41 Az 20/2016 - 20

Rubrum

Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudcem Ing. Mgr. Martinem Jakubem Brusem v právní věci žalobce: V. K., narozeného dne „X“, státní příslušnost Ukrajina, t. č. pobytem v Zařízení pro zajištění cizinců Drahonice, zastoupeného Mgr. Ing. Janem Procházkou, LL.M. eur., advokátem, se sídlem Karolinská 654/2, 186 00, Praha 8, proti žalovanému: Ministerstvu vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, 170 34, Praha 7, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 1. 9. 2016, č. j. OAM-111/LE-LE05-LE05-PS-2016, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Žalobce se žalobou podanou prostřednictvím svého zástupce v zákonem stanovené lhůtě domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného Ministerstva vnitra ze dne 1. 9. 2016, č. j. OAM-111/LE-LE05-LE05-PS-2016, jímž byl žalobce ve smyslu § 46a odst. 1 písm. e) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“), zajištěn v zařízení pro zajištění cizinců (dále jen „ZZC“) a podle § 46a odst. 5 téhož zákona byla doba trvání zajištění stanovena do 19. 12. 2016. V odůvodnění žalovaný uvedl, že existují oprávněné důvody se domnívat, že žalobce podal žádost o udělení mezinárodní ochrany pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění nebo je pozdržet, ačkoli mohl o udělení mezinárodní ochrany požádat dříve. Žalobce současně v žalobě navrhl, aby mu soud přiznal náhradu nákladů řízení. V žalobě žalobce namítal, že z napadeného rozhodnutí nevyplývají žádné skutkové okolnosti, které by mohly dostatečně odůvodňovat závěr žalovaného, že v případě žalobce existuje důvodné podezření, že žádost o udělení mezinárodní ochrany byla podána pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění. Ze závěru žalovaného, že žádost žalobce o udělení mezinárodní ochrany bude meritorně projednána, žalobce usoudil, že byla podána z azylově relevantních důvodů. Za této situace podle žalobce nemůže žalovaný tvrdit, že žádost byla podána pouze s cílem vyhnout se správnímu vyhoštění. Pokud by samotný fakt, že cizinec mohl podat žádost o mezinárodní ochranu dříve než po zajištění, naplňovat kvalifikovaný důvod pro zajištění podle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu, znamenalo by to, že takto zajištěn může být každý žadatel. Takový výklad je podle žalobce nepřípustný a nemá oporu v zákoně; důvody zajištění by měly být vykládány restriktivně. Žalobce zdůraznil, že žalovaný nezjišťoval skutkový stav a pouze převzal závěry Policie České republiky učiněné v souvislosti se zajištěním žalobce za účelem správního vyhoštění. Vzhledem k absenci dokazování tak žalovaný nebyl schopen zohlednit okolnosti, za kterých žalobce podal žádost o mezinárodní ochranu, neboť tyto okolnosti nebyly zjišťovány při zajišťování za účelem správního vyhoštění. Z uvedených důvodů podle žalobce nesplňuje napadené rozhodnutí nároky kladené na odůvodnění rozhodnutí podle § 68 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), a není založeno na skutkovém stavu zjištěném v souladu s § 3 správního řádu. Podle žalobce se napadené rozhodnutí prakticky nezabývá možností uplatnění některé z alternativ podle § 47 zákona o azylu. S poukazem na to, že žalobce nerespektoval svou povinnost vycestovat z území České republiky na základě rozhodnutí o správním vyhoštění, žalovaný dovodil, že uplatnění zvláštních opatření by nebylo účinné. Odkaz žalovaného na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 9 Azs 192/2014, označil žalobce za zcela nepřípadný. Možnost uložení zvláštních opatření je podle žalobce