42 Ad 20/2016 - 13

Rubrum

Krajský soud v Praze rozhodl soudcem Tomášem Kocourkem v právní věci žalobce: Š. V., narozen dne X, bytem O., D. B., proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha, o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 24. 11. 2016, čj. X, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí žalované ze dne 24. 11. 2016, čj. X, se zrušuje a věc se vrací žalované k dalšímu řízení.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 41 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

Vymezení věci 1. Žalobce se žalobou podle § 65 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), soudu doručenou dne 14. 12. 2016, domáhal zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí žalované, jímž žalovaná k jeho námitkám změnila své prvostupňové rozhodnutí ze dne 31. 3. 2016, č. j. X, tak, že žalobci podle § 56 odst. 1 písm. b) zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o důchodovém pojištění“), zvýšila od 20. 2. 2016 starobní důchod na částku 12 522 Kč měsíčně. Žalovaná v řízení o námitkách žalobci dodatečně započetla dobu zaměstnání u jednotného zemědělského družstva (dále jen „J.“) od 1. 7. 1970 do 4. 4. 1972 a od 29. 3. 1974 do 31. 12. 1974 a v době od 5. 4. 1972 do 28. 3. 1974 zhodnotila jako dobu pojištění výkon základní vojenské služby. Zbývající doba zaměstnání žalobce u J. od 1. 1. 1975 do 31. 12. 1983 nebyla dle žalované dostatečně prokázána. Obsah žaloby a vyjádření k žalobě 2. Žalobce v žalobě vyjádřil svůj nesouhlas s tím, že mu nebyla žalovanou započtena jeho doba zaměstnání u J. M. B. v období od 1. 1. 1975 do 31. 12. 1983 z důvodu jejího nedostatečného prokázání. Není vinou žalobce, že se jeho evidenční či osobní listy nepodařilo dohledat, jelikož je bývalé J. v likvidaci. Za dostatečné důkazy v tomto směru považuje označené svědky, své bývalé spolupracovníky, pana V. J. a paní J. V., kteří mu však žalovanou nebyli uznáni. Na závěr žalobce doplnil, že pro trvání totalitního režimu v předmětné době nebylo ani možné, aby nebyl zaměstnán.

3. Žalovaná ve svém vyjádření k žalobě po rekapitulaci průběhu předcházejícího řízení, citaci a shrnutí příslušných ustanovení právních předpisů setrvala na svém závěru, že předmětná doba zaměstnání žalobce u J. nebyla dostatečně prokázána. Za dostatečné důkazní prostředky nelze považovat výslechy svědků, když s ohledem na § 8 odst. 3 zákona č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení, ve znění účinném do 31. 12. 1995 (dále jen „zákon o sociálním zabezpečení“), samotné prokázání existence členství v J. nepostačuje k tomu, aby tato doba mohla být hodnocena jako doba zaměstnání. Uvedené ustanovení podmiňuje hodnocení členství v J. jako doby zaměstnání splněním dalších podmínek upravených předpisy důchodového pojištění (výší stanovených jednotek, jejich odpracováním, omluvením jejich neodpracování apod.). Z povahy věci pak již nelze svědecky tyto skutečnosti prokázat a s ohledem na výrazný časový odstup nelze ani předpokládat, že jsou v současné době svědkům tyto rozhodné skutečnosti známy. Protože žalobce neprokázal dobu zaměstnání v J. a ani žalované se nepodařilo dohledat listinné doklady, jimiž by bylo věrohodně prokázáno, že žalobce ve sporných letech jako člen J. splnil podmínky účasti na sociálním zabezpečení, nelze požadované období zhodnotit. Závěrem žalovaná navrhla žalobu zamítnout. Splnění procesních podmínek a rozsah soudního přezkumu 4. Soud ověřil, že žaloba byla podána osobou k tomu oprávněnou, po vyčerpání řádných opravných prostředků, ve lhůtě k tomu stanovené a že splňuje všechny formální požadavky na ni kladené. Jedná se tedy o žalobu věcně projednatelnou.

5. Soud přezkoumal napadené rozhodnutí a řízení předcházející jeho vydání v rozsahu napadených výroků a řádně uplatněných žalobních bodů (§ 75 odst. 2 věta první s. ř. s.), jimiž je vázán. Vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování žalované (§ 75 odst. 1 s. ř. s.). O žalobě rozhodl v souladu s § 76 odst. 1 písm. b) ve spojení s § 51 odst. 2 s. ř. s. bez jednání. S takovým postupem ostatně vyjádřili implicitní souhlas oba účastníci. Skutková zjištění vycházející z obsahu dávkového spisu 6. Ze správního spisu soud zjistil, že žalobce podal u žalované dne 25. 11. 2015 žádost o starobní důchod s datem přiznání od 20. 2. 2016. Rozhodnutím žalované ze dne 8. 1. 2016 byl žalobci starobní důchod od požadovaného data přiznán ve výši 11 991 Kč měsíčně.

