41 Az 23/2016 - 27

Rubrum

Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudcem Ing. Mgr. Martinem Jakubem Brusem v právní věci žalobce: A. F. K., narozeného dne „X“, státní příslušnost Ghanská republika, t. č. pobytem v Zařízení pro zajištění cizinců, Balková 1, 331 65, Tis u Blatna, zastoupeného Mgr. Ing. Jakubem Backou, advokátem, se sídlem Sevastopolská 378/16, 101 00, Praha 10, proti žalovanému: Ministerstvu vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, 170 34, Praha 7, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 10. 2016, č. j. OAM-139/LE-LE05-LE05-PS-2016, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Ustanovenému zástupci žalobce Mgr. Ing. Jakubu Backovi, advokátovi, s e p ř i z n á v á odměna za zastupování žalobce a náhrada hotových výdajů ve výši 8.228 Kč, která mu bude vyplacena z účtu Krajského soudu v Ústí nad Labem do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

Žalobce se žalobou podanou v zákonem stanovené lhůtě domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného Ministerstva vnitra ze dne 10. 10. 2016, č. j. OAM-139/LE-LE05-LE05-PS-2016, jímž byl žalobce ve smyslu § 46a odst. 1 písm. e) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“), zajištěn v zařízení pro zajištění cizinců (dále jen „ZZC“) a podle § 46a odst. 5 téhož zákona byla doba trvání zajištění stanovena do 24. 1. 2017. V odůvodnění žalovaný uvedl, že existují oprávněné důvody se domnívat, že žalobce podal žádost o udělení mezinárodní ochrany pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění nebo je pozdržet, ačkoli mohl o udělení mezinárodní ochrany požádat dříve. V žalobě ve znění jejího doplnění podaného prostřednictvím jemu ustanoveného právního zástupce žalobce namítal, že není dán důvod zajištění podle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu, které je takřka doslovným převzetím textu čl. 8 odst. 3 písm. d) směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2013/33/EU, kterou se stanoví normy pro přijímání žadatelů o mezinárodní ochranu (dále jen „přijímací směrnice“). Podle žalobce musí být důvody zajištění žadatele o mezinárodní ochranu aplikovány nanejvýš restriktivně. Pokud je žádost o mezinárodní ochranu podána nejen s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění, ale současně i s jinými cíli, nepřipadá možnost zajištění v úvahu. Účelem zajištění podle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu je podle žalobce to, aby nebylo zmařeno správní vyhoštění, vydání nebo předání osoby, která podala žádost o mezinárodní ochranu a zjevně na ni nemá nárok, tudíž by v případě neomezení osobní svobody bylo velmi pravděpodobné, že takový žadatel nebude spolupracovat se správními orgány, bude se skrývat a vyhoštění zmaří. Naproti tomu účelem předmětného ustanovení není zajištění žadatelů, kteří sice podali žádost o mezinárodní ochranu mimo jiné za účelem znemožnění správního vyhoštění, ovšem touto žádostí sledují i jiné cíle. Podle žalobce se proto žalovaný musí zabývat otázkou, zda k podání žádosti o mezinárodní ochranu neměl žadatel ještě jiné důvody. Žalobce zdůraznil, že pokud by žadatel svou žádostí skutečně sledoval jen a pouze zmaření správního vyhoštění, byly by naplněny i podmínky § 16 odst. 1 písm. h) zákona o azylu a bylo by možné takovou žádost zamítnout jako zjevně nedůvodnou. Žalovaný v napadeném rozhodnutí uvedl, že zmíněné ustanovení aplikováno nebude, čímž podle žalobce uznal, že přichází v úvahu udělení mezinárodní ochrany, a současně připustil, že žalobce svou žádost nepodal pouze z důvodu, aby zamezil realizaci správního vyhoštění, nýbrž i z důvodů jiných, tedy že žalobce svou žádostí sledoval udělení mezinárodní či doplňkové ochrany. Žalobce proto označil napadené rozhodnutí za vnitřně rozporné. Dodal, že pokud v žádosti uvedl důvody, které vylučují aplikaci § 16 odst. 1 písm. h) zákona o azylu, nelze žádným rozumným způsobem tvrdit, že by jedním z cílů podání žádosti o mezinárodní ochranu nebylo získání této ochrany, protože neexistuje žádný důvod se domnívat, že by žalobce o tuto ochranu nestál. Podle žalobce tedy důvod zajištění podle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu není dán a výklad žalovaného tento důvod zajištění nepřípustně rozšiřuje. Žalobce připomněl, že se do Ghany bojí