41 Az 9/2021–36

Rubrum

Krajský soud v Brně rozhodl samosoudcem Martinem Kopou ve věci žalobce: V. B. státní příslušnost: X t. č. pobytem X zastoupen JUDr. Petrem Novotným, advokátem se sídlem Archangelská 1, 100 00 Praha 10 proti žalovanému: Ministerstvo vnitra České republiky, Odbor azylové a migrační politiky se sídlem Nad Štolou 3, 170 34 Praha 7 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 21. 1. 2021, č. j. OAM–816/ZA–ZA11–ZA13–2020, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 21. 1. 2021, č. j. OAM–816/ZA–ZA11–ZA13–2020, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 6.800 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Petra Novotného, advokáta se sídlem Archangelská 1, 100 00 Praha 10.

Odůvodnění

I. Podstata věci

1. Žalovaný zamítl žádost žalobce o udělení mezinárodní ochrany jako zjevně nedůvodnou. Ukrajina je totiž bezpečnou zemí původu a žalobce ve svém případě neprokázal opak. Krajský soud ovšem s ohledem na své povinnosti plynoucí z unijního práva musel k žalobcově žalobě nyní posoudit, zda toto rozhodnutí obstojí tváří v tvář aktuálnímu dění na Ukrajině.

II. Rozhodnutí žalovaného a související skutkové okolnosti

2. Žalobce pochází z Ivano–frankovské oblasti na Ukrajině. Dne 24. 11. 2020 podal v ČR žádost o udělení mezinárodní ochrany. Jako důvod žádosti uvedl, že mu při návratu na Ukrajinu hrozí smrt. Společně s kamarádem si na Ukrajině koupili pozemek, který chce místní politik. Tento politik poslal své lidi k žalobci domů. Přesvědčovali žalobce, aby pozemek prodal pod cenou. Když odmítl, strhla se mezi nimi rvačka a poničili mu auto. Vyhrožovali mu zabitím. Žalobce se obrátil na policii. Ta mu poradila, že nemá podávat trestní oznámení a že má vyřešit spor po dobrém. Obrátil se pak ještě na kamaráda, který je také policista. Ten mu poradil, ať danou situaci nijak neřeší, protože to stejně k ničemu nebude a nic se nevyšetří. Žalobce má obavy, že ho v případě návratu na Ukrajinu zabijí, protože pozemek nechce prodat. Oficiálně vedeným vlastníkem pozemku je sice jeho kamarád, ale bez souhlasu žalobce by pozemek neprodal. Na Ukrajině navíc není dost práce, aby si tam žalobce vydělal pořádné peníze.

3. Žalovaný rozhodnutím ze dne 21. 1. 2021, č. j. OAM–816/ZA–ZA11–ZA13–2020 („rozhodnutí žalovaného“), žádost žalobce zamítl pro zjevnou nedůvodnost podle § 16 odst. 2 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu („zákon o azylu“). Ukrajina je totiž na seznamu bezpečných zemí původu.

4. Žalovaný s odkazem na informace o zemi původu, které k žádosti žalobce shromáždil, zdůvodnil naplnění jednotlivých kritérií pro zařazení Ukrajiny na seznam bezpečných zemí původu. Uvedl, že tam obecně nedochází k pronásledování ve smyslu čl. 9 směrnice č. 2011/95/EU, ani k mučení nebo nelidskému či ponižujícímu zacházení, trestům či hrozbě z důvodu svévolného násilí, ač nelze vyloučit, že dochází k dílčím excesům. Od roku 2014 přijala Ukrajina řadu ústavních reforem a přistoupila k mezinárodněprávním závazkům, které zvyšují standard ochrany lidských práv a principů vlády práva. Ukrajina je členem OSN a přistoupila k základním lidskoprávním úmluvám. Ukrajinská vláda také spolupracovala s Úřadem Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky i s dalšími humanitárními organizacemi na poskytování ochrany a pomoci vnitřně přesídleným osobám, uprchlíkům a dalším skupinám. Bezpečnostní situace se na Ukrajině po roce 2015 relativně uklidnila. K bezpečnostním incidentům dochází pouze v okolí linie dotyku. Ivano–frankovská oblast, odkud pochází žalobce, je pod kontrolou ukrajinské vlády. K bezpečnostním incidentům tam nedochází.

5. Žalobce neprokázal, že v jeho případě nelze Ukrajinu považovat za bezpečnou zemi původu. Sice se rozhodl po rvačce danou věc nahlásit na policii, ale po radě policie žádné trestní oznámení nepodal. Nevyužil tedy všech právních prostředků, které mu ukrajinský právní řád poskytuje k ochraně práv. Žalobce navíc sám uvedl, že není veden jako vlastník pozemku v katastru nemovitostí. Podle žalovaného je nepravděpodobné, že by s žádostí o odkup pozemku oslovili zrovna žalobce, který s pozemkem nemůže nijak nakládat. Žalobce navíc na podporu svých tvrzení nedodal žádné dokumenty. Podle žalovaného je v případě žalobce Ukrajina bezpečnou zemí původu. Žalobce může požádat o pomoc kompetentní státní orgány.

III. Žaloba a vyjádření žalovaného

6. Žalobce namítá, že žalovaný při vydání napadeného rozhodnutí nepostupoval v souladu se zákonem. Zejména nepostupoval v souladu s § 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád. Nezjistil stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Na Ukrajině v současné době probíhá dlouhodobý vnitrostátní ozbrojený konflikt. V poslední době nabírá na intenzitě v souvislosti s boji na východě Ukrajiny a v důsledku přímé vojenské konfrontace Ukrajiny s Ruskem v Azovském moři. Je válečný stav. Každý den se objevují střety a přestřelky včetně mrtvých. Jak mezi příslušníky vojenských jednotek, tak i mezi civilním obyvatelstvem. Žalobce má současně důvodnou obavu, že jej v případě návratu na Ukrajinu s vysokou pravděpodobností povolají do armády a následně nasadí do bojových operací na východě země. Čelil by tak reálnému ohrožení na životě.

7. Žalobce dále namítá, že přestože faktické boje probíhají převážně ve východní části země, je evidentní, že následky konfliktu negativně ovlivňují život v celé zemi. Dochází k opakovaným násilnostem na nevinných civilistech. I v ostatních částech Ukrajiny. Vzhledem k této situaci a ekonomické situaci žalobce, není možné, aby se přestěhoval do jakékoli části Ukrajiny nezasažené konfliktem. Návrat na Ukrajinu by v současné době ohrozil jeho život. Přinejmenším tak splňuje podmínky pro udělení doplňkové ochrany.

8. Žalovaný označil žalobní námitky za nedůvodné. Zopakoval argumentaci z napadeného rozhodnutí. Dále dodal, že bezpečnostní incidenty se na Ukrajině omezovaly na okolí tzv. linie dotyku. Docházelo k nim pouze v Luhanské a Doněcké oblasti. Žalobce pochází z Ivano–frankovské oblasti. Na Ukrajině žádný ozbrojený konflikt neprobíhal. Obava žalobce o život proto není na místě.

IV. Posouzení věci krajským soudem

9. Žalobu podala oprávněná osoba (§ 65 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní; „s. ř. s.“), ve lhůtě podle § 32 odst. 1 zákona o azylu. Krajský soud rozhodl bez jednání. Byť jej žalobce požadoval, krajský soud postupoval v souladu s § 76 odst. 1 písm. b) s. ř. s., který umožňuje zrušit napadené rozhodnutí bez jednání. Krajský soud na základě čl. 46 odst. 3 směrnice 2013/32/EU („procedurální směrnice“) posoudil věc po skutkové a právní stránce úplně a ex nunc (tj. podle stavu ke dni rozhodnutí soudu).

10. Žaloba je důvodná. Ovšem z jiných než žalobcem namítaných důvodů. a. Žalobce ve správním řízení nevyvrátil domněnku dostupnosti vnitřní na Ukrajině 11. Důvodem neúspěchu žádosti žalobce o mezinárodní ochranu bylo to, že nevyvrátil domněnku, podle které se Ukrajina (s výjimkou poloostrova Krym a částí Doněcké a Luhanské oblasti pod kontrolou ruských separatistů) ve smyslu § 2 odst. 1 písm. k) zákona o azylu ve spojení s § 2 bod 24 vyhlášky č. 328/2015 Sb., kterou se provádí zákon o azylu a zákon č. 221/2003 Sb., o dočasné ochraně cizinců považuje za bezpečnou zemi původu.

12. Pokud by krajský soud rozhodoval podle skutkového stavu ke dni vydání rozhodnutí žalovaného, žalovaný by měl zřejmě pravdu, že ve vztahu k žalobci je Ukrajina bezpečná. Jeho problémy totiž pramenily z jednání soukromých osob. Aby mohly mít relevanci z pohledu azylu či doplňkové ochrany, státní orgány by současně nesměly mít schopnost nebo ochotu poskytovat ochranu před tímto jednáním. A v případě Ukrajiny coby bezpečné země původu se předpokládá, že stát obecně poskytuje potřebnou ochranu před pronásledováním či vážnou újmou. Dostupnost vnitrostátních právních prostředků ochrany totiž představuje jedno z kritérií pro posouzení státu jako bezpečné země původu. To znamená, že již označením Ukrajiny za bezpečnou zemi původu se vytváří domněnka, že možnost využití vnitrostátních prostředků ochrany skutečně existuje.

13. I judikatura konstantně akceptuje, že v případě Ukrajiny se nejedná o zemi, v níž by příslušné orgány nemohly či nechtěly poskytovat účinnou ochranu před pronásledováním způsobeným nestátními subjekty (srov. např. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 2. 2017, č. j. 1 Azs 312/2016–31, ze dne 2. 7. 2020, č. j. 4 Azs 76/2020–35, nebo ze dne 6. 5. 2021, č. j. 9 Azs 20/2021–63).

14. To samozřejmě automaticky neznamená, že se nemohou objevit specifické případy, ve kterých by konkrétnímu jednotlivci, případně skupině osob státní orgány ochranu neposkytly. Je však na žadateli, aby případně vyvrátil domněnku dostupnosti vnitřní ochranu, minimálně prostřednictvím konkrétních skutkových tvrzení svědčících o tom, že v jeho případě by vnitřní ochrana dostupná nebyla. Žalobce ale taková tvrzení neuvedl. Skutečnost, že mu místní policie v jeho okrese poradila trestní oznámení nepodávat, ještě neznamená, že ho žalobce podat nemohl, třeba u jiného policejního okrsku. Názor žalobcova kamaráda od policie, podle kterého by bylo trestní oznámení zbytečné, rovněž není dostatečným důvodem trestní oznámení nepodat. Subjektivní neochota žalobce není relevantním důvodem, pro který nelze trvat na předchozím pokusu žadatele usilovat o ochranu v zemi původu. Krajský soud tedy souhlasí, že žalobce měl k dispozici vnitřní ochranu v zemi původu. Žalobce domněnku bezpečnosti Ukrajiny v rámci správního řízení skutečně nevyvrátil.

15. Žalobou pak dal žalobce svému příběhu zcela nový rozměr a postavil ji na odlišném důvodu, než jaký uváděl ve správním řízení. Tvrdil, že v návratu na Ukrajinu mu brání strach z dopadů ozbrojeného konfliktu, případně z nasazení v bojích. V průběhu celého správního řízení však žalobce o ozbrojeném konfliktu nemluvil. Žalovaný se přesto bezpečnostní situace na Ukrajině ve svém rozhodnutí dotkl. Konstatoval, že ze zpráv, které shromáždil, plyne, že bezpečnostní situace je horší pouze na východě země a k ozbrojeným střetům, které by eventuálně mohly vést k ohrožení civilistů, dochází pouze v blízkosti linie dotyku, tj. na hranici okupovaných území v Doněcké a Luhanské oblasti.

16. Žalovaný v době vydání svého rozhodnutí tedy postupoval správně, pokud skutečnosti, které žalobce uváděl, nepovažoval za důvod pro vyvrácení domněnky o bezpečnosti Ukrajiny. Tuto domněnku ovšem spolehlivě vyvrátilo dění posledních dní. b. Aktuální situace na Ukrajině znemožňuje její označení za bezpečnou zemi původu 17. Přestože krajský soud vyhodnotil námitky žalobce jako nedůvodné, přistoupil ke zrušení rozhodnutí žalovaného. Po podání žaloby se objevila nová skutečnost, ve světle které již označení Ukrajiny za bezpečnou zemi původu neobstojí.

18. Jednou z podmínek pro označení státu za bezpečnou zemi původu, je, že na jeho území nedochází k hrozbě z důvodu svévolného násilí v případě mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu [srov. § 2 odst. 1 písm. k) bod 1 a přílohu I procedurální směrnice]. Tuto podmínku již Ukrajina s ohledem na aktuálně probíhající mezinárodní ozbrojený konflikt nesplňuje.

19. Krajský soud shledal, že v tomto případě tu jsou podmínky pro prolomení obecné zásady zakotvené v § 75 odst. 1 s. ř. s., podle něhož „[p]ři přezkoumání rozhodnutí vychází soud ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu.“ 20. Z judikatury správních soudů jednoznačně plyne, že důvodem prolomení zásady koncentrace řízení je aplikace čl. 46 odst. 3 procedurální směrnice. Podle něj členské státy EU musí zajistit, aby měl žadatel v řízení o udělení mezinárodní ochrany k dispozici účinný opravný prostředek, jehož podstatou je alespoň v řízeních o opravném prostředku u soudu prvního stupně posouzení jak skutkové, tak právní stránky věci, které je úplné a ex nunc (tj. podle stavu ke dni rozhodnutí soudu). Podle čl. 52 odst. 1 procedurální směrnice se povinnost zajistit účinný opravný prostředek ve smyslu čl. 46 odst. 3 této směrnice vztahuje na žádosti o udělení mezinárodní ochrany podané po 20. 7. 2015. S ohledem na včasné neprovedení čl. 46 odst. 3 procedurální směrnice do vnitrostátního právního řádu, má toto ustanovení přímý účinek, jedná–li se o žádost o mezinárodní ochranu podanou po rozhodném datu (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 8. 2017, č. j. 1 Azs 194/2017–30, nebo ze dne 15. 1. 2016, č. j. 5 Azs 20/2015–35). Právě krajský soud je v tomto případě soudem, který má povinnost zajistit úplné a ex nunc posouzení opravného prostředku podaného proti rozhodnutí žalovaného.

21. V rámci soudního řízení lze při aplikaci čl. 46 odst. 3 procedurální směrnice uplatňovat pouze takové nové skutečnosti, které žadatel o udělení mezinárodní ochrany buď nemohl bez svého zavinění uvést již v řízení před správním orgánem, anebo k jejich neuvedení měl ospravedlnitelný důvod (nález Ústavního soudu ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. I. ÚS 425/16).

22. V tomto případě není pochyb o tom, že válka na Ukrajině představuje novou skutečnost, kterou žalobce nemohl uplatnit ve správním řízení. Přestože žalobce na tuto skutečnost nepoukázal ani později, krajský soud k ní musel přihlédnout z vlastní iniciativy. Bez ohledu na dispoziční zásadu, která se ve správním soudnictví obvykle uplatní. Byť z čl. 46 odst. 3 procedurální směrnice neplyne požadavek, aby soudy ve správním soudnictví z vlastní iniciativy aktivně dohledávaly případné nové důvody pro udělení mezinárodní ochrany, Nejvyšší správní soud již připustil, že mohou nastat určité zcela specifické situace, za nichž soudy ve správním soudnictví budou muset přihlédnout i k okolnostem nenamítaným žadatelem o mezinárodní ochranu. Za takovou specifickou situaci Nejvyšší správní soud označil například vypuknutí válečného konfliktu na území celé země původu žadatele o mezinárodní ochranu (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 11. 2020, č. j. 1 Azs 288/2020–27, bod 22 in fine). Současná situace na Ukrajině podle krajského soudu představuje přesně takovou situaci, kterou musel zohlednit.

23. Zároveň má krajský soud za to, že konflikt na Ukrajině představuje skutečnost obecně známou, kterou není třeba dokazovat při jednání. Jedná se v tomto případě o jinou situaci, než tomu bylo ve věci řešené Nejvyšším správním soudem v rozsudku č. j. 1 Azs 288/2020–27. Tímto rozsudkem Nejvyšší správní soud vytýkal Krajskému soudu v Brně, že za notorietu považoval vojenskou operaci spočívající ve vpádu ozbrojených sil Turecka do severní Sýrie kontrolované kurdskými milicemi. Podle Nejvyššího správního soudu se nejednalo o skutečnost, která by byla všeobecně známá, ale spíše o takovou skutečnost, s níž se krajský soud seznámil v rámci své vlastní činnosti, popř. o ní dotčený soudce věděl s ohledem na jeho zvýšený zájem o problematiku zahraniční politiky (viz bod 24 citovaného rozsudku).

24. V případě války na Ukrajině se však krajský soud domnívá, že se o obecně známou skutečnost jedná. Snad každý člověk na světě s přístupem k internetu nebo nezávislým televizním, rozhlasovým či novinovým zprávám o vypuknutí války ví. Nařizování jednání jenom proto, aby krajský soud provedl dokazování ve vztahu k této nové skutečnosti, by nemělo praktický smysl. Absence ústního jednání nijak nezasáhne do práv účastníků řízení. I sám žalovaný v současné době zřejmě minimálně tuší, že jeho negativní rozhodnutí, vesměs vycházející z toho, že Ukrajina je bezpečnou zemí původu, ve světle hrozivých událostí poslední dnů neobstojí.

25. Krajský soud zatím nijak nehodnotí intenzitu ozbrojeného konfliktu odehrávající se na Ukrajině. Tato nelehká úloha bude na žalovaném. Boje na Ukrajině se již ovšem neomezují „pouze“ na část Doněcké a Luhanské oblasti, ale dotýkají se velké části jejího území, včetně hlavního města Kyjeva Lze odkázat například na předběžné opatření Evropského soudu pro lidská práva za dne 1. 3. 2022 (blíže viz https://bit.ly/3HxrjKM). Štrasburský soud v něm na návrh Ukrajiny, aby vydal předběžné opatření vůči Rusku kvůli „masivnímu porušování lidských práv ruskými vojsky během vojenské agrese proti suverénnímu území Ukrajiny“, při vyhovění tomuto návrhu vzal v potaz „současnou vojenskou aktivitu, která byla zahájena dne 24. února 2022 v různých částech Ukrajiny a domnívá se, že vyvolává skutečné a trvající riziko vážné hrozby porušení práv civilního obyvatelstva zaručených Úmluvou, zejména podle článku 2 (právo na život), 3 (zákaz mučení a nelidského či ponižujícího zacházení nebo trestání) a 8 (právo na respektování soukromého a rodinného života) Evropské úmluvy o lidských právech.“ [přeložil a zvýraznil krajský soud]. Jedná se o natolik významnou změnu poměrů v zemi původu žalobce, že rozhodnutí žalovaného z tohoto důvodu nyní jednoduše nemůže obstát. Ukrajinu již v současné době není možné považovat za bezpečnou zemi původu.

V. Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení

26. Krajský soud zrušil rozhodnutí žalovaného z důvodu podle § 76 odst. 1 písm. b) s. ř. s. kvůli skutkovému vývoji následujícímu po vydání rozhodnutí žalovaného, který soud musel vzít v potaz podle čl. 46 odst. 3 procedurální směrnice.

27. V novém řízení tak žalovaný nebude moci žádost žalobce zamítnout pro její zjevnou nedůvodnost podle § 16 odst. 2 zákona o azylu. Bude ji muset řádně posoudit ve vztahu ke všem formám mezinárodní ochrany. Bude přitom muset přihlédnout k aktuální (zejména bezpečnostní a lidskoprávní) situaci na Ukrajině, která tu bude v době jeho rozhodování a jejíž podobu momentálně nelze s ohledem na dramatický vývoj těchto dnů spojený s bezprecedentní vojenskou agresí Ruské federace vůči Ukrajině předvídat (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 2. 2022, č. j. 5 Azs 82/2020–64, bod 34 in fine). Právní názor vyslovený v tomto rozsudku žalovaného v dalším řízení zavazuje (§ 78 odst. 5 s. ř. s.).

28. Výrok o náhradě nákladů řízení vychází z § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobce byl ve věci úspěšný, proto mu vzniklo právo na náhradu nákladů řízení vůči žalovanému. Výrokem II. tohoto rozsudku soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci do třiceti dnů od právní moci rozsudku náhradu nákladů řízení o žalobě v celkové výši 6.800 Kč za dva úkony právní služby právního zástupce žalobce JUDr. Petra Novotného – příprava a převzetí věci [§ 11 odst. 1 písm. b) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb č. 177/1996 Sb. („advokátní tarif“)] a podání žaloby [§ 11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu]. Tarifní hodnota úkonu činí 50.000 Kč [§ 9 odst. 4 písm. d) advokátního tarifu]. Odměna za jeden úkon právní pomoci proto činí 3.100 Kč. K tomu je třeba připočíst paušální náhrady hotových výdajů za dva úkony právní služby po 300 Kč (tedy 600 Kč; § 13 odst. 3 advokátního tarifu). Právní zástupce žalobce krajskému soudu nedoložil, že by byl plátcem DPH.

Poučení

I. Podstata věci II. Rozhodnutí žalovaného a související skutkové okolnosti III. Žaloba a vyjádření žalovaného IV. Posouzení věci krajským soudem a. Žalobce ve správním řízení nevyvrátil domněnku dostupnosti vnitřní na Ukrajině b. Aktuální situace na Ukrajině znemožňuje její označení za bezpečnou zemi původu V. Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení