41 Ad 20/2012 - 25

Rubrum

Krajský soud v Brně rozhodl samosoudkyní JUDr. Janou Kubenovou v právní věci žalobce V.S. , nar. …….., bytem …………., proti žalované České správě sociálního zabezpečení, se sídlem Praha, Křížová 25, o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 13.3.2012, č.j. …………., takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádnému z účastníků se nepřiznává náhrada nákladů řízení.

Odůvodnění

Žalobou z 21.3.2012 se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí žalované ze dne 13.3.2012. Pokud jde o uvedené rozhodnutí vydané pod č.j. ……….., tímto rozhodnutím žalovaná rozhodla tak, že zamítla námitky žalobce a potvrdila rozhodnutí ČSSZ č.j. ………… ze dne 21.11.2011. Z odůvodnění rozhodnutí vyplynulo, že 21.7.2011 obdržela ČSSZ žádost účastníka řízení (žalobce) o dorovnání starobního důchodu. V této žádosti účastník řízení uvedl, že od 9.3.1971 do 4.4.1972 pracoval v českém závodě Baliarně obchodu Trnava začleněného pod Balírny obchodu Praha a od 3.11.1980 do přiznání starobního důchodu pracoval v českém podniku Slovakofarma Hlohovec, začleněného do Spofy Praha, Husinecká 11 a), IČ 024295. K této žádosti účastník řízení nepřipojil žádný podkladový materiál. Rozhodnutím ČSSZ č.j. ……. ze dne 21.11.2011 byla jeho žádost zamítnuta, neboť účastník řízení nesplňoval podmínky stanovené v § 29 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ,,zdp“) a s přihlédnutím k čl. 20 Smlouvy mezi Českou republikou a Slovenskou republikou publikované v České republice pod č. 228/1993 Sb. (dále jen ,,Smlouva“). Proti tomuto rozhodnutí podal účastník řízení námitky, v nichž uvedl, že je odůvodňuje mimo jiné zejména tím, že samotný čl. 20 odst. 1 Smlouvy, na který se ČSSZ odvolává k hodnocení dob pojištění získaných přede dnem rozdělení České a Slovenské Federativní Republiky tj. před 1.1.1993, je diskriminující. Dále uvedl, že diskriminace spočívá v tom, že před 1.1.1993 občan, který byl zaměstnán v organizaci, která měla hlavní sídlo v Praze a byl občanem ČR, i když pro tuto organizaci pracoval na Slovensku, měl vypočítanou výši starobního důchodu podle předpisu ČR – vyšší důchod. Kdežto občanu, který rovněž pracoval pro takovouto organizaci na Slovensku, ale byl občanem Slovenské republiky, což je i jeho případ, měl vypočítanou výši starobního důchodu podle předpisů Slovenské republiky – nižší důchod. Občan, který pracoval v organizaci se sídlem v Praze v ČR, má vypočítanou výši starobního důchodu podle předpisů v ČR – vyšší důchod. Uvedl, že celkově má odpracovaných 44 let, z toho odpracoval v českých podnicích, se sídlem na Slovensku 1 rok a 26 dní v podniku Balírny obchodu Trnava, který byl začleněn pod Balírny obchodu Praha a 13 let v podniku Slovakofarma, n.p., Hlohovec, který byl organizačně začleněn pod Spofu Praha. Z uvedených důvodů žádal, aby tato diskriminace byla odstraněna tím, že bude kladně vyhověno jeho žádosti v plném rozsahu. ČSSZ pak uvedla v rozhodnutí ze dne 13.3.2012, že přezkoumala napadené rozhodnutí v plném rozsahu včetně rozsahu uplatněných námitek a k nim uvedla následující. Podmínky nároku na starobní důchod jsou upraveny ust. § 28 zdp, dle kterého má pojištěnec nárok na starobní důchod, jestliže získal potřebnou dobu pojištění a dosáhl stanoveného věku. Dobu pojištění potřebnou pro nárok na starobní důchod stanoví § 29 odst. 1 zdp tak, že pojištěnec má nárok na starobní důchod, jestliže získal dobu pojištění nejméně a) 25 let a dosáhl aspoň věku potřebného pro vznik nároku na starobní důchod před rokem 2010, b) 26 let a dosáhl důchodového věku v roce 2010, c) 27 let a dosáhl důchodového věku v roce 2011, d) 28 let a dosáhl důchodového věku v roce 2012, e) 29 let a dosáhl důchodového věku v roce 2013, f) 30 let a dosáhl důchodového věku v roce 2014, g) 31 let a dosáhl důchodového věku v roce 2015, h) 32 let a dosáhl důchodového věku v roce 2016, l) 33 let a dosáhl důchodového věku v roce 2017, j) 34 let a dosáhl důchodového věku v roce 2018, k) 35 let a dosáhl důchodového po roce 2018. Jestliže pojištěnec nesplnil podmínky nároku na starobní důchod podle odst. 1 má podle § 29 odst. 2 zdp nárok na starobní důchod též, pokud získal dobu pojištění nejméně Pokračování -3- 41Ad 20/2012 – 26 a) 15 let a dosáhl před rokem 2010 věku aspoň 65 let, b) 16 let a dosáhl v roce 2010 věku aspoň o 5 let vyššího, než je důchodový věk stanovený podle § 32 pro muže stejného data narození, c) 17 let a dosáhl v roce 2011 věku aspoň o 5 let vyššího, než je důchodový věk stanovený podle § 32 pro muže stejného data narození, d) 18 let a dosáhl v roce 2012 věku aspoň o 5 let vyššího, než je důchodový věk stanovený podle § 32 pro muže stejného data narození, e) 19 let a dosáhl v roce 2013 věku aspoň o 5 let vyššího, než je důchodový věk stanovený podle § 32 pro muže stejného data narození, f) 20 let a dosáhl po roce 2013 věku aspoň o 5 let vyššího, než je důchodový věk stanovený podle § 32 pro muže stejného data narození, Podle čl. 20 odst. 1 Smlouvy se doby zabezpečení získané přede dnem rozdělení České a Slovenské Federativní Republiky považují za doby zabezpečení toho smluvního státu, na jehož území měl zaměstnavatel občana sídlo ke dni rozdělení České a Slovenské Federativní Republiky nebo naposledy před tímto dnem. Podle čl. 20 odst. 2 Smlouvy, dle kterého platí, že pokud občan neměl ke dni rozdělení České a Slovenské Federativní Republiky, tj. ke dni 31.12.1992 nebo naposledy před tímto