vrátit s ohledem na vykonstruované trestní stíhání, které mu tam hrozí, a že si v České republice našel přítelkyni. Podle žalobce vše nasvědčuje tomu, že by rád pobýval v České republice na základě jakéhokoli právního titulu, tedy zcela jistě i jako poživatel mezinárodní či doplňkové ochrany. Podotkl, že neexistuje sebemenší indicie o tom, že by zamýšlel opustit Českou republiku a nelze se domnívat, že by svou žádost o mezinárodní ochranu nemyslel vážně a že by o mezinárodní ochranu ve skutečnosti nestál. Žalobce dále namítal, že žalovaný nedostatečně a nesprávně posoudil aplikovatelnost zvláštních opatření podle § 47 zákona o azylu. Žalobce zdůraznil, že není migrantem směřujícím přes Českou republiku do jiného státu, nýbrž osobou, která vždy hodlala pobývat právě na území České republiky. Žalobce o pobyt na území České republiky stál a není důvod se domnívat, že by se žalovaným nespolupracoval a mařil řízení o udělení mezinárodní ochrany. Podle žalobce nelze v daném případě aplikovat rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 9 Azs 192/2014, který se netýká zvláštních opatření podle § 47 zákona o azylu, ale podle § 123b a § 123c zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“). Žalobce dodal, že § 47 zákona o azylu je nepoužitelný v případě cizinců, pro něž je Česká republika tranzitní zemí, ale naopak v jeho případě není důvod pochybovat o tom, že by setrval se svou přítelkyní v Praze a se žalovaným spolupracoval mimo jiné proto, aby se vyhnul dalšímu zajištění a omezení osobní svobody. Podle žalobce se žalovaný nijak nevypořádal se zásahem rozhodnutí do soukromého života žalobce. Žalovanému muselo být zřejmé, že žalobce žil na území České republiky rodinným životem a před svým zajištěním pobýval u své přítelkyně, ovšem ve svém rozhodnutí se s touto skutečností vůbec nijak nevypořádal. Žalobce poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 Azs 20/2015 a konstatoval, že Nejvyšší správní soud opakovaně přezkoumává míru zásahu rozhodnutí o zajištění do soukromého života žadatelů o mezinárodní ochranu a hodnotí především dobu, kdy byl rodinný život navázán a eventuální legitimní očekávání cizince ohledně vedení rodinného života. Žalovaný byl proto podle žalobce povinen při svém rozhodování hodnotit míru zásahu do soukromého a rodinného života žalobce, a jelikož tak neučinil, zatížil své rozhodnutí nepřezkoumatelností. Žalovaný k výzvě soudu předložil správní spis a písemné vyjádření k žalobě, v němž navrhl její zamítnutí pro nedůvodnost. Uvedl, že z napadeného rozhodnutí je jasně seznatelné, z jakých podkladů vycházel, jak je hodnotil a k jakým závěrům jej tyto úvahy vedly. Žalovaný ve svém rozhodnutí popsal skutkový stav a zdůvodnil, z jakých konkrétních a individualizovaných důvodů dospěl k závěru, že žalobce podal žádost o mezinárodní ochranu pouze účelově s cílem oddálit realizaci uloženého správního vyhoštění. Žalovaný popsal důvody, které jej vedly k závěru, že byly splněny podmínky § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu, a zmínil rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 31. 8. 2016, sp. zn. 41 Az 17/2016, který vysvětluje rozdíl mezi žádostí účelovou [§ 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu] a zjevně nedůvodnou [§ 16 odst. 1 písm. h) zákona o azylu]. Žalovaný rovněž konstatoval, že se plně vypořádal i s alternativami k povinnosti setrvat v ZZC, které pro danou věc shledal neúčinnými, neboť žalobce nerespektoval uložené správní vyhoštění a zjištěné skutečnosti nenasvědčují tomu, že by se jeho jednání do budoucna mělo zásadním způsobem měnit. Podle žalovaného obsahuje odkazovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 9 Azs 192/2014, obecné závěry týkající se otázky možnosti využití zvláštních opatření podle zákona o azylu. K námitce zásahu do soukromého života žalobce žalovaný podotkl, že žalobce v rámci správního řízení sice tvrdil, že si před dvěma měsíci (v době, kdy již mařil výkon rozhodnutí o správním vyhoštění) našel přítelkyni, nebyl však schopen sdělit adresu jejího pobytu, ačkoli tvrdil, že na této adrese spolu s ní žije. Z těchto skutečností nelze podle žalovaného vyvodit zásah do soukromého života v takové míře, aby nebyl v souladu s čl. 8 Evropské úmluvy o lidských právech. O žalobě soud v souladu