41 Ad 17/2012 - 50

Rubrum

Krajský soud v Brně rozhodl samosoudkyní JUDr. Janou Kubenovou v právní věci žalobkyně: H. H., bytem ………,, zastoupené JUDr. Janou Sedláčkovou, advokátkou se sídlem AK Brno, Palackého třída 33, proti žalované České správě sociálního zabezpečení, se sídlem Praha, Křížová 25, o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Odměna právní zástupkyně žalobkyně JUDr. Jany Sedláčkové, advokátky, se sídlem AK v Brně, Palackého třída 33, ve výši 1.920,-Kč bude vyplacena z účtu Krajského soudu v Brně do 30-ti od právní moci rozsudku.

Odůvodnění

Rozhodnutím ze dne 15.3.2012, č.j. …… žalovaná rozhodla tak, že zamítla námitky žalobkyně a rozhodnutí ČSSZ č.j. …….. ze dne 22.11.2011 potvrdila. Pokud jde o rozhodnutí z 22.12.2011, tímto rozhodnutím ČSSZ zamítla žádost žalobkyně o starobní důchod pro nesplnění podmínek ust. § 29 odst. 1 písm. d) zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů a s přihlédnutím k čl. 20 Smlouvy mezi ČR a SR o sociálním zabezpečení, publikované v ČR pod č. 228/1993 Sb. (dále jen ,,Smlouva“). S tímto rozhodnutím žalobkyně nesouhlasila, podala proti němu námitky s tím, že odpracovala celkem 28 let, z toho část i v ČR na státních stacích západočeském, středočeském a severočeském kraji a vychovala 5 dětí. Uvedla, že je již 5 let ve starobním důchodu, její zdravotní stav je špatný, trpí bídou a je nemocná. Její manžel, když odpracoval 40 roků, pobírá rovněž malou výši starobního důchodu na Slovensku, nemají finanční prostředky na léky. Nedokáže si přivydělat a proto žádala i českého nositele pojištění o zvýšení starobního důchodu, který ji patří podle předpisů Evropské unie. Cítí se diskriminována. K doplňku k námitkám uvedla, že požaduje důchod podle Evropské unie s tím, že nemá na živobytí. Přiložila oznámení o výplatě slovenského důchodu ze dne 8.12.2011, který činí od 8.1.2012 153,80 eur měsíčně. Žalobkyně zaslala ČSSZ žádost ze 17.8.2011, v níž žádala zvýšení starobního důchodu, jenž pobírá od sociální pojišťovny v Bratislavě s tím, že pracovala v živočišné výrobě na několika státních stacích západočeském, severočeském a středočeském kraji, některé státní statky v této žádosti uvedla. ČSSZ, jak uvedla, provedla následně šetření ve správním archivu Ministerstva zemědělství ČR i ve Správním meziarchviu v …….. kde jsou uloženy podkladové materiály týkající se dokladů pro zjištění doby pojištění (zaměstnání), bývalých státních zemědělských podnicích na území ČR, avšak obdržela pouze negativní zprávy. Doklady o zaměstnání účastnice řízení na území ČR pro potřeby důchodového pojištění, tudíž zjištěny nebyly. Odůvodnění rozhodnutí z 15.3.2012 uvedeno, že dle čl. 20 odst. 1 Smlouvy se doby zabezpečení získané přede dnem rozdělení České a Slovenské Federativní Republiky považují za doby zabezpečení toho smluvního státu, na jehož území měl zaměstnavatel občana sídlo ke dni rozdělení České a Slovenské Federativní Republiky nebo naposledy před tímto dnem. Podle čl. 20 odst. 2 Smlouvy, dle kterého platí, že pokud občan neměl ke dni rozdělení České a Slovenské Federativní Republiky, tj. ke dni 31.12.1992, nebo naposledy před tímto dnem zaměstnavatelé se sídlem na území České a Slovenské republiky, považují se doby zabezpečení získané před tímto dnem za doby státu, na jehož území měl občan trvalý pobyt ke dni rozdělení České a Slovenské Federativní Republiky, tj. ke dni 31.12.1992 nebo naposledy před tímto dnem. Podle čl. 15 odst. 1 Smluvního ujednání publikovaného v ČR pod sdělením Ministerstva zahraničních věcí č. 117/2002 Sb., m.s. o sjednání Správního ujednání o provádění Smlouvy mezi ČR a SR o sociálním zabezpečení, se sídlem zaměstnavatelem rozumí adresa, která se je jako sídlo zapsána v obchodním rejstříku. Je-li zaměstnavatelem fyzická osoba, je sídlem adresa, která je v obchodním rejstříku uvedena jako místo podnikání; je-li zaměstnavatelem odštěpný závod nebo jiná organizační složka zapsaná v obchodním rejstříku, rozumí se sídlem zaměstnavatele adresa tohoto odštěpného závodu nebo organizační složky. Dále dle čl. 15 odst. 2 uvedeného smluvního ujednání platí, že není-li adresa zaměstnavatele v obchodním rejstříku uvedena (např. některé podniky zřízené přímo zákonem), postupuje se podle čl. 20 odst. 2 Smlouvy. Vstupem ČR do EU dne 1.5.2004 se čl. 20 Smlouvy stal součástí přílohy č. III. nařízení Rady (EHS) č. 1408/71 a s účinností od 1.5.2010 součástí přílohy č. II. nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 883/2004, které nahradilo nařízení Rady (EHS) č. 1408/71. S přihlédnutím k čl. 20 Smlouvy nezískala žalobkyně v českém důchodovém pojištění žádnou dobu pojištění. Účastnice řízení měla trvalý pobyt ke dni rozdělení České a Slovenské Federativní Republiky, tj. ke dni 31.12.1992, nebo naposledy před tímto dnem na území Slovenské Republiky. K hodnocení dob pojištění (zaměstnání) získaných před 1.1.1993 je proto s ohledem na čl. 20 odst. 1 Smlouvy příslušný nositel pojištění Slovenské republiky. V odůvodnění rozhodnutí pak ČSSZ dále uvádí, a to k námitce žalobkyně ohledně zvýšení jejího důchodu následující: Podstatou dorovnání slovenských důchodů je princip přijatý Ústavním soudem ČR, dle kterého se nepovažují doby pojištění získané kdekoliv na území České a Slovenské Federativní Republiky za doby pojištění v cizině. Ústavní soud ve své judikatuře (nález III. ÚS 252/04 z 25.1.2005) uvedl, že ,,pokud občan splňuje všechny zákonné podmínky pro vznik nároku na důchod i bez existence Smlouvy a tento nárok by byl vyšší než nárok podle Smlouvy, je věcí nositele českého důchodového pojištění, aby zabezpečil pobírání důchodové dávky v takové výši, která odpovídá vyššímu nároku podle vnitrostátních předpisů, a rozhodl o dorovnání výše důchodu pobíraného od druhé smluvní strany do zákonného nároku podle českých právních předpisů, přičemž bude tudíž respektovat částku důchodu pobíraného v souladu se Smlouvou od druhé smluvní strany tak, aby nedošlo k duplicitnímu pobírání dvou důchodů stejného typu přiznaných ze stejného důvodu od dvou různých nositelů pojištění“. Vedle podmínky české státní příslušnosti stanovil Ústavní soud pro uvedený postup další podmínku, a to podmínku bydliště žadatele o dávku na území ČR. Uvedené pravidlo zakládající výhradně českým státním občanům bydlícím v ČR nárok na důchod ve výši rozdílu mezi důchodem, který by jim náležel podle českých právních předpisů, a výši důchodu, který jim náleží od slovenského nositele pojištění na základě čl. 20 Smlouvy, bylo rozhodnutím Soudního dvora EU č. C-399/09 ze dne 22.6.2011 označeno za diskriminační a neslučitelné s právem Evropské unie, a to zejména s čl. 3 odst. 1 ve spojení s článkem 10 nařízení Rady (EHS) č. 1408/71, a s účinností od 1.5.2010 s čl. 4 ve spojení s čl. 7 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 883/2004. V důsledku toho pravidla pro poskytnutí důchodu vyplývající z dřívějších nálezů Ústavního soudu pozbyla precedentní účinky a nejsou nadále aplikovatelná ani v případě žádosti českých státních občanů bydlící v ČR a s odkazem na zásadu rovnosti zacházení podle čl. 4 ve spojení s čl. 7 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 883/2004 ani v případě státních občanů ostatních členských států Evropské unie nebo osob bydlících mimo území České republiky. Podle rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie č. C-399/09 ze dne 22.6.2011 s sebou výše uvedený nález Ústavního soudu nese přímou diskriminaci na základě státní příslušnosti, když diskriminuje na základě státní příslušnosti příslušníky jiných členských států ve srovnání s českými státními příslušníky a také i nepřímou diskriminací na základě státní příslušnosti vyplývající z kritéria bydliště vůči těm, kteří využili svého práva na volný pohyb. V důsledku citovaného rozhodnutí Soudního dvora EU ČSSZ neposkytuje dorovnání ani v případě českých státních občanů bydlících v ČR ani v případech státních občanů ostatních členských států Evropské unie nebo osob bydlících mimo území ČR. Evropský soudní dvůr konstatoval, že není v rozporu s právem Evropské unie, pokud Česká republika nebude přiznávat zmíněné dorovnání žádným občanům Evropské unie, a to včetně občanů České republiky. Vzhledem ke skutečnosti, že Česká republika takto postupuje, tj. nepřiznává dorovnání ani svým občanům, k diskriminaci tím nedochází. Neexistuje tedy žádná vnitrostátní nebo mezinárodní norma či norma Evropského práva, na jejímž základě by měl nositel pojištění České republiky povinnost provádět zápočet dob pojištění (zaměstnání) získaných účastníky důchodového zabezpečení bývalé České a Slovenské Federativní Republiky do 31.12.1992 v českém důchodovém pojištění ve větším rozsahu, než určuje čl. 20 Smlouvy. ČSSZ nemůže přiznat ani vyplácet dávky z veřejných rozpočtů bez zákonného podkladu. Vzhledem k uvedenému zamítla žádost žalobkyně o přiznání starobního důchodu. Žalobkyně pak podáním právní zástupkyně z 28.8.2012 žalobu doplnila v tom smyslu, že dle žalobkyně žalovaný v jejím případě při rozhodování o námitkách postupoval v rozporu se správním řádem, který je předpisem aplikovatelným při rozhodování o výši důchodu, případně i o jeho dorovnání. Rozpor postupu žalovaného se správním řádem spatřovala v tom, že nevyužil veškerých možností, které tento zákon předpokládá pro zjištění doby pojištění na území ČR, zejména nepostupovala dle úvodních ustanoveních správního řádu, která se na rozhodování vztahují, zejména jde o § 2, § 3 a § 4. Vyřešení věci ze strany žalované neodpovídá okolnostem případu žalobkyně, která je těžce nemocná, nesnadno se pohybuje a osobní pátrání po bývalých zaměstnavatelích na území ČR je pro ni nemožné. Považuje za nespravedlivé, že poté, co odpracovala 28 let na území České republiky, o ni