41 Az 22/2016 - 23

Rubrum

Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudcem Ing. Mgr. Martinem Jakubem Brusem v právní věci žalobce: V. P., narozeného dne „X“, státní příslušnost Ukrajina, t. č. pobytem v Zařízení pro zajištění cizinců, Drahonice u Lubence 41, 441 01, Podbořany, zastoupeného Organizací pro pomoc uprchlíkům, z. s., se sídlem Kovářská 939/4, 190 00, Praha 9, proti žalovanému: Ministerstvu vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, 170 34, Praha 7, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 14. 9. 2016, č. j. OAM-120/LE-LE05-LE05-PS-2016, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Žalobce se žalobou podanou prostřednictvím svého zástupce v zákonem stanovené lhůtě domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného Ministerstva vnitra ze dne 14. 9. 2016, č. j. OAM-120/LE-LE05-LE05-PS-2016, jímž byl žalobce ve smyslu § 46a odst. 1 písm. e) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“), zajištěn v zařízení pro zajištění cizinců (dále jen „ZZC“) a podle § 46a odst. 5 téhož zákona byla doba trvání zajištění stanovena do 1. 1. 2017. V odůvodnění žalovaný uvedl, že existují oprávněné důvody se domnívat, že žalobce podal žádost o udělení mezinárodní ochrany pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění nebo je pozdržet, ačkoli mohl o udělení mezinárodní ochrany požádat dříve. V žalobě žalobce namítal, že žalovaný porušil § 2, § 3 a § 68 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu a článek 5 odst. 1 písm. f) Úmluvy o ochraně lidských práv. Konstatoval, že odůvodnění napadeného rozhodnutí je vnitřně rozporné, neboť v části týkající se důvodu zajištění žalovaný uvádí, že žalobce podal žádost o mezinárodní ochranu pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění, zatímco ve vztahu k době trvání zajištění tvrdí, že žádost nebude zamítnuta jako zjevně nedůvodná, protože nebyla podána pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění. Pokud žalovaný trvá na důvodu zajištění žalobce podle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu, měl tuto skutečnost zohlednit i v úvaze o předpokládané době nezbytného setrvání v ZZC s přihlédnutím k třicetidenní lhůtě pro vydání rozhodnutí podle § 27 odst. 5 zákona o azylu. Naopak, pokud žalovaný trvá na trvání zajištění v délce 110 dnů, neboť žádost žalobce nepovažuje za zjevně nedůvodnou, neobstojí jím uváděný důvod zajištění podle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu. Tato vnitřní rozpornost odůvodnění zakládá podle žalobce nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí. Žalobce dále upozornil na skutečnost, že žalovaný dostatečně nezvažoval alternativy k povinnosti setrvat v ZZC, např. možnost přemístění do otevřeného pobytového střediska nebo hlášeného místa pobytu. I z tohoto důvodu je napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné. Podle žalobce zmínil žalovaný jenom skutečnosti svědčící v neprospěch žalobce a opomenul skutečnosti svědčící v jeho prospěch. Samotný neoprávněný pobyt na území České republiky a nerespektování správního vyhoštění nemohou být automaticky považovány za hlavní argument odůvodňující izolaci žalobce od společnosti. Důvody, pro které žalobce nevycestoval na Ukrajinu, jsou rovněž jeho azylovými důvody; jedná se o strach z návratu. Žalobce vyjádřil lítost nad porušením právních předpisů České republiky, v nichž se dostatečně neorientuje. S přihlédnutím k okolnostem svého života vnímal žalobce omezení své osobní svobody jako nenáležitou represi a opatření nepřiměřené účelu, který sleduje. Žalovaný vůbec žalobce nevyslechl a omezil se na zjištění policie v řízení o správním vyhoštění a zajištění, které plní jiný účel než omezení osobní svobody žadatele o mezinárodní ochranu. Při stanovení délky zajištění navíc žalovaný postupoval paušálně bez ohledu na individuální okolnosti případu. Podle žalobce překročil žalovaný meze správního uvážení, neboť existenci oprávněných důvodů domnívat se, že žalobce podal žádost o mezinárodní ochranu pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění, dovodil jen na základě informací, které si opatřil ze spisové dokumentace příslušné složky Policie České republiky. Svou