41 C 94/2019 - 209

Rubrum

Městský soud v Brně rozhodl předsedou senátu Mgr. Milanem Jakubíčkem jako samosoudcem ve věci žalobce: [Anonymizováno], a.s., IČO: [Anonymizováno] sídlem [Anonymizováno] zastoupený advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalované: [Jméno žalované], narozená dne [Datum narození žalované], bytem [Adresa žalované] zastoupená opatrovníkem [Jméno opatrovníka], advokátem sídlem [Anonymizováno] [Anonymizováno] o zaplacení 300.000 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 300 000 Kč s 8,05 % úrokem z prodlení ročně z částky 300 000 Kč od 22. 6. 2017 do zaplacení a kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 24 752,24 Kč, vše do třiceti dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba, se co do kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 2 253,92 Kč, zamítá.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 36 562 Kč do třiceti dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalobce.

Odůvodnění

1. Žalobce se původně žalobou podanou ke zdejšímu soudu dne 27. 9. 2019 domáhal vydání rozhodnutí, podle kterého by žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobci částku 300 000 Kč s 8,99 % úrokem z prodlení ročně z částky 451 668,68 Kč od 22. 6. 2017 do zaplacení, zákonný úrok z prodlení z částky 451 668,68 Kč od 22. 6. 2017 do zaplacení ve výši 8,05 %, kapitalizovaný úrok ve výši 48 479,44 Kč a kapitalizovaný úrok z prodlení ve výši 28 088,10 Kč, který byl následně z důvodu částečného zpětvzetí žaloby snížený na částku 27 000,16 Kč. V odůvodnění žaloby žalobce uvedl, že dne 11. 8. 2015 právní předchůdce žalobce - společnost [právnická osoba]., IČ: [IČO] uzavřel s žalovanou smlouvu o spotřebitelském úvěru pod č. [hodnota]. Stalo se tak na základě žádosti žalované ze dne 10. 8. 2015. Podle obsahu úvěrové smlouvy došlo ke konsolidaci v minulosti žalované poskytnutých úvěrů od různých bank, když [právnická osoba]. poskytla na účty původních věřitelů žalované celkem částku 480 000 Kč. Tu se žalovaná zavázala uhradit v 96 splátkách po 7 061 Kč měsíčně. Dále žalobce uvedl, že z jednotlivých listin do spisu založených je jasné, že žalované byl sjednaný úvěr poskytnut, když finanční prostředky byly zaslané na účty, které žalovaná [právnická osoba]. sdělila. Zpočátku žalovaná své povinnosti řádně plnila. Posléze žalovaná na svůj dluh přestala hradit. Proto bylo možné podle ustanovení čl. VIII., odst. 1 písm. e) úvěrových podmínek, pro prodlení žalované přesahující 14 dní, prohlásit úvěr za splatný. To se stalo k datu 29. 9. 2016. Dopis vyzývající žalovanou k úhradě celé zbylé částky do 15 dnů od doručení (čl. VIII, odst. 3 úvěrových podmínek) jí byl doručený dne 14. 9. 2016. Nárok podle žalobce promlčený není. Co se týká výše dluhu, tak k datu zesplatnění činila dlužná jistina částku 451 668,68 Kč. V tomto řízení však žalobce na jistině požaduje jen úhradu částky 300 000 Kč.

2. V rámci doplnění skutkových tvrzení žalobce uvedl, že žalovaná uhradila dne: 9. 9. 2015, 9. 10. 2015, 9. 11. 2015, 9. 12. 2015, 11. 1. 2016, 9. 2. 2016, 9. 3. 2016, 11. 4. 2016 vždy po 7 016 Kč. S ohledem na skutečnost, že část takto uhrazených plateb byla započtená na jistinu a část na obchodní úrok, je zjevné, že jistina byly ponížená o částku 28 331,32 Kč. Tudíž zůstatek jistiny činí zmiňovaných 451 668,68 Kč. To, že žalobce žádá o úhradu částky jen ve výši 300 000 Kč, je jeho právem a jde o jeho volbu. Ovšem příslušenství žádá z celé dlužné částky. Co se týká kapitalizovaného úroku, tak ten nárokuje z částky 451 668,68 Kč ve výši 8,99 % ročně za období od 12. 4. 2016 (po dni následujícím po provedení poslední úvěrové splátky) do 21. 6. 2017 (datum účinnosti postoupení pohledávky), když jeho výše dosáhla částky 49 087,18 Kč. V tomto řízení však nárokuje jen částku 48 479,44 Kč. Co se týká kapitalizovaného úroku z prodlení, tak ten dosáhl částky 27 006,16 Kč, když uvedená částka představuje součet jednotlivých dílčích úroků z prodlení, vypočtených vždy z částky 7 061 Kč při úrokové sazbě 8,05 % za období: od 10. 5. 2016 do 29. 9. 2016, od 10. 6. 2016 do 29. 9. 2016, od 10. 7. 2016 do 29. 9. 2016, od 10. 8. 2016 do 29. 9. 2016, od 10. 9. 2016 do 29. 9. 2016 a od 30. 9. 2016 do 21. 6. 2017 (čl. 66 spisu). Žalobce zdůraznil, že k prošetření majetkových (příjmových i výdajových) poměrů na straně žalované došlo a odkázal na skutečnost, že úvěry žalovaná v minulosti čerpala předně od bankovních subjektů, které s ohledem na jejich závazné limity, povinnosti dodržovat veškeré předpisy a přiměřenost, nemohly postupovat ledabyle. Také totožnost žalované byla řádně prověřená. Prověřeny byly i interní databáze, insolvenční rejstřík, když standard hodnocení žalované byl poměrně vysoký. Také je nezbytné vzít do úvahy, že žalovaná mnoho plateb na čerpané finanční prostředky v průběhu roku 2015, 2016 provedla. Nadto platí, že zákon věřitelům nesvěřuje kompletní možnosti získat všechny informace o potencionálním klientovi. Pohledem obsahu č. l. 83 spisu je zjevné, že žalobce posoudil možnosti žalované komplexně. Protože její platební kapacita byla dostatečná, když příjem žalované činil 47 000 Kč měsíčně a její výdaje činily částku 23 297 Kč měsíčně, dospěla banka k závěru, že finanční kapacita žalované činí 13 903 Kč s tím, že po profinancování úvěru by se její finanční kapacita - cash flow zvýšila na 15 599 Kč, což bylo pro banku dostačující. Proto mohl být úvěr žalované poskytnutý. Žalobce také odkázal na skutečnost, že každý musí postupovat s rozumem průměrného člověka. Pokud u žalované nějaký problém nastal, tak až následně a nikoliv v době poskytování úvěru po úhradě mnoha běžných splátek. Ochrana spotřebitele není také absolutní, když je obecně nezbytné na právní jednání nahlížet spíše jako na platné, než jako na neplatné. Podle např. rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 4831/2010 Nejvyššího soudu ČR je zjevné, že je to především zásada pacta sun servanda, která se na smluvní vztahy aplikuje. Nárok tak je plně po právu.

