41 Az 21/2016 - 29

Rubrum

Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudcem Ing. Mgr. Martinem Jakubem Brusem v právní věci žalobce: V. K., narozeného dne „X“, státní příslušnost Ukrajina, (alias G. M., narozený dne „X“, státní příslušnost Rumunsko), t. č. pobytem v Zařízení pro zajištění cizinců, Drahonice u Lubence 41, 441 01, Podbořany, zastoupeného Mgr. Jindřichem Lechovským, advokátem, se sídlem Sevastopolská 378/16, 101 00, Praha 10, proti žalovanému: Ministerstvu vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, 170 34, Praha 7, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 22. 9. 2016, č. j. OAM-132/LE-LE05-LE05-PS-2016, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 22. 9. 2016, č. j. OAM-132/LE-LE05-LE05-PS-2016, se pro vady řízení zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Ustanovenému zástupci žalobce Mgr. Jindřichovi Lechovskému, advokátovi, s e p ř i z n á v á odměna za zastupování žalobce a náhrada hotových výdajů ve výši 12.342 Kč, která mu bude vyplacena z účtu Krajského soudu v Ústí nad Labem do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

Žalobce se žalobou podanou v zákonem stanovené lhůtě domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného Ministerstva vnitra ze dne 22. 9. 2016, č. j. OAM-132/LE-LE05-LE05-PS-2016, jímž byl žalobce ve smyslu § 46a odst. 1 písm. b) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“), zajištěn v zařízení pro zajištění cizinců (dále jen „ZZC“) a podle § 46a odst. 5 téhož zákona byla doba trvání zajištění stanovena do 17. 1. 2017. V odůvodnění žalovaný uvedl, že ke spolehlivému zjištění totožnosti žalobce, ke kterému v současnosti provádí příslušné kroky Policie České republiky, je nezbytné zajištění žalobce a vedení správního řízení za současného omezení jeho svobody, neboť žalobce odmítal sdělit svou totožnost a poskytovat jakoukoli součinnost. V žalobě ve znění jejího doplnění podaného prostřednictvím jemu ustanoveného právního zástupce uvedl, že se žalovaný nedostatečně a nesprávně vypořádal s otázkou, zda žalobce není zranitelnou osobou ve smyslu § 2 odst. 1 písm. i) zákona o azylu. Žalovaný svůj závěr, že žalobce není zranitelnou osobou, založil pouze na absenci takového tvrzení žalobce, aniž by vycházel z dalších podkladů. Směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2013/33/EU ani zákon o azylu nestanoví přesná pravidla zjišťování toho, zda jde o zranitelnou osobu. Žalobce poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 8. 2015, č. j. 1 Azs 123/2015 - 47, podle kterého pokud by žadatel o mezinárodní ochranu uvedl či naznačil, že trpí zdravotními problémy, nebo by tomu nasvědčovalo vlastní pozorování pracovníků žalovaného či jiné indicie, bylo by na žalovaném, aby aktivně dále zjišťoval, zda tyto problémy dosahují takové intenzity, že je třeba žadatele o mezinárodní ochranu považovat za zranitelnou osobu ve smyslu § 73 odst. 7 zákona o azylu. Žalobce konstatoval, že ačkoli byly tyto závěry přijaty v řízení o nepovolení vstupu na území České republiky, není důvodu je neuplatnit také v řízení o zajištění žadatele o mezinárodní ochranu. Žalobce sice výslovně neuvedl, že je zranitelnou osobou, a to pro absenci srozumitelného poučení, že mu tato skutečnost může být „ku prospěchu“, neboť byl ze svého pracovního života zvyklý, že jakékoli stížnosti na zdravotní problémy mu situace jednoznačně zhoršují. Žalobce ovšem trpí natolik závažným zdravotním postižením, že