41 C 51/2021-150

Rubrum

Okresní soud ve Frýdku-Místku rozhodl samosoudkyní JUDr. Alicí Martikánovou ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] zastoupený advokátem [údaje o zástupci] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] jejímž jménem jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, Územní pracoviště [obec] Sídlem [ulice a číslo], [PSČ] [obec] [obec] o zaplacení 711 800 Kč a o zaplacení 270 000 Kč takto:

Výrok

I. Žaloba, jíž se žalobce domáhá vůči žalovanému zaplacení částky 981.800 Kč, se v celém rozsahu zamítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na nákladech řízení částku 1.444 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobou podanou Okresnímu soudu ve Frýdku-Místku dne 26. 2. 2021 se žalobce domáhá vůči žalovanému zaplacení částky 711.800 Kč a 400.000 Kč jako náhrady škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím a nesprávným úředním postupem ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. Žalobce se žalobou domáhá náhrady újmy, která mu vznikla nezákonným trestním stíháním vedeným zejména před Okresním soudem ve Frýdku-Místku pod sp. zn. [spisová značka] a Krajským soudem v Ostravě pod sp. zn. [spisová značka], sp. zn. [spisová značka] a sp. zn. [spisová značka], a v důsledku neodůvodněných průtahů v trestním řízení. V období od 2. září 2009 do 8. dubna 2010 ve [obec], na ulici [adresa], v provozovně [právnická osoba] [právnická osoba], měl žalobce podle PČR jako jednatel a společník [právnická osoba] [právnická osoba], se sídlem [adresa žalobce], [IČO], v rozporu s § 8 odst. 2 písm. a) zákona č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách, skladovat za účelem dalšího prodeje na trhu v České republice nejméně [číslo] ks padělků ložisek, které byly neoprávněně označeny slovním označením [název organizace] [anonymizováno], jež obsahovalo ochrannou známku ZVL, která je registrovaná pro tyto výrobky u Úřadu průmyslového vlastnictví České republiky pod zápisem [číslo] číslo přihlášky [číslo] – slovní grafická známka, zápisem [číslo] číslo přihlášky [číslo] – kombinovaná známka a zápisem [číslo] číslo přihlášky [číslo] – slovní známka pro vlastníka, [právnická osoba], s.r.o., se sídlem [adresa], Slovenská republika, [IČO], přestože měl být dne 2. září 2009 upozorněn zástupci [právnická osoba], a.s., se sídlem [adresa], Slovenská republika, [IČO], na pravidla užívání ochranné známky ZVL a na to, kdo je jejím majitelem, když tato společnost byla v té době nevýlučným licenčním uživatelem ochranné známky ZVL ve vztahu k těmto výrobkům na území Slovenské republiky a na území České republiky nevýlučným licenčním uživatelem na základě licenční smlouvy uzavřené dne 25. listopadu 2002 s účinností vůči třetím osobám od 11. března 2010 a dále měl být upozorněn dopisem odeslaným dne 25. listopadu 2009 [právnická osoba], a.s., a [právnická osoba], se sídlem [adresa], Slovenská republika, [IČO], na porušování práv k ochranné známce ZVL a na to, že ložiska označená ochrannou známkou ZVL prodávaná [právnická osoba] [právnická osoba], nepocházejí ze zdrojů distribuovanými těmito společnostmi, čímž měl zasáhnout do práv k ochranné známce ZVL ve vztahu k ložiskům v počtu nejméně [číslo] ks, jejichž hodnota by jinak činila nejméně 487.825,60 Kč. Tímto svým jednáním se měl žalobce dopustit přečinu porušení práv k ochranné známce a jiným označením podle § 268 odst. 1, odst. 3, písm. b) trestního zákoníku účinného v té době. Dne 8. dubna 2010 byla v prostorách [právnická osoba] [právnická osoba] provedena prohlídka jiných prostor a došlo k zabavení věcí. Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Moravskoslezského kraje, územní odbor, oddělení hospodářské kriminality, zahájila trestní stíhání žalobce, usnesením [číslo jednací], z 31. července 2010. Proti tomuto usnesení byla dne 9. srpna 2010 podána stížnost, kterou státní zástupce Okresního státního zastupitelství ve [obec] usnesením č. j. [číslo jednací], ze dne 16. srpna 2010, zamítl. Státní zástupce Okresního státního zastupitelství ve [obec] po osmi měsících od zahájení trestního stíhání podal dne 31. března 2011 v této věci proti žalobci obžalobu. Na podnět obhajoby [název soudu] svým usnesením č. j. [číslo jednací], ze dne 20. dubna 2011, vrátil trestní věc žalobce státnímu zástupci Okresního státního zastupitelství ve [obec] k došetření. Ten podal 3. května 2011 proti tomuto usnesení stížnost, kterou [název soudu] usnesením č. j. [číslo jednací], ze dne 15. července 2011, zamítl. Státní zástupce Okresního státního zastupitelství ve [obec] až po necelém roce podal dne 7. června 2012 u [název soudu] novou obžalobu proti žalobci. Načež byl dne 17. dubna 2014 Okresním soudem ve Frýdku-Místku vydán rozsudek, č. j. [číslo jednací], kterým byl žalobce obžaloby zproštěn, a to z důvodu toho, že v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem. Tento rozsudek [název soudu] byl vydán po více než roce a 10 měsících. Proti výše uvedenému rozsudku [název soudu] podal žalobce dne 4. června 2014 odvolání. Poškozená [právnická osoba], a.s. podala odvolání dne 16. června 2014 a rovněž i státní zástupce podal odvolání dne 2. června 2014 [název soudu] usnesením č. j. [číslo jednací], ze dne 31. října 2014, zrušil napadené rozhodnutí [název soudu] a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, a to na základě odvolání Okresního státního zastupitelství ve [část obce] [část obce] a žalobce. Odvolání poškozené [právnická osoba], a.s. Krajský soud v Ostravě zamítl. Dne 14. srpna 2015 byl vydán rozsudek [název soudu] č. j. [číslo jednací], kterým byl žalobce uznán vinným. Proti tomuto rozhodnutí podal dne 7. října 2015 odvolání žalobce i státní zástupce Okresního státního zastupitelství ve [část obce] [část obce] [název soudu] o podaných odvoláních státního zástupce Okresního státního zastupitelství ve [obec] a žalobce rozhodl rozsudkem č. j. [číslo jednací], ze dne 3. května 2016, tak, že rozsudek Okresního soudu ve [část obce] [část obce] č. j. [číslo jednací], ze dne 14. srpna 2015, v celém rozsahu zrušil a sám ve věci rozhodl. Proti výše uvedenému rozsudku Krajského soudu v Ostravě byl žalobce nucen podat 8. září 2016 dovolání k Nejvyššímu soudu. Ten vydal dne 23. srpna 2017 usnesení [anonymizováno] [číslo jednací], [anonymizována čtyři slova] [název soudu] [anonymizována dvě slova] [datum rozhodnutí], [anonymizováno] [číslo jednací], [anonymizována čtyři slova] [název soudu] ze dne 14. srpna 2015, č. j. [číslo jednací] a také další rozhodnutí obsahově navazující na zrušená rozhodnutí a přikázal věc státnímu zástupci Okresního státního zastupitelství ve [obec] k došetření. Výše uvedené usnesení Nejvyššího soudu bylo žalobci doručeno až 11. září 2017 a žalobce tak byl de iure pravomocně vinen od 3. května 2016 do 11. září 2017, tedy po dobu 496 dnů, tj. po dobu jednoho roku a 4 měsíců. Žalobce tak byl pod dlouhodobým psychickým stresem, že je pravomocně odsouzen. Dne 14. března 2019 byla v této věci podána u [název soudu] [anonymizováno] pořadí již třetí obžaloba poté, tedy po další neuvěřitelné prodlevě v trvání jednoho a půl roku. Po více než devíti a půl letech od zahájení trestního stíhání vydal Okresní soud ve Frýdku-Místku dne 21. února 2020 rozsudek č. j. [číslo jednací], kterým byl žalobce zproštěn obžaloby. Toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 28. dubna 2020. Trestní stíhání žalobce, zahájené 31. července 2010, tak neskončilo pravomocným odsuzujícím rozhodnutím trestního soudu, ale bylo po útrpných 3.559 dnech, tedy po 9 letech, 8 měsících a 28 dnech, ukončeno zprošťujícím rozsudkem, který nabyl právní moci dne 28. dubna 2020. Žalobce již od počátku poukazoval na skutečnost, že se jedná o obchodní spor mezi výrobci a dovozci ložisek na Slovensku, do kterého byl neprávem zatažen. I přesto bylo zahájeno trestní stíhání žalobce, což mu způsobilo ponížení a psychické potíže. Žalobce přestal podnikat a byl v důsledku zahájeného trestního stíhání nucen zrušit s likvidací [právnická osoba] [právnická osoba], na jejíž podnikání mělo toto trestní stíhání velký dopad. [název společnosti] [anonymizováno] [právnická osoba] byla v rámci prováděné prohlídky skladu společnosti zabavena ložiska, která byla následně dne 26. října 2016 zlikvidována, a to na základě rozsudku [název soudu] č. j. [číslo jednací], ze dne 14. srpna 2015, ve spojení s rozsudkem [název soudu] č. j. [číslo jednací], ze dne 3. května 2016, který nabyl právní moci dne 3. května 2016. K tomuto došlo, zcela nepochopitelně, přestože obhajoba podala dovolání dne 8. září 2016, tedy 48 dnů před tím, než došlo k nezákonné likvidaci ložisek. Nejvyšší soud usnesením č. j. [číslo jednací], ze dne 23. srpna 2017, všechna uvedená rozhodnutí zrušil. Žalobci hrozil trest odnětí svobody v délce 6 měsíců až 5 let, peněžitý trest nebo propadnutí věci. Tato představa neúměrně zatěžovala žalobce obavami, protože věděl, že pokud by byl odsouzen nebo pokud by mu byl uložen peněžitý trest nebo trest propadnutí věci, tak by v tomto důsledku musel ukončit své podnikání, k čemuž nakonec i došlo. Žalobce tak v důsledku nezákonně zahájeného trestního stíhání přišel o práci, byl nucen dát do likvidace [právnická osoba] [právnická osoba], jejímž je jediným společníkem, přišel tak o svou obživu a mohl se dostat do nemalých problémů. To vše kvůli tomu, že zde byl obchodní spor mezi výrobci a dovozci ložisek na Slovensku. Naštěstí, po dlouhém soudním řízení, které vyústilo až v dovolání k Nejvyššímu soudu a následné vydání usnesení Nejvyššího soudu, došlo pochopitelně ke zproštění obžaloby žalobce. Žalobci a jeho rodině, ale těchto téměř 10 let života nikdo nevrátí. Žalobce tímto uplatňuje nárok na náhradu nemajetkové újmy a žádá přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu ve výši 711.800 Kč (200 Kč za každý den nezákonného trestního stíhání). Nemajetkovou újmu utrpěl v důsledku následujících skutečností: [číslo] dnů úzkosti, duševního stresu a nejistoty v očekávání výsledku případu. Žalobci hrozil nepodmíněný trest odnětí svobody 6 měsíců až 5 let, peněžitý trest nebo propadnutí věci. Je v podstatě nemožné si představit neúměrnou psychickou zátěž, kterou s sebou přineslo toto období plné nejistoty. Žalobce nesl velmi těžko, že byl zatažen do obchodních sporů mezi výrobci a dodavateli ložisek na Slovensku. Psychické trauma zhoršilo zahájené trestní stíhání, kdy mu byla kladena vina za přečin porušení práv k ochranné známce a jiným označením. Žalobce měl nejistotu ohledně toho, jak bude v případě jeho nepodmíněného odsouzení trpět rodina. Dále měl vzhledem ke svému věku nejistotu ohledně toho, zda se dožije propuštění z výkonu trestu odnětí svobody a zda ještě uvidí své děti a vnuky. Žalobce rovněž trpěl obavami o [právnická osoba] [právnická osoba], jejímž je jediným společníkem, a to obavami z toho, kdo bude v případě jeho nepodmíněného odsouzení vést tuto společnost jako jednatel, neboť nikdo neměl takové zkušenosti jako on, a společnost by tak mohla zaniknout. Tyto obavy a nejistoty jej neúměrně psychicky zatěžovaly. Žalobce tak trávil tyto nekonečné dny v úzkosti pod ohromným stresem. Nic už nezmění tuto nevratnou ztrátu. Nic nemůže vrátit čas a umožnit žalobci znovu měsíce a roky života bez toho, že by nad ním visela hrozba nepodmíněného trestu odnětí svobody. V této souvislosti je nutné zdůraznit, že neskutečně hrubý zásah ze strany orgánu činných v trestním řízení do života žalobce byl zcela zbytečný. Zahájení trestního stíhání a samotné trestní řízení před soudem za přečin porušení práv k ochranné známce a jiným označením bylo zcela absurdní. Obhajoba žalobce již od počátku uváděla, že zde nebyla naplněna zejména subjektivní stránka přečinu porušení práv k ochranné známce a jiným označením, a to z důvodu toho, že žalobce neměl povědomí o tom, že se jedná o padělky a navíc byl ujišťován, že se o padělky nejedná a jde pouze o obchodní praktiku [právnická osoba], a.s., která chtěla ovládnout trh, a údajné padělky byly jen vymyšlenou zástěrkou. Důkazy, které vyšly v průběhu řízení najevo a závěry o nevinně žalobce, mohly být bez obtíží zajištěny již dříve a trestní stíhání žalobce tak vůbec nemuselo být zahájeno. Již samotné obvinění ze spáchání trestného činu je zásahem do pověsti a dobrého jména žalobce. Veřejnost vnímá trestní stíhání značně negativně. Veřejnost nechápe, že došlo k pochybení systému a že bylo trestní stíhání proti žalobci vedeno zcela bezdůvodně. Již samotná skutečnost, že bylo zahájeno trestní stíhání, zanechala totiž u veřejnosti zcela zbytečně stín pochybnosti o jeho schopnostech. Žalobce žil sice ve městě, ale i zde se takové informace v jeho okolí šíří velmi rychle, v důsledku čehož byl nucen se přestěhovat nejdříve do Přívratě a nyní žije v [obec]. Zahájení trestního stíhání tak mělo negativní dopad na život žalobce, ale rovněž i na [právnická osoba] [právnická osoba], do jejíž pověsti a dobrého jmena trestní stíhání žalobce taktéž zasáhlo. V důsledku zahájení trestního stíhání proti své osobě byl a je veden v databázi Policie ČR jako osoba trestně stíhaná pro trestný čin. Odstranění této informace z registru police nelze právně ani technicky provést, neboť tento údaj prochází několika databázemi. Tento údaj bude v uvedených databázích zaznamenán po zbytek života žalobce, nedojde-li k účinné změně právních předpisů. Každé trestní řízení je významným zásahem do soukromého a osobního života trestně stíhané osoby a negativně se dotýká její cti a dobré pověsti. Takový zásah je o to intenzivnější, neprokáže-li se následně, že by spáchal skutek, z něhož byl obviněn a obžalován (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 10. 3. 2011, sp. zn. IV ÚS 3193/10). Na žalobci ulpělo stigma trestně stíhaného člověka, kdy se na něj řada lidí nově dívá jako na člověka, jenž se dopustil trestného činu a jako na někoho, kdo pravděpodobně prodával padělky ložisek. Veřejné mínění nezná a nectí presumpci neviny. Ani pravomocné zproštění obžaloby tuto skutečnost již nemůže změnit a zhojit tak zásah do soukromého a osobního života žalobce. Žalobce má za to, že v rámci trestního stíhání jeho osoby byly činěny značné průtahy a orgány činné v trestním řízení nevydaly svá rozhodnutí ve lhůtě stanovené zákonem, případně v přiměřené lhůtě, čímž došlo k porušení čl. 6 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, podle kterých má každý právo, aby jeho věc byla projednána bez zbytečných průtahů. Orgány činné v trestním řízení činily průtahy, což je zejména zřejmé z délky trestního stíhání žalobce, které trvalo 9 let, 8 měsíců a 28 dnů. Je patrné, že byla porušena základní zásada trestního řízení vyjádřená v § 2 odst. 4 trestního řádu, a to zásada rychlosti, která zakládala významné právo žalobce, aby jeho věc byla projednána orgány činnými v trestním řízení urychleně bez zbytečných průtahů. Délka řízení pro žalobce znamenala morální újmu, kterou dle Evropského soudu pro lidská práva není třeba prokazovat, o čemž shodně rozhodl Ústavní soud, nálezem ze dne 19. května 2010, sp. zn. II. ÚS 862/10, a Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 23. září 2010, sp. zn. 30 Cdo 958/2009. Podle zde zmíněného nálezu Ústavního soudu vyplývá, že se nemajetková újma neprokazuje, ta vzniká samotným porušením základních práv a svobod a pouze velmi výjimečně se nepřiznává zadostiučinění v penězích za nepřiměřeně dlouhé řízení. Žalobce má za to, že v rámci trestního stíhání jeho osoby a délky tohoto řízení zde neexistuje žádná výjimka pro nepřiznání zadostiučinění. Žalobce tímto uplatňuje nárok na náhradu nemajetkové újmy a žádá přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu ve výši 400.000 Kč (40.000 Kč za každý započatý rok trvání trestního stíhání), neboť se domnívá, že samotné konstatování porušení práva není dostačující. Nemajetkovou újmu utrpěl v důsledku následujících skutečností: - Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Moravskoslezského kraje, územní odbor, oddělení hospodářské kriminality, vedlo trestní stíhání žalobce pod sp. zn. KRPT [číslo]. Tento orgán činný v trestním řízení činil průtahy v rámci trestního řízení, a to tak, že vyšetřování neskončilo nejpozději do dvou měsíců od zahájení trestního stíhání dle § 167 odst. 1 písm. a) trestního řádu. Obžaloba proti žalobci byla podána až 31. března 2011, tedy po 8 měsících od zahájení trestního stíhání. - Trestní stíhání bylo vedeno u Okresního státního zastupitelství ve [obec] pod sp. zn. [spisová značka] Okresní státní zastupitelství ve [obec] činilo průtahy s podáním první obžaloby, kterou podalo po 8 měsících od zahájení trestního stíhání, čímž byla porušena lhůta dle § 167 odst. 1 písm. a) trestního řádu. Tato první obžaloba ze dne 31. března 2011, jak bylo zmíněno již výše, byla Okresnímu státnímu zastupitelství ve [obec] vrácena k došetření. Dne 15. července 2011 [název soudu] rozhodl usnesením o zamítnutí stížnosti státního zástupce Okresního státního zastupitelství proti usnesení [název soudu] o vrácení obžaloby k došetření, a další obžaloba proti žalobci byla podána až 7. června 2012, tedy po necelých 11 měsících od vydání usnesení [název soudu]. Stejně tak i po vydání usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. srpna 2017, který věc vrátil státnímu zástupci Okresního státního zastupitelství ve [obec] k došetření, podal státní zástupce dne 14. března 2019 v této věci již třetí obžalobu, tedy po roce a 7 měsících. Státní zástupce Okresního státní zastupitelství ve [část obce] [část obce] tak několikrát učinil úkon, podal obžalobu, po uplynutí lhůty dle § 167 odst. 1 písm. a) trestního řádu. - Okresní soud ve Frýdku-Místku činil průtahy v řízení vedeném pod sp. zn. [spisová značka], a to zejména porušením § 129 odst. 3 trestního řádu a § 181 odst. 3 trestního řádu. Okresní soud ve Frýdku-Místku například po podání druhé obžaloby ve věci žalobce, kterou podal státní zástupce dne 7. června 2012, nařídil hlavní líčení až dne 12. července 2012, což je více než 3 týdny po podání obžaloby dle § 181 odst. 3 trestního řádu. Stejně tak po podání třetí obžaloby v této věci, která byla podána dne 14. března 2019, nařídil soudce Okresního soudu ve Frýdku-Místku hlavní líčení dne 8. července 2019, tedy až po necelých třech měsících. Soudce [název soudu] činil průtahy taktéž tím, že svá rozhodnutí vyhotovil a předal k doručení po více než 10 pracovních dnech, a to například první rozsudek ve věci ze dne 14. dubna 2014, č. j. [číslo jednací], byl obhájci žalobce doručen do datové schránky dne 27. května 2014. Dále rozsudek č. j. [číslo jednací] ze dne 14. srpna 2015 byl obhájci žalobce doručen do datové schránky doručen dne 29. září 2015. Žalobce si je vědom, že okamžik vyhotovení a předání rozsudku k doručení a okamžik jeho doručení, není shodný, avšak vychází z údaje o doručení, neboť mu datum předání k doručení znám není a usuzuje, že to bylo činěno v řádu dnů před doručením. - Krajský soud v Ostravě činil průtahy v řízení vedeném pod sp. zn. [spisová značka], a to rovněž porušením § 129 odst. 3 trestního řádu, které se dle § 138 použije přiměření na usnesení, a to např. žalobce shledává průtahy ve vyhotovení usnesení č. j. [číslo jednací], které bylo vydáno dne 31. října 2014 a doručeno do datové schránky obhájce žalobce dne 8. ledna 2015 [název soudu] činil průtahy rovněž v řízení vedeném pod sp. zn. [spisová značka], a to vyhotovením rozsudku ze dne 3. května 2016, č. j. [číslo jednací], který byl obhájci žalobce doručen do datové schránky dne 8. července 2016. -Žalobce shledává rovněž průtahy v řízení vedeném před Nejvyšším soudem pod sp. zn. [spisová značka], kdy dovolání bylo žalobcem podáno dne 8. září 2016 a bylo o něm rozhodnuto až 23. srpna 2017 usnesením č. j. [číslo jednací]. -Další těžko uvěřitelné průtahy způsobila Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Moravskoslezského kraje, územní odbor, oddělení hospodářské kriminality ve spolupráci s Okresním státním zastupitelstvím ve [obec], kdy poté, co byla věc vrácena Nejvyšším soudem 11. září 2017, tak až 14. března 2019 byla v této věci znovu podána u [název soudu], v pořadí již třetí, obžaloba. Tedy po další neuvěřitelné prodlevě v trvání jednoho a půl roku. V tomto případě zcela jistě nestačí pouhé konstatování porušení práva, ale je na místě přiznání zadostiučinění, tedy náležitá náhrada této vzniklé nemajetkové újmy v penězích. Celková výše požadované náhrady nemajetkové újmy tedy činí 1.111.800 Kč. Žalobce uplatnil dne 26. srpna 2020 nárok na náhradu nemajetkové újmy a nárok na přiměřené zadostiučinění za průtahy v trestním řízení u žalované v souladu s ustanovením § 14 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona [obec] národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), v účinném znění. Přijetí této žádosti potvrdila žalovaná dopisem ze dne 26. srpna 2020 a byl v této věci zaveden spis pod sp. zn. [jednací číslo MSP].

