42 A 27/2016 - 30

Rubrum

Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudcem Mgr. Václavem Trajerem v právní věci žalobce: R. E. R., nar. „X“, státní příslušnost Afghánistán, t.č. v Zařízení pro zajištění cizinců Drahonice, Drahonice u Lubence 41, 441 01 Podbořany, zastoupený Mgr. Ing. Janem Procházkou, LL.M., evropským advokátem se sídlem Nile House, Karolínská 654/2, Praha 8, proti žalované: Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Ústeckého kraje, odbor cizinecké policie, oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort, se sídlem Masarykova 27, Ústí nad Labem, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 16.6.2016, č.j. KRPU-129001-12/ČJ-2016-040022, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Žalobce se v žalobě podané v zákonem stanovené lhůtě domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 16.6.2016, č.j. KRPU-129001-12/ČJ-2016-040022, kterým bylo rozhodnuto, že se žalobce podle § 129 odst. 1 zák. č. 326/1999 Sb., zákon o pobytu cizinců na území České republiky (dále jen „zákon o pobytu cizinců“) ve spojení s § 129 odst. 3 zákona o pobytu cizinců, zajišťuje za účelem jeho předání podle právního předpisu Evropského společenství (Nařízení Evropského parlamentu a Rady č. 604/2013 ze dne 26. Června 2013, kterým se stanoví kritéria a postupy pro určení členského státu příslušného k posouzení žádosti o azyl podané státním příslušníkem třetí země v některém z členských států – dále jen „Dublinské nařízení“) a podle § 129 odst. 6 zákona o pobytu cizinců byla stanovena doba trvání zajištění na 30 dnů ode dne omezení osobní svobody. Žalobce namítal porušení čl. 28 odst. 2 a 3 Dublinského nařízení a § 68 odst. 3 zák. č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „správní řád“). Žalobce zdůraznil, že pokud se účel zajištění stane z právních nebo skutkových důvodů pravděpodobně nerealizovatelný, musí být zajištění ukončeno. Proto dle žalobce správní orgány měly posuzovat, zda je předání alespoň potenciálně možné. Měly se tedy zabývat ve smyslu čl. 3 odst. 2 Dublinského nařízení otázkou, zda neexistují závažné důvody se domnívat, že v Maďarsku, kam má být žalobce předán, dochází k systematickým nedostatkům, pokud jde o azylové řízení a o podmínky přijetí žadatelů, které s sebou nesou riziko nelidského či ponižujícího zacházení. Tato úvaha musí být dle žalobce v souladu s § 68 odst. 3 správního řádu v rozhodnutí seznatelná. Žalobce však trvá na tom, že žádná úvaha o možnosti či nemožnosti jeho předání do Maďarska se v napadeném rozhodnutí neobjevuje, a nejsou v rozhodnutí uvedena ani žádná skutková zjištění týkající se nedostatků v azylovém řízení v této zemi. V tomto směru shledává žalobce žalobou napadené rozhodnutí nepřezkoumatelným. Dále žalobce namítal, že existují dostupné informace svědčící o závažných důvodech domnívat se, že v Maďarsku dochází k systémovým nedostatkům, pokud jde o azylové řízení a o podmínky přijetí žadatelů, které s sebou nesou riziko nelidského či ponižujícího zacházení. Podle zprávy UNHCR nazvané „Hungary as a Country of Asylum“ z května 2016 Maďarsko přistoupilo k vytvoření národního seznamu třetích bezpečných zemí, mezi které byly zařazeny mimo jiné všechny státy kandidující na členství v Evropské unii, mimo jiné i Srbsko, ze kterého vstoupil žalobce na území Maďarska. Dle žalobce však Srbsko nesplňuje podmínky stanovené návratovou směrnicí. V srpnu 2012 vydalo UNHCR zprávu o žadatelích o azyl a o osobách požívajících mezinárodní ochranu v Srbsku a dospěl k závěru, že zjištěné skutečnosti naznačují, že azylový systém v Srbsku jako celek není náležitě uzpůsobený pro uznávání osob potřebujících mezinárodní ochranu, neboť od dubna 2008 nebyl žádné osobě přiznán statut uprchlíka. Dokud takový systém nebude v Srbsku zaveden, UNHCR doporučuje, aby Srbsko nebylo považováno za třetí bezpečnou zemi azylu a státy se proto zdržely deportací žadatelů o azyl do Srbska. Tuto pozici UNHCR dle žalobce nerevidoval a zůstává v platnosti. Současně žalobce připomněl, že Srbsko za třetí bezpečnou zemi nepovažuje Česká republika ani žádný jiný členský stát Evropské unie. Žalobce poukázal na skutečnost, že dle § 51 odst. 2 písm. e) maďarského zákona LXXX z roku 2007, o azylu, přichází-li cizinec z třetí bezpečné země, je jeho žádost o mezinárodní ochranu považována za nepřípustnou a nedochází tedy k jejímu meritornímu přezkumu. Je možné sice domněnku bezpečnosti třetí země vyvrátit, ale musí tak být učiněno ve velmi krátké lhůtě tří dnů. Pokud je žádost správními orgány označena za nepřípustnou, neexistuje proti takovému rozhodnutí dle žalobce prostředek nápravy, který by bylo možné považovat za účinný, neboť lhůta pro podání případné žaloby, která má odkladný účinek, je pouhých sedm dnů. V tomto směru poukázal žalobce na nález Ústavního soudu ze dne 1.12.2009, sp. zn. Pl. ÚS 17/09. Rovněž poukázal na rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 16.1.2016, č.j. 49 Az 109/2015-74, v němž je uvedeno, že z důvodu nedostatečné azylové procedury na straně maďarských úřadů, která je v rozporu se zásadou non-refoulement, nelze Maďarskou republiku považovat za zemi, kde není důvodná obava, že podmínky přijetí žadatelů v daném členském státě s sebou nesou riziko nelidského a ponižujícího zacházení ve smyslu čl. 4 Listiny základních práv Evropské unie. Dále žalobce poukázal na skutečnost, že Maďarsko zavedlo do svého trestního zákona trestné činy nedovoleného překročení hraničního plotu a jeho poškození. Za neoprávněné překročení hranice ze Srbska, kde se plot nachází, tak hrozí cizinci trest odnětí svobody až na tři roky a trest vyhoštění. Žalobce poukázal na skutečnost, že dle čl. 31 Ženevské úmluvy uprchlík nemá být stíhán za nezákonný vstup, jestliže přichází přímo z území, kde jsou jeho život nebo svobody ohroženy, za předpokladu, že se sám přihlásí bez prodlení úřadům a prokáže dobrý důvod pro svůj nezákonný vstup nebo přítomnost. Žalobce uvedl, že samotný fakt, že cizinec před vstupem do některého členského státu EU po přechodnou dobu pobýval na území jiných států, přes které do EU procházel, jej ochrany zaručené čl. 31 nezbavuje. Zdůraznil rovněž, že účinky čl. 31 jsou extrateritoriální, tedy předávající stát se musí ujistit, že přijímací stát reálně dodržuje všechny povinnosti vyplývající z čl. 31 Ženevské úmluvy, a není-li tomu tak, uprchlíka do daného státu nepřemístí. I touto okolností se měl ve vztahu k Maďarsku správní orgán dle žalobce zabývat. Dále žalobce poukázal na zhoršování podmínek přijetí žadatelů o mezinárodní ochranu v Maďarsku. Uvedl, že Maďarský helsinský výbor upozorňuje na skutečnost, že stávající střediska pro uprchlíky jsou přeplněna a na skutečnost, že maďarský imigrační úřad nemá dle stávající legislativy povinnost zajistit žadateli o mezinárodní ochranu ubytování v některém ze stávajících středisek pro uprchlíky. Zákon pouze stanoví povinnost určit místo pobytu, nikoliv ale poskytnou žadateli ubytování. To zvyšuje riziko bezdomovectví mezi žadateli. Žadateli reálně hrozí, že se ocitne „na ulici“ bez jakékoliv finanční či materiální podpory, což je dle názoru žalobce v rozporu s čl. 4 Listiny EU a čl. 3 Evropské úmluvy a čl. 23 Ženevské úmluvy. Žalobce trvá na tom, že maďarský azylový systém vykazuje nedostatky takové intenzity a takového charakteru, že navrácení žalobce do této země by dotyčného vystavilo riziku nelidského popř. ponižujícího zacházení. Jde tedy o systémové nedostatky ve smyslu čl. 3 odst. 2 Dublinského nařízení, které brání předání žalobce do Maďarska. Povinností žalovaného bylo dle žalobce se těmito skutečnostmi zabývat, zjistit skutkový stav, vyvodit ze svých skutkových zjištění příslušné právní důsledky a svoji úvahu promítnout i do odůvodnění napadeného rozhodnutí. Žalovaný ve svém písemném vyjádření k podané žalobě navrhl její zamítnutí v plném rozsahu. Žalovaný poukázal na to, že jeho postup byl v souladu se zákonem, Dublinským nařízením a rozsudkem Nejvyššího správního soudu sp. zn. 7 Azs 11/2015. S ohledem na zjištění, že žalobce - žadatel o mezinárodní ochranu v Maďarsku, nesetrval na území Maďarska do konečného rozhodnutí o jeho žádosti a odtud vycestoval do cílové země, kterou dle jejich vlastního vyjádření bylo Německo, nezbylo žalovanému, než tyto zajistit podle § 129 zákona o pobytu cizinců a čl. 28 Dublinského nařízení. Žalovaný poukázal na to, že svým výše popsaným chováním projevil žalobce despekt k platnému právnímu řádu v azylové oblasti, včetně neochoty respektovat povinnosti vyplývající mu z práva EU. Po zhodnocení všech informací (včetně vyjádření samotného žalobce) žalovaný dospěl k závěru, že žalobce nebude respektovat rozhodnutí o přemístění dle Dublinského nařízení, rovněž na území ČR nesetrvá do konečného rozhodnutí o předání a nelegálně vycestuje do SRN, kde se chce usadit. Z tohoto vyplynulo rozhodnutí žalovaného o zajištění žalobce, jako jediného účinného kroku k zajištění plnění závazků ČR vůči EU, když tato nemůže připustit, aby do jiných zemí EU z ČR cestovali cizinci bez platných víz a pobytových oprávnění. Žalovaný poukázal na to, že Maďarsko je plnoprávný člen EU a pro ČR a další státy EU je bezpečnou zemí. Úvahy žalobce o dalším postupu maďarských orgánů a případném předání žalobce do Srbska žalovaný označil za čiré spekulace a předjímání budoucích rozhodnutí. Žalovaný si je vědom toho, že v polovině roku 2015 čelilo Maďarsko přílivu emigrantů a žadatelů o azyl, kteří berou tuto zemi pouze jako tranzitní zemi. Vzhledem k účinnosti přijatých kroků se aktuálně příliv nových migrantů na území Maďarska snížil a v důsledku toho se snížilo i zatížení azylového systému novými případy. Současně poukázal na to, že ani zařazení Srbska nařízením maďarské vlády mezi bezpečné země není porušením čl. 3 odst. 2 Dublinského nařízení a že dle vyhlášky č. 328/2015 Sb., považuje Srbsko za bezpečnou zemi původu i ČR. Žalovaný rovněž poukázal na chování žalobce a rozpory v jeho vyjádření, když tento nejdříve sám uvedl, že o azyl v Maďarsku ani žádat nechtěl, ale současně uváděl, že z přijímacího tábora odešel jen proto, že nebyl spokojen s místními poměry a chtěl žít a pracovat v Německu. Jako důvod opuštění vlasti žalobce uvedl, že měl strach z vyhrožování od jistých lidí, kterým půjčil peníze a požadoval jejich vrácení. Žalobce na území ČR vstoupili nelegálně, sám dobrovolně nevyhledal ochranu a projevil jednoznačně vůli pokračovat do Německa, přitom nedisponuje žádnými prostředky k pobytu v ČR, nemá zde možnost zajistit si ubytování (ani zprostředkovaně), nemá zde žádné známé ani příbuzné. Žalobce sice uvedl své jméno a věk, nelze jej však na základě takových údajů jednoznačně identifikovat, neboť žádné doklady prokazující jeho totožnost nevlastní. Ze všech těchto okolností došel žalovaný k závěru, že jsou dány podmínky pro zajištění žalobce, když nebylo možno účinně uplatnit zvláštní opatření za účelem jeho vycestování (absence finančních prostředků, zázemí) a tento současně projevil úmysl cestovat dále do SRN. Navíc bylo shledáno vážné nebezpečí jeho útěku, když se takto žalobce již v minulosti zachoval. Nadto Maďarsko přímo nesousedí s ČR, pročež se žalobce na jeho území sám nemůže legálním způsobem dostat. Žalovaný připomněl, že řízení o přemístění sám nevede, když orgánem k tomu příslušným je MV ČR, Odbor azylové a migrační politiky, které rozhodne, zda se řízení o navrácení