7. Žalobce dne 2. 3. 2016 na Okresní správě sociálního zabezpečení Mladá Boleslav (dále jen „OSSZ Mladá Boleslav“) prohlásil do tiskopisu „Čestné prohlášení o dobách zaměstnání do 31. 12. 1995“, že v době od 1. 7. 1970 do 31. 12. 1983 trval jeho pracovní poměr na pozici traktoristy u J. S., později sloučeném s J. B. (dále také jen „J. S. – B.“ nebo „J. B.“). Jednalo se o celoroční práce v zemědělství. Uvedl, že nevlastní žádné doklady o době zaměstnání a v archivu nebyly žádné nalezeny. Přílohou uvedeného tiskopisu byla čestná prohlášení dvou svědků, paní J. V. a pana V. J., kteří byli po celou předmětnou dobu spolupracovníky žalobce. Paní V. byla u J. S. – B. zaměstnána na pozici účetní. Pan J. byl členem J. S. – B., kde po předmětnou dobu vykonával práci traktoristy, jak plyne i z přiloženého evidenčního listu důchodového zabezpečení pana J.. Doloženo bylo dále sdělení společnosti D. L. CZ, a. s., ze dne 24. 2. 2016 stvrzující, že v dokumentech J. S. – B., které jsou v jejich spisovně uloženy, nebyly nalezeny osobní složky ani mzdové listy žalobce. Mzdové listy žalobce z J. S. – B. za předmětné období nebyly nalezeny ani v archivu Ministerstva zemědělství, jak bylo uvedeno v přiloženém sdělení Ministerstva zemědělství, oddělení správy budov a správního archivu, ze dne 1. 12. 2015.

8. Žalovaná dodané listiny vyhodnotila jako žádost žalobce o zvýšení starobního důchodu zápočtem doby zaměstnání v J. S. – B. od 1. 7. 1970 do 31. 12. 1983. Rozhodnutím ze dne 31. 3. 2016, č. j. X, žádost zamítla, neboť požadovaná doba zaměstnání není dostatečně prokázána.

9. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce dne 12. 4. 2016 námitky s odůvodněním, že nesouhlasí se závěrem žalované, že doba jeho zaměstnání v J. S. – B. v období od 1. 7. 1970 do 31. 12. 1983 není dostatečně prokázaná. Namítl, že mu předmětnou dobu zaměstnání dosvědčují oba jeho spolupracovníci, kterým tato doba byla při výpočtu jejich starobního důchodu zohledněna.

10. Žalovaná se dopisem ze dne 21. 6. 2016 obrátila na Rolnické družstvo S., po kterém žádala sdělení doby pojištění žalobce a jeho vyměřovacích základů za předmětné období, neboť žalobce měl být v předmětném období v pracovním poměru v J. S. – B., přičemž se u žalované nenachází jeho evidenční list důchodového pojištění. Žádost stejného znění byla zaslána Zemědělskému družstvu B., které mělo majetek, závazky a práva J. S. dle údajů uvedených v obchodním rejstříku v roce 1974 převzít.

11. Zemědělské družstvo B. žalované dopisem ze dne 15. 6. 2016 sdělilo, že u nich žalobce nepracoval. V archivu jej nedohledalo a nepamatuje si jej ani žádný z pamětníků. Dále uvedlo, že se lze domnívat, že se mohlo jednat o jiné S..

12. Rolnické družstvo S. žalované k její žádosti ze dne 21. 6. 2016 doložilo účtové listy pro zúčtování příjmů se členy za rok 1970, 1971 a 1972 týkající se žalobce. Účtovými listy byl za jednotlivá období uvedených let evidován počet odpracovaných dnů, počet pracovních jednotek, poskytnuté zálohy na pracovní jednotky (odměny v Kčs), celkové příjmy, srážky a výplaty žalobce. Z uvedených dokladů vyplývá, že žalobce nastoupil ve IV. období roku 1972 vojenskou základní službu. Za rok 1974 nebyl roční přehled mezd žalobce dohledán, nicméně z měsíčních výplatnic lze potvrdit, že pracovní poměr žalobce u J. S. trval až do konce roku 1974. Měsíční výplatnice se však nacházejí v takovém stavu, že nebylo možno je kopírovat ani skenovat, tudíž nebyly ke sdělení připojeny. V lednu 1975 došlo k zániku J. S. sloučením s J. B., které by tak mělo archivovat další účetní doklady.

13. V návaznosti na uvedená zjištění požádala žalovaná dne 29. 6. 2016 Zemědělské družstvo M. se sídlem v B. v likvidaci (nástupce J. B.) o výše uvedené informace. Zároveň se téhož dne obrátila na likvidátora Zemědělského družstva M. se sídlem v B., po kterém požadovala sdělení kontaktu na správce archivu J. B., případně informaci, kde by bylo možné získat dokumenty týkající se J. B. a jejich zaměstnanců.

14. Likvidátor Zemědělského družstva M. se sídlem v B. ve svém vyjádření ze dne 26. 7. 2016 uvedl, že písemnosti Zemědělského družstva M. se sídlem v B. převzala společnost N. P. s. r. o., a to i včetně požadovaného období. Dle údajů obsažených v obchodním rejstříku je uvedená společnost také v likvidaci.

