41 Az 25/2024–24

Rubrum

Krajský soud v Brně rozhodl samosoudcem Martinem Kopou ve věci žalobkyně: M. A. A. státní příslušnost: Turecká republika pobytem PoS Zastávka, Havířská 514, 664 84 Zastávka zastoupen Mgr. Martinou Šamlotovou, advokátkou Milady Horákové 13, 602 00 Brno proti žalovanému: Ministerstvo vnitra Nad Štolou 3, 170 34 Praha 7 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 27. 8. 2024, č.j. OAM–723/ZA–ZA11–K18–R2– 2023, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 27. 8. 2024, č.j. OAM–723/ZA–ZA11–K18–R2–2023, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 6 800 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právní zástupkyně žalobce.

Odůvodnění

I. Podstata věci

1. Žalobce tvrdí, že mu v Turecku hrozí trestní stíhání z důvodu podpory PKK. Policie jej zadržela na slavnostech oslav jara, protože u sebe měl šálu v barvách symbolů PKK. Žalovaný mu ale jeho azylový příběh nevěří. Je podle něj celkově nevěrohodný. Dokumenty, které žalobce na podporu svých tvrzení doložil, podle žalovaného nejsou pravé. Soud se proto zaměřil na to, zda žalovaný řádně posoudil věrohodnost žalobce a jeho azylového příběhu. Dospěl přitom k závěru, že ne.

II. Napadené rozhodnutí a související skutkové okolnosti

2. Žalobce podal žádost o mezinárodní ochranu v červnu 2023. Uvedl, že o ni žádá z politických a rasových důvodů. V pohovoru je konkretizoval tak, že od roku 2018 sympatizuje s politickou stranou HDP, není ale jejím členem. Lidé ho varovali, aby tuto stranu nepodporoval, protože by se mu mohlo něco stát. V jeho vesnici jsou hlídači, kteří pracují pro tamní vojenskou policii. Jeden z nich ho zastavil a řekl mu, ať tu stranu nepodporuje nebo skončí třeba i ve vězení. V březnu 2023 se zúčastnil slavnosti na příchod jara ve městě Diyarbakir. Na této slavnosti jej zadržela policie a odvezla jej do tamní policejní školy, kde byl jeden den a zbili ho tam. Později během pohovoru uvedl, že ho nezbili, ale zacházeli s ním hrubě, např. ho policista nakopnul. Důvodem jeho zadržení bylo, že na oslavu přinesl zeleno–žluto–červenou šálu, kterou u něj policie našla a považovala ji za symbol podpory PKK.

3. Policie žalobce předvedla před státního zástupce, který mu řekl, že je podezřelý z podporování teroristické organizace PKK, za což mu hrozí až deset let vězení. Žadatel avizoval, že doloží zprávu od státního zástupce s jeho výpovědí. Státnímu zástupci tvrdil, že mu šálu asi někdo strčil do kapsy při slavnosti. Má za to, že je jiných barev, než jaké používá strana PKK. Během zadržení žalobce zavolal svému advokátovi.

4. Žalobce se domnívá, že se o něj mohli zajímat také kvůli jeho politickým příspěvkům, které publikoval na sociální sítě, když mu bylo 13 nebo 14 let. Chodit do internetových kaváren a publikoval příspěvky o straně HDP na Twitter. Ve dnech 15., 18. a 23. 5. 2023 neznámí muži navštívili žalobcova strýce, který je starostu vesnice, a ptali se na žalobce. Zajímali se prý i o jeho příspěvky.

5. Dále žalobce mluvil o problémech souvisejících s jeho kurdským etnikem. Kurdové mají podle něj problém najít si práci. Člověka v Turecku okřiknou na ulici, pokud mluví kurdsky, což se i jemu osobně stalo v Izmiru. Často je kontroluje policie. To se mu dělo například v kavárně, kam chodil. Do Evropy žalobce odjel na radu svého právníka.

6. Dne 8. 6. 2023 žalobce doložil k podpoře svých tvrzení kopii dokumentu s názvem Protokol z výpovědi podezřelého (§ 147 tureckého trestního zákoníku) („Protokol“).

7. Rozhodnutím ze dne 22. 9. 2023, č. j. OAM–723/ZA–ZA11–ZA22–2023, žalovaný neudělil žalobci mezinárodní ochranu. Krajský soud v Ostravě však rozsudkem ze dne 23. 4. 2024, č. j. 20 Az 10/2024, zrušil první rozhodnutí žalovaného z procesních důvodů. Žalovaný nezákonně zkrátil právo žalobce na seznámení s podklady pro vydání rozhodnutí.

8. V rámci dalšího řízení žalobce dne 31. 7. 2024 při seznámení s podklady rozhodnutí doložil žalovanému několik dokumentů (čítajících 22 listů), o kterých uvedl, že obsahují popis skutečností a detaily problémů, které zažíval v Turecku. Na dotaz žalovaného, jak se tyto dokumenty liší od dříve doloženého Protokolu, žalobce uvedl, že obsahují více podrobností. Jsou tam protokoly od policie i papíry od soudu. Zaslal mu je právník z Turecka asi před čtyřmi dny. Není tam ale nic, o čem nehovořil.