limitována pouze za situace, kdy žadatel o mezinárodní ochranu dříve závažným způsobem porušil povinnost uloženou mu zvláštním opatřením, v ostatních případech je třeba závěr o nemožnosti uložení zvláštního opatření náležitě odůvodnit, a to i v případě rizika, že žadatel nebude se správními orgány spolupracovat. V daném případě bylo nutné zohlednit, že žalobce podal první žádost o mezinárodní ochranu a v případě propuštění ze ZZC by měl nárok na umístění v pobytovém zařízení, nebo by mohl pobývat u přítelkyně, se kterou má syna. Žalobce se navíc sám dostavil na policii a vyjádřil ochotu spolupracovat na vyřešení své pobytové situace. Z těchto důvodů je napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů a založené na nesprávném právním a skutkovém posouzení. Dále žalobce namítal, že se žalovaný zabýval maximální délkou doby zajištění namísto stanovení lhůty přiměřené. Žalobce trvá na tom, že doba trvání zbavení svobody nesmí přesáhnout přiměřenou lhůtu nezbytnou pro dosažení sledovaného cíle. V rozhodnutí tedy nemá být uvedeno, jak dlouho je možné žalobce držet v zařízení, ale jak dlouho je nezbytné jej držet v zařízení pro zajištění cizinců s ohledem na dosažení sledovaného cíle. Úvahy žalovaného o předpokládaném ukončení azylového řízení ve lhůtě 90 dnů a o následném podání žaloby jsou podle žalobce spekulativní a účelové s cílem stanovit trvání zajištění na co nejdelší možnou dobu, nikoli na dobu přiměřenou. Žalovanému nic nebránilo stanovit délku zajištění kratší a v případě potřeby ji prodloužit. Opačný postup považuje žalobce za nezákonný, neboť jím žalovaný překročil meze správního uvážení. Žalovaný k výzvě soudu předložil správní spis a písemné vyjádření k žalobě, v němž navrhl její zamítnutí pro nedůvodnost. Uvedl, že podle ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu může pro odůvodnění svého rozhodnutí použít hodnocení skutkového stavu, který zjistil a doložil věcně a místně příslušný orgán cizinecké policie, což také v této věci učinil. Žalovaný upozornil na skutečnost, že žalobce v protokolu o pohovoru k žádosti o udělení mezinárodní ochrany konaném dne 7. 9. 2016 potvrdil, že vědomě nesplnil povinnost vycestovat pro nedostatek peněz na cestu, že nemá v České republice hlášenou adresu pobytu, zdržuje se u krajanů a vyhledává si příležitostnou práci, že do země přicestoval na základě polského víza dne 3. 9. 2012, aby si nalezl práci, o vyřízení víza se ani nepokoušel, že měl v České republice partnerku, matku svého syna, se kterou se však před pěti měsíci rozešel a nevede s ní společnou domácnost, že se na Ukrajinu může vrátit, nic mu tam nehrozí a má tam i rodiče. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí je podle žalovaného zřejmé, jakými úvahami se řídil při naplňování zásady volného hodnocení důkazů a utváření závěru o skutkovém stavu, proto nelze napadené rozhodnutí považovat za nepřezkoumatelné. Žalovaný označil jednání žalobce za účelové a neskýtající záruku, že bude plnit povinnosti uložené správním orgánem nebo zákonem. Uložení zvláštního opatření by podle žalovaného bylo v rozporu s judikaturní praxí, neboť je vyloučeno v případě, že cizinec nevycestoval z území v době stanovené rozhodnutím o správním vyhoštění (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 9 Azs 192/2014). Žalovaný shledal naplnění podmínek § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu a náležitě odůvodnil délku trvání zajištění. Připomněl, že žalobce je evidován jako nežádoucí osoba. Námitku žalobce, že může pobývat u své přítelkyně, považoval žalovaný za