42 Ad 23/2010 - 143

Rubrum

Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudcem Mgr. Václavem Trajerem, v právní věci žalobkyně: I. Z., „X“, zastoupené JUDr. Ivanem Vávrou, advokátem se sídlem Dlouhá 16, Litoměřice, proti žalované: Če s ké s právě s ociálního za be zpe če ní, se sídlem v Praze 5, ul. Křížová č.p. 25, PSČ 225 08, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 26.8.2008, čj. x, o přiznání starobního důchodu, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 26. 8. 2008 č. x se ruší pro nezákonnost a věc se vrací žalované k dalšímu řízení.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku náhradu nákladů řízení ve výši 7 680,- Kč.

Odůvodnění

Žalobkyně se žalobou, která byla podána v zákonem stanovené lhůtě, domáhala přezkoumání zákonnosti napadeného rozhodnutí žalované České správy sociálního zabezpečení ze dne 26.8.2008, čj. „X“, o přiznání starobního důchodu, kterým žalovaná s odkazem na ust. § 29 písm. a) zák. č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění (dále jen „zákon o důchodovém pojištění“), žalobkyni přiznala starobní důchod od 22. 6. 2006 ve výši 4 220,- Kč měsíčně a od ledna 2007 starobní důchod ve výši 3 797,- Kč měsíčně a od ledna 2008 zálohově starobní důchod ve výši 3 797,- Kč měsíčně. Ve výroku uvedeného rozhodnutí je dále uvedeno, že nárok na důchod žalobkyni zanikne, pokud přestane splňovat podmínky nároku na stejný důchod podle právních předpisů Slovenské republiky a pokud žalobkyně přestane být občanem České republiky, anebo pokud přestane mít trvalý pobyt na území České republiky. Žalobkyně poukazuje na skutečnost, že v daném případě se jedná již o druhou správní žalobu podávanou z její strany proti rozhodnutí žalované. Dne 19.3.2007 bylo žalobkyni doručeno rozhodnutí žalované čj. „X“ ze dne 8.3.2007, jímž jí byl přiznán starobní důchod ve výši 3 094,- Kč za celkovou dobu pojištění 15 893 dní, z toho v českém důchodovém pojištění 4 813 dní a ve slovenském důchodovém pojištění 11 080 dní. V odůvodnění tohoto rozhodnutí bylo uvedeno, že žalobkyni vznikl nárok na starobní důchod pouze s přihlédnutím ke slovenským dobám pojištění. Žalobkyni byl tedy přiznán pouze částečný starobní důchod. Žalovaná poukazovala na skutečnost, že za dobu účasti na slovenském důchodovém pojištění byl žalobkyni přiznán starobní důchod Sociálnou poisťovnou, ústredie v Bratislave, ze dne 27.10.2006 číslo 476 022 0890. Žalobkyně uvedené rozhodnutí správního orgánu Slovenské republiky napadla odvoláním. Napadla správní žalobou i výše zmíněné rozhodnutí žalované. O správní žalobě bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 28.5.2007 čj. 42 Cad 89/2007-41, kterým bylo napadené rozhodnutí zrušeno a věc vrácena žalované k dalšímu řízení. V odůvodnění tohoto rozsudku bylo uvedeno, že žalovaná pochybila, pokud výpočet starobního důchodu založila na tvrzení, že žalobkyně byla v rozhodné době zaměstnána dílem v Česku a podstatně větším dílem v cizině. Dále bylo v odůvodnění uvedeno, že pokud žalobkyně pracovala v rámci jakékoliv organizační složky ČSD, sídlící mimo dnešní Českou republiku, byla v této době zaměstnankyní ČSD se sídlem v Praze, hlavním městě České republiky. Přestože je žalobkyně výše uvedeným názorem soudu v dané věci vázána, vydala ve věci podané žádosti žalobkyně o přiznání starobního důchodu napadené rozhodnutí, kterým opětovně žalobkyni přiznala nikoli plný starobní důchod ale pouze důchod ve výši rozdílu mezi výší důchodu stanoveného podle českých právních předpisů s přihlédnutím k dobám zabezpečení získaným před 1.1.1993 na území tehdejšího Československa a výší slovenského důchodu. Dle žalobkyně se žalovaná při vydání napadeného rozhodnutí neřídila výše citovaným rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem, byť se na toto rozhodnutí odvolává a v odůvodnění přímo uvádí, že jej takto realizuje. Žalobkyně trvá na tom, že nemůže přijmout stanovisko žalované, že za dobu společného státu se Slovenskem jsou příslušné k posuzování doby pojištění a k výplatě starobního důchodu orgány Slovenské republiky. Je přesvědčena, že v jejím případě žalovaná nesprávně interpretuje ustanovení čl. 20 odst. 1 Smlouvy mezi Českou republikou a Slovenskou republikou o sociálním zabezpečení (publikována ve sbírce zákonů pod číslem 228/1993 Sb., dále jen „Smlouva“). Podle tohoto ustanovení doby zabezpečení získané před dnem rozdělení České a Slovenské Federativní Republiky se považují za doby zabezpečení toho smluvního státu, na jehož území měl zaměstnavatel občana sídlo ke dni rozdělení České a Slovenské Federativní Republiky nebo naposledy před tímto dnem. Dle žalované byla k rozhodnému dni žalobkyně zaměstnankyní organizační složky Československých státních drah, Správa přepravních tržeb Bratislava, Kontrola přepravních tržeb Litoměřice, která měla ke dni 31.12.1992 sídlo v Bratislavě, tedy na území dnešní Slovenské republiky. S tímto názorem žalobkyně zásadně nesouhlasí. Trvá na tom, že v rozhodném období byla zaměstnankyní státní organizace Československé státní dráhy s místem výkonu práce v Litoměřicích. Dle jejího názoru vnitřní organizační složky státní organizace vytvořené dle statutu této organizace neměly nikdy právní subjektivitu. Organizační složky nemohly v rozhodné době vystupovat v pozici zaměstnavatele. Organizační jednotka, přestože měla zapsáno „sídlo“ odlišně od Československých státních drah, neměla právní subjektivitu a nemohla tedy sama o sobě uzavírat pracovní smlouvy, ale jednala pouze jménem Československých státních drah. Z toho důvodu je žalobkyně