9. Žalovaný následně rozhodnutím ze dne 2. 8. 2024, č.j. OAM–723/ZA–ZA11–K18–R2–2023 („rozhodnutí žalovaného“), žalobci neudělil žádnou z forem mezinárodní ochrany podle zákona o azylu.

10. Podle žalovaného žalobce ve vztahu k neudělení azylu podle § 12 písm. a) zákona o azylu neuvedl skutečnosti, které by prokazovaly, že byl ve své vlasti pronásledován pro své politické aktivity. Žalovaný si nechal udělat překlad Protokolu. Poté zjistil, že dokumenty, které žalobce doložil v červenci 2024, byly dodatečně upraveny. Protokol totiž obsahoval na str. 4 pouze podpis žalobcova advokáta. Později doložený dokument, který se obsahově s Protokolem shoduje, již obsahuje i podpis žalobce a dvou policejních úředníků, kteří výpověď vedli a zapsali. Podpisy nyní navíc byly na každé stránce protokolu. Ve svém prvním rozhodnutí přitom žalovaný poukazoval na absenci všech podpisů a také identifikačních znaků dané země, státních znaků, razítek nebo čísel jednacích a dovozoval z toho nevěrohodnost doložených dokumentů. Doplnění podpisů je zjevně reakcí na tyto výtky. Žalovaný proto nemůže Protokol považovat za autentický a informace v něm uvedené za pravdivé. Všechny žalobcem doložené dokumenty navíc pocházejí z 21. 3. 2023. Podle žalovaného je nepravděpodobné, že by byly vydány téhož dne, pokud navíc k zadržení žalobce mělo dojít až v 15:

20. Na první straně dokumentu je datum 18. 2. 2023, dále v textu již je datum 21. 3. 2023. To vrhá stín nevěrohodnosti na všechny doložené dokumenty. Žalovaný proto nepřistoupil k překladu těchto dokumentů z července 2024.

11. Za nevěrohodný žalovaný označil také celý incident, k němuž mělo dojít při oslavě příchodu jara. Žalobce nejprve v pohovoru uvedl, že jej policie po zadržení zbila. Později, poté se ho znovu na tuto skutečnost dotázali, uvedl, že ho nezbili a že se zadrženými pouze hrubě zacházeli. To podle žalovaného představuje zásadní rozpor, který zpochybňuje věrohodnost celého popisu událostí. Také popis událostí, které žalobce prezentoval v pohovoru, neodpovídá skutečnostem uvedeným v předloženém Protokolu. V pohovoru žalobce uvedl, že šála, kterou si přinesl na slavnost a následně s ní mával, není v barvách PKK. To podle žalovaného značí snahu žalobce oklamat žalovaného, Není totiž možné, aby žalobce neznal barvy symbolů PKK. Veškeré jejich vlajky a symboly jsou právě v barvách červené, žluté a zelené. Z překladu Protokolu pak plyne, že žalobce vypověděl, že poté, co prošel policejní kontrolou, na sobě žádnou šálu neměl a neví, jak se mu dostala do kapsy. Zřejmě mu ji někdo musel dát v tlačenici. Uvedl také, že neví, že by barvy vyjadřovaly nějakou symboliku. Žalovaný zdůraznil, že se jedná o diametrálně odlišnou výpověď oproti tomu, co řekl při pohovoru.

12. Žalovaný se dále vyjádřil k příspěvkům žalobce na sociální síti Twitter, pro které jej údajně měla hledat policie. I zde žalovaný konstatoval nesrovnalosti v popisu událostí. Žalobce uvedl, že příspěvky psal kolem roku 2019 z internetové kavárny, přestože zároveň tvrdil, že od roku 2016 vlastní chytrý telefon, přes který se může připojit na internet. Podle žalovaného si žalobce protiřečí. Neměl důvod navštěvovat internetové kavárny, pokud měl chytrý telefon, ze kterého mohl sdílet příspěvky. Žalovaný žalobci nevěří ani návštěvu policie u jeho strýce v roce 2023. Strana HDP je legální stranou, kterou volilo v roce 2019 téměř dva a půl milionu osob. Je nepravděpodobné, že by se policie zajímala o několik let staré příspěvky od třináctiletého nebo čtrnáctiletého kluka. Celý žalobcův azylový příběh je proto nevěrohodný.

13. Neudělení azylu podle § 12 písm. b) zákona o azylu žalovaný zdůvodnil tím, že příkoří, která v Turecku mohou zažívat Kurdové, bez dalšího nedosahují intenzity pronásledování. Jejich obecná situace se radikálně nezhoršila ani po pokusu o státní převrat v roce 2016. Připustil, že může docházet k diskriminaci na pracovním trhu nebo v běžném životě, avšak to samo o sobě není důvodem pro udělení azylu. Žalobce svoje problémy nepřiměřeně zveličuje. Jeho strach však nelze považovat za odůvodněný.

14. Žalovaný neshledal ani důvod pro udělení humanitárního azylu či doplňkové ochrany.

III. Obsah žaloby a vyjádření žalovaného

15. Žalobce namítá, že žalovaný nesprávně posoudil věrohodnost jeho výpovědi na základě nesrovnalostí v jeho pohovoru. Zdůrazňuje, že pohovor s ním vedl v turečtině, které nerozumí tolik jako kurdštině. Jeho znalost turečtiny je omezená kvůli jeho vzdělání, věku, sociálnímu postavení a mentální zralosti, což měl žalovaný při posuzování výpovědi zohlednit.

16. Tím žalobce odůvodňuje případné rozpory, které v pohovoru mohly vzniknout, jako například to, že nejprve tvrdil, že byl policií zbit, avšak později svou výpověď upravil a uvedl, že byl nakopnut. Rozdíl mohla způsobit zaměnitelnost určitých slov v turečtině a kurdštině. Navíc mezi tvrzením, že byl někdo zbit a nakopnut není až tak významný rozdíl, jak to žalovaný prezentuje.

17. Další výtka vůči žalobci se týkala jeho tvrzení, že šála, kterou mával na slavnosti, nemá spojitost s PKK. Podle žalobce dané barvy šály nemusí mít žádný politický či symbolický význam. Tvrdí, že rozpory v jeho výpovědi nejsou takového rozsahu ani charakteru, aby opravňovaly žalovaného označit jeho tvrzení za nevěrohodná.

18. Žalovaný zcela nedostatečně hodnotil věrohodnost předložených listin. Nepodnikl žádné kroky, aby si ověřil jejich pravost. Nepokusil se vyzvat žalobce k odstranění vad ani ověřit např. u zastupitelského úřadu v Ankaře, jaké náležitosti mají tyto listiny mít. Žalobci tak není jasné, jak žalovaný ke svým závěrům došel. Nepostupoval tak, aby zjistil stav věci, o kterém nejsou důvodné pochybnosti.

19. Žalovaný nesprávně posoudil situaci Kurdů v Turecku. Své rozhodnutí založil na zprávách, které vykreslují Turecko jako demokratický stát, jenž zakazuje diskriminaci. S informacemi ve spisu však žalovaný pracuje tendenčně. Žalobce se odkazuje na incident z tureckého parlamentu v roce 2021, během kterého poslankyni vypnuli mikrofon poté, co začala mluvit v kurdštině. Upozorňuje, že žádná ze zpráv, na které se žalovaný odvolával, se nezabývá podrobně tím, zda a v jaké míře dochází k diskriminaci Kurdů, zda mají možnost se proti ní bránit a zda je tato ochrana účinná. Žalobce vytýká žalovanému, že zprávy, na jejichž základě rozhodnul, jsou příliš obecné a neodrážejí skutečný stav věcí. Tím dochází k nesprávnému posouzení situace.

20. Podle žalobce žalovaný nedostatečně podložil své tvrzení, že je nepravděpodobné, aby místní policisté prováděli kontroly právě v místech, kde se shromažďují kurdští obyvatelé. Žalobce upozorňuje, že žalovaný nepředložil žádné informace o tom, zda je konkrétní skupina obyvatel (v tomto případě Kurdové) vystavena častějším policejním kontrolám než jiné skupiny.

21. Žalovaný trvá na správnosti svých závěrů. V řízení se neprokázalo, že by žalobci hrozilo pronásledování nebo vážná újma. Tvrzení o jeho zadržení považuje žalovaný za nevěrohodné. Žalobci nic nehrozí ani kvůli jeho podpoře HDP. Jedná se o legální politickou stranu. Pokud jde o situaci Kurdů v Turecku, žalovaný odkazuje na zprávy, které považuje za dostatečné a relevantní pro posouzení této otázky. Žalobce žil v oblasti, která je většinově kurdská. Z tohoto podle žalovaného vyplývá, že kontroly místní policie mají pravděpodobně rutinní povahu, nikoliv charakter cíleného pronásledování nebo diskriminace vůči kurdské komunitě.

22. Mezinárodní ochrana je výjimečným institutem, který neposkytuje ochranu před jakýmikoli negativními jevy v zemi původu, ale pouze před pronásledováním nebo vážnou újmou. Žalobce však žádné takové potíže neuvedl a žalovaný ani takové skutečnosti neshledal.

IV. Posouzení věci krajským soudem

23. Žaloba je důvodná.

24. Žalobce odůvodňuje své obavy z návratu do vlasti zejména svou kurdskou národností ve spojení s tím, že mu kvůli jeho zatčení na oslavách příchodu jara v březnu 2023 hrozí trestní stíhání pro podporu PKK. Žalovaný však považuje žalobcův azylový příběh za celkově nevěrohodný. Soud však dospěl k závěru, že toto posouzení nestojí na dostatečně zjištěném skutkovém stavu. a. Obecná východiska posouzení věrohodnosti 25. Posouzení věrohodnosti hraje důležitou roli v řízení ve věci mezinárodní ochrany. Žadatel nemá povinnost prokazovat pravdivost svého azylového příběhu jinými důkazy než vlastní věrohodnou výpovědí. Řádné posouzení věrohodnosti je součástí zjišťování skutkového stavu. Teprve poté, co žalovaný určí, kterým částem azylového příběhu žadatele věří a kterým naopak ne, může žádost právně hodnotit. A zjišťovat, zda žadatel splňuje podmínky pro udělení některé z forem mezinárodní ochrany (blíže viz rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 31. 5. 2022, č. j. 41 Az 20/2021–39, body 29–31).