vyvrácenou tím, že se podle vyjádření žalobce před pěti měsíci rozešli a on pobýval na různých místech u svých krajanů. Žalovaný uzavřel, že žalobce záměrně ignoroval předpisy regulující pobyt cizinců, když pobýval na území České republiky nelegálně a nečinil žádné kroky k řešení této situace. O žalobě soud v souladu s § 46a odst. 8 věta čtvrtá zákona o azylu rozhodl bez jednání, neboť žádný z účastníků řízení nenavrhl nařízení jednání a ani soud nepovažoval nařízení jednání za nezbytné. Napadené rozhodnutí žalovaného soud přezkoumal v řízení podle části třetí hlavy druhé prvního dílu zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), který vychází z dispoziční zásady vyjádřené v § 71 odst. 1 písm. c), písm. d), odst. 2 větě druhé a třetí a v § 75 odst. 2 větě první s. ř. s. Z této zásady vyplývá, že soud přezkoumává zákonnost rozhodnutí správního orgánu pouze v rozsahu, který žalobce uplatnil v žalobě nebo během dvouměsíční lhůty po oznámení napadeného rozhodnutí ve smyslu § 72 odst. 1 věty první s. ř. s. Povinností žalobce je proto tvrdit, že rozhodnutí správního orgánu nebo jeho část odporuje konkrétnímu zákonnému ustanovení, a toto tvrzení zdůvodnit. Nad rámec žalobních bodů musí soud přihlédnout toliko k vadám napadeného rozhodnutí, k nimž je nutno přihlížet bez návrhu nebo které vyvolávají nicotnost napadeného rozhodnutí podle § 76 odst. 2 s. ř. s. Takové nedostatky však v projednávané věci nebyly zjištěny. Z obsahu správního spisu soud zjistil následující skutečnosti podstatné pro rozhodnutí o žalobě. Rozhodnutím Policie České republiky, Krajského ředitelství policie hl. m. Prahy, odboru cizinecké policie, oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort (dále jen „OPKPE Praha“), ze dne 30. 8. 2016, č. j. KRPA-341445-15/ČJ-2016-000022, byl žalobce podle § 124 odst. 1 písm. c) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), zajištěn za účelem správního vyhoštění. Důvodem zajištění žalobce byla skutečnost, že nevycestoval z území v době stanovené rozhodnutím o správním vyhoštění č. j. KRPA-242350-15/ČJ-2016-000022 vydaným OPKPE Praha dne 24. 6. 2016, které nabylo právní moci dne 30. 6. 2016. K osobě žalobce bylo zjištěno, že do České republiky přicestoval dne 3. 9. 2012, chtěl zde pracovat. Byl si vědom toho, že jeho cestovní doklad je neplatný, o vyřízení víza se nepokoušel. V České republice má žalobce partnerku, se kterou již pět měsíců nežije, a syna. Žalobce je zdráv, jeho zdravotní stav jej v ničem neomezuje. Na Ukrajině nemá žádné problémy, nic mu tam nehrozí, žijí tam jeho rodiče. Dne 31. 8. 2016 požádal žalobce o udělení mezinárodní ochrany a s ohledem na uvedené skutečnosti byl následně žalobou napadeným rozhodnutím zajištěn a umístěn do ZZC Drahonice. Na tomto místě soud předesílá, že po přezkoumání skutkového a právního stavu a po prostudování obsahu předloženého správního spisu dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Nejprve se soud zabýval namítanou nepřezkoumatelností napadeného rozhodnutí, kterou žalobce spatřoval v tom, že z napadeného rozhodnutí nevyplývají žádné skutkové okolnosti, které by mohly dostatečně odůvodňovat závěr žalovaného, že v případě žalobce existuje důvodné podezření, že žádost o udělení mezinárodní ochrany byla podána pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění. Další důvod nepřezkoumatelnosti spočíval podle žalobce v tom, že napadené rozhodnutí se prakticky nezabývá možností uplatnění některé z alternativ podle § 47 zákona o azylu. Těmto námitkám soud nepřisvědčil. Žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí výslovně uvedl, že žalobce podle svých slov pobýval na území České republiky od září 2012, téměř po celou dobu nelegálně, a o udělení mezinárodní ochrany požádal teprve po svém opakovaném zadržení policií, zajištění a umístění do ZZC. Učinil tak až po čtyřech letech pobytu, během kterého mu nic nebránilo podat žádost o mezinárodní ochranu. Tuto žádost však podal až tehdy, kdy mu bylo uloženo správní vyhoštění a jeho výkon se zajištění žalobce Policií České republiky stal reálným. Žalovaný proto vyhodnotil žádost žalobce o mezinárodní ochranu jako účelovou, podanou pouze s cílem legalizovat si pobyt a vyhnout se vyhoštění. Uplatnění zvláštního (mírnějšího) opatření podle § 47 zákona o azylu by podle žalovaného nebylo účinné, neboť žalobce se zcela vědomě vyhýbal svým povinnostem, nerespektoval ani rozhodnutí o vyhoštění a pro setrvání na území České republiky a možnost pokračovat ve výdělečné činnosti využije jakéhokoli řešení. Podle názoru soudu je tedy evidentní, že žalovaný se zabýval možností užití mírnějších opatření, než je zajištění cizince, a řádně vysvětlil, proč dospěl k závěru, že žalobce podal žádost o udělení mezinárodní ochrany pouze s cílem vyhnout se správnímu vyhoštění. Napadené rozhodnutí tudíž netrpí namítanou nepřezkoumatelností a jeho odůvodnění je plně v souladu s § 68 odst. 3 správního řádu. Soud se dále zaměřil na otázku věcné správnosti závěrů žalovaného, že v daném případě byly naplněny důvody pro aplikaci ustanovení § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu, podle kterého „[m]inisterstvo může v případě nutnosti rozhodnout o zajištění žadatele o udělení mezinárodní ochrany v přijímacím středisku nebo v zařízení pro zajištění cizinců, nelze-li účinně uplatnit zvláštní opatření, jestliže byla žádost o udělení mezinárodní ochrany podána v zařízení pro zajištění cizinců a existují oprávněné důvody se domnívat, že žádost o udělení mezinárodní ochrany byla podána pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění, vydání nebo předání podle evropského zatýkacího rozkazu k trestnímu stíhání nebo k výkonu trestu odnětí svobody do ciziny, nebo je pozdržet, ačkoliv mohl požádat o udělení mezinárodní ochrany dříve.“ K naplnění citovaného ustanovení musí být kumulativně splněny tři podmínky: Jednak musí být žádost o udělení mezinárodní ochrany podána v zařízení pro zajištění cizinců, což se nepochybně stalo. Tato podmínka tedy byla splněna. Druhou podmínkou je existence oprávněných důvodů se domnívat, že žádost o udělení mezinárodní ochrany byla podána pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění, vydání nebo předání podle evropského zatýkacího rozkazu k trestnímu stíhání nebo k výkonu trestu odnětí svobody do ciziny, nebo je pozdržet. Z obsahu správního spisu vyplývá, že žalobce čtyři roky pobýval na území České republiky neoprávněně bez platného víza či oprávnění k pobytu. Žalobci bylo pravomocně uloženo správní vyhoštění, byl zajištěn Policií České republiky za účelem jeho realizace a teprve následně podal žádost o udělení mezinárodní ochrany. Učinil tak právě v okamžiku, kdy reálně hrozilo, že bude vyhoštěn, neboť byl za tím účelem zajištěn. Z uvedených skutečností se lze podle soudu zcela jednoznačně oprávněně domnívat, že žádost o udělení mezinárodní ochrany podal žalobce pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění. Tuto podmínku tedy soud považuje rovněž za splněnou. Poslední podmínku pro možnost aplikace § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu představuje skutečnost, že cizinec mohl o udělení mezinárodní ochrany požádat již dříve. Ve vztahu k naplnění této podmínky správní orgán zcela správně poukázal na skutečnost, že žalobce pobýval na území České republiky od září 2012 a svou žádost o udělení mezinárodní ochrany ze dne 31. 