dnem zaměstnavatele se sídlem na území České a Slovenské Federativní Republiky, považují se doby zabezpečení získané před tímto dnem za doby státu, na jehož území měl občan trvalý pobyt ke dni rozdělení České a Slovenské Federativní Republiky, tj. ke dni 31.12.1992, nebo naposledy před tímto dnem. Podle čl. 15 odst. 1 Smluvního ujednání publikovaného v ČR pod sdělením Ministerstva zahraničních věcí č. 117/2002 Sb. m.s. o sjednání Správního ujednání o provádění Smlouvy mezi ČR a SR o sociálním zabezpečení, se sídlem zaměstnavatele rozumí adresa, která je jako sídlo zapsaná v obchodním rejstříku. Je-li zaměstnavatelem fyzická osoba, je sídlem adresa, která je v obchodním rejstříku uvedena jako sídlo podnikání; je-li zaměstnavatelem odštěpný závod nebo jiná organizační složka zapsaná v obchodním rejstříku, rozumí se sídlem zaměstnavatele adresa tohoto odštěpného závodu nebo organizační složku. Dále dle čl. 15 odst. 2 shora citovaného smluvního ujednání platí, že není-li adresa zaměstnavatele v obchodním rejstříku uvedena (např. některé podniky zřízené přímo zákonem), postupuje se podle čl. 20 odst. 2 Smlouvy. Vstupem České republiky do Evropské unie dne 1.5.2004 se článek 20 Smlouvy stal součástí přílohy č. III. nařízení Rady (EHS) č. 1408/71 a s účinností od 1.5.2010 součástí přílohy č. II. nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 883/2004, které nahradilo nařízení Rady (EHS) č. 1408/71. Jak vyplývá z doložené žádosti o důchod u slovenského nositele pojištění sepsané dne 23.4.1998, žádal účastník řízení o přiznání starobního důchodu od 8.4.1997, přičemž dle citované žádosti byla účastníku řízení doba pojištění získaná do 31.12.1992 zhodnocena slovenským nositelem pojištění. Vzhledem k tomu, že účastník řízení vykonával ke dni 31.12.1992 nebo naposledy před tímto dnem zaměstnání pro zaměstnavatele zapsaného v obchodním rejstříku se sídlem ve Slovenské republice, konkrétně pro společnost Slovakofarma a.s., ……., jak vyplývá i z informace poskytnuté ČSSZ slovenským nositelem pojištění v dopise ze dne 6.2.2012, je v souladu s čl. 20 odst. 1 Smlouvy k hodnocení dob pojištění získaných před 1.1.1993 příslušný výhradně slovenský nositel pojištění. Pokud jde o námitky účastníka řízení ohledně stanovení výše důchodu českým a slovenským občanům po rozdělení České a Slovenské Federativní Republiky, ČSSZ uvádí, že nálezy Ústavního soudu České republiky (sp. zn. II. ÚS 405/02, IV. 301/05 a Pl. ÚS 4/06) řešily případy pojištěnců, jímž vznikl nárok na starobní důchod po 31.12.1992 a spornou byla otázka zápočtu dob zaměstnání (pojištění) získaných jimi do tohoto data pro jejich důchodové nároky v jednotlivých nástupnických státech. Ústavní soud v ČR v těchto nálezech v souvislosti s výkladem čl. 20 Smlouvy konstatoval, že je třeba českým státním občanům s trvalým pobytem na území ČR pro jejich důchodové nároky vzniklé po 31.12.1992 započítat v českém systému důchodového pojištění vždy dobu zaměstnání (pojištění) získanou v systému důchodového zabezpečení České a Slovenské Federativní Republiky před tímto datem, bez ohledu na skutečnost, která instituce smluvního státu je příslušná k hodnocení této doby podle zmiňovaného čl. 20 Smlouvy. ČSSZ dále uvedla, že pravidlo vyplývající z nálezů Ústavního soudu zakládající výhradně českým státním občanům bydlících v České republice nárok na důchod ve výši rozdílu mezi důchodem, který by jim náležel podle českých právních předpisů, pokud by celá doba pojištění získaná za trvání Československého státu byla hodnocena jako česká doba pojištění, a výši důchodu, který jim náleží od slovenského nositele pojištění za federální dobu pojištění na základě čl. 20 Smlouvy, bylo rozhodnutím Soudního dvora Evropské unie č. C-399/09 ze dne 22.6.2011 označeno za diskriminační a neslučitelné s právem Evropské unie, a to zejména s čl. 3 odst. 1 ve spojení s čl. 10 nařízení Rady (EHS), č. 1408/71, a s účinností od 1.5.2010 z čl. 4 ve spojení s čl. 7 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 883/2004. V důsledku toho pravidla pro poskytnutí důchodu, která vyplývají z dřívějších nálezů Ústavního soudu ČR, nejsou s odkazem na zásadu rovnosti zacházení podle čl. 4 ve spojení s čl. 7 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 883/2004 nadále aplikovaná ani v případě žádosti českých státních občanů bydlících v České republice, ani v případě státních občanů ostatních členských států Evropské unie nebo osob bydlících mimo území České republiky. Česká republika proto nadále s ohledem na zmíněné rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie nepřiznává dorovnání žádným občanům Evropské unie, tedy ani českým státním občanům. Tento postup, kdy není Českou republikou přiznáváno dorovnání žádnému občanu Evropské unie, nenaplňuje znaky diskriminace. Účastník řízení nemá na území ČR trvalý pobyt, tudíž by stejně nesplnil jednu z výše uvedených podmínek na poskytnutí dorovnání slovenského důchodu do výše českého důchodu dle dřívější praxe, i kdyby byl občanem ČR. S ohledem na to, že neexistuje žádná vnitrostátní norma, ani norma mezinárodního nebo evropského práva, na jejímž základě by měl český nositel pojištění povinnost provádět zápočet dob pojištění získaných účastníky důchodového zabezpečení bývalé České a Slovenské Federativní Republiky do 31.12.1992 v českém systému důchodového pojištění v jiném rozsahu, než určuje čl. 20 Smlouvy, shledala ČSSZ námitky účastníka řízení jako