26. Na tomto místě považuje soud za nezbytné připomenout žalovanému základní právní rámec, ve kterém by se posuzování věrohodnosti mělo pohybovat. Je totiž zřejmé, že žalovaný v souladu s těmito principy nepostupoval.

27. Pro věrohodnost azylového příběhu je stěžejní čl. 4 odst. 5 kvalifikační směrnice. Ten stanoví: „Uplatňují–li členské státy zásadu, podle které je povinností žadatele, aby žádost o mezinárodní ochranu zdůvodnil [což u nás stanoví § 10 odst. 2 písm. l) zákona o azylu – pozn. krajského soudu], a nejsou–li jednotlivá prohlášení žadatele doložena písemnými nebo jinými doklady, nevyžadují tato prohlášení důkazy při splnění těchto podmínek: a) žadatel vynaložil skutečné úsilí, aby svou žádost odůvodnil; b) žadatel předložil všechny náležitosti, které měl k dispozici, a podal uspokojivé vysvětlení ohledně jiných chybějících náležitostí; c) prohlášení žadatele byla shledána souvislými a hodnověrnými a nejsou v rozporu s dostupnými zvláštními i obecnými informacemi o případu žadatele; d) žadatel požádal o mezinárodní ochranu v nejkratším možné době, ledaže může prokázat dobrý důvod, proč tak neučinil, a dále e) byla zjištěna celková hodnověrnost žadatele.“ 28. Toto ustanovení dopadá na velmi časté situace, ve kterých se i přes sdílené důkazní břemeno žadatele a rozhodujícího orgánu (u nás tedy žalovaného) nepodařilo shromáždit dostatečné důkazy k prokázání skutečností tvrzených žadatelem. V takové situaci se za splnění podmínek uvedených v tomto ustanovení – ovšem právě v takto omezeném rozsahu – uplatní zásada v pochybnostech ve prospěch žadatele o mezinárodní ochranu. Vychází se tedy z jeho výpovědi (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2008, č. j. 5 Azs 66/2008–70, č. 1749/2009 Sb. NSS).

29. Jak judikatura dodává, „není povinností žadatele o azyl, aby pronásledování své osoby prokazoval jinými důkazními prostředky než vlastní věrohodnou výpovědí. Je naopak povinností správního orgánu, aby v pochybnostech shromáždil všechny dostupné důkazy, které věrohodnost výpovědi žadatele o azyl vyvracejí či zpochybňují.“ (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 3. 2007, č. j. 4 Azs 169/2006–47; zvýraznil krajský soud). Kromě toho v jiném rozsudku ze dne 27. 3. 2008, č. j. 4 Azs 103/2007–63, Nejvyšší správní soud vysvětlil: „Zásada tzv. materiální pravdy má v řízení o udělení azylu svá specifika spočívající v pravidelné nedostatečnosti důkazů prokazujících věrohodnost žadatelových tvrzení. Je však na správním orgánu, aby prokázal i vyvrátil pravdivost žadatelových tvrzení, a to buď zcela nevyvratitelně zjištěním přesných okolností vážících se na stěžovatelova tvrzení, anebo alespoň s takovou mírou pravděpodobnosti, která nevyvolává zásadní pochybnosti o správnosti úsudku správního orgánu. (…).“ [zvýraznil krajský soud].

30. Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 2. 2004, č. j. 6 Azs 50/2003–89, pak platí, že „v řízení o udělení azylu musí správní orgán často rozhodovat v důkazní nouzi. Za této situace je nutné při hodnocení důkazů vzít v úvahu také způsob výkonu státní moci v zemi původu, možnost uplatňování politických práv a další okolnosti, které mohou mít vliv na naplnění důvodů pro udělení azylu. Taková výhrada pochybností se uplatní ve prospěch žadatele například tam, kde z dalších důkazů plyne, že stav dodržování lidských práv v zemi původu je špatný, že občanům je upíráno právo na změnu vlády, že dochází k nezákonným popravám, mizení osob, častému používání mučení. Naopak, je–li země původu žadatele azyl právním státem s demokratickým režimem, je na žadateli o azyl, aby věrohodně doložil, že je skutečně pronásledován.“ [zvýraznil krajský soud]

31. Kromě toho lze ještě zmínit rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 11. 2013, č. j. 5 Azs 12/2012–47, ve kterém se píše, že pokud jsou tu „skutečnosti, na základě nichž lze předpokládat, že k porušení základních lidských práv a svobod žadatele o azyl došlo, nebo mohlo by s ohledem na postavení žadatele ve společnosti, s přihlédnutím k jeho přesvědčení, názorům, chování atd., dojít, a správní orgán nemá dostatek důkazů o tom, že tomu tak nebylo či nemohlo by v budoucnu být, pak tyto skutečnosti musí správní orgán v situaci důkazní nouze zohlednit, a to ve prospěch žadatele o azyl.“ [zvýraznil krajský soud]. Podobné pravidlo obsahuje i čl. 4 odst. 4 kvalifikační směrnice.