je tato skutečnost zcela zjevná i při jeho letmém zhlédnutí. Žalobce utrpěl závažný úraz pravého oka, který ho omezuje v běžném životě a zcela ho diskvalifikuje v pracovní aktivitě. Následky tohoto úrazu jsou nepřehlédnutelné a již v okamžiku podání žádosti o mezinárodní ochranu či pouhém zhlédnutí jeho fotografie žalobce je zřejmé, že eventuální existence zdravotního postižení žalobce či jeho míra musí být kvalifikovaně posouzeny, aby bylo možné dospět k závěru, zda podmínky v ZZC umožňují v souladu s § 46a odst. 3 zákona o azylu jeho zajištění. Žalobce uzavřel, že v napadeném rozhodnutí zcela absentují úvahy tematizující zjevné zdravotní postižení žalobce a žalovaný vycházel pouze z formálních tvrzení žalobce, proto napadené rozhodnutí trpí vadou nepřezkoumatelnosti, pro kterou nemůže obstát. Žalovaný k výzvě soudu předložil správní spis a písemné vyjádření k žalobě, v němž navrhl její zamítnutí pro nedůvodnost. Uvedl, že z napadeného rozhodnutí je jasně seznatelné, z jakých podkladů vycházel, jak je hodnotil a k jakým závěrů jej tyto úvahy vedly. Podle žalovaného se žaloba zcela míjí s napadeným rozhodnutím. Žalovaný dále popsal skutkový stav a zopakoval své závěry, pokud jde o naplnění zákonného důvodu pro zajištění žalobce. K námitce nedostatečného posouzení, zda žalobce není zranitelnou osobou, žalovaný konstatoval, že se touto otázkou zabýval dostatečně, a odkázal na stranu 4 napadeného rozhodnutí. Žalobce během provedených řízení neuvedl žádnou skutečnost, ze které by bylo možné usuzovat, že je zranitelnou osobou. Žalovaný podotkl, že žadatel o mezinárodní ochranu má dvě povinnosti – břemeno tvrzení a břemeno důkazní. Žalovaný vycházel z údajů získaných přímo od žalobce, pro jejichž posouzení žádné další podklady a důkazy nepotřeboval. Přenášení břemene tvrzení na žalovaného je nepřípustné, což vyplývá z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 12. 2003, č. j. 5 Azs 22/2003 - 41. Žalovaný se žalobce dotázal na jeho zdravotní stav a žalobce sdělil, že je zdravotně zcela v pořádku a nemá žádné zvláštní potřeby ani omezení. Uvedl, že jej asi před 9 měsíci zbili, okradli a přitom mu vážně zranili oko, avšak on tuto skutečnost nenahlásil, ani k lékaři nešel. Na tuto zdravotní komplikaci se žalovaný žalobce dotazoval v pohovoru k žádosti o udělení mezinárodní ochrany otázkou, zda jej úraz oka omezuje v běžném životě. Žalobce odpověděl, že na oko nevidí, tudíž nemůže provozovat téměř žádný sport, ale jinak se na tyto obtíže dá zvyknout, v práci s tím problém nemá, ani se čtením a psaním problém nemá. Žalobce žalovanému sdělil, že se zdravotně cítí zcela v pořádku, nemá žádné zvláštní omezení ani potřeby, na svou zdravotní komplikaci si zvyknul, neomezuje jej v práci ani při dalších aktivitách. Z těchto zjištění nemohl žalovaný usuzovat, že by se zranění pravého oka žalobce dalo podřadit pod § 2 odst. 1 písm. i) zákona o azylu, které by bránilo umístění žalobce v ZZC, a proto neshledal žalobce osobou zranitelnou. Žalobce v replice k vyjádření žalovaného uvedl, že podstatou jeho žalobní námitky byla nepřezkoumatelnost vyhodnocení jeho eventuální zranitelnosti, nikoli jeho nesprávnost. Podle žalobce je evidentní, že v jeho případě je namístě řešit to, zda není zranitelnou osobou, za pomoci vypořádání konkrétních skutečností. Žalovaný však v napadeném rozhodnutí uvedl pouze to, že žalobce nezmínil nic, z čeho by bylo možné usuzovat, že je zranitelnou osobou. Toto tvrzení je velmi nekonkrétní a s ohledem na objektivní fakt závažného zdravotního omezení žalobce zcela nedostačující a nepravdivé. Jak žalovaný podotkl ve svém vyjádření, žalobce během azylového pohovoru uvedl, že nevidí na jedno oko, a to následkem násilného přepadení, k němuž došlo v nedávné době. Toto sdělení je samo o sobě přinejmenším indicií pro další zkoumání eventuální zranitelnosti žalobce, a tudíž je nepochybné, že tvrzení žalovaného, podle nějž žalobce nic relevantního ke své případné zranitelnosti neuvedl, v žádném případě nezachycuje zjištěný skutkový stav a neodpovídá skutečnosti. Žalobce citoval rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 12. 2008, č. j. 8 Afs 66/2008 - 71, a konstatoval, že dodatečné vypořádání žalovaného s otázkou zranitelnosti žalobce, které je podstatným obsahem vyjádření žalovaného, v žádném případě nemůže napravit absenci tohoto vypořádání v odůvodnění napadeného rozhodnutí. Žalobce zopakoval, že žalovaný je povinen zkoumat skutečnosti svědčící o tom, že žadatel o mezinárodní ochranu může být zranitelnou osobou, pokud vyjdou najevo. Podle žalobce je samozřejmostí, že se toto zkoumání musí odrazit v odůvodnění rozhodnutí, protože jen tak jej lze k žalobnímu návrhu eventuálně přezkoumat. O žalobě soud v souladu s § 46a odst. 8 věta čtvrtá zákona o azylu rozhodl bez jednání, neboť žádný z účastníků řízení nenavrhl nařízení jednání a ani soud nepovažoval nařízení jednání za nezbytné. Napadené rozhodnutí žalovaného soud přezkoumal v řízení podle části třetí hlavy druhé prvního dílu zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), který vychází z dispoziční zásady vyjádřené v § 71 odst. 1 písm. c), písm. d), odst. 2 větě druhé a třetí a v § 75 odst. 2 větě první s. ř. s. Z této zásady vyplývá, že soud přezkoumává zákonnost rozhodnutí správního orgánu pouze v rozsahu, který žalobce uplatnil v žalobě nebo během dvouměsíční lhůty po oznámení napadeného rozhodnutí ve smyslu § 72 odst. 1 věty první s. ř. s. Povinností žalobce je proto tvrdit, že rozhodnutí správního orgánu nebo jeho část odporuje konkrétnímu zákonnému ustanovení, a toto tvrzení zdůvodnit. Nad rámec žalobních bodů musí soud přihlédnout toliko k vadám napadeného rozhodnutí, k nimž je nutno přihlížet bez návrhu nebo které vyvolávají nicotnost napadeného rozhodnutí podle § 76 odst. 2 s. ř. s. Z obsahu správního spisu soud zjistil následující skutečnosti podstatné pro rozhodnutí o žalobě. Rozhodnutím Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Pardubického kraje, odboru cizinecké policie, oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort (dále jen „OPKPE Pardubice“), ze dne 18. 9. 2016, č. j. KRPE-79284-25/ČJ-2016-170022-SV, byl žalobce podle § 124 odst. 1 písm. b) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), zajištěn za účelem správního vyhoštění. Důvodem zajištění žalobce bylo nebezpečí, že bude svým jednání ztěžovat a mařit výkon rozhodnutí o správním vyhoštění, neboť v řízení uvedl nepravdivé údaje o své totožnosti a místě pobytu. Přestože žalobce hlídce Policie České republiky předložil ID Rumunska č. „X“ na jméno G. M., nar. „X“, státní příslušnost Rumunsko, a následně byl seznámen se zjištěním, že se jedná o kompletní padělek, žalobce odmítl sdělit svou skutečnou identitu. Dne 19. 9. 2016 požádal žalobce o udělení mezinárodní ochrany a s ohledem na skutečnost, že se prokazoval padělaným dokladem totožnosti a jeho totožnost nebyla známa, byl následně napadeným rozhodnutím zajištěn v ZZC Drahonice. Z obsahu správního spisu dále vyplynulo, že žalobce učinil dne 23. 