přesvědčena, že jejím zaměstnavatelem byly Československé státní dráhy, které měly sídlo v Praze, jak vyplývá i z příslušného výpisu z obchodního rejstříku. Tento názor žalobkyně plně koresponduje i s názorem veřejného ochránce práv vyjádřeným ve zprávě ze dne 2.11.2006 č.j. 3291/2005/VOP/PK. Žalobkyně poukazuje i na rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ve věci V.O., kde krajský soud dospěl k názoru, že sídlem Československých státních drah, Správy přepravních tržeb Olomouc byla Praha. Toto rozhodnutí nebylo napadeno kasační stížností. Dále také poukazuje na nejednotný postup vůči jednotlivým zaměstnancům organizačních složek státní organizace Československé státní dráhy. Žalobkyně také poukazuje na nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí, neboť z odůvodnění rozhodnutí není vůbec zřejmé, z jakých podkladů žalovaná údaje o výších starobních důchodů, ať v České republice či na Slovensku, čerpala. Dále poukazuje na skutečnost, že u českých starobních důchodů jsou naprosto opomenuty dílčí valorizace. Žalovaná v písemném vyjádření k žalobě navrhla její zamítnutí v plném rozsahu jako nedůvodné. Žalovaná nesouhlasí s tvrzením žalobkyně, že napadeným rozhodnutím nerespektovala rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem č.j. 42 Cad 89/2007-41 ze dne 28.5.2007, když jí přiznala důchod ve výši rozdílu mezi důchodem stanoveným podle českých právních předpisů bez ohledu na čl. 20 Smlouvy a důchodem přiznaným ze systému důchodového pojištění Slovenské republiky. Žalovaná trvá na tom, že soud ve zmíněném rozhodnutí ji nezavázal k tomu, aby považovala dobu důchodového zabezpečení, resp. pojištění, kterou žalobkyně získala do 31.12.1992, za českou dobu a přiznala jí český důchod rovněž za toto období. Dle žalované je názor soudu nutné interpretovat tak, že žalovaná v novém rozhodnutí vezme v úvahu, že organizační složky Československých státních drah jednaly pouze jménem státní organizace Československé státní dráhy, neměly proto právní subjektivitu a nemohly být k 31.12.1992 zaměstnavatelem a že nové rozhodnutí nesmí žalovaná založit na tvrzení, že žalobkyně byla v rozhodném období zaměstnána dílem v Česku a dílem v cizině. Z uvedených závěrů soudu tedy dle žalované vyplývá, že organizační složky Československých státních drah nelze považovat za zaměstnavatele z pracovněprávního hlediska. Nicméně není vyloučeno, aby jejich sídlo bylo považováno za sídlo zaměstnavatele ve smyslu čl. 20 odst. 1 Smlouvy a čl. 15 odst. 1 správního ujednání č. 117/2002 Sb.m.s. Podle čl. 20 odst. 1 Smlouvy je rozhodující pro určení, zda se doba zaměstnání získaná před dnem rozdělení České a Slovenské Federativní Republiky, považuje za dobu důchodového zabezpečení jednoho nebo druhého nástupnického státu, sídlo zaměstnavatele pojištěnce ke dni zániku společného státu, popř. naposledy před tímto dnem. Toto ustanovení je uvedeno v příloze č. III nařízení Rady (EHS) č. 1408/71. Na základě čl. 7 odst. 2 citovaného nařízení platí dále bez ohledu na čl. 6, podle něhož nařízení nahrazuje ustanovení úmluv o sociálním zabezpečení, pokud jde o osoby a otázky, jichž se nařízení týká. Jako součást nařízení se jedná o bezprostředně aplikovatelnou normu. Na základě zmocnění v čl. 21 odst. 1 citované Smlouvy upravily příslušné úřady smluvních stran ve správním ujednání č. 117/2002 Sb.m.s. nezbytná opatření k jejímu provádění. V čl. 15 odst. 1 tohoto ujednání je vymezen pojem sídlo zaměstnavatele. Rozumí se jím adresa zapsaná jako sídlo v obchodním rejstříku; je-li zaměstnavatelem odštěpný závod nebo jiná organizační složka zapsaná v obchodním rejstříku, je sídlem zaměstnavatele adresa tohoto odštěpného závodu nebo organizační složky. Žalovaná je přesvědčena, že by bylo v rozporu s účelem čl. 20 odst. 1 Smlouvy a zejména čl. 15 odst. 1 správního ujednání, kdyby se za sídlo zaměstnavatele všech zaměstnanců bývalých Československých státních drah považovala Praha1, Nábřeží Ludvíka Svobody 1222, kde sídlilo ústředí tohoto státního podniku, bez ohledu na sídla jeho jednotlivých organizačních složek. Smyslem čl. 20 Smlouvy bylo vytvořit kritérium pro hodnocení dob důchodového zabezpečení získaných za existence federace tak, aby se rozdělily náklady na výplatu důchodů mezi nástupnické státy. Smluvní strany přijaly řešení, že tímto kritériem bude sídlo zaměstnavatele ke dni zániku České a Slovenské Federativní Republiky. Zároveň si byly vědomy, že existuje řada podniků s celostátním působením, které logicky mají sídlo pouze v jedné z republik. Ve snaze docílit co nejspravedlivější rozložení nákladů na vyplácené důchody se strany dále dohodly, že se za sídlo zaměstnavatele ve smyslu čl. 20 odst. 1 Smlouvy bude považovat také sídlo organizační složky podniku zapsané v obchodním rejstříku bez ohledu na to, že organizační složka jedná jménem podniku, resp. nemá právní subjektivitu. Při posuzování sídla zaměstnavatele žalobkyně, která k 31.12.1992 vykonávala zaměstnání na pracovišti Kontrola přepravních tržeb Litoměřice, proto nelze přehlížet skutečnost, že toto pracoviště organizačně podléhalo Československým státním dráhám, Správě přepravních tržeb Bratislava, která tak byla jeho nejblíže nadřízenou organizační složkou zapsanou v obchodním rejstříku. Jestliže žalobkyně vykonávala práci u jednotky podřízené organizační složce zapsané v obchodním rejstříku se sídlem v Bratislavě, nelze považovat dle žalované za sídlo jejího zaměstnavatele ve smyslu čl. 20 odst. 1 Smlouvy sídlo ústředí Československých státních drah, a to bez ohledu na skutečnost, že