32. Při posuzování věrohodnosti by žalovaný měl vycházet z tzv. indikátorů věrohodnosti [viz Camrda, J. Posuzování věrohodnosti žádostí o mezinárodní ochranu založených na konverzi k jiné víře nebo na odlišné sexuální orientaci. In: Jílek, D., Pořízek, P. (eds.) Ročenka uprchlického a cizineckého práva 2017. Brno: Kancelář veřejného ochránce práv, 2018, s. 239–241, dostupné zde: https://bit.ly/3iNBzIt; a materiál Agentury EU pro azyl s názvem Soudní analýza o posuzování důkazů a věrohodnosti žadatele – European Asylum Support Office/International Association of Refugee Law Judges – European Chapter. Judicial analysis. Evidence and Credibility Assessment in the context of the Common European Asylum System (CEAS), European Asylum Support Office, 2018, dostupné z: https://bit.ly/3VMY6mc].

33. První indikátorem věrohodnosti je (1) vnitřní konzistentnost azylového příběhu. Jde o vlastní soudržnost žadatelovy výpovědi. Tedy o to, zda se v jeho výpovědi neobjevují významnější rozpory. Při jejich hodnocení si rozhodující orgán musí počínat obezřetně. Drobné rozpory ve výpovědích mohou způsobovat mj. nepřesnosti v překladu či časový odstup od popisovaných událostí, emocionální vypětí spojené s některými zážitky atd. Tyto drobné rozpory k závěru o nevěrohodnosti žadatele zpravidla nepostačují a žadatel by měl mít možnost tyto rozpory v každém případě vysvětlit (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 2. 2008, č. j. 1 Azs 18/2007–55).

34. Druhým indikátorem věrohodnosti je (2) vnější konzistentnost azylového příběhu. Zde jde o soulad žadatelovy výpovědi s dalšími důkazy a podklady pro rozhodnutí, např. listinnými důkazy, výpověďmi jiných žadatelů o mezinárodní ochranu (typicky rodinných příslušníků), znaleckými posudky a informacemi o zemi původu. Při hodnocení je nutné přihlížet mj. i k dosaženému vzdělání žadatele a jeho kulturnímu původu. Opět platí, že drobné a v některých případech dokonce významnější mezery v těchto znalostech samy o sobě neospravedlňují závěr o nevěrohodnosti žadatelovy výpovědi (viz rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 7. 2009, č. j. 5 Azs 40/2009–74, a ze dne 25. 6. 2015, č. j. 4 Azs 71/2015–54, č. 3279/2015 Sb. NSS). A případné mezery a rozpory ve výpovědích, včetně rozporů mezi výpovědí žadatele a výpovědí jeho rodinných příslušníků, by opět měl žadatel mít možnost vysvětlit (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 2. 2008, č. j. 1 Azs 18/2007–55).

35. Třetí indikátor se ptá, (3) zda je výpověď žadatele dostatečně podrobná. Jde o to, zda obsahuje dostatečné množství detailů, aby působila věrohodně. To bude záležet i na způsobu, jakým žalovaný se žadatelem vede pohovor. Z tohoto důvodu česká judikatura dovodila, že žalovaný musí při pohovorech se žadateli postupovat tak, aby jim umožnil předložit v úplnosti důvody své žádosti. Pohovor se žadatelem nemůže žalovaný vést pouze v obecné rovině, aniž by od žadatele požadoval konkrétnější informace. Vyskytne–li se při pohovoru určitá okolnost, která nasvědčuje tomu, že žadatel má odůvodněný strach z pronásledování z azylově relevantních důvodů, je povinností žalovaného vést pohovor tím směrem, aby jeho výsledek byl dostatečně konkrétní pro posouzení důvodů pro udělení azylu (viz rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 7. 2009, č. j. 5 Azs 40/2009–74, a ze dne 24. 2. 2004, č. j. 6 Azs 50/2003–89).

36. Čtvrtým indikátorem je (4) plauzibilita (přijatelnost, možná pravděpodobnost) azylového příběhu. Indikátor plauzibility, který zmiňuje i čl. 4 odst. 5 písm. c) kvalifikační směrnice, se do značné míry překrývá s indikátory vnější a vnitřní konzistentnosti. Tato podmínka znamená, že se na pozadí informací o zemi původu a dalších podkladů pro rozhodnutí žadatelova výpověď musí jevit jako možná, myslitelná, či dokonce pravděpodobná. Byť to ještě neznamená, že je nutně věrohodná. Závěr, že výpověď žadatele či její část nesplňuje tento požadavek, musí žalovaný v každém případě učinit po zralé úvaze a zohlednění sociálních, kulturních a jiných charakteristik žadatele. Musí ho také pečlivě zdůvodnit.

37. Posledním pátým indikátorem je (5) chování žadatele. Myslí se tím vystupování žadatele zejména v průběhu pohovoru (či při následném jednání před soudem), jakož i jeho další jednání, které přímo nezachycují jeho písemná podání ani protokoly o jeho výpovědích. Tento indikátor je extrémně nespolehlivý. Je proto potřeba k němu přistupovat s maximální opatrností. Je možné ho použít jen ve výjimečných případech. Chování žadatele totiž ovlivňuje celá řada faktorů, jako jsou odlišné kulturní vzorce, stresové situace během pohovoru, traumata z prožitých zkušeností, ztráty rodinných příslušníků atd. Tyto faktory způsobují, že i chování, které se osobě vedoucí pohovor jeví jako nestandardní či dokonce neupřímné, nemusí vůbec indikovat nevěrohodnost žadatelovy výpovědi. b. Aplikace uvedených východisek na případ žalobce 38. Žalovaný dovozuje nevěrohodnost celého azylového příběhu žalobce z několika skutečností: – významný rozpor ve výpovědi žalobce, který nejprve tvrdil, že ho policie zbila, poté ale uváděl, že se zadrženími pouze hrubě zacházeli, – nesrovnalosti v předložených dokumentech (chybějící podpisy na Protokolu, chybějící státní symboly nebo čísla jednací, stejná datace všech dokumentů), – rozdílný popis událostí žalobcem v průběhu pohovoru a v Protokolu, – chybějící pravděpodobnost azylového příběhu žalobce v části, ve které tvrdí, že jej hledala policie v souvislost s jeho příspěvky na sociální síti Twitter, které publikoval někdy kolem roku 2019.

39. Soud se neztotožňuje se žalovaným, že by uvedené skutečnosti v souhrnu svědčily o celkové nevěrohodnosti azylového příběhu žalobce. Souhlasit s ním lze pouze do té míry, že i pohledem soudu je vysoce nepravděpodobné, aby zájem státních orgánů o osobu žalobce vzbudily příspěvky, které na Twitteru publikoval jako nezletilý a navíc před několika lety. V této části žalobcův azylový příběh skutečně postrádá potřebnou plauzibilitu. To však ale ještě neznamená, že by nebylo možné věřit zbytku příběhu. Zároveň podle soudu nelze vyloučit, že by zájem tureckých státních orgánů mohl případně souviset se zadržením žalobce v březnu 2023.

40. Pokud jde o žalovaným namítaný rozpor ve výpovědi žalobce ohledně zacházení s policií, žalovaný jeho význam nepřípustně přeceňuje. Žalobce v pohovoru nejprve uvedl (na otázku, zda měl nějaké další problémy v souvislosti se stranou HDP a politikou): „[…] Na té slavnosti jsem byl zadržen. Policie mě pak posadila do autobusu a odvezla na tamní policejní školu. Strávil jsem tam jeden den. Na té škole jsem byl zbit a pak předveden před státního zástupce […]“. O osm otázek později na otázku „[j]ak proběhlo ono zadržení na té policejní škole – výše jste hovořil, že jste tam byl zbit?“ odpověděl: „Policisté nás rozdělovali do menších skupin s tím, že nás jdou fotit. Přitom vás třeba policista nakopl. Prostě hrubé chování“.

41. Lze souhlasit, že odpovědi žalobce se obsahově trochu liší. Rozhodně se však nejedná o natolik významný rozpor, jak se snaží prezentovat žalovaný. V obou odpovědích žalobce poukazuje na to, že policisté se zadrženými špatně zacházeli. Co je ale podstatné, soud z těchto odpovědí pořád nemá přesnou představu o tom, co se konkrétně na policejní stanici (resp. škole, jak o ní mluví žalobce) dělo. Pochybení zde však neleží na straně žalobce, ale na straně žalovaného. Ze způsobu, jakým je v azylovém řízení rozloženo důkazní břemeno, plyne mimo jiné povinnost žalovaného „v průběhu pohovoru vhodně kladenými otázkami zjistit, zdali žadatelem tvrzené skutečnosti jsou relevantní pro udělení azylu či doplňkové ochrany a tvrzení žadatele podle toho klasifikovat.“ (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2008, č. j. 5 Azs 66/2008–70).

42. Soud by proto očekával, že žalovaný vyvine určitou snahu směrem k tomu, aby od žalobce zjistil podrobnosti ohledně toho, jak přesně jeho zadržení probíhalo, nebo v jaké míře (případně zda vůbec) byl vystaven špatnému zacházení. Je i v zájmu žalovaného, aby měl od žadatele k dispozici co nejpodrobnější odpovědi. Pouze v takovém případě může řádně posoudit otázku věrohodnosti. Jiná věc samozřejmě je, pokud žalobce na položené dotazy odpovídá velmi obecně. To může naopak nasvědčovat nevěrohodnosti jeho tvrzení. V tomto případě ale žalobce ani nedostal prostor k tomu, aby svá tvrzení blíže objasnil.

43. Žalovaný také zcela nedostatečně vyhodnotil žalobcem předložené dokumenty, které se podle jeho tvrzení mají týkat právě onoho zadržení na oslavách příchodu jara. Zde soud opět vidí primární problém v tom, že žalobce nedostal vůbec žádný prostor k tomu, aby se k žalovaným zjištěným nesrovnalostem vyjádřil. Kromě toho žalovaný opírá svůj závěr o nevěrohodnosti těchto dokumentů pouze o vlastní subjektivní přesvědčení o tom, jak podle něj mají úřední dokumenty vypadat, resp. jak standardně vypadají v České republice. Žalobce ovšem správně namítá, že žalovaný nemůže tvrdit, že tyto dokumenty jsou z tohoto důvodu falešné, aniž by se například pokusil prostřednictvím českého zastupitelského úřadu ověřit, jaké náležitosti mají obsahovat protokoly z výslechu policie, resp. státního zástupce.