nedůvodné. Pokud pak jde o žalobu, kterou žalobce podal proti tomuto rozhodnutí, uvádí v ní stejné skutečnosti jako v námitkách proti rozhodnutí ČSSZ ze dne 21.11.2011. Uváděl tedy, že rozhodnutí ČSSZ z 13.3.2012 je jednoznačně rozhodnutím diskriminujícím osobu žalobce. Ze samotného odůvodnění rozhodnutí z 13.3.2012 vyplývají oprávněné nároky žalobce, jak jsou doloženy v žádosti o důchod u slovenského nositele pojištění, sepsanou dne 23.4.1998 i z dopisu z 6.2.2012, kterým byla informovaná ČSSZ slovenským nositelem pojištění. Žalobce uvedl, že takto je prokázáno, že pracoval v českém závodě Balírny obchodu v Trnavě v období od 9.3.1971 do 14.4.1972 a od 3.11.1980 až do nároku na starobní důchod v podniku Slovakofarma Hlohovec, patřícímu v té době do Spofy Praha, IČ ….. Dále je, jak v žalobě uvedeno, jednoznačně prokázané v tomto rozhodnutí, že bylo prováděno dorovnání českým státním občanům s trvalým pobytem na území České republiky započítat v českém systému důchodového pojištění vždy dobu zaměstnání (pojištění) získanou v systému důchodového pojištění České a Slovenské Federativní Republiky před tímto datem, bez ohledu na skutečnost, která instituce smluvního státu je příslušná k hodnocení této doby podle zmiňovaného čl. 20 Smlouvy. Dále dle žalobce je prokázané, že dorovnání bylo provedeno z toho důvodu, že na Slovensku jsou nižší důchody než v České republice u důchodců, kteří pracovali ve stejné organizaci a ve stejném pracovním zařazení a při stejných požadavcích nároku na důchod jako je tomu v České republice, kde jsou tyto důchody za těch stejných podmínek jako na Slovensku vyšší, což je samo o sobě diskriminační pro důchodce ve Slovenské republice oproti důchodcům v České republice, tedy za stejných podmínek v obou zmiňovaných státech. Uvedl, že žijeme ve společné Evropské unii a proto není žádoucí, aby byly uzavírány různé diskriminační smlouvy, které byly nevýhodné pro jeden stát při rozdělení federace, v daném případě nevýhodné pro občany – důchodce ve Slovenské republice. Pokud takováto diskriminační smlouva z uvedeného období byla napravena pro občany žijící v České republice, je potřebné zabezpečit zrovnoprávnění v tomto směru tak, že budou zabezpečeny stejné důchody v obou státech, bývalé České a Slovenské Federativní Republiky, kromě jiného i z toho důvodu, že v tomto období jak občané České republiky tak občané Slovenské republiky přispívali po dobu svého produktivního věku ve stejné výši na sociální zabezpečení ve stáří. V žalobě dále uvedeno, že v daném případě není odstraněna diskriminace pouze tím, že nejsou s odkazem na zásadu rovnosti zacházení podle čl. 4 ve spojení s čl. 7 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EHS) č. 883/2004 nadále aplikované ani v případě žádosti českých státních občanů bydlících v České republice, ani v případě státních občanů ostatních členských států Evropské unie anebo osob pobývajících mimo území České republiky. Nakonec dosud žijících občanů, kteří by měli nárok na odstranění této diskriminace, je už zanedbatelné množství. Ve shora uvedeném případě není vyřešený diskriminační problém z minulosti. Nebyla přijata žádná opatření, která by nařizovala případné vrácení dorovnání – to už není ani možné zrušení dorovnání už přiznaného anebo opatření, která by zabezpečila odstranění diskriminace tím, že bude doplaceno dorovnání pouze těm, kteří byli postiženi diskriminací tak, že budou pobírat dorovnání až do doby případného zrušení dorovnání přiznaného do této doby. Nestačí pouze konstatovat to, že postup když není Českou republikou přiznané dorovnání žádnému občanu Evropské unie, nenaplňuje toto znaky diskriminace. Takto je vyřešena pouze otázka budoucnosti, přičemž je opomenutá náprava diskriminace z minulosti. Z toho důvodu, že není Českou republikou vyřešena základní otázka diskriminace z minulého období a žádost o dorovnání žalobce podal před rozhodnutím České republiky o nepřiznání dorovnání žádným občanům Evropské unie, tedy ani českým občanům, žádal, aby soud zrušil rozhodnutí ČSSZ ze dne 13.3.2012 a zároveň rozhodl o tom, že žalobci bude vyplaceno příslušné dorovnání za uplynulé roky a zároveň mu bude přiznané dorovnání v takovém rozsahu, jako bylo do této doby přiznané občanům České republiky, a to až do doby případného zrušení dorovnání občanům České republiky. V písemném vyjádření k žalobě žalovaná uvedla, že z obsahu spisové dokumentace vyplývá, že rozhodnutím z 13.3.2012 nebylo vyhověno námitkám žalobce podaným proti rozhodnutí ze dne 21.11.2011, kterým byla zamítnuta žádost žalobce o dorovnání starobního důchodu pro nesplnění podmínek § 29 zákona č. 155/1995 Sb., s přihlédnutím k čl. 20 Smlouvy mezi ČR a SR o sociálním zabezpečení. Jak již bylo uvedeno v odůvodnění tohoto rozhodnutí, podle čl. 20 odst. 1 Smlouvy se doby zabezpečení získané přede dnem rozdělení ČSFR považují za doby zabezpečení toho smluvního státu, na jehož území měl zaměstnavatel občana sídlo ke dni rozdělení ČSFR nebo naposledy před tímto dnem. Podle čl. 20 odst. 2 Smlouvy, pokud občan neměl ke dni rozdělení ČSFR nebo naposledy před tímto dnem zaměstnavatele se sídlem na území ČSFR, považují se doby zabezpečení získané před tímto dnem za doby zabezpečení toho smluvního státu, na jehož území měl občan trvalý pobyt ke dni rozdělení ČSFR nebo naposledy před tímto dnem. Ve smyslu čl. 7 odst. 2 nařízení Rady (EHS) č. 1408/71, o aplikaci soustav sociálního zabezpečení na osoby zaměstnané, samostatně