41 Ad 58/2012 - 36
Citované zákony (17)
- o sociálním zabezpečení, 100/1988 Sb. — § 169 § 6 odst. 1 písm. c § 11 § 13 § 9 odst. 1 písm. a
- Vyhláška federálního ministerstva práce a sociálních věcí, kterou se provádí zákon o sociálním zabezpečení, 149/1988 Sb. — § 10
- o důchodovém pojištění, 155/1995 Sb. — § 5 odst. 1 písm. m § 13 odst. 2 § 21 odst. 1 písm. a § 28 § 29 § 56 odst. 1 písm. b
- o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů, (zákon o azylu), 325/1999 Sb. — § 12
- soudní řád správní, 150/2002 Sb. — § 60 odst. 1 § 78 odst. 1 § 78 odst. 4 § 78 odst. 5
Rubrum
Krajský soud v Brně rozhodl samosoudkyní JUDr. Janou Kubenovou v právní věci žalobkyně A. I. , bytem …….., zastoupené Mgr. Evou Kantoříkovou, advokátkou se sídlem AK Šumavská 35, 602 00 Brno, proti žalované České správě sociálního zabezpečení, se sídlem Křížova 25, 225 08 Praha 5, o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu, takto:
Výrok
Rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení v Praze ze dne 30.10.2012, č.j. …….. se zrušuje pro vady řízení a věc se vrací žalované k dalšímu řízení. Žalovaná má povinnost zaplatit žalobkyni na nákladech řízení 2.600,-Kč do 30-ti dnů od právní moci rozsudku k rukám právní zástupkyně žalobkyně Mgr. Evy Kantoříkové, advokátky se sídlem advokátní kanceláře v Brně, Šumavská 35.
Odůvodnění
Předmět žaloby Žaloba směřuje proti rozhodnutí ČSSZ vydané pod č.j. ……… ze dne 30.10.2012, jímž ČSSZ zamítla námitky žalobkyně proti svému rozhodnutí č.j. ….. ze dne 9.7.2012, kterým jí nebyl přiznán starobní důchod. Domnívá se, že předmětnými správními akty bylo zasaženo do jejího práva na přiměřené sociální zabezpečení ve stáří garantovaného čl. 30 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jako součásti ústavního pořádku ČR a negativně zasáhlo i do jejich dalších základních lidských práv garantovaných Listinou základních práv a svobod, zejména práva na rovnost v důstojnosti a právech (čl. 1 a čl. 3 Listiny). K tomuto závěru dospěla na základě níže uvedených skutečností. Skutkové okolnosti věci Žalobkyně se narodila dne …… v bývalém Sovětském svazu (na území dnešní …….). V letech 1969 – 1974 studovala na ………. státním pedagogickém institutu Ch. Abovjana Řádu Rudého praporu, obor hudba a zpěv (učitelka hudby a zpěvu pro střední školy). V letech 1974 – 1992 byla zaměstnána na území dnešní …., kde rovněž porodila a vychovala své dvě děti … (nar. ….) a … (nar. …). Do ČR uprchla se svou rodinou v roce 1993, neboť byli v …. pronásledováni a hrozila jim ztráta života. V roce 1995 jim bylo rozhodnutím Ministerstva vnitra ČR udělen politický azyl (resp. přiznáno postavení uprchlíka). Následně v roce 2001 získala české státní občanství. Dne 6.8.2010 vydalo Ministerstvo školství mládeže a tělovýchovy ČR osvědčení (č.j. …), kterým uznalo vysokoškolský diplom žalobkyně a potvrdilo rovnocennost jejího vzdělání s vysokoškolským vzděláním získaným v ČR absolvováním studia na veřejné vysoké škole. Odůvodnění správní žaloby Žalobkyně se domnívá, že ČSSZ v jejím případě nepostupovala správně, hned v několika ohledech. Dle čl. 30 odst. 1 Listiny základních práv a svobod mají občané právo na přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří, při nezpůsobilosti k práci, jakož i při ztrátě živitele, podrobnosti stanoví zákon. Čl. 3 odst. 1 Listiny zakotvuje, že základní práva a svobody se zaručují všem bez rozdílu pohlaví, rasy, barvy pleti, jazyka, víry a náboženství, politického či jiného smýšlení, národního nebo sociálního původu, příslušnosti k národnosti nebo etnické menšině, majetku, rodu nebo jiného postavení. Totéž vyplývá i z čl. 26 mezinárodního paktu o občanských a politických právech (č. 120/1976 Sb.). Žalobkyně si je vědoma skutečnosti, že čl. 41 odst. 1 Listiny základních práv a svobod zakotvuje, že práv uvedený v čl. 26, čl. 27 odst. 4, čl. 28 – 31, čl. 31 odst. 1 a 3, čl. 33 a 35 Listiny je možno se domáhat pouze v mezích zákonů, které tato ustanovení provádějí. Přesto nastávají situace, kdy zákonná úprava, v případě žalobkyně se jedná o ust. § 29 zákona č. 155/1995 Sb. o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů, je natolik nedokonalá, že vede v konkrétním případě k porušení sociálního práva garantovaného Listinou základních práv a svobod. Ústavní soud ČR konstruoval jako metodologický nástroj k přezkumu zásahu zákonodárce do oblasti ústavně garantovaných sociálních práv tzv. test rozumnosti (racionality). Tento test reflektuje jak nutnost respektovat při úpravě sociálních práv poměrně rozsáhlou diskreci zákonodárce, tak potřebu vyloučit jeho případné excesy a skládá se ze čtyř následujících kroků: 1) Vymezení smyslů a podstaty sociálního práva, tedy jeho esenciálního obsahu. 2) Zhodnocení, zda se zákon nedotýká samotné existence sociálního práva nebo skutečné realizace jeho esencionálního obsahu. 3) Posouzení, zda zákonná úprava sleduje legitimní cíl; tedy zda není svévolným zásadním snížením celkového standardu základních práv. 4) Zvážení otázky, zda zákonný prostředek použitý k jeho dosažení je rozumný (racionální), byť nikoliv nutně nejlepší, nejvhodnější, nejúčinnější či nejmoudřejší. Podstatou a smyslem (esenceálním obsahem) práva na přiměřené zabezpečení ve stáří je zajistit seniorům určitý minimální hmotný standard postačující k vedení důstojného života v případech, kdy nejsou schopni v důsledku stáří obstarávat si prostředky ke své obživě výdělečnou činností. Přiměřené zabezpečení ve stáří je v ČR realizováno prostřednictvím starobního důchodu, jehož poskytování je upraveno v ust. § 28 a násl. zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ,,zdp“). Podle ust. § 29 odst. 1 zdp má pojištěnec nárok na starobní důchod, pokud dosáhl důchodového věku v roce 2011 a získal dobu pojištění nejméně 27 let. Ust. § 29 zdp omezuje skupinu osob, které jsou ve stejném postavení jako žalobkyně (tj. byl jim udělen azyl na území ČR v době jejich dospělosti a následně se stali občany ČR) ve faktické realizaci esenciálního obsahu práva na přiměřené sociální zabezpečení. Formálně pro ně sice platí stejné podmínky pro nárok na starobní důchod jako pro ostatní občany ČR, zákonodárce však nijak nereflektoval skutečnost, že tyto podmínky nemohou fakticky splnit. Má-li uvedené žalobkyně demonstrovat na svém případu, do ČR uprchla v roce 1993, tj. ve věku 41 let. Její důchodový věk činí s přihlédnutím ke skutečnosti, že vychovala 2 děti, 59 let. Vzhledem k tomu, že ke dni dosažení důchodového věku na území ČR pobývala 18 let, nemohla podmínku 27 let doby důchodového pojištění fakticky splnit. Domnívá se, že zákon o důchodovém pojištění by měl při vymezování podmínek nároku na řádný starobní důchod, reflektovat mj. i situaci azylantů, kterým ČR poskytla mezinárodní ochranu s úmyslem jim umožnit bezpečný a lidský důstojný život. Mezinárodní ochrana je specifickým institutem, kterým stát uznává, že osoba, jíž je azyl udělen, byla ve státě původu pronásledována ve smyslu čl. 1 A, bodu 2, Úmluvy o právním postavení uprchlíků ze dne 28.7.1951, ve znění Protokolu týkajícího se právního postavení uprchlíků z 31.1.1967 (zákon č. 208/1993 Sb.), resp. na úrovni vnitrostátního práva ve smyslu § 12 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ,,zákon o azylu“), přičemž stát původu proti těmto zásahům neposkytoval efektivní ochranu, příp. samy jeho orgány zmíněná příkoří způsobovaly. Smyslem azylu je ochránit osobu před příkořím, kterého se ji dostalo ve státě původu a zajistit ji podmínky pro lidsky důstojný a plnohodnotný život. Přestěhování do země, jejichž jazyk ani společenské zvyklosti nejsou člověku známé, je velmi obtížné, proto jim Úmluva o právním postavení uprchlíků, která je rovněž součástí českého právního řádu, zajišťuje pomoc při integraci do společnosti ve státě, který jim poskytl mezinárodní ochranu. Proto např. ČR zajišťuje pro azylanty integrační programy, pomáhá jim naučit se český jazyk, získat dovednosti k samostatnému životu, zajistit bydlení atd., rovněž je finančně podporuje, než se postaví na vlastní nohy. Bohužel však v oblasti důchodového pojištění ČR nijak na situaci osob v postavení žalobkyně nereaguje. Neexistuje zde žádná právní úprava, která by osobám, kterým v dospělosti udělila azyl, umožňovala fakticky podmínky nároku na řádný starobní důchod splnit. Při existenci zmíněné mezery v právu proto žalobkyně žádala od ČSSZ alespoň započtení dob důchodového pojištění, které získala na území dnešní …., protože jiným způsobem by ani nebylo možné ji důchodovou dávku stanovit. Navíc v mezidobí se v…. změnila vládní garnitura, politická situace sice není uspokojivá, ale nemá obavu, že by např. v souvislosti s tím, že by ČSSZ oslovila arménského nositele důchodového pojištění s žádostí o potvrzení dob pojištění, které na území dnešní ….. získala, byla pronásledována rodina jejího bratra. Na právní vztahy v oblasti sociálního zabezpečení mezi ČR a …. se až do 23.9.2009 aplikovala Dohoda mezi ČSR a SSSR o sociálním zabezpečení (zákon č. 116/1960 Sb., dále také jen ,,Dohoda“). Vzhledem k tomu, že tato Dohoda se používala v právních vztazích mezi oběma zeměmi více než 40 let, předpokládala žalobkyně, že rovněž v jejím případě bude aplikována a ČR ji při rozhodování o starobním důchodu započte dobu pojištění, kterou získala na území dnešní ….. Bohužel ČR od používání zmíněné smlouvy ustoupila a doby pojištění získané na území druhého smluvního státu v době její aplikace odmítá uznávat (posuzuje se pouze podle vnitrostátních právních předpisů). Zároveň však ČR bohužel svým občanům neumožnila dobu pojištění, kterou získali na území bývalého smluvního státu, získat dodatečně znovu, např. přihlášením k dobrovolnému pojištění a doplacením pojistného v ČR. Občané ČR, kteří na základě dlouhodobé a neměnné aplikace Dohody a sociálním zabezpečení spravedlivě očekávali, že jim doba pojištění získaná na území bývalého Sovětského svazu a jeho nástupnických států v době aplikace Dohody bude při odchodu do starobního důchodu započtena, se tak najednou ocitli v situaci, kdy stát se rozhodl, že tyto doby pojištění již uznávat nebude, ale zároveň jim nedal možnost je znovu získat. V této souvislosti je třeba zmínit, že podle ust. § 6 odst. 1 písm. c) zdp. se osoba starší 18-ti let může dobrovolně přihlásit k důchodovému pojištění za dobu výdělečné činnosti v cizině po 31.12.1995, jedná-li se o osoby uvedené v § 5 odst. 1 písm. a), s) a e) zdp; za dobu přede dnem podání přihlášky je účast na pojištění možná nejvýše v rozsahu dvou let bezprostředně před tímto dnem. Za dobu zaměstnání v cizině po 30.4.1990 bylo rovněž možné uhradit pojistné, pouze však tehdy, pokud nevyplývalo něco jiného z mezinárodních smluv a jestliže se jednalo o občany, kteří měli trvalý pobyt na území ČR. Ke dni skončení aplikace Dohody však nebylo možné již pojistné ani za tyto doby uhradit. Za dobu zaměstnání v cizině získané před 30.4.1990 pak nebylo vůbec možné pojistné uhradit (ust. § 11 zákona č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení, ve znění do 31.12.1995 a ust. § 10 vyhl.