argumentaci opřel žalovaný pouze o tvrzení, že žalobce podal žádost až po svém zajištění, ačkoli pobýval na území České republiky více než sedm měsíců. Podle žalobce nemohou být tyto okolnosti samy o sobě považovány za dostatečný důvod k domněnce, že žádost byla podána pouze s cílem vyhnout se vyhoštění. Žalovaný navíc nezohlednil individuální okolnosti života žalobce a jeho celkovou životní situaci. Žalobce konstatoval, že v roce 2014 na Ukrajině převzal povolávací rozkaz, byl shledán způsobilým k nástupu do armády a bylo mu vystaveno mobilizační potvrzení, poté žalobce území Ukrajiny opustil. Z těchto okolností žalobce dovodil, že nebyla naplněna hypotéza § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu a napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné. Žalovaný se totiž vůbec nevypořádal s obavou žalobce z nuceného odvedení do války a z trestu za porušení jeho povinnosti nastoupit do armády, přičemž návrat na Ukrajinu by měl pro žalobce s velkou pravděpodobností tvrdé represivní následky. Žalobce poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 6. 2008, sp. zn. 5 Azs 18/2008, podle kterého trestní stíhání pro nenastoupení vojenské služby může založit relevantní pronásledování. Žalobce dodal, že tento závěr podporuje i výklad článku 9 odst. 2 písm. e) směrnice EU č. 2004/83 obsažený v rozsudku Soudního dvora Evropské unie ve věci C-472/13. Žalobce dále citoval ze zpráv mezinárodních organizací Human Rights Watch a Amnesty International o Ukrajině. Žalobce zásadně nesouhlasil s tím, jak žalovaný nepostupoval s přihlédnutím k okolnostem případu (§ 2 odst. 4 správního řádu) a s ohledem na to, aby řešení odpovídalo veřejnému zájmu a vycházelo ze skutečně zjištěného stavu věci (§ 3 správního řádu). Připomněl, že nutnost zohlednit veškeré skutečnosti stanoví nejen správní řád, ale také tzv. návratová směrnice (směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/115/ES). Žalobce dále zpochybnil stanovenou délku zajištění, neboť žalovaný neuvedl, na základě jakých podkladů bude rozhodovat v téměř maximální možné době, kterou lze využít. Délka zajištění by neměla být stanovována paušálně, což se jeví účelovým, ale měla by odpovídat individuálním okolnostem případu. Žalovaný měl podle žalobce stanovit kratší dobu zajištění a případně využít možnosti tuto prodloužit. Praktický dopad napadeného rozhodnutí spočívá v pokračujícím zbavení osobní svobody žalobce ve smyslu článku 5 odst. 1 písm. f) Úmluvy o ochraně lidských práv, podle něhož má stát povinnost zajistit, že detence bude použita pouze po pečlivém posouzení její nezbytnosti v každém individuálním případě, jako přiměřená odpověď a na co nejkratší dobu, přičemž by měl stát nejprve zvážit méně invazivní nebo donucovací opatření k dosažení stanovených cílů. S těmito závazky se žalovaný nevypořádal vůbec, resp. vypořádal nedostatečně. Podle žalobce není jeho setrvání v ZZC nezbytné ani přiměřené a je v rozporu také se směrnicí UNHCR o zajištění, podle které může k nepřípustnému svévolnému zajištění vést i skutečnost, že se neposuzují alternativy k zajištění. Žalobce zdůraznil, že nezákonný vstup nebo pobyt žadatelů o mezinárodní ochranu neposkytuje státům automaticky možnost žadatele zajistit nebo jiným způsobem omezit jejich svobodu pohybu. Podle žalobce postrádá napadené rozhodnutí náležité odůvodnění, neboť pouze rekapituluje informace získané ze spisového materiálu Policie České republiky a poskytuje jen velice stručnou argumentaci, což nevyhovuje nárokům § 68 odst. 3 správního řádu. Jedná se o zbavení osobní svobody, a proto je nezbytné postupovat velmi pečlivě a podrobně se věnovat odůvodnění výroků. I z tohoto důvodu by mělo být napadené rozhodnutí zrušeno pro nepřezkoumatelnost. Žalovaný k výzvě soudu předložil správní spis a písemné vyjádření k žalobě, v němž navrhl její zamítnutí pro nedůvodnost. Uvedl, že z napadeného rozhodnutí je jasně seznatelné, z jakých podkladů vycházel, jak je hodnotil a k jakým závěrům jej tyto úvahy vedly. Žalovaný ve svém rozhodnutí popsal skutkový stav a zdůvodnil, z jakých konkrétních a individualizovaných důvodů dospěl k závěru, že žalobce podal žádost o mezinárodní ochranu pouze účelově s cílem oddálit hrozící správní vyhoštění. Žalovaný popsal důvody, které jej vedly k závěru, že byly splněny podmínky § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu, a zmínil na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 8. 