15. S ohledem na skutečnost, že je společnost NP P. s. r. o. soukromým subjektem a žalovaná po něm nemůže bezplatně požadovat předložení dokladů, vyzvala dopisem ze dne 29. 7. 2016 žalobce, aby se obrátil na uvedenou společnost. Likvidátor společnosti N. P. s. r. o. žalobci k jeho dotazu sdělil, že žádné dokumenty o J. S. – B. nevlastní, v důsledku čehož žalobce opět kontaktoval společnost D. L. CZ, a. s. Společnost D. L. CZ, a. s., žádosti žalobce o potvrzení zaměstnání u organizace J. B. nevyhověla, neboť v uložených dokumentech J. B. nenalezla evidenční, mzdové ani osobní listy žalobce, jak uvedla ve svém sdělení ze dne 30. 9. 2016.

16. V evidenci žalované se nenachází evidenční list důchodového zabezpečení ani jiný evidenční materiál dokládající zaměstnání účastníka řízení v době od 1. 7. 1970 do 31. 12. 1983 u J. S. – B.. Dokladové materiály neeviduje ani OSSZ Mladá Boleslav. Osobní list důchodového pojištění žalobce ze dne 21. 11. 2016 dokládá, že celková doba pojištění do 20. 2. 2016 činí 14 086 dnů, tj. 38 let a 216 dnů. Žalobci je započtena nepřetržitě doba od 1. 9. 1968 do 31. 12. 1974, ve sporné době pak od 6. 1. 1975 do 22. 3. 1975 (dle přiloženého evidenčního listu z roku 1975 se jedná o vedlejší pracovní poměr u společnosti M. v rozsahu 76 dní) a od 13. 1. 1982 do 19. 3. 1982 (dle přiloženého evidenčního listu z roku 1982 se jedná o vedlejší pracovní poměr u společnosti M. v rozsahu 66 dní), a pak následně až od 1. 1. 1984 dále (dle přiloženého evidenčního listu z roku 1984 se stal žalobce 1. 1. 1984 členem J. P.). Není tedy započtena tvrzená doba zaměstnání žalobce v J. S. – B. od 1. 1. 1975 do 31. 12. 1983.