č. 149/1988 Sb., kterou se provádí zákon o sociálním zabezpečení, ve znění do 31.12.1995). Ke dni skončení aplikace Dohody však nebylo možné již pojistné ani za tyto doby uhradit. Za doby zaměstnání v cizině získané před 30.4.1990 pak nebylo vůbec možné pojistné uhradit (ust. § 11 zákona č. 100/1988 Sb., ve znění do 30.4.1990). ČSSZ tak na případ žalobkyně aplikovala na základě ust. § 13 zdp zákon č. 100/1988 Sb. Na základě jeho ust. § 11 žalobkyni ČSSZ započetla dobu péče o její dvě nezletilé děti do doby, než dosáhly věku čtyř let. Odmítla jí však započíst dobu jejího studia na vysoké škole v …. přestože k tomuto kroku byly dle jejího názoru splněny podmínky zakotvené v ust. § 11 písm. a) zákona č. 100/1988 Sb., ve znění platném do 31.12.1995. Zákonem č. 110/1990 Sb., který nabyl účinnosti dne 1.5.1990, byl do zákona č. 100/1988 Sb., vložen nový § 169 a), podle něhož se doby zaměstnání a náhradní doby v cizině před 1. květnem 1990 hodnotí podle předpisů platných před tímto dnem; přitom se nevyžaduje splnění podmínky povolení Československých státních orgánů k pobytu v cizině. Ust. § 11 písm. a) zákona č. 100/1988 Sb., ve znění do 30.4.1990, znělo: ,,Pokud nevyplývá něco jiného z mezinárodních smluv, hodnotí se z dob zaměstnání a náhradních dob v cizině pro vznik nebo výši nároku na důchody jen doby uvedené v § 8 odst. 1 písm. a) až d) a f) a v § 9 odst. 1 písm. e), f) a h), československým státním občanům, které se zdržovali v cizině s povolením příslušného československého státního orgánu; federální ministerstvo práce a sociálních věcí může v dohodě se zúčastněnými ústředními orgány povolit výjimku z důvodu hodných zvláštního zřetele. ČSSZ v rozhodnutí o zamítnutí námitek uvádí, že k tomu, aby doba studia před 30.4.1990 mohla být započtena, bylo třeba, aby k ní byl československý státní občan vyslán. Tuto podmínku však zákon o sociálním zabezpečení ani jeho prováděcí vyhláška výslovně nestanoví, podmínka povolení příslušného československého státního orgánu odpadla, proto se žalobkyně domnívá, že by jí měla být doba studia v …. započtena. Rovněž se domnívá, že překážkou pro započtení zmíněné doby není ani skutečnost, že v době studia žalobkyně nebyla československou státní občankou. Zákon výslovně neuvádí, že osoba musí být občanem ČR v době studia, domnívá se proto, že pro započtení zmíněné doby postačuje, pokud je tato osoba občanem ČR v době rozhodování o důchodové dávce. V této souvislosti dodala, že její vzdělání na vysoké škole je srovnatelné s českým vysokoškolským vzděláním, což vyplývá z osvědčení MŠMT. Na základě uvedeného se domnívá, že ČSSZ ji měla jako dobu důchodového pojištění započíst dobu studia v …, a to přímo na základě vnitrostátní právní úpravy. Jak již uvedla výše, ze znění čl. 30 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, podle něhož mají občané ČR právo na přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří, dovozovala, že stát by měl zákonem stanovit takové podmínky pro vznik nároku na starobní důchod, aby je jeho občané mohli objektivně splnit, tj. podmínky nároku by měly být stanoveny takovým způsobem, aby nezakládaly faktickou nemožnost jejich splnění. Nedomnívá se, že stát by nemohl vypovědět smlouvu o sociálním zabezpečení s jiným státem, měl by však vždy v návaznosti na tento krok vyřešit sociální zabezpečení občanů, kteří v dobré víře spoléhaly na to, že doby pojištění, které získaly v druhém smluvním státě v době trvání smlouvy o sociálním zabezpečení, bude český stát hodnotit při následném rozhodování o důchodové dávce jako doby rovnocenné dobám důchodového pojištění získaných podle jeho právních předpisů. Adresát veřejné správy, v době platnosti smlouvy o sociálním zabezpečení, nemá důvod rozhodně očekávat, že po mnoha desetiletích, kdy české orgány tuto smlouvu bez výhrad aplikují, jí bez jakékoliv náhrady aplikovat přestanou. Domnívá se proto, že po něm nelze spravedlivě požadovat, aby se ,,pro jistotu“ již v době aplikace této smlouvy zabezpečil na stáří jiným způsobem, aby předešel výraznému propadu svých příjmů ve stáří. Výše uvedenými skutečnostmi nechce žalobkyně naznačit, že si neváží dobrodiní ČR, která ji a její rodině poskytla azyl a umožnila jim vést svobodný a plnohodnotný život v bezpečné zemi. Přesto v oblasti sociálního zabezpečení jí (podobně jako dalším osobám, kterým byl udělen azyl a následně státní občanství ČR) nezajistila přiměřené zabezpečení v situaci, kdy u nich nastane nepříznivá sociální situace, jež je podmínkou pro vznik nároku na některou důchodovou dávku. Domnívá se, že stát by za situace, kdy v době výkonu výdělečné činnosti v jiném státě garantoval, že tuto dobu bude občanům v budoucnu hodnotit pro účely přiznání důchodových dávek, neměl by následně konstatovat, že k této době důchodového pojištění nebude přihlížet, protože se rozhodl smluvní vztahy s druhým státem ukončit, aniž by rozumným způsobem vyřešit sociální zabezpečení osob, v jejíž právním postavení se toto jeho rozhodnutí negativně odrazilo. Přístup, jaký volí české orgány správy sociálního zabezpečení, výrazně zasahuje do právní jistoty adresáta veřejné správy a zcela popírá jeho legitimní očekávání, že doba pojištění získaná ve smluvním státě v době trvání smlouvy o sociálním zabezpečení, bude českými orgány hodnocena. Na základě výše uvedeného se domnívá, že ji ČSSZ měla započíst všechny doby důchodového pojištění, které získala v bývalém sovětském svazu v …. a důchod ji stanovit obdobnou aplikací Dohody. Zmíněný postup považuje při existující mezeře v právu za jediný možný ústavně konformní tak, aby bylo zajištěno její právo na přiměřené zabezpečení ve stáří. Navrhovala, aby soud rozhodnutí ČSSZ ze dne 30.10.2012, kterým zamítl její námitky a potvrdil rozhodnutí ČSSZ ze dne 9.7.2012 zrušil a rovněž tak rozhodnutí ČSSZ z 9.7.2012 o zamítnutí její žádosti o důchod. V písemném vyjádření k žalobě žalovaná uvádí, že ze spisové dokumentace žalobkyně není patrné, že by této státní občance ČR, byl udělen status uprchlíka. Ani v rámci námitkového řízení, kdy se žalobkyně