s § 46a odst. 8 věta čtvrtá zákona o azylu rozhodl bez jednání, neboť žádný z účastníků řízení nenavrhl nařízení jednání a ani soud nepovažoval nařízení jednání za nezbytné. Napadené rozhodnutí žalovaného soud přezkoumal v řízení podle části třetí hlavy druhé prvního dílu zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), který vychází z dispoziční zásady vyjádřené v § 71 odst. 1 písm. c), písm. d), odst. 2 větě druhé a třetí a v § 75 odst. 2 větě první s. ř. s. Z této zásady vyplývá, že soud přezkoumává zákonnost rozhodnutí správního orgánu pouze v rozsahu, který žalobce uplatnil v žalobě nebo během třicetidenní lhůty po oznámení napadeného rozhodnutí ve smyslu § 46a odst. 7 zákona o azylu. Povinností žalobce je proto tvrdit, že rozhodnutí správního orgánu nebo jeho část odporuje konkrétnímu zákonnému ustanovení, a toto tvrzení zdůvodnit. Nad rámec žalobních bodů musí soud přihlédnout toliko k vadám napadeného rozhodnutí, k nimž je nutno přihlížet bez návrhu nebo které vyvolávají nicotnost napadeného rozhodnutí podle § 76 odst. 2 s. ř. s. Takové nedostatky však v projednávané věci nebyly zjištěny. Z obsahu správního spisu soud zjistil následující skutečnosti podstatné pro rozhodnutí o žalobě. Rozhodnutím Policie České republiky, Krajského ředitelství policie hl. m. Prahy, odboru cizinecké policie, oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort (dále jen „OPKPE Praha“), ze dne 3. 10. 2016, č. j. KRPA-412073/ČJ-2016-000022, byl žalobce podle § 124 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců zajištěn za účelem správního vyhoštění, neboť nevycestoval z území České republiky v době stanovené v rozhodnutí o správním vyhoštění na dobu dvanácti měsíců, vydaném OPKPE Praha pod č. j. KRPA-193294-24/ČJ-2016-000022, které nabylo právní moci dne 28. 6. 2016 a vykonatelnosti dne 29. 7. 2016. V odůvodnění rozhodnutí ze dne 3. 10. 2016 OPKPE Praha uvedlo, že žalobce pobýval v České republice v době od 21. 4. 2016 do 19. 5. 2016 nelegálně, neboť nedisponoval platným vízem, povolením k pobytu, ani jiným žádným oprávněním k pobytu na území České republiky, proto mu bylo následné uloženo správní vyhoštění. Žalobce však správní vyhoštění nerespektoval a na území České republiky neoprávněně setrval i v době od 30. 7. 2016 do 3. 10. 2016. Podle zjištění OPKPE Praha si žalobce asi dva měsíce před konáním pohovoru dne 3. 10. 2016 našel přítelkyni M. S., nar. ..., se kterou žije tyto dva měsíce ve společné domácnosti, avšak adresu nebyl schopen sdělit. Zástupce žalobce pro řízení o zajištění za účelem správního vyhoštění upřesnil, že přítelkyně žalobce se jmenuje M. S., nar. „X“, a bydlí na adrese „X“. K osobě žalobce bylo dále zjištěno, že je svobodný a bezdětný, v České republice nemá žádné příbuzné ani majetek, na území Ghany žijí jeho rodiče a dvě sestry. Podle sdělení žalobce se tento musí starat o svou přítelkyni, která však na něm není finančně závislá, nýbrž jej finančně podporuje. Žalobce v České republice nepracuje, nemá pracovní povolení a nemá ani finanční prostředky na složení záruky. Žalobce není zdravotně pojištěn, ačkoli si je vědom této povinnosti. Podle zjištění OPKPE Praha nemá žalobce žádnou překážku, ani důvod, které by mu znemožňovaly vrátit se na území domovského státu. Po poučení požádal žalobce dne 6. 10. 2016 o udělení mezinárodní ochrany s tím, že měl v Ghaně problémy s jistým policistou, který jej falešně obvinil z trestného činu v souvislosti s obchodem s pozemkem, který žalobci přenechal jeho otec; Ghanu opustil proto, že jej všude hledala policie. Žalobou napadeným rozhodnutím ze dne 10. 10. 2016 byl žalobce následně zajištěn v ZZC Drahonice s odůvodněním, že žádost o udělení mezinárodní ochrany podal až po šesti měsících většinou nelegálního pobytu na území České republiky, ačkoli se během tohoto období mohl volně pohybovat a žádost podat. Žalobce navíc v průběhu řízení o správním vyhoštění využíval právního zastoupení, tedy evidentně měl přístup k právnímu poradenství. Žalobce však žádost o udělení mezinárodní ochrany podal až tehdy, kdy mu bylo uloženo správní vyhoštění a výkon vyhoštění se stal v důsledku zajištění žalobce reálným. Jednání žalobce proto žalovaný vyhodnotil jako účelové s tím, že žádost byla podána pouze s cílem legalizovat si pobyt a vyhnout se