tato organizační složka vystupovala v pracovněprávních vztazích jménem Československých státních drah. Žalovaná upozorňuje na skutečnost, že dle § 7 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění účinném ke dni 31.12.1992, vystupuje odštěpný závod pod jménem podniku. Toto ustanovení se podle odst. 2 citovaného zákona použije i na organizační složku, která se zapisuje do obchodního rejstříku. Pokud tedy zásadně všechny organizační složky zapisované do obchodního rejstříku jednají jménem podniku, stěží je možné přijmout výklad žalobkyně, že kvůli této skutečnosti nelze jejich sídlo považovat za sídlo zaměstnavatele dle čl. 20 odst. 1 Smlouvy a čl. 15 odst. 1 správního ujednání. V takovém případě by totiž ustanovení čl. 15 odst. 1 správního ujednání, že se sídlem zaměstnavatele rozumí rovněž sídlo organizační složky zapsané do obchodního rejstříku, nemělo vůbec smysl. Dle žalované je relevantní pouze to, kde měla ke dni zániku České a Slovenské Federativní Republiky sídlo organizační složka zapsaná v obchodním rejstříku a nikoli to, zda tato složka měla pracovněprávní subjektivitu či nikoliv. Organizační složka Správa přepravních tržeb, Bratislava, jejíž součástí byla jednotka Kontrola přepravních tržeb Litoměřice, byla zapsána v obchodním rejstříku vedeným Městským soudem v Praze, oddíl ALX, vložka 302. K výmazu této organizační složky Československých státních drah došlo dne 25.3.1993. Ke dni dělení České a Slovenské Federativní Republiky tedy tato organizační složka byla zapsána v obchodním rejstříku. Dále žalovaná uvádí, že ohledně problematiky sídla Československých státních drah, Správy přepravních tržeb, Bratislava proběhla korespondence mezi Ministerstvem práce a sociálních věcí České republiky a Ministerstvem práce, sociálných vecí a rodiny Slovenské republiky, z níž vyplynulo, že oba úřady považují výše uvedenou organizační složku za zaměstnavatele se sídlem ke dni 31.12.1992 na Slovensku. V této souvislosti žalovaná dodává, že tato ministerstva jsou dle čl. 1 odst. 1 bodu 3 Smlouvy příslušnými úřady, které dle čl. 26 mohou souhlasným projevem vůle odstraňovat rozdílnosti ve výkladu, k nimž dojde při jejím provádění. Jestliže ze stanovisek obou úřadů vyplývá jejich konformní názor, že organizační složky Československých státních drah byly zaměstnavatelé ve smyslu čl. 20 Smlouvy se sídlem v tom státě, ve kterém měly sídlo podle obchodního rejstříku, je třeba tento názor považovat podle žalované za závazný výklad citovaného článku. Při novém rozhodování o důchodovém nároku žalobkyně vycházela žalovaná v souladu s výše citovaným rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem z premisy, že pracovala-li žalobkyně v rámci jakékoliv organizační složky Československých státních drah, sídlící kdekoliv mimo dnešní Českou republiku, byla v této době zaměstnankyní Československých státních drah se sídlem v Praze. Podle názoru žalované to však nebrání aplikaci právní fikce stanovené v čl. 15 odst. 1 správního ujednání, že pro účely Smlouvy je třeba považovat za sídlo zaměstnavatele pojištěnce rovněž sídlo organizační jednotky (přestože se nejedná o zaměstnavatele v pracovněprávním smyslu). Žalovaná rovněž vyhověla právnímu názoru soudu, když nezaložila nové rozhodnutí na tvrzení, že žalobkyně byla v rozhodném období zaměstnána dílem v Česku a dílem v cizině. Při vydání rozhodnutí vycházela žalovaná z toho, že doba získaná žalobkyní v systému československého důchodového zabezpečení do 31. 12. 1992 se považuje v souladu s čl. 20 odst. 1 Smlouvy (a tedy i Nařízení Rady (EHS) č. 1408/71, jehož je tento článek součástí) za dobu pojištění Slovenské republiky jako jednoho z nástupnických států československé federace, neboť žalobkyně pracovala ke dni jejího rozdělení u organizační složky se sídlem na adrese Klemensova 8, Bratislava, tj. na slovenském území. Žalovaná přitom netvrdí, že by žalobkyně byla zaměstnána do 31.12.1992 v cizině; pouze na základě čl. 20 odst. 1 Smlouvy je třeba tuto dobu považovat za slovenskou dobu pojištění. Citovaný článek vytvořil kritérium pro rozdělení dob zaměstnání československých občanů získaných v jednotném systému důchodového zabezpečení mezi systémy nástupnických států. Jeho aplikací tedy nedochází ke zpochybnění skutečnosti, že žalobkyně byla po celou dobu zaměstnána v rámci téhož státu. Žalovaná poukazuje na skutečnost, že jí soud nezavázal k tomu, aby přiznala žalobkyni český důchod za celou dobu pojištění, a to zřejmě i s ohledem na to, že slovenský nositel důchodového pojištění, přiznal a vyplácí žalobkyni důchod ze slovenského systému důchodového pojištění za období do 31.12.1992, když jej předtím posoudil shodně s žalovanou jako slovenskou dobu pojištění. Rozhodnutí, kterým byl žalobkyni přiznán slovenský důchod, měl soud při svém rozhodování k dispozici. Přiznala-li by žalovaná žalobkyni plný český důchod, bylo by to v rozporu s principem komunitárního práva sociálního zabezpečení, neboť nelze přiznat dvě dávky stejného druhu z titulu jedné a téže doby pojištění. V této souvislosti žalovaná upozorňuje, že Krajský soud v Ústí nad Labem výše citovaným rozsudkem nezavázal (a ani nemohl zavázat) slovenského nositele důchodového pojištění, aby přestal posuzovat dobu pojištění žalobkyně do 31. 12. 1992 jako slovenskou dobu a vyplácet za ni důchod. Za této situace bylo dle žalované jediným možným řešením, jak uspokojit požadavek žalobkyně na plný český důchod, přiznat jí rozdíl mezi tímto a již přiznaným slovenským důchodem. Žalovaná podotýká, že z ekonomického hlediska je pro žalobkyni irelevantní, zda pobírá český důchod nebo slovenský dorovnaný do výše českého. K namítaným nedostatkům odůvodnění napadeného rozhodnutí uvádí, že pro stanovení výše českého důchodu vycházela z podkladů v dávkovém spisu žalobkyně a za výši slovenského důchodu považovala částku, která žalobci náležela k datu přiznání tohoto důchodového nároku, tj. k 22.6.2006, a kterou potvrdil nositel důchodového pojištění ve Slovenské republice. Pro přepočet slovenské měny na českou použila žalovaná kurz České národní banky platný k prvnímu dni kalendářního měsíce, do něhož spadá den přiznání, tzn. 1.6.2006. Za rok 2007 byl důchod stanoven jako rozdíl měsíčního průměru z částek náležejících jako důchod podle českých předpisů za uplynulý kalendářní rok a měsíčního průměru slovenského důchodu za stejné období. Přitom se použil kurz platný k 1. červenci kalendářního roku, za který se výše důchodu stanoví. Stejný postup výpočtu platí rovněž pro rok 2008 a následující s tím rozdílem, že se důchod vyplácí zálohově a následně dojde k zúčtování. Výplata českého dílčího důchodu nenáleží po dobu, po kterou je důchod stanovený uvedeným způsobem vyšší. Nesouhlasí ani s námitkou žalobkyně, že u českého důchodu naprosto opomněla valorizace. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí je zřejmé, že výše českého důchodu, na jehož základě se určovala důchodová dávka žalobkyně, byla stanovena podle českých právních předpisů včetně nařízení vlády o zvýšení důchodů. Předpisům o zvyšování vyplácených důchodů podléhá rovněž samotná výše důchodového nároku stanovená napadeným rozhodnutím. Na vyjádření žalované reagovala žalobkyně replikou, ve které opět zdůraznila, že dle jejího názoru jejím zaměstnavatelem ke dni 31.12.1992 byly Československé státní dráhy se sídlem v Praze. Na podporu svého názoru poukazuje na vyjádření Okresního soudu v Bratislavě, kde je uvedeno, že Československé státní dráhy, Správa přepravních tržeb Bratislava není a nebyla zapsána v obchodním rejstříku u tohoto soudu. Poukazuje také na rozhodnutí č. 461 009 4680 ze dne 24.6.2008, ve kterém slovenský nositel pojištění konstatoval, že odštěpný závod Správa přepravních tržeb Bratislava nemohl mít právní subjektivitu v pracovněprávních vztazích a sídlo zaměstnavatel tedy bylo ke dni rozdělení České a Slovenské Federativní Republiky v České republice. Uvedené rozhodnutí bylo později potvrzeno i rozhodnutím Krajského soudu v Bratislavě č.j. 6Scud 19/08-8 ze dne 25.8.2008. Opět poukázala i na rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ze dne 26.11.207 č.j. 17 Cad 5/5006-73 ve věci paní O. a poukázala i na dopis od ministra práce a sociálních věcí RNDr. Petra Nečase ze dne 7.4.2008 č.j. 2008/20779-32 adresovaném paní Otáhalové, kde je uvedeno, že sídlem jejího zaměstnavatele ve smyslu čl. 20 Smlouvy byly ke dni 31.12.1992 Československé státní dráhy se sídlem v Praze, a proto je nutné považovat všechny doby pojištění paní O. získané k tomuto dni jako doby pojištění v České republice. Dne 19.5.2009 doručila žalovaná soudu doplnění svého vyjádření k žalobě. V tomto doplnění poukazuje žalovaná na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20.3.2009 č.j. 4 Ads 145/2008-41, kde je uvedeno následující: „Pokud by byl přijat výklad žalobce, že sídlem zaměstnavatele může být jen sídlo celého státního podniku, pak by ustanovení čl. 15 odst. 1 zmíněného správního ujednání, že se sídlem zaměstnavatele rozumí rovněž sídlo odštěpného závodu nebo jiné organizační složky zapsané v obchodním rejstříku, nemělo vůbec smysl. K tomu je nutno podotknout, že zmíněná úprava jako zákonný předpoklad pro účely aplikace smlouvy neuvádí právní subjektivitu organizační složky; zápis je koncipován na principu územním a nikoli funkčním.“ Dále uvedla, že podle jejího názoru nelze při výkladu Smlouvy a správního ujednání ignorovat skutečnost, že je vykládána norma mezinárodního práva a opomenout standardní interpretační pravidla používaná v mezinárodním právu. Žalovaná zdůrazňuje, že podle obecně uznávané zásady mezinárodního smluvního práva je rozhodující pro výklad mezinárodních smluv opravdová vůle smluvních stran. Podle čl. 31 Vídeňské úmluvy o smluvním právu je pravidlem, že smlouva musí být vykládána bona fide v souladu s obvyklým významem ve smlouvě užitých slov, ale v jejich celkové souvislosti a ve světle cíle smlouvy. Opravdová vůle smluvních stran, tj. vůle považovat za sídlo zaměstnavatele podle Smlouvy rovněž sídla organizačních složek zapsaných do rejstříku dle žalované jednoznačně vyplývá z dosavadní patnáctileté praxe jak České republiky, tak i Slovenské republiky, resp. jejich nositelů důchodového pojištění, kdy pro aplikaci čl. 20 Smlouvy konformně pokládaly za rozhodující sídla těchto organizačních složek bez ohledu na jejich právní subjektivitu podle svých vnitrostátních předpisů. Ani jeden z nositelů pojištění v minulosti nezkoumal u organizačních složek právní subjektivitu podle svých vnitrostátních předpisů. Dále uvedla, že žádný stát se nemůže odkazem na vnitrostátní právo zprostit svých mezinárodněprávních závazků, ani je modifikovat. Stěží tak může některý z krajských soudů v České republice zprostit slovenskou stranu mezinárodněprávního závazku spočívajícího v tom, že Slovenská republika přejímá závazky České a Slovenské Federativní Republiky za federální doby pojištění u osob, které byly k 31.12.1992 zaměstnány u organizačních složek zapsaných v obchodním rejstříku se sídlem na území Slovenska bez ohledu na jejich pracovněprávní subjektivitu, a zavázat k plnění tohoto