neexistuje jediný záznam v archivech a žalovaný se s takovým výsledkem zjišťování a šetření ve věci spokojila. Vážně pochybuje o tom, že stav věci byl zjištěn tak, že o něm nejsou důvodné pochybnosti, jak to předpokládá správní řád. Ve svých podáních opakovaně žalobkyně uváděla, že na území ČR pracovala 28 let a uváděla i některá konkrétní místa. Pro příklad, že žalovaná měla o jejich tvrzeních pochybnosti, byla povinna učinit výzvu upřesnění skutkových tvrzení. Je totiž vysoce pravděpodobné, že v době, po kterou žalobkyně na území ČR pracovala, pracovala nejen ve státních statcích, ale i v zemědělských družstvech. Ohledně doby zaměstnání v zemědělských družstvech šetření prováděno nebylo, žalobkyně nebyla ani vyzvána, aby doplnila místa svého zaměstnání, případně jednotlivé konkrétní zaměstnavatele, žalovaná nevyužila možnosti výzvy k navržení případných svědeckých výpovědí o délce a místě jejího zaměstnání. Pokud se týká poučovací povinnosti správního orgánu, nebylo ji vůbec využito a správní orgán žalobkyni při rozhodování nikterak nevyšel vstříc a jednal tak v rozporu s ust. § 4 správního řádu. Napadené rozhodnutí o námitkách kopíruje rozhodnutí prvoinstanční, i když je podrobněji odůvodněno, neposkytuje však srozumitelné důvody, pro které byl nárok žalobkyně odmítnut. Z toho důvodu je přesvědčena, že rozhodnutí je nepřezkoumatelné. Z rozhodnutí není patrno, na základě jakého konkrétního skutkového zjištění žalovaný dospěl k závěru, že k hodnocení dob pojištění je příslušný nositel pojištění Slovenské republiky. V rozhodnutí není konkrétně uvedeno, kdy a kde žalobkyně dosáhla důchodového věku a jakou dobu pojištění získala. Rozhodnutí je pro ni nesrozumitelné, neboť nekonstatuje konkrétní skutečnosti, pouze uvádí rozsáhlé odůvodnění, ze kterého však není patrno, na základě čeho žalovaná ke svému rozhodnutí dospěla. Žalovaná v rozhodnutí uvádí, že za situace, kdy bylo Soudním dvorem EU vydáno rozhodnutí 399/09 z 22.6.2011, neposkytuje dorovnání ani v případě českých státních občanů a ani v případě občanů jiných států EU, či jiných států. Takovýto postup považuje za nediskriminační. Tvrzení žalované však dle žalobkyně není po právu. Již z ust. § 2 správního řádu plyne, že řešení musí odpovídat danému případu. Z tohoto ustanovení jasně vyplývá povinnost správního úřadu postupovat v každé věci jednak podle platných zákonů, smluv a nařízení, ale současně ctít individualitu každého jednotlivého případu. Žalobkyně přesvědčena, že při řešení její věci žalovaná z těchto zásad nevycházela, čímž se cítí na svých právech poškozena. Navrhovala proto zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci žalované k dalšímu řízení. V písemném vyjádření k žalobě žalovaná uvedla, že z obsahu správního spisu vyplývá, že 29.8.2011 byla žalované doručena žádost žalobkyně o zvýšení důchodu a přiznání finančního přídavku. V žádosti popsala svou nepříznivou sociální situaci a uvedla, že pracovala v ČR v ……, ……… …….., ……… okres …….., ……... Dále uvedla, že pracovala v ………. nebo ………. má si žalovaná najít v počítači. Potom v ………, v živočišné výrobě ve státním ……….. Žalovaná uvedla, že nárok na starobní důchod z českého důchodového systému vzniká pouze při splnění podmínek stanovených zákonem č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění. Podle § 28 tohoto zákona má pojištěnec nárok na starobní důchod, jestliže získal potřebnou dobu pojištění a dosáhl stanoveného věku, popřípadě splňuje další podmínky stanovené v tomto zákoně. Podle § 29 odst. 1 písm. a) zák.č. 155/1995 Sb., má pojištěnec nárok na starobní důchod, jestliže získal dobu pojištění nejméně 25 let a dosáhl alespoň věku potřebného pro vznik nároku na starobní důchod před rokem 2010. Podle § 29 odst. 1, písm. d), zák.č. 155/1995 Sb., má pojištěnec nárok na starobní důchod, jestliže získal dobu pojištění nejméně 28 let a dosáhl důchodového věku v roku 2012. Pokud by byla v případě žalobkyně splněna podmínka výchovy 5-ti dětí uvedená v § 32 odst. 4 zákona č. 155/1995 Sb., dosáhla by důchodového věku podle českých právních předpisů v 56-ti letech věku. V případě neprokázání výchovy žádného dítěte by důchodový věk žalobkyně činil 61 roků a 4 měsíce (srov. § 32 odst. 2 cit. zák.). Dobou důchodového pojištění je po 31.12.1995 doba účasti na důchodovém pojištění osob uvedených v § 5 odst. 1 písm. a) až l), v) až x) a odst. 2 zák.č. 155/1995 Sb., za kterou bylo v České republice zaplaceno pojistné (§ 11 odst. 1 písm. a) zák.