2. Žalovaný k podané žalobě uvedl, že Ministerstvu spravedlnosti bylo dne 26. 8. 2020 doručeno podání žalobce, jehož obsahem byla žádost o náhradu nemajetkové újmy podle zákona č. 82/1998 Sb., v rámci které žalobce žádal zaplacení částky 1.111.800 Kč sestávající se z nároku na náhradu nemajetkové újmy způsobené trestním stíháním ve výši 711.800 Kč a nároku na náhradu nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou trestního stíhání ve výši 400.000 Kč. Podle sdělení žalobce mu měla nemajetková újma vzniknout v důsledku trestního řízení vedeného u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp.zn. 3 T 51/2011. V rámci mimosoudního projednání věci žalovaný ve svém stanovisku ze dne 7. 5. 2021, č.j. [spisová značka], částečně vyhověl nároku žalobce na náhradu nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou trestního stíhání žalobce, přičemž přiznaná částka ve výši 130.000 Kč bude v nejbližších dnech poukázána na účet uvedený v podání žalobce ze dne 26. 8. 2020, č.ú.: [bankovní účet], [variabilní symbol]. Nárok na náhradu nemajetkové újmy způsobené trestním stíháním v penězích žalovaný zamítl, jelikož nedospěl k závěru, že by byly splněny podmínky pro přiznání zadostiučinění v peněžní formě. Žalobci však bylo za způsobenou nemajetkovou újmu poskytnuto morální zadostiučinění s tím, že bylo konstatováno vydání nezákonného rozhodnutí a byla vyslovena omluva. Žalovaný činí nesporným průběh trestního řízení vedeného u [název soudu] pod sp.zn. [spisová značka], kdy žalovaným bylo v rámci prováděného šetření zjištěno, že žalobce byl trestně stíhán na základě usnesení Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Moravskoslezského kraje, územního odboru, oddělení obecné kriminality ze dne 31. 7. 2010, [číslo jednací], pro přečin porušení práv k ochranné známce a jiným označením podle § 268 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zákoníku. Usnesení bylo žalobci doručeno dne 6. 8. 2010. Stížnost žalobce podaná proti danému usnesení dne 9. 8. 2010 byla zamítnuta usnesením Okresního státního zastupitelství ve [obec] ze dne 16. 8. 2010, č.j. [číslo jednací]. Dne 14. 10. 2010 byla podána obžaloba. Usnesením [název soudu] ze dne 4. 11. 2010, ve spojení s usnesením [název soudu] ze dne 17. 12. 2010, byla věc vrácena státnímu zástupci k došetření. Po vyžádání vyjádření poškozené [právnická osoba] byla dne 31. 3. 2011 podána obžaloba. Usnesením ze dne 20. 4. 2011, č.j. [číslo jednací], [název soudu] vrátil věc státnímu zástupci k došetření. Stížnost státního zástupce podaná dne 3. 5. 2011 proti tomuto usnesení byla zamítnuta usnesením [název soudu] ze dne 15. 7. 2011, č.j. [číslo jednací]. Po provedení dalších vyšetřovacích úkonů podalo dne 7. 6. 2012 Okresní státní zastupitelství ve [obec] obžalobu č.j. [číslo jednací]. Dne 28. 6. 2012 podal žalobce návrh na zastavení trestního stíhání. Dne 29. 6. 2012 bylo nařízeno hlavní líčení u [název soudu] na dny 29. 8. 2012 a 31. 8. 2012, kdy se uskutečnilo a bylo odročeno na den 1. 11. 2012. Tento den se uskutečnilo a bylo odročeno na den 19. 12. 2012. Tento den se uskutečnilo a bylo odročeno na den 21. 2. 2013. Podáním doručeným soudu dne 22. 1. 2013 státní zástupce navrhl doplnění znaleckého posudku znalce [příjmení] [jméno] [příjmení], který byl přibrán při hlavním líčení dne 19. 12. 2012. Znalec podal k soudu odpovědi na otázky státního zástupce dne 5. 2. 2013. Dne 21. 2. 2013 se konalo hlavní líčení, které bylo odročeno na den 12. 4. 2013. Dne 21. 2. 2013 dále soud požádal o právní pomoc Okresný súd [obec], a to ve věci výslechu svědkyně [příjmení] [jméno] [příjmení], trvale bytem na Slovensku, která se několikrát pro omluvu nedostavila k hlavnímu líčení. Podáním doručeným soudu dne 26. 2. 2013 navrhl státní zástupce doplnění otázek Ing. [jméno] [příjmení]. Podáním doručeným soudu dne 4. 3. 2013 navrhl státní zástupce doplnění znaleckého posudku Ing. [příjmení]. Dne 11. 4. 2013 bylo nařízené hlavní líčení zrušeno. Podáním doručeným soudu dne 9. 9. 2013 sdělil Okresný súd [obec], že výslech svědkyně [příjmení] [příjmení] nebylo možno realizovat, neboť se pracovně zdržovala mimo území Slovenské republiky, přičemž dne 16. 8. 2013 oznámila, že se bude opětovně zdržovat na území Slovenské republiky. Podáním doručeným soudu dne 19. 9. 2013 sdělil žalobce soudu, že trvá na výslechu svědkyně [příjmení] [příjmení]. Dne 16. 10. 2013 bylo nařízeno hlavní líčení na den 22. 11. 2013. Podáním doručeným soudu dne 15. 11. 2013 sdělila svědkyně [příjmení] [jméno] [příjmení], že se nemůže zúčastnit hlavního líčení nařízeného na den 22. 11. 2013, neboť bude pracovně v Číně, dále požádala soud o to, aby byl její výslech proveden přes Okresný súd ve [obec]. Podáním ze dne 12. 11. 2013 požádal soud o právní pomoc Okresný súd [obec], a to ve věci výslechu svědkyně [příjmení] [příjmení]. Dne 19. 11. 2013 bylo proto nařízené hlavní líčení zrušeno. Podáním doručeným soudu dne 19. 12. 2013 sdělil Okresný súd [obec], že Ing. [příjmení] je k dispozici převážně o víkendech, přičemž termíny se i tak mohou měnit z důvodu obchodních jednání a přípravy na rok 2014. Dne 14. 2. 2014 byl u Okresného soudu [obec ] proveden výslech svědkyně [příjmení] [jméno] [příjmení]. Dne 1. 3. 2014 bylo soudu doručeno stanovisko poškozené [právnická osoba], a.s. k dané trestní věci. Dne 14. 3. 2014 bylo nařízeno hlavní líčení na den 17. 4. 2014. Tento den se hlavní líčení konalo a byl vydán rozsudek č.j. [číslo jednací], jímž byl žalobce zproštěn obžaloby podle § 226 písm. b) tr. řádu. Dne 2. 6. 2014 podal státní zástupce proti rozsudku odvolání, které odůvodnil dne 6. 6. 2014. Dne 4. 6. 2014 podal odvolání žalobce. Dne 16. 6. 2014 podala odvolání poškozená [právnická osoba], a.s. Dne 10. 7. 2014 vyzval soud žalobce k odstranění vad odvolání ve lhůtě 5 dnů. Dne 15. 7. 2014 žalobce doplnil odvolání. Dne 22. 7. 2014 byla věc předložena Krajskému soudu v Ostravě, kde bylo nařízeno veřejné zasedání o odvoláních na den 23. 10. 2014. Tento den se konalo a bylo odročeno na den 31. 10. 2014, kdy se konalo a bylo vydáno usnesení č.j. [číslo jednací], jímž byl napadaný rozsudek z podnětu odvolání státního zástupce a žalobce podle § 258 odst.1 písm. b), c) tr. řádu zrušen a podle § 259 odst. 1 tr. řádu byla věc vrácena soudu prvého stupně k dalšímu řízení, odvolání poškozené bylo zamítnuto. Dne 18. 12. 2014 bylo nařízeno hlavní líčení na den 13. 2. 2015. Dopisem ze dne 23. 1. 2015 se soud dotázal Úřadu průmyslového vlastnictví na soudní spory týkající se ochranných známek, odpověď byla soudu doručena dne 30. 1. 2015. Dne 3. 2. 2015 byly soudu doručeny odpovědi soudního znalce [příjmení] [jméno] [příjmení] na položené otázky. Dne 9. 2. 2015 byla soudu doručena odpověď Úradu priemyselného vlastníctva Slovenskej republiky na dotaz soudu ohledně soudních sporů k ochranným známkám. Dne 13. 2. 2015 proběhlo u soudu hlavní líčení, které bylo odročeno na den 25. 3. 2015. Dne 3. 3. 2015 soud vzhledem k obhajobě žalobce vznesl dotaz na Okresný súd [jméno] [příjmení] na stav řízení vedeného pod sp.zn. [sp. značka] 2013 týkající se předmětných ochranných známek. Dále soud vznesl dotaz na Najvyšší súd Slovenskej republiky, k němuž byla dne 20. 9. 2002 podána žaloba proti postupu správního orgánu týkajícího se předmětných ochranných známek. Dne 23. 3. 2015 byla soudu doručena odpověď Najvyššího súdu Slovenskej republiky. Dne 25. 3. 2015 proběhlo u soudu hlavní líčení, které bylo odročeno na den [datum]. Tohoto dne proběhlo a bylo odročeno na den [datum]. Dne 3. 7. 2015 bylo soudu doručeno sdělení Okresného súdu [jméno] [příjmení] o tom, že jednání v řízení [sp. zn.] 2013 je u soudu nařízeno na den 29. 10. 2015. Dne 23. 7. 2015 proběhlo u [název soudu] hlavní líčení, které bylo odročeno na den 14. 8. 2015. Dne 13. 8. 2015 byl soudu doručen závěrečný návrh žalobce. Dne 14. 8. 2015 byl soudu doručen závěrečný návrh poškozené [právnická osoba] Dne 14. 8. 2015 proběhlo hlavní líčení a byl vyhlášen rozsudek č.j. [číslo jednací], jímž byl žalobce odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 8 měsíců s podmíněným odkladem na dobu 1 roku a 4 měsíců a k trestu propadnutí věci. Dne 7. 10. 2015 podal státní zástupce odvolání, které doplnil dne 13. 10. 2015. Dne 7. 