2008, sp. zn. 5 Azs 24/2008, a ze dne 2. 6. 2016, sp. zn. 7 Azs 55/2016. Žalovaný dále citoval rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 31. 8. 2016, sp. zn. 41 Az 17/2016, který vysvětluje rozdíl mezi žádostí účelovou [§ 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu] a zjevně nedůvodnou [§ 16 odst. 1 písm. h) zákona o azylu]. Žalovaný rovněž konstatoval, že se plně vypořádal i s alternativami k povinnosti setrvat v ZZC, které pro danou věc shledal neúčinnými, neboť žalobce naprosto nerespektoval právního řádu i jemu uložené povinnosti a dopouštěl se zcela účelového jednání. V odůvodnění napadeného rozhodnutí jsou uvedeny také konkrétní a specifické okolnosti případu žalobce svědčící pro závěr o přiměřenosti zajištění na 110 dnů. Jedná se o předpokládanou délku řízení o mezinárodní ochraně včetně případného soudního přezkumu, neochotu vycestovat z území České republiky, řízení o správním vyhoštění a neexistenci významných vazeb na území České republiky. Výčet těchto okolností považoval žalovaný za dostačující a dodal, že jeho závěr stran délky zajištění neodporuje principu zákazu libovůle a diskriminace, neodporuje lidské důstojnosti a neporušuje princip proporcionality ani rovnosti. O žalobě soud v souladu s § 46a odst. 8 věta čtvrtá zákona o azylu rozhodl bez jednání, neboť žádný z účastníků řízení nenavrhl nařízení jednání a ani soud nepovažoval nařízení jednání za nezbytné. Napadené rozhodnutí žalovaného soud přezkoumal v řízení podle části třetí hlavy druhé prvního dílu zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), který vychází z dispoziční zásady vyjádřené v § 71 odst. 1 písm. c), písm. d), odst. 2 větě druhé a třetí a v § 75 odst. 2 větě první s. ř. s. Z této zásady vyplývá, že soud přezkoumává zákonnost rozhodnutí správního orgánu pouze v rozsahu, který žalobce uplatnil v žalobě nebo během dvouměsíční lhůty po oznámení napadeného rozhodnutí ve smyslu § 72 odst. 1 věty první s. ř. s. Povinností žalobce je proto tvrdit, že rozhodnutí správního orgánu nebo jeho část odporuje konkrétnímu zákonnému ustanovení, a toto tvrzení zdůvodnit. Nad rámec žalobních bodů musí soud přihlédnout toliko k vadám napadeného rozhodnutí, k nimž je nutno přihlížet bez návrhu nebo které vyvolávají nicotnost napadeného rozhodnutí podle § 76 odst. 2 s. ř. s. Takové nedostatky však v projednávané věci nebyly zjištěny. Z obsahu správního spisu soud zjistil následující skutečnosti podstatné pro rozhodnutí o žalobě. Rozhodnutím Policie České republiky, Krajského ředitelství policie hl. m. Prahy, odboru cizinecké policie, oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort (dále jen „OPKPE Praha“), ze dne 11. 9. 2016, č. j. KRPA-368111-17/ČJ-2016-000022, byl žalobce podle § 124 odst. 1 písm. b) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), zajištěn za účelem správního vyhoštění. Důvodem zajištění žalobce byla skutečnost, že se dne 11. 9. 2016 na výzvu Policie České republiky prokázal padělaným cestovním dokladem na jméno C. C. B., nar. ..., a na území České republiky tak pobýval bez platného cestovního dokladu a bez víza nejméně od 1. 2. 2016 do 11. 9. 2016. Po zadržení sdělil žalobce policii svou skutečnou totožnost. Následně bylo téhož dne se žalobcem zahájeno správní řízení ve věci správního vyhoštění podle § 119 odst. 1 písm. b) bodu 1 a § 119 odst. 1 písm. c) bodů 1, 2 zákona o pobytu cizinců. K osobě žalobce bylo zjištěno, že nedisponuje platným vízem, povolením k pobytu, ani jiným žádným oprávněním k pobytu na území České republiky, ačkoli zde pobývá nejméně od 1. 2. 2016. Po poučení požádal žalobce dne 13. 9. 2016 o udělení mezinárodní ochrany s tím, že v jeho zemi je válka a chtějí jej tam odvést, ačkoli jeho víra nedovoluje zabíjet. Žalobou napadeným rozhodnutím ze dne 14. 9. 