9. 2016 čestné prohlášení o totožnosti podle § 10 odst. 3 zákona o azylu s tím, že se jmenuje V. K., nar. „X“, státní příslušnost Ukrajina. Tato skutečnost byla ověřena z osobních dokladů žalobce, které žalovaný obdržel dne 27. 10. 2016, a potvrdil ji i sám žalobce při pohovoru k žádosti o udělení mezinárodní ochrany dne 23. 9. 2016. Při tomto pohovoru dále k dotazu, zda jej v běžném životě omezuje zranění oka, uvedl, že ano, nevidí na něj, takže se skoro nedá dělat žádný sport, ale jinak se na to dalo zvyknout, v práci s tím není problém, ani se čtením a psaním nemá žalobce problém. Na tomto místě soud předesílá, že po přezkoumání skutkového a právního stavu a po prostudování obsahu předloženého správního spisu dospěl k závěru, že žaloba je důvodná, neboť napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu je pojmově spjata s tím, zda lze závěry takového rozhodnutí přezkoumat soudem. To je možné pouze v případě, že správní orgán své rozhodnutí náležitě odůvodní ve smyslu § 68 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), protože jedině tehdy může soud řádně posoudit, zda jsou úvahy správního orgánu a jeho závěry správné a souladné se zákonem. Podle § 68 odst. 3 správního řádu „[v] odůvodnění se uvedou důvody výroku nebo výroků rozhodnutí, podklady pro jeho vydání, úvahy, kterými se správní orgán řídil při jejich hodnocení a při výkladu právních předpisů, a informace o tom, jak se správní orgán vypořádal s návrhy a námitkami účastníků a s jejich vyjádřením k podkladům rozhodnutí.“ V projednávané věci jde o zajištění žadatele o mezinárodní ochranu, tj. o rozhodnutí, které omezuje osobní svobodu jednotlivce. Správní orgán proto musí zohlednit veškeré aspekty případu a v odůvodnění svého rozhodnutí musí každý svůj dílčí závěr vedoucí k výslednému omezení osobní svobody žadatele o mezinárodní ochranu dostatečně podrobně zdůvodnit. Nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí spatřoval žalobce v nedostatečném odůvodnění závěru žalovaného, že žalobce není zranitelnou osobou ve smyslu § 2 odst. 1 písm. i) zákona o azylu, když v odůvodnění napadeného rozhodnutí zcela absentují úvahy ohledně zcela zjevného zdravotního postižení žalobce. Podle § 46a odst. 3 zákona o azylu, „[j]de-li o žadatele o udělení mezinárodní ochrany, který je zranitelnou osobou, s výjimkou osoby se zdravotním postižením, které nebrání jejímu umístění v přijímacím středisku nebo v zařízení pro zajištění cizinců, může ministerstvo v případě nutnosti rozhodnout o jeho zajištění, pouze pokud je starší 18 let a porušil opakovaně závažným způsobem povinnost uloženou mu zvláštním opatřením.“ Podle § 2 odst. 1 písm. i) zákona o azylu „[p]ro účely tohoto zákona se rozumí zranitelnou osobou zejména nezletilá osoba bez doprovodu, rodič nebo rodina s nezletilým dítětem nebo rodič nebo rodina se zletilým dítětem se zdravotním postižením, osoba starší 65 let, osoba se zdravotním postižením nebo s vážným onemocněním, těhotná žena, oběť obchodování s lidmi nebo osoba, která byla mučena, znásilněna nebo podrobena jiným vážným formám psychického, fyzického nebo sexuálního násilí.