 navrhne doplnit stávající důkazy nebo navrhne nové důkazy v uvedené věci, když k věci samé se zmocněnec žalobce vůbec nevyjádřil a skutečnosti obsažené v policejním spise nijak nezpochybnil. Ani žalobce, ani jeho zmocněnec však nijak nereagovali, do uvedeného data 16.9., zmocněnec žalobce žádné důkazy nenavrhl, a to ani do dne vydání rozhodnutí Městským úřadem Břeclav, odborem správní věci a dopravy, když rozhodnutí bylo vydáno dne 23.9.2014. Dne 14.10.2014 podal proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně zmocněnec žalobce odvolání, v němž neuvedl žádnou skutečnost, tedy to, proč žalobce rozhodnutí správního orgánu I. stupně odvoláním napadá, a co tomuto rozhodnutí vytýká. Jednalo se tedy pouze o blanketní odvolání. Vzhledem k této skutečnosti, tedy že odvolání neobsahovalo náležitosti uvedené v ust. § 37 odst. 2 správního řádu, 21.10.2014 správní orgán I. stupně vyzval žalobce k doplnění odvolání, když uvedl, že odvolání musí mít náležitosti uvedené v ust. § 37 odst. 2 správního řádu. Dále uvedl, že z podání musí být patrno, kdo je činí, které věci se týká a co navrhuje. Uvedeno, že podání zmocněnce žalobce neobsahuje výše uvedené předepsané náležitosti, přesto, že jsou uvedeny v poučení rozhodnutí. V podání není uvedeno, proti kterému rozhodnutí odvolání směřuje, v jakém rozsahu je napadá a v čem je spatřován rozpor s právními předpisy nebo neprávnost rozhodnutí, nebo řízení, jež mu předcházelo a co navrhuje. Zmocněnci žalobce byla určena lhůta do osmi dnů ode dne doručení usnesení k doplnění odvolání. Usnesení s výzvou k doplnění odvolání zmocněnec žalobce Ing. J. převzal 24.10.2014. Na tuto výzvu uvedenou v usnesení zmocněnec žalobce žádným způsobem nereagoval, a proto 13.11.2014 MÚ Břeclav zasílá spis žalovanému. 24.11.2014 obdržel správní orgán I. stupně doplněk odvolání, který 26.11.2014 zasílá žalovanému, který je dle podacího razítka obdržel 27.11.2014. 25.11.2014 žalovaný vydal rozhodnutí, které je předmětem soudního přezkumu, a toto nabylo právní moci dne 27.11.2014. Soud uzavírá, že žalobce v průběhu celého řízení před právním orgánem I. stupně nevznesl žádnou námitku, ve které by zpochybnil postup správního orgánu I. stupně či to, že nebyl náležitě zjištěn skutečný stav věci. Přestože podal proti správnímu orgánu soudu I. stupně odvolání, jednalo se pouze o odvolání blanketní, které nebylo doplněno ani ve lhůtě stanovené správním orgánem a doplněno bylo až po uvedené lhůtě, a to 24.11.2014, do dispozice žalovaného se dostalo 27.11.2014, tedy poté, kdy žalovaný již ve věci rozhodl. Soud zde uvádí, že přestože v usnesení, v němž byl žalobce vyzýván k doplnění odvolání, nebylo uvedeno, co bude následovat poté, když ve stanovené lhůtě odvolání doplněno nebude, v žádném případě nemohlo toto způsobit nezákonnost rozhodnutí žalovaného. Soud uvádí, že skutečně nerozumí tomu, co dle žalobce měl žalovaný, či správní orgán I. stupně dělat s odvoláním žalobce, které bylo pouze odvolání blanketní, bez uvedení odvolacích důvodů, když odvolací důvody nebyly doplněny, ani přes výzvu ve stanovené lhůtě. Soud dále uvádí, že dle jeho názoru se jednalo jednoznačně o jakousi taktiku, taktizování ze strany žalobce a jeho zmocněnce, neboť pokud jde o zmocněnce žalobce Ing. M. J., ten zastupuje ve správních řízeních, pokud jde o dopravní přestupky, není mu tedy neznámý postup při podání odvolání do rozhodnutí, takže podání blanketního odvolání je pouze jakási zdržovací taktika. Navíc byl vyzýván správním