2016 byl žalobce následně zajištěn v ZZC Drahonice s odůvodněním, že žádost o udělení mezinárodní ochrany podal až po sedmi měsících nelegálního pobytu na území České republiky a po roce předchozího pobytu v Polsku, ačkoli měl možnost tak učinit dříve, tudíž ji žalovaný vyhodnotil jako podanou pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění, jehož výkon se s ohledem na zajištění žalobce stal reálným. Na tomto místě soud předesílá, že po přezkoumání skutkového a právního stavu a po prostudování obsahu předloženého správního spisu dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Nejprve se soud zabýval namítanou nepřezkoumatelností napadeného rozhodnutí, kterou žalobce spatřoval ve vnitřní rozpornosti odůvodnění, jež v části týkající se důvodu zajištění uvádí, že žalobce podal žádost o mezinárodní ochranu pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění, zatímco ve vztahu k době trvání zajištění tento závěr popírá, když tvrdí, že žádost nebude zamítnuta jako zjevně nedůvodná. V této souvislosti soud poukazuje na zásadní rozdíl mezi pojmem zjevně nedůvodné žádosti o udělení mezinárodní ochrany ve smyslu § 16 odst. 1 písm. h) zákona o azylu a pojmem účelové žádosti coby důvodu rozhodnutí o zajištění žadatele o udělení mezinárodní ochrany podle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu. Podle § 16 odst. 1 písm. h) zákona o azylu „[ž]ádost o udělení mezinárodní ochrany se zamítne jako zjevně nedůvodná, jestliže žadatel o udělení mezinárodní ochrany neuvádí skutečnosti svědčící o tom, že by mohl být vystaven pronásledování z důvodů uvedených v § 12 nebo že mu hrozí vážná újma podle § 14a, a zároveň podal žádost o udělení mezinárodní ochrany pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění, vydání nebo předání podle evropského zatýkacího rozkazu k trestnímu stíhání nebo k výkonu trestu odnětí svobody do ciziny, nebo je pozdržet, ačkoliv mohl požádat o udělení mezinárodní ochrany dříve.“ Pro účely rozhodnutí o zajištění žadatele postačuje (kromě skutečnosti, že žádost o udělení mezinárodní ochrany byla podána v zařízení pro zajištění cizinců), že existují oprávněné důvody se domnívat, že žádost o udělení mezinárodní ochrany byla podána pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění, nebo je pozdržet, ačkoliv žadatel mohl požádat o udělení mezinárodní ochrany dříve. Naopak pro účely rozhodnutí o samotné žádosti o udělení mezinárodní ochrany, které musí být podle § 27 odst. 5 zákona o azylu vydáno ve lhůtě 30 dnů (tedy v mnohem delší lhůtě než rozhodnutí o zajištění, které musí žalovaný učinit v poměrně krátké lhůtě 5 dnů podle § 46a odst. 4 zákona o azylu), musí být kromě skutečnosti, že žadatel podal žádost o udělení mezinárodní ochrany pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění, nebo je pozdržet, ačkoliv mohl požádat o udělení mezinárodní ochrany dříve, rovněž prokázáno, že žadatel neuvádí skutečnosti svědčící o tom, že by mohl být vystaven pronásledování z důvodů uvedených v § 12 nebo že mu hrozí vážná újma podle § 14a zákona o azylu. Může tudíž nastat situace, že i když jsou dány oprávněné důvody se domnívat, že se jedná o žádost účelovou, nemusí se současně jednat o žádost zjevně nedůvodnou ve smyslu ustanovení § 16 písm. h) zákona o azylu. Tak je tomu i v případě žalobce, který jako důvod své žádosti o udělení mezinárodní ochrany uvedl, že v jeho zemi je válka a chtějí jej tam odvést, ačkoli jeho víra nedovoluje zabíjet, což lze považovat přinejmenším za skutečnosti nasvědčující tomu, že žalobci hrozí vážná újma podle § 14a zákona o azylu. Proto žádost žalobce nelze posuzovat jako zjevně nedůvodnou podle § 16 odst. 1 písm. h) zákona o azylu a žalovaný se jí musí meritorně zabývat ve lhůtě pro vydání rozhodnutí podle § 27 odst. 1 zákona o azylu, která činí nejvýše šest měsíců. Toto zjištění, že žádost žalobce o udělení mezinárodní ochrany bude projednána meritorně, však nic nemění na oprávnění žalovaného vyhodnotit, zda důvodem podání žádosti byla pouze snaha žalobce vyhnout se hrozícímu vyhoštění, tedy zda se jedná o účelovou žádost ve smyslu § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu. Namítanou vnitřní rozpornost odůvodnění napadeného rozhodnutí tudíž soud nezjistil. Další důvod nepřezkoumatelnosti spatřoval žalobce v tom, že žalovaný dostatečně nezvažoval alternativy k povinnosti setrvat v ZZC, např. možnost přemístění do otevřeného