10. 2015 podal odvolání žalobce. Dne 2. 11. 2015 vyzval soud žalobce k odstranění vad odvolání. Žalobce odvolání doplnil dne 9. 11. 2015. Dne 25. 11. 2015 byla věc předložena Krajskému soudu v Ostravě, kde bylo dne 25. 1. 2016 nařízeno veřejné zasedání o odvoláních na den 29. 2. 2016, bylo však odročeno na žádost obhájce žalobce (z důvodu čerpání dovolené v dané době). Dne 12. 2. 2016 bylo odvolacímu soudu doručeno vyjádření poškozené [právnická osoba] k odvoláním žalobce a státního zástupce. Dne 17. 3. 2016 se konalo veřejné zasedání o odvoláních, které bylo odročeno na den 3. 5. 2016 za účelem zvážení návrhů na doplnění dokazování. Dne 24. 3. 2016 vyzval soud poškozenou k doplnění informací, kdy odpověď dorazila soudu dne 18. 4. 2016. Dne 3. 5. 2016 proběhlo veřejné zasedání a byl vydán rozsudek č.j. [číslo jednací], jímž byl napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. b), d), e) tr. řádu zrušen a za podmínek § 259 odst. 3 písm. a), b) tr. řádu byl žalobce odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 8 měsíců s podmíněným odkladem na dobu 1 roku a 4 měsíců a k trestu propadnutí věci. Rozsudek nabyl právní moci dne 3. 5. 2016. Dne 8. 9. 2016 podal žalobce dovolání. Dne 26. 10. 2016 podal Nejvyšší státní zástupce vyjádření k dovolání. Dne 3. 11. 2016 byla věc předložena Nejvyššímu soudu a dne 23. 8. 2017 bylo vydáno usnesení č.j. [číslo jednací], jímž byla podle § 265k tr. řádu zrušena rozhodnutí soudů obou stupňů a další obsahově navazující rozhodnutí a podle § 265l odst. 1 tr. řádu byla věc přikázána státnímu zástupci Okresního státního zastupitelství ve [obec] k došetření. Okresnímu soudu ve [část obce] [obec] byl spis vrácen dne 8. 9. 2017. Dne 4. 10. 2017 Okresní státní zastupitelství ve [obec] vrátilo věc k doplnění vyšetřování podle § 174 odst. 2 písm. d) tr. řádu. Dne 4. 1. 2018 požádalo Okresní státní zastupitelství ve [obec] o právní pomoc Okresnou prokuratúru [obec], a to s výslechem svědků a vyžádáním zprávy Úradu priemyselného vlastníctva Slovenskej republiky. Dne 15. 3. 2018 vydal policejní orgán úřední záznam o vyhodnocení faktur o zakoupeném zboží, resp. ložisek [právnická osoba] s .. Dne 16. 3. 2018 proběhly v [obec] výslechy svědků a protokoly o nich byly policejnímu orgánu doručeny dne 29. 3. 2018. Dne 23. 4. 2018 požádalo Okresní státní zastupitelství ve [obec] o právní pomoc Okresnou prokuratúru v [obec], a to s výslechem svědka. Výslech proběhl v Prešově dne 11. 5. 2018. Dne 23. 4. 2018 požádalo Okresní státní zastupitelství ve [obec] o právní pomoc Prokuraturu Rejonowu w [anonymizováno] ([ulice] republika), a to s identifikací a výslechem statutárního zástupce [právnická osoba] [název]. Dne 23. 4. 2018 požádalo Okresní státní zastupitelství ve [obec] o právní pomoc Prokuraturu Rejonowu w [obec] ([ulice] republika), a to s výslechem zástupce [právnická osoba] [název subjektu]. Dne 31. 5. 2018 vydal policejní orgán úřední záznam o vyhodnocení rešerší Úřadu průmyslového vlastnictví ČR, SR a PL k ochranné známce ZVL. Dne 21. 6. 2018 požádalo Okresní státní zastupitelství ve [obec] o právní pomoc Prokuraturu Okregowu w [obec] ([ulice] republika), a to s identifikací a výslechem údajného zástupce [právnická osoba] [název subjektu]. Dne 7. 12. 2018 byl policejnímu orgánu doručen výsledek právní pomoci z Polska. Dne 25. 2. 2019 vydal policejní orgán úřední záznam o vyhodnocení právní pomoci z Polské republiky. Dne 4. 3. 2019 podal policejní orgán návrh na podání obžaloby [číslo jednací]. Podáním Okresního státního zastupitelství ve [obec] ze dne 7. 3. 2019, č.j. [číslo jednací], byl žalobce upozorněn na změnu právní kvalifikace stíhaného skutku na přečin porušení práv k ochranné známce a jiným označením podle § 268 odst. 1 tr. zákoníku. Dne 15. 3. 2019 podalo Okresní státní zastupitelství ve [obec] obžalobu č.j. [číslo jednací]. Dne 12. 4. 2019 byl předseda soudu požádán o prodloužení lhůty k prvnímu úkonu na 3 měsíce z důvodu plánované dlouhodobé nepřítomnosti soudce od 16. 4. 2019 minimálně do 9. 5. 2019. Dne 15. 4. 2019 bylo povoleno prodloužení lhůty do 15. 6. 2019. Dne 14. 6. 2019 byl žalobce a jeho obhájce předvolán k výslechu mimo hlavní líčení na den 1. 8. 2019. Dne 14. 6. 2019 byl soudem dále učiněn dotaz na poškozenou [právnická osoba], a.s. ohledně nároku na náhradu škody. Poškozená odpověděla podáním doručeným soudu dne 26. 6. 2019. Dne 2. 7. 2019 bylo soudem odvoláno předvolání žalobce a jeho obhájce k výslechu mimo hlavní líčení a bylo nařízeno hlavní líčení na den 1. 8. 2019. Podáním doručeným soudu 29. 7. 2019 žalobce požádal o konání hlavního líčení v jeho nepřítomnosti. Dne 1. 8. 2019 se konalo hlavní líčení, které bylo odročeno na den 1. 10. 2019. Dne 25. 9. 2019 bylo hlavní líčení přenařízeno na den 17. 12. 2019 s ohledem na zdravotní důvody soudce. Dne 17. 12. 2019 se hlavní líčení konalo a bylo odročeno na den 21. 2. 2020 za účelem předvolání svědků a obžalovaného (žalobce). Dne 21. 2. 2020 se hlavní líčení konalo a byl vydán rozsudek [název soudu] č.j. [číslo jednací], jímž byl žalobce zproštěn obžaloby podle § 226 písm. a) tr. řádu. Dne 6. 3. 2020 požádal soudce o prodloužení lhůty k písemnému vyhotovení rozsudku, a to z důvodu složitosti věci a omezeného provozu administrativy soudu v důsledku karantény COVID 19. Lhůta byla předsedou soudu prodloužena do 8. 4. 2020. Rozsudek nabyl právní moci dne 28. 4. 2020. Žalovaný dále činí nesporným, že v rámci mimosoudního projednání žalobou uplatněných nároků částečně vyhověl nároku na náhradu nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou trestního stíhání žalobce co do částky ve výši 130.000 Kč. Předmětné trestní stíhání trvalo zhruba 9 let a 8 měsíců, za tvrzenou nepřiměřenou délku je však náhrada nemajetkové újmy žádána jako samostatný nárok. Žalobce ve své žádosti tvrdí dopady trestního stíhání do svého soukromého a osobního života, narušení pověsti a dobrého jména a stres spojený s nejistotou ohledně výsledku trestního stíhání. Žalobce však nijak neprokázal vznik, závažnost a trvání tvrzené nemajetkové újmy. Lze sice mít za to, že každé trestní stíhání může zasáhnout do života stíhané osoby v řadě jeho rovin s větší či menší intenzitou, nicméně v rámci mimosoudního projednání lze poskytnout peněžité zadostiučinění jen tehdy, máme-li za zcela nesporné, že tento zásah je možno hodnotit jako skutečně závažný. Žalovaný proto ve svém stanovisku konstatoval, že v řízení vedeném u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp.zn. [spisová značka] bylo vůči žalobci vydáno nezákonné rozhodnutí ve smyslu § 8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., za což se žalobci omluvil. S ohledem na výše uvedené však žalovaný nedospěl k závěru, že by byly splněny podmínky pro přiznání zadostiučinění v peněžní formě s tím, že konstatování nezákonného rozhodnutí spolu s poskytnutou omluvou považuje za dostatečnou satisfakci. Ve věci bylo rozhodováno třikrát soudem prvého stupně (Okresním soudem ve Frýdku-Místku), dvakrát soudem druhého stupně ([název soudu]) a jednou Nejvyšším soudem. Orgány činné v trestním řízení po většinu doby trvání daného trestního stíhání konaly jednotlivé úkony plynule a v přiměřených lhůtách, ovšem celková délka řízení byla nepřiměřená. Žalovaný zároveň dospěl k závěru, že je na místě poskytnout žalobci zadostiučinění vzniklé nemajetkové újmy ve formě finanční náhrady. Při určování výše přiměřeného zadostiučinění v penězích žalovaný základní roční částku zadostiučinění (15.000 Kč sníženou za první 2 roky na 1/2) podle příslušné judikatury s ohledem na složitost věci (zejména na rozsah dokazování a na rozsáhlou spolupráci s justičními orgány Slovenské republiky a Polské republiky) snížil o 10 %. V souvislosti s počtem stupňů soudní soustavy, které daný případ řešily, nebyla základní částka snížena ani zvýšena. Ve vztahu ke kritériu chování žalobce v daném řízení nebyla základní částka zadostiučinění snížena, ale ani zvýšena. Konečně v rámci kritéria významu věci pro žalobce došlo k navýšení základní částky o 10 %, neboť trestní stíhání souviselo se zaměstnáním žalobce. Po zohlednění uvedených faktorů bylo přiměřené finanční zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu stanoveno ve výši 130.000 Kč.