poprvé zmiňuje o tom, že je uprchlíkem, své tvrzení nikterak neprokazuje. K tomu je však nutno dále uvést, že podle § 18 písm. b) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, mezinárodní ochrana, kterou je ČR povinna azylantům poskytovat, zaniká udělením občanství ČR. Vzhledem k tomu, že žalobkyni české občanství uděleno bylo, nelze již z titulu ,,přiděleného statutu uprchlíka“, ničehož vytěžit. Pro ujasnění, co lze v oblasti důchodového pojištění očekávat od statutu uprchlíka, odkázala žalovaná na rozsudek NSS z 28.11.2008, č.j. 6Ads 42/2007 – 40, který se zabýval obdobnou právní otázkou ve vztahu k nástupnickému státu …. a s nímž se žalovaná zcela ztotožňuje. Žalovaná na citovaný rozsudek odkazuje i přes tu skutečnost, že doba jeho vydání spadá před dobu vydání nálezu Ústavního soudu ze dne 3.6.2009, č.j. …., podle něhož je nutné Dohodu mezi Československou republikou a Svazem sovětských socialistických republik o sociálním zabezpečení č. 116/1960 Sb. (dále jen ,,Dohoda“) považovat za platnou až do dne 23.9.2009, tedy do publikace sdělení o ukončení její platnosti ve Sbírce mezinárodních smluv. Vůči …. došlo k této publikaci částkou č. 76/2009 Sb. m.s. Uvedené znamená, že podle citovaného nálezu Ústavního soudu byla platnost Dohody pouze prodloužena až do 23.9.2009, což konkrétně vůči nástupnickému státu …. znamená, že platila od doby ukončení sukcesních jednání, tj. od 28.4.2004 – 22.9.2009. Podle odst. 1 písm. b) Úmluvy o právním postavení uprchlíků, stát v oblasti sociálního zabezpečení zajistí uprchlíkům, kteří se zákonně nacházejí na jeho území, stejné zacházení jako svým vlastním občanům. Obecným pravidlem je, že azylant pro účely sociálního zabezpečení má stejné postavení jako občan státu, ve kterém azylant pobývá. Největší omezení práv azylanta v oblasti sociálního zabezpečení představuje situace, kdy by (byť jen) část sociální dávky měla být azylantovi vyplácena částečně jinou zemí, ve které azylantovi vznikl alespoň dílčí nárok na výplatu dávky sociálního zabezpečení. V případě, že mezi těmito zeměmi neexistuje žádná úprava týkající se kombinování dílčích nároků na výplatu dávek u osoby, která pracovala a přispívala do systému sociálního zabezpečení v různých státech (jiném státě), má azylant nárok na výplatu dávky pouze do výše, do jaké to umožňuje právo země pobytu (viz. Halthaway, J. C.: The Right of Refugees under International Law. Cambridge University Press, Cambridge 2005: str. 785). Z Úmluvy o právním postavením uprchlíků nevyplývá, že osoba s přiznaným statusem azylanta by měla být podrobena příznivějšímu režimu, než samotní občané ČR. K tomu zdejší soud připomíná, že stěžovatel zcela nepřípadně připodobňuje svoje postavení situaci občana ČR, který získal potřebnou dobu pojištění na území ČR. Podle § 28 zákona o důchodovém pojištění je ovšem vznik nároku vázán (vedle věkové podmínky) na dosažení potřebné doby pojištění v ČR, nikoliv na podmínku státního občanství (či trvalého pobytu). Korektním připodobením postavení stěžovatele ve světle zmiňovaného práva zaručeného Úmluvou o právním postavení uprchlíků, pak tedy je připodobnění k postavení občana ČR, který byl pojištěn v …. Ani na něj by se předmětná Dohoda o sociálním zabezpečení nemohla aplikovat a doba odpracovaná v … by se nemohla hodnotit jako doba pojištění podle českého zákona o důchodovém pojištění. A jak dále NSS uvádí: ,,Z uvedeného vyplývá, že aby mohlo dojít k započtení doby pojištění získané na území …. pro účely nároky na dávky sociálního zabezpečení v ČR, musel by existovat mezinárodní instrument, jenž by vztah obou zemí v této oblasti ošetřil. Žádný takový instrument však v současnosti neexistuje“. Co se aplikace Dohody na předmětnou věc týče, považuje žalovaná nejprve za nezbytné připomenout stěžejní ustanovení Dohody, která na předmětnou věc dopadají. Podle čl. 4 odst. 1 Dohody, při přiznávání důchodu a jiných dávek se plně započítává doba zaměstnání na území obou smluvních stran, včetně doby zaměstnání opravňujících přiznání důchodu za výhodnějších podmínek ve vyšší výměře. Přitom orgány sociálního zabezpečení započítávají dobu zaměstnání, jakož i dobu jiné jemu naroveň postavené činnosti jak ve svém, tak i ve druhém státě bez ohledu na to, jaká část požadované doby zaměstnání připadá na práci v každém z těchto států. Podle odst. 2 téhož ustanovení Dohody, započtení doby zaměstnání, pokud jde o dobu práce v každém ze smluvních stran, se provádí podle právních předpisů té smluvní strany, na jejímž území byla vykonávána práce nebo jí na roveň postavená činnost. Studium na vysoké škole žalobkyně absolvovala v … v letech 1969 až 1974 v souladu s arménskými právními předpisy, coby arménská občanka. Podle čl. 4 odst. 2 Dohody, je tudíž pouze v kompetenci arménského nositele pojištění, zda tato doba a v jakém rozsahu bude uznána a hodnotitelná pro účely českého důchodového pojištění. Žalobkyně se tedy mýlí, pokud namítá, že ji žalovaná odmítla započíst dobu jejího studia na vysoké škole v …., přestože k tomuto kroku splňovala podmínky § 11 písm. a) zákona č. 100/1988 Sb., ve znění do 31.12.1995 a zákonem č. 110/1990 Sb., který nabyl účinnosti dne 1.5.1990, byl do zákona č. 100/1988 Sb., vložen nový § 169 a), podle něhož se doby zaměstnání a náhradní doby v cizině před 1.5.1990 hodnotí podle předpisů platných před tímto dnem, přitom se nevyžaduje splnění podmínky povolení československých státních orgánů k pobytu v cizině. V této souvislosti však vyvstává další otázka, a to, zda lze Dohodu na předmětnou věc aplikovat, když podle výše citovaného čl. 4 odst. 1 Dohody k aplikaci tohoto článku dochází až při přiznání důchodu, a žalobkyně uplatnila žádost o starobní důchod