17. Rozhodnutím žalované ze dne 24. 11. 2016, č. j. X, bylo prvostupňové rozhodnutí k námitkám žalobce změněno tak, že žalobci byl podle § 56 odst. 1 písm. b) zákona o důchodovém pojištění zvýšen od 20. 2. 2016 starobní důchod na částku 12 522 Kč měsíčně. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí soud zjistil, že žalovaná žalobci s ohledem na doklady získané od Rolnického družstva S. dodatečně započetla dobu zaměstnání u J. S. od 1. 7. 1970 do 4. 4. 1972 a od 29. 3. 1974 do 31. 12. 1974 a v době od 5. 4. 1972 do 28. 3. 1974 zhodnotila jako dobu pojištění výkon základní vojenské služby. Žalovaná dále konstatovala, že podle § 13 zákona o důchodovém pojištění se za dobu pojištění považují též doby zaměstnání získané před 1. 1. 1996 podle předpisů platných před tímto datem. Oproti jiným druhům zaměstnání, které zákon o sociálním zabezpečení upravuje v § 8, je úprava členství v jednotném zemědělském družstvu odlišná, neboť již samotný § 8 odst. 3 citovaného zákona podmiňuje hodnocení členství v jednotném zemědělském družstvu jako doby zaměstnání splněním dalších podmínek upravených předpisy důchodového zabezpečení (výší stanovených jednotek, jejich odpracováním, omluvením jejich neodpracování apod.). Samotné prokázání členství v jednotném zemědělském družstvu nepostačuje (oproti jiným druhům zaměstnání) k tomu, aby tato doba mohla být hodnocena jako doba zaměstnání. Žalovaná uzavřela, že tyto další skutečnosti nelze prokázat doloženými čestnými prohlášeními svědků a pouze na jejich základě předmětnou dobu zaměstnání hodnotit, pokud nejsou o této činnosti k dispozici žádné rozhodné údaje svědčící o splnění dříve platných podmínek účasti na pojištění. Podle žalované ani nelze předpokládat, že údaje potřebné pro splnění tehdejších podmínek platných pro účast na pojištění v jednotném zemědělském družstvu by mohly být svědkům objektivně známy. Námitkám žalobce tedy v této části nemohla vyhovět. Své závěry podpořila odkazem na rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 23. 2. 2015, čj. 43 Ad 54/2013 - 27, a rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 10. 2015, čj. 20 Ad 41/2014 - 26. Rozhodnutí bylo žalobci doručeno dne 29. 11. 2016. Posouzení žalobních bodů 18. Podle § 13 odst. 1 věty před středníkem zákona o důchodovém pojištění se za dobu pojištění považují též doby zaměstnání získané před 1. lednem 1996 podle předpisů platných před tímto dnem, s výjimkou doby studia po dosažení věku 18 let. Podle § 8 odst. 1 písm. a) a c) zákona o sociálním zabezpečení se zaměstnáním rozumí pracovní (učební) poměr a členství v jednotném zemědělském družstvu, zemědělském družstvu a ve výrobním družstvu. Podle § 8 odst. 2 zákona o sociálním zabezpečení se pracovní poměr hodnotí jako zaměstnání, pokud zakládal nemocenské pojištění; nezakládal-li pracovní poměr nemocenské pojištění v době svého trvání, hodnotí se jako zaměstnání, jestliže by zakládal nemocenské pojištění podle předpisů platných v době vzniku nároku na důchod. To platí obdobně pro učební poměr, členství ve výrobním družstvu a činnosti uvedené v odstavci 1 písm. b), d) a h). Podle § 8 odst. 3 věty druhé zákona o sociálním zabezpečení se členství v jednotném zemědělském družstvu před 1. říjnem 1988 hodnotí jako zaměstnání, jestliže pracovní činnost v něm zakládala důchodové zabezpečení podle předpisů platných před tímto dnem. Podle § 1 odst. 1 zákona č. 103/1964 Sb., o sociálním zabezpečení družstevních rolníků, ve znění účinném do 31. 12. 1975 (dále jen „zákon č. 103/1964 Sb.“), zahrnuje sociální zabezpečení družstevních rolníků: 1. zabezpečení v nemoci, 2. zabezpečení matky a dítěte, 3. důchodové zabezpečení a) členů jednotných zemědělských družstev, b) členů družstev konajících službu v ozbrojených silách, c) bojovníků proti fašismu, obětí války a fašistické persekuce v době nesvobody, jakož i účastníků osvobozovacích bojů za první světové války (dále jen "účastníci odboje") a účastníků přípravy k obraně Československé socialistické republiky, d) rodinných příslušníků členů družstev při pracovním úrazu, 4. zabezpečení členů rodin družstevníků konajících službu v ozbrojených silách, 5. sociální zabezpečení učňů, kteří jsou v učebním poměru k družstvu, 6. zabezpečení důchodců v nemoci, 7. služby sociálního zabezpečení. Podle § 2 odst. 1 a 2 zákona č. 103/1964 Sb. jsou podle tohoto zákona zabezpečeni též občané, kteří trvale pracují v družstvu a nejsou dosud jeho členy ani nejsou k němu v pracovním poměru. Za trvale pracujícího v družstvu se považuje, kdo vykonává práce v družstvu soustavně a pravidelně a podrobuje se pracovním příkazům družstva (spolupracující členové rodiny družstevníka a jiní pracující). Podle § 39 odst. 1 bodu 1 a odst. 2 zákona č. 103/1964 Sb., kde se podle tohoto zákona požaduje pro vznik nebo výši nároku na důchod určitá doba pracovní činnosti, rozumí se jí doba započitatelná podle předpisů o důchodovém pojištění členů jednotných zemědělských družstev a doba důchodového zabezpečení podle předpisů o sociálním zabezpečení družstevních rolníků. Kalendářní roky, v nichž družstevník neodpracoval bez vážného důvodu aspoň počet pracovních dnů stanovený prováděcími předpisy, se nezapočítávají pro vznik nároku na dávky důchodového zabezpečení ani pro jeho výši. Tímto prováděcím předpisem byla vyhláška č. 195/1964 Sb., o rozsahu pracovní činnosti potřebné pro zápočet kalendářního roku v důchodovém zabezpečení družstevních rolníků (dále jen „vyhláška č. 195/1964 Sb.“). Podle § 1 písm. a), b) a c) a odst. 2 vyhlášky č. 195/1964 Sb. se kalendářní rok, v němž družstevník bez vážného důvodu neodpracoval v rostlinné výrobě v horské nebo bramborářsko- ovesné oblasti aspoň 130 pracovních dnů, nebo v rostlinné výrobě v některé jiné oblasti aspoň 160 pracovních dnů, nebo v živočišné výrobě aspoň 240 pracovních dnů, nezapočítává pro vznik nároku na důchod ani pro jeho výši. Pracoval-li družstevník po část kalendářního roku v živočišné výrobě a po část kalendářního roku v rostlinné výrobě, započítává se kalendářní rok pro vznik nároku na důchod a pro jeho výši, jen odpracoval-li v něm aspoň 240 pracovních dnů; tento počet se snižuje o 9 dnů za každý měsíc, po který družstevník pracoval v rostlinné výrobě v horské nebo bramborářsko-ovesné oblasti, nebo o 7 dnů za každý měsíc, po který družstevník pracoval v rostlinné výrobě v některé jiné oblasti. Vykonával-li družstevník se souhlasem družstva jinou pracovní činnost (např. v melioračním družstvu, v přidružené výrobě), započítávají se dny této pracovní činnosti do potřebného počtu odpracovaných dnů. Podle § 3 písm. b) zákona č. 121/1975 Sb., o sociálním zabezpečení (dále jen „zákon č. 121/1975 Sb.“), jsou důchodového zabezpečení účastni členové jednotných zemědělských družstev. Podle § 9 odst. 1 zákona č. 121/1975 Sb. jsou podmínky, za nichž se poskytují dávky důchodového zabezpečení, uvedeny v ustanoveních o jednotlivých dávkách a ve společných ustanoveních o dávkách, popřípadě pokud jde o některé skupiny pracujících, v prováděcích předpisech. Podle § 9 odst. 2 zákona č. 121/1975 Sb. se nároky na důchod starobní a invalidní (částečný invalidní) a důchod za výsluhu let (částečný důchod za výsluhu let) řídí především a) délkou doby zaměstnání, jímž se rozumí zaměstnání v pracovním (učebním) poměru, pracovní činnost v poměru člena výrobního družstva a člena jednotného zemědělského družstva, služba v ozbrojených silách a jiné činnosti, které se podle tohoto zákona nebo předpisů vydaných podle něho hodnotí pro vznik nebo výši nároku na důchod, b) pracovní kategorií, do níž je zaměstnání zařazeno, c) výší mzdy, pracovní odměny, služebního příjmu a jiných pracovních příjmů (dále jen "výdělek"). Podle § 10 odst. 4 zákona č. 121/1975 Sb. se doba pracovní činnosti člena jednotného zemědělského družstva v takovém družstvu hodnotí jako doba zaměstnání, pokud pracovní činnost zakládá zabezpečení v nemoci podle předpisů o zabezpečení v nemoci členů jednotných zemědělských družstev a člen jednotného zemědělského družstva odpracoval v kalendářním roce stanovený počet pracovních dnů nebo splnil pracovní úvazek jinak stanovený. Před 1. lednem 1976 se však jako doba zaměstnání hodnotí doba pracovní činnosti, která zakládala důchodové zabezpečení podle předpisů o důchodovém pojištění členů jednotných zemědělských družstev a podle předpisů o sociálním zabezpečení družstevních rolníků. Podle § 10 odst. 5 písm. c) zákona č. 121/1975 Sb. stanoví prováděcí předpisy počet pracovních dnů (jinak stanovený pracovní úvazek) potřebný pro zápočet kalendářního roku pro vznik nároku na dávky důchodového zabezpečení a pro jeho výši (odstavec 4 věta první). Tímto prováděcím předpisem je vyhláška č. 128/1975 Sb., kterou se provádí zákon o sociálním zabezpečení (dále jen „vyhláška č. 128/1975 Sb.“).