3. Žalovaná k věci uvedla, že s žalobou nesouhlasí a navrhla, aby byla jako nedůvodná zamítnuta. Zamítavé stanovisko žalovaná tlumočila prostřednictvím jí v řízení ustanoveného opatrovníka, neboť se žalované nepodařilo doručit soudní zásilky způsobem předvídaným procesní normou. Opatrovník zdůraznil, že nemá za to, že by měl být nárok žalobce po právu, neboť ten je promlčený. Zjevné je, že to nemusela být ani žalovaná, kdo s žalobcem v minulosti smlouvu uzavřel. Též akcentoval skutečnost, že žalobce ani jeho právní předchůdce si nepočínali obezřetně, neboť je jasné, že nemohly být splněné veškeré podmínky pro to, aby mohl být úvěr žalované poskytnutý. Nebyla přítomná náležitá profesionalita žalobce ani jeho právních předchůdců, kteří měli řádným způsobem prověřit majetkové poměry žalované. Nikoliv tedy jen její výdajovou stránku, ale i její příjmovou stránku. Z jednotlivých listin a formulářů sice vyplývá, že měla podnikat, anebo že měla mít i příjmy ze závislé činnosti, ovšem zároveň uvedené informace nejsou z listin žalobcem do spisu založených jednoznačně patrné. Z prokázání výše příjmů a výdajů žalované zjevné není, z čeho by měla být příjmová částka 47 000 Kč (je vepsána u hlavního příjmu žalobkyně) vlastně pravidelně získávána. Nebyla ani doložená potvrzením od zaměstnavatele stran výše jejích příjmů. Pokud měl být příjem dosahován z podnikání, tak zase nebyla žalobcem doložená daňová přiznání apod. S ohledem na to, co založil žalobce nelze mít za to, že by postupoval řádným způsobem, jak to má na mysli zákonná úprava. Smluvní vztah by tak měl být hodnocený jako neplatný. Polemika žalobce o tom, zda by mělo jít o neplatnost relativní, anebo absolutní není podstatná ani důvodná.

4. V této věci zdejší soud poprvé rozhodl rozsudkem ze dne 19. 5. 2021, když výrokem I. rozhodl o povinnosti žalované zaplatit žalobci částku 300 000 Kč s 8,05 % úrokem z prodlení ročně z částky 300 000 Kč od 22. 6. 2017 do zaplacení a o povinnosti zaplatit kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 27 016 Kč. Výrokem II. byla žaloba co do úroku ve výši 8,99 % ročně z částky 451 668,68 Kč od 22. 6. 2017 do zaplacení a co do kapitalizovaného úroku ve výši 48 479,44 Kč a co do úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 151 668,68 Kč od 22. 6. 2017 do zaplacení zamítnuta. Výrokem III. bylo rozhodnuto o vzniklých nákladech řízení.

5. Nalézací soud v pořadí ve svém prvním rozsudku ve věci samé dovodil, že platný úvěr podle ustanovení § 2395 a následující občanského zákoníku, ve spojení se zákonem o spotřebitelském úvěru (zákon č. 145/2010 Sb.), sjednán nebyl. Zároveň měl za to, že nárok žalobou uplatněný promlčený není, když pohledem obsahu odůvodnění svého rozhodnutí vycházel z data 29. 9. 2016, od kterého měla začít běžet tříletá promlčecí lhůta. Soud dovodil, že nejde o nárok ze smluvního vztahu, ale z bezdůvodného obohacení ve smyslu ustanovení § 2291 a následující občanského zákoníku.

6. K podanému odvolání do vyhlášeného rozsudku Krajský soud v Brně rozsudek soudu I. stupně v jeho výrocích I. a III. zrušil a věc mu vrátil zpět k dalšímu řízení.

7. Krajský soud dovodil, že odvolání bylo podané jen proti výrokům I. a III. rozsudku soudu I. stupně, a že výrok II. rozsudku nabyl právní moci. V rámci přezkumné činnosti se zabýval jen nárokem na zaplacení jistiny dluhu ve výši 300 000 Kč s jejím příslušenstvím a částky 27 006,16 Kč. S ohledem na odůvodnění rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne 14. června 2022 je z jeho závěrů zjevné, že možnost uzavření úvěrové smlouvy jinou osobou či na základě ukradeného občanského průkazu neshledal věrohodnou, když žádné bližší poznatky a důkazy ve vztahu k tomu žalovaná strana k dispozici neměla. Odvolací soud se ztotožnil v bodě 19. svého odůvodnění se závěry soudu I. stupně v tom smyslu, že nedošlo k řádnému prověření úvěruschopnosti žalovaného, když podle ustanovení § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb. a ve spojení s ustanovením § 588 občanského zákoníku považuje úvěrovou smlouvu za absolutně neplatnou pro rozpor se zákonem. Krajský soud v Brně dospěl dále k závěru, že posouzení námitky promlčení ve spojení s argumentem, že samotná smlouva a její úvěrové podmínky prolongovaly promlčecí lhůtu na 10 let, nedává pevný závěr pro to, aby mohlo být postavené na jisto, že promlčecí doba již pohledem nároku kvalifikovaného jako bezdůvodné obohacení uplynula. Protože soud I. stupně zároveň nepřijal žádné relevantní závěry o počátku běhu subjektivní promlčecí lhůty ve smyslu ustanovení § 621 a § 638 občanského zákoníku ani ve vztahu k částce 27 006,16 Kč rozhodnutí v napadené části zrušil.