pobytového střediska nebo hlášeného místa pobytu. K tomu soud připomíná, že žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí výslovně uvedl, že uplatnění zvláštního (mírnějšího) opatření podle § 47 zákona o azylu by nebylo účinné, neboť žalobce naprosto nerespektoval právní řád České republiky i jemu uložené povinnosti a zcela vědomě užíval padělaný doklad totožnosti s cílem oklamat orgány České republiky a vyhnout se svým zákonným povinnostem. Podle názoru soudu je tedy evidentní, že žalovaný zvažoval možnost užití mírnějších opatření, než je zajištění cizince, a své závěry zdůvodnil. Ani v tomto směru tedy soud nemohl přisvědčit tvrzené nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí. Nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí dále podle žalobce spočívala v tom, že se žalovaný dostatečně nevypořádal se závazky vyplývajícími z článku 5 odst. 1 písm. f) Úmluvy o ochraně lidských práv, podle něhož má stát povinnost zajistit, že detence bude použita pouze po pečlivém posouzení její nezbytnosti v každém individuálním případě, jako přiměřená odpověď a na co nejkratší dobu, přičemž by měl stát nejprve zvážit méně invazivní nebo donucovací opatření k dosažení stanovených cílů. Tyto požadavky podle názoru soudu korespondují s platnou právní úpravou obsaženou v zákoně o azylu, přičemž jednotlivými kritérii tam uvedenými se žalovaný řídil, stanovené podmínky dodržel a své úvahy a závěry patřičně zdůvodnil. Žalovaný tedy posoudil nezbytnost detence, její přiměřenost i možnost uplatnění méně invazivních opatření a řádně vysvětlil i délku trvání zajištění. Ani v tomto ohledu proto nepovažuje soud napadené rozhodnutí za nepřezkoumatelné. K námitce žalobce, že napadené rozhodnutí postrádá náležité odůvodnění, neboť pouze rekapituluje informace získané ze spisového materiálu Policie České republiky a poskytuje jen velice stručnou argumentaci, soud konstatuje, že rozhodnutí o zajištění žadatele o udělení mezinárodní ochrany je podle § 46a odst. 6 zákona o azylu prvním úkonem v řízení a podle § 46a odst. 4 téhož zákona musí žalovaný tento úkon učinit v poměrně krátké lhůtě pěti dnů (včetně doručení žadateli). Žalovaný proto při vydání rozhodnutí o zajištění vychází především z dostupných informací poskytnutých příslušnými složkami Policie České republiky. V tomto postupu neshledal pochybení ani Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 5. 3. 2014, č. j. 3 Azs 24/2013 - 42, dostupném na www.nssoud.cz, za předpokladu, že převzatá skutková zjištění umožňují dostačujícím způsobem posoudit, zda jsou splněny podmínky pro aplikaci daného důvodu zajištění. Kromě toho žalovaný pro účely rozhodnutí o zajištění zohlednil i okolnosti, za kterých žalobce podal žádost o udělení mezinárodní ochrany. Svá zjištění a závěry z nich plynoucí uvedl v odůvodnění napadeného rozhodnutí, které soud shledal dostatečným a vyhovujícím nárokům § 68 odst. 3 správního řádu. Lze proto uzavřít, že napadené rozhodnutí není nepřezkoumatelné. V souvislosti se zjišťováním skutkového stavu žalobce dále namítal, že nebyl vyslechnut a žalovaný vycházel z řízení o správním vyhoštění a zajištění, ačkoli plní jiný účel než omezení osobní svobody žadatele o mezinárodní ochranu. V této souvislosti soud opakuje, že žalovaný má povinnost rozhodnout o zajištění žadatele o mezinárodní ochranu ve velmi krátké lhůtě, která neumožňuje provádění standardního dokazování. Jak již bylo uvedeno, zákon o azylu počítá s tím, že prvním úkonem v daném řízení je vlastní rozhodnutí o zajištění, což opravňuje žalovaného k tomu, aby si vystačil s podklady získanými od Policie České republiky, pokud je vyhodnotí jako dostatečné pro posouzení splnění podmínek pro zajištění. Tak tomu bylo i v projednávané věci, kdy nevyvstala potřeba provádět jakékoli další dokazování včetně výslechu žalobce. Skutečnost, že řízení o správním vyhoštění a zajištění plní jiný účel, nebrání podle názoru soudu žalovanému v tom, aby zjištění Policie České republiky využil. Odlišnost těchto řízení je zohledněna právě v tom, že žalovaný musí sám předmětná zjištění hodnotit a na jejich základě zkoumat, zda byly splněny zákonné podmínky pro zajištění podle § 46a zákona o azylu. V projednávané