prostřednictvím Městské správy sociálního zabezpečení Brno dne 14.2.2011, tedy v době, kdy Dohoda již pozbyla platnosti dne 23.9.2009. I touto problematikou se zabýval NSS v Brně a svůj právní názor podrobně objasnil v rozsudku ze dne 13.11.2008, č.j. 6Ads 101/2008 – 66: ,,Svaz sovětských socialistických republik, který byl smluvní stranou Dohody o sociálním zabezpečení, však ke konci roku 1991 zanikl a na jeho území vzniklo či svoji státnost obnovilo 15 nezávislých států, takže s jednotlivými nástupnickými státy bylo nutné jednat o tom, zda ve vzájemných vztazích tato mezinárodní smlouva i nadále platí. Sukcesní jednání mezi ČR a … o platnosti smluv mezi Československou republikou a Svazem sovětských socialistických republik však byla ukončena dne 28.4.2004 s tím, že ve vzájemných vztazích neplatí žádné smlouvy sjednané mezi bývalým Československem a sovětským svazem. ČR tedy není od 28.4.2004 ve vztahu k … vázána Dohodou o Sociálním zabezpečení, takže při rozhodování o žádosti o starobní důchod, která byla podána po 28.4.2004, z ní české orgány sociálního zabezpečení nemohou vycházet. Není přitom rozhodné, zda … státní příslušník ještě za platnosti Dohody o sociálním zabezpečení dosáhl věku a získal doby zaměstnání v domovské zemi, které odpovídají základním podmínkám vzniku nároku na starobní důchod podle zákona o důchodovém pojištění. Dobu zaměstnání na území druhé smluvní strany totiž český orgán sociálního zabezpečení podle čl. 4 odst. 1 Dohody o sociálním zabezpečení započítává toliko při přiznání starobního důchodu a proto v tomto směru musí vycházet z právního stavu, který tu je v době podání žádosti o tuto dávku důchodového pojištění. To znamená, že právě k tomuto okamžiku musí posoudit, zda Dohoda platí ve vztahu k určitému státu, který vznikl po rozpadu Sovětského svazu, a to v závislosti na tom, součástí kterého z těchto států se stalo místo, kde byla doba zaměstnání za existence Sovětského svazu odpracována. Na tom nemůže nic změnit ani ustanovení čl. 20 odst. 3 Dohody o sociálním zabezpečení, podle něhož, dojde- li k výpovědi této mezinárodní smlouvy, budou důchody přiznané a vyplácené podle ní podkládány za důchody přiznané podle právních předpisů smluvní strany, na jejímž území důchodce bydlí, přičemž nároky vzniklé podle ustanovení Dohody o sociálním zabezpečení nezanikají. Jestliže totiž podle čl. 4 odst. 1 Dohody o sociálním zabezpečení vzniká nárok na započtení doby odpracované na území bývalého Sovětského svazu až při přiznání důchodu a jiných dávek, a v době rozhodování o nich již tato mezinárodní smlouva ve vztahu k … neplatí, pak platí, že nárok na toto započtení nikdy neexistoval a nemohl tak ani zaniknout. Dohodu o sociálním zabezpečením lze tedy ohledně posouzení podmínek pro nárok a výši starobního důchodu aplikovat jen v případě, že je jí ČR vázána vůči nástupnickému státu Sovětského svazu v době, kdy je podána žádost o tento důchod. Ostatně ke stejnému závěru dospěl NSS i ve svém rozsudku ze dne 23.3.2005, č.j. 6Ads 40/2003 – 48, který byl publikován ve Sbírce rozhodnutí NSS pod čj. 1032/2007. V něm byly na podporu uvedeného závěru obsaženy i další argumenty, na které je možné ve stručnosti odkázat“. Výše citovaným nálezem Ústavního soudu nebyly překonány právní názory uvedené v obou citovaných rozsudcích NSS v Brně, neboť jak lze vyčíst ze správního spisu žalobkyně, tím že tato uplatnila žádost o starobní důchod dne 14.2.2011, stalo se tak již v době bezesmluvního vztahu vůči ….. a tudíž nelze zohlednit doby pojištění, konkrétně dobu studia, kterou žalobkyně coby občanka … získala podle právních předpisů … Namítá-li žalobkyně, že v jejím případě došlo k porušení práva garantovaného Listinou základních práv a svobod, tj. práva na přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří, zakotvené v čl. 30 odst. 1 Listiny lze uvést, že podle čl. 41 odst. 1 Listiny se lze tohoto práva domáhat pouze v mezích zákonů, které ust. čl. 30 Listiny provádějí. Ze zákona o důchodovém pojištění pak vyplývá, že pojištěnec má nárok na ,,zaručenou“ výši důchodu, jen pokud jde o základní výměru důchodu dle § 33 odst. 1 zdp a podle odst. 2 věty třetí téhož zákona na procentní výměru ve výši 770,-Kč měsíčně, a to s přihlédnutím k § 61 citovaného zákona a mezinárodním smlouvám, pochopitelně za předpokladu splnění podmínek pro vznik nároku na starobní důchod (§ 28). Namítané porušení práva na přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří lze tedy hodnotit jako jednak nepřípadné, jednak izolovaně formulované, protože pomíjí odst. 3 citovaného čl. Nezbývá v dané věci při posuzování nároku žalobkyně na starobní důchod podle § 28 zdp zohlední toliko dobu pojištění získanou na území ČR. Jak žalovaná uvedla, žalobkyně uplatnila žádost o starobní důchod prostřednictvím MSSZ Brno dne 14.2.2011. V II. části, 1. strany této žádosti v rubrice přehledu o činnosti a náhradních dobách od ukončení povinné školní docházky až do dne podání žádosti o důchod uvedla dobu pojištění od května 1994 do listopadu 1994 u zaměstnavatele …. a dobu pojištění od 7.1.1998 do 1.2.1999 u zaměstnavatele ….. Dále v žádosti o starobní důchod žalobkyně uvedla, že požaduje uznat péči o 2 děti, syna … narozeného …. a dceru … narozenou …. Na základě dostupných dokladů, tedy těch, které byly založeny v evidenci žalované a těch, které žalobkyně předložila při uplatnění žádosti o starobní důchod, byla žalobkyni zhodnocena jednak doba péče o děti ve smyslu ust. § 5 odst. 1 písm. r) zdp od 13.4.1975 do 24.9.1980 a dále doba pojištění od 14.2.1994 do 1.4.2011 v celkovém rozsahu 20 roků a 207 dnů. Veškerá zhodnocená doba pojištění byla chronologicky rozepsána na osobním listu důchodového pojištění, který