8. 2016 podal až po svém zajištění Policií České republiky, ke kterému došlo dne 30. 8. 2016, přestože ji mohl podat okamžitě poté, kdy přicestoval, tj. již v září 2012. I tato třetí podmínka byla tedy podle soudu splněna. Jak bylo výše uvedeno, byly kumulativně naplněny všechny tři podmínky k tomu, aby mohl být na žalobce aplikován § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu. Závěr žalovaného o úmyslu žalobce vyhnout se správnímu vyhoštění byl náležitě podložený a napadené rozhodnutí podle názoru soudu vychází ze spolehlivě zjištěného stavu věci, jak ukládá § 3 správního řádu. Tuto námitku tedy soud vyhodnotil jako nedůvodnou. Podle názoru soudu se žalovaný se v žalobou napadeném rozhodnutí v dostatečné míře vypořádal s nemožností aplikace zvláštních opatření uvedených v § 47 zákona o azylu a svůj závěr náležitě odůvodnil. Těmito zvláštními opatřeními se rozumí rozhodnutím Ministerstva vnitra uložená povinnost žadatele o udělení mezinárodní ochrany zdržovat se v pobytovém středisku určeném ministerstvem, nebo osobně se hlásit Ministerstvu vnitra v době ministerstvem stanovené. Žalovaný přitom dospěl v žalobou napadeném rozhodnutí k závěru, že uplatnění zvláštních opatření podle § 47 zákona o azylu by nebylo účinné, neboť žalobce se zcela vědomě vyhýbal svým povinnostem, nerespektoval ani rozhodnutí o vyhoštění a pro setrvání na území České republiky a možnost pokračovat ve výdělečné činnosti využije jakéhokoli řešení. Žalobce podle svého vyjádření pracoval bez příslušného pracovního povolení, ačkoli si byl vědom toho, že je musí mít. Se závěrem žalovaného o neúčinnosti zvláštních opatření v případě žalobce se soud plně ztotožňuje. Žalobce totiž opakovaně a vědomě nerespektoval své povinnosti vyplývající z českých právních předpisů i z pravomocného rozhodnutí o správním vyhoštění, proto existuje důvodná pochybnost, že by mohl tento postup zopakovat, případně jiným způsobem docílit toho, aby se vyhnul správnímu vyhoštění (a současně i azylovému řízení) a dosáhl svého opakovaně deklarovaného cíle žít a pracovat v České republice, a to bez ohledu na příslušné právní normy, které by měl v té souvislosti dodržovat. Není proto namístě ani argument, že se žalobce sám dostavil na policii a vyjádřil ochotu spolupracovat na vyřešení své pobytové situace, ani námitky žalobce, že jedná o jeho první žádost o udělení mezinárodní ochrany a v případě propuštění ze ZZC by měl nárok na umístění v pobytovém zařízení, nebo by mohl pobývat u přítelkyně, se kterou má syna. V této souvislosti soud podotýká, že žalobce podle svého vyjádření s touto partnerkou již více než pět měsíců nežije. Důvodem neúčinnosti zvláštních opatření v případě žalobce nebylo pouze nerespektování pravomocného rozhodnutí o správním vyhoštění, ale celkový postoj žalobce k povinnostem, které pro něj vyplývají z českého právního řádu, tj. jejich vědomá ignorace. Na správnosti závěru žalovaného proto nemůže nic změnit ani skutečnost, že žalobce v žalobě správně poukázal na to, že žalovaným zmíněný rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 9 Azs 192/2014, se netýká zajištění podle zákona o azylu, nýbrž zajištění za účelem správního vyhoštění. Vzhledem k tomu, že závěry obsažené v předmětném rozsudku budou podrobeny dalšímu zkoumání rozšířeným senátem Nejvyššího správního soudu