orgánem ve stanovené lhůtě k doplnění odvolání, když přesně bylo uvedeno, jak má postupovat a zmocněnec žalobce ani na toto nereagoval ve stanovené lhůtě. Tento postup se proto nemůže jevit soudu nijak jinak, než zdržovací taktika, aby uběhla prekluzivní lhůta, po jejímž uplynutí by nebylo možno žalobce za přestupkové jednání potrestat. Žalovaný rozhodl ve věci, a to až po uplynutí stanovené lhůty k doplnění odvolání. Postupoval zcela v souladu se zákonem, přezkoumal postup správního orgánu I. stupně i provedené dokazování. S názorem žalovaného na uvedené přestupkové jednání se soud ztotožňuje a má zato, že bylo rozhodováno na základě zjištěného stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti, tedy že bylo zcela jednoznačně prokázáno, že žalobce v místě, kde byla policií měřena rychlost jeho vozidla jel rychlostí 201km/h, přičemž byla odečtena odchylka ve výši 3%, takže nejnižší skutečná naměřená rychlost jízdy žalobce byla 194km/h. Pokud žalobce zpochybňoval naměřenou rychlost v důsledku toho, že dle něho policisté neměřili rychlost vozidla v souladu s návodem k obsluze, s touto skutečností se soud neztotožňuje. Žalobce uváděl zejména to, že nebylo měřeno v souladu s návodem k obsluze vozidla, neboť bylo měřeno v zatáčce, jak vyplývá z přiložené mapy měřeného úseku v délce 1km. Soud zde uvádí, že s tímto tvrzením žalobce se neztotožňuje, a to z důvodů: Jednak žalobce v průběhu celého správního řízení před správním orgánem I. stupně tuto skutečnost nikdy nenamítal přestože byl zastoupen obecným zmocněncem Ing. M. J., který v přestupkových řízeních již vícekrát řidiče vozidel zastupoval, projednání přestupku se osobně zúčastnil, v tomto směru však žádnou připomínku nevznesl, takže soud má zato, že vznesení této námitky až v doplnění odvolání po stanovené lhůtě je pouze účelová záležitost. Soud uvádí, že se zcela ztotožnil se stanoviskem žalovaného ohledně měření rychlosti v případě žalobce, tedy s tím, že nemá pochybnosti o tom, že při měření rychlosti silničním rychloměrem AD 9T bylo postupováno v souladu s návodem k obsluze. Soud se s tímto ztotožňuje jednak proto, že jak již uvedl, v průběhu správního řízení před správním orgánem I. stupně žádná námitka vznesena nebyla, ale zejména z toho důvodu, že měření prováděli policisté dálničního oddělení Podivín, tedy policisté, kteří se touto činností běžně zabývají, zajisté jsou k této činnosti odborně proškoleni a návody k obsluze silničních rychloměrů znají. Navíc pak byl použit rychloměr, který byl prověřen, kdy jeho schopnost řádného měření rychlosti za dodržení návodu k obsluze vyplývá z Ověřovacího listu č. 207/2013 vydaného dne 8.10.2013, s platností ověření do 7.10.2014. Pokud žalobce namítal, že nebylo měřeno v souladu s návodem k obsluze proto, že bylo měřeno v zatáčce, soud zde uvádí, že tuto skutečnost žalobce nijak neprokázal. Žalobce sice doložil mapu měřeného úseku v délce 1km, na dálnici D2, km 55 ve směru jízdy na Bratislavu, když z této předložené mapy, která však sleduje úsek dálnice 1km vyplývá, že se sice nejedná o úsek úplně rovný, nicméně ze záznamu o přestupku, na němž je vyfoceno vozidlo, nevyplývá, že by se jednalo o úsek v zatáčce, přičemž měřidlo, jak ze záznamu o přestupku vyplývá, bylo nastaveno na měření úseku 60m, nikoliv 1km a soud zde nezpochybňuje, že policisté z dálničního oddělení, tedy dopravní policisté vybrali úsek nikoliv v zatáčce, ale úsek, kde by se dala rychlost vozidla změřit tak, aby to bylo v souladu