3. Z důvodu plnění žalovaného došlo ze strany žalobce k částečnému zpětvzetí žaloby a to co do částky 130.000 Kč představující přiměřené zadostiučinění způsobené nepřiměřenou délkou trestního stíhání, v tomto rozsahu tak bylo řízení dle § 96 odst. 2 o.s.ř. zastaveno.

4. Soud ve věci nařídil ústní jednání, při němž ve smyslu § 118a o.s.ř. vyzval žalující stranu, nechť doplní tvrzení a nabídne důkazy k těmto skutečnostem: -) konkrétní dopady nezákonného rozhodnutí do osobní sféry poškozeného -) zda toto rozhodnutí mělo nepříznivý vliv na jeho pověst -) zda došlo k změně dosavadního způsobu života v souvislosti s nezákonným rozhodnutím, případně jak -) zda trestní řízení způsobilo nějaké následky ve sféře žalobce, pokud ano, jaké K uvedeným tvrzením byl žalobce povinen doplnit konkrétní důkazy. Pro případ, že uvedené skutečnosti nebudou dotvrzeny a prokázány, byl žalobce poučen, že nebude ve sporu úspěšný. Ve vztahu k nároku uplatňovanému v souvislosti s délkou trestního řízení soud poučil žalující stranu ve smyslu § 118a o.s.ř. nechť uvede, jaký konkrétní dopad do sféry žalobce měla právě délka trestního řízení, přičemž soud upozornil na nebezpečí zdvojení uplatněného nároku, kdy je nutno odlišit skutková tvrzení u nároku uplatněného z titulu zadostiučinění způsobeného nezákonným rozhodnutím a z titulu nesprávného úředního postupu spočívajícího v délce trestního řízení. V daném směru soud odkázal na přiléhavé odůvodnění rozhodnutí 30 Cdo 3604/2014. Žalující strana byla opět poučena, že uvedené tvrzení je třeba podložit nějakými důkazy, v opačném případě nebude ve sporu úspěšná. Žalobce byl rovněž vyzván nechť uvede, z jakého důvodu požaduje zaplacení uvedené výše zadostiučinění ve smyslu ustanovení § 31 odst. 2 zákona, když je primárně na žalobci, aby zvolil přesvědčivé srovnání, podle kterého jeho újma není menší, než újma jiná, za kterou se přiznává žalovaná částka, že je třeba provést komparaci nárokované částky s obdobnými případy (odkázal na rozhodnutí NS ČR 30 Cdo 2256/2011).

5. Po shora uvedeném poučení uvedl právní zástupce žalobce, že poučení považuje za další pošlapávání práv osob, které jsou již stiženy nezákonným rozhodnutím veřejné moci. Následně v koncentrační lhůtě doplnil žalobce skutková tvrzení tak, že žalobce nezákonným řízením a nezákonným rozhodnutím ztratil důvěru v právní stát a spravedlnost, což vedlo k jeho duševním útrapám a k ukončení jeho podnikání. Žalobce od 25. listopadu 1993 řádně a poctivě podnikal jako jediný společník a jednatel společnosti [příjmení] [právnická osoba] Po ukončení trestního stíhání pravomocným odsuzujícím rozsudkem se žalobce rozhodl ukončit své podnikání a v lednu 2017 rozhodl o zrušení společnosti a jejím vstupu do likvidace, protože jeho frustrace z fungování státu mu již nedávala důvěru v ochranu státu. Žalobce po dobu řízení před soudem úkorně vnímal, že jej žaluje a před soud vláčí státní zástupce, pan [jméno] [příjmení], který byl členem Komunistické strany, což žalobce vnímal zvlášť úkorně, protože si ze svého dětství dobře pamatoval a pamatuje, jak se tehdejší zločinný komunistický režim choval k jeho otci, kterého opakovaně bezdůvodně trestně stíhal. [příjmení] státního zástupce a jeho až nenávistný postoj k žalobci konkrétně ilustruje odpověď obžaloby na výzvu soudu, kdy obžaloba na č.l. 797 trestního spisu sděluje soudu, že už raději nebude nic zajištovat, protože by to nemuselo být v její prospěch – viz poslední odstavec sdělení Okresního státního zastupitelství [obec] z 27. února 2013. Obžaloba tedy namísto toho, aby přestala trápit nevinného člověka, odmítla spolupracovat na řádném objasnění věci, vědoma si zřejmě marnosti svého počínání. Tento postup považoval a považuje žalobce za nesprávný a nezákonný a tehdy i dnes se domníval, že státní zástupce by neměl rezignovat na hledání pravdy tím, že se věcí raději odmítne do hloubky zabývat, strčí hlavu do písku a nevinného člověka bezcitně dále drtí v trestním řízení. Žalobce celým trestním řízením trpěl, přihlížel zbytečné likvidaci svého podnikání a dokonce se odstěhoval z [obec], protože jeho pověst v rodném městě byla poškozena. K prokázání uvedených skutečností navrhnul svědeckou výpověď svého syna Ing. [jméno] [celé jméno žalobce].