ve věci vedené pod sp. zn. 5 Azs 20/2016 a že nerespektování správního vyhoštění nebylo jediným důvodem neúčinnosti zvláštních opatření, nebude se zdejší soud zabývat otázkou aplikovatelnosti závěrů zmíněného rozsudku na projednávanou věc. Pokud žalobce ze závěru žalovaného, že žádost o udělení mezinárodní ochrany bude meritorně projednána, usoudil, že byla podána z azylově relevantních důvodů, a nikoli pouze s cílem vyhnout se správnímu vyhoštění, soud poukazuje na zásadní rozdíl mezi pojmem zjevně nedůvodné žádosti o udělení mezinárodní ochrany a pojmem účelové žádosti coby důvodu rozhodnutí o zajištění žadatele o udělení mezinárodní ochrany podle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu. Podle § 16 odst. 1 písm. h) zákona o azylu „[ž]ádost o udělení mezinárodní ochrany se zamítne jako zjevně nedůvodná, jestliže žadatel o udělení mezinárodní ochrany neuvádí skutečnosti svědčící o tom, že by mohl být vystaven pronásledování z důvodů uvedených v § 12 nebo že mu hrozí vážná újma podle § 14a, a zároveň podal žádost o udělení mezinárodní ochrany pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění, vydání nebo předání podle evropského zatýkacího rozkazu k trestnímu stíhání nebo k výkonu trestu odnětí svobody do ciziny, nebo je pozdržet, ačkoliv mohl požádat o udělení mezinárodní ochrany dříve.“ Pro účely rozhodnutí o zajištění žadatele postačuje (kromě skutečnosti, že žádost o udělení mezinárodní ochrany byla podána v zařízení pro zajištění cizinců), že existují oprávněné důvody se domnívat, že žádost o udělení mezinárodní ochrany byla podána pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění, nebo je pozdržet, ačkoliv žadatel mohl požádat o udělení mezinárodní ochrany dříve. Naopak pro účely rozhodnutí o samotné žádosti o udělení mezinárodní ochrany, které musí být podle § 27 odst. 5 zákona o azylu vydáno ve lhůtě 30 dnů (tedy v mnohem delší lhůtě než rozhodnutí o zajištění, které musí žalovaný učinit v poměrně krátké lhůtě 5 dnů podle § 46a odst. 4 zákona o azylu), musí být kromě skutečnosti, že žadatel podal žádost o udělení mezinárodní ochrany pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění, nebo je pozdržet, ačkoliv mohl požádat o udělení mezinárodní ochrany dříve, rovněž prokázáno, že žadatel neuvádí skutečnosti svědčící o tom, že by mohl být vystaven pronásledování z důvodů uvedených v § 12 nebo že mu hrozí vážná újma podle § 14a zákona o azylu. Může tudíž nastat situace, že i když jsou dány oprávněné důvody se domnívat, že se jedná o žádost účelovou, nemusí se současně jednat o žádost zjevně nedůvodnou ve smyslu ustanovení § 16 písm. h) zákona o azylu. Tak je tomu i v případě žalobce, který jako důvod své žádosti o udělení mezinárodní ochrany uvedl, že v České republice má syna a na Ukrajině je válka, což lze považovat přinejmenším za skutečnosti nasvědčující tomu, že žalobci hrozí vážná újma podle § 14a zákona o azylu. Proto žádost žalobce nelze posuzovat jako zjevně nedůvodnou podle § 16 odst. 1 písm. h) zákona o azylu a žalovaný se jí musí meritorně zabývat ve lhůtě pro vydání rozhodnutí podle § 27 odst. 1 zákona o azylu, která činí nejvýše šest měsíců. Toto zjištění, že žádost žalobce o udělení mezinárodní ochrany bude projednána meritorně, však nic nemění na správnosti závěru žalovaného, že důvodem podání žádosti byla snaha žalobce vyhnout se hrozícímu vyhoštění, což znamená, že se jedná o účelovou žádost ve smyslu § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu. K námitce žalobce, že žalovaný nezjišťoval skutkový stav a pouze převzal závěry