č. 155/1995 Sb.,). Za dobu pojištění se považují též doby zaměstnání získané před 1.1.1996 podle předpisů platných před tímto dnem, s výjimkou doby studia po dosažení věku 18 let; jde-li však o dobu zaměstnání v cizině před 1.1.1990, hodnotí se tato doba, jen pokud bylo za ni zaplaceno pojistné, a to nejdříve ode dne zaplacení pojistného (§ 13 zákona č. 155/1995 Sb.). Ve smyslu nařízení Rady (EHS) č. 1408/71 a nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 883/2004 se pro nárok na důchod přihlíží i k době pojištění získané podle právních předpisů jiných členských států Evropské unie za předpokladu, že 2 pojištění na území ČR trvala alespoň 1 rok. Z výše uvedených ustanovení vyplývá, že potřebná doba pojištění pro nárok na starobní důchod u pojištěnců, kteří dosáhli důchodového věku do 31.12.2009, činí minimálně 25 let. U pojištěnců, kteří dosáhli důchodového věku v roce 2012, činí potřebná doba pojištění 28 let. Musí se přitom jednat o dobu, která zakládá účast na důchodovém pojištění, popř. je náhradní dobou pojištění (např. péče o dítě), nebo ji bylo možno hodnotit jako dobu zaměstnání pro důchodové účely podle právních předpisů platných před 1.1.1996. Pro nárok na důchod tedy nelze hodnotit dobu (pracovní) činnosti vykonávané za odměnu, pokud tato doba není (nebyla) dobou účasti na důchodovém pojištění nebo dobou zaměstnání, která se hodnotila pro důchodové účely podle právních předpisů platných před 1.1.1996. Např. sezónní a kampaňoví pracovníci podléhali důchodovému zabezpečení pouze v kalendářních měsících, v nichž dosáhli hrubého výdělku alespoň 120,-Kč, anebo pokud odpracovali v zemědělství nebo v lesnictví na sezónních nebo kampaňových pracích v kalendářním roce alespoň 150 dnů a dosáhli v tomto roce hrubého výdělku za tyto práce alespoň 3.000,-Kč (§ 33 vyhl.č. 102/1964 Sb.). Zvláštní úprava platila též pro pracovníky na nepravidelnou výpomoc, kteří v pracovním poměru vykonávali sjednané práce jen občas a nepravidelně podle potřeb organizace. Tyto osoby byly účastni důchodového zabezpečení v měsících, v níž pracovaly více než 6 dnů a dosáhly hrubého výdělku alespoň 120,-Kč (§ 34 vyhl.č. 102/1964 Sb.). Pracovní činnost těchto osob se prokazovala evidenčním listem o době zaměstnání a výdělku určeným pro domácké pracovníky, sezónní a kampaňové zaměstnance a pracovníky na nepravidelnou výpomoc (tiskopis č. 383), na němž byl vykazován přesný počet odpracovaných dnů v jednotlivých kalendářních měsících a dosažený výdělek. Z tohoto výdělku se neodvádělo pojistné na sociální zabezpečení v dnešním slova smyslu, neboť toto pojistné bylo zavedeno až zákonem č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti. Dobu, která zakládá účast na důchodovém zabezpečení před 1.1.1993, pak český nositel pojištění může ve smyslu platných právních předpisů hodnotit jako dobu pojištění pro nárok a výši důchodu jen tehdy, pokud je příslušný k jejímu hodnocení podle čl. 20 Smlouvy mezi Českou republikou a Slovenskou republikou o sociálním zabezpečení (popř. pokud jde o dobu pojištění potvrzenou nositelem pojištění jiného členského státu, k níž se však ve smyslu koordinačních nařízení přihlíží pouze pro nárok na důchod). Podle tohoto ustanovení se doby zabezpečení (pojištění) získané přede dnem rozdělení ČSFR považují za doby zabezpečení (pojištění) toho smluvního státu, na jehož území měl zaměstnavatel sídlo ke dni rozdělení ČSFR nebo naposledy před tímto dnem. Pokud občan neměl ke dni rozdělení ČSFR nebo naposledy před tímto dnem zaměstnavatele se sídlem na území ČSFR, považují se doby zabezpečení získané před tímto dnem za doby zabezpečení toho smluvního státu, na jehož území měl občan trvalý pobyt ke dni rozdělení ČSFR nebo naposledy před tímto dnem. V evidenci žalované se nenachází evidenční listy důchodového zabezpečení (pojištění) prokazující účast žalobkyně na pojištění v ČR po 31.12.1992, ani evidenční listy či jiné doklady, které by ve smyslu čl. 20 Smlouvy mezi Českou republikou a Slovenskou republikou o sociálním zabezpečení prokazovaly, že by k hodnocení dob zabezpečení získaných žalobkyní před 1.1.1993 byl příslušný český nositel pojištění. Z tohoto důvodu byla žalobkyně dopisem ze dne 14.11.2011 poučena, že ČSSZ není dle nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 883/2004 příslušná k rozhodnutí o zápočtu její doby pojištění (zabezpečení), kterou pravděpodobně získala na území bývalého Československa, tzn. před datem 1.1.1993. Dále byla žalobkyně informována, že podle čl. 20 Smlouvy mezi ČR a SR o sociálním zabezpečení uvedeného v příloze II. nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 883/2004 je k rozhodnutí o přiznání i k výplatě důchodu příslušná sociální pojišťovna – Ústřední v Bratislavě, na kterou se má žalobkyně ve své důchodové záležitosti obracet vždy nejdříve. Rozhodnutím žalované ze dne 22.11.2011 byla následně žádost žalobkyně o starobní důchod z českého důchodového pojištění zamítnuta pro nesplnění podmínek § 29 odst. 1 písm. d) zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů, s přihlédnutím k čl. 20 Smlouvy mezi ČR a SR o sociálním zabezpečení. Odůvodnění tohoto rozhodnutí se (mimo jiné) uvádí, že podle čl. 20 Smlouvy je k hodnocení dob pojištění (zabezpečení) získaných přede dnem rozdělení ČSFR, tj. před 1.1.1993 příslušný nositel pojištění toho smluvního státu, na jehož území měl zaměstnavatel občana sídlo ke dni rozdělení ČSFR nebo naposledy před tímto dnem. Vstupem ČR do EU dne 1.5.2004 se čl. 20 Smlouvy stal součástí přílohy č. III. nařízení Rady (EHS) č. 1408/71 a s účinností od 1.5.2010 součástí přílohy č. II. nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 883/2004. S ohledem na to, že žalobkyně vykonávala ke dni 31.12.1992 nebo naposledy před tímto dnem zaměstnání pro zaměstnavatele se sídlem ve Slovenské republice, je k hodnocení dob pojištění (zaměstnání) získaných před 1.1.1993 příslušný nositel pojištění Slovenské republiky. S přihlédnutím k čl. 20 Smlouvy tak žalobkyně nezískala v českém důchodovém pojištění žádnou dobu pojištění. Odůvodnění žalovaná též poznamenala, že vzhledem k tomu, že neexistuje žádné vnitrostátní pravidlo, jež by bylo možno považovat za závazné a na jehož základě by měl nositel pojištění ČR povinnost provádět zápočet dob pojištění (zaměstnání) získaných účastníky důchodového zabezpečení v bývalé ČSFR do 31.12.1992 v jiném rozsahu, než určuje čl. 20 Smlouvy. Na základě námitek podaných žalobkyní bylo ČSSZ prováděno šetření ve věci doby zabezpečení (pojištění) žalobkyně na území ČR před 1.1.1993. Jak bylo již uvedeno v evidenci žalované nejsou založeny žádné doklady o dobách zaměstnání a výdělku, které by prokazovaly účast žalobkyně na důchodovém zabezpečení. Tyto písemné doklady jsou rozhodující pro posouzení účasti na zabezpečení zejména z toho důvodu, že v období po 31.12.1964 se u pracovníků na nepravidelnou výpomoc pro účely důchodového zabezpečení jako doba zaměstnání hodnotily pouze kalendářní měsíce, v níž tyto osoby pracovaly více než 6 dní a dosáhly hrubého výdělku alespoň 120,-Kč. ČSSZ se proto obrátila na: - OSSZ v Chomutově s žádostí o sdělení doby pojištění s ohledem na tvrzení žalobkyně, že byla v období před rokem 1993 zaměstnána ve …… - OSSZ v Chebu s žádostí o sdělení doby pojištění s ohledem na tvrzení žalobkyně, že byla v období před rokem 1993 zaměstnána v několika státních statcích na ……. - OSSZ v Kladně s žádostí o sdělení doby pojištění s ohledem na tvrzení žalobkyně, že byla v období před rokem 1993 zaměstnána ve ………, - OSSZ v Karlových Varech s žádostí o sdělení doby pojištění s ohledem na tvrzení žalobkyně, že byla v období před rokem 1993 zaměstnána v několika státních stacích …….. OSSZ v Chebu se obrátila s žádostí o spolupráci na Ministerstvu zemědělství, oddělení správní archiv, které přípisem ze dne 10.2.2012 sdělilo, že v jeho fondech nejsou uloženy žádné požadované doklady (šetření bylo provedeno ve fondech ……., zároveň bylo doporučeno obrátit se na Správní meziarchiv v ……). OSSZ v Chomutově se obrátila s žádostí o spolupráci na Ministerstvu zemědělství, oddělení správní archiv, které přípisem ze dne 13.2.2012 sdělilo, že v jejich fondech nejsou uloženy žádné požadované doklady (šetření bylo provedeno ve fondech Státních statků ………, zároveň bylo doporučeno obrátit se na Správní meziarchiv v ………). OSSZ v Kladně přípisem z 16.2.2012 sdělila, že se nepodařilo zjistit archiv organizace. ……….. Správní meziarchiv ……….. přípisem ze dne 20.1.2012 sdělila, že věc nelze přešetřit, neboť je třeba přesně uvést podnik a rok, kdy v něm měla být žalobkyně zaměstnána. V dopise ze dne 1.3.2012 sdělila, že bylo provedeno šetření ve Fondu č. ……, statek ………a ve fondu č. ..., …….. (obsahuje mzdové listy bývalých státních zemědělských podniků …….), avšak s negativním výsledkem. Doklady o zaměstnání žalobkyně nebyly zjištěny. Z výše uvedeného vyplývá, že žalované se v rámci námitkového řízení nepodařilo došetřit žádnou dobu zaměstnání žalobkyně na území Československa a ČSFR v období před 1.1.1993, ani jiné skutečnosti, které by zpochybnily příslušnost sociální pojišťovny v Bratislavě k hodnocení dob zaměstnání získaných před 1.1.1993. Tato příslušnost byla již jednoznačně posouzena slovenským nositelem pojištění při podání žádosti žalobkyně o starobní důchod ve slovenské republice, neboť dle informací dodatečně poskytnutých Sociální pojišťovnou v Bratislavě byla žalobkyně v době od 19.2.1990 do 15.8.1990 zaměstnána u organizace ……, ………., v době od 20.2.1991 do 8.10.1995 byla vedena v evidenci úřadu práce v Nitře. Od 3.2.1984 je hlášena k trvalému pobytu na adrese ………….. Slovenský nositel pojištění tedy neměl a nemá důvod pochybovat o své příslušnosti k hodnocení shora uvedených dob (žalobkyně ostatně tyto skutečnosti nikdy nesporovala). Žalovaná proto nemá k dispozici ani původní žádost žalobkyně o starobní důchod uplatněnou ve slovenské republice, neboť slovenský nositel pojištění neshledal žádný důvod ji nositeli pojištění České republiky postupovat nebo jinak českého nositele pojištění v této souvislosti kontaktovat. Žalovaná proto nemůže přisvědčit názoru žalobkyně, že nepostupovala v