provede či nikoli, popř. převezme odpovědnost za posouzení žádosti o mezinárodní ochranu žalobce. K otázce žalobcem tvrzeného přetížení maďarských přijímacích a pobytových středisek, žalovaný poukázal na to, že sám žalobce žádné konkrétní výhrady ohledně ubytovacích a materiálních podmínek neuvedl. Žalovaný zdůraznil, že nelze argumentovat případem M.S.S. v. Belgie a Řecko, když sám žalobce potvrdil, že byl ubytován v přijímacím středisku. Dále zmínil žalovaný rozsudky Krajského soudu v Praze, které odkazují na statistické údaje, ze kterých je zřejmá kulminace migrační vlny v polovině roku 2015 a pokles počtu neukončených řízení o mezinárodní ochraně od podzimu 2015. Žalovaný v této souvislosti upozornil, že důkazem přetížení maďarského azylového systému nemůže být skutečnost, že maďarské úřady neodpoví na žádost českých úřadů o převzetí, když dle Dublinského nařízení, absence odpovědi na žádost zakládá fikci vyhovění žádosti. K tvrzenému nevypořádání otázky možnosti předání žalobce do Maďarska žalovaný citoval ze svého rozhodnutí ty části odůvodnění, kde vymezil stát, kam má být žalobce předán a vyjádřil se k možnosti předání žalobce s ohledem na neexistenci překážek tomu bránících. Žalovaný rovněž poukázal na to, že se zabýval otázkou existence vážného nebezpečí útěku, kdy konstatoval neoprávněnost pobytu žalobce a citoval z odůvodnění svých rozhodnutí závěr o existenci vážného nebezpečí útěku s ohledem na skutečnost, že žalobce jednoznačně usiluje o vycestování do Německa. K tomu dále žalovaný uvedl, že není povinen odkazovat nebo citovat ust. § 129 odst. 4 zákona o pobytu cizinců, když toto ustanovení stanoví povinné podmínky zajištění a žalovaný srozumitelně vyjádřil v odůvodnění svého rozhodnutí, v čem konkrétně toto nebezpečí shledává, kdy nadto je z předchozího jednání žalobce zcela zřejmý úmysl dále nelegálně cestovat do Německa, když v Maďarsku nevyčkal konečného rozhodnutí o jeho žádosti o mezinárodní ochranu a lze tak předpokládat, že nevyčká ani rozhodnutí o přemístění. O žalobě soud rozhodl v souladu s ust. § 51 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“) a s ustanovením § 172 odst. 5 zákona o pobytu cizinců bez jednání, neboť žalovaný s tímto postupem výslovně souhlasil a žalobce nenavrhl ve lhůtě 5 dnů od podání žaloby konání soudního jednání k projednání věci. Napadené rozhodnutí soud přezkoumal v řízení vedeném podle části třetí prvního dílu hlavy druhé s. ř. s., která vychází z dispoziční zásady vyjádřené v ust. § 71 odst. 1 písm. c), písm. d), odst. 2 věty druhé a třetí a § 75 odst. 2 věty první s. ř. s. Z této zásady vyplývá, že soud přezkoumává zákonnost rozhodnutí správního orgánu, a to pouze v rozsahu, který žalobce uplatnil v žalobě nebo během 30 denní lhůty po oznámení napadeného rozhodnutí dle § 172 odst. 1 zákona o pobytu cizinců. Povinností žalobce je proto tvrdit, že správní rozhodnutí nebo jeho část odporuje konkrétnímu zákonnému ustanovení a toto tvrzení zdůvodnit. Nad rámec žalobních námitek musí soud přihlédnout toliko k vadám napadeného rozhodnutí, k nimž je nutno přihlížet bez návrhu nebo které vyvolávají nicotnost napadeného rozhodnutí podle § 76 odst. 2 s. ř. s. Takové nedostatky však v projednávané věci nebyly zjištěny. Soud dospěl k závěru, že žaloba není důvodná, přičemž se řídil následujícími úvahami. Mezi stranami není sporný skutkový stav, který je dokumentován ve správních spisech žalovaného, které měl soud při svém rozhodování k dispozici a z nichž vycházel. Všechny žalobní námitky v zásadě míří k posouzení zákonnosti napadeného rozhodnutí ve vazbě na nemožnost předání žalobce do Maďarska, resp. nepřezkoumatelnosti rozhodnutí žalovaného v části týkající se možnosti předání žalobce. Podle § 129 odst. 1 zákona o pobytu cizinců v rozhodném znění platí, že „nelze-li účinně uplatnit zvláštní opatření za účelem vycestování, policie zajistí na dobu nezbytně nutnou cizince, který neoprávněně vstoupil nebo pobýval na území, za účelem jeho předání podle mezinárodní smlouvy sjednané s jiným členským státem Evropské unie přede dnem 13. ledna 2009 nebo přímo použitelného právního předpisu Evropské unie; policie na dobu nezbytně nutnou zajistí i prováženého cizince v případě, že jeho průvoz nelze z objektivních důvodů dokončit bez nutné přestávky. Otázkou, jaké podmínky musí být splněny, aby správní orgán mohl rozhodnout o zajištění cizince, se zabýval rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v usnesení ze dne 23.11.2011, č.j. 7 As 79/2010 – 150, publ. pod č. 2524/2012 Sb. NSS, z nějž vyplývá, že správní orgán má povinnost se zabývat v řízení o zajištění cizince možnými překážkami správního vyhoštění, předání nebo vycestování tohoto cizince v případech, kdy jsou mu tyto překážky v době rozhodování o zajištění známy nebo kdy před rozhodnutím o zajištění cizince vyšly najevo. V takové situaci je správní orgán povinen možné překážky správního vyhoštění, předání nebo vycestování cizince před rozhodnutím o zajištění cizince předběžně posoudit a (jak konstatoval i první senát v rozsudku ze dne 15.4.2009, č.j. 1 As 12/2009 – 61, publikovaném pod č. 1850/2009 Sb. NSS) učinit si úsudek o tom, zda je správní vyhoštění, předání nebo vycestování cizince alespoň potenciálně možné. V rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 17.12.2015, č.j. 5 Azs 236/2015 - 34, tento konstatoval, že správní orgán pochybil, když se opomněl vypořádat s výpovědí cizince, podle které se nemohl vrátit do země původu (Iráku) z důvodu válečného stavu. Obdobný závěr učinil i v rozsudku ze dne 10.2.2016, č.j. 5 Azs 226/2015-59. Oproti výše uvedenému však v nyní projednávané věci žalobce před vydáním napadeného rozhodnutí žádné konkrétní důvody, pro které by nemohl být předán do Maďarska, neuvedl (když takovým důvodem zcela zřejmě není tvrzení, že nebyl spokojen s místními poměry v uprchlickém táboře). Žalovaný pak závěrem svého rozhodnutí shrnul, že mu není známa existence překážek, které by bránily předání žalobce do Maďarska. Žalovaný v této věci hodnotil nashromážděné údaje a zároveň vycházel ze skutečností zjištěných z výslechu žalobce, z jehož tvrzení nevyplynuly žádné individuální skutečnosti nasvědčující tomu, že by přádání nebylo možné. Konstatování žalovaného, že v době rozhodování o zajištění mu nejsou známy žádné překážky, pro které by realizace předání podle přímo použitelného právního předpisu Evropských společenství nebyla možná a reálná, potom nelze vnímat jinak, než jako vyjádření předběžné povahy posouzení překážek předání v rámci rozhodování o zajištění žalobců. Jinými slovy, žalovaný konstatoval, že překážky vycestování posoudil předběžně v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí o zajištění, když jejich závazné zhodnocení se uskutečňuje v předávacím řízení, k němuž je příslušný Odbor azylové a migrační politiky MV ČR. Podstata argumentace žalovaného je z kontextu jeho rozhodnutí zřejmá. Je třeba poznamenat, že takovéto předběžné posouzení, byť v daném případě velmi obecné, je pro účely zajištění ještě akceptovatelné (byť na hranici toho, co ještě lze považovat za dostatečné). S ohledem na uvedené, soud shledal námitky žalobce týkající se nepřezkoumatelnosti rozhodnutí ve vztahu k otázce možnosti realizace předání do Maďarska nedůvodnými. S ohledem na žalobní námitky soud dále posuzoval projednávanou věc v souladu s judikaturou Nejvyššího správního soudu (viz rozsudek č.j. 1 Azs 248/2014-27 ze dne 25.2.2015, dostupný na www.nssoud.cz), v němž se uvádí: „Rozhodne-li správní orgán o tom, že státem příslušným k posouzení podané žádosti o mezinárodní ochranu je podle čl. 3 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 604/2013 jiný členský stát, je povinen zabývat se v odůvodnění tohoto rozhodnutí vždy také tím, zda přemístění žadatele do takto určeného členského státu není vyloučeno z důvodu existence systematických nedostatků, pokud jde o azylové řízení a o podmínky přijetí žadatelů v daném členském státě, které s sebou nesou riziko nelidského či ponižujícího zacházení ve smyslu čl. 4 listiny základních práv Evropské unie (čl. 3 odst. 2 druhý pododstavec nařízení č. 604/2013).