Policie České republiky učiněné v souvislosti se zajištěním žalobce za účelem správního vyhoštění, soud konstatuje, že rozhodnutí o zajištění žadatele o udělení mezinárodní ochrany je podle § 46a odst. 6 zákona o azylu prvním úkonem v řízení a podle § 46a odst. 4 téhož zákona jej musí žalovaný učinit v poměrně krátké lhůtě pěti dnů (včetně doručení žadateli), proto žalovaný při jeho vydání vychází především z dostupných informací poskytnutých příslušnými složkami Policie České republiky. V tomto postupu neshledal pochybení ani Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 5. 3. 2014, č. j. 3 Azs 24/2013 - 42, dostupném na www.nssoud.cz, za předpokladu, že převzatá skutková zjištění umožňují dostačujícím způsobem posoudit, zda jsou splněny podmínky pro aplikaci daného důvodu zajištění. Kromě toho žalovaný pro účely rozhodnutí o zajištění zohlednil i okolnosti, za kterých žalobce podal žádost o udělení mezinárodní ochrany (viz výše). Žalovaný podle názoru soudu dospěl na základě informací poskytnutých příslušnými složkami Policie České republiky k vlastním skutkovým závěrům a dostatečně zjistil skutkový stav v rozsahu nezbytném pro vydání napadeného rozhodnutí. Pokud žalobce namítal, že se žalovaný zabýval maximální délkou doby zajištění namísto stanovení lhůty přiměřené, soud připomíná, že k otázce odůvodnění stanovené doby setrvání v zařízení pro zajištění cizinců se již opakovaně vyslovil Nejvyšší správní soud, např. v rozsudku ze dne 21. 5. 2014, č. j. 6 Azs 33/2014 - 45, dostupném na www.nssoud.cz. Soud konstatuje, že v napadeném rozhodnutí uvedené odůvodnění doby zajištění žalobce v ZZC je dostatečné, neboť žalovaný počítá se standardní zákonnou lhůtou k provedení řízení, stejně jako s dalšími navazujícími úkony. Při stanovení délky trvání zajištění žalovaný dodržel požadavek § 46a odst. 5 zákona o azylu, upravující maximální možnou dobu 120 dnů. Žalovaný konkrétně přihlédl k předpokládané délce řízení o mezinárodní ochraně, které by mělo být skončeno ve lhůtě 90 dní, k povinnosti prodloužit dobu zajištění o dalších 15 dnů na podání případné správní žaloby, která má téměř ve všech případech odkladný účinek, a k pětidenní průměrné lhůtě na doručování dokumentů v rámci soudního řízení. Z rozhodnutí je tudíž zřejmé, že žalovaný při stanovení doby nuceného setrvání žalobce v ZZC provedl konkrétní a dostatečnou úvahu o pravděpodobné délce trvání řízení a že nepřekročil ani nezneužil meze správního uvážení. Stanovená délka zajištění v trvání 110 dnů odpovídá smyslu a účelu samotného zajištění cizince podle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu. I tuto námitku žalobce tedy soud shledal nedůvodnou. Soud uzavírá, že žádné ze žalobních tvrzení o pochybení žalovaného neshledal důvodným. Skutkový stav lze mít podle názoru soudu za dostatečně zjištěný a odpovídající okolnostem daného případu ve smyslu § 2 odst. 4 a § 3 správního řádu, když žalovaný vycházel především z vlastních výpovědí žalobce a ze zjištění Policie České republiky. Napadené rozhodnutí je taktéž přesvědčivě odůvodněno podle požadavků § 68 odst. 3 správního řádu. Vydáním napadeného rozhodnutí tedy nedošlo k porušení žádného ustanovení správního řádu ani zákona o azylu, žalobu soud vyhodnotil jako zcela nedůvodnou, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 60 odst. 1 věty první s. ř. s. Žalobce neměl ve věci úspěch a žalovaný, jemuž nad rámec běžné úřední činnosti žádné náklady nevznikly, ani náhradu nákladů řízení nepožadoval, proto soud vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Poučení