vyhoštění. Na tomto místě soud předesílá, že po přezkoumání skutkového a právního stavu a po prostudování obsahu předloženého správního spisu dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Nejprve se soud zabýval namítanou nepřezkoumatelností napadeného rozhodnutí, kterou žalobce spatřoval ve vnitřní rozpornosti odůvodnění, jež v části týkající se důvodu zajištění uvádí, že žalobce podal žádost o mezinárodní ochranu pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění, zatímco ve vztahu k době trvání zajištění tento závěr popírá, když tvrdí, že žádost nebude zamítnuta jako zjevně nedůvodná. V této souvislosti soud poukazuje na zásadní rozdíl mezi pojmem zjevně nedůvodné žádosti o udělení mezinárodní ochrany ve smyslu § 16 odst. 1 písm. h) zákona o azylu a pojmem účelové žádosti coby důvodu rozhodnutí o zajištění žadatele o udělení mezinárodní ochrany podle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu. Podle § 16 odst. 1 písm. h) zákona o azylu „[ž]ádost o udělení mezinárodní ochrany se zamítne jako zjevně nedůvodná, jestliže žadatel o udělení mezinárodní ochrany neuvádí skutečnosti svědčící o tom, že by mohl být vystaven pronásledování z důvodů uvedených v § 12 nebo že mu hrozí vážná újma podle § 14a, a zároveň podal žádost o udělení mezinárodní ochrany pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění, vydání nebo předání podle evropského zatýkacího rozkazu k trestnímu stíhání nebo k výkonu trestu odnětí svobody do ciziny, nebo je pozdržet, ačkoliv mohl požádat o udělení mezinárodní ochrany dříve.“ Pro účely rozhodnutí o zajištění žadatele postačuje (kromě skutečnosti, že žádost o udělení mezinárodní ochrany byla podána v zařízení pro zajištění cizinců), že existují oprávněné důvody se domnívat, že žádost o udělení mezinárodní ochrany byla podána pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění, nebo je pozdržet, ačkoliv žadatel mohl požádat o udělení mezinárodní ochrany dříve. Naopak pro účely rozhodnutí o samotné žádosti o udělení mezinárodní ochrany, které musí být podle § 27 odst. 5 zákona o azylu vydáno ve lhůtě 30 dnů (tedy v mnohem delší lhůtě než rozhodnutí o zajištění, které musí žalovaný učinit v poměrně krátké lhůtě 5 dnů podle § 46a odst. 4 zákona o azylu), musí být kromě skutečnosti, že žadatel podal žádost o udělení mezinárodní ochrany pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění, nebo je pozdržet, ačkoliv mohl požádat o udělení mezinárodní ochrany dříve, rovněž prokázáno, že žadatel neuvádí skutečnosti svědčící o tom, že by mohl být vystaven pronásledování z důvodů uvedených v § 12 nebo že mu hrozí vážná újma podle § 14a zákona o azylu. Může tudíž nastat situace, že i když jsou dány oprávněné důvody se domnívat, že se jedná o žádost účelovou, nemusí se současně jednat o žádost zjevně nedůvodnou ve smyslu ustanovení § 16 písm. h) zákona o azylu. Tak je tomu i v případě žalobce, který jako důvod své žádosti o udělení mezinárodní ochrany uvedl, že má v zemi původu problémy s policistou, který jej neprávem obvinil z trestné činnosti, což by mohlo za určitých okolností nasvědčovat tomu, že žalobci hrozí vážná újma ve smyslu § 14a zákona o azylu. Proto žádost žalobce nelze posuzovat jako zjevně nedůvodnou podle § 16 odst. 1 písm. h) zákona o azylu a žalovaný se jí musí meritorně zabývat ve lhůtě pro vydání rozhodnutí podle § 27 odst. 1 zákona o azylu, která činí nejvýše šest měsíců. Toto zjištění, že žádost žalobce o udělení mezinárodní ochrany bude projednána meritorně, však nic nemění na oprávnění žalovaného vyhodnotit, zda důvodem podání žádosti byla pouze snaha žalobce vyhnout se hrozícímu vyhoštění, tedy zda se jedná o účelovou žádost ve smyslu § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu. Namítanou vnitřní rozpornost odůvodnění napadeného rozhodnutí tudíž soud nezjistil. Další důvod nepřezkoumatelnosti spatřoval žalobce v tom, že žalovaný dostatečně nezvažoval alternativy k povinnosti setrvat v ZZC. K tomu soud připomíná, že žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí výslovně uvedl, že uplatnění zvláštního (mírnějšího) opatření podle § 47 zákona o azylu by nebylo účinné, neboť žalobce naprosto nerespektoval právní řád České republiky i jemu uložené povinnosti, včetně povinnosti vycestovat z území Evropské unie