“ Z citovaného ustanovení § 46a odst. 3 zákona o azylu jednoznačně vyplývá, že zákon o azylu klade důraz na ochranu zranitelných osob a stanovuje konkrétní podmínky, za kterých lze zranitelnou osobu zajistit. To znamená, že žalovaný musí v případě zranitelné osoby zkoumat, v čem spočívá její zranitelnost a jde-li o zdravotní postižení, zda toto postižení brání, či nebrání jejímu umístění v přijímacím středisku nebo v ZZC, aby teprve na základě výsledků tohoto zkoumání mohl posoudit, zda lze zranitelnou osobu zajistit bez dalšího, nebo pouze při splnění speciálních podmínek stanovených v § 46a odst. 3 zákona o azylu. Základním předpokladem pro správný postup podle tohoto ustanovení je náležité zjištění toho, zda je žadatel o mezinárodní ochranu zranitelnou osobou, či nikoli. Zjištění této skutečnosti je povinností žalovaného, vyplývající z § 3 správního řádu, který ve spojení s § 2 odst. 4 téhož zákona ukládá správním orgánům zjistit stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný k tomu, aby přijaté řešení bylo v souladu s veřejným zájmem a aby odpovídalo okolnostem daného případu. Soud zdůrazňuje, že žalovaný se při posuzování, zda je žadatel o mezinárodní ochranu zranitelnou osobou, či nikoli, nemůže omezit tvrzení samotného žadatele, pokud existují nějaké indicie, že by žadatel mohl být zranitelnou osobou. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 20. 8. 2015, č. j. 1 Azs 123/2015 - 47, dostupném na www.nssoud.cz, vyslovil, že „[p]ři posuzování zdravotního stavu žadatele o mezinárodní ochranu ministerstvo prvotně vychází z informací v dotazníku žádosti o udělení mezinárodní ochrany, konkrétně z odpovědi na otázku ‚Jaký je Váš zdravotní stav?‘. Pokud žadatel uvede – jak to učinila stěžovatelka – že jeho zdravotní stav je dobrý, je logické, že správní orgán nemá důvod předpokládat jakékoliv závažnější zdravotní problémy žadatele. Pokud by však stěžovatelka uvedla či nějakým způsobem naznačila (např. předložením lékařské zprávy), že trpí zdravotními problémy, nebo by tomu nasvědčovalo vlastní pozorování pracovníků ministerstva či jiné indicie, bylo by na správním orgánu, aby aktivně dále zjišťoval, zda tyto problémy dosahují takové intenzity, že je třeba stěžovatelku považovat za zranitelnou osobu…“ V projednávané věci není pochyb o tom, že zdravotní postižení žalobce v oblasti oka, muselo být pracovníkům žalovaného zjevné z jejich vlastního pozorování. To ostatně dokládají i otázky kladené žalobci při pohovoru k žádosti o udělení mezinárodní ochrany, týkající se zranění oka žalobce a jeho vlivu na běžný život žalobce. Vzhledem k tomu, že pracovníci žalovaného jasně identifikovali zjevné zdravotní postižení žalobce, bylo následně povinností žalovaného zjišťovat další skutečnosti s tím související, aby mohl na základě náležitě zjištěného skutkového stavu posoudit, zda žalobce je, či není zranitelnou osobou, a svůj závěr řádně odůvodnit. Žalovaný však navzdory zjevnému zdravotnímu postižení žalobce v odůvodnění napadeného rozhodnutí k otázce zranitelnosti žalobce uvedl pouze to, že na základě vyjádření žalobce nelze konstatovat, že by byl zranitelnou osobou, resp. že žalobce neuvedl nic, z čeho by bylo možné usuzovat, že je zranitelnou osobou. Takovéto odůvodnění je podle názoru soudu zcela nedostatečné, neboť se vůbec nevypořádává s existencí zcela zjevného zdravotního postižení žalobce. Soud zdůrazňuje, že bylo povinností žalobce v odůvodnění napadeného rozhodnutí vysvětlit, proč toto zdravotní postižení žalobce nečiní ze žalobce zranitelnou osobu, případně zda je žalobce zranitelnou osobou, jejíž zdravotní postižení nebrání jeho umístění v ZZC. Bez náležitého vyhodnocení zdravotního postižení žalobce a bez