je součástí rozhodnutí žalované ze dne 9.7.2012. Ust. § 28 zdp vyžaduje pro nárok na starobní důchod splnění dvou podmínek, a to dovršení důchodového věku a získání potřebné doby pojištění. V souladu s § 32 zdp žalobkyně sice dovršila důchodového věku dne 4.2.2011, nesplnila však podmínku získání potřebné doby pojištění, která v jejím případě podle § 29 odst. 1 písm. c) zdp představuje 27 let a žalobkyně získala pouze 20 roků a 207 dní pojištění. Nárok na starobní důchod podle § 28 zdp žalobkyni nevznikl. K výše uvedenému žalovaná dodává. V otázce sociálního zabezpečení se mezinárodní smlouvy obecně sice uzavírají na dobu neurčitou, nicméně smlouvy současně obsahují podmínky v případě jejich vypovězení, kterékoliv ze smluvních stran, neboť každý ze státu je suverénním subjektem mezinárodního práva, jež má právo rozhodnout, kterým osobám bude poskytovat dávky důchodového pojištění ze svého důchodového systému. Ne jinak tomu bylo i v případě Dohody, kdy tato v čl. 20 odst. 2 zakotvila, že každá ze smluvních stran může tuto Dohodu vypovědět nejméně 6 měsíců před uplynutím kalendářního roku. Z uvedeného tak lze dovodit, že i tato Dohoda měla vždy de-facto trvání omezené a její ,,životnost“, tedy platnost a účinnost, byla závislá toliko na vůli smluvních států. Za této situace nelze proto legitimně očekávat záruky i v době, kdy Dohoda pozbyla platnosti. Jelikož Dohoda platila do 22.9.2009 pro občany ČR a ….., počínaje 23.9.2009 nelze pro tyto domáhat se jakýchkoliv práv z Dohody vyplývajících. Důsledky bezesmluvního vztahu mezi ČR a …., byť pro žalobkyni negativní, nelze případně chápat ani jako porušení principu právního státu, neboť jak výše uvedeno, sama Dohoda dává každému ze smluvních států prostor ke svobodnému rozhodnutí. Žalovaná proto trvala na tom, aby žaloba jako nedůvodná byla zamítnuta. 17.2.2011 žalobkyně podala žádost o přiznání starobního důchodu, s datem přiznání od 2.4.2011, přičemž v žádosti bylo uvedeno, že dobu pojištění do 08/1993 má na území …, od té doby pobývala na území ČR. Dále v žádosti uvedla, že žádá o uznání péče o děti, jejichž jména i data narození byla v žádosti uvedena, dále v žádosti uvedeno, že od 05/1994 do 11/1994 byla zaměstnána v ČR u …., od 7.1.1998 do 1.2.1999 u …. ČSSZ ve věci rozhodla nejprve 9.5.2011, kdy žádost žalobkyně o starobní důchod zamítla pro nesplnění podmínek § 28 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů, a to proto, že žalobkyně nesplnila potřebnou dobu pojištění. V rozhodnutí uvedeno, že ke dni 2.4.2011, od něhož žádá přiznání starobního důchodu, získala pouze 18 roků a 192 dnů pojištění. Vzhledem k tomu, že nezískala 27 let pojištění, nesplňuje podmínku potřebné doby pojištění pro nárok na starobní důchod. Druhé rozhodnutí pak bylo ČSSZ vydáno 9.7.2012, kdy byla znovu zamítnuta žádost žalobkyně pro nesplnění podmínek ust. § 56 odst. 1 písm. b) zákona č. 155/1995 Sb. a z odůvodnění vyplynulo, že žalobkyně dodatečně předložila doklady a na základě nich byla započítána doba zaměstnání od 14.2.1994 do 10.4.1994, dodatečně provedeny zápočet je však zcela bez vlivu na rozhodnutí z 9.5.2011 o zamítnutí nároku na starobní důchod, neboť účastník řízení nadále nezískal potřebnou dobu pojištění 27 let, ale pouze 18 let a 268 dnů. Žalobkyně proti tomuto rozhodnutí podala námitky, tak jako i proti prvnímu rozhodnutí ČSSZ, v nichž namítala zejména, že jí měla být započtena doba jejího vysokoškolského studia v … v letech 1969 – 1974, tak jako toto pak byla i hlavní žalobní námitka žalobkyně. Žalovaný v rozhodnutí ze dne 30.10.2012 ohledně této námitky uvedl následující: K námitce ohledně doby studia účastnice řízení na vysoké škole v bývalém SSSR, dnešní … v letech 1969 – 1974 ČSSZ uvádí, že při hodnocení dob získaných před nabytím účinnosti zákona č. 155/1995 Sb., tj. před 1.1.1996, je nutno vycházet z předpisů platných před tímto dnem (podle ust. § 13 odst. 2 zákona č. 155/1995 Sb., za náhradní dobu pojištění se považují též náhradní doby získané před 1. lednem 1996 podle předpisů platných před tímto dnem a doba pobírání důchodu za výsluhu let; za náhradní dobu pojištění se považuje též doba studia získaná před 1. lednem 1996 podle předpisů platných před tímto dnem, a to po dobu prvních 6-ti let tohoto studia po dosažení věku 18 let). Pro hodnocení doby studia před 1.1.1996 tedy nelze použít ustanovení § 5 odst. 1 písm. m) a § 21 odst. 1 písm. a) zákona č. 155/1995 Sb., neboť se jedná o ustanovení použitelná až pro doby studia získané po 31.12.1995. Podle právní úpravy účinné v období studia účastnice řízení se doba studia v cizině hodnotila jako doba zaměstnání v případě, že šlo o československého státního občana, který byl ke studiu v cizině vyslán a měl povolení československých státních orgánů k pobytu v cizině. Zákonem č. 110/1990 Sb., který nabyl účinnosti dnem 1.5.1990, byla pro zápočet dob zaměstnání v cizině vypuštěna podmínka povolení státních orgánů k pobytu v cizině, na druhou stranu bylo hodnocení těchto dob nově podmíněno zaplacením pojistného. Uvedená podmínka však platila pro hodnocení dob zaměstnání v cizině pro futuro, nikoliv zpětně, za období před 1.5.1990, neboť novým ustanovením § 169 a) zákona č. 100/1988 Sb., bylo stanoveno, že doby zaměstnání a náhradní doby v cizině před 1.5.1990 se hodnotí podle předpisů platných před tímto dnem. Nevyžaduje se již přitom splnění podmínka povolení československých státních orgánů k pobytu v cizině. ČSSZ konstatuje, že účastnici řízení nelze podle české právní úpravy hodnotit jako českou náhradní dobu pojištění, dobu jejího vysokoškolského studia získanou ve státě jejího původu, tj. v dnešní ….v letech 1969 – 1974, protože nebyla ke studiu v cizině vyslána. Účastnice řízení se v námitkách domnívá, že pro uznání doby studia v …. nebylo třeba, aby k němu byla vyslána; avšak z § 169 a) zákona č. 100/1988 Sb., vyplývá, že byla zrušena pouze podmínka povolení československých státních orgánů k pobytu v cizině, nikoliv podmínka vyslání ke studiu v cizině. V době, kdy účastnice řízení studovala na území bývalého SSSR, kde se rovněž narodila a byla jeho státní občankou, nemohla oproti studentům, kteří byly ke studiu v cizině v dané době vysláni, ani oprávněně očekávat, že doba jejího studia bude započtena pro nárok a výši budoucího důchodu v ČR. Ve správním spise případně v přílohách, které žalobkyně k žalobě doložila, jsou pro rozhodování o věci důležité tyto podklady 25.10.1995 vydalo Ministerstvo vnitra rozhodnutí, kdy bylo vyhověno žádosti žalobkyně o přiznání postavení uprchlíka. 