“ Aplikací uvedeného názoru Nejvyššího správního soudu na danou věc, pak soud dospěl k závěru, že je nutno posoudit, zda bude v Maďarsku objektivně a nestranně v souladu se základními zárukami a zásadami azylového práva posouzena žádost žalobce o udělení mezinárodní ochrany. Soud konstatuje, že na úrovni Evropské unie nebylo vydáno žádné závazné rozhodnutí pro členské státy Evropské unie nebo Rady Evropy, které by jednoznačně deklarovalo systematické nedostatky řízení ve věci mezinárodní ochrany a přijímání žadatelů o mezinárodní ochranu v Maďarsku, dosahující dokonce rizika nelidského či ponižujícího zacházení ve smyslu Listiny základních práv Evropské unie. Ani Úřad Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky, jako nejvyšší orgán odpovědný za dohled nad dodržováním a naplňováním Úmluvy o právním postavení uprchlíků z roku 1951 a Newyorského protokolu z roku 1967 nevydal stanovisko výslovně požadující, aby se členské státy Evropské unie zdržely transferu žadatelů o mezinárodní ochranu do Maďarska. K tomuto soud poukazuje i na aktuální usnesení Ústavního soudu ze dne 12.1.2016, sp. zn. III. ÚS 3561/15, které se vztahuje k obdobné problematice (státem příslušným k podané žádosti o mezinárodní ochranu podle nařízení č. 604/2013 bylo určeno Maďarsko, řešena byla otázka nepřiznání odkladného účinku žalobě soudem), v němž Ústavní soud posuzoval, zda v případě stěžovatele jeho přemístění do Maďarska mohlo založit namítané porušení čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, dle něhož nikdo nesmí být mučen nebo podrobován nelidskému či ponižujícímu zacházení anebo trestu. Ústavní soud „připomněl svoji ustálenou judikaturu, souladnou s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva (srov. např. rozsudek jeho velkého senátu ze dne 4. 11. 2014 ve věci Tarakchel proti Švýcarsku, stížnost č. 29217/12, dostupný též v časopise Soudní judikatura - Přehled rozsudků Evropského soudu pro lidská práva č. 2/2015, str. 69, a tam citovaná judikatura), dle níž vyhoštění cizince může vést k porušení článku 3 Úmluvy, jestliže existuje důvodná obava, že daná osoba bude v přijímací zemi vystavena reálné hrozbě mučení, nelidského či ponižujícího zacházení. Za takových okolností vyplývá z článku 3 Úmluvy povinnost nevyhostit jednotlivce do této země [srov. např. nález ze dne 10. 11. 2010 sp. zn. I. ÚS 2462/10 (N 221/59 SbNU 195) a v něm citovaný nález ze dne 30. 1. 2007 sp. zn. IV. ÚS 553/06 (N 17/44 SbNU 217)]. Mučení, nelidské či ponižující zacházení musí dosahovat určitého minimálního stupně závažnosti, aby je bylo možno zahrnout pod rozsah článku 3 Úmluvy. V případě stěžovatele se sice nejednalo o vyhoštění, jak bylo výše již poznamenáno, nicméně Ústavní soud je toho názoru, že není zásadní důvod shora uvedené judikaturní závěry neaplikovat i na případy "přemístění" žadatele o azyl podle shora citovaného Nařízení Evropského parlamentu a Rady. Z odůvodnění ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel ve vztahu k přemístění do Maďarska a z toho plynoucí hrozby porušení článku 3 Úmluvy, pouze opakoval svá tvrzení již uplatněná v žádosti o udělení mezinárodní ochrany a ve správní žalobě, s nimiž se správní orgán i správní soud v odůvodnění svých rozhodnutí dostatečně a ústavně relevantním způsobem vyrovnaly. Ústavní soud tudíž sdílí jejich přesvědčení, že stěžovatel neprokázal existenci důvodné obavy, že bude v Maďarsku vystaven reálné hrozbě mučení, nelidského či ponižujícího zacházení, resp. že by v Maďarsku existovaly v přijímací proceduře pro žadatele o azyl systémové nedostatky, pramenící např. ze zdlouhavosti identifikační procedury, nedostatečné kapacity přijímacích zařízení a životních podmínek v dostupných zařízeních.