výdělečně činné a jejich rodinné příslušníky pohybující se v rámci Společenství, je toto ustanovení nutno aplikovat i po vstupu České republiky do Evropské unie. S ohledem na dikci článku 20 Smlouvy byla doba zabezpečení získaná žalobcem na území ČSFR před 1.1.1993 hodnocena pro nárok a výši důchodu slovenským nositelem pojištění, neboť žalobce ke dni 31.12.1992 pracoval u zaměstnavatele Slovakofarma, a. s., se sídlem ………. Slovenská republika. Dle informativního výpisu z obchodního rejstříku Okresního soudu v Trnavě (zdroj: www.orsr.sk) byla tato společnost zapsána v obchodním rejstříku od 1.5.1992. Pokud jde o požadavek žalobce na přiznání dorovnání k vyplácenému slovenskému důchodu, je žalovaná vázána § 106 a) zákona 155/1995 Sb., ve znění zákona č. 428/2011 Sb., podle něhož za doby důchodového zabezpečení získané před 1.1.1993 podle československých právních předpisů, které se podle Smlouvy mezi ČR a SR o sociálním zabezpečení považují za doby důchodového zabezpečení nebo pojištění Slovenské republiky, nelze přiznat ani zvýšit důchod z českého důchodového pojištění (zabezpečení) a ani nelze s přihlédnutím k těmto dobám poskytnout vyrovnání, dorovnání, příplatky a obdobná plnění k důchodu nebo jeho části nebo poskytovaná místo důchodu nebo jeho části; k těmto dobám lze v souladu s čl. 4 ústavního zákona č. 4/1993 Sb., o opatřeních souvisejících se zánikem České a Slovenské Federativní Republiky, přihlédnout pouze za podmínek a v rozsahu stanoveném touto smlouvou nebo tímto zákonem (§ 61). V souvislosti s tím žalovaná uvedla, že žalobce na území ČR po 31.12.1992 nezískal žádnou dobu pojištění a není mu tedy vyplácen dílčí český starobní důchod. Pravidlo vyplývající z nálezů Ústavního soudu zakládající nárok na důchod ve výši rozdílu mezi důchodem, který by náležel podle českých právních předpisů, pokud by celá doba pojištění získaná před 1.1.1993 na území ČSFR byla hodnocena jako česká doba pojištění, přitom ústavní soud konstruoval jako tzv. státoobčanské právo vztahující se výlučně na státní občany ČR, s tím, že při výpočtu dorovnání je porovnáván úhrn českého dílčího starobního důchodu a slovenského starobního důchodu s českým starobním důchodem vypočteným podle českých právních předpisů se zhodnocením doby zabezpečení získané před 1.1.1993, avšak bez přihlédnutí ke slovenské době pojištění získané po 31.12.1992 na území Slovenské republiky (tato doba se již považuje za dobu zaměstnání v cizině). V současnosti tedy žádný právní předpis, správní opatření či nález Ústavního soudu nezakotvuje nárok žalobce na ,,dorovnání“ z českého důchodového systému k vyplácenému slovenskému starobnímu důchodu. Za současného právního a skutkového stavu věci žalovaná navrhovala zamítnutí žaloby dle § 78 odst. 7 s.ř.s. Posouzení věci krajským soudem Mezi účastníky nebyl sporný skutkový základ v rozhodnutí správního orgánu, když se žalobce narodil ………, má slovenské státní občanství a trvale bydlí a vždy bydlel na území Slovenské republiky. Žalobce podal u sociální pojišťovny Bratislava 17.6.1998 žádost o starobní důchod (žádost sepsaná 23.4.1998), z nichž vyplývá, že žádá přiznání starobního důchodu od 8.4.1997. V žádosti žalobce uvedl zaměstnavatele, u kterých po celou dobu pracoval, přičemž všichni zaměstnavatelé, jak v žádosti uvedeno, byli na území Slovenska, když v období 9.3.1771 a 4.4.1972 žalobce uvedl Balírny Trnava a od 3.11.1980 do 3.7.1998, tedy i ke dni rozdělení České a Slovenské Federativní Republiky, uvedl Slovakofarma a.s. Hlohovec. Slovenská pojišťovna zaslala kopie evidenčních listů důchodového zabezpečení za období let 1980 až 1997, z nichž vyplynulo, že žalobce byl v tomto období zaměstnán ve Slovakofarma a.s. Hlohovec, Slovenská republika, když z výpisu z obchodního rejstříku Okresního soudu v Trnavě (založeno v dávkovém spise) byla tato společnost zapsána v obchodním rejstříku od 1.5.1992 s adresou ……., když předtím (rovněž zjištěno z výpisu z obchodního rejstříku Okresního soudu Trnava) byl název společnosti Spofa, státní podnik, koncern Slovakofarma, koncernový podnik Hlohovec s adresou ……... K 31.12.1992 byl tedy zaměstnavatel žalobce na území Slovenské republiky. 21.7.2011 zaslal žalobce ČSSZ žádost o dorovnání slovenského důchodu na český důchod za období, kdy pracoval v českých podnicích na Slovensku, kde měly tyto podniky sídlo. Krajský soud v Brně uvádí, že v obdobné věci - rozsudek, č.j. 3Ads 14/2010 – 41 ze dne 26.8.2011, rozhodoval Nejvyšší správní soud, když stanovisko uvedené v tomto rozsudku a jeho závěry se dají plně aplikovat i na projednávaný případ, neboť v uvedené věci se žalobce domáhal rovněž dorovnání starobního důchodu po ČSSZ, žalobce, který se narodil v roce 1937, má bulharské občanství a od 14.6.1995 trvalý pobyt na území ČR. Tento v období od roku 1962 do roku 1986 měl pracovat na území České republiky, ke dni zániku ČSFR byl zaměstnavatelem podnik se sídlem v Praze, odštěpný závod Bratislava, přičemž k 31.12.1992 byl odštěpný závod zapsán na adrese Bratislava …, tedy na území Slovenské republiky. U uvedeného zaměstnavatele na území Slovenské republiky jmenovaný fakticky pracoval od dubna 1986 do března 1995, poté byl do 31.5.1997 v evidenci Národního úřadu práce v Bratislavě a před přiznáním starobního důchodu byl evidován jako uchazeč o zaměstnání u úřadu práce v Ostravě. Jmenovanému, jehož případ byl rozhodován ke kasační stížnosti NSS pod shora uvedeným č.j., byla rozhodnutím