mezinárodněprávního závazku českou stranu. Žalovaná znovu připomíná, že obsah tohoto mezinárodněprávního závazku je třeba vykládat podle standardních interpretačních pravidel používaných v mezinárodním právu, nikoli podle vnitrostátního práva. Z hlediska mezinárodního práva je proto rozhodujícím kritériem opravdová vůle smluvních stran, která nade vší pohybnost vyplývá především z dosavadní praxe žalované a slovenského nositele pojištění, kdy pro aplikaci čl. 20 Smlouvy konformně považovaly za rozhodující sídlo organizačních složek Československých státních drah zapsaných v obchodím rejstříku bez ohledu na jejich právní subjektivitu. Ke stávající judikatuře uvedla, že upozorňuje na precizně a logicky odůvodněný rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích čj. 52 Cad 35/2008-40 ze dne 29.1.2009, v němž soud konstatoval, že pro účely smlouvy je třeba za sídlo zaměstnavatele považovat rovněž sídlo organizační složky Československých státních drah zapsané k 31.12.1992 v obchodním rejstříku. Právní zástupce žalobkyně při jednání soudu dne 25.5.2009 přednesl žalobu shodně jako ji předložil soudu v písemném vyhotovení a v replice. Výslovně zdůraznil, že napadeným rozhodnutím dle jeho názoru žalovaná nerespektovala rozhodnutí soudu, který již v dané konkrétní věci rozhodl o tom, že žalobkyni náleží „český důchod“ v plné výši. Dále uvedl, že trvá na tom, že organizační složka musí být zapsána v obchodním rejstříku té země, jejíž právní režim se má vztahovat na její zaměstnance a je pro něj nepřijatelná myšlenka, že by postačoval zápis v obchodním rejstříku kterékoliv ze smluvních zemí. Poté odkázal na vyjádření ombudsmana, který se zabýval problematikou „českých“ a „slovenských“ důchodů v jiných skutkově obdobných případech a poukázal na velkou nejednotnost v rozhodování žalované v oblasti přiznávání důchodů zaměstnancům Správy přepravních tržeb Bratislava. Postup žalované považuje za diskriminační a nepřijatelný. Uvedl také, že v současnosti probíhá u Krajského soudu v Bratislavě soudní řízení o žalobě proti rozhodnutí slovenského nositele pojištění, kterým byl žalobkyni přiznán „slovenský“ důchod. Pověřený pracovník žalované při tomtéž jednání soudu se odkázal na písemné vyhotovení vyjádření k žalobě a jeho doplnění předložené soudu. Nad rámec těchto vyjádření zdůraznil, že ve Smlouvě ani ve správním ujednání se u organizačních složek nehovoří o tom, v jakém obchodním rejstříku mají být zapsány. Trvá na tom, že postačuje, pokud je organizační složka zapsána v obchodním rejstříku v České republice a není nutné, aby byla zároveň zapsána v obchodním rejstříku ve Slovenské republice. Dále opět zdůraznil, že dle jeho názoru žalovaná napadeným rozhodnutím zcela respektovala předchozí rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 28.5.2007, neboť soud se v tomto rozsudku pouze zabýval otázkou toho, zda organizační složka Správa přepravních tržeb Bratislava mohla být zaměstnavatelem žalobkyně a zda měla subjektivitu dle vnitrostátního práva. Dle jeho názoru nebylo v tomto rozsudku řešeno, zda uvedená organizační složka mohla být zaměstnavatelem i ve smyslu Smlouvy. Zdůraznil, že pro výklad mezinárodních smluv je podstatná skutečná vůle smluvních stran. Tuto skutečnou vůli dokládá patnáctiletá praxe, kdy ani jedna ze smluvních stran nezkoumala subjektivitu organizačních složek zaměstnavatelů. K výši důchodu uvedl, že v současné době žalobkyně pobírá „slovenský“ důchod a napadeným rozhodnutím žalovaná rozhodla, že jí je dorovnáván tento „slovenský“ důchod po přepočtení na českou měnu do té výše, která by odpovídala „českému“ důchodu. Dorovnání, které je žalobkyni poskytováno vyplývá z judikatury Ústavního soudu, kdy nebyl stanoven žádný závazný způsob určení výše tohoto dorovnání. S poukazem na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu č.j. 3 Ads 2/2003-218 dokonce uvádí, že bylo ponecháno na vůli žalované, zda bude zohledňovat rozdílný kurs měny v České republice a Slovenské republice či nikoliv. Uvedl, že v daném případě je pro dorovnání důchodu používán kurs střed ČNB k 1.7. daného kalendářního roku. Je technicky nemožné používat pro každý měsíc aktuální kurs pro přepočet. K odkazu na vyjádření ombudsmana uvedl, že tato vyjádření nejsou právně závazná ani pro správní orgány ani pro soudy. K zápisu do obchodního rejstříku ještě poznamenal, že dle platné právní úpravy v rozhodné době bylo povinností organizační složky nechat provést zápis do obchodního rejstříku nejen v sídle samotného podniku, ale i v obchodním rejstříku dle sídla této organizační složky. Zdůraznil, že šlo o povinnost organizační složky a z porušení této její povinnosti není možné dovozovat odlišný výklad mezinárodní smlouvy oproti složkám, které tuto povinnost splnily. K případu paní O. pověřený pracovník žalované poznamenal, že v daném případě z technických důvodů marně uplynula lhůta k podání kasační stížnosti, a proto je žalovaná v tomto konkrétním případě a jenom v tomto konkrétním případě vázána názorem obsaženým v odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Ostravě č.j. 17 Cad 5/2006-73 ze dne 26.11.2007. K dosavadní rozhodovací praxi krajských soudů na závěr svého vystoupení poznamenal, že nemůže být v obdobných věcech považována za konstantní, neboť dle jeho názoru téměř v polovině případů vycházel soud z nesprávně zjištěného skutkového stavu. Následně se dne 14.12.2009 konalo další jednání soudu, na které v důsledku technické chyby při doručování předvolání prostřednictvím datových schránek nebyl řádně předvolán právní zástupce žalobkyně. Vzhledem ke skutečnosti, že s ohledem na obsah doručenek soudce nemohl zjistit závadu v doručení předvolání, byl při tomto jednání vyhlášen rozsudek ve věci. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně prostřednictvím svého právního zástupce včasnou kasační stížnost. Po prověření postupu při doručování předvolání k jednání soudu bylo zjištěno, že kasační stížnost je zcela důvodná. Nejvyšší správní soud rovněž dospěl k závěru, že předmětná kasační stížnost je důvodná a rozsudkem ze dne 25.8.2010 č.j. 4 Ads 26/2010-127 rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Po té co Krajský soud v Ústí nad Labem nařídil jednání ve věci na den 25.10.2010 byla soudu doručena dne 19. 10. 2010 žádost žalované o odročení jednání s tím, že v nejbližší době by se mělo konat jednání s odpovědnými partnery na slovenské straně, na kterých by měl být dojednán další postup v obdobných věcech. Soud dospěl k závěru, že pro posouzení rozhodnutí vydaného v srpnu roku 2008 nemůže být pro soud významný obsah jednání českého a slovenského nositele pojištění, které by probíhalo v roce 2010, a proto již nařízené jednání neodročil. Žalovanou o skutečnosti, že se jednání bude konat v původně stanoveném termínu informoval přípisem ze dne 20.10.2010. Soud konstatuje, že dne 3.8.2010 byl vydán nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 939/10, který se týkal právě případů zaměstnanců zaměstnaných u organizačních složek podniku Československých státních drah, které měly své umístění ve Slovenské republice. Při jednání soudu ve věci dne 25.10.2010 byla provedena soudem stručná rekapitulace dosavadního průběhu jednání. Strany byly dále seznámeny s obsahem výše citovaného nálezu Ústavního soudu. Právní zástupce žalobkyně navrhl ve svém závěrečném návrhu zrušení napadeného rozhodnutí v plném rozsahu s tím, aby věc byla vrácena žalované k dalšímu řízení. Pověřená pracovnice žalované navrhla, aby soud rozhodl v souladu s citovaným nálezem Ústavního soudu, který žalovaná v plném rozsahu respektuje. Napadené rozhodnutí soud přezkoumal podle části třetí dílu prvního hlavy druhé zák. č. 150/2002 Sb. soudního řádu správního (dále jen „s.ř.s.“), která vychází z dispoziční zásady vyjádřené v ustanoveních § 71 odst. 1 písm. c), písm. d), odst. 2 věty druhé a třetí a § 75 odst. 2 věty první tohoto zákona. Z této zásady vyplývá, že soud přezkoumává zákonnost napadeného rozhodnutí, a to pouze v rozsahu, který žalobkyně uplatnila v žalobě nebo během dvouměsíční lhůty po oznámení rozhodnutí dle § 72 odst. 1 věty první s.ř.s. Povinností žalobkyně je proto tvrdit, že správní rozhodnutí nebo jeho část odporuje konkrétnímu zákonnému ustanovení a toto tvrzení zdůvodnit. Nad rámec žalobních námitek musí soud z úřední povinnosti podle § 76 odst. 2 s.ř.s. přihlédnout toliko k takovým vadám napadeného rozhodnutí, které vyvolávají jeho nicotnost. Takové nedostatky v projednávané věci ovšem zjištěny nebyly. Primárně se soud zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí. Po přezkoumání odůvodnění napadeného rozhodnutí dospěl soud k závěru, že i přes značnou stručnost je toto rozhodnutí přezkoumatelné. Z uvedených údajů je seznatelné, jakým postupem žalovaná dospěla k rozdílu mezi důchodem, který byl žalobkyni vyplacen slovenským nositelem pojištění po přepočtu na českou měnu a důchodem, který by žalobkyni byl přiznán v případě, že by veškeré doby pojištění byly posouzeny jako doby pojištění u zaměstnavatele se sídlem v České republice. Z odkazu na nařízení vlády č. 461/2006 Sb. je rovněž patrné, že žalovaná při výpočtech rozdílu zohlednila valorizaci důchodů v České republice pro rok 2007. Pro rok 2008 je pak v rozhodnutí výslovně uvedeno, že se jedná o zálohu na důchod, která bude následně v roce 2009 vyúčtována s přihlédnutím k částkám starobního důchodu stanoveného podle českých právních předpisů a k částkám vyplaceným na slovenském starobním důchodu. Z uvedeného tedy jednoznačně vyplývá, že žalovaná při stanovení rozdílu přihlížela a bude přihlížet i k právním předpisům upravujícím valorizaci starobních důchodů. Námitku nepřezkoumatelnosti tedy soud vyhodnotil jako nedůvodnou. Podstatou sporu mezi žalovanou a žalobkyní je otázka, zda veškerá doba pojištění žalobkyně před 31.12.1992 má být posuzována jako doba pojištění, za kterou je příslušný vyplácet důchod český nositel pojištění (tedy žalovaná), či zda se jedná o dobu pojištění, za kterou je příslušný vyplácet důchod slovenský nositel pojištění. Při hodnocení této otázky vycházel soud především z již výše zmíněného nálezu Ústavního soudu ze dne 3.8.2010 sp. zn. III. ÚS 939/10. Ústavní soud ve výše uvedeném nálezu konstatoval, že na předmětnou věc dopadají ustanovení § 61 zákona o důchodovém pojištění a dále ustanovení čl. 20 Smlouvy a čl. 15 odst. 1 správního ujednání. Dle článku 15 odst. 1 správního ujednání sídlem zaměstnavatele se rozumí adresa, která je jako sídlo zapsána v obchodním rejstříku, přičemž je-li zaměstnavatelem odštěpný závod nebo jiná organizační složka zapsaná v obchodním rejstříku, rozumí se sídlem zaměstnavatelem adresa tohoto odštěpného závodu nebo organizační složky. K interpretaci uvedeného ustanovení správního ujednání ve vztahu k čl. 20 Smlouvy a § 61 zákona o důchodovém pojištění se vyjádřil ve stanovisku sp. zn. 3321/2005/VOP/PK veřejný ochránce práv. Dle v něm obsažené rekapitulace Československé státní dráhy, předchůdce dnešních Českých drah, a.s., byly založeny zákonem č. 68/1989 Sb., ke dni 1.7. 