44. Žalovaný tvrdí, že žalobce s těmito dokumenty zjevně manipuloval, což dovozuje z toho, že zatímco na Protokolu je pouze podpis žalobcova advokáta a na později doložených dokumentech jsou i podpisy dalších zúčastněných osob. Soud si ovšem dokáže rozumně představit, že doložený Protokol podepsaný pouze advokátem žalobce, byl pouze kopií, kterou policie, resp. státní zástupce poskytli danému advokátovi, zatímco dokumenty, které obsahují čtyři podpisy, jsou součástí správního spisu. Pokud chybějící podpisy na jednotlivé listy Protokolu skutečně účelově doplnil žalobce v reakci na výtku žalovaného obsaženou v jeho prvním rozhodnutí, dalo by se spíše očekávat, že žalobce bude s těmito dokumenty manipulovat víc a stejně účelově doplní také ostatní náležitosti, které žalovanému v dokumentu chyběly, jako jsou číslo jednací nebo razítko. To se ale nestalo.

45. Soud nevidí nic podezřelého ani na tom, že by všechny dokumenty pocházely z jednoho data (21. 3. 2023). To ostatně koresponduje s tvrzením žalobce, že jej na policejní stanci zadržovali pouze jeden den, resp. že jej na druhý den pustili. Navíc ani není pravdou, že by všechny dokumenty byly z jednoho data. Některé listiny (viz v správním spisu strany 125, 127, 131) jsou totiž datovány k 22. 3. 2023.

46. Je také zarážející, že žalovaný hodnotí věrohodnost předložených dokumentů, aniž by vůbec znal jejich obsah. Soud tím neříká, že by žalovaný měl povinnost pořizovat si úřední překlad jakéhokoliv dokumentu, který mu žadatel doloží v cizím jazyce. Pro řádné posouzení věrohodnosti předložených dokumentů by však v tomto případě skutečně bylo nezbytné, aby žalovaný věděl, co obsahují. První možnou cestou by bylo podrobněji se doptat na obsah dokumentů samotného žalobce. Soud by sice očekával, že své vyjádření iniciativně poskytne samotný žalobce – tím spíš, že byl již v průběhu řízení zastoupen advokátkou. Přestože se tak nestalo, měl žalovaný, který nese odpovědnost za řádné zjištění skutkového stavu, dát žalobci prostor, aby obsah dokumentů více přiblížil. Žalovaný se však omezil pouze na jeden obecný dotaz, na který žalobce odpověděl, že předložené dokumenty neobsahují nic, o čem by již dříve nehovořil před správním orgánem. Tato odpověď je naprosto logická, vzhledem k tomu, že žalobce tyto dokumenty dokládal na podporu svých tvrzení o zatčení a následném výslechu. Žalovaný však měl vyvinout větší aktivitu ke zjištění obsahu předložených dokumentů.

47. Druhou variantou by bylo pořízení alespoň překladu například prostřednictvím umělé inteligence nebo jiné vhodné aplikace (jako příklad lze uvést Google Lens či DeepL), aby měl žalovaný alespoň orientační představu o tom, o jaké dokumenty jde a zda je namístě obstarat si případně jejich úřední překlad. Podoba, v jaké se tyto dokumenty nachází ve spisu, je sice činí v některých místech obtížněji čitelné. Pokud by to však znemožňovalo zajistit jejich překlad, bylo by opět na místě vyžádat si spolupráci samotného žalobce a případně se jej dotázat, zda má možnost dokumenty doložit v lepší podobě. Žalovaný ovšem opět nic z toho neudělal a na zjištění obsahu dokumentů naprosto rezignoval.

48. Posledním dílkem skládačky nevěrohodnosti, kterou žalovaný ve svém rozhodnutí vytvořil, je odkaz na rozdílnou verzi událostí předcházejících žalobcovu zatčení, jak plyne z Protokolu na jedné straně a obsahu pohovoru na druhé straně. Jak plyne z výše uvedených obecných zásad, vnitřní rozpornost žadatelovy výpovědi může být jedním z indikátorů jeho nevěrohodnosti. Žalovaný však nemůže automaticky dovozovat nevěrohodnost azylového příběhu žadatele z toho, že odlišně vypovídal před policií v zemi původu, o které tvrdí, že jej pronásleduje, a před správním orgánem v České republice. V rámci pohovoru žalobce přiznal, že šálu na demonstraci přinesl on sám. Je však zároveň naprosto pochopitelné, že to nepřiznal turecké policii, resp. státnímu zástupci, obzvláště pokud věděl, že jej vyslýchají v souvislost s propagací PKK.