poté, co mu bylo uloženo správní vyhoštění. Podle názoru soudu je tedy evidentní, že žalovaný zvažoval možnost užití mírnějších opatření, než je zajištění cizince, a své závěry zdůvodnil. Ani v tomto směru tedy soud nemohl přisvědčit tvrzené nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí. Žalobce rovněž shledával nepřezkoumatelnost v tom, že se žalovaný při svém rozhodování nevypořádal s tím, že žalobce žil na území České republiky rodinným životem a před svým zajištěním pobýval u své přítelkyně, a nehodnotil ani míru zásahu do soukromého a rodinného života žalobce. V této souvislosti považuje soud za potřebné zmínit, že žalovaný v napadeném rozhodnutí konstatoval, že žalobce je svobodný a bezdětný, v České republice nemá žádné příbuzné a jeho rodiče a sourozenci žijí v Ghaně. Pokud jde o přítelkyni žalobce, žalovaný v napadeném rozhodnutí uvedl, že žalobce nedokázal správně uvést její příjmení a datum narození, ani bydliště, ačkoli tvrdil, že s ní již dva měsíce žije. Toto zjištění žalovaný vyhodnotil jako předstírání existence soukromých vazeb na údajnou osobu blízkou. Z těchto skutečností je zcela zřejmé, že se žalovaný zabýval tvrzením žalobce o jeho rodinném životě v České republice, které však vyhodnotil jako nevěrohodné, neboť žalobce neznal základní údaje o své přítelkyni. Byť tedy žalovaný výslovně neuvedl, že zajištění žalobce nepředstavuje zásah do jeho soukromého či rodinného života, z odůvodnění napadeného rozhodnutí je tato skutečnost zcela zjevná, tudíž poněkud kusé odůvodnění v tomto ohledu nezpůsobuje nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí. Soud dále připomíná, že rozhodnutí o zajištění žadatele o udělení mezinárodní ochrany je podle § 46a odst. 6 zákona o azylu prvním úkonem v řízení a podle § 46a odst. 4 téhož zákona musí žalovaný tento úkon učinit v poměrně krátké lhůtě pěti dnů (včetně doručení žadateli). Žalovaný proto při vydání rozhodnutí o zajištění vychází především z dostupných informací poskytnutých příslušnými složkami Policie České republiky. V tomto postupu neshledal pochybení ani Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 5. 3. 2014, č. j. 3 Azs 24/2013 - 42, dostupném na www.nssoud.cz, za předpokladu, že převzatá skutková zjištění umožňují dostačujícím způsobem posoudit, zda jsou splněny podmínky pro aplikaci daného důvodu zajištění. Kromě toho žalovaný pro účely rozhodnutí o zajištění zohlednil i okolnosti, za kterých žalobce podal žádost o udělení mezinárodní ochrany. Svá zjištění a závěry z nich plynoucí uvedl v odůvodnění napadeného rozhodnutí, které soud shledal dostatečným a vyhovujícím nárokům § 68 odst. 3 správního řádu. Lze proto uzavřít, že napadené rozhodnutí není nepřezkoumatelné. Poté se soud zaměřil na otázku věcné správnosti závěrů žalovaného, že v daném případě byly naplněny důvody pro aplikaci ustanovení § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu, podle kterého „[m]inisterstvo může v případě nutnosti rozhodnout o zajištění žadatele o udělení mezinárodní ochrany v přijímacím středisku nebo v zařízení pro zajištění cizinců, nelze-li účinně uplatnit zvláštní opatření, jestliže byla žádost o udělení mezinárodní ochrany podána v zařízení pro zajištění cizinců a existují oprávněné důvody se domnívat, že žádost o udělení mezinárodní ochrany byla podána pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění, vydání nebo předání podle evropského zatýkacího rozkazu k trestnímu stíhání nebo k výkonu trestu odnětí svobody do ciziny, nebo je pozdržet, ačkoliv mohl požádat o udělení mezinárodní ochrany dříve.“ K naplnění citovaného ustanovení musí být kumulativně splněny tři podmínky: Jednak musí být žádost o udělení mezinárodní ochrany podána v zařízení pro zajištění cizinců, což se nepochybně stalo. Tato podmínka tedy byla splněna. Druhou podmínkou je existence oprávněných důvodů se domnívat, že žádost o udělení mezinárodní ochrany byla podána pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění, vydání nebo předání podle evropského zatýkacího rozkazu k trestnímu stíhání nebo k výkonu trestu odnětí svobody do ciziny, nebo je pozdržet. Z obsahu správního spisu vyplývá, že žalobce pobýval na území České republiky neoprávněně bez platného víza či oprávnění k pobytu, a to nejméně od 21. 4. 