8. U jednání konaného před soudem I. stupně dne 2. 11. 2022 žalobce uvedl, že jakákoliv vědomost statutárních orgánů, ať již banky či žalobce ve vztahu k podrobnostem o poskytnutém spotřebitelském úvěru žalované, o možné vědomosti žalobce, anebo jeho právního předchůdce o vzniku bezdůvodného obohacení na straně žalované na úkor žalobce, resp. právního předchůdce či o možném chybném postupu banky při sjednávání úvěru, neexistovala. Provedení výslechu kohokoliv ze statutárních orgánů či jiných osob za účelem prokázání možné vědomosti o vzniku bezdůvodného obohacení, o historii pohledávky, prošetření úvěruschopnosti žalovaného by i pro odstup doby nic nepřineslo. Žalobce zopakoval, že žádné další důkazy k dispozici nemají a nemohou tudíž ani ve vztahu k této věci nic dalšího nabídnout. Žalobce dále zopakoval, že ve vztahu k počátku běhu promlčecí lhůty vycházejí z okamžiku zesplatnění úvěru ve spojení s poskytnutou lhůtou k plnění. Přestože byla použita konstatace v dopise ze dne 26. 8. 2016 v tom smyslu, že využívají svého práva a prohlašují celou zbylou část úvěru k dnešnímu dni za splatnou a vyzývají dlužníka k úhradě dlužné částky, která činí 468 883,51 Kč, nejpozději v termínu do 15 dní ode dne převzetí prohlášení, a to na účet č. [č. účtu], je vše v souladu s právem. Žalovaná uvedenou zásilku převzala dne 14. 9. 2016. Konec lhůty k plnění byl dán datem 29. 9. 2016. Následujícím dnem se žalovaná dostala do prodlení. Nárok tak promlčený být nemůže. I bezdůvodné obohacení by mělo počátek promlčecí lhůty v uvedeném datu. Námitka promlčení žalovanou uplatněná je v rozporu s dobrými mravy. Jak judikatura, tak i odborná literatura měla v uvedené době za to, že je-li dovozována neplatnost u spotřebitelských smluv, mělo by jít o neplatnost relativní, posuzovanou tedy až po jejím dovolání se jí protistranou.

9. Žalovaná strana u jednání dne 2. 11. 2022 jen setrvala na svém stanovisku, když měla za to, že pohledávka posuzována z titulu bezdůvodného obohacení byla uplatněná opožděně, a to ať již pohledem výkladu dopisu věřitele, který měl dlužnou částku zesplatnit, případně při zohlednění obecné subjektivní lhůty, týkající se právní kvalifikace nároku jako bezdůvodného obohacení. Tvrzení že žalovanou vznesená námitka promlčení je v rozporu s dobrými mravy nemůže obstát, neboť tak by se dalo žalobci paušálně bránit proti všem námitkám promlčení vznesených v řízeních ze strany dlužníků/spotřebitelů.

10. Soud k věci předně uvádí, že přestože se k jednání žalovanou podařilo řádně a včas obeslat, tak ta se k jednání nedostavila. Soud tak ve věci jednal i nadále na straně žalované s opatrovníkem, když jeho ustanovení nezrušil. K tomu nepřistoupil pro samotnou délku řízení, ale i pro dobu, po kterou soud žalovanou nemohl s úspěchem obeslat. Přihlédnuto bylo i k tomu, že relevantní procesní obranu žalované za ni v řízení učinil právě soudem ustanovený opatrovník.

11. S ohledem na skutečnost, že původní rozhodnutí bylo v jeho napadené části zrušeno, tak soudu z důvodu řádné přezkoumatelnosti tohoto rozhodnutí nezbylo než zopakovat, že na základě ve věci provedeného dokazování byl zjištěn následující skutkový stav věci.:

12. Z oznámení o postoupení pohledávky ze dne 22. 6. 2017 je zjevné, že pohledávka byla v plné výši postoupená do majetku současného žalobce. Uvedené bylo žalované dáno na vědomí na adresu jejího posledního známého bydliště. Ze zesplatnění úvěru na (č. l. 31 spisu) bylo zjištěno, že uvedeným jednáním došlo k zesplatnění úvěru č. [hodnota], když opět byla listina žalované adresována na adresu [adresa] a žalovaná byla vyzvána k úhradě dluhu ve výši 468 883,51 Kč do 15 dnů od převzetí prohlášení. To bylo převzato dne 26. 8. 2016.

13. Z doplněné žádosti o spotřebitelský úvěr ze dne 10. 8. 2015 vyplývá, že jednotlivé částky 70 009 Kč, 62 331 Kč, 192 771 Kč, 82 400 Kč, 16 480 Kč mají být prostřednictvím právního předchůdce žalobce ([právnická osoba].) uhrazené na účty [právnická osoba]. či ČSOB a. s., od kterých žalovaná v minulosti úvěry čerpala. Z žádosti o spotřebitelský úvěr (č. l. 34 spisu) vyplývá, že žalovaná byla identifikována nejen podle rodného čísla, ale i podle pasu s tím, že uvedla, že má vysokoškolské vzdělání a zdržuje se pod adresou [adresa] a je podnikatelkou s příjmem 47 000 Kč. Další údaje týkající se základu daně, měsíčního příjmu apod. vyplněné nejsou s tím, že žádá o poskytnutí konsolidovaného úvěru ve výši 480 000 Kč s úvěrovou sazbou 8,99 % p. a. a měsíční splátku ve výši 7 061 Kč. Žádost je ze dne 10. 8. 2015 a [právnická osoba]. byla akceptována dne 11. 8. 2015.

14. Z tzv. standardní informace o spotřebitelském úvěru (podle zákona o spotřebitelském úvěru) bylo soudem zjištěno, kolik finančních prostředků žalovaná čerpala, co bude splácet, v jaké výši a po jaké období, když úvěr měl být uhrazený v 8mi letech. Zároveň z č. l. 41 spisu vyplývá, jaké částky a na jaké účty byly žalované, resp. jejím věřitelům zaslány. Z potvrzení o převzetí zásilky (listiny týkající se zesplatnění úvěru) ze 14. 9. 2016 vyplývá, že byla žalovanou řádně převzatá.

15. Z úvěrových podmínek pro spotřebitele se podává, a to z článku II., že žalovaná uzavře smlouvu poté, co banka akceptuje její žádost s tím, že bude prověřená její úvěruschopnost, když smlouva bude uzavřená doručením akceptačního dopisu s tím, že částka čerpaného úvěru bude zaslána na účet tak, jak je uvedený v žádosti. Z čl. VIII. uvěrových podmínek vyplývá, že v případě porušení podmínek např. když se klient dostane do prodlení s jakoukoliv platbou na dobu přesahující 14 dní /čl. VIII., odst. 1, písm. e)/, může věřitel podle VIII., odst. 3 prohlásit zbývající částku úvěru za splatný a klient je povinen dluh uhradit do 15 dnů. V čl. IX. si strany sjednaly, že smlouvu lze měnit jen písemnými dodatky. Strany se také dohodly, že se jejich vzájemná práva a povinnosti promlčují v desetileté lhůtě.