Sociální pojišťovny v Bratislavě ze dne 5.12.1997 a 29.12.1997 od 30.10.1997 přiznán starobní důchod (uvedena částka) odpovídající dobám zaměstnání na území Slovenské republiky a dále v částce (která je uvedena) měsíčně za doby zaměstnání na území Bulharska. Z uvedeného rozsudku NSS soud cituje: V projednávané věci se v případě první námitky jedná o posouzení správnosti úvahy o právní otázce, který z nástupnických států bývalé ČSFR je příslušný ke zhodnocení dob pojištění stěžovatele získaných před 31.12.1992. Při řešení této právní otázky je třeba vycházet především z úpravy obsažené ve Smlouvě a ve Správním ujednání, které ji konkretizuje a provádí. Čl. 20 stanovil pro určení příslušnosti nositele pojištění ke zhodnocení dob pojištění získaných před 31.12.1992 následující kritéria: 1) Doby zabezpečení získané přede dnem rozdělení České a Slovenské Federativní Republiky se považují za doby zabezpečení toho smluvního státu, na jeho území měl zaměstnavatel občana sídlo ke dni rozdělení České a Slovenské Federativní Republiky nebo naposledy před tímto dnem. 2)Pokud občan neměl ke dni rozdělení České a Slovenské Federativní Republiky nebo naposledy před tímto dnem zaměstnavatele se sídlem na území České a Slovenské Federativní Republiky, považují se doby zabezpečení získané před tímto dnem za doby zabezpečení toho smluvního státu, na jehož území měl občan trvalý pobyt ke dni rozdělení České a Slovenské Federativní Republiky nebo naposledy před tímto dnem. Dále se smluvní strany v čl. 21 dohodly, že příslušné úřady upraví ve Správním ujednání nezbytná opatření k provádění této Smlouvy. Správní ujednání obsahovalo ve vztahu k ust. čl. 20 odst. 1 Smlouvy konkretizující ustanovení, které blíže definovalo, co se pro účely Smlouvy rozumí termínem ,,sídlo“ zaměstnavatele. Čl. 15 Správního ujednání stanoví, že 1) Sídlem zaměstnavatele se rozumí adresa, která je jako sídlo zapsána v obchodním rejstříku. Je-li zaměstnavatelem fyzická osoba, je sídlem adresa, která je v obchodním rejstříku uvedena jako místo podnikání; je-li zaměstnavatelem odštěpný závod nebo jiná organizační složka zapsaná v obchodním rejstříku, rozumí se sídlem zaměstnavatele adresa tohoto odštěpného závodu nebo organizační složky. Pro případ, že adresa zaměstnavatele v obchodním rejstříku není uvedena kupř. u některých podniků zřízených přímo zákonem), stanovil čl. 15 odst. 2 Správního (ujednání, že se má postupovat podle čl. 20 odst. 2 Smlouvy. Z toho jazykově – logickým a systematickým výkladem vyplývá, že přednostním kritériem pro určení příslušnosti nositele pojištění ke zhodnocení dob pojištění získaných za trvání společného Československého státu je sídlo zaměstnavatele či jeho organizační složky. Smlouva akcentuje územní aspekt sídla, tzn. staví na předpokladu, že tam, kde má zaměstnavatel či jeho odštěpný závod sídlo, vykonává také svou hospodářskou činnost prostřednictvím svých zaměstnanců. Účelem citovaných ustanovení Smlouvy a Správního ujednání bylo stanovení kritérií pro hodnocení dob důchodového zabezpečení získaných za existence Československé federace a pro spravedlivé rozdělení nákladů na výplatu důchodů mezi nástupnické státy. Tohoto cíle by se nepodařilo dosáhnout u řady organizací s celostátní působností, které většinou sídlily v hlavním městě Praze a zaměstnávaly velké množství osob, což byl ostatně i případ stěžovatele. Proto nelze význam pojmu ,,sídlo zaměstnavatele“ interpretovat v kontextu jeho významu definovaného tehdy platným a účinným vnitrostátním právem, nýbrž vycházet z jeho anonymního významu definovaného v čl. 20 Smlouvy a čl. 15 odst. 1 Správního ujednání. Adresu organizační jednotky (odštěpného závodu) Bratislava je tudíž nutno považovat za sídlo zaměstnavatele stěžovatele podle čl. 20 odst. 1 Smlouvy a čl. 15 odst. 1 výše již zmíněného Správního ujednání, uveřejněného pod č. 117/2002 Sb., mezinárodních smluv. Pokud by byl přijat výklad stěžovatele, (že sídlem zaměstnavatele může být jen sídlo celého národního podniku), pak by ust. čl. 15 odst. 1 zmíněného Správního ujednání, že se sídlem zaměstnavatele rozumí rovněž adresa odštěpného závodu nebo jiné organizační složky zapsané v obchodním rejstříku, nemělo vůbec smysl. Odštěpný závod, v němž stěžovatel na území Slovenské republiky fakticky pracoval, byl zapsán v obchodním rejstříku, takže podle čl. 20 odst. 1 Smlouvy o sociálním zabezpečení a čl. 15 odst. 1 Správního ujednání je nutné adresu tohoto odštěpného závodu považovat za sídlo zaměstnavatele stěžovatele ke dni rozdělení Československé federace. Stěžovatel v kasační stížnosti taktéž vyjádřil přesvědčení, že splnil veškeré podmínky pro přiznání starobního důchodu, tak jak jsou považovány zákonem č. 155/1995 Sb. Dle § 28 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ,,pojištěnec má nárok na starobní důchod, jestliže získal potřebnou dobu pojištění a dosáhl stanoveného věku, popřípadě splňuje další podmínky stanovené v tomto zákoně“. okračování -10- 41Ad 20/2012 Podle čl. 20 odst. 1 Smlouvy ,,doby zabezpečení získané přede dnem rozdělení České a Slovenské Federativní Republiky se považují za doby zabezpečení toho smluvního státu, na jehož území měl zaměstnavatel občana sídlo ke dni rozdělení České a Slovenské Federativní Republiky nebo naposledy před tímto dnem“. Podle čl. 3 odst. 2 Smlouvy ,,na uprchlíky, na občany třetích států a osoby bez státního občanství, kteří podléhají nebo podléhali právním předpisům