věci soud shledal, že žalovaný dospěl na základě informací poskytnutých příslušnými složkami Policie České republiky k vlastním skutkovým závěrům a dostatečně zjistil skutkový stav v rozsahu nezbytném pro vydání napadeného rozhodnutí. Uvedené námitky žalobce proto nejsou důvodné. Žalobci nelze přisvědčit ani v tom, že žalovaný opomenul skutečnosti svědčící v jeho prospěch, neboť žalovaný – jak již bylo uvedeno – dostatečně zjistil skutkový stav, tudíž žádnou relevantní skutečnost neopomenul. Soud se dále zaměřil na otázku věcné správnosti závěrů žalovaného, že v daném případě byly naplněny důvody pro aplikaci ustanovení § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu, podle kterého „[m]inisterstvo může v případě nutnosti rozhodnout o zajištění žadatele o udělení mezinárodní ochrany v přijímacím středisku nebo v zařízení pro zajištění cizinců, nelze-li účinně uplatnit zvláštní opatření, jestliže byla žádost o udělení mezinárodní ochrany podána v zařízení pro zajištění cizinců a existují oprávněné důvody se domnívat, že žádost o udělení mezinárodní ochrany byla podána pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění, vydání nebo předání podle evropského zatýkacího rozkazu k trestnímu stíhání nebo k výkonu trestu odnětí svobody do ciziny, nebo je pozdržet, ačkoliv mohl požádat o udělení mezinárodní ochrany dříve.“ K naplnění citovaného ustanovení musí být kumulativně splněny tři podmínky: Jednak musí být žádost o udělení mezinárodní ochrany podána v zařízení pro zajištění cizinců, což se nepochybně stalo. Tato podmínka tedy byla splněna. Druhou podmínkou je existence oprávněných důvodů se domnívat, že žádost o udělení mezinárodní ochrany byla podána pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění, vydání nebo předání podle evropského zatýkacího rozkazu k trestnímu stíhání nebo k výkonu trestu odnětí svobody do ciziny, nebo je pozdržet. Z obsahu správního spisu vyplývá, že žalobce pobýval na území České republiky neoprávněně bez platného víza či oprávnění k pobytu, a to nejméně od 1. 2. 2016. Žalobce byl zajištěn Policií České republiky za účelem správního vyhoštění a teprve následně podal žádost o udělení mezinárodní ochrany. Učinil tak právě v okamžiku, kdy reálně hrozilo, že bude vyhoštěn, neboť byl za tím účelem zajištěn a byl seznámen s tím, že jsou u něj dány důvody ke správnímu vyhoštění podle § 119 odst. 1 písm. b) bodu 1 a § 119 odst. 1 písm. c) bodů 1, 2 zákona o pobytu cizinců. Z uvedených skutečností se lze podle soudu zcela jednoznačně oprávněně domnívat, že žádost o udělení mezinárodní ochrany podal žalobce pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění. Pokud by důvodem žádosti žalobce o udělení mezinárodní ochrany skutečně byla jím deklarovaná obava z nástupu do armády, případně z trestu za vyhýbání se tomuto nástupu, jistě by žalobce podal svou žádost okamžitě po vstupu na území některého ze států Evropské unie. Pozdní podání žádosti tak svědčí závěru o její účelovosti. Tuto podmínku tedy soud považuje rovněž za splněnou. Poslední podmínku pro možnost aplikace § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu představuje skutečnost, že cizinec mohl o udělení mezinárodní ochrany požádat již dříve. Ve vztahu k naplnění této podmínky správní orgán zcela správně poukázal na skutečnost, že žalobce pobýval nejprve asi rok v Polsku a poté více než sedm měsíců na území České republiky a svou žádost o udělení mezinárodní ochrany ze dne 13. 9. 2016 podal až po svém zajištění Policií České republiky, ke kterému došlo dne 11. 9. 2016, přestože ji mohl podat okamžitě poté, kdy v roce 2015 přicestoval do Polska, případně bezprostředně poté, kdy v únoru 2016 vstoupil na území České republiky. I tato třetí podmínka byla tedy podle soudu splněna. Jak bylo výše uvedeno, byly kumulativně naplněny všechny tři podmínky k tomu, aby mohl být na žalobce aplikován § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu. Závěr žalovaného o úmyslu žalobce vyhnout se správnímu vyhoštění byl náležitě podložený, napadené rozhodnutí podle názoru soudu vychází ze spolehlivě zjištěného stavu věci a žalovaný nepřekročil ani meze správního uvážení, když postupoval plně v intencích zákona. Na uvedeném