19. Zprvu soud považuje za nezbytné podotknout, že žalobce v žalobě namítal pouze nesprávnost zjištění skutkového stavu ve vztahu k době zaměstnání u J. S. – B. v letech 1975 až 1983, v důsledku čehož nedošlo k jejímu započtení jako doby pojištění pro účely důchodového pojištění, což mělo vliv na výpočet starobního důchodu jako takového. Soud se tedy nezabýval samotnou správností výpočtu starobního důchodu, ale soustředil se pouze na otázku započtení sporné doby pojištění, a to v návaznosti na uplatněný žalobní bod, tedy konkrétně na postup žalované při zjišťování skutkového stavu pro zhodnocení této doby pojištění.

20. Jak plyne ze shora citovaných ustanovení, stávající znění zákona o důchodovém pojištění upravuje ve svém ustanovení § 13 odst. 1 povinnost započítat jako doby pojištění ty doby, které pojištěnec získal před jeho účinností, tj. přede dnem 1. 1. 1996, podle právních předpisů do té doby platných. Předpisy platnými před 1. 1. 1996 byl především zákon o sociálním zabezpečení. Tento zákon tyto doby započitatelné pro důchodové účely označoval jako doby zaměstnání a vymezil je ve svém ustanovení § 8 odst.

1. Každý z odstavců 2, 3 a 4 citovaného ustanovení stanovil podmínku, která musela být pro tu kterou dobu zaměstnání splněna, aby mohla být za dobu zaměstnání hodnocena. Aby bylo možné určit, která z vypočtených dob zaměstnání je v dané věci relevantní, a tudíž na splnění, resp. prokázání splnění, které podmínky je třeba se zaměřit, je nezbytné primárně zodpovědět otázku, v jakém právním vztahu vykonával žalobce v J. práci. Jde tedy o to, zda byl jeho členem, trvale pracujícím nečlenem bez pracovního poměru k družstvu (soustavně a pravidelně pracujícím a podrobujícím se pracovním příkazům družstva dle § 2 odst. 1 a 2 zákona č. 103/1964 Sb.), sezónním pracovníkem nebo pracovníkem v trvalém pracovním poměru k družstvu (aniž by však byl zároveň i jeho členem).

21. K tomu soud uvádí, že žalovaná této otázce nevěnovala patřičnou pozornost. Žalovaná v odůvodnění svého rozhodnutí bez jakéhokoliv vysvětlení danou věc posuzovala tak, jakoby žalobce byl celou spornou dobu členem J. S. – B. (v dané době již J. B.). V předloženém dávkovém spisu nejsou založeny žádné listiny, z nichž by bylo možné mít za prokázané, že žalobce byl ve sporném období členem J. B.. Tomu, že žalobce by mohl být ve sporné době členem zmíněného J., nasvědčuje pouze jedna indicie plynoucí ze správního spisu. Jde o sdělení Rolnického družstva S., které ke svému potvrzení o trvání pracovního poměru žalobce u J. S. (sloučeném s J. B. od data shodujícího se s počátkem sporné doby) za dobu bezprostředně předcházející sporné době přiložilo doklady nazvané „účtové listy pro zúčtování příjmů se členy“. Tato indicie sama o sobě nemůže vést k závěru o členství žalobce v J. po předmětnou dobu. Podmínky účasti člena J. na důchodovém zabezpečení se přitom liší od podmínek účasti zaměstnance J. (nečlena v pracovním poměru), což ovlivňuje i rozsah skutečností, jež je třeba prokázat. V tomto směru je proto třeba mít rozhodnutí žalované za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů.