smluvního státu, případně na jejich rodinné příslušníky, se tato smlouva vztahuje, jen pokud jde o nároky z důchodového zabezpečení a nemocenského pojištění (zabezpečení)“. V důsledku aplikace Smlouvy tak stěžovatel nemá žádné české doby pojištění; nárok na starobní důchod podle zákona č. 155/1995 Sb., mu nevznikl. Použití pravidla formulovaného Ústavním soudem pro zápočet dob zaměstnání získaných pojištěnci do 31.12.1992 pro nároky na dávky přiznané do dne před vstupem České republiky a Slovenské republiky do Evropské unie. Stěžovatel v kasační stížnosti dále poukázal na nálezy Ústavního soudu Pl. ÚS 4/06, III. ÚS 252/04 a II. ÚS 405/2002, které taktéž i zdejší soud považuje za klíčové v případě důchodových nároků pojištěnců, jenž jsou přiznány od data spadajícího před datum vstupu České republiky, Slovenské republiky a případně dalších zúčastněných zemí do Evropské unie. Prvním rozhodnutím, jímž Ústavní soud zasáhl do otázky posuzování dob zaměstnání (pojištění) získaných účastníky důchodového zabezpečení bývalé ČSFR byl nález II. ÚS 405/02 ze dne 3.6.2003. Ústavní soud zde vyslovil, že ,,u českých občanů (s trvalým bydlištěm v České republice) nelze na dobu zaměstnání u zaměstnavatele se sídlem na Slovensku získanou do rozpadu společného státu nahlížet jako na dobu zaměstnání v cizině a že pokud žadatel splnil podmínku minimálního počtu let pojištění pro vznik nároku na dávku podle zákona č. 155/1995 Sb., nelze mu zpětně na základě aplikace mezinárodní smlouvy podle § 61 zákona č. 155/1995 Sb. její splnění upírat“. Dalším byl nález Ústavního soudu III. ÚS 252/04 ze dne 25.1.2005, ve kterém se soud odvolal na nález II. ÚS 405/02 a na doplnění uvedl, že ,,pokud občan splňuje všechny zákonné podmínky pro vznik nároku na důchod bez existence Smlouvy a tento nárok by byl vyšší než nárok podle Smlouvy, je věcí nositele českého důchodového pojištění, aby zabezpečil pobírání důchodové dávky v takové výši, která odpovídá vyššímu nároku podle vnitrostátních předpisů a rozhodl o dorovnání výše důchodu pobíraného od druhé smluvní strany do zákonného nároku podle českých právních předpisů, přičemž bude respektovat částku důchodu pobíraného v souladu se Smlouvou od druhé smluvní strany tak, aby nedošlo k duplicitnímu pobírání dvou důchodů stejného typu přiznaných ze stejného důvodu od dvou nositelů pojištění“. Ústavní soud rovněž v obecné rovině vyslovil, že ,,umožňuje-li zákon č. 155/1995 Sb., uplatnění nároků z něj plynoucích bez ohledu na státní občanství, tj. ve vazbě na trvalý pobyt, z pohledu ochrany ústavněprávní Ústavní soud považuje za neodůvodněnou nerovnost toliko ve vazbě na odlišování státních občanů ČR v jejich nárocích plynoucích ze sociálního zabezpečení, nikoliv ale ve vazbě na další kategorie fyzických osob“. Nálezem Pl. ÚS 4/06 pak Ústavní soud korigoval svůj předchozí právní názor a vypustil již zákaz duplicitního zápočtu dob pro přiznání dávky téhož druhu. Uvedl pouze, že ,,pro posouzení důchodového nároku žadatelky je významná okolnost, že tato je občankou České republiky a je nerozhodné, kdy se ji stala. Uplatněný (zvláštní) důchodový nárok je nezbytné odvíjet (v režimu již dříve dovozeného ,,dorovnání“ ve vztahu k důchodu pobíranému od nositele slovenského pojištění) od výše starobního důchodu podle českých předpisů, odpovídajícího zohlednění dob zabezpečení (pojištění) získaných za existence společného státu (aniž by bylo jakkoliv přihlíženo k dobám následným, již slovenským), a to za samozřejmého předpokladu, že ostatní podmínky vzniku nároku na starobní důchod byly splněny“. Nález IV. ÚS 301/05 blíže osvětlil ideologická východiska, z nichž Ústavní soud při formulaci pravidla vycházel. Dle jeho názoru ,,Česká republika je povinna podle čl. 30 Listiny základních práv a svobod poskytovat občanům přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří za rovných podmínek a zákon o důchodovém pojištění je konkretizací tohoto základního práva. Skutečnost, že ČR je oprávněna tuto povinnost delegovat podle mezinárodní smlouvy, a v tomto případě má k tomu i dobrý důvod, neznamená, že by mohla zatlačit do pozadí převažující ústavní princip. Česká republika tak má stále vůči svým občanům primární povinnost poskytovat přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří i v případě, že zajistila náhradníka. Pokud náhradník nesplňuje zcela její povinnost, musí ČR pokrýt zbývající část povinnosti“. Výše uvedenou judikaturu Ústavního soudu tak lze shrnout následujícím způsobem. Ústavní soud chápe princip rovnosti uvedený v čl. 3 odst. 1 Listiny základních práv a svobod v návaznosti na čl. 30 odst. 1 Listiny v kontextu rozpadu bývalé ČSFR tak, že pouze občané ČR s trvalým pobytem na jejím území mají mít pro nárok a výši svého důchodu z českého systému důchodového pojištění zohledněnu dobu zaměstnání získanou do 31.12.1992 v systému důchodového zabezpečení bývalé ČSFR vždy, bez ohledu na skutečnost, komu přísluší hodnotit uvedené doby podle čl. 20 odst. 1 Smlouvy. Působení čl. 20 Smlouvy zde vidí jako do značné míry diskriminační faktor, který vede k tomu, že je na zaměstnání vykonávané před rozpadem ČSFR u zaměstnavatele se sídlem ve Slovenské republice ve svém důsledku nahlíženo jako na práci v cizině. Ústavní soud je tedy toho názoru, že pokud je takovému občanovi vyměřen s použitím čl. 20 odst. 1 Smlouvy důchod slovenským nositelem pojištění, případně je k němu přiznán dílčí český důchod, je nutno posoudit