souladu s § 2, § 3 a § 4 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád. Ohledně žalobkyni tvrzené doby zaměstnání žalovaná provedla příslušné šetření, o jehož výsledku žalobkyni v odůvodnění napadeného rozhodnutí informovala. V tomto rozhodnutí byly též žalobkyni objasněny podmínky vzniku nároku na starobní důchod podle českých právní předpisů a bylo vysvětleno, z jakých důvodů nelze žádosti vyhovět. Žalobkyně nedoložila žádné doklady, ani nesdělila bližší údaje o době zaměstnání na území Československa před 1.1.1993, a odkázala pouze na údaje uvedené v předchozích podáních nebo evidenci žalované. S ohledem na dikci čl. 20 Smlouvy a vyjádření žalobkyně je zřejmé, že výzva k upřesnění doby zaměstnání, tj. specifikace přesného období od kdy do kdy na jednotlivých státních stacích pracovala, o jaké státní statky se přesně jednalo a přesnou dobu trvání pracovní činnosti, kdy byla bezpředmětná, neboť k hodnocení uvedené doby zaměstnání je příslušný slovenský nositel pojištění. I pokud by tedy došlo k prokázání další doby zaměstnání (pojištění) na území ČR v období před 1.1.1993, nemohla by žalovaná zvýšit svým rozhodnutím důchod vyplácený žalobkyni slovenským nositelem pojištění, neboť o přiznání a výši tohoto důchodu je oprávněna rozhodnout pouze Sociální pojišťovna v Bratislavě dle slovenských právních předpisů. Žalovaná by tedy tyto údaje mohla pouze postoupit slovenskému nositeli pojištění k dalšímu řízení, nikoliv za tuto dobu přiznat žalobkyni starobní důchod. Stejně tak by s o hledem na dikci čl. 20 Smlouvy a na odstup času (žalobkyně v žalobě uvádí, že na území Čech pracovala od svých 14-ti let, tj. od roku 1965, až do uzavření sňatku, kdy byly bezpředmětné i případné svědecké výpovědi o délce a místě zaměstnání žalobkyně, neboť dle jejího sdělení brigády na území Čech zprostředkovával její otec, který však již nežije ,,Zároveň není zřejmé, jakým způsobem by mohla žalobkyně v období od jejich 14 let do uzavření sňatku, resp. v období před 1.1.1993 odpracovat 28 let na území České republiky, jak uvádí v žalobě, když kopie evidenčních listů poskytnutých slovenským nositelem pojištění prokazují v tomto období převážně dobu zaměstnání na území Slovenské republiky a dobu mateřské dovolené, event. pracovní neschopnosti. Pouze 2 evidenční listy uložené v archivu slovenského nositele pojištění prokazují dobu pracovní činnosti v měsíci červnu a červenci roku 1972 ve Státním statku v …… a od 3.6.1974 do 14.10.1974 ve státním statku ve ……... Tato doba byla pro nárok na výši slovenského starobního důchodu již žalobkyni zhodnocena. Žalobkyně svůj nárok na zvýšení starobního důchodu, resp. přiznání starobního důchodu z českého důchodového pojištění, odvozuje z obecných ustanovení zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, zejména z § 2, podle něhož správní orgán postupuje v souladu se zákony ostatními právními předpisy, jakož i mezinárodními smlouvami, které jsou součástí právního řádu, uplatňuje svou pravomoc pouze těm účelům, k nimiž mu byla zákonem nebo na základě zákona svěřena, a v rozsahu, v jakém mu byla svěřena, šetří práva nabytá v dobré víře, jakož i oprávněné zájmy osob, jichž se činnost správního orgánu v jednotlivém případě dotýká, a může zasahovat do těchto práv jen za podmínek stanovených zákonem a v nezbytném rozsahu, dbá, aby přijaté řešení bylo v souladu s veřejným zájmem a aby odpovídalo okolnostem daného případu, jakož i to, aby při rozhodování skutkově shodných nebo podobných případů nevznikaly nedůvodné rozdíly. Z výše uvedeného plyne, že se jedná o základní zásady správního řízení, kterými se má správní orgán řídit, neplyne z ní však pro účastníky správního řízení nárok na přiznání určitého plnění nad rámec platných právních předpisů (srov. dikci ,,Správní orgán uplatňuje svou pravomoc pouze … v rozsahu, v jakém mu byla svěřena“). Zakotvení zásady, aby správní orgán dbal na to, že přijaté řešení odpovídá okolnostem daného případu, má svůj účel tam, kde je správnímu orgánu zákonodárcem dána diskreční pravomoc, nikoliv však v případech, v níž jsou podmínky pro nárok na dávkové plnění stanoveny kogentními ustanoveními zákona č.155/1995 Sb., o důchodovém pojištění. Sociální situace, jakkoliv by byla pro pojištěnce nepříznivá, nemůže být sama o sobě důvodem, aby se žalovaná o těchto ustanovení odchýlila a přiznávala dávku důchodového pojištění i tam, kde podmínky nároku stanovené hmotně právními předpisy splněny nejsou. Podstatou daného případu je totiž skutečnost, že k hodnocení doby zabezpečení (pojištění získané žalobkyní v období před 1.1.1993 je příslušný slovenský nositel pojištění. Jestliže tedy žalobkyně před 1.1.1993 a po 30.1.1992 na území ČR nezískala žádnou dobu pojištění, resp. žádnou dobu pojištění, k jejímuž hodnocení by byl příslušný český nositel pojištění, je evidentní, že podmínky nároku na starobní důchod podle českých právních předpisů nesplňuje a je tedy nadbytečné přezkoumávat podmínky stanovené zákonem č. 155/1995 Sb., pro uznání výchovy dítěte za účelem stanovení důchodového věku (srov. § 3 a § 6 odst. 2 věta první zák.