22. Právě zmíněnou vadu by bylo možné odstranit při jednání soudu dotazem na žalobce, zda vskutku byl ve sporném období členem J. B., nebylo by proto třeba rozhodnutí žalované rušit. Soud se tak dále zabýval tím, zda rozhodnutí netrpí jinými vadami, resp. zda řízení předcházející vydání napadeného rozhodnutí nebylo zatíženo vadou, zejména pokud jde o zjišťování skutkového stavu, a to při akceptaci nepotvrzené hypotézy žalované, že žalobce konal ve sporné době práci pro J. B. jako člen tohoto družstva. Dospěl přitom k závěru, že žalovaná nepostupovala při zjišťování skutkového stavu v souladu se zákonem.

23. Podmínkou pro hodnocení členství v J. před 1. 10. 1988 jako doby zaměstnání dle § 8 odst. 3 zákona o sociálním zabezpečení bylo, aby pracovní činnost v něm zakládala důchodové zabezpečení podle předpisů platných před tímto dnem. Těmito předpisy byly pro první část sporné doby (po dobu roku 1975) zákon č. 103/1964 Sb. spolu s jeho prováděcím předpisem, tj. vyhláškou č. 195/1964 Sb. V druhé části předmětné doby (v letech 1976 až 1983) se jednalo o zákon č. 121/1975 Sb. spolu s vyhláškou č. 128/1975 Sb. V obou případech bylo dle příslušných právních předpisů pro založení důchodového zabezpečení člena jednotného zemědělského družstva nezbytné, aby pracovní činnost v J. splňovala několik předpokladů. Základním předpokladem bylo to, aby člen družstva odpracoval v průběhu roku v družstvu alespoň určitý minimální počet dní stanovený zmíněnými prováděcími předpisy (konkrétně § 1 vyhlášky č. 195/1964 Sb. a § 3 vyhlášky č. 128/1975 Sb.). Nesplnil-li člen J. tento předpoklad, nebyl důchodově zabezpečen, jak správně vysvětluje žalovaná v odůvodnění svého rozhodnutí.

24. Z § 38 zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o organizaci a provádění sociálního zabezpečení“), plyne, že základním důkazním prostředkem k prokázání doby pojištění (resp. doby zaměstnání v režimu důchodového zabezpečení) je evidenční list. V žalobcově případě byly předloženy evidenční listy zachycující výkon zaměstnání od 1. 1. 1984 (J. P.). K době pojištění získané výkonem práce člena J. S. (před jeho sloučením s J. B. v lednu 1975) nebyl evidenční list předložen, tato doba pojištění byla uznána na základě jiných listinných podkladů zaslaných žalované Rolnickým družstvem S. (roční přehled mezd). Za období od 1. 1. 1975 do 31. 12. 1983 nebyl žádný evidenční list dohledán, ačkoliv žalovaná za tím účelem provedla nezbytné šetření a vynaložila značné úsilí (z dávkového spisu ovšem nelze ověřit, zda žalovaná provedla šetření též v archivu národního výboru, jemuž mělo J. B. předložit dle § 158 odst. 1 vyhlášky č. 128/1975 Sb. evidenční list při výstupu žalobce ze zaměstnání; pokud nikoliv, je třeba v dalším řízení provést šetření i v archivu národního výboru). Lze přisvědčit žalobci, že ve sporném období musel být s ohledem na tehdejší společenské a právní poměry zaměstnán (resp. pracovně činný), přičemž žalobce tvrdí, že konal práci pro J. B., s nímž se v lednu 1975 J. S. sloučilo. Žalobce v řízení předložil čestné prohlášení dvou pracovníků J. S. – B., kteří potvrdili, že žalobce ve sporném období konal práci pro J. B.. Je tedy zřejmé, že dobu pojištění za období od 1. 1. 1975 do 31. 12. 1983 bylo třeba šetřit u J. B.. Žalovaná takto postupovala, nicméně zjistila, že archiv J. B., které je od ledna 1998 v likvidaci, není v současnosti dostupný. Je tedy zřejmé, že vystavení evidenčního listu na podkladě záznamů obsažených v archivu J. B. není v současnosti možné. Je nepochybné, že žalobce nenese na tomto stavu žádné zavinění, a nelze proto ve vztahu k němu dovozovat z tohoto stavu nepříznivé důsledky (tím však soud nezpochybňuje povinnost žalobce prokázat své doby pojištění).

25. Soudní rozhodovací praxe je ustálena v názoru, že zákon o organizaci a provádění sociálního zabezpečení obsahuje pouze fragmentární úpravu dokazování, přičemž z něho nelze dovodit, že by účast na důchodovém pojištění (resp. v minulosti na důchodovém zabezpečení) bylo možné prokázat pouze evidenčním listem důchodového pojištění, který představuje toliko pravidelný důkazní prostředek, nikoliv však výlučný. Při neexistenci evidenčních listů důchodového zabezpečení lze tvrzení pojištěnce o účasti na důchodovém zabezpečení prokazovat jakýmikoliv důkazními prostředky upravenými obecným procesním řádem, jímž je zákon č. 500/2004 Sb., správní řád, podle jehož § 51 odst. 1 může za důkaz sloužit jakýkoliv prostředek, jímž lze zjistit stav věci (viz rozsudek NSS ze dne 4. 2. 2009, čj. 6 Ads 24/2008 – 163). V této souvislosti se jako specifický důkazní prostředek nabízí čestné prohlášení pojištěnce a dvou svědků, jimiž je dle § 85 odst. 5 zákona o organizaci a provádění sociálního zabezpečení přípustné prokázat účast na důchodovém pojištění, a dále je možné užít i obecný důkazní prostředek svědeckou výpověď. Je třeba rovněž zmínit, že v daném případě postačuje prokázat pouze časový rozsah účasti na důchodovém zabezpečení, nikoliv též výši vyměřovacího základu, neboť sporné období není součástí rozhodného období ve smyslu § 18 zákona o důchodovém pojištění (sporné období končí dnem 31. 12. 1983 a rozhodné období začíná až dnem 1. 1. 1986). Prokázání sporné doby pojištění tak má v daném případě vliv pouze na výši procentní výměry starobního důchodu dle § 34 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění.

26. Žalobce k prokázání sporné doby pojištění předložil své čestné prohlášení a čestné prohlášení dvou svědků, kteří spolu s ním po celou spornou dobu pracovali v J. B. (účetní a traktorista). Tito svědci čestně prohlásili, že žalobce v době od 1. 7. 1970 do 31. 12. 1983 vykonával celoroční zaměstnání u J. S. – B.. Žalovaná v napadeném rozhodnutí k těmto čestným prohlášení nepřihlédla, což odůvodnila tím, že čestná prohlášení nejsou dostatečná, jestliže nejsou k dispozici žádné rozhodné údaje o pracovní činnosti žalobce významné pro splnění tehdejších podmínek platných pro účast na pojištění v J. (výše stanovených jednotek, jejich odpracování, omluvení neodpracování). Žalovaná vyjádřila domněnku, že uvedení svědci objektivně nemohou znát tyto údaje, a odkázala na dvě rozhodnutí krajských soudů vydaná v obdobných věcech.

27. S žalovanou by bylo možno souhlasit pouze potud, že údaje vepsané do předtištěného formuláře „Čestné prohlášení o dobách zaměstnání do 31. 12. 1995“ jsou příliš kusé na to, aby na základě jejich stvrzení svědky (tedy způsobem předvídaným zákonem o organizaci a provádění sociálního zabezpečení) bylo možné učinit závěr, že výkon práce žalobce pro J. B. zakládal účast na důchodovém zabezpečení dle tehdy platných právních předpisů. To ovšem bez dalšího neznamená, že by svědci v případě, že by žalovaná přistoupila k jejich výslechu, nebyli schopni uvést takové skutečnosti (byť zřejmě nikoliv přesné údaje), z nichž by bylo možné usoudit, že byly splněny všechny podmínky zakládající účast žalobce na důchodovém zabezpečení. Jistá obecnost čestného prohlášení je problémem imanentně spjatým s formulářovitostí tiskopisu, nesvědčí však bez dalšího o tom, že svědci nedisponují bližšími informacemi o výkonu práce žalobce pro J. B.. Žalobce měl konat práci traktoristy, stejně jako svědek V. J.. Druhá svědkyně J. V. pracovala v J. jako účetní. Jeden ze svědků tedy byl bezprostředním spolupracovníkem žalobce, jenž nepochybně může v rámci svědecké výpovědi uvést, zda žalobce vykonával práci pro J. celoročně, na plný pracovní úvazek, zda byl pracovitý, pilně docházel do práce, neměl žádné mimořádné absence apod. K tomu se nepochybně může vyjádřit z titulu své pracovní pozice v J. i druhá svědkyně, pokud zpracovávala mzdovou agendu nebo zná svědka osobně v míře, jak je to obvyklé na venkově. A priori nelze vyloučit, že s ohledem na konkrétní obsah výpovědi těchto svědků bude možné učinit závěr, že žalobce splnil podmínky zakládající účast na důchodovém zabezpečení, vzdor tomu, že svědci neuvedou přesný počet odpracovaných jednotek apod. Nelze klást přehnané požadavky na obsahovou podrobnost výpovědi svědků, neboť pakliže věrohodným způsobem potvrdí, že žalobce v uvedeném období konal celoročně práci pro J. v rozsahu odpovídajícímu plnému úvazku bez neomluvených absencí, je zřejmé, že tím bude prokázáno též naplnění konkrétních kvantitativních hledisek, s nimiž aplikovatelné právní předpisy spojovaly účast členů J. na důchodovém zabezpečení. Není třeba, aby bylo přesně prokázáno, jaký počet jednotek žalobce odpracoval, ale aby byly prokázány takové skutečnosti, z nichž bude možné přesvědčivě dovodit, že tato konkrétní hlediska splněna byla (ačkoliv zůstane přesně neobjasněné, jaké množství jednotek žalobce odpracoval). Soud proto nepřisvědčil závěru žalované, že svědci objektivně nemohou disponovat takovými informacemi (i s ohledem na časový odstup výslechu od sporné doby), aby mohli potvrdit skutečnosti rozhodné pro účast žalobce na důchodovém pojištění. Takový závěr bude moct žalovaná případně učinit až poté, co provede jejich výslech a zhodnotí ho. Bez provedení výslechu jde o závěr zcela nepodložený a spekulativní.