2016. Žalobci bylo následně rozhodnutím OPKPE Praha č. j. KRPA-193294-24/ČJ-2016- 000022, které nabylo právní moci dne 28. 6. 2016 a vykonatelnosti dne 29. 7. 2016, uloženo správní vyhoštění na dobu dvanácti měsíců. Dne 3. 10. 2016 byl žalobce zajištěn Policií České republiky za účelem správního vyhoštění a teprve následně podal žádost o udělení mezinárodní ochrany. Učinil tak právě v okamžiku, kdy reálně hrozilo, že bude vyhoštěn. Z uvedených skutečností se lze podle soudu zcela jednoznačně oprávněně domnívat, že žádost o udělení mezinárodní ochrany podal žalobce pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění. Pokud by důvodem žádosti žalobce o udělení mezinárodní ochrany skutečně byla jím deklarovaná obava z návratu do domovského státu, jistě by žalobce podal svou žádost okamžitě po vstupu na území některého ze států Evropské unie, případně již v době, kdy proti němu bylo vedeno řízení o správním vyhoštění, v němž byl právně zastoupen. Pozdní podání žádosti tak svědčí závěru o její účelovosti. Tuto podmínku tedy soud považuje rovněž za splněnou. Poslední podmínku pro možnost aplikace § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu představuje skutečnost, že cizinec mohl o udělení mezinárodní ochrany požádat již dříve. Ve vztahu k naplnění této podmínky správní orgán zcela správně poukázal na skutečnost, že žalobce na území České republiky pobýval od 1. 4. 2016 a svou žádost o udělení mezinárodní ochrany ze dne 6. 10. 2016 podal až po svém zajištění Policií České republiky, ke kterému došlo dne 3. 10. 2016, přestože ji mohl podat okamžitě poté, kdy vstoupil na území České republiky. I tato třetí podmínka byla tedy podle soudu splněna. Jak bylo výše uvedeno, byly kumulativně naplněny všechny tři podmínky k tomu, aby mohl být na žalobce aplikován § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu. Závěr žalovaného o úmyslu žalobce vyhnout se správnímu vyhoštění byl náležitě podložený, napadené rozhodnutí podle názoru soudu vychází ze spolehlivě zjištěného stavu věci a žalovaný nepřekročil ani meze správního uvážení, když postupoval plně v intencích zákona. Na uvedeném závěru, že byly splněny předpoklady pro aplikaci § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu, nemohou nic změnit ani žalobcem tvrzené obavy z návratu do země původu. Žalobce totiž podal žádost o udělení mezinárodní ochrany se značným časovým odstupem (více než šest měsíců) po opuštění Ghany, což snižuje význam jím tvrzených obav. Navíc v okamžiku, kdy žalobce žádost o udělení mezinárodní ochrany podával, mu reálně hrozila realizace uloženého správního vyhoštění, a proto právě zcela reálná obava z realizace správního vyhoštění byla elementárním motivem žádosti o udělení mezinárodní ochrany, kterou žalobce – ačkoli mu v tom nic nebránilo – nepodal dříve, a je otázkou, zda by takovou žádost vůbec podal, nebyl-li by zajištěn za účelem realizace správního vyhoštění. Cílem žádosti žalobce tedy nebylo získání mezinárodní ochrany, neboť o ni nepožádal dříve, ačkoli mu v tom nic nebránilo, ale toliko snaha vyhnout se realizaci správního vyhoštění, neboť žádost byla podána v okamžiku, kdy se vlastní výkon uloženého správního vyhoštění stal reálným, neboť žalobce byl za tímto účelem zajištěn Policií České republiky. Soud proto shledal, že žalovaný řádně vysvětlil, proč považuje žádost žalobce o udělení mezinárodní ochrany za účelovou ve smyslu § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu, což pro účely rozhodnutí o zajištění žalobce postačuje. Konkrétními důvody této žádosti se bude žalovaný zabývat v řízení o ní, ve kterém bude mít žalobce příležitost tyto důvody podrobně rozvést a vysvětlit, a žalovaný pak bude mít povinnost se s nimi vypořádat v konečném rozhodnutí. Podle názoru soudu se žalovaný se v žalobou napadeném rozhodnutí v dostatečné míře vypořádal s nemožností aplikace zvláštních opatření uvedených v § 47 zákona o azylu, kterými se rozumí rozhodnutím Ministerstva vnitra uložená povinnost žadatele o udělení mezinárodní ochrany zdržovat se v pobytovém středisku určeném ministerstvem, nebo osobně se hlásit Ministerstvu vnitra v době ministerstvem stanovené. Žalovaný přitom dospěl v žalobou napadeném rozhodnutí k závěru, že uplatnění zvláštních opatření podle § 47 zákona o azylu by nebylo účinné, neboť žalobce