č. 500/2004 Sb., správní řád). Žalovaná dále uvedla, že přiznání starobního důchodu žalobkyni z důvodu její nepříznivé sociální situace za účelem zvýšení jeho starobního důchodu pobíraného ve Slovenské republice by znamenalo její neodůvodnění zvýhodnění oproti jiným poživatelům důchodu, nebo minimální výše starobního důchodu v ČR v roce 2007 (tj. v době, kdy žalobkyně dosáhla věku 56 let činila 2.470,-Kč (procentní výměra 770,-Kč, základní výměr 1.700,-Kč), přičemž právní předpisy neumožňují, aby osobám, kterým byl starobní důchod v této minimální výši přiznán, byl z důvodu nepříznivé sociální situace jejich důchod zvyšován či výhodněji valorizován. Nad rámec výše uvedeného žalovaná dodala, že je nadále vázána § 106 a) zák.č. 155/1995 Sb., ve znění zákona č. 428/2011 Sb., podle něhož za doby důchodového zabezpečení získané před 1.1.1993 podle československých právních předpisů, které se podle Smlouvy mezi ČR a SR o sociálním zabezpečení považují za doby důchodového zabezpečení nebo pojištění Slovenské republiky, nelze přiznat ani zvýšit důchod z českého důchodového pojištění (zabezpečení) a ani nelze s přihlédnutím k těmto dobám poskytnout vyrovnání, dorovnání, příplatky a obdobná plnění k důchodu nebo jeho části nebo poskytovaná místo důchodu nebo jeho části; k těmto dobám lze v souladu s čl. 4 ústavního zákona č. 4/1993 Sb., o opatřeních souvisejících se zánikem České a Slovenské Federativní Republiky, přihlédnout pouze za podmínek a v rozsahu stanovených touto smlouvou nebo tímto zákonem (§ 61). Napadené rozhodnutí žalované ze dne 15.3.2012, kterým nebylo vyhověno námitkám žalobkyně podaným proti rozhodnutí ze dne 22.11.2011 o zamítnutí žádosti o starobní důchod, tedy bylo by dáno v souladu s platnými právními předpisy. Pokud jde o námitku žalobkyně týkající se nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí, žalovaná uvedla, že toto rozhodnutí splňuje standardy soudního přezkumu a v jeho odůvodnění došlo k vypořádání všech námitek žalobkyně, které se týkaly jejich důchodové záležitosti. Žalovaná je proto toho názoru, že napadené rozhodnutí nelze považovat za nepřezkoumatelné, ať už pro nesrozumitelnost či pro nedostatek důvodů. V této souvislosti odkázala žalovaná na konstantní judikaturu NSS, podle něhož ,,Za nesrozumitelné lze obecně považovat takové soudní rozhodnutí, jehož výrok je vnitřně rozporný, kdy nelze zjistit, zda soud žalobu zamítl nebo oni odmítl rozhodnout, případy, kdy nelze seznat, co je výrok a co odůvodnění, dále rozhodnutí, z něhož není patrné, které osoby jsou jeho adresátem, rozhodnutí s nevhodnou formulací výroku, která má za následek, že rozhodnutí nikoho nezavazuje apod. Nedostatkem důvodu pak nelze rozumět dílčí nedostatky odůvodnění soudního rozhodnutí, ale pouze nedostatek důvodů skutkových. Skutkovými důvody, pro jejíž nedostatek je možno rozhodnutí soudu zrušit pro nepřezkoumatelnost, budou takové vady skutkových zjištění, které utvářejí rozhodovací důvody, typicky tedy tam, kde soud opřel rozhodovací důvody o skutečnosti v řízení nezjišťované, případně zjištěné v rozporu se zákonem a nebo tam, kde není zřejmé, zda vůbec nějaké důkazy v řízení byly provedeny“. (viz. rozsudek NSS ze dne 4.12.2003, č.j. 2Ads 58/2003 – 75 publikováno pod č. 133/2004 Sb. NSS). Tento závěr pak NSS vztáhl i na správní rozhodnutí [srov. kupř. rozsudek ze dne 8.7.2011, č.j. 3Ads 47/2011 – 74, část IV. a)], neboť na obsah správního rozhodnutí nelze klást vyšší nároky než na rozhodnutí soudní. S ohledem na současný právní i skutkový stav věci žalovaná navrhovala, aby soud žalobu podle § 78 odst. 7 soudního řádu správního zamítl. Krajský soud shrnuje žalobní body žalobkyně. Žalobkyně s ohledem na svou tíživou sociální situaci se domnívá, že by ČSSZ ji měla dorovnat starobní důchod, který je ji poskytován sociální pojišťovnou Bratislava, a to proto, že před rozdělením ČSFR pracovala, od svých 14- ti let až do doby, kdy se provdala na různých státních statcích v Čechách (některé z nich i jmenovala a proto dle ní má nárok na dorovnání pobíraného starobního důchodu). Krajský soud v Brně zjistil z připojeného dávkového spisu, že žalobkyně je slovenskou občankou, od 3.2.1984 je jejím trvalým pobytem …….., ………. naposledy pracovala na Slovensku od 19.2.1990 do 15.8.1990 v organizaci …….. ………, od 20.2.1991 do 8.10.1995 byla evidována jako uchazeč o zaměstnání ve Slovenské republice, a to na úřadu práce, sociálních věcí a rodiny v …... Nebylo prokázáno, že žalobkyně by před rozdělením České a Slovenské Federativní republiky, tedy k datu 31.12.1992 pracovala na území ČR, nebo že by na území České republiky pracovala po 31.12.1992 a násl. a žalobkyně žádnou takovouto skutečnost ani netvrdila. Soud tedy vzal za prokázané, že k 31.12.1992 byla žalobkyně evidována na úřadu práce jako uchazečka o zaměstnání ve Slovenské republice, když předtím jejím posledním zaměstnavatelem byl zaměstnavatel ve Slovenské republice, žalobkyně je slovenskou občankou a trvalé bydliště má ve Slovenské republice. ČSSZ s ohledem na skutečnosti, jež žalobkyně v žalobě i v předchozí žádosti o dorovnání důchodu uváděla, tedy, že řadu let pracovala, a to před rozdělením ČSFR na území České republiky se snažil dostupnými způsoby, i když žalobkyně v podstatě nic konkrétního neuváděla, tedy neuváděla žádné přesné označení zaměstnavatelů ani doby, kdy měla, ve kterém státním statku v ČR pracovat, se snažil vypátrat, zda žalobkyně k datu 31.12.1992 neměla zaměstnavatele na území České republiky, nebo zda takovéhoto zaměstnavatele neměla po 31.12.1992. Ať se snažila žalovaná i s ohledem na velmi kusé a nepřesné informace žalobkyně pátrat po těchto skutečnostech, nepodařilo se zjistit. Žádné skutečnosti, které ve své žalobě uváděla, když soud znovu zdůrazňuje, že velmi kusé a nepřesně a soud v tomto směru z podkladů, které jsou ve správním spise si zcela jednoznačně vyložil, že žalobkyně k době rozdělení ČSFR, tj. v době k datu 31.12.1992 neměla zaměstnavatele na území České republiky a neměla ho ani po datu 31.12.1992. Jednoznačně posledním zaměstnavatelem před rozdělením ČSFR u žalobkyně byl zaměstnavatel na území Slovenské republiky. Žalobkyně, vědoma si těchto skutečností také, jak vyplývá ze správního spisu o přiznání starobního důchodu požádala slovenského nositele pojištění, který ji také starobní důchod vyplácí, takže pokud by žalobkyni chyběla nějaká doba pojištění, která by se podařila zjistit a dohledat, musela by se v tomto případě obrátit o přepočet, pokud by se další doba pojištění ještě dohledala, na slovenského nositele pojištění, nikoliv na ČSSZ. V daném případě je totiž nutné použít v dané věci čl. 20 odst. 1 Smlouvy mezi ČR a SR o sociálním zabezpečení publikované ve sbírce rozhodnutí pod č. 228/1993 Sb., dle něhož doby zabezpečení získané přede dnem rozdělení České a Slovenské Federativní republiky se považují za doby zabezpečení toho smluvního státu, na jehož území měl zaměstnavatel občana sídlo ke dni rozdělení České a Slovenské Federativní republiky nebo naposledy před tímto dnem. Čl. 20 Smlouvy mezi ČR a SR o sociálním zabezpečení zůstal v platnosti i po vstupu České a Slovenské republiky do Evropské unie, tedy po datu 1.5.2004, neboť se stal součástí přílohy č. III. nařízení Rady (EHS) č. 1408/71 a s účinností od 1.5.2010 součástí přílohy č. II. nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 883/2004. Skutkové a právní zhodnocení jsou krajským soudem. Protože ke dni rozdělení ČSFR, tj. k datu 31.12.1992, což bylo zjištěno z dokladu založených ve správním spise, neměla žalobkyně zaměstnavatele na území ČR a ani po tomto datu, neměla ji ČSSZ a nemohla v souladu se zákonem žalobkyni co dorovnávat, i kdyby byly zjištěny další doby pojištění, které by ji nebyly při výpočtu starobního důchodu vypláceného slovenským nositelem pojištění započítány, neboť nebyly do té doby zjištěny. V tomto případě by se musela žalobkyně obracet pouze na slovenského nositele pojištění, nikoliv na českého nositele pojištění. Žaloba žalobkyně tedy důvodná není a tzv. ,,dorovnání“ starobního důchodu ji nemůže být poskytnuto pouze s ohledem na její sociální situaci, když žádné zákonné podmínky v tomto směru neexistují. Pokud pak žalobkyně má za to, že rozhodnutí žalovaného je rozhodnutím nesrozumitelným, ani v tomto směru se s jejím stanoviskem soud neztotožňuje, neboť žalovaná ve svém rozhodnutí řádně vyložila a zdůvodnila, proč žalobkyni žádné ,,dorovnání“ k jejímu starobnímu důchodu poskytovanému slovenským nositelem pojištění, nemůže být ze strany ČSSZ poskytnuto. Soud tedy uzavírá, že žaloba žalobkyně důvodná není a proto byla v souladu s ust. § 78 odst. 7 soudního řádu správního (dále jen ,,s.ř.s.“) zamítnuta. Pokud pak jde o náklady řízení, žalobkyně ve věci neměla úspěch, žalovaná nemá právo na náhradu nákladů řízení, proto v souladu s ust. § 60 odst. 1, 2 s.ř.s. náklady řízení ji nebyly přiznány a nebyly přiznány ani žalované, která na ně nemá právo ze zákona a navíc, kromě běžné úřední činnosti ji žádné náklady řízení nevznikly. V souladu s ust. § 35 odst. 8 s.ř.s. byla žalobkyni k ochraně jejich zájmů ustanovena právní zástupkyně, advokátka JUDr. Jana Sedláčková. V takovém případě hotové výdaje zástupce a odměnu za zastupování právní zástupkyně platí stát. Odměna a hotové výdaje u žalobkyni představují dle vyhl.č. 177/1996 Sb., 2 úkony po 500,-Kč, 2x režijní paušál po 300,-Kč, vše zvýšeno o 20% daně z přidané hodnoty, neboť právní zástupkyně žalobkyně, jak doložila, je plátcem daně z přidané hodnoty.

Poučení