6. Žalovaná strana učinila nesporný průběh trestního řízení tak, jak byl v žalobě popsán, i skutečnost, že žalobce uplatnil žalovaný nárok u Ministerstva spravedlnosti ČR dne 26. 8. 2020.

7. Soud provedl důkazy navržené mu stranami sporu. Z trestního spisu Okresního soudu ve Frýdku-Místku sp.zn. [spisová značka] byla zjištěna chronologie trestního řízení tak, jak byla popsána v žalobě a je uvedena shora. Průběh trestního řízení byl mezi stranami nesporný. Dopisem ze dne 26. 8. 2020 prokázal žalobce skutečnost, že žalobce uplatnil nárok, který je předmětem tohoto sporu u Ministerstva spravedlnosti se shodným odůvodněním, které obsahuje žaloba podaná v tomto řízení. Dopisem ze dne 7. 5. 2021 adresovaným žalobci bylo prokázáno, že Ministerstvo spravedlnosti konstatovalo, že v řízení vedeném u Okresního soudu ve [část obce] pod sp.zn. [spisová značka] bylo vydáno nezákonné rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., za což se Ministerstvo spravedlnosti (MS) velice omlouvá. Dále se MS omluvilo za to, že v řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu ustanovení § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. spočívajícímu v nepřiměřené délce trestního řízení, za což přiznává zadostiučinění vzniklé nemajetkové újmy ve formě finanční náhrady 130.000 Kč. Zprávou státního zástupce OSZ [obec] JUDr. [jméno] [příjmení] ze dne 27. 2. 2013 adresovanou [název soudu] bylo prokázáno, že státní zástupce nebyl ochoten vyhovět žádosti soudce o opatření znaleckého posudku či odborného vyjádření s odůvodněním, že potřeba jej opatřit vyvstala až v průběhu hlavního líčení poté, co byl již znalec přibrán soudem. Státní zástupce ani nebyl toho názoru, že by byl tento důkaz opatřován ve prospěch obžaloby. Notářským zápisem datovaným dne 5. 1. 2017 bylo prokázáno, že [právnická osoba] [právnická osoba] zastoupená jediným společníkem Ing. [celé jméno žalobce] se zrušuje a vstupuje do likvidace. Svědek [příjmení] [jméno] [celé jméno žalobce], syn žalobce, vypověděl, že žalobce byl trestně stíhán po dobu téměř deseti let, v důsledku čehož zanevřel na podnikání a odstěhoval se na chatu do hor, kde žije dodnes. Rodinné vztahy trestní stíhání neovlivnilo, spíše v okolí bydliště mu lidé naznačovali, že je zločinec, což cítil jako velkou křivdu. Dále mu vadilo, že ho žaloval státní zástupce, který býval komunistou. Dále svědek uvedl, že žalobce trpí autoimunitním onemocněním, nedokáže však říci, zda příčinou těchto potíží byl stres z trestního stíhání. Svědek vypověděl, že v době zahájení trestního stíhání bydlel žalobce na Palkovické ulici ve [obec] a v průběhu řízení se odstěhoval na chatu v [obec]. V [obec] stavěl dům s partnerkou, ale tam nikdy nežil. Pravdivost svědecké výpovědi byla zpochybněna důkazy navrženými žalovanou stranou, a to protokolem o hlavním líčení konaném dne 29. 8. 2012, kde žalobce uvedl, že jeho adresa pro doručování je [obec a číslo], [obec]. Z tohoto protokolu bylo dále zjištěno, že na základě obvinění odešel žalobce cca před rokem a půl do důchodu. Protokolem z hlavního líčení konaného dne 17. 4. 2014 bylo prokázáno, že [právnická osoba] – [celé jméno žalobce] neexistuje, jak uvedl sám žalobce. Od 1. 1. 2013 nemá jediného zaměstnance. Žalobce dále uvedl, že se zničil ekonomicky sám proto, že jeho partnerka, se kterou žije v [obec], onemocněla rakovinou, staral se o ní i o vnuky a nevěnoval se podnikání.

8. Dle § 7 zákona č. 82/1998 Sb. mají účastníci řízení právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím, z něhož jim vznikla škoda. Právo na náhradu škody má i ten, s nímž nebylo jednáno jako s účastníkem řízení, ačkoliv s ním jako s účastníkem řízení jednáno být mělo. Podle § 8 téhož zákona nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán. Byla-li škoda způsobena nezákonným rozhodnutím vykonatelným bez ohledu na právní moc, lze nárok uplatnit i tehdy, pokud rozhodnutí bylo zrušeno nebo změněno na základě řádného opravného prostředku. Nejde-li o případy zvláštního zřetele hodné, lze nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím přiznat pouze tehdy, pokud poškozený využil v zákonem stanovených lhůtách všech procesních prostředků, které zákon poškozenému k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.

9. Dle ustanovení § 13 odst. 1 Zákona č. 82/1998 Sb. o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené 8a) lhůtě. Dle druhého odstavce téhož zákonného ustanovení má právo na náhradu škody ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda.

10. Dle ustanovení § 31a shora citovaného zákona bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo.

11. Na základě shora uvedených důkazů a na základě nesporných tvrzení účastníků má soud za prokázané, že žalobce byl nezákonně trestně stíhán po dobu 9 let a 8 měsíců v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp.zn. 3T 51/2011, došlo tak k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu ustanovení § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., když trestní řízení trvalo neúměrně dlouhou dobu i vydání nezákonného rozhodnutí představující usnesení o zahájení trestního stíhání žalobce, vůči němuž trestní řízení skončilo zprošťujícím rozsudkem. Žalobce uplatnil nárok na náhradu nemajetkové újmy a přiměřené zadostiučinění ve smyslu § 14 Zákona v zákonem stanovené lhůtě u Ministerstva spravedlnosti ČR Ministerstvo spravedlnosti uznalo nesprávný úřední postup orgánů činných v trestním řízení i vydání nezákonného rozhodnutí, tuto skutečnost konstatovalo, vyslovilo omluvu a přiznalo žalobci náhradu nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou trestního stíhání ve výši 130.000 Kč. Nárok na náhradu nemajetkové újmy způsobené trestním stíháním žalobci nepřiznalo, neboť žalobci bylo poskytnuto morální zadostiučinění tím, že bylo konstatováno vydání nezákonného rozhodnutí a byla vyslovena omluva.

12. Ani přes poučení soudu provedeného při prvním jednání ve smyslu ustanovení § 118a o.s.ř. včetně poučení o následcích nesplnění výzvy, nedoplnil žalobce skutková tvrzení ve směru přesvědčivého srovnání, podle kterého jeho újma z hlediska spravedlnosti není menší než újma jiná, za kterou se přiznává žalovaná částka (viz [spisová značka]). Žalobce dále nedotvrdil a nenabídnul důkazy k prokázání, jaké konkrétní dopady do jeho osobní sféry mělo nezákonné rozhodnutí, zda mělo vliv na jeho pověst, zda způsobilo nějaké následky, případně jaké a zda došlo ke změně jeho dosavadního způsobu života. Ze skutkových tvrzení žalobce doplněných na výzvu soudu bylo zjištěno toliko, že ztratil důvěru v právní stát a spravedlnost a k ukončení jeho podnikání. Tyto skutečnost však nebyly podpořeny žádným důkazem, když naopak z výpovědi žalobce v trestním řízení bylo zjištěno, že se ekonomicky zničil sám již před rokem 2013 z důvodu vážné nemoci jeho partnerky. V souvislosti s trestním stíháním odešel do důchodu, což nelze považovat za újmu. Ze skutkových tvrzení žalobce bylo dále zjištěno, že jako křivdu vnímal fakt, že jej žaloval státní zástupce [jméno] [příjmení], který byl členem komunistické strany, což mu připomínalo křivdy spáchané tehdejším režimem na jeho otci. Uvedená tvrzení nebyla prokázána žádným důkazem, nadto lze uvést, že samotné působení osoby v jakékoli politické straně, která není zákonem zakázána, nemůže způsobit jiné osobě újmu. V řízení nebylo tvrzeno ani prokázáno, že by se jmenovaný státní zástupce dopustil vůči žalobci jakéhokoli nevhodného chování. Shora citovaný dopis adresovaný soudu, jímž odmítá vypracovat znalecký posudek, je řádně odůvodněn odkazem na zákonná ustanovení. Žalobci se nepodařilo prokázat ani skutkové tvrzení, že utrpěla jeho pověst v rodném městě, proto se musel odstěhovat z [obec] na chatu v Jeseníkách, když jediný navržený svědek nepravdivě uváděl, že žalobce v průběhu trestního řízení bydlel na ulici [ulice] ve [obec] a posléze byl nucen se odstěhovat na chatu v Jeseníkách, přestože v hlavním líčení v roce 2012 i 2014 uváděl žalobce, že bydlí s přítelkyní na adrese [obec a číslo].