10.4.2001 ČR – Ministerstvo vnitra vydalo listinu o udělení státního občanství ČR žalobkyni. Státo-občanský slib žalobkyně byl složen 23.4.2001. 6.10.2010 Ministerstvo školství mládeže a tělovýchovy ČR vydalo osvědčení o uznání vysokoškolského vzdělání a kvalifikace žalobkyně v ČR uznalo diplom vydaný … státním pedagogickým institutem Ch. Abovjana Řádu rudého praporu dne 30.6.1974 žalobkyni a potvrzuje jeho rovnocennost s vysokoškolským diplomem a dodatkem k diplomu vydaným v ČR veřejnou vysokou školou absolventu studia v magisterském studijním programu ,,Učitelství hudby a zpěvu pro střední školy“ a potvrdilo jeho rovnocennost s vysokoškolským vzděláním získaným v ČR absolvováním studia v uvedeném studijním programu na veřejné vysoké škole. Posouzení věci soudem Skutkový stav, tak jak je popisovaný žalobkyní v žalobě, mezi účastníky sporný není. V daném případě je sporné právní posouzení věci. Mezi účastníky není sporu, že v době, kdy žalobkyně podávala žádost o starobní důchod u ČSSZ, byla českou občankou. S ohledem na skutečnost, že na právní vztahy v oblasti sociálního zabezpečení mezi ČR a …. se již od 23.9.2009 neaplikovala ,,Dohoda mezi ČSR a SSSR o sociálním zabezpečením“, bylo nutné, což ani žalobkyně nezpochybňuje, postupovat při hodnocení nároku žalobkyně na starobní důchod podle českých právních předpisů, když v době podání žádosti v tomto směru bylo nutné vycházet ze zákona č. 155/1995 Sb., a to při hodnocení dob pojištění potřebných pro vznik nároku na důchod a dosažení důchodového věku dle § 28 zákona č. 155/1995 Sb., v platném znění. Dle něho má pojištěnec nárok na starobní důchod, jestliže získal potřebnou dobu pojištění a dosáhl stanoveného věku, popřípadě splňuje další podmínky stanovené v tomto zákoně. Jak soud již uvedl, ohledně doby pojištění je sporný názor žalobkyně a ČSSZ na to, zda žalobkyni má být započítána doba jejího vysokoškolského studia v … v letech 1969 – 1974, která byla ČR uznána a postavena naroveň získaného vysokoškolského studia v předmětném magisterském studijním programu v České republice. V zákoně o důchodovém pojištění č. 155/1995 Sb., je soustavná příprava dítěte na budoucí povolání upravena v § 21 odst. 1 písm. a), kde se uvádí, že za soustavnou přípravu dítěte nad budoucí povolání se pro účely tohoto zákona považuje studium na středních a vysokých školách v ČR, s výjimkou dálkového, distančního, večerního a kombinovaného studia, je-li dítě v době takového studia výdělečně činnou alespoň v rozsahu uvedeném v § 27 nebo pobírá-li podporu v nezaměstnanosti nebo podporu při rekvalifikaci a studia po dobu výkonu vojenské základní (náhradní služby), civilní služby nebo za trvání služebního poměru příslušníků ozbrojených sil; za studium na středních a vysokých školách v ČR se považuje též studium na středních a vysokých školách v cizině, pokud podle rozhodnutí Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy je postaveno na roveň studia na středních a vysokých školách v ČR. V Hlavě první označené jako Doba pojištění a náhradní doby pojištění, § 13 odst. 2 je uvedeno: Za náhradní dobu pojištění se považují též náhradní doby získané před 1. lednem 1996 podle předpisů platných před tímto dnem a doba pobírání důchodu za výsluhu. Za náhradní dobu pojištění se považuje též doba studia získaná před 1.1.1996 podle předpisů platných před tímto dnem, a to po dobu prvních 6-ti let tohoto studia po dosažení věku 18 let. Studia žalobkyně probíhala v době před 1.1.1996, protože žalobkyně studovala vysokou školu v … v letech 1969 – 1974. V daném případě je proto nutno na tuto dobu použít příslušná ustanovení zákona č. 100/1988 Sb., ve znění platném do 31.12.1995. Podle § 11 zákona č. 100/1988 v tehdy platném znění, pokud nevyplývá něco jiného z mezinárodních smluv, hodnotí se z dob zaměstnání a náhradních dob v cizině pro vznik a výši nároku na důchod a) doby uvedené v § 8 písm. f) a v § 9 odst. 1 písm. e), jde-li o československé státní občany. Podle § 8 odst. 1 písm. f) zaměstnáním se rozumí studium po skončení povinné školní docházky. Podle § 9 odst. 1 písm. a) trvalo-li zaměstnání alespoň rok, započítávají se do něho tyto náhradní doby. Doba, po kterou žena pečovala o dítě ve věku do 3 let nebo o dlouhodobě těžce zdravotně postižené nezletilé dítě, které vyžadovalo mimořádnou péči, pokud nebylo umístěno pro takové děti s celoročním nebo týdenním pobytem; dítětem se rozumí dítě vlastní (osvojené) a dítě převzaté do péče nahrazující péči rodičů. Podle § 169 a) zákona č. 100/1988 Sb., ve znění účinném do 31.12.1995, doby zaměstnání a náhradní doby v cizině před 1.květnem 1990 se hodnotí podle předpisů platných před tímto dnem. Přitom se nevyžaduje splnění podmínky povolení československých státních orgánů k pobytu v cizině. Soud dospěl k závěru, že na případ žalobkyně je potřeba aplikovat shora citovaná zákonná ustanovení tak jako na každého jiného občana ČR. Soud ve věci nařídil jednání, u něhož zástupkyně žalobkyně uvedla, že v době, kdy žalobkyně přišla do ČR, v otázce důchodových nároků se na ni vztahovala Dohoda mezi ČSR a SSSR v oblasti sociálního zabezpečení. Tato Dohoda mezi ČSR a … platila do 23.9.2009. Žalobkyně má za to, že s ohledem na předvídatelnost práva, i v jejím případě, i když žádost o starobní důchod byla podána až po tomto datu, by se na ni měla Dohoda vztahovat. Pokud by tomu tak bylo, u žalobkyně by bylo, s ohledem na tuto Dohodu, její vysokoškolské studium v …. normálně započteno. Pokud by bylo nutno přistoupit na situaci, že v době, kdy žalobkyně podala žádost o starobní důchod, se na ni již Dohoda nevztahovala, pak je na ni, jako na občanku ČR nutno vztáhnout jí citovaná ustanovení zákona č. 100/1988 Sb., uvedené v žalobě. Podle těchto zákonných ustanovení žalobkyně splňuje všechny podmínky pro uznání jejího vysokoškolského studia v … v letech 1969 – 1974. Pokud jde o podmínku, o níž hovoří žalovaná, tedy aby doba studia žalobkyně v zahraničí byla započtena, musela by být splněna podmínka vyslání československého státního občana do zahraničí, s tím žalobkyně nesouhlasí. Vyslání Československého státního občana do zahraničí nebyla nikdy obecná podmínka, platila pouze v určitých konkrétních případech, například při vysílání studentů ČVÚT na studium do Polska na obdobnou univerzitu. V tomto případě se však jednalo o konkrétní dvoustrannou dohodu. Dále poukázala pak žalobkyně na to, že žalovaná v rozhodnutí o námitkách zdůvodnila nezapočtení doby pojištění žalobkyně, tedy dobu jejího vysokoškolského studia jinak, uvedla tedy iné důvody, než později ve svém vyjádření. Jak soud již citoval z rozhodnutí ČSSZ ze dne 30.10.2012, žalovaná v něm uvedla, že doba vysokoškolské studia žalobkyně v … nebyla započtena proto, že žalobkyně nebyla ke studiu v cizině vyslána. Žaloba žalobkyně je důvodná. Krajský soud v Brně důvodnost žaloby opírá o příslušná zákonná ustanovení zákona č. 155/1995 Sb., a zákona č. 100/1988 Sb., které citoval v odůvodnění rozsudku. Má za to, že zcela jednoznačně na případ žalobkyně, která je českou státní občankou a v letech 1969 - 1974 studovala v …, dopadají, neboť ze shora citovaných zákonných ustanovení nevyplývá, že by musela být ke studiu do zahraničí vyslána a žalovaná ani neargumentuje v rozhodnutí o námitkách z 30.10.2012, z čeho vyplývá, tedy jakého ustanovení kterého zákona, že by musela být ke studiu v cizině vyslána, aby jí tato doba byla jako doba pojištění započtena. Žádnou jinou skutečnost, než že nebyla ke studiu v cizině vyslána, žalovaná neuvádí, tedy toto je dle žalované jediný důvod, proč dobu studia v letech 1969 – 1974 v …. žalobkyni jako náhradní dobu pojištění nezapočetla. Přitom při započítání náhradní doby pojištění, a to péči o 2 nezletilé děti žalobkyni započetla, když v době, kdy o tyto děti žalobkyně pečovala a tedy době, kterou ji žalovaná jako náhradní dobu pojištění započítala, také žalobkyně nebyla českou státní občankou, žila v té době v …., tam o děti pečovala tak jako v případě, kdy v letech 1969 – 1974, kdy také nebyla státní občankou ČR, studovala v …. V daném případě, a to při hodnocení náhradních dob pojištění v obou případech má soud za to, že je rozhodující, že žalobkyně v době, kdy podávala žádost o starobní důchod, byla občankou ČR. Soud tedy uvádí, že v rozhodnutí z 30.10.2012 žalovaná uvádí jedinou podmínku, jak soud již uvedl, proč nebyla doba vysokoškolského studia žalobkyni započítána, je to, že na tato studia nebyla vyslána. Takováto podmínka však v zákoně uvedena není. Podle § 78 odst. 1 soudního řádu správního (dále jen ,,s.ř.s.“) je-li žaloba důvodná, soud zruší napadené rozhodnutí pro nezákonnost nebo pro vady řízení. Podle § 78 odst. 4 s.ř.s. zruší-li soud rozhodnutí, vysloví současně, že věc se vrací k dalšímu řízení žalovanému. Podle § 78 odst. 5 s.ř.s. právním názorem, který vyslovil soud ve zrušujícím rozsudku nebo rozsudku vyslovujícím nicotnost, je v dalším řízení správní orgán vázán. Soud s ohledem na skutečnosti uvedené v odůvodnění rozsudku shora, zrušil rozhodnutí žalované z 30.10.2012, neboť v zákoně není uvedena podmínka, že aby mohlo být žalobkyni vysokoškolské studium v …. započítáno, musela by být ke studiu v cizině vyslána. Jak soud uvedl, takováto podmínka v zákoně uvedená není, o nesplnění žádných jiných podmínek se v rozhodnutí žalované nehovoří. Žalovaná vydá tedy rozhodnutí nové, kdy započte žalobkyni veškerou dobu pojištění, a to i dobu vysokoškolského studia v …i, neboť podmínku pro nezapočtení, kterou žalovaná uvedla, v zákoně č. 155/1995 Sb., ani v zákoně č. 100/1988 Sb. uvedená není. Na žalobkyni je nutné pohlížet jako na občanku ČR, která v letech 1969 – 1974 studovala v cizině. Z osobního listu důchodového pojištění, který je založen v dávkovém spise a který byl součástí rozhodnutí ČSSZ, tato doba, tedy roky 1969 – 1974, započtena není. Soud zde cituje z judikatury NSS: Za náhradní dobu pojištění se podle § 13 odst. 2 věty druhé, zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění zákona č. 425/2003 Sb., považuje též doba studia v cizině získaná před 1.1.1996, a to po dobu prvních šesti let tohoto studia po dosažení věku 18 let, jestliže má pojištěnec české státní občanství ke dni podání žádosti o důchod (podle rozsudku NSS ze dne 22.3.2012, č.j. 4Ads 145/2011 – 59). Výrok o nákladech řízení je odůvodněn ust. § 60 odst. 1 s.ř.s. Ve věci měla úspěch žalobkyně, byla zastoupena právní zástupkyní, náleží ji náhrada nákladů spočívající v odměně za právní zastoupení za 2 úkony právní pomoci po 1.000,-Kč, 2x režijní paušál po 300,-Kč, dle vyhl.č. 177/1996 Sb.