49. Žalovanému lze dát do jisté míry za pravdu, že je nepravděpodobná nevědomost žalobce o tom, že symboly PKK jsou právě v barvách červená, žlutá a zelená. Zde by však pro účely řádného posouzení věrohodnosti žalobce bylo namístě zjistit od něj více informací o tom, proč danou šálu na slavnost přinesl nebo co ví o PKK, pokud má za to, že toto uskupení reprezentují jiné barvy. Nestačí pouze odkázat na jednu stručnou zmínku v pohovoru a dovozovat z toho úmysl žalobce oklamat správní orgán.

50. Je tedy zřejmé, že důvody, na kterých stojí závěry žalovaného o nevěrohodnosti žalobcova azylového příběhu, neobstojí. V tuto chvíli jej lze považovat minimálně za předčasný. Žalovaný se bude muset otázce věrohodnosti v dalším řízení věnovat mnohem pečlivěji.

51. Důvody, pro které žalobce podle svých tvrzení opustil Turecko, totiž nejsou na první pohled zcela bez významu. Obecně sice lze tvrdit, že příkoří, které mohou Kurdové v Turecku běžně zažívat, nebude vždy dosahuje intenzity pronásledování nebo vážné újmy. Tento závěr podporuje i judikatura Nejvyššího správního soudu, který se v posledních letech opakovaně zabýval postavením Kurdů. Ačkoli dlouhodobě uznává, že Kurdové v Turecku skutečně čelí významným nesnázím, ty bez dalšího nedosahují intenzity pronásledování ve smyslu § 12 nebo hrozby vážné újmy ve smyslu § 14a odst. 2 zákona o azylu (viz např. rozsudky ze dne 17. 1. 2019, č. j. 5 Azs 106/2018–30, ze dne 25. 4. 2019, č. j. 8 Azs 352/2018–46, či usnesení ze dne 18. 1. 2023, č. j. 10 Azs 246/2022–377, nebo ze dne 2. 3. 2023, č. j. 1 Azs 256/2022–29).

52. Samotná kurdská národnost tedy bez dalších specifických okolností, které by u konkrétního žadatele zvyšovaly riziko, že se on sám stane terčem pronásledování nebo vážné újmy, není důvodem pro udělení azylu ani doplňkové ochrany. V tomto případě ovšem žalobce nad rámec své kurdské národnosti uváděl obavy z hrozícího trestního stíhání. Ty na první pohled nelze hodnotit jako zcela neodůvodněné. Trestní stíhání totiž – v závislosti na jeho povaze a konkrétních okolnostech případu – může představovat pronásledování. Zejména, bude–li jej motivovat některý z azylově relevantních důvodů. Bude tomu tak mimo jiné v případech, ve kterých má trestní stíhání sloužit jako nástroj k potlačení politických oponentů či jinak „nepohodlných“ osob.

53. Aby však žalovaný mohl přistoupit k posouzení, zda žalobci trestní stíhání skutečně hrozí a zda jej lze považovat za azylově relevantní, je nejprve třeba dostatečně zjistit skutkový stav, jehož nedílnou součástí je i posouzení věrohodnosti tvrzení žalobce. Žalovaný bude muset především znovu provést pohovor žalobcem, v jehož rámci mu dá prostor vyjádřit se ke všem nesrovnalostem, které žalovaný v jeho azylovém příběhu objevil. Také bude muset znovu posoudit věrohodnost žalobcem doložených dokumentů. Až následně bude moci přejít k věcnému hodnocení žalobcovy žádosti o mezinárodní ochranu.

V. Závěr a náklady řízení

54. Protože skutkový stav, který vzal žalovaný za základ napadeného rozhodnutí, vyžaduje zásadní doplnění, krajský soud jeho rozhodnutí výrokem I. zrušil podle § 76 odst. 1 písm. b) soudního řádu správního. Věc mu vrátil k dalšímu řízení. V dalším řízení žalovaného váže právní názor, který soud vyslovil v tomto rozsudku.

55. Žalobce byl ve věci úspěšný, proto mu vzniklo právo na náhradu nákladů řízení vůči žalovaném). Výrokem II. tohoto rozsudku soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci do třiceti dnů od právní moci rozsudku náhradu nákladů řízení o žalobě v celkové výši 6 800 Kč. Tuto částku tvoří odměna právní zástupkyně žalobce Mgr. Martiny Šamlotové za dva úkony právní služby – příprava a převzetí věci [§ 11 odst. 1 písm. b) advokátního tarifu] a podání žaloby [§ 11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu]. Tarifní hodnota úkonu činí 50 000 Kč [§ 9 odst. 4 písm. d) advokátního tarifu]. Odměna za jeden úkon právní pomoci proto činí 3 100 Kč. K tomu je třeba připočíst paušální náhrady hotových výdajů za dva úkony právní služby ve výši 300 Kč. Zástupkyně žalobce soudu nedoložila, že by byla plátkyní DPH.

Poučení

I. Podstata věci II. Napadené rozhodnutí a související skutkové okolnosti III. Obsah žaloby a vyjádření žalovaného IV. Posouzení věci krajským soudem a. Obecná východiska posouzení věrohodnosti b. Aplikace uvedených východisek na případ žalobce V. Závěr a náklady řízení