13. Žalobce podanou žalobou uplatnil dva samostatné nároky, a to náhradu nemajetkové újmy ve výši 711.800 Kč představující částku 200 Kč za každý den nezákonného trestního stíhání jako kompenzaci prožitého stresu, psychické zátěže, obavy z hrozícího trestu. Dále došlo dle žalobních tvrzení k narušení pověsti a dobrého jména, v důsledku čehož se musel přestěhovat do Přívratě a následně do [obec]. Žalobce dále negativně vnímá, že je veden v evidenci trestně stíhaných osob a ulpělo na něm stigma trestně stíhaného člověka.

14. Dále žalobce podanou žalobou uplatnil nárok na přiměřené zadostiučinění za průtahy v trestním řízení a vzniklou nemajetkovou újmu ve výši 400.000 Kč, tedy 40.000 Kč za každý započatý rok trestního stíhání, neboť má zato, že samotné konstatování porušení práva není dostačující. Nezákonné trestní stíhání žalobce a jeho důsledky představují dle názoru žalobce značný a obtížně odčinitelný zásah do osobnostních práv člověka. (Následně došlo ke snížení této částky pro částečné plnění žalovaného ve výši 130.000 Kč)

15. Při právním hodnocení daného sporu soud aplikoval zákon č. 82/1998 Sb. o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, zejména shora citovaná ustanovení § 7, §8, §13 a § 31a. Soud se tak věcně zaobíral pouze tím, zda byly splněny podmínky pro nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím ve smyslu § 7 a nesprávným úředním postupem dle § 13 zákona č. 82/1998 Sb. Tento nárok lze uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem nebo tehdy, byla-li škoda způsobena nezákonným rozhodnutím vykonatelným bez ohledu na právní moc. V daném případě došlo k vydání zprošťujícího rozsudku, čímž byla potvrzena nezákonnost rozhodnutí o zahájení trestního stíhání vůči žalobci. Délka trestního řízení pak zakládá nárok na náhradu škody dle § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., když nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Z těchto důvodů je žalobce aktivně legitimován k uplatnění nároku vůči žalovanému, který je ve sporu pasivně legitimován. Žalobce splnil i další podmínku stanovenou v § 14 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., když ve stanovené lhůtě uplatnil svůj nárok u žalovaného.

16. Výše zadostiučinění přiznaného podle § 31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb. na náhradě nemajetkové újmy způsobené trestním stíháním, které skončilo zproštěním obžaloby nebo zastavením, musí odpovídat výši zadostiučinění přiznaného v případech, které se s projednávanou věcí v podstatných znacích shodují; významnější odchylka je možná jen tehdy, bude-li soudem řádně a přesvědčivě zdůvodněna. Nelze-li nalézt takový případ, který by se v podstatných znacích shodoval s projednávanou věcí, je třeba provést srovnání s jinými případy náhrad nemajetkové újmy (např. z titulu odpovědnosti státu za nezákonné omezení osobní svobody, nepřiměřenou délku řízení, náhrady nemajetkové újmy na zdraví ve formě bolestného nebo ztížení společenského uplatnění, újmy na osobnostních právech v rámci ochrany osobnosti, újmy z titulu porušení zákazu diskriminace podle obecné úpravy i v pracovněprávních vztazích apod.). Soud přitom neopomene uvést podstatné společné a rozdílné znaky a v odůvodnění svého rozhodnutí vysvětlit, jakým způsobem se tyto společné a rozdílné znaky promítly do výše stanoveného zadostiučinění, tj. z jakého důvodu je přiznané zadostiučinění přiměřené ve srovnání s jiným zadostiučiněním přiznaným z jiného právního důvodu. Nebude-li možné postupovat ani podle jiného případu náhrady nemajetkové újmy, je třeba stanovit přiměřené zadostiučinění v takové výši, která bude odpovídat ekonomické realitě České republiky a tomu, co by obecně bylo vnímáno jako spravedlivé (např. s ohledem na cenovou úroveň nebo výši průměrné mzdy). V každém případě je primárně na žalobci, aby zvolil přesvědčivé srovnání, podle kterého jeho újma z hlediska spravedlnosti není menší než újma jiná, za kterou se přiznává minimálně žalovaná částka. (Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014).

17. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 21. 8. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2256/2011, uzavřel, že výši zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou trestním stíháním, které skončilo zastavením nebo zproštěním obžaloby, nelze odvíjet od základní částky odškodnění za jeden rok trvání řízení, ve kterém bylo porušeno právo na projednání věci v přiměřené lhůtě. Tento svůj závěr odůvodnil právě tím, že na rozdíl od případů nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení, ale i nemajetkové újmy způsobené vazbou (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2357/2010, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 52/ 2012), v případě nemajetkové újmy způsobené trestním stíháním zde nejsou jednotící prvky, v případě nepřiměřené délky řízení demonstrativně vyjádřené kritérii § 31a odst. 3 OdpŠk, od kterých by se odvíjela intenzita újmy poškozeného, a tím i forma či výše zadostiučinění. Z toho důvodu není možné výši odškodnění nemajetkové újmy způsobené trestním stíháním odvozovat od určité (výchozí) částky za měsíc či rok trestního stíhání.

18. Soud v souladu s citovanou judikaturou vedl žalobce k tomu, aby dotvrdil a prokázal, jaká práva žalobce byla trestním stíháním porušena a jaká újma, v jakém rozsahu, žalobci v důsledku toho vznikla, aby mohl daný skutkový stav řádně posoudit a komparovat. Za tímto účelem vyzval žalobce ve smyslu ustanovení § 118a k doplnění skutkových tvrzení a doplnění tvrzení, proč právě nárokovaná částka by měla být žalobci přiznána. Teprve po řádném doplnění skutkových tvrzení a prokázání těchto tvrzení může soud zvážit i přiměřenou formu zadostiučinění a výši náhrady nemajetkové újmy.

19. Doplněná skutková tvrzení žalobce byla natolik kusá a ničím neprokázaná, že nedovolila soudu provést komparaci s jinými obdobnými případy za situace, kdy žalobce sám žádnou komparaci nenabídnul. Jediné, co bylo v řízení prokázáno, byla skutečnost, že vůči žalobci bylo vydáno nezákonné rozhodnutí a trestní řízení vůči němu trvalo nepřiměřeně dlouhou dobu, což zakládá odpovědnost státu za nesprávný úřední postup. Toto porušení práva bylo kompenzováno zadostiučiněním vyplaceným v penězích ve výši 130.000 Kč za nepřiměřenou délku trestního řízení, konstatováním porušení práv žalobce a omluvou žalovaného.

20. V obecné rovině lze připustit, že již samotné trestní stíhání výrazně zasahuje do soukromého a osobního života jednotlivce, do jeho cti a dobré pověsti. Trestní stíhání proti žalobci probíhalo po dobu téměř 10 let, v rámci nichž byl žalobce povinen podrobovat se úkonům orgánů činných v trestním řízení a předkládat argumenty na svou obhajobu a po celou tu dobu žil s vědomím existence trestního stíhání, které mělo nepochybně dopad do jeho psychické sféry. Na druhé straně je třeba vzít v úvahu, že žalobce nebyl omezen na svobodě, protože nebyl stíhán vazebně, a že psychická zátěž spojená s hrozbou trestu nebyla ovlivněna hrozbou vysokého, resp. dlouhotrvajícího trestu odnětí svobody s ohledem na zákonem stanovenou trestní sazbu. Lze tak uzavřít, že žalobci bylo nezákonným trestním stíháním zasaženo do jeho ústavou zaručených práv, nicméně intenzita tohoto zásahu nebyla významnou měrou umocňována dalšími individuálně určenými závažnými skutečnostmi. Za této situace při absenci zjištění či prokázání dalších konkrétních skutkových okolností podložených důkazy lze uzavřít, že konstatování porušení práv žalobce vydáním nezákonného rozhodnutí a omluvu žalovaného lze považovat za dostatečnou kompenzaci náhrady nemajetkové újmy způsobené žalobci trestním stíháním.