závěru, že byly splněny předpoklady pro aplikaci § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu, nemohou nic změnit ani žalobcem tvrzené skutečnosti, že území Ukrajiny opustil poté, co v roce 2014 na Ukrajině převzal povolávací rozkaz, byl shledán způsobilým k nástupu do armády a bylo mu vystaveno mobilizační potvrzení. Žalobce totiž podal žádost o udělení mezinárodní ochrany se značným časovým odstupem (nejméně 19 měsíců) po opuštění Ukrajiny, což podstatně snižuje význam jím tvrzených obav. Navíc v okamžiku, kdy žalobce žádost o udělení mezinárodní ochrany podával, mu reálně hrozilo vyhoštění a musel si toho být vědom, neboť byl seznámen s rozhodnutím Policie České republiky o zajištění za účelem správního vyhoštění i s jeho důvody, a proto právě zcela reálná obava z realizace správního vyhoštění byla elementárním motivem žádosti o udělení mezinárodní ochrany, kterou žalobce – ačkoli mu v tom nic nebránilo – nepodal dříve. V kontextu uvedených závěrů neshledal soud pochybení v tom, že se žalovaný podrobněji nezabýval obavou žalobce z nuceného odvedení do války a z trestu za porušení jeho povinnosti nastoupit do armády. Žalovaný totiž řádně vysvětlil, proč považuje žádost žalobce o udělení mezinárodní ochrany za účelovou ve smyslu § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu, což pro účely rozhodnutí o zajištění žalobce postačuje. Konkrétními důvody této žádosti se bude žalovaný zabývat v řízení o ní, ve kterém bude mít žalobce příležitost tyto důvody podrobně rozvést a vysvětlit, a žalovaný pak bude mít povinnost se s nimi vypořádat v konečném rozhodnutí. Argumentaci žalobce rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 6. 2008, č. j. 5 Azs 18/2008 - 83, publ. pod č. 2406/2011 Sb. NSS, dostupným na www.nssoud.cz, rozsudkem Soudního dvora Evropské unie ve věci C-472/13 a zprávami mezinárodních organizací Human Rights Watch a Amnesty International o Ukrajině shledal soud irelevantní. Zmíněný rozsudek Nejvyššího správního soudu totiž řeší problematiku potenciálního pronásledování branců, což nemá žádný vliv na shora uvedené závěry o účelovosti žádosti žalobce o udělení mezinárodní ochrany. Totéž platí i pro další zmíněné dokumenty. Podle názoru soudu se žalovaný se v žalobou napadeném rozhodnutí v dostatečné míře vypořádal s nemožností aplikace zvláštních opatření uvedených v § 47 zákona o azylu, kterými se rozumí rozhodnutím Ministerstva vnitra uložená povinnost žadatele o udělení mezinárodní ochrany zdržovat se v pobytovém středisku určeném ministerstvem, nebo osobně se hlásit Ministerstvu vnitra v době ministerstvem stanovené. Žalovaný přitom dospěl v žalobou napadeném rozhodnutí k závěru, že uplatnění zvláštních opatření podle § 47 zákona o azylu by nebylo účinné, neboť žalobce naprosto nerespektoval právní řád České republiky i jemu uložené povinnosti a zcela vědomě užíval padělaný doklad totožnosti s cílem oklamat orgány České republiky a vyhnout se svým zákonným povinnostem. S tímto hodnocením se soud plně ztotožňuje. Pokud žalobce již v minulosti klamal úřady tím, že si opatřil padělaný cestovní doklad na jiné jméno, mohl by podle názoru soudu tento postup zopakovat, případně jiným způsobem dosáhnout toho, aby byl pro správní orgány nedohledatelný, čímž by se vyhnul správnímu vyhoštění (a současně i azylovému řízení). Lítost žalobce nad porušením právních předpisů České republiky, ani jeho tvrzení, že se v nich dostatečně neorientuje, nemohou na uvedeném závěru nic změnit. Prokazování se padělaným dokladem totožnosti znějícím na cizí jméno představuje podle názoru soudu závažné protiprávní jednání, přičemž této protiprávnosti si žalobce musel být vědom. Žalobce si byl rovněž vědom svého nelegálního pobytu na území České republiky, neboť nepochybně právě proto si pořídil zmíněný padělaný doklad. Nejedná se tedy o jediné porušení právních předpisů, ani o „pouhý“ nezákonný vstup nebo pobyt na území České republiky, ale o opakované a ve vztahu k nelegálnímu pobytu i dlouhodobé nerespektování právního řádu České republiky, což vede soud k jednoznačnému závěru, že existuje důvodná obava, že žalobce nebude své právní povinnosti dodržovat ani v budoucnu. Mírnější opatření podle § 47 zákona