“ Závěry citovaného nálezu lze aplikovat i na případ žalobce, který neprokázal, že v případě jeho předání do Maďarska hrozí, že se ocitne bez adekvátní materiální pomoci, resp. v situaci extrémní chudoby, když pro takový závěr zjevně není postačující vyjádření žalobce, že nebyl spokojen s místními poměry v uprchlickém táboře. Námitku, že mu nebylo poskytnuto ubytování, žalobce neuplatnil (naopak z jeho vyjádření vyplývá, že toto měl zajištěno) a netvrdil ani další nedostatky ohledně svého materiálního zajištění v Maďarsku. K tomu soud dále uvádí, že je mu obecně znám průběh vývoje situace na hranicích Maďarska se Srbskem a Chorvatskem, tento vývoj byl skutečně na přelomu září a října roku 2015 kritický a azylová zařízení Maďarské republiky byla přeplněná, stát měl problémy se zajištěním základních otázek migrace velkého počtu osob přes své území, povětšinou na území Rakouska. Tato situace se však ke konci roku 2015 (říjen a listopad) konsolidovala. V současné době Maďarsko proti návratu žadatelů o azyl ničeho nenamítá a je tak nasnadě, že zcela jistě má potřebné zázemí a prostředky pro běžný azylový postup ve věcech těchto žadatelů na svém území. Namítaná nereálnost návratu žalobce do země Evropské unie, v níž požádal o azyl, tedy ve světle uvedených skutečností nemůže obstát. Pokud pak žalobce namítal, že v Maďarské republice dochází k systematickému porušování práv azylantů a tato země již tedy z pohledu mezinárodně uznávaných práv cizinců nemůže být považována za bezpečnou třetí zemi, soud zdůrazňuje, že Maďarsko je zemí EU a soud je přesvědčen, že je současně zemí odpovědnou, která po dobu, kdy, jak soud výše uvádí, nemohla potřebným standardům dostát, migranty zpět nepřijímala. Uvedené závěry nemohou být dle názoru soudu vyvráceny ani argumentací žalobce odkazující na zprávy mezinárodních neziskových organizací dokládající zhoršenou situaci v Maďarsku v oblasti azylové politiky, a to zejména na podzim roku 2015. Jak již bylo shora konstatováno, koncem roku 2015 se již situace v této zemi stabilizovala. Podle přesvědčení soudu tak nebylo žalobcem osvědčeno, že v důsledku aktuálního stavu maďarského azylového systému hrozí zásah do jeho základních lidských práv, který by bylo možno zohlednit ve smyslu čl. 3 odst. 2 Dublinského nařízení. Soud si je přitom vědom žalobcem odkazovaného právního názoru Krajského soudu v Praze ze dne 16.1.2016, č.j. 49 Az 109/2015-74, tento však dle jeho názoru není opřen o provedené dokazování ve smyslu ustanovení § 52 s. ř. s., nýbrž pouze o skutečnosti uváděné žalobcem, s nimiž se Krajský soud v Praze bez dalšího ztotožnil. Tento právní názor není pro soud v dané věci závazný, naopak soud opakovaně připomíná názor Ústavního soudu ČR vyjádřený ve výše uvedeném usnesení ze dne 12.1.2016, sp. zn. III. ÚS 3561/15 (přístupné na http:\\nalus.usoud.cz). Soud nepřisvědčil ani argumentaci žalobce, týkající se skutečnosti, že v případě, že žadatel o azyl přichází ze třetí bezpečné země, je možno dle maďarské úpravy jeho žádost odmítnout a vrátit jej do této země. Dle vládního nařízení považuje Maďarská republika za třetí bezpečnou zemi i Srbsko, přes nějž prošel i žalobce. Žalobce má za to, že Srbsko nesplňuje podmínky třetí bezpečné země ve smyslu ustanovení článku 38 procedurální směrnice. Soud uvádí, že mu, stejně jako žalovanému, nepřísluší presumovat rozhodnutí maďarských úřadů o možnosti předání žalobce do Srbska. Nicméně podle směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2013/32/EU, kterou je vázáno i Maďarsko, resp. podle čl. 38 odst. 1 členské státy mohou použít pojem bezpečné třetí země pouze tehdy, pokud se příslušné orgány přesvědčily, že s osobou žádající o mezinárodní ochranu bude v dotyčné třetí zemi zacházeno podle ve směrnici stanovených zásad. Podle čl. 38 odst. 2 procedurální směrnice použití pojmu bezpečné třetí země podléhá pravidlům stanoveným vnitrostátním právem, včetně pravidel, která vyžadují, aby existovala vazba mezi žadatelem a dotyčnou třetí zemí, na jejímž základě by bylo odůvodněné, aby se tato osoba do dotyčné země odebrala. S ohledem na shora uvedené soud konstatuje, že maďarské úřady by musely žalobci prokázat vazbu mezi ním a Srbskem, pro jeho předání do této země. Dále soud uvádí, že v souvislosti s nyní posuzovanou zákonností zajištění žalobce není možné po žalovaném spravedlivě požadovat, aby při rozhodování o zajištění cizince, jež muselo být v daném případě vydáno v řádech hodin, vždy posuzoval, veškeré možné úvahy toho kterého členského státu a presumoval možná rozhodnutí ve vztahu k žalobci. Soud opět uvádí, že povinností žalovaného je, aby předběžně posoudil realizovatelnost hlavního účelu zajištění, v daném případě realizovatelnost předání žalobce do Maďarska, což bylo splněno. Neopodstatněnou soud rovněž shledal argumentaci žalobce, že dalším nedostatkem maďarského azylového systému je možnost věcně projednat žádost o mezinárodní ochranu v řízení, které vyústí v rozhodnutí, proti němuž neexistují účinné prostředky nápravy. Toto má být dáno jednak extrémně krátkými lhůtami k podání žaloby k soudu a absencí odkladného účinku žaloby. V této souvislosti žalobce poukazoval na nález Ústavního soudu ze dne 1.12.2009, sp. zn. Pl. ÚS 17/09. K tomu soud uvádí, že Maďarsko je stejně jako ČR vázáno směrnicemi a nařízeními Evropského parlamentu a Rady jako je např. procedurální směrnice 2013/32/EU, Dublinské nařízení, návratová směrnice 2008/115/ES a dále Úmluva o postavení uprchlíků. Maďarské úřady by tedy měly rozhodovat v souladu s těmito směrnicemi, pokud dochází v Maďarsku k jejich nerespektování a žadatelé o mezinárodní ochranu jsou kráceni na svých právech, musí proti tomuto postupu maďarských úřadů brojit přímo v Maďarsku. Krátké lhůty pro podání opravných prostředků, kterými žalobce argumentuje, navíc mohou těžko bez dalšího založit existenci systémových nedostatků ve smyslu čl. 3 odst. 2 Dublinského nařízení, neboť nepůsobí přímý zásah do právní sféry cizince, k němuž by mohlo dojít pouze tehdy, pokud by lhůta byla stanovena v natolik krátké době, že by bylo podání opravného prostředku fakticky znemožněno a účinná ochrana práv by byla v řízení o opravných prostředcích vyloučena. Soud uzavírá, že žalobní tvrzení o pochybení žalovaného neshledal důvodnými, neboť žalovaný vycházel z objektivně zjištěných skutečností, skutkový stav lze mít za dostatečně zjištěný a odpovídající okolnostem daného případu ve smyslu ust. § 2 odst. 4 a § 3 správního řádu s tím, že rozhodnutí jsou taktéž přiměřeně odůvodněna dle požadavků ust. § 68 odst. 3 správního řádu. Vydáním napadených rozhodnutí nedošlo k porušení žádného ustanovení správního řádu, zákona o pobytu cizinců ani Dublinského nařízení, a proto soud žalobu podle ust. § 78 odst. 7 s. ř. s. ve výrocích rozsudku ad I. zamítl. Současně podle ust. § 60 odst. 1 věty první s. ř. s. ve výroku rozsudku ad II. nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení, neboť žalobce neměl ve věci úspěch a žalovanému žádné náklady nad rámec jeho úřední činnosti podle obsahu správního spisu nevznikly a navíc je ani nepožadoval.

Poučení