1989 a k tomuto datu byly zapsány do tehdejšího rejstříku, jak vyplývá z úplného výpisu z obchodního rejstříku, vedeného Městským soudem v Praze, oddíl ALX, vložka 302. Jako jejich sídlo byla uvedena Praha 1, Na Příkopě 33. Toto bylo dne 12. 12. 1992 vymazáno a zapsáno sídlo na nové adrese Praha 1, Nábřeží Ludvíka Svobody 1222. Uplynutím dne 31. 12. 1992 byl zákon č. 68/1989 Sb., o organizaci Československé státní dráhy ve znění pozdějších předpisů, zrušen s tím, že práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů k Československým státním drahám na území České republiky přeházejí uplynutím dne 31. 12. 1992 na Českou republiku a práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů k Československým drahám na území Slovenské republiky přecházejí uplynutím dne 31. 12. 1992 na Slovenskou republiku. Je tedy dle veřejného ochránce práv nesporné, že v případě, kdyby byl zaměstnavatelem zaměstnance – občana České republiky – státní podnik Československé státní dráhy, s ohledem na jeho sídlo by podle čl. 20 Smlouvy byly všechny doby zabezpečení získané do 31. 12. 1992 považovány za české doby pojištění. Dále Ústavní soud konstatoval, že Československé státní dráhy (dále též „ČSD“) vydaly podle ustanovení § 7 zákona č. 68/1989 Sb., Statut Československých státních drah (dále jen „Statut“), kterým stanovily mj. organizační uspořádání ČSD a též rozsah, v jakém organizační jednotky vystupují jménem ČSD. Statut ČSD byl ministrem dopravy a spojů ČSSR schválen dne 12.12.1989 a dráhami vydán pod č.j. 60 485/89-025. Podle ustanovení § 2 odst. 4 Statutu jsou ČSD právnickou osobou, vystupují v právních vztazích svým jménem a nesou odpovědnost z těchto vztahů vyplývající. V odst. 6 téhož ustanovení je uvedeno sídlo ČSD, kterým je Praha 1, Na Příkopě 33 resp. Nábřeží Ludvíka Svobody 1222, Praha 1. Z obsahu § 4 Statutu, který obsahuje organizační strukturu ČSD, vyplývá, že se tyto členily na Ústřední ředitelství ČSD a vnitřní složky, kterými byly organizační jednotky, specializované organizační jednotky a účelové organizační jednotky, mezi které spadala též Správa přepravních tržeb se sídlem v Bratislavě. V čele organizační jednotky byl ředitel, který řídil činnost jednotky tak, aby jednotka plněním vlastních úkolů zajišťovala plnění úkolů ČSD jako celku. Ředitel organizační jednotky rozhodoval ve věcech organizační jednotky v rozsahu vymezeném Statutem, a to v souladu s právními předpisy, Statutem a řídícími akty Ústředního ředitelství ČSD (ustanovení § 8 odst. 1, 2 Statutu). V hospodářskoprávních, občanskoprávních, pracovněprávních a dalších právních vztazích byl oprávněn jednat jménem ČSD ve všech věcech ústřední ředitel jako statutární orgán (§ 15 Statutu). Vedoucí organizačních útvarů mohli v pracovněprávních vztazích činit právní úkony jménem ČSD jako jiné, než statutární orgány, pokud to vyplývalo z jejich funkcí stanovených organizačními předpisy (§ 19). Základním úkolem účelových organizačních jednotek ČSD bylo zajišťování společných činností pro vnitřní potřebu ČSD. (Kontrola přepravních tržeb centrálně zajišťovala kontrolu zúčtování přepravních příjmů a po odborné stránce řídila práci pokladen v železničních stanicích - § 28). Organizační jednotky vystupovaly jménem ČSD v rozsahu potřebném k zajištění hospodářské činnosti a k plnění úkolů, které jim byly stanoveny Statutem a řídicími akty Ústředního ředitelství ČSD. Při tom vystupovaly zejména v hospodářskoprávních, občanskoprávních a pracovněprávních vztazích, v řízení před soudy, státní arbitráží a orgány státní správy. Při vystupování v právních vztazích uvedly organizační jednotky vždy svůj název podle § 4 Statutu (§ 30). Zbývá pouze dodat, že vzájemné vztahy mezi organizačními jednotkami nebyly vztahy právními. Šlo o vztahy vnitropodnikové spolupráce, vznikající při hospodářské činnosti a plnění jiných úkolů organizačních jednotek (§ 39). Správa přepravních tržeb měla sídlo ke dni rozdělení ČSFR podle Úplného výpisu z obchodního rejstříku, vedeného Městským soudem v Praze, oddíl ALX, vložka 302, skutečně na území Slovenské republiky. Organizační složka, jak vyplývá z ustanovení § 7 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, však nemá právní subjektivitu, nemůže svým jménem vstupovat do právních vztahů a z jejích práv a povinností je oprávněna nebo zavázána osoba, jejíž je organizační složkou - tedy ČSD v tomto případě. Z výše uvedeného nástinu pro posouzení věci relevantních právních, jakož i interních předpisů dle soudu vyplývá, že organizační jednotka Československé státní dráhy, Správa přepravních tržeb se sídlem v Bratislavě, nebyla zaměstnavatelem žalobkyně, neboť nikdy neměla právní subjektivitu, která by jí umožnila uzavřít s ní pracovní smlouvu. Zaměstnavatelem vždy byly Československé státní dráhy, jejichž sídlo bylo na území České republiky. Podle čl. 20 odst. 1 Smlouvy jsou proto všechny doby pojištění (zabezpečení), jež stěžovatelka získala do 31. prosince 1992, dobami pojištění (zabezpečení) České republiky, nikoli Slovenské republiky. Ústavní soud dále připomněl a zopakoval nutnost respektování ústavního principu rovnosti, tj. vyloučení neodůvodněné nerovnosti, v daném případě mezi občany České republiky. Již v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 31/94 Ústavní soud deklaroval akceptaci mezinárodně uznávané zásady, dle které ratifikací mezinárodních smluv nejsou dotčena výhodnější práva, ochrana a podmínky, poskytované a zaručené vnitrostátním zákonodárstvím. V případě, v němž speciální inkorporační norma, obsažená v § 61 zákona č. 155/1995 Sb., zakládá přednost mezinárodní smlouvy před