nárok občana v českém systému důchodového pojištění se zápočtem dob získaných do 31.12.1992, a pokud je takto vypočtený důchod vyšší, přiznat jej k výplatě ve výši rozdílu mezi tímto důchodem a důchodem či důchody vyměřenými podle Smlouvy, zjednodušeně řečeno – přiznat vyrovnávací příspěvek. Žadatel tedy musí podle pravidla konstituovaného Ústavním soudem jednak splnit podmínky uvedené v § 28 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, tj. (1) získat potřebnou dobu pojištění a (2) dosáhnout stanoveného věku, jednak kumulativně též další specifické podmínky vyplývající z výše uvedených nálezů Ústavního soudu, a to (3) získat dobu pojištění do 31.12.1992 v systému sociálního zabezpečení bývalé České a Slovenské Federativní republiky, (4) mít trvalý pobyt na území České republiky a (5) české státní občanství. I v nálezu I. ÚS 1375/07 ze dne 3.3.2009 se Ústavní soud přidržel výše vyslovených podmínek (i podmínky českého občanství), když uvedl, že ,,že situace vzniklá rozdělením ČSFR byla natolik specifická, že přijetí Smlouvy bylo nutné s ohledem na právní jistotu občanů v oblasti sociálního zabezpečení. Závěry učiněné v souvislosti s posuzovaným případem proto pochopitelně nedopadají na důchodové nároky ostatních migrujících osob“. Na tomto místě je však již na první pohled zřejmé, že závěry uvedených nálezů nesvědčí ve prospěch stěžovatele, neboť nesplňuje podmínky českého občanství. Stěžovatel tak dle dovolávaného pravidla, které však při splnění dalších podmínek poskytuje beneficium toliko českým občanům, nemá nárok na úpravu výše starobního důchodu, byť mu lze zajisté přisvědčit v tom, že zákon č. 155/1995 Sb. pro vznik nároku na dávku občanství České republiky nepožaduje. Tato podmínka však byla konstituována nálezy Ústavního soudu, které jsou podle čl. 89 odst. 2 Ústavy závazné pro všechny orgány i osoby. Uvedené pravidlo se tedy nadále uplatňuje u českých občanů v případě dávek, které jsou nebo byly přiznány od data spadajícího do období před 1.5.2004, tj. přede dnem vstupu České republiky a Slovenské republiky do Evropské unie. Vstup České republiky, Slovenské republiky a Bulharska do Evropské unie a působnost nařízení Rady č. 1408/71 . Ačkoliv aplikace vnitrostátního pravidla založeného nálezy Ústavního soudu nemohla stěžovateli z označeného důvodu přinést prospěch ke dni splnění věkové podmínky pro vznik nároku na starobní důchod, musel zdejší soud v dalším uvážit, zda mu i přesto nevznikl nárok na dávku z českého systému důchodového pojištění v důsledku členství České republiky a Slovenské republiky v Evropské unii a následného vstupu Bulharska do Evropské unie, tedy od 1.1.2007. Od tohoto data totiž podléhá posouzení důchodových nároků stěžovatele nařízení Rady č. 1408/71 a bylo proto nutno posoudit souladnost pravidla vytvořeného Ústavním soudem s uvedeným nařízením a možnost i podmínky jeho případné další aplikace. Samotné nařízení Rady č. 1408/71 je součástí sekundárního práva EU, je tedy bezprostředně použitelné na území ČR a má aplikační přednost před jakoukoliv odlišnou vnitrostátní úpravou. Podle čl. 3 odst. 1 nařízení Rady s výhradou zvláštních ustanovení tohoto nařízení mají osoby, na které se vztahuje toto nařízení, stejná práva a povinnosti podle právních předpisů kteréhokoliv členského státu jako státní příslušníci uvedeného státu. V rámci Aktu o podmínkách přistoupení, jenž je nedílnou součástí Smlouvy o přistoupení, Česká republika vyjednala novelizaci přílohy III. části A, nařízení Rady č. 1408/71, a to tak, že zůstává použitelným ustanovením čl. 20 Smlouvy mezi ČR a SR o sociálním zabezpečení. Toto ustanovení bylo zařazeno do bodu 6 (nyní bod 9) uvedené části a je tedy nadále relevantní pro určení příslušného právního řádu pro posuzování dob zaměstnání získaných účastníky důchodového zabezpečení bývalé ČSFR do 31.12.1992. Pro tyto případy má přednost před pravidly obsaženými v hlavě II. nařízení a v jejím rámci před článkem 13 a následujícími. Aplikace tohoto článku se pak promítá do posouzení nároku na dávku a stanovení její výše podle čl. 45 a 46 nařízení Rady č. 1408/71. Posouzení věci se zohledněním rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 22.6.2011, č. C-399/09. Nejvyšší správní soud pak při posouzení dané otázky dále vycházel z rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 22.6.2011, č. …......... vyneseného ve věci 3Ads 130/2008, kde byl posuzován nárok žadatelky s českým státním občanstvím a trvalým pobytem na území ČR, jíž nárok na starobní důchod vznikl po vstupu České a Slovenské republiky do Evropské unie. Soudní dvůr zde zodpovídal předběžné otázky zdejšího soudu, zda je možný duplicitní zápočet dob pojištění ve dvou národních systémech pojištění a dále zda pravidlo o zápočtu dob formované Ústavním soudem je v souladu s čl. 3 a čl. 10 nařízení Rady č. 1408/71. Soudní dvůr odpověděl, že není proti právu Evropské unie, pokud Česká republika přiznává důchodcům zápočty dob ve větší míře, než jak jí předepisují unijní předpisy včetně převzatého článku Smlouvy, jestliže tak ale činí, nesmí mezi důchodci rozlišovat podle kritérii státního občanství (diskriminace přímá) a trvalého pobytu (diskriminace nepřímá). Pokud jde o důsledky nedodržení zásady rovného zacházení, Soudní dvůr připomněl, že jakmile byla konstatována diskriminace, která je v rozporu s právem Unie, a dokud nebyla přijata opatření k obnovení rovného zacházení, lze dodržování zásady rovnosti