s návodem k obsluze. Stanovisko žalovaného, s nímž se ztotožnil i krajský soud bylo pak navíc podpořeno i Odborným vyjádřením, které na žádost soudu vypracoval Ing. V. L., metrolog z oboru silničních rychloměrů Autorizovaného metrologického střediska K22 Kunovice. Ing. L. Krajský soud v Brně zaslal celý policejní spis, který je součástí správního spisu a požádal ho, aby se po prostudování zaslaného materiálu vyjádřil, zda měření policisty bylo prováděno v souladu s návodem k obsluze či nikoliv, kdy soud poukázal na to, že žalobce trvá na tom, že tomu tak nebylo, zejména proto, že „měření“ probíhalo v zatáčce. Z Odborného vyjádření Ing. L. vyplynulo, že vozidlo na snímku je v pozici odpovídající použití (ustanovení) rychloměru dle Návodu k obsluze. Na dodaném záznamu nejsou žádné skutečnosti, které by svědčily o tom, že rychloměr nebyl použit v souladu s Návodem k obsluze. Na snímku nenasvědčuje nic, že by měření bylo prováděno v zatáčce, toto však musí vědět (a zaručuje) obsluha radaru, která byla na místě a radar ustavovala a místo měření vybírala. V závěru uvedeného vyjádření uvedeno, že dle dostupných informací měření proběhlo v souladu s Návodem k obsluze a lze ho použít ve správním řízení. Soud uvádí, že tuto zprávu vypracoval metrolog v oboru silničních rychloměrů, měl k dispozici policejní spis, a to zejména záznam o přestupku, tedy fotografii s patřičnými údaji v měřeném úseku. Soud uvádí, že i o toto odborné stanovisko Ing. L. opřel svůj závěr a navíc uvádí, že skutečně na fotografii není patrné, že měření by probíhalo v zatáčce a soud nepochybuje, že dopravní policisté, kteří měření prováděli, vybrali místo měření tak, aby bylo v souladu s návodem k obsluze. Soud tedy tuto námitku uzavírá tak, že důvodná není, neboť nebylo prokázáno, že měření rychlosti vozidla žalobce by nebylo v souladu s Návodem k obsluze uvedeného měřícího zařízení. Ani pokud jde o druhou žalobní námitku, a to nepřesnou specifikaci místa měření rychlosti vozidla, s touto soud nesouhlasí. Ve výroku rozhodnutí správního orgánu I. stupně je uvedeno místo spáchání přestupku, „v km 55 dálnice D2 ve směru jízdy na obec Bratislava“. Soud má zato, že místo měření je řádně specifikováno jako místo spáchání přestupku. Neví, jak jinak, lépe by místo spáchání přestupku v uvedeném úseku dálnice mělo být specifikováno a neuvádí to, ani žalobce, který pouze uvádí, že specifikace místa spáchání přestupku nebylo přesné. Uvádí to pouze „takto obecně“, aniž by k této nepřesnosti cokoliv dalšího sdělil. Soud, jak uvedl, se s touto námitkou neztotožňuje. Krajský soud uzavírá, že ani jedna z námitek není důvodná, skutkový stav byl náležitě zjištěn, místo spáchání přestupku bylo přesně určeno, a proto žalobu jako nedůvodnou dle § 78 odst. 7 soudního řádu správního (dále jen „s.ř.s.“) zamítl. Pokud jde o náklady řízení, rozhodnutí se opírá o ust. § 60 odst. 1 s.ř.s. Žalobce ve věci neměl úspěch, náklady řízení mu proto nebyly přiznány, pokud jde o žalovaného, který měl ve věci úspěch, tomu kromě běžné úřední činnosti žádné náklady řízení nevznikly. V této věci vznikly státu náklady ve výši 1.089,- Kč, neboť tato částka představuje výši odměny za vypracované Odborného vyjádření na žádost soudu Ing. L. Podle § 60 odst. 4 s.ř.s. stát má proti neúspěšnému účastníkovi právo na náhradu nákladů řízení, které platil, není-li tento účastník osvobozen od soudních poplatků. Soud v souladu s citovaným zákonným ustanovením zavázal žalobce uvedenou částku zaplatit.