vnitrostátním právem, kdy je aplikace práva tudíž ovládána výkladovým pravidlem lex specialis derogat legi generali, jelikož Ústavní soud není nadán pravomocí posuzovat ústavnost ratifikovaných mezinárodních smluv, musí uvedený výkladový princip o přednosti speciální před obecnou úpravou ustoupit principu ústavnímu, dopadajícímu na aplikaci a interpretaci relevantního jednoduchého práva, a to principu jeho ústavně konformní interpretace a aplikace. V posuzované věci tímto ústavním principem je základní právo plynoucí z ústavního principu rovnosti občanů a vyloučení jejich neodůvodněného odlišování v právech. K účelu Smlouvy se pak explicitně Ústavní soud vyslovil v nálezu sp. zn. I. ÚS 1375/07. Uvedl, že "smyslem uzavření mezinárodní smlouvy nemůže být krácení důchodových nároků vlastním občanům, kterým vyšší důchodový nárok vzniká nezávisle na takové smlouvě podle vnitrostátních předpisů". Za ústavně nepřípustnou diskriminaci jedné vůči jiným skupinám občanů České republiky označil nerovnost založenou "jen v důsledku specifické okolnosti, mající svůj původ v zániku tehdejší česko-slovenské federace". Jeden ze základních přístupů Ústavního soudu k interpretaci ústavního pořádku představuje maxima ústavně konformní interpretace jednoduchého práva. Poprvé se k ní přihlásil v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 48/95, v němž uvedl, že v situaci, kdy určité ustanovení právního předpisu umožňuje dvě různé interpretace, přičemž jedna je v souladu s ústavním pořádkem a druhá je s ním v rozporu, je úkolem soudů při jeho aplikaci interpretovat dané ustanovení ústavně konformním způsobem. V situaci, je-li na Ústavu nahlíženo nejen jako na základní zákon, nýbrž také jako na zakotvení základních hodnot společnosti, vychází příkaz ústavně konformního výkladu jednoduchého práva z postavení Ústavy v systému pramenů práva, z přímé závaznosti Ústavy a z příkazu hodnotově orientovaného výkladu. Ústavní soud mluví v této souvislosti o vyzařujícím působení Ústavy celým právním řádem, resp. o efektu prozařování jednoduchého práva Ústavou (sp. zn. III. ÚS 129/98, III. ÚS 257/98): "Jednou z funkcí Ústavy, zvláště ústavní úpravy základních práv a svobod, je její „prozařování“ celým právním řádem. Smysl Ústavy spočívá nejen v úpravě základních práv a svobod, jakož i institucionálního mechanizmu a procesu utváření legitimních rozhodnutí státu (resp. orgánů veřejné moci), nejen v přímé závaznosti Ústavy a v jejím postavení bezprostředního pramene práva, nýbrž i v nezbytnosti státních orgánů, resp. orgánů veřejné moci, interpretovat a aplikovat právo pohledem ochrany základních práv a svobod." Dle Ústavního soudu tedy připouští-li pro posouzení rozhodované věci relevantní jednoduché právo (§ 61 zákona č. 155/1995 Sb., čl. 20 Smlouvy a čl. 15 odst. 1 Správního ujednání) dvě alternativní interpretace, dle maximy priority ústavně konformní interpretace jednoduchého práva je povinností obecných soudů zvolit ve smyslu ustálené a rozsáhlé judikatury Ústavního soudu tu z nich, jíž nutno považovat za ústavně souladnou. Dále Ústavní soud v citovaném nález zdůraznil, že přiznání důchodu v předmětné věci ve smyslu Dohody a ustanovení § 4 odst. 3 zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů, lze dle ústavně právní interpretace čl. 20 Smlouvy, čl. 15 odst. 1 Správního ujednání a § 61 zákona č. 155/1995 Sb. akceptovat toliko ve významu nároku na zprostředkovanou výplatu dávky poskytované Sociální pojišťovnou v Bratislavě, doplněnou o rozdíl do výše důchodu, na který by měla oprávněná osoba nárok, pokud by byla Česká správa sociálního zabezpečení příslušná k hodnocení veškerých dob pojištění (zaměstnání), včetně náhradních dob, které tato osoba získala, tj. i dob před rozdělením společného státu. Za těchto okolností předmětná úprava představuje toliko úpravu rozdělení podílu obou nástupnických států na úhradě důchodu, nedotýká se ale chráněné ústavně právní pozice občana České republiky, plynoucí z judikatury Ústavního soudu (viz nálezy sp. zn. II. ÚS 405/02, III. ÚS 252/04, IV. ÚS 158/04, IV. ÚS 301/05, IV. ÚS 298/06, I. ÚS 365/05, II. ÚS 156/06, IV. ÚS 228/06, I. ÚS 366/05, I. ÚS 257/06, I. ÚS 1375/07 i Pl. ÚS 4/06). Krajský soud v Ústí nad Labem se plně ztotožnil se závěry Ústavního soudu obsaženými ve výše citovaném nálezu. Soud proto napadené rozhodnutí pro nezákonnost podle ust. § 78 odst.1, odst. 4 s.ř.s. zrušil a věc vrátil žalované k dalšímu řízení. Podle ust. § 78 odst. 5 s.ř.s. přitom platí, že pokud soud zruší rozhodnutí správního orgánu, je správní orgán v dalším řízení vázán právním názorem soudu. Žalobkyně měla v projednávané věci plný úspěch, a proto soud podle § 60 odst. 1 věty první s.ř.s. uložil žalované povinnost zaplatit jí do třiceti dnů od právní moci rozsudku náhradu nákladů řízení o žalobě a řízení o kasační stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14.12.2009 č.j. 42 Cad 55/2008-99 ve výši 7 680,- Kč, která se skládá z částky 4 000,- Kč za osm úkonů právní služby po 500,- Kč poskytnuté zástupcem JUDr. Ivanem Vávrou (převzetí věci, podání žaloby, replika, účast na dvou jednáních soudu z toho jedno trvalo déle než dvě hodiny, podání kasační stížnosti a účast na jednání v řízení po zrušujícím rozsudku Nejvyššího správního soudu podle § 7, § 9 odst. 2 a § 11 odst. 1 písm. a), d), g) a k) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradních advokátů za poskytování právních služeb), z částky 2 400,- Kč za s tím souvisejících osm režijní paušálů po 300,- Kč a z částky 1 280,- Kč odpovídající DPH.

Poučení