28. Soud opakuje, že dle obsahu dávkového spisu je zřejmé, že žalobce konal ve sporném období práci pro J. B. (žalovaná předpokládá, že to bylo z titulu členství v J.), přičemž z důvodů, které nelze klást k tíži žalobci, nelze v současnosti objasnit na podkladě listinných záznamů bližší okolnosti výkonu pracovní činnosti, zejména v tom směru, zda byly splněny všechny podmínky zakládající účast na důchodovém zabezpečení. Za této situace nelze a priori odmítnout provést žalobcem nabídnuté důkazní prostředky, které se věcně vztahují ke sporné době, z nepodloženého důvodu, že od nich nelze očekávat potřebnou obsahovou podrobnost a vypovídací hodnotu. Žalovaná svým rozhodnutím staví žalobce do situace, že se musí pro absenci (nebo jen nedostupnost pro řízení o dávce) jakýchkoliv listinných podkladů smířit s tím, že mu nebude pro účely stanovení výše starobního důchodu zhodnoceno 9 let účasti na důchodovém pojištění. Takto zdrcující závěr lze akceptovat až v situaci, kdy budou beze zbytku provedeny všechny v úvahu přicházející a dostupné důkazní prostředky. Žalovaná tím, že neprovedla výslech svědků, porušila svoji povinnost postupovat tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (§ 3 odst. 1 správního řádu). Z těchto důvodů se soud nemohl ztotožnit s právním názorem vyjádřeným v rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 23. 2. 2015, čj. 43 Ad 54/2013 – 27, a v rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 10. 2015, čj. 20 Ad 41/2014 – 26, na něž poukázala žalovaná ve svém rozhodnutí.

29. Žalobce označil oba svědky již v řízení o žádosti o změnu výše dávky, setrval na těchto důkazních návrzích i v námitkách, žalovaná však navržené důkazy neprovedla. Těmito důkazy má být zjištěný skutkový stav doplněn v podstatném ohledu (tj. zásadně), současně svým rozsahem nejde o zanedbatelné doplnění dokazování (kromě provedení výslechu dvou svědků je třeba pokusit se došetřit spornou dobu též v archivu národního výboru, viz výše). Soud tak uzavírá, že v daném případě vyžaduje skutkový stav, který vzala žalovaná za základ napadeného rozhodnutí, zásadní a rozsáhlé doplnění, které překračuje možnosti doplnění dokazování v soudním řízení, neboť jeho provedením by soud nahrazoval činnost žalované (rozsudek NSS ze dne 28. 4. 2005, čj. 5 Afs 147/2004 – 89, a usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 2. 5. 2017, čj. 10 As 24/2015 – 71, body 40, 42 a 49). Závěr a rozhodnutí o náhradě nákladů řízení 30. Vzhledem k tomu, že soud shledal uplatněný žalobní bod důvodným, zrušil dle § 76 odst. 1 písm. b) s. ř. s. napadené rozhodnutí žalované a věc jí vrátil podle § 78 odst. 4 s. ř. s. k dalšímu řízení. Soud se omezil na zrušení rozhodnutí o námitkách, neboť jednak lze danou procesní vadu odstranit v řízení o námitkách, jednak by s ohledem na § 88 odst. 8 zákona o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, jenž vylučuje užití § 90 odst. 1 písm. b) správního řádu, nebylo přípustné zrušit „prvostupňové“ rozhodnutí žalované (k tomu viz usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 24. 11. 2009, čj. 1 Aps 2/2008 – 76). V dalším řízení je žalovaná vázána právním názorem soudu (§ 78 odst. 5 s. ř. s.), tj. provede výslech svědků navržených žalobcem a šetření v archivu národního výboru. V dalším rozhodnutí současně řádně odůvodní svůj závěr, že žalobce konal ve sporné době pracovní činnost pro J. B. jako člen družstva.

31. O náhradě nákladů řízení mezi účastníky rozhodl soud podle § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobce byl v řízení zcela úspěšný, a má proto právo na náhradu všech účelně vynaložených nákladů řízení. Podle obsahu soudního spisu mu v souvislosti s tímto řízení vznikl jediný náklad, a to hotový výdaj ve výši 41 Kč (poštovné za odeslání žaloby). Soud proto uložil žalované povinnost nahradit žalobci částku 41 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku (§ 54 odst. 7 s. ř. s.).

Poučení