patřičného odůvodnění nelze postavit najisto, zda mohl žalovaný žalobce zajistit bez dalšího, nebo až v případě opakovaného závažného porušení povinnosti stanovené zvláštním opatřením (viz § 46a odst. 3 zákona o azylu). Soud nepřehlédl, že se žalovaný pokusil vysvětlit své úvahy týkající se zdravotního postižení žalobce ve vyjádření k žalobě. Nedostatek odůvodnění rozhodnutí vydaného ve správním řízení však nemůže být dodatečně zhojen případným podrobnějším rozborem právní problematiky učiněným až ve vyjádření k žalobě nebo v kasační stížnosti (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 10. 2004, č. j. 3 As 51/2003 - 58, nebo ze dne 19. 12. 2008, č. j. 8 Afs 66/2008 - 71, oba dostupné na www.nssoud.cz). Dodatečné zdůvodnění závěru žalovaného, že žalobce není zranitelnou osobou i při zohlednění jeho zdravotního postižení, nemůže nic změnit na tom, že napadené rozhodnutí není řádně odůvodněno. Soud shledal napadené rozhodnutí nepřezkoumatelným pro nedostatek důvodů, a proto je podle § 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s. zrušil. Soud současně podle § 78 odst. 4 s. ř. s. rozhodl, že se věc vrací žalovanému k dalšímu řízení, v němž bude žalovaný podle § 78 odst. 5 s. ř. s. vázán právním názorem, který soud vyslovil v tomto zrušujícím rozsudku. Žalovaný tak bude povinen řádně odůvodnit svůj závěr, že žalobce není zranitelnou osobou a zohlednit přitom i zjevné zdravotní postižení žalobce. Nad rámec potřebného odůvodnění soud připomíná, že podmínkou pro zajištění žadatele o mezinárodní ochranu podle § 46a odst. 1 písm. b) zákona o azylu je skutečnost, že totožnost tohoto žadatele není známa. Tato podmínka byla v den vydání napadeného rozhodnutí splněna, nicméně již následující den žalobce sdělil žalovanému svou skutečnou totožnost a dne 27. 10. 2016 žalovaný obdržel osobní doklady žalobce, z nichž je jeho totožnost zcela zřejmá. Důvod pro zajištění žalobce podle § 46a odst. 1 písm. b) zákona o azylu tudíž nejpozději dne 27. 10. 2016 odpadl, to však podle názoru soudu nebrání žalovanému při splnění zákonných podmínek zajistit žalobce z jiného důvodu. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 60 odst. 1 věty první s. ř. s. Žalovaný neměl ve věci úspěch a úspěšný žalobce náhradu nákladů řízení nepožadoval, proto soud vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Ustanovenému zástupci žalobce Mgr. Jindřichovi Lechovskému, advokátovi, který byl žalobci ustanoven usnesením zdejšího soudu ze dne 3. 10. 2016, č. j. 41 Az 21/2016 - 9, přiznal soud podle § 35 odst. 8 s. ř. s. odměnu za zastupování žalobce a náhradu hotových výdajů v celkové výši 12.342 Kč. Tato částka se skládá z částky 9.300 Kč za tři úkony právní služby po 3.100 Kč podle § 7, § 9 odst. 4 písm. d) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, ve znění po 1. 1. 2013 [převzetí a příprava zastoupení - § 11 odst. 1 písm. b), doplnění žaloby - § 11 odst. 1 písm. d), replika ze dne 8. 11. 2016 - § 11 odst. 1 písm. d)]; z částky 900 Kč za tři s tím související režijní paušály po 300 Kč podle § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění po 1. 9. 2006 a z částky 2.142 Kč představující 21% DPH za poskytnuté právní služby, kterou je zástupce žalobce povinen podle zvláštního právního předpisu odvést z odměny za zastupování a náhrad, jež byly vyjmenovány. Tato částka bude vyplacena z účtu Krajského soudu v Ústí nad Labem do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Poučení