zaručit pouze tím, že osobám patřícím do znevýhodněné kategorie jsou přiznány stejné výhody jako jsou ty, jichž využívají osoby patřící do zvýhodněné kategorie, což je režim, který je v případě, že nedochází ke správnému uplatňování práva Unie, jediným platným referenčním kritériem. Soudní dvůr tak označil pravidlo pro zápočet dob zaměstnání získaných účastníky důchodového zabezpečení bývalé ČSFR do 31.12.1992 v českém systému důchodového zabezpečení vytvořené Ústavním soudem za diskriminační, ponechal však na úvaze státu a blíže nespecifikovaných vnitrostátních opatřeních, zda výhody preferovaných osob budou omezeny či nikoli. Výslovně pouze zdůraznil, že diskriminace musí být odstraněna ihned, a to tak, že znevýhodněným osobám budou přiznány stejné výhody, jako těm, kteří je již využívají. Nejvyšší správní soud proto musel zvážit, zda závěry rozsudku Soudního dvora nesvědčí ve prospěch stěžovatele, a to ve smyslu rozšíření osobního rozsahu pravidla konstituovaného Ústavním soudem i na osoby bez českého státního občanství, což ostatně implicitně požadoval i stěžovatel ve své žádosti o přiznání (či přepočet) starobního důchodu, která byla podána u českého nositele pojištění po vstupu České republiky, Slovenské republiky a Bulharska do Evropské unie. Pro tyto účely pak zdejší soud vycházel ze závěrů zaujatých v rozsudku č.j. 3Ads 130/2008 – 2004 ze dne 25.8.2011, tedy ve věci, v níž byly položeny zmiňované předběžné otázky vedoucí k vynesení citovaného rozsudku Soudního dvora. V tomto rozsudku dospěl NSS k závěru, že pokud je pravidlo, podle něhož lze dobu zaměstnání získanou účastníky důchodového zabezpečení bývalé ČSFR do 31.12.1992 započíst pro důchodové nároky z českého systému důchodového pojištění i nad rámec stanovený čl. 20 odst. 1 Smlouvy jen českým občanům s trvalým pobytem na území ČR v rozporu s čl. 3 a 10 nařízení Rady č. 1408/71, nelze je pro posouzení nároku na dávku ve formě vyrovnávacího příspěvku u dávek přiznaných od data po vstupu České republiky do Evropské unie již použít. Nejvyšší správní soud v dané věci považoval za rozhodující, že toto pravidlo nebylo ani pro české občany závazně stanoveno a také nebylo při posuzování nároku na dávky přiznané ode dne po 30.4.2004 nositelem pojištění aplikováno. Nejsou zde tedy žádné osoby s výjimkou uvedenou níže, které by z něho měly prospěch. Jediným typovým případem, kdy došlo k uplatnění tohoto pravidla pro nároky na dávky přiznávané od data po 30.4.2004, byl případ zaměstnanců Československých státních dráh, organizační jednotky Správy přepravních tržeb, kde vzhledem k nejasnému vyznění nálezu Ústavního soudu III. ÚS 939/10 jsou na základě dohody nositelů pojištění obou republik podle čl. 26 Smlouvy sporné doby odpracované u této organizační jednotky započítávány jen v českém systému důchodového pojištění (do této skupiny však stěžovatel nepatří). Protože dosavadní pravidlo nebylo pro nároky na dávky vzniklé po 30.4.2004 používáno v praxi, není zde žádná skupina osob znevýhodněných, která by jím musela být postavena na roveň. V důsledku uvedeného zde také není ani žádná správní praxe, která by mohla u žadatelů o důchod vyvolat legitimní očekávání, že jejich požadavkům na zápočet doby zaměstnání získaných v systému důchodového zabezpečení bývalé ČSFR do 31.12.1992 nad rámec čl. 20 odst. 1 Smlouvy bude vyhověno. Nejvyšší správní soud tak žadatelce nárok na vyrovnávací příspěvek nepřiznal. Jestliže se tedy citované pravidlo ode dne vstupu jednotlivých zúčastněných zemí do Evropské unie neuplatní ani v případě žadatelů s českým občanstvím (pro ně u nároků přiznávaných od 1.5.2004), pak je ke stejnému výsledku nutno dospět i ve vztahu k možnému rozšíření osobního rozsahu pravidla na případ stěžovatele jakožto osoby jiné státní příslušnost. Pro něj tak přednesené závěry v souhrnu znamenají, že pokud se k datu vzniku nároku na dávku dovolával použití pravidla konstituované Ústavním soudem, nemohla mu aplikace tohoto pravidla přinést prospěch z důvodu jeho bulharského občanství (v případě žalobce slovenského občanství) od 1.1.2007 (vstup Bulharska do EU) (v případě žalobce se jedná o vstup Slovenska do EU od 1.5.2004) se pak posouzení jeho důchodových nároků nadále řídí pouze nařízením Rady č. 1408/71 včetně čl. 20 odst. 1 Smlouvy a rovněž čl. 15 odst. 1 Správního ujednání, neboť pravidlo konstituované Ústavním soudem, umožňující výhodnější zápočet dob získaných v systému důchodového zabezpečení bývalé ČSFR již nelze po vstupu České republiky, Slovenské republiky i Bulharska do Evropské unie z výše uvedených důvodů aplikovat u žádného z pojištěnců, bez ohledu na jeho státní příslušnost či trvalý pobyt. V závěru NSS uvedl, že tak dospěl k závěru, že napadený rozsudek netrpí tvrzenou vadou nesprávného posouzení právní otázky podle § 103 odst. 1 písm. a) s.ř.s., kasační stížnost proto jako nedůvodnou podle § 110 odst. 1 s.ř.s. zamítl. Krajský soud v Brně jak již uvedl, rozsudek NSS č.j. 3Ads 14/2010 – 41 a jeho odůvodnění, lze ve všem aplikovat s ohledem na stejné skutečnosti na daný případ, proto se ve všem Krajský soud v Brně odvolává na shora citovaný rozsudek NSS a žalobu jako nedůvodnou proto dle § 78 odst. 7 soudního řádu správní (dále jen ,,s.ř.s.“) zamítl. Pokud jde o náklady řízení, žalobce ve věci neměl úspěch, náhrada nákladů řízení mu nenáleží dle § 60 odst. 1 s.ř.s., žalovaná nemá právo na náhradu nákladů řízení ze zákona (§ 60 odst. 2 s.ř.s.).

Poučení