21. Otázku přiměřenosti délky řízení v předmětné věci hodnotil soud v souladu s článkem 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, který zakotvuje právo každého na projednání věci v přiměřené lhůtě, a příslušnou judikaturou Evropského soudu pro lidská práva. Přiměřenost délky řízení se posuzuje podle okolností případu a s ohledem na složitost věci, chování stěžovatele a jednání příslušných orgánů, jakož i význam sporu pro stěžovatele. Jen průtahy přičitatelné státu mohou vést k závěru, že délka řízení byla nepřiměřená (viz např. rozsudek ESLP ve věci Papachelas proti Řecku ze dne 25. března 1999, § 40). Teprve posouzení délky konkrétního řízení z hlediska kritérií uvedených v ust. § 31 a odst. 3 zákona umožňuje posoudit, zda v konkrétní věci bylo či nebylo porušeno právo na projednání v přiměřené lhůtě, zda tedy došlo k nesprávnému úřednímu postupu či nikoliv. V trestní věci obžalovaného vedené pod sp.zn. [spisová značka] bylo rozhodováno třikrát soudem prvého stupně ([název soudu]), dvakrát soudem druhého stupně ([název soudu]) a jednou Nejvyšším soudem. Ze spisu bylo zjištěno, že orgány činné v trestním řízení po většinu doby trvání daného trestního stíhání konaly jednotlivé úkony plynule a v přiměřených lhůtách, ovšem celková délka řízení byla nepřiměřená, což žalovaná strana připustila a žalobci se ve svém stanovisku omluvila. Žalovaný zároveň dospěl k závěru, že je na místě poskytnout žalobci zadostiučinění vzniklé nemajetkové újmy ve formě finanční náhrady ve výši 130.000 Kč. Při určení její výše vyšel žalovaný ze základní roční částky zadostiučinění (15.000 Kč sníženou za první 2 roky na 1/2) podle příslušné judikatury s ohledem na složitost věci ji snížil o 10% (zejména na rozsah dokazování a na rozsáhlou spolupráci s justičními orgány Slovenské republiky a Polské republiky). V souvislosti s počtem stupňů soudní soustavy, které daný případ řešily, nebyla základní částka snížena ani zvýšena. Ve vztahu ke kritériu chování žalobce v daném řízení nebyla základní částka zadostiučinění snížena, ale ani zvýšena. V rámci kritéria významu věci pro žalobce došlo k navýšení základní částky o 10 %, neboť trestní stíhání souviselo se zaměstnáním žalobce. Bylo na žalobci, aby prokázal, že poskytnutá výše zadostiučinění za nepřiměřenou délku trestního řízení, není dostačující s odkazem na obdobný soudem řešený případ. Žalobce však ani po řádném poučení soudu a upozornění na následky nesplnění výzvy dle § 118a o.s.ř. žádné tvrzení ani důkaz nenabídnul. Soud proto shledává žalovanou stranou vyplacené zadostiučinění jako dostatečné, když odůvodnění výpočtu vyplacené částky jsou dostatečně přiléhavá a v souladu se stávající judikaturou. (Občanskoprávní a obchodní kolegium Nejvyššího soudu přijalo dne 13. 4. 2011 stanovisko k výkladu ustanovení § 13 odst. 1 vět druhé a třetí a § 31a OdpŠk a čl. II zákona č. 160/2006 Sb., kterým se mění zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen Stanovisko). Cílem Stanoviska bylo poskytnout soudům nižších stupňů určité vodítko, jak postupovat při posouzení nároku na přiměřené zadostiučinění ve smyslu § 31a odst. 3 OdpŠk, a tímto přispět i ke zjednodušení a zkrácení kompenzačního řízení. V deváté právní větě Stanoviska Nejvyšší soud uvedl, že odůvodnění výše přiznaného zadostiučinění musí obsahovat hodnocení, v němž se vychází ze základní částky stanovené násobkem celkové doby řízení v letech či měsících a částky přiznávané za jednotku času řízení s následným připočtením či odečtením vlivu skutečností vyplývajících z kritérií obsažených v § 31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk. Pro poměry České republiky pak považoval za přiměřené, jestliže se základní částka, z níž se při určování výše přiměřeného zadostiučinění vychází, pohybuje v rozmezí mezi 15.000 Kč až 20.000 Kč (cca 600 až 800 EUR) za jeden rok řízení, tj. 1.250 Kč až 1.667 Kč (cca 50 až 67 EUR) za jeden měsíc řízení.)

22. Lze souhlasit s rozhodnutím Ústavního soudu III ÚS 3271/20, v němž ústavní soud vyslovil, že osoba, která byla povinna se podrobit úkonům orgánů činných v trestním řízení, musí mít záruku, že pokud trestnou činnost nespáchala, dostane se jí odškodnění. Pokud by taková perspektiva neexistovala, nebylo by možné trvat na povinnosti jednotlivce taková omezení v rámci trestního stíhání snášet. Tato záruka musí být dána i v případě, jestliže je pro poškozenou osobu výše újmy či příčinná souvislost problematicky prokazatelná (nález sp. zn. II. ÚS 417/21, bod 23 odůvodnění). Již samotné trestní stíhání totiž zásadním způsobem ovlivňuje osobní život stíhaného, zejména zasahuje do jeho cti a dobré pověsti, a to navzdory principu presumpce neviny. Takový zásah je navíc o to citelnější, bylo-li trestní řízení posléze skončeno zprošťujícím rozsudkem, v němž bylo konstatováno, že skutek, z něhož byl stěžovatel obžalován, nebyl trestným činem (viz nález sp. zn. I. ÚS 2551/13, bod 20). Je nepochybné, že soudy jsou povinny při stanovení formy a výše zadostiučinění za nezákonné trestní stíhání vždy pečlivě zvažovat veškeré (mnohdy jedinečné) okolnosti případu. Obzvláště důsledně musí zohlednit všechny nepříznivé následky způsobené nezákonným trestním řízením, dotýkající se zejména osobní integrity stěžovatele, včetně jeho rodinného a pracovního života a jeho finanční sféry. Platí tedy, že soudy musí "posuzovat podobné případy důsledně a individualizovaně, na základě řádně zjištěného skutkového stavu tak, aby rozsah odškodnění zásadně co nejvíce odpovídal způsobené újmě, a nikoliv hodnotit jednotlivé články řetězu jen a pouze z formálního hlediska, aniž by se přihlédlo k materiální podstatě věci. Nemohou postupovat paušálně a mechanicky bez přihlédnutí k okolnostem konkrétního případu a zájmům konkrétní posuzované osoby, nebo odkazovat na nepoužitelné statistické údaje" (nález sp. zn. II. ÚS 417/21, bod 35). Výše přiznané peněžité náhrady přitom nesmí být symbolická, ale musí vždy naplnit požadavky plynoucí z čl. 36 odst. 3 Listiny a principu demokratického právního státu podle čl. 1 odst. 1 Ústavy. V nálezu ze dne 14. 1. 2021 sp. zn. I. ÚS 4293/18 Ústavní soud uvedl, že "jestliže stát zasáhne do života člověka nedůvodným trestním stíháním, poškodí či dokonce zničí jeho postavení ve společnosti a mnohdy i v rodině, musí výše odškodnění odpovídat takovému zásahu. Výše odškodnění nemateriální újmy totiž jistým způsobem vypovídá i o úctě státu k soukromému a veřejnému životu jednotlivých lidí. A mohlo by být výzvou pro obecné soudy, aby zvážily, zda již v minulosti přiznaná odškodnění, se kterými poměřují nově přiznávaná, byla opravdu dostatečná" (bod 16 odůvodnění). Stát tedy nesmí závažnost nemajetkové újmy způsobené nezákonným trestním stíháním bagatelizovat přiznáním nepřiměřeně nízké nebo dokonce jen symbolické náhrady. V návaznosti na to Ústavní soud již dříve podotkl, že zákon o odpovědnosti státu za škodu "zavazuje stát absolutně, objektivně, a je nezbytné, aby ten pochybením vzniklé škody (újmy) nahradil v maximální možné míře" (nález ze dne 27. 9. 2016 sp. zn. IV. ÚS 3183/15 (N 183/82 SbNU 773)).

23. K tomu, aby soud mohl aplikovat shora citované rozhodnutí Ústavního soudu, je třeba řádná spolupráce žalobce, který v řízení vystupuje jako dominus litis. K námitce právního zástupce žalobce, že poučení dané mu při prvním jednání ve smyslu ustanovení § 118a o.s.ř., je jen další pošlapávání práv osob, které jsou již tak zatíženy nezákonným rozhodnutím orgánů veřejné moci, soud uvádí, že dle ustanovení § 101 odst. 1 o.s.ř. k tomu, aby bylo dosaženo účelu řízení, jsou účastníci povinni zejména tvrdit všechny pro rozhodnutí věci významné skutečnosti a plnit důkazní povinnost (§ 120 odst. 1) a další procesní povinnosti uložené jim zákonem nebo soudem. Řízení o náhradu škody způsobené výkonem veřejné moci je řízením sporným, pánem sporu je žalobce a stíhá jej tak povinnost tvrzení i povinnost důkazní. Pokud tuto ani přes poučení dané soudem a upozornění na možný neúspěch ve věci nesplnil, nemůže soud rozhodnout o podané žalobě jinak, než tuto zamítnout, když řízení není ovládáno zásadou vyšetřovací.

24. Při rozhodování o nákladech řízení aplikoval soud ustanovení § 142 odst. 1 o.s.ř. a přiznal žalovanému, který měl ve věci plný úspěch, náhradu nákladů řízení ve výši 1.444 Kč Tyto náklady jsou tvořeny 3 režijními paušály nezastoupeného účastníka dle § 151 odst. 3 o.s.ř. ve výši 900 Kč (3 x 300 Kč za vyjádření k žalobě a účast u 2 jednání soudu) a cestovními náklady žalovaného k jednání soudu ve výši 544 Kč za cestu motorovým vozem Škoda Octavia při spotřebě 4,9 l nafty na 100 km a ujetých 84 Km (2 x 42 Km), cena 36,10 Kč za 1 l motorové nafty a náhrada za použití vozidla při sazbě 4,70 Kč za km.

Poučení