naprosto nerespektoval právní řád České republiky i jemu uložené povinnosti, včetně povinnosti vycestovat z území Evropské unie poté, co mu bylo uloženo správní vyhoštění, a za účelem setrvání na území České republiky (Evropské unie) byl ochoten využít jakékoli možnosti včetně předstírání existence soukromých vazeb na údajnou osobu blízkou. S tímto hodnocením se soud plně ztotožňuje. Pokud žalobce již v minulosti nerespektoval pravomocné a vykonatelné rozhodnutí o správním vyhoštění, mohl by podle názoru soudu tento postup zopakovat, případně jiným způsobem dosáhnout toho, aby byl pro správní orgány nedohledatelný, čímž by se vyhnul správnímu vyhoštění (a současně i azylovému řízení) a dosáhl by deklarovaného cíle setrvat v České republice. Nerespektování pravomocného a vykonatelného rozhodnutí o správním vyhoštění představuje podle názoru soudu závažné protiprávní jednání, přičemž této protiprávnosti si žalobce musel být vědom. Žalobce si byl rovněž vědom svého nelegálního pobytu na území České republiky. Nejedná se tedy o jediné porušení právních předpisů, ani o „pouhý“ nezákonný vstup nebo pobyt na území České republiky, ale o opakované a ve vztahu k nelegálnímu pobytu i dlouhodobé nerespektování právního řádu České republiky, což vede soud k jednoznačnému závěru, že existuje důvodná obava, že žalobce nebude své právní povinnosti dodržovat ani v budoucnu. Mírnější opatření podle § 47 zákona o azylu proto nelze v případě žalobce použít a jeho zajištění bylo zcela namístě. Soud dodává, že zajištění žalobce není ani v rozporu se směrnicí UNHCR o zajištění, neboť není svévolné a před vydáním napadeného rozhodnutí byly hodnoceny potenciální alternativy k zajištění. Podle názoru soudu tedy existuje důvodná obava, že by žalobce v případě, pokud jeho osobní svoboda nebyla omezena, nadále nerespektoval své právní povinnosti a vyhýbal se kontaktu s orgány veřejné moci, aby nemohl být vyhoštěn. Zajištění žalobce proto soud považuje za zcela přiměřené účelu, který sleduje. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani tvrzení žalobce, že stál o to setrvat na území České republiky a neměl v plánu je opustit, neboť právě toto tvrzení naopak podporuje závěr, že by žalobce mohl činit další kroky směřující k tomu, aby se vyhnul správnímu vyhoštění (např. uprchnout nebo se skrývat), což by ohrožovalo i průběh řízení o udělení mezinárodní ochrany. Důvodem neúčinnosti zvláštních opatření v případě žalobce nebylo pouze nerespektování pravomocného rozhodnutí o správním vyhoštění, ale celkový postoj žalobce k povinnostem, které pro něj vyplývají z českého právního řádu, tj. jejich vědomá ignorace. Na správnosti závěru žalovaného proto nemůže nic změnit ani skutečnost, že žalobce v žalobě správně poukázal na to, že žalovaným zmíněný rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 9 Azs 192/2014, se netýká zajištění podle zákona o azylu, nýbrž zajištění za účelem správního vyhoštění. Vzhledem k tomu, že závěry obsažené v předmětném rozsudku budou podrobeny dalšímu zkoumání rozšířeným senátem Nejvyššího správního soudu ve věci vedené pod sp. zn. 5 Azs 20/2016 a že neúčinnost zvláštních opatření byla v napadeném rozhodnutí řádně odůvodněna, nebude se zdejší soud zabývat otázkou aplikovatelnosti závěrů zmíněného rozsudku na projednávanou věc. K námitkám ohledně soukromého a rodinného života považuje soud za potřebné poukázat na žalobcem zmíněný rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 4. 2015, č. j. 1 Azs 20/2015 - 45, dostupný na www.nssoud.cz. V tomto rozsudku (srov. odst. 22 a 23) se Nejvyšší správní soud zabýval námitkou nepřiměřenosti povinnosti setrvat v ZZC vůči soukromému a rodinnému životu stěžovatele. Uvedl, že „[p]odle judikatury Evropského soudu pro lidská práva je ji v tzv. cizineckých věcech nutné posoudit z hlediska několika faktorů, mezi které patří: rozsah, v jakém by byl rodinný život narušen; rozsah vazeb na smluvní stát; zda existují nepřekonatelné překážky k rodinnému životu v zemi původu; imigrační historie dotčených osob (např. porušení imigračních pravidel v minulosti) a důvody veřejného pořádku (srov. rozsudek ze dne 31. 1. 2006 ve věci Rodrigues da Silva a Hoogkamer proti Nizozemsku, stížnost č. 50435/99, § 39). Dalším důležitým a ve většině věcí zcela zásadním faktorem je, zda rodinný život byl založen v době, kdy dotčené osoby věděly, že jejich imigrační status je takový, že jejich rodinný život v dané zemi je od počátku nejistý. V takovém případě bude zásah do soukromého a rodinného života cizince nesouladný s čl. 8 pouze výjimečně (viz rozsudek ze dne 28. 6. 2011 ve věci Nunez proti Norsku, stížnost č. 55597/09, § 70). Stížnosti osob, které si založily rodinu až poté, co byl jejich pobyt z určitého důvodu nelegální, jsou tak běžně Evropským soudem pro lidská práva odmítány jako zjevně neopodstatněné, a to i samosoudcem (viz Kmec, J., Kosař, D., Kratochvíl, J. Bobek, M. Evropská úmluva o lidských právech. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 958). Jak zcela správně uvedl krajský soud, stěžovatel musel předpokládat, že dříve nebo později bude muset vycestovat, protože budoval svůj rodinný život v době, kdy si byl vědom svého nelegálního pobytu. K tomu je třeba připočíst výše popsané důvody veřejného pořádku včetně porušování imigračních pravidel v minulosti a vědomého uvádění nepravdivých informací státním orgánům. Při uložení povinnosti setrvat v ZZC proto byla zachována spravedlivá rovnováha mezi ochranou soukromého a rodinného života stěžovatele a protichůdným veřejným zájmem na ochraně veřejného pořádku. Rozhodnutí žalovaného nepředstavovalo porušení mezinárodního závazku vyplývajícího z čl. 8 Úmluvy.“ V projednávané věci žalobce do protokolu o podání vysvětlení ze dne 3. 10. 2016 tvrdil, že si přítelkyni našel před dvěma měsíci, což znamená začátkem srpna 2016. Stalo se tak tedy zcela zjevně v době, kdy již bylo žalobci pravomocně uloženo správní vyhoštění (právní moc nastala dne 28. 6. 2016) a toto rozhodnutí se stalo vykonatelným (lhůta pro vycestování uplynula dne 28. 7. 2016). Soud proto konstatuje, že i v případě, že by se tvrzení žalobce o jeho rodinném životě s přítelkyní ukázalo pravdivým, nepředstavovalo by rozhodnutí o zajištění žalobce nepřiměřený zásah do jeho soukromého a rodinného života, neboť žalobce začal svůj rodinný život budovat v době, kdy si byl vědom svého nelegálního pobytu na území České republiky, uloženého správního vyhoštění a rovněž i své povinnosti vycestovat. Rodinný život žalobce v České republice byl proto od počátku nejistý a není způsobilý zpochybnit oprávněnost žalobou napadeného rozhodnutí o zajištění žalobce. Soud uzavírá, že žádné ze žalobních tvrzení o pochybení žalovaného neshledal důvodným. Skutkový stav lze mít podle názoru soudu za dostatečně zjištěný a odpovídající okolnostem daného případu ve smyslu § 2 odst. 4 a § 3 správního řádu, když žalovaný vycházel především z vlastních výpovědí žalobce a ze zjištění Policie České republiky. Napadené rozhodnutí je taktéž přesvědčivě odůvodněno podle požadavků § 68 odst. 3 správního řádu. Vydáním napadeného rozhodnutí tedy nedošlo k porušení žádného ustanovení správního řádu ani zákona o azylu, žalobu soud vyhodnotil jako zcela nedůvodnou, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 60 odst. 1 věty první s. ř. s. Žalobce neměl ve věci úspěch a žalovaný, jemuž nad rámec běžné úřední činnosti žádné náklady nevznikly, ani náhradu nákladů řízení nepožadoval, proto soud vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Ustanovenému zástupci žalobce Mgr. Ing. Jakubu Backovi, advokátovi, který byl žalobci ustanoven usnesením zdejšího soudu ze dne 8. 11. 2016, č. j. 41 Az 23/2016 - 9, přiznal soud podle § 35 odst. 8 s. ř. s. odměnu za zastupování žalobce a náhradu hotových výdajů v celkové výši 8.228 Kč. Tato částka se skládá z částky 6.200 Kč za dva úkony právní služby po 3.100 Kč podle § 7, § 9 odst. 4 písm. d) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, ve znění po 1. 1. 2013 [převzetí a příprava zastoupení - § 11 odst. 1 písm. b), doplnění žaloby - § 11 odst. 1 písm. d)]; z částky 600 Kč za dva s tím související režijní paušály po 300 Kč podle § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění po 1. 9. 2006 a z částky 1.428 Kč představující 21% DPH za poskytnuté právní služby, kterou je zástupce žalobce povinen podle zvláštního právního předpisu odvést z odměny za zastupování a náhrad, jež byly vyjmenovány. Tato částka bude vyplacena z účtu Krajského soudu v Ústí nad Labem do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Poučení