o azylu proto nelze v případě žalobce použít a jeho zajištění bylo zcela namístě. Soud dodává, že zajištění žalobce není ani v rozporu se směrnicí UNHCR o zajištění, neboť není svévolné a před vydáním napadeného rozhodnutí byly hodnoceny potenciální alternativy k zajištění. Namítá-li žalobce, že samotný neoprávněný pobyt na území České republiky a nerespektování správního vyhoštění nemohou být automaticky považovány za hlavní argument odůvodňující izolaci žalobce od společnosti, soud připomíná, že kromě těchto protiprávních jednání se žalobce navíc prokazoval padělaným dokladem totožnosti. Tyto skutečnosti je třeba hodnotit ve vzájemných souvislostech i ve spojitosti s tím, že žalobce ve snaze vyhnout se hrozícímu vyhoštění podal žádost o udělení mezinárodní ochrany. Podle názoru soudu proto existuje důvodná obava, že by žalobce v případě, pokud jeho osobní svoboda nebyla omezena, nadále nerespektoval své právní povinnosti a vyhýbal se kontaktu s orgány veřejné moci, aby nemohl být vyhoštěn. Zajištění žalobce proto soud považuje za zcela přiměřené účelu, který sleduje. K námitkám týkajícím se stanovené délky zajištění soud poukazuje na konstantní judikaturu Nejvyššího správního soudu, např. na rozsudek ze dne 21. 5. 2014, č. j. 6 Azs 33/2014 - 45, dostupný na www.nssoud.cz. Soud konstatuje, že v napadeném rozhodnutí uvedené odůvodnění doby zajištění žalobce v ZZC je dostatečné, neboť žalovaný počítá se standardní zákonnou lhůtou k provedení řízení, stejně jako s dalšími navazujícími úkony. Při stanovení délky trvání zajištění žalovaný dodržel požadavek § 46a odst. 5 zákona o azylu, upravující maximální možnou dobu 120 dnů. Žalovaný konkrétně přihlédl k předpokládané délce řízení o mezinárodní ochraně, které by mělo být skončeno ve lhůtě 90 dní, k povinnosti prodloužit dobu zajištění o dalších 15 dnů na podání případné správní žaloby, která má téměř ve všech případech odkladný účinek, a k pětidenní průměrné lhůtě na doručování dokumentů v rámci soudního řízení. Z rozhodnutí je tudíž zřejmé, že žalovaný při stanovení doby nuceného setrvání žalobce v ZZC provedl konkrétní a dostatečnou úvahu o pravděpodobné délce trvání řízení a že nepřekročil ani nezneužil meze správního uvážení. Stanovená délka zajištění v trvání 110 dnů odpovídá smyslu a účelu samotného zajištění cizince podle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu. Délka zajištění nebyla stanovena paušálně, nýbrž s přihlédnutím k individuálním okolnostem případu, zejména pokud jde o předpokládanou délku řízení o žádosti žalobce o udělení mezinárodní ochrany. Žalobce se mýlí, pokud se domnívá, že žalovaný bude o jeho žádosti rozhodovat téměř v maximální možné době, kterou lze využít, neboť podle § 27 odst. 1 zákona o azylu činí lhůta pro vydání rozhodnutí až šest měsíců a žalovaný v dané věci plánuje stihnout vydat rozhodnutí v polovičním čase. Z oprávnění žalovaného prodlužovat dobu zajištění nelze podle názoru soudu dovozovat, že má být stanovena doba kratší a následně má být prodlužována. Naopak, žalovaný by měl vzhledem ke svým zkušenostem a technickým možnostem stanovit dobu zajištění tak, aby přesně odpovídala okolnostem případu, a pouze v situaci, kdy se vyskytne nějaká nepředvídaná okolnost, dobu zajištění prodlužovat. I námitky napadající délku zajištění shledal soud nedůvodnými. Soud uzavírá, že žádné ze žalobních tvrzení o pochybení žalovaného neshledal důvodným. Skutkový stav lze mít podle názoru soudu za dostatečně zjištěný a odpovídající okolnostem daného případu ve smyslu § 2 odst. 4 a § 3 správního řádu, když žalovaný vycházel především z vlastních výpovědí žalobce a ze zjištění Policie České republiky. Napadené rozhodnutí je taktéž přesvědčivě odůvodněno podle požadavků § 68 odst. 3 správního řádu. Vydáním napadeného rozhodnutí tedy nedošlo k porušení žádného ustanovení správního řádu ani zákona o azylu, žalobu soud vyhodnotil jako zcela nedůvodnou, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 60 odst. 1 věty první s. ř. s. Žalobce neměl ve věci úspěch a žalovaný, jemuž nad rámec běžné úřední činnosti žádné náklady nevznikly, ani náhradu nákladů řízení nepožadoval, proto soud vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.