16. Z protokolu o prověření úvěruschopnosti žalované vyplývá (č. l. 102 spisu), že žalovaná jako hlavní příjem uvedla částku 47 000 Kč s tím, že po projití systému žalobce a prověření registrů tak, jak z listiny vyplývá, by mělo její volné cash flow činit částku 15 599 Kč, a to s přihlédnutím k tomu, že splátka nového – konsolidovaného úvěru, bude činit částku 7 061 Kč, když jde o listinu ze dne 10. 8. 2015.

17. Z výpisu obchodního registru žalobce se podává, že jde o subjekt existující, registrovaný na Slovensku a do obchodního registru zapsaný dne 12. 3. 2011. Z dokladu žalované na č. l. 101 spisu je patrné, že se žalovaná v případě čerpání v minulosti uvedených úvěrů, také prokazovala řádnými osobními doklady. Co se týká výpisů z účtu na č. l. 103 – 110 z nich vyplývá, jak se postupně dluh (pohledem jednotlivým měsíců) během roku 2016 2017 postupně navyšoval. Zjevné také je, že pohledávka za žalovanou byla postoupená, jak o tom svědčí smlouva o postoupení pohledávek uzavřená mezi původním věřitelem [právnická osoba]. a žalobcem v kontextu její přílohy, na současného žalobce.

18. Z v příloze spisu založené akceptace návrhu na uzavření smlouvy o rychlé půjčce 1616426, uzavřené mezi [právnická osoba]. a žalovanou bylo zjištěno, že žalované byla v minulosti poskytnutá částka 100 000 Kč. Podle výpisu z kreditní karty ze dne 21. 3. 2013 je jasné, že žalovaná čerpala (od [právnická osoba].) prostřednictvím karty limit až do výši 80 000 Kč, čehož i využila. Z návrhu na uzavření smlouvy o rychlé půjčce ve výši 70 000 Kč bylo zjištěno, že i uvedený úvěr byl opět (mezi týmiž stranami jako posledně uvedenými) sjednaný. Stalo se tak dne 29. 4. 2014. Také ze smlouvy o úvěru pod č. 007433301R bylo soudem zjištěno, že byla uzavřená mezi ČSOB a. s. jako věřitelem a žalovanou jako dlužníkem a týkala se částky 200 000 Kč. Stalo se tak dne 25. 2. 2015. Ze smlouvy o povoleném debetu na běžném účtu, uzavřené mezi [právnická osoba]. a žalovanou bylo zjištěno, že jí bylo umožněno čerpat kontokorentní úvěr až do částky 16 000 Kč.

19. Z výpisů z účtu na č. l. 112 – 123 spisu se podává, jaké byly zůstatky na účtu žalované u [právnická osoba]. v září 2015 až červnu 2017, když je z nich jasné, že mimo mnoha debetních (záporných) pohybů na účtu, těch kreditních (ve prospěch žalované) mnoho nebylo. V září 2015 ve výši +7 000 Kč, +3 000, +4 391 Kč. V říjnu 2015 ve výši +10 000, +11 400 Kč, v listopadu 2015 +10 000 +7 200 Kč, v prosinci 2015 +16 500 Kč, v lednu 2016 +24 000 Kč, v březnu 2016 +17.000 Kč, v dubnu 2016 +18 028 Kč.

20. Podle ustanovení § 2395 zákona č. 89/2012 Sb. (dále jen „občanského zákoníku“) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

21. Podle ustanovení § 2991 odst. 1 občanského zákoníku kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

22. Podle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb. věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.

23. Podle § 22 odst. 5 citovaného zákona není-li prokázán opak, má se za to, že věřitel povinnosti podle § 5, 7 a 9 nesplnil.

24. Podle ustanovení § 588 odst. 1 občanského zákoníku neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

25. Podle ustanovení § 609 občanského zákoníku nebylo-li právo vykonáno v promlčecí lhůtě, promlčí se a dlužník není povinen plnit. Plnil-li však dlužník po uplynutí promlčecí lhůty, nemůže požadovat vrácení toho, co plnil.

26. Podle ustanovení § 619 odst. 1 občanského zákoníku jedná-li se o právo vymahatelné u orgánu veřejné moci, počne promlčecí lhůta běžet ode dne, kdy právo mohlo být uplatněno poprvé.

27. Podle ustanovení § 619 odst. 2 občanského zákoníku právo může být uplatněno poprvé, pokud se oprávněná osoba dozvěděla o okolnostech rozhodných pro počátek běhu promlčecí lhůty, anebo kdy se o nich dozvědět měla a mohla.

28. Podle ustanovení § 621 občanského zákoníku okolnosti rozhodné pro počátek běhu promlčecí lhůty u práva na vydání bezdůvodného obohacení zahrnují vědomost, že k bezdůvodnému obohacení došlo, a o osobě povinné k jeho vydání.

29. Podle ustanovení § 638 odst. 1 občanského zákoníku právo na vydání bezdůvodného obohacení se promlčí nejpozději za deset let ode dne, kdy k bezdůvodnému obohacení došlo.

30. Podle ustanovení § 1958 odst. 1 občanského zákoníku je-li čas plnění přesně ujednán nebo jinak stanoven, je dlužník povinen plnit i bez vyzvání věřitele.

31. Podle ustanovení § 1958 odst. 2 občanského zákoníku neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu.

32. I přes obsah v minulosti vydaného rozsudku soudu I. stupně ze dne 19. 5. 2021 soud opakuje, že neměl pochybnosti o tom, že žalovaná byla tou osobou, se kterou právní předchůdce žalobce – [právnická osoba]. uzavřela smlouvu o úvěru, neboť pohledem tvrzení žalobce a do spisu založených listin, ať již tedy listin týkajících se původních úvěrů poskytnutých žalované ze strany [právnická osoba]. ČSOB a.s. (v letech 2013, 2014 a 2015), u kterých došlo k řádnému ověření totožnosti žalované na základě řádných dokladů (povolení k trvalému pobytu), jak byly do spisu založené, ale i na základě dalších listin a dokladů, na které smlouvy odkazují. Jasné je, že žalovaná byla a je osobou existující, tedy tou, se kterou bankovní subjekty jednaly a smlouvy uzavíraly, když bezesporu pobývala na území České republiky. S vysokou mírou pravděpodobnosti v ČR také pracovala, anebo podnikala. Měla zde vedené bankovní účty a na základě do spisu založených listin (smluv a žádostí), ji beze sporu finanční prostředky ze strany [právnická osoba]. a ČSOB a.s. poskytnuté byly. Původní věřitel – [právnická osoba]. s ní jednal o konsolidaci úvěru a došlo i na osobní jednání, což je prokázané podpisem pod žádostí o spotřebitelský úvěr, když podpisy jednotlivých dalších smluv (do spisu založených) se prakticky neliší od podpisu žalované na žádosti o poskytnutí konsolidovaného úvěru, který je dílem ve své nesplacené části v řízení nárokován. Jak soud uvedl, neměl a v současné době (po převzetí předvolánky k jednání) již ani nemůže mít žádné pochybnosti o tom, že by žalovaná neměla existovat, že by finanční prostředky od [právnická osoba]. nečerpala. Ty byly [právnická osoba]. a ČSOB a. s. ze strany [právnická osoba]. konsolidovaným úvěrem také zaplacené. To vyplynulo i z obsahu výše popsaných listinných důkazů, které skutková tvrzení žalobce plně podpořily. Na uvedených závěrech soudu nemůže nic změnit ani pasivní přístup žalované k tomuto soudnímu řízení.

33. Protože bylo prokázané, že úvěr byl žalované poskytnutý, musel se soud zabývat tím, kolik žalovaná v době poskytnutí úvěru vlastně na svém příjmu měsíčně pobírala. Z žádné do spisu založené listiny nevyplývá, že by v jakémkoliv měsíci dosáhla výše deklarovaných příjmů žalované částky 47.000 Kč. To v řízení žalobce jen tvrdil, avšak svá tvrzení neprokázal. Pokud žalobce uváděl, že žalovaná beze sporu měla více účtů, na kterých mohly být finanční prostředky deponovány, tak uvedené zůstalo jen v rovině skutkových tvrzení a prokázané to nebylo. Uvedené tvrzení tak nemohlo v civilním nalézacím řízení vyvolat žádné relevantní právní následky, neboť důkazní břemeno žalobce v uvedeném ohledu tížilo. To, že žalobce k důkazu mohl nabídnout jen listinu, ze které mělo vyplývat, že příjem žalované dosahoval částky 47 000 Kč měsíčně, tak to již pro samotnou rozporuplnost listiny, zda mělo jít o příjem ze závislé činnosti, anebo z podnikání, když ani jedna z uvedených variant nebyla postavená najisto (nebyla prokázaná), nutně vedla jen k tomu, že výše příjmu žalované zůstala v rovině čistých neprokázaných tvrzení, a to i přes poučení ve smyslu ustanovení § 118a zákona č. 99/1963 Sb. (dále jen „o. s. ř.“). Ani z výpisů z účtu žalované nevyplývá, že by žalovaná generovala jakékoliv příjmy, které žalobce tvrdil, a které odvozoval z rozporuplné listiny. Pokud původní bankovní věřitelé nějaké kompletní listiny prokazující výši příjmů žalované k dispozici měli, tak to také prokázané nebylo. Jen pouhá konstatace, že šlo o bankovní úvěry, neprokazuje to, že došlo k řádnému prověření finančních možností žalované. Ani obecný odkaz na prověření poměrů žalované ve všech v úvahu připadajících evidencích, není způsobilý prokázat profesionální postoj žalobce/jeho právního předchůdce do jehož práv, ve vztahu k poskytnutému úvěru žalované, žalobce vstoupil.

34. Za dané situace nebylo možné dovodit, že by právní předchůdce žalobce, potažmo žalobce postupoval při poskytnutí úvěru s řádnou péčí, jako profesionál, neboť v jeho silách při poskytnutí úvěru bylo (a není to nic nestandardního), aby si, ať již prostřednictvím daňového přiznání, resp. několika po sobě jdoucích daňových přiznání potvrzených finančním úřadem, případně fakturací za cca poslední tři měsíce (a dlužníky žalované uhrazené), anebo výplatnicemi za posledních několik měsíců, jako úvěrující banka (při výši úvěru bezmála půl milionu Kč), postavil najisto, kolik vlastně klient (osoba potencionálního dlužníka) vydělává. Pokud se tak nestalo, nebyl postup právního předchůdce žalobce/žalobce souladný se zákonem č. 145/2010 Sb. Pohledem jeho ustanovení § 9 a § 22 odst. 5 citovaného zákona je nezbytné na smlouvu o spotřebitelském úvěru nahlížet jako na neplatnou. To také odpovídá závěrům, které ve svém rozhodnutí ze dne 14. 6. 2022 dovodil Krajský soud v Brně.

35. Předmětem opětovného posouzení podle závěrů závazného právního názoru krajského soudu se stalo to, zda nárok uplatněný v tomto řízení, resp. v jeho zbylé části je promlčený, anebo není a od jakého data počala běžet subjektivní promlčecí lhůta, neboť nárok v řízení uplatněný je právně kvalifikován jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení.

36. K tomu nalézací soud pohledem platné právní úpravy - občanského zákoníku (zákona č. 89/2012 Sb.), za jehož platnosti byl smluvní závazek sjednán, uvádí, že obecná zákonná promlčecí lhůta činí 3 roky (§ 629 odst. 1 občanského zákoníku). Tak tomu je i u subjektivní promlčecí lhůty týkající se nároku na vydání bezdůvodného obohacení (ustanovení § 619, § 621 a § 629 občanského zákoníku), když ustanovení § 621 je speciálním ve vztahu k ustanovení § 619 občanského zákoníku.

37. Z ustanovení § 621 občanského zákoníku také vyplývá, že počátek tří leté subjektivní promlčecí lhůty je určený dnem následujícím po získání vědomosti o tom, kdy se žalovaná na úkor žalobce bezdůvodně obohatila. To znamená, že u neplané smlouvy začne běžet subjektivní promlčecí lhůta až od okamžiku, kdy se ochuzený dozvěděl, resp. mohl dovodit neplatnost smlouvy (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Odo 306/2005). Uvedené rozhodnutí lze i přes dílčí změny v právní úpravě považovat za použitelné i v kontextu institutu promlčení upraveného zákonem č. 89/2012 Sb. V citovaném rozhodnutí Nejvyšší soud ČR mimo jiné uvedl: „Vyžaduje se tedy skutečná (prokázaná) a nikoli jen předpokládaná vědomost oprávněného. K tomu dochází tehdy, kdy oprávněný zjistí takové skutkové okolnosti, které mu umožní uplatnit jeho právo žalobou u soudu. V případě bezdůvodného obohacení získaného plněním z neplatné smlouvy (§ 457 obč. zák.) je pak rozhodující subjektivní moment, kdy oprávněný zjistí takové okolnosti, z nichž lze dovodit, že smlouva, z níž bylo plněno, je neplatná.“ 38. Co se týká tzv. objektivní promlčecí lhůty, tak ta je pohledem ustanovení § 638 odst. 1 občanského zákoníku 10 letá. Pokud smluvní závazek ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vzniknul již k datu 11. 8. 2015 a finanční prostředky pro žalovanou byly předisponovány na příslušné účty úvěrující bankou postupně, po dílčích částkách ve dnech 11. 8. 2015 a 14. 8. 2015, tak dnem následujícím po uvedených datech, tedy dnem 12. 8. 2015 a dnem 15. 8. 2015 počala běžet ve vztahu k bezdůvodnému obohacení procesním stranám objektivní promlčecí desetiletá lhůta. Pohledem běhu času/lhůt je jasné, že desetiletá promlčecí lhůta do data podání žaloby, která byla podaná dne 27. 9. 2019, ještě neuplynula a jejím úhlem pohledu závazek (§ 1723 odst. 1 občanského zákoníku) promlčený není.

39. Při existenci subjektivní a objektivní promlčecí lhůty má ve vztahu k této věci a k uplatněné námitce promlčení ze strany žalované význam zabývat se jen počátkem běhu subjektivní promlčecí lhůty, neboť uplynula-li před podáním žaloby, bylo by na místě žalobu zamítnout.

40. V mantinelech zákonné úpravy promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení a judikatury Nejvyššího soudu je zjevné a bylo to již výše uvedené, že pro počátek běhu tříleté promlčecí lhůty je rozhodný okamžik, kdy se věřitel/ochuzený dozví o tom, že došlo na jeho úkor k získání bezdůvodného obohacení (§ 2991 a násl. občanského zákoníku) a kdo je získal. U bezdůvodného obohacení získaného plněním z neplatné smlouvy je takovou rozhodující vědomostí znalost oprávněného o těch skutkových okolnostech, z nichž je možné dovodit, že smlouva, ze které bylo plněno, je neplatná. (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 446/2009). Soud pro účely této věci nemá za to, že by počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty měl být v rozporu s citovaným rozhodnutím vykládán tak, že automaticky začíná subjektivní promlčecí lhůta běžet ve stejný okamžik jako je tomu u počátku běhu objektivní promlčecí lhůty. Tímto způsobem nelze obsah institutu promlčení v kontextu právního vztahu žalobce a žalované vykládat a to ani přesto, že je žalobce podnikatelem a předchozí věřitel byl kvalifikovaným podnikatelem, u kterého lze znalost práva předpokládat.

41. Přestože v době uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru byl již obecně aplikován obsah zákona č. 145/2010 Sb. a možnost dovození neplatnosti úvěrových smluv, při nedodržení podmínek reálného prověření úvěruschopnosti dlužníka, nebyla novinkou, tak pro obsah listinných důkazů soud konstatuje, že nic nenasvědčuje tomu, že by smluvní strany smlouvy o spotřebitelském úvěru, k úvěrové smlouvě ze dne 11. 8. 2015 přistupovaly jinak, než k běžnému závazku z úvěrové smlouvy, k čemuž i vůle obou dvou smluvních stran jasně směřovala. Tudíž pohledem hodnocení skutkového stavu věci soud po provedeném dokazování nedovozuje, že již v době uzavření úvěrové smlouvy a priori musely smluvní strany, anebo alespoň věřitel/úvěrující předpokládat/být si vědom toho, že finanční prostředky poskytuje z titulu bezdůvodného obohacení, resp. na základě neplatné smlouvy. Uvedené soud dovozuje i při vědomí toho, že o dalším prověření úvěruschopnosti žalované žalobce již další důkazy nepřeložil, neboť žádné další již k dispozici neměl. I když je žalobce obchodní společností/podnikatelem, u kterého se předpokládá znalost problematiky ve vztahu k jeho předmětu podnikání, tak ani v souvislosti s postoupením pohledávky ve smyslu ustanovení § 1879 a násl. občanského zákoníku nelze dovodit, že by v uvedený okamžik mohl důvodně začít usuzovat na to, že existující a splatný závazek z úvěrové smlouvy za žalovanou by měl být neplatným, a že bude nárok z něj možné žalovat jen z titulu bezdůvodného obohacení. Tako paušálně soud postup žalobce nehodnotil. Zároveň lze uvést, že průběhu řízení a hodnocení skutkového stavu věci neprospíval ani pasivní postoj žalované. Ta mohla mimo jiné objasnit její reálnou majetkovou situaci v době poskytnutí úvěru apod. Jelikož se tak nestalo, nezbylo, než skutkové okolnosti uplatněného nároku hodnotil pohledem právní kvalifikace bezdůvodného obohacení. To že žalobce postupně doplňoval svá skutková tvrzení, a že neunesl břemeno důkazní o platně existujícím smluvním závazku, však neznamená, že jeho vědomost o neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru tu byla od samého počátku - od uzavření úvěrové smlouvy, anebo od doby postoupení pohledávky za žalovanou do jeho majetku. Soud opakuje, že nedovozuje, že by subjektivní promlčecí lhůta počala v této věci běžet současně s objektivní promlčecí lhůtou.

42. Z důvodu komplexního posouzení věci a objasnění názoru soudu ve vztahu k argumentům procesních stran je vhodné k námitce promlčení uvést, že v případě platného závazku (což v této věci dovozené nebylo) by běh promlčecí lhůty počal pohledem obsahu smlouvy a čl. VIII. všeobecných podmínek běžet poté, co byla žalované doručená listina o zesplatnění úvěru ze dne 26. 8. 2016. Protože v ní bylo uvedené, že k dnešnímu dni ji věřitel prohlašuje za zesplatněnou a zároveň věřitel stanovuje lhůtu, do které může žalovaná strana svůj závazek splnit a lhůta byla stanovená jako 15 denní ode dne převzetí tohoto prohlášení, tak, byť byla listina o zesplatnění datována dnem 26. 8. 2016, tak prokazatelně byla žalované doručená až dne 14. 9. 2016. Pokud pak lhůta k dobrovolnému splnění dluhu činila 15 dnů, je jasné, že konec lhůty stanovené k dobrovolnému splnění povinností byl dán dnem 29. 9. 2016. Uvedený způsob je nejen zcela běžný a obecně akceptovaný, a to jak v době účinnosti občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. a obchodního zákoníku č. 513/1991 Sb., účinných do 31. 12. 2013, ale také v podmínkách současného občanského zákoníku účinného od 1. 1. 2014. Stále také platí, že dlužník je povinen závazek splnit bez zbytečného odkladu poté, kdy byl věřitelem o plnění požádán. I podle platného občanského zákoníku (§ 1958) věřitel, který požaduje plnění, může současně uvést ve své výzvě určitou pozdější dobu, než jaká by odpovídala lhůtě bez zbytečného odkladu, popřípadě stanovit pro splnění určitou lhůtu. Dlužník v takovém případě nebude v prodlení, když splní v uvedené době, případně do konce uvedené lhůty. Tomu odpovídají např. rozhodnutími sp. zn. 32 Odo 100/2002 a sp. zn. 32 Odo 978/2003 Nejvyššího soudu ČR, které jsou opět použitelná i v realitě současného občanského zákoníku. Uvedené pravidlo platí, také pro všechny závazky (§ 1723 občanského zákoníku), tedy i pro ty, které nevznikly ze smlouvy. Typicky jde-li o závazky z porušení práv, anebo v případě nároku kvalifikovaného jako bezdůvodné obohacení, kdy není z logiky věci stanovená jeho splatnost.

43. Soud, tak má za to, že spíše než naplnění snahy o dovozování počátku běhu subjektivní promlčecí lhůty ode dnů následující po dni, ve kterém byl úvěr postupně poskytnut, je na místě odrazit počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty od doby, kdy se úvěrující dozvěděl a přesvědčil o tom, že smluvní závazek nebude respektován a učinil právně relevantní úkon k jeho zesplatnění. Ty podle soudu mají svůj význam i ve vztahu k právní kvalifikaci nároku jako nároku na vydání bezdůvodného obohacení, neboť od uvedeného právního jednání - zaslání dopisu ze dne 26. 8. 2016 s účinky zesplatnění dlužné částky má soud za to, že lze hovořit o vědomosti věřitele/ochuzeného, že se žalovaná/obohacená na jeho úkor bezdůvodně obohatila. Není-li u bezdůvodného obohacení obecně stanovená splatnost, lze za využití rozhodnutí sp. zn. 25 Cdo 2963/2009 Nejvyššího soudu ČR dovodit, že ke splatnosti nároku na vydání bezdůvodného obohacení, ale i vědomosti žalobce o tom, že mělo dojít na jeho úkor k bezdůvodnému obohacení, došlo právě počínaje dnem následujícím po zesplatnění úvěru. Případně, a to jako krajní mez, poté, co uvedenou právní kvalifikaci stranám sporu v průběhu řízení předestřel soud I. stupně po vyjevení celého skutkového stavu. V takový okamžik je již zcela zřejmé, že žalobce prokazatelně nabyl vědomost o tom, že mělo dojít na jeho úkor k bezdůvodnému obohacení, byť tomu dosavadní skutkové okolnosti nemusely nasvědčovat. Soud vzal v potaz i to, že s ohledem na odstup doby nemůže prakticky nikdo, ať již jako svědek či účastník řízení, okolnosti uzavření smlouvy či jejího zkoumání v době postoupení pohledávky za žalovanou osvědčit a ani žalovaná v uvedeném ohledu nebyla procesně aktivní. Ve prospěch skutečnosti, že jako nejzazší doba, ve které se žalobce mohl seznámit s tím, že jde o nárok z bezdůvodného obohacení, a že u něj vznikla faktická vědomost o tom, v jaké výši se na jeho úkor žalovaná obohatila, lze podpůrně odkázat i na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 539/2012, ze kterého vyplývá, že až po vyjasnění vzájemných stanovisek na projednávanou věc při soudním jednání počala běžet subjektivní promlčecí lhůta.

44. Soud pro vše shora uvedené nedovodil, že by měl být nárok žalobce promlčený. Naopak má za to, že by žalobci měl být v poměrné výši odpovídající právní kvalifikaci nároku na vydání bezdůvodného obohacení přiznán.

45. Co se týká argumentace žalobce o případném rozporu námitky promlčení s dobrými mravy v kontextu toho, že pohled protistrany byl zcela opačný, když spočíval v tom, že nepřihlédnout k námitce promlčení by pohledem argumentace žalobce znemožnilo bránit se námitkou promlčení ve všech spotřebitelských sporech, soud uvádí, že jelikož soud nárok promlčeným neshledal, neměl důvod se takovou námitkou obšírně ani zabývat. Ovšem z důvodu jistoty a pro možnost věcného rozhodnutí sporu ze strany nadřízeného soudu v případě podaného odvolání, nalézací soud konstatuje, že za situace, kdyby byl nárok shledán promlčeným, tak by žalobu nezbylo než jako nedůvodnou zamítnout, neboť argument, že námitka promlčení je v rozporu s dobrými mravy, by měl být obecně soudy přijímán s velkou rezervou a zcela výjimečně, a to jen v případech hraničících se zneužitím práva. Ovšem tak by tomu v této věci nebylo, neboť pohledem argumentů žalobce nelze námitku, že je promlčení rozporné s dobrými mravy, aplikovat např. v případech, kdy dlužník/žalovaná zjevně nesplácí své dluhy, anebo je pasivní při řešení svých povinností (srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 996/18).

46. Soud tak žalobci nárok spočívající v požadované jistině ve výši 300 000 Kč opětovně přisoudil, neboť výše bezdůvodného obohacení na straně žalované, při zohlednění výše čerpaného úvěru ve výši 480 000 Kč a žalovanou provedených několika splátek (celkem 56 488 Kč) žalobci náleží. Co se týká úroku z prodlení, tak ten soud žalobci přiznal ve výši, v jaké jej žalobce nárokoval, neboť výše úroku z prodlení byla stanovená správně co do jeho zákonné výše 8,05 % p. a., která byla platná (nařízení vlády č. 351/2013 Sb.) v okamžiku, kdy se žalovaná dostala do prodlení (§ 1970 občanského zákoníku).

47. Co se týká nároku na zaplacení kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 27 006,16 Kč, tak pohledem vyjádření žalobce na č. l. 65 spisu ze dne 10. 8. 2020 je jasné, že při jeho stanovení žalobce vyšel z toho, že úrok z prodlení ve výši 8,05 % vypočetl z jednotlivých dílčích částek 7 061 Kč, které neměly být žalovanou žalobci zaplacené. Po zesplatnění úvěru daného dnem 30. 9. 2016 úrok z prodlení ve výši 8,05 % nárokoval z celkové dlužné částky ve výši 451 668,68 Kč. K tom soud uvádí, že úvaha žalobce ve vztahu k vyčíslení kapitalizovaného úroku z prodlení byla z větší části správná i při vědomí, že se žalobce dobrovolně dispozičním úkonem vzdal částky převyšující rozdíl mezi původní výší úvěru stanovenou na částku 480 000 Kč a jistinou, kterou nárokuje v této věci ve výši 300 000 Kč. Soud nepřehlédnul, že žalovaná na dluh uhradila v počátku smluvního vztahu celkovou částku ve výši 56 488 Kč. Pohledem skutkových tvrzení mohl být úrok z prodlení kapitalizován nikoliv z částky 451 668,68 Kč, anebo z částek 7 061 Kč, jak je rozepsáno na č. l. 66 spisu, ale z částky činící rozdíl mezi původní výši úvěru 480 000 Kč a částkou na úvěr fakticky zaplacenou, tedy částkou 56 488 Kč. Pohledem hodnocení nároku jako nároku na vydání bezdůvodného obohacení, tak lze úrok z prodlení nárokovat jen z částky 423 512 Kč. Z ní úrok z prodlení za období od 30. 9. 2016 do 21. 6. 2017 činí částku 24 752,24 Kč. Pokud tedy žalobce z titulu kapitalizovaného úroku požadoval úrok z prodlení v částce vyšší, tedy z částek běžného peněžního plnění na základě smluvního závazku, navíc před dobou, než se závazek stal skutečně splatným, nemohl soud takto postupně kapitalizované částky: 222,08 Kč, 173,93 Kč, 127,34 Kč, 79,20 Kč, 31,06 Kč žalobci přiznat. Žalobci může náležet jen úrok z prodlení v kapitalizované podobě ve výši 24 752,24 Kč. V uvedené výši mu byl také přisouzený, čemuž odpovídá výrok I. rozsudku.

48. Pro výši dlužné částky soud stanovil žalované lhůtu k plnění jako 30 denní na místo obvyklé 3 denní (§ 160 „o. s. ř.“).

49. Rozdíl ve výši 2 253,93 Kč (mezi částkou 27 006,16 Kč a částkou 24 752,24 Kč) soud zamítnul, čemuž odpovídá výrok II. rozsudku.

50. Nad rámec odůvodnění vztahujícího se k této věci soud uvádí, že stabilitě právních úkonu/jednání rozhodně nepřispívá to, že je až přespříliš démonizována ochrana spotřebitele na úkor zásady smluvní autonomie a zásad, že se dluhy mají plnit a smlouvy se mají dodržovat. Velkou míru problematičnosti při poměřování obou dvou principů přináší i velké množství změn a výkladů stran obou uvedených principů a možnosti u spotřebitelských úvěrů dovozovat, ať již jednou absolutní neplatnost, anebo jindy relativní neplatnost. Pohledem postupných změn se výklad neplatnosti spotřebitelských smluv od relativní neplatnosti (původní úprava zákona č. 40/1964 Sb. v jeho ustanovení § 40a) změnil obsahem zákona č. 145/2010 Sb. na neplatnost absolutní, aby byl následně obsahem nového zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru opětovně změněn na neplatnost relativní (tedy nastupující až po jejím dovolání se) a posléze pohledem provedené novely zákona č. 257/2016 Sb. se během roku 2022 opět změnil na neplatnost absolutní. Již při takové nestabilitě právní úpravy, výkladu a vyvíjející se judikatury se jeví být až nespravedlivé paušálně i jinak seriózní bankovní subjekty či jejich právní nástupce stavět do nejistého postavení a narušovat rozdílným hodnocením absolutní a relativní neplatnosti jistotu smluvního obratu.

51. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že je přiznal ve věci převážně úspěšnému žalobci. Soud měl postavené na jisto, že procesní úspěch v řízení představuje pro žalobce přisouzená částka 300 000 Kč, úrok z prodlení ve výši 24 752,24 Kč a prakticky kapitalizovaný úrok z prodlení ve výši 129 682 Kč, vypočtený jako 8,05 % úrok z prodlení z částky 300 000 Kč od 22. 6. 2017 do data vyhlášení rozsudku. Celkem by tak procení úspěch žalobce představoval částku 454 434,24 Kč. Naopak procesní neúspěch žalobce byl dán součtem částek 48 479,44 Kč a 159 193,90 Kč (vypočtené jako 8,99 % ročně z částky 451 668,68 Kč od 22. 6. 2017 do data vyhlášení prvního rozsudku soudu I. stupně) a částky 47 833,80 Kč (8,05 % ročně z částky 151 668,68 Kč od 22. 6. 2017 do data vyhlášení prvního rozsudku soudu I. stupně), tedy celkem 255 507,14 Kč. Tudíž takto stanovená „tarifní hodnota“ sporu k datu vyhlášení rozsudku činila částku 709 941,38 Kč. Pohledem hodnoty sporu dosáhnul procesní úspěch žalobce 64% a jeho procesní neúspěch 36%. Čistý procesní úspěch žalobce, tak činí 28%.

52. Při plnému procesním úspěchu žalobce v řízení by žalobci náležela náhrada za uhrazený soudní poplatek ve výši 12 000 Kč. Dále odměna ve výši 9 500 Kč za jeden úkon právní služby (§ 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb. vypočtená z částky 300 000 Kč). Odměna by žalobci náležela za: převzetí věci, sepis žaloby, vyjádření se k věci, za tři účasti u soudního jednání, za předžalobní výzvu, za vyjádření se k odvolání, za účast u jednání soudu II. stupně a za jednání konané dne 2. 11. 2022. Tedy 10x 9 500 Kč, což je 95 000 Kč. Dále ve věci převážně úspěšnému žalobci náleží 10x 300 Kč za tytéž úkony právní služby (tedy 3 000 Kč) podle ustanovení § 11 a § 13 citované vyhlášky, jakož i účtované DPH z poskytnutých právních služeb ve výši 20 580 Kč. Celkem tedy 130 580 Kč. Při zohlednění čistého procesního úspěchu byla výrokem III. rozsudku žalobci přiznaná částka